Máme téměř 11měsíčního syna, s ním je ta domluva ještě trošku jiná, ALE! …ale zrovna včera jsem se nechala inspirovat Vašimi prvními videi v kurzu a ta změna byla velmi zajímavá!

Synovi jsem opravdu nahlas řekla, jak to teď potřebuju já a jak bych to chtěla a zeptala se ho, co by potřeboval a chtěl on… najednou se na mě podíval, zklidnil se a začal se smát :)

A já od té doby tak nějak lépe vnímám jeho potřeby a i signály, které mi dává. Je to super. Díky moc! Mějte se hezky, Markéta

Syn 8 měsíců: Zavedli jsme před každým posazením na kýblík/nočník dotaz, na co si chce sednout. Byla jsem mile překvapená, že osmiměsíční dítě tomu rozumí a umí se rozhodnout a hlavně ukázat, co chce. Díky tomu se už nevzteká, když se mu náhodou zrovna nechce trůnit, ale třeba si hrát.

Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být. Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek. 

Já jsem typický rodič policajt. Jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak. Jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič. Také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem. Aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá. Nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné. 

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračoval. Nebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“. Na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a vtom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím. Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“.

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video. A podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy si děti dělají, co chtějí, a nic nerespektují, a tohle mně se vůbec nelíbí. Tak jsem to nechala být. Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se Vám, Katko): „Teda, jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy. Ta, co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala.“ (Ne­bojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte. A došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, jen nevěděla, jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát. Můj názor už nebyl, že „další, co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a to, že bych ráda zkusila kurz, podělila s kamarádkami. Ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd. Větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím, jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví, jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila. 

No a máme za sebou první týden. Již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :)), šťastná. A cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov. Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych Vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Včerejší krásná situace. Dcera (10 měs) měla něco v puse. Máme doma spoustu drobných hraček, Lego, s kterými si hraje syn (6 let) a někdy se na zemi něco objeví. Říkala jsem si, jak zjistit co tam má a nervat jí to z pusy.

A tak jsem na ni začala klidně mluvit, že bych se ráda podívala co má v puse, jestli to není malý kousek, který by mohla spolknout, a že se toho bojím a že když to bude malé tak bych si to vzala.

A světe, div se, já zírala, ona ke mě přilezla a nechala si vyndat z pusy figurku z Člověče, nezlob se. A pak si šla zase v klidu hrát :)

Jsem v Nevýchově 5 týdnů a jen žasnu. Uvědomila jsem si, kolik věcí dělám špatně, a přitom je to tak jednoduchý. Natálka (15m) sice mluví tou svou řečí a nikdo jí nerozumí, ale já jsem teď ta nejspokojenější maminka na světě. A to jsem byla ještě před měsícem hromádka neštěstí, že si s Naty nevím rady a že si potřebuju odpočinout.

Pořád se vztekala a řvala, pořád něco chtěla, v noci mě nenechala vyspat, vstávala tak 4× za noc, já jsem byla nevyspalá a říkala jsem si, že to tak dál nejde. Něco se musí změnit. Pak jsem si vzpomněla, že manželovi jeden kamarád říkal o Nevýchově a o tom, že má super vztah se svojí dcerou Sárou. A řekla jsem si, že to chci taky tak – a co dělá jinak, že jim to tak funguje? Tak jsem do toho šla. A jsem za to opravdu ráda.

Začala jsem s Naty komunikovat a ptát se, co chce, a nějak to začalo fungovat. Přebalování i krmení je najednou bez problému – a to jen tím, že jsem jí dala prostor. Už se ani nevzteká a v noci se budí jen jednou, a to až v pět ráno na mlíko a spíme dál tak do osmi. Já jsem klidná a jsem moc ráda, že jsem na to přišla!

Z půlhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit, proč mi to vadí, a stát si za tím. Nepodvádím a 5 min. pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5 min. už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :).

Náš Jeník (8m) posledních pár dní usíná sám v postýlce. Vycítila jsem, že když ho teď uspávám já, spíš ho to ruší, než by mu to pomohlo usnout. Takže dostane mlíčko nebo čajík, pusu, položím do postýlky, dám hračky, roztočím hrací kolotoč a jdu. Půl hodinky se válí, povídá si, občas zamrčí. On takhle mrčí vždycky, když usíná – je to mrčení ve stylu: „Hmmm, mmm, lidi, já jsem unavenej. Jdu spát.“

Dneska ale ne. Dneska mrčel jinak a já v tom vnímala: „Mami, já bych tě teď tady potřeboval, víš?“ Tak jsem si ho vzala k sobě na postel. Tulil se ke mně a nevěděl, jak se přitulit co nejblíž. Za 10 minut usnul a teď spinká jako andílek <3.

Kdybych nebyla v Nevýchově, asi bych poslouchala názory typu: Musí si zvyknout! Rozmazlíš ho! Pak už se to neodnaučí! Místo toho poslouchám vlastní srdce a mám z toho radost :) Tak třeba budete mít taky :)

Malý/velký úspěch :) Moc ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek s naším Jeníčkem :) Včera večer jsme to časově trochu přetáhlli a z procházky jsme se vrátili už v době, kdy je Jeník (7m) zvyklý chodit spát. Nevypadal ale nijak unavený, tak jsem jej nechala na podložce hrát si. Manžel navrhl, že uvaří rychlou večeři, a jestli si dám s ním. Já, že jo. Tak jo.

Jeníček si hraje na podložce v obýváku, my s manželem děláme v kuchyni večeři – za chvíli je hotová. Já se vrátím za Jeníkem do obýváku. On se na mě dívá a svou miminkovskou řečí mi povídá něco jako „Maminko, já už jsem unavený. Už bych chtěl jít spinkat víš?“ Nojo. Večeře uvařená. Já hladová. Než ho umyju a uspím, bude to studené… 

Tak jsem si klekla k Jeníčkovi a povídám: „Jeníčku, ty jsi unavený a chtěl bys už spinkat viď? Já vím. Víš, my jsme si teď zrovna udělali večeři. Potřebovala bych se ještě najíst, víš? Pomůžeš mi ještě? Myslíš, že by to šlo ještě chvilku vydržet? Já tě pak umyju a půjdeme spinkat, jo?“ 

Jeníček se na mě podívá – v očích mu čtu, že jo. A zase si hraje. My večeříme, Jeník válí sudy po půlce obýváku, střídá hračky, výská a povídá a u toho na mě občas mrkne, jako by kontroloval, jestli ještě jím :D. V klidu a pohodě jsem se najedla, napila. Pak vzala Jeníka, umyla ho, nakrmila a šli jsme spinkat :)

Já vím, někdo by mohl říct, že je to „malá věc“, ale já si myslím, že až tak malá není. Takhle nějak to u nás vypadá docela často a já si myslím, že když se společně učíme řešit malé věci, budeme pak umět řešit i ty velké.

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit:  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

Byli jsme s kamarady v restauraci. Objednali jsme si talir hranolku a chvili potom, co nam je donesli, se po nich syn (12m) natahl. Hlavou mi projelo: „Ou je, slane a mastne, to ne…“

Nez jsem stihla nejak zareagovat, tak se ke me otocil a zacal me krmit. Zustali jsme vsichni vyvaleni a ja byla vdecna, ze jsem ho nezacala peskovat. :)

Uzili jsme si spolecne veceri a kdyz jsme odchazeli, kamaradum zustalo na zemi kousatko. Ukazala jsem na nej a poprosila synka, jestli by nam ho podal. Na malou chvilku se zamyslel, zanoril se pod stul a vynoril se s kousatkem. Kazdy dalsi den zasnu nad tim, cemu vsemu uz rozumi.

Moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně Vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou.

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super.

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak za muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Dobrý den, Katko, máme doma dvouměsíční holčičku Sáru, a tak když jsem dostala do e-mailu pozvánku na webinář o komunikaci s miminkama, ráda jsem se na něj podívala. Ráda bych se s Vámi podělila o jednu věc, kterou jsme se se Sárinkou naučili díky Nevýchově, a to zdánlivě banální kapání kapiček Vigantolu.

Bylo to pro nás obě stresující, věděla jsem, že jí ho musím kápnout každý den, a tak jsem jí vždy držela hlavičku a bradičku, celé to bylo dost křečovité, Sáře se to hrozně nelíbilo a ohromně brečela. Vždy jsem po tom byla psychicky vyčerpaná. I když se se Sárou snažím komunikovat a pojmenovávat věci, které s ní dělám a kam ji pokládám a co slyší za zvuky, tak Vaše video mi dalo další rozměr, jak i s tak malým miminkem můžu navázat partnerský vztah.

A tak jsem zkusila Nevýchovu aplikovat na kapání kapiček :) Vždy Sáře ukážu lahvičku, aby ji viděla, a vysvětlím jí, že jí kápnu kapičku do pusinky a že potřebuju, aby mi, až jí řeknu, otevřela pusinku. No a vždy, když řeknu, Sára otevře pusinku, já kápnu a je hotovo. Navíc se na mě potom ještě usmívá a to je nejlepší dárek :) Ještě k tomu mi přijde, jako by to byla už taková hra… Sára vidí kapičky a začne se usmívat.

Zkouším teď Nevýchovu používat i jinde a jsem překvapená, jak mi dvouměsíční Sára rozumí a jak spolupracuje. Moc díky!

Katko, velké díky za Vás a Nevýchovu! Nevím, jak se to povedlo, ale s Natálkou (9m) jsme se domluvily a už se nebojíme odsávačky na rýmu. Když jsem s ní mluvila, hrála si s hrající knížkou a vypadala, jako by mě vůbec nevnímala. Vše jsem jí vysvětlila dle Vás a ona se na mě jen těma svýma královsky modrýma kukadlama podívala a počkala, až jí rýmu odsaju.

Další odsávání probíhalo stejně – jen uviděla odsávačku, podívala se na mě a já věděla, že můžu – je to neuvěřitelný pocit, rozumět a umět komunikovat. Díky za Vás!!!

Dnes v noci se syn, 13 měsíců, již tradičně probudil mezi 2–3 hodinou ranní. Pláč, mokrá plína a tedy nutné přebalení, pak prso opět k uspání. Když už nepil a vzala jsem mu prso, začal lozit po posteli, po mně a manželovi, který brzo ráno vstává, kníkat a pobrekávat. Zkoušela jsem ho chvíli nechat, občas pak usne, ale dnes ne (a mně se ke všemu začínalo taky chtít na záchod:-/).

A tak jsem vstala, vzala ho a zkoušela ponosit, výsledkem byl pláč, ue nemá prso, tak jsem si s ním sedla do křesla a začala zase kojit. Při tom mu povídám přibližně následující: „Ladí, já tomu nerozumím, proč nechceš spát a hrabošíš po nás. Co bych mohla udělat, aby se ti dobře spalo? … Prsenko je takové měkké a teplé, je to tvoje bezpečí, co? … Víš, tatínek brzo vstává a mně se už zase chce docela dost čůrat, tak bych potřebovala, aby ses nechal uložit…“

Chvilku na to se zavrtěl, pustil prso a úplně se odklonil (ale ne s pláčem nebo naštváním, prostě usnul). Celé to trvalo jen pár minut, mohla jsem ho uložit a jít v klidu na wc.

~ Podobně jsem mu to říkala už X-krát předtím a bez kýženého výsledku. Tentokrát byl ale rozdíl v pocitu, se kterým jsem mu to říkala. Naštvání, že nás budí a omezuje a že bez pláče nemůžu odejít ani kvůli tak základní potřebě, nahradil soucit a porozumění, že prso je takhle v noci po probuzení či v polospánku ta jediná jistota, kterou vnímá…

Vím, jak je pro nás, rodiče nemluvňat (u nás 11 měsíců), těžké se domlouvat, proto něco pozitivního níže :) Jsme v Nevýchově teprve krátce (3 týdny) a dnes na dovolené u kamarádů se stejně starou holčičkou se nám asi něco povedlo. Obě holky byly v pěkně špatné náladě, nějak jsme se pořád nemohli dopídit proč. Pak jsem si řekla, takhle to dál nejde, vzala jsem si svoji dcerku stranou a postupovala jsem Nevýchovně.

Měla jsem na ni čas, byly jsme samy pro sebe a najednou mi spoustu věcí došlo – vždyť ona je celý den s druhou holčičkou, neustále komunikují, bojují o hračky a hlavně o přízeň maminky (druhou holčičku jsem několikrát chovala také a neprobíhalo to úplně hladce).

Řekla jsem jí: „Už ti asi rozumím, tebe tohle všechno vyčerpávalo, viď? Pojď, teď mě budeš mít celou pro sebe.“ Bylo vidět, jak se uvolnila, bylo jí dobře a náš čas si ohromně užila.

Když jsme se vrátily do společné místnosti, byla zrelaxovaná, vyrovnaná a měla sílu si zase hrát. Zato druhá holčička chytala příšerné amoky, nešlo jí pak ani jíst a musela se rychle připravit na spánek, protože „byla unavená“. Ve skutečnosti ale pak usínala déle než obvykle.

Dneska jsem přebalovala Stellinku (8,5 měsíce) a poprosila jsem Karličku (3,5 roku), jestli by jí mohla půjčit nějakou figurku, jinak totiž Stellinku na zádech už neudržím. Karlička jí podala žirafu a já přebalovala.

Karlička si to ale rozmyslela a říká mi, že by chtěla žirafu zpátky. A já říkám, že bych ale potřebovala, aby měla Stellinka něco v ruce, protože jinak ji nepřebalím. A Karlička, že jo. A povídá Stellince: „Prosím tě, Stellinko, já si potřebuju vzít zpátky žirafu, ale dám ti pejska, šlo by to?“ A Stellinka na ni kouká, usmívá se, pustí žirafu a vezme si pejska. Jak jednoduché!

Riesila som synov plac. Zmenila som nastavenie z ukľudňovača na parťáka, vyjadrila svoje rozpoloženie a poprosila o pomoc nášho 1 mesiac starého druhorodeného Fedora.

A ten sa na mňa zrazu šibalsky usmial, ja som ostala v šoku a začala som ho pozorovať a všetko mi krásne ukázal, čo potrebuje. Ešte zopárkrát ma privolal a ukázal mi, čo potrebuje, ale už bez plaču, len mrnkaním. Naozaj Katka a Nevýchova vedia, čo robia. Ďakujem.

Mám pocit, že moje půlroční miminko je spokojenější, a nakonec i partnerský vztah je harmoničtější, protože Nevýchova nemění jen přístup k dítěti, ale i k dalším lidem kolem nás. 

Určitě se mi daří více s miminkem komunikovat, nevzdávat to jen proto, že mi asi nerozumí. Teď už vím, že rozumí. Miminko vždy nevypadá, že by mě poslouchalo, a tak se snažím volit krátké věty, krátká sdělení. Ale když se to podaří, je znát, že mi vlastně rozumí.

Také jsem se naučila mluvit o svých potřebách, formulovat je a říkat si, jak bych to potřebovala já. Další změnou je naslouchání potřebám druhých, aniž bych tyto potřeby zpochybňovala. A v neposlední řadě přistupuji k vypjatým situacích s větším klidem :). Cítím se teď sebejistější, plná energie a výzev do budoucna.

Nevýchovu jsem hned zkusila i na jízdu v autě. Vysvětlila jsem synovi (3,5 měsíce), že když pláče a ja řídím auto, jsem nervózní z toho, že mu nemůžu pomoct, a tak se nemůžu ani soustředit na jízdu. Poprosila jsem ho, zda mi s tím pomůže. Po cestě dlouhé 40 minut jen párkrát zaplakal a šlo vidět, jak se snaží, až mi to vehnalo slzy do očí.

Jen chci dodat, že naše jízda autem byla vždy proplakaná. Cestu nazpět zvládl ještě lépe, dokázal už usnout. To je naše zkušenost za tři dny a jsem o dost klidnější a více si věřím jako maminka svého úžasného chlapečka. Miluji ho :)

Mám skoro 10m dceru, Nevýchovu zkouším od asi jejích 6m a myslím, že s těmi malými dětmi je to hlavně o tom – udělat tu změnu v sobě, jak Katka říká, to nastavení. Mně to určitě pomohlo v tom, lépe malou vnímat a snažit se dívat na svět jejima očima.

Protože pak je pro mě mnohem snazší zjistit, co ona potřebuje. A když umím uspokojit její potřeby, tak je ona spokojená a pak jsem zpětně já spokojená.

A samozřejmě už teď zkouším dělat dohody. A povedlo se mi s ní teď domluvit, že už nebude vytahovat kolík, který nám drží dveře otevřené (sa­my se ty potvory zavírají). Do předevčírem to byla její oblíbená zábava a já jsem nevěděla, jak na to.

No ale pak jsem si k ní sedla, vzala jsem jí kolík z ruky a řekla jí, ze ho pod těmi dveřmi potřebuju mít, aby se pořád nezavíraly. Vůbec se jí to nelíbilo a začala plakat. Tak jsem jí řekla, že chápu, že je naštvaná, ale že si může hrát s čímkoliv jiným. Ještě tak minutu dvě brečela a občas se po něm natáhla, ale to jsem jí jen řekla ne a seděla jsem tam s ní. Pak se prostě sebrala a odešla.

Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen dočasný, ale celý den si ho nevšimla. Až druhý den odpoledne. Ale to jsem jí jen řekla to samé co předchozí den, ona si jen tak trochu popotahla a šla dát. Od té doby nic.

Máme víc takových drobnůstek, který ale v celku dělají velkou věc. Takže podle mě Nevýchova funguje, ale i k Nevýchově si musíš najít cestu, která nemusí být snadná.