První video s manželem máme za sebou. Já mám takovou radost! Ve čtvrtek večer jsem za ním přišla a říkám mu: „Víš, jak jsem chtěla na Vánoce peníze na ten on-line kurz, tak jsem z něj moc nadšená a mám z něj dobrý pocit.“ Manžel: „To je skvělé, o co tam vlastně jde?“

Vysvětluji zhruba podstatu Nevýchovy, manžel poslouchá a říká: „Jak ti to s holkama jde?“ Popisuji naše první úspěchy a také ty neúspěchy, kdy se nechtěně vracím ke starým návykům a pak jsem z toho smutná. V tom manžel řekne: „Jak ti můžu s tím pomoct, abys byla v pohodě? Když jsi v pohodě ty, tak celá rodina funguje.“

Já: „Potřebovala bych s tím pomoci, záleží mi na tom, abysme se měli všichni dobře a spokojeně. Potřebuji partnera, který to vezme za mě, když já už nebudu moci.“ Manžel: „Dobře. Kde máš ty videa?“

Výsledek: V pátek jsme spolu zhlédli první video a dvě hodiny na to téma u skleničky vína diskutovali. Pro mě naprostý zážitek. Už dlouho jsem si s manželem tak otevřeně nepopovídala a zjistila jsem, jak moc chápavého a vnímavého manžela mám. Dnes nás čeká další video a já se už moc těším. 

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Nepatřím mezi rodiče, jsem děda, který se též podílí na výchově (dnes již Nevýchově) ratolestí. Myslím si, že některé statě vaší Nevýchovy by se daly použít i v manželských poradnách. Jde prostě o styl komunikace mezi lidmi. A ten se zpravidla věkem moc nemění.

Hezký den.

P.S. A děkuji. I to poslední vnouče, se kterým jsem to neuměl, mi začíná rozumět (podle Nevýchovy začínám rozumět hlavně JÁ). Děkuji.

Pracuji nově jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek, užila mnohokrát nápady z Nevýchovy. Ať už jsem nabídla dětem, že jsem tam taky dnes poprvé, že můžeme všechno poznávat spolu.

Taky jsem plačícím a smutným maminkám říkala, že chápu, že je to pro ně těžké, a ať si dají více času na rozloučení, pokud ho potřebují. Ať si vytvoří nějaký rituál rozloučení, ať si společně řeknou, kdy a kdo si dítě zase vyzvedne, či jsem jim nabídla, ať se na novou třídu podívají společně, ať si potom doma o tom můžou povídat.

Taky jsme řešili trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že ano. A tak jsem se maminky ptala, co by jí pomohlo, a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené… Nabídla jsem, jestli by mamince třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pro maminku bylo lepší. Ona říkala, že to by se jí líbilo, že to zkusí.

Mnohokrát jsem se dnes smutných či plakajících dětí ptala, co by potřebovaly. (A odpovědi byly: jen se v klidu rozkoukat a ještě si nehrát, ještě si chvilku poležet v postýlce, či prostě se nechci smát, nebo chci jen vědět, jestli opravdu maminka přijde.) Nebo situace se svačinkou: některé děti seděly u chlebíka s pomazánkou a tvářily se nešťastně. A tak jsem se každého takového ptala, co by mu pomohlo, aby se mohl najíst a neměl hlad. Někomu pomohlo setřít pomazánku, někomu odkrojit kůrku, někomu informace, že stačí ochutnat a nemusí dojídat, někomu, že k tomu nemusí pít kakao…

První den byl určitě pro všechny náročný, ale věřím (podle usměvavých dětí na konci dne a při vyřešených situacích), že to zvládneme a bude to čím dál lepší a snazší, že se navzájem naučíme ptát a říkat, co potřebujeme (protože to není snadné, někdy na to přijít, co by vlastně pomohlo). 

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní. Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Nechápu to, ale dneska mi už třetí kamarádka píše, že přemýšlí o kurzu Nevýchovy, aniž by věděly, že já tu jsem :).. Úplně se mi z toho pokaždý rozbušilo srdce, protože jsem věděla, že tím, co odpovím, je v mý moci nahlodat je, ať už neváhaj ani vteřinu! :) A tak jsem se rozepsala o tom, jak je kurz boží, a přistála mi otázka, co se u mě od tý doby (=od podzimu) změnilo.

Sesumírovala jsem stručně to pro mě nejzásadnější, ale pak jsem o tom ještě přemýšlela dál asi půl večera a došla k tomu, že pozoruju fakt viditelný změny hlavně na čtyřech frontách:

Fronta TCHYNĚ:
před pár týdny jsme se vraceli z hor a při závěrečný fázi balení mi tchyně přišla pomoct. S organizací :). „Dej dítě do sedačky, vezmi tuhle tašku, já vezmu tohle…“ Nutno podotknout, že jsem trochu pomalejší a lidi často moje tempo nepobíraj, ale je prostě moje :), a jasně, ta hodná holka ve mně ji nejspíš chtěla poslechnout a konat dle instrukcí, ale jak víte, mám období vzdoru, a tak jsem se místo toho uslyšela říkat: „Já si to udělám podle sebe, Gábi.“ A bylo to. Wow! Takhle jednoduchý to je? Proč mi to někdo neřekl dřív? :D

Fronta MUŽ:
Položil mi onehdá nevinnou praktickou otázku. „Vyčistíš Nině očíčka?“ A já na to úplně nečekaně napruzele: „Nojo!“ (tónem „ABY SES NÁHODOU NEZBLÁZNIL!!“), až jsem zarazila sama sebe. Muž nechápavě koukal, co blbnu, a já se v tý situaci na chvilku zastavila, pozorovala to a najednou mi to doklaplo. Tak říkám: „Ty jo, promiň. Já v tý tvojí otázce slyšela výčitku, něco jako: jaktožes jí ty oči ještě nevyčistila!?!“ Muž mě ujistil, že tam nic takovýho nebylo, a v pohodě se jelo dál.

Fronta DÍTĚ:
vylomenině je 9 měsíců a ještě donedávna jsem si skoro na potkání stěžovala, jak to dítě furt pláče, jak je náročný a jakej je to mazec. No jako… Jasně! Pláče a je to mazec. Ale díky nevýchově si víc a víc uvědomuju, co mě tím všechno učí, co všechno mi zrcadlí. A možná si „náročný“ miminko schválně vybralo za rodiče někoho, kdo se toho má prostě jen hodně naučit. Třeba, mimo jiné, nebát se taky projevovat emoce. A spoustu dalších věcí.

Takže už si nestěžuju a užívám si, že se máme, a vím, že SPOLU zvládnem všechno! <3 A když na mě dolehne pocit, že ne, tak vím, že si potřebuju odpočinout a požádat o pomoc, a pak to zase půjde.

Fronta JÁ:
vlastně souvisí se vším výše. Hledám, v čem je mi dobře a v čem míň, seznamuju se svýma hranicema, zjišťuju, co potřebuju a učím se si o to říkat. Je to jízda. Děkuju, že to s vámi můžu sdílet. :)

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň- Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :-), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají sami. Že ony sami rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak jí prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že jí odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto:
Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jím čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;-)

K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha). Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.
Pan doktor mluvil jasně, ale klidně, a řekl mi, ať jí vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem jí nedržela, nemusela najednou bojovat…

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu.. prostě spolupráce jedna radost.

Za ten rok, co tady jsem, mi byť jen samotné pročítání vašich statusů a reakcí, společně se samotným kurzem, vrostlo natolik do mého systému komunikace jako takové, že když jsem teď řešila vcelku velký průšvih jedné mé „ovečky“, za jejíž práci jsem neofiko zodpovědná, tak jsem při jednání s dosti rozdurděnou klientkou automaticky najela na uznání pocitů a návrh řešení.

Paní nás chtěla žalovat a situace byla vážná. Ustála jsem to tento pátek s naprostým klidem v sobě až tak, že mi paní „klientka“ poslala včera ráno děkovnou zprávu za můj osobní přístup! A to jsem použila uznání pocitů, návrh řešení a popis mých pocitů. 

Dříve bych se obhajovala, byla bych neskutečně naštvaná jak na tu „ovečku“, která neskutečně odflákla svou práci, tak na klientku, která se lidsky mstila a vymýšlela si už opravdu prkotiny, jen aby nás dostala takříkajíc na kolena… Vše dopadlo na jedničku a já získala z celé situace parádní odměnu. A tou je uvědomění, že „Nevýchovu“ žiju. Opět patří poděkování @Katka Králová a všem vám tady ve skupině kurzu! Děkuju!

Náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ni to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě.

Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach. A, světe, div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :). Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Ač mám kurz již několik měsíců, budu začínat teprve čtvrtý týden. Ale jak Katka několikrát zdůrazňovala, to je jedna z předností online kurzu – že můžu přijít, když je čas a správné nalazení. Byla bych jistě již dávno hotová, kdyby to byl nějaký obyčejný kurz. Ale Nevýchova není obyčejná. Sami jistě už dávno víte, že v ní nejde jen o vztahy s dětmi. Pravdami a poznatky, které v Nevýchově zaznívají, si člověk sáhne hodně hluboko do své duše.

Já třeba hned v prvním týdnu zjistila, že NEUMÍM říct, co potřebuju. U partnera jsem očekávala, že to přece musí vidět a cítit, že je to jasné. Takže mi Nevýchova v první řadě pomohla touto „drobností“ ohromně posunout vztah s mým mužem. Měli jsme ho i předtím krásný, ale teď už ve svém nitru nenarazím na problémy, které nejsou, a normálně nahlas řeknu, co potřebuju, a ptám se, co potřebuje on – jdu se domluvit, nevěštím jeho přání a potřeby a nepotlačuju ta svá.

Mám 6měsíční holčičku. Na Nevýchovu jsem se poprvé šla podívat v šestinedělí, kdy jsem měla pocit, že se mi kompletně rozpadla osobnost, že nic nezvládám… no, pomohly mi už články na blogu :) Mám ještě 9letou nevlastní dceru. Máme ji s mužem každý druhý týden – střídavka. Všechno fungovalo a navenek funguje výborně. S Nevýchovou jsem k ní přistoupila proto, že loni začala dost vypouštět věci do školy. Myslela jsem si, jaká jsem úžasná kamarádská, jak jí všechno vysvětlím, že takovou macechu by každý rád :)))) hahaaaa až mi Nevýchova otevřela oči, že učiteluju jak blázen.

Muž, který slyšel pár videí, mi před několika dny řekl, jak mu změna přístupu pomohla v práci v řešení věcí s podřízenými :))) no není to úžasné?