Odplenkování a nočník

Posazování na nočník: Už se nevzteká

Syn 8 měsíců: Zavedli jsme před každým posazením na kýblík/nočník dotaz, na co si chce sednout. Byla jsem mile překvapená, že osmiměsíční dítě tomu rozumí a umí se rozhodnout a hlavně ukázat, co chce. Díky tomu se už nevzteká, když se mu náhodou zrovna nechce trůnit, ale třeba si hrát.

Lucie Machutová

60 61

Můj syn právě vítězně přišel ze záchoda…

Můj syn (téměř 3r) právě vítězně přišel ze záchoda, kam sám a dobrovolně odhopsal za zpěvu „Jdu čůrat, jdu čůůůůůrat“, nezapomněl zvednout prkýnko a umýt si ruce. A to je prosím dítě, které donutit na nočník nebo záchod je vítězný okamžik. 3. týden Nevýchovy

Verča

13 14

Zvládli jsme nočník: Dcerka (18m) přišla s řešením sama

Nočník story. Naší Elišce je 18m, nijak na to netlačím. Ráno jdu prostě na záchod, ona na mě kouká, nočník tam tak stojí opodál, tak ho používá jako sedátko. Když jsem se jí zeptala, jestli chce kakat, většinou řekla jo. Sundala jsem plínu, ona vsedě na nočníku zatlačila a… vstala. Rozběhla se a kompletně po*rala celou koupelnu kromě nočníku :-D

Teď v poslední době je na ní vidět, že už chápe, že bobek patří do nočníku. Tak jí říkám: „Eli, ty bys už do toho nočníku ráda nakakala, viď? Co by ti pomohlo?“ Vzala nočník, odnesla ho do sprcháče, ukázala na baterii a poručila si vodu do nočníku. (Důležitý okamžik – bez Nevýchovy bych si asi řekla, co si to na mě vymejšlí :D)

Napustila jsem jí do nočníku teplou vodu, ona zasedla a od té doby chodí pravidelně kakat do nočníku s vodou. Asi jí to nějak pomáhá nebo jí je to pohodlnější nebo nevim, ale každopádně přišla s bezva nápadem a navíc je to i docela praktický na likvidaci. Tím chci vlastně říct – nebojte se nechat maličké děti navrhovat řešení. Občas je to geniálně jednoduché :)

S ostatníma Nevýchovňákama jsme pak ve skupince přišli na to, že Eliška potřebuje vodu v nočníku nejspíš proto, že v záchodě je taky voda. To bylo pro mě obrovské AHA  a to je na skupince právě to skvělé. 

Zuzka Strážnická

55 56

Nevýchova je cesta, po které se chci učit jít. Ani jsem nedoufala, že mi kurz může až tak moc pomoct

Milá Katko,

ani nevíš, jak nám Nevýchova pomohla. Ale začnu pěkně od začátku 😊

S Nevýchovou jsem se setkala asi před rokem a půl, něco jsem si přečetla, ale neměla jsem důvod jít hlouběji. S naším (teď dvouletým) Bohouškem nám všechno fungovalo nějak přirozeně. Vše se změnilo, když se narodil jeho bráška Beník (3,5 měsíce). Bohoušek začal hodně žárlit a vzhledem k jeho živému temperamentu začlo být doma „veselo“. A horšilo se to.

Když byly Beníkovi 3 týdny, dostal těžký zápal plic, musela jsem s ním být v nemocnici, pak jsme pokračovali doma – antibiotika, inhalace, fyzioterapie, stále pláč a nošení. Nošení pokračovalo i dál, protože antibiotika rozhodily Beníkovi bříško, pořád se kroutil, pištěl, plakal. Na Bohouška jsem neměla moc čas ☹ Krom toho jsem byla úplně vyřízená, protivná.

Bylo to úplně jinak, než jsem chtěla. I na Bohouška jsem začla křičet, on se vymezoval. Dělal věci, co mi vadily a bylo to volání o pozornost. To jsem věděla, ale nevěděla jsem, jak to udělat, abych mu ji mohla dát. Začla jsem si vyčítat, že jsem naprosto nemožná máma, do toho únava, Beník pláče a já nevím, jak mu pomoct, Bohoušek potřebuje pozornost a já mu ji nemůžu dát, doma se hromadí nepořádek. Byla jsem v koncích.

Někdy jsem jenom hystericky křičela a plakala, že takhle dál nemůžu. Toužila jsem po pomoci, ale nebylo to možné (babičky daleko, manžel pořád v práci). V té době jsem ještě neviděla, že dva pomocníky parťáky mám vlastně stále u sebe 😊

Pak jsem se dostala k webináři o vztahu matky s dcerou. Bylo to přesně pro mou situaci s mámou a zároveň se mi tím připomněla Nevýchova. Rozhodla jsem se vyzkoušet celý kurz, protože jsem nutně potřebovala něco změnit. A ono se to měnit začalo. Každý týden jsem hltala videa a snažila se to zkoušet s dětmi. Něco se dařilo, něco ne. Ale postupně přibývalo informací jako dílků skládačky.

Pak zhruba po 3. týdnu přišla krize. Zdálo se mi, že se pořád jen snažím domlouvat a jsem z toho akorát vyčerpaná. Ale vytrvala jsem a přišel 4. týden o vztahu sourozenců. To pro nás bylo klíčové. S našim dvouleťáčkem jsem otevřela téma příchodu bratříčka. On tedy ještě nemluví, ale jsme schopní se domluvit pár slovy, která zná, a pak ano, ne. Nějak jsme se dostali k tomu, že si myslí, že mám Beníka radši než jeho. Tak jsme si popovídali, vyjasnili si to.

Domluvili jsme se, že kdykoli bude chtít, může se přijít pomazlit. Tehdy se zlomilo jeho „zlobení“ a začal mi chtít se vším pomáhat a pořád mě objímal a hladil. Krom toho se Bohoušek zase vrátil k čůrání na nočník. Protože máme látkovky, je to pro mě obrovská úleva a úleva od předchozích sabotáží, kdy měl plíny, a navíc často dělal loužičky na podlahu. A stačil jen tenhle jediný rozhovor.

A když jsem vylítla, naučila jsem se omluvit a on mě vždycky pohladí a obejme. To je taková úleva, umět se omlouvat, připustit si, že je normální chybovat a zároveň se naučit to řešit. Přestala jsem na Bohouška tlačit a spěchat, dávám mu čas, který potřebuje. Ptám se ho (další úleva, že nemusím vědět všechno 😊). Snažím se na všem domlouvat a už to není taková dřina.

Věřím, že jsme nastartovali cestu k partnerství. Stejně tak mladší Beník se zklidnil, víc se směje a už moc nepláče.

Pořád jsem se ale cítila unavená a nestíhající. 5. týden kurzu byl pro mě pomyslnou třešničkou na dortu. Poslední dílek skládačky „RODINNÁ POHODA“. Docvaklo mi, co nám chybí, aby Nevýchova 100% fungovala. Moje pohoda. Ulevilo se mi, že to není mě sobectví. Stěžejní myšlenkou bylo, že děti inspirujeme svým životem a svým životem je učíme. Když jsem se ohlédla, co je teď učím (svým sebeobětování), řekla jsem si, dost. Tohle pro ně nechci.

Znovu jsem začla snít, v rámci možností odpočívat a plánovat. Ráda běhám a vyzkoušela jsem běhání s kočárkem, když si Bohoušek hraje s tatínkem. A abych nezapomněla na ty sny, rozhodla jsem se, že chci příští rok běžet Krkonošskou padesátku. Asi to zní bláznivě od mámy dvou dětí na mateřské. Ale říkám si, proč to nezkusit. Tak či tak je podle mě lepší bláznivá pohodová máma, než unavená hysterická.

5. týden kurzu ze mě sundal těžké břemeno a poprvé od narození Beníka můžu říct, že se začínám cítit skvěle. Už se nebojím, že něco nezvládnu, protože už to není jen o mě, ale o nás. S dětmi jsme parťáci. Je to úžasné. Nevýchova je cesta, po které se chci učit jít. Nepochybuji o tom. A v závěru mi nezbývá nic jiného, než DÍKY, KATKO, DÍKY NEVÝCHOVO!!! Ani jsem nedoufala, že mi kurz může až tak moc pomoct.

Verča

1 2

Někdy trvá přijít na to, v čem je zakopaný pes. Ale za tu následnou pohodu to stojí

Změnit zažrané návyky je hrozně těžké, ale pomalu se nám daří. Tak třeba dneska: s dcerou (1 rok) trénujeme chození na nočník. Ještě si neumí říct (nebo možná já ještě nevím, jak se na tom s ní domluvit) ale pochopila o co jde a když ji na něj posadím, vyčůrá se. Vše v klidu. Pak ale, když ji z nočníku sundám a chci ho jít vylít, bývá dost scéna. Začne plakat a sápe se za mnou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jdu nočník jenom vylít a hned jsem zpátky, několikrát, bez úspěchu.

Dnes zase když se začala rozčilovat, když jsem chtěla odejít ho vylít, jsem se jí zeptala: Chceš jít se mnou? A nabídla jí prst. Přestala plakat, chytla se mě, a společně jsme došli na záchod ho vylít. Pohoda :D Děkuju!

Alice, máma Aničky

0 1

Syn (22m) se během tří týdnů úplně sám odplenkoval

Hezké poledne, mám takovou radost, že se s vámi musím podělit :) Syn (22m) se během tří týdnů úplně sám odplenkoval!

Zkoušeli jsme s ním venku čurat na stromečky, to ho strašně bavilo, ale doma nevěděl, kam má chodit čurat. Pak si našel podložku, kam chodilo naše štěňátko, tak jsem ho nechala (rodina teda těžce nechápala, že mi to nevadí, ale já to brala tak, že si začíná uvědomovat potřebu a tohle je pro něj příjemnější než ho nutit na nočník).

Na podložku chodil čurat asi 2 týdny a pak jsem se ho zkusila zeptat, jestli ještě ty podložky potřebuje, protože nám zrovna došly a už se mi nechce kupovat další (pejsek už taky zvládá chodit jen ven). Odpověděl, že už nepotřebuje. Super, vyndala jsem nočník, aby ho měl na očích, a on opravdu začal chodit na něj. Celou dobu běhal doma nahý (je teplo). Teď už si sám řekne i v kalhotech. A hlavně už týden má suchou plenku i po spinkání (jak poledním, tak i nočním)…

Všechno to šlo samo a naprosto nenásilnou formou :) Neznat Nevýchovu, tak bych asi podlehla tlaku okolí, že je nevhodné čurat doma na podložku, a nejspíš bychom se s plenkami prali ještě dlouho :-) Takže Nevýchovo, moc ti děkuji :)

Petra Hamsová, syn 22 měsíců

9 10

Od mého úvodního pohledu na dítě jsem ušla obrovský kus cesty

Zdravím do Nevýchovy!

Chtěla bych Vám touto cestou poděkovat za to, že jste vůbec takovýto projekt rozjeli. Mě osobně moc pomohl. Sice mám ještě spoustu rezerv, kde je potřeba se zlepšovat. Ale myslím, že od mého úvodního pohledu na dítě jsem ušla obrovský kus cesty.

Přiklad:

Máme syna nyní 2,5 roku. Pořád mi běží v hlavě situace cca rok stará, kdy jsem už potřebovala syna nutně přebalit. Jenže on zas potřeboval nutně sledovat pračku. A tak jsme to vymysleli tak, že se celá akce udála v koupelně na zemi, aby mohl pračku sledovat a já v klidu přebalit. V ten moment jsem si uvědomila tu svou změnu. Netrvala jsem na odchodu do ložnice na postel, kde by to byl samozřejmě za dané situace boj.

Nebo nyní jsem pořád vymýšlela, jak zajistit odchod domů z procházky. Kde trávíme minimálně 2–3hodiny a obyvkle se navracíme kolem 21hod. Nedávno jsem četla nějaký Váš článek o těchto návratech či to bylo na FB, už nevím přesně. Každopádně teď to máme tak, že já ukážu na hodinkách, kdy chci být doma. A musím říct, že nám to funguje. Předtím to byl ještě poslední okap a tam k těm popelnicím a pak zas další meta, kterou jsme pořád přidávali.

Nyní řešíme odplínkování. A syna děsně obdivuji, jak to sám začal dělat. Až spíš já jsem nervózní, že nemá plínku. Ale vím, že neustálým upozorňováním a vyptáváním to bude jen horší. Doma se téměř vůbec neptám, dělá to sám(chodí na nočník na balkón) a venku se občas zeptám, zda nepotřebuje čůrat, páč neví, kam může. Je to prostě borec!

Tak moc díky za Vás, Vaši práci a úsilí…a samozřejmě za motivaci.

Kateřina, matka 1 dítěte

0 1

Odplenkování: Nedejte na cizí řeči a věřte svým dětem

Znáte to: „To má ještě plíny? A už ji dáváš na nočník? To my jsme dávali už od roka. Vždyť je to chytrej kluk, musí to už chápat bla bla bla…“

U dvou prvních dětí jsem se vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vždycky nechala vycukat a v závěru věřila těmhle blbým řečem více než vlastním dětem. A to jsem jim tu plínu sundala ve dvou letech (takže jsem vlastně vydržela dost, ale ne tolik, co potřebovaly).

U nejmladší dcerky jsem ale byla trpělivá. Navíc žiju teď v USA, daleko od rodiny, kde mi do toho nikdo nekecá, a jak je známo, tady se plíny neřeší dlouho. Není divu, když potkáte dítě, co má přes tři roky, s plínou. Počítá se s tím.

Takže ok, nechala jsem to na malé. Jen jsem jí řekla, že tady je nočník, dělá se do něj bobek, a až bude chtít, tak ať řekne a začneme to zkoušet. Věděla jsem navíc, že když ji budu na něj posazovat, zasekne se. Je bojácnější.

HAPPYEND: Dnes jí je přesně 2,5 roku a víte co, od včerejška chodí, že chce čůrat a že chce kakat na nočník. Chodí celé dva dny bez plíny a žádná nehoda. Ráno si lehce učůrla, ale hned přišla, že chce čůrat. Bez řevu, bez výčitek, bez stresu. To je pohoda.

Sdílím proto, abych podpořila ostatní – nenechte se vycukat. Stojí to za to. A na závěr její proslov při prvním kakání – „Mamííí už teče hovínko“

Martina Kolmanová, 3 děti

21 22