Ubližování, kousání, plácání

Dřív jsem si říkala, že už fakt nevím, jak dál. Teď vím, že dokážeme vyřešit cokoliv

50 51

Syn nás plácal. S Nevýchovou to přestalo

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Díky Nevýchově jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Monika

51 52

Dříve jsme jakýkoliv drobný sourozenecký konflikt dlouze řešili

Zatím největším úspěchem je téma sourozeneckých sporů. Dříve jsme jakýkoliv drobný konflikt typu: „Mami, on mě kousl / štípl / sebral hračku / zasedl místo u stolu…“ dlouze řešili stylem „PROČ A JAK“ a „CO S TÍM“. Po učitelsku a po policajtsku.

Dnes se prostě jen „poškozeného“ zeptám, co by mu pomohlo, on si řekne a do minuty je klid. A „obviněného“ se zeptám, proč to udělal, že bych tomu chtěla porozumět. On to poví, já jsem pak překvapená a poučena, a krátce si vysvětlíme, jak to udělat příště líp. A je klid. (Štípl bráchu, protože mu prý skočil do řeči. Toho si pochopitelně nikdo nevšiml, pořád mluví všichni…). Díky, že se tady tak setkáváme. Přeji Vám všem krásné dny užité s dětmi.

Monika Dočekalová

52 53

Přišla jsem na to, proč nás kouše

Pomoooc, to dítě mě kouše! Zojinka se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku. A pak do ruky. A do nohy. Nebýt v Nevýchově, asi bych panikařila a dělala tyty tyyy a ne ne neeeee, panika, už teď to nezvládám, jsem špatná máma, dítě roste pro kriminál, je mu jen 6 měsíců, jak jsem kua stihla udělat chybu… atd.

Protože ale v Nevýchově jsem, tak mi stačí úplně banální otázka, kde to viděla. No, my totiž s manželem denně požíráme ji. Čím krvelačnější zvuky u toho vyluzujem, tím větší prča to samozřejmě je, takže různě předvádíme tygra, pád do papacího stroje, zákus á la zuřivá veverka…

No a moje dítě, moje ani ne šestiměsíční mimi, teď už prostě a jednoduše chce aktivně řádit s náma! A čím víc u toho vřeštíme, ať nás nepapá, tím větší sranda to je. A nebýt Nevýchovy, tak o to možná přijdu! To by byla fakt škoda!

Klára

51 52

Mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře

Mám dva kluky (3¾ a 1r). Jsou to moje zlatíčka, pro která bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila, jak se to na mě všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám, a často si to trochu vybíjela na dětech. A ty mi to potom vracely formou hysterických scén, za které mě pak ještě kritizovala rodina…

A pak jsem našla Nevýchovu, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to. Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to hodně znát. Jsou spokojené, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě.

Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky, Nevýchovo!

Šárka Dědinová

51 52

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52