Máme téměř 11měsíčního syna, s ním je ta domluva ještě trošku jiná, ALE! Zrovna včera jsem se nechala inspirovat vašimi prvními videi v kurzu a ta změna byla velmi zajímavá!

Synovi jsem opravdu nahlas řekla, jak to teď potřebuju já a jak bych to chtěla, a zeptala se ho, co by potřeboval a chtěl on… Najednou se na mě podíval, zklidnil se a začal se smát :) A já od té doby tak nějak lépe vnímám jeho potřeby a i signály, které mi dává. Je to super. Díky moc! 

Syn 8 měsíců: Zavedli jsme před každým posazením na kýblík/nočník dotaz, na co si chce sednout. Byla jsem mile překvapená, že osmiměsíční dítě tomu rozumí a umí se rozhodnout a hlavně ukázat, co chce. Díky tomu se už nevzteká, když se mu náhodou zrovna nechce trůnit, ale třeba si hrát.

Tomášek (22m) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota, a protože loni 2× hospital. s průduškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr. se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr. koukaly, jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala, jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP. Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! :) Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a NV“.

Malý/velký úspěch :) Moc ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek s naším Jeníčkem :) Včera večer jsme to časově trochu přetáhlli a z procházky jsme se vrátili už v době, kdy je Jeník (7m) zvyklý chodit spát. Nevypadal ale nijak unavený, tak jsem jej nechala na podložce hrát si. Manžel navrhl, že uvaří rychlou večeři, a jestli si dám s ním. Já, že jo. Tak jo.

Jeníček si hraje na podložce v obýváku, my s manželem děláme v kuchyni večeři – za chvíli je hotová. Já se vrátím za Jeníkem do obýváku. On se na mě dívá a svou miminkovskou řečí mi povídá něco jako „Maminko, já už jsem unavený. Už bych chtěl jít spinkat víš?“ Nojo. Večeře uvařená. Já hladová. Než ho umyju a uspím, bude to studené… 

Tak jsem si klekla k Jeníčkovi a povídám: „Jeníčku, ty jsi unavený a chtěl bys už spinkat viď? Já vím. Víš, my jsme si teď zrovna udělali večeři. Potřebovala bych se ještě najíst, víš? Pomůžeš mi ještě? Myslíš, že by to šlo ještě chvilku vydržet? Já tě pak umyju a půjdeme spinkat, jo?“ 

Jeníček se na mě podívá – v očích mu čtu, že jo. A zase si hraje. My večeříme, Jeník válí sudy po půlce obýváku, střídá hračky, výská a povídá a u toho na mě občas mrkne, jako by kontroloval, jestli ještě jím :D. V klidu a pohodě jsem se najedla, napila. Pak vzala Jeníka, umyla ho, nakrmila a šli jsme spinkat :)

Já vím, někdo by mohl říct, že je to „malá věc“, ale já si myslím, že až tak malá není. Takhle nějak to u nás vypadá docela často a já si myslím, že když se společně učíme řešit malé věci, budeme pak umět řešit i ty velké.

Posledních 14 dní Ondrášek (15m) špatně usíná, vyhazuje mlíko, lomcuje s postýlkou, křičí, až se dáví. Zkoušeli jsme odcházet, zase se vracet, usínat s ním, povídat mu, co jsme za den dělali a že už bychom chtěli odpočívat a dát si nohy nahoru, ale přišlo mi, že to nefunguje, že spíš usne vysílením.

Dnes ho nesu do postýlky a jekot, jen se k ní přiblížím. Posadila jsem ho na naši postel a ptám se, tobě se nechce do postýlky? On mi normálně odpověděl :D NENE. A co by ti pomohlo hezky usnout? Lehl si na naši postel, řekl hají a usmál se :). Dala jsem mu mléko, koníka, přikryla, políbila a odešla jsem. Počítala jsem s tím, že přijde. Nepřišel, spinká a já se tu můžu zbláznit radostí ;).

Ahoj všem, dneska jsme měly s Terkou snad nejúžasnější den vůbec. V klidu jsme se nasnídaly a pak i naobědvaly. Terezka si během toho v klidu sama hrála. V klidu jsme dopoledne a i odpoledne odešly ven, žádný spěch, a přitom jsme měly stejně času a stejné činnosti jako jindy. V klidu bylo přebalování, oblékání, nakupování.

Žádný pláč při Strolleringu, že jsem opustila kočárek. No prostě pohoda! A stačilo tak málo. Terka chápala, co potřebuji, a já zase chápala, co potřebuje ona. A to jsem ještě nestihla přečíst eBook o domluvě s dětmi, co nemluví. Díky, Nevýchovo!

V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám, a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any (12m) jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou když Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo).

Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní. Před 14 dny si ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat, a celý den jsem se jen ploužila.

Před týdnem jsem řekla dost, a že Any musí zase usínat sama. Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče, ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje, a většinou do 20 min. spí.

Z půlhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit, proč mi to vadí, a stát si za tím. Nepodvádím a 5 min. pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5 min. už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :).

Náš Jeník (8m) posledních pár dní usíná sám v postýlce. Vycítila jsem, že když ho teď uspávám já, spíš ho to ruší, než by mu to pomohlo usnout. Takže dostane mlíčko nebo čajík, pusu, položím do postýlky, dám hračky, roztočím hrací kolotoč a jdu. Půl hodinky se válí, povídá si, občas zamrčí. On takhle mrčí vždycky, když usíná – je to mrčení ve stylu: „Hmmm, mmm, lidi, já jsem unavenej. Jdu spát.“

Dneska ale ne. Dneska mrčel jinak a já v tom vnímala: „Mami, já bych tě teď tady potřeboval, víš?“ Tak jsem si ho vzala k sobě na postel. Tulil se ke mně a nevěděl, jak se přitulit co nejblíž. Za 10 minut usnul a teď spinká jako andílek <3.

Kdybych nebyla v Nevýchově, asi bych poslouchala názory typu: Musí si zvyknout! Rozmazlíš ho! Pak už se to neodnaučí! Místo toho poslouchám vlastní srdce a mám z toho radost :) Tak třeba budete mít taky :)

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být. Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek. 

Já jsem typický rodič policajt. Jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak. Jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič. Také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem. Aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá. Nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné. 

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračoval. Nebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“. Na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a vtom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím. Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“.

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video. A podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy si děti dělají, co chtějí, a nic nerespektují, a tohle mně se vůbec nelíbí. Tak jsem to nechala být. Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se Vám, Katko): „Teda, jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy. Ta, co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala.“ (Ne­bojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte. A došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, jen nevěděla, jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát. Můj názor už nebyl, že „další, co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a to, že bych ráda zkusila kurz, podělila s kamarádkami. Ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd. Větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím, jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví, jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila. 

No a máme za sebou první týden. Již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :)), šťastná. A cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov. Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych Vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit:  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

Moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně Vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou.

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super.

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak za muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Dneska se prostě musím pochlubit :) Táta si nandavá punčochy (na křečáky), Eli (12m) stojí u něj a tahá za ně. On říká: „Ne, Eli, ne!“. Eli samozřejmě tahá dál. Tak se obrátí na mě a říká: „Verčo, mohla by sis ji vzít? Já si potřebuju nandat punčochy.“

Tak jsem se zeptala, jestli to řekl jí. „Ne, dobře… Eliško, já si potřebuju nandat punčochy, mohla bys mi dát chvilinku, prosím?“ Eli na to „jó“. Pustila se ho, sedla si, chvilku koukala, pak se natáhla po druhé punčoše, která visela přes zábradlí, vzala ji, natáhla se k tátovi, říká „dá“ a čekala.

S Nevýchovou to šlo úplně samo, malý bylo 9 měsíců, když dostala rýmu, vytáhla jsem odsávačku a ukázala jí to, rozšroubovala, zase sešroubovala, pak jsem zapla vysavač a vysvětlovala jsem, jak to nasává a proč, půjčila jsem jí to do ruky…

Ale když jsem jí chtěla odsát ten nosík konečně, tak se jí do toho nechtělo. Tak jsem to nechala být a za pár hodin jsem tu odsávačku vytáhla zas a odsávala jsem nos sobě, plyšákům, pak jsme odsávaly nožku, ručku, ouško, pusinku a pak i ten nosík, malá se tomu řehtala jak blázen. Ano, každý odsávání trvalo asi 15 minut, než jsme se propracovaly i k nosu, ale co, přece jsme nikam nespěchaly.

Jo a když měla rýmu teď v 17 měsících, tak už tohle samozřejmě nefungovalo, chtěla se odsávat sama, tak to dělala už sama.