Vyjadřování emocí

Syn je samostatnější, víc se mnou mluví. Já jsem našla vlastní hranice

Kateřina, syn Míša (4,5)

32 33

TOHLE bych chtěla někdy zažít jako malá s mojí mámou

Důvěrná chvilka ❤

Jednoho večera před usnutím máme s 6 letou dcerkou důvěrnou chvilku. Říkám: Eri víš, že mi můžeš říct úplně všechno, všechno na světě, viď? I když to bude třeba nepříjemné a tak. Ona: vím mami. Chvíle ticha, hladím ji záda, její oblíbená činnost 😊 Pak řekne: mami, někdy když mě s tátou naštvete, tak řeknu, že jste blbý rodiče… ale nemyslím to tak, to je jen ve vzteku.

Usměju se a říkám: to je v pořádku, ty moje lásko, to já chápu, mám to někdy podobně. Dokonce i ty mě někdy naštveš tak, že bych ti s chutí dala na zadek, jako to občas udělali rodiče mě (😁) Ale neznamená to, že tě nemám ráda, miluju tě pořád stejně. Mít někdy vztek na druhého je v pořádku, neboj 🥰
Usíná s klidem v duši…

Krása ❤ Právě jsem dokončila týden o důvěře v novém kurzu a věřím, že jsme na správné cestě. Zbožňuji tě Nevýchovo ❤

PS: TOHLE bych chtěla někdy zažít jako malá s mojí mámou‼

Martina Svatošová

0 1

Stříhání vlásků. Klouček se bál. Zvládli jsme to v klidu

Dnes večer se mi stala taková příhoda a musim to sem napsat, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka /4.roky/, kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař:0) co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle jeho maminka: Adame sedni si na ten zadek dělej a hned… Nic se nedělo jen Áda říkal ne nechci… Maminka než napočítám do tří ať už sedíš na té židli… jedna… dva… tři opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek ty Ádo ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč a když se neostříháš tak se mnou nemůžeš jet.

Tak to už jsem zase nevydržela já sundala jsem si zástěru a odložila věci sedla si k němu na zem a začala jsi s ním povídat. To nevydržela maminka řekla, že na to nemá nervy a odešla což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho co se děje a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje ne však mojí vinnou, občas ho stříhají rodiče a to takovým strojkem, který je tupý a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom jaké to je když ho stříhám já jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody nemusí se potom moc česat a když chodí do bazénu vlásky mu hned uschnou a jestli mi může říct co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by jí chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo a nakonec pohoda povídali jsme co ten Ježíšek přinesl atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat co jí vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže moc se těším až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevim zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná kdo se ho zeptal co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Jindřiška

85 86

Naša snaha o rešpektujúcu cestu neprinášala až také výsledky. Pak som preštudovala celý Váš blog. Teraz vidím, kde všade som robila chyby

Volám sa Kika, mám 28 rokov, manžela a 19mesačnú dcérku Anetku. Naše prvé vytúžené dieťatko, od začiatku nesmierne milované. Ešte počas školy, dávno predtým ako sme si plánovali rodinu som si vyberala voliteľné semináre na tému rešpektujúceho štýlu komunikácie, výchovy atď. Veľmi sa mi to páčilo a priateľovi som často hovorila, že ak raz budem mať dieťa, túžim ho takto vychovávať.

Počas tehotenstva som k tomu prečítala rôzne knihy a teoreticky vybavená som sa pustila do našej spoločnej cesty s neskutočným entuziazmom, motiváciou, chuťou. Nič pre mňa nebolo veľa, nebola som unavená, nič mi nevadilo. Všetko som brala tak, že veď je to dieťa, tak to chodí, rodičia nespia, dieťa nespí, dieťa plače, rodičia sa snažia :). Brala som to všetko tak, ako prišlo, nič som nejako špeciálne neriešila.

Navyše, bývali sme spoločne s manželovými rodičmi a preto mojím prvoradým cieľom bolo, aby naša Anet príliš neplakala, aby sme nerušili. Anetka bola od začiatku dievčatko temperamentné, živé, veselé, s vlastným názorom a neskutočnou chuťou presadiť si ho. A ja som to tak brala.

Uznávala som jej pocity. Keď plakala, vyjadrovala som jej pochopenie. Anetka, chápem, že sa ti nepáči prebaľovanie. Vidím, že sa necítiš príjemne. To, že ja som po jednom prebaľovaní bola občas celá spotená, mi nevadilo.

Keď mi najbližší hovorili, že sme málo prísni, že dieťa nemá výchovu ani rešpekt a bude nám skákať po hlave, vždy ma to neskutočne zneistilo. Robím to dobre?

Veď jej dávam hranice, keď sa hrabe v hline kvetináča, poviem jej, že vidím, že ju to tam veľmi ťahá a túži sa hrať v kvetináči, ale v kuchyni by z toho bol veľký neporiadok (a keďže to nebola naša kuchyňa ani naša kvetina, bolo treba dodržiavať pravidlá domácnosti, v ktorej sme žili). A preto som jej do vedra nabrala hlinu a dala som ju na dvor nech sa hrá.

Opäť som sa stretla s nepochopením, občas som sa cítila trochu ako blázon. Iba blázon dá 9mesačnému dieťaťu prstové farby do ruky nech sa celé ušpiní. Tá Vaša výchova je taká slobodná, nič jej nezakazujete, vidíme, o čo sa snažíte, často sme počúvali.

Snažila som sa vysvetľovať blízkym, že Anetka má hranice. Že keď spraví niečo, čo sa mi nepáči, vysvetlím jej prečo sa mi to nepáči a prečo sa to nemôže. Ale nepotrebujem pri tom kričať. Že napríklad, keď začnem prebaľovať, nikdy nepopustím zo svojho zámeru a aj keď sa mece, bojuje, aj tak si to dokončím a celý čas jej hovorím, že chápem a vidím, že je to nepríjemné.

Ale nepovedala som jej, že je to nepríjemné aj pre mňa, že som z jedného prebaľovania celá spotená a unavená a že ma mrzí, že ani ja ani ona sa necítime dobre a túžim to nejako zmeniť.

Snažila som sa ostatným vysvetliť, že dieťa nehreším za emócie. A oni sa mi snažili povedať niečo v tom zmysle, že sa jej príliš prispôsobujem. Napriek tomu nám to celkom pekne išlo.

V tej situácii spolužitia s rodičmi som nebola úplne sama sebou, bála som sa prejaviť, povedať Anetke čo mám na srdci, nechcela som žiadne scény, iba pokoj, aby bol kľud, aby sa do nás nikto nestaral. Ja som bola spokojná a šťastná mama v rámci možnosti spoločného bývania. Ako matka som nemala žiadne vnútorne hranice, čo je už pre mňa veľa, čo sa mi nepáči, čo nezvládam. Nič mi nebol problém. Absolútna obeta.

A Anet bola nesmierne šťastné, usmiate dieťa, ktoré sa vždy snažilo bojovať za svoju pravdu. Akosi cítila moju utiahnutosť a zrejme potrebovala dorovnať tú nerovnováhu ako Vy v Nevýchove hovoríte :). Zlom nastal okolo 15teho mesiaca, kedy sme sa odsťahovali.

A nejako súbežne s tým mi manžel povedal, že na to, že sa snažíme naše dieťa viesť rešpektujúcou cestou, neprináša to až také výsledky. Či by sme nemali byť prísnejší. Veta, ktorú som počula už niekoľkokrát a neskutočne ma vytáčala.

Snažila som sa obhájiť môj pohľad na vec, že krik podľa mňa nevedie k rešpektu a to, že Anet sa jeduje neznamená, že ju treba za to hrešiť. Že je prirodzené, že niektoré veci nemá rada a dáva to najavo. Že ju len treba chápať a nejsť proti nej, ale s ňou.

Nikdy nám nerobila scény ani sa nehádzala o zem. Aj keď chcela ešte zostať vo vani a ja som ju vytiahla s tým, že chápem a vidím jej túžbu tam ešte zostať, tak vydala jeden neurčitý protestný zvuk a bolo dobre. Žiadne jedy. Iba občas pri istých situáciách sme boli s manželom unavení. Neskutočne.

A tak, keď mi to povedal, začala som zase čítať, hľadať a preštudovala som takmer všetky články a videá na Vašom blogu. Zistila som, že dá sa aj tak, že dieťa túži spolupracovať a že to nemusí byť boj. Že dohoda neznamená položiť ju na chrbát a tvrdiť jej, že vidím, že sa necíti príjemne. A hlavne som zistila, že hranica znamená, že jej sloboda sa končí tam, kde sa začína moja nesloboda.

Veľmi som sa vďaka Vám posunula, naozaj sa u nás začali diať malé zázraky. Až natoľko, že som si ich začala spisovať a zopárkrát sa mi stalo, že som sa od dojatia rozplakala. Mnohokrát sme si tak neskutočne blízko, keď sa mi napríklad Anetka zahľadí do očí a iba sa na seba pozeráme a vieme. Vieme, čo cítime. Akoby povedala, ďakujem mami, že môj názor je pre Teba dôležitý a ja sa snažím rešpektovať ten Tvoj.

Aj keď máme pred sebou dlhú a ťažkú cestu, lebo niekedy je to pre mňa nesmierne náročné, baví ma to a chcem takto žiť so svojou dcérkou ďalej. Veľmi sa mi to páči, napĺňa ma to. Viem, že raz si kúpim aj Váš kurz, teraz momentálne to bohužiaľ pre mňa nie je možné, ale verím, že raz sa k nemu dopracujem.

Lebo napriek tomu, že zmeny sa u nás dejú a je to úžasné, viem, že v kurze je ukrytých ešte mnoho inšpiratívnych myšlienok, ktoré by ma iste posunuli zase o ďalší krok a možno aj veľký skok. A oveľa rýchlejšie ako vlastným pokusom- omylom.

Teraz vidím, kde všade som robila chyby a že to, čo sme s Anet prežívali nebolo partnerstvom. Vidím aj to, kde všade nám to škrípe a že nie vždy sa nám darí ako by sme si predstavovali. Ale vieme sa potom o tom v pokoji porozprávať a úprimne povedať ako sa cítime. Je to veľmi super! :)

Túžim sa posúvať, učiť, rásť spolu s Anetkou. Učí ma mnohému. Viem, že som dostala práve Anetku, aby ma naučila tomu, čo je mojou celoživotnou témou. Vnútorným hraniciam. Ona je typ osobnosti, ktorý nemá problém si povedať čo a ako potrebuje a ja sa to od nej učím. A túžim to v nej nezničiť. A v sebe objaviť.

A najväčšie šťastie je pre mňa vidieť nás obe, spokojné, šťastné, neprotestujúce a niekedy mierne dojaté, naladené spoločným smerom.

To, čo robíte, je neskutočné: meníte ľuďom rodiny, životy, pohľad na dieťa, partnera, život, spoločnosť. Meníte životnú filozofiu tak, aby človek dokázal život skutočne žiť. Ak človek chce, dokáže v Nevýchove objaviť najväčší poklad, aký si môže pre seba a svoju rodinu, pre svoj život priať.

Kristína Svoradová, 28 rokov, dcérka Anetka (20 mesiacov), Brodzany

7 8

Syn nás plácal. S Nevýchovou to přestalo

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Monika

50 51

Jak komunikovat, aby to bylo příjemné také mně

Milá Katko, moc Vám děkuji za Nevýchovu. Mám doma dvě malé děti – kluk 3 roky, holka skoro 2. Spoustu věcí jsem dělala nevýchovně, takže mi to od Vás vše už od začátku sedlo. Zapomínala jsem však na důležitou věc. Jak se chovat a komunikovat, aby to bylo příjemné také mně. Což byl „zakopaný pes“ mého dosavadního života.

Jednoduchá věc, zdá se, ale nemohla jsem stále přijít na to, co se mi nedaří, byť jsem pro to dělala sebevíc. A ono to fakt jde jako lusknutím prstu, bez všech doktorů, terapií a hromad prášků. Jde to změnou komunikace!

Děkuji moc, potřebovala jsem trochu popostrčit ;)

Marie Bartůšková

8 9

Cítím se teď šťastnejší. Děkuji za novou cestu, na kterou vedu i svoje děti

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťastnou.
Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší. Děkuji Vám!

Zároveň mě je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují svíravý pocit v hrudníku… když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“, když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře…

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu… Ale smutná z toho nejsem. Naopak.
Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, který jsou úžasní takový, jací jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

40 41

Dcera (2,5): „Tomu lozumiem, to sa stava…“

Dnes podvecer sa manzel po telefone pohadal s niekym z prace a ostal sediet za pocitacom evidetne vytoceny.
Po chvili mi 2,5 rocna dcera oznami: Ocinko sa hneva…

Pride k nemu a pyta sa ho: Tati, mozem ti pomoct? Co ta tlapi?
Manzel: Niekto ma nahneval…
Dcera: Tomu lozumiem, to sa stava… A pohladka ho po lici..

Michaela Poliakova

6 7

Přeju si nezadržovat v sobě svoje pocity

Ahoj Katko, zrovna jsem dokoukala principové video a chtěla jsem ti poděkovat za tvou upřímnost a za tvé dojetí na konci, které mě také dojalo. Jsi pro mě v tomto směru obrovskou inspirací, protože takhle se emočně odhalit je pro mě dost těžké. Učím se to, že je naprosto v pořádku dát své emoce najevo. Přesně tohle si pro sebe přeju. Vážit si sebe a svých pocitů a nezadržovat je v sobě. Díky tobě jsem se mohla dotknout sebe.

Monika

6 7

Od vstupu do kurzu Nevýchovy jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří :-)

Než jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, byla jsem nešťastná, bezradná a zoufalá. Mám čtyřletá dvojčata-kluky, většinu dne jsme řešili jejich sourozenecké spory, které často končily kousáním, taháním za vlasy, štípáním, žducháním (i ze schodů) nebo boucháním hlavou toho druhého o zeď či podlahu. Zejména tyto situace, které vznikaly, sotva jsem od kluků odvrátila oči, mě naprosto energeticky vyčerpávaly a nevěděla jsem si s nimi rady…

Od vstupu do kurzu jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří:-), občas ještě křičím, ale s frekvencí před kurzem se to nedá srovnat, a i kluci nyní na můj zvýšený hlas reagují (před kurzem už to pro ně byla asi součást normy). Sami občas příjdou s návrhem řešení nebo s tím, že je něco mrzí, zlobí apod., protože…

Jsem taky hrdá v situaci, kdy se mi podaří zastavit se v tom prvním návalu emocí, nechat ho přejít a reagovat s odstupem. Hrdá jsem rovněž na to, že jsem našla tu sílu a energii postavit se výchovným principům svých rodičů a začla to dělat jinak…

Děti teď říkají: „Co by mu (tomu druhému) asi tak pomohlo? Hmmm, mám nápad, co třeba tohle…?“ Najednou mě jako by začali vnímat, přemýšlet, říkat svůj názor. Zdá se mi, že kluci rozlišují mezi mým nevýchovným přístupem (aspoň se o to snažím) a výchovným přístupem okolí. Často u mě hledají podporu.

S kluky je mi teď báječně! Každou krizovou situaci vidím jako příležitost zase něco zkusit nebo vyladit, co se posledně nepovedlo.

Jana Švardalová

7 8

Myslela jsem, že větší parťáci už nemůžeme být. Spletla jsem se. Díky vám jsme :)

Mám dvě holčičky (4 a 8 let) a myslela jsem si, že větší „parťáci“ už být nemůžeme. Ale spletla jsem se. Díky vám:

– si uvědomuji a eliminuji nenápadné lži dospělých

– jsem k dětem víc upřímná a nepřibarvuji

– vztah i s mým manželem je uvolněnější

– od dětí získávám daleko víc upřímných bezprostředních projevů lásky

– dětem více vyjadřuji mé pochopení pro jejich problémy a pak až hledáme možná řešení

– se mi úspěšně daří vynechávat „policajta“ kterého jsem měla v zásobě vždy jako poslední možnost a vyměnila jsem ho za vysvětlení situace a mantinel a trpělivě u něj čekám:-)

– si dávám pozor na své vlastní nastavení a to nejen ve vztahu k vlastním dětem ale všude kolem sebe

– si dopřávám daleko více času na věci

– jsem se začala víc zajímat o své vlastní potřeby

Ela

53 54

Je u nás klid a pohoda, jakou jsem si nikdy nedovedla představit

Nevýchovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance… Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích,kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout,pláče u mne a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Jitka

35 36

Naše domácnost se vznáší v mnohem větší pohodě a klidu

Chtěla jsem vám moc poděkovat, jak jste nám pomohli změnit chod naší domácnosti. :) Ještě jsme nezačali kurz, ale po shlédnutí pár webinářů a videa nazkoušku už se naše domácnost vznáší v mnohem větší pohodě a klidu.

Když se nám loni narodil syn, byli jsme s manželem strašně moc šťastni. POrod akorát neprobíhal úplně hladce (velice dlouho trvala druhá fáze a syn se narodil přidušený) a snad i proto byl syn potom takový hodně tulivý (nebo se mu prostě jen chtělo) a na to jsme asi nebyli připraveni…

Podle názorů našeho nejbližšího okolí (kamarádů, kteří děti měli i neměli, babiček a časopisů) jsme počítali s tím, že miminko spinká, pořád se vozí v kočárku, položíme ho do kolíbky a ono tam bude strašně spokojené, s krmením a jídlem nejsou problémy …

No a když náš Rupík odmítal být v kočárku, bolelo ho často bříško a absolutně nemohl být sám (ani na minutu), byl prostě divný, protože „my jsme nikdo tohle nedělelal“ „takhle to máme strašně těžký“, babičky „to neznaly“, kamarádi často říkali „ti nevím, naši byli hodný, tohle je blbý“, atd. tlakům jsme asi podlehli a nakonec jsme v každé takové situaci byli na syna naštvaní, že se nechová tak, jak my a naše okolí očekává.

Často to vygradovalo křikem (dneska (a trochu i tenkrát vždycky po výbuchu) bych si udělala nevímco, že jsem křičela na malý miminko), výsledkem čehož byl neurotický pes, překvapené a nešťastné miminko a vyřízená já, že jsem nic nezvládla a neudržela jsem se.

Manžel jezdil často na služební cesty a když se vrátil nešlo mu zase najít cestu k synovi, protože na něj nebyl zvyklý a já pak z celé situace ještě víc hotová, že nemáme doma takovou pohodu, jakou bych si přála a jakou jsem si vysnila. Pak mi přišel do cesty webinář, kde Katka upozorňovala na to, jak se děti cítí v určitých situacích. Večer jsem probrečela a od té doby se nám doma daří mnohem lépe.

Tak obrovskou změnu, kterou můj vztah s Rupíkem prodělal snad ani nejde popsat. Nejsem si jistá, jestli je ta změna vidět, ale já ji ohromně cítím. Je to jako, kdybych ho začala mít ráda. Ne že bych před tím neměla, jen jsem byla z toho starání se o něj a z toho, jak to máme doma hrozný, tak mimo, že jsem si to asi neuvědomovala.

Teď ho doopravdy zbožňuju a strašn si to s ním užívám. Poté jsme se s manželem koukli na online kurzy o typech rodičů a už to nám hodně dalo. :) Manžel si říkal, že nechce být jako policajt a hodně svůj přístup změnil. Občas nám sice ještě ujedou nervy, ale je to minimum oproti stavům před tím.

Po roce už čekáme druhé miminko. Teď se těšíme ještě mnohem víc, hlavně, že si to tentokrát užijeme a jediné, na co budeme brát ohledy, je to, jestli jsou naše děti a s tím i my, spokojeni. Moc děkujeme

Sandra Špannerová

6 7

Dcerka bola uplakana a vobec nam to nefungovalo. Zmena zacala ked sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy…

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Katarína

7 8

Dnes sa syn (12) citi vo vlastnej rodine tak OK, ze si premysla nad vlastnym buducim domom a rodinou

Dnes mi moj 12.-rocny syn doniesol ukazat podrobny podorys svojho buduceho domu. Bolo tam vsetko co dom, v ktorom zije rodina s detmi potrebuje. Ked sme sa o tom bavili vravel, ze takto by sa mu byvat s rodinou pacilo.

Velmi ma to potesilo, pretoze este pred rokom (tesne pred mojim vstupom do NV) nam doma opakovane vravel, ze ked vyrastie bude byvat sam. Odstahuje sa daleko od nas, kupi si maly byt,aby sa tam zmestil iba on sam. Bude si robit co bude chciet, o nikoho sa nebude starat a nikto ho nebude nasierat…

A dnes,(iba(!) po roku) sa vo vlastnej rodine citi tak OK,ze si vo volnej chvili premysla nad vlastnym buducim domom a rodinou.:) Citim sa skutocne stastna… Vdaka Nevychova. Zase som sa raz utvrdila v tom, ze pracovat treba na sebe a dieta sa prida.

Petra

6 7

Vím, že příště to zvládnu lépe…

Krásný den, moje Nevýchovo <3,
po delší době jsem otevřela váš článek a začetla se do něj. Zatím není dočtený, už se mi klíží oči, ale ta část, kterou jsem dočetla mě rozplakala…

Ano, vidím se v té situaci, v té, kterou jsem nezvládla. Jak moc jsem lpěla na mém plánu, abych byla ta dokonalá máma, která tráví čas se synem aktivně… Na výletě, který se nepovedl a syn, sotva po odpoledním spánku otevřel očka plakal, kňoural a já jsem byla naštvaná a zlá, že to celé kazí a z výletu je prd…

A pak přišly výčitky a doteď jsem v sobě cítila tu bolest, že jsem selhala, že jsem to nezvládla, vztekala se a křičela…

Moc vám za článek děkuji. Přinesl mi pochopení. Zapadlo to… Nelpět, vypustit plány a dělat, co chce srdce, protože mě se ve skutečnosti na ten výlet nechtělo, chtěla jsem se přesně jen tak válet doma na koberci a skládat kostky!

A tak ještě jednou děkuji za to, že jste a za to, co děláte. Vím, že příště to zvládnu lépe. Budeme raději skládat kostky…
Spoustu spokojených rodičů a šťastných dětí vám přeji :-). 

Hanka Panáčková

6 7

Ručičkou mě synek (4) hladí po vlasech a ptá se: „Co by ti pomohlo?“

Dnes jsem v nějakém afektu koupila předražené vstupenky do divadla a hned na to jsem zjistila, že jsou od podvodné firmy, a že mi lístky nepřijdou žádné. Měl to být vánoční dárek. Bylo mi strašně. Skoro jsem běžela za partnerem. Jeho reakce: „to snad není možný, jak jsi mohla naletět, víš jak dlouho musím být v práci abych si tolik peněz vydělal, už na nic nesahej prosím tě……“

Napustila jsem si vanu a tam v tom tichu a teplé vodě jsem se rozbrečela. Otevřeli se dveře koupelny a tam stál náš Jeníček (4), přes slzy vidím jak si mě prohlíží.
„Maminko ty pláčeš?“
„Jo Jeníčku, chtěla jsem někomu koupit dárek, ale nepovedlo se to“ vzlykám.
„Tobě je to líto, že?“ ptá se Jeníček.
Rozpláču se ještě víc: „Jo strašně moc mě to mrzí.“
Cítím jak mě hladí malou ručičkou po vlasech. „Co by ti pomohlo?“ ptá se tenkým hláskem.
„Já nevím“ říkám mu upřímně a utírám si oči.

Jeníček radostně zvedne ukazováček vzhůru:“Mám nápad! Co takle čokoládka z mého adventního kalendáře!?“
Usměju se na něj: “Ty myslíš, že by mi to mohlo pomoci?“
„Mě by to pomohlo.“ Říká se širokým úsměvem Jeníček.
„Dobře Jeníčku. Zkusím to.“ Říkám dojatě, a pohladím ho po tváři.
„Jsem rád, že je ti líp maminko“.
„Děkuji, že jsi tu se mnou byl.“

Vlasta Přibylíková

0 1

Můj mladší se pak nedostane do takové vývrtky…

Po strašně dlouhé době jsem něco shlédla…mám už starší kluky a Nevýchovu jedeme přes tři roky. A musím souhlasit do posledního slova co Katka říká ve videu!!

Na mého mladšího vzteklouna který se vzteká i kvůli výběru ponožek aniž bych se přiblížila 😁  tak se vždy naladíme na něj a snažím se nějak tím vztekem proplout s ním..což znamená jsem po jeho boku kdyby něco..
A on se pak nedostane do takové vývrtky 😄  protože sama vím jaké to je když nemůžu najít oblíbené tričko🙄 😁 taky mi je milejší když se nabídne a pomůže mi hledat😉  

Martina Sedláčková, máma dvou kluků

0 1

Díky Nevýchově jsme emoce, strach z nového, balení i odjezd kluků zvládli

Dobrý den, v Nevýchově jsme přes rok. Po roce jsem si kurzem prošla znovu a ten pocit při druhém shlédnutí je neuvěřitelný, tolik se nám toho podařilo změnit… Kolik jsem toho musela v hlavě přecvaknout a jak těžce se z těch kolejí vyjíždí. Za ten rok a půl se změnila atmosféra u nás doma a z kluků se stali parťáci.

Můj muž, aniž by viděl jakékoli video, to ode mě okoukal a ihned zavedl do praxe a musím říct, že mu to jde mnohem přirozeněji než mě, já stále ještě občas vykolejím. Je to cesta… je to cesta na celý život a každý moment se počítá. Tolik jsem toho nasekala blbě, když byli malí, ale snažím se žít v přítomnosti a užít si každý moment, kdy se nám to podaří.

Včera odjeli na týdenní plavecký výcvik (1. a 2. třída). Proběhly emoce, strach z nového, ale díky Nevýchově jsme proces zpracování emocí, balení a odjezdu zvládli win:win 1:1. Mám radost.

Držím palce všem novým!!! Má to cenu ❤️

Hana Žemličková

0 1

Maminko to se stává

Již přes týden jsme celá rodina nemocná. Už je toho na mě dost – nudle, čajíčky, utěšování a v noci minimum spánku. Znáte to. Včera odpoledne Majda (6měsíců) usnula v kočárku. Tak já rychle poklízela a smažila palačinky ke svačině. Vašík (3,5 roku) vylil na podlahu sladký čaj. No a já už to nevydržela a bouchla jsem – začala jsem být pěkně vzteklá a naštvaná. Syn na mě koukal a vypadalo to, že se dá brzy do pláče.

Řekla jsem mu ať se nebojí, že se jen potřebuju vyvztekat a šla jsem se vykřičet do koupelny. Pak jsem se vrátila a omluvila se mu, že vím, že za to nemůže, a že jsem unavená a je toho na mě moc. A víte co on udělal? Pohladil mě a řekl: „to se tak někdy stává maminko, jsem s tebou.“

Sečteno, podtrženo – děkuju Nevýchovo! 😊😘

Vendula Tvrdíková

0 1

Jsem tak ráda, že jsem jí tu zodpovědnost dala

Ahojky, já se s vámi musím podělit o svou radost, jak jsme to krásně dokázali. Zkusím to ve zkratce, ať to není moc dlouhý příběh.

Elí chtěla chodit na plavání, aby se naučila plavat. Kroužek je až od 6 let, jí je 5. Přesto jsme to zkusily a vzali ji. Hned po první hodině byla vyděšená, bála se strkat celou hlavu pod vodu. Pak byla ještě asi 2× a pak byla nastydlá, tak jsem ji tam 2× nedala a teď v úterý měla zase jít.

Večer jsme se domlouvaly, jak to uděláme, protože musím být déle v práci a tak jestli ji může ze školky vyzvednout teta. Za chvilku na to začala plakat, že se jí stýská po kocourkovi, který u nás pár dní v létě byl a pak zase odešel (asi ho vystrnadil náš starej kocour) a ráno se situace opakovala, připomenutí plavání, pláč po kocourkovi. 

Přemýšlela jsem, co to. Došlo mi, že asi nechce na plavání a nechce to přiznat. Tak jí říkám, Elí, tobě se na to plavání nechce viď? Uznala, že ne, trošku jsme se o tom bavily a pak jsem jí řekla, že jestli tam chodit nechce, tak nemusí, že nechci, aby z toho byla nešťastná a trápila se, ale také jsem jí připomněla její důvody, proč tam chtěla chodit, a navrhla jsem jí, ať si do odpoledne rozmyslí, jestli tam bude chtít chodit.

Odpoledne přijedu domů, a Elí už na mne volá ode dveří: „Mamí, tak jdeme na to plavání?“ A takhle spokojená tam ještě nikdy nešla. Jsem tak ráda, že jsem jí tu zodpovědnost dala, ani nevíte.

Bára Vojtová

0 1

Dostal obrovský vztek a snažil se mě bouchnout…

Syn 4,5 roku si chtěl kopat s balonem v bytě, ale byl hrozně rozdováděný, tak to byly velké rány – kopl do topení i do televize. Vysvětlila sem, že takto to mu nemůžu dovolit, že bych potřebovala to zklidnit nebo jít kopat ven. Nechtěl a dál kopal.

Vzala sem balon s vysvětlením, že to pro mě takto není ok. Přišel obrovský vztek, snaha mě bouchnout, pištění. Říkám: „Balon ti teď nevrátím, ale kdybys potřeboval potulit, sem tady pro tebe.“ Syn ve vteřině byl u mě na klíně, asi minutu plakal a pak se s úsměvem zeptal, co bude k večeři. Já tu Nevýchovu prostě miluju:).

Veronika

0 1

Dlouho jsem váhala, než jsem se do Nevýchovy přihlásila. Ale už od první lekce jsem věděla, že jsem udělala dobře

Ahoj Katko a Nevýchovný týme!

Snad nevadí, že Ti tykám, ale vykání by mi prostě to těch zhruba dvou měsících nešlo.

Dlouho jsem váhala, než jsem se do Nevýchovy přihlásila. Můj vztah s našimi dvěma dětmi (12 a 8 let) mi nepřipadal nezdravý, přesto jsem cítila, že by se leccos dalo zlepšit a předejít spoustě nedorozumění, která mohou ještě častěji nastat v náctiletém období, které už nám občas klepe na dveře.

Bylo to správné rozhodnutí. Od první lekce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Kurz mě bavil a neustále mě překvapovalo, kolik věcí se dá zlepšit, kolika věcem se dá správnou komunikací nebo někdy i nekomunikací předejít.

Největším otevírákem očí byl pro mě týden, kdy jsi mluvila o emocích. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem pochopila, že nejsem zodpovědná za špatnou náladu dvanáctiletého syna nebo uraženost osmileté dcery. A ještě větší úleva bylo pochopení, že za ně nemusím řešit jejich bolístky a hádky s kamarády. Že stačí nabídnout jim otevřenou náruč a dovolit jim, ať jsou naštvaní, smutní nebo plačtiví. Že jsem tu pro ně, ať se stane cokoli.

Takže děkuji za úžasný kurz, u kterého jsem si poplakala i se ze srdce zasmála!

Přeji Tobě i celému týmu, ať se Vám i nadále daří a ať Vaše komunita nevýchovných rodičů stále roste!

Erika O’Healai

1 2

S manželem se teď doplňujeme, jsme jeden tým. S dětmi máme první úspěchy

Po prvním týdnu vidíme první úspěchy. Máme Filípka (3,5) a Zuzanku (1,5). Přijde mi, že už v okamžiku, kdy jsme se pro kurz rozhodli, nastaly pozitivní změny. Asi už to pozitivní naladění působilo. :-) A teď tedy ty úspěchy:

-Filípek mi začal říkat maminko, nikdy předtím mi tak neřekl. Myslím, že se mezi námi pomalu, ale jistě obnovuje důvěra. Když se mu narodila mladší sestřička velmi špatně to prožíval, ztratil maminku a fixoval se na tatínka. Teď máme prostor najít k sobě zase tu správnou cestu.

-V obchodě, kdy nutně potřeboval koupit nějakou hračku jsme se dokázali domluvit a v klidu, bez pláče a naštvání jsme odcházeli domů.

-Když s dětmi mluvím, snažím se je vnímat na 100% a dívat se jim do očí. Dívat se až do jejich dětské duše. Více si společně hrajeme, více si povídáme.

-Je super, jak se s manželem doplňujeme, když já už nevím, nemám žádný nápad, jak situaci vyřešit, přijde on s nějakým návrhem a opačně. Jsme jeden tým.

-Filípek si dnes šel po obědě dobrovolně lehnout do postele.

-Zuzanka méně pláče, ani nepotřebuje dudlíček.

Ještě se těším, co se naučím o sourozeneckých vztazích a hranicích. Tam máme ještě co dolaďovat :-) Ale už teď se na to těšíme, protože už teď víme, že to půjde a že to zvládneme. :-)

Jitka Marková

6 7

Každý týden jsem v každém videu hltala každé slovo

Právě jsem dokoukala úplně poslední video v kurzu a konec obrečela, protože na mě dolehlo, jak moc mi to změnilo vztah se synem, pohled na něj, na mateřství a prohloubilo lásku k němu a vrátilo jemu důvěru vůči mně… Tohle se nedá popsat slovy, to se musí zažít..

Děkuji, Nevýchovo…❤️❤️ Mám spoustu popsaných papírů, kdy jsem si vypisovala pro mě vše důležité a budu se k tomu průběžně vracet. Každý týden jsem v každém videu hltala každé slovo.

Ivana

6 7

Nevýchova mi pomohla pochopit pláč mojí dcerky

I ta myšlenka, že pláč přejde je úžasná!
To je asi jedna z věcí, ve které mi nevýchova nejvíc pomohla. Dřív jsem byla z každé naší hysterické scény (starší 4 r dcerka je opravdu hooodně emotivní a zároveň strašný introvert) úplně rozhozená, zkazilo mi to náladu, dokonce jsem si říkala, že ji takhle nemůžu mít už ráda (a bohužel jsem jí tím i argumentovala a říkala jí to, ve dvou letech!).

A nevýchova mi pomohla pochopit, že je to momentální nastavení, způsob, jak něco říct mě nebo okolí, není to nic definitivního, vyjádření negativního vztahu ke mě nebo okolí, za pět minut bude po všem a pokud to vyřešíme v pohodě, nikdo si na to už ani nevzpomene (naopak, když z toho udělám scénu ještě já, máme opravdu zkažený den a do budoucna narušený vztah).

Kamila Hladíková

49 50

Chci se vylíhnout v dospělou zralou a správnou mámu, kterou si naše Štěpánka zaslouží

Z celého srdce Vašemu nevýchovnému týmu děkuju. Tenhle výlet za mým pětiletým já a smutnou maminkou mě vzal do uplynulých měsíců s mou holčičkou a ukázal mnoho.

Mám reakce rychlejší než samopal a startuji lepe, než nové Porsche, takže změna u nás doma prostě musí vzejít ode mě, ze mě, protože to tak už nechci, už nechci plakat ve vaně, tahat vagón vlastních výčitek, házet vinu na manžela, protivnou sousedku, neochotnou pošťačku a zlobivé dětičky v práci.

Chci se vylíhnout v dospělou zralou a správnou mámu, kterou si naše Štěpánka zaslouží, protože je vážně úžasná, jak říkají všichni kolem…

Děkuji Vám, jste drsné, ale skvělé a já se vší pokorou a úctou ráda přijdu na kurz a budu se učit a stávat svým vlastním já.

Veru Š.

0 1

A syn (4) roztál, přestal se vztekat, plakat a házet kolem sebe ta ošklivá slova…

Včera jsem se synem (4 roky) zažila tuhle událost: přišli jsme domů a syn na mě začal křičet vypadni, blbko a chtěl mě plácat, že byt je jen jeho, ať jdu pryč. Mohla jsem reagovat výchovně, zakřičet na něj, dát mu na zadek a odejít pryč a nechat ho vyvztekat.
Já se ale rozhodla jinak, protože jsem cítila, v srdci a intuitivně, že syn volá po lásce, jakoby volal, mami, když mi nepotvrdíš, že mě máš ráda, umřu, potřebuju vědět, že mě máš ráda. Vypadal naštvaně, ale uvnitř se asi cítil hodně ublížený, smutný.

Tak jsem tam s ním byla, objímala ho a říkala: „mám tě ráda, ty chceš potvrdit, že tě mám ráda, co? ano, mám tě ráda, jsi můj syn a jsi pro mě důležitý, potřebuješ cítit lásku, viď? potřebuješ to potvrdit, že? ano, a já tě teď obejmu, protože tě mám ráda, a ty to možná někdy necítíš, promiň, že to někdy při těch starostech a trápeních nedokážu dát najevo tak, jak bych chtěla…“

A syn roztál, přestal se vztekat, plakat a házet kolem sebe ta ošklivá slova, koukali jsme si do očí, které se mu najednou úplně rozzářily, a nedokážu ani slovy popsat, jak nádherné to bylo, cítit tu blízkost, něhu a doslova proudění lásky, která z nás obou vytryskla a byla tam mezi námi…a tak jsme si o tom ještě povídali, oba dojatí…

A já si uvědomila, jak málo dávám synovi najevo, že ho mám skutečně ráda, že ho poslouchám, že jsem tu pro něj, ne jen slovy, ale skutečně tam pro něj být a zahrnovat ho svojí přízní…A to díky Nevýchově :-)

Kateřina Synková

0 1

DÍKY, NEVÝCHOVO, nejde to hned, ale jde to!

Chtěla bych poděkovat tvůrcům Nevýchovy a podpořit účastníky kurzu. Katka to zmiňuje v prvním kurzu a v tom druhém to teď ještě zdůrazňuje. Shlédnutí videa a použití těch frází z lekce nezaručí, že se mávnutím kouzelného proutku všechny zádrhely v komunikaci spraví a zmizí všechno kňourání, pláč, vztekání.

Pravda, často jsem si říkala (a ještě říkám), stojí mi ty nervy za to? Prostě jim jednu střelím, aby zjistili, že vztekat se teda nebudou, nic si vyřvávat nebudou.Ono by to opravdu fungovalo, pokud chceme, aby bylo ticho a po našem. Já jsem také vyrostla v policajtské a učitelské rodině a žiju :-)

Ale víte co? Ony se ty krásné nevýchovné vlaštovky začínají objevovat. Poslední dobou mi čím dál častěji padá čelist. Např. když malá (4r) sama odloží tablet s tím, že už ho měla dlouho, takže si teď musí odpočinout. Půjde si hrát ven a až si odpočine, zase si ho vezme. Nebo si s mladším bráchou (2r) vymění tu hračku, kterou brácha chce a hrozně kvůli ní řičí.

Nebo, a to beru jako největší úspěch, mi vysvětluje, proč brečí a co by potřebovala. A když jí něco zakážu, třeba chvíli pláče a odchází vedle do pokoje, ale za chvíli přijde a sama zkouší navrhnout dohodu. Konečně! :-D A ten mladší prďola to napodobuje.

Jako, jo, jsou to nervy (nevybuchnout, zastavit se, naslouchat a nejet jak kamion ve svých kolejích), ale ty děti to nakonec pochopí, vstřebají a začnou to vracet a ta důvěra dětí k mámě a tátovi je tak obrovská, dojemná, krásná! Stojí to za to! Držte se, rodiče. A Katko a Nevýchovňáci, DÍKY!🍀🌺

Jana Kalibová

1 2

Teraz vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti

Prišla som na to, že mám skvelého manžela, ktorý bol ochotný ísť do toho so mnou a vždy ma nevýchovne podrží, keď mne dochádza fantázia a sily. Ďalej že mám úžasné detičky, ktoré prijali tento spôsob komunikácie úplne úžasne a ja sa len čudujem, čo dokáže moja 4 ročná dcérka vymyslieť.

Potom že sa dá nevýchovne dohovoriť s kýmkoľvek a kdekoľvek (a ak sa s niekým dohovoriť „nedá“ aspoň zo mňa spadne balvan, že som sa mohla vyjadriť a povedať čo mám na srdci),

a čo je super, že mi manžel navrhol, že 5× do týždňa mám večer vypadnúť na dve hodinky z domu a on postráži deti. No a tak som začala chodiť do Fitka a plavárne a nielen že sa cítim úžasne, že robím niečo pre seba, ale za tie 2 hodiny „vypnem“ a relaxujem a priznám sa, že takýto pocit som nezažila už asi 4 roky (odkedy sa nám narodila prvá dcérka)

No a úplne najviac milujem ten pocit, keď sa po tých 2 hod vrátim a deti sa mi každý jeden večer hodia okolo krku a tvária sa ako keby ma minimálne mesiac nevideli to ma vždy dostane. 

A ešte že viem aj ja povedať ako sa cítim a čo potrebujem (pretože seba som nikdy neriešila. Vždy som sa snažila uspokojiť potreby druhých… ha, a teraz som tu aj ja a je to super, keď vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti) a konečne mám pocit, že môj život sa začína uberať tým správnym smerom a je zmysluplnejší. No proste, som spokojná

Katarína

6 7

Čo by ti pomohlo…, alebo vychádzame z vane

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Slávka Pariláková

6 7

Najednou tam se mnou syn byl. Na tý jedný lodi…

Ahoj, jsme v kurzu pár týdnů a na nevýchově doma pracujeme, někdy s úspěchem, někdy bez, úplně všichni…

Velkým tématem u nás jsou sourozenecké vztahy.. Pořád jsem po synovi chtěla, aby mi dal nějaký signál, co můžu říct/udělat, když se mi přestane chování vůči mladšímu líbit… Ze mě se pak stává/l běsnící policajt a ze syna brečící nešťastný dítě. Ale nikdy mi nic neřekl, jak bychom to mohli spravit, co udělat příště jinak… Spíš začal vždycky mluvit o něčem jiném atd. Ale dneska mi to došlo..

Přišla jsem k němu a poprosila ho, jestli by mě ON mohl vždycky zastavit, abych se nestala tím šíleným policajtem. Najednou se na mě díval, vnímal všechno co jsem mu říkala, najednou tam se mnou byl. Na tý jedný lodi. Věřím, že se nepotopíme!!

Jana

7 8

Změnila jsem své chování a hned první den se dostavil úspěch

Právě jsem se dodívala na videa 3. týdne. Zatím se mi daří udělat si čas každý týden. Na začátku se nám ale s 5 letou dcerou moc nedařilo a moc jsem nechápala proč. Odmítala dělat dohody. Pokud jsem za ní přišla, že můžeme společně vymyslet, jak to udělat, abysme byli spokojení všichni, začala křičet, odmítat, říkat rezolutně „ne, nechci, ne ne ne“.

Až skupina na FB mi dost pomohla otevřít oči. Sdělila jsem tam můj problém a díky diskuzi, která se rozběhla jsem si uvědomila, že jsem už tak otrávená a nešťastná z toho, jak se k nám dcera chová, že i já se tak k ní začínám chovat. Kdykoliv po mě něco chtěla, neměla jsem energii na to plnit její neustálé požadavky. Někdy jsem se ani nesnažila zakrýt moje otrávení.

Také jsem zjistila, že dcera se po delší dobu učila, že ona rozhoduje, co chce, co ne a my s tím nic nenaděláme. Proto jí dohody nevyhovují, znamená to pro ni, že něco bude muset dělat začít. Takže se snažím přijít na motivace pro ni. Změnila jsem tedy své chování a hned první den se dostavil malý úspěch, uzavřely jsme první dohodu. Sama za mnou přišla.

Jdeme zatím po malých krůčcích, protože pokud tady dva roky byla na něco naučená, tak se to zkrátka nezmění ze dne na den. Jsem ráda, že aspoň ty malé krůčky děláme. 

Marie Krchňavá

7 8

Bola som pokojna, s nou a cakala som, kym si dcerka tu svoju terapiu dokoncila…

Terapia placom – zdielam pozitivny zazitok :)

Vcera som Lucku (3r) vyzdvihovala zo skolky a dozvedela sa, ze sa jej vobec nepodarilo zaspat. Inokedy spava 1,5 az 2 hodiny. Rozmyslala som, ci ma teda zmysel ist s nou na kupalisko, ked bolo jasne, ze bude unavena a ktovie ako to zvladne. Sli sme. Ovesana taskami zatvaram auto ked pocujem „ja chcem este vybrat kocik“ (detsky). Predstavila som si, ako si to cestou tam alebo naspat s tlacenim kocika rozmysli a ja uz nebudem mat tretiu ruku, aby som jej ho odniesla.

Normalne by som na takuto nevinnu poziadavku zareagovala kladne, tentokrat som sa vsak (po sto rokoch) rozhodla povedat svojmu dietatu Nie. Nasledovalo to, co bezne takmer vobec nezazivame, lebo toto dieta takmer nikdy neplace. A tak spustila rev.

Hlava sklonena, cestou k pokladniam rev. Pri pokladniach stale rev. Zacalo mi byt luto ludi okolo, ktori ten rev pocuvali. Inak to so mnou neurobilo nic. Pytala som sa malej, ci sa chce pritulit, nechcela, len rev, lebo ona chcela ten kocik. Presli sme par metrov uz dnu a ja som sa zacala (nahlas) vazne zamyslat nad tym, ci bol dobry napad ist na to kupalisko. Navrhovala som malej, ze si mozeme ist domov pospat, ked je unavena… no ona len ten rev.

Presli sme k trezoru a ona chcela otvorit skrinku, stale placuc. Odvtedy mi bola v naruci a ja som teda zblizka pocuvala ten jej rev. Opisovala situaciu, chapala ako sa citi, pytala sa jej, ze ked pojdeme po ten kocik, ci uz bude stastna a vesela… zacala vraviet, ze chce cosi ine. Tento rev poculi desiatky ludi na kupalisku a ja som sa napokon Lucke prihovarala slovami, ze mne ten jej plac fakt nevadi, ale ti ludia okolo, co ho musia pocuvat, tym to asi nie je prijemne.

Cupela som pri nej. Bola som s nou a nechala som ju plakat. Ked doplakala svoju poslednu slzu, milo sa na mna usmiala, povedala, ze chce ist so mnou cikat a chce ma drzat za ruku, lebo my sme kamaratky :) Vybozkavala som ju so slovami, ci uz ma „doplakane“, ci sa teraz uz pojdeme kupat, a ona si veselo poskalovala, ze ano, a este si do toho zacala aj spievat. Cela ta scenka mohla trvat nieco cez 20 minut.

Lucka bola (zjavne) unavena, potrebovala plakat a ja som ju nechala, neprerusovala, nevyhrazala sa jej, nech okamzite prestane, nech uz konecne prestane, necitila som sa trapne, ze zrovna „moje dieta“ takto pred vsetkymi reve. Nehnevala som sa na nu. Bola som pokojna, pri nej, cakala som, kym si tu svoju terapiu dokoncila a vysledkom bolo stastne a vesele dieta, ktore si potom uzilo kupanie na kupalisku :)

Zuzana F.

7 8

Jak jsem přišla do pokojíčku, dcerka se mi hned začala omlouvat, sama od sebe…

Anu se večer očividně nechtěla chystat do postýlky a my s manželem už byli unavení a hotoví. On ji teda nějak nachystal a já se připravila, že jí přečtu. Anu že ne, že musí číst táta, který už toho měl fakt dost. A furt že já číst nemůžu a že mě nechce, tak jsme řekli, že táta už to prostě nedá a že jde teda spát bez čtení.

Jenže to večerní odmítnutí ve mě vzbudilo velice bolavé vzpomínky – když byla Anu maličká, vůbec u mě nechtěla být, vždycky se odtlačovala pryč a chtěla jen tátu. Trvalo to hodně dlouho a prostě to bolí, když si na to vzpomenu. Změnila to až Nevychová :o)

Úplně mě ta vlna emocí převálcovala a zůstala jsem sedět v křesle. Manžel Anu uložil jejich rituálem a pak jsem byla na řadě já, máme taky svůj rituál. Jenže já nemohla – emoce mnou cloumaly, ale díky Nevýchově jsem si připomněla, že s tím Anu nemá nic společného, že tyto emoce jsou moje a seděla jsem a přemýšlela, proč mě to tak trápí.

Přišla jsem na to, že asi proto, že jsem se vždycky bála odmítnutí. Řekla jsem Anu, že potřebuju chvilku a přijdu, až budu moci. Za pár minut jsem teda za Anu šla, ale v klidu, jen hodně smutná, emoce ještě pryč nebyla a já věděla, že to bude chvíli trvat a Anu už fakt potřebovala spát.

Jak jsem přišla do pokojíčku, hned se mi začala omlouvat, sama od sebe, že mě odstrkovala, ale já jí řekla, že to je v pořádku, že to je prostě moje emoce a ona s tím nemá nic společného. A ona – a to mě dostalo – mi řekla, že jestli potřebuju plakat, ať klidně placu – to je dítě, před kterým když jsem doteď plakala, hned utíkala pryč a říkala mi, ať toho nechám. Teď najednou se to překlopilo, klidně prý ať pláču :o)

Hladila jsem ji zádíčka a trochu u toho plakala. Pak jsem odešla a měla z toho skvělý pocit, že jsem tu svou emoci nehodila na ni.

Markéta Dixon

0 1

Nevýchova mi otevřela bránu k opravdovému poznání mých dětí

Musím se podělit o něco, co mi poslední dobou docháží a za co jsem neskonale vděčná… můj WOW moment!
Je to neuvěřitelný, jak ty děti vypadají od doby Nevýchovy jinak, taky to pozorujete? Myslím tím i fyzicky. Vypadají najednou tak dospěleji, mají jiný výraz, jsou ochotné mi říct mnohem víc než předtím.

Jsou prostě jiné a neumím pořádně popsat jak… je to, jako když mám 3D obrázek a najednou rozostřím oči a prohlédnu do hloubky – vidím něco úplně jinýho! A to je právě ono – děti se se mnou dělí o všechno, co zažívají!

Mám vždycky husí kůži, když si představím, že by mi jen tak prolítly životem, myly si ruce, psaly úkoly, odchodily klavír a angličtinu, ale já nikdy nevěděla, co si myslely, co cítily a prožívaly jako malé děti!

Děkuju všem okolnostem, které mě k Nevýchově dovedly, a hlavně včas, protože mi otevřela bránu k opravdovému poznání mých dětí. 

To je tak super, slyšet jejich názory a pocity a nápady a zjišťovat, jak jsou fakt chytré a úplně dokonalé! Tak super!

Bára

6 7

Pak řekl: „Mami, já už chci jít domů." Dal mi ruku a šli jsme

Tomuhle příběhu říkám rodičovská maturita. Poslední dobou jsme odpoledne ze školky odcházeli za úděsného brekotu a vztekání mého „školkového“ synka (3) doprovázeni sou­citnými pohledy všech ostatních maminek. Když jsem se ptala co by potřeboval, tak odpovědí bylo, že chce odnést až k autu. Jenže já jsem měla na břiše v nosítku brášku (10 měs.) Zapeklitá situace. Dvě děti takovou dálku neutáhnu (ani kdyby se mi chtělo).

Dnes byl hysterický záchvat obzvláště silný. Říkala jsem, že chápu, že se zlobí na bráchu, ale že se musíme nějak dostat k autu, co že navrhuje atd. Nikam to moc nevedlo. Pak jsem ho kus trochu násilím táhla, ale v tom jsem se necítila dobře já ani on. Tak jsem si sedla byla tam s ním a čekala co bude. Chtěl se zase vrátit.

Zeptala jsem se, zda by chtěl pochovat. Dlouho jsme se chovali a pak jsem se zeptala zda se bojí, že ho mám méně ráda než malého bráchu. Takové srdceryvné JO jsem od něho ještě nikdy před tím neslyšela. Ujistila jsem ho, že ho mám ráda a že je pro mně moc důležitý a že je můj brouček atd.

Chvíli jsme se ještě mazlili a pusinkovali. Po chvíli řekl. Mami, já už chci jít domů. Dal mi ruku a šli jsme… V naprostém klidu a pohodě.

Petra Procházková

9 10

Začala jsem se více usmívat, přestala jsem křičet

Jednoho dne po práci jsem se zase rozkřičela na svou dceru Alenku, proč zase nemá udělané to a pak zase ono. Zalezla do pokojíčka a byla tichá. (Asi byla velice smutná,jelikož se na mě těšila a já jí opět nechápala)
Když jsem začala vařit, našla jsem na zemi obálku a v ní fotku. Na fotce byla Alenka a já jak se smějeme. Najednou jsem slyšela z pokojíčku tichý hlásek, jak mi říká: Maminko, máš na zemi poštu.

Koukla jsem se na fotku, rozesmála jsem se a povídám Alence. Copak s tím mám dělat? Alenka stála u dveří, pečlivě pozorovala jak se mi vytvořil úsměv na tváři a povídá. Maminko, já bych si přála, aby jsi se usmívala jako na té fotce. Něco se v mé hlavě pohnulo a řekla jsem si, že tu je asi něco špatně.

Začala jsem se více usmívat, přestala jsem křičet. Dodnes slyším od mé skvělé dcery, jak je štastná když nekřičím a povídám si s ní. Je to nádherný pocit být milována svojí spokojenou dcerou.

Petra Koleňová

0 1

Nahnevany syn aj ja: cim by sme to mohli vylepsit? A on ze darcekom…

Dnes syn nemohol ist von, koli chorobe. Vysvetlila som mu to, ale on urobil strasnu scenu, buchal vecami, hneval sa, az nakoniec trepol dverami vo svojej izbe. Ja som sa snazila zachovat klid, ziadne moralizovanie. Prisla som k nemu do izby a povedala som ze chapem jeho pocity, ze aj ja som z toho nahnevana, ze je opat chory a ze cim by sme to mohli vylepsit. A on ze darcekom…

Tak som si povedala = asi fakt velmi trpi (aj ked vychovne by som mu nic nedala) = isla som „nevychovne nieco doma najst“. Nasla som rubikovu kocku z nejakeho skolenia a medvedika. Skryla som darecky za chrbat a nechala som syna vybrat si. On si vybral rubikovu kocku a nakoniec prisiel s tym, ze sa mu paci aj medvedik (nejako som vycitila, ze ho to fakt trapi, ze nemoze ist von) – tak som mu to povolila.

Poobedie prebehlo v poklude (musela som bojovat so sebou aby som nemoralizovala). Syn potom sam od seba zacal utierat prach (co pred tym vobec nerobil) a robil to dokladne az 2 hodiny (ja som vobec neupratovala, ani nemala ten zamer).

Syn mal popri tom poznamku, ze si musi nieco najst na pracu, kedze nemoze ist von a ze je velmi rad, ze mi tym pomoze ( a mne fakt padla sanka). A skutocne mal z toho obrovsku radost.

Tak az do vecera sme vsetci boli v dobrej nalade, aj ked muz prisiel domov, pocitoval zmenu. Vecer syn zaspaval s novo darovanym medvedikom v naruci a rubikovou kockou vedla postele.

Aneta Kadukova

6 7

Jsme teď obě – já i dcerka (5) – mnohem klidnější. Užíváme si to, bez vztekání a bez řevu

Mám pětiletou dcerku Elišku. Sice jsem se již snažila praktikovat výchovu podle principů Respektovat a být respektován, ale můj problém je, že jsem dost výbušná povaha a ke křiku nemám daleko. Zkusila jsem tedy ještě tento kurs, a myslím, že se nám daří, a že jsem mnohem klidnější.

Zde jsou naše úspěchy za posledních pár dnů:

– V sobotu večer si chtěla opět pustit Alenku v zemi za zrcadlem (viděla ji snad 10× předešlé dny) a chtěla, abych se s ní dívala. Říkám jí, že už mne to nebaví. A ona se zeptala: „A jaká pohádky by ti udělala radost?“ Odpovídám, že třeba Šíleně smutná princezna a byly jsme obě spokojené.

– V neděli jsem potřebovala něco udělat na zahradě, ale Elinka si pořád hrála doma a nechtěla nikam jít. Říkám jí, že potřebuji na zahradě sebrat spadána jablíčka a ostříhat jahodám odnože. Ona, že si chce se mnou hrát doma. Tak se ptám, jak bychom to mohly udělat, ona že neví, tak navrhuji, že si s ní budu doma 5 minut ještě hrát a pak půjdeme na zahrádku, ona navrhuje 6 minut a po šesti minutách odcházíme na zahradu, kde si dál sama spokojeně hraje se svými panenkami.

– Večer jsme spolu v postýlce mluvili o tom, jak bychom teď spolu chtěli být spokojené, nekřičet na sebe a pokusit se na všem dohodnout.

– Ráno se Elinka chtěla koupat, ale potřebovaly jsme odjet. Povídám jí: „Elí, víš, babička potřebuje být v devět hodin u paní zubařky a nevím, jestli bychom to stíhaly. Tak co myslíš? Jak to uděláme?“ A Elí na to: „tak se vykoupu večer?“ V pohodě.

– Protože je zavřená školka, tak pokud musím do práce (hodně toho udělám z domova), bereme si Elinku sebou. Po několika hodinách jsem měla vše hotovo, ale musela jsem zajet ještě do jiného města něco zařídit. Elinka si zrovna hrála na šneka a nehodlala se mnou jet. Táta měl ještě důležitou práci. Tak zkusím Elince navrhnout: „Elí, pojedeš teď se mnou, nebo později s tatínkem?“ Elí se rozhodla jet se mnou. Rychle se obula, sundala šnečí ulitu a jelo se.

– Dokonce začala sama od sebe opravdu smrkat. Je to něco, co odmítala, stejně jako odmítá kakat (dávám jí v noci stále na nočník, když vidím, že se jí už moc chce, takže kaká v polospánku – i když první úspěchy samostatného kakání přes den, už jsou – tak snad i tohle brzy zvládneme). Když měla rýmu, ještě jsme občas musely použít odsávačku a teď ukazuje babičce i tátovi, jak krásně umí smrkat. Pořádně se nadechne a fúúúúúúú.

– Sama si vylezla z vany, utřela se a oblékla

– Po večerníčku ještě chtěla jít na procházku a potom se ještě koupat. Před tím byla už dost unavená, tak jí říkám, že už je dneska dost pozdě a že se může jít koupat a nebo jít na procházku. V klidu si vybrala koupání.

– Jsme teď obě mnohem klidnější, užíváme si to, bez vztekání a bez řevu (i když se Elí samozřejmě občas zasekne a zuří, tak já už to beru klidně, obejmu ji, když to chce, případně odejdu a počkám)

– Já se už také nerozčiluji, protože už se nebojím toho, co přijde, jak to zvládneme, protože vím, že se většinou dokážeme domluvit. Tak snad nám to vydrží.

Bára Vojtová

6 7

Jsem ráda, že jsem se – i přes nesouhlasné pohledů prarodičů – zastala svých dětí

Řekla jsem to!!! Konečně :-)
Včera měla naše Eliška (2,5) svátek. Odpoledne se sjeli babičky a dědečkové na oslavu. Od jedněch dostala malý dort s figurkou Krtečka. Jakmile usedla ke stolu, že ochutná, jak dobrý Krteček bude, přiběhl k ní Honza (4) a začal se hlasitě dožadovat, že chce taky kus krtka. Eliška mu ale nechtěla dát s tím, že je to její dárek. A v tom to začalo.

Prarodiče začali Elišku přemlouvat, ať Honzovi kousek dá, že on jí přece taky vždycky dává ochutnat, když dostane dort, že mu to bude líto, ať je hodná a rozdělí se, bla bla bla … čekala jsem co bude.

Eliška začala brečet a bránila krtka co to šlo, Honza křičel a sápal se po dortu, a když jsem zaslechla "Eliško, ty jsi ale ošklivá holčička … ty jsi ale lakomec ..... to se nedělá … " tak už jsem to nevydržela, ulovila jsem si Honzu na klín, uznala pocity, že by taky chtěl dort, ale že ho dostala Eliška, atd. přestal se vztekat a šel si hrát. 

Elišku jsem uklidnila, že je to jenom její dárek a může si s ním dělat, co bude chtít a babičky a dědečky jsem poprosila, ať ji nechají na pokoji, že si nemyslím, že je správné ji nutit, aby se minutu po tom, co dostane dárek toho dárku hned zase vzdala ......

Asi nějakou dobu nebudeme mít hlídání (podle nesouhlasných pohledů prarodičů), ale já jsem ráda, že jsem se zastala svých dětí a že jsem si obhájila svůj pohled na věc. Pořád se vracím k tomu, že o sobě pochybuju, že mi připadá, že nejsem dost dobrá, že mi ještě tohle nejde a tady by to mohlo být lepší … ale potom tváří v tvář klasické výchově zjišťuju, že mě automaticky napadají nevýchovné myšlenky a principy a argumenty, jak by se to dalo vyřešit jinak … nevýchovně … tak snad to se mnou nakonec nebude tak marné :-)

Jo a víte jak to dopadlo s Krtkem? Eliška mu okousala ruce a nohy a zavolala Honzu, jestli ho chce dojíst a potom si šli spolu hrát :-) Paráda :-)

Růžena

7 8

Uz sa nemusim stresovat jak zase prezijeme den…

Chcem Vam podakovat za vcerajsi super webinar a vlastne vsetky webinare boli skvele, fakt je to az smiesne jednoduche ake je to lahke rozumiet detom a byt s nimi na jednej lodi.. pomohli ste mi pochopit, ze deti su tiez len ludia, maju pocity,emocie,chti­ce len su mensie ako my..

Prechadzam Vasim kurzom nevychova a som mamka 2 krasnych dievcatiek (Sarka 3r a Naty 11m)a su uplne skvele, ked sa spravame nevychovne tak vacsiu pohodu sme doma asi este nemali, nikto nekrici, netlakuje, nestresuje a vsetci sme spokojni..

jasne nebudem to teraz vyfarbvat do silnoruzova ze doma nemame ziaden krik alebo plac alebo zlost.. mame jasne ale ale ovela menej a aj s nim si dokazeme poradit je to ako nas spolocny projektom, proste vieme preco sa to deje a ten priebeh je ovela kratsi ako kde som na deti pouzivala tie “ klasicke” metody🤪 dneska sa tomu iba smejem a sledujem ostatych rodicov ako “bojuju “ touto formou..

takze sa snazim byt nevychovnou mamkou a strasne ma to baviii (myslim ze aj moje deti😍)a uz sa nemusim stresovat jezis jak to zase prezijeme ten den, no tam ani nejdem jak ju potom odtial dostanem a situacie tomu podobne.. mozem s kludim povedat ze zvladame 90% situacii dohodou a s kludom.

Jasne stale sa mame kde zlepsovat a cerpam inspiraciu hlavne u Vas🤓 Pridala sa ku mne aj moja sestra za co ma u mna obrovsky obdiv a sme v tom spolu “proti “ vsetkym takze niekedy na rodinnych akciach na seba iba zmurkneme ked vidime nieco co my dnes riesime s detmi uplne inak a usmejeme sa na seba👊😊

Takze Vam chcem v mojom mene a aj v jej podakovat za to co robite a zazelat Vam vela uspechov lebo my uz tie nase mame 😊😊
A tesim sa na dalsi webinaaar💪👏

maminka Maťka

7 8

Mé a synovy úspěchy po prvním týdnu v kurzu

Chtěla bych se podělit o úspěchy prvního týdne:

  1. Když se se Šimonem (2 roky) snažím domluvit, vidím, že mě vnímá a přemýšlí nad tím, co mu říkám
  2. často mě sám snaží uklidní tím, že mě pohladí po tváři a řekne „mami“
  3. je ohromně samostatný a lépe dokáže dát najevo co chce
  4. se vším mi chce pomáhat a společně si užíváme vaření a uklízení
  5. dokáže se dohodnout s dětmi (když chce nějakou hračku, většinou ji vymění za jinou a nevytrhává ji ostatním z ruky)
  6. poznám, kdy potřebuje jen obejmout a pomazlit a je nám spolu moc dobře
  7. omezil vybíjení emocí štípáním a kousáním
  8. umí dát najevo, kdy mě potřebuje u sebe a kdy si chce hrát sám
  9. už se tolik nevzteká a čím víc mu nechám prostoru, tím víc v pohodě jsou pro mě dřív „hororové“ situace
  10. někdy je pro mě těžké překonat vlastní zažité „policajtování“ a „učitelování“, ale celkově vnímám mezi námi zklidnění a větší porozumění a učím se nechat věci plynout a užívat si společný čas.

Bára Kopřivová

0 1

Syn (3) přesně ví, co je mu příjemné a co potřebuje

Chci se podělit s mini pidi úspěchy. Není to nic velkého, ale pro mě je podstatné, že TO JE

Moc ráda Kryštofovi (3roky) dávám pusy na tváře /při usínání při vítání, občas při mazlení/. Všimla jsem si ale, že Kryštof se vždycky začne ošívat a v hlavě jsem si už vytvořila „scénář“.. jsem nepříjemná máma, nechce se mazlit atd.

Dneska před spaním, když jsem mu dala zase pusu na tvář a on se ošil, tak jsem mu řekla – Kryštofe, tobě je nepříjemné, že ti dávám pusu? Kryštof mi řekl, že jo. Řekla jsem mu, že já mu pusinky dávám ráda, protože je mi to příjemné a vyjadřuju mu tím pocit, že ho mám ráda. Následně jsem se zeptala, co mu na tom není příjemného.

A on mi řekl, že je mu nepříjemné, když mu dávám pusu na tvář. že by mu vyhovovalo, kdybych mu dávala pusu na pusu „takhle“ pronesl a hned mi jednu s nadšením vlepil. Šla jsem do kolen… byl to fakt krásný pocit a zároveň jsem si uvědomila, že Kryštof přesně „VÍ“ co mu příjemné je, co není..

Druhý hodně silný zážitek jsem měla včera ráno. Kryštof, nechtěně v zápalu jedné básničky při povídání ráno v posteli, omylem skočil Anežce (miminko 3měsíce) na nohu, která ležela vedle mě. Anežka byla pod peřinou a koukala jí hlava a ruce Nejdřív jsem vyjekla hrůzou, protože to vypadalo, že jí dupnul na břicho a okřikla ho „Kryštofe to nesmíš“. Pak jsem Anežku, která začala plakat kontrolovala „jestli je celá“ a pochopila jsem že vše je OK a že to bylo víc o mém strachu než jak ta situace reálně vypadala.

Kryštof si lehl na konec postele a otočil se ke mě zády a stočil se do klubíčka. Řekla jsem mu, že se mu omlouvám za to, že jsem na něj vykřikla. Že jsem měla strach, že dupnul na Anežku a že se mu omlouvám – že vím, že to neudělal schválně- bez reakce. Kryštof mlčel. 

Zeptala jsem se ho, jestli je na mě naštavný. Kryštof mi řekl, že ne ale že je smutný. Zeptala jsem se z čeho je smutný a dozvěděla jsem se, že z toho, že jsem na něj křičela. Že chtěl jen skákat. Tak jsem se zeptala, co by mu pomohlo, aby nebyl smutný a on mi řekl „potřeboval bych, aby si mě objala a chvíli hladila“.

Měla jsem slzy v očích… S pokorou a v slzách jsem Kryštofa vzala do náruče a jen jsme seděli. Po chvilce mi řekl „mami, už je to dobrý, díky“ a odešel s úsměvem na rtech hrát si s mašinkama. Sice to nebyla dohoda, ale pro mě neuvěřitelně silnej zážitek…

Zuzana Hanaková

6 7

Kurz je tak dobře udělán, že dá úplně vše a nemusíte opustit domov

Mám za sebou 5. video. Především bych chtěla poděkovat celé Nevýchově co pro nás rodiče dělate. Nikdy bych nevěřila, že online kurz může být tak dobře udělán, že dá uplně vše a nemusíte opustit domov. Ikdyž bych jela, protože za tu změnu by mi to stálo.

Jak to máme ted- dítěti dávám více prostoru, aby si věci mohlo zkusit. Nestojím mu za zády s tím co by se mohlo hrozného stát.

Z mého slovníku vymizelo slovo TO SE NEDĚLÁ. Více říkám jak to mám já ,co se mi nelíbí. Co bych potřebovala. Snažim se porozumět co by potřebovalo moje dítě, ale ne vždy se uplně trefím, bylo by pro mne snažší kdyby mluvilo, ale přesto se snažím.

Užívám si čas se svým dítětem. Méně se stresuju a už na něj nekřičím. Přišla jsem na to ,že když se mi nedaří tak většinou pro to ,že to mám v sobě tak nastavené, dopředu se bojím, že to nevyjde nebo že to chci takhle. ale pracuji na tom

Prostě to stojí za to vydržet a zkoušet

Petra

6 7

Dcerka (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče

Povzbuzení pro ty, kteří jsou v Nevýchově krátce nebo si zrovna zoufají:

Po půlroce v Nevýchově moje dcerka (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče, např. dneska se rozbrečela, když v čase, kdy mohla být puštěná pohádka (kterou sama chtěla), si nakonec hrála a já už pak s pohádkou nesouhlasila. V breku pak chtěla ještě mlíčko, což jsem ale v tu chvíli neměla sílu. A tak plakala a do toho mi říká „já pláču, protože jsem chtěla pohádku a mlíčko a jsem teď smutná a zklamaná“.

Odpovídám, že to chápu, a že jestli chce obejmout a vyplakat se u mě. Přišla, schoulila se, za 10 sekund si stoupla, prohlásila, že chce osušit slzičky a pokračovaly jsme dál ve večerních rituálech stím, že příště se zkusíme lépe domluvit, jak ten podvečer zorganizovat.

A co je na tom ještě skvělé? Že já zůstávám v takových chvílích klidná, a i když se pláč třeba protáhne, nepotřebuji pro sebe zajistit, aby neplakala, abych to rychle ukončila. Jsem s ní, případně nabídnu oporu, aby své emoce prožila, ale už nemám potřebu je prožívat za ní. A v tom jsem zase pyšná na sebe!

Eliška, dcera 3 roky

23 24

Chlapi nepláčou! Jak jsem pochopil, o čem je Nevýchova

Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout, navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku. Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dceru, modrookou princeznu: „Ještě jednou a uvidíš!“ Pláč zesílil. Řekl jsem si v duchu: „Ať to spolu zvládnou.“ A v tom jsem se rozplakal.

Já nechtěl, to samo. Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli. Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: „Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu.“ Ona už si najde svou cestu. Vám pak napíšu, co se dělo dál. Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!

Libor

40 41

Nestačila jsem se divit, na co jsem přišla

Při sledování tohoto videa (o vyjadřování pocitů a potřeb) moje srdce plesalo: Paráda, tohle dělám dobře, to mám zmáknuté. Vydrželo mi to po celou dobu trvání prvního videa. Pak ale přišly Katčiny zvídavé otázky a já se nestačila divit, na co jsem přišla.

A aby těch překvapení nebylo málo, další šok mě čekal hned na začátku uvědomovacího videa – Katka dokonale předvádí naši Markétu. Jsem moc vděčná za tohle uvědomění

Petra M.

6 7