Sourozenecké vztahy

Zvládly jsme první problém. Ségry se domluvily o počítač

Děvčata (Terča 5 a Barča 4) mi přišla říct, že by si chtěly hrát na počítači Lego duplo. Já říkám: „Teď je počítač volný a je váš, je na vás, jak se domluvíte mezi sebou, abyste byly obě spokojené.“ Jdu jako pozorovatel něco uklidit do pracovny a slyším, jak Barča říká:

„Já budu hrát první a ty druhá.“ Terče se to nelíbí a říká: „Já chci hrát taky první.“ Normálně bych se do toho vložila, ale v hlavě se ozve Katka z videa: „Dostaly zodpovědnost!!!“ Tak jak, aby z toho nebyla hádka? Vložila jsem se do toho, ne jako soudce, ale jako průvodce. Popisuji situaci: „Je jeden počítač, vy jste dvě a každá chce hrát první. Jak to vyřešit, abyste byly obě spokojené?“

Nějakou dobu je ticho (mé srdíčko plesá, protože holky alespoň přemýšlejí a hledají řešení ve svých hlavičkách). Po chvíli Terča říká: „Baru, mám nápad. Já si zatím půjdu postavit něco z lega a ty si zahraješ tu hru. Až bude počítač volný, půjdu na něj já. Souhlasíš?“ Barča: „Dobře.“

Podívají se na mě (čekají pochvalu? co teď?). Zmůžu se jen na otázku: „Dohodnuto?“ Obě kývnou hlavou. A je to! Super, zvládly jsme vyřešit první problém.

Veronika Čablová, dcerky 4 a 5 let

43 44

Dříve jsme jakýkoliv drobný sourozenecký konflikt dlouze řešili

Zatím největším úspěchem je téma sourozeneckých sporů. Dříve jsme jakýkoliv drobný konflikt typu: „Mami, on mě kousl / štípl / sebral hračku / zasedl místo u stolu…“ dlouze řešili stylem „PROČ A JAK“ a „CO S TÍM“. Po učitelsku a po policajtsku.

Dnes se prostě jen „poškozeného“ zeptám, co by mu pomohlo, on si řekne a do minuty je klid. A „obviněného“ se zeptám, proč to udělal, že bych tomu chtěla porozumět. On to poví, já jsem pak překvapená a poučena, a krátce si vysvětlíme, jak to udělat příště líp. A je klid. (Štípl bráchu, protože mu prý skočil do řeči. Toho si pochopitelně nikdo nevšiml, pořád mluví všichni…). Díky, že se tady tak setkáváme. Přeji Vám všem krásné dny užité s dětmi.

Monika Dočekalová

41 42

Děti okoukaly dohody :)

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Dana Střítezská

38 39

Starší syn mě překvapil. Žádná hysterie vůči mladší sestřičce

Maličkost, kterou já osobně považuji za skvělý úspěch: Tom (4r) dnes dostal dárek, malá (1r) se mu na něj hned vrhla a začala tahat igelit, co na něm na různých místech byl. Čekala jsem klasicky řev a hysterii od staršího, ať mu na to nesahá. Ale Tom překvapil.

Karolínce odtáhl v klidu ručičky se slovy „Ne ne, to ti nemůžu dovolit, bojím se, že bys to spolkla.“ Malá začala řvát, načež Tom ji začal hladit a říkal jí: „Já vím, že bys to chtěla, ale já tě mám moc rád a bojím se, víš?“ A začal jí zpívat písničku. Malá na něj koukala a u písničky už se smála s ním. Děkuji, Nevýchovo!

Kateřina

44 45

Záchvaty vzteku už nezažíváme

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme. Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Jsem moc ráda, že na kurz koukáme s manželem. Jsou to prima společné chvíle a zároveň je prima, že měníme přístup oba, že se vzájemně podporujeme a dáváme si zpětnou vazbu na situace, které se nám daří i na ty, které se třeba ještě úplně nedaří (ale těch je čím dál méně).

Zuzka K.

44 45

Byla jsem asi největší odpůrce Nevýchovy

Půjdu s kůži na trh a přiznám se, že jsem byla asi největší odpůrce Nevýchovy. Z úvodních videí jsem měla dobrý pocit, ale nic tak převratného, co by člověk, co zhltal knížky o respektující výchově (RABR, Elaine Mazlish a Adele Faber, Montessori…), už někdy neslyšel. Tudíž jsem nabyla dojmu, že Nevýchova je něco a la tyto knížky, jen dražší. 

A pak jsem se přistihla u jednoho článku (myslím, že autorka Hanka Havrilcová), u kterého bylo něco ve smyslu „no ale jestli vám to funguje, proč to tu vlastně čtete?“ A to bylo ono.

Měla jsem znalosti, ale nedokázala jsem je žít, všechno to bylo nějaký škrobený a umělý a ve vyhrocené situaci policajt jak vyšitý. Děti mě štvaly drobnostmi, hlukem, přišlo mi, že když neposlechnou hned, tak nemám autoritu. Známí mi říkali, že je to dobrý, ale já to prostě necítila jako dobrý.

A tak jsem se rozhodla, že tu Nevýchovu teda zkusím. ​O pět měsíců později… dostávám ohromný množství pusinek, děti mi říkají, jak mě mají rády. Muž si chválí Nevýchovu, kopíruje ji ode mě a říká mi, že jsem skvělá máma a jak je za to vděčnej. Já jsem spokojená maminka, a když někdy slyším svoje „stará já“ na pískovištích a v čekárně u doktora a v autobuse z úst jiných maminek, vidím, jaký máme za sebou pokrok. Dokonce jsem šla do práce bez výčitek, že budu horší máma, a co se nestalo… dcera školku miluje, syn chodí už taky rád a já jsem spokojená maminka.

Když se objeví chvilky nepohody, zvládáme je po chvíli vykomunikovat a omluvit se. A syn (4 roky) s dcerou (2,5 let) si spolu začali skvěle hrát. On jí pomáhá se spoustou věcí, ona jemu taky. Říkají věci jako: „kolik času potřebuješ na hru, než mi tohle půjčíš?“ a „můžu si půjčit tuhle Tvoji věc?“ a „já si to představuju jinak, tak co navrhuješ?“

Dokonce i u paní doktorky nás opakovaně chválí, že na našich dětech by mohli natáčet videa „jak se chovat u doktora“. Zlepšil se vztah s babičkou a mojí maminkou a maminkou mého muže.

Děti našich kamarádů a naši kamarádi se ptají, čím to je, že si děti v pohodě domluví čas, kdy si hračky vymění, nastaví čas na budíku a pak si ji bez problémů předají bez jediného zásahu ode mě. ​A z odpůrce Nevýchovy se stal nadšený propagátor. ​Nevýchovo, DÍKY!!!

Anna Burdová, syn 4 roky a dcera 2,5 roku

59 60

Zastal se mladšího bráchy. A jak krásně to řekl

Překlenuli jsme horší bratrské období a začíná havajka! Včera mě nadchl starší na hřišti: Byli tam nějací neznámí malí kluci (prý 15 m). Náš Hynek (19 m) měl s sebou motorku, hrál si na kamínkách. Najednou pojal myšlenku sednout na motorku, ale než se na ni našteloval, tak mu ji zasedl ten mladší neznámý.

Hyneček trága. Uznala jsem pocity a snažila jsem se ho povzbudit, že to půjde vyřešit – a nejlépe sám :) A mezitím na „vetřelce“ naběhla maminka, taky nějak rozumovali, jak to udělat, a mezitím za nima přišel Martin (3,5 r) a povídá:

„To je Hynečkova motorka, já chci, abys mu ji vrátil, uděláš to prosím?“ On se zastal bráchy! To já za celý život nedokázala, jsme na správné cestě :)

Bára Šedivá

38 39

Myslela jsem, že u dcery začíná puberta, pomohla změna přístupu

Absolvovala jsem kurz Výchova Nevýchovou a jsem za to velmi ráda. Mnoho věcí se u nás změnilo.

Upravil se vztah s 10letou dcerou, o které jsem si už myslela, že ji ztrácíme a že jde snad do puberty se svým neustálým odmlouváním a nevstřícností. Ona však po změně přístupu uvnitř mě velmi dobře zareagovala a vidím, jak je za to vděčná. Občas mi vžene slzy do očí, když mi třeba řekne: „A mami, jak to vlastně bylo u nás předtím, než jsme se začali domlouvat?“ Snažíme se o změnu přístupu už skoro třičtvrtě roku. Občas mám ale tendence znovu sklouznout zpátky do udělování pokynů a dalších nefunkčních metod, a pak si zase musím pustit opakovaně videa a znovu to v sobě nastavit.

Máme ještě 4letého kluka, který do Nevýchovných principů naskočil mnohem rychleji a snadněji než dcerka, která si už přeci jen prožila 9 let mezi „učiteli“ a „policajty“. Co mě ale těší nejvíc, je, že se velmi upravily vztahy mezi nimi, že se opravdu snaží hledat řešení a jen velmi málo už mě k tomu potřebují. Už neslyším každou chvilku „Mamí, on mi tohle…“ a „Mamí, ona mi tohle…“ a „Řekni mu něco…“ apod.

Nyní čekáme třetí dítě a už se nebojím, že to nezvládneme. Věřím, že se naše děti tentokrát nebudou cítit odstrkované a zanedbávané, jako se musela po narození druhého dítěte cítit naše tehdy 5letá princezna, sesazená z trůnu. Takže vám moc děkujeme a všude vás chválíme a šíříme dál. A jsem překvapená, kolik známých už o Nevýchově něco slyšelo nebo ji dokonce praktikují.

Jitka Láníková

13 14

Syn přestal se ségrou válčit o maminku a začal ji brát jako parťáka

Je 8h ráno, sedím v kuchyni u stolu a pracuji. Přiběhne Pepa (3,5r) bere židličku a otevírá ledničku, Rozárka (21m) běží za ním. Pepa si bere přesnídávku a jednu podává Rozárce. Otevírá svoji a poté i ségře. Sedají si vedle sebe a společně svačí. Dojetím bych skoro brečela. Takový obrat! Ještě před měsícem by se u ledničky servali, kdo tam půjde první, co si kdo vezme. A byla by z toho bitka a já vzteklá.

Celé ráno jezdí imaginárním autem – z ložnice jen slyším: „Rozárko, podáš mi to? – díky! Rozárko, pojď sem“ atd. Bez mlácení, křičení, volání po mojí pomoci. Jsou fakt parťáci, kteří si vystačí sami! A já? Pro mě neuvěřitelná věc – pracuji, mám chvíli čas pracovat – něco nemožného a pro mě nepředstavitelného! Nemusím řešit poškrábané obličeje, bitky o hračky, ani si s nimi nemusím hrát.

Pořád dokola se ptám: Božínku, co se stalo? Že by ty zubní kartáčky, co jsme po Katčiným webináři nakoupili, byly kouzelné?…ne, ne… Více jsem Pepu zapojila do péče o ségru – Můžeš prosím Rozárce podat, můžeš jí prosím pomoct? Pepa se cítí jako velký chlap, když jí může s něčím pomoci. A víte, co jsem ještě dala dětem? Svobodu a lásku, lásku, lásku… Své děti miluji, ale možná až teď to cítí, když jsem ji začala více projevovat. Hlavně u Pepy – více se mazlíme, povídáme, děláme si odpoledne jen pro sebe.

Měl to náročné, když se narodila Rozárka, bylo mu teprve 22m. Ovšem teď mám pocit, že už se zase spolu MÁME. Maminku, kterou ztratil narozením ségry, zase získal. A myslím, že to byl ten zlom – Já jsem tu zase pro něho a on začal svoji ségru brát jako parťáka a přestal s ní válčit o maminku! Jsem šťastná máma dvou dětí a skoro mi je líto, že mám rodičák už „jen“ na rok :)

Lucie Kolínská, Pepa 3,5 roku a Rozárka 22 měsíců

11 12

Škoda, že Nevýchova nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Hana Melková, 58 let, vnučky Elisabeth a Vanesa

38 39

Když jsem v kurzu prožila, co cítí děti, otevřely se mi oči

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená. Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala, jaké to bude super. A velice rychle jsem narazila. Ony ty děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem. Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi.

Odcházení do školky: Každý den byl křik. Loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno. Když po jednom vypjatém ránu jsem jim v autě řekla (úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu, stát mezi nima jako soudce a neustále jim něco opakovat. Že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou. 

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkách všechny ranní aktivity: čištění zubů, snídaně, oblékání… Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku, že „splněno“. Mezitím si hlídají čas.

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned, co vstali, začali to prostě dělat. Cože?? To je tak snadné? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc: Jak je důležité brát dítě jako parťáka. Mluvit s dítětem a ne na dítě. Jak velký rozdíl v tom je, a děti právě tohle vnímají.

Andrea Kavanová, 38 let, dcera 7 a syn 5 let, Ostrava

56 57

Sourozenci se chtějí dohodnout

Máme dva syny, Matýse (3r) a Danýse (1,5r). Matýs sedí v obýváku na zemi a sám si hraje. Povídá si u toho a přehrává si scénku – svůj imaginární rozhovor s Danýsem. Znovu si tak prožívá příhodu, která se jim půl hodiny předtím úplně nepovedla a byl křik:

M: Danýsi, já chci tohle auto.
D: Neeee!
M: Joo, Danýýýsi, já chci tohle auto!!
D: Neeee!
M: Prosím tě, Danýsi, můžu si půjčit tohle auto?
D: Tak já si s nim ještě chvíli pohraju a pak ti ho půjčím, jo?
M: Jo. …
D: Tak už. Tady ho máš.
M: Děkuju :) 

… aneb s dohodou jde všechno líp :) Dojemná chvíle – už je to tady! <3

táta z kurzu

36 37

Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly

Po 3 týdnech Nevýchovy mě nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak ho nevědomě začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnání.

Katka Marešová, máma 3 dětí

41 42

Já nechci jít do školky bez tebe

Mám krásný zážitek z dnešního rána :)

Klárce píchali ucho, tak nechodí do školky, a Zuzce se bez ní chodit nechce. Ráno jsem se s holkama domluvila, v kolik potřebuji odjíždět, připravila jsem holkám, co chtěly k snídani, a šla jsem do koupelny. A jen co jsem zavřela dveře, slyším rozhovor.

Zuzanka: „Já ale nechci jít bez tebe.“
Klárka: „Já teď do školky nemůžu, ale jestli chceš, tak tě doprovodim, abys neplakala.“
Zuzanka: „Ne, já to zvládnu.“
Klárka: „A chceš si tam vzít mého plyšáka?“
Zuzka: „Tak jo, děkuju.“
Klárka: „Tak dem snídat, ať to stihneme…“

To je prostě úžasný :) děkuju, Nevýchovo

Jana

36 37

Mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře

Mám dva kluky (3¾ a 1r). Jsou to moje zlatíčka, pro která bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila, jak se to na mě všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám, a často si to trochu vybíjela na dětech. A ty mi to potom vracely formou hysterických scén, za které mě pak ještě kritizovala rodina…

A pak jsem našla Nevýchovu, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to. Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to hodně znát. Jsou spokojené, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě.

Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky, Nevýchovo!

Šárka Dědinová

40 41

Nemusím řešit, že se děti provokují. Ony to fakt zvládají samy!

Taková maličkost, jednoduchý jako facka, fyzicky i psychicky nenáročný, přesto mě nikdy nepřestane překvapovat, jak silný účinek může moje nečinnost mít :).

Téměř každé ráno se u nás začíná „provokovací hrou“. Luky Anču, Anča Marušku, Maruška Lukyho, Luky tátu… Pravidla jsou jednoduchá:

1. Provokovatel provokované osobě něco sebere, vyřkne provokovací formulku nebo donekonečna opakuje provokovací úkon.
2. Provokovaná osoba začne ječet, nadávat, prát se, vyhrožovat…
3. Provokovaná osoba hledá maminku, aby to vyřešila.
4. Rozespalá maminka to začne řešit, čímž se stane vyprovokovanou osobou a zbytek rána je podrážděná.
5. Vítězem je ten, kdo si zachová dobrou náladu :D. Občas – a díkybohu čím dál častěji – se mi podaří vypustit bod 4.

Do hry se nezapojím, čímž z toho vyváznu jako jeden z vítězů, a co je na tom nejkrásnější, vítězem bývají pak i všichni ostatní. Oni to fakt zvládají sami! Jednou tak, jindy onak, ale u snídaně už jsou to zas miláčkové, povídají si, smějí se spolu, pomáhají si. A já mám v duši klid a slzy štěstí na krajíčku <3.

Barbora

34 35

Díky kurzu už vím, jak řešit sourozenecké spory

Včera jsem doposlouchala video o sourozeneckých vztazích. Dlouho jsem tušila, že řešit jejich spory není v mojí kompetenci a ani v mých schopnostech, ale nevěděla jsem, jak na to.

Když jsem přisla do prostředku jejich hádky, buď jsem začala vyšetřovat a soudit, nebo jsem řekla nezájem, váš problém. Díky zážitkovému audiu jsem našla tu správnou polohu: vyslechnout, pochopit, nesoudit a pomoct najít řešení. Velké díky. 

Ivana

36 37

Sourozenci se milují. Kdyby mi někdo řekl, že zažiju to, co dnes, nevěřila bych

Kdyby mi někdy někdo před pár lety řekl, že zažiju to, co dnes, asi bych nevěřila. Náš malý Johánek má dneska 5. Nějak jsme nestihli koupit dárek, tak jsme se domluvili, že si ho vybere sám. Johi nadšený, Jozík, že mu pomůže vybrat. V hračkárštví to trvalo věčnost, ale přitom hned od začátku bylo jasné, jak to skončí – lego nexo v ruce nosil celou dobu.

S mužem jsme nějak překousli, že si vlastně vybral to, co jsme předpokládali a s čím se pravděpodobně zabaví dnes a pak odloží k dalšímu legu do krabice. OK, jeho volba, jeho svoboda. Jozik nam řekl, že si vezme své penízky a taky si něco vybere, abychom mu nemuseli nic kupovat my, když nemá ty narozeninky. Takže lego figurku máme ve dvojím provedení. Proč ne, že.

Doma Johi chtěl balíček hned rozbalit, původně jsme mysleli, že až s dortem, ale na ten jaksi ještě nedošlo. Tak jsme všichni Jeníčkovi jen popřáli a že dort mu dáme, až ho máma upeče.

Jozi: „Johánku, chceš na ty narozeninky ještě obejmout? Já tě mám moc rád, tak když budeš chtít pomazlit, jen řekni.“ Johi (se slzama v očích): „Jo, ještě mě obejmi, Pepi.“ Oba s mužem dojetím brečíme jak želvy.

Jozi: „Johánku, to lego je až od sedmi, ty máš teprve za chvíli pět, tak to asi ještě sám nepostavíš, tak když budeš potřebovat, jen zavolej Pepčo, a já ti přijdu radit nebo pomáhat, jo. A nebudu ani stavět hned to svoje.“

U stavění vysvětluje Jozi Johánkovi: „Johi, neboj, ten dort bude, máma na to nezapomene. Když máš narozeniny, tak máma by nikdy nezapomněla. Kdybys měl třeba jen svátek, tak by ti řekla, že na svátek by ti dort nedala, ale na narozeniny ti ho udělá, já to vím. Nejlepší je stejně, že máš mě. My dva jsme totiž bratři. Bratři je úplně nejvíc, protože jsme z jedné mámy a jednoho táty, tak toho máme nejvíc společného, nejenom lego.“

Normálně bych asi podlehla depce, že nemám připravenou coolovou oslavu, ze které budou skoro profi fotky. Dneska vím, že takováhle pohoda je aspoň pro mě úplně jinou dimenzí

Michaela Karteczková

37 38

3letý chlapeček dokáže navrhnout řešení

Dnes na návštěvě. Ríša a Ondra, oba 3 roky. Ríšánek si začal skládat puzzle a v té chvíli Ondra nutně potřeboval parkovat na podložce od puzzle. A začal se vztekat, že si Ríša staví. A Ríša pronesl: „Ondi, ja vím, že si tady chceš parkovat. Tak já to s mamkou rychle složím a můžeš, jo?“

Ondrovi se sice návrh nezamlouval, většinou potřebuje mít věci hned a po svém, ale byla jsem pyšná na toho svojeho chlapečka, jak to krásně navrhnul, uznal pocity. Někdy mám pocit, že nám ta Nevýchova vůbec nejde, ale tyhle chvíle mě utvrzují v tom, že jo <3.

Jana Stáňová, 34 let, Havířov

35 36

Příchod sourozence bez žárlení. Tohle bych ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala

Na konci října se nám narodilo druhé dítě. Hodně jsme se obávali Šimonkovy reakce, protože je zatím první dítě v rodině i vnouče všech babiček, a tak na něj byla soustředěna veškerá pozornost. Byl i dost zvyklý, že si s ním hrajeme, a vyžadoval naši pozornost. Bála jsem se žárlení, a proto jsme se snažili ho na příchod brášky pečlivě připravit, samozřejmě i podle rad Nevýchovy. A vypadá to, že se vyplatilo.

Nestačím se divit, když Šimonka vyzvednu ze školky, jak se zajímá a je citlivý. Chystala jsem večeři v kuchyni a najednou slyším z vedlejšího pokoje: „Neplač, Vavří, už jdu (a začal se naklánět nad postýlku a malýho hladit). Maminka ti dá mlíčko, neboj.“ Přišel za mnou a povídá: „Pláče, mami, potřebuje asi mlíčko.“

Anebo se k němu nakloní a říká: „Mami, podívej, jak je spokojenej, ani nepláče, a čuchni si, jak krásně voní.“ :) Anebo když spí venku v kočárku, ptá se mě: „Mami, kde je Vavřinec, já bych ho chtěl pohladit.“ Tohle bych opravdu ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala.

Hana Lehejčková

37 38

Sourozenci. Nemusím na ně naběhnout, domluví se spolu

Dnešní vydařené odpoledne: Žehlím v kuchyni a kluci (8r a 3r) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začínal často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká: „Plomiň, já se tobě omlouvám, to nebylo schválně.“ A starší na to: „Já tě chápu, ale bolí to, víš.“ A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě. 

Díky, Nevýchovo, že jsi mě naučila zastavit se a chvíli jen poslouchat. <3

Zuzana Sopuchová Šimíková

39 40

Před kurzem Nevýchovy jsem byla unavená, vyčerpaná a často bez nálady

Před kurzem Nevýchovy jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady. Všechno jsem musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu a já pak byla podrážděná. Teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma.

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Já jsem pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Martina Krystenová

6 7

Děti po kurzu už téměř nevzdorují. I sourozenci se mezi sebou umí domluvit

Před kurzem jsme měli problémy hlavně s naší tříletou dcerou, cítili jsme se špatně. Malá velmi vzdorovala. Přestože jsem četla všechny možné knihy o výchově, nedokázala jsem je správně aplikovat. Naše výchova byla často ve vypjatých chvílích jako učitel a policajt. 

Teď, po kurzu, děti už téměř nevzdorují. A pokud ano, tak proto, že jsem se s nimi nedomluvila, neuznala jejich potřeby, emoce. Nebo proto, že jsem nejednala správně, z důvodu únavy většinou… Domlouváme se.

Nejvíc jsem hrdá na své děti, když se umějí mezi sebou domluvit, krásně si spolu hrají, když jsou empatické vůči sobě i ostatním. Děti na to reagují velmi dobře. Umí se domlouvat s námi i mezi sebou. Já se cítím mnohem lépe než dřív, někdy úžasně, když dělám vše, jak je třeba :)

Kateřina, dvojčata 5m, dcera 3 roky, syn 7 let

7 8

3letá dvojčata se tahala o hračku

Dohoda mezi dětma mě dnes překvapila :) 3letá dvojčata se tahala o jednu hračku a já jsem se odmítla do toho vměšovat s tím, že jim věřím, že to vyřeší sami. Dohoda začala „já to chci, je moje“ na obou stranách a skončila tím, že si dcera řekla synovi o omluvu, ten pouze řekl „promiň“ a hračku hned od ní dobrovolně dostal. Jak prosté.

Stačilo si říct o empatii a dostat ji. I taková může být dohoda :)

Petra

6 7