1054 opravdových příběhů

Přemýšlíte, jestli Nevýchova dokáže vyřešit váš problém? Podívejte se, jak s ním pomohla dalším rodičům.

Vyberte si téma, které doma řešíte

Dřív jsem nesla tíhu odpovědnosti za celou rodinu. Už nemusím. Zodpovědné se naučily být děti

Ivana, máma tří dětí

234 235

Já jsem tak ráda, mami, že to u tebe skončí. Chápeš?

Při puse na dobrou noc se mě naše osmiletá dcera Johanka začala ptát, co že znamená ta výchova-nevýchova. O co jako jde? A to jako fakt dělám taky úkoly?

Ve stručnosti jsem popsala, o co jde. Jak si moc přeji, abychom na sebe doma nekřičeli. Jak si přeji, abychom si dokázali říct, co nás těší, co potřebujeme, domluvili se a bylo nám všem spolu dobře. Jak se to sama musím taky učit. Začaly padat zvídavé otázky…

„A jak to bylo, když jsi byla malá? A to jako jsi musela vždycky udělat, co děda řekl? A on se neuměl domlouvat? Ne? No teda…Ani jeho maminka s tatínkem to neuměli? Ne? Tak oni ho to nenaučili?!…“

A tak jsme to probraly z mnoha stran a nakonec mi Johanka povídá: „Já jsem tak ráda, mami, že to u tebe skončí. Víš, jako že už to nepůjde dál přeze mě. Chápeš?“ Chápala jsem. Se slzami v očích…

Kristína Otevřelová

319 320

Syn mi teď se vším pomáhá. Bez odmlouvání

Děkuji nevystihuje to, jak skvěle nám je, Katko!
Dnes je to druhý den, co jsem synovi (5 let) parťákem. Žádný pláč, žádný křik, žádný stres… On je šťastný a já též. Je nám fajn. Vše dělá sám bez odmlouvání a chce mi se vším pomáhat.

Dokonce nemusím občas ani nic říkat a uklidí nebo mi sám pomůže s domácími pracemi. Máme tak více času na sebe a na společnou zábavu a já nejsem vyčerpaná a unavená. Díky moc.

Martina

418 419

Dcerka (4 roky) nechtěla chodit ven. Stačilo se jí zeptat…

Dcerka 4 roky v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená…

Zkoušeli jsme lákadla typu:
Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic!

Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: „Proč nechceš jít ven, co Ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“

Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí“
Táta: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“
Dana: „Jo, pak to bude dobré“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Petr Kolenatý

101 102

Byla jsem asi největší odpůrce Nevýchovy

Půjdu s kůži na trh a přiznám se, že jsem byla asi největší odpůrce Nevýchovy. Z úvodních videí jsem měla dobrý pocit, ale nic tak převratného, co by člověk, co zhltal knížky o respektující výchově (RABR, Elaine Mazlish a Adele Faber, Montessori…) už někdy neslyšel. Tudíž jsem nabyla dojmu, že Nevýchova je něco à la tyto knížky, jen dražší…

A pak jsem se přistihla u jednoho článku (myslím, že autorka Hanka Havrilcová), u kterého bylo něco ve smyslu… „no ale jestli vám to funguje, proč to tu vlastně čtete?“. A to bylo ono.

Měla jsem znalosti, ale nedokázala jsem je žít, všechno to bylo nějaký škrobený a umělý a ve vyhrocené situaci policajt jak vyšitý. Děti mě štvaly drobnostmi, hlukem, přišlo mi, že když neposlechnou hned, tak nemám autoritu. Známí mi říkali, že je to dobrý, ale já to prostě necítila jako dobrý.

A tak jsem se rozhodla, že tu Nevýchovu teda zkusím… ​O pět měsíců později… dostávám ohromný množství pusinek, děti mi říkají, jak mě mají rády… Muž si chválí Nevýchovu, kopíruje ji ode mě a říká mi, že jsem skvělá máma a jak je za to vděčnej. Já jsem spokojená maminka, a když někdy slyším svoje „stará já“ na pískovištích a v čekárně u doktora a v autobuse z úst jiných maminek, vidím, jaký máme za sebou pokrok. Dokonce jsem šla do práce bez výčitek, že budu horší máma, a co se nestalo… dcera školku miluje, syn chodí už taky rád a já jsem spokojená maminka.

Když se objeví chvilky nepohody, zvládáme je po chvíli vykomunikovat a omluvit se. A syn (4 roky) s dcerou (2.5 let) si spolu začali skvěle hrát. On jí pomáhá se spoustou věcí, ona jemu taky. Říkají věci jako: „kolik času potřebuješ na hru, než mi tohle půjčíš?“ a „můžu si půjčit tuhle Tvoji věc?“, „já si to představuju jinak, tak co navrhuješ?“

Dokonce i u paní doktorky nás opakovaně chválí, že na našich dětech by mohli natáčet videa „jak se chovat u doktora“. Zlepšil se vztah s babičkou a mojí maminkou a maminkou mého muže.

Děti našich kamarádů a naši kamarádi se ptají, čím to je, že si děti v pohodě domluví čas, kdy si hračky vymění, nastaví čas na budíku a pak si ji bez problémů předají…bez jediného zásahu ode mě. ​A z odpůrce Nevýchovy se stal nadšený propagátor. ​Nevýchovo, DÍKY!!!

Anna Burdová, syn 4 roky a dcera 2,5 roku

471 472

Nevýchova v ordinaci – spolupráce jedna radost

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň- Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :-), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají sami. Že ony sami rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak jí prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že jí odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto:
Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jím čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;-)

K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha). Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.
Pan doktor mluvil jasně, ale klidně, a řekl mi, ať jí vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem jí nedržela, nemusela najednou bojovat…

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu.. prostě spolupráce jedna radost.

MUDr. Lenka Paymová, děti 6 a 4 roky, Chotíkov

102 103

Vďaka vám nachádzam v škole cestu k deťom, ktoré sú okolím označované ako nezvladnuteľné

,, Ferko deje sa niečo? Prečo už nepíšeš do písanky písmenko a?,,
,, Lebo.,,
,, Ty si už asi unavený však? Dnes už bolo toho dosť.,,
,, Ánoooo…,,
,, Chápem ťa.,,

,, Dávidko, potrebujem byť teraz sama. Prosím Teba aj ostatné deti. Nechoďte prosím za mnou kým nebude veľká ručička na 11.,,

,, Si nahnevaná a preto kričíš Saška ? Som tu s tebou. Chceš sa pritúliť?,,
,, Ánoooo.,,
,, V poriadku. Som tu. Myslíš,že by si mohla plakať tu u mňa trošku tichšie aby deti mohli pokračovať v práci? Ďakujem Ti.,,

,, On mi robí zle!,,
,, Maťko a čo keby si mu skúsil povedať, že ti to nie je príjemné.,,
O pár minút. :
,, Je to v pohode. Už sme si to vyriešili. Kubko si myslel, že sa tak hráme a mne to nevadí.,,

,, Ten kto ťuká s tým perom o lavicu ma veľmi ruší. Ďakujem, že prestane.,,

Mohla by som, milá Nevýchova, pokračovať v písaní takýchto malých príbehov donekonečna a nestačil by mi ani celý týždeň!

Nie, všetky deti, ktoré tu spomínam nie sú moje. Mamou som sa ešte nestala.

Píšem o mojich žiakoch, momentálne prváčikoch. Učím už ôsmy rok a Nevýchovu v pedagogike uplatňujem už niekoľko rokov. Je úžasné ako mne i deťom mení život. Ako naša komunikácia buduje trvalý vzťah a ako môžem vidieť deti rásť v tom najdôležitejšom!

Chcela by som vám všetkým veľmi poďakovať za to, že aj vďaka vám nachádzam v škole cestu k deťom, ktoré sú okolím označované ako nezvladnuteľné. Mám rôzne integrované deti, hyperaktivne dievčatko, poruchy pozornosti a správania, autistu a chlapca s veľkými nervovými poruchami. Hľadáme si cestu. Nachádzame, komunikujeme a je lepšie mne i deťom! Žasnem aké vedia byť empatické a citlivé keď im viem povedať ako sa cítim a čo potrebujem.

Žasnem keď to isté vedia urobiť aj oni. :

,, Kamaráti nemôžem sa sústrediť. Potrebujem ticho!,, ( Martinko, 6 rokov..)

Žasnem keď sa rodičovské združenie zmení na konzultáciu o výchove a ako je to možné, že vás pani učiteľka tak rešpektuje. Doma je úplne iný! Nevieme si s ním rady…

Mnohým rodičom som už odporučila vašu láskavú filozofiu s provokativnym názvom 🙂 a je krásne keď vieme byť na jednej vlne..

Našla som sa v práci s deťmi, zvlášť s tými, ktorí to majú o niečo ťažšie. Milujem svoju prácu, túžim sa rozvíjať a aj po ôsmych rokoch praxe ma vždy deti naučia niečo nové. Viem si k nim kľaknúť na koberec. Počúvam ich. Ďakujem vám!

Veľmi by som chcela aby všetci títo ľudia vedeli, že sa to dá! Áno aj v triede a škole to môže byť inak! Nevzdať to s deťmi. Skúšať inak. A zrazu sa to stane. Zrazu sa tak nenadriete a 20 deti vás ide od lásky rozpučiť každé ráno. Nie vždy je to ružové. Aj ja sa hnevám. Aj deti. Ale rozprávame o tom.. Stále…

Alžbeta

62 63