“Miluju tě, zlatíčko… Ale teďka zrovna vůbec.”

Bolestivé přiznání mámy, co si myslela,
že to všechno bude nějak jednodušší

Koukala jsem večer na svojí dceru, jak konečně poklidně spinká v postýlce, voňavá a krásná, malej andílek z pohádky o dokonalém štěstí… A bylo mi vlastně nějak divně. Tahle idylická scéna měla totiž i dneska už tradiční bouřlivou předehru.

Nekonečné přecházení po bytě, kolíbání: “Houpy hou, broučku, už prosím spinkej, jo?” a samozřejmě řev, co mnou pokaždý projede jako nůž máslem, zrovna když si chci konečně sednout. Ke knížce, k televizi…

K normálnímu životu dospělýho člověka, co si chce udělat poklidnej večer a prostě jen vypnout.

“Miluju tě, zlatíčko,” pomyslela jsem si, když nakonec po hodině usnula a já jí konejšivě hladila po zádíčkách, “ale teďka zrovna vůbec.”

Taky to tak někdy máš? Pochybnosti o tom, jestli celý to mateřství bylo vlastně dobrej nápad?

A bojíš se, viď? Že když tě tohle napadne, tak jsi asi hrozná máma. Ta krkavčí, co by někdy chtěla, aby bylo všechno zas jako dřív.
Bez křiku.
Bez pláče.
Bez kruhů pod očima...
Bez dětí.

Já vím. Taky se bojím… Já to totiž taky tak občas cítím.

Nejvíc třeba, když chci být aspoň chviličku sama a všude jsou neustále něčí natažené ručičky. Když se konečně zbavíme rýmičky a v tom nám začnou růst další zoubky a všechno zas jede nanovo.

A nebo když sním o tom, jak to bude príma, až půjdeme do kina, na výstavu nebo romantickou večeři ve dvou, než mi dojde, že přece máme desetiměsíční dítě a s ním se pohádky odehrávají jenom před spaním na dobrou noc.

Naivně jsem si myslela, že to bude jinak. Všichni kolem přece taky mají děti a vypadají úplně v pohodě!

Spokojeně řeší kašičky s prdíkama, jezdí na chatu a usmívaj se z rodinných selfíček na Facebooku. Já tohle neumím. Vaření mrkvičky, utírání pusinek a “přirozené úsměvy” byly asi vždycky mimo můj vesmír. Stejně jako ten slibovaný pocit mateřskýho naplnění, kterej se mi nějak vůbec nedostavil.

Jenomže to vím až teď, že já to mám jinak. Když už je pozdě.

“Jen si to užívej! Vyroste ti, ani nebudeš vědět jak! Tohle je to nejkrásnější období!” slýchávám od spousty rozněžnělých maminek odrostlých dětí a jenom přemýšlím, kde se stala chyba.

To jsem vážně jediná, komu to neustálé měnění plínek a tři hodiny spánku denně přijdou jako všechno, jenom ne nejkrásnější? Anebo tyhle mámy už prostě jen zapomněly?

Já svoje dítě miluju… ale stejně tak miluju spánek, večery u vína a sněhově bílé halenky beze skrvn.

A možná, že mi někdo řekne, že jsem sobec, až si zase postesknu po tom sladkým životě, co jsem měla předtím.

Ale já už dneska tuším, že v tom nejsem sama. Je nás mnohem víc. Na dětských hřištích, v mateřských kruzích, na návštěvě u kamarádky i ve frontě v sámošce. V knížkách a na blozích, ve skupinách na Facebooku, v soukromých rozhovorech nad hrnkem kafe.

Všude tam jsou příběhy žen, co to mají jinak a přece všechny stejně. Maminek, kterým se občas stejně jako mně a možná i tobě, stýská po člověku, kterým byly dřív.
Ne něčí manželkou, ne něčí mámou… Ale prostě samy sebou.

A proto ti chci říct, že...

I já někdy únavou usínám už i ve stoje. Brečím nad připáleným obědem a nikdo z přítomných to nechápe.

I já koukám do zrcadla a vůbec se v něm nepoznávám. Nedopnu svý oblíbený džíny a odmítám si koupit nový.

I já často kříčím, řvu a nadávám… A pak se bojím důsledků svých nenávratných rodičovských chyb.

I já někdy netuším jak dál. Koukám do zdi a snažím si vzpomenout, kdo vlastně jsem.

I já občas přemýšlím, kam se, kruci, poděl celej můj život a jestli to vůbec všechno stojí za to.

I já bývám zoufalá a nejradši bych toho človíčka roztrhla jak hada jenom proto, abych mu pak všechno odpustila pro jedinej roztomilej úsměv.

I já často přemýšlím, jestli se ještě kdy pořádně pomiluju. A bojím se, aby neměl milenku.

I já se hrozně snažím, a přesto často selhávám.

I já mívám pocit, že vůbec nic nefunguje a že jsem ta nejstrašnější máma na celým světě.

I já se stejně pořád někdy bojím, že jsem v tom všem sama.

V obavách a v pochybnostech. V téhle každodenní zkoušce z přijetí svých nejtemnějších stránek, o kterých jsem přesvědčená, že bych je vlastně vůbec neměla mít.

Jenže tu jsou.

A tak si vždycky, když už fakt nemůžu, vzpomenu na svoji mámu. Na to, jak se mi svěřila, že jí jednou, když jsem jako miminko celý dny v kuse plakala, napadlo, že mě nechá někomu před dveřma a uteče. Ta samá máma, co o pár let později pokaždý trnula u okna, kde jsem a jestli se mi něco nestalo. Moje vlastní, oddaná, milující máma!

Nejdřív mě to vyděsilo. Ale když nad tím teď přemýšlím, tak se mi vlastně hrozně ulevilo. V tu chvíli mi totiž došlo, že i ty nejlepší mámy si možná někdy neví rady. A místo abych se na tu svojí zlobila, začala jsem si jí vlastně víc vážit. Za to, že se nebála. Za to, že mi i takovou věc řekla.

Moje Zorinka je ještě malá, ale možná bych se jí taky mohla svěřit? Třeba až ji budu přístě uspávat a ono to zas nepůjde... Až budu zase nekonečně přecházet, zoufale houpat a tišit její pláč. Anebo až konečně usne a všechny naše boje na chvíli utichnou. Zkusím si přisednout blíž, pohladit ji po vláskách a tichounce jí pošeptat:

“Miluju tě, zlatíčko moje… Jenom si teď nevím rady. Jsem hrozně unavená... A taky rozzlobená. Ne na tebe, ale na sebe. Že netuším, co dělat. Že ti nerozumím. 

A moc se bojím. Že ti tím ubližuju, že jsem špatná máma, co neví, jak to dělat správně. 

Odpusť mi to, prosím tě. 

Já se totiž moc snažím, víš? A i když to zrovna třeba není poznat, tak jediný, co si přeju, je, aby nám bylo oběma dobře. 

Tak mi to promiň. Budeme se postupně učit spolu, hm? Možná, že to bude chvilku trvat, tak se mnou měj, prosím, trpělivost. Já se jí budu snažit mít taky. Slibuju.” 

- Máma Eva s desetiměsíční Zorkou

 

Dočetla jsi, mámo, a píchlo tě někde u srdce, protože se v tom všem trochu poznáváš? Taky vám to spolu někdy nejde? Ty už padáš únavou na pusu a miminko ne a ne usnout a dát ti chvilku klidu? Jestli chceš, zkus to udělat jako Eva. Prostě mu to ŘEKNI. Pošeptej mu do ucha, co tě trápí. Klidně i ve spánku. 

Jakkoli je tvoje dítě maličké, buď si jistá, že tě vnímá. Když se mu svěříš, možná pak spadne kámen ze srdíčka i jemu.

Temné příběhy mateřství 

Celý měsíc budou na Nevýchovném blogu vycházet články o zklamáních a černých myšlenkách v mateřství. Svěřují se mámy, které se někdy dívají do zrcadla, v němž se nepoznávají, a říkají si: “Jsem hrozná matka! Měla já ty děti vůbec mít, když nezvládám ani sama sebe?” Perfektní “depkové” téma na listopad, co říkáte? :)

Jenže - my věříme, že když se ty temné myšlenky dostanou na světlo, uvidíme, že možná nejsou až tak strašidelné. Ale docela normální. A že v tom nejsme samy, ale že jsou nás tisíce. I tisíce těch, kterým stačilo změnit úplně málo a z mateřského utrpení se stala pohoda. Sdílejte naše listopadové příběhy dál. Ať pošlou naději mámám, co se s nádherným dítětem v náručí topí v divných pocitech - a vyčítají si, že každou minutu nezáří jak na fotce z časopisu.

Sdílejte článek dál. Může hodně pomoct i ostatním mámám,
co o sobě pochybují:

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: s jakými strašáky a pochybnostmi bojujete vy?