Názory lékařů

Jsem zubní lékař. S dětmi jsem začal lépe komunikovat od té doby, co jsme s Lenkou začali „nevýchovně“. Pochopil jsem, že bych se měl také dětí zeptat, co jim vadí, co je zajímá, a zkrátka s nimi víc mluvit. Dost často se mi stává, že dítě brečí a neříká nic. Dnes již nad ním nemávnu rukou, ale snažím se ho uklidnit a zeptat se ho, navázat s ním větší oční kontakt, ukázat mu ty „ošklivé“ nástroje, nechat je ošahat všechny ty věci, které beru do rukou (zrcátko, hladítko, kuličku…), pomáhám mu při vyplachování… Dnes již spíš musím brzdit rodiče, u kterých mám pocit, že se za svoje děti „stydí“, když pláčou a nespolupracují. Naše děti mají samozřejmě také strach z ošetření u lékařů. Nejvíc toho asi zažila naše Klára (několikrát jí píchali ucho). Lenka (žena) si s ní doma hrála na doktora, jak jí ošetřují ucho, měnily si role. Dneska u doktora krásně drží a ještě vypráví, jak by to mělo probíhat :). Držím palce s dalšími projekty

Vít Payma, zubní lékař

50 51

Nevýchova do ordinací patří

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět, co se bude dít. Je na něm (dle věku), jestli chce pak při výkonu (odběru krve, zavádění kanyly…) povídat, co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách apod. Že ustrašený, nejistý, nám nevěřící rodič = ustrašené, uplakané, nám nevěřící dítě.

Mám jednu příhodu, nevím, zda je úplně nevýchovná. K přijetí přišla téměř dospělá slečna. Spolupracovala, bylo jí vysvětleno, proč je potřeba zavést kapací infuzi, strach na sobě nedávala znát, rozhovorem jsme se ujistili, že všemu rozumí. Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař, já asistovala. Doporučovali jsme se uvolnit, vzájemně jsme vtipkovali. My s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné, spolupracující pacientka), ale ouha, žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout.

Různě jsme zjišťovali příčiny, zda je opravdu uvolněná, zda nechce pauzu. Až jsem se na situaci podívala jejím pohledem – ležím na vyšetřovacím lůžku, držím se, jsem statečná, však jsem téměř dospělá, v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.

A ted mi došlo, že ony fakt jen štěbetají o nesmyslech, spíš ruší, snad je ani nezajímá, že dcera je poněkolikráte píchána. Tak jsem se slečny zeptala, jestli by nechtěla, aby maminka s tetou počkaly na pokoji. S úlevou souhlasila, po jejich odchodu se rozplakala. Chtěla být před mamkou statečná, ta, která vše zvládne.

Ujistili jsme ji, že je to OK, podali kapesník, na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem, rodičům, nechat je vyplakat dělá strašně moc

Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr., proč odmítá EKG, že opravdu hodně přibrala a že se stydí. (Dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně.) Už po cestě mi vysvětlovala, že si to fakt nenechá udělat.

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení – necháme rozepnutou, přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem. Na tyto varianty MUDr. nepřistoupila, ale domluvily se, že až to bude možné, objednáme se a vyšetření doděláme. Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná, že to dokázala vysvětlit, sama si ujasnit, a ne jen vetovat.

Nevýchova do ordinací patří. Jednak, aby zdravotníci opravdu viděli pacienty, ne jen „další“, ale také aby viděli své hranice, naučili se je též respektovat a naučili se říkat partnersky, jak a proč co potřebují. Přetížený zdravotník = nicmoc přístup. Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví, máte můj obdiv a podporu…

Štěpánka Vaňková, zdravotní sestra, 41 let, máma 2 dětí (19 a 13 let)

52 53

Nevýchova v ordinaci. Spolupráce jedna radost

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň – Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají samy. Že ony samy rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak ji prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že ji odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto: Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jim čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje, a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;). K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha.) Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.

Pan doktor mluvil jasně, ale klidně a řekl mi, ať ji vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem ji nedržela, nemusela najednou bojovat.

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu. Prostě spolupráce jedna radost.

MUDr. Lenka Paymová, Chotíkov

51 52