Komunikace s batoletem

Neuměla jsem se domluvit se svojí malou dcerkou. Teď si spolu rozumíme

Andrea, dcera Amálka (17m)

43 44

Syn (16m) má časté návaly vzteku. Po týdnu v kurzu vidím první úspěchy

Ahoj všem, končím první týden kurzu a jdu se podělit o první úspěchy.

Mám syna Tomíka, 16 měsíců. Naším problémem jsou časté návaly vzteku, bouchání do všeho, včetně mě, pokud není po jeho apod. Věděla jsem, že se musí něco změnit, cokoliv. Při zvýšení hlasu se Tomík hned rozbrečí a plácne sebou tlamou na zem a je úplně nešťastný. Jako mámě, mi to trhá srdce. Nehodlám se smířit s tím, že mi každý říká, to je období vzdoru a on hledá hranice, to samo přejde.

Sice jsem ze začátku vůbec nevěděla (a i teď pořád přemýšlím), jak budu s tak malým dítětem uzavírat dohody. Ale první vlaštovky opravdu jsou. Například při vaření. Tom se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd.
No a ve středu mu říkám: Tome, ja teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad, co bys chtěl ty, aby jsi se mi tu nemotal? A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky.

A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému. Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplne v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

Eva Šeráková, 27 let, syn Tomík 16m

22 23

Naša snaha o rešpektujúcu cestu neprinášala až také výsledky. Pak som preštudovala celý Váš blog. Teraz vidím, kde všade som robila chyby

Volám sa Kika, mám 28 rokov, manžela a 19mesačnú dcérku Anetku. Naše prvé vytúžené dieťatko, od začiatku nesmierne milované. Ešte počas školy, dávno predtým ako sme si plánovali rodinu som si vyberala voliteľné semináre na tému rešpektujúceho štýlu komunikácie, výchovy atď. Veľmi sa mi to páčilo a priateľovi som často hovorila, že ak raz budem mať dieťa, túžim ho takto vychovávať.

Počas tehotenstva som k tomu prečítala rôzne knihy a teoreticky vybavená som sa pustila do našej spoločnej cesty s neskutočným entuziazmom, motiváciou, chuťou. Nič pre mňa nebolo veľa, nebola som unavená, nič mi nevadilo. Všetko som brala tak, že veď je to dieťa, tak to chodí, rodičia nespia, dieťa nespí, dieťa plače, rodičia sa snažia :). Brala som to všetko tak, ako prišlo, nič som nejako špeciálne neriešila.

Navyše, bývali sme spoločne s manželovými rodičmi a preto mojím prvoradým cieľom bolo, aby naša Anet príliš neplakala, aby sme nerušili. Anetka bola od začiatku dievčatko temperamentné, živé, veselé, s vlastným názorom a neskutočnou chuťou presadiť si ho. A ja som to tak brala.

Uznávala som jej pocity. Keď plakala, vyjadrovala som jej pochopenie. Anetka, chápem, že sa ti nepáči prebaľovanie. Vidím, že sa necítiš príjemne. To, že ja som po jednom prebaľovaní bola občas celá spotená, mi nevadilo.

Keď mi najbližší hovorili, že sme málo prísni, že dieťa nemá výchovu ani rešpekt a bude nám skákať po hlave, vždy ma to neskutočne zneistilo. Robím to dobre?

Veď jej dávam hranice, keď sa hrabe v hline kvetináča, poviem jej, že vidím, že ju to tam veľmi ťahá a túži sa hrať v kvetináči, ale v kuchyni by z toho bol veľký neporiadok (a keďže to nebola naša kuchyňa ani naša kvetina, bolo treba dodržiavať pravidlá domácnosti, v ktorej sme žili). A preto som jej do vedra nabrala hlinu a dala som ju na dvor nech sa hrá.

Opäť som sa stretla s nepochopením, občas som sa cítila trochu ako blázon. Iba blázon dá 9mesačnému dieťaťu prstové farby do ruky nech sa celé ušpiní. Tá Vaša výchova je taká slobodná, nič jej nezakazujete, vidíme, o čo sa snažíte, často sme počúvali.

Snažila som sa vysvetľovať blízkym, že Anetka má hranice. Že keď spraví niečo, čo sa mi nepáči, vysvetlím jej prečo sa mi to nepáči a prečo sa to nemôže. Ale nepotrebujem pri tom kričať. Že napríklad, keď začnem prebaľovať, nikdy nepopustím zo svojho zámeru a aj keď sa mece, bojuje, aj tak si to dokončím a celý čas jej hovorím, že chápem a vidím, že je to nepríjemné.

Ale nepovedala som jej, že je to nepríjemné aj pre mňa, že som z jedného prebaľovania celá spotená a unavená a že ma mrzí, že ani ja ani ona sa necítime dobre a túžim to nejako zmeniť.

Snažila som sa ostatným vysvetliť, že dieťa nehreším za emócie. A oni sa mi snažili povedať niečo v tom zmysle, že sa jej príliš prispôsobujem. Napriek tomu nám to celkom pekne išlo.

V tej situácii spolužitia s rodičmi som nebola úplne sama sebou, bála som sa prejaviť, povedať Anetke čo mám na srdci, nechcela som žiadne scény, iba pokoj, aby bol kľud, aby sa do nás nikto nestaral. Ja som bola spokojná a šťastná mama v rámci možnosti spoločného bývania. Ako matka som nemala žiadne vnútorne hranice, čo je už pre mňa veľa, čo sa mi nepáči, čo nezvládam. Nič mi nebol problém. Absolútna obeta.

A Anet bola nesmierne šťastné, usmiate dieťa, ktoré sa vždy snažilo bojovať za svoju pravdu. Akosi cítila moju utiahnutosť a zrejme potrebovala dorovnať tú nerovnováhu ako Vy v Nevýchove hovoríte :). Zlom nastal okolo 15teho mesiaca, kedy sme sa odsťahovali.

A nejako súbežne s tým mi manžel povedal, že na to, že sa snažíme naše dieťa viesť rešpektujúcou cestou, neprináša to až také výsledky. Či by sme nemali byť prísnejší. Veta, ktorú som počula už niekoľkokrát a neskutočne ma vytáčala.

Snažila som sa obhájiť môj pohľad na vec, že krik podľa mňa nevedie k rešpektu a to, že Anet sa jeduje neznamená, že ju treba za to hrešiť. Že je prirodzené, že niektoré veci nemá rada a dáva to najavo. Že ju len treba chápať a nejsť proti nej, ale s ňou.

Nikdy nám nerobila scény ani sa nehádzala o zem. Aj keď chcela ešte zostať vo vani a ja som ju vytiahla s tým, že chápem a vidím jej túžbu tam ešte zostať, tak vydala jeden neurčitý protestný zvuk a bolo dobre. Žiadne jedy. Iba občas pri istých situáciách sme boli s manželom unavení. Neskutočne.

A tak, keď mi to povedal, začala som zase čítať, hľadať a preštudovala som takmer všetky články a videá na Vašom blogu. Zistila som, že dá sa aj tak, že dieťa túži spolupracovať a že to nemusí byť boj. Že dohoda neznamená položiť ju na chrbát a tvrdiť jej, že vidím, že sa necíti príjemne. A hlavne som zistila, že hranica znamená, že jej sloboda sa končí tam, kde sa začína moja nesloboda.

Veľmi som sa vďaka Vám posunula, naozaj sa u nás začali diať malé zázraky. Až natoľko, že som si ich začala spisovať a zopárkrát sa mi stalo, že som sa od dojatia rozplakala. Mnohokrát sme si tak neskutočne blízko, keď sa mi napríklad Anetka zahľadí do očí a iba sa na seba pozeráme a vieme. Vieme, čo cítime. Akoby povedala, ďakujem mami, že môj názor je pre Teba dôležitý a ja sa snažím rešpektovať ten Tvoj.

Aj keď máme pred sebou dlhú a ťažkú cestu, lebo niekedy je to pre mňa nesmierne náročné, baví ma to a chcem takto žiť so svojou dcérkou ďalej. Veľmi sa mi to páči, napĺňa ma to. Viem, že raz si kúpim aj Váš kurz, teraz momentálne to bohužiaľ pre mňa nie je možné, ale verím, že raz sa k nemu dopracujem.

Lebo napriek tomu, že zmeny sa u nás dejú a je to úžasné, viem, že v kurze je ukrytých ešte mnoho inšpiratívnych myšlienok, ktoré by ma iste posunuli zase o ďalší krok a možno aj veľký skok. A oveľa rýchlejšie ako vlastným pokusom- omylom.

Teraz vidím, kde všade som robila chyby a že to, čo sme s Anet prežívali nebolo partnerstvom. Vidím aj to, kde všade nám to škrípe a že nie vždy sa nám darí ako by sme si predstavovali. Ale vieme sa potom o tom v pokoji porozprávať a úprimne povedať ako sa cítime. Je to veľmi super! :)

Túžim sa posúvať, učiť, rásť spolu s Anetkou. Učí ma mnohému. Viem, že som dostala práve Anetku, aby ma naučila tomu, čo je mojou celoživotnou témou. Vnútorným hraniciam. Ona je typ osobnosti, ktorý nemá problém si povedať čo a ako potrebuje a ja sa to od nej učím. A túžim to v nej nezničiť. A v sebe objaviť.

A najväčšie šťastie je pre mňa vidieť nás obe, spokojné, šťastné, neprotestujúce a niekedy mierne dojaté, naladené spoločným smerom.

To, čo robíte, je neskutočné: meníte ľuďom rodiny, životy, pohľad na dieťa, partnera, život, spoločnosť. Meníte životnú filozofiu tak, aby človek dokázal život skutočne žiť. Ak človek chce, dokáže v Nevýchove objaviť najväčší poklad, aký si môže pre seba a svoju rodinu, pre svoj život priať.

Kristína Svoradová, 28 rokov, dcérka Anetka (20 mesiacov), Brodzany

9 10

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

A má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

62 63

Syn nemá problém hračku vrátit ani půjčit. Hřiště opouštíme bez křiku

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“ 

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Vyřešili jsme náš velký „problém“ s autosedačkou, zjistila jsem, že vše, co dělá, má svůj důvod a hodně zapracovala sama na sobě, takže se i já cítím mnohem líp. Děkuji Nevýchově!!! Bez ní by nám nebylo spolu tak fajn

Markéta

49 50

Dcerka se se mnou už nepere, když jí chci vyčistit zuby, dát do autosedačky, večer uspat…

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje,… Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin). 

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Monika Vosáhlová

196 197

I dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat

Milí Nevýchovňáci díky.. Máme s manželem zakoupené celé školení i s edicí 0–3 a jsem nadšená, jak to na našeho syna skvěle funguje.

Tobimu jsou necelé dva roky a od narození to neměl úplně jednoduché. Chci jen podotknout, že je to opravdu o přístupu rodičů, mít dítě za svého partnera. Uvědomit si podstatu v sobě. Nevymlouvat se, že to nejde, ale hledat způsoby, jak to může jít – fungovat.

Náš synek je od narození hluchý a věřte tomu – i dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat. Nehledejte překážky, ale cesty možností…

Lucie Komínová

41 42

V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Eliška

55 56

Mrzí mě, že jsem tak dlouho váhala. Ušetřila bych si spoustu probrečených nocí a protrpěných dní

Vojtovi jsou bez měsíce 3 roky a stále jen a jen žasnu, jak se každý týden, ba i den rozvíjí jeho slovní zásoba, dovednosti, zručnost, chápání věcí, významů, a i jeho chápání mě samotné se strašně mění. Je to úžasné a já ho vidím jako neuvěřitelný zázrak. Zázrak, co jsem „vytvořila“ a přivedla na svět. 

A musím říct, a opět poděkovat Katce, že nebýt Nevýchovy, já tápu a ničí mě, jak den za dnem přežíváme a utíkají nám dny mezi prsty a nechápeme se. Ale už to tak není, ve většině případů. Vážně mi Nevýchova otevřela oči, naučila mě, jak se mám na svého skvělého syna koukat, jak ho mám poslouchat a jak já na něj mám mluvit, aby pochopil on mě.

Hrozně mě mrzí, že jsem tak dlouho váhala a neinvestovala dřív, jen okolo Nevýchovy chodila a „očumovala“ a nemohla jsem se dostat DO toho. Ušetřila bych si spoooustu probrečených nocí, protrpěných dní, kdy jsem si říkala, že možná já nejsem ta, co měla mít dítě, že na to asi nemám. 

Míša Matušková, Vojta 3 roky

6 7

Že by období vzdoru? :)

Večer jsem napustila holkám vanu. Moc často se nekoupou, ale pekly jsme bábovky a já to chtěla doklidit, tak jsem je šoupla do vany. A nějak jsem zapomněla na čas, tak vlítnu do koupelny a „jdeme z vany“ a už jsem tu mladší vytáhla. Eliška (2,5) začla řvát. Ještě moc nemluví. Ve větě tak 1–2 srozumitelná slova… Říkala jsem si, že by období vzdoru?

Hlavou mi letělo: Už máš varhánky, už máte studenou vodu, už jste tu dlouho, už je moc hodin. A řvoucímu dítěti něco vysvětlovat dalších 10 min. se mi nechtělo. … Na moment jsem se zaposlouchala do toho pláče. (Vybavil se mi rozhovor Katky v DVTV.) Tak jsem ji vrátila do vany a povídám: Ty mi chceš něco říct?

Okamžitě přestala řvát, popadla kropáček a řekla: Počkej, mami, vyleju. :) Zůstalo jí tam v kropáčku ještě trochu vody a ona si prostě nestačila „zalít tu kytičku“, jak jsem ji popadla. Pak po mně natáhla ruce, abych ji vyndala z vany. Takže houby období vzdoru. To prostě s Nevýchovou nepřijde. Jen se mi snažila tím řvaním něco říct. :) Díky, Katko.

Martina Vejvančická

7 8

Alternativní výchově nevěřím. Nevýchova ale není alternativní, je logická

Abych řekla pravdu, tak jsem vždycky veškeré takovéhle odkazy na facebooku nebo kdekoli jinde ani neotvírala, protože alternativní výchově nevěřím a asi hlavně těm lidem, co ji „vymýšlejí“. Ale ani nevím proč a Vaše video o komunikaci s dětmi jsem otevřela a dokoukala. A od té doby sleduji vše :D

Váš způsob výchovy – Nevýchovy nepovažuji za alternativní, ale za logický a primární ve všech oblastech. Mé dceři je nyní 12 měsíců a i když to ještě není 100%, tak musím říct, že to opravdu funguje

Tereza

16 17

Kromě pár slov zatím vůbec nemluví. I tak mi u doktorky rozuměl

Tomášek (22m.) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota a protože loni 2× hospital.s prů­duškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr.se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr.koukaly jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP.

Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! 🙂 Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a NV“.

Jana Ferkovičová (39 let), děti Ondra (9) a Tomášek (22m.), účetní

51 52

Cítím se teď šťastnejší. Děkuji za novou cestu, na kterou vedu i svoje děti

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťastnou.
Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší. Děkuji Vám!

Zároveň mě je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují svíravý pocit v hrudníku… když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“, když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře…

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu… Ale smutná z toho nejsem. Naopak.
Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, který jsou úžasní takový, jací jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

41 42

Vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“, teď přehodnocuji podle Nevýchovy

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21 měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5 ti letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi:„maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchýně i maminka mě za to odsuzovaly, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi „vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“.

Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat. 

Hana Malířová, babička 21měsíčního vnoučka

58 59

Měla jsem nezvladatelné dítě. Dnes mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí a trpělivostí

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná).

Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat.

Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali…

Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení…

Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

51 52

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

9 10

Domluva s batoletem: Ukázal mi, co potřebuje

Jedna příhoda na téma: jak se domluvit s dětmi, které nemluví. Máme Matěje, 16 měsíců. Pár dní po sobě jsme spolu ráno v kuchyni chystali snídani. Matýsek stál u velké židle, na ni jsem mu položila hrníčky, k tomu krabičky s čaji a „chystal“. Bavilo ho to a já jsem měla chvilku na přípravu ostatních věcí.

Jednou ráno to bylo jinak, už do kuchyně jsem přišla s Matýskem v náručí, tak jsem jednou rukou nachystala hrníčky, zalila čaj vodou, postavila Matýska na zem a chtěla chystat snídani. Matýsek začal strašně plakat.

Napřed jsem myslela, že už má hlad, ale nechtěl ani chleba, ani napít, ani mě. Stál a křičel. Tak jsem se ho zeptala, co by potřeboval. Vy už to možná tušíte… Matěj stál u židle a ukazoval na ni prstem. Potřeboval CHYSTAT ČAJE! :)

Tak jsem se mu omluvila, že jsem dneska na to úplně zapomněla, dala jsem mu jiné hrníčky, krabičku s čaji… A byl spokojený. Tak prosté :)

Martina H.

39 40

Jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1) funguje Nevýchova

Podělím se s Vámi o to, jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1rok) funguje Nevýchova:

Manžel byl sám s Pepínem a už byl čas večeře. Syn byl za celý den už unavený a když ho manžel chtěl nakrmit začal plakat. S klidem mu řekl, že potřebuje, aby se najedl, aby v noci neměl hlad a že ví, že je už unavený a že on už vlastně je taky docela unavený.

A světe div se – Pepíček celou misku kaše snědl, lehl do posltýlky a v momentě byl „tuhý“ Paráda!

Lucie Kolínská

8 9

Přes den už nemáme dudlík

Jak jsme se – zatím alespoň na den, zbavili dudlíka… Gábince budou v říjnu 2 a dudánka prostě miluje…(Potřebovala ho kdykoliv byla špatná nálada, v autě, venku, všude..)

Nechtěla jsem si vymýšlet žádné báchorky o tom, proč ho přes den nebude mít… Řekla jsem si, je to chytrá holka, tak jí to prostě vysvětlím – a pokusím se nevýchovně .. Všimla jsem si totiž, že už to začíná škodit jejím zoubkům..

A tak jsem jí vysvětlila, jak to je s cucáním dudlíku. Že ho mohou mít malá miminka, která zoubky nemají, klidně celý den a těm dudlík pomáhá.. Ale že když už jsou zoubky, tak dudlání celý den jim nedělá dobře a mohly by začít růst křivě (a bohužel opravdu jsem u Gabči pozorovala mini změny, proto jsem se do toho také pustila..).

Nejdřív na mě koukala překvapeně.. a tak říkám.. Aha, ty vlastně asi nevíš, co jsou to křivé zuby.. Tak jsme sedly k počítači a vygooglily křivé zuby.. Vykoukly na nás i rovnátka.. a tak jsme to vysvětlování vzaly jedním vrzem.. A Gabča pak, světe div se, řekla: „Dudánka nepočebuju.. kšivý zuby fuj..“

Pak jsme ještě několik dní musely koukat na internet a ukazovat křivý zuby.. ale teď už ho přes den vůbec nechce… Na noc ho má na usnutí.. ale to čekám, vyřešíme zase společně.

Bára

64 65

Neriesim veci krikom, prestala som sa tolko bat

Podla mna to najdolezitejsie, co mi tento kurz dava, je ten klud – neriesim veci krikom, prestala som sa tolko bat o mensieho (11mesiacov), ked niekam lezie nenapominam ho, ale snazim sa dohodnut – neodpoveda :) ale myslim, ze ked si zvykne od mala na tento sposob komunikacie bude to potom lahsie.

Barbora Strižencová

6 7

Dříve se dcera válela vzteky po zemi

My se pomalu blížíme ke konci, začínám pátý týden. Se synem (3,5r) jsme měli tento týden krizi, za to dcera (1,5r) byla naprosto zlatá. Mám pocit, že tím, že prochází Nevýchovou dříve než syn, anebo i tím, že ještě tolik nemluví, se mi s ní daří domlouvat lépe. Přestala se vztekat při odchodu z herny, a to jsem jí jen vysvětlila, že se mi nelíbí, že se válí vzteky po zemi, a že bych potřebovala odcházet v klidu. A při odchodu se na mě dokonce usmívala. Recepční nechápala, kam zmizelo to vzteklé dítě.

Dále mi pomáhá uklízet hračky, pomáhá s oblékáním, úplně se přestala v noci budit a vyžadovat, abych jí dala ruku pod hlavu. Při usínání ji stačí pohladit. S dcerou zvládnu většinou celý den včetně vysazování na nočník bez jediného záchvatu vzteku, dříve se přes den válela vzteky po zemi. A stačilo pouze přestat jí přikazovat, co má dělat, a místo toho se ptát, jestli by to tak šlo udělat.

Hodně mi teď pomáhá – vyndat prádlo z pračky, při věšení mi ho podává nebo kolíčky, pračku a myčku zapíná jenom v době, kdy je to potřeba (syn to zapínal celodenně i přes naše intenzivní zákazy :-)) Je to prostě paráda a moc si to teď spolu užíváme.

Vendula Podzimková

8 9

Prebaľovanie: ja v šoku z okamžitého úspechu

Dneska mi padla sánka…
Čítala som si tu príspevky od maminiek ktorým fungovalo keď povedali dieťaťu požiadavku štýlom: Dokonči si čo potrebuješ a potom by som potrebovala spraviť to a to… Hneď som to aj vyskúšala.

Lilka(14 mesiacov) sa hrajkala vo svojom kútiku. Prišla som za ňou, spýtala som sa jej čo robí a komentovala som že vidím že sa hrá. Podala mi knižku na čítanie, tak som čítala a zacítila som že sa pokakala. Tak som sa s ňou ešte chvíľku hrala, mysliac si to Katkine „ono se to nepo…“ 😃 ale potom už som Lilke povedala:„Lili, máš kandlík, dokonči si čo potrebuješ a potom sa prebalíme, dobre?“

Lilka mi okamžite výrazne odkývala hlavou akoby hovorila „Jasné!“ 😃 (Podotýkam že prebaľovanie nemá veľmi v obľube). Do pár sekúnd sa postavila, pozrela na hračky či je všetko k jej spokojnosti a pomaly odpochodovala ku skrini kde skladujeme plienky,podložku a obrúsky.
Tam stála a kukala na mňa akoby vravela „No mami kde si, môžme ísť na to“ 🙂 V rúčkach si držala loptičku ktorú si vzala na hranie(ona sa pri prebaľovaní musí s niečím hrať 🙂 ). 

Skúsila som ju položiť na posteľ a začala som prebaľovať. Pokojne sa hrala s loptičkou a spolupracovala 🙂 🙂 A ja v šoku z okamžitého úspechu, moc ďakujem za inšpiráciu🙂

Lenny Beňovičová Matejová

6 7

V roce a půl dcery jsem si myslela, že to nezvládám a další dítě mít nebudeme…

… mám doma dvě taková éra . A to první byla dcera. Když měla rok a půl myslela jsem si, že to prostě nezvládám a další dítě asi nikdy mít nebudeme protože na to nemám nervy. Ale začala jsem sledovat Nevýchovu a videa a začala měnit svůj přístup.

S chlapečkem už je to pro mě větší pohoda i když okolí jen zírá, co všechno malej dokáže a co mu dovolím a jsem v klidu, protože vím, co zvládne a co ne a dokážu se s ním mnohem líp domlouvat na tom, co potřebuju já a co on.

Yveta Pernicová Galová

7 8

Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Barbora Pavelková

41 42

V ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest…

Gabuško, tak asi 13 mesiacov. Vonku bola vtedy zima. A tak treba toho naobliekať veľa, chceme ísť von na mrázik a tak nám treba pančušky, okrem iného. ,,Gabuško, pôjdeme von, potrebujem ti obliecť pančušky.“ Nuž a moje druhorodené dieťa sa mi schová za dvere, pokojne si tam odkráča, keďže vie čerstvo chodiť.

Tak tam idem za ním, sú to dva metre odo mňa. Jemne ho vezmem za rúčku, v ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest. Tak si sadnem na päty, moje oči vo výške jeho očí, pozerám sa na neho a vravím mu:

,,Gabuško, potrebujem ti obliecť pančušky, lebo ideme von a vonku je zima. Ja ťa chcem posadiť mne na kolená a tak ťa obliecť, ale tebe sa to tak nepáči, však?“ Díva sa na mňa. Rozumie.

„Tak mi zlatko ukáž, ako by sme tie pančušky mohli obliecť spolu, tak aby nám obom pri tom bolo obom dobre. Môže to tak byť?“ Chvíľu stojí a díva sa na mňa, ja sedím na pätách a dívam sa na neho. A vtom sa pohne smerom ku mne, rúčkami ma objíme okolo krku a len tak stojí, prilepený na mňa. A ja chápem.

,,Dobre Gabuško, oblečieme sa takto, ako chceš ty.“ Obliekli sme pančušky za pár chvíľ, on ma objímal celý čas okolo krku, ja som ho obliekala a telo, myseľ, srdce i dušu mi presvietila dúha. Tú chvíľu sme si užili obaja. On mal rešpektujúcu a vľúdnu mamu len pre seba v objatí a ja, držiac a obliekajúc to malé telíčko, som cítila nesmiernu lásku a úctu k tomu malému dieťaťu.

Slávka Pariláková

7 8

Na úřadě v klidu. Dcera (2) mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

38 39

Dcerka bola uplakana a vobec nam to nefungovalo. Zmena zacala ked sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy…

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Katarína

13 14

Rekla jsem mu, proc mi to nejvic vadi… A syn se prestal machat v zachode

Nas dalsi uspech.Lucas 16m si nasel uzasnou zabavu..machani se v zachode..no samozrejme se mi to vubec nelibilo.Rikala jsem mu,ze se mi to nelibi a zadna reakce..byla to proste strasna prca.  

A pak me napadlo,rekni mu,proc ti to nejvic vadi…a tak rikam: Lucas,Mne strasne vadi,ze se hrabes v zachode,chapu,ze te to zajima,ale Ja mam na rukach ekzem a kdyz si je porad umyvam,Tak me to moc boli.Proto bych potrebovala,aby jsi s tim prestal.(ruce jsem mu ukazala)

A svete div se,Lucas zachod zavrel a od te doby ho nechava byt (3tydny).

Je jeste spousta veci,co se nam nedari napr.kojeni atd.,ale kazdy takovy maly uspech mi potvrzuje,ze to ma smysl a ze jdeme po spravne ceste!

Zuzana V.

38 39

Zvládli jsme nočník: Dcerka (18m) přišla s řešením sama

Nočník story. Naší Elišce je 18m, nijak na to netlačím. Ráno jdu prostě na záchod, ona na mě kouká, nočník tam tak stojí opodál, tak ho používá jako sedátko. Když jsem se jí zeptala, jestli chce kakat, většinou řekla jo. Sundala jsem plínu, ona vsedě na nočníku zatlačila a… vstala. Rozběhla se a kompletně po*rala celou koupelnu kromě nočníku :-D

Teď v poslední době je na ní vidět, že už chápe, že bobek patří do nočníku. Tak jí říkám: „Eli, ty bys už do toho nočníku ráda nakakala, viď? Co by ti pomohlo?“ Vzala nočník, odnesla ho do sprcháče, ukázala na baterii a poručila si vodu do nočníku. (Důležitý okamžik – bez Nevýchovy bych si asi řekla, co si to na mě vymejšlí :D)

Napustila jsem jí do nočníku teplou vodu, ona zasedla a od té doby chodí pravidelně kakat do nočníku s vodou. Asi jí to nějak pomáhá nebo jí je to pohodlnější nebo nevim, ale každopádně přišla s bezva nápadem a navíc je to i docela praktický na likvidaci. Tím chci vlastně říct – nebojte se nechat maličké děti navrhovat řešení. Občas je to geniálně jednoduché :)

S ostatníma Nevýchovňákama jsme pak ve skupince přišli na to, že Eliška potřebuje vodu v nočníku nejspíš proto, že v záchodě je taky voda. To bylo pro mě obrovské AHA  a to je na skupince právě to skvělé. 

Zuzka Strážnická

56 57

Uspávání trvalo půlku času

Včera jsem dávala spinkat dceru (19 měsíců). Běžně usíná tak 45 minut, vstává v postýlce, mění jeden dudlík za druhý, kroutí se, několikrát chce napít atd. Není to nijak dlouhá doba, ale chodí do postýlky až v půl deváté, to už pak počítám každou minutu :D.

Tak říkám: Laury, jsem už unavená a potřebuji si odpočinout. Co by ti pomohlo, aby se ti hezky usínalo? Ticho, žádná odpověď. Tak jsem navrhla: zazpívat písničku – kroucení hlavou ne ne. Můj zpěv je nic moc :D. Tak že bychom už byly potichu? Okamžitě začala kývat, že ano. Otočila se na bok a v klidu usínala. Trvalo to půlku času a já nebyla nervní, že strávím u postýlky celý večer :)

Petra Dokulilová

45 46

Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje.

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Petra Jiřičková

55 56

Uspávání. Dcera (20m) mi odpověděla, co potřebuje

Před hodinou jsem šla ukládat starší dceru (20m) a ještě teď jsem naprosto ohromená, překvapená a pyšná na nás obě.

Anička seděla v postýlce a brečela. Říkám jí: vidím, že se ti moc do toho spinkání nechce, co? tak co by ti pomohlo? co bys potřebovala? odpověď – štávu. Hotovo :) Poprvé mi odpověděla, co by chtěla.

Popravdě, když jsem se jí ptala, co by jí pomohlo, čekala jsem mlčení, respektive pláč, jak tomu bylo už asi 200×…nechápu, jak jsem ji mohla tolik podceňovat, je skvělá a učí se to pomalu s námi :) díky vám!!

Monika Pavlová

46 47

Jak syn (1 rok) asistoval tátovi

Manžel loupal mandarinku a syn (1 rok) asistoval. Prohodila jsem mezi řečí: „Mohli byste to hodit do koše.“ Manžel přitakal, že až to dojí, tak vše vyhodí, a já najednou vidím, jak si to synek mete ke koši.

Napadlo mě: „A jeje, to jsme zas řekli koš, teď se v něm bude chtít hrabat!“ :-/ A pak koukám: má v pěstičce kus slupky! Hodil ho s mou asistencí do odpaďáku a ještě 2× se vrátil k tátovi pro zbytek slupek. 

Eva Čepelková

37 38

Když „Ne!“ na dítě nefunguje, stačí mu to říct

Dneska se prostě musím pochlubit :) Táta si nandavá punčochy (na křečáky), Eli (12m) stojí u něj a tahá za ně. On říká: „Ne, Eli, ne!“. Eli samozřejmě tahá dál. Tak se obrátí na mě a říká: „Verčo, mohla by sis ji vzít? Já si potřebuju nandat punčochy.“

Tak jsem se zeptala, jestli to řekl jí. „Ne, dobře… Eliško, já si potřebuju nandat punčochy, mohla bys mi dát chvilinku, prosím?“ Eli na to „jó“. Pustila se ho, sedla si, chvilku koukala, pak se natáhla po druhé punčoše, která visela přes zábradlí, vzala ji, natáhla se k tátovi, říká „dá“ a čekala.

Veronika Zelenková

38 39

Stříknutí do nosu bez odporu, bez breku, v pohodě

První dohoda s návrhem od mrněte ❤️

Říkám synovi (1,5), že má rýmu a pot­řebovala bych mu stříknout před spa­ním do nosu, jinak se vůbec nevyspíme, ani on ani já. Tak že prej NE NE NE. Říkám, že chápu, že je to nepříjemný, ale že je to fakt nutný a že bych to ráda vymyslela nějak, aby to pro něj bylo co nejmíň otravný. 

Kouknul na mě a n­acucnul se na prso. „Chceš to stř­íknout takhle?“ Kej­va. Musela jsem si trochu vykloubit ruku, ale stříkla jsem a bez odporu, bez breku, v pohodě.

Zuzana

0 1

Než jsme šli na hřiště, měla jsem obavy, jak se nám podaří v klidu odejít…

Dobrý večer, také se chci podělit o svoji dnešní zkušenost s Nevýchovou.

V kurzu jsem druhý týden a musím říct, že mi to sedí čím dál tím víc. Momentálně jsem se rozhodovala, zda budu pokračovat, nebo ne a samozřejmě, že jsem se nemohla rozhodnout jinak, takže pokračuji dál. Finančně je to náročné, ale je to investice na celý život.

Co se týče třetího týdne, na ten jsem hrozně moc zvědavá, protože bych potřebovala vědět, jak nastavit nějaké ty hranice.

Ale zpět k úžasné Nevýchově…

Byli jsme dneska s manželem a naším synkem(19m) na hřišti a samozřejmě, že než jsme tam šli, tak jsem měla obavy, jak se nám podaří v klidu odejít… Bylo tam více rodičů s dětmi a jedna maminka s tatínkem se rozhodli, že už půjdou pryč, holčičku taky cca 1–1,5 maminka vzala z klouzačky a rovnou s ní šup do kočárku. Malinka se propínala a moc se jí nechtělo, ale když poodjeli dál, tak už byla v klidu. Takhle to já ale nechci, proto jsem se přidala k Nevýchově.

Přišla řada na náš odchod. Světe div se, malému jsme řekli, že za chvilku půjdeme za … chtěl ještě na klouzačku, tak tam s manželem šli a pak sám přišel a mohli jsme jít domů.

To je tak krásné, když se nemusíte dohadovat s dítětem a jen tak si odejít v pohodě. Děkuji ti Nevýchovo.

Jana Vlášková, syn 19m

0 1

10 úspěchů po prvním týdnu kurzu Nevýchovy

Dobrý den, jsme rodina s prvním cvrčkem (1,5 roku). Všechno je pro nás nové a stojí to hodně sil. Proto jsem hledala novou cestu. Máme za sebou první týden kurzu, i když nám to reálně trvá už 14 dní :)

1) Naše malá vrátila dobrovolně tatínkovi jeho telefon :) A bez utíkání, jen si ho prohlédla a na požádání ho zase vrátila :)

2) S důvěrou jsem ji nechala odnést pytel s plasty za dveře, byla na sebe tak pyšná a já na ni.

3) S manželem se víc bavíme, i o složitějších tématech a taky o naší cvrčkové. Je prostě boží.

4) Měly jsme krizovou situaci, hodně pláče a neporozumění. Já jsem se zastavila a malou objala. Přitulila se ke mně a za chvíli jsme to zkusily znovu. A šlo to. Díky, Nevýchovo.

5) Tatínek zkouší triky z Nevýchovy. Jsem na něj pyšná. Protože jsem já ten hlavní iniciátor a on se jen tak „ochomýtá kolem“ :).

6) Nešlo nám odpolední usínání, tak jsem jí navrhla – co si vzít do postele něco, co by jí pomohlo usnout. A ona si donesla bačkůrky. Usnula hned, jak ulehla.

7) Daří se nám zvládat věci, když ji v předstihu upozorníme, že se bude něco dít. Odcházela jsem na celé dopoledne, s trochou pláče při odchodu. Ale jakmile jsem se vrátila, tak přišla a vyprávěla mi svými slovy, jak se s tátou měli :)

8) Myslím, že si víc všímám toho co dělá.

9) Snažím se méně opakovat. V lepším případě mlčet :)

10) Uvědomila jsem si, že ji můžu zapojit do hodně věcí, co dělám. Dávám jí víc důvěry, i když je to ještě takový vratký cvrček. Však to znáte.

Šárka

34 35

Našla jsem s dcerkou způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :-)

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky, 8 měsíců) si hrajeme s koníkama, nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm… co teď a jak to uděláme?

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopností to vyjádřit a je jedno jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) a částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

A bylo tam i hodně velkých AHA momentů a to nejen v tom „špatném“, naše jedno velké AHA – už víme proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat a pod.

Naučila jsem se říct proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak jak reaguji a prostě některé situace se zlepšili.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :-) navíc mě to čeká i s druhou nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :-)

Lucie Heczková

42 43

Věřím, že změnu mám na dosah

Děkuji za inspiraci a zjišťuji, že výchovu kterou dávám svoji roční dcerce není úplně nejlepší do života.

Je super jak otvíráte oči nám, co nás vychovávali ve smyslu policajtování a učitelování a provádíme to samé svým potomkům. Věřím, že změnu mám na dosah, jen Vás dál sledovat a snažit se zapracovat Vaše rady do našeho života.

Maťka Rudolfová

0 1

Dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí

Já děkuji za Nevýchovu 🙏🏻
dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí – já dlouho neřídila a s prckem 17m ještě vůbec. Zvládnul to na jedničku..

Vše jsem mu vysvětlila, řekla mu i že se bojím řídit. že bych potřebovala jeho pomoc, aby mě hlídal. Že se opravdu bojím a budu se muset soustředit.. Má novou sedačku, jel v ní jen jednou, tak jsem se i bála aby neplakal že do ní nechce jako když tam měl jít poprvé. Ale řekla jsem co potřebuji, odsouhlasil to placákem a fakt ani nepip.. Koukal z okna a hlídal 🤗

A o doktorce jsem mluvila od včera.. Postupně. ještě tam u ní jsem mu říkala, že se nejdřív koukne na ekzem, že potřebujeme aby ho to už nesvedilo protože to musí být pro něj nepříjemné, a pak že udělá pich.rekla jsem že to pichne a možná to zaboli.ale že tam budu a zvládneme to spolu..

Trochu plakal, ale nebyl to takový ten nepřipravený hysterak co jsme slyšeli z ordinace po nás. Dostal pusu, dali jsme si placák že jsme to zvládli, dostal banán a frčeli jsme dom…

Díky díky díky ❤️

Míša Králová

2 3

I když Táďa (19m) zatím skoro nemluví, rozumíme si a užíváme si každého dne

Milá Nevýchovo, milí nevýchovní! Téměř denně si tady čtu úžasné příběhy, jsem v Nevýchově už víc jak rok, a tak se chci také konečně podělit o nesmírnou RADOST ze svého mateřství.

Měla jsem to štěstí, že jsem na Nevýchovu narazila ještě v těhotenství, Táďa (19m) je tedy od narození nevýchovné dítě a já si opravdu každý den plně užívám. Některé momenty sice ještě musíme doladit, ne vždy jsem schopná mít tolik trpělivosti, kolik by bylo potřeba, v takových chvílích ale zase nastupuje manžel, který mě opět usměrní stylem „proč mu říkáš takovou hloupost, vždyť přece Katka říkala, že…“ (i když musím podotknout, že žádné video neviděl, tu „ženskou prý nemusí“, každopádně se řídí jejími mnou zprostředkovanými radami :))

Nelze popsat všechny krásné chvíle, tak alespoň pár bodů, které mě napadají:

– Táďa nemá žádné dlouhé vztekací scény, protože každodenní program utváříme společně, často se ho ptám na jeho názor, nemá potřebu si něco vyvzdorovat, aby bylo po jeho.

– díky Katce jsem se naučila příliš NEMLUVIT a spíš jen POZOROVAT a OBDIVOVAT (myslím, že potlačení vlastního učitelského ega je dost zásadní pro domácí pohodu)

– vše jde tak nějak „samo“ – řeknu „Půjdeme ven?“ a Táďa už si nasazuje klobouček a stojí u dveří, řeknu „Půjdeš už spinkat?“, Táďa otevírá ložnici a leze do postele. Vše má svůj řád, oba víme, co se kdy děje.

– při jakékoli návštěvě lékaře je v klidu a dělá téměř vše, co je potřeba (vždy mu dopředu řeknu, co se bude dít) Prostě i když Táďa zatím skoro nemluví, ROZUMÍME SI a užíváme si každého dne. Nevýchovu šířím kolem sebe, protože tohle mi prostě dává smysl. DÍKY!!!

Lucie Hortová, 32 let, syn Táďa 19m, Brno

9 10

Ze začátku jsem z toho názvu byla rozpačitá, zvláště když ho používaly matky, co jejich dítě bylo jaksi rozcapené…

Moc bych Vám chtěla poděkovat za to co děláte. Už 8let jak píšete 😊  Ze začátku jsem z toho názvu byla rozpačitá, zvláště když ho používaly matky co jejich dítě bylo jaksi rozcapene… Ale s plánovaným rodicovstvim mě to nedalo a shlédla jsem pár videí od Vás a začala měnit názor… Přihlásila se k odběru mailů a hltave čekala další webinář nebo článek.

Měla jsem v těhotenství dostatek času a nemohla se dočkat jak začnu používat Vaše nápady. Pisu nápady ne rady… To je na tom to krásné, nejsou tam rady a neděláte z člověka hlupáka co dělá vše špatně, dokážete povzbudit a hledat řešení, které si může najít každý.

Narodil se mi syn… I když jsem několikrát tapala, našla jsem spoustu odpovědi na dané téma co jsem si s ním řešila. A ano je to snadné! Stačí naslouchat. Jemu a hlavně sobě…

Teď mu budou dva roky a nemůžu říct že bych byla někdy ztracená. Možná v 6ti neděli protože jsem si nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že celé je to jen o mě. Zvláště teď když už trochu mluví je neskutečné jak Nevýchova funguje. Asi právě proto, že se s ním snažím komunikovat už od miminka. Vše mu říkat, to co cítím a proč to co dělám a jak to dělám. Zvykl si na intonaci hlasu a spousta nových situaci je pro něj tak přehlednějších.

Ano máme za i sebou období vzdoru… Chvilku mi trvalo, abych pochopila, že na něj moc spěchám, že stačí zastavit a ptát se… Teď už fungujeme. Žádné scény, a když už, tak trvají jen pár vteřin, protože už vnímám co mi chce říct nebo on chápe že mi to trvá dyl než ho pochopím 😄  Občas si připadám jak s cizincem. Domluvit se rukama, nohama… 😄  Jde jen o to chtít a zastavit se…

Jen Vám chci říct, že mateřství není pro mě vůbec náročné, jak někdo říká. To bylo pro mě velké překvapení… Kdy to jako přijde 😄  Že to „počkej až“ jako pořád nepřišlo… Pořád je to krásný a super.

Díky Vy všichni co na tom makate a inspirujete další a další rodiče. Děláte nás Svět lepším místem pro život ❤️

Simona Ježková a Jáchym

2 3

Asi byste si normálně řekli, že kluk dělá naschvály. Já mám ale důkaz, jak moc mi syn rozumí

Máme první dítě, 16ti měsíčního syna Michálka.
Už v těhotenství jsem věděla, že moje výchova bude jiná, chtěla jsem své dítě vychovávat tak, jako vychovávala moje maminka mně. „JINAK“ – přátelsky, partnersky, laskavě, citlivě, nesmírně láskyplně a s neuvěřitelnou trpělivostí a pochopením.

Ano, přesně tak to vnímám.

Ještě v těhotenství se mi dostal od kamarádky do rukou Váš článek – ani si nepamatuju téma, ale věděla jsem, že tohle je „to pravé“ co je mi blízké a co chápu.

Ještě pod starým příjmením jsem se u Vás registrovala a za krátký čas jsem poprosila manžela, že k narozeninám si opravdu přeji jako dárek Váš kurz. A protože mám úžasného manžela, který plní přání, kurz byl 👍🏻.

Abych vše zkrátila – Nevýchovou dnes žije celá naše rodina – tchyně, tchán, švagrová i švagr a samozřejmě my s manželem.

Webináře dnes sleduji už jen proto, že se ujišťuji, že věci děláme správně a ladíme a vymýšlíme nové věci pro vzájemnou komunikaci. A proto, že se vždycky dozvím něco jiného, co jsem třeba nevnímala.

S naším Michálkem, jsme se dokázali domluvit beze slov úplně na všem od prvního dne, kdy k nám přišel.

Moc Vám držím palce, Vaše práce je těžká, ale neuvěřitelně smysluplná a důležitá. Principy Nevýchovy – jako základ naprosto fungují a dávají smysl. Vše ostatní už je o individuálním přístupu rodičů k těm nádherným malým bytostem – dětem. ❤️

Asi jsem jedna z mála rodičů, ale o našem Michálkovi můžu říci jen jediné:

Je to úžasný, vnímavý, citlivý a báječný malý (velký) kluk, který když se „vztekne“, tak má vždycky důvod, který si okamžitě vysvětlíme k oboustranné spokojenosti. Je šťastný, veselý, někdy i mrzutý 😁😁, ale pokaždé je úžasný tak jak je.

Na žádné období vzdoru nečekáme, protože neexistuje.
Každý den s ním je nádherný a naplňující.
A těšíme se na plánovaného sourozence.

A nyní Vám vlastně pošlu krátký příběh, který se mi stal se synem. Jako podporu pro Vaši práci a jako poděkování, že jsem díky Vám ubránila můj postoj, jak chci „vést“ výchovu a obrátit myšlení celé rodiny.

Můj příběh, který jsem psala rodině:

Napíšu Vám něco, co se mi teď stalo s Michálkem. Představte si situaci…

Fakt mne děsivě bolí záda a už nejsem schopná Michálka zvednout, jak moc to bolí.
On je podemnou nastavuje ručičky a začíná kňourat, že opravdu potřebuje, abych ho zvedla a pochovala,protože z toho že se neusmívám nebo je to úsměv fakt ze kterého je vidět bolet začíná být nejistý a taky trochu smutný.

Tak si k němu kleknu, vezmu ho k sobě posadím na koleno a říkám mu, že maminka ho teď nemůže zvednout, protože ji hodně bolí záda a nejde to. Ale jestli chce, můžu sedět s ním na zemi a obejmout ho a hladit mu vlásky a dělat za ouško „chramsty chramsty“, který ho vždycky rozesměje. Sedí, poslouchá, kouká, je vidět, že mu to na ujištění stačí, že za nic nemůže právě on. Je naprosto jasné, že mi rozumí.

Pak vstane a jde k Luisine(nás pejsek) misce plné vody. Chvilku v ní máchá prstíčkama jakoby přemýšlel, a pak se začne urputně snažit převrhnout tu misku plnou vody na zem přímo vedle mne.

A podařilo se mu to.

Vstane kouká a upřímně se směje a ukazuje na rozlitou vodu.

Asi byste si normálně řekli, že ten kluk dělá naschvály a že je naprosto jasné, že mi nemohl rozumět, když mi přidělává práci. Asi byste se hned zhrozili a začali pobíhat a říkat podrážděně něco o nešikách, nemotorech a asi by zazněla otázka „to nemůžeš dávat pozor?“.

Víte co se ale stalo? A důkaz jak moc Michálek rozumí?

Michálek si totiž pamatuje, že venku spolu skáčeme do louží a moc se tomu spolu smějeme!!!

A protože pochopil, že mámu bolí záda a moc se neusmívá, tak ho napadlo, že udělá LOUŽI !!!!

Přímo u mne, abych nikam nemusela chodit. A nadšeně na ni ukazoval a pak do toho ještě začal šlapat. Prostě ho napadlo, že mamince udělá radost a rozveselí ji tím že udělá louži a budeme se zase smát a šlapat do ní.

Tak jsem se opravdu musela začít smát a Michálek tleskal, jakou měl radost, že to vyšlo.

Poděkovala jsem mu za to, vysvětlila že louže jsou jen venku, ale že mne hned bolí záda míň a teď musíme louži uklidit. Dala jsem mu utěrku a šmrdlal s ní na bobečku o stošest, abysme ji utřeli spolu.

Byl fakt šťastný.

Ilona, Michal a Michálek Krejčí, Lanškroun

0 1

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-)

Tak bych se taky chtěla podělit. Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním). 

Ohromě pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono a on vydržel hodinu než jsme všechno zabalili a to mu rostou zuby. 

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: “Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.” On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :-)

Byl to skvělej pocit :-)

Alena

54 55

Syn (3) na brášku (1,5): „Jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit?“

Milí nevýchovní, ještě nejsem 100% nevýchovná máma, občas se objeví nějaké to učitelování, ale jako fakt se snažím, protože klukům to tak vyhovuje, vlastně nám všem to tak vyhovuje a já Nevýchovu žeru :) Daří nám docela od začátku, samozřejmě ne úplně vždy a všechno, ale mám spousty hezkých nevýchovných zážitků, ovšem s tím dnešním se opravdu musím podělit :)

Kluci (3 a 1,5) si hráli v pokojíčku. Já seděla v obýváku a četla, viděla jsem na ně. Starší se na mě otočil a zavolal: „Mami, co je?“ „Zase mě bolí to koleno, víš, Matoušku, ale není to nic hrozného.“ Maty se znovu starostlivě otočí: „Potřebuješ to zalepit?“ Usmála jsem se a říkám: „Ne, nepotřebuji, kámo, díky..“, a než jsem stihla ještě něco dodat, zeptá se: „A co bys potřebovala?“ „Chtěla bych teď asi chvilku sedět a číst si.“ „Oukej, kámo,“ odpověděl :) A pokračovali ve hře s bráškou.

Ze čtení mě po chvilce vyrušilo jakési dohadování. Pozoruji kluky, Matoušek míchá v misce dřevěnou zeleninu a Štěpánek se domáhá misky, chce také míchat. Maty říká: „No jo, chceš taky míchat, že? Jenže já tu misku teď strašně potřebuji.“ Štěpánek se stále domáhá misky a natahuje na pláč. „Štěpi, já ti tu misku přece půjčím, ale teď to fakt potřebuji domíchat.“ Mohla jsem jít a dát mu v kuchyni jinou a byl by klid, ale mě vážně zajímalo, jak to dopadne :)

Maty stál s miskou v ruce, Štěpík už po ní natahoval ruce a Maty říká: „Ale vždyť se přece můžeme domluvit, ale jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit… víš co, já mám nápad. Až budeš tu misku tak strašně moc potřebovat jako já teď, tak zaklepej na stůl a já ti půjčím, opravdu. Ještě přece nemáš nakoupenou zeleninu, tak si zajdi do obchodu, jo?“

Čekala jsem okamžité zaklepání na stůl, ale ono nic… Štěpík si připravil zeleninu, přitom si ještě stihl pohrát s traktorem a pak až se ozvalo ŤUK ŤUK… Matoušek dal Štěpánkovi misku a jeli dál… DÍKY, NEVÝCHOVO, za tak krásné okamžiky…

Jana, kluci 3 a 1,5 roku

13 14

S manželem se teď doplňujeme, jsme jeden tým. S dětmi máme první úspěchy

Po prvním týdnu vidíme první úspěchy. Máme Filípka (3,5) a Zuzanku (1,5). Přijde mi, že už v okamžiku, kdy jsme se pro kurz rozhodli, nastaly pozitivní změny. Asi už to pozitivní naladění působilo. :-) A teď tedy ty úspěchy:

-Filípek mi začal říkat maminko, nikdy předtím mi tak neřekl. Myslím, že se mezi námi pomalu, ale jistě obnovuje důvěra. Když se mu narodila mladší sestřička velmi špatně to prožíval, ztratil maminku a fixoval se na tatínka. Teď máme prostor najít k sobě zase tu správnou cestu.

-V obchodě, kdy nutně potřeboval koupit nějakou hračku jsme se dokázali domluvit a v klidu, bez pláče a naštvání jsme odcházeli domů.

-Když s dětmi mluvím, snažím se je vnímat na 100% a dívat se jim do očí. Dívat se až do jejich dětské duše. Více si společně hrajeme, více si povídáme.

-Je super, jak se s manželem doplňujeme, když já už nevím, nemám žádný nápad, jak situaci vyřešit, přijde on s nějakým návrhem a opačně. Jsme jeden tým.

-Filípek si dnes šel po obědě dobrovolně lehnout do postele.

-Zuzanka méně pláče, ani nepotřebuje dudlíček.

Ještě se těším, co se naučím o sourozeneckých vztazích a hranicích. Tam máme ještě co dolaďovat :-) Ale už teď se na to těšíme, protože už teď víme, že to půjde a že to zvládneme. :-)

Jitka Marková

7 8

Po 4 týdnech dokážu ve 2 větách formulovat vše důležité, co potřebuji sdělit

Daří se mi domlouvat s miminkem (3m) i se starším synem (24m). Neříkám, že nejsou chvíle, kdy to skřípe, ale je jich čím dál míň a míň. Jelikož ani jeden z nich nemluví, učím se hledat cesty, jak dělat věci jinak, aby nám bylo fajn, a je docela udivující, že existují :-)

Můj starší syn mě úplně fascinuje tím, čemu všemu rozumí (rozumí všemu) a já sebe fascinuju tím, že za 4 týdny dokážu ve 2 větách formulovat vše důležité, co já potřebuji sdělit.

Učení se komunikace a vnímání potřeb druhého není nic jednoduchého, ale každý úspěch mi dává další a další sílu jít dál. Doufám, že postupem času moje ego přestane mít potřebu „si něco dokazovat“ a budeme žít v naprosté harmonii :-)

Ivanka

7 8

Zvládli sme návštevu zubára s ošetrením

Máme dcérku Adelku 2r4m, v kurze sme od jej 3mesiacov, väčšinou sme v kľude, je veľmi vnímavá a rozumná. Nepamätám si na nejaký väčší problém. Včera sme zvládli, úplne nádherne, návštevu zubára s 20minutovým ošetrením. Samozrejme vedela do čoho ide a čo má čakať , všetko som jej tlmočila(zubárka Poľka). Na konci si vypýtala obrázkový lístok s ďalším dátumom a v aute mi povedala že je to dobrá zubárka!

Okolie nás vníma zvláštne. Mňa ako niekoho kto musí stále vymýšľať a byť stále iný ako všetci a Adelku ako extra dieťa, s ktorým nemám vlastne žiadne starosti. Po väčšine úspechov zahlásia niečo v zmysle: veď Adelka! To by náš nezvládol. Ale keď vidím tie obrovské rozdiely vo vnímaní detí, prístupe k nim, komunikácii, myslím že minimálne tak ako my sa môže mať väčšina. Som šťastná! Ďakujem Vám

Andrea Fafejtová, máma Adelky a Dorotky

7 8

Čo by ti pomohlo…, alebo vychádzame z vane

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Slávka Pariláková

7 8

Podařilo se, dcerka usíná bez prsa večer i odpoledne

Chci touto cestou poděkovat všem, kteří mi radili na můj dotaz, ohledně častého nočního buzení a kojení. Díky Vám, milé maminky, se mi podařilo, po patnácti měsících, že moje dcerka, sama večer i odpoledne usíná.

Tím myslím bez prsa, hladím, zpívám, je tuhá za pár minut. A nebudete tomu věřit, ale ze včerejška na dnešek, spala 11 hodin. Skoro mám pocit, že potřebovala dospat ty dlouhé měsíce. Dokázali jsme to.

Plakala za ty čtyři dny jen 2×, a to první den, kdy jsem zavedla uspávání bez kojení. Vše jsem jí vysvětlila, poprosila jí, aby mi s tím pomohla, že už jsem opravdu moc unavená. Ale klaplo to až ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že to tak chci a že je to pro obě to nejlepší. Ještě jednou díky. Změnilo nám to noci a potažmo i dny.

Míša Houdková

36 37

Pochopila jsem, že mi to neleží všechno na bedrech a že pohodu vytváříme společně…

Před Nevýchovou jsem se cítila ztraceně. Nebyla jsem si jistá, kterou cestou chci jít a kam chci vlastně vést svého syna. Neměla jsme moc podporu okolí a neuměla jsem si o ni říct. Situace byla velmi nová a já se neměla koho ptát, na koho se naladit, a rady, které přicházely, byly na houby. Synek nespal a já zjistila, že i já mám hranici, kde pro únavu nejsem schopná fungovat.

Díky Nevýchově jsem přišla jsem na to, že se musím naladit na sebe, na syna, na partnera. Pozorovat, poslouchat, mluvit. Pomohla mi si uvědomit, že mám právo na vlastní hranice. Učím se vyjádřit své potřeby a naslouchat potřebám druhých. Učím se hledat řešení, která vyhovují všem.

Pochopila jsem, že nemám patent na rozum a že nemusí být po mém. Pochopila jsem ale i, že nikdo jiný ten patent nemá a že pohodu vytváříme společně, že mi to neleží všechno na bedrech.

Naučila jsem se říct si o pomoc a spolupráci. Učím se navrhovat řešení a neprosazovat je za každou cenu. Učím se být hodná sama na sebe a zastavit a dobít baterky dřív, než dojde šťáva. Zvažuju, proč chci říct ne, a mnohdy to přehodnotím. A učím se respektovat, když někdo řekne ne a porozumět jeho důvodům a nebrat to osobně.

Umím (občas) jen tak být se synem a nikam nespěchat, nic nechtít dělat a jen být s ním v tom, co chce on dělat. I vypjaté situace kolikrát ve finále zvládneme v klidu (schválně píšu zvládneme, dřív bych napsala zvládnu já sama, ale změna je, že jsme tým, a to je veliký posun, protože jsem byla dřív spíš solitér).

Syn na tu změnu reaguje skvěle. Je nám spolu dobře. A když je špatně, tak to je jen přeháňka. Já mám půdu pod nohama a střelku rodičovského kompasu nastavenou tam, kde nám bude spolu fajn.

7 8

Úspěch po 1. týdnu: nevěřila jsem vlastním očím :-)

Kryštůfek (20 měsíců) si vytáhl v kuchyni z poličky plastový odkapávač na nádobí. Je už starší a naprasklý. Začal s ním bouchat o zem.

Moje první tendence byla mu to jako policajt zakázat, což samozřejmě nefungovalo. Tak jsem mu řekla, že vidím, že si s tím chce hrát, ale že já bych byla ráda, kdyby s tím odkapávačem nebouchal, aby se úplně nezničil, takže ať si s ním hraje ale opatrně.

Koukal na mě a zase začal bouchat.
Tak jsem si vzpomněla, že řešení musí navrhnout on. Hodila jsem za hlavu názor, že je moc malý, aby měl nebo dokázal vyjádřit svůj názor. Zopakovalal jsem, že vidím jak se mu odkapávač líbí a že maminka nechce, aby ho rozbil, co jako navrhuje za řešení.

Podíval se na mě a bez mrknutí oka odkapávač uklidil zpátky do poličky. No já nevěřila vlastním očím :-)

Vím, je to drobnost, ale ten pocit co se ve mně rozlil po tomto prvním úspěchu byl úžasný :-) Plný naděje, že i nám se to povede, že se naučíme komunikovat a že takhle to chci, bez křiku, přemlouvání… prostě v pohodě :-)

Helena Skaláková

6 7

Týden s nevýchovou: jsem klidnější a vyrovnanější. Předtím jsem bývala v koncích a nevěděla jak dál.

Ahoj, i když jsem s nevýchovou teprve v plenkách :-), už zaznamenávám občasné úspěchy. Překvapilo mě, když má starší dcera, Evička 5 let, která pořád mluví a často skáče do řeči, dokázala vydržet než jsem domluvila a to už asi ve dvou případech. Sem tam to ještě nevyjde, ale pořád lepší někdy než nikdy.

Také mi vyrazila dech včerejším dnem, kdy se snažila i ona o dohody se svou mladší sestrou, Kristýnkou 2 roky. Také mi Evička poradila, „maminko zkus Kristýnku nechat ať ti ty kapky pomůže nakapat“, a potom jsem jen koukala, jak si Kristýnka tu lžicku v klidu dáva do pusinky a ty hořké kapky s pokřiveným obličejem polyká. Potom se na mě otočila, usmála se a dala mi pusu.

U večerního přebalování mě Kristýnka také dostala, jelikož vždy běhám po bytě a s křikem nasazuji plenu, čekala jsem podobný průběh. Avšak při neklidu na přebalovacím pultu, jsem ji nahou pustila ať se „vyvětrá“ a potom jsem s krémem, plenou a pyžamem došla do pokojíčku, kde už ležela ve své posteli a ukazovala ať ji namažu a když jsem ji chtěla zvednou, abych pod ní mohla zasunout plenku, tak mi sama nadzvedla zadeček.

Jsem nadšená a doufám, že budeme pokračovat v podobném duchu i když vím, že ne vždy se to vydaří, takhle skvěle. Děkuji moc za nevýchovu a skvělou Katku, která mě svým projevem a hlasem vždy uklidní a naplní energií pro další spolupráci s mými dětmi. Před týdnem jsem bývala často v koncích a nevěděla jak dál. Je to sice jenom týden s nevýchovou, ale i na sobě cítím, že jsem klidnější a vyrovnanější. Ještě jednou děkuji a doufám, že úspěchů bude přibývat.

Denisa Konrátová, Evička a Kristýnka

6 7

A pak prej, že to s tak malýma dětma nejde…

Dobrý den, musím se podělit o takovou maličkost co se mi dnes stala. Mám skoro 10 měsíční dvojčata, kluka a holku. Měla jsem od začátku už když jsem byla těhotná jasno, že se chci vyvarovat klasických zazitych vzorců a dělat to jinak.
Holčička už mi leze a všude si stoupá. Máme dlažbu v kuchyni a tam máme položeny choditko, který je samozřejmě na kolečkách a ujizdi. Včera k němu malá dolezla a začala si stoupat, choditko samozřejmě ujelo a malá se bouchla do hlavy o dlažbu.

Dnes nastala ta stejná situace. Holčička se doritila k choditku a chtěla si stoupat, tak jsem ji zavolala, aby se na mě podívala a říkám Neli, nepamatuješ si jak si včera spadla? Mohla by sis třeba ublížit kdyby si spadla znova a já se bojím. Nelinka slezla a začla lézt úplně jinam a už k choditku neleze 😁 😍
A pak prej, že to s tak malyma dětma nejde 😊  Já moc děkuji, že jsem nevychovu našla a že jste!❤

Petra Kučerová

0 1

Bolo až neuveriteľné ako rýchlo začal syn (3) reagovať na prvé pokusy o zmenu

Zdravím všetkých z Nevýchovy. S kurzom pomaly začíname – zatiaľ sa snažím prelúskať prvým týždňom, ale prišla nám do toho choroba – postupne sme sa vystriedali všetci – manžel, syn Riško (3), naše dvojičky Lucka a Laura (11 mesiacov) a samozrejme aj ja, takže tej energie nebolo nazvyš…

Pre mňa bol obrovský úspech a posun k lepšiemu, že som sa odhodlala byť so svojimi deťmi sama (kým som nespoznala Nevýchovu fungovali sme doma s pomocou starých rodičov – prosto každý deň som mala pomoc) – niekde vnútri som celý čas vedela, že sa to dá zvládnuť a že nám môže byť spolu super – ale keď z každej strany človek počúva: fuu dvojičky, to Vám nezávidím a ešte k tomu aj syna…ako to zvládaš – to musí byť strašné a podobne.

Keď som objavila webinár o období vzdoru a potom si prešla aj rodičovský seriál a začala doma robiť prvé pokusy o zmenu – bolo až neuveriteľné ako rýchlo na to začal syn reagovať. Asi za tri dni prišiel manžel sám od seba – bez toho aby som mu povedala, že sa snažím niečo zmeniť – že ako sa Riško mení, že začal s nami viac rozprávať, je viacej v pohode, viacej sa usmieva, nebojujeme s ním pri prezliekaní, pritom keď treba ísť večer spať, sprchovať sa a podobne…

A ja som našla konečne spôsob, akým dosiahnuť to aby sme si to proste s deťmi užívali doma… Po pár dňoch sa však niečo stalo (doteraz neviem čo to bolo presne…) a ja som začala pochybovať, byť bez nálady a samozrejme aj Riško sa vrátil hneď k svojmu „starému ja“.
Takže som sa veľmi rýchlo rozhodla ísť aj do hlavného kurzu – pretože teraz už viem ako nám môže byť spolu super a ako si vieme užiť spoločný čas.

Barbora Plesníková, 34 rokov, Riško (3r) a dvojičky Lucka a Laura (11m)

0 1

Ako som zažila asi najviac dôvery voči svojmu dieťaťu (2)

Úplne super nám ide vzájomná dôvera. Doteraz som sa ju snažila stále vo všetkom kontrolovať, dávať pozor aby si neublížila a jednoducho som jej nedala žiaden priestor. Po pozretí videí z druhého týždňa som to vyskúšala. Výsledok ? Manžel sa vrátil zo služobnej cesty a nestačil sa diviť. Najskôr sa na mňa obráil, či som celkom normálna, ale potom zistil, že máme jedno neskutočne rozumné a poslušné dieťa.

Tak napríklad. Adelke som strihala nechty a ona mi ukazovala, že by tie nožničky chcela aj ona. Najskôr som jej ich dať nechcela, no potom som to skúsila. Ukázala som jej, aké sú ostré a že sú nebezpečné. Že ich musí držať len takto a dávať pozor aby si s nimi neublížila a nepichla sa do očka.

Niečo podobné sme skúsili aj s pracími kapsulami do práčky. Vždy ju neuveriteľne fascinovali, no nech som ich schovala akokoľvek, vždy keď počula práčku, pýtala si ich. Tak som to raz skúsila inak. Podala som jej ich, povedala som, že ich musí chytať veľmi opatrne, lebo ked sa roztrhnú štípali by ju ručičky. Tiež som jej vysvetlila, že sa s nimi nemôže dotýkať očí a ani úst. Pochopila. Vysypala ich z krabičky, poprezerala si ich a uložila ich na miesto.

Pár dní na to, sme boli u môjho brata. Zbadal v kúpeľni nožničky na nechty a vypýtala si ich. V ruke držala bábiku a ukazovala mi, že jej potrebuje ostrihať nechty. Podala som jej ich. Keď to videl môj brat, hneď po nej skočil a chcel jej ich vziať , no zastavila som ho s tým, že ona vie , ako sa majú používať.Adelka si sadla, ukázala svojmu krstnému,že ako ich musí držať a že musí dávať pozor na oči. Ostrihala bábike dva nechtíky a vrátila mi ich späť. Brat nechápal :D.

Podobnú situáciu zažil aj môj manžel, keď mu Adelka pri praní vysvetlovala, že kapsule musí držať opatrne a nechytať sa nimi očí a ani pusinky, v jej znení : „Oči nie !“

Ale asi najviac dôvery voči svojmu dieťaťu som zažila ani nie pred dvomi hodinami. Vracali sme sa z jedného hobby marketu, kde sme boli kúpiť obklad do kuchyne. Kúpili sme aj iné somariny a akosi sme mali všetci plné ruky. Bolo potrebné ísť ešte niečo vyplatiť a tak som povedala manželovi, že ja s Adelkou ho počkáme v aute. S malou na rukách som brala ešte tašku a plyšového medveďa a keď mi manžel podával kľúče od auta, Adelka sa načiahla so slovami : „To ja!“ Neprotestovala som, lebo kľúče by som už naozaj nemala kam dať.

Odomkla som auta a Adelka si hneď kľúče zobrala naspäť. Horko – ťažko som jej zapla autosedačku (niekedy mám pocit, že to všetko robia proti rodičom :D), zavrela som jej dvere a išla si otvoriť tie svoje. Celé to trvalo asi 2 sekundy, keď som začula zvuk, ako sa zamkli dvere a uvedomila si, že kľúče od auta zostali v Adelkiných rukách. V tom momente mnou prebehla hrôza.

Akurát prichádzal manžel. Cítila som sa hrozne, s tým autom má zajtra odísť na služobnú cestu. Keď zistil, čo sa stalo, začal mierne panikáriť. Najskôr rozmýšľal, že rozbije okno, no auto zajtra súrne potrebuje. Potom začal rozmýšľať nad tým, že niekto pre neho príde, odvezie ho domov a on vezme náhradné kľúče. No to by trvalo skoro dve hodiny, ktoré by Adelka musela stráviť sama v aute a ja pri nej vonku, kde neskutočne pršalo. Pozrela som sa na ňu cez okno a kľúče ju už vôbec nezaujímali. Hrala sa s medveďom a bola úplne v pohode.

Panika vo mne sa stupňovala, keď mi zrazu napadlo, že predsa som začala svojmu dieťaťu dôverovať a spolu to všetko zvládneme. Kým manžel telefonoval niekomu, kto by nám mohol pomôcť, zaklopkala som jej na okno a poprosila ju, aby našla klúčiky, ktoré boli padnuté medzi sedačkou. Najskôr sa na mňa iba usmievala, no potom to spravila. Odsunula medvedíka a našla zahodené kľúče. Paráda. A teraz len už aby odomkla.

Poprosila som ju, aby stlačila to posledné tlačidlo, no Adelka stále iba zamykala. Už som si myslela, že to nedáme. Nadýchla som sa a pokúsila sa dvojročnému dieťaťu vysvetliť, že musí nájsť gombíček na odomknutie. Podarilo sa. Adelka auto odomkla. Pred dvoma týždňami by som sa ani nepokúšala o niečo také. Dvojročné dieťa predsa nemôže chápať zložitosť situácie a už vôbec nie komunikovať so mnou cez tienené zadné sklá auta. No cez to sklo som jej vyslala signál, že jej verím a že to spolu zvládneme. A ona to pochopila.

Chcem Vám povedať jedno obrovské ĎAKUJEM.

Katka Švihoríková

6 7

První povedená dohoda se synem (17 m)

První „dohoda“ se mi se synem (17 měsíců) povedla minulý týden. Byla jsem hodně unavená a potřebovala jsem si jít ještě po snídani na chvilku lehnout (špatně jsem spala v noci a byla jsem taková nedotažená). Když jsem mu řekla, že půjdu ještě na chvilku udělat hají, tak se mu to nelíbilo a začal plakat.

Sedla jsem si k němu na zem a zeptala se ho, jestli by chtěl se mnou do postýlky, aby tu nebyl sám. Odpověděl „jóóó“, lehli jsme si spolu, chvilku se tulil, ale brzo ho to přestalo bavit, a tak slezl z postele a šel si hrát vedle do pokoje. Nechal mě odpočívat něco přes hodinu, sice jsem už neusnula, ale pomohlo mi to. Honzík si celou dobu vydržel hrát samostatně, jen občas mě přišel zkontrolovat nebo mi něco ukázat.

Měla jsem z toho velkou radost!

Jarka Vaňková

6 7

Uspávání. Usnul bez dudlíka a bez traktoru :)

Mám 20měsíčního syna. Vždycky jsem si s ním večer šla lehnout do postele, protože nechtěl usínat sám. Když náhodou odcházím a on ještě nespí, tak začne plakat, až mu tečou slzy. Někdy jsou to hysterické záchvaty.

Teď během kurzu mu povídám v postýlce: „Filí, potřebovala bych, abys už spinkal, protože chci být teď s tátou. Já ale vím, že ty nerad usínáš sám, co by ti pomohlo, abych tady s tebou nemusela ležet?“ Filda na mě koukal, a nic.

Povídám mu: „Jestli ti to pomůže, tak si vem s sebou do postýlky třeba nějakou hračku, kterou máš rád.“ Filda vzal traktor a lehl si. Ještě než jsem odešla z pokoje, tak mu povídám: „Já budu vedle v pokoji, a kdyby se ti nedařilo usnout, tak pro mě přijď a vymyslíme to jinak. Šlo by to?“ 

Odešla jsem z pokoje a hned po krátké chvilce přišel Filípek do obýváku za náma. Nakoukl a ujistil se, že jsme opravdu tam. Táta jen řekl: „Filí, běž si bucnout.“ Filda se otočil a bez breku si šel lehnout to postýlky. Usnul bez dudlíka a bez traktoru. Přikryla jsem ho peřinou a zbytek večera jsme si povídali jen o tomhle zážitku.

Taťka z toho byl vyvalený a nechápal, co se to stalo!!! Obrovský krok pro nás všechny a já jsem se z toho cítila nejlíp, že nám to konečně jde. A každý den se těším na další úspěchy. Je to super!!! Díky, Nevychovo!

Alexandra Heinzová

51 52

Je kouzelné vidět, že i když dcerka (1) nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět

Všeobecně:
Moje komunikace s roční dcerou se podstatně zlepšila. Díky paní Katce Králové jsem získala důvěru v to, že i tak malému miminku můžu věci říct tak, jak jsou. Malá opravdu rozumí všemu, nebo téměř všemu, co jí říkám, vysvětluji, prosím a je kouzelné vidět, že i když nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět.

Konkrétně:
Tak jsem ji například naučila, že když jí vyměním plínku, tak si ji sama odnese a vyhodí do odpadkového koše. Má z toho takovou radost, že pak neexistuje další činnost, než nejprve starou plínku vyhodí, pak až můžeme dát novou. :-)

Nebo další příklad: potřebovala jsem se ráno dospat, děti vstávaly po 5., lezly mi pořád do postele a zpátky, až jsem jim řekla, že se potřebuji ještě dospat, protože jsem šla pozdě spát, a hle – zázrak – slezly z postele a šly si hrát do obýváku. Bez brekotu, remcání nebo čehokoliv dalšího.

U syna (2r10m) mě zase velmi pomohla myšlenka, že můžu bořit nebo posouvat hranice myšlení.
Například: Chtěl po mě peníze na šunku a že si ji půjde koupit do řeznictví. Já měla v hotovosti jen 5 korun, takže první myšlenka byla, že za to přece nic nekoupíme, a taky jsem mu to hned řekla. On však trval na tom, že chce jít nakupovat. Tak jsem si vzpomněla na Nevýchovu a řekla si, proč ne?

Dala jsem mu ty korunky a malý si u pultu sám ukázal a řekl, že chce šunku, paní prodavačka mu navážila kolečko šunky, zabalila to, zkasírovala 5 Kč a malý šel hrdě domů a celou cestu si zabalenou šunku držel v rukou. Prostě nic není nemožné :-)

Od té doby chce nakupovat vždy osobně a došli jsme tak daleko, že v obchodě sám najde košík na kolečkách u pokladen, vytáhne ho, pak spolu vybíráme zboží a on ho dává do košíku, který tlačí (už jsem překonala i stres, zda zvládne nerozbít vajíčka – zvládne :-)), u pokladny věci vyskládá na pult, pak zaplatí a nakonec nákupní košík odveze zpět, kde ho vzal. :-)
A takových úspěchů mám s oběma dětmi mnoho. Jen si je nestíhám zapisovat, tak aspoň posílám těch pár výše.

Shrnutí:
Kurz Nevýchovy doporučuji všem rodičům, kteří nechtějí opakovat chyby svých rodičů a kteří chtějí podporovat ve svých dětech zdravé sebevědomí a zdravý rozum. Osobně mi kurz velmi pomohl jak po obsahové stránce, tak po té praktické – on-line prostředí, kdy můžu poslouchat, kdy se mi to hodí, a ještě se k tomu vracet, je perfektní.

Kateřina K.

0 1

Dcera byla tvrdohlavá až hrůza a když nebylo po jejím, bylo zle a já se mohla stavět třeba na hlavu

Než jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, pracovala jsem jako učitelka v soukromé MŠ, tudíž jsem si myslela, že když zvládám plnou třídu cizích dětí, jedno vlastní bude naprostá pohoda… Ovšem Magdalénka mě celkem brzy rychle vyvedla z omylu…

Nezabíralo vůbec nic, dcera byla tvrdohlavá až hrůza a když nebylo po jejím, bylo zle a já se mohla stavět třeba na hlavu. Nešlo to po dobrém a po zlém už vůbec ne, to bylo pak ještě mnohem horší… Začínala jsem být trochu zoufalá a bezradná… plus pocit provinění, že jsem naprosto selhala i se všemi zkušenostmi…

Inu, mám za to, že naše děti nám dávají přesně ty lekce, které potřebujeme zažít, probudit se a něco zásadního ve svém životě změnit a stát se tak lepším člověkem.
Dcera mě svým extrémním chováním přiměla hledat řešení, našla jsem Nevýchovu a ta mi konečně otevřela oči a já pochopila…

Vše bylo najednou jasné a vše dávalo smysl.
I ostatním rodičům bych přála, aby pochopili, co jim jejich děti svým chováním říkají, aby chtěli něco změnit, a aby se nenechali odradit prvním nebo třeba dvacátým neúspěchem a zkoušeli to dál, protože pak to stojí za to!

Nám trvalo asi půl roku, než se začalo trochu dařit a věřte, že nikdy není pozdě začít. Například moje maminka začíná právě teď ( ve svých 63 letech) a dokonce si i prošla rychlokurzem. Prý aspoň u vnoučat se chce vyvarovat „chyb“. :-)

Závěrem bych chtěla ještě říct : „Dřív jsem se těšila, až dcera večer konečně usne a já budu mít chvíli klid… Nyní se nemůžu dočkat, až se ráno probudí a zažijeme spolu další úžasný den. :-) “

Dnes jsem třeba potřebovala umýt okna a Magdalénka mě nechtěla pustit, po chvilce mi sama říká: " Mami, tak ještě naposledy řekneme básničku a pak půjdeš umýt okna, ano? " Ano, řekli jsme básničku a já pak mohla v klidu pracovat. 

Andrea Sika, 30 let, dcerka Magdalénka (2 roky), Praha

7 8

Dcerka (15m) mnohem méně zlobí. I v tomto věku se jde s dítětem domlouvat

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže!

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Lucie, 32 let, máma 15měsíční holčičky, učitelka v MŠ, Jihlava

56 57

17m dieťa: dohodli sme sa a v pohode sa obliekame

Gabuško, 17 mesiacov. Stál za dverami a skrýval sa tam a s výskotom robil ,,kukuk“, keď som za tie dvere nakukla. Bavilo nás to oboch, tak sme si to užívali. Chceli sme ísť s manželom a s Gabuškom nakupovať, tak vravím: ,,Gabuško, potrebujeme ísť s tatinkom do obchodu, kým majú otvorené, tak sa prestaneme hrať a pôjdeme sa obliecť, môže byť?“

Z Gabuškovej strany protest celým telíčkom, znamenajúci ,,ešte nieeeeee“? Nuž mu vravím: „Vidím, že sa hneváš Gabuško.“ Nechávam mu čas, pochopiť, čo sa ho pýtam… Mlčí a díva sa na mňa, tak pokračujem: ,,lebo ty sa chceš ešte hrať, však?“ VEĽKÉ PRIKÝVNUTIE tou malou hlavičkou.

„Dobre Gabuško, a čo keby sme sa tak dohodli, že sa ešte trikrát pohráme kukuk a potom pôjdeme? Pozri, tu mám tri prsty na ruke, takto trčia z dlane, vidíš? A budem ich po každom kukuk zatvárať a keď nezostane žiaden prstík otvorený, tak sa pôjdeme obliekať, aby sme mohli ísť s tatinkom do obchodu, môže byť?“ Horlivé prikývnutie a jasot v očiach a hráme sa kukuk ako predtým a ja po každom kukuk zatváram jeden prst…

Kdesi v hlbinách mysle mi prebehne myšlienka, či to pochopí…nie pochybnosť o ňom, že by nerozumel, nie môj strach, že čo potom, keď to nepochopí…iba myšlienka, že sa to môže stať, veď je to 17 mesačné dieťa a ja to vopred prijímam s kľudom, že veď potom vymyslíme niečo iné, aby sme sa napokon dohodli…

A čo sa stalo ďalej? Nuž, dali sme aj posledné kukuk a moja dlaň zostala zatvorená, všetky prsty schované v dlani, a tak vravím: ,,Gabuško, už bolo trikrát kukuk, nemáme už žiaden prštek voľný, ideme sa obliecť, ano?“

…Prikývne tou malou blonďavou hlavičkou, až mu briadka sadne na hruď a ide ku mne. A fakt sa v pohode obliekame :) …môj malý veľký učiteľ…toľko sa pri ňom učím o ľudskej múdrosti…ďakujem.

Slávka Pariláková

7 8

Oba kluci spali během 3 minut jako když je do vody hodí

Nestandardní uspávací postup je vždycky nebezpečný. Obvykle jde nejdřív spát náš mladší syn Šimonek (1.5r). Dostane lahev s mlékem, pusu na čelo, rozsvítíme tlumené světýlko a už o něm nevíme. Asi za půl až za hodinu jde spát starší Štěpánek (4r) – s tím si chodíme lehnout, ale stačí asi 5 – 15 min a je v limbu.

Včera jsem šel vzhledem k únavě a dalším okolnostem spát dříve a s oběma kluky najednou. Věděl jsem, že kritické je, aby Šimonek při pití mlíčka usnul, protože když se to nepovede, nabere druhý dech, bude se vrtět a točit v posteli a se spaním bude konec. A tak se taky stalo.

Když pil Šimonek mlíčko, Štěpánek na mne šeptem mluvil, nicméně jeho šepot je poměrně hlasitý, takže Šimonovo následné vrtění jsem tak trochu vnitřně dával za vinu Štěpánkovi. Šimon najednou už nejevil známky ospalosti, přetážel se ze strany na stranu a začal mi lézt na hlavu a taky přeze mne na Štěpánka. To zase rušilo jeho a po chvíli mi povídá: „Táto, já nemůžu usnout!“

Já, protože už jsem měl před očima Apokalypsu, mu povídám: „Tady teďka asi nikdo neusneme. Ty jsi mluvil, když Šimonek pil mlíčko a teď nespí a bude tu po nás lézt a nikoho spát nenechá. Co mám teď asi dělat ?“. Tu otázku jsem ještě jednou zopakoval: „Co mám teď dělat ?“

Štěpánek byl chvíli zticha. Potom povídá: „Já přemýšlím, táto.“ Zase chvíli ticha. Potom povídá: „Já myslím, že bys teď měl něco zazpívat.“ Tak jsem zazpíval asi 4 písničky a kluci spali během 3 minut jako když je do vody hodí. Není nad radu od Fachmanna.

Zbyněk Jerie

9 10

Školka: na obou stranách je spokojenost, vše probíhá v klidu

Tím, že dcera (1,5 roku) zatím nemluví, tak návrhy dohod jdou zatím z mé strany a čekám na souhlas. Vše se jí snažím vysvětlit a pokud by byl problém ze strany školkových tet, byla jsem připravená nás bránit, ale vůbec nebylo třeba.

Kdo je připraven, nebývá ohrožen, takže určitě jsem byla díky kurzu mnohem více v klidu.

Dcerka do obou školek chodí zatím ráda, někdy se jí ráno nechce loučit, ale nikdy na ní nespěchám a počkám na souhlas. Nepředávám ji brečící a nikdo mi ji z rukou nerve. Občas se jí odpoledne nechce domu, tak tam zůstáváme a ještě si hrajeme. Jen jednou jsme spěchali a odváželi ji s brekem. Takže bych řekla, že na obou stranách je spokojenost, vše probíhá v klidu a vyhovuje nám to tak. 

Blanka Horáčková

6 7

Syn mě začal bít. Už jsem nevěděla, jak na něj…

Drahá Katko chtěla bych se s vámi podělit a poděkovat. Abych byla stručná: já jsem byla rodič policajt. 100%. Prostě moje věta začínala vždy „nesmíš nedělej“ atd.

Můj syn ač má 15 měsíců -z ničeho nic jsem si říkala- mě začal bít. Už jsem nevěděla jak na něj. Byli noci kdy jsem plakala a říkala si toto prostě nedám. Došlo to do stadia kdy vzal ovladač a přes nos mě silně uhodil, protože jsem opět něco zakázala. Tam nastal zlom kdy jsem se musela zamyslet.

Díky tvému videu jsem se propracovala no… propracovávám. Prostě to chtělo jen domluvit se na všem. I když jsem si myslela, že roční dítko prd rozumí, tak to jsem teda byla dost vedle.

Když mě takhle chtěl znova uhodit chytla jsem ručičku a podívala se do očí a řekla maminku to bolí lásko. Já vám garantuji že se můj syn pozastavil, otočil se a dál si hrál s kostkama, který měl rozdělané. 

Vím proč jsem byla policajt, prostě jsem se pořád bála aby si neublížil. Ale všechen problém byl v komunikaci. Díky Katko jste úžasná

Aneta

8 9

Jako rodič jsem teď jistější a tedy i klidnější, méně pochybující

Musím zmínit, že principy Nevýchovy pro mne nebyly příliš přelomové, spíše než zcela nový způsob komunikace mi poskytly určité ujištění, že to, co jsem využívala spíše intuitivně, stojí na pevných, racionálně zdůvodnitelných základech. Jsem tak jako rodič jistější a tedy i klidnější, méně pochybující.

Nad naší dcerou (18měsíců) žasne mnoho lidí. Jak je nezávislá, přátelská a spokojená. Abych byla konkrétní, odrazem kurzu je pro mne fakt, že ve své bohaté slovní zásobě používá již nyní zcela přirozeně dvě slova, která vnímám jako charakteristická pro nevýchovné principy: chápu a děkuju.

Co dodat, takhle to teď mám i já. Chápu. A děkuju.

Barbora

0 1

Sám si vlezl do autosedačky!

To vám musím napsat. Náš prcek (14m) nemá rád cestování a autosedačku. Dnes zase začal klasicky křičet a propínat se, když jsme ho chtěli naložit. Tak řikám „no nic nehroťme to“ a vzala jsem si ho k sobe na klín „tak co tě tu zajímá?“ párkrát si zmáčknul světlo.

„Prďolo, my už bychom potřebovali jet“ – sebral se, sám si vlezl do autosedačky, nastavil ruce, připoutali jsme ho a vyrazili. Tradááá 😅  

Lucie

0 1

Rodina se diví, jak je dcerka klidné dítě, ale my s tatínkem víme, že je to jen o přístupu

Miluji nevýchovu. Praktikujeme ji od dcerčiného narození. Už od miminka vždy vše předem vysvětlujeme. Například očkování nebo kontroly u lékaře, vždy malé přesně vysvětlím, co se bude dít a nikdy se nestalo, že by plakala. Lékařka je nadšená.

Když odcházím já, nebo malou posíláme na prázdniny, vždy ji na to připravuji. Rodina se diví, jak je to klidné dítě, ale my s tatínkem víme, že je to jen o přístupu. O tom, že vždy předem ví, co ji čeká. A když se nám náhodou stane, že začne plakat (vztek od ní neznám), klekneme si k ní a necháme si vše vysvětlit, nebo vysvětlíme my. A do pár vteřin je klid.

Pro přítele je to těžší, byl vychvany v tvrdém režimu, ale i jemu stačil vebinář pro pochopení. Jste úžasná, děkuji za Vaši práci a přeji Vám co nejvíce rodičů, kteří přejdou na „Vaši stranu nevýchovy“.

Nela Ambrožová

2 3

Predtým som dieťa považovala za malé telíčko bez rozumu

Zmenil sa môj pohľad na môjho synčeka. Predtým som dieťa považovala za malé telíčko bez rozumu, do ktorého musím natlačiť čo najviac vedomostí a schopností, musím to urobiť podľa všetkých „dobrých“ rád a odporúčaní, musím svojho syna vychovávať prísne a správne (1. dieťa). Proste kvantum „musím“, ktoré bolo treba dodržať aj za cenu plaču a nervov v háji. 

Po pár nevýchovných videách som sa uvoľnila, v synovi (1,5 r.) som začala vidieť múdreho chlapčeka, ktorý so mnou chce komunikovať svojím spôsobom, a celkovo sa náš vzťah zlepšil :) Aj keď ešte občas prídu vyhrotené situácie, do ktorých mi okolie radí, jednoducho okolie „vypnem“ a vnímam, čo chce synček… bez kriku, bez stresu :)

Gabriela Kaššovicová

7 8

Syn (19m) je super parťák, kterej mi pomáhá

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. No a to je vlastně vše :-)

Lída Medová, syn Kryšťa 19m

11 12

Dcerka (20m) úžasně spolupracuje

Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké. A pak přišla Nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby.

Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce. Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.

Anežka

6 7

Od doby, co se synem (1,5) dokáži správně komunikovat, si spolu užíváme rodičovskou

Katko, moc Vám děkuji, že děláte, co děláte… jsem ve Vašem kurzu a i když už mám shlédnutý 3.týden, musím říct, že tohle mělo snad největší sílu!…

Zrovna dnes jsem řekla se slzou v očích manželovi, jak jsem do našeho syna (1,5 roku) čím dál ti víc zamilovaná. Po shlédnutí webináře jsem naprosto přesvědčená, že se na tom podílíte i Vy… i když je pro mě syn naprostý poklad od početí, našly se chvíle, kdy mě hodně brnkaly nervy. Ale od doby, co s ním dokáži správně komunikovat, jsou tyto chvíle vzácné a čím dál víc si spolu uzavame rodičovskou! 😊

Každý, kdo říká, že by se rodičovská neměla jmenovat DOVOLENÁ, by se měl přihlásit do kurzu! Po tom jim dovolená začne! 😀🥰
Děkuji za vše a těším se na další videa v kurzu i z webináře! 😊

Michaela Nečesalová

0 1

Obedné uspavanie (2 deticky): Najskôr plač, ale ked dcérka pochopila, bola celý čas ticho

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Lucia Havrlentová

9 10

Malinký mrňousek už po několikáté shodil můj notebook na zem

Dneska se mě stala taková věc, můj malinký mrňousek jako už po několikáté shodil můj notebook na zem z gauče. Vyletěla jsem jako čertík z krabičky že si ze mě dělá už srandu nebo co a on najednou řekl BÁBA. Protože mám mamku daleko tak si s ní voláme na skypu a ten můj drobek se vlastně chtěl jen vidět s babičkou. Chtěl vidět svoji milovanou babičku a otevřít si notebook aby jí byl blíž.

V ten moment jsem si díky době, co sleduju videa o Nevýchově, uvědomila, jak velkou chybu jsem vlastně udělala. Najednou mně to bylo hrozně líto a chtělo se mě plakat protože to všechno okolo mi docvaklo. Mrňouskovi jsem se omluvila a řekla mu že babičce spolu zavoláme.

Veronika Smištíková, 31let, Ostrava

38 39

Řekla jsem synovi (16m) upřímně, co potřebuju, a požádala ho o pomoc

Dneska krásný Nevýchovný úspěch. Syn 16 měsíců ráno strašně protivný, něco mu nesedělo a já potřebovala dopéct rohlíky, co jsem měla rozdělané. Vztekal se, křičel, tak jsem mu nachystala snídani – bábovku – a posadila ho do židle ke stolu. Zase křik a že nebude jíst sám.

Tak už zoufalá jsem se k němu od kuchyňské linky otočila a říkám: „Kryštůfku, mě by teď moc pomohlo, kdyby ses sám nasnídal, abych mohla dodělat ty rohlíky, a pak si už k tobě sednu a budu mít na tebe čas. Co říkáš, šlo by to?“

Syn přikyvoval, že ano, tak jsem se otočila zpět k práci a on opravdu celou dobu, než jsem to dodělala, asi 10 minut potichu snídal sám. Díky Nevýchovo :)

Barbora

6 7

Napřed jsem se bála slova „Nevýchova“, ale pak jsem vás začala sledovat a mám radost

Chtěla bych vám poděkovat za práci, kterou děláte. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala začít vás sledovat, neboť jsem se bála slova „Nevýchova“, ale pak jsem měla radost, že sdílíte stejnou filozofii a stavíte na podobných principech jako já. Myšlenky rozvíjíte, posouváte a dotahujete. Klobouk dolů 😊 

Nedávno jsem si říkala, že místo prosazování zákona o tom jak trestat rodiče za to, že dají svému dítěti pohlavek nebo na zadek by bylo lepší rodičům ukázat, jak se svými dětmi komunikovat, aby to dělat nemuseli.

Sylva

0 1