Vyčerpaný rodič

Dřív jsem nesla tíhu odpovědnosti za celou rodinu. Už nemusím. Zodpovědné se naučily být děti

72 73

Doma je teď mnohem lepší, klidnější atmosféra

Děkuji Nevýchově za skvělý kurz. Tahle „věc“ a všechno kolem ní mi pomáhá vytvářet lepší, klidnější, krásnější rodinnou atmosféru. Pomáhá mi odpouštět si emoční úlety, pracovat na sobě, problémy přetvářet na projekty, mnohem více si užívat čas s dětmi.

Začala jsem si konečně uvědomovat a říkat si o své potřeby. Zlepšil se náš vztah s manželem, máme úspěchy i neúspěchy, ale správnou cestu…

Monika

53 54

Manžel si nemůže Nevýchovu vynachválit

Pátý týden skoro u konce a my máme doma několik velikých úspěchů. :-) První přišel vlastně ještě před začátkem kurzu po shlédnutí několika videí na stránkách Nevýchovy. A to byl ten poslední pošťouch, proč jít do kurzu.

Hned v prvním týdnů jsme zvládly jídlo, tedy spíš ‚stolování’, i přebalování. Naším největším úspěchem je můj vnitřní klid a pohoda. Manžel si nemůže Nevýchovu vynachválit. I my dva jsme mezi sebou našli ztracenou rovnováhu. Už v Terce nevidíme překážku, teď je to náš parťák. Najednou není těžké mluvit před nimi o svých pocitech a emocích. I můj manžel Rob mi občas řekne, jak se cítí…

Jsem hrdá na sebe, Terku i Roba. Díky, Nevýchovo…

Lucka

51 52

Syn mi teď se vším pomáhá. Bez odmlouvání

Děkuji nevystihuje to, jak skvěle nám je, Katko! Dnes je to druhý den, co jsem synovi (5 let) partnerem. Žádný pláč, žádný křik, žádný stres… On je šťastný a já též. Je nám fajn. Vše dělá sám bez odmlouvání a chce mi se vším pomáhat. 

Dokonce nemusím občas ani nic říkat a uklidí nebo mi sám pomůže s domácími pracemi. Máme tak více času na sebe a na společnou zábavu a já nejsem vyčerpaná a unavená. Díky moc.

Martina

86 87

Takovou pohodu, jakou teď máme doma, bych přála všem

Nenacházím vhodná slova, která by vystihla mé pocity. Díky vám se změnil náš život o 150 % k lepšímu. Měli jsme jen ty základní lekce, ale to, co se díky nim stalo u nás doma, je hotový zázrak. Takovou pohodu, která panuje teď doma, bych od srdce přála všem, kteří mají děti.

Ty děti si to zaslouží! Naše Lucinka teď září jako sluníčko a i my všichni jako bychom vystoupili z nějaké šedé ulity. Naučili jsme se komunikovat, respektovat jeden druhého, pomáhat si a stát při sobě. Strašně moc děkujeme, že jsme dostali tuto šanci. Nikdy nepřestaneme být vděčni. 

Simona Strnadlová

50 51

Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala

Už měsíc jen valím oči, jak nám s dětmi může být hezky! To je zázrak :) Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala. Ale po těch prvních sedmi letech jsem měla pocit, že to byla naivita a jde jen o to, přežít. Teď si konečně umím svoje děti užít. (Dřív jsem se prakticky jen těšila, kdy půjdou večer spát.)

Marta

50 51

„Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná). Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat. Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali… Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení… Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

58 59

Když jsem v kurzu prožila, co cítí děti, otevřely se mi oči

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená. Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala, jaké to bude super. A velice rychle jsem narazila. Ony ty děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem. Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi.

Odcházení do školky: Každý den byl křik. Loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno. Když po jednom vypjatém ránu jsem jim v autě řekla (úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu, stát mezi nima jako soudce a neustále jim něco opakovat. Že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou. 

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkách všechny ranní aktivity: čištění zubů, snídaně, oblékání… Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku, že „splněno“. Mezitím si hlídají čas.

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned, co vstali, začali to prostě dělat. Cože?? To je tak snadné? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc: Jak je důležité brát dítě jako parťáka. Mluvit s dítětem a ne na dítě. Jak velký rozdíl v tom je, a děti právě tohle vnímají.

 

 

Andrea Kavanová, 38 let, dcera 7 a syn 5 let, Ostrava

52 53

Mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře

Mám dva kluky (3¾ a 1r). Jsou to moje zlatíčka, pro která bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila, jak se to na mě všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám, a často si to trochu vybíjela na dětech. A ty mi to potom vracely formou hysterických scén, za které mě pak ještě kritizovala rodina…

A pak jsem našla Nevýchovu, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to. Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to hodně znát. Jsou spokojené, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě.

Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky, Nevýchovo!

Šárka Dědinová

51 52

Nastoupila jsem do kurzu teprve před týdnem a již dnes byly patrné výsledky

Ahoj statečníci a účastnice Nevýchovy. Trénujeme poklidné odchody do školky a hodně se to zlepšuje. Nejprve po shlédnutí výukových videí se mi podařilo zanalyzovat vlastní jednání i jednání mých rodičů, jak na to jdeme.

Já jako učitel, babička a děda jako policajti. No urvaní jsme z toho byli všichni, já za sebe teda 100%. Včera jsem zkoukla video s technikou Popiš a pozvi, nastoupila jsem do kurzu teprve před týdnem a již dnes byly patrné výsledky – daleko poklidnější vypravování do školky se spoluprácí dítěte. Stačil si i pohrát, namalovat, co chtěl a já u toho zparafrázovala písničku od Svěráka „Mravenec jde v trávě a Tomášek jde do školky“ a taky jsem si to užila.

Tomík si třeba dneska vybral, že s části oblékání chce pomoct, aby byl rychle hotov a mohl si jít kreslit, talíř si pak po sobě uklidil sám. Ještě s ním potřebuji probrat pití, abych za ním nemusela poletovat s hrnkem před odchodem do školky, a budeme dolaďovat. Díky Katko za velkou inspiraci a za to, co děláš. Mně se to moc líbí.

Daniela Pachmanová

52 53

Zvládli jsme usínání. Teď usne sama

V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám, a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any (12m) jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou když Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo).

Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní. Před 14 dny si ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat, a celý den jsem se jen ploužila.

Před týdnem jsem řekla dost, a že Any musí zase usínat sama. Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče, ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje, a většinou do 20 min. spí.

Veronika, dcera Anežka

50 51

Jsem si jako máma víc jistá. Vím, co chci, a netrnu hrůzou

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct – takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou. A vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to, jaký jsem z toho měla pocit já. Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu.

A když řeknu – tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám – tak už za tím nejsou pochyby, jestli by si to přece jenom vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost :)). A já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu, jestli by to nešlo zařídit jinak, a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví. A konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!!

Petra Kalichová

51 52

Myslela jsem, že je to ten liberální styl bez hranic. Názor jsem změnila. Po týdnu v kurzu máme úspěchy

Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být. Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek. 

Já jsem typický rodič policajt. Jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak. Jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič. Také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem. Aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá. Nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné. 

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračoval. Nebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“. Na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a vtom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím. Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“.

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video. A podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy si děti dělají, co chtějí, a nic nerespektují, a tohle mně se vůbec nelíbí. Tak jsem to nechala být. Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se Vám, Katko): „Teda, jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy. Ta, co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala.“ (Ne­bojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte. A došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, jen nevěděla, jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát. Můj názor už nebyl, že „další, co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a to, že bych ráda zkusila kurz, podělila s kamarádkami. Ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd. Větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím, jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví, jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila. 

No a máme za sebou první týden. Již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :)), šťastná. A cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov. Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych Vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Alena, 29 let, syn 13 měsíců

53 54

Byla jsem vyčerpaná. Teď nám to s holčičkami (4m) funguje

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno.

Děti jsem při každém zakňourání brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad apod. V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. 

Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vyčerpaná, bezradná. Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jako by čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala přebalovat. Koho by to nenaštvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plínku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále. Díky moc za nakopnutí.

Petra Nováčková

52 53

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52

Mateřství jsem si neužívala. Teď po kurzu nám to spolu pěkně jde

Moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně Vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou.

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super.

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak za muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Markéta Spilková

53 54

Vykoupat a vyčistit zuby. Ještě nedávno horor, teď zábava

Právě jsem dočetla Váš článek na téma: „Dneska pohádka nebude. Co s dětmi dělá, když máma onemocní?“ Po jeho přečtení s očima plnýma slz jsem si vlastně uvědomila, že jeden velmi podobný příběh se odehrál i u nás doma, jen to bylo s koupáním.

Ještě na podzim to u nás byla scéna podobná té hororové. Já po celém dni šíleně unavená a melouc z posledního jsem šla vykoupat toho našeho malého nezbedu. I když u koupání jsme často byli já i manžel, naše dítko se zdálo být nezvládnutelné a koupání někdy bylo i na hodinu. To musel udělat tohle a tamto než se utřít nebo nedej bóže oblíknout. A čištění zubů? Přemlouvání, umlouvání… 

Možná ještě více kontraproduktivní bylo to, když byl s námi v koupelně i manžel, protože pokud nebyl, bylo to lepší, rychlejší, i když jen o chlup. Snažila jsem se té věci přijít na kloub, ale stále se nedařilo. Jednoho dne mě napadlo, že se vykoupeme prostě spolu, já ušetřím čas a zároveň bychom si mohli více užít společný čas, napadlo mě.

A hle! Ono to fungovalo!!!!! Malý Ondra projevil nevídanou samostatnost a schopnost a určitě i radost z toho, že se zvládne umýt, utřít a kompletně obléknout sám. Dokonce si i s nadšením vyčistil zuby.

Celé koupání proběhlo doslova za pár minut a já byla fakt šťastná a snad nabitá i novou energií. A na malém Ondrovi bylo vidět, že i on sám má z toho radost. Nezapomněl se pak pochlubit a vše vylíčit i taťkovi, když ho přišel uspávat. Nyní je to pro nás oba dva velká zábava a společné koupání si moc užíváme. A jak málo stačilo pro to udělat :) PS: Děti opravdu perfektně umí umýt záda :)))

Štěpánka Nováková Slavíková

51 52

Děti mi chtějí pomáhat. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo

Zdravím všechny, co se rozhodli jít trochu jinou cestou a začít více komunikovat s dětmi a snažit se jim porozumět. Moc děkuji Katce Králové, která nám, co ještě nejsme součástí Nevýchovy, nabízí různé ochutnávky. A čím více se účastním webinářů, tím více mě Nevýchova zajímá. Jsem již rozhodnutá se do celého kurzu přihlásit a už nyní doma sleduji změny k lepšímu.

Mám dva kluky ve věku 7 a 11 let. Měla jsem asi dost štěstí v dětství, že jsem se nebála doma cokoliv říct a vždy mně mamka naslouchala. Ale vím, že to nebylo úplně o partnerství, protože jsem si vždy myslela, že má za všechno zodpovědnost mamka. Snažila jsem se o to samé u svých dětí, ale často jsem byla taky ta oběť, která musí všechno táhnout a mít za vše zodpovědnost.

Díky vám, Katko a Nevýchovo, již vím, že v podstatě to nejdůležitější je pro mě partnerství s dětmi. Kluci už nyní říkají, jak je jim v tom dobře, a opravdu mně chtějí pomáhat a převzít svou zodpovědnost. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo, že to jde a já mám taky čas pro sebe. A nebojím se o něj říct a kluci mně ho poskytují, tak, jak se dohodneme. Už se těším, až budu součástí kurzu :)

Tereza Bartošová

52 53