Komunikace s batoletem

Neuměla jsem se domluvit se svojí malou dcerkou. Teď si spolu rozumíme

45 46

Zjistila jsem, proč se syn začal vztekat. Už vím, co s tím

Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost, a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše, co chce, a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „rodič učitel“. A když už jsem toho měla dost, tak „rodič policajt“. Každopádně chyběl „rodič partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali, a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A ony se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala, v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ anebo „policajt“. A pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo, a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to, co chci já (jj, takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozuměl mně a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních. A hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší, a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Monika

50 51

Dřív divoch, teď se s ní dá na všem domluvit

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba. Doma bylo jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet…

A vlastně stačilo málo – říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Konečně jsem se naučila, že nemusí být vše podle mého, že z ní nevyroste lotr, když bude taky po jejím. Často člověk zakazoval nebo přikazoval jen proto, že měl pocit, že se to tak má dělat, a vlastně za tím nebyl ani obstojný důvod.

Zásadní je můj klid. Už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

Jana

50 51

Půjčování hraček. Na hřišti bez křiku

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Markéta

51 52

Dcerka už se se mnou nepere. Zvládli jsme i uspávání

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19 měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje. Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin).

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Monika Vosáhlová

53 54

I dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat

Máme s manželem zakoupené celé školení i s edicí 0–3 a jsem nadšená, jak to na našeho syna skvěle funguje. Tobimu jsou necelé dva roky a od narození to neměl úplně jednoduché. Chci jen podotknout, že je to opravdu o přístupu rodičů, mít dítě za svého partnera. Uvědomit si podstatu v sobě. Nevymlouvat se, že to nejde, ale hledat způsoby, jak to může jít – fungovat.

Náš synek je od narození hluchý a věřte tomu – i dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat. Nehledejte překážky, ale cesty možností…

Lucie Komínová

50 51

Při nástupu do školky jsem u dětí i maminek užila mnohokrát nápady z Nevýchovy

Pracuji nově jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek, užila mnohokrát nápady z Nevýchovy. Ať už jsem nabídla dětem, že jsem tam taky dnes poprvé, že můžeme všechno poznávat spolu.

Taky jsem plačícím a smutným maminkám říkala, že chápu, že je to pro ně těžké, a ať si dají více času na rozloučení, pokud ho potřebují. Ať si vytvoří nějaký rituál rozloučení, ať si společně řeknou, kdy a kdo si dítě zase vyzvedne, či jsem jim nabídla, ať se na novou třídu podívají společně, ať si potom doma o tom můžou povídat.

Taky jsme řešili trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že ano. A tak jsem se maminky ptala, co by jí pomohlo, a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené… Nabídla jsem, jestli by mamince třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pro maminku bylo lepší. Ona říkala, že to by se jí líbilo, že to zkusí.

Mnohokrát jsem se dnes smutných či plakajících dětí ptala, co by potřebovaly. (A odpovědi byly: jen se v klidu rozkoukat a ještě si nehrát, ještě si chvilku poležet v postýlce, či prostě se nechci smát, nebo chci jen vědět, jestli opravdu maminka přijde.) Nebo situace se svačinkou: některé děti seděly u chlebíka s pomazánkou a tvářily se nešťastně. A tak jsem se každého takového ptala, co by mu pomohlo, aby se mohl najíst a neměl hlad. Někomu pomohlo setřít pomazánku, někomu odkrojit kůrku, někomu informace, že stačí ochutnat a nemusí dojídat, někomu, že k tomu nemusí pít kakao…

První den byl určitě pro všechny náročný, ale věřím (podle usměvavých dětí na konci dne a při vyřešených situacích), že to zvládneme a bude to čím dál lepší a snazší, že se navzájem naučíme ptát a říkat, co potřebujeme (protože to není snadné, někdy na to přijít, co by vlastně pomohlo). 

Jana S.

52 53

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :)

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to, že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním).

Ohromně pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel, a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono, a on vydržel hodinu, než jsme všechno zabalili, a to mu rostou zuby.

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin, že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: „Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.“ On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :)

Byl to skvělej pocit :)

Alena

52 53

Doma si hrajeme na doktora – dcera (2) vyšetřuje s pomocí nástrojů z lékařského kufříku na hraní plyšáky i nás. Vždycky si předem ukazujeme, co se bude dít, takže se doktorů vůbec nebojí.

Naše nedávná návštěva ORL včetně následné hospitalizace byla naprosto pohodová. Verča věděla, co přijde a proč, a já jsem tam byl celou dobu s ní. Celé vyšetření včetně kamery skrz nos vydržela. V nemocnici pak překvapila celý personál, když místo násilného držení jsme chtěli pár minut klidu a poté si nechala napíchnout kanylu. Byly tam slzičky, ale žádný pokus o útěk nebo vyvádění.

51 52

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „Nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla, kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi: „Maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „Nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchyně i maminka mě za to odsuzovali, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v Nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi: „Vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“. Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti, ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím, že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si Vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat.

Hana Malířová

53 54

„Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná). Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat. Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali… Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení… Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

58 59

Už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní…

Doma jsem měla takového „sebevraha“ a už už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní… Po extrémně klidné a vnímavé první dceři přišel tenhle objevitel, který nechápal, že něco nesmí, nemůže, pořád byl někde na stole, na polici, na parapetu, pastelky v zástrčce. V průměru 4×, 5× (vůbec nepřeháním) do týdne jsem prala zakrvácené oblečení, většinou maličkost, ale na pohodě to nepřidá, a byl to pro mě každodenní stres mu utírat krev z rozbité pusy…

Bez milosti jsem tehdy ze zoufalství najela na Nevýchovu a zírala jsem na výsledky. Pochopila jsem, co chce, o mu jde, že svět vnímá úplně jinak než jeho klidná ségra, asi bude fyzik nebo automechanik, možná i nějaký adrenalinový sportovec. Časem jsem mu dokázala vysvětlit, proč něco nesmí, a on to kupodivu pochopil třeba napoprvé nebo napodruhé, to bylo zhruba v 1,5 roce. …

Děkuji Nevýchově, já jsem se do toho mého kluka tehdy totiž znova úplně zamilovala, když jsem začala chápat ten jeho pohled na svět :) A z hyperaktiva je najednou úžasný, chápavý, vnímavý dvouleťák :)

Kateřina

61 62

Změny u nás díky Nevýchově. Dřív řev a vzdor. A teď? Ani tomu nemůžu uvěřit

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp. 

Barbora Kodetová

52 53

Domluva s batoletem: Ukázal mi, co chce

Jak se domluvit s dětmi, které nemluví. Máme Matěje, 16 měsíců. Pár dní po sobě jsme spolu ráno v kuchyni chystali snídani. Matýsek stál u velké židle, na ni jsem mu položila hrníčky, k tomu krabičky s čaji a „chystal“. Bavilo ho to a já jsem měla chvilku na přípravu ostatních věcí.

Jednou ráno to bylo jinak, už do kuchyně jsem přišla s Matýskem v náručí, tak jsem jednou rukou nachystala hrníčky, zalila čaj vodou, postavila Matýska na zem a chtěla chystat snídani. Matýsek začal strašně plakat.

Napřed jsem myslela, že už má hlad, ale nechtěl ani chleba, ani napít, ani mě. Stál a křičel. Tak jsem se ho zeptala, co by potřeboval. Vy už to možná tušíte… Matěj stál u židle a ukazoval na ni prstem. Potřeboval chystat čaje! :)

Tak jsem se mu omluvila, že jsem dneska na to úplně zapomněla, dala jsem mu jiné hrníčky, krabičku s čaji… A byl spokojený. Tak prosté :)

Martina H.

50 51

Přes den už nemáme dudlík

Jak jsme se – zatím alespoň na den – zbavili dudlíka. Gábince budou v říjnu 2 a dudánka prostě miluje. (Potřebovala ho, kdykoliv byla špatná nálada, v autě, venku, všude.)

Nechtěla jsem si vymýšlet žádné báchorky o tom, proč ho přes den nebude mít. Řekla jsem si, je to chytrá holka, tak jí to prostě vysvětlím – a pokusím se nevýchovně. Všimla jsem si totiž, že už to začíná škodit jejím zoubkům.

A tak jsem jí vysvětlila, jak to je s cucáním dudlíku. Že ho mohou mít malá miminka, která zoubky nemají, klidně celý den a těm dudlík pomáhá. Ale že když už jsou zoubky, tak dudlání celý den jim nedělá dobře a mohly by začít růst křivě (a bohužel opravdu jsem u Gabči pozorovala mini změny, proto jsem se do toho také pustila).

Nejdřív na mě koukala překvapeně, a tak říkám:„Aha, ty vlastně asi nevíš, co jsou to křivé zuby.“ Tak jsme sedly k počítači a vygooglily křivé zuby. Vykoukla na nás i rovnátka. A tak jsme to vysvětlování vzaly jedním vrzem. A Gabča pak, světe, div se, řekla: „Dudánka nepočebuju. Kšivý zuby fuj.“ 

Pak jsme ještě několik dní musely koukat na internet a ukazovat křivý zuby. Ale teď už ho přes den vůbec nechce. Na noc ho má na usnutí, ale to, čekám, vyřešíme zase společně.

 

Bára

55 56

Spinkání, odplenkování, funguje to. Nevýchova dělá rodiče klidnými a děti šťastnými

Jsem obyčejná máma, která někdy dělá chyby. Snažíme se vychovávat naši 16měsíční dcerku intuitivně, děláme vše tak, jak to přichází a jak to v dané situaci cítíme. Rádi sledujeme váš blog, protože tam vždy něco zajímavého najdeme. Nevíce mě zaujal váš příspěvek o usínání.

Naše Madlenka spí od třech měsíců s námi v posteli. Měla jsem chvilky, kdy jsem se nechala zviklat názory našich babiček a maminek, že ji rozmazlujeme, že to není správné. A sama jsem se naší „spací“ situací hodně trápila. Madlenka špatně usínala a mně pořád v hlavě běžely ty věty, že to není spravné. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se já sama srovnala s tou celou situací.

Jsem vděčná, že Madlenku máme v posteli. Že jsem nikdy nezažila, jaké je to vstávat několikrát za noc k postýlce, že pořád kojím, že je Madlenka spokojené a šťastné dítě. Všechno kolem usínání i spaní se vyjasnilo. Madlenka usíná krásně, v noci se budí jednou.

A před dvěma dny se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Madlenka se se mnou pomazlila v naší posteli, napila se, vzala si polštář a deku a zalezla si do dětské postýlky. Dva dny to trvalo, vždy chvilku hajala v postýlce a pak přišla usnout ke mně tak, jak byla zvyklá. Než usnula, říkala jsem jí, že je to v pořádku, že spinkat v postýlce nemusí, pokud na to není připravená.

Dnes se napila, pomazlila, odešla do postýlky a usnula. Dívám se na ni a říkám si, jak je dokonalé netrápit se nějakou výchovou. Neřešit, jestli nechám miminko vyplakávat, aby se naučilo spát samo. Mění se v tu chvíli naše role z přísného „policajta“ na „pozorovatele“, je krásné sledovat, jak se to mé miminko samo vzdaluje v tom dobrém slova smyslu.

A jestli se dnes v noci nebo zítra příjde zase přitulit k nám, vůbec to nevadí, protože čas tak rychle letí, že stojí za to promazlit každou volnou chvilku. Stojí za to nechat důležitá rozhodnutí na dětech. Díky za vaši Nevýchovu, dělá rodiče klidnými a děti šťastnými.

Dodatek: Připadám si jak Alenka v říši divů. Podobným způsobem jako se spaním jsme od pondělí bez plíny. Prostě se naše malá Madlenka rozhodla, že to zvládne.

Když objevila holčičí kalhotky, já jí řekla, že až bude chtít být bez plínky, bude je nosit. No a Madlenka (která téměř nemluví) si sundala plínu a je v kalhotkách. Bez nátlaku, bez zdlouhavého učení na nočník. „Nehody“ máme, ale minimálně, a mně to vůbec nevadí. Jediný problém máme, že jsme v pátek nakoupili pleny na tři měsíce dopředu. :)

Jsem učitelka ze školky, a tak opravdu, ale opravdu nevěřím vlastním očím. Vyprávět mi to někdo jiný, tak mu to nevěřím. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem naši Magdu od narození do ničeho netlačila. Plakala, když ji chtěl někdo chovat, tak jsem ji nedávala nikomu chovat. Asi až kolem roka začala komunikovat s cizími lidmi.

Poslouchala jsem její potřeby, nechala jsem to na ní. A už dnes se mi to několikanásob­ně vrací.

 

Ivana Moravcová, učitelka MŠ, dcerka Madlenka 17měsíců, Tuchlovice

53 54

Uspávání. Usnul bez dudlíka a bez traktoru :)

Mám 20měsíčního syna. Vždycky jsem si s ním večer šla lehnout do postele, protože nechtěl usínat sám. Když náhodou odcházím a on ještě nespí, tak začne plakat, až mu tečou slzy. Někdy jsou to hysterické záchvaty.

Teď během kurzu mu povídám v postýlce: „Filí, potřebovala bych, abys už spinkal, protože chci být teď s tátou. Já ale vím, že ty nerad usínáš sám, co by ti pomohlo, abych tady s tebou nemusela ležet?“ Filda na mě koukal, a nic.

Povídám mu: „Jestli ti to pomůže, tak si vem s sebou do postýlky třeba nějakou hračku, kterou máš rád.“ Filda vzal traktor a lehl si. Ještě než jsem odešla z pokoje, tak mu povídám: „Já budu vedle v pokoji, a kdyby se ti nedařilo usnout, tak pro mě přijď a vymyslíme to jinak. Šlo by to?“ 

Odešla jsem z pokoje a hned po krátké chvilce přišel Filípek do obýváku za náma. Nakoukl a ujistil se, že jsme opravdu tam. Táta jen řekl: „Filí, běž si bucnout.“ Filda se otočil a bez breku si šel lehnout to postýlky. Usnul bez dudlíka a bez traktoru. Přikryla jsem ho peřinou a zbytek večera jsme si povídali jen o tomhle zážitku.

Taťka z toho byl vyvalený a nechápal, co se to stalo!!! Obrovský krok pro nás všechny a já jsem se z toho cítila nejlíp, že nám to konečně jde. A každý den se těším na další úspěchy. Je to super! Díky, Nevychovo!

Alexandra Heinzová

51 52

Dcerka (15m) mnohem méně zlobí. Umíme se domluvit i při nakupování

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže! 

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Lucie, 32 let, máma 15měsíční holčičky, učitelka v MŠ, Jihlava

52 53

Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Barbora Pavelková

51 52

Najednou to jde bez křiku a vztekání

Jsem z Vašeho přístupu k výchově opravdu nadšená. Jen po prvních dílech se můj přístup k mé dvouleté dcerce změnil a najednou to jde bez křiku a vztekání. Být autentický je tak krásné a uvolněné! Bohužel nás naši vychovatelé naučili hrát role. A je fajn si uvědomit, že to děláme, ale nemusíme v tom dále pokračovat :)

Veronika Knápková

50 51

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

52 53

Zvládli jsme nočník. Dcerka (18m) sama přišla s řešením

Nočník story. Naší Elišce je 18m, nijak na to netlačím. Ráno jdu prostě na záchod, ona na mě kouká, nočník tam tak stojí opodál, tak ho používá jako sedátko. Když jsem se jí zeptala, jestli chce kakat, většinou řekla jo. Sundala jsem plínu, ona vsedě na nočníku zatlačila a… vstala. Rozběhla se a kompletně po*rala celou koupelnu kromě nočníku :D

Teď v poslední době je na ní vidět, že už chápe, že bobek patří do nočníku. Tak jí říkám: „Eli, ty bys už do toho nočníku ráda nakakala, viď? Co by ti pomohlo?“ Vzala nočník, odnesla ho do sprcháče, ukázala na baterii a poručila si vodu do nočníku. (Důležitý okamžik – bez Nevýchovy bych si asi řekla, co si to na mě vymejšlí :D)

Napustila jsem jí do nočníku teplou vodu, ona zasedla a od té doby chodí pravidelně kakat do nočníku s vodou. Asi jí to nějak pomáhá nebo jí je to pohodlnější nebo nevim, ale každopádně přišla s bezva nápadem a navíc je to i docela praktický na likvidaci. Tím chci vlastně říct – nebojte se nechat maličké děti navrhovat řešení. Občas je to geniálně jednoduché :)

S ostatními rodiči v Nevýchovné FB skupině jsme pak přišli na to, že Eliška potřebuje vodu v nočníku nejspíš proto, že v záchodě je taky voda. To bylo pro mě obrovské AHA. 

 

Zuzka Strážnická

53 54

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

51 52

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52

I malé úspěchy mají smysl. Syn se přestal máchat v záchodě

Náš další úspěch. Lucas (16m) si našel úžasnou zábavu. Máchání se v záchodě. No samozřejmě se mi to vůbec nelíbilo. Říkala jsem mu, že se mi to nelíbí, a žádná reakce. Byla to prostě strašná prča.

A pak mě napadlo – řekni mu, proč ti to nejvíc vadí. A tak říkám: „Lucas, mně strašně vadí, že se hrabeš v záchodě. Chápu, že tě to zajímá, ale já mám na rukách ekzém, a když si je pořád umývám, tak mě to moc bolí. Proto bych potřebovala, abys s tím přestal.“ (Ruce jsem mu ukázala.)

A světe, div se, Lucas záchod zavřel a od té doby ho nechává být (3 týdny). Je ještě spousta věcí, co se nám nedaří, např. kojení atd., ale každý takový ma­lý úspěch mi potvrzuje, že to má smysl a že jdeme po správné cestě! 

Zuzana V.

51 52

Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje. 

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Petra Jiřičková

51 52

Uspávání trvalo půlku času

Včera jsem dávala spinkat dceru (19 měsíců). Běžně usíná tak 45 minut, vstává v postýlce, mění jeden dudlík za druhý, kroutí se, několikrát chce napít atd. Není to nijak dlouhá doba, ale chodí do postýlky až v půl deváté, to už pak počítám každou minutu :D.

Tak říkám: Laury, jsem už unavená a potřebuji si odpočinout. Co by ti pomohlo, aby se ti hezky usínalo? Ticho, žádná odpověď. Tak jsem navrhla: zazpívat písničku – kroucení hlavou ne ne. Můj zpěv je nic moc :D. Tak že bychom už byly potichu? Okamžitě začala kývat, že ano. Otočila se na bok a v klidu usínala. Trvalo to půlku času a já nebyla nervní, že strávím u postýlky celý večer :)

Petra Dokulilová

51 52

Uspávání. Dcera (20m) mi odpověděla, co potřebuje

Před hodinou jsem šla ukládat starší dceru (20m) a ještě teď jsem naprosto ohromená, překvapená a pyšná na nás obě.

Anička seděla v postýlce a brečela. Říkám jí: Vidím, že se ti moc do toho spinkání nechce, co? Tak co by ti pomohlo? Co bys potřebovala? Odpověď – šťávu. Hotovo. :) Poprvé mi odpověděla, co by chtěla.

Popravdě, když jsem se jí ptala, co by jí pomohlo, čekala jsem mlčení, respektive pláč, jak tomu bylo už asi 200×. Nechápu, jak jsem ji mohla tolik podceňovat, je skvělá a učí se to pomalu s námi :) díky vám!!

 

Monika Pavlová

51 52

Syn (1 rok) se zapojuje

Manžel loupal mandarinku a syn (1 rok) asistoval. Prohodila jsem mezi řečí: „Mohli byste to hodit do koše.“ Manžel přitakal, že až to dojí, tak vše vyhodí, a já najednou vidím, jak si to synek mete ke koši.

Napadlo mě: „A jeje, to jsme zas řekli koš, teď se v něm bude chtít hrabat!“ :/ A pak koukám: má v pěstičce kus slupky! Hodil ho s mou asistencí do odpaďáku a ještě 2× se vrátil k tátovi pro zbytek slupek. 

Eva Čepelková

51 52

Když Ne! na dítě nefunguje, stačí mu to říct

Dneska se prostě musím pochlubit :) Táta si nandavá punčochy (na křečáky), Eli (12m) stojí u něj a tahá za ně. On říká: „Ne, Eli, ne!“. Eli samozřejmě tahá dál. Tak se obrátí na mě a říká: „Verčo, mohla by sis ji vzít? Já si potřebuju nandat punčochy.“

Tak jsem se zeptala, jestli to řekl jí. „Ne, dobře… Eliško, já si potřebuju nandat punčochy, mohla bys mi dát chvilinku, prosím?“ Eli na to „jó“. Pustila se ho, sedla si, chvilku koukala, pak se natáhla po druhé punčoše, která visela přes zábradlí, vzala ji, natáhla se k tátovi, říká „dá“ a čekala.

Veronika Zelenková

51 52

10 úspěchů po prvním týdnu kurzu Nevýchovy

Dobrý den, jsme rodina s prvním cvrčkem (1,5 roku). Všechno je pro nás nové a stojí to hodně sil. Proto jsem hledala novou cestu. Máme za sebou první týden kurzu, i když nám to reálně trvá už 14 dní. 

1) Naše malá vrátila dobrovolně tatínkovi jeho telefon. A bez utíkání, jen si ho prohlédla a na požádání ho zase vrátila.

2) S důvěrou jsem ji nechala odnést pytel s plasty za dveře, byla na sebe tak pyšná a já na ni.

3) S manželem se víc bavíme, i o složitějších tématech a taky o naší cvrčkové. Je prostě boží.

4) Měly jsme krizovou situaci, hodně pláče a neporozumění. Já jsem se zastavila a malou objala. Přitulila se ke mně a za chvíli jsme to zkusily znovu. A šlo to. Díky, Nevýchovo.

5) Tatínek zkouší triky z Nevýchovy. Jsem na něj pyšná. Protože jsem já ten hlavní iniciátor a on se jen tak „ochomýtá kolem“ :).

6) Nešlo nám odpolední usínání, tak jsem jí navrhla – co si vzít do postele něco, co by jí pomohlo usnout. A ona si donesla bačkůrky. Usnula hned, jak ulehla.

7) Daří se nám zvládat věci, když ji v předstihu upozorníme, že se bude něco dít. Odcházela jsem na celé dopoledne, s trochou pláče při odchodu. Ale jakmile jsem se vrátila, tak přišla a vyprávěla mi svými slovy, jak se s tátou měli :). 

8) Myslím, že si víc všímám toho, co dělá.

9) Snažím se méně opakovat. V lepším případě mlčet :).

10) Uvědomila jsem si, že ji můžu zapojit do hodně věcí, co dělám. Dávám jí víc důvěry, i když je to ještě takový vratký cvrček. Však to znáte.

Šárka

51 52

Je to o úctě, soucítění, vcítění do druhých. Děkuji, Nevýchovo, že se našel někdo, kdo byl schopný to popsat

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky 8 měsíců) si hrajeme s koníkama nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm, co teď a jak to uděláme?). 

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopnosti to vyjádřit. A je jedno, jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími lidmi.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) A částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

bylo tam i hodně velkých AHA momentů, a to nejen v tom „špatném“. Naše jedno velké AHA – už víme, proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat apod.

Naučila jsem se říct, proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak, jak reaguji – a prostě některé situace se zlepšily.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :) Navíc mě to čeká i s druhou, nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji, Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :)

Lucie Heczková

51 52

Tadeášek se už nevzteká

Od prvního dílu Nevýchovy jsem zpozorovala změny. Tadeášek (19 měsíců) se už nevzteká, pokud něco nedostane, skoro nepláče, a dokonce přijde a jen tak mě obejme. Mám pocit, že si mnohem více rozumíme. Doufám, že to takhle bude pokračovat i do budoucna. 

Barbora Růžičková

51 52

Nosní odsávačka. S Nevýchovou to šlo úplně samo

S Nevýchovou to šlo úplně samo, malý bylo 9 měsíců, když dostala rýmu, vytáhla jsem odsávačku a ukázala jí to, rozšroubovala, zase sešroubovala, pak jsem zapla vysavač a vysvětlovala jsem, jak to nasává a proč, půjčila jsem jí to do ruky…

Ale když jsem jí chtěla odsát ten nosík konečně, tak se jí do toho nechtělo. Tak jsem to nechala být a za pár hodin jsem tu odsávačku vytáhla zas a odsávala jsem nos sobě, plyšákům, pak jsme odsávaly nožku, ručku, ouško, pusinku a pak i ten nosík, malá se tomu řehtala jak blázen. Ano, každý odsávání trvalo asi 15 minut, než jsme se propracovaly i k nosu, ale co, přece jsme nikam nespěchaly.

Jo a když měla rýmu teď v 17 měsících, tak už tohle samozřejmě nefungovalo, chtěla se odsávat sama, tak to dělala už sama.

Klára Ochmanová

51 52