Máme téměř 11měsíčního syna, s ním je ta domluva ještě trošku jiná, ALE! …ale zrovna včera jsem se nechala inspirovat Vašimi prvními videi v kurzu a ta změna byla velmi zajímavá!

Synovi jsem opravdu nahlas řekla, jak to teď potřebuju já a jak bych to chtěla a zeptala se ho, co by potřeboval a chtěl on… najednou se na mě podíval, zklidnil se a začal se smát :)

A já od té doby tak nějak lépe vnímám jeho potřeby a i signály, které mi dává. Je to super. Díky moc! Mějte se hezky, Markéta

Přidávám zážitek pro mamky zatím nemluvících dětí: Matylda (1,5) v noci křičívá, nikdy nevím, co chce, tak jsem to zkoušela :

Pojď, vezmu tě k nám do postele" NE, donesu ti vodu" NE, přikrýt, odkrýt, chytnout za ruku, pohladit, ponosit, lehnout si k ní, NE, všechno ne.

Včera jsem se zeptala „co bys potřebovala?“, jen řekla „pos“ jako postel a nechala se přenést k nám do postele. Zírala jsem, jak to bylo snadné. A najednou mi nějak hlava nebere, proč si přidávám tolik práce a stále něco vymýšlím, když se mohu jen zeptat. Oni to nějak nakonec stejně řeknou, ne?

Syn 8 měsíců: Zavedli jsme před každým posazením na kýblík/nočník dotaz, na co si chce sednout. Byla jsem mile překvapená, že osmiměsíční dítě tomu rozumí a umí se rozhodnout a hlavně ukázat, co chce. Díky tomu se už nevzteká, když se mu náhodou zrovna nechce trůnit, ale třeba si hrát.

Máme za sebou první týden a já jsem stále v úžasu a nevěřícně koukám, co za štěstí mě potkalo dostat se k tomuto kurzu a tím vlastně naplnit mé představy o tom, jak jsem to chtěla, ale nevěděla jak na to. Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být… Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek…

Já jsem typický rodič policajt (jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak…jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič, také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem, aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá…nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné)…

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračovalnebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“…na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a v tom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím… Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“. 

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video…a podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy děti si dělají co chtějí a nic nerespektují a tohle mně se vůbec nelíbí…tak jsem to nechala být… Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se vám Katko) „Teda jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy… ta co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala“ (nebojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte a došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, ale nevěděla jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát… můj názor už nebyl, že „další co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a z toho, že bych ráda zkusila kurz podělila s kamarádkami…ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd., větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila.

No a máme za sebou první týden…již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :-) ), šťastná a cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov…

Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Včerejší krásná situace. Dcera (10 měs) měla něco v puse. Máme doma spoustu drobných hraček, Lego, s kterými si hraje syn (6 let) a někdy se na zemi něco objeví. Říkala jsem si, jak zjistit co tam má a nervat jí to z pusy.

A tak jsem na ni začala klidně mluvit, že bych se ráda podívala co má v puse, jestli to není malý kousek, který by mohla spolknout, a že se toho bojím a že když to bude malé tak bych si to vzala.

A světe, div se, já zírala, ona ke mě přilezla a nechala si vyndat z pusy figurku z Člověče, nezlob se. A pak si šla zase v klidu hrát :)

Jsem v nevýchově 5 týdnu a jen žasnu. Uvědomila jsem si tolik věcí co dělám špatně a přitom je to tak jednoduchý. Natálka (15m) sice mluví tou svou řečí a nikdo jí nerozumí ale, teď jsem nejspokojenější maminka na světě. A to jsem byla ještě před měsícem hromádka neštěstí, že si s Naty nevím rady že, si potřebuji odpočinou.

Pořád se vztekala a řvala pořád něco chtěla v noci mě nenechala vyspat vstávala tak 4× za noc a já jsem byla nevyspalá a říkala jsem si to tak dál nejde něco se musí změnit. Pak jsem si vzpomněla že, Manželovi jeden kamarád Marek říkal o nevýchově a že má super vztah ze svojí dcerou Sárou. A říkala jsem si že to chci taky tak, co dělá jinak že jim to tak funguje…… Tak jsem do toho šla.

Opravdu jsem ráda že, jsem do toho šla. Začala jsem s Naty komunikovat a ptát se co chce a nějak to začalo fungovat a přebalovaní, krmení bez problému a to jen že jsem jí dala prostor. Už se ani nevzteká a já jsem klidná a v noci se budí jen jednou a to až v 5h ráno na mlíko a dál spíme tak do 8h. Jsem moc ráda že jsem na to přišla.

Abych řekla pravdu, tak jsem vždycky veškeré takovéhle odkazy na facebooku nebo kdekoli jinde ani neotvírala, protože alternativní výchově nevěřím a asi hlavně těm lidem, co ji „vymýšlejí“. Ale ani nevím proč a Vaše video o komunikaci s dětmi jsem otevřela a dokoukala. A od té doby sleduji vše :D

Váš způsob výchovy – Nevýchovy nepovažuji za alternativní, ale za logický a primární ve všech oblastech. Mé dceři je nyní 12 měsíců a i když to ještě není 100%, tak musím říct, že to opravdu funguje

Malý / velký úspěch :) Moc ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek s naším Jeníčkem :). Včera večer jsme to časově trochu přetáhlli a z procházky jsme se vrátili už v době, kdy je Jeník (7m) zvyklý chodit spát. Nevypadal ale nijak unavený tak jsem jej nechala na podložce hrát si. Manžel navrhl, že uvaří rychlou večeři a jestli si dám s ním. Já že jo. Tak jo.

Jeníček si hraje na podložce v obýváku, my s manželem děláme v kuchyni večeři – za chvíli je hotová. Já se vrátím za Jeníkem do obýváku. On se na mně dívá a svou miminkovskou řečí mi povídá něco jako „Maminko já už jsem unavený. Už bych chtěl jít spinkat víš?“. Nojo… Večeře uvařená… Já hladová… Než ho umyju a uspím, bude to studené.

Tak jsem si klekla k Jeníčkovi a povídám: "Jeníčku ty jsi unavený a chtěl by jsi už spinkat viď? Já vím… Víš my jsme si teď zrovna udělali večeři. Potřebovala bych se ještě najíst víš? Pomůžeš mi ještě? Myslíš, že by to šlo ještě chvilku vydržet? Já tě pak umyju a půjdeme spinkat jo?

Jeníček se na mně podívá – v očích mu čtu, že jo. A zase si hraje. My večeříme, Jeník válí sudy po půlce obýváku, střídá hračky, výská a povídá a u toho na mně občas mrkne jakoby kontroloval jestli ještě jím :D. V klidu a pohodě jsem se najedla, napila. Pak vzala Jeníka, umyla ho, nakrmila a šli jsme spinkat :).

Já vím, někdo by mohl říct, že je to „malá věc“ ale já si myslím, že až tak malá není. Takhle nějak to u nás vypadá docela často a já si myslím, že když se společně učíme řešit malé věci, budeme pak umět řešit i ty velké.

Posledních 14 dní Ondrášek (15m) špatně usíná, vyhazuje mlíko, lomcuje s postýlkou, křičí, až se dáví. Zkoušeli jsme odcházet, zase se vracet, usínat s ním, povídat mu, co jsme za den dělali a že už bychom chtěli odpočívat a dát si nohy nahoru, ale přišlo mi, že to nefunguje, že spíš usne vysílením.

Dnes ho nesu do postýlky a jekot, jen se k ní přiblížím. Posadila jsem ho na naši postel a ptám se, tobě se nechce do postýlky?
On mi normálně odpověděl :D NENE.
A co by ti pomohlo hezky usnout?
Lehl si na naši postel, řekl hají a usmál se :).
Dala jsem mu mléko, koníka, přikryla, políbila a odešla jsem. Počítala jsem s tím, že přijde. Nepřišel, spinká a já se tu můžu zbláznit radostí ;).

Z půhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit proč mi to vadí a stát si za tím. Nepodvádím a 5min pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5min už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :)

Náš Jeník (8m) posledních pár dní usíná sám v postýlce. Vycítila jsem, že když ho teď uspávám já, spíš ho to ruší než by mu to pomohlo usnout. Takže dostane mlíčko nebo čajík, pusu, položím do postýlky, dám hračky, roztočím hrací kolotoč a jdu. Půl hodinky se válí, povídá si, občas zamrčí. On takhle mrčí vždycky, když usíná – je to mrčení ve stylu: „Hmmm, mmm – lidi já jsem unavenej. Jdu spát.“

Dneska ale ne. Dneska mrčel jinak a já v tom vnímala „Mami já bych tě teď tady potřeboval víš?“. Tak jsem si ho vzala k sobě na postel. Tulil se ke mně a nevěděl jak se přitulit co nejblíž. Za 10 minut usnul a teď spinká jako andílek ❤️.

Kdybych nebyla v Nevýchově asi bych poslouchala názory typu: „Musí si zvyknout!“ „Rozmazlíš ho!“ „Pak už se to neodnaučí!“ Místo toho poslouchám vlastní srdce a mám z toho radost :). Tak třeba budete mít taky :).

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit.  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

Byli jsme s kamarady v restauraci. Objednali jsme si talir hranolku a chvili potom, co nam je donesli, se po nich syn (12m) natahl. Hlavou mi projelo: „Ou je, slane a mastne, to ne…“

Nez jsem stihla nejak zareagovat, tak se ke me otocil a zacal me krmit. Zustali jsme vsichni vyvaleni a ja byla vdecna, ze jsem ho nezacala peskovat. :)

Uzili jsme si spolecne veceri a kdyz jsme odchazeli, kamaradum zustalo na zemi kousatko. Ukazala jsem na nej a poprosila synka, jestli by nam ho podal. Na malou chvilku se zamyslel, zanoril se pod stul a vynoril se s kousatkem. Kazdy dalsi den zasnu nad tim, cemu vsemu uz rozumi.

Moc děkuju za super tipy a rady!! Opravdu to funguje.
Můj syn (4 měsíce) při uspávání většinou nepláče. Někdy mu to ale déle trvá. Určitě to bylo tím, že já jsem byla nervózní z toho, že nemůže zabrat. Pochodovala jsem s ním po ložnici sem a tam, houpala ho a pomalu se vytáčela nad tím, že prostě nezabere! Dneska jsem na to šla jinak.

Než jsme šli do ložnice, v hlavě jsem si nastavila, že i kdyby nemohl usnout, nebude mi to vadit. Že nic lepšího než být se svým synem na práci stejně nemám, tak co. Tahle myšlenka mi pomohla nevytočit se.

Syn při uspávání sebou divně házel a kopal nohama. Říkala jsem si, že ho asi bolí bříško. Po chvilce jsem si ho položila na postel a zeptala se ho, co by potřeboval k tomu, aby se uklidnil a dobře se mu spinkalo. Zeptala jsem se 2×, protože poprvé se na mě nedíval.

Chvíli na mě koukal a pak se zatahal za pyžamko. Uvědomila jsem si, že je nové a má ho poprvé. Podívala jsem se, jestli ho někde netlačí třeba. Rozepnula jsem mu jednu patentku u krku a dvě na každé noze. Vzala jsem ho nazpět do náruče a za 3 minuty spinkal. Moc Vám děkuju!! Je to skvělý pocit pochopit, co ho trápí, změnit to a vidět, jak se cítí líp ❤

Milá Katko, moje 5 měsíční dcerka zrovna spí a já se rozhodla Ti napsat. Naše společné začátky nebyly jednoduché. S dcerou jsme prošly náročným porodem a následným odloučením. Po příchodu domů byla dcera hodně plačtivá a nervózní. Trvalo to asi dva měsíce.

A já sama jsem nebyla matka roku. Často, když dcera několik hodin v kuse plakala, měla jsem zlost a někdy na ni i křičela. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem na ní kolikrát viděla, že se mě v tu chvíli i bojí. Pak přišly výčitky a lítost nad mým chováním.

Teď vím, že tehdy prostě potřebovala čas a ujištění, že jsem tu pro ni, ale tehdy jsem to prostě nepoznala. Začala jsem se víc zajímat o výchovu, jak spolu s dcerkou lépe vycházet. Narazila jsme na Nevýchovu a vzala si spoustu rad k srdci. A taky si sáhla do svědomí.

A teď?

S dcerou máme skvělý vztah. Už si naštěstí ani nevzpomenu, kdy naposledy jsem na ni křičela. Z dcery je pohodové, veselé a trpělivé dítě, můžu s čistým svědomím říct, že se milujeme a užíváme si každý společný den.

Mám v plánu nadále sledovat tvůj projekt a dekuju ti za něj. Jsem ráda, že jsem si dokázala sáhnout do svědomí a včas si uvědomila, že musím dělat věci jinak.

Měj se moc hezky, 

Mému synovi je 8 měsíců. První webinář jsem viděla, když mu byl pouhý měsíc. Už v tu chvíli jsem si uvědomila, že chci jít úplně jinou cestou, než je klasická vžitá výchova našich rodičů. Dlouho jsem byla pouze divák. Nevýchovňák teoretik 😀

Najednou syn začal lézt, začal se projevovat a s tím se začal projevovat i ten učitel a policajt zažitý hluboko ve mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že první kdo se musí změnit jsem já.

Když se syn nechtěl oblékat, vztekal se, tak jsem vždy ze sebe nervózně vyhrkla „Proč se vztekáš? Kdo ti co dělá? Musíme se obléct!“ A najednou to bylo jako bych dostala facku. „Ne!“ řekla jsem si. „jinak!“ a opravila se. „Honzíku, já vím, že tě to nebaví, ale já budu chvátat, aby jsme to měli rychle za sebou ano?“

Samozřejmě jako strom nevyplodí ovoce přes noc, tak i plody Nevýchovy chtějí čas. V různých situacích jsem se musela x krát opravovat a soustředit se co vlastně říkám. Řekla bych, že až ve chvíli, kdy to pro mě konečně začalo být přirozené, se objevilo první „ovoce“ a já jsem jen nevěřícně koukala.

Jenda nesnáší čištění uší. Vždy to byl strašný boj. A jednou jsem mu už zcela automaticky řekla: „Jeníčku, když se se mnou budeš prát, tak tě zase šťouchnu a bude tě to bolet a to já nechci víš? Když budeš hezky ležet, slibuji, že budu opatrná“. A vážně! Od té doby klidně leží, i když je před tím nerudný, v tu chvíli se uklidní a uši si nechá vyčistit bez jediného vzdoru.

Nevýchova někdy možná zní jako sci-fi, ale já se přesvědčila, že je to mnohem jednoduší, než jsem si myslela, jen člověk musí chtít, musí makat na sobě a hlavně té změně věřit.

Já jsem spokojená, Jeníček je spokojený, co víc si přát? Jedním slovem díky!

Moc vám děkuji za rady jak uspávat. Dnes jsem zkusila poprvé a zabralo to vlastně okamžitě. Mám syna 5 týdnů, od návratu z porodnice ho každý den trápí bolesti bříška ať jím co jím. Někdy proplakal celý dny. Můžu vám říct, že ho vážně zbožňuju a furt na něj civím jak je úžasný zázrak, ale ten řev teda nenávidím a když k tomu přidá slzy a nemůžu mu pomoct, tak je to psychicky velmi náročný. Ale to jistě znáte.

Zkoušeli jsme asi všechno a teď posledních pár dní už je to podstatně lepší, myslím, že konečně zabírají probiotika. Nicméně velkou část dne když nespí, tak brečí a já mám pocit, že absolutně nic nestíhám, ani jíst a že to není šťastný miminko. Po každým kojení se děsím, jestli si odříhne a jestli ho zase bude bolet bříško.
Samotný kojení mám ráda, tu blízkost mezi námi a když vidím jak je uvolněný a spokojený. Přes den má taky problém s usínáním, spí v podstatě jen v kočárku doma neusne a nebo spí jen s mojí asistencí.. Houpání, neustálé vracení dudlíka…

A tak jsem zkusila vaše rady, pak ho šla přebalit a on v klidu ležel a připažil a čučel na mě. Tak mu říkám… Ty chceš takhle do úvazu? A on se na mě usmál. Tak jsem ho tak dala do velký látkový pleny, položila do postýlky, on na mě zase upřeně koukal, tak říkám chceš dudlík? On zakňoural, dostal dudlík a čáry máry Kubík spokojeně spinká, neuvěřitelný, až jsem z toho měla husí kůži.

Zkusím se s ním domluvit i přes den co potřebuje.

Na začátek musím říct, že spánek byl u nás problém snad od chvíle, kdy jsme přijeli z porodnice. Prošli jsme si různými fázemi od šátkování, houpání na míči až k docela násilému držení na zádech a přejížděním plínkou po obličeji (na to teda hrdá nejsem).

Pak přišla Nevýchova a já o celém procesu uspávání začala přemýšlet jinak. Za prvé jsem si uvědomila, že jsem chodila uspávat se strachem, jak to zase dopadne, a to prostě dítě vycítí, za druhé jsem moc nepočítala s měnícími se potřebami svého syna. Tak jsem to jednoho večera zkusila.

Zaprvé jsem se „odvážila“ dát mu lahvičku do postýlky, aby se napil sám, protože u mě v náručí se prohýbal. Ejhle, můj zajetý styl už nebyl aktuální. Moje dítko se začíná osamostatňovat. To byl první velký objev.

Přesto ale lahvička v postýlce nestačila. Po chvíli „klácení se“ v postýlce ze strany na stranu, jsem řekla: „Koukám, že ti nějak nejde usnout. Co bys potřeboval, aby to šlo líp?“

Chvíli jsem s napětím čekala, jestli odpoví. Začal si sahat na nožičky a tahat za ponožky. Říkám: „Tobě vadí ty ponožky? Je ti vedro?“ Sundala jsem je, on si je chvíli prohlížel a pak si lehnul. Chvíli se ještě převaloval, byla jsem u něj, ale uklidnil se a usnul asi dvakrát rychleji než obvykle. Místo hodiny jsme uspávali půl. Jakou já měla radost. Je to asi dva týdny a žiju z toho pořád. :-)

Přeji všem pohodové uspávání plné pochopení.

Právě jsem viděla Váš dnešní webinář a moc Vám za něj děkuji! Na konci Katka přesvědčuje rodiče, že se Nevýchova dá praktikovat i s malými, ještě nemluvícími dětmi. To mohu upřímně potvrdit.

Mám dnes čerstvý zážitek se svým 11-ti měsíčním synem a napadlo mě, že se s Vámi o něj podělím – třeba by někomu mohl pomoc rozhodnout se pro Nevýchovu už u malých miminek.

Je to 2 dny, co od nás odešel můj dlouholetý partner, se kterým mám 2 děti. Starší dcerka tráví většinu dne ve školce, kde se trochu rozptýlí, ale malý Jindříšek je už druhý den doma se smutnou mámou, která najednou neví, co si počít v po­loprázdném bytě. Samozřejmě se to podepsalo na jeho náladě, a tak dnes celé dopoledne prokňoural. Při obědě seděl v jídelní židličce, ale jíst odmítal a viděla jsem, že je mu podobně hrozně, jako mně.

Klekla jsem si u něj a povídám: „Ty vidíš, že se něco děje, viď, a není ti z toho dobře. Víš, máma se teď hodně trápí a všechno je teď takový těžký. Ale slibuju ti, že se dám zase rychle do pořádku a všechno bude jako dřív. Společně zvládneme všechno na světě, víš?“

Chvilku se na mě díval, pak ke mně natáhl ručičku a dvakrát mě pohladil po vlasech. V tom gestu bylo tolik porozumění! Opravdu neuvěřitelná věc, která mě nesmírně dojala a dodala mi obrovskou sílu.

Moc Vám díky za to, že mi vnášíte do smršti s výchovou dvou mrňousů Vaše webináře, díky kterým si vždy uvědomím, jaké poklady vlastně doma mám.

Naše Beatka má 10 měsíců a už máme první vlaštovky.

S Beatkou jsem se dokázala domluvit na tom, že bude v pokojíčku spinkat sama. Jasně, někdo mi říkal, že to je o tom, jaké je dítě povahy. Ale já vím, že Beatka to těžce nesla a ve chvíli, kdy jsem jí začala každý večer opakovat, že se nemusí ničeho bát, že když bude něco potřebovat, může na mě zavolat a já ji uslyším v chuvičce, že jsem tady pro ni, Beatka spí celou noc a když se náhodou probudí, jen na mě volá a nepláče.

No a taky jsem jí začala dopředu říkat co se bude dít a vše se obejde bez větších scén.

Dobrý den, Katko, máme doma dvouměsíční holčičku Sáru, a tak když jsem dostala do e-mailu pozvánku na webinář o komunikaci s miminkama, ráda jsem se na něj podívala. Ráda bych se s Vámi podělila o jednu věc, kterou jsme se se Sárinkou naučili díky Nevýchově, a to zdánlivě banální kapání kapiček Vigantolu.

Bylo to pro nás obě stresující, věděla jsem, že jí ho musím kápnout každý den, a tak jsem jí vždy držela hlavičku a bradičku, celé to bylo dost křečovité, Sáře se to hrozně nelíbilo a ohromně brečela. Vždy jsem po tom byla psychicky vyčerpaná. I když se se Sárou snažím komunikovat a pojmenovávat věci, které s ní dělám a kam ji pokládám a co slyší za zvuky, tak Vaše video mi dalo další rozměr, jak i s tak malým miminkem můžu navázat partnerský vztah.

A tak jsem zkusila Nevýchovu aplikovat na kapání kapiček :-) Vždy Sáře ukážu lahvičku, aby ji viděla, a vysvětlím jí, že jí kápnu kapičku do pusinky a že potřebuju, aby mi, až jí řeknu, otevřela pusinku. No a vždy, když řeknu, Sára otevře pusinku, já kápnu a je hotovo. Navíc se na mě potom ještě usmívá a to je nejlepší dárek :-) Ještě k tomu mi přijde, jako by to byla už taková hra… Sára vidí kapičky a začne se usmívat.

Zkouším teď Nevýchovu používat i jinde a jsem překvapená, jak mi dvouměsíční Sára rozumí a jak spolupracuje. Moc díky!

Katko, velké díky za Vás a Nevýchovu! Nevím, jak se to povedlo, ale s Natálkou (9m) jsme se domluvily a už se nebojíme odsávačky na rýmu. Když jsem s ní mluvila, hrála si s hrající knížkou a vypadala, jako by mě vůbec nevnímala. Vše jsem jí vysvětlila dle Vás a ona se na mě jen těma svýma královsky modrýma kukadlama podívala a počkala, až jí rýmu odsaju.

Další odsávání probíhalo stejně – jen uviděla odsávačku, podívala se na mě a já věděla, že můžu – je to neuvěřitelný pocit, rozumět a umět komunikovat. Díky za Vás!!!

Jdu se podělit o jednu naši úspěšnou dohodu ze včerejšího večera.

Honzík (18M) se koupal, jako vždy asistoval tatínek, já jim tenhle večerní čas ráda přenechávám. Jelikož se vana pár dní předtím neuskutečnila, měl vyloženě „vanový absťák“ a z vody nechtěl, cákal si nožičkama, pouštěl vodu, prostě si to užíval.

Tatínek už ho chtěl hnát z vody ven a Honzík se bránil. Já jsem vedle věšela prádlo. Tak jsem za nimi došla do koupelny a říkám Honzíkovi: „Honzíku, už je večer, potřebujeme, abys šel spinkat za chvíli. Já ještě věším vedle ponožky, ale až to dodělám, tak bude konec koupání a půjdeš ven a dáme pyžamko a půjdeme spinkat, šlo by to?“

On mi to odkýval, nebyla jsem si jistá, jestli rozuměl všemu, co jsem říkala, manžel se tvářil, že určitě nerozuměl, ale že teda jako budiž. Nechali jsme tedy syna ještě užívat si vodu, já jsem beze spěchu dověšela ponožky a rozestlala postele (aby měl víc času ) a pak jsem přišla do koupelny. Honzík si ve vaně stoupl a bez jakýchkoliv protestů se nechal vyndat a utřít

A to ještě chvilku předtím, když jsem měla už hotové to prádlo a ještě jsem „zdržovala“ s tím rozestýláním, tak manžel povídá: „Já už bych ho dal z vany, má pořádný varhánky, ale nechci ti narušovat tu vaši dohodu.“

Prostě spokojenost na všech stranách, oba dva snad konečně začínají nevýchově přicházet na chuť

Děkuju!

Včera jsem dostala od kamarádky odkaz na Vaši stránku, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Vpadla jsem do rodičovství přesně před 9 měsíci, mám chlapečka Vojtíška. Už od začátku v sobě řeším jak na to, jak být dobrý rodič.

Váš včerejší webinář pro mě moc znamenal, jsem ráda, že jsem si jej mohla poslechnout. Ne­mohla jsem usnout a i přes to, že syn si dneska teda pospal až do půl osmé, tím pádem i já jsem mohla pospat, já byla hore od 4. hod. a pročítala Vaše stránky, facebook, vše co šlo… Velké děkuji!

Jeden příběh ode mě..
Jeli jsme se synem k doktorce na preventivní prohlídku, máme to tak 15 minutek autem, a jak to u nás bývá, auto se rozjede a Vojtíšek zavírá oči. Když jsme samozřejmě dojeli a já ho musela přemístit z vajíčka do kočárku, probudila jsem ho a začal plakat.

Pevně jsem ho objímala a řekla mu… Já vím, já bych taky plakala a měla špatnou náladu, když by mě někdo vzbudil, moc se ti omlouvám. 
A v ten moment se ode mě odtáhl a usmál se na mě. V klidu jsem ho přemístila do kočárku a k paní doktorce jsme šli s úsměvem…

Musím na sobě hodně pracovat a těším se teď, že mám motivaci! Děkuji!

Daří se mi domlouvat s miminkem (3m) i se starším synem (24m). Neříkám, že nejsou chvíle, kdy to skřípe, ale je jich čím dál míň a míň. Jelikož ani jeden z nich nemluví, učím se hledat cesty, jak dělat věci jinak, aby nám bylo fajn, a je docela udivující, že existují :-)

Můj starší syn mě úplně fascinuje tím, čemu všemu rozumí (rozumí všemu) a já sebe fascinuju tím, že za 4 týdny dokážu ve 2 větách formulovat vše důležité, co já potřebuji sdělit.

Učení se komunikace a vnímání potřeb druhého není nic jednoduchého, ale každý úspěch mi dává další a další sílu jít dál. Doufám, že postupem času moje ego přestane mít potřebu „si něco dokazovat“ a budeme žít v naprosté harmonii :-)

Pomaly koncim kurz a uspechy s mojim 10 mesacnym Tomaskom su:

V pohode sa obliekame aj vyzliekame ked niekam ideme.
Ked sme boli chori, statocne papal lieky.
Pocka, ked mu vysvetlim, ze potrebujem dovarit, dojest…
Nevyvadza, ked ideme von z vane.
Uzivame si spolocne prechadzky, hranie, citanie kniziek.
Zacina reagovat na to, ked mi nieco spravi a boli ma to.
Ked dopapa, sam si vie zlozit uteracik z noh a podat mi ho.
Po vysvetleni, ze potrebuje pit aj vodicku, nielen maminkle mliecko, sa napije z poharika.

No a moj uspech – necham ho skumat svet, kym si fakt neohrozuje zivot. A po dlhsom pozorovani musim povedat, ze deti su velmi mudre a malokedy si chcu vedome ublizovat, napr. strcit si nieco do oka, krku.

Dakujem Nevychove za rady aj uistenie, ze som sa od narodenia mojho pokladika vybrala spravnou cestou. 

Byli jsme nedávno s Mikulášem na rehabilitaci. Tam nám paní fyzio poradila jak a co cvičit a také doporučila Mikšovi lepit tejpy na podporu svalových skupin. Musím předeslat, že se Mikuláš přetáčí od 3 měsíce, leze od šestého, sedí od sedmého a od desátého chodí nebo, abych byla přesná, popochazí v prostoru. Prostě čipera.

Při představě, že mi v klidu leží na podložce, abych mu tejpy nalepila, jsem se jen usmála, ale nedávala tomu moc šancí. Přišel tedy den D, kdy jsem měla tejpy znovu aplikovat. Bylo ráno, zrovna jsme vstali a šli do koupelny. Po chvíli povídám „Mikulášku, mamka by Ti potřebovala nalepit tohle na bříško, můžu?“

Ukázala jsem mu zelené pásky, dala mu je do ručičky, vysvětlila k čemu jsou a pozorovala, co on na to. Když nic nenamítal, tak jsem pokračovala „Já to ale jinak nezvládnu, než když si Tě položím na záda a chvilku vydržíš v klidu. Co ty na to? Pomůžeš mi s tím?“

Celou dobu jsme se dívali jeden druhému do očí. Zase se nechal položit bez protestů a i v klidu ležel. Ukázala jsem mu pásky znovu a přiložila je na bříško pro demonstraci a komentovala vše, co budu dělat.

No a když i tentokrát zůstal ležet a jen čekal, tak jsem mu je nalepila. Hned jak bylo hotovo, vyskočil a šel si po svém. Stačila jsem mu jen poděkovat za spolupráci. 🤗👍 Byla jsem na nás opravdu moc pyšná. 🙏

Krásný zážitek z porodnice:
Mám malého Jeníka (6 týdnů). Maminky to asi znají – v porodnici vás učí budit po třech hodinách, přebalit, krmit… Stalo se ale, že mi malý usnul hodně pozdě. Tak pěkně spinkal, že jsem ho prostě nebudila. Vzbudil se o hodinu později (4 hodiny po jídle). Já teda že ho přebalím, nakrmím. Už měl hlad. V tom sestřičky ohlásily dětskou vizitu.

To znamenalo nachystat dítě a čekat. Já netušila, že ta vizita přijde až za půl hodiny. (Nutno říct, že ze zdravotních důvodů nekojím. Od začátku chystáme příkrmy, neměla jsem možnost jej nakrmit z prsu.) Tak jsme čekali. Malý nahatý, přikrytý peřinou, hladový. Hladila jsem ho a povídala.

Jak jej chápu, jak vím, že má hlad, a jak mě to celé štve, že teď nemůžu nic dělat. Jak musíme počkat na paní doktorku, že jej vyšetří a pak hned půjdeme chystat jídlo. Proč to píšu – Jeník skoro vůbec neplakal. Jen občas zaprotestoval. Když přišla paní doktorka, celé vyšetření byl úplně v klidu.

I paní doktorka se divila, jak je klidný. Pro mě to tehdy byla a pořád je velká věc a důkaz, že malé děti rozumí, co říkáme. A že je krásné a důležité s nimi být v té dané situaci. 

Dnes v noci se syn, 13 měsíců, již tradičně probudil mezi 2–3 hodinou ranní. Pláč, mokrá plína a tedy nutné přebalení, pak prso opět k uspání. Když už nepil a vzala jsem mu prso, začal lozit po posteli, po mně a manželovi, který brzo ráno vstává, kníkat a pobrekávat. Zkoušela jsem ho chvíli nechat, občas pak usne, ale dnes ne (a mně se ke všemu začínalo taky chtít na záchod:-/).

A tak jsem vstala, vzala ho a zkoušela ponosit, výsledkem byl pláč, ue nemá prso, tak jsem si s ním sedla do křesla a začala zase kojit. Při tom mu povídám přibližně následující: „Ladí, já tomu nerozumím, proč nechceš spát a hrabošíš po nás. Co bych mohla udělat, aby se ti dobře spalo? … Prsenko je takové měkké a teplé, je to tvoje bezpečí, co? … Víš, tatínek brzo vstává a mně se už zase chce docela dost čůrat, tak bych potřebovala, aby ses nechal uložit…“

Chvilku na to se zavrtěl, pustil prso a úplně se odklonil (ale ne s pláčem nebo naštváním, prostě usnul). Celé to trvalo jen pár minut, mohla jsem ho uložit a jít v klidu na wc.

~ Podobně jsem mu to říkala už X-krát předtím a bez kýženého výsledku. Tentokrát byl ale rozdíl v pocitu, se kterým jsem mu to říkala. Naštvání, že nás budí a omezuje a že bez pláče nemůžu odejít ani kvůli tak základní potřebě, nahradil soucit a porozumění, že prso je takhle v noci po probuzení či v polospánku ta jediná jistota, kterou vnímá…

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4 měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno. Děti jsem při každém zaknourani brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad, apod.

V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vycerpana, bezradná…

Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jakoby čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala prebalovat. Koho by to nenastvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plinku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále😉. Díky moc za nakopnutí.

Pred mesiacom som pisala, ze sa mi podarilo byt ticho a nechat moje dievcata (necele 3 a 4,5), aby si spolu riesili spory same.

Chcem sa vam uz dlhsie pochvalit, ze sa mi podarilo nastavit rovnaky pristup aj k synovi (8 mesiacov). Dievcata sa s nim casto hraju a ja uz viem, ze on si to s nimi vyriesi sam. Ked sa mu nieco ozaj nepaci, zakrici, alebo sa proste rozplace. Dievcata na to reaguju, povedia mu prepac, alebo ho hladkaju a nukaju mu hracky. Dost casto to pomoze a nepotrebuju ma. Jasne, ze ked pocujem zufaly plac, ak ho pridem popestovat.

Pred nevychovou by som si pomyslela, ze rodic, ktory tvrdi, ze 8 mesacne dieta si poradi same voci starsim a ze sa tym uci nastavovat si svoje vlastne hranice, je sialeny. Tak sa snazim si to nebrat osobne, ked si to niekto pomysli o mne :) Dakujem, ze ste ma priviedli na tuto cestu. Tesim sa, na nej este zazijem.

Kurz už mám zaplacen druhý měsíc, ale přiznám se, ze mám za sebou teprve první týden a už teď vidím zlepseni. Malý 4,5m už lépe reaguje, uspavani úplně v pohodě a zjišťuji, že se vsimam i okolí a hrozne se mi nelíbí zaryte metody..ať už u babiček, ale i nahodnych lidi, ale rikam si, ze to je jejich vec…

Jsem za kurz hrozne vdecna a vidim, ze i manzel to prebira ode me…verim, ze budu casem uplne klidna a komunikace a mrnousem bude lepší a lepší

Manžel říká, že když se synem (1rok) komunikujeme podle “návodu” Nevýchovy, je celkově vnímavější a tak nějak chytřejší :) A vládne u nás vůbec taková pohodovější atmosféra.

Teď čekáme druhý, tak věříme, že nám to vydrží.

Moc děkuju! Zkusila jsem s dcerkou, když ji bylo 6 měsíců a šly jsme na propíchnutí oušek: „Půjdeme k paní doktorce, dá ti náušničky na ouška. Asi to bude bolet, můžeš plakat, jak budeš potřebovat, budu tam s Tebou a budu Tě držet za ruku.“..

Brečela a když jsem si ji pak vzala do náručí, hned přestala. Pani doktorka řikala, že ji zaujalo, že se nevzpouzela a neprala se s ní jako jiné děti, že si tím pláčem spíš ‚jen‘ stěžovala.

Díky, Katko i všichni ostatní.

Vím, jak je pro nás, rodiče nemluvňat (u nás 11 měsíců), těžké se domlouvat, proto něco pozitivního níže :) Jsme v Nevýchově teprve krátce (3 týdny) a dnes na dovolené u kamarádů se stejně starou holčičkou se nám asi něco povedlo. Obě holky byly v pěkně špatné náladě, nějak jsme se pořád nemohli dopídit proč. Pak jsem si řekla, takhle to dál nejde, vzala jsem si svoji dcerku stranou a postupovala jsem Nevýchovně.

Měla jsem na ni čas, byly jsme samy pro sebe a najednou mi spoustu věcí došlo – vždyť ona je celý den s druhou holčičkou, neustále komunikují, bojují o hračky a hlavně o přízeň maminky (druhou holčičku jsem několikrát chovala také a neprobíhalo to úplně hladce).

Řekla jsem jí: „Už ti asi rozumím, tebe tohle všechno vyčerpávalo, viď? Pojď, teď mě budeš mít celou pro sebe.“ Bylo vidět, jak se uvolnila, bylo jí dobře a náš čas si ohromně užila.

Když jsme se vrátily do společné místnosti, byla zrelaxovaná, vyrovnaná a měla sílu si zase hrát. Zato druhá holčička chytala příšerné amoky, nešlo jí pak ani jíst a musela se rychle připravit na spánek, protože „byla unavená“. Ve skutečnosti ale pak usínala déle než obvykle.

Dneska jsem přebalovala Stellinku (8,5 měsíce) a poprosila jsem Karličku (3,5 roku), jestli by jí mohla půjčit nějakou figurku, jinak totiž Stellinku na zádech už neudržím. Karlička jí podala žirafu a já přebalovala.

Karlička si to ale rozmyslela a říká mi, že by chtěla žirafu zpátky. A já říkám, že bych ale potřebovala, aby měla Stellinka něco v ruce, protože jinak ji nepřebalím. A Karlička, že jo. A povídá Stellince: „Prosím tě, Stellinko, já si potřebuju vzít zpátky žirafu, ale dám ti pejska, šlo by to?“ A Stellinka na ni kouká, usmívá se, pustí žirafu a vezme si pejska. Jak jednoduché!

Miluji nevýchovu. Praktikujeme ji od dcerčiného narození. Už od miminka vždy vše předem vysvětlujeme. Například očkování nebo kontroly u lékaře, vždy malé přesně vysvětlím, co se bude dít a nikdy se nestalo, že by plakala. Lékařka je nadšená.

Když odcházím já, nebo malou posíláme na prázdniny, vždy ji na to připravuji. Rodina se diví, jak je to klidné dítě, ale my s tatínkem víme, že je to jen o přístupu. O tom, že vždy předem ví, co ji čeká. A když se nám náhodou stane, že začne plakat (vztek od ní neznám), klekneme si k ní a necháme si vše vysvětlit, nebo vysvětlíme my. A do pár vteřin je klid.

Pro přítele je to těžší, byl vychvany v tvrdém režimu, ale i jemu stačil vebinář pro pochopení. Jste úžasná, děkuji za Vaši práci a přeji Vám co nejvíce rodičů, kteří přejdou na „Vaši stranu nevýchovy“.

Priznam sa riesila som plac priamo pocas workshopu, zmenila som nastavenie z ukludnovaca na partaka, vyjadrila svoje rozpolozenie a poprisla o pomoc nasho 1mesiac stareho druhorodeneho Fedora.

Ten sa na mna zrazu sibalsky usmial, ja ostala v soku a zacala som ho pozorovat a vsetko mi krasne ukazal co potrebuje, este zoparkrat ma privolal a ukazal mi co potrebuje ale bez placu len mrnkoranim.
Naozaj Katka a Nevychova vedia co robia dakujem

Celou dobu jsem měla špatný pocit z toho, že nám ta Nevýchova nefunguje, ale ono to bylo trochu jinak. Když jsem měla na procházce čas na přemýšlení, tak jsem zjistila, že nám už pár věcí docela dobře se synem (11m) funguje.

Už nějaký týden ukázkově slézá postel pozadu. Asi týden jsem mu to vysvětlovala, sama předváděla, otáčela ho do té „správné“ polohy, vysvětlovala, proř to po něm chci (abych měla jistotu, že vždy sleze postel bezpečně a já se o něj nebudu bát. Nebudu u něj muset neustále být a dohlížet na něj)

Pak jsem mu to přestala tlačit do hlavy a jen mu nastavila ruku (aby nespadl) a upozornila ho: „Kubíku, víš jak potřebuju abys slézal postel?“ a nejspíš jsem neměla čas na to ho do té „správné“ polohy tlačit. On se najednou začal úplně sám otáčet a couvat a sám slezl s obrovskou radostí dolu.

Uvědomila jsem si, jak slepě jsem ho násilím otáčela na jednom místě prdelkou napřed. Neuvědomila jsem si, že on se nedokáže otočit na 1cm o 180° ale k tomu potřebuje skoro metr prostoru na posteli.

Nyní všechny ohromujeme tím, že stačí Kubíkovi nastavit ruku a upozornit ho a on se sám otočí a sleze naprosto bezpečně dolu. Někdy ani nemusím nastavovat ruku a jde to :)

Jsme důkazem toho, že investovat čas do dohody se vyplatí pro budoucí úsporu času :)

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Ahoj všichni, s Nevýchovou teprve začínáme. Koupila jsem si ji při odchodu na mateřskou, protože mnohé principy popsané na blogu mi skvěle zabíraly na kolegy v práci. Vlastně se dá říct, že až díky Nevýchově jsem získala odvahu se za sebe v práci postavit a komunikovat svoje potřeby.

Po workshopu z prvního týdne mi mj. došlo, že s 6M dcerkou zatím nemáme žádná velká bolavá témata (na což jsem strašně pyšná). Ale sepisování 10 radostí, které spolu máme mi dost otevřelo oči, protože 10 je tak strašně málo!

Uvědomila jsem si, jak úžasné chvíle denně prožíváme – líné usměvavé vstávání, hry, při kterých nás Kamilka vysloveně vybízí ke společné zábavě (a řehtá se pak na celé kolo), společná zábava u domácích prací, Kamilčino trpělivé čekání na dece, než si např. umyju vlasy, cvičení na rehabilitačním míči, spokojené miminko, které s přehledem zvládá, když si chceme zajít na kafe/na pizzu někam ven, fajnový večerní rituál s bezproblémovým usínáním…

Ale úplně nejvíc zbožňuju tu chvíli, kdy Kamilka spí, my s manželem v obýváku večeříme a přes chůvičku koukáme na obrazovku na tu naši krásnou, zdravou a spokojenou holčičku, jak klidně spí, usmívá se ze spaní a je zase o den větší a moudřejší.

Necelé dva týdny zkouším zavádět Nevýchovu do rodiny, kde máme 5 měsíční miminko. Chlapeček od začátku špatně usínal.

Vydržel být vzhůru od osmi večer do půlnoci, střídavě plakal, vztekal se, klidný byl jen u prsu, ale jakmile usnul a přenesla jsem ho do postýlky… Strašný jekot a kolotoč uspavani… Říkala jsem, že naše večery jsou každodenní párty, ale už mě to zmáhalo. Prosila jsem, plakala, zvyšovala hlas, vyhrožovala…

Ten pocit, když v devět položíte miminko do postele a povíte mu v klidu mantru o tom, jak se cítíte, co potřebujete a jak můžete pomoct, aby spalo…a ten malinký tvoreček se nevzteka, že musí být v postýlce, ale klidně pozoruje… Ten pocit je prostě k nezaplacení. Devět večer a je klid? Můžu dělat cokoliv? Co jsem dřív dělávala v tuto dobu?

Funguje to.

Chodím ještě do školy a když malinkýmu povím, že mě čeká zkouška, vydrží ležet vedle mě v klidu, pozorujici peřinu, ručičky. Nerozčiluje se, nevyžaduje pozornost. Nevěřila jsem, že to půjde. Ale jde. Mockrát vám děkuji. Opravdu moc.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME

Mám malého Jeníka (6 týdnů). Několik dní dozadu jsme uspávali klasickým, známým způsobem – děláme, co můžeme, a malý ne a ne usnout… Když jej položím do postýlky, do pěti minut křik! No prostě akce na dvě hodiny.

Včera jsem si přečetla „Nevýchovný manuál na uspávání“. Jak dlouho myslíte, že celé uspávání trvalo? Necelých pět minut :).

A jako bonus… Položila jsem malého do postýlky, zavřela dveře pokoje a někde uvnitř jsem věděla, že bude spát. Žádný stres, kdy se zase vzbudí. I manžel se divil, že tak krásně spí. Já věřím, že dneska to bude taky tak :).

Mám pocit, že moje půlroční miminko je spokojenější, a nakonec i partnerský vztah je harmoničtější, protože Nevýchova nemění jen přístup k dítěti, ale i k dalším lidem kolem nás.

Určitě se mi daří více s miminkem komunikovat, nevzdávat to jen proto, že mi asi nerozumí. Teď už vím, že rozumí. Miminko vždy nevypadá, že by mě poslouchalo, a tak se snažím volit krátké věty, krátká sdělení. Ale když se to podaří, je znát, že mi vlastně rozumí.

Také jsem se naučila mluvit o svých potřebách, formulovat je a říkat si, jak bych to potřebovala já. Další změnou je naslouchání potřebám druhých, aniž bych tyto potřeby zpochybňovala. A v neposlední řadě přistupuji k vypjatým situacích s větším klidem :). Cítím se teď sebejistější, plná energie a výzev do budoucna.

Děkuji za super webinář, jsem začátečnice v Nevýchově, mám za sebou 1,5 týdnu kurzu a několik webinářů a jsem za každý z nich ráda. Jen chci napsat dnešní zkušenost.

Mám dva syny, jeden z nich má 3,5 měsíce. Odpoledne docela dost spal – asi tři hodinky, pak si ještě schrupnul před koupáním (koupeme v sedm). Při koupání mu povídám „Víš Vojtíšku, dneska je v osm webinář, na který bych se moc ráda koukala a potřebovala bych, abys dneska usnul tak chvíli před osmou, můžu tě o to poprosit, pomůžeš mi?“ Ve 3/4 na osm brouček spal jako andílek :-)

Moc děkuji za všechny rady a za to, že nemusím být ta věčně uštvaná máma :-)

Chtěla bych vám poděkovat za práci, kterou děláte. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala začít vás sledovat, neboť jsem se bála slova „Nevýchova“, ale pak jsem měla radost, že sdílíte stejnou filozofii a stavíte na podobných principech jako já. Myšlenky rozvíjíte, posouváte a dotahujete. Klobouk dolů 😊 

Nedávno jsem si říkala, že místo prosazování zákona o tom jak trestat rodiče za to, že dají svému dítěti pohlavek nebo na zadek by bylo lepší rodičům ukázat, jak se svými dětmi komunikovat, aby to dělat nemuseli.

Také jsem hned nevychovu zkusila na jízdu v autě. Vysvětlila jsem synovi 3,5 měsíce, že když pláče a ja řídím auto jsem nervózní z toho, že mu nemůžu pomoct a tak se nemůžu ani soustředit na jízdu poprosila jsem ho zda mi s tím pomůže.

Po cestě dlouhé 40 minut jen párkrát zaplakal a šlo vidět jak se snaží až mi to vehnalo slzy do očí. Jen chci dodat, že naše jízda autem byla vždy proplakaná. Cestu na zpět zvládl ještě lépe dokazal už usnout.

To je naše zkušenost za tři dny a jsem o dost klidnější a více si věřím jako maminka svého úžasného chlapečka MILUJI HO☺.

Mám skoro 10m dceru, Nevýchovu zkouším od asi jejích 6m a myslím, že s těmi malými dětmi je to hlavně o tom – udělat tu změnu v sobě, jak Katka říká, to nastavení. Mně to určitě pomohlo v tom, lépe malou vnímat a snažit se dívat na svět jejima očima.

Protože pak je pro mě mnohem snazší zjistit, co ona potřebuje. A když umím uspokojit její potřeby, tak je ona spokojená a pak jsem zpětně já spokojená.

A samozřejmě už teď zkouším dělat dohody. A povedlo se mi s ní teď domluvit, že už nebude vytahovat kolík, který nám drží dveře otevřené (sa­my se ty potvory zavírají). Do předevčírem to byla její oblíbená zábava a já jsem nevěděla, jak na to.

No ale pak jsem si k ní sedla, vzala jsem jí kolík z ruky a řekla jí, ze ho pod těmi dveřmi potřebuju mít, aby se pořád nezavíraly. Vůbec se jí to nelíbilo a začala plakat. Tak jsem jí řekla, že chápu, že je naštvaná, ale že si může hrát s čímkoliv jiným. Ještě tak minutu dvě brečela a občas se po něm natáhla, ale to jsem jí jen řekla ne a seděla jsem tam s ní. Pak se prostě sebrala a odešla.

Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen dočasný, ale celý den si ho nevšimla. Až druhý den odpoledne. Ale to jsem jí jen řekla to samé co předchozí den, ona si jen tak trochu popotahla a šla dát. Od té doby nic.

Máme víc takových drobnůstek, který ale v celku dělají velkou věc. Takže podle mě Nevýchova funguje, ale i k Nevýchově si musíš najít cestu, která nemusí být snadná.