Komunikace s batoletem

Neuměla jsem se domluvit se svojí malou dcerkou. Teď si spolu rozumíme

Andrea, dcera Amálka (17m)

43 44

Syn (16m) má časté návaly vzteku. Po týdnu v kurzu vidím první úspěchy

Ahoj všem, končím první týden kurzu a jdu se podělit o první úspěchy.

Mám syna Tomíka, 16 měsíců. Naším problémem jsou časté návaly vzteku, bouchání do všeho, včetně mě, pokud není po jeho apod. Věděla jsem, že se musí něco změnit, cokoliv. Při zvýšení hlasu se Tomík hned rozbrečí a plácne sebou tlamou na zem a je úplně nešťastný. Jako mámě, mi to trhá srdce. Nehodlám se smířit s tím, že mi každý říká, to je období vzdoru a on hledá hranice, to samo přejde.

Sice jsem ze začátku vůbec nevěděla (a i teď pořád přemýšlím), jak budu s tak malým dítětem uzavírat dohody. Ale první vlaštovky opravdu jsou. Například při vaření. Tom se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd.
No a ve středu mu říkám: Tome, ja teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad, co bys chtěl ty, aby jsi se mi tu nemotal? A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky.

A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému. Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplne v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

Eva Šeráková, 27 let, syn Tomík 16m

20 21

Dcerka už se se mnou nepere. Zvládli jsme i uspávání

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19 měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje. Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin).

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Monika Vosáhlová

155 156

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

58 59

I dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat

Máme s manželem zakoupené celé školení i s edicí 0–3 a jsem nadšená, jak to na našeho syna skvěle funguje. Tobimu jsou necelé dva roky a od narození to neměl úplně jednoduché. Chci jen podotknout, že je to opravdu o přístupu rodičů, mít dítě za svého partnera. Uvědomit si podstatu v sobě. Nevymlouvat se, že to nejde, ale hledat způsoby, jak to může jít – fungovat.

Náš synek je od narození hluchý a věřte tomu – i dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat. Nehledejte překážky, ale cesty možností…

Lucie Komínová

41 42

V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Eliška

51 52

Kromě pár slov zatím vůbec nemluví. I tak mi u doktorky rozuměl

Tomášek (22m.) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota a protože loni 2× hospital.s prů­duškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr.se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr.koukaly jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP.

Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! 🙂 Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a NV“.

Jana Ferkovičová (39 let), děti Ondra (9) a Tomášek (22m.), účetní

49 50

Cítím se teď šťastnejší. Děkuji za novou cestu, na kterou vedu i svoje děti

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťastnou.
Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší. Děkuji Vám!

Zároveň mě je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují svíravý pocit v hrudníku… když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“, když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře…

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu… Ale smutná z toho nejsem. Naopak.
Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, který jsou úžasní takový, jací jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

40 41

Vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“, teď přehodnocuji podle Nevýchovy

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „Nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla, kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi: „Maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „Nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchyně i maminka mě za to odsuzovali, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v Nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi: „Vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“. Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti, ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím, že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si Vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat.

Hana Malířová, babička 21měsíčního vnoučka

52 53

Domluva s batoletem: Ukázal mi, co chce

Jak se domluvit s dětmi, které nemluví. Máme Matěje, 16 měsíců. Pár dní po sobě jsme spolu ráno v kuchyni chystali snídani. Matýsek stál u velké židle, na ni jsem mu položila hrníčky, k tomu krabičky s čaji a „chystal“. Bavilo ho to a já jsem měla chvilku na přípravu ostatních věcí.

Jednou ráno to bylo jinak, už do kuchyně jsem přišla s Matýskem v náručí, tak jsem jednou rukou nachystala hrníčky, zalila čaj vodou, postavila Matýska na zem a chtěla chystat snídani. Matýsek začal strašně plakat.

Napřed jsem myslela, že už má hlad, ale nechtěl ani chleba, ani napít, ani mě. Stál a křičel. Tak jsem se ho zeptala, co by potřeboval. Vy už to možná tušíte… Matěj stál u židle a ukazoval na ni prstem. Potřeboval chystat čaje! :)

Tak jsem se mu omluvila, že jsem dneska na to úplně zapomněla, dala jsem mu jiné hrníčky, krabičku s čaji… A byl spokojený. Tak prosté :)

Martina H.

39 40

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

8 9

V roce a půl dcery jsem si myslela, že to nezvládám a další dítě mít nebudeme…

… mám doma dvě taková éra . A to první byla dcera. Když měla rok a půl myslela jsem si, že to prostě nezvládám a další dítě asi nikdy mít nebudeme protože na to nemám nervy. Ale začala jsem sledovat Nevýchovu a videa a začala měnit svůj přístup.

S chlapečkem už je to pro mě větší pohoda i když okolí jen zírá, co všechno malej dokáže a co mu dovolím a jsem v klidu, protože vím, co zvládne a co ne a dokážu se s ním mnohem líp domlouvat na tom, co potřebuju já a co on.

Yveta Pernicová Galová

6 7

Uspávání. Usnul bez dudlíka a bez traktoru :)

Mám 20měsíčního syna. Vždycky jsem si s ním večer šla lehnout do postele, protože nechtěl usínat sám. Když náhodou odcházím a on ještě nespí, tak začne plakat, až mu tečou slzy. Někdy jsou to hysterické záchvaty.

Teď během kurzu mu povídám v postýlce: „Filí, potřebovala bych, abys už spinkal, protože chci být teď s tátou. Já ale vím, že ty nerad usínáš sám, co by ti pomohlo, abych tady s tebou nemusela ležet?“ Filda na mě koukal, a nic.

Povídám mu: „Jestli ti to pomůže, tak si vem s sebou do postýlky třeba nějakou hračku, kterou máš rád.“ Filda vzal traktor a lehl si. Ještě než jsem odešla z pokoje, tak mu povídám: „Já budu vedle v pokoji, a kdyby se ti nedařilo usnout, tak pro mě přijď a vymyslíme to jinak. Šlo by to?“ 

Odešla jsem z pokoje a hned po krátké chvilce přišel Filípek do obýváku za náma. Nakoukl a ujistil se, že jsme opravdu tam. Táta jen řekl: „Filí, běž si bucnout.“ Filda se otočil a bez breku si šel lehnout to postýlky. Usnul bez dudlíka a bez traktoru. Přikryla jsem ho peřinou a zbytek večera jsme si povídali jen o tomhle zážitku.

Taťka z toho byl vyvalený a nechápal, co se to stalo!!! Obrovský krok pro nás všechny a já jsem se z toho cítila nejlíp, že nám to konečně jde. A každý den se těším na další úspěchy. Je to super! Díky, Nevychovo!

Alexandra Heinzová

50 51

Dcerka (15m) mnohem méně zlobí. I v tomto věku se jde s dítětem domlouvat

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže! 

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Lucie, 32 let, máma 15měsíční holčičky, učitelka v MŠ, Jihlava

54 55

Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Barbora Pavelková

40 41

Dcerka bola uplakana a vobec nam to nefungovalo. Zmena zacala ked sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy…

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Katarína

6 7

Zvládli jsme nočník. Dcerka (18m) sama přišla s řešením

Nočník story. Naší Elišce je 18m, nijak na to netlačím. Ráno jdu prostě na záchod, ona na mě kouká, nočník tam tak stojí opodál, tak ho používá jako sedátko. Když jsem se jí zeptala, jestli chce kakat, většinou řekla jo. Sundala jsem plínu, ona vsedě na nočníku zatlačila a… vstala. Rozběhla se a kompletně po*rala celou koupelnu kromě nočníku :D

Teď v poslední době je na ní vidět, že už chápe, že bobek patří do nočníku. Tak jí říkám: „Eli, ty bys už do toho nočníku ráda nakakala, viď? Co by ti pomohlo?“ Vzala nočník, odnesla ho do sprcháče, ukázala na baterii a poručila si vodu do nočníku. (Důležitý okamžik – bez Nevýchovy bych si asi řekla, co si to na mě vymejšlí :D)

Napustila jsem jí do nočníku teplou vodu, ona zasedla a od té doby chodí pravidelně kakat do nočníku s vodou. Asi jí to nějak pomáhá nebo jí je to pohodlnější nebo nevim, ale každopádně přišla s bezva nápadem a navíc je to i docela praktický na likvidaci. Tím chci vlastně říct – nebojte se nechat maličké děti navrhovat řešení. Občas je to geniálně jednoduché :)

S ostatními rodiči v Nevýchovné FB skupině jsme pak přišli na to, že Eliška potřebuje vodu v nočníku nejspíš proto, že v záchodě je taky voda. To bylo pro mě obrovské AHA. 

Zuzka Strážnická

55 56

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

38 39

Rekla jsem mu, proc mi to nejvic vadi… A syn se prestal machat v zachode

Nas dalsi uspech.Lucas 16m si nasel uzasnou zabavu..machani se v zachode..no samozrejme se mi to vubec nelibilo.Rikala jsem mu,ze se mi to nelibi a zadna reakce..byla to proste strasna prca.  

A pak me napadlo,rekni mu,proc ti to nejvic vadi…a tak rikam: Lucas,Mne strasne vadi,ze se hrabes v zachode,chapu,ze te to zajima,ale Ja mam na rukach ekzem a kdyz si je porad umyvam,Tak me to moc boli.Proto bych potrebovala,aby jsi s tim prestal.(ruce jsem mu ukazala)

A svete div se,Lucas zachod zavrel a od te doby ho nechava byt (3tydny).

Je jeste spousta veci,co se nam nedari napr.kojeni atd.,ale kazdy takovy maly uspech mi potvrzuje,ze to ma smysl a ze jdeme po spravne ceste!

Zuzana V.

38 39

Uspávání trvalo půlku času

Včera jsem dávala spinkat dceru (19 měsíců). Běžně usíná tak 45 minut, vstává v postýlce, mění jeden dudlík za druhý, kroutí se, několikrát chce napít atd. Není to nijak dlouhá doba, ale chodí do postýlky až v půl deváté, to už pak počítám každou minutu :D.

Tak říkám: Laury, jsem už unavená a potřebuji si odpočinout. Co by ti pomohlo, aby se ti hezky usínalo? Ticho, žádná odpověď. Tak jsem navrhla: zazpívat písničku – kroucení hlavou ne ne. Můj zpěv je nic moc :D. Tak že bychom už byly potichu? Okamžitě začala kývat, že ano. Otočila se na bok a v klidu usínala. Trvalo to půlku času a já nebyla nervní, že strávím u postýlky celý večer :)

Petra Dokulilová

44 45

Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje. 

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Petra Jiřičková

52 53

Uspávání. Dcera (20m) mi odpověděla, co potřebuje

Před hodinou jsem šla ukládat starší dceru (20m) a ještě teď jsem naprosto ohromená, překvapená a pyšná na nás obě.

Anička seděla v postýlce a brečela. Říkám jí: Vidím, že se ti moc do toho spinkání nechce, co? Tak co by ti pomohlo? Co bys potřebovala? Odpověď – šťávu. Hotovo. :) Poprvé mi odpověděla, co by chtěla.

Popravdě, když jsem se jí ptala, co by jí pomohlo, čekala jsem mlčení, respektive pláč, jak tomu bylo už asi 200×. Nechápu, jak jsem ji mohla tolik podceňovat, je skvělá a učí se to pomalu s námi :) díky vám!!

Monika Pavlová

43 44

Syn (1 rok) se zapojuje

Manžel loupal mandarinku a syn (1 rok) asistoval. Prohodila jsem mezi řečí: „Mohli byste to hodit do koše.“ Manžel přitakal, že až to dojí, tak vše vyhodí, a já najednou vidím, jak si to synek mete ke koši.

Napadlo mě: „A jeje, to jsme zas řekli koš, teď se v něm bude chtít hrabat!“ :/ A pak koukám: má v pěstičce kus slupky! Hodil ho s mou asistencí do odpaďáku a ještě 2× se vrátil k tátovi pro zbytek slupek. 

Eva Čepelková

37 38

Když „Ne!“ na dítě nefunguje, stačí mu to říct

Dneska se prostě musím pochlubit :) Táta si nandavá punčochy (na křečáky), Eli (12m) stojí u něj a tahá za ně. On říká: „Ne, Eli, ne!“. Eli samozřejmě tahá dál. Tak se obrátí na mě a říká: „Verčo, mohla by sis ji vzít? Já si potřebuju nandat punčochy.“

Tak jsem se zeptala, jestli to řekl jí. „Ne, dobře… Eliško, já si potřebuju nandat punčochy, mohla bys mi dát chvilinku, prosím?“ Eli na to „jó“. Pustila se ho, sedla si, chvilku koukala, pak se natáhla po druhé punčoše, která visela přes zábradlí, vzala ji, natáhla se k tátovi, říká „dá“ a čekala.

Veronika Zelenková

38 39

I když syn zatím skoro nemluví, rozumíme si a užíváme si každého dne

Milá Nevýchovo, milí nevýchovní! Téměř denně si tady čtu úžasné příběhy, jsem v Nevýchově už víc jak rok, a tak se chci také konečně podělit o nesmírnou RADOST ze svého mateřství.

Měla jsem to štěstí, že jsem na Nevýchovu narazila ještě v těhotenství, Táďa (19m) je tedy od narození nevýchovné dítě a já si opravdu každý den plně užívám. Některé momenty sice ještě musíme doladit, ne vždy jsem schopná mít tolik trpělivosti, kolik by bylo potřeba, v takových chvílích ale zase nastupuje manžel, který mě opět usměrní stylem „proč mu říkáš takovou hloupost, vždyť přece Katka říkala, že…“ (i když musím podotknout, že žádné video neviděl, tu „ženskou prý nemusí“, každopádně se řídí jejími mnou zprostředkovanými radami :))

Nelze popsat všechny krásné chvíle, tak alespoň pár bodů, které mě napadají:

– Táďa nemá žádné dlouhé vztekací scény, protože každodenní program utváříme společně, často se ho ptám na jeho názor, nemá potřebu si něco vyvzdorovat, aby bylo po jeho.

– díky Katce jsem se naučila příliš NEMLUVIT a spíš jen POZOROVAT a OBDIVOVAT (myslím, že potlačení vlastního učitelského ega je dost zásadní pro domácí pohodu)

vše jde tak nějak „samo“ – řeknu „Půjdeme ven?“ a Táďa už si nasazuje klobouček a stojí u dveří, řeknu „Půjdeš už spinkat?“, Táďa otevírá ložnici a leze do postele. Vše má svůj řád, oba víme, co se kdy děje.

– při jakékoli návštěvě lékaře je v klidu a dělá téměř vše, co je potřeba (vždy mu dopředu řeknu, co se bude dít) Prostě i když Táďa zatím skoro nemluví, ROZUMÍME SI a užíváme si každého dne. Nevýchovu šířím kolem sebe, protože tohle mi prostě dává smysl. DÍKY!!!

Lucie Hortová, 32 let, syn Táďa 19m, Brno

9 10

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-)

Tak bych se taky chtěla podělit. Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním). 

Ohromě pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono a on vydržel hodinu než jsme všechno zabalili a to mu rostou zuby. 

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: “Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.” On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :-)

Byl to skvělej pocit :-)

Alena

53 54

Jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit?

Milí nevýchovní, ještě nejsem 100% nevýchovná máma, občas se objeví nějaké to učitelování, ale jako fakt se snažím, protože klukům to tak vyhovuje, vlastně nám všem to tak vyhovuje a já Nevýchovu žeru :) Daří nám docela od začátku, samozřejmě ne úplně vždy a všechno, ale mám spousty hezkých nevýchovných zážitků, ovšem s tím dnešním se opravdu musím podělit :)

Kluci (3 a 1,5) si hráli v pokojíčku. Já seděla v obýváku a četla, viděla jsem na ně. Starší se na mě otočil a zavolal: „Mami, co je?“ „Zase mě bolí to koleno, víš, Matoušku, ale není to nic hrozného.“ Maty se znovu starostlivě otočí: „Potřebuješ to zalepit?“ Usmála jsem se a říkám: „Ne, nepotřebuji, kámo, díky..“, a než jsem stihla ještě něco dodat, zeptá se: „A co bys potřebovala?“ „Chtěla bych teď asi chvilku sedět a číst si.“ „Oukej, kámo,“ odpověděl :) A pokračovali ve hře s bráškou.

Ze čtení mě po chvilce vyrušilo jakési dohadování. Pozoruji kluky, Matoušek míchá v misce dřevěnou zeleninu a Štěpánek se domáhá misky, chce také míchat. Maty říká: „No jo, chceš taky míchat, že? Jenže já tu misku teď strašně potřebuji.“ Štěpánek se stále domáhá misky a natahuje na pláč. „Štěpi, já ti tu misku přece půjčím, ale teď to fakt potřebuji domíchat.“ Mohla jsem jít a dát mu v kuchyni jinou a byl by klid, ale mě vážně zajímalo, jak to dopadne :)

Maty stál s miskou v ruce, Štěpík už po ní natahoval ruce a Maty říká: „Ale vždyť se přece můžeme domluvit, ale jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit… víš co, já mám nápad. Až budeš tu misku tak strašně moc potřebovat jako já teď, tak zaklepej na stůl a já ti půjčím, opravdu. Ještě přece nemáš nakoupenou zeleninu, tak si zajdi do obchodu, jo?“

Čekala jsem okamžité zaklepání na stůl, ale ono nic… Štěpík si připravil zeleninu, přitom si ještě stihl pohrát s traktorem a pak až se ozvalo ŤUK ŤUK… Matoušek dal Štěpánkovi misku a jeli dál… DÍKY, NEVÝCHOVO, za tak krásné okamžiky…

Jana, kluci 3 a 1,5 roku

13 14

Zvládli sme návštevu zubára s ošetrením

Máme dcérku Adelku 2r4m, v kurze sme od jej 3mesiacov, väčšinou sme v kľude, je veľmi vnímavá a rozumná. Nepamätám si na nejaký väčší problém. Včera sme zvládli, úplne nádherne, návštevu zubára s 20minutovým ošetrením. Samozrejme vedela do čoho ide a čo má čakať , všetko som jej tlmočila(zubárka Poľka). Na konci si vypýtala obrázkový lístok s ďalším dátumom a v aute mi povedala že je to dobrá zubárka!

Okolie nás vníma zvláštne. Mňa ako niekoho kto musí stále vymýšľať a byť stále iný ako všetci a Adelku ako extra dieťa, s ktorým nemám vlastne žiadne starosti. Po väčšine úspechov zahlásia niečo v zmysle: veď Adelka! To by náš nezvládol. Ale keď vidím tie obrovské rozdiely vo vnímaní detí, prístupe k nim, komunikácii, myslím že minimálne tak ako my sa môže mať väčšina. Som šťastná! Ďakujem Vám

Andrea Fafejtová, máma Adelky a Dorotky

6 7

Podařilo se, dcerka usíná bez prsa večer i odpoledne

Chci touto cestou poděkovat všem, kteří mi radili na můj dotaz, ohledně častého nočního buzení a kojení. Díky Vám, milé maminky, se mi podařilo, po patnácti měsících, že moje dcerka, sama večer i odpoledne usíná.

Tím myslím bez prsa, hladím, zpívám, je tuhá za pár minut. A nebudete tomu věřit, ale ze včerejška na dnešek, spala 11 hodin. Skoro mám pocit, že potřebovala dospat ty dlouhé měsíce. Dokázali jsme to.

Plakala za ty čtyři dny jen 2×, a to první den, kdy jsem zavedla uspávání bez kojení. Vše jsem jí vysvětlila, poprosila jí, aby mi s tím pomohla, že už jsem opravdu moc unavená. Ale klaplo to až ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že to tak chci a že je to pro obě to nejlepší. Ještě jednou díky. Změnilo nám to noci a potažmo i dny.

Míša Houdková

26 27

Pochopila jsem, že mi to neleží všechno na bedrech a že pohodu vytváříme společně…

Před Nevýchovou jsem se cítila ztraceně. Nebyla jsem si jistá, kterou cestou chci jít a kam chci vlastně vést svého syna. Neměla jsme moc podporu okolí a neuměla jsem si o ni říct. Situace byla velmi nová a já se neměla koho ptát, na koho se naladit, a rady, které přicházely, byly na houby. Synek nespal a já zjistila, že i já mám hranici, kde pro únavu nejsem schopná fungovat.

Díky Nevýchově jsem přišla jsem na to, že se musím naladit na sebe, na syna, na partnera. Pozorovat, poslouchat, mluvit. Pomohla mi si uvědomit, že mám právo na vlastní hranice. Učím se vyjádřit své potřeby a naslouchat potřebám druhých. Učím se hledat řešení, která vyhovují všem.

Pochopila jsem, že nemám patent na rozum a že nemusí být po mém. Pochopila jsem ale i, že nikdo jiný ten patent nemá a že pohodu vytváříme společně, že mi to neleží všechno na bedrech.

Naučila jsem se říct si o pomoc a spolupráci. Učím se navrhovat řešení a neprosazovat je za každou cenu. Učím se být hodná sama na sebe a zastavit a dobít baterky dřív, než dojde šťáva. Zvažuju, proč chci říct ne, a mnohdy to přehodnotím. A učím se respektovat, když někdo řekne ne a porozumět jeho důvodům a nebrat to osobně.

Umím (občas) jen tak být se synem a nikam nespěchat, nic nechtít dělat a jen být s ním v tom, co chce on dělat. I vypjaté situace kolikrát ve finále zvládneme v klidu (schválně píšu zvládneme, dřív bych napsala zvládnu já sama, ale změna je, že jsme tým, a to je veliký posun, protože jsem byla dřív spíš solitér).

Syn na tu změnu reaguje skvěle. Je nám spolu dobře. A když je špatně, tak to je jen přeháňka. Já mám půdu pod nohama a střelku rodičovského kompasu nastavenou tam, kde nám bude spolu fajn.

6 7

A pak prej, že to s tak malýma dětma nejde…

Dobrý den, musím se podělit o takovou maličkost co se mi dnes stala. Mám skoro 10 měsíční dvojčata, kluka a holku. Měla jsem od začátku už když jsem byla těhotná jasno, že se chci vyvarovat klasických zazitych vzorců a dělat to jinak.
Holčička už mi leze a všude si stoupá. Máme dlažbu v kuchyni a tam máme položeny choditko, který je samozřejmě na kolečkách a ujizdi. Včera k němu malá dolezla a začala si stoupat, choditko samozřejmě ujelo a malá se bouchla do hlavy o dlažbu.

Dnes nastala ta stejná situace. Holčička se doritila k choditku a chtěla si stoupat, tak jsem ji zavolala, aby se na mě podívala a říkám Neli, nepamatuješ si jak si včera spadla? Mohla by sis třeba ublížit kdyby si spadla znova a já se bojím. Nelinka slezla a začla lézt úplně jinam a už k choditku neleze 😁 😍
A pak prej, že to s tak malyma dětma nejde 😊  Já moc děkuji, že jsem nevychovu našla a že jste!❤

Petra Kučerová

0 1

Týden s nevýchovou: jsem klidnější a vyrovnanější. Předtím jsem bývala v koncích a nevěděla jak dál.

Ahoj, i když jsem s nevýchovou teprve v plenkách :-), už zaznamenávám občasné úspěchy. Překvapilo mě, když má starší dcera, Evička 5 let, která pořád mluví a často skáče do řeči, dokázala vydržet než jsem domluvila a to už asi ve dvou případech. Sem tam to ještě nevyjde, ale pořád lepší někdy než nikdy.

Také mi vyrazila dech včerejším dnem, kdy se snažila i ona o dohody se svou mladší sestrou, Kristýnkou 2 roky. Také mi Evička poradila, „maminko zkus Kristýnku nechat ať ti ty kapky pomůže nakapat“, a potom jsem jen koukala, jak si Kristýnka tu lžicku v klidu dáva do pusinky a ty hořké kapky s pokřiveným obličejem polyká. Potom se na mě otočila, usmála se a dala mi pusu.

U večerního přebalování mě Kristýnka také dostala, jelikož vždy běhám po bytě a s křikem nasazuji plenu, čekala jsem podobný průběh. Avšak při neklidu na přebalovacím pultu, jsem ji nahou pustila ať se „vyvětrá“ a potom jsem s krémem, plenou a pyžamem došla do pokojíčku, kde už ležela ve své posteli a ukazovala ať ji namažu a když jsem ji chtěla zvednou, abych pod ní mohla zasunout plenku, tak mi sama nadzvedla zadeček.

Jsem nadšená a doufám, že budeme pokračovat v podobném duchu i když vím, že ne vždy se to vydaří, takhle skvěle. Děkuji moc za nevýchovu a skvělou Katku, která mě svým projevem a hlasem vždy uklidní a naplní energií pro další spolupráci s mými dětmi. Před týdnem jsem bývala často v koncích a nevěděla jak dál. Je to sice jenom týden s nevýchovou, ale i na sobě cítím, že jsem klidnější a vyrovnanější. Ještě jednou děkuji a doufám, že úspěchů bude přibývat.

Denisa Konrátová, Evička a Kristýnka

6 7

Oba kluci spali během 3 minut jako když je do vody hodí

Nestandardní uspávací postup je vždycky nebezpečný. Obvykle jde nejdřív spát náš mladší syn Šimonek (1.5r). Dostane lahev s mlékem, pusu na čelo, rozsvítíme tlumené světýlko a už o něm nevíme. Asi za půl až za hodinu jde spát starší Štěpánek (4r) – s tím si chodíme lehnout, ale stačí asi 5 – 15 min a je v limbu.

Včera jsem šel vzhledem k únavě a dalším okolnostem spát dříve a s oběma kluky najednou. Věděl jsem, že kritické je, aby Šimonek při pití mlíčka usnul, protože když se to nepovede, nabere druhý dech, bude se vrtět a točit v posteli a se spaním bude konec. A tak se taky stalo.

Když pil Šimonek mlíčko, Štěpánek na mne šeptem mluvil, nicméně jeho šepot je poměrně hlasitý, takže Šimonovo následné vrtění jsem tak trochu vnitřně dával za vinu Štěpánkovi. Šimon najednou už nejevil známky ospalosti, přetážel se ze strany na stranu a začal mi lézt na hlavu a taky přeze mne na Štěpánka. To zase rušilo jeho a po chvíli mi povídá: „Táto, já nemůžu usnout!“

Já, protože už jsem měl před očima Apokalypsu, mu povídám: „Tady teďka asi nikdo neusneme. Ty jsi mluvil, když Šimonek pil mlíčko a teď nespí a bude tu po nás lézt a nikoho spát nenechá. Co mám teď asi dělat ?“. Tu otázku jsem ještě jednou zopakoval: „Co mám teď dělat ?“

Štěpánek byl chvíli zticha. Potom povídá: „Já přemýšlím, táto.“ Zase chvíli ticha. Potom povídá: „Já myslím, že bys teď měl něco zazpívat.“ Tak jsem zazpíval asi 4 písničky a kluci spali během 3 minut jako když je do vody hodí. Není nad radu od Fachmanna.

Zbyněk Jerie

8 9

Predtým som dieťa považovala za malé telíčko bez rozumu

Zmenil sa môj pohľad na môjho synčeka. Predtým som dieťa považovala za malé telíčko bez rozumu, do ktorého musím natlačiť čo najviac vedomostí a schopností, musím to urobiť podľa všetkých „dobrých“ rád a odporúčaní, musím svojho syna vychovávať prísne a správne (1. dieťa). Proste kvantum „musím“, ktoré bolo treba dodržať aj za cenu plaču a nervov v háji

Po pár nevýchovných videách som sa uvoľnila, v synovi (1,5 r.) som začala vidieť múdreho chlapčeka, ktorý so mnou chce komunikovať svojím spôsobom, a celkovo sa náš vzťah zlepšil :) Aj keď ešte občas prídu vyhrotené situácie, do ktorých mi okolie radí, jednoducho okolie „vypnem“ a vnímam, čo chce synček… bez kriku, bez stresu :)

Gabriela Kaššovicová

7 8

Syn 19m je super parťák, který mi pomáhá

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. 

Lída Medová, syn Kryšťa 19m

11 12

Řekla jsem synovi (16m) upřímně, co potřebuju, a požádala ho o pomoc

Dneska krásný Nevýchovný úspěch. Syn 16 měsíců ráno strašně protivný, něco mu nesedělo a já potřebovala dopéct rohlíky, co jsem měla rozdělané. Vztekal se, křičel, tak jsem mu nachystala snídani – bábovku – a posadila ho do židle ke stolu. Zase křik a že nebude jíst sám.

Tak už zoufalá jsem se k němu od kuchyňské linky otočila a říkám: „Kryštůfku, mně by teď moc pomohlo, kdyby ses sám nasnídal, abych mohla dodělat ty rohlíky, a pak si už k tobě sednu a budu mít na tebe čas. Co říkáš, šlo by to?“ Syn přikyvoval, že ano, tak jsem se otočila zpět k práci a on opravdu celou dobu, než jsem to dodělala, asi 10 minut, potichu snídal sám. Díky, Nevýchovo :)

Barbora, syn 16 měsíců

6 7