Ubližování, kousání, plácání

Dřív jsem si říkala, že už fakt nevím, jak dál. Teď vím, že dokážeme vyřešit cokoliv

Monika

51 52

Syn nás plácal. S Nevýchovou to přestalo

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Monika

50 51

Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek… na syna nic nezabíralo. Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu

Máme syna Vojtíška (2,5 roku). Zhruba od jeho dvou let jsme začali bojovat s jeho chováním vůči jiným dětem. Ze začátku je kousal, potom štípal, postupně „jen“ šťouchal. Schválně si vybral nejmenší dítě v herně a prostě ho jen šikanoval.

Nevěděla jsem, co s tím, nic nezabíralo. Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek, kousnutí, nic nezabíralo. Začala jsem kvůli tomu se i vyhýbat místům s dětmi, moc jsem se styděla za jeho chování a pohledy matek jsem nemohla dál snášet.

Zhruba od Nového roku s tím postupně přestával a jen děti strkal a bral jim hračky. Vím, že tím asi děti dokazují něco, co nedovedou říct, ale Vojta od dvou let mluví plynule a má velikou slovní zásobu. Leden až březen bylo období nemocí (zánět středouší, laryngitida) a my byli nuceni být doma. To je pro nás celkem těžké, jsme zvyklí mít každý den nějaký plán. Já navíc čekám druhého chlapečka každým dnem a zvládat péči o malého začalo být víc a víc vyčerpávající.

Vyústilo to v to, že jsme na sebe celé dny jen křičeli, on mi dělal jeden naschvál za druhým, šíleně zlobil, dělal scény, vztekal se, hystericky plakal, nedalo se s ním vůbec na ničem domluvit, nic ho nebavilo. Já jsem byla na pokraji totálního zhroucení. Dokonce až tak, že jsem se ráno po probuzení netěšila na den s ním a nebylo mi s ním vůbec dobře. Dokonce jsem vůči němu měla nenávistné pocity.

Začali jsme se s manželem bát, že nám přeroste přes hlavu, a nevěděli jsme, jak dál. Byl pro nás teroristou a trýznitelem. A navíc i náš vztah s manželem začal hodně skřípat, protože to napětí pak ústilo do četných hádek a podrážděných nálad.

Napůjčovala jsem si nějaké knihy o výchově, ale byla jsem z nich jen zmatená. V každé se píše něco jiného a navíc já jsem přes den neměla čas vše dopodrobna studovat. A večer už celá unavená lehám do postele. Potom mi kamarádka poslala odkaz na Nevýchovu. Zpočátku jsem se rozmýšlela kvůli financím, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme.

Nečekala jsem zázraky, ale hodně jsem souhlasila s hlavní myšlenkou kurzu. Já sama jsem byla podobně vedena, měla jsem skvělé dětství, neznám fyzické tresty a téměř vše mi s mamkou a s tátou klapalo a klape dodnes. Když jsem je ale žádala o radu, byli celkem bezradní. Prý jsem se nikdy takhle nechovala, ani já, ani můj bratr.

Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu. Nechci to zakřiknout, ale není den, kdyby mě Vojta něčím nepřekvapil, a to vážně mile. Téměř vymizely každodenní unavující činnosti s oblékáním, čištěním zubů atd. Někdy nám nefunguje domluva, protože pokaždé neví, s jakým má přijít řešením, je na to ještě asi malinký. Po mojí nabídce se ale většinou domluvíme. Začala jsem nechávat většinu věcí na něm, a on po nabytí zodpovědnosti ty úkoly dělá rád a navíc hlásí, že to udělal sám, a má z toho obrovskou radost.

Například hodně jsme bojovali s příchodem domů, nikdy se mu nechtělo a většinou se potom vzteky válel na zemi. Protože jsme už nevěděli, co dělat, tak jsme ho domů prostě přinesli. Teď je to tak, že si řekneme předem, jak to bude, např.: „Vojtí, potřebuju jít už teď domů vařit oběd“ – a on to pochopí. A když se mu hodně nechce, loudá se za mnou a já vidím, že by ještě něco chtěl, poslední dobou s tím přijde i sám. Řekne mi: „Maminko, já se ještě chvilinku pohoupu a půjdu domů.“ A ono to funguje.

Dříve to bylo na sto příkazů bez efektu. Nyní jen řekneme, např. že je večer a půjdeme se koupat. Necháme ho dodělat si svoji rozdělanou hru a za chvilku je vysvlečený, vyčuraný a připravený u vany. Takových případů a příběhů bych Vám mohla popsat stovky, ale jen v kostce.

Jsme neuvěřitelně šťastní, že kurzem procházíme. Velmi nám pomohl a obohatil nás. Náš vztah se synem se obratem změnil a my ho bezmezně milujeme, až si říkáme, že už to víc nejde. A on nám to úžasně vrací. Je nám všem moc dobře. Samozřejmě jsou dny, kdy to není úplně ideální, ale pořád nemůže být vše růžové.

Je až neuvěřitelné, že na tak jednoduchých principech to může všechno klapat. A pro mě je pak největší odměnou to, že mi můj malý syn řekne: „Mami, já tě mám moc rád.“ A manžel, který mi před dvěma dny poděkoval za to, že jsem kurz objednala a snažím se věci měnit, vidí ty výsledky a snaží se na tom pracovat se mnou.

Děkuji, že jste. Myslím, že by se o Vás už mělo dozvídat v porodnici.

Ilona Heřmánková

40 41

Dcera se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku

Pomoooc, to dítě mě kouše! Zojinka se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku. A pak do ruky. A do nohy. Nebýt v Nevýchově, asi bych panikařila a dělala tyty tyyy a ne ne neeeee, panika, už teď to nezvládám, jsem špatná máma, dítě roste pro kriminál, je mu jen 6 měsíců, jak jsem kua stihla udělat chybu… atd.

Protože ale v Nevýchově jsem, tak mi stačí úplně banální otázka, kde to viděla. No, my totiž s manželem denně požíráme ji. Čím krvelačnější zvuky u toho vyluzujem, tím větší prča to samozřejmě je, takže různě předvádíme tygra, pád do papacího stroje, zákus á la zuřivá veverka…

No a moje dítě, moje ani ne šestiměsíční mimi, teď už prostě a jednoduše chce aktivně řádit s náma! A čím víc u toho vřeštíme, ať nás nepapá, tím větší sranda to je. A nebýt Nevýchovy, tak o to možná přijdu! To by byla fakt škoda!

Klára

41 42

Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit

Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit. Poprvé, když kousnul, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že to děti bolí, a snažila jsem se z něj dostat důvod, proč ty děti kouše, ale nic. Odpověď byla opravdu NIC. Ve školce mi situaci popsali fakt bledě, kousnul do ruky chlapečka, který ho předběhnul cestou z vycházky u schodů. O týden později kousnul podruhé, holčičku…

Věřila jsem, že za kousáním je důvod, ale u nás byl problém, že mi ho ještě neuměl říct. Když jsem se ho sama ptala a povídali jsme si, tak vše odkýval a se vším souhlasil. Rozhodla jsem se to vyzkoušet ještě tak, jak jste mi poradili, když jsem vám o tom napsala. A dopadlo to naprosto skvěle. :)

Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod. Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár navrhů na to, jak to dělat jinak.

Těch důvodu kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu. Dokonce u obou mých kluků. Že se dá s nimi krásně mluvit, mají větší představivost a jsou víc uvolnění. Krásně spolupracují. Vidím, jak malýma krůčkama Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!

Zuzana

9 10

Facka vs. pěsťovka

„Mami, až půjde ten velký pes, tak já jsem zlá kočka a dám mu facku a on bude mrtvej,“ říká mi dcerka a ukazuje zaťatou pěst jak s ní boxuje.

Nakonec došlo na vysvětlování, že tohle facka není, jak se dává facka a jak se boxuje. Vám povím, že já v tomhle věku to už zřejmě dávno věděla a do Nevýchovy jsem šla, když jsem začínala tušit, že jsem k nim blízko a chtěla jít jinou cestou. Dnešní debata mě hřeje na srdci, hezký den nám všem.

Aneta

6 7

Děti si to vyřeší samy! Situace z hřiště:

Dnes na hřišti přilítla Lili celá rozzuřená, že jí nějaká holčička bouchla. A mami, pojd se mnou za ní, já jí zmlátim!

Tak řikám, že já se násilí nechci účastnit. Jestli se chce mermomocí prát, je to její boj, nebudu jí bránit, chápu, že je naštvaná, ale já bych to řešila jinak, takže jestli chce, abych tam šla s ní a byla u toho, tak bez násilí.
Tak řiká, že chce abych šla s ní a bude se snažit bez násilí.

Tak jsme došli za holčičkou a Lili: tys mě bouchla!
Holčička: JO!
Lili: ale to nebylo hezký!
Holčička: no ale tys mi řekla, že jsem mimino!
Lili: aha, to tě naštvalo. Tak už se nebudeme hadat!
Holčička: Tak jo (podala Lili ruku), tak si pojď hrát! …a odběhly někam pryč.

Lili na mě ještě zavolala: „díky mami“
No, neni zač, neřekla jsem ani slovo :)

Zuzana

7 8

Takovou něhu, s jakou syn (3r) k dcerce (3m) přistupoval, jsem ještě nezažila

Sourozenecký AHA moment

Nedávno jsem řešila synovy (necelé 3r) útoky na dcerku (skoro 3m). Byla jsem z toho zoufalá, uvanená, vyčerpaná a docházelo to až k tomu, že jsem křičela..
A pak mi to došlo.. od jejího narození jsme byli na jehličkách kdykoliv se k ní přiblížil! Hned jsem u něj stáli, jen aby ji nic neprovedl, je přece tak malá a křehká.. a jemu vadila ta NEDŮVĚRA. Takže vlastně naplňoval naše obavy..

Došlo mi to teď v pondělí, takže jsem změnila přistup a když k ni přišel, jen jsem mu řekla VĚŘÍM TI. A takovou něhu, s jakou k ni přistupoval, jsem ještě nezažila, Úplně mě to dostalo! Celé dva dny jsem neřešila jediný útok na dceru.. prostě jsem si užili dva pohodové dny! Sice jsem pořád poblíž, ale pokaždé se na něj usměju, řeknu mu věřím ti a vše je v pohodě.

A včera večer, když už malá spala a já ještě uspávala Matyho, tak chtěl k ní. Říkám mu, že Aničku už spí.. a odpověděl mi: Nejdu vzbudit, jen podívat. A naklonil se k ni, pohladil po líčku a dal ji dvě pusy.. jednu na tvář a druhou do vlásků.. a pak se přitulil ke mě 

Díky Nevýchovo!

Markéta 38 let, Matyáš 3 roky, Anička 3 měsíce

1 2

Začal strašně plakat, že ho bratr (9) kousl do ruky, když se v pokoji mlátili…

Zdravím. Píšu o svůj první velký úspěch. Malých je víc, jen tenhle mi zůstal v paměti.

Večer jsem byla ve vaně, dělala hygienu a najednou zaklepal starší syn (12), zda si může umýt obličej. Nechala jsem ho to dělat . A pak mi došlo, že to není normální. Okamžitě jsem vylezla z vany s dotazem,zda se něco děje.

Začal strašně plakat, že ho bolí ruka, že ho bratr (9) kousl do ruky, když se v pokoji mlátili. Objala jsem ho, přitiskla k sobě a čekala, až se vypláče a trochu uklidní, aby mi mohl říct,co se stalo. Řekl mi,že mladší syn mu rozházel a zničil Lego, který posledních 14 dní stavěl. Řekla jsem mu, že ho chápu, že ho to stálo hodně úsilí to postavit a mrzí ho to. Že vím, že je na bráchu naštvaný.

Když se uklidnil,tak jsme šli do pokoje. Zeptala jsem se mladšího syna,co se stalo. Sdělila mi, že mi to řekne, ale né v pokoji, protože se na bráchu zlobí. V koupelně, jsem se zeptala co se stalo a řekla mu, co vím od staršího syna. Sdělil mi s pláčem, že on si začal, protože mu spadla jeho sekera Lega ze skříně na zem, kde měl brácha postavený svoje město. Starší syn na něj začal křičet, že si snad dělá srandu mu to takhle bourat.

Rozplakal se ještě víc, víc jsem ho k sobě přitiskla a počkala, až se trochu uklidní. Zeptala jsem se, zda schválně schodil sekeru na zem. Řekl mi, že mu spadla omylem, když urovnával věci na skříni. Řekla jsem, že vím, že to neudělal schválně. Že chápu, že je na bráchu naštvaný, kór když mu tu sekeru zničil, proto jej kousl do ruky. Protože vím, že ho stálo úsilí tu sekeru postavit.

Chvilku ještě vzlykal. Pak jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku.S úsměvem mi odpověděl, že ano.

Přišla jsem do pokoje,kde byl starší syn. Tvářil se uložený a naštvaný a řekl, že mu je jasný, že za to může on. Řekla jsem mu, že vím,že to začal mladší syn a chápu, že se na něj zlobil. Vím, že to neudělal schválně, že se pouze bránil. Úplně stejně jako mladší syn schválně neshodil sekeru ze skříně, bohužel mu spadla. Oba mne objali. Poprosila jsem je, že bude fajn, když budou spolu víc povídat. Tedy všichni, když si budeme víc povídat.

Odcházela jsem poprvé z pokoje, kde byli dva bráchové, co se pochopili a udělalo mi to strašnou radost a cítila jsem hrdost na nás všechny.

Moc děkuji, Nevychově, za tuhle zkušenost a možnost vyřešit spor bez křiku, vzteku, křivdy 🤗🤗 s pochopením a láskou a hlavně v klidu ♥️

Marcela Jurečková

2 3

Dejte svému dítěti důvěru, že to zvládne dobře

Nechejte dítě dělat i chyby ! Náš syn Tobiáš ( 3,5 ) si hrává velmi často na zahradě se staršími sourozenci na trampolíně. Jsou mnohem starší a hrají s ním hry, při kterých se po sobě válejí, scházují se, podtrhavaji si nohy, ale vždy to jejich skákání má nějaký smysl, nějaká pravidla, která si vysvětlí a dají se do hry. Nikdy jim do toho nezasahuji, maximálně pofoukám, když něco bolí.

Včera si s Tobiáškem přišel zaskákat jeho o rok mladší kamarád Robin. Chvíli se smáli, skákali si a my si s jeho maminkou povídaly. Ale v tom začal můj syn "hopat " na Robinka. Já na něho zavolala, že se tahle hra Robinkovi asi nebude líbit, ale v tu chvíli se ještě oba usmívali, tak jsem nic dál nerěšila.

Po chvíli se i jeho maminka k R. naklonila a řekla, že jestli se mu ta hra nelíbí, tak to má říct. A nic skákali si dál, ale můj syn byl nejmíň deset min. v převaze, kdy trampolína s Robinkem házela sem a tam, občas se na něho Tobiáš dokonce převalil a mě to vůbec nebylo příjemné. Dívat se, jak se chová „neohleduplně ke kamarádovi“. Když v tom se Robinek zvedl na nohy, otočil a ze všech sil na mého syna zakřičel „nech mě bejt!“

Tobiášek to nečekal a rozbrečel se. Hned se hrnul ke mě a protože už přicházel čas jeho spaní, tak jsem se kamarádce omluvila, že už půjdeme spinkat, rozloučily jsme se a doma Toby za chvíli spal. Když se probudil. První věta byla. „Mami podej mi prosím telefon.“ Moje odpověď byla nevrlá, něco jako, proč chce hned po probuzení mobil, a on uplně radostně prohlásil: „Napíšeme Robinkovi, že má přijít na trampolínu, že už se mě nemusí bát, že na něj už nebudu hopat. “

Dojalo mě to. Udělala jsem to a pozvala je na druhý den zase k nám a bylo to krásné, protože jejich vztah to jen prohloubilo. Dnes jsme spolu byli na kravíně a viděla jsem tam dva úžasný kamarády, co se nebojí vyjádřit, jak to každý potřebuje. Kdyz si nevi rady, přijdou za námi a požádaji o pomoc. My jim do jejich her nezasahujeme. Myslím si, že kdybych ho nenechala udělat tuto zkušenost, tak by nikdy nezjistil, jak nepříjemné je někomu ublížit při hře.

A tak bych i vás, kdo se toho bojíte, chtěla povzbudit, že musíte občas nechat své dítě, aby někomu sebralo lopatku, nebo hodilo písek za krk. :) Nemůžete být úplně u všeho a vše řešit za něho a nebo s ním a ještě si vyčítat, že jste všemu nezabránily… dejte svému dítěti důvěru, že to zvládne dobře a když ne, tak mu někdo vynadá a on se poučí, že je dobré, brát ohled na děti kolem, věci na písku si půjčovat, poprosit, vrátit, komunikovat.

Ale důležité je, že děti si ty situace musí prožít, nemůžou ve všem jen slepě věřit mamce, že to řekla. Tak to nefunguje…neče­kejte, že dítěti můžete vše předat slovy, naučit, nahučet do hlavy. Oni pak vypínaji a jdou si stejně za svým ty, protoze ty situace potřebují prožít, o tom je život.

Marie Klížová

7 8

Syn mě začal bít. Už jsem nevěděla, jak na něj…

Drahá Katko chtěla bych se s vámi podělit a poděkovat. Abych byla stručná: já jsem byla rodič policajt. 100%. Prostě moje věta začínala vždy „nesmíš nedělej“ atd.

Můj syn ač má 15 měsíců -z ničeho nic jsem si říkala- mě začal bít. Už jsem nevěděla jak na něj. Byli noci kdy jsem plakala a říkala si toto prostě nedám. Došlo to do stadia kdy vzal ovladač a přes nos mě silně uhodil, protože jsem opět něco zakázala. Tam nastal zlom kdy jsem se musela zamyslet.

Díky tvému videu jsem se propracovala no… propracovávám. Prostě to chtělo jen domluvit se na všem. I když jsem si myslela, že roční dítko prd rozumí, tak to jsem teda byla dost vedle.

Když mě takhle chtěl znova uhodit chytla jsem ručičku a podívala se do očí a řekla maminku to bolí lásko. Já vám garantuji že se můj syn pozastavil, otočil se a dál si hrál s kostkama, který měl rozdělané. 

Vím proč jsem byla policajt, prostě jsem se pořád bála aby si neublížil. Ale všechen problém byl v komunikaci. Díky Katko jste úžasná

Aneta

7 8

Sourozenci si ubližovali. Společně jsme vymysleli, jak to udělat jinak

Naše děti, ať dcerka 10 nebo syn 5 let, když je něco naštve, tak Domča Nikču štípne, a zase když je Nikča naštvaná, tak Domču bouchne.

Nevýchovně jsme se domluvili, že si nebudou ubližovat, a vymýšleli jsme, jak to udělat jinak. Ale děti nevěděly, tak jsem jim navrhla, že když budou mít tu potřebu ve vzteku bouchnout či štípnout, přijdou za mnou a řeknou mi to.

Mám pro ně připravený boxovací pytel a tam si vybijí zlost. To se jim moc líbí a praktikujeme to takhle. Domča si dokonce vymyslel heslo boxík a já už vím, co to znamená, a letím s pytlem. Takže to funguje. A těší mě to.

Martina Krystenová

12 13