Vyčerpaný rodič

Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala

Už měsíc jen valím oči, jak nám s dětmi může být hezky! To je zázrak :) Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala. Ale po těch prvních sedmi letech jsem měla pocit, že to byla naivita a jde jen o to, přežít. Teď si konečně umím svoje děti užít. (Dřív jsem se prakticky jen těšila, kdy půjdou večer spát.)

Marta

37 38

Nejkrásnější odměna. Myslela jsem, že se v tu chvíli snad rozpustím blahem…

Krásný den, Nevýchovňáci 🙂  Včera večer jsem dostala snad tu nejkrásnější odměnu, jakou jsem mohla dostat. ❤️  Chtěla jsem si dát sama vanu a pustit si nějakou hezkou hudbu a na chvíli odplout někam do klidu. No, jenže někdo tomu chtěl jinak 🙂  Emi chtěla se mnou. Nejdřív jsem jí vyhanela, ale pak jsem si vzpomněla na už nevím čí příspěvek tady, jak si to užili spolu.

A tak jsem si jí vzala do vany k sobě a vysvětlila jí že potřebuju ticho a jen ležet a poslouchat hudbu. Ona si ke mě lehla hladila mě a pak z ničeho nic na mě koukla a říká „už se těším až se to narodí“ a dala mi pusu na břicho. A pak se pritulila a ještě dodala „mam tě moc ráda“.

V tu chvíli jsem myslela že se snad rozpustím blahem. A sladká tečka na konec. Nebavilo jí už ležet tak si vzala hračky a potichoucku si hrála a me nechala se dál rozplývat se nad tím jak úžasnou dceru máme ❤️ ❤️

Lucie P.

8 9

Po uplakané, utrápené a ukřičené mamce už není ani památka

Za chvilku to bude rok, co jsme v kurzu, a po uplakané, utrápené, ukřičené a nechápavé mamce už není ani památka. Díky, Katko Králová, díky, Nevýchovo! <3

Helena

11 12

Před Nevýchovou jsem to se 3 dětmi nezvládala. Teď vím, jak na to…

Před Nevýchovou byl u nás doma velký mazec, já to nezvládala a chtěla jsem více klidu. Jsem vznětlivá povaha, to bohužel ještě trvá, ale mnohem lépe se na tom s Nevýchovou pracuje.

S Nevýchovou máme lepší vstávání s dětmi, v kině se nehádají, kdo si kam sedne, nakupují za vlastní penízky a už pochopily, že je lepší nejen utrácet, ale i si šetřit. Načasovali jsme usínání s maminkou, každý 20 minut. Když se domluvíme, tak to funguje na vše, občas se ale stane, že se už dopředu dohodnout nechtějí, ale postupně to zvládáme.

Moje sebedůvěra ještě nění dokonalá, tak ani ta výchova ještě není dokonalá, ale vím, jak na to, a to je bezva. Karolínka, 9 let, výborný, tam je to super, Robik, 6 let, jak kdy, většinou jo, a Beky, 6 let, někdy vzdoruje, někdy se vzteká, někdy tvrdí, že to je jen její dohoda, ale je to mnohem lepší.

Po každem videu se cítím krásně a jdu do toho naplno, pak to občas nezvládnu a vrátím se něco zpět, ale vstanu a zase o něco to posuneme, někomu to jde asi rychle, někomu pomaleji. No občas sama sebe slyším jak moralizuju a jak to děti štve a říkám si buď ticho, vydrž to, ale někdy to vylétne z úst dříve, než si to uvědomím.

Marcela Janišová

6 7

Mala som pocit, ze nezvladam deti. Teraz u nich pozorujem uvolnenie a aj ja som vyrovnanejsia

Pred Nevychovou som sa citila ako matka, ktora vobec nevie co robi. Kym som mala jedno dieta, v podstate sme nemali velke problemy. Ale s prichodom dalsieho syna po relativne kratkom case sa to zacalo kopit. Mala som pocit, ze nezvladam deti, nevedela som si dat rady v mnohych veciach.
Mala som v tom case 2,5 rocneho a 10 mesacneho syna. Kazdy uplne ine potreby, v inom case. Po porode druheho syna som sa paradoxne zacala viac venovat tomu starsiemu, aby nemal pocit odstrcenia, ale efekt to nemalo nic moc.

S Nevychovou som si vstupila do svedomia, zistila som, ze je to cele o mojom nastaveni. Ukludnila som sa, zacala som viac komunikovat, menej rozkazovat. Uvedomila som si ako som vyrastala ja, a aj ked mam skvelych rodicov, panovala u nas skor policajtska a ucitelska vychova, a ja ako dieta som bola z toho skor zakriknuta a bala som sa rodicom povedat ked som mala nejaky problem.
Toto zistenie ma vedie k tomu, spravat sa k mojim detom inak, aby sa mi nebali povedat cokolvek, aby nerobili co nechcu, aby sa nebali ukazat strach z niecoho. A zatial sa mi to celkom dari, aj ked este casto zachadzam do policajtovania, hlavne ked som v strese.

Zacala som sa divat na deti ako na uzasne bytosti, a nie ako na male deti co nicomu nerozumeju. Medzi uspechy urcite radim sposob komunikacie starsieho syna, teraz 3r.4m. Pouziva slova ako „Potreboval by som“, v hrackarstve sa mi uz nehadze o zem, ale miesto toho aby vyberal darcek pre seba k meninam, vybera co kupime mladsiemu synovi a potom mu to s nadsenim doma ukazuje :)
Ked som mu povedala, ze nech este popozerame nejake hracky (v nadeji ze zistim co by chcel pod stromcek) tak mi v klude povedal: „Maminka, nemusime pozerat, uz sme vybrali, mozme ist domov.“ Pred rokom sa mi tam hadzal o zem ako chcel vsetko, a teraz toto.

Dalsi uspech je, ze odkukava ako utesujem mladsieho syna ked place, alebo aj jeho, a sam k nemu pride, obijme ho a povie „Hugik neplac, som tu s tebou“. Dokonca zrovna dnes rano, mladsi plakal pre vsetko a ja uz som na to nemala nervy lebo sme zase nestihali do skolky, a starsi ho objal a utesil, az mladsi prestal plakat a ukludnil sa. Nastavil mi take zrkadlo, ze stacilo sa na chvilu zastavit a byt tam s nimi a hned bol klud.

Dalsia vec je dnes spominany poriadok. Trojrocny syn sa sam ponukne ze utrie prach ked poviem ze idem upratovat. Po mladsom uprace hracky, pomaha mi skladat pradlo, pomaha mi s varenim a sam si povie co urobi on a co ja. My uz ani nejak nepouzivame slovo dohoda, plynie to tak nejak samo.

Ked pozera rozpravky, a potrebujem aby sa uz isiel kupat, tak to len poviem, a sam mi povie ze kolko este bude pozerat a potom pojde. A fakt to vypne a ide. Takto to robi vo viacerych situaciach sam od seba, napriklad este zaparkujem auto a pojdem sa obliekat a podobne. Zo zaciatku som sa ho pytala co potrebuje aby sa uz isiel obliekat, teraz uz to hovori sam od seba.

To je asi ta hlavna zmena, zaujimam sa o to co potrebuju deti, nie len o to co potrebujem ja aby sa spravilo. Zivo mam pred ocami situaciu ako manzel rval syna do oblecenia aby ho zaviedol do skolky, a on sa chudak vzpieral a plakal. To bolo posledny krat co sa to tak udialo.
Zazrela som ako pokukuje po mladsom synovi ktory sa hral s autom. Vtedy este velmi dobre nerozpraval, tak som sa ho spytala, ci by s achcel chvilku zahrat a potom sa poobliekame. A on ano, ze minutku. Tak sa hral asi 20 sekund, sam za mnou prisiel ze uz sa ide obliekat.

To uz cumel aj moj manzel, ktory mi sice dava za pravdu co sa vychovy tyka, ale nevie alebo nechce sa zmenit, aj ked v niecom uz aj on pouziva nevychovne principy a ani o tom nevie :) Je toho este vela co by som chcela zmenit hlavne na sebe (a aj na manzelovi), ale na detoch nemam co menit. Tie dva problemy spominane na zaciatku vyplyvaju z manzelovho spravania, takze je to len jeho zrkadlo, a musi to chciet zmenit on.

Deti su teraz stastne (dufam). Pozorujem u nich take uvolnenie doma, vzdy ked prideme od babky, kde sa musi posluchat. Zrazu skacu po gauci, nahanaju sa, akoby vedeli ze doma sa mozu prejavit naplno, uvolnene. Kedysi by som sa na to divala ze preboha ja ich nezvladam, u babky posluchaju a doma mi skacu po hlave. Ale teraz to vnimam uplne inak. Neboja sa prejavit svoje pocity, temperament a som za to rada (a niekedy skacem po gauci s nimi :D)

Ja som vyrovnanejsia. Stava sa mi taka vec, ze ked obcas upadnem do poucania, akoby som vedla seba videla moje druhe JA ako na mna pozera a vravi, co to tu trepes, pocuvas sa??? Vtedy sa az zasmejem sama nad sebou, ze chrlim frazy ako moji rodicia kedysi a deti ma ani nevnimaju, zastavim sa a ak to co mi tak vadi nie je smrtelne dolezite (co nie je skoro nikdy) tak zostanem radsej ticho.

Nezaoberam sa kopou zbytocnosti, neriesim hluposti a mam tak viac casu na dolezite veci. A na radu z piateho tyzdna kurzu som si po troch rokoch dopriala cas pre seba, bez deti, mimo domu. Kazdy tyzden idem na kurz sitia, na dve hodinky, tesim sa na to cely tyzden, lebo len tam rozmyslam o tom co sijeme, a nie o tom co budem varit, co budem s detmi robit a podobne. Matka vo mne vypne a uziva si svoj cas :) Takze dakujem ze ste mi vstupili do zivota!

Barbora

6 7

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

58 59

Ještě před měsícem jsem byla hromádka neštěstí, že si s Naty (15m) nevím rady…

Jsem v nevýchově 5 týdnu a jen žasnu. Uvědomila jsem si tolik věcí co dělám špatně a přitom je to tak jednoduchý. Natálka (15m) sice mluví tou svou řečí a nikdo jí nerozumí ale, teď jsem nejspokojenější maminka na světě. A to jsem byla ještě před měsícem hromádka neštěstí, že si s Naty nevím rady že, si potřebuji odpočinou.

Pořád se vztekala a řvala pořád něco chtěla v noci mě nenechala vyspat vstávala tak 4× za noc a já jsem byla nevyspalá a říkala jsem si to tak dál nejde něco se musí změnit. Pak jsem si vzpomněla že, Manželovi jeden kamarád Marek říkal o nevýchově a že má super vztah ze svojí dcerou Sárou. A říkala jsem si že to chci taky tak, co dělá jinak že jim to tak funguje…… Tak jsem do toho šla.

Opravdu jsem ráda že, jsem do toho šla. Začala jsem s Naty komunikovat a ptát se co chce a nějak to začalo fungovat a přebalovaní, krmení bez problému a to jen že jsem jí dala prostor. Už se ani nevzteká a já jsem klidná a v noci se budí jen jednou a to až v 5h ráno na mlíko a dál spíme tak do 8h. Jsem moc ráda že jsem na to přišla.

Jana H.

16 17

Napětí mezi námi zmizelo, na dcerku (3) už nekřičím a ona spolupracuje…

Tak minulý týden u mně proběhl zatím můj největší a nejzásadnější AHA moment týkající se mého vztahu s Karličkou. Od té doby, co se Karlička narodila, tak mezi námi dvěma panuje napětí. Prostě tam pořád je. Každou vteřinu už tři a čtvrt roku.

A já si minulý týden uvědomila, že jsem chtěla být dopředu tak dokonalá máma pro své dítě, že jsem od začátku zaplula do role Mámy. Jenže hrajte roli tři a čtvrt roku, to nedáte. To nejde. Takže jsem se postupně stala nervózní křičící a vyčerpanou troskou, a proto jsem vstoupila do Nevýchovy, protože jsem to takhle nechtěla.

A já si to minulý týden uvědomila, že hraju roli, že to nejsem já, že nejsem autentická.

A jakmile jsem si to uvědomila, tak ze mě něco spadlo, na Karličku nekřičím, napětí tam taky není (pořád ho hledám, ale nenacházím), Karlička spolupracuje, smějeme se, nemáme „scénky“. Najednou jsem ráda v její společnosti a jsme tak nějak s lehkostí. Vesmír se změnil:-)

Nevím, jestli nám to vydrží napořád, ale ten pocit od posledního týdne stojí za to. Nevýchovo a nevýchovná rodino, díky moc! Je to fakt fajn pocit.

Zuzana

7 8

Mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře

Mám dva kluky 3 a třičtvrtě a 1r. Jsou to moje zlatíčka pro které bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila jak se to na mě poslední dobou všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani nechtěl chodit k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám a často si to trochu vybíjela na dětech a ty mi to potom vracejí formou hysterických scén za které mě potom ještě kritizovala rodina (hlavně babičky) a poukazovaly na to jak jsou děti rozmazlený a dělají si co chtějí – rada od nich ale žádná :)

A pak jsem našla kurz, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to.

Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to strašně znát. Jsou spokojení, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě. Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky Nevýchovo !!

Šárka Dědinová

41 42

V roce a půl dcery jsem si myslela, že to nezvládám a další dítě mít nebudeme…

… mám doma dvě taková éra . A to první byla dcera. Když měla rok a půl myslela jsem si, že to prostě nezvládám a další dítě asi nikdy mít nebudeme protože na to nemám nervy. Ale začala jsem sledovat Nevýchovu a videa a začala měnit svůj přístup.

S chlapečkem už je to pro mě větší pohoda i když okolí jen zírá, co všechno malej dokáže a co mu dovolím a jsem v klidu, protože vím, co zvládne a co ne a dokážu se s ním mnohem líp domlouvat na tom, co potřebuju já a co on.

Yveta Pernicová Galová

6 7

Dcerka bola uplakana a vobec nam to nefungovalo. Zmena zacala ked sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy…

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Katarína

6 7

Malý stále plakal a uspávání bylo peklo na zemi. Teď už vím, co potřebuje…

Moc děkuji za webinář. Mám doma 4 měsíčního kloučka, takže vše, co padlo jen znovu a znovu otevíralo aktuální situace. Krásně se mi ukázalo, že jsem konečně vykročila správnou cestou k té malé osůbce.

Když jsem se vrátila z porodnice, byla jsem vystresovaná. Tolik jsem se těšila na to malé štěstí a najednou tu bylo ONO. Malé nanicovaté COSI, co pořád řve, nenechá mě vyspat, nic s ním neudělám, … Napadaly mě strašné myšlenky typu- „Jsem hrozná matka.“, „Nikdo se o něj nebudu schopná postarat.“, „Ať už si TO konečně někdo odnese.“ , „S kýmkoliv se bude mít lépe.“…

Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná matka, co už nemohla dál a tak započala nová taktika vymyšlená manželem. Do půlnoci se o malého staral manžel od půlnoci já, aby se vyspal do práce. Vydržela jsem týden a i ten se zdál jako nekonečný. Bohužel manžel asi nemá potřebnou snahu a touhu zjistit, co je špatně. Takže když malý stále plakal a on už vyzkoušel vše od A do Z, tak ho prostě odložil do postýlky a nechal ho vyřvat. Ano, mělo to svou jistou výhodu. Malý byl tak vysílený, že poté co kolem 10 padl, tak spal až do 2, 3 ráno… ale za jakou cenu?

Po týdnu jsem už nemohla poslouchat, jak malý beznadějně pláče a volá mě. Uvědomila jsem si, jak strašně se musí cítit. Jakou beznaděj a smutek musí zažívat. A to jen proto, že jsem od něj de facto utekla. Řekla jsem si DOST a začala jej sama uspávat.

Vzala jsem jej do náruče a začala broukat kousek písničky pořád dokola. Nervozně jsem čekala, kdy konečně usne. Hlad v břiše hlodal. V hlavě myšlenka- super zase nebudu mít ani chvíli pro sebe, můžu se akorát tak rychle navečeřet, osprchovat a honem spát…

Večery byly stále peklo na zemi. Jen co se blížil večer, měla jsem křeče v břiše, malý mi dokonale zrcadlil mou náladu… Sice to byl pokrok, už jsem tu byla s ním, pro něj, ale stále to nebylo ono. Stále byla někde chyba. Až nedávno mi to došlo…

A uspávání dnes?

Malého nakojím, položím do postýlky, lehnu si vedle do postele a pokud chce (někdy se mi zdá, že mě odstrkuje a chce mít svůj prostor, svůj klid) tak jej držím za ručičku. Nezpívám, nebroukám, nemluvím, jen tam jsem. A to je přesně to, co potřebuje. Jenom vědět, že tam pro něj jsem, že není sám.

Zkrátka a dobře, děkuji za tento webinář i za mnohé jiné zajímavé a oči s duší otevírající články, které mi chodí na e-mail. Přiznám, že ještě nebyl jediný článek při kterém by slza neukápla.

Vaše články jsou hluboce zasahující do citů a snad i díky tomu, tak pomáhají. Protože to ,co si prožijeme, jen tak nezapomeneme. Děkuji mnohokrát za prožité. Že i díky Vám mám v postýlce parťáka a ne ONO.

Petra Barnetová

18 19

Zvládla jsem s dětmi (3 a 6) večerní usínání, které je u nás téměř denně problém

Tak mám díky Nevýchově a vám tady zas teď krásný pocit na srdci ❤️  Večerní usínání je u nás téměř denně problém. Dnes tomu nebylo jinak 🙂

Já byla po celým dni dnes fakt unavená, děti uspával partner, malá (3) za mnou furt běhala a syn (6) si místo spaní prozpěvoval Jožin z bažin. Po těch všech „potřebuju ještě tohle a tuto“, což trvalo už nějak od osmi, půl devátý večer, když ani v půl desátý ještě ani jeden nespal, taťka byl už fakt nervní, trochu už křičel, naštvanej na ně a především na mě (to je vždycky, když mu něco nejde s dětma) tak se šel uklidnit na balkon na cigaretu (kde sedí doteď 😀) no a já teda šla do ložnice za dětma.

I když moje vidina už byla fakt, že se z křesla únavou nezvednu a pustím seriál. Načež se mi teda podařilo položit je konečně horizontálně a přikrejt peřinama. A malá vyhrkla „Mámo, ale vždyť jsme neměly rybí tuk!“ (dostávají denně lžičku).

V té vteřině, kdy mi prolítlo hlavou, že budu muset do kuchyně, najít rybí tuk, přichystat lžičky, každýmu kelímek na zapití, zase se budou muset zvednout minimálně do sedu, pak si nebudou chtít lehnout, budu muset odnést to vše zpátky do kuchyně, možná pak budou chtít ještě čůrat zas.. v té vteřině jsem se zastavila, sedla na postel a se zavřenýma očima řekla jen „Jo, přinesu rybí tuk, ale buďte teď chviličku zticha, já to potřebuju rozdejchat, ať se nemusím vytočit“. 

Děti okamžitě ztichly a za chviličku jsem cítila, jak mě z každý strany hladí po hlavě jejich maličký ručičky. Smály se na mě, objala jsem je, přinesla rybí tuk, vše proběhlo ok. Chviličku potom obě usnuly s úsměvem na rtech a já mám doteď ten krásnej pocit u srdce…

Kdybych to nezvládla a rozkřičela se na ně, usnuly by pravděpodobně ve stejnou dobu, už byly fakt unavený, ale s pláčem a já bych tu teď s bolavým srdcem nejspíš psala, jak jsem to zas dneska nezvládla.. DÍKY 🙂

Martina Kadlecová

0 1

Před kurzem Nevýchovy jsem byla často bez nálady a podrážděná

Před kurzem jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady, protože jsem všechno musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu. Pak jsem byla podrážděná a bez nálad. Nevýchova mi pomohla v tom, že teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma. 

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Teď se cítím v pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Martina Krystenová

8 9

Teraz vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti

Prišla som na to, že mám skvelého manžela, ktorý bol ochotný ísť do toho so mnou a vždy ma nevýchovne podrží, keď mne dochádza fantázia a sily. Ďalej že mám úžasné detičky, ktoré prijali tento spôsob komunikácie úplne úžasne a ja sa len čudujem, čo dokáže moja 4 ročná dcérka vymyslieť.

Potom že sa dá nevýchovne dohovoriť s kýmkoľvek a kdekoľvek (a ak sa s niekým dohovoriť „nedá“ aspoň zo mňa spadne balvan, že som sa mohla vyjadriť a povedať čo mám na srdci),

a čo je super, že mi manžel navrhol, že 5× do týždňa mám večer vypadnúť na dve hodinky z domu a on postráži deti. No a tak som začala chodiť do Fitka a plavárne a nielen že sa cítim úžasne, že robím niečo pre seba, ale za tie 2 hodiny „vypnem“ a relaxujem a priznám sa, že takýto pocit som nezažila už asi 4 roky (odkedy sa nám narodila prvá dcérka)

No a úplne najviac milujem ten pocit, keď sa po tých 2 hod vrátim a deti sa mi každý jeden večer hodia okolo krku a tvária sa ako keby ma minimálne mesiac nevideli to ma vždy dostane. 

A ešte že viem aj ja povedať ako sa cítim a čo potrebujem (pretože seba som nikdy neriešila. Vždy som sa snažila uspokojiť potreby druhých… ha, a teraz som tu aj ja a je to super, keď vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti) a konečne mám pocit, že môj život sa začína uberať tým správnym smerom a je zmysluplnejší. No proste, som spokojná

Katarína

6 7

Kurz mi pomohl ukázat cestu, jak vychovávat a nebýt z toho frustrovaná

Milý týme Nevýchovy, chtěla bych Vám ze srdce poděkovat za Vaši práci, kterou jste odvedli při přípravách kurzu. Myslím, že tento kurz je velmi přínosný nejen pro výchovu malých dětí, ale uvedené principy se dají uplatnit i v zaměstnání nebo ve vztazích.

Internetový kurz si ke mě našel cestu přesně ve chvíli, kdy jsem něco podobného potřebovala. Doma jsem v tu dobu měla 1,5 roční holčičku a bylo mi smutno z toho, jak pořád musím něco zakazovat, říkat „ne“ a dirigovat ji… Otevřeli jste mi oči a pomohli ukázat cestu, jak vychovávat a nebýt z toho frustrovaná.

Zatím mi principy nejdou uplatňovat vždy a stoprocentně, přiznám se, že když jsem unavená nebo ve stresu, tak mi nervy někdy ujedou… Ale snažím se a cítím, že to opravdu jde, když se chce, a to je velká motivace.

Doufám, že se mi podaří se z role „učitele“, ve které jsem se v základních charakteristikách na začátku kurzu, ač nerada, našla, být dcerám (nedávno se nám narodila druhá holčička) partnerem a prima mámou. Bude to ještě dlouhá cesta, ale už teď mi na ní svítí světlo naděje, že to lze zvládnout.

Tak ještě jednou dík za Vaši práci, pomáhá mi. 

Eva Krákorová, máma dvou holčiček

1 2

Dřív jsem se snažila synovi často vyhovět, i když se mi to třeba nelíbilo. Teď jsme oba spokojení

Chtěla bych se podělit o další úspěch v mém nastavení. Týká se hranic. Mám pocit, že jsem se synovi (20 m) snažila často vyhovět a to i když se mi to třeba nelíbilo.

Nechala jsem ho třeba vykramovat celou kuchyňskou linku, rozpatlat krém všude možně, nechala ho lézt kam chtěl, atd. Těch věcí však s věkem a jeho potřebou stále něco zkoumat přibývalo, je totiž opravdu zvídavý a dost živý. No a já jsem pak jen uklízela a byla jsem z toho unavená a otrávená, nebo jsem se bála, co zase provede. To vedlo k tomu, že jsem mu, aniž bych chtěla, zase začala na všechno říkat ne, z čehož byl otrávený a vzteklý on.

Teď sama se sebou hraji hru VADÍ, NEVADÍ.
Když si řeknu, že mi to opravdu vadí, tak mu to vysvětlím, že mi to vadí, nebo že je mi to nepříjemné, nebo že se o něj bojím. Když si řeknu, že nevím, tak ho to nechám zkusit, a podle toho, jak se u toho cítím, si řeknu, jestli mu to příště dovolím znovu nebo ne.
Nemůžu říct, že nejsou situace, kdy se nevzteká, ale já jsem u toho klidná a vím, že to opravdu nechci a on to po chvilce pochopí. No a u spousty věcí jsem zjistila, že mi nevadí a on i já jsme spokojeni. :-)

Kristýna Timčaková

1 2

Mých 7 měsíců v Nevýchově aneb povzbuzení pro nás všechny.

Můj Honzík, miminko po těžkém porodu a složitém startu do života, měl to štěstí, že se narodil dvěma milujícím se lidem, kteří se o něj starají, jak nejlíp umí.Ale někdy je to pro nás těžké, protože Honzík je velmi aktivní a zároveň neklidný a i když se já s táta moc snažíme, nedokáže přijímat naši fyzickou lásku a my nerozumíme, co ještě udělat líp, aby byl s námi spokojený.

A tak zkoušíme všechny osvědčené rady a jsme už vyčerpaní z toho, že nic nefunguje. Budí se 10× za noc a pořád pořád pořád brečí.Jak to, že to nejpřirozenější na světě, nejsilnější cit – láska se mění často v nenávist, která pochoduje po naší domácnosti a táta Honzíka někdy říká, že nám bylo předTÍM líp.

Často přemýšlím o tom,jak je možné,že mé dítě je tak jiné,než jsem já a snažím se ho, jak roste nadchnout pro věci,které miluju já.Jenže jeho nic nebaví,všechno bojkotuje a já už fakt nemůžu.

Když se mu narodila malá ségra,ještě se to zhoršilo.Hned jak to šlo,dali jsme Jendu do školky a každý večer si vyčítali,že se ho zbavujeme,ale jinak bychom to prostě nezvládli.O to rozervanější jsem byla,když cit k dceři byl tak jasný,čistý a láskyplný a já se pořád co nejvíc snažila najít ho v sobě i k Jeníkovi.

PAK JSEM NAŠLA…ne, PAK SI MĚ NAŠLA NEVÝCHOVA

Přeju ti krásné brzké 4. narozeniny, Jendo. Nejúžasnější kluku na celém světě. Moc jsi mě toho naučil. Miluju každou chvilku, co jsme spolu a těším se na tebe, když jsem bez tebe. Díky, že můžu vyrůstat po tvém boku a spát vedle tebe, i když chrápeš jak tank. Když mě hladíš po tváři, než jdu spát a říkáš vše svýma modrýma očima.

Vím, že je jedno, co bylo, hlavní je, že jsme se našli. To je pro mě vše na světě. Děkuju, že sis nás vybral! A děkuju Katce a ostatním, kteří se podílejí na Nevýchově. Díky všem, co dočetli až sem, já už přes slzy skoro na monitor nevidím. Věřte, pokud to nejde, že brzy bude líp, děti vám pomohou.

Aneta

6 7

Jak to můžu všechno zvládat? Nejsem na to sama: mám 3 malé pomocníky

Často dostávám otázku, jak to můžu všechno zvládat, a dnes se to opět ukázalo: nejsem na to totiž sama. Vedle mnoha velkých pomocníků mám 3 malé, své největší partnery :-) Když je potřeba, dokážou zastavit příval mého vzteku či nervozity větou: „Mami, buď v klidu“. Když mi nestačí 2 ruce, podají na pomoc tu svou.

Dnes po obědě mi hystericky řvou 2 menší děti pod stolem, jsou unavené a potřebují převléknout a uložit. Chvíli váhám a pak se rozhodnu začít s tím nejmenším. Jsem v koupelně a slyším syna (3,5r), jak říká dceři (2r): “Pojď Klárko, já ti něco přečtu. Sedni si na mě na pohovku a já ti budu číst knížku.”

V klidu uložím nejmenšího a pak se vracím do obýváku, kde jsou obě starší děti stále zabrány do četby. Tak si jen opodál sednu a pozoruju je a užívám si toho pocitu, jak život velmi dobře funguje i bez mého zasahování. Mateřství může být občas až trapně jednoduché. Tak si ho užívejme :-)

Katka Marešová, máma 3 dětí

14 15

Naše holčičky (4 a 2 roky) jsou teď samostatnější, sebevědomější a daleko méně se vztekají

Před nevýchovou u nás panovala napjatá atmosféra. Já, manžel i děti jsme si tak nějak nerozuměli. Hádky byly celkem časté, tisíckrát jsme vždy něco museli opakovat a nebylo nám prostě spolu nejlíp. Ačkoliv jsme se s manželem snažili, děti nám to vždycky komplikovali.

Máme 2 hodně živé holčičky (4 a 2 roky) a už od začátku jsme věděli, že to s nimi nebude lehké. Vše potřebovali zkoumat, hranice skoro žádné neznaly a my se o ně báli. Takže jsme spoustu věcí zakazovali, při každém nebezpečném kousku trnuli strachem o ně a na čas pro nás jsme úplně zapomínali.

Manžela děti moc neposlouchali, já jsem na tom byla s nimi lépe- jelikož dokážu udělat zábavu ze spousty věcí. Ale i tak mi přišlo, že mě děti nerespektují. Pořád jsme se uklidňovali, že jednou z toho musí vyrůst. Spoustu křiku a hádek způsobovala vzájemné neporozumění a trvání na našem požadavku.

S Nevýchovou se sobě navzájem otvíráme. Jsme upřímní, říkáme si, co potřebujeme, a učíme se naslouchat tomu druhému. I když jsem myslela jak hodně spolu mluvíme, tak teď spolu už konečně začínáme pořádně komunikovat. Ne jen říkat co kdo musí a má udělat. Už je menší problém jít spinkat, oblékat se či uklízet. Takže není celý den jen na nás, ale i na našich dětech.

Učíme si dělat čas i jen sami na sebe a opravdu nás ty děti i nechají chvilku odpočinout. A čeho si na Nevýchově hodně cením je, že se učím odhodit strach a učím se jim důvěřovat. Nechávat věci na nich a hlavně i podle nich. Situace začínám vidět s chladnou hlavou a hledám řešení bez afektu.

Dětem se znatelně zlepšila komunikace. Méně si vyžadují pozornost, jsou víc samostatnější, sebevědomější, začínají říkat svůj názor. Mají menší problém spolupracovat. Když vědí že si spoustu věcí můžou zkusit tak už je pak nelákají. Daleko méně se vztekají a když už k tomu dojde tak je to záležitost na pár vteřin. Jsou na sebe hrdý a já zase na ně. Dohody je baví, ke křiku už se vrátit nechtějí. Pořád mi říkají jak mě milují. Cítím z nich, že jsou šťastní.

Partner je ze změn nadšen. Nejen ze změn u dětí, ale hlavně i u mě. Byla jsem už unavená z věčného mluvení a zodpovědnosti a jednala pod afektem a potřebovala mít všechny věci 100% a podle sebe. Teď dávám rodině víc prostoru a důvěry. Atmosféra u nás doma se zklidnila. Nevýchova pro mě znamená možnost žít spolu, důvěřovat si a propojit naše Světy v jeden celek.

Kateřina Koutníková

15 16

Už si zrazu nachádzam čas a užívam si tu a teraz

Stále som hľadala niečo, čo mi dá ten nadhľad nad každodenným kolotočom, rutinou, čo mi pomôže užívať si tu a teraz. A nevýchova mi skutočne pomohla.

Vážim si viac svojich detí, som viac vďačná za svojho manžela a to mi dáva pokoj a práve ten nadhľad, tú schopnosť, robiť jednu vec za druhou a nestresovať sa tým, čo ešte všetko treba urobiť a prečo nemám čas na kreatívne veci alebo na porozprávanie sa s deťmi.

Teraz si už zrazu nachádzam čas na to ísť von, keď svieti slnko a nie „až,keď bude hotové to či ono“. Ďakujem

Tatiana

6 7

Mateřství jsem si moc neužívala… Po kurzu se cítím mnohem líp a pěkně nám to s Eli jde

Dobrý den Katko, moc Vas zdravím a moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou. 😉

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super. 😁

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak ta muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Markéta Spilková

39 40

Dřív jsem nenechala děti (4m) za žádnou cenu plakat. Výsledkem byly ještě větší scény…

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4 měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno. Děti jsem při každém zaknourani brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad, apod.

V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vycerpana, bezradná…

Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jakoby čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala prebalovat. Koho by to nenastvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plinku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále😉. Díky moc za nakopnutí.

Petra Nováčková

44 45

Nevýchova pro mne znamená klid v rodině

Před kurzem jsem byla máma, která se snažila vše řešit po dobrém, vysvětlovat, opakovat. Tohle však se u mé dcery nesetkávalo s očekávanou odezvou, a tak jsem křičela. Vždy jsem věděla, jak se má co dělat, a žralo mě, když to tak nebylo. V Nevýchově jsem necelé tři měsíce, mám zhlédnuté 3 týdny. Jedu si svým tempem.

Stala se ze mne klidnější máma, víc se směju. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak vypadá skutečná dohoda. Ne jednostranná, jak jsem ji běžně praktikovala. Už vím, že je v dohodě důležité, aby se mohly obě strany vyjádřit a říci svůj názor. Dlouho jsem také od své dcery slýchala „nevím“. Dnes si i ona umí říct, co a jak chce a potřebuje, a společně se snažíme najít cestu.

Díky Nevýchově s dcerou (7 let) zažíváme klidná rána, bez věčného napomínání. Předala jsem jí odpovědnost. Ze začátku to moc nešlo, nehlídala si čas. Já byla zoufalá, pořád jsem za ní chodila a popoháněla jí. A tak jsme vymyslely, že jí čas hlídá telefon, a to pomohlo. Dnes ráno jsme si před odchodem na autobus 20 minut hrály karty! Stejným způsobem jsme naplánovaly večerní ukládání do postele.

Domácí úkoly před Nevýchovou byly peklo. Seděly jsme u nich třeba dvě hodiny. Obě vynervované, neobešlo se to bez křiku a pláče. Dnes nám úkoly zaberou maximálně půl hodiny. Udělaly jsme z nich zábavu. Hrajeme si, soutěžíme. A slýchám věty typu „Mami, dneska mě ty úkoly bavily. Teda ne moc to psaní, ale celkově to bylo fajn.“

Líbí se mi, když si předem domluvíme, jak co bude probíhat, já jí řeknu svoji představu, ona svou, společně je dáme dohromady a pak se podle plánu držíme obě. Třeba když je nemocná, je doma a já potřebuju dělat věci do práce. Určíme si, co kdy bude, a jde to. Takových příkladů bych mohla napsat mnohem víc. A jsem za to ráda. Dcera je celkově klidnější. Nebrečí. Dokáže si říct, co potřebuje. Nevýchova pro mne znamená klid v rodině.

6 7

Před Nevýchovou jsme byli zbytečně nervní

Manžel poslouchá se mnou a právě mi řekl, že kdybychom znali Nevýchovu před 4mi lety, výchovu starší dcery bychom si opravdu užili a nebyli zbytečně nervní a neřešili každou blbost a navíc špatně. Byli bychom veselejší a chápali bychom mnohem víc vztah příčina – důsledek ve výchově. Díky!

Klára Černohousová

6 7

Uspávání: ani čtyři malé děti v rodině nemusí být vždy noční můra

Jak se dají taky uspávat děti (nebo rodiče?).

Dnes bylo těžké odpoledne i večer. Navíc manžel musel pracovat, takže jsem neměla svou podvečerní čtvrthodinku. V jednu chvíli mi to přišlo už neúnosné, katastrofa na obzoru, a tak jdu za dětmi s tím, že už jsem vyčerpaná a potřebuju klid a že je tedy uložím.

Odvedu dceru 2a3/4r a syna 1a3/4r do jednoho pokoje, oni si vlezou do manželské postele, kde spí s mužem,já je jen přikryju a popřeju dobrou noc. Jdu to ze sebe smýt do sprchy a pak přichází syn 4a1/2r, že nemá plyšáka. Jdu se tedy podívat znovu do toho pokoje a vidím, že si obě děti došly do knihovny každý pro jednu knihu a tu si teď opět v posteli přikryté peřinou čtou.

Znovu jim popřeju dobrou noc a jdu do druhého pokoje, kde položím miminko do cestovní postýlky, to si tam chvíli šmidlí pacičkama a pak usne, a s nejstarším synem si lehnu do druhé manželské postele a dáme si každý do ucha jedno sluchátko walkmana a já pustím hudbu, při které si normálně každý podvečer medituju. Syn vytuhne po dvou písničkách, já naberu novou sílu.

Vždycky to nevypadá takhle. Občas si prostřední děti v tom pokoji hrajou hodinu, než si vlezou do postele a usnou. Občas si hraje jen jeden z nich a druhý spí. Jednou jsme tam dali tři nejstarší a po 2hod, co si hrály, aniž bychom do toho my nějak vstoupili, se každý odebral do nějaké postele.

Občas mají děti citlivější období a vyžadují naši fyzickou přítomnost, dokud neusnou: ležím se synem v náručí v dětské postýlce a u toho si medituju, jsem s dcerou v pracovně, kde spí, když jsme doma, a čtu si nebo píšu do deníku. 

Kateřina

22 23