Sourozenecké vztahy

Dřív jsem nesla tíhu odpovědnosti za celou rodinu. Už nemusím. Zodpovědné se naučily být děti

72 73

Zvládly jsme první problém. Ségry se domluvily o počítač

Děvčata (Terča 5 a Barča 4) mi přišla říct, že by si chtěly hrát na počítači Lego duplo. Já říkám: „Teď je počítač volný a je váš, je na vás, jak se domluvíte mezi sebou, abyste byly obě spokojené.“ Jdu jako pozorovatel něco uklidit do pracovny a slyším, jak Barča říká:

„Já budu hrát první a ty druhá.“ Terče se to nelíbí a říká: „Já chci hrát taky první.“ Normálně bych se do toho vložila, ale v hlavě se ozve Katka z videa: „Dostaly zodpovědnost!!!“ Tak jak, aby z toho nebyla hádka? Vložila jsem se do toho, ne jako soudce, ale jako průvodce. Popisuji situaci: „Je jeden počítač, vy jste dvě a každá chce hrát první. Jak to vyřešit, abyste byly obě spokojené?“

Nějakou dobu je ticho (mé srdíčko plesá, protože holky alespoň přemýšlejí a hledají řešení ve svých hlavičkách). Po chvíli Terča říká: „Baru, mám nápad. Já si zatím půjdu postavit něco z lega a ty si zahraješ tu hru. Až bude počítač volný, půjdu na něj já. Souhlasíš?“ Barča: „Dobře.“

Podívají se na mě (čekají pochvalu? co teď?). Zmůžu se jen na otázku: „Dohodnuto?“ Obě kývnou hlavou. A je to! Super, zvládly jsme vyřešit první problém.

Veronika Čablová, dcerky 4 a 5 let

53 54

Dříve jsme jakýkoliv drobný sourozenecký konflikt dlouze řešili

Zatím největším úspěchem je téma sourozeneckých sporů. Dříve jsme jakýkoliv drobný konflikt typu: „Mami, on mě kousl / štípl / sebral hračku / zasedl místo u stolu…“ dlouze řešili stylem „PROČ A JAK“ a „CO S TÍM“. Po učitelsku a po policajtsku.

Dnes se prostě jen „poškozeného“ zeptám, co by mu pomohlo, on si řekne a do minuty je klid. A „obviněného“ se zeptám, proč to udělal, že bych tomu chtěla porozumět. On to poví, já jsem pak překvapená a poučena, a krátce si vysvětlíme, jak to udělat příště líp. A je klid. (Štípl bráchu, protože mu prý skočil do řeči. Toho si pochopitelně nikdo nevšiml, pořád mluví všichni…). Díky, že se tady tak setkáváme. Přeji Vám všem krásné dny užité s dětmi.

Monika Dočekalová

52 53

Starší syn mě překvapil. Žádná hysterie vůči mladší sestřičce

Maličkost, kterou já osobně považuji za skvělý úspěch: Tom (4r) dnes dostal dárek, malá (1r) se mu na něj hned vrhla a začala tahat igelit, co na něm na různých místech byl. Čekala jsem klasicky řev a hysterii od staršího, ať mu na to nesahá. Ale Tom překvapil.

Karolínce odtáhl v klidu ručičky se slovy „Ne ne, to ti nemůžu dovolit, bojím se, že bys to spolkla.“ Malá začala řvát, načež Tom ji začal hladit a říkal jí: „Já vím, že bys to chtěla, ale já tě mám moc rád a bojím se, víš?“ A začal jí zpívat písničku. Malá na něj koukala a u písničky už se smála s ním. Děkuji, Nevýchovo!

Kateřina

51 52

Záchvaty vzteku už nezažíváme

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme. Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Zuzka K.

52 53

Zastal se mladšího bráchy. A jak krásně to řekl

Překlenuli jsme horší bratrské období a začíná havajka! Včera mě nadchl starší na hřišti: Byli tam nějací neznámí malí kluci (prý 15 m). Náš Hynek (19 m) měl s sebou motorku, hrál si na kamínkách. Najednou pojal myšlenku sednout na motorku, ale než se na ni našteloval, tak mu ji zasedl ten mladší neznámý.

Hyneček trága. Uznala jsem pocity a snažila jsem se ho povzbudit, že to půjde vyřešit – a nejlépe sám :) A mezitím na „vetřelce“ naběhla maminka, taky nějak rozumovali, jak to udělat, a mezitím za nima přišel Martin (3,5 r) a povídá:

„To je Hynečkova motorka, já chci, abys mu ji vrátil, uděláš to prosím?“ On se zastal bráchy! To já za celý život nedokázala, jsme na správné cestě :)

Bára Šedivá

51 52

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Dana Střítezská

51 52

Dnešní koupání. Holky, potřebovala bych tu něco dodělat, co kdybych vám napustila vanu, ale nechci, abyste tam byly moc dlouho.

Martinka: Tak až se přesypou přesýpací hodiny, tak půjdeme ven.
Já: OK. A šla jsem pryč. Po pár minutách
Martinka: Eliško, už se přesypaly hodiny, musíme ven. A vylezla. Eliško, pojd už ven! Už se přesypaly hodiny.
Eliška: Ne.
Martinka: Až se vypustí vana, tak půjdeš ven?
Eliška: JO. Za chvíli byly obě venku. :)

Marti Vejvančická

50 51

Škoda, že Nevýchova nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Hana Melková, 58 let, vnučky Elisabeth a Vanesa

51 52

Když jsem v kurzu prožila, co cítí děti, otevřely se mi oči

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená. Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala, jaké to bude super. A velice rychle jsem narazila. Ony ty děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem. Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi.

Odcházení do školky: Každý den byl křik. Loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno. Když po jednom vypjatém ránu jsem jim v autě řekla (úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu, stát mezi nima jako soudce a neustále jim něco opakovat. Že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou. 

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkách všechny ranní aktivity: čištění zubů, snídaně, oblékání… Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku, že „splněno“. Mezitím si hlídají čas.

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned, co vstali, začali to prostě dělat. Cože?? To je tak snadné? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc: Jak je důležité brát dítě jako parťáka. Mluvit s dítětem a ne na dítě. Jak velký rozdíl v tom je, a děti právě tohle vnímají.

 

 

Andrea Kavanová, 38 let, dcera 7 a syn 5 let, Ostrava

52 53

Sourozenci se chtějí dohodnout

Máme dva syny, Matýse (3r) a Danýse (1,5r). Matýs sedí v obýváku na zemi a sám si hraje. Povídá si u toho a přehrává si scénku – svůj imaginární rozhovor s Danýsem. Znovu si tak prožívá příhodu, která se jim půl hodiny předtím úplně nepovedla a byl křik:

M: Danýsi, já chci tohle auto.
D: Neeee!
M: Joo, Danýýýsi, já chci tohle auto!!
D: Neeee!
M: Prosím tě, Danýsi, můžu si půjčit tohle auto?
D: Tak já si s nim ještě chvíli pohraju a pak ti ho půjčím, jo?
M: Jo. …
D: Tak už. Tady ho máš.
M: Děkuju :) 

… aneb s dohodou jde všechno líp :) Dojemná chvíle – už je to tady! <3

táta z kurzu

51 52

Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly

Po 3 týdnech Nevýchovy mě nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak ho nevědomě začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnání.

Katka Marešová, máma 3 dětí

50 51

Já nechci jít do školky bez tebe

Mám krásný zážitek z dnešního rána :)

Klárce píchali ucho, tak nechodí do školky, a Zuzce se bez ní chodit nechce. Ráno jsem se s holkama domluvila, v kolik potřebuji odjíždět, připravila jsem holkám, co chtěly k snídani, a šla jsem do koupelny. A jen co jsem zavřela dveře, slyším rozhovor.

Zuzanka: „Já ale nechci jít bez tebe.“
Klárka: „Já teď do školky nemůžu, ale jestli chceš, tak tě doprovodim, abys neplakala.“
Zuzanka: „Ne, já to zvládnu.“
Klárka: „A chceš si tam vzít mého plyšáka?“
Zuzka: „Tak jo, děkuju.“
Klárka: „Tak dem snídat, ať to stihneme…“

To je prostě úžasný :) děkuju, Nevýchovo

Jana

51 52

Mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře

Mám dva kluky (3¾ a 1r). Jsou to moje zlatíčka, pro která bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila, jak se to na mě všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám, a často si to trochu vybíjela na dětech. A ty mi to potom vracely formou hysterických scén, za které mě pak ještě kritizovala rodina…

A pak jsem našla Nevýchovu, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to. Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to hodně znát. Jsou spokojené, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě.

Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky, Nevýchovo!

Šárka Dědinová

51 52

Nemusím řešit, že se děti provokují. Ony to fakt zvládají samy!

Taková maličkost, jednoduchý jako facka, fyzicky i psychicky nenáročný, přesto mě nikdy nepřestane překvapovat, jak silný účinek může moje nečinnost mít :).

Téměř každé ráno se u nás začíná „provokovací hrou“. Luky Anču, Anča Marušku, Maruška Lukyho, Luky tátu… Pravidla jsou jednoduchá:

1. Provokovatel provokované osobě něco sebere, vyřkne provokovací formulku nebo donekonečna opakuje provokovací úkon. 2. Provokovaná osoba začne ječet, nadávat, prát se, vyhrožovat… 3. Provokovaná osoba hledá maminku, aby to vyřešila. 4. Rozespalá maminka to začne řešit, čímž se stane vyprovokovanou osobou a zbytek rána je podrážděná. 5. Vítězem je ten, kdo si zachová dobrou náladu :D. Občas – a díkybohu čím dál častěji – se mi podaří vypustit bod 4.

Do hry se nezapojím, čímž z toho vyváznu jako jeden z vítězů, a co je na tom nejkrásnější, vítězem bývají pak i všichni ostatní. Oni to fakt zvládají sami! Jednou tak, jindy onak, ale u snídaně už jsou to zas miláčkové, povídají si, smějí se spolu, pomáhají si. A já mám v duši klid a slzy štěstí na krajíčku <3.

Barbora

50 51

Zavládla u nás božská harmónia

Od soboty u nas zavládla božská harmónia. Sedíme s mužom pri pohári vina a s dojatím sa rozprávame o tom, aké skvele mame deti. Fedor nam pred očami zo dňa na den dozrieva.

Robí veci tak, ako cíti. Náramne ho to teší, keď nas prekvapuje, ked vie povedať, co potrebuje a na druhej strane zas vypočuje, ked to niekto potrebuje inak. Lujza sa zas učí, ako nerozbijat bratovi lego, a fakt sa jej darí.

Co viac si mozem priať. Milujem svoj život a ďakujem za všetko čo som sa od augusta naučila. Kati, udelujem týmu a rodičovskej skupine Výchovy Nevýchovou Nobelovu cenu.

Lenka Halásová

51 52

Sourozenecké vztahy: Kurz mi pomohl. Už vím, jak je řešit

Včera jsem doposlouchala video o sourozeneckých vztazích. Dlouho jsem tušila, že řešit jejich spory není v mojí kompetenci a ani v mých schopnostech, ale nevěděla jsem, jak na to.

Když jsem přisla do prostředku jejich hádky, buď jsem začala vyšetřovat a soudit, nebo jsem řekla nezájem, váš problém. Díky zážitkovému audiu jsem našla tu správnou polohu: vyslechnout, pochopit, nesoudit a pomoct najít řešení. Velké díky. 

Ivana

51 52

Sourozenci se milují. Kdyby mi někdo řekl, že zažiju to, co dnes, nevěřila bych

Kdyby mi někdy někdo před pár lety řekl, že zažiju to, co dnes, asi bych nevěřila. Náš malý Johánek má dneska 5. Nějak jsme nestihli koupit dárek, tak jsme se domluvili, že si ho vybere sám. Johi nadšený, Jozík, že mu pomůže vybrat. V hračkárštví to trvalo věčnost, ale přitom hned od začátku bylo jasné, jak to skončí – lego nexo v ruce nosil celou dobu.

S mužem jsme nějak překousli, že si vlastně vybral to, co jsme předpokládali a s čím se pravděpodobně zabaví dnes a pak odloží k dalšímu legu do krabice. OK, jeho volba, jeho svoboda. Jozik nam řekl, že si vezme své penízky a taky si něco vybere, abychom mu nemuseli nic kupovat my, když nemá ty narozeninky. Takže lego figurku máme ve dvojím provedení. Proč ne, že.

Doma Johi chtěl balíček hned rozbalit, původně jsme mysleli, že až s dortem, ale na ten jaksi ještě nedošlo. Tak jsme všichni Jeníčkovi jen popřáli a že dort mu dáme, až ho máma upeče.

Jozi: „Johánku, chceš na ty narozeninky ještě obejmout? Já tě mám moc rád, tak když budeš chtít pomazlit, jen řekni.“ Johi (se slzama v očích): „Jo, ještě mě obejmi, Pepi.“ Oba s mužem dojetím brečíme jak želvy.

Jozi: „Johánku, to lego je až od sedmi, ty máš teprve za chvíli pět, tak to asi ještě sám nepostavíš, tak když budeš potřebovat, jen zavolej Pepčo, a já ti přijdu radit nebo pomáhat, jo. A nebudu ani stavět hned to svoje.“

U stavění vysvětluje Jozi Johánkovi: „Johi, neboj, ten dort bude, máma na to nezapomene. Když máš narozeniny, tak máma by nikdy nezapomněla. Kdybys měl třeba jen svátek, tak by ti řekla, že na svátek by ti dort nedala, ale na narozeniny ti ho udělá, já to vím. Nejlepší je stejně, že máš mě. My dva jsme totiž bratři. Bratři je úplně nejvíc, protože jsme z jedné mámy a jednoho táty, tak toho máme nejvíc společného, nejenom lego.“

Normálně bych asi podlehla depce, že nemám připravenou coolovou oslavu, ze které budou skoro profi fotky. Dneska vím, že takováhle pohoda je aspoň pro mě úplně jinou dimenzí

Michaela Karteczková

51 52

3letý chlapeček dokáže navrhnout řešení

Dnes na návštěvě. Ríša a Ondra, oba 3 roky. Ríšánek si začal skládat puzzle a v té chvíli Ondra nutně potřeboval parkovat na podložce od puzzle. A začal se vztekat, že si Ríša staví. A Ríša pronesl: „Ondi, ja vím, že si tady chceš parkovat. Tak já to s mamkou rychle složím a můžeš, jo?“

Ondrovi se sice návrh nezamlouval, většinou potřebuje mít věci hned a po svém, ale byla jsem pyšná na toho svojeho chlapečka, jak to krásně navrhnul, uznal pocity. Někdy mám pocit, že nám ta Nevýchova vůbec nejde, ale tyhle chvíle mě utvrzují v tom, že jo <3.

Jana Stáňová, 34 let, Havířov

51 52

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52

Příchod sourozence bez žárlení. Tohle bych ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala

Na konci října se nám narodilo druhé dítě. Hodně jsme se obávali Šimonkovy reakce, protože je zatím první dítě v rodině i vnouče všech babiček, a tak na něj byla soustředěna veškerá pozornost. Byl i dost zvyklý, že si s ním hrajeme, a vyžadoval naši pozornost. Bála jsem se žárlení, a proto jsme se snažili ho na příchod brášky pečlivě připravit, samozřejmě i podle rad Nevýchovy. A vypadá to, že se vyplatilo.

Nestačím se divit, když Šimonka vyzvednu ze školky, jak se zajímá a je citlivý. Chystala jsem večeři v kuchyni a najednou slyším z vedlejšího pokoje: „Neplač, Vavří, už jdu (a začal se naklánět nad postýlku a malýho hladit). Maminka ti dá mlíčko, neboj.“ Přišel za mnou a povídá: „Pláče, mami, potřebuje asi mlíčko.“

Anebo se k němu nakloní a říká: „Mami, podívej, jak je spokojenej, ani nepláče, a čuchni si, jak krásně voní.“ :) Anebo když spí venku v kočárku, ptá se mě: „Mami, kde je Vavřinec, já bych ho chtěl pohladit.“ Tohle bych opravdu ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala.

Hana Lehejčková

51 52

Sourozenci. Nemusím na ně naběhnout, domluví se spolu

Dnešní vydařené odpoledne: Žehlím v kuchyni a kluci (8r a 3r) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začínal často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká: „Plomiň, já se tobě omlouvám, to nebylo schválně.“ A starší na to: „Já tě chápu, ale bolí to, víš.“ A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě. 

Díky, Nevýchovo, že jsi mě naučila zastavit se a chvíli jen poslouchat. <3

Zuzana Sopuchová Šimíková

51 52