Vyčerpaný rodič

Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala

Už měsíc jen valím oči, jak nám s dětmi může být hezky! To je zázrak :) Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala. Ale po těch prvních sedmi letech jsem měla pocit, že to byla naivita a jde jen o to, přežít. Teď si konečně umím svoje děti užít. (Dřív jsem se prakticky jen těšila, kdy půjdou večer spát.)

Marta

35 36

Po uplakané, utrápené a ukřičené mamce už není ani památka

Za chvilku to bude rok, co jsme v kurzu, a po uplakané, utrápené, ukřičené a nechápavé mamce už není ani památka. Díky, Katko Králová, díky, Nevýchovo! <3

Helena

8 9

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

48 49

Nejkrásnější odměna. Děti vám začnou vaši empatii vracet

Krásný den, Nevýchovňáci :) Včera večer jsem dostala snad tu nejkrásnější odměnu, jakou jsem mohla dostat. <3  Chtěla jsem si dát sama vanu a pustit si nějakou hezkou hudbu a na chvíli odplout někam do klidu. No, jenže někdo tomu chtěl jinak :) Emi chtěla se mnou. Nejdřív jsem ji vyháněla, ale pak jsem si vzpomněla na už nevím čí příspěvek tady, jak si to užili spolu.

A tak jsem si ji vzala do vany k sobě a vysvětlila jí, že potřebuju ticho a jen ležet a poslouchat hudbu. Ona si ke mně lehla, hladila mě a pak z ničeho nic na mě koukla a říká „už se těším, až se to narodí“ a dala mi pusu na břicho. A pak se přitulila a ještě dodala „mám tě moc ráda“. V tu chvíli jsem myslela, že se snad rozpustím blahem. A sladká tečka na konec. Nebavilo ji už ležet, tak si vzala hračky a potichoučku si hrála a mě nechala se dál rozplývat se nad tím, jak úžasnou dceru máme <3 <3

Lucie P.

8 9

Po 5 týdnech v Nevýchově jsem ta nejspokojenější maminka na světě

Jsem v Nevýchově 5 týdnů a jen žasnu. Uvědomila jsem si, kolik věcí dělám špatně, a přitom je to tak jednoduchý. Natálka (15m) sice mluví tou svou řečí a nikdo jí nerozumí, ale já jsem teď ta nejspokojenější maminka na světě. A to jsem byla ještě před měsícem hromádka neštěstí, že si s Naty nevím rady a že si potřebuju odpočinout.

Pořád se vztekala a řvala, pořád něco chtěla, v noci mě nenechala vyspat, vstávala tak 4× za noc, já jsem byla nevyspalá a říkala jsem si, že to tak dál nejde. Něco se musí změnit. Pak jsem si vzpomněla, že manželovi jeden kamarád říkal o Nevýchově a o tom, že má super vztah se svojí dcerou Sárou. A řekla jsem si, že to chci taky tak – a co dělá jinak, že jim to tak funguje? Tak jsem do toho šla. A jsem za to opravdu ráda.

Začala jsem s Naty komunikovat a ptát se, co chce, a nějak to začalo fungovat. Přebalování i krmení je najednou bez problému – a to jen tím, že jsem jí dala prostor. Už se ani nevzteká a v noci se budí jen jednou, a to až v pět ráno na mlíko a spíme dál tak do osmi. Já jsem klidná a jsem moc ráda, že jsem na to přišla!

Jana H.

11 12

Mezi mnou a dcerou panovalo napětí každou vteřinu už tři a čtvrt roku

Tak minulý týden u mě proběhl zatím můj největší a nejzásadnější AHA moment týkající se mého vztahu s dcerou.

Od té doby, co se narodila, tak mezi námi dvěma panuje napětí. Prostě tam pořád je. Každou vteřinu už tři a čtvrt roku. A já si minulý týden uvědomila, že jsem chtěla být dopředu tak dokonalá máma pro své dítě, že jsem od začátku zaplula do role Mámy. Jenže hrajte roli tři a čtvrt roku, to nedáte. To nejde. Takže jsem se postupně stala nervózní křičící a vyčerpanou troskou, a proto jsem vstoupila do Nevýchovy, protože jsem to takhle nechtěla.

A já si to minulý týden uvědomila, že hraju roli, že to nejsem já, že nejsem autentická. A jakmile jsem si to uvědomila, tak ze mě něco spadlo, na dcerku nekřičím, napětí tam taky není (pořád ho hledám, ale nenacházím), malá spolupracuje, smějeme se, nemáme „scénky“. Najednou jsem ráda v její společnosti a jsme tak nějak s lehkostí. Vesmír se změnil :) Nevím, jestli nám to vydrží napořád, ale ten pocit od posledního týdne stojí za to.

Nevýchovo a nevýchovná rodino, díky moc! Je to fakt fajn pocit.

Zuzana

7 8

Cítila jsem se jako hrozná matka. Malý stále plakal. Teď už vím, co potřebuje

Moc děkuji za webinář. Mám doma 4měsíčního kloučka, takže vše, co padlo, jen znovu a znovu otevíralo aktuální situace. Krásně se mi ukázalo, že jsem konečně vykročila správnou cestou k té malé osůbce. Když jsem se vrátila z porodnice, byla jsem vystresovaná.

Tolik jsem se těšila na to malé štěstí a najednou tu bylo ONO. Malé nanicovaté COSI, co pořád řve, nenechá mě vyspat, nic s ním neudělám. Napadaly mě strašné myšlenky typu „Jsem hrozná matka“, „Nikdy se o něj nebudu schopná postarat“, „Ať už si TO konečně někdo odnese“, „S kýmkoliv se bude mít lépe“…

Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná matka, co už nemohla dál, a tak započala nová taktika vymyšlená manželem. Do půlnoci se o malého staral manžel, od půlnoci já, aby se vyspal do práce. Vydržela jsem týden a i ten se zdál jako nekonečný. Bohužel manžel asi nemá potřebnou snahu a touhu zjistit, co je špatně. Takže když malý stále plakal a on už vyzkoušel vše od A do Z, tak ho prostě odložil do postýlky a nechal ho vyřvat. Ano, mělo to svou jistou výhodu.

Malý byl tak vysílený, že poté, co kolem 10. padl, tak spal až do 2, 3 ráno. Ale za jakou cenu? Po týdnu jsem už nemohla poslouchat, jak malý beznadějně pláče a volá mě. Uvědomila jsem si, jak strašně se musí cítit. Jakou beznaděj a smutek musí zažívat. A to jen proto, že jsem od něj de facto utekla. Řekla jsem si DOST a začala jej sama uspávat.

Vzala jsem jej do náruče a začala broukat kousek písničky pořád dokola. Nervózně jsem čekala, kdy konečně usne. Hlad v břiše hlodal. V hlavě myšlenka – super, zase nebudu mít ani chvíli pro sebe, můžu se akorát tak rychle navečeřet, osprchovat a honem spát…

Večery byly stále peklo na zemi. Jen co se blížil večer, měla jsem křeče v břiše, malý mi dokonale zrcadlil mou náladu. Sice to byl pokrok, už jsem tu byla s ním, pro něj, ale stále to nebylo ono. Stále byla někde chyba.

Až nedávno mi to došlo…

A uspávání dnes? Malého nakojím, položím do postýlky, lehnu si vedle do postele, a pokud chce (někdy se mi zdá, že mě odstrkuje a chce mít svůj prostor, svůj klid), tak jej držím za ručičku. Nezpívám, nebroukám, nemluvím, jen tam jsem. A to je přesně to, co potřebuje. Jenom vědět, že tam pro něj jsem, že není sám.

Zkrátka a dobře, děkuji za tento webinář i za mnohé jiné zajímavé a oči s duší otevírající články, které mi chodí na e-mail. Přiznám, že ještě nebyl jediný článek, při kterém by slza neukápla.

Vaše články jsou hluboce zasahující do citů a snad i díky tomu tak pomáhají. Protože to, co si prožijeme, jen tak nezapomeneme. Děkuji mnohokrát za prožité. Že i díky Vám mám v postýlce parťáka a ne ONO.

Petra Barnetová

12 13

Mateřství jsem si neužívala. Teď po kurzu nám to spolu pěkně jde

Moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně Vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou.

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super.

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak za muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Markéta Spilková

37 38

Před kurzem Nevýchovy jsem byla unavená, vyčerpaná a často bez nálady

Před kurzem Nevýchovy jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady. Všechno jsem musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu a já pak byla podrážděná. Teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma.

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Já jsem pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Martina Krystenová

6 7

Jak to můžu všechno zvládat? Mám 3 malé parťáky, kteří mi pomůžou

Často dostávám otázku, jak to můžu všechno zvládat, a dnes se to opět ukázalo: nejsem na to totiž sama. Vedle mnoha velkých pomocníků mám 3 malé, ale své největší parťáky :) Když je potřeba, dokážou zastavit příval mého vzteku či nervozity větou: „Mami, buď v klidu”. Když mi nestačí 2 ruce, podají na pomoc tu svou.

Dnes po obědě mi hystericky řvou 2 menší děti pod stolem, jsou unavené a potřebují převléknout a uložit. Chvíli váhám a pak se rozhodnu začít s tím nejmenším. Jsem v koupelně a slyším syna (3,5r), jak říká dceři (2r): „Pojď, Klárko, já ti něco přečtu. Sedni si na mě na pohovku a já ti budu číst knížku.” V klidu uložím nejmenšího a pak se vracím do obýváku, kde jsou obě starší děti stále zabrány do četby. Tak si jen opodál sednu a pozoruju je a užívám si toho pocitu, jak život velmi dobře funguje i bez mého zasahování. Mateřství může být občas až trapně jednoduché. Tak si ho užívejme :)

Katka Marešová, máma 3 dětí

8 9

Myslela jsem, jak hodně spolu mluvíme, ale teprve teď spolu začínáme komunikovat

Před Nevýchovou u nás panovala napjatá atmosféra. Já, manžel i děti jsme si tak nějak nerozuměli. Hádky byly celkem časté, tisíckrát jsme vždy něco museli opakovat a nebylo nám prostě spolu nejlíp. Ačkoliv jsme se s manželem snažili, děti nám to vždycky ‚komplikovaly‘.

Máme 2 hodně živé holčičky (4 a 2 roky) a už od začátku jsme viděli, že to s nimi nebude lehké. Vše potřebovaly zkoumat, hranice skoro žádné neznaly a my se o ně báli. Takže jsme spoustu věcí zakazovali, při každém nebezpečném kousku trnuli strachem o ně a na čas pro sebe jsme úplně zapomínali.

S Nevýchovou se sobě navzájem otvíráme. Jsme upřímní, říkáme si, co potřebujeme, a učíme se naslouchat tomu druhému. Myslela jsem, jak hodně spolu mluvíme, ale teprve teď spolu konečně začínáme pořádně komunikovat. Ne jen říkat, co kdo musí a má udělat.

Už je menší problém jít spinkat, oblékat se či uklízet. A opravdu nás ty děti nechají i chvilku odpočinout. Znatelně se jim zlepšila komunikace, méně vyžadují pozornost, jsou samostatnější, sebevědomější, začínají říkat svůj názor. Daleko méně se vztekají, a když už k tomu dojde, tak je to záležitost na pár vteřin. Jsou na sebe hrdé a já zase na ně. Cítím z nich, že jsou šťastné.

Partner je ze změn nadšen. Nejen ze změn u dětí, ale hlavně i u mě. Byla jsem už unavená z věčného mluvení a zodpovědnosti, jednala jsem pod afektem a potřebovala mít všechny věci na 100 % a podle sebe. Teď dávám rodině víc prostoru a důvěry. Atmosféra u nás doma se zklidnila. Nevýchova pro mě znamená: možnost žít spolu, důvěřovat si a propojit naše světy v jeden celek.

Kateřina Koutníková, holčičky 4 a 2 roky

11 12

Řekla jsem synovi (8m), že jsem nemocná a jestli by mě nechal spát…

Tak jsem začala pomalu hledat, jak a kdy se začínají vychovávat takhle malá miminka, a tak mi vesmír, či špionážní internet :D, poslal do cesty Nevýchovu. Opravdu mě to nadchlo, prohlédla jsem všechna videa, přečetla spoustu článků. Špionovala rodiče, načež jsem byla zděšená, když jsem byla svědkem, že matka před svými dětmi řekla, že jsou strašně zlobivý, tohle slyšet od maminky docela bolí. A řekla jsem si, že nechci, abych to taky tak měla.

Začala jsem Nevýchovu doma zkoušet. A přišla nám do života zkouška, já onemocněla a měla jsem teplotu, nic moc s dítětem. Štěpánkovi (8m) jsem řekla, že jsem moc nemocná, a abych se uzdravila, potřebuju hodně spát, jestli by šlo, aby mě dneska nepotřeboval a nechal mě spinkat, ale může si hrát vedle mě, a když bude něco potřebovat, jsem tu pořád pro něj. Sama jsem nechápala, jak je to možné, ale Štěpa mě nechal celý den být, jen se vždycky chodil tulit, když jsem byla vzhůru, to bylo naprosto úžasné.

Jitka Brunclíková

6 7

Byla jsem vyčerpaná. Teď nám to s holčičkami (4m) funguje

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno.

Děti jsem při každém zakňourání brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad apod. V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. 

Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vyčerpaná, bezradná. Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jako by čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala přebalovat. Koho by to nenaštvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plínku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále. Díky moc za nakopnutí.

Petra Nováčková

41 42

Uspávání: ani čtyři malé děti v rodině nemusí být vždy noční můra

Jak se dají taky uspávat děti (nebo rodiče?).

Dnes bylo těžké odpoledne i večer. Navíc manžel musel pracovat, takže jsem neměla svou podvečerní čtvrthodinku. V jednu chvíli mi to přišlo už neúnosné, katastrofa na obzoru, a tak jdu za dětmi s tím, že už jsem vyčerpaná a potřebuju klid, a že je tedy uložím.

Odvedu dceru 2 a 3/4r a syna 1 a 3/4r do jednoho pokoje, oni si vlezou do manželské postele, kde spí s mužem, já je jen přikryju a popřeju dobrou noc. Jdu to ze sebe smýt do sprchy a pak přichází syn 4 a 1/2r, že nemá plyšáka. Jdu se tedy podívat znovu do toho pokoje a vidím, že si obě děti došly do knihovny každý pro jednu knihu a tu si teď opět v posteli přikryté peřinou čtou.

Znovu jim popřeju dobrou noc a jdu do druhého pokoje, kde položím miminko do cestovní postýlky, to si tam chvíli šmidlí pacičkama a pak usne, a s nejstarším synem si lehnu do druhé manželské postele a dáme si každý do ucha jedno sluchátko walkmana a já pustím hudbu, při které si normálně každý podvečer medituju. Syn vytuhne po dvou písničkách, já naberu novou sílu.

Vždycky to nevypadá takhle. Občas si prostřední děti v tom pokoji hrajou hodinu, než si vlezou do postele a usnou. Občas si hraje jen jeden z nich a druhý spí. Jednou jsme tam dali tři nejstarší a po 2 hod., co si hrály, aniž bychom do toho my nějak vstoupili, se každý odebral do nějaké postele.

Občas mají děti citlivější období a vyžadují naši fyzickou přítomnost, dokud neusnou: ležím se synem v náručí v dětské postýlce a u toho si medituju, jsem s dcerou v pracovně, kde spí, když jsme doma, a čtu si nebo píšu do deníku.

Kateřina

11 12