Vztah s prarodiči

Tohle bych od dědy, který většinou vnoučata jen kritizuje, nečekala

Nevýchovu vnímám jako obrovský DAR, který mě přiměl „otevřít oči a vyrůst“ a jak už psala jedna maminka na FB – je krásné, pozorovat tu tichou sílu Nevýchovy.

Můj taťka je stará škola a navíc docela pesimista, podle kterého je vše dobré za námi, a věci se jen zhoršují.

Díky tomu, že o Nevýchově hodně mluvím (protože jsem z ní nadšená), když byl dnes odpoledne s Kristýnkou (3 roky) v bazéně a ona jako obvykle nechtěla ven a začínala se zlobit, děda řekl: Tak jak se domluvíme? Ještě mi jednou přeskočíš nohy a půjdeme ven – souhlasíš?

Mně jenom spadla brada a měla jsem slzy na krajíčku – tohle bych od dědy, který většinou všechna svoje vnoučata jen kritizuje, opravdu nečekala.

Eva

36 37

Nevýchova mi pomohla vyřešit vztah s tchyní

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní.
Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Barbora

49 50

Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. Dnes změnila názor

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku!
Tchyně byla odjakživa policajt. A prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

Marta

59 60

Rozhovor s babičkou: Jak se dítě naučí půjčovat věci?

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D
Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.
Já: No, to asi jo.
Máma: A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?
Já: No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.

Máma: A jak se jako naučí půjčovat věci?
Já: No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.
Máma: A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?
Já: No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.
Máma: No, protože se to dělá. Půjčuje se.

Já: No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.

Máma: Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.

Já: Mami, medaile Tobě :D 

Zuzana Járová

45 46

Pořád jsem byla ve stresu, že něco musím, měla bych a nestihnu. A díky Nevýchově je mi fajn.

Jsem moc ráda, že se mi konečně podařil najít v sobě vnitřní klid.
Pořád jsem byla ve stresu, že něco musím, měla bych a nestihnu. A díky Nevýchově je mi fajn.

Lépe zvládám i vztah se svou matkou. Ne vždy vše zvládnu na 100% ale to přece nikdo. Nejsme dokonalý. Když mi to ujede tak se zastavim a svému malému synovi se omluvím.

Petra Šourová

6 7

S vnoučátkama vycházím krásně a vidím změny

Mám dvě děti a čtyři vnoučátka (16 let,14 le­t,12 let,10 l­et). Po zhlédnutí prvního videa jsem zajásala: „konečně“. Uvědomila jsem si sama sebe, jak jsem vychovávala, a bylo to veliké uvědomění, co jsou vlastně dětičky, a hlavně, jak cítí.

S vnoučátkama vycházím krásně a vidím změny a že tu Tvoji Nevýchovu by braly od všech rádi. Moc Ti za vše, co v této době děláš, děkuji. A přeji Ti hodně nových Nevýchovných rodičů.

Božena

6 7

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost 😊 

Zuzana V.

45 46

S vnučkou máme vztah doslova pohádkový. Tohle mi „závidí“ i její rodiče

Velmi děkuji za Vaše články, webináře, postřehy a ostatní podobné v Nevýchově. Začala jsem vše sledovat, když se narodila vnučka, své děti jsem vychovavala v letech 1970 a to byla tak nějak doba zákazy.. příkazy..

No a díky Nevýchově jsem v mnohém pochopila myšlení dítěte a s vnučkou máme vztah doslova pohádkový, neexistuje neposlušnost, slzy, velmi dobře se nám spolem komunikuje. Tohle mi,„závidí“ i její rodiče.

Takže opravdu velmi DĚKUJI.

Jitka Čermáková

0 1

Úspěšné přeprogramování babičky

Jedu sama na návštěvu k prababičce, 2 málé děti s sebou.

Děti střídavě ječí, babi je chová a zírá na ten fofr, jak se o ně starám. A říká: „to je hrozný, jakej je z tebe otrok!“

Díky webináři Nevýchovy matky a dcery vím, proč to říká – má starost o mně. Jinak by mě to rozčilovalo. A tak říkám: „Babi, to mi nepomůže. Prosím řekni mi něco laskavého!“

Babi: „Jsi skvělá, obdivuju tě jak to zvládáš.“

A já: Dík, mnohem lepší!

Magda Olšinská

0 1

Babička teď s dcerou mluví a jedná jinak. A čertem už strašit nemusíme

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchýni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic…

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde, ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává odemne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila…“ Pustila??? A ona za chvíli povídá: „Hele čteš pořád ty články z té Nevýchovy jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a ted mi to chodí do mailu, já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý…“

Čelist až na zemi… Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky… ?

A jako bonus – můj manžel, původně velmi výchovný, dnes super nevýchovný táta nápodobou (zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl). Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2.5 letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice a ona na něj: „Hele a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti…!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla a později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto než že ho odnese čert…“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl…a to je to paní učitelka…!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“ a vysvětloval mi, že se to musí a já se bála, že má třeba pravdu…, a bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí… Díky Nevýchovo!

Petra K.

50 51

Dřív jsem si myslela, že jsem hrozná matka. Pak jsem ale objevila své mateřské sebevědomí…

Včera jsem slyšela, jak moje babička říká mojí mámě, že jsem hrozná matka a že jsem nikdy neměla mít děti. Důvody nejsou zas až tak podstatné, máme hodně složitý vztah, který obávám se už nerozmotáme, a hlavně hodně jiný pohled na výchovu a vůbec asi na všechno. Proč to sem ale píšu…

Kdybych tohle slyšela před necelými třemi roky, předtím než jsem potkala Nevýchovu, tak by to byl konec. Myslela jsem si to totiž v duchu taky, a kdybych to takhle slyšela nahlas a natvrdo od kohokoli včetně jí, tak bych si to šla asi hodit… Kdybych to slyšela tak před dvěma roky, měla bych potřebu tam vletět a okamžitě se s ní do krve pohádat a desítkami pádných argumentů obhájit a dokázat, že to není pravda.

A včera? Jen jsem si tak prostě pro sebe povzdechla, no jo no, jsi naštvaná, že nedělám věci podle tebe, že už nejsem ta hodná holčička, která přece poslechne, když se jí něco řekne, štve tě, že tomu nerozumíš, ale neumíš nebo nechceš s tím nic dělat, naslouchat, co říkám nebo to aspoň prostě pustit.

A to je všechno, šla jsem si dál po svém. Žádnej děs. Žádné výčitky. Žádná potřeba se obhájit. Dokonce ani žádné zásadní naštvání. Já totiž už vím, že jsem dobrá máma pro svoje děti.

Ba co víc – já vím, že jsem ta nejlepší máma pro svoje děti! A to i přes to, že nepeču bezlepkový muffiny z domácího kefíru a klidně koupím Brumíka, i přes to, že pracuju od jejich 6 měsíců, i přes to, že je tu občas bordel, i přes to, že mám blbý dny, kdy jsem na zabití… Všechno to, co jsem si dřív vyčítala, je tak nějak k pousmání.

Už vím, že není žádný prototyp „dobré mámy“, do kterého je třeba se narvat, stačí, aby bylo dobře nám. A nám poslední dobou docela dobře je. A když někdy není, tak si to řeknem a můžem s tím něco dělat.

Tohle je asi to nejvíc, co mi ukázala Nevýchova. Pořád jsem úplně ohromená, kde se to mateřské sebevědomí najednou ve mně vzalo a že mi to konečně došlo. Takže dneska děkuju Nevýchovo, za sebe! ❤️❤️

Petra K.

36 37

Už se nebojím, že vnuk bude rozmazlený

Jak koukám na vnuka při dceřině „nevýchovném“ přístupu, už se nebojím, že bude rozmazlený. Držím palce aby se vám dařilo.

Zuzana

0 1

Babička na mě: „Tak řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“

Na návštěvě u babičky: Sofinka (7) čte ze slabikáře. Moc ji to neba a babička používá všechny možné výchovné metody, aby ji donutila. Když nic nezabírá a ona už neví kudy kam, následuje věta, která mě vždycky buď nadzvedla ze židle, přivedla k zoufalství, nebo aspoň do pořádného stresu. „Tak řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“

Dřív bych za tím slyšela „To je strašný, to vaše dítě, číst nechce, odmlouvá, a můžeš za to ty a ta tvoje výchova..“ Teď jsem slyšela „Teda já už na ni zkusila všechno a nic nepomáhá, můžeš to zkusit ty?“

A tak jsem prostě řekla jen to, co říkám vždycky. „Sofi, tebe to čtení nebaví, viď? Je něco, co by ti pomohlo?“ „Jo. Babi máš sušenky?“ A babi s krabičkou sušenek v ruce nevěřila, jak Sofi přečetla se smíchem (jasně a s plnou pusou) celou stránku :-)

Děkuju Nevýchovo, moc děkuju za ten vnitřní klid, který teď mám. Taky ve vás věta „Tak řekni jí/mu něco“ dovedla spolehlivě vyvolat paniku? A já už vím, co říct. Vždycky. Jupíí jupíííííí..

Karol Emanuelová, dcera Sofinka 7 let

23 24

Jsem ráda, že jsem se – i přes nesouhlasné pohledů prarodičů – zastala svých dětí

Řekla jsem to!!! Konečně :-)
Včera měla naše Eliška (2,5) svátek. Odpoledne se sjeli babičky a dědečkové na oslavu. Od jedněch dostala malý dort s figurkou Krtečka. Jakmile usedla ke stolu, že ochutná, jak dobrý Krteček bude, přiběhl k ní Honza (4) a začal se hlasitě dožadovat, že chce taky kus krtka. Eliška mu ale nechtěla dát s tím, že je to její dárek. A v tom to začalo.

Prarodiče začali Elišku přemlouvat, ať Honzovi kousek dá, že on jí přece taky vždycky dává ochutnat, když dostane dort, že mu to bude líto, ať je hodná a rozdělí se, bla bla bla … čekala jsem co bude.

Eliška začala brečet a bránila krtka co to šlo, Honza křičel a sápal se po dortu, a když jsem zaslechla "Eliško, ty jsi ale ošklivá holčička … ty jsi ale lakomec ..... to se nedělá … " tak už jsem to nevydržela, ulovila jsem si Honzu na klín, uznala pocity, že by taky chtěl dort, ale že ho dostala Eliška, atd. přestal se vztekat a šel si hrát. 

Elišku jsem uklidnila, že je to jenom její dárek a může si s ním dělat, co bude chtít a babičky a dědečky jsem poprosila, ať ji nechají na pokoji, že si nemyslím, že je správné ji nutit, aby se minutu po tom, co dostane dárek toho dárku hned zase vzdala ......

Asi nějakou dobu nebudeme mít hlídání (podle nesouhlasných pohledů prarodičů), ale já jsem ráda, že jsem se zastala svých dětí a že jsem si obhájila svůj pohled na věc. Pořád se vracím k tomu, že o sobě pochybuju, že mi připadá, že nejsem dost dobrá, že mi ještě tohle nejde a tady by to mohlo být lepší … ale potom tváří v tvář klasické výchově zjišťuju, že mě automaticky napadají nevýchovné myšlenky a principy a argumenty, jak by se to dalo vyřešit jinak … nevýchovně … tak snad to se mnou nakonec nebude tak marné :-)

Jo a víte jak to dopadlo s Krtkem? Eliška mu okousala ruce a nohy a zavolala Honzu, jestli ho chce dojíst a potom si šli spolu hrát :-) Paráda :-)

Růžena

7 8

Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme?

Dobrý den Katko, jsem táta dvou kluků, sleduju Nevýchovu a děkuju za ní. Píšu vám, protože se mi včera stalo něco, co mnou hluboce otřáslo, třeba se vám to bude hodit. Chodím pro staršího syna pravidelně do školky a včera jsme byli svědky scény, kterou prostě nedokážu pochopit. Seděli jsme s Péťou v šatně a povídali jsme si o tom, co ve školce zažil, takové běžné klukovské řeči o zadkožroutech a legu, asi si to dovedete představit. A vůbec jsme netušili, co nás v příštích minutách čeká.

Do šatny přišla babička, děda a malá holčička, pro kterou si přišli. Jmenuje se Bětuška. V tom okamžiku pro mě začal horor. Bětuška došla ke svému místu, aby se oblíkla a babička s dědou si k ní stoupli asi na 20 cm blízko. Nad hlavou měla skříňku, před sebou prarodiče a za zády věšáky. Stála tam skoro v pozoru, v ruce držela bundu a nemohla se ani hnout.

Prarodiče jí okamžitě začali dost nahlas kibicovat: Hele, neseď tu a dělej, Bětko, nebudeme tu na Tebe s dědečkem čekat věčnost. Maminka taky říkala, jak Ti všechno trvá. Ostatní děti už jsou takový šikovný, akorát Ty jsi pořád brzda. Tak honem, ať vidíme, jak Ti to jde.

Přál bych vám Katko vidět ten její dospělý pohled. Podívala se na ně a povídá jim: Prosím ustupte, nemám místo. Takhle jasně jim sdělovala, co od nich potřebuje, aby mohla udělat, co chtějí. Jenže z druhé strany se ozvalo: Tak se hned teď vrátíš do třídy, když se neumíš oblíct. Nebudeme tu na tebe čekat celý odpoledne!

Znovu se na ně podívala a znova jim říká: Couvněte, prosím, potřebuju prostor. Asi nemusím říkat, že na druhé straně to žádnou rozumnou reakci neudělalo. Stáli dál, jenom babička na ní začala řvát: Tak my pro tebe jedeme autem, abys nemusela ve sněhu a Ty takhle? Já to řeknu mamince. Když se neumíš oblíct, tak asi nebudeš chodit do toho baletu. Bětuška dál stojí v pozoru, čím dál tím hůř překonává pláč a dál je prosí, aby trochu couvli.

To už ale babička nevydrží a normálně na ní ječí: Ty si myslíš, že nám budeš rozkazovat a že se tady budeš takhle vztekat? To nemá cenu, dědečku, my jdeme pryč, až se oblíkneš, přijď za námi ven, jestli tam ještě budeme čekat. To Bětka už ale nedává, stojí mezi prarodiči, pořád v pozoru a pláče. Asi se bojí, aby jí tam fakt nenechali. Babička jí dá ještě 20 vteřin, pak chytne manžela za ruku a teatrálně odchází za dveře.

Hned se ale vrací a znova na Bětušku ječí: Seš hloupá husa, okamžitě se oblíkni, nebo nasedáme do auta a necháme Tě tady. A neřvi, nebo si mě nepřej. Malá pláče, nevidí na boty, co si obouvá a prarodiče znovu teatrálně odchází. Zvoní jim telefon, asi volá Bětušky maminka, protože babička do telefonu říká: No, ještě jsme tu, zase se vzteká. Naštěstí ale zůstali za dveřma, tak je klid.

A to je Katko, upřímně, první okamžik, kdy jsme se s Péťou odvážili reagovat. Do té doby jsme tam jen šokovaně seděli a sledovali je. Došli jsme za Bětuškou, Péťa jí dával bonbón a já se jí opatrně zeptal, jestli jí můžeme nějak pomoct. A víte co? Mrazí mě z toho ještě teď. Dospělým pohledem se mi podívala do očí a povídá: To je dobrý, já si to vyřeším, jděte pryč. Pětileté dítě, Katko, chápete to?

V očích prarodičů hloupá husa, co se vzteká. Odešli jsme a popravdě nevím, co se tam dělo. Ale protože jsme zapomněli špinavé tepláčky, museli jsme se z auta ještě vrátit. Prarodiče byli pořád za dveřma. Bětuška seděla na svém místě a plakala do bundy. Péťa mi pak po cestě říkal, jak je rád, že nemá zlé rodiče ani babičky a dědečky. A že příště uděláme zadkožrouta a on si vezme bábu, já dědka a tak nebudou mít čas na Bětušku křičet, když nebudou mít zadky.

Už je to dva dny a pořád na to musím myslet. Nikdy nezapomenu na ty její oči a na to, jak exaktně jim říkala, co potřebuje. Opravdu jsme tak tupí a nechápající? Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme? A oni se pak musí vztekat a plakat do rukávů? Bohužel asi ano.

Od včera si dávám zase o kus většího bacha, abych nebyl stejné hovado, jako ti dva tam. Pardon. Děkuju, že jste mě vyslechla. A držím palce v tom, co děláte, má to obrovský smysl. Pro Bětušky, Péti i jejich tatínky :) 

táta Radim

7 8