Právě jsem se pokoušela Elinku uspat (už po sedmnácté?), když vzduch
rozřízl ten známý křik jejích dvou sester. Zase se kočkovaly. No…
kočkovaly bylo slabé slovo. Na to, že starší má značnou silovou převahu,
vyzrává mladší mazaností. Dobře ví, co nás zaručeně dostane do tranzu:
KŘIK! A tak ho používá ráda a často ;)
Včera jsem to ale nevydržela a po krátké úvaze, že rady „nechte ji,
ono ji to přestane bavit“ se ukázaly jako liché, jsem se vydala na průzkum
situace. Na jazyku mě pálily věty jako „To vás musí člověk POŘÁD
jenom HLÍDAT?!“ nebo „Jestli OKAMŽITĚ nepřestanete řvát, ZABAVÍM
vám…“ – nevšimla jsem si, o co se vlastně hádají…
Jenže – protože mám za sebou první týden kurzu Nevýchovy :)),
v klidu si sedám mezi ně a snažím se nejprve zklidnit toho vnitřního
učitele a policajta, co by pořád jen poučovali a rozdávali pokuty a
trestné body. Holky sedí pod houpací sítí a jedna na druhou se mračí jako
o závod: kdo s koho. Usměju se na ně a s přemáháním popisuju
„nezaujatě“ situaci:
„Vidím, že se na sebe zlobíte… Něco se mezi vámi stalo?“ (Jako by
to nebylo jasné i na Marsu!!!) A ta mladší křičí „JOOOOO“ a starší
na to „Protože ONA mi tam vlezla a žduchá do mě, FURT!!!“
Ale protože vedle mi pláče miminko, obě holky vezmu kolem ramen a
povídám: „Hele, holky, chápu to tak, že obě chcete jednu věc a nějak
vám nejde se domluvit, aby vám bylo hezky. Teď jste, koukám, obě smutné a
nazlobené. A já jsem taky smutná, když slyším, jak na sebe křičíte. Je
mi to líto a moc ráda bych vám s tím pomohla. Ale upřímně: nevím
jak…“ (Elinčin křik mi vyvrtává do mozku díru.) „A tak vám
navrhuju, ať zkusíte něco společně vymyslet samy, co vy na to?
Zvládnete to?“
Obě se na sebe překvapeně podívají. (To jakože už nejsme nepřátelé,
ale parťáci?) „Holky, já bych si moc přála, aby Elinka mohla usínat
v klidu, tak vás tu teď nechám a vy zkusíte vymyslet nějaké řešení,
jak byste se mohly houpat obě. A když to zvládnete potichu, slibuju vám,
že za malou chvilku jsem zpátky u vás a vy mi ten svůj nápad povíte,
platí?“ Plácly jsme si na to a já s trnutím šla uspávat…
Ani ne za pět minut Eli usnula a já se vrátila k holčičkám. Mína
seděla na síti a Sisi ji houpala. „Tak jak vám to dopadlo?“ ptám se.
Obě vysmáté a hned mi hlásí: „Maminko, my jsme se dohodly, že se budeme
střídat, a že když některá se bude chtít houpat, tak hezky poprosí.“
:) Teda, byla jsem v tu chvíli na ně nesmírně pyšná.
Jejich jednoduchá dohoda mi vyrazila dech – ne genialitou toho nápadu,
chápete, ale tou prostou větičkou, na kterou si přišly úplně SAMY, totiž
„My jsme se dohodly“.
Protože teď už věřím, že ani se třemi dětmi na výchovu nejsem sama,
že jsme totiž parťáci, kteří se můžou a umějí spolu dohodnout. A taky
že výchova není PROBLÉM, který je třeba vyřešit, ale DOBRODRUŽSTVÍ,
které je třeba prožít. :)