Nezvladatelné dítě

Dřív jsem na děti musela křičet, aby poslechly. Teď se spolu domluvíme v klidu

Petra, máma Tomáška (7,5) a Markétky (6)

41 42

Dřív divoch, teď se s ní dá na všem domluvit

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba. Doma bylo jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet…

A vlastně stačilo málo – říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Konečně jsem se naučila, že nemusí být vše podle mého, že z ní nevyroste lotr, když bude taky po jejím. Často člověk zakazoval nebo přikazoval jen proto, že měl pocit, že se to tak má dělat, a vlastně za tím nebyl ani obstojný důvod.

Zásadní je můj klid. Už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

Jana

45 46

Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek… na syna nic nezabíralo. Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu

Máme syna Vojtíška (2,5 roku). Zhruba od jeho dvou let jsme začali bojovat s jeho chováním vůči jiným dětem. Ze začátku je kousal, potom štípal, postupně „jen“ šťouchal. Schválně si vybral nejmenší dítě v herně a prostě ho jen šikanoval.

Nevěděla jsem, co s tím, nic nezabíralo. Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek, kousnutí, nic nezabíralo. Začala jsem kvůli tomu se i vyhýbat místům s dětmi, moc jsem se styděla za jeho chování a pohledy matek jsem nemohla dál snášet.

Zhruba od Nového roku s tím postupně přestával a jen děti strkal a bral jim hračky. Vím, že tím asi děti dokazují něco, co nedovedou říct, ale Vojta od dvou let mluví plynule a má velikou slovní zásobu. Leden až březen bylo období nemocí (zánět středouší, laryngitida) a my byli nuceni být doma. To je pro nás celkem těžké, jsme zvyklí mít každý den nějaký plán. Já navíc čekám druhého chlapečka každým dnem a zvládat péči o malého začalo být víc a víc vyčerpávající.

Vyústilo to v to, že jsme na sebe celé dny jen křičeli, on mi dělal jeden naschvál za druhým, šíleně zlobil, dělal scény, vztekal se, hystericky plakal, nedalo se s ním vůbec na ničem domluvit, nic ho nebavilo. Já jsem byla na pokraji totálního zhroucení. Dokonce až tak, že jsem se ráno po probuzení netěšila na den s ním a nebylo mi s ním vůbec dobře. Dokonce jsem vůči němu měla nenávistné pocity.

Začali jsme se s manželem bát, že nám přeroste přes hlavu, a nevěděli jsme, jak dál. Byl pro nás teroristou a trýznitelem. A navíc i náš vztah s manželem začal hodně skřípat, protože to napětí pak ústilo do četných hádek a podrážděných nálad.

Napůjčovala jsem si nějaké knihy o výchově, ale byla jsem z nich jen zmatená. V každé se píše něco jiného a navíc já jsem přes den neměla čas vše dopodrobna studovat. A večer už celá unavená lehám do postele. Potom mi kamarádka poslala odkaz na Nevýchovu. Zpočátku jsem se rozmýšlela kvůli financím, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme.

Nečekala jsem zázraky, ale hodně jsem souhlasila s hlavní myšlenkou kurzu. Já sama jsem byla podobně vedena, měla jsem skvělé dětství, neznám fyzické tresty a téměř vše mi s mamkou a s tátou klapalo a klape dodnes. Když jsem je ale žádala o radu, byli celkem bezradní. Prý jsem se nikdy takhle nechovala, ani já, ani můj bratr.

Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu. Nechci to zakřiknout, ale není den, kdyby mě Vojta něčím nepřekvapil, a to vážně mile. Téměř vymizely každodenní unavující činnosti s oblékáním, čištěním zubů atd. Někdy nám nefunguje domluva, protože pokaždé neví, s jakým má přijít řešením, je na to ještě asi malinký. Po mojí nabídce se ale většinou domluvíme. Začala jsem nechávat většinu věcí na něm, a on po nabytí zodpovědnosti ty úkoly dělá rád a navíc hlásí, že to udělal sám, a má z toho obrovskou radost.

Například hodně jsme bojovali s příchodem domů, nikdy se mu nechtělo a většinou se potom vzteky válel na zemi. Protože jsme už nevěděli, co dělat, tak jsme ho domů prostě přinesli. Teď je to tak, že si řekneme předem, jak to bude, např.: „Vojtí, potřebuju jít už teď domů vařit oběd“ – a on to pochopí. A když se mu hodně nechce, loudá se za mnou a já vidím, že by ještě něco chtěl, poslední dobou s tím přijde i sám. Řekne mi: „Maminko, já se ještě chvilinku pohoupu a půjdu domů.“ A ono to funguje.

Dříve to bylo na sto příkazů bez efektu. Nyní jen řekneme, např. že je večer a půjdeme se koupat. Necháme ho dodělat si svoji rozdělanou hru a za chvilku je vysvlečený, vyčuraný a připravený u vany. Takových případů a příběhů bych Vám mohla popsat stovky, ale jen v kostce.

Jsme neuvěřitelně šťastní, že kurzem procházíme. Velmi nám pomohl a obohatil nás. Náš vztah se synem se obratem změnil a my ho bezmezně milujeme, až si říkáme, že už to víc nejde. A on nám to úžasně vrací. Je nám všem moc dobře. Samozřejmě jsou dny, kdy to není úplně ideální, ale pořád nemůže být vše růžové.

Je až neuvěřitelné, že na tak jednoduchých principech to může všechno klapat. A pro mě je pak největší odměnou to, že mi můj malý syn řekne: „Mami, já tě mám moc rád.“ A manžel, který mi před dvěma dny poděkoval za to, že jsem kurz objednala a snažím se věci měnit, vidí ty výsledky a snaží se na tom pracovat se mnou.

Děkuji, že jste. Myslím, že by se o Vás už mělo dozvídat v porodnici.

Ilona Heřmánková

13 14

Už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní…

Doma jsem měla takového „sebevraha“ a už už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní… Po extrémně klidné a vnímavé první dceři přišel tenhle objevitel, který nechápal, že něco nesmí, nemůže, pořád byl někde na stole, na polici, na parapetu, pastelky v zástrčce. V průměru 4×, 5× (vůbec nepřeháním) do týdne jsem prala zakrvácené oblečení, většinou maličkost, ale na pohodě to nepřidá, a byl to pro mě každodenní stres mu utírat krev z rozbité pusy…

Bez milosti jsem tehdy ze zoufalství najela na Nevýchovu a zírala jsem na výsledky. Pochopila jsem, co chce, o mu jde, že svět vnímá úplně jinak než jeho klidná ségra, asi bude fyzik nebo automechanik, možná i nějaký adrenalinový sportovec. Časem jsem mu dokázala vysvětlit, proč něco nesmí, a on to kupodivu pochopil třeba napoprvé nebo napodruhé, to bylo zhruba v 1,5 roce. …

Děkuji Nevýchově, já jsem se do toho mého kluka tehdy totiž znova úplně zamilovala, když jsem začala chápat ten jeho pohled na svět :) A z hyperaktiva je najednou úžasný, chápavý, vnímavý dvouleťák :)

Kateřina

64 65

Měla jsem nezvladatelné dítě. Dnes mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí a trpělivostí

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná). Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat. Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali… Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení… Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

46 47

Vykoupat a vyčistit zuby. Ještě nedávno horor, teď zábava

Právě jsem dočetla Váš článek na téma: „Dneska pohádka nebude. Co s dětmi dělá, když máma onemocní?“ Po jeho přečtení s očima plnýma slz jsem si vlastně uvědomila, že jeden velmi podobný příběh se odehrál i u nás doma, jen to bylo s koupáním.

Ještě na podzim to u nás byla scéna podobná té hororové. Já po celém dni šíleně unavená a melouc z posledního jsem šla vykoupat toho našeho malého nezbedu. I když u koupání jsme často byli já i manžel, naše dítko se zdálo být nezvládnutelné a koupání někdy bylo i na hodinu. To musel udělat tohle a tamto než se utřít nebo nedej bóže oblíknout. A čištění zubů? Přemlouvání, umlouvání… 

Možná ještě více kontraproduktivní bylo to, když byl s námi v koupelně i manžel, protože pokud nebyl, bylo to lepší, rychlejší, i když jen o chlup. Snažila jsem se té věci přijít na kloub, ale stále se nedařilo. Jednoho dne mě napadlo, že se vykoupeme prostě spolu, já ušetřím čas a zároveň bychom si mohli více užít společný čas, napadlo mě.

A hle! Ono to fungovalo!!!!! Malý Ondra projevil nevídanou samostatnost a schopnost a určitě i radost z toho, že se zvládne umýt, utřít a kompletně obléknout sám. Dokonce si i s nadšením vyčistil zuby.

Celé koupání proběhlo doslova za pár minut a já byla fakt šťastná a snad nabitá i novou energií. A na malém Ondrovi bylo vidět, že i on sám má z toho radost. Nezapomněl se pak pochlubit a vše vylíčit i taťkovi, když ho přišel uspávat. Nyní je to pro nás oba dva velká zábava a společné koupání si moc užíváme. A jak málo stačilo pro to udělat :) PS: Děti opravdu perfektně umí umýt záda :)))

Štěpánka Nováková Slavíková

41 42