Na Nevýchově mě fascinuje řada věcí: Že to opravdu funguje. Jak rychle to fungovat začalo. Jak dokáže Nevýchova ovlivňovat i okolí, které o tom nic neví a ani vědět nechce. Jak dobře je kurz vystavěn a jak celou dobu graduje.

Díky Nevýchově se cítím spokojenější, vyrovnanější a otevřenější, doma je větší pohoda a klid, míň se křičí, zato víc naslouchá – těm druhým. Za největší úspěch vzhledem k dětem ale považuji to, jak se díky změně přístupu z učitelsko-policajtského na partnerský změnil náš vzájemný vztah.

I předtím jsem měla s dětmi moc hezký vztah, díky Nevýchově se však ještě mnohonásobně prohloubil, hlavně ze strany dětí – jsme si teď opravdu blízcí, bezvadně si rozumíme a mám pocit, že jsme opravdu na „jedné lodi“. a děti ke mně přistupují s mnohem větší důvěrou.

Důvěrná chvilka ❤

Jednoho večera před usnutím máme s 6 letou dcerkou důvěrnou chvilku. Říkám: Eri víš, že mi můžeš říct úplně všechno, všechno na světě, viď? I když to bude třeba nepříjemné a tak. Ona: vím mami. Chvíle ticha, hladím ji záda, její oblíbená činnost 😊 Pak řekne: mami, někdy když mě s tátou naštvete, tak řeknu, že jste blbý rodiče… ale nemyslím to tak, to je jen ve vzteku.

Usměju se a říkám: to je v pořádku, ty moje lásko, to já chápu, mám to někdy podobně. Dokonce i ty mě někdy naštveš tak, že bych ti s chutí dala na zadek, jako to občas udělali rodiče mě (😁) Ale neznamená to, že tě nemám ráda, miluju tě pořád stejně. Mít někdy vztek na druhého je v pořádku, neboj 🥰
Usíná s klidem v duši…

Krása ❤ Právě jsem dokončila týden o důvěře v novém kurzu a věřím, že jsme na správné cestě. Zbožňuji tě Nevýchovo ❤

PS: TOHLE bych chtěla někdy zažít jako malá s mojí mámou‼

Dobrý den, dnes se mi díky Nevýchově přihodilo něco co mi zvedlo zase na chvilku mateřské sebevědomí, že to tak mám správně.

Byla jsem se synem 2 a pět měsíců u ORL, moc ještě nemluví , všemu rozumí. Furt ukazoval dva dny na ucho, tak jsme jeli, v autě mu vše vysvětluju, že se pak dr koukne a uvidí se co dál, že tam budu s ním.

Hned jak jsem přišla do ordinace říkám doktorovi, ať mi říká co se chystá dělat dopředu on zavtipkoval, že jsem si ještě nesedla a už mu říkám co má dělat.

Začal mi tedy říkat, že se podívá do pusy, tak syn v klidu otevřel pusu, tak a teď už nastal problém, vzal kleštičky a chtěl se podívat do nosu. Syn seděl na mě a sestra přišla zezadu, chytla mu násilím hlavičku a na mě křikla držte ruce a já naštěstí viděla že tohle nee, říkám počkejte počkejte, pusťte ho.

Syn už brečel a já na něj začla mluvit Domí pan dr se chce jen podívat do nosu, aby jsme zjistili proč tě bolí to ouško, Domča jen řekl hm a nechal doktora se podívat do obou nosních dírek, úplně v klidu, sestřička nevěřícně koukala už když jsem to stopla. Do oušek už to proběhlo naprosto stejně.

Odcházela jsem jako pyšná máma, co to fakt dala skvěle. Jsem ráda, že mi můj syn může stále věřit. Děkuji

Často si myslím, že se od Nevýchovy vzdalujeme a že vlastně nevím, jak na to. A pak se stane, že syn (3,5) spadne při rozjíždění z kola a zlomí si při tom stehenní kost. Nepláče, mluví se mnou o tom, co ho kde bolí, potom mluví v klidu na sanitáře, ptá se, co s ním bude, vysvětlujeme, on to chápe, pláče, když má dostat injekci, ale drží, je rád, že ví, co se s ním děje.

V ambulanci mu musejí dát dlahu, aby mu nožičku zafixovali před rentgenem, na slovo poslouchá paní doktorku a mě a spolupracuje, takže ho to nebolí.
Rentgen bez stresu, všechno jsme to zvládli, i navrtání očička do holeně, aby mu mohli nožičku na 5 týdnů zavěsit.

Byla jsem tam celou dobu a cítila, jak strašně mi věří a proto to tak fungovalo. Takže díky za vedení to správnou cestou, v takových chvílích si to člověk uvědomí nejlíp!

Dobrý den,

chtěla bych moc poděkovat za možnost účastnit se vašeho kurzu. Po měsíci jsem zvládla první týden :-). Bohužel se vším kolem v momentální situaci (děti jsme nechali doma a neposlali do školy) nestíhám poslouchat „lekce“ častěji. Ale nevadí.

Naopak asi vše lépe uzrává v mé hlavě. Webináře Nevýchovy sledujeme snad od počátku Nevýchovy, takže už od cca 2 let naší nejstarší. Sama jsem učitelkou na prvním stupni a tak jsem s dětmi v trvalém kontaktu, ať s těmi svými nebo cizími.

Tak by se dalo říct, že praxe a zkušeností mám(e) spousty, ale já pořád vnímám, jak se je potřeba stále dál a dál informovat, vzdělávat a zkoušet to jinak, protože každé dítě je jiné. Nicméně za nejzákladnější považuji vzájemný respekt.

Musím říct, že úkol udělat nahrávku svého „řešení problému“ s potomkem a posléze její poslechnutí a analyzování mne opravdu děsilo. Upřímně, když už něco doma řešíme, vydržíme s manželem vyjednávat v klidu nějakou tu dobu, ale ne dlouhodobě. Máme tři děti – 9 (děvče), 6 (chlapec) a 2 (děvče) roky. Je to krásné, ač někdy náročné. Takže moje představa byla: Mám se nahrát, jak řvu na děti?

Proč vám píši je však touha vám sdělit, jak důležité a obohacující pro mne bylo se nahrát a slyšet sebe samu. Není až tak podstatné, co konkrétně tentokrát syn provedl a co jsme řešili. Jde o to, že má tendenci nám neříkat pravdu o tom, co se stalo, doufá, že si ničeho nevšimneme, budeme si myslet, že to udělal někdo jiný – on to ale na jiné neshazuje.

Předně mě překvapil můj hlas. Byl výrazně klidnější a hlasitostí vyrovnaný, než jsem si myslela. Obzvlášť, když jsem věděla, že se to nahrává, v mysli mi jelo „no to je hrůza, to si snad ani nebudu pouštět“.

Po poslechu jsem zjistila, že opravdu používám popisný jazyk. Zvu syna k řešení problému. On byl ale úplně zaseknutý a jediné, co řekl, bylo: „Já se bojím říct, že jsem to udělal.“

Dost mě to ranilo, protože děti netloukneme, nehubujeme…a tak jsem nerozuměla, proč se bojí. To vysvětlit nedovedl. Až při poslechu nahrávky jsem zaznamenala pozorněji jeho větu: „Mě mrzí, že jsem to udělal.“

A jak je v ní obsáhlé strašně moc. Že ho mrzí, že mi přidělal starost, že „to“ budeme muset vyřešit, ať už jde o rozbitý hrnek nebo poškrábaný plech od koláče. A proto by vždycky nejraději vrátil čas. Ale to nejde.

Až když byl mikrofon vypnutý (po 30 minutách!!!), přišel za mnou, že se chce pomazlit a jak mi seděl na klíně, tak ze sebe všechno vysypal, jak se všechno událo…

Až potom jsem měla čas večer si poslechnout nahrávku a druhý den jsem si ho vzala stranou a znovu jsme si povídali. Věděla jsem, že musím dodržet slib, který jsem mu dala, že nebude muset celou věc ještě jednou řešit s taťkou – až teď jsem pochopila proč – ne ze strachu, ale že ho to přece mrzí není třeba říkat několikrát – ještě babičce a kolemjdoucí sousedce…

Chtěla bych tedy říct: Díky za tak zdánlivě jednoduchý, ale přitom nesmírně těžký úkol, nahlédnout sebe samu. Bylo to víc než obohacující.

A protože jsem se během psaní tohoto emailu (rozepsaného asi tři dny:-D) dostala i k poslechu posledních kapitol 1. týdne…napadl mě komentář k malým dětem:

Doba koronavirová má mnohá úskalí, ale pro naši rodinu také výhodu. Manžel je na homeoffice a tak s námi tráví mnohem více času. Naše nejmladší už umí pár slovíček, ale hlavně má své zkratky, výrazy. Umí si říct, co potřebuje a co nechce.

Manžel jí často nerozuměl. Často mi po jejím projevu a mém „překladu“ řekl: To máš teda bujnou fantazii. Dny plynou a jak je s námi mnohem víc času…rozumí jí už vše a má mnohem více trpělivosti počkat si, co mu chce sdělit. A ona to vnímá a má mnohem větší touhu mu něco sdělovat.

A zrovna včera mě rozesmálo v ordinaci paní doktorky, když malá něco s důležitostí sdělovala sestřičce a oni: aaaa, myslíš tohle…a ona že ne, úplně nešťastná…a na to nastoupila naše nejstarší dcera a řekla jim, co má malá na srdíčku. Všichni se smáli, jak si rozumí – ti, co si skutečně naslouchají.

Mějte se krásně, díky za kurzy, těším se na další týden kurzu.

Mávám za celou rodinku,

Uspávání. Dneska to zase trvalo dlouho. Než jsme si všechno pověděli. Než jsme se pomazlili. Než jsme se zasmáli a zablbli s peřinou. Než jsem syna uložila do jeho postele a vyladili jsme, jak chce být přikrytý. Dneska byl zase výjimečný den, kdy mám právo držet v náručí tvorečka, který má ke mně takovou důvěru, že mu má přítomnost usnadní usínání. Chápete to? Celý dva roky jsem se na to koukala špatně!

Usínání je nejkřehčí chvíle každého člověka a já se toho bála, co zas bude problém, kde to zas nepůjde, jak zas budu unavená nebo budu chtít dělat něco jinýho, třeba uklízet (taková kravina!). Už dlouho si usínání v podstatě užíváme, ale furt jsem měla v sobě to nastavení, že by měl usnout rychle a moc se s tím nepárat. Dneska mi to konečně docvaklo.

Nechejte dítě dělat i chyby ! Náš syn Tobiáš ( 3,5 ) si hrává velmi často na zahradě se staršími sourozenci na trampolíně. Jsou mnohem starší a hrají s ním hry, při kterých se po sobě válejí, scházují se, podtrhavaji si nohy, ale vždy to jejich skákání má nějaký smysl, nějaká pravidla, která si vysvětlí a dají se do hry. Nikdy jim do toho nezasahuji, maximálně pofoukám, když něco bolí.

Včera si s Tobiáškem přišel zaskákat jeho o rok mladší kamarád Robin. Chvíli se smáli, skákali si a my si s jeho maminkou povídaly. Ale v tom začal můj syn "hopat " na Robinka. Já na něho zavolala, že se tahle hra Robinkovi asi nebude líbit, ale v tu chvíli se ještě oba usmívali, tak jsem nic dál nerěšila.

Po chvíli se i jeho maminka k R. naklonila a řekla, že jestli se mu ta hra nelíbí, tak to má říct. A nic skákali si dál, ale můj syn byl nejmíň deset min. v převaze, kdy trampolína s Robinkem házela sem a tam, občas se na něho Tobiáš dokonce převalil a mě to vůbec nebylo příjemné. Dívat se, jak se chová „neohleduplně ke kamarádovi“. Když v tom se Robinek zvedl na nohy, otočil a ze všech sil na mého syna zakřičel „nech mě bejt!“

Tobiášek to nečekal a rozbrečel se. Hned se hrnul ke mě a protože už přicházel čas jeho spaní, tak jsem se kamarádce omluvila, že už půjdeme spinkat, rozloučily jsme se a doma Toby za chvíli spal. Když se probudil. První věta byla. „Mami podej mi prosím telefon.“ Moje odpověď byla nevrlá, něco jako, proč chce hned po probuzení mobil, a on uplně radostně prohlásil: „Napíšeme Robinkovi, že má přijít na trampolínu, že už se mě nemusí bát, že na něj už nebudu hopat. “

Dojalo mě to. Udělala jsem to a pozvala je na druhý den zase k nám a bylo to krásné, protože jejich vztah to jen prohloubilo. Dnes jsme spolu byli na kravíně a viděla jsem tam dva úžasný kamarády, co se nebojí vyjádřit, jak to každý potřebuje. Kdyz si nevi rady, přijdou za námi a požádaji o pomoc. My jim do jejich her nezasahujeme. Myslím si, že kdybych ho nenechala udělat tuto zkušenost, tak by nikdy nezjistil, jak nepříjemné je někomu ublížit při hře.

A tak bych i vás, kdo se toho bojíte, chtěla povzbudit, že musíte občas nechat své dítě, aby někomu sebralo lopatku, nebo hodilo písek za krk. :) Nemůžete být úplně u všeho a vše řešit za něho a nebo s ním a ještě si vyčítat, že jste všemu nezabránily… dejte svému dítěti důvěru, že to zvládne dobře a když ne, tak mu někdo vynadá a on se poučí, že je dobré, brát ohled na děti kolem, věci na písku si půjčovat, poprosit, vrátit, komunikovat.

Ale důležité je, že děti si ty situace musí prožít, nemůžou ve všem jen slepě věřit mamce, že to řekla. Tak to nefunguje…neče­kejte, že dítěti můžete vše předat slovy, naučit, nahučet do hlavy. Oni pak vypínaji a jdou si stejně za svým ty, protoze ty situace potřebují prožít, o tom je život.

S dcerou sme si tazko pretazko hladali k sebe cestu,no po roku v NV je dovera medzi nami stale vacsia. Minule mi povedala s previnilym usmevom: „Mami,opat som zacala fajcit.“ (Vydrzala 2 mesiace) A mozno ma odsudite ale prve co som pocitila bola skutocna radost nad tym,ze mi to otvorene vravi, tak pokojne akoby to hovorila nejakej kamoske. Zaplavila ma radost,ze kam sme sa to v nasom vztahu dostali.

A kym ona „stebotala“ veselo dalej, narychlo som v sebe spracovavala otazku ci sa mi to paci, to kde som sa dostala. A ano, paci a strasne! Ten pocit, ze mi dieta doveruje az takto, je pre mna na nezaplatenie a krochkam si v nom blahom. :)

A ano, prislo v rozhovore opat aj na skodlivost fajcenia,na jeho ucinky ale v tej atmosfere dovery to bolo vsetko take prirodzene a verim, ze ked pride cas, tak sa podla toho zariadi. Nemam svoju 14r dceru pod kontrolou ale uz po tom ani netuzim ako volakedy. A je to velmi oslobodzujuce. Pretoze v tej vnutornej slobode vo svojom dievcatku vidim skvelu osobku s mnozstvom dobrych vlastnosti a nie pubertacku,ktora zase nieco vysrstila a treba to riesit.

A potom som zistila, ze mi vlastne nesmrdi cigaretami. Mne, co mam nos ako stopovaci pes a nesmrdi mi dieta,ktore fajci! Necitim to. A kludne sa smejte ale pre mna je to signal,ze ju prijimam taku aka je, ze ju nechcem menit,ze ju chcem len jednoducho lubit, so vsetkym co k nej patri (ano,momentalne su to cigarety). A to je vlastne to najviac, co jej mozem do zivota dat. Amen.

Dobrý den,
náš syn byl od malička skvělej parťák. Přesto jsem se s ním nedokázala v klidu domluvit po celý den. Bylo to hrozně těžké. Nebýt NEVÝCHOVY, nedopadl by možná náš vztah vůbec hezky.
Vyčítala bych a podmiňovala svou lásku, protože bych neuměla uznat, že problém je ve mě. Díky vám všem z NEVÝCHOVY to nabralo správný směr.

Jak rodiče vychovali mě a jak jsem na sebe nahlížela a nechala vzorce všeho špatného běžet dál, málem jsem to přenesla na další generaci. To jste dokázali zlomit. Ačkoliv jsem zprvu nechápala (přece je to dítě a musí mě poslechnout, ne? Jak jinak by to mělo být? Já jako dítě samozřejmě musela fungovat a běda jak ne… A to podotýkám, že mé dětství nebylo špatné).

Šlo o můj přístup. Velice jste mi pomohli. Vložit důvěru v sebe, pak už to šlo lépe.
BYLA TO NESKUTEČNÁ ÚLEVA, MÍT HO PROSTĚ RÁDA TAKOVÝHO JAKEJ JE (mimochodem je skvělej) A BASTA. A SEBE TÍM PÁDEM TAKY.
DOMLOUVAT SE TAK, ABY TO VE VÝSLEDKU BYLO FAJN PRO VŠECHNY.

Synovi je teď 12 let. Měl všecko srovnáno už když se narodil, jako všechny děti. Teď už to vím. Snad si svoje dětství zapamatuje tak, že se máma s tátou snažili, i když dělali chyby Snad bude umět odpustit, naslouchat, ale taky ubránit si svůj „prostor“ – když se to naučila i máma.

Je neděle ráno – syn a manžel ještě spí. Situace ve světě momentálně není veselá, ale já věřím ale, že aktivita jakou vyvíjí NEVÝCHOVA podporuje v lidech to správné do budoucna.
Děti, které budou věřit v sebe a nebudou ostatní jen hlídat, napomínat, podmiňovat – jste možná základem pro lepší svět :-)

Pomáhejte dál
Děkuju

Zatial Vam mozem napisat obrovske DAKUJEM.Teraz citim a prezivam ZAZRAK. Bola som uz uplne v koncoch,aj ked dceru milujem a obdivujem ju za to,co vsetko v zivote dokazala,bola som na nu zla,lebo som chcela od nej stale viac. Neda sa ani opisat,co teraz prezivam a zazivam s nou,ale naozaj je to ako zazrak,lebo to vsetko ide bez mojich vybuchov a nutenia do niecoho.

Emka sa mi uz v poslednej dobe vyhybala a posielala ma oddychovat,ale teraz to ide vsetko lahko. A tolkokrat sa nepritulila a nepovedala lubim ta mami ako teraz nikdy. :)

Dakujem za zachranu a obrovsku pomoc.

Nevýchova mne potkala asi před 4,5 lety, když jsem hledala nějaké řešení, jak se dorozumět se starším synem (tomu je teď 14).
Před cca 4 lety se mi narodila Emma a ta už „jede“ v principech Nevýchovy od doby, kdy ještě ani nebyla na světě. Udělala jsem samozřejmě a občas udělám nějaký faul (to když se ozve to, jak jsem byla vychovávaná já), ale v zásadě jsme se malou velké parťačky.

Včera večer jsem dostala migrému, která se nezastavila a ráno jsem nebyla schopná ani vstát a dovézt ji do školky (to se mi ještě nikdy nestalo). Jen jsem jí řekla, že mi je strašně špatně, že tu není nikdo, kdo by mi pomohl a byl s ní a že moc prosím, aby si v klidu hrála a občas se mi přihlásila, že je ok.

Takže si hrála do 11:30, občas za mnou přišla, dala mi pusu, pohladila, zašla si na záchod, vzala si ke svačině jablko, natočila si vodu do hrnku, hrála si snad se všema zvířátkama, která po bráchovi zdědila. Slyšela jsem, jak si povídá, prozpěvuje a je úplně v klidu.

Postupně se mi dělalo trochu líp, takže jsem k ní přišla, objala ji a moc poděkovala, že jsme to takhle bezvadně zvládly, že je prostě boží. Zářila radostí. Řekla bych, že to nejcennější, co jsme si vzájemně vybudovaly, je absolutní spoleh a důvěra – nejvíc v těch složitých situacích.

A jako bonus k nám ve čtvrtek na plavání dětí s rodiči přišla maminka a řekla mi, že už minule nás sledovala a chtěla mi jen říct, jak pozitivně působíme a jak je radost sledovat naši komunikaci a to, jak fugujeme. To mne dojalo, až jsem zaslzela. Třeba Vás to taky potěší… 

Ze všeho nejdřív chci moc poděkovat za to, co děláte. Má to obrovský smysl.
Musím se s Vámi podělit o zatím můj největší aha moment. Můj prvorozený syn Toníček ( 3,5 roku ) měl jet poprvé přes noc k mým rodičům. Dřív se mu nechtělo a my to nutně nepotřebovali protože bydlíme v domě s manželovými rodiči, kteří hlídají u nás doma když je třeba. Takže to bylo pro nás všechny velmi nové a čekala nás velká premiéra.

Nicméně sám přišel že by chtěl k babi a dědovi na prázdninky, takže vlastně proč ne. Ale víte co? Ja se hrozně bála… ne o to, že to nezvládne nebo že by to nezvládli rodiče… bála jsem se že to nezvládnu já.

Asi vám nemusím psát že to samozřejmě můj synek poznal… nejdřív jsem nasadila tu klasickou naučenou tvář. Říkám mu jak to bude super… že si to spolu užijí… dělala jsem na oko hrdinku jak jsem úplně v pohodě, jenže mi bylo ouzko, v hloubi duše jsem věděla že se mi bude hrozně stýskat a že se budu muset fakt držet abych při odjezdu neplakala.

Den před odjezdem večer jsme se večer tulili před usnutím a Toníček mi povídá. Maminko mě se po tobě bude u babičky stýskat. Cítila jsem teplo ve tvářích a jak se mi chce hrozně brečet a najednou se objevil ten vykřičník a říkám si. Sakra tak mu to řekni… je to přece tvůj syn, tvoje krev… Stejně to ví, že nejsi taková hrdinka jak to hraješ. Tak jsem pustila slzy ven a říkám mu. Víš Toníčku mě se taky bude stýskat a to je úplně v pořádku, když ti chybí někdo koho máš rád. A najednou jsme leželi a oba jsme brečeli ..

Říkám mu že když to přijde ať to babičce řekne že ho ráda potuli a když to nepůjde vydržet a bude chtít domů tak zavolaji a ja si pro něj přijedu ;) tak jo… krásně usnul a ráno už si sám balil batůžek k babi a dědovi. Moc se těšil.

Stejně jsem to řekla i mamce a i když jsem na ni viděla že takhle je ji to cizí, nebude hrát žádné hry na velkého kluka a udělají to ,,po našem''. A víte co? Sice večer volali, ale proto, že chtěl od maminky zazpívat mravenčí ukolebavku. A v neděli se mu nechtělo domů… byl nadšený a už si domlouval kdy zase přijede na prázdninky.

Jsem na nás pyšná jak jsme to zvládli. Moc moc moc děkuju. To co jste vytvořili je něco nadčasového a mělo by se to vyučovat třeba jako čtení psaní a počítání. Hned by bylo na světě lépe. Takže DÍKY ❤ 

Hezký večer přeji, chtěla bych se taky pochlubit. Kurz jsem si zakoupila již v září, ale bohužel nebyl moc čas a stihla jsem zatím projit jen půlku. V květnu se nám k 2,5letemu chlapecku narodila holčička, v noci kojím, takže jsem se rozhodla u kojení poslouchat kurz pěkně znovu od začátku.

Dnes jsem si poslechla jak na dětskou důvěru.

Asi v 8hodin říkám synovi, že si jdu s malou lehnout do ložnice a nakojit ji, aby už spinkala. Až se dokouka na pohádky, nají se, ať vypne telku a přijde si za nama lehnout. Většinou kolem půl 9 ho zaháním do postele. Bylo asi 20:31, říkala jsem si, jestli přijde nebo ne a asi za minutu slyším jak vypíná telku a jde za nama.

Byla jsem na něj tak hrozné pyšná

Ještě se pořádně učím, jak s ním správně komunikovat, ale musím říct, že je den za dnem lepší a lepší. On je veselejší a já klidnější. Děkuji

Rýma u nás – po stopadesáté… 😁

Áně se rozjela zase rýma a plný nos. 🤦🏼‍♀️🤷‍♀️ Mořskou už stříkat nemůžeme, páč musí mít pauzu. 
Nedávno jsem se bavila s kamarádkou a že s dětma jede konvičku. A páč uz jsem bezradná, tak jsem jí vytáhla že šuplíku. 

Když se šla Áňa koupat (4r):
Já: Aňulko, potřebovala bych ti vypláchnout nos konvičkou. Nebolí to, jen ti může být nepříjemný, že se ti naplní nos vodou. Ale druhou dirkou ti zase vyteče. Ukážu ti to, jo? 
Áňa: tak jo, mami. 
Já: jdu to teda připravit

Áňa se vykoupe vyleze z vany, ukážu jí, jak se to dělá a po chvilce “tanečků” jdeme na to.. Áňa to zvládla SKVĚLE!!!!! Spolupráce jak s dospělákem!! 😁😘❤️
A ještě to komentovala – jééééé, to je jako úplný potůček.. 😁😁  Jen mě bolelo bříško, jak jsem ležela na tý vaně. Příště tam dáme stupátko. 😁 A rovnou si ho tam donesla. 😉👍🏻

A pak přišla třešinka na dortu!!!! 
Áňa sama od sebe (asi po 10min): mami, ale vůbec to nebylo nepříjemný! Proto, že jsi mi řekla, jak to uděláme, tak to nebylo nepříjemný!

😲 Takhle jsem asi vypadala, páč 1.její reakce asi po 10min a za druhé – DÍKY, díky Vám to jde úplně na pohodu!!!!!! 😁😁😁 Díky vzájemné důvěře!!!! 😍 Jsem šťastná, že nám umožňujete podívat se věci dětskými očima! Spoustu věcí jsem díky Vám pochopila!!! 

A díky Vám jsme cca před měsícem úplně v pohodě zvládli s dvojčaty (4r) odběr krve!!! Prostě v pohodě!!! Bez řevu, praní se s dr nebo hysterie!!!

Díky, díky, díky, díky!!! Bez Vás by bylo vše jinak!!! ❤️❤️❤️❤️

Můj Martínek (14M), dnes dostal dvě očkováni naráz. Vždy když jsme k paní doktorce přišly, tak stále řval a řval a řval a to i když se mu nic nedělo. Dnes to bylo jinak.

Ráno jsem mu řekla, že půjdeme k paní doktorce a dostane dva píchance. Vysvětlila jsem mu, že je očkováni důležité a popsala mu jak to bude probíhat a také, že to bude bolet.

Po svačině jsme vyrazily.

V ordinaci byla holčička a strašně plakala. Říkám Martínkovi, víš, ta holčička se asi bojí a proto pláče, jestli potřebuješ také plakat, tak to vůbec nevadí.

Pořad jsem čekala, že začne natahovat, ale nic. Znovu jsme mu zopakovala, že bude píchanec a že to bude chvíli bolet a taky, že budu celou dobu s ním. Přišly jsme do ordinace a Martínek byl v pohodě. Sestřička chystala vše potřebné k očkováni a já Martínkovi vše popisovala.

Když přišlo na věc, tak jsem mu řekla, že to teď bude chvíli bolet a že ho budeme se sestřičkou držet. Samozřejmě plakal a já mu pořad opakovala do ucha, jsem tu s tebou. Po zalepení, přestal plakat a šup druhá noha. Rychle jsem mu řekla, že ještě jeden píchanec a šli jsme na to. Pláč a já mu šeptala, jsem u tebe.

Po zalepení konec pláče. Pochválila jsem ho a řekla, že ho posadím, abych ho mohla obléct. Chtěla jsem ho položit, ale raději jsem se zeptala a to nechtěl. Tak jsem ho v sedě oblékla, vzala věci a šly jsme do čekárny. Po celou dobu byl naprosto klidný a já málem praskla pýchou, jak úžasné dítě mám.

Nevýchovo, moc mi pomaháš zvládat mateřství.

Děkuji 🥰

Dnes jsme od tety ( kde byly dcery beze me na navsteve doted spokojene) se vracely navecer domu s brekem, ktery zacal u ztracene tatranky pod gaucem. Nechala jsem Misku brecet cestou domu celou vesnici,plac stale silil a ja pockala co bude.

Doma jeste brecela u botniku a pak jsem po chvili ji sla obejmout, vrhla se mi kolem krku a najednou z ni zacly padat nadavky na lidi kolem, na skolku a na deti okolo a na vsecho co prozila spatneho ve skolce za ten den. A uplne nakonec na holcicku jak ji rozkazuje ve skolce a vydira ji kamaradstvim, pokud neco neudela.

A to to zacalo brekem ze ztracene tatranky, slo by to na zacatku ‚tipnout‘ vetou – co vyvadis ? vzdyt je to jen susenka, dame doma jinou.

To jak se sama popere se situaci ve skolce a kamarady s tim muzeme dal pracovat. Na co jsem ale hrda, ze jsem ji dokazala v klidu,konecne bez nejakeho sebepresvedcovani dat ten prostor to vse prozit a dokazala jsem ziskat/udrzet si tu duveru se mi sverit, moc za tuto mou novou schopnost Vam vsem v Nevychove dekuji.

Kurz mi konci, ale procitam svuj denicek uspechu/neuspechu za ten rok a za kazdy den a kazdicky objev co mi prinesl, rikam si WOW :) rozhodne to preji vsem dalsim rodicum.

A pro Eli,Moni i Niky a ostatni z fora Nevychovy chci rict- i kdyz asi je to nekdy tezky ty stale si podobna temata tu probirat dokola, tak to ma obrovsky vyznam! Dekuji, ze tu jste cela ta leta! :)

Pre vsetkych ktori potrebujete povzbudit.
Nevychova stoji naozaj za to.

Ked sa nam narodilo druhe dieta pustila som sa do citania knihy Naomi Aldort Vychovavame deti a rastieme s nimi. Velmi ma to oslovilo ale vobec som nevedela ako na to. A tak som z rodica nadsenca, ktory dava nevyziadane vychovne rady, zacala byt skor policajt alebo ucitel. Podla toho ako mi to v danej situacii viac vyhovovalo.

Po veceroch som nad tym rozmyslala, co vlastne chces? Ako chces viest svoje deti, aky vztah s nimi chces mat, co chces s nimi a v nich budovat? A odpoved mi prisla vdaka Nevychove a velkym aha momentom, ze toto je ta cesta ktorou chcem ist. Pretoze to dava zmysel.

A teraz k dovere.
Filipko ma 4 roky, nie je velmi ukecany o svojich momentoch v skolke skor len dobre, bavil som sa, tesil som sa na teba a sestricku, papal som polievku… a podobne.

Momentalne riesime surodenecke konflikty a zameriavam sa na to z pohladu byt tam, uznat pocity, nesudit, nemoralizovat atd. A tak viem ze vdaka tejto zmene sa mi ovela viac otvara a dnes pri poobednom uspavani vybehlo z neho, ze raz v skolke dostal trest. Sediet sam na stolicke pre konflikt s chlapcom pri hre s vlacikmi.

Nejde o to ako to tam riesili, nejde o to, ze nastal karambol medzi chlapcami… Pre mna je velka vec, ze sa mi s tym zdoveril, otvoril a vedel ze ma bezpecne prostredie aby to povedal, ze nebude sudeny, potrestany, moralizovany alebo ja nahnevana, ked sa mi prizna, ze pri hre buchol svojho kamarata a dostal za to trest.

Rozobrali sme to, citila som z neho ze aj ked je to stara zalezitost par mesiacov ako ju ma ulozenu v sebe a pomohla som mu ju prejst. A ja som si vtedy uvedomila, ze tuto to presne zacina. Nebat sa prizat ze do niekoho buchol, mozno casom ze dostane päťku z matiky, mozno casom ze skusal fajcit, mozno casom, ze rozbil okno na chate s chalanmi kamosmi…

Mala, krehka, jemna dusa dietata ktora je od vas, vasho vnimania, vasich slov, skutkov a cinov uplne závislá. Vnima sa tak ako ho vnimate vy, kona tak ako vidi konat vas. Skratka je to to najuzasnejsie zrkadlo vasho sveta. Pretoze vdaka dietatu vidite co do sveta davate a ako velmi ten svet viete ovplivnit kazdy den.
Vdaka Nevychova za tento pohľad na vychovu.

Dneska jsme slavili narozeniny prostredni dcerky. Syn (6,5) a muj bratr (8) si vetsinu casu hrali u me v pokoji, kde spim s miminkem. Kdyz jdu uspat malou, vidim za zabranou na schodech moje deky. Nemam rada, kdyz ty deky tahaji, a mela jsem malou na rukach (jinak bych je uklidila sama), tak jsem kluky pozadala, aby mi je pomohli dat nahoru, a ptala jsem se jich, jestli je neroztahali oni. Oni ze ne. Kdyz ne tak ne, ale nedalo mi to. Logicky to mohli byt jen oni dva…

No bratr vecer odesel a syn se sprchoval. A ja rekla, vis, nemusis mi to rikat jestli nechces, ale pokud jste ty deky roztahali, jen bych to chtela vedet. Nevim proc byly dole, nedava mi to smysl. Ale nebudu se zlobit. A on mi rika : vis tak ja se priznam, ja to byl, ne Misa! Ja je tam hodil. Mel chudak slzy na krajicku, tak jsem ho objala a podekovala, ze mi rekl pravdu. A zeptala jsem se proc je tam hodil? A on ze kvuli nasemu miminku, ze kdyby nekdo nezavrel zabranu, tak aby ji ty deky zarazily a ona nelezla na schody, aby si neublizila! Takze ano, deti maji duvod, proc veci delaji. Ted jeste aby se nebal to rict hned zezacatku :-)

Chtěla jsem se jen podělit o malý úspěch…když byl můj starší syn menší dost jsem řešila sladký…dort poprvé ochutnal na své první narozeniny a samozřejmě ho vůbec nechtel (A za ty prachy!! ? ).

k nevychove a respektujicimu přístupu k dětem jsem se dostala později a postupně se naučila přestat to řešit…respektive nechat to na detech…když něco sladkého dostanou klidně jim to nechám cele sníst (pokud nejsou akorát před jídlem) aspoň to nebudem řešit později jestli to můžou nebo ne..

doma sladký máme a když máme chuť dáme si.bavime se o tom co je pro ne zdravé a co ne a i do školy dělali seznam co za víkend jedli a jestli dávali to do dvou skupin…

Dnes mladší syn (necelých 6)přišel ze školy a jako obvykle má na něco chuť- dal si mrkev…pak čekali na večeři a on mě poprosil ze by si dal bonbonek…říkám si OK,uvidíme jak to bude…dala jsem mu pytlík želatinových bonbonku (byly moje-dárek od manžela ? ) a říkám výběr si co chces ty jsou moje a rada se s tebou rozdělil…dal si jeden nebo dva a říká mami dobry díky už nechci…opravdu jsem měla velkou radost…dřív bych to řešila asi jako ne,teď před večeři,ani náhodou…byla by z toho asi scéna a zkažený večer…takhle si dal co chtěl,pak snědl ještě celou večeři a i si přidal…opravdu mu věřím a on to ví…

Dobrý den,

děkuji moc za povzbudivý mail a vůbec za to, že jsem mohla do Nevýchovy takto napsat.

Děkuji moc za povzbuzení z mailu, který jsem od vás dostala, i když by se na první pohled mohlo zdát, že v něm nebylo skoro nic řečeno, pro mě to bylo hodně. Pomohla mi hlavně myšlenka, že nedostanu radu tipu „toto dělej a toto nedělej“, protože podobných rad jsem od svého okolí dostávala 1000. Když moje kamarádky viděly, jak nás kakání reálně trápí.

To byly situace, kdy jsme museli odcházet z hřiště, protože syn hystericky plakal, že ho kakání bolí a přitom to nedokázal pustit ven, nebo situace u mých rodičů kdy jsme museli několikrát odjíždět domů, protože nám hodinové pláče na záchodě byli nepříjemné.

Přečetla jsem si doporučený článek o nočníku, a pustila jsem si pár dalších videí z Nevýchovy a nějak jsem vyhodnotila, že o tom všem moc mluvím, moc to řeším, představila jsem si sama sebe v té situaci (myšlenka z vašich webinářů).

Nabídla jsem Kryštofovi ještě možnost záchodu, ať si sám vybere záchod nebo nočník. Přestala jsem o tom úplně mluvit, když řekl, že chce kakat, šla jsem s ním na záchod/nočník podle toho co si vybral, ale mlčela jsem, žádné povzbuzování, žádné rady jak tlačit, málo hodně apod.

Když se povedlo, jednou větou jsem s úsměvem řekla, že jsem moc ráda jak to teď zvládl. Když se nepovedlo, tak jsem opět jednou větou řekla „nevadí, zkusíme to, až to budeš zase cítit, že by to mohlo jít“.

Teď je to necelé tři týdny co jsem hlavně sama v sobě otočila pohled na tento velký strašák a asi trochu „nevýchovně“ to nechala na něm, a já spíš mlčím a čekám, až on si řekne.

Poslední 3–4dny už kakání zvládá Kryštof naprosto úžasně bez plakání a zadržování, řekne si, že chce kakat, zajdeme na záchod, já mlčím, on má radost, že to poznal, že se mu chce kakat, pak se mu to povede a společně se radujeme. Když to píšu tak jsem až dojatá, jak jsme to zvládli, protože jsme si prošli 2 měsíci opravdové hrůzy.

Mezitím jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, dnes jsem si pouštěla první video z druhého týdne. Chtěla bych moc Nevýchově poděkovat. Vidím pokroky u sebe, ale i u manžela, který vůbec neví, že Nevýchovu ve volném čase poslouchám, ale přesto opakuje podobné věty a myšlenky, které já se v kurzu učím.

Ještě jednou díky, přeji krásný letní den

Ahoj Nevýchovo! Rád by som sa podelil o krásny príklad Nevýchovy, ktorý sme nedávno zažili a som z neho stále namäko.

Jedli sme všetci pri stole a náš Riško (20 mesiacov) sa zrazu začal strašne hnevať a snažil sa dostať zo svojej stoličky. Tak sme jeho prianie rešpektovali s tým, že asi už má dosť, vybrali ho zo stoličky a položili na zem.

V ten moment odbehol do obývačky, šramotil tam s hračkami a s víťazoslavným výskotom vytiahol drevenú lišku. Prišiel s ňou k stolu, vyškrabal sa späť do stoličky, vzal tú lišku a strčil ju do kuskusu so slovami „ňam ňam!“, potom vzal fľaštičku, nakvapkal lištičke do úst vodičku, pozrel sa na nás a so širokým úsmevom na tvári sa vrátil k jedlu.

Myslím, že jedna z najdôležitejších zásad Nevýchovy je nepredpokladať úmysel a miesto toho nechať dieťa ten úmysel vyjadriť. Zasahovať len keď je úmysel zjavný či následky zjavne škodlivé.

Dobrý večer, právě jsme dokoukali webinář o důvěře, všichni tři i s devítiletým synem. Chci moc poděkovat, bylo to skvělé. Zjistili jsme, že to děláme dobře a syn souhlasil. Moc fajn pocit. Zároveň jsme si s manželem udělali exkurzi do svého dětství a našli jsme tam vše, co popisujete. Takže naše rozhodnutí dělat to všechno jinak než naši rodiče, přináší ovoce.

O letošních Vánocích se mi dostalo uznání nejvyšší. Moje mamka mi mezi čtyřma očima řekla:

„Nevěřila jsem, že by váš způsob výchovy mohl fungovat. Bez fyzických trestů, bez ‚autority‘. Ale jo, váš syn je bezvadný, super vychovaný a přitom sebevědomý.“

Když měl syn pět roků, jeho tátu hospitalizovali na protialkoholním. Už i toto jsme tenkrát s ním zvládli vykomunikovat tak, že to pochopil. A viděl, že člověk může být slabý, mít krizi, ale přesto ho pořád miluje a vše jsme překonali. Žádné pohádky nebo alternativní pravdy jsme nevymýšleli.

Je to chytrý, citlivý kluk a dnes Vás úplně hltal. Řekla jsem mu, že při poslechu může na nás hledat chyby a klidně nám je říct. Žádné nenašel.

Děkujeme Vám za to, co děláte. Tento webinář by měl být povinný úplně pro všechny, kdo se rozhodnou mít dítě. Něco jako autoškola 😁

Díky ♥️

Ahoj všem,

dnes bych ráda do deníčku zapsala „úkol“ z druhého týdne kurzu – pro mě to bylo dát důvěru a předat odpovědnost za své chování. Otázku důvěry a respektu vnímám jako zásadní, ráda bych to uchopila jako příležitost k nastavení nového směru naší cesty. Příklad nákupu školních pomůcek je skvělý, ale pár dnů po začátku prázdnin by se to mým kritickým chlapcům (9 a 10,5l) mohlo jevit jako špatný vtip…

Pak jsem si vzpomněla na slib, kterým jsem na jaře umlčela jejich výhrady ke škole a povinnostem s ní spojenými. :„V létě vám kluci dovolím jeden týden, dělat si úplně, co chcete, jo?“ Zabralo to a kluci už plánovali, co všechno budou a taky naopak nebudou dělat. No a teď by se to mohlo hodit jako projekt!

Takže rychle si ujasnit možnosti, podmínky, seznámit a alespoň částečně získat lehce skeptického muže a v pátek večer, v klídku u večeře nadhodit klukům.

„Kluci, víte jak jsem vám slíbila týden dělání si co chcete? Tak teď by to šlo, co vy na to? Mohli bychom si to v sobotu všechno promyslet, co byste chtěli dělat, kam jít, co vařit a domluvit a od neděle jít na to…“

Zavládlo nadšení. Během soboty jsem jim vysvětlila, že mám v plánu jim svěřit i finance (inspirace od vás) na celý týden pro celou rodinu. Ujasnili jsme si, že si mohou dělat cokoliv, pokud tím neomezí někoho jiného nebo nějak zásadně své zdraví.

Dala jsem jim sešity, kde si mohli psát, co by chtěli, potřebovali, ale ty nakonec nevyužili. Zatímco starší syn měl výhrady, že nechce mít zodpovědnosti dospělých, ale nechce ani, aby o všem rozhodoval mladší brácha, mladší se toho ujal rád a jako první.

Svědomitě promyslel, co se bude vařit a společně jsme dali dohromady seznam nákupu. Nakonec souhlasil i starší, zvlášť když jsme si vysvětlili, že budu u všeho tak, jak mě bude potřebovat. Kluci se domluvili, že první tři dny bude spravovat finance jeden, a pak ten druhý a peníze si rozdělili a uložili.

V obchodě jsem pak byla spíš jako podpora, kluci spolu dávali věci do košíku, zkoumali ceny a akce, drželi se seznamu a až ke konci lehce podlehli kouzlu neomezeně dostupných sladkostí. Mysleli přitom i na malou sestru, tátu i mě.

U pokladny mírné překvápko, účet byl vyšší, než původní plán. „Tak to asi na zoo už nevyjde, ale nakoupili jsme parádně,“ říká spokojeně mladší syn. Ještě by si zahráli minigolf u obchodu, ale tam chtějí 500Kč zálohu na hole.
„Tolik tady nemáme, to je škoda,“ říkají smutně kluci, je mi jich trochu líto, myslím, že by si zasloužili podporu.

„Měla bych pro vás návrh, mám tady 500Kč, to by mohla být putovní rezerva. Tady byste ji mohli použít na zálohu holí a pak by mohla být jako tajná pětistovka pro stav nejvyšší nouze a na konci týdne se mi zase vrátí, co vy na to?“

„Co je to stav nejvyšší nouze?"ptal se starší.
"Třeba pojedeme někam vlakem, dojdou nám peníze a nebudeme se mít jak vrátit zpátky“.
"Aha, tak jdeme pro ty hole."Asi hodinu hráli i s 3,5 letou sestrou minigolf a my s manželem měli čas vychutnat si kávu a popovídat si.

Popisovat celý týden by bylo nadlouho, ale byla to výborná zkušenost. Společně jsme se domlouvali, co bychom kdo potřeboval a chtěl, konečně jsme třeba začali objevovat kešky (dlouho jsme o tom mluvili, ale realizace vázla). Já najednou nebyla ten, kdo to celé pořád táhne, ale taky se chvílemi veze, nabírá síly.

Na druhou stranu někdy bych raději dělala něco jiného, nebo nedělala zrovna tohle, ale o to víc jsem si uvědomovala, jak jsou často děti vlečeny okolnostmi a možná proto tolik oponují a kritizují.

Nakonec jsem zjistila, že mou důvěru mají právem.Vůbec nic hrozného nevymysleli, kromě toho, že si občas nevyčistili zuby a některý den se více dívali na filmy a šli později spát, fungovali v obdobném režimu, jako předtím.

Nepotřebovali skákat ze střechy nebo pod vlak, chtěli si jen o sobě rozhodnout sami a nedělalo jim problém respektovat třeba: „Šimi, já vím, že bys moc chtěl jít hledat kešku k rozhledně, ale Stellinka by tam už nedošla, mohli bychom to prosím nechat na zítra?“

Včera – o týden později při večeři jsem nadhodila, že nám končí týden dělání si co chci, tak jak by to zhodnotili. Ocenila jsem jak do toho šli a jak zodpovědně se postavili k vedení financí, ale třeba i k plánování jídla, programu – s ohledem na možnosti druhých a taky, že když jsem je požádala o pomoc, tak mi pomohli. (péče o mladšího sourozence, chystání věcí na výlet, úklid…)

Ocenil je i můj muž, který do začátku tomu moc nedával. Kluci byli spokojení s týdnem i sami se sebou, a to i přesto, že nic převratného v tom týdnu nezažili. Byl složený s hromady příjemných maličkostí, sdílení a domluv a taky byl prostý moralizování, příkazů, podmiňování, zvýšeného hlasu a opakování pokynů.

V tom vidím převratnost já. Věřím, že se mi ji podaří vnést do každodenního života.

Do kurzu jsem se pustila, protože se mi splnil životní sen. V sedmnácti měsících k nám přišel nádherný človíček. Chytrý, zvídavý, otevřený chlapec a my si najednou začali říkat máma a táta.

Nevýchovu jsem sledovala již nějakou dobu a poslouchala webináře, protože mám děti ráda a vychází z mého vnitřního nastavení a vždy jsem s nimi fungovala jako parťák.

No, ale najednou to tak nebylo. Pláč, křik, plácání po rukách a pocit naprostého zoufalství, neschopnosti a marná snaha o pochopení, proč to tak je.

Tak jsme se pustili do kurzu, že nám pomůže najít tu správnou cestu. A ejhle, to období jsem nazvala katarze. Vše se ještě znásobilo a po dvaceti letech v partnerství se ukázaly nové skutečnosti.

Najednou byl můj muž malý kluk, co si neví rady a přesně mi dal nahlédnout do svého dětství, tím jak přistupuje k sobě jako k otci i k našemu synkovi.

A já. Za krkem se mi usadila pěkně vzteklá, protivná a zdá se, že i nezničitelná učitelka. Přesně taková jaké ze srdce nesnáším. :-)

Bylo to náročné období hledání a poznávání se. A já měla pocit, že každý takový den promrhávám ty vzácné okamžiky, kdy se mám sbližovat se svým krásným dítětem a jen mu ubližuji.
Doufám, že to byla katarze očistná a přijímám její dar, kdy mi dala možnost poznat minulost a to co na nás zanechala.

Co se nám vážně nedaří jsou dohody. Stále doufám, že nám budou fungovat. Zatím mám dojem, že vlastně nejme nastavení na to, pochopit co a jak po sobě chceme.

Říkám si, že i když jsou teď Karlíkovi čerstvě dva roky, je s námi jen devět měsíců a nikdy předtím neměl zkušenost, že by někoho opravdu zajímalo, jak to má on a chtít se domluvit.

Myslím, že opravdu potřebuje čas a my trpělivost to nevzdat.

A teď to nejkrásnější – ÚSPĚCHY :-D.

Komunikace je super. Už to není o tom, že mám být telepat a okamžitě vědět co chce, nebo mám udělat. A když mu něco říkám já, vím že poslouchá, už jen proto, že slova opakuje a krásně se rozmlouvá, ale zmizel i ten pocit, že k němu ta slova ani nepřichází, tak jak to bývalo ze začátku.

Pochopení pro pocity je malý zázrak. Karlík se začal tulit. Když má havárku, přijde se uklidnit, vyplakat a zvládá i bolestivé úrazy snadno překonat.

A máme pryč dupání po hračkách, házení s nimi o zem a bouchání hlavou o podlahu. I pro něj těžké situace si odžije s pláčem, ale v náruči a poměrně rychle.

Za úplně největší úspěch považuju slovo NE. Na toto slovo reagoval třemi způsoby. Pláčem, vztekem nebo cíleně udělal něco, co přesně ví, že nemá dělat – vylít čaj, házet hračky, trhat knížky. To byly nejčastější reakce.

Teď často slovo NE říká sám s úsměvem a někdy jako i hru (ne,ne,ne) smích. Už ví, že to není jen zákaz a odmítnutí, ale i komunikační prostředek.

Naprosto nečekaná reakce byla, když předvedl silný hysterický výstup po tom, co jsem začala zpívat Šla Nanynka do zelí. A nebylo to mým pěveckým provedením :-D. Reagoval na slůvka TY, TY, TY.

Teď si sám tu písničku před spaním vybírá a chce jí opakovaně. Předvádím mu jí jako malé divadelní představení, a vím, že zvládl překonat vlastní trauma. Díky Vám za to.

Důvěru si budujeme a respektu se učíme.

Jsme na cestě a já doufám, že najdeme ten správný směr. Mé přání je, aby náš syn vždy cítil a věděl, že je přijímaný, milovaný celým naším srdcem a duší, tak jak to cítíme my od prvního okamžiku.

A pokud přijde ta chvíle, kdy bude chtít znát svojí minulost a hledat kdo vlastně je, být mu průvodcem, dát mu ten pocit důvěry, že jsme stále s ním, plní lásky a respektu k němu i sami k sobě.

Díky, že jste na té cestě s námi. 

Ahoj Nevýchovo 🙂 

Děkuji, děkuji, děkuji!!! Nevýchovu praktikuji asi 2 roky. Troufnu si tedy říct, že jsem dnes rodič Partner. Nebylo to tak ale vždy.

S dětmi máme za sebou rozvod a 3 roky střídavé péče. Soužití s novou přítelkyní tatínka a jejími dětmi, alkohol, výchovné problémy atd… Spousta toho všeho nebyla hezká.

Dnes jsem šťastná, když za mnou moje 16ti letá dcera s důvěrou příjde a mluví se mnou otevřeně o svých zážitcích, kamarádkách, kamarádech, novém příteli, ale i svých slabostech, přáních a snech.

Je to sladká odměna za „nevýchovný“ přístup k mým dětem, ve kterém je mi velmi dobře. Děkuji!!!

Viděla jsem několik nevýchovných přednášek ještě jako bezdětná, tak jsem se považovala za super rodiče, co má tyhle věci v merku a moje milá klidná dcera mě v tom dlouho utvrzovala.

Ale pak přišlo pár konfrontací a já si uvědomila, že žiji ve velkém omylu. Že už taky pěkně ječím, zakazuji a moralizuji. Že mi v tom není vůbec dobře, ale v těch situacích si neumím poradit jinak…

Tak jsem si předplatila kurz a z počátku si při jeho sledování říkala, že to je pěkné sci-fi. Že to bylo všechno tak jednoduše řešitelné jen dokud přede mnou nestálo dítě z masa a kostí.

Byla jsem vyhořelá, potřebovala se dát do pořádku a Nevýchovu nasávala velmi pomalým tempem. Takže jsem ten případ, kterému za chvilku končí přístup a pritom není ani v půlce. Ale nevadí, i tak je to obří změna.

Ne, že bychom začali být kdovíjací odborníci na utváření dohod nebo bych nedělala chyby, to ne. Ale cítím, jak ve mě roste důvěra v moje dítě a že je ta důvěra oboustranná.

Třeba nedávno jsem se marně snažila dceru po obědě uspat, nakonec jsme si jen četly v posteli, ale i tak jsem já i manžel vytuhli dřív než ona – prostě náročný den v sychravém počasí.

A v tom polospánku citim, jak leze z postele a potom se zápalem pobíhá po bytě. „Co má asi za luben?“ V hlavě mi proběhlo hned několik katastrofických scénářů a já se chystala vstát a udělat jim přítrž.

„Bude to hrůza, nejspíš budu muset křičet a vůbec se netěším na tu spoušť, ach jo… no, ale třeba to není nutný – pokud pomaluje stěnu, tak to přetřu, rozbitou věc uklidíme a nic čím by se mohla zabít tam přece není. Zkusím ji chvilku věřit. Aspon teď.“

No a tak jsem zůstala ležet a jen po očku sledovala, jak si přinesla k oknu schůdky, pohladila moje kyticky, které před ní až hystericky střežím a půjčila si plstěnou ovečku, kterou tam mám jako dekoraci…

A víte co? Zase jí přišla nenápadně vrátit na místo. Pak vylezla k nám do postele, chvilku se nás neúspěšné pokoušela vzbudit 😊 pak se přitulila a usnula. Do teď nevím, co tam tak zaníceně prováděla, vím jen, že se žádný z katastrofických scénářů nekonal.

Chci Vám jen strašně moc poděkovat za to, že vůbec jste a co pro rodiče a děti děláte. Díky Vaší stránce jsem si spoustu věcí uvědomila. Ohledně sebe a momentálně mé 3 leté dcery. Koukám teď na ni úplně jinýma očima. Snažím se ji víc pochopit a porozumět.

A ono to vážně funguje ❤️

Dobrý deň Nevychova,

chcem s Vami zazdielať jeden veľký AHA moment, ktorý mi pri pozeraní Vašich videí prišiel. Ja nemám deti, avšak pracovala som v škole, takže poznám prostredie v ako deti fungujú a čo všetko sa deje v takomto kolektíve a ako veľmi je to „otvorené“ prostredie.

Fantastické na Vašich zdielaniach a učení je, že je to aj o nás a našich vnútorných nastaveniach, o tom ako sme sa naučili fungovať v detstve tak fungujeme aj v dospelosti.

Napríklad ja som si dnes uvedomila cez túto tému dôvery a o tom čo ste vraveli vo video, to ako to mám nastavené vnútri v sebe s dôverou v život, vo svoje schopnosti, danosti a dary. Že mám vlastne vnútri v sebe malé dieťa (ja sama ako človek v terajšej podobe), ktoré tomu dospelákovi (mojej duši) moc neverí, asi preto, lebo som ja sama som neverila svojim rodičom po nejakej skúsenosti s nimi.

Cítim, že to čo učíte je prirodzené fungovanie všetkého v stvorení, všetkých vzťahov a kľúčom k spokojnosti vo všetkom v živote. Je to super, že sú tu ľudia, ktorí o tom hovoria a zdielajú svoje skúsenosti a učia iných.

Vždy žasnem akou asymetrickou formou nám život pomáha pochopiť veci, v ktorej je ukryté vždy veľa lásky a múdrosti.

Fascinujúce. Ďakujem ❤️

Dcera špatně jí a MĚ to trápí, a babičku, která s námi bydlí, ještě víc. A proto (přestože dcera chodí ve škole na obědy) jí babička vždy uvaří oběd.

Ale JÁ bych chtěla, aby dcera jedla ve škole a nespoléhala se na to, že babička navaří. A tak jsem za dcerou přišla, vyložila jí, že mě to trápí a že mám strach, že až bude větší a bude ve škole bývat dlouho, že bude hladová.

Že chápu, že některá jídla jí nechutnají, ale že bych potřebovala vědět, že když to bude nutné, ve škole se aspoň trochu nají. A jestli by mně s tím mohla pomoct.

Navrhla jsem, že bychom se vždycky o víkendu podívaly spolu na jídelní lístek pro příští týden a ona by si vybrala jeden den, kdy jí jídlo nejvíce vyhovuje. A ten den bude vědět, že se ve škole musí najíst, protože na ni doma oběd nečeká.

Dcera s tímto souhlasila, že takto by to asi šlo, když to bude vědět dopředu a sama si vybere. Potom jsme šly obě za babičkou a řekly jí, na čem jsme se domluvily, a že jí vždycky řekneme dopředu, který den pro ni nemá vařit.

A hrozně mě potěšilo, když mně dcera řekla, že ze začátku jí babička stejně navařila a řekla jí, ať se nají (já jsem v té době v práci), že to mamince nepoví. A dcera řekla, že to nejde, že jsme se takto domluvily. A pak mně to ještě sama řekla :)

Nástup do školky se v našem případě konal až letos na podzim. Jako v celé Nevýchově, i v tomto případě je to hlavně o přístupu nás – dospělých.

Žijeme na malém městě a já sama jsem si prošla dvěma školkama. Z první jsem měla noční můry ještě nedávno a když zahlédnu některou z učitelek, svírá se mi žaludek. Teprve v druhé školce jsem pookřála a do školky se prostě těšila…

Jenže jak čas plynul, situace se změnila, a já letos na jaře zjistila, že školka, kterou já nedávala, je teď nejlepší (jen si musíte aspoň trochu padnout do oka s učitelkama – asi jako všude).

V obou školkách jsme i s dcerou využili dny otevřených dvěří, dcera si okoukla hračky a my s manželem se vyptávali učitelek a shodli jsme se, že bychom rádi, aby dcera chodila do té první, byť vzdálenější.

Zápis nám vyšel a já jsem od té doby občas nadhodila téma školky i před dcerou a úplně bez odezvy a když, tak negativní…o práz­dninách to bylo v širší rodině téma číslo 1 (otázky typu: „Tak co, už se těšíš do školky?“ dcera ignorovala… jak by se taky měla těšit, když neví, co ji čeká). A mé výzvy ke „hraní si na školku“ odmítala…

Večer před spaním si vymýšlíme pohádky na dobrou noc a tak jsem začala vymýšlet i s tématem školky…dle workshopu jsem nic nepřibarvovala, jen popisovala…

Pravidelně jsem sledovala webovky školky a mile mě překvapilo, že je skutečně možné dítě postupně zvykat na školku a není nutné ho tam hned prvního září nechat až do odpoledne…

Raději jsem si tuto informaci telefonicky ověřila a dobře jsem udělala, protože jsem zjistila, že zájem o tento režim je nutné nahlásit dopředu a že je to jen jedna varianta a tou druhou je nástup „natvrdo“, tj. od rána do odpoledne.

Chvíli jsem zaváhala, ale paní ředitelce jsem řekla, že jsem dceři slíbila, že se první den jdeme spolu jen podívat a že tuto dohodu měnit nechci a ani nemůžu a ohledně následujících dní se již budu domlouvat s paní učitelkou dle situace.

První den jsme si školku znova prohlédly, seznámily jsme se s učitelkami a dětmi a hlavně jsme mohly zavítat s ostatními dětmi i na školní hřiště. Dcera vše dávala s přehledem a tak jsem navrhla, že už druhý den zkusí být ve školce sama a vyzvednu si jí po obědě.

Prvních 14 dní jsem s ní šla i do třídy, žádný strkání mezi dveřmi se nekonalo (sama si dodnes pamatuji to bodavé šťouchání do zad od mamky, ať už vlezu do třídy) a dokoncce jsme takto i ustály scénu, kdy učitelka strhávala dítě z matky.

Nebudu to tady nikterak natahovat, dcera a já jsme zvládly nástup do školky na 1. Při mém odchodu byly slzičky jen jednou, a to skutečně jen malinko, v průběhu dopoledne asi 2krát.

A jak to tedy děláme??? Dle potřeby – nejčastěji ráno cestou, si o školce povídáme a opakujeme si školkový dopolední režim včetně jídleníčku a zdůraznění, že po obídku, až budou mít vyčištěné zoubky, si pro ni příjdu (spát tam zatím nechce a já to respektuji). Nic nepřibarvuji.

A teď to hlavní: je to celé o mně…večer si připravím vše, co je možné připravit, neboť jsme již za ten měsíc zjistily, že nejpříjemnější je pro nás klidný odchod do školky, kdy nespěcháme, dcera se může cestou zastavovat a dívat se do zahrádek na kytičky, mávat jedoucím autům, dívat se na popeláře vyvážející popelnice a dokonce i kontrolovat, jestli už někdo uklidil to hovínko po pejskovi…

Cesta, která mně samotné trvá 10 minut, nám trvá i s převlékáním minut 40, ale je to společně strávený čas, který si obě užíváme. Vstávám kolem půl šesté a vím, že dcera musí být nejpozději ve čtvrt na sedm vzhůru, aby se stihla probrat a mít tam rezervu pro případ, že si bude ještě chtít pohrát (na to jsme přišly během jednoho náročnějšího rána).

Díky Nevýchově jsme zvládly nejen dceřin nástup do školky, ale odeznívají i mé noční můry, ačkoli jednu z učitelek, na kterou skutečně nerada vzpomínám, vídám ve školce denně.

Od webinara o zubkoch sme cistenie zacali brat uplne inak, zabavnejsie, odlahcenejsie. Niekolko tyzdnov sme dokonca (ne)cistenie ignorovali a potom nastala ta zmena.

Samko (2 aj 10 mesiacov) nam teraz sam pripomina ze mame vycistit zubky a aj ked nepripomenie nema s cistenim problem.

A dokonca sme boli aj prvykrat na kontrole u zubara minuly tyzden. Pripravovali sme sa na to doma, nacvicovali co bude zubar robit a Samko vedel co cakat.

Aj ked mi povedal v cakarni ze sa boji tak prekonal svoj strach a bez nasilia drzal pekne otvorene usta. Zubar mu okrem pozretia aj fukal a pichal palickou do zubov a Samko to super zvladol.

Dakujem moc za vasu pracu!

Jeden z tech nevericich jsem byla i ja a dokud jsem nezazila to na vlastni kuzi, asi bych dal neverila 🙏 u nas kurz se porizoval v podstate v nejmene vhodnou dobu (co se tyce financi) ale dusevne jsem byla tak moc na dne, ze jsem proste cityla, ze musim neco zmenit.

Trvalo to 5 mesicu a ted, zrovna dnes, moje starsi dcerka poprve se mne zeptala jestli mi muze pomoct!!!!
Pri veceri nejak se vrtela na zidli, spadla a spolu s ni i cely hrnek mlicka, drive bych vyvadela, jak pavian, dnes uz po x-ty jsem ji jen obejmula, zeptala se jestli se hodne lekla a zda ji neco boli, kdyz se uklidnila videla, ze nejsem uplne v pohode, tak jsem ji rekla, ze chapu, ze to mlicko vylila nechtene, jen mne stve, ze mam pridelanou praci (dnes mam faaakt hodne nabity den…)

Moje 4leta holcicka, ktera se mne driv bala, bala se mi rict slovo i parkrat mi rekla, ze mne nema rada, dnes mne pohladila po zadech (jsem klecela a vytirala to mlicko) a zeptala se „maminko, muzu ti pomoct?“, kdyz jsem ji rekla, ze to je dobry, ze to utru a pak tu uterku vyhodim, sama se nabidla, ze mi pripravi novou!
Presne vedela, kde je a kam mi ma novou pripravit…

Za posledni asi mesic a pul jsem slysela tolik krat „mam te rada maminko“! Zrovna od Valentinky, jako nikdy pred tim!!! Vztah s mladsi Anickou 2r3m se strasne zlepsil!

Obcas na ni Valentinka zkousi neco ze skolky, ale i mala uz umi rict „NE Valennino, mne se to nelibi!!!“ A ta ji da pokoj! Sama pak nabidne jinau zabavu… mladsi casto chodi ke mne, ze potrebuje ponunat, to je uzasne!!!

Myslim, ze teprve ted chapu, co je opravdove nefalsovane stesti z deti!!! Ja bych je nunala furt, a kdyz mi moje mama rika, ze az moc je mazlim, tak ji vzdy odpovim, ze lasky neni nikdy moc!

A jake je ted bajecne uspavani, starsi uz si sama rekne „dnes jsem nespala odpoledne, tak ted usnu driv!“ Otoci se a behem 5minut spi!!! To je pro moje stare ja upne sci-fi – drive nam uspavani trvalo 2,5 hodiny s krikem a parkrat i s placnutim na zadek 🙈

Nedavno se mi stalo, ze jsem trosku zvysila hlas na mladsi dcerku, coz ta to skoro vubec nezna, koukala na mne jak na blazna, vubec nechapala, co se to deje, a ja jsem byla stastna, ze nevidim v jejich ocich strach!

Drive jsem si myslela: „az vyrostou bude to v pohode!“
NE! Ted vim, ze dnes je ten okamzik, kdy jsou male, muzu je zvednout, blbnout s nima, delat letadlo z nohou… ted je ten spravny cas uzivat si malych deti, az vyrostou, to bude doba si je uzivat jinak… DEKUJI TI NEVYCHOVO ZA TAK SKVELY PROJEKT!!!

Diky vam se nebojim s nima kamkoli jit, cokoli delat…, vim, ze vzdy a na vsem se domluvime! Jo nejsem dokonala, take obcas zarvu na ne, pak ale behem chvili jasne reknu, proc jsem kricela a co mne opravdu stve…

Moc se mi libi, kdyz ve videich, vypravite o detech a rikate jim „muj 8mi lety kamarad…“ je to uzasne! Drive by mne to nikdy nenapadlo, ze i ty deti mohou byt rovnocennymy kamarady! VRATILI JSTE NAM DUVERU! Dekuji vam!

Chtěla jsem moc poděkovat za „návod“ na to jak zvládnout návštěvu zubaře bez slzicek. Při preventivní prohlídce nám paní zubařka rekla, že náš Mareček (4roky) má tři kazy.

O jednom jsme věděli, ty další byla perlička…jak to zvládnout, bez problémů a újmy na psychice???? Měli jsme na přípravu 14dni.

Když se nam s Márou chtělo, hráli jsme si na paní zubařku. On si lehl na křeslo, já mu místo odsávačky dala do pusy brčko, vzala jsem si lžičku a kartáček na zuby a snažila jsem se dělat zvuk vrtačky. Pak vse vypláchnout (jako), otevřít, zavřít, zalestit.....prostě vse, na co jsem si vzpomněla.

Včera (den před vrtáním) mě napadlo se zeptat: a mám s tebou jít já nebo taťka. Odpověď: taťka. Říkám si, uvidíme ráno. Ráno vstavame, otázka, s kým půjdeš? S taťkou.

Při odchodu: mami já tu vrtačku asi nezvládnu… Já: zvladnes, verim ti. Jako ty si věřil mne, že dokážu řídit dědovo auto. (Den předem).

Uplynulo 45 min a byli zpět s vyvrtaným zubem a nejpysnejsim čtyřletým klukem a tátou a maminkou, která byla dojata, když mi Mareček řekl, že jsem tu vrtačku předváděla správně 😀

Ano, museli jsme jet do hračkárny koupit nový traktor, který jsem mu slíbila. Ale lepší než bonbóny a další kaziky. Teď už ho čekají jen dva úplně malinký, takže ty zvládne mezi dveřmi 😉

Děkuji za to, že jste mě naučili jednat s mými kluky (máme ještě jednoho chlapečka 1rok) na rovinu. Pomáhá mi to ve více případech, ale dnešek byl ukázkový.

Vážení přátelé, rád bych vám upřímně poděkoval za myšlenku i celý koncept Nevychovy.

Po téměř dvou letech aplikování jejích principů můžu zodpovědně prohlásit, že Nevychova měla v pozitivním slova smyslu zcela zásadní vliv na to, jaký vztah mám dnes se svým téměř čtyřletým synem.

Když si vzpomenu, jak jsem dva roky dozadu svému dvouletému dítěti v návalech vzteku a bezradnosti dával občas pohlavek a celkově používal zděděné nefunkční principy vymáhání si rodičovské autority „na sílu“, cítím velkou radost z toho, jakých pozitivních změn se nám doma podařilo dosáhnout.

Cítím potřebu vám napsat, že děláte dobrou prospěšnou práci a jakkoliv to bude znít nadneseně, tak reálně pomáháte měnit svět k lepšímu.

Přeju vše dobré, ať se vám daří a děkuji

Ahoj Nevýchovo,

jen jsem se s Vámi chtěla podělit o malé prozření, za které Vám předem velice děkuji!

Dnes ráno se dcerka 1,5 roku vzbudila už v 5:15, jindy se budí v půl sedmé. Lehce ospale jsem si s ní po snídani prohlížela knížku a učili jsme se barvy.

V půl 9 chtěla mlíčko, tak jsme si lehly na koberec a já ji nakojila. U toho mi ale usnula. Měla jsem sto chutí se k ní přitulit pod deku a taky spát, místo toho jsem si ale vzala článek o -nálepkách-, který si chci už dlouho přečíst.

Příběh Janičky je nám blízký, Terezka je taky takový „stydlín“ a nové věci ji často rozhodí a pak chce být jen u mě… na konci článku jsem si ale uvědomila, že já se přeci chovám stejně.

Taky nemám ráda nové věci, trvá mi, než se rozkoukám, než někomu začnu věřit – to trvá opravdu dlouho, než se někomu otevřu. A Terezka to má úplně stejně.

Teď už vím, že není stydlín ani cíťa. Jen se v mé blízkosti potřebuje rozkoukat. A je úžasné, že já jsem pro ni tím bezpečným místem, kterému věří, a který chce mít nablízku, když se něco takového přihodí.

Když jsem si tohle uvědomila, se slzami v očích jsem si k ní na chvíli lehla a jen na ni koukala… teď tu stále spinká na koberci a já se chtěla o tenhle krátký příběh podělit. Moc děkuji

Chtěla bych vám poděkovat za včerejší webinář. Vlastně ne jen za ten včerejší, ale i za všechny ty minulé. Jste pro mě velikou podporou.

Při každém webináři mě ujistíte v tom, že nevýchova je opravdu cesta, kterou chci jít a ta jediná má pro mě smysl. Často to není lehké, protože názorů na to, jak děti vychovávat a jak se k nim v určitých situacích chovat je mnoho.

Nejvíce mě ale překvapuje a zároveň bolí, když se ke mně dostávají od těch nejbližších názory typu: ,,Občas by ty tvoje děti měli dostat na zadek, aby si to zapamatovali a příště to už nedělali!"

Pamatuji si, jak jsem jako malá holka, měla jelito přes celé stehno od koženného pásku. Bála jsem se tenkrát převlékat na tělesnou výchovu.

Raději jsem učitelce řekla, že jsem si zapomněla doma úbor na cvičení. Styděla jsem se, ale hlavně jsem se bála, aby se to neprovalilo a maminka za to neměla nějaké nepříjemnosti.

Vím, že toho měla moje maminka nad hlavu. Pět dětí a k tomu manžela, který ji moc nepomáhal, spíš jí škodil. Peněz jsme také moc neměli.

Mamince jsem ale všechno dávno odpustila. Vím totiž, že pro nás vždycky dělala to nejlepší co dovedla. Jen jí občas prostě ujely nervy.

Mrzí mě na tom jenom to, že si za svojí výchovou stojí do dnes. Neváhá mi stále radit, ke všemu mít co říct a samozřejmě nezapomenout vždy dodat:
,, To my jsme takhle zlobiví teda nebyli a k mamince bychom si tohle nikdy nedovolili! Ani vás jsem takhle nevedla! Když jsem něco řekla, museli jste mě hned poslechnout! '' …

Ano maminko, museli! Museli, protože jinak byl na půdě ten zlej Pán, v šuplíku vařečky a nebo u koupelny visel PÁSEK!

Díky vám! Otevřeli jste mi oči a ukázali mi směr! Jde se mi teď o mnoho lehčeji tou mateřskou cestou a často si i poskočím!

P.S. Včerejší webinář jsem celý nestihla za dopoledne, tak jsem jej dokoukávala později za přítomnosti všech dětí. Eliška (5let) se chvilku také dívala, potom se sebrala a začala tady všude možně šmejdit a organizovat. A co z toho bylo? … mrkněte:

P.S. Také mi to připomnělo, jak jsem nedávno zoufala a říkám: ,, Děti, já už opravdu nevím co s vámi! '' A Eliška se na mě lítostivě podívala a pravila: ,, Maminko, tak si zase pusť na počítači tu paní! ''

Vaše poslední webináře mi velice otevřeli oči a pochopila jsem kde je ta základní chyba a na čem mám vlastně pracovat – ano na zvládnutí dítěte sama v sobě aby mohlo vyrůst a bylo si jisté samo sebou… Ale proč Vám to všechno píšu…

Včera přišel nejstarší syn ze školy s úplně stejně neutrálním výrazem jako jindy. Ale stačila jedna přesně mířená otázka (místo obvyklého „tak co?“ jsem se zeptala „jaký jsi měl den?“) a vše bylo tentokrát jinak.

Syn se rozplakal a povyprávěl co vše se mu ten den stalo, co bylo špatně, co se nepovedlo, kdo mu ublížil… Nechala jsme ho plakat a mluvit – seděla jsme u něj a poslouchala (no a co že byl v kuchyni bordel který jsem zrovna uklízela a ve vedlejší místnosti zrovna plnilo plínu miminko )…

Když zvedl oči a čekal mou reakci nic jsme nehodnotila, jen se ptala a snažila se, aby se sám zorientoval ve svých pocitech a našel i v tom naprosto strašném dni jistotu, že on je naprosto v pořádku i když se cítí strašně.

Povídali jsme si až se úplně uklidnil a začal se usmívat… Největší odměnou a důkazem že to dělám dobře (i když často uletím) mi bylo, že nakonec syn přišel objal mě a řekl že mě má moc rád…

Děkuji že jste a ukazujete nám, že i my dospělí můžeme dělat chyby… Důležité je si je uvědomit a pracovat s tím. Ještě jednou moc díky a přeji krásný den

Nevychovo!!

Zdravime zpatky od klokanu z Australie a dekujeme. Prave jsem se vratila z podvecerni prochazky, hodinka se sluchatkama v prirode a bez deti pro vetsi klid a wow.

Pribeh o skolce me rozbrecel, ale (dikybohu za dlouhodobe sledovani Nevychovy a materskych instinktu 😎) ne kvuli nasim detem. Kvuli stovkam jinych, ktere to tak opravdu maji. Nase deti od prvniho dne ve skolkach – a ze uz jich zazily diky nasim kazdorocnim cestam pres planetu, vezmou caru, pusinku na celicko a vi, ze mamka s tatkou si pro ne vzdycky prijdou, nemusime si lhat.

Spoustu jinych prevypravenych situaci se u nas porad vyskytuje, ale soustavne na nich pracujeme a nemuzu bejt na nase deti vic pysna v jejich komunikaci, chapani, souciteni a sdileni. Sice jsou jeste male (5, 3 a 1/2) ale nikdy by me napriklad ani nenapadlo si myslet, ze s nima nezvladnu cestu letadlem 28 hodin sama a to jen diky tomu, ze spolu umime fungovat.

Jsou tam obcas slzy, obcas oboustrane i ode me 😌  ale doufam a zatim se mi potvrzuje, ze nas berou jako partaky a duvera funguje.

Ufff, to jste me zase hezky dostali ❤️

Som veľmi rada, že som Nevýchovu objavila, kým je môj syn ešte malý a nemusím teraz naprávať. Jeho. Na sebe pracujem 😉.

Vidím, že z môjho syna rastie sebavedome dieťa, s ktorým sa dá dohodnúť a netreba s ním viesť boj. Ďakujem vám za to. Dnes sa mi stala taká vec…

Ja som nadšenec Nevýchovy, no môj manžel si na webinar ešte nikdy nenašiel čas. A ja som naňho netlačila… On si ide svoje. Zvyčajne prave tu policajnú autoritu. Áno, má strach.

No a dnes sa u nás udiala taká vec. Počula som zas krik a plač z izby. Peťko sa nechcel obliekať a oco nervózny automaticky naňho štekal tie vety typu, ale musíš sa obliecť, čo som povedal atď atď.

Ja som prišla do izby, zistiť co sa deje tak oco odpochodoval, že si mám s ním poradiť ja, on na to už nemá nervy. Prišla som k Pipovi a pytam sa čo sa deje, prečo tak plače.

A on, že zapnúť. On si chcel chudák len zapnúť melódiu na hračke a oco ho vyrušil. Tak sme si zapli melódiu a až potom sme sa začali obliekať.

V tom sa zjavil vo dverách môj muž a vraví : „Prepáč Pipo, nevedel som, že si chceš zapnúť tu melódiu. Nabudúce ťa budem viac počúvať.“

Viete si predstaviť môj údiv, úľavu, vďaku, dojatie a milión pocitov naraz za tú krátku chvíľku ❤️

A takýchto situácii u nás poslednú dobu pribúda, manžel si všíma, že „moja Nevýchova“ funguje a on sa pridáva.

Ďakujem vám.

Milá nevychovo, chtěla bych se s vámi podělit o příběh s mým 3 letym synem.

Sleduji vaše webinare a hodně jsem začala přemýšlet sama o sobě a posílila jsem svoji sebedůvěru a komunikaci ve výchově.

Můj synek Vojtik chodí nově do školky. Mají tam dva Vojtiky a aby je paní učitelky odlisili tomu staršímu říkají velky Vojta a našemu malý Vojta.

Chvíli mu to nevadilo, ale když mu tak začali říkat i děti svěřil se mi, že přece není malý chlapec ale velký kluk který už chodí do školky.

Vysvětlila jsem mu, že paní učitelky jen chtějí odlišit který je který. Ptala jsem se ho jestli ten druhý Vojtik je větší. Řekl mi že ano.

„A ty jsi menší?“ zeptala jsem se. " ano jsem menší ale nejsme malý. Jsem už přece velký kluk, který chodí do školky" odpověděl.
" Tak řekneš paní učitelce aby ti říkali menší Vojto?" zeptala jsem se.
" Ano, to reknu"
" A chceš to říct sám, nebo to mám udělat já?"

Chvíli přemýšlel a pak mi odpověděl " Maminko já si to zařídím sám. Já jsem souhlasil s tím aby mi říkali malý ale mě se to teď nelíbí. Řeknu paní učitelce, jestli by mi mohla říkat menší Vojto." 😍

Trochu jsem nevěřila vlastním uším. O to větší prekvapeni přišlo, když si to v té školce opravdu zařídil sám a pak jsem venku slyšela děti jak se s nim loučí „ahoj, menší Vojto“ ❤️

Nevychovo moc dekuji, že tu jste a pomáháte vychovávat zdravé sebevědome deti!

Píšu takové své vnitřní AHA, zároveň to třeba někomu pomůže a taky díky Nevýchovo.

Dcera má 3,5r. Školku jsme zkoušeli před rokem, kdy byla ráda s dětma, chtěla si hrát. Přihlásila jsem ji do lesní školky, ke své kamarádce, do prostředí, které znala (chodily jsme tam do klubíku) a s dětma, které běžně vídáme, jen na dva dny v týdnu.

Vzdali jsme to čtvrtý den, druhý týden. Brečela tak, že jsem cítila, že to není v pohodě, i když jak jsem odešla, byla veselá, upovídaná, s dětma, kamarádka mi vždycky hned napsala, že cajk a poslala fotku. Ale to loučení nebylo ok. Brečela už od snídaně. Máme ještě mladšího syna, tak jsme školku zrušili a byli jsme doma všichni.

Když se v zimě řešil zápis, tak dcera prohlásila, že do lesní školky nechce (další z „matka si naplánovala“), byly jsme se podívat i ve spádové školce a to nadšeně kývala, že super.

První den pohoda. Druhý den taky. Třetí prohlásila, že chce ve školce zůstat na spaní. Ve čtvrtek byla doma, měla jít na plavání, poprvé sama, nechtěla jsem, aby toho bylo moc.

V pátek slzy při loučení, ale slib, že hned po obědě přijdu a výzva učitelky, že půjdou nalít rybičkám, co mají ve třídě, vodu, zapůsobil a odešla jsem bez jejího breku. Říká, že ve školce se jí něco líbí a něco ne.

A já, ač jsem ještě doma se synem, cítím, že moc chci věnovat nějaký čas jemu samotnému a že přestávám být pohodová matka, volnější dopoledne jsou jak lázně, takže školka prostě být musí v rámci zachování psychického zdraví. Navíc chci začít pomalu návrat do procesu.

Dneska ráno byl velký brek už u snídaně. Pak se uklidnila. Sbalily jsme fotky (používal jsme už dřív s hlídačkou), vybrala si jeden můj náhrdelník (kalcit na kůži, takže splňuje školková pravidla), do toho jsem schovala pusinky a objetí.

Před školkou začala zase brečet, sedly jsme na chvíli na lavičku, tulila se a brečela, že jí bude smutno. A já nevěděla, co mám dělat. Věděla jsem ale, že ve školce netrpí, jen si musí zvyknout (hůř snáší změny a potřebuje pravidla a režim).

Ale bylo mi smutno a nebyla jsem si jistá, že ji v tomhle stavu zvládnu ve školce nechat. A pak mě napadlo (AHA), se zeptat, jestli potřebuje brečet „ano“ a zvládneme to i s brekem? „jo, zvládneme, jen budu brečet“.

Ve dveřích do třídy brečela zase, držela si náhrdelník, říkám „tak pusu, objetí a půjdu, jo?“ „jo“, dala mi pusu, objala a sama se otočila a šla do třídy. Chvíli ještě brečela, pak utřela slzy, napila se, vytáhla nějakou knížku a vesele ji ukazovala učitelce. (Do třídy je vidět)

Odpoledne hlásila, že to dneska bylo super. A já jsem strašně ráda, že jsme to zvládly. A že to, že brečí nutně neznamená hned zpátečku. Ale „jen“ prožívání emocí.

Takže díky. Byla jsem vlastně klidná, protože jsem tomu rozuměla. A překvapilo mě, že to nemusí být bez breku.

PS: U toho jsem měla ještě toho mladšího. Obdivuji jeho moudrost, kdy pozná, že mi má dát čas a prostor řešit sestru. Skoro jsem o něm nevěděla…

Dobrý den,

chtěla bych Vám poděkovat. Nejdříve jsem slyšela asi 4 audia na spotify a poté jsem se rozhodla pro kurz. Mám za sebou první lekci, hlavně tedy POPIŠ A POZVI a musím říct, že je to neuvěřitelné.

Občas si připadám jako idiot, jak to zní nebo jak mluvím, ale má to smysl a myslím, že jde o zvyk ☺️ myslím si, že jsem chtěla svoje děti vychovávat přesně v tomhle duchu, jen byl problém v tom, jak to říkám…

Zkouším to tři dny a nestačím se divit. Mám dvě děti, Davídka, kterému je 5 let a Elišku, které je 16 měsíců. Davídek byl vždycky živel, nevnímal, neposlouchal… Však to znáte, co chci říct.

Ale teď, opravdu se snaží, svěřuje se mi, dneska jsme si spolu povídali půl hodiny před spaním a dozvěděla jsem se tolik věcí 😢😢🤩🤩

Eliška odmítá chodit na nočník a dneska, vždy když jsem to na ní zkouška jsem řekla: „Eliško, koukám, že máš plnou plinku a já bych byla ráda, aby ses zkusila vyčůrat na nočník, myslíš, že by to šlo?“ Stála, pak se na mě usmála a šla si pro nočník a vyčůrala se 🤩🤩

U Davídka mám třeba příklad tento: „Davídku, opravdu se mi nelíbí, jak dupeš, víš, že pod námi bydlí soused, kterému to vadí a já jsem potom nervózní a bojím se, že na nás zase přijde zvonit a bude nadávat, myslíš, že bysme se mohli snažit nedupat? Já se budu snažit nedupat s tebou“

Jeho odpověď „ano, maminko, zkusíme to spolu“ byla pro mě odzbrojující… Jsou to malé krůčky, ale pro mě obrovské pokroky, jsem úplně nadšená… Vždycky jsem to řekla jednou, dvakrát v klidu a pak už jsem řvala, ať sakra přestane dupat nebo bouchnu jako papiňák 🤦‍♀️😂😂

Také nemám teď vůbec potřebu křičet, jsem vnitřně najednou hrozně uvolněná. Doufám, že Vám moje dlouhé psaní nebude nudit, kdybych měla napsat všechno, co se za ty tři dny stalo, tak vydám knížku 🤣😂

Hlavně jsem Vám chtěla říct, že Vám moc děkuji. Opravdu to má smysl a opravdu je důležité, jak to říkám 🤩🤩 Takže Vám opravdu z celého srdce děkuji 🥰🥰🥰

Moc děkuji za Vaše kurzy, k mojí dcerce (akorát dnes 2 roky) už nevýchovný přístup máme skoro rok a skvěle funguje. Nejvíc se mi to potvrdilo teď, když Vikča začala chodit do dětské skupinky. Byla jsem odhodlaná tam s ní chodit dokud prostě nebude v pohodě s tím, že odejdu.

Každou návštevu tam bylo alespoň jedno dítě, které plakalo a volalo maminku, svíralo se mi z toho srdce a Vikča mě pak samozřejmě za nic na světě pustit pryč nechtěla. Nicméně už u druhé návštěvy mi bylo řečeno, že bych jí měla šoupnout do dveří a nechat jí tam jak to dělají ostatní.

Moc se mi to nelíbilo, nechtěla jsem jí za žádnou cenu nechat v cizím prostředí plakat. Dneska jsme šli do skupinky potřetí s týdenní pauzou a tak jsem se docela obávala co bude když mě tam prostě bude Vikča chtít mít u sebe.

Nejdřív za mnou několikrát za roh přišla a kontrolovala jestli tam stále jsem, ale u svačinky už si sedla k dětem, řekla jsem jí že už tedy půjdu a čekala jsem za dveřmi jak to bude probíhat.

Žádný pláč neproběhl, tak jsem odešla na 3/4 hodinky pryč a když jsem se vrátila, tety mi s očima navrch hlavy říkaly, že nebyla ani slzička a že byla úplně v pohodě.

Nemůžu být pyšnější máma! Jsem šťastná, že jsem i přes svou nejistotu (jestli k tomu to brečení prostě nepatří) uhájila pohodu svojí dcery a že jsme to i díky Vám tak skvěle zvládly 🙂 

Ahoj nevýchova, vďaka vášmu kurzu je život s našim 9 mesačným synom prechádzka ružovou záhradou. Dnes som ho strihala so strojčekom a doteraz som udivená, že nám to tak krásne išlo. 

Vlásky mal už dávno dlhé a šteklili ho v ušiach. Tak sme si asi pred dvoma týždňami ukázali strojček, pozreli všetky nadstavce a kábel.

Synčekovi som stále hovorila, čo sa s ním robí, a vypnutý som ho skúsila priložiť malému k hlave, no nepáčilo sa mu to. Keď som strojček zapla, tiež sa mu to nepáčilo. Vzala som jeho “nie” ako odpoveď a strojček sme odložili. 

Dnes, keď sme sa na gauči objímali a kojili, malý si začal škrabkať uši. Tak som mu pripomenula, že je tu možnosť vlásky ostrihať so strojčekom, čo sme si ukazovali. Od malého prišlo “áno” v podobe smiechu a radostných zvukov. 

Tak sme si ešte raz v kúpeľni všetko ukázali a malý si medzitým na hranie vybral svoju zubnú kefku. Trvalo nám to možno aj 40 minút, no malý ani nenaznačil, že mám prestať a vôbec sa nebál!

Preto vám všetkým v nevýchove ďakujem za rešpekt a spôsob komunikácie, ktorý som sa od vás naučila. ♥️

Nas syn Theo (2,5 roku) mel pred obedem takovou tu chvili “blbec”… s tatinkem, dedeckem a sestrenkou si hrali venku a najednou hystericky plac kvuli houpacce. Z jeho pohledu krivda, ktera uz nesla napravit.

Plac neustaval ani po 15 minutach a tak muj muz ho prinesl breciciho nahoru. Hystericky plac, kopani kolem sebe… nic nepomahalo a kazda slova vsech clenu rodiny vse jen zhorsovala. Navalovani place uz uplne kvuli vsemu, boj s nami, ze jsme ho nemohli ani prevleknout.

Povedlo se alespon to, ale plac neustaval. Nevedela jsem uz co delat a byla totalne bezradna… videla jsem jen ty pohledy vsech – od stejne zoufaleho muze az po hodnotici tchyni s tchanem…

A najednou jsem si vzpomnela, na to, jake to bylo kdyz jsem jako mala taky obcas mela tuhle chvili “blbec” a ze vseho nejhorsi bylo poslouchat vsechny ty rady co mam delat a jak bych se mela nebo nemela chovat 🙈

Uplne jsem si vzpomnela na ty karave hodnotici oci moji rodiny, kdy jsem brecela a nikdo mi nerozumel. Nechali jsme vsechny vedle a ja si sama zalezla se synem do postele, kde jsme se pritulili a ja mu vysvetlila, ze nemusi vubec nic! Ze jsem tu pro nej a ze je vsechno naprosto v poradku. Je v poradku se tak citit a nekdy proste jen brecet, kdyz mame duvod.

Tak jsme spolu jen tak lezeli a tulili se. Kdyz prestal plakat, vzpomnela jsem si na dalsi fazi, kdyz jsem byla mala – nutnost mamy vsechno analyzovat a probirat, z cehoz jsem mela jen vzdycky desne vycitky a spatny pocit ze sebe sama.

Theo se na me podival a ja vedela, ze nechci, aby se tak citil… nic jsem nerikala a jen jsem z batuzku vytahla dve celozrnne susenky s cokoladou. Vzal si jednu do ruky a koukal na me tema velkyma detskyma uplakanyma ocima.

Koukla jsem se na nej, vzala si druhou, zakousla se do ni a zacla se na nej smat. Udelal to same a zacal se konecne usmivat a kyvat, ze je vsechno v poradku 😍 

Opravdu moc dekuju NEVYCHOVE za to, ze vim, jak chci aby se muj syn citil v jeho tezkych chvilich! Aby se citil milovany a ze neni sam. Jeste jednou dekuji

Po shlédnutí online semináře Nevýchova se mnohé, ale mnohé změnilo a zlepšilo. Dnes po shlédnutí 1. videa tété řady s dcerou (14) na lavičce:
„Mami, ty jsi ta nejlepší máma, kterou je možno mít. I ve tvým věku se kvůli mně pořád učíš, spousta jinejch by si řeklo: Jsem jaká jsem a tak mě to moje dítě musí brát. Ale ty si s tím dáš práci, toho si fakt cením.“

Dobrý den, musím reagovat na včerejší webinář. Bylo to pro mě hodně, hodně silný. Musím říct, že děláte naprosto skvělou práci.

Jen chci říct, že jsem si včera uvědomila, samozřejmě to vím od začátku, ale včera se to prostě nějak prohloubilo asi, že dítě, ať je jakkoli staré je taky člověk a je třeba s ním taky tak zacházet, ať už mluví a chodí a nebo ještě ne.

Bylo mi chvílemi až špatně a uzko, když si člověk uvědomí spousty chyb a chvil, co kdy udělal a jak to udělat mohl. Pro mě je to hodně velké ponaučení a krok vpřed. Už navždy mi v myšlenkách zůstane malá Bětuška a myšlení dítěte, když jsme měli zavřít oči.

Děkuji!

Máme malou holčičku, sedm týdnů. Sleduji vás už delší dobu, cítím že tímto směrem je to správně. Někdy se tak bavíme s manželem a mě zaráží co říká, jestli bude dělat tohle a tamto že ji prostě naplácá atd.

Říkám to teda nenaplácáš. Hlavně to první necháš zkusit mě. (Zkusila bych nevýchovně). No a tak došlo na to, že se mě ptá, proč jí takhle všechno povídám, že mi nerozumí.

Říkám třeba teď tě půjdeme koupat, ano, půjdeme do vodičky, maminka tě potřebuje umýt abys byla čisťounká, a ty to taky potřebuješ, miminko naše atd. a já jsem mu vysvětlila že možná nerozumí, ale tvoříme si pouto do budoucna.

Malá mi bude věřit, až rozumět začne, bude vědět co a proč dělám s ní a že to já nebo ona potřebujeme udělat i když to nebude příjemné. (Čištění uší, stříhání nehtů atd).

A on se úplně zarazil a řekl AHA tak takhle to myslíš, tohle je ta tvoje nevýchova. To dává smysl. Tak to je snad první kurz na který koukáš který je fakt užitečný. A já jen, že konečně to pochopil.

Takže myslím a doufám že se postupem času také nevýchovy chytí, když ji uvidí odemně a snad by na to jeho naplácání ani nemuselo dojít  pořád se mu snažím vysvětlit že malá nepláče z bůhdarma, třeba je moc ostré světlo z lampy nebo ji bolí bříško, cokoliv. On ji pořád podezřívá že pláče jen tak no je to s jeho trpělivostí někdy těžké. 

Zrovna teď máme celkem finanční krizi, ale když toto uznal, tak za pár měsíců bych opravdu chtěla koupit si plný kurz.  Ještě se chystám ukázat mu nějaký webinář, aby viděl konkrétní příklady. Bohužel v úterý měla maličká špatný den a oba jsme byli K.O takže jsem mu to nestihla ukázat ani když to jelo do půlnoci.

Díky nevýchovo, že mi ukazuješ cestu, věřím že tato láskyplná respektující výchova skutečně může jednou změnit svět, protože děti vyrostou ve zdravě sebevědomé dospělé kteří nebudou uťáplí a ani se nebudou bát vyjádřit své sny, nápady a city.

Ahojte Nevýchova 🙂 Chcem sa len poďakovať za nevýchovu… zrazu idú niektoré veci oveľa jednoduchšie, bez stresu, plaču či hádzania sa o zem. 🙂 a pritom stačilo tak málo. Pozorovať, načúvať dcere a snažiť sa robiť veci tak, aby to vyhovovalo aj jej aj mne.

Na kurz som narazila náhodou a popravde odkedy sme sa (zatial aspon z časti, nie sme ešte úplne nevýchovní) vybrali týmto smerom, mam pocit, že nám to dosť pomohlo.

Vždy rešpektujem Sofiine slová, čo si myslí, viac sa rozprávame, vysvetlujem, počúvam, nechávam niektoré rozhodnutia vyslovene len na dceru, pýtam sa čo potrebuje, opisujem situácie, ktoré musia prísť, snažím sa vždy dodržať čo poviem.

Vdaka nevýchove mám pocit, že máme so Sofi k sebe bližišie a nie je to u nás len o tom, že ja niečo poviem, a ona to musí spraviť.

V kurze som asi trištvrte roka. Mám 2 deti, syn 2,5roka a dcéra 5 mesiacov.

Zapojila som sa v období druhého tehotenstva, keď som riešila synove čoraz častejšie hysáky, moje občasné výbuchy a obavy z toho ako sa syn vysporiada s príchodom miminka.

So synom sme mali pekný vzťah, ale často som mala pocit, že s ním musím bojovať a keď mal hysak, vôbec som si nevedela rady a nijako mu nevedela pomôcť.

Nevychovu mi odporučila jedna maminka z detského plávania. Po zhliadnutí rodičovského seriálu som išla do toho.
Je to pre mňa to pravé orechové, dáva mi to všetko zmysel.

Aj keď sa ešte nemôžem nazvať 100% nevýchovnou mamkou, začínajú sa prejavovať zmeny v našom spolužití s deťmi. Takže, čo všetko mi to dalo?

1. Pochopila som svoj model rodiča policajta a som schopná ho už vidieť.

2. Viem, že moje dieťa má vždy dôvod pre svoje konanie, preto sa ho snažím najprv odhaliť.

3. V komunikácii s deťmi som čo najviac úprimná, hovorím veci priamo, nevymýšľam si. Neklamem.

4. Viem, že veľa mojich výbuchov pramení z vyčerpania alebo snahy stihnúť viac vecí naraz alebo z dlhodobého stereotypu. Preto sa snažím robiť vždy len jednu vec, povedať dieťaťu, keď som unavená a potrebujem čas na oddych a raz za čas vymyslieť výlet, návštevu, či iné osvieženie.

5. Vidím, že syn odpozeráva moje správanie, ktoré kopíruje, je mojím dokonalým zrkadlom, preto ho nehreším za nevhodné správanie, ktoré má odo mňa. Snažím sa mu to vysvetliť a za svoje nevhodné reakcie sa mu ospravedlniť.

6. Pochopenie pre pocity mi veľmi pomohlo zvládnuť jeho hysáky, ktoré vlastne už ani nemávame.

7. Snažím sa vytvárať pružné hranice. Konkrétny príklad:
Nedávno sme boli na prechádzke, syn zamieril smerom k domu jednej našej spriatelenej maminky. Tiež má dve deti v podobnom veku. Videla som, že majú asi návštevu.
Ale práve prišiel jej manžel domov, zavolali nás dnu. Mne sa zdalo, že je to nevhodné, preto som synovi vysvetlil, že prídeme nabudúce. Ale syn sa chcel ísť k nim veľmi zahrať. Tak sme nakoniec išli. Návšteva mala tiež malé dieťa,tak sa spolu pekne zahrali. Bol to veľmi pekne strávený čas.

8. K sestričke sa syn správa veľmi pekne, samozrejme na jeho úrovni 2– ročného chlapca. Myslím si, že vďaka dobrej príprave zvládol môj pobyt v pôrodnici aj príchod bábätka domov.

Následne som si veľmi dávala pozor, aby neostal na druhej koľaji, zapájala som ho do starostlivosti o bábo, na všetko sa mohol pozrieť, takže veľmi rýchlo pochopil, ako to chodí, snažila som sa mu dat prioritu, ak sa to len trochu dalo, a to sa naozaj stále vypláca.

Niekedy to škrípe, dohody sa robia ťažšie, sme unavení a mrzutí, ale už len v tom je rozdiel, že mám vhľad do situácie, cítim, kde je asi problém, a tak to môžem napraviť.

Konkrétne príklady.
1. Môj syn 2,5 ročný si sám vie povedať, že je šikovný, že niečo zvládne a chce postupne robiť veci samostatne

2. Moj syn dokáže byt empatický. Dnes napríklad sme si išli na obed oddýchnuť do postele, on už na obed väčšinou nespáva, takže po chvíli odišiel, ale ja som bola skutočne unavená, čo som mu aj povedala, tak som ostala v posteli.
Po chvíli mi doniesol svojho macka, ktorý hrá melódie so slovami, maminka, macko ti bude spievať.

3. Máme medzi sebou dôveru, syn sa so všetkým prizná. A ja ho zase nekontrolujem na každom kroku, dávam mu priestor, aby veci robil sám a zavolal ma, keď ma potrebuje.

4. S dcérou sme zatiaľ na seba tiež super naladené. Je to ešte miminko, ale na 99% viem uhádnuť, čo potrebuje.

Každý deň zažívame lepšie aj horšie zvládnuté situácie, ale čoraz častejšie si môžem povedať, že máme skvelé deti, ktoré s nami spolupracujú a sme naozaj parťáci.

Ďakujeme z celého srdca za váš prínos pre ďalšie generácie.

U nás to bolo tak, že dcérka, 3,5 r., nastupovala v septembri do škôlky, ktorú už pred tým pár mesiacov navštevovala. Zmena bola z prechádzajúcich 2 dní v týždni na 5 dní.

Z pôvodných 3 učiteliek zostala jedna. Malej som na konci prázdnin pripomínala, že ju tam bude čakať nová pani učiteľka ale aj tá, ktorú pozná.

Prezerali sme si fotky škôlky len aby sme si zopakovali ako tam je pekne a ako sa budu hrať. Malá sa bez problémov rozbehla hladať kamošky.

Nová pani učiteľka si k nej čupla a išla sa jej predstaviť. Malá cúvla a pritisla sa mi na nohu…

Pošepkala som novej pani učiteľke, či by jej mohla dať 5 minút a vôbec si ju nevšímať, že potrebuje trošku času. Okamžite pochopila a bolo po probléme.

Po 2 minútach sme si zakývali a odišla som. Keď som poobede prišla, pani učiteľka mi povedala ze po chvíľke kreslenia ju malá sama zavolala – poťukala po stoličke akože si má prísť k nej sadnúť.

Do konca týždňa sa ešte vypytovala či „aj zajtra ide“ :-) ale vysvetlila som jej ze bude do školky chodiť tie dni, kedy budem ja chodiť do práce. Takže to bude jej „práca“ :-) Že sa obidve ráno vychystáme, poobliekame a pôjdeme do „práce“ :-)

Zatiaľ nám to funguje. V podstate celá Nevýchova je postavená na tom, aby sa ľudia rozprávali, dohadovali, a snažili sa vcítiť do pozície toho druhého. Či už je to dieťa alebo dospelý.

Výber vhodných slov/fráz je treba prispôsobiť veku dieťaťa alebo schopnostiam dospelého, ale žiadne slová nebudú fungovať, ak pre nás ten druhý nebude partnerom, ale len prostriedkom pre dosiahnutie svojho aktuálneho cieľa.

Pamatuju si, jako by to bylo dneska, kdy jsem se snažila vysvětlit své nejstarší dceři, že to jediné, na čem záleží, je, aby byla poslušná! Bože můj, a vážně jsem tomu VĚŘILA!

Někdy bych si přála vrátit čas, více používat slůvka chvály a podpory, více si své dcery vážit a více si užívat vteřiny a minuty, které jsme měly pro sebe a kterých ona tak vrchovatě využívala k lásce a k radosti:-) Přála bych si nebýt před lety tak zabedněná a více se od ní učit.

A přesto, nebo právě proto, jsem dnes tak šťastná, a mám takovou radost, že srdce mých dcer je plné odpuštění, nekonečné lásky a respektu, který mě chyběl… Že mi byl dopřán čas i moudrost, abych změnila směr, abych se přestala…, co přestala?

Bát. Ano, bát, protože to byl právě strach, co mě celé ty roky svazovalo a drtilo jako ozubené kolo zvyků a stereotypů: těch, které jsem si odnesla z dětství a o kterých jsem si do deníčku psala: „nikdy nebudu křičet jako maminka“, „nikdy nezbiju svoje miminko jako taťka“, „nikdy nebudu…“

Kolik vyježděných kolejí jsem proklínala a odmítala, a do kolika se mi podařilo zabřednout. Nemám dost slov na vděk, který cítím, když si uvědomím, že Nevýchova mě zasáhla ve chvíli, kdy (jak jsem myslela), je moje jediné dítě příliš maličké, než aby si můj křik, mé úzkosti a strach uvědomovalo…

A daleko předtím, než jsem na svět přivedla své další děti. A jakkoliv se to zdálo snadné, každý den klidu a úsměvů je pro mě malým vítězstvím. Každý den, kdy jsem s to děti ubránit před šikanou zvenčí nebo odejít ze „sprosté“ návštěvy, byť u vlastních příbuzných.

Kdy můžu a umím svým dětem říct: „miluju vás“, „jsem na vás pyšná“, „jsem šťastná, že vás mám“! A děkuji Nevýchově (opět a zase), že v tom procesu „rekonstrukce“ nejsem sama :-) Že nejsem osamělá. A že už… nemusím mít strach :-D

Díky za Tebe, Nevýchovo. Díky vám všem, maminky zlaté :-)))

Davam si kurz znovu, je to velmi mile stretnutie ;) Mam pocit, ze by som sa s niecim chcela s vami podelit.

Moje zaciatky s dcerkou (5 a pol roka) boli velmi bolave. Prve dva roky nasho spolocneho zivota boli mojim osobnym obdobim temna, ked som si dokladne preskumala moje dno.

Potom som sa postupne odrazila smerom hore a zacala riesit moj vztah k sebe. O dalsi rok a pol som nasla na internete Nevychovu a jednoducho vedela, ze je prave tym, co hladam. A z dnesneho pohladu je skvele vidiet, ako sa mi to v kazdodennom zivote nasej rodiny potvrdzuje.

Ked pocujem deti z druhej miestnosti, ako sa jeden druhemu sami ospravedlnia. Ked si uvedomim, ze moja dcerka ma slovo respektovat druheho v aktivnej slovnej zasobe a pouziva ho v spravnych suvislostiach.

Ked syncek sestricku spontanne objime. Ked som svedkom, ako sa tie moje dve slniecka na niecom dohodnu. Ked nase spolocne odchody do skolky v trojici patria k najkrajsim chvilam pracovneho tyzdna.

Ked cez volny den spolu pecieme. Ked sa mi dcerka zveri aj s velmi bolestivymi zazitkami. Ked si dokazem spatne prehrat vlastne jednanie, co mi neurobilo prave radost a neumaram sa za to…

Dakujem este raz, tvorcom Nevychovy, a zelam vsetkym krasne chvile v kruhu rodiny.

Dneska jsem zažila úžasný AHA moment…

Na naší zahradě vládne doživotně jmenovaný skoroprofi zahradník – moje máma a já se od ní postupně učím a přebírám otěže. Byla jsem na sebe dneska hrozně hrdá, že jsem okopala jahody. Dva záhony! A nikdo mi to nemusel připomínat!

Odpoledne přišla mamka sadit cibuli. Hned vedle jahodiště. Tak se k ní pyšně nesu, očekávám hluboký obdiv a místo toho mě zpraží: Když už to okopáváš, to to nemůžeš rovnou vyplevat!? Podívej ty boláky tady, ty je snad nevidíš!?

Ne. Neřekla jsem jí, že „to nemůžu vyplevat, že se na to totiž můžu rovnou vykašlat…“ ale na jazyku už jsem to měla. Rozdýchala jsem to.

A slíbila jsem si, že až za mnou příště přiběhne některé moje dítě, nadšené mi něco úžasného povědět, nesejmu ho stylem: „vyzout! A umýt ruce, koukni, jak to vypadáš!?“

Tak nějak totiž vím, jak se asi cítí. A není to nic moc…

Nedávno jsem odkoukala Váš webinář ohledně 3 situací, ve kterých zabíjíme důvěru dětí. A s rukou na srdci a zcela upřímně Vám musím říct, že mě to dostalo. Takhle jsem brečela naposledy u Ledového království :-) Ta zpětná situace ve školce, ta rozbitá váza … Ještě teď mi jde mráz po zádech, jakou jste měla pravdu.

Opravdu, ta pravda a ty postřehy i z výchovy našich rodičů, to bylo neskutečné. Zpětně jsem si uvědomovala máminy chyby při mé výchově i své chyby při výchově dnes již třináctiletého syna. Úplně přesně to, co jsem na mamince neměla ráda, jsem dělala synovi. Vrátilo se mi to, ale snad díky Vám a díky omluvě, se kterou jsem za synem přišla, to bude mít zdárný konec. Obnovili jsme tu správnou komunikaci, snad i důvěru a společnou budoucnost.

Mám i dvouletou dceru, tak se budu snažit nedělat stejné chyby. Udělám, co mohu, aby se to neopakovalo.

Hrozně moc Vám děkuji a budu jen doporučovat!

Ahojte a ďakujem hneď na úvod.

Na webinároch fičím už asi 2roky a pred dvoma dňami som si pozrela tri časti seriálu. Neverila by som, že je to možné ale zmena môjho nastavenia nastala hneď.

Možno som konečne bola na ňu nastavená, možno som konečne dozrela. A možno to všetky výchovne knihy, ktoré čítam už 8mi rok nevedia tak dobre ako Nevýchova.

Včera som bola sama doma so starším synom. Filipko má 7rokov, to čo mi v roly matky nejde vidím najviac na ňom. Včera sa mi cez obed poďakoval za krásny deň. Čo ma veľmi potešilo, lebo som verila, že si aj on všimol moju zmenu nastavenia.

Cestou do škôlky pre mladšiu Emily (5r.) mi Filipko povedal, že má divný pocit, keď sme spolu len my dvaja. Dávala som mu rôzne otázky, aby som zistila viac. A dozvedela som sa, že divný pocit = pocit neistoty, či mamka zas nebude kričať. A že tento divný pocit má len pri mne.

Úprimne povedané, vôbec ma to neprekvapilo. Spustil vo mne búrku emócií, v ktorej prevládalo šťastie, že mi to dokázal sám od seba povedať.

Verím, že toto je prvý krok aj v jeho zmene nastavenia. Že to, že sa pre mňa stal parťákom, znamená, že som sa ja v jeho očiach stala nedokonalou mamou, ktorá robí chyby. Ktorú môže upozorniť na jej chyby.

Emily bola bravúrna hneď včera ráno. Pýtala som sa jej, či ideme do škôlky busom alebo peši. Lebo autobus ušiel a budeme dlho čakať. Nevedela sa rozhodnúť, tak sme čakali.

Po čase zhodnotila, že sa jej nechce čakať, že chce ísť peší. Hovorila som jej, že autobus príde čoskoro. Ale ona trvala na svojom, tak sme šli. Kúsok od zastávky nás obehol autobus.

Tak som sa jej spýtala, či to bol dobrý nápad ísť peší, keď nás obehol autobus. Emily povedala, že nebol a pokračovala: „Mami a bol dobrý nápad zobrať si dierkovaný sveter, keď je ti zima?“

Veľmi ma pobavila a užili sme si prechádzku do škôlky.

Ďakujem

Milá Nevýchovo,
dnes jsme úspěšně absolvovali návštěvu u zubaře.

Náš Ondra (4,5r) nemluví, snadno jde do afektu a je citlivý na stres. Než jsme vešli do ordinace, slíbila jsem mu, že budu celou dobu s ním.

V ordinaci se ke mě tisknul a schovával mi hlavu do ramene. Sedla jsem si s ním do zubařského křesla a zeptala se ho, jestli se bojí. Tiše přikývnul.

„Já se taky bojím. Co kdybychom se chvíli báli spolu?“
Rychle zvednul hlavu a zahleděl se mi do očí. Pak se zase schoval. Tak jsme se tak společně chvíli báli.

„A teď se spolu bát přestaneme, co ty na to?“
Opět tiché přikývnutí.
„Tak, já už se nebojím. Až budeš připravený, řekni.“

Po chvilce Ondra zvedl hlavu, otočil se na paní zubařku a otevřel pusu.
Celá návštěva netrvala ani pět minut!

Pro nás to byl malý zázrak. Jsem přesvědčená, že to fungovalo proto, že jsem byla k synovi upřímná – opravdu se zubařů bojím. A ten čas na uklidnění jsem dopřála nejen synovi, ale i sama sobě.

Když jsem mu pak šeptala do ucha, že už se nebojím, skutečně jsem to tak cítila. Děti totiž vždycky poznají, když na ně hrajete habaďůru. Nerada bych, aby si nezaujatý čtenář řekl: „Jasný, naučím se pár magických vět…“

Díky ❤️

Srdečne pozdravujem z Bratislavy. Váš kurz je naozaj výborný.

Natrafila som naň, lebo učím Liečebných pedagógov a pre predmet poruchy správania som hľadala videa, o ktorých by som mohla so študentmi diskutovať pri dištančnej forme výučby, lebo praxe majú teraz oveľa menej.

Pre liečebných pedagógov platí požiadavka „najprv pochopiť a potom vychovávať“, pričom ich liečebná výchova je o prijatí, o úcte, o tom, že každé konanie má svoj zmysel, o dávaní priestoru pre novú skúsenosť a rast.

Ešte nemajú deti, mnohému sa môžu z videí priučiť.

Vďaka. Prajem hodne zdaru a užívateľov.

Nejlepší webinář ze všech, kvůli němu jsme koupili celý kurz. Sedí tam uplně všechno. Je absolutně báječný. Zásadně nikdy, v ničem nelhat, děti pochopí pravdu, ať je jakkoli těžká.

Sice nás to stálo Ježíška, že nosí dárky, ale upřímně, Vánoce nejsou o dárcích, ale o té blízkosti. Takže žádné odcházení na tajňáka, žádné kecačky, a kamuflovačky, prostě krásná a čistá pravda.

Absolutní respektování jejich těla, že když se jim cokoli nelíbí, okamžitě přestáváme.

Děkujeme ti Nevýchovo, jsi báječná. Pomohla jsi nám otevřít oči, naštěstí už v 6-ti měsících jejího věku  Děti jsou jen menší verze nás dospělých a tak se k nim chováme stejně, tak jak bych chtěla, aby se okolí chovalo ke mě. 

Kurz Nevychovy jsem nam nadelila pod stromecek, kdy nasi holcicce bylo 18m a uz tenkrat jsem litovala, ze jsem ho neznala driv.

Manzela jsem musela trosku popostrkavat, ale zvladli jsme spolu projit celym kurzem, bylo nekolik aha momentu, ale zasadne jsem si porad rikala, ze je spousta prace pred nama (a urcite i bude) :), ze nam to drhne a porad nenastalo to 100% prepnuti, ale nejvetsim otevirakem mych oci byl vcerejsi zazitek od pediatra, se kterym bych se s Vami chtela podelit.

Bylo to nase prvni ockovani (21m), kvuli jistym zdravotnim problemum odlozeno. Kdyz pominu, ze jsme cekali 45minut (coz mi nevadilo), tak uz prvni uspechy jsme sbirali pred ordinaci, kdy dve maminky nezavisle na sebe mluvily na sve deti stylem:
,,Nebrec, ses uz velkej predskolak, divej jak holcicka se neboji, neboooooj to prece nic neni, prestan se me tak drzet, necouvej, sed v klidu…”

Vite co? Tohle mi fakt otevrelo oci, chtela jsem jit za tema detma a rict jim, ze chapu ze se boji a ze to i trosku bude bolet, ale ze jejich mama tam s nima celou dobu bude.

Nase holcicka byla v klidu, porad jsme ji rikali, ze jsme s ni. No ale k veci, prisli jsme do ordinace, Mudr. ani nezvedla oci jen nas pozdravila a prehrabovala se v papirech a pocitaci, rekla at si sednu a malou si posadim.

Poprosila jsem ji, jestli by nam mohla rict co se ted bude dit a jak to bude, tak na me vyjela, ze co jako chci vedet? Ze ted ji naockuje a za 2m zase.

Tak jsem ji rekla, ze chceme vedet, co se bude dit, tak jen vyznamne prokroutila oci. Mala ji donesla zviratka na ukazani (doma jsme se pripravovali), no a ono prd, pani doktorka nemela ani 10sekund ji pozdravit a podivat se na lva s konem :D.

Zavelila drzte ji pevne a me se stahl zaludek, proc bych ji mela drzet pevne, kdyz se vubec nebrani? Tuto vetu pouzila jeste 3×.

A zacla se mermomoci drat do pusinky drivkem, tak jsem se chopila iniciativy a zacla Sofi vysvetlovat, co ted pani doktorka dela a ze potrebuje videt pusinku. Nakonec se povedlo bez place.

Jde se ockovat, vyslecte ji, polozte na pult a az reknu budete ji drzet ruce i nohy…uf tak to ne, rekla jsem si uz sama v sobe predtim, ze chci aby ji ockovala na me.

Zeptala se, zda bych si ji mohla dat na klin. Se sestrou se na me podivali jako kdybych ted spadla z vesmiru a rezolutne rekli ze ne, ze to nejde, ze ji neudrzim.

A v ten moment jsem si vzpomnela na pribeh z Nevychovy, kdy si tatinek polozil holcicku na sebe pri ockovani. Hned jsem se zeptala, ze si lehnu a ona na me, jestli by to tak slo.

Uprimne ty obliceje co byly nikomu nepreju, ale souhlasily…ja si lehla, mala na me a tim ze sestra ani doktorka nic nevysvetlovaly jen delaly, tak jsem rychle chrlila, co se deje a bude dit.

Bylo mi jeste 5× durazne receno at ji pevne drzim a manzel at ji drzi nohy, nechtela jsem ji svirat ani nebylo potreba. Zacala plakat, az doslo na pichnuti a tomu rozumim, to boli.

Vite, a tento zazitek mi asi do konce zivota zmenil zivot. Ja pri audiu o duvere, kdy byl zazitek s pichanim ousek, strasne plakala a tohle pro me bylo jako vyleceni.

Neskutecne Vam za to dekuji, ze hojite detske duse a i ty dospele.

Prave zacinam 8. mesiac tehotenstva a zistili mi cukrovkou tak som dnes musela rano na odber krve. Normalne na poradne ma vozi manzel, avsak ten sa musel uz tento tyzden vratit do kancelarie, tak som musela zabalit syna (2) do kocika a vybavit sama.

Cert zober, ze v poliklinike maju vytah, ktorych sa moj syncek panicky boji… uz 2 dni som ho pripravovala na to, ze pravdepodobne budeme musiet ten vytah pouzit.

Ked sme prisli do polikliniky Nico (moj syncek) z kocika pozera na dvere vytahu a vravi: maminko, bojim vytahu. 
Tak som ho objala a hovorim: chapem, ze sa bojis zlatko, aj ja nerada jazdim vytahom, vies ale nejako sa musime dostat hore a po schodoch to s kocikom nezvladnem. Myslis, ze to nejako zvladneme? Co by ti mohlo pomoct?

A Nico sa na mna pozera a hovori: Nico to zvladne, potrebujem drzat maminku… Tak som ho objala este raz, dala mu pusu, zacuvala som s kocikom do vytahu a chytila ho za rucicku a perfektne to zvladol. 

Ked sme boli hore tak som mu podakovala, ze to pre mna urobil a povedala som mu ze bol naprosto skvely ako to zvladol. A cestou dole uz sam povedal: bojim vytahu, Nico to zvladne, budem drzat maminku.

Je uzasny az som sa dojala ❤️

Vnimam, ze stale castejsie sa nam dari takto dohodnut a aj vzajomne neporusovat sluby aj ked niekedy je to tazke lebo on je tak na pomedzi babatka a predskolaka, je velmi vyvinuty aj ked niekedy niecomu nerozumi a robi po svojom, ale kazdy den si nachadzame k sebe cesticku a myslim, ze sa to dari skvelo :)

Inak este k dovere, pani doktorka sa ma pytala, ze ci naozaj chcem aby na to pozeral ked mi bude brat krev a ja na to, ze hej, ze on uz dlhsie vravel ze chce vidiet ako maminke budu robit „pik“ a ze ma prilezitost :)

Tak kukal a ja som mu vravela, co to pani doktorka robi, a na koniec mu vravim: no prijemne to nebolo, ale nebolelo to, nic strasne sa nedialo a Nico na to: aj Nicovi pik 🤣

A pani doktorka len vyvalila oci a vravi, ze „tak toto som este nevidela“ 🤣

Dakujem ❤

Třeba předevčírem večer, syna jsem krmila a ukládala do postýlky. Dcerka byla u tatínka v ložnici, v tom přiběhla a na skříňce kde dosahne byl odložený už asi týden talířek s velkým lízátkem (bude ho lízat asi ještě hodně dlouho :D) a ona vzala do ruky to lízátko 🍭, já už na ni chtěla houknout, že už je pozdě a žádné lízátko už nebude.

Ale místo toho jsem ji sledovala a ona natáhla ruku s lízátkem směrem ke mě, ani si nelízla. Říkám ji „tak ho polož na stolek“ a ona ho odložila na stolek před ní, vzala ten talířek a odběhla.

Za chvilku si nesla na talířku arizony (burizony?) a přinesla je ke mě na postel, nabídla mi a usmála se. A mě došlo, že tatínek ji poslal pro misku, aby ji odsypal a ona, protože věděla že uspávám a nemám čas ji jít pro misku, vzpomněla si na ten talířek v pokojíčku, že ten bude skvělý.

Tak si ho vzala, jen nevěděla, kam položit to lízátko, aby to udělala správně tak „se semnou poradila“ (začíná se rozpovídávat, a popravdě díky nevýchově se snaží mluvit mnohem víc). Je úžasná a to díky nevýchově.

Děkuji

Povedlo se mi „pustit“ už všechno možné, ale jedna z věcí, která pořád narážela na mojí hranici (nebo spíš „to se prostě musí“) byla stříhání nehtů na nohou. Asi vzhledem k tomu, že sama s nimi mám problémy a zažila jsem leccos nepříjemného. Vždycky jsem na to strašně tlačila a nakonec to skončilo nějakým šíleným řevem, bojem, strašením a vyhrožováním, já pokopaná, ona uřvaná… prostě hrůza.

Před dvěma týdny jsem opět dospěla do fáze 'Už se to prostě musí"… ale když můj pokus o dohodu (nedohodu) postupně přerůstal v obvyklou scénu, představila jsem si, jak mě kope (tehdy 30tt…) a řekla jsem si, že to prostě nemám zapotřebí. Jí jsem řekla, že už je mi to jedno a ať si s tím dělá co chce.

Za chvíli mi to bylo líto a šla jsem se omluvit a říkám „Víš, já se jen moc bojím, že tě to pak bude bolet nebo se ti s tím něco stane, proto na to tak tlačím, protože ti chci pomoct…“ a ona na mě kouká a povídá:
„Mami, já vím, ale chtít někomu pomoct přece neznamená nutit ho udělat něco hned a hned a hned. Uděláme to, až budu chtít, jo?“

AHA…wow… No, měla jsem pocit, že já jsem to dítě a ona ta velká rozumná. Tak jsem to pustila. Řekla jsem máš pravdu, byla bych moc ráda, kdybys to dlouho neodkládala, ale nechám to na tobě, řekni mi, až budeš chtít a nechala jsem to.

Trochu jsem trpěla při pohledu na ty drápy, ale jen jsem se párkrát zeptala, jestli mi nezapomene říct, až bude chtít a jinak nic. Všichni měli pocit, že jsem zešílela a že skončíme na trhání nehtů, každou chvíli někdo přišel s hrůznou historkou „co se stalo holčičce, která si nechtěla střihat nehty“, ale já jsem to vždycky utla s tím, že Terezka řekne, až to bude chtít ostřihat a do té doby je to na ní, jsou to její nohy (trochu s malou dušičkou, co řeknu jestli skončíme na řezání zarostlého nehtu…).

V sobotu se jí jeden nehet ulomil a zatrhával za všechno. Vydržela jsem, jen jsem se zeptala, jestli jí to není nepříjemné a ať mi řekne, kdyby s tím chtěla pomoct. Odpoledne přišla, že se jí asi chce ostřihat ty nehty. Na pohovce. U koukání na Sofii. Šli jsme na to, a během minuty hotovo, v klidu, bez řevu, držela i tam, kde to asi bylo nepříjemné a jindy by mě pokopala jako kůň… Tak jsem si zase zopakovala, že předat zodpovědnost a dát důvěru se vyplácí i v situacích, které člověku připadají „šílené“. A nohy jí neupadly… :-D

Ahoj Nevychovo a vsichni…

Prvni uspechy jsem oslavila, kdyz dceri bylo 13 mesicu a tyden kurzu byl za mnou.

Promluvila jsem k ni, ze je tezka a uz ji nemohu uspavat na ruce a prekvapive od te doby chovat nechtela, zacala usinat sama v postylce s drzenim za ruku (ikdyz se to jeste stokrat menilo, bylo to lepsi nez chovani).

Co se narodil syn (10M), nemame to doma tezke nejen my, dospeli, ale i nase dcera (v kvetnu 3r).

Nalady ma jak na houpacce a co drive zvladala (skolka, navstevy, jidlo) stalo se zas po posledni nemoci problemem. Nejsem vzdy zcela nevychovna, ale snazim se.

Uz se nam dari zas neco vic jist, i nepopularni navstevy u mych rodicu vypadaji na lepsi ceste, jen ta skolka jeste.

A jako bonus jsem si i neco vyrikaka s rodici v klidu a bez emoci. Rekla jsem, co jsem mela na srdci a to je to dulezite…

Co je ale pro me velikym motorem, muj malej zavislak na tatovi mi vecer pred spanim zacal rikat „Dobrou maminko mam te rada“ a vcera vecer se poprve pred usinanim pritulila ke me.

Krasny to pocit! Vsem rodicum bych chtela jen rict… VYTRVEJTE, MA TO SMYSL.

Dobrý den,

já jsem Vám jen dneska chtěla napsat, jak moc dneska seděl podcast o rodičovském mlčení na naší dnešní situaci před odchodem do školky. Můj dvouletý syn se nerad obléká, ale vím, že to umí a občas si i něco oblékne sám.

Dnes ráno jsem jen oblečená a obutá prostě čekala mlčky u dveří, samozřejmě místo přemlouvání a vymýšlení toho, jak to udělat. A on se asi po 5–10 minutách pobíhání po bytě a rozčilování na chvíli zastavil, ztichnul, a začal se sám oblékat.

Srdce mi úplně povyskočilo. Popisování situace, vyjádření toho, že mu rozumím, že to nemá rád, ani ptaní se, jak by to chtěl udělat on, abychom to spolu zvládli, u nás moc nefungovalo. On chce všechno dělat sám, úplně. Tak jsem moc ráda, že to dneska takhle klaplo.

A poté jsem po cestě ze školky objevila dnešní díl podcastu. V Nevýchově jsme již skoro rok, ale propracováváme se kurzem pomalu, zato konstantně.

Moc mě těší, že ten dobrý základ, který mi dala svoji výchovou moje máma, mužů díky Vám skvěle rozvíjet.

Z Německa zdraví

Úplne super nám ide vzájomná dôvera. Doteraz som sa ju snažila stále vo všetkom kontrolovať, dávať pozor aby si neublížila a jednoducho som jej nedala žiaden priestor. Po pozretí videí z druhého týždňa som to vyskúšala. Výsledok ? Manžel sa vrátil zo služobnej cesty a nestačil sa diviť. Najskôr sa na mňa obráil, či som celkom normálna, ale potom zistil, že máme jedno neskutočne rozumné a poslušné dieťa.

Tak napríklad. Adelke som strihala nechty a ona mi ukazovala, že by tie nožničky chcela aj ona. Najskôr som jej ich dať nechcela, no potom som to skúsila. Ukázala som jej, aké sú ostré a že sú nebezpečné. Že ich musí držať len takto a dávať pozor aby si s nimi neublížila a nepichla sa do očka.

Niečo podobné sme skúsili aj s pracími kapsulami do práčky. Vždy ju neuveriteľne fascinovali, no nech som ich schovala akokoľvek, vždy keď počula práčku, pýtala si ich. Tak som to raz skúsila inak. Podala som jej ich, povedala som, že ich musí chytať veľmi opatrne, lebo ked sa roztrhnú štípali by ju ručičky. Tiež som jej vysvetlila, že sa s nimi nemôže dotýkať očí a ani úst. Pochopila. Vysypala ich z krabičky, poprezerala si ich a uložila ich na miesto.

Pár dní na to, sme boli u môjho brata. Zbadal v kúpeľni nožničky na nechty a vypýtala si ich. V ruke držala bábiku a ukazovala mi, že jej potrebuje ostrihať nechty. Podala som jej ich. Keď to videl môj brat, hneď po nej skočil a chcel jej ich vziať , no zastavila som ho s tým, že ona vie , ako sa majú používať.Adelka si sadla, ukázala svojmu krstnému,že ako ich musí držať a že musí dávať pozor na oči. Ostrihala bábike dva nechtíky a vrátila mi ich späť. Brat nechápal :D.

Podobnú situáciu zažil aj môj manžel, keď mu Adelka pri praní vysvetlovala, že kapsule musí držať opatrne a nechytať sa nimi očí a ani pusinky, v jej znení : „Oči nie !“

Ale asi najviac dôvery voči svojmu dieťaťu som zažila ani nie pred dvomi hodinami. Vracali sme sa z jedného hobby marketu, kde sme boli kúpiť obklad do kuchyne. Kúpili sme aj iné somariny a akosi sme mali všetci plné ruky. Bolo potrebné ísť ešte niečo vyplatiť a tak som povedala manželovi, že ja s Adelkou ho počkáme v aute. S malou na rukách som brala ešte tašku a plyšového medveďa a keď mi manžel podával kľúče od auta, Adelka sa načiahla so slovami : „To ja!“ Neprotestovala som, lebo kľúče by som už naozaj nemala kam dať.

Odomkla som auta a Adelka si hneď kľúče zobrala naspäť. Horko – ťažko som jej zapla autosedačku (niekedy mám pocit, že to všetko robia proti rodičom :D), zavrela som jej dvere a išla si otvoriť tie svoje. Celé to trvalo asi 2 sekundy, keď som začula zvuk, ako sa zamkli dvere a uvedomila si, že kľúče od auta zostali v Adelkiných rukách. V tom momente mnou prebehla hrôza.

Akurát prichádzal manžel. Cítila som sa hrozne, s tým autom má zajtra odísť na služobnú cestu. Keď zistil, čo sa stalo, začal mierne panikáriť. Najskôr rozmýšľal, že rozbije okno, no auto zajtra súrne potrebuje. Potom začal rozmýšľať nad tým, že niekto pre neho príde, odvezie ho domov a on vezme náhradné kľúče. No to by trvalo skoro dve hodiny, ktoré by Adelka musela stráviť sama v aute a ja pri nej vonku, kde neskutočne pršalo. Pozrela som sa na ňu cez okno a kľúče ju už vôbec nezaujímali. Hrala sa s medveďom a bola úplne v pohode.

Panika vo mne sa stupňovala, keď mi zrazu napadlo, že predsa som začala svojmu dieťaťu dôverovať a spolu to všetko zvládneme. Kým manžel telefonoval niekomu, kto by nám mohol pomôcť, zaklopkala som jej na okno a poprosila ju, aby našla klúčiky, ktoré boli padnuté medzi sedačkou. Najskôr sa na mňa iba usmievala, no potom to spravila. Odsunula medvedíka a našla zahodené kľúče. Paráda. A teraz len už aby odomkla.

Poprosila som ju, aby stlačila to posledné tlačidlo, no Adelka stále iba zamykala. Už som si myslela, že to nedáme. Nadýchla som sa a pokúsila sa dvojročnému dieťaťu vysvetliť, že musí nájsť gombíček na odomknutie. Podarilo sa. Adelka auto odomkla. Pred dvoma týždňami by som sa ani nepokúšala o niečo také. Dvojročné dieťa predsa nemôže chápať zložitosť situácie a už vôbec nie komunikovať so mnou cez tienené zadné sklá auta. No cez to sklo som jej vyslala signál, že jej verím a že to spolu zvládneme. A ona to pochopila.

Chcem Vám povedať jedno obrovské ĎAKUJEM.

Při Vašem výkladu, se zavřenýma očima, o vzpomínkách na dětství a vztazích s rodiči jsem se rozbrečela jako malé dítě.

Mám úžasné a starostlivé rodiče, kteří by se pro mě a mé tři sestry rozdali, ale vždy jsem věděla, že mi tam prostě něco chybí, ale nikdy jsem nevěděla co. Dnes jsem pochopila, že to je právě ta naprostá důvěra a partnerství, které by patrně změnilo i můj uzavřený vztah k rodičům a s tím patrně související odstup a nedůvěra ke všem ostatním lidem v mém okolí.

Vím přesně, že takto já to se svými dětmi, tříletým chlapečkem a tříměsíční dcerkou, nechci.

Nejvíc bych chtěla svému dítěti rozumnět. Zatím je to trochu náročné protože ještě nemluví tak je težší se s ním domluvit ale už teď je to lepší než když jsem si pustila první video Nevýchovy.

Někdy opravdu stačí jen poslouchat a čekat na odpověď i když slova ještě nejsou slyšet. Je to hodně o psychice a o tom napojit se na dítě a vmímat ho a brát ho takové jaké je. Nebojovat s ním ale táhnout za jeden provaz.

Někdy ještě ujedu ale hned se omluvím protože mě to mrzí a cítím jako kdyby mi můj chlapeček říkal: já vím mami že se snažíš dám ti čas. 🙂 

I když jsem teprve v prvním týdnu kurzu tak cítím jak se měním. Vím co chci a půjdu za tím protože mít šťastné spokojené dítě pro který budu parťák je teď pro mě cíl číslo jedna.

Děkuju Nevýchovo 🙂

Chtěla bych se s Vámi podělit o úspěch který se konečně udál u nás doma a tak tady je.

Poslouchám po nocích kurz u kojení které mi opravdu nejde a prsa bolavé, přisátí fakt se skroucenýma prstama u nohou a myšlenky na umělou výživu a ukončení toho všeho trápení.

Dnes odpoledne jsem si řekla no jo tak nikdo Ti nepomůže Baru (LP kvůli karanténě nepřipadá v úvahu) zkrátka buďto to zvládnem a nebo.

V tomto jsme v tom spolu s mimi však on se taky se mnou trápí a tak mu proboha DŮVĚŘUJ

Moje měsíční mimi prostě nechce držet u kojení za hlavičku což mi teda dalo zabrat protože jsem tu všechnu bolest zkrátka chtěla mít pod kontrolou a stále hledala způsob jak mu do pusy nacpat co nejvíc dvorce aby nebolela bradavka, ale opak je pravdou, když ho nechám aby se kojil s naprostou důvěrou v to co dělá tak on tahá tak opatrně, klidně a já s vidinou znovu lepších zítřků tu ve čtyři ráno plná dojetí píšu příspěvek hlavně vám všem z NV a chci znovu poděkovat za to vše o co se snažíte a v co věříte a všem ostatním.

DŮVĚRA JE VELKÁ VĚC

Děkuji Nevýchovo

Díky moc za to, co děláte. Dnes jsme si koupili vás kurz. Jste úžasní, moje mamka, které je 69 tento rok, dnes koukala na vás Webinář poprvé.

A plakala, protože si uvědomovala, jak nás svoje tři děti vychovala a kde byly všechny ty chyby. Můžeme spolu mluvit o všem už dlouho a toto považuji za její velký krok k probuzení z toho automatického světa

Ona nás v tom nákupu kurzu podpořila a koupila nám ho. Naše babička, která donedávna nechápala naší filozofii k dětem a dnes už díky vám chápe 🙏❤️

Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh. Jak nevychova vlastně mění mne. Možná příběh není tak zajímavý, ale třeba jsou to dobré začátky u nás.

Mám dceru 1,5 roku. Do Nevychovy jsem se pustila před týdnem, ale sledovala jsem webináře. S dcerou chodíme na plavání, miluje vodu a já jsem rezervovala hodiny několik týdnů dopředu.

V úterý dle mého kalendáře jsme měli hodinu v 14:30 a já jsem natesenou dceru dala spát, koukla pro jistotu na net a zjistila jsem že lekci jsme propásli, byla už dopoledne. Naštěstí tam bylo na odpoledne ještě volné místo. Co teď?

Dělat mrtvého brouka? Ona neví nic, neví a nemusí vědět… Během obědu jsem jí ale řekla pravdu. Že mne to mrzí, že vím jak ráda chodí na plavání a že jsem to „zvorala“.

Koukali se na mne upřeně veliké soustředěné modré oči a chvíli na to jak jsem domluvila mi dala pusu.

Nevím jestli náhoda nebo jako na odpuštění… Každopádně bych byla ráda kdyby za mnou taky přišla, že něco zvorala.

Mení se opravdu můj způsob komunikace.

A dnes bylo v plánu, že k nám domů přijede finanční poradkyně. Jak to bývá náročná schůzka, jak časově, tak informačně.

Zásadní je, že jsem to dceři řekla, že přijede paní a že spolu budeme probírat věci, že je to pro mě moc důležité.

Schůzka trvala téměř 2h a ona to beze mne zvládla. Samozřejmě měla tam tátu, občas mi přinesla něco ukázat…

Ale je to úžasný, že to pochopila. I jsem jí za to poděkovala, že to tak hezky zvládla.

Děkuji vám!

O Nevýchově mluvím se svými kamarády a přáteli jako o nádherné filosofii, která funguje, a hřeje mě spousta příběhů nevýchovných rodičů, kteří to tak cítí a mají ve svém každodenním dění.

Ta odměna pro rodiče je pak nevýslovná. Díky Nevýchově jsem se na sebe a své dítě dokázala podívat jinak.

Pochopila, jak se mé dítě cítí a že na začátku není potřeba nic víc než být s ním a beze slov, jen naše přítomnost a že tou zoufalostí a pláčem si můj syn (10 let a velmi emocionální, temperamentní a svůj) musí projít a není to nic proti mně a světu, a že mu pomáhám čistě svojí přítomností, aby se jeho vnitřní „boj“ utišil a Slunce mohlo zase vysvitnout.

Děkuju 💜❤ :)) Všem v Nevýchově přeji vše dobré a stále další skvělé nevýchovné rodiče, abychom ten náš svět tady měli príma.

Chcem zanechať odkaz: je priam NEUVERITELNE, ze sa niekto dnes s takou láskou venuje a chce venovať deťom + chce srdcom pomôcť deťom cez rodičov. Uplne zadarmo.

Úprimne veľká vďaka za Vás! Je to tak jednoduché pochopiť, že iba láskou sa dá dieťa meniť… A Pán Boh zaplat za to.

Vy ste vlastne vynašli PATENT! Ste vlastne zodpovedni za to, že milióny deti a s nimi aj rodín sú šťastní… Ešte raz veľká vďaka! 

Dobrý den,

na Vaše stránky jsem narazila náhodou, ale hned mě zaujali. Děti ještě nemám, ale jsem těhotná a o to víc mě zajímá tato problematika.

U prvního dítěte má člověk obavy, aby dělal vše správněho správně a tím potomka dobře vychoval. Hlavně chci předejít situacím, které jsem mnohokrát viděla, kdy se dítě bude válet na zemi v obchodě a bude nezvladatelné.

Už poprvé mě napadlo, že mezi rodiči a dítětem je něco špatně, že to není chyba jedné nebo druhé strany, ale jak na to, že?

Sama citím, že kdybych si z vašich videí nevzala něco k srdci, bude ze mě policajt/učitel z větší části. Děkuji!

Chtěla bych poděkovat paní Katce za její neuvěřitelnou práci, kterou odvedla na programu, který jsem si zakoupila na 5 týdnů. Studovala jsem ho sice 7 měsíců, jelikož jsem vnitřně cítila, že se potřebuji k věcem vracet, dělat si poznámky.

Pomohla mi vyřešit komunikaci se starší dcerou, která měla vážné problémy v kolektivu nové školy a neřekla mi je před tím. Katko Vaše práce dává smysl. Navíc je vše neuvěřitelně přehledné, logicky uspořádané. Děkuji Vám.

Dnes se někdo ptal, jestli to má smysl – tak můj moment potvrzující, že má! Pardon – dlouhé!

Včera jsem řekla svojí holčičce, že je srab… Měla na ruce mikrobebíčko a kvílela a vyžadovala ten den už třetí ošetření a náplast – po desetihodinové cestě z dovolené už jsem to prostě nedala, no…

Je to věc, se kterou mám obecně problém – mně vtloukali do hlavy, že to (cokoli) přece tolik nebolí, že musím přece něco vydržet, že u doktora se nikdy v žádném případě neřve, taková ostuda, atd.

Ani při jednom porodu jsem prakticky nevydala žádný zvuk, tak moc to mám zažrané v sobě. Takže ty záděrky, které Teri prožívá jako amputaci bez narkózy mi na tohle strašně brnkají.

Dneska večer před spaním jsem se k tomu vrátila, omluvila jsem se a vysvětlila jsem, jak to mám a jak jsem to měla jako malá, jak mamka nesnášela, když někdo fňukal. A že se asi nejvíc bojím toho, když takhle těžce prožívá všechny bolístky, co bychom dělali a jak bychom zvládli, kdyby nedej bože měla nějaké veliké zranění, třeba.

Poslouchala mě a pak povídá:
“Mami já nevím, co bych dělala – to zjistím, až jestli se to stane. Ale já to chápu, každej se něčeho bojí, to je jasný. Já ti něco řeknu – víš ono všechno nemusí bejt vždycky podle mámy! Jen ty víš, jakej máš pocit a můžeš se rozhodnout, co uděláš. Jen podle sebe, jak to potřebuješ, jak to chceš. Když chceš zařvat, tak prostě zařvi. Máma se na tebe zlobit nebude nebo jí to vysvětlíš. A nebo jí to řeknu já!”

Tak jsem jen koukala a zadržovala slzy. A to jsou ty chvíle, kdy je mi naprosto jasný, že to cenu má. Že vedle mě roste svobodná, otevřená a moudrá bytost, která dá na svůj pocit a udělá co a jak to potřebuje. A díky tomu to dopřeje i ostatním.

Jo, někdy mě štve, že mě neposlechne, že se dohadujem, kde by moje mamka prostě nařídila a bylo, občas mě napadne, jestli ten policajt to nemá vlastně lehčí… Ale ve chvílích jako je tahle, jsem nesmírně vděčná, že to je jak to je. Že jsem našla tuhle cestu.

Že moje pětiletá dcerka má v sobě víc svobody a sebejistoty, se kterou půjde životem, než jí mám ve 34 letech… Že jsem to v ní nezabila ve snaze “vychovat z ní slušného člověka”.

Že dokáže dát ten respekt sobě a svým potřebám i bebíčkům – a vlastně tak dokáže dát mnohem víc respektu ostatním než já, protože nemá potřebu někomu říkat, že je srab, když řve, že ho něco bolí, místo toho uzná pocity, řekne, že je to v pořádku se takhle cítit a nabídne pomoc…

Vlastně bez té výchovné snahy je sama od sebe daleko “slušnější” člověk než já – nenálepkuje, neodsuzuje, nehodnotí, neuráží – a umí se ozvat, když to někdo zkouší na ní (i včera se velmi hlasitě ozvala, že nechce, abych s ní takhle mluvila)…

Jsem strašně vděčná, že se mi narodila, aby mě toho tolik naučila. A jsem vděčná Nevýchově, že mi ukázala, že to jde.