První video s manželem máme za sebou. Já mám takovou radost! Ve čtvrtek večer jsem za ním přišla a říkám mu: „Víš, jak jsem chtěla na Vánoce peníze na ten on-line kurz, tak jsem z něj moc nadšená a mám z něj dobrý pocit.“ Manžel: „To je skvělé, o co tam vlastně jde?“

Vysvětluji zhruba podstatu Nevýchovy, manžel poslouchá a říká: „Jak ti to s holkama jde?“ Popisuji naše první úspěchy a také ty neúspěchy, kdy se nechtěně vracím ke starým návykům a pak jsem z toho smutná. V tom manžel řekne: „Jak ti můžu s tím pomoct, aby jsi byla v pohodě? Když jsi v pohodě ty, tak celá rodina funguje…“

Já: „Potřebovala bych s tím pomoci, záleží mi na tom, abysme se měli všichni dobře a spokojeně…potřebuji partnera, který to vezme za mě, když já už nebudu moci..“ Manžel: „Dobře…kde máš ty videa??“

…Výsledek: V pátek jsme spolu zhlédli první video a dvě hodiny na to téma u skleničky vína diskutovali…pro mě naprostý zážitek…už dlouho jsem si s manželem tak otevřeně nepopovídala a zjistila jsem, jak moc chápavého a vnímavého manžela mám. Dnes nás čeká další video a já se už moc těším. 

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Nepatřím mezi rodiče, jsem děda, který se též podílí na výchově (dnes již Nevýchově) ratolestí. Myslím si, že některé statě vaší Nevýchovy by se daly použít i v manželských poradnách. Jde prostě o styl komunikace mezi lidmi. A ten se zpravidla věkem moc nemění.

Hezký den.

P.S. A děkuji. I to poslední vnouče, se kterým jsem to neuměl, mi začíná rozumět (podle Nevýchovy začínám rozumět hlavně JÁ). Děkuji.

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní.
Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21 měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5 ti letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi:„maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchýně i maminka mě za to odsuzovaly, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi „vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“.

Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat. 

Pro mě největší síla spočívá v uvědomění a chtění něco změnit. Tam bych se ocenit dokázala. Udělala jsem tolik chyb, na které vůbec nejsem pyšná, ale nevěděla jsem, co jiného dělat. Když mi to začalo docházet, že je něco špatně, trvalo to hodně let a vlastně stále trvá, pořád se učím, i když je dcera už dospělá, má svůj život a máme bezva super vztah.

Ale začít se změnami dá kdykoliv, já až někdy v pubertě dcery a stejně to mělo obrovský význam pro náš vztah. Nevýchova pro mě je fajn potvrzení, že moje myšlenky šly správným směrem a jsme moc ráda, že takové stránky existují a pomáhají dalším.

Budu její principy trénovat na budoucích vnoučatech a vlastně trénuji i na partnerových puberťačkách, možná i díky změně pohledu jsou bezva a vztahy fungují i „mimo geny“ je to o principech.

Díky za pochopitelné a jednoduše pojmenované cesty, které fungují napříč komunikací s kýmkoliv. Tak jen povzbuzení pro všechny, že nikdy není pozdě na změnu:-) Díky

Nechápu to, ale dneska mi už třetí kamarádka píše, že přemýšlí o kurzu Nevýchovy, aniž by věděly, že já tu jsem :).. Úplně se mi z toho pokaždý rozbušilo srdce, protože jsem věděla, že tím, co odpovím, je v mý moci nahlodat je, ať už neváhaj ani vteřinu! :) A tak jsem se rozepsala o tom, jak je kurz boží, a přistála mi otázka, co se u mě od tý doby (=od podzimu) změnilo.

Sesumírovala jsem stručně to pro mě nejzásadnější, ale pak jsem o tom ještě přemýšlela dál asi půl večera a došla k tomu, že pozoruju fakt viditelný změny hlavně na čtyřech frontách:

Fronta TCHYNĚ:
před pár týdny jsme se vraceli z hor a při závěrečný fázi balení mi tchyně přišla pomoct. S organizací :). „Dej dítě do sedačky, vezmi tuhle tašku, já vezmu tohle…“ Nutno podotknout, že jsem trochu pomalejší a lidi často moje tempo nepobíraj, ale je prostě moje :), a jasně, ta hodná holka ve mně ji nejspíš chtěla poslechnout a konat dle instrukcí, ale jak víte, mám období vzdoru, a tak jsem se místo toho uslyšela říkat: „Já si to udělám podle sebe, Gábi.“ A bylo to. Wow! Takhle jednoduchý to je? Proč mi to někdo neřekl dřív? :D

Fronta MUŽ:
Položil mi onehdá nevinnou praktickou otázku. „Vyčistíš Nině očíčka?“ A já na to úplně nečekaně napruzele: „Nojo!“ (tónem „ABY SES NÁHODOU NEZBLÁZNIL!!“), až jsem zarazila sama sebe. Muž nechápavě koukal, co blbnu, a já se v tý situaci na chvilku zastavila, pozorovala to a najednou mi to doklaplo. Tak říkám: „Ty jo, promiň. Já v tý tvojí otázce slyšela výčitku, něco jako: jaktožes jí ty oči ještě nevyčistila!?!“ Muž mě ujistil, že tam nic takovýho nebylo, a v pohodě se jelo dál.

Fronta DÍTĚ:
vylomenině je 9 měsíců a ještě donedávna jsem si skoro na potkání stěžovala, jak to dítě furt pláče, jak je náročný a jakej je to mazec. No jako… Jasně! Pláče a je to mazec. Ale díky nevýchově si víc a víc uvědomuju, co mě tím všechno učí, co všechno mi zrcadlí. A možná si „náročný“ miminko schválně vybralo za rodiče někoho, kdo se toho má prostě jen hodně naučit. Třeba, mimo jiné, nebát se taky projevovat emoce. A spoustu dalších věcí.

Takže už si nestěžuju a užívám si, že se máme, a vím, že SPOLU zvládnem všechno! <3 A když na mě dolehne pocit, že ne, tak vím, že si potřebuju odpočinout a požádat o pomoc, a pak to zase půjde.

Fronta JÁ:
vlastně souvisí se vším výše. Hledám, v čem je mi dobře a v čem míň, seznamuju se svýma hranicema, zjišťuju, co potřebuju a učím se si o to říkat. Je to jízda. Děkuju, že to s vámi můžu sdílet. :)

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň- Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :-), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají sami. Že ony sami rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak jí prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že jí odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto:
Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jím čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;-)

K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha). Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.
Pan doktor mluvil jasně, ale klidně, a řekl mi, ať jí vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem jí nedržela, nemusela najednou bojovat…

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu.. prostě spolupráce jedna radost.

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky, 8 měsíců) si hrajeme s koníkama, nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm… co teď a jak to uděláme?

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopností to vyjádřit a je jedno jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) a částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

A bylo tam i hodně velkých AHA momentů a to nejen v tom „špatném“, naše jedno velké AHA – už víme proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat a pod.

Naučila jsem se říct proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak jak reaguji a prostě některé situace se zlepšili.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :-) navíc mě to čeká i s druhou nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :-)

Dobrý den Nevýchovo, Katko a přátelé,

fandím vám všem, především Katce, která je frontmenem Nevýchovy.

Skutečně mě zasahuje, jak si vedete Katko, v porozumění dětem. Velký dar. Moc děkuji.

Jsem už babička.(63) Lektorovala jsem několik let Efektivní rodičovství podle Adlerovy individuální psychologie. Je tam spousta podobně vypadajících principů v komunikaci s dítětem.

Ale Katko, Vy jste to udělala po Česku!!!

Stále sleduji další skvělé informace od Nevýchovy, jelikož v průběhu let, nyní už v důchodu, provázím vždy několik matek s dětmi, které mi život přinese, a ony jsou velmi vděčné za podporu od starší matky – babičky. Jsem schopna jim tedy říci, co jsme úplně v životě pokazili, já i manžel, a jak jsme to mohli postupně napravovat s novými postoji a informacemi.

Naši mladí, nyní aktuálně dcery 40, 24, syn 29, nám už sami pověděli, jak vzácné je, že se doma naučili komunikovat relativně správně, řešit konflikty a umět se vcítit, co ten druhý vlastně říká a potřebuje. Jak být přátelé a spolupracovat.

Byla to dlouhá cesta, bolestivá, ale drahá a nese již své ovoce.

Odkazuji maminky i tatínky na vaši Nevýchovu. Je to aktuální, nejlepší co Česko má, Adlera a Dreikurse a Adele Faber s dalšími, nikdo moc nezná. 

S vděčností zdravím

Vaše principy jsou parádní. Chci vám napsat, že pro nás s manželem v 99% zcela přirozené. Mám dojem, že „stačí“ (vím, někdy je pekelně těžké) jen u výchovy vypnout autopilota, začít naslouchat, přemýšlet, vymýšlet své vlastní originální reakce, neopakovat klišé. A důležité je vlastně se chovat se „pěkně a slušně“ i k dospělým, k partnerovi a tak.

Pro mě jste jako psychoterapie.

No prostě, děkuji vám, vysílejte dál, učte mnoho rodičů, šiřte vaše myšlenky. Zatím k vám chodím zdarma, zatím (klopklop) je u nás vše ok, ale kdyby něco začalo haprovat, vím, kam jít pro radu-a za to děkuji.

Tento kurz jsem si koupila z „pozice“ babičky, říkala jsem si, že není nikdy pozdě začít:-). Ale klobouk dolů.....myslím si, že mi pomůže nejen v jednání s vnoučaty (3,5 roku a 5 let), ale i všeobecně v životě.....nas­tavení hranice a emoce…moje stálé téma.

Navíc žiji s rodiči (80 a 82 let) , kde mi přijde komunikace a pochopení také hodně důležité. Odnáším si z něj hodně nových pohledů, náměty na jiný pohled na situace. Myslím si, že si kurz budu pouštět dokola…pro pochopení a připomenutí.
Děkuji moc a přeji hodně rodičů Nevýchovy.

Aj ja sa chcem poďakovať Vám za jedinečnú možnosť vzhliadnuť videá Nevýchova.
Zapojila som sa, pretože súčasné generácie detí fungujú trošku inak a potreba vzdelávania v tomto smere je viac ako potrebná.

Robiť veci inak a prispôsobiť sa situácii ma sprevádza celý život.
Videá mi pomohli popremýšľať nad správaním detí a nás rodičov z iného pohľadu, pozerať sa na ľudí okolo seba tak trošku inak.
Zabehnuté metódy zrazu nefungovali, už viem prečo.
Vo svojej práci učiteľa na 1.stupni sa so „vzdorom“ často stretávam.
Preto verím, že sa to dá aj inak ako doteraz a neprechádzať problém slovami " to prejde".

Moje deti už majú 24 a 16, tam jednoznačne musí byť vzťah založený na dobrých základoch z detstva. Je to niekedy ťažké, ale zvládame to.

Rada sa zapojím do niektorých ďalších aktivít .
Aby sme boli v škole šťastní a spokojní, myslím, že potrebujeme pohodu, vzájomné porozumenie a rešpektovanie.

Ďakujem a prajem veľa síl a úspechov do ďalšej práce, veď to, čo robíte, robíte skvelo .

Úvaha…

Ako sa tak dnes sklanam nad pekacom moravskych kolacov, uvedomila som si, ze uz som vyliecena… vzdy ma pri detoch rozculovalo, ze akukolvek sebemensiu cinnost robim na 100krat…asi to poznate, v recepte je napisane: doba pripravy 30minut, ale u vas to z „nejakeho“ dovodu trva hodiny 3 ? treba niekomu vymenit plienku, naliat pohar mlieka, pofukat boliestku.....vzdy ma to neskutocne rozculovalo, ze dany ukon mi nie je dovolene urobit na jedenkrat ! az do dnes…

Ako sa tak sklanam nad pekacom moravskych kolacov, uvedomila som si, ze tento pocit je navzdy prec…Nevychova ma vyliecila aj z tejto „choroby“…

A pri tej prilezitosti mi napadlo jedno prirovnanie…Ne­vychovu vnimam ako chobotnicu…ano…kras­nu priatelsku usmievavu chobotnicku…ktora svoje nezne chapadlo najprv nesmelo strcila do vztahu medzi mojimi detmi a mnou…a neskor ked sa osmelila pekne potichucku rozbalila dalsie svoje chapadielka a nezastavila sa pred nicim…prenikla do partnerskeho vztahu, rodiny,kamaratov, prace..... az sa stala neoddelitelnou sucastou celeho mojho sveta a bytia…

Dakujem ti chobotnicka, ze si si ma nasla, ze si tu so mnou a ja slubujem, ze ta budem poctivo prikrmovat a hyckat, aby si tu so mnou / nami zostala uz navzdy…

Přeji Vám krásný den.

Jen jsem Vám chtěla napsat a poděkovat za Nevýchovu. Miluji číst si Vaše články, sledovat webináře. Vždy mi otevřou oči a zamýšlím se nad sebou. Ještě děti nemám, ale cítím se strašně dobře, když vím, že až je mít budu, tak budu vědět, jak postupovat, jakou cestou jít. Cítím se tak mnohem klidnější. Za to moc děkuji.

A upřímně to, jak se nad články zamýšlím, mi zlepšuje vztah i s mojí rodinou a přáteli – dospělými.

Těším se moc na kurz. A včera jsem objevila podcast. Mám takovou radost. Ráno cvičím a poslouchám. Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji. ❤️

Mějte se nádherně.

Za ten rok, co tady jsem, mi byť jen samotné pročítání vašich statusů a reakcí, společně se samotným kurzem, vrostlo natolik do mého systému komunikace jako takové, že když jsem teď řešila vcelku velký průšvih jedné mé „ovečky“, za jejíž práci jsem neofiko zodpovědná, tak jsem při jednání s dosti rozdurděnou klientkou automaticky najela na uznání pocitů a návrh řešení.

Paní nás chtěla žalovat a situace byla vážná. Ustála jsem to tento pátek s naprostým klidem v sobě až tak, že mi paní „klientka“ poslala včera ráno děkovnou zprávu za můj osobní přístup! A to jsem použila UZNÁNÍ POCITŮ,NÁVRH ŘEŠENÍ A POPIS MÝCH POCITŮ.

Dříve bych se obhajovala, byla bych neskutečně naštvaná jak na tu „ovečku“, která neskutečně odflákla svou práci, tak na klientku, která se lidsky mstila a vymýšlela si už opravdu prkotiny, jen aby nás dostala takříkajíc na kolena… Vše dopadlo na jedničku a já získala z celé situace parádní odměnu. A tou je uvědomění, že „Nevýchovu“ ŽIJU! Opět patří poděkování @Katka Králová a všem vám tady! D Ě K U J U!

Vztah k dětským pacientům změnilo v prvé řadě mateřství jako takové, v druhé řadě Nevýchova, která stála na počátku mé kompletní osobnostní proměny (velké díky Vám!). Určitě se změnila volba slov, posílilo parťáctví, vstřícnost, vysvětlování, trpělivost, taky pochopení nároků a požadavků rodičů.

Zavést Nevýchovu a šířit osvětu? Jednoznačně ano. Určitě to zlepší vztah lékař/pacient, lékař/rodič (o tom není třeba spekulovat/dis­kutovat). Myslím si ale, že ne vždy se dá aplikovat. Zažila jsem hodně situací, kdy to prostě nejde (při akutních zásazích), někdy je prostě nutno zasáhnout okamžitě anebo provést něco bez přípravy z důvodu časových dispozic. Tak to prostě je.

Ale určitě se dá pracovat na minimalizaci „nutného“ okam­žitého postupu :) Sama jsem s dětmi začala více mluvit, vysvětlovat, připravovat, říkat pravdu, říkat své pocity. Návštěva lékařů u nás nebývá traumatem, troufnu si říct, že to zvládáme v pohodě včetně očkování. Přeji hodně sil, nápadů a nových nevýchovných rodičů i zdravotníků.

Jdu se podělit o jednu naši úspěšnou dohodu ze včerejšího večera.

Honzík (18M) se koupal, jako vždy asistoval tatínek, já jim tenhle večerní čas ráda přenechávám. Jelikož se vana pár dní předtím neuskutečnila, měl vyloženě „vanový absťák“ a z vody nechtěl, cákal si nožičkama, pouštěl vodu, prostě si to užíval.

Tatínek už ho chtěl hnát z vody ven a Honzík se bránil. Já jsem vedle věšela prádlo. Tak jsem za nimi došla do koupelny a říkám Honzíkovi: „Honzíku, už je večer, potřebujeme, abys šel spinkat za chvíli. Já ještě věším vedle ponožky, ale až to dodělám, tak bude konec koupání a půjdeš ven a dáme pyžamko a půjdeme spinkat, šlo by to?“

On mi to odkýval, nebyla jsem si jistá, jestli rozuměl všemu, co jsem říkala, manžel se tvářil, že určitě nerozuměl, ale že teda jako budiž. Nechali jsme tedy syna ještě užívat si vodu, já jsem beze spěchu dověšela ponožky a rozestlala postele (aby měl víc času ) a pak jsem přišla do koupelny. Honzík si ve vaně stoupl a bez jakýchkoliv protestů se nechal vyndat a utřít

A to ještě chvilku předtím, když jsem měla už hotové to prádlo a ještě jsem „zdržovala“ s tím rozestýláním, tak manžel povídá: „Já už bych ho dal z vany, má pořádný varhánky, ale nechci ti narušovat tu vaši dohodu.“

Prostě spokojenost na všech stranách, oba dva snad konečně začínají nevýchově přicházet na chuť

Děkuju!

Chtěla bych se ale s vámi podělit o náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ní to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě. Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach.

A světe div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :) Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Milá Katko,
chci Vám především poděkovat za to, co děláte pro změnu výchovy dětí v Čechách. Nevýchovu jsem objevila nedávno, ale dost mě hřeje u srdce. Sama děti nemám, ale pracuju jako učitelka výtvarky s dětmi na prvním stupni ZŠ a zároveň učím na univerzitě.

Přestože jsem s touhle prací začínala s těmi nejlepšími předsevzetími o partnerském přístupu k žákům, občas se pozoruju, jak začínám učitelovat nebo i policajtovat, když už nevím, kudy kam. A díky Vám mi konečně došlo, že to naprosto úzce souvisí s výchovou, kterou jsem dostala já.

Je to tak banální, že? Ale můžu a chci to změnit.

Pracuji nově jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek, užila mnohokrát nápady z Nevýchovy. Ať už jsem nabídla dětem, že jsem tam taky dnes poprvé, že můžeme všechno poznávat spolu.

Taky jsem plačícím a smutným maminkám říkala, že chápu, že je to pro ně těžké, a ať si dají více času na rozloučení, pokud ho potřebují. Ať si vytvoří nějaký rituál rozloučení, ať si společně řeknou, kdy a kdo si dítě zase vyzvedne, či jsem jim nabídla, ať se na novou třídu podívají společně, ať si potom doma o tom můžou povídat.

Taky jsme řešili trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že ano. A tak jsem se maminky ptala, co by jí pomohlo, a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené… Nabídla jsem, jestli by mamince třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pro maminku bylo lepší. Ona říkala, že to by se jí líbilo, že to zkusí.

Mnohokrát jsem se dnes smutných či plakajících dětí ptala, co by potřebovaly. (A odpovědi byly: jen se v klidu rozkoukat a ještě si nehrát, ještě si chvilku poležet v postýlce, či prostě se nechci smát, nebo chci jen vědět, jestli opravdu maminka přijde.) Nebo situace se svačinkou: některé děti seděly u chlebíka s pomazánkou a tvářily se nešťastně. A tak jsem se každého takového ptala, co by mu pomohlo, aby se mohl najíst a neměl hlad. Někomu pomohlo setřít pomazánku, někomu odkrojit kůrku, někomu informace, že stačí ochutnat a nemusí dojídat, někomu, že k tomu nemusí pít kakao…

První den byl určitě pro všechny náročný, ale věřím (podle usměvavých dětí na konci dne a při vyřešených situacích), že to zvládneme a bude to čím dál lepší a snazší, že se navzájem naučíme ptát a říkat, co potřebujeme (protože to není snadné, někdy na to přijít, co by vlastně pomohlo). 

Při Vašem výkladu, se zavřenýma očima, o vzpomínkách na dětství a vztazích s rodiči jsem se rozbrečela jako malé dítě.

Mám úžasné a starostlivé rodiče, kteří by se pro mě a mé tři sestry rozdali, ale vždy jsem věděla, že mi tam prostě něco chybí, ale nikdy jsem nevěděla co. Dnes jsem pochopila, že to je právě ta naprostá důvěra a partnerství, které by patrně změnilo i můj uzavřený vztah k rodičům a s tím patrně související odstup a nedůvěra ke všem ostatním lidem v mém okolí.

Vím přesně, že takto já to se svými dětmi, tříletým chlapečkem a tříměsíční dcerkou, nechci.

Milá Katka, blahoželám Vám k tomuto projektu. Sledujem Vás s prestávkami už pár rokov. Moje deti /2/ sú vo veku 44 – 50 rokov, moje vnúčatá /5/12 – 32 rokov, moje pravnúčatá /zatiaľ 3/ 0,5 – 5 rokov…

Život mi doprial byť pri vývoji 10 jedincov 5 dievčat a 5 chlapcov…ďakujem Prozreteľnosti za štedrosť a tiež za dary, ktoré môžeme zdieľať s inými ľuďmi … Takým je i Váš projekt. Ja sa podieľam na rôznych vzdelávacích projektoch, od detí až po dospelých. Viem, že je to náročné, no zároveň krásne.

Želám Vám a Vášmu týmu z Nevýchovy veľa úspešných dní, mesiacov, rokov… Život v láske a s láskou je tým, čím sa za ten dar my sami odmeňujeme.

Před Nevýchovou jsme se cítili rozpačitě – jak se postavit k novým rolím mámy a táty, abychom nedělali, co nám bylo a dosud je od rodičů nepříjemné, a přitom neupadli do bezvýchovy. Instinktivně jsme cítili, že je v nás kus „policajta“ a „učitele“ a že to tak nechceme. Moc jsme si nevěřili, že se nám podaří rodinné zaběhnuté vzorce překonat. Taky jsme byli trochu zmatení z různorodosti moderních knih o výchově, ale po kurzu máme představu, jak sloučit respekt, toleranci i hranice, jak to prakticky dát najevo, co ne-říkat.

Snažíme se tréninkově používat Nevýchovu, když se domlouváme mezi sebou (bohužel, je při tom krásně vidět, jak často si jeden druhého pleteme s dítětem. :( )
I když emoce nám ještě občas protečou. Podařilo se nám posunout se třeba při pozdních odchodech z domu. Mně osobně hodně pomáhá uvědomit si, kdo je držitelem problému v kontaktu s různými příbuznými i v práci – nenechám se tak snadno „zaúkolovat“ něčím, co si usmyslel někdo jiný.

Těšíme na prvního potomka a na bonus Jak se domluvit s dětmi, které ještě nemluví. Přesto mám jeden zážitek – budoucí dcerka mě několik večerů až do noci velmi bolestivě kopala. Nejprve jsem reagovala všelijak – prosila, domlouvala, vysvětlovala a nakonec se rozčilovala. Výsledek byl, že dítě kopalo zběsile ještě po půlnoci a já nespala.

Pak přišlo jedno z dalších videí s Katkou a můj muž s humorem prohlásil: Ty se nedomlouváš, musíš aplikovat Popiš a pozvi. Vzala jsem to také s humorem a miminku popsala, co to se mnou dělá, když se v mém břiše chová tak divoce, vyjádřila jsem, co bych potřebovala jinak a požádala o spolupráci. Než jsem to všechno zvládla, byla jsem klidná a mimi taky.

Až později mi došlo, že v těhotenství se emoce přenáší úplně napřímo a příčinou kopání mohl být i můj vlastní strach a vztek. Myslím, že většina dospělých si neuvědomuje, že to tak funguje mezi nimi a jejich dětmi i kdykoli později (a někdy až do dospělosti).

Teď jsme odhodlanější být víc Nevýchovní, i když to bude znamenat spoustu změn a nejistoty a ne úplně povedených pokusů. Ale díky poslechu audií teď máme mnohem víc jistoty, co určitě nechceme a proč. Audia nám oběma pomohla sdílet vzpomínky na dětství, někdy jsme i plakali (každý jindy) a to nás ještě více sblížilo.

Ďakujem celej Nevýchove a Katke za všetko!!! Otvorili ste mi oči a paradoxne, ani nie tak veľmi vo výchove s deťmi (tam som sa uistila, že to čo robím a ako to cítim je správne-aj keď so mnou moja mamka,babka, susedka… vždy nesúhlasia 😀), ale hlavne v „dospeláckom“ živote a vzťahoch medzi ľudmi.

Ja neviem ako, ale asi som naozaj potrebovala prejsť kurzom, prečítať zopár „nevýchovných“ kníh…, aby som v svojich 30-tich rokoch zistila, o čom sa to v tom živote vlastne točí. Prehodnotila som svoje postavenie voči iným a stojím konečne sama za sebou, svojimi pocitmi a rozhodnutiami.

Už sa nenechám ovplyvňovať a manipulovať inými…ale vypočujem si každý názor a nesúdim… ale snažím sa pomôcť a nájsť riešenie, pretože nie sú problémy, sú len riešenia na rôzne situácie, ktoré nám život prináša😉. Zmenila som vďaka Vám svoje vnútro.

Počas kurzu som našla mnoho odpovedí a aj dôvody môjho zmýšľania. Objavila som rany (výchovné princípy) z detstva-vďaka tomu som našla zmysluplnosť vo vzťahoch každého smeru. Už si konečne viem dať odpoveď na každé prečo v mojej hlave. Som šťastná, že ste súčasťou môjho života a ďakujem ešte raz za Vašu prácu, snahu a podporu. 💞

Dobrý večer, Katko, já můžu pouze děkovat, konečně začínám po roce a půl dostávat smysluplné odpovědi na své otázky a nacházím někoho, kdo rozumí mým pocitům.

Prošla jsem si psychoterapeutickým výcvikem, ale teprve díky Vám začínám být na té správné cestě. Prožila jsem si se svými dětmi velkou rodičovskou krizi, trvala půl roku, hodila mě do deprese, úzkostí. Začala jsem věřit tomu, že jsem nemocná. Myslím si ale, že jsem jen normální máma, co hodně přemýšlí o tom, jak své děti vychovává, a není jí to jedno.

Uvědomuji si, jak mě ovlivnila výchova mých rodičů, neučinila mě šťastnou a nechtěla bych dělat stejné chyby. Chci být svým dětem blízko, porozumět jim. Vím, že oni jsou skvělí, ale chyběl mi prostor pro sebe, jak říkáte. Opravdu to funguje, jdu si zacvičit jógu a vracím se jako úplně jiný člověk.

Šíříte krásné poselství a já jsem vážně vděčná. Váš osobní příběh mě dojal k slzám, druhou šanci nedostane každý a Vy jste přínosem pro tisíce lidí, je to báječné, i já budu to poselství šířit dál, svým přátelům, ale hlavně po svých dětech.

Také pracuji s ohroženými dětmi a přála bych všem dětem, aby poznaly lásku, blízkost a porozumění. Věřím, že nám přinesete ještě mnoho úžasných podnětů.

Náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ni to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě.

Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach. A, světe, div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :). Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Po zážitkových audiích jsem si taky uvědomila, jak nepříjemné musí být manželovi moje kibicování, takže jsem to (doufám :-) dost omezila a snažím se uzavírat dohody i s ním.

Nevýchovou včetně webinářů prokazujete rodičům i dětem neocenitelnou službu. Je prima, že to není jen o jiné cestě výchovy, nepředáváte jen inspiraci a zkušenosti, ale jste v tom všem i svým srdcem. Děkuji:-)

Ač mám kurz již několik měsíců, budu začínat teprve čtvrtý týden. Ale jak Katka několikrát zdůrazňovala, to je jedna z předností online kurzu – že můžu přijít, když je čas a správné nalazení. Byla bych jistě již dávno hotová, kdyby to byl nějaký obyčejný kurz. Ale Nevýchova není obyčejná. Sami jistě už dávno víte, že v ní nejde jen o vztahy s dětmi. Pravdami a poznatky, které v Nevýchově zaznívají, si člověk sáhne hodně hluboko do své duše.

Já třeba hned v prvním týdnu zjistila, že NEUMÍM říct, co potřebuju. U partnera jsem očekávala, že to přece musí vidět a cítit, že je to jasné. Takže mi Nevýchova v první řadě pomohla touto „drobností“ ohromně posunout vztah s mým mužem. Měli jsme ho i předtím krásný, ale teď už ve svém nitru nenarazím na problémy, které nejsou, a normálně nahlas řeknu, co potřebuju, a ptám se, co potřebuje on – jdu se domluvit, nevěštím jeho přání a potřeby a nepotlačuju ta svá.

Mám 6měsíční holčičku. Na Nevýchovu jsem se poprvé šla podívat v šestinedělí, kdy jsem měla pocit, že se mi kompletně rozpadla osobnost, že nic nezvládám… no, pomohly mi už články na blogu :)

Mám ještě 9letou nevlastní dceru. Máme ji s mužem každý druhý týden – střídavka. Všechno fungovalo a navenek funguje výborně. S Nevýchovou jsem k ní přistoupila proto, že loni začala dost vypouštět věci do školy. Myslela jsem si, jaká jsem úžasná kamarádská, jak jí všechno vysvětlím, že takovou macechu by každý rád :)))) hahaaaa až mi Nevýchova otevřela oči, že učiteluju jak blázen.

Muž, který slyšel pár videí, mi před několika dny řekl, jak mu změna přístupu pomohla v práci v řešení věcí s podřízenými :))) no není to úžasné?

Ahoj všichni, s Nevýchovou teprve začínáme. Koupila jsem si ji při odchodu na mateřskou, protože mnohé principy popsané na blogu mi skvěle zabíraly na kolegy v práci. Vlastně se dá říct, že až díky Nevýchově jsem získala odvahu se za sebe v práci postavit a komunikovat svoje potřeby.

Po workshopu z prvního týdne mi mj. došlo, že s 6M dcerkou zatím nemáme žádná velká bolavá témata (na což jsem strašně pyšná). Ale sepisování 10 radostí, které spolu máme mi dost otevřelo oči, protože 10 je tak strašně málo!

Uvědomila jsem si, jak úžasné chvíle denně prožíváme – líné usměvavé vstávání, hry, při kterých nás Kamilka vysloveně vybízí ke společné zábavě (a řehtá se pak na celé kolo), společná zábava u domácích prací, Kamilčino trpělivé čekání na dece, než si např. umyju vlasy, cvičení na rehabilitačním míči, spokojené miminko, které s přehledem zvládá, když si chceme zajít na kafe/na pizzu někam ven, fajnový večerní rituál s bezproblémovým usínáním…

Ale úplně nejvíc zbožňuju tu chvíli, kdy Kamilka spí, my s manželem v obýváku večeříme a přes chůvičku koukáme na obrazovku na tu naši krásnou, zdravou a spokojenou holčičku, jak klidně spí, usmívá se ze spaní a je zase o den větší a moudřejší.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME

Jsem učitelka ve školce. Už mám docela velké děti, a tak se snažím neustále obnovovat pohled na svou práci skrze mé malé svěřence a jejich rodiče. Tady na Nevýchově jsem pár podnětů našla a při sledování videa o nástupu do školky mě pár tipů na lepší adaptaci napadlo. Zkusím to hned ve čtvrtek ;-)

Jak uvedla Katka, nebojte se s paní učitelkou domluvit, co vaše dítě potřebuje, aby se ve školce cítilo dobře. Za sebe můžu říci, že to vždy vítám. Ale na druhou stranu by bylo fajn, kdyby maminky chtěly také od paní učitelky opravdu slyšet, co jejich děti skutečně potřebují.

Tak nám všem držím palce - dětem, rodičům, učitelkám, abychom dokázali společně být těmi parťáky, kterým bude fajn.