Ubližování, kousání, plácání

Dřív jsem si říkala, že už fakt nevím, jak dál. Teď vím, že dokážeme vyřešit cokoliv

Monika

49 50

Syn nás plácal. S Nevýchovou to přestalo

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Monika

48 49

Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek… na syna nic nezabíralo. Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu

Máme syna Vojtíška (2,5 roku). Zhruba od jeho dvou let jsme začali bojovat s jeho chováním vůči jiným dětem. Ze začátku je kousal, potom štípal, postupně „jen“ šťouchal. Schválně si vybral nejmenší dítě v herně a prostě ho jen šikanoval.

Nevěděla jsem, co s tím, nic nezabíralo. Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek, kousnutí, nic nezabíralo. Začala jsem kvůli tomu se i vyhýbat místům s dětmi, moc jsem se styděla za jeho chování a pohledy matek jsem nemohla dál snášet.

Zhruba od Nového roku s tím postupně přestával a jen děti strkal a bral jim hračky. Vím, že tím asi děti dokazují něco, co nedovedou říct, ale Vojta od dvou let mluví plynule a má velikou slovní zásobu. Leden až březen bylo období nemocí (zánět středouší, laryngitida) a my byli nuceni být doma. To je pro nás celkem těžké, jsme zvyklí mít každý den nějaký plán. Já navíc čekám druhého chlapečka každým dnem a zvládat péči o malého začalo být víc a víc vyčerpávající.

Vyústilo to v to, že jsme na sebe celé dny jen křičeli, on mi dělal jeden naschvál za druhým, šíleně zlobil, dělal scény, vztekal se, hystericky plakal, nedalo se s ním vůbec na ničem domluvit, nic ho nebavilo. Já jsem byla na pokraji totálního zhroucení. Dokonce až tak, že jsem se ráno po probuzení netěšila na den s ním a nebylo mi s ním vůbec dobře. Dokonce jsem vůči němu měla nenávistné pocity.

Začali jsme se s manželem bát, že nám přeroste přes hlavu, a nevěděli jsme, jak dál. Byl pro nás teroristou a trýznitelem. A navíc i náš vztah s manželem začal hodně skřípat, protože to napětí pak ústilo do četných hádek a podrážděných nálad.

Napůjčovala jsem si nějaké knihy o výchově, ale byla jsem z nich jen zmatená. V každé se píše něco jiného a navíc já jsem přes den neměla čas vše dopodrobna studovat. A večer už celá unavená lehám do postele. Potom mi kamarádka poslala odkaz na Nevýchovu. Zpočátku jsem se rozmýšlela kvůli financím, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme.

Nečekala jsem zázraky, ale hodně jsem souhlasila s hlavní myšlenkou kurzu. Já sama jsem byla podobně vedena, měla jsem skvělé dětství, neznám fyzické tresty a téměř vše mi s mamkou a s tátou klapalo a klape dodnes. Když jsem je ale žádala o radu, byli celkem bezradní. Prý jsem se nikdy takhle nechovala, ani já, ani můj bratr.

Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu. Nechci to zakřiknout, ale není den, kdyby mě Vojta něčím nepřekvapil, a to vážně mile. Téměř vymizely každodenní unavující činnosti s oblékáním, čištěním zubů atd. Někdy nám nefunguje domluva, protože pokaždé neví, s jakým má přijít řešením, je na to ještě asi malinký. Po mojí nabídce se ale většinou domluvíme. Začala jsem nechávat většinu věcí na něm, a on po nabytí zodpovědnosti ty úkoly dělá rád a navíc hlásí, že to udělal sám, a má z toho obrovskou radost.

Například hodně jsme bojovali s příchodem domů, nikdy se mu nechtělo a většinou se potom vzteky válel na zemi. Protože jsme už nevěděli, co dělat, tak jsme ho domů prostě přinesli. Teď je to tak, že si řekneme předem, jak to bude, např.: „Vojtí, potřebuju jít už teď domů vařit oběd“ – a on to pochopí. A když se mu hodně nechce, loudá se za mnou a já vidím, že by ještě něco chtěl, poslední dobou s tím přijde i sám. Řekne mi: „Maminko, já se ještě chvilinku pohoupu a půjdu domů.“ A ono to funguje.

Dříve to bylo na sto příkazů bez efektu. Nyní jen řekneme, např. že je večer a půjdeme se koupat. Necháme ho dodělat si svoji rozdělanou hru a za chvilku je vysvlečený, vyčuraný a připravený u vany. Takových případů a příběhů bych Vám mohla popsat stovky, ale jen v kostce.

Jsme neuvěřitelně šťastní, že kurzem procházíme. Velmi nám pomohl a obohatil nás. Náš vztah se synem se obratem změnil a my ho bezmezně milujeme, až si říkáme, že už to víc nejde. A on nám to úžasně vrací. Je nám všem moc dobře. Samozřejmě jsou dny, kdy to není úplně ideální, ale pořád nemůže být vše růžové.

Je až neuvěřitelné, že na tak jednoduchých principech to může všechno klapat. A pro mě je pak největší odměnou to, že mi můj malý syn řekne: „Mami, já tě mám moc rád.“ A manžel, který mi před dvěma dny poděkoval za to, že jsem kurz objednala a snažím se věci měnit, vidí ty výsledky a snaží se na tom pracovat se mnou.

Děkuji, že jste. Myslím, že by se o Vás už mělo dozvídat v porodnici.

Ilona Heřmánková

19 20

Dcera se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku

Pomoooc, to dítě mě kouše! Zojinka se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku. A pak do ruky. A do nohy. Nebýt v Nevýchově, asi bych panikařila a dělala tyty tyyy a ne ne neeeee, panika, už teď to nezvládám, jsem špatná máma, dítě roste pro kriminál, je mu jen 6 měsíců, jak jsem kua stihla udělat chybu… atd.

Protože ale v Nevýchově jsem, tak mi stačí úplně banální otázka, kde to viděla. No, my totiž s manželem denně požíráme ji. Čím krvelačnější zvuky u toho vyluzujem, tím větší prča to samozřejmě je, takže různě předvádíme tygra, pád do papacího stroje, zákus á la zuřivá veverka…

No a moje dítě, moje ani ne šestiměsíční mimi, teď už prostě a jednoduše chce aktivně řádit s náma! A čím víc u toho vřeštíme, ať nás nepapá, tím větší sranda to je. A nebýt Nevýchovy, tak o to možná přijdu! To by byla fakt škoda!

Klára

40 41

Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit

Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit. Poprvé, když kousnul, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že to děti bolí, a snažila jsem se z něj dostat důvod, proč ty děti kouše, ale nic. Odpověď byla opravdu NIC. Ve školce mi situaci popsali fakt bledě, kousnul do ruky chlapečka, který ho předběhnul cestou z vycházky u schodů. O týden později kousnul podruhé, holčičku…

Věřila jsem, že za kousáním je důvod, ale u nás byl problém, že mi ho ještě neuměl říct. Když jsem se ho sama ptala a povídali jsme si, tak vše odkýval a se vším souhlasil. Rozhodla jsem se to vyzkoušet ještě tak, jak jste mi poradili, když jsem vám o tom napsala. A dopadlo to naprosto skvěle. :)

Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod. Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár navrhů na to, jak to dělat jinak.

Těch důvodu kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu. Dokonce u obou mých kluků. Že se dá s nimi krásně mluvit, mají větší představivost a jsou víc uvolnění. Krásně spolupracují. Vidím, jak malýma krůčkama Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!

Zuzana

7 8

Sourozenci se bouchali, vymysleli jsme, jak to udělat jinak

Naše děti, ať dcerka 10 nebo syn 5 let, když je něco naštve, tak Domča Nikču štípne, a zase když je Nikča naštvaná, tak Domču bouchne.

Nevýchovně jsme se domluvili, že si nebudou ubližovat, a vymýšleli jsme, jak to udělat jinak. Ale děti nevěděly, tak jsem jim navrhla, že když budou mít tu potřebu ve vzteku bouchnout či štípnout, přijdou za mnou a řeknou mi to.

Mám pro ně připravený boxovací pytel a tam si vybijí zlost. To se jim moc líbí a praktikujeme to takhle. Domča si dokonce vymyslel heslo boxík a já už vím, co to znamená, a letím s pytlem. Takže to funguje. A těší mě to.

Martina Krystenová

9 10