Sebevědomí

Dřív jsem si říkala, že už fakt nevím, jak dál. Teď vím, že dokážeme vyřešit cokoliv

50 51

Děti za 5 minut spí

49 50

Neuměla jsem se domluvit se svojí malou dcerkou. Teď si spolu rozumíme

45 46

Nemusím už nikam lítat a shánět další kurzy

Jsem na sebe hrdá a hlavně jsem šťastná. Konečně mám pocit, že se mi doma opravdu daří, že nemusím všechno pevně svírat v rukách a trnout, co se děje, když pustím drahoušky z dohledu.

Od svého setkání s Nevýchovou máme doma vřelejší a láskyplnější atmosféru – to je asi to nejkrásnější, co mi kurz přinesl. Taky jsem klidnější a věřím si, že to zvládnu. Že to společně zvládneme!

Nemusím už nikam lítat a shánět další a další informace a kurzy – všechno mám doma: sebe, svoje děti, ochotu a know-how. Moc děkuji za tento kurz. Dal mi opravdu hodně.

Petra Mašková

52 53

Syn nás plácal. S Nevýchovou to přestalo

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Díky Nevýchově jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Monika

51 52

Vzpomeňte si, kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí

Milá Katko a maminky, dnes jsem měla puštěná první dvě videa a musím se přiznat, že konec prvního videa mi vehnal slzy do očí. Jak Katka říká, vzpomeňte si, kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí. Dostalo mě to. Taková pravda. Nevýchova je to nejlepší, co jsem mohla pro sebe a pro syna udělat.

Povedla se nám první dohoda a opravdu jsem jen koukala, jak je syn skvělý. Jsou mu 3 roky a 3 měsíce. Užili jsme si báječně procházku jako snad nikdy. Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě. Je to první, ale pro mě hodně důležitý krůček. Katko, moc Ti děkuji.

Jitka Škorpilová, syn 3 roky

51 52

Po těchto slovech si sedla celá sesterna i čekarná na „prdel“…

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše dcerka (6) a syn (2) chodí do Waldorfské MŠ, tak jsem vždy chtěla, aby děti měly za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocenné, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. Nevěděla jsem, co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím, jak na to, díky!!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ni musí být nepříjemné, a že její pocity naprosto chápu a že i mně to nebývá příjemné. Kdyby plakala, tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka, a ona šla k sestrám, podala jim ruku, poděkovala, rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla, nekecám, celá sesterna i čekarná na „prdel“. Já ji jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit, co chce, a šly jsme na nákup. Tam jsem ji nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bonbonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry. Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami, kolik je 7 × 1,5 Kč?“„10,5,“ jsem řekla – „Tak to na to mám.“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit. „Bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani.“

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. P.S.: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid, který jsem stále hledala, uvidíme, co bude dál.

Jitka

51 52

Od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak syn automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje… nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „Já bych chtěl na chvíli tvoji lopatičku, můžu si ji půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si ji zkusmo vzal a koukal, co ona. Když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli ji přines zpět a říká jí: „Děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc!

Anna

53 54

Syn se umí za sebe postavit a domluvit se s ostatními

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to vlastně ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla, ještě než by to zmerčila jiná maminka, a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt, až tam nikdo nebude, a bla bla bla. Už by mě ani neposlouchal…

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu, mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :)

Bára Hamblin

52 53

Teď mě má tak nějak radši :-)

Teď se cítím jako dobrá máma. Jsem silná a za svou dceru a její jednání se stavím bez zaváhání. Máme stejnou povahu, takže se vztekáme jedna na druhou. Ale vždy se to rychle srovná.

Těch nepříjemností je stále méně a méně. Naopak přibývá chvil, kdy si rozumíme. Častěji si hrajeme, dovádíme a mazlíme se. Mám pocit, že teď mě má tak nějak radši. :-)

Katka Sladovníková, dcera 20 měsíců

52 53

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak ji hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde, atd. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci. :)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla: „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych ji potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo…

P.S.: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !! :))

Olga

53 54

Vše je teď snadnější, přirozenější. Děkuju za novou cestu s dětmi

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťas­tnou. Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší.

Zároveň mně je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích, a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují sví­ravý pocit v hrudníku. Když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“. Když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře. 

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já, a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu. Ale smutná z toho nejsem. Naopak. Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, které jsou úžasné takové, jaké jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

52 53

Umím se zastavit, než začnu ječet. A kurz mi pomáhá nejen s dětmi

Kurzem se proklikávám se zpožděním, ale o co méně videí mám za sebou, o to více se snažím přemýšlet jinak. A musím říct, že jsem objevila i svůj vlastní problém, a to je odpovědnost.

Když vím, že jsem na něco 100% sama, tak se s tím poperu – a většinou statečně. Když vím, že je někdo „po ruce“, tak buď se stane, že si chce moji odpovědnost vzít na sebe (moje maminka nebo třeba můj muž – samozřejmě v dobré víře, jak jinak). Případně že si já sama přestávám věřit a potřebuju ujistit od ostatních, že to dělám správně. Takže z kurzu „pro děti“ si odnáším důležitý poznatek pro sebe.

Co se týká využití Nevýchovy u dětí, tak velký úspěch je pro mě už v tom, že když dojde na „rizikovou situaci“, vezmu si pár minut pauzu, abych počkala, až přejdou první emoce, a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Protože když zrovna dítě nevbíhá pod auto, tak snad všechno se dá vyřešit i třeba za minutu, než začít hned ječet. Ještě jednou děkuju!

Martina

51 52

Jsem si jako máma víc jistá. Vím, co chci, a netrnu hrůzou

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct – takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou. A vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to, jaký jsem z toho měla pocit já. Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu.

A když řeknu – tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám – tak už za tím nejsou pochyby, jestli by si to přece jenom vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost :)). A já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu, jestli by to nešlo zařídit jinak, a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví. A konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!!

Petra Kalichová

51 52

Nevýchova do ordinací patří

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět, co se bude dít. Je na něm (dle věku), jestli chce pak při výkonu (odběru krve, zavádění kanyly…) povídat, co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách apod. Že ustrašený, nejistý, nám nevěřící rodič = ustrašené, uplakané, nám nevěřící dítě.

Mám jednu příhodu, nevím, zda je úplně nevýchovná. K přijetí přišla téměř dospělá slečna. Spolupracovala, bylo jí vysvětleno, proč je potřeba zavést kapací infuzi, strach na sobě nedávala znát, rozhovorem jsme se ujistili, že všemu rozumí. Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař, já asistovala. Doporučovali jsme se uvolnit, vzájemně jsme vtipkovali. My s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné, spolupracující pacientka), ale ouha, žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout.

Různě jsme zjišťovali příčiny, zda je opravdu uvolněná, zda nechce pauzu. Až jsem se na situaci podívala jejím pohledem – ležím na vyšetřovacím lůžku, držím se, jsem statečná, však jsem téměř dospělá, v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.

A ted mi došlo, že ony fakt jen štěbetají o nesmyslech, spíš ruší, snad je ani nezajímá, že dcera je poněkolikráte píchána. Tak jsem se slečny zeptala, jestli by nechtěla, aby maminka s tetou počkaly na pokoji. S úlevou souhlasila, po jejich odchodu se rozplakala. Chtěla být před mamkou statečná, ta, která vše zvládne.

Ujistili jsme ji, že je to OK, podali kapesník, na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem, rodičům, nechat je vyplakat dělá strašně moc

Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr., proč odmítá EKG, že opravdu hodně přibrala a že se stydí. (Dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně.) Už po cestě mi vysvětlovala, že si to fakt nenechá udělat.

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení – necháme rozepnutou, přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem. Na tyto varianty MUDr. nepřistoupila, ale domluvily se, že až to bude možné, objednáme se a vyšetření doděláme. Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná, že to dokázala vysvětlit, sama si ujasnit, a ne jen vetovat.

Nevýchova do ordinací patří. Jednak, aby zdravotníci opravdu viděli pacienty, ne jen „další“, ale také aby viděli své hranice, naučili se je též respektovat a naučili se říkat partnersky, jak a proč co potřebují. Přetížený zdravotník = nicmoc přístup. Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví, máte můj obdiv a podporu…

Štěpánka Vaňková, zdravotní sestra, 41 let, máma 2 dětí (19 a 13 let)

52 53

Spinkání, odplenkování, funguje to. Nevýchova dělá rodiče klidnými a děti šťastnými

Jsem obyčejná máma, která někdy dělá chyby. Snažíme se vychovávat naši 16měsíční dcerku intuitivně, děláme vše tak, jak to přichází a jak to v dané situaci cítíme. Rádi sledujeme váš blog, protože tam vždy něco zajímavého najdeme. Nevíce mě zaujal váš příspěvek o usínání.

Naše Madlenka spí od třech měsíců s námi v posteli. Měla jsem chvilky, kdy jsem se nechala zviklat názory našich babiček a maminek, že ji rozmazlujeme, že to není správné. A sama jsem se naší „spací“ situací hodně trápila. Madlenka špatně usínala a mně pořád v hlavě běžely ty věty, že to není spravné. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se já sama srovnala s tou celou situací.

Jsem vděčná, že Madlenku máme v posteli. Že jsem nikdy nezažila, jaké je to vstávat několikrát za noc k postýlce, že pořád kojím, že je Madlenka spokojené a šťastné dítě. Všechno kolem usínání i spaní se vyjasnilo. Madlenka usíná krásně, v noci se budí jednou.

A před dvěma dny se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Madlenka se se mnou pomazlila v naší posteli, napila se, vzala si polštář a deku a zalezla si do dětské postýlky. Dva dny to trvalo, vždy chvilku hajala v postýlce a pak přišla usnout ke mně tak, jak byla zvyklá. Než usnula, říkala jsem jí, že je to v pořádku, že spinkat v postýlce nemusí, pokud na to není připravená.

Dnes se napila, pomazlila, odešla do postýlky a usnula. Dívám se na ni a říkám si, jak je dokonalé netrápit se nějakou výchovou. Neřešit, jestli nechám miminko vyplakávat, aby se naučilo spát samo. Mění se v tu chvíli naše role z přísného „policajta“ na „pozorovatele“, je krásné sledovat, jak se to mé miminko samo vzdaluje v tom dobrém slova smyslu.

A jestli se dnes v noci nebo zítra příjde zase přitulit k nám, vůbec to nevadí, protože čas tak rychle letí, že stojí za to promazlit každou volnou chvilku. Stojí za to nechat důležitá rozhodnutí na dětech. Díky za vaši Nevýchovu, dělá rodiče klidnými a děti šťastnými.

Dodatek: Připadám si jak Alenka v říši divů. Podobným způsobem jako se spaním jsme od pondělí bez plíny. Prostě se naše malá Madlenka rozhodla, že to zvládne.

Když objevila holčičí kalhotky, já jí řekla, že až bude chtít být bez plínky, bude je nosit. No a Madlenka (která téměř nemluví) si sundala plínu a je v kalhotkách. Bez nátlaku, bez zdlouhavého učení na nočník. „Nehody“ máme, ale minimálně, a mně to vůbec nevadí. Jediný problém máme, že jsme v pátek nakoupili pleny na tři měsíce dopředu. :)

Jsem učitelka ze školky, a tak opravdu, ale opravdu nevěřím vlastním očím. Vyprávět mi to někdo jiný, tak mu to nevěřím. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem naši Magdu od narození do ničeho netlačila. Plakala, když ji chtěl někdo chovat, tak jsem ji nedávala nikomu chovat. Asi až kolem roka začala komunikovat s cizími lidmi.

Poslouchala jsem její potřeby, nechala jsem to na ní. A už dnes se mi to několikanásob­ně vrací.

 

Ivana Moravcová, učitelka MŠ, dcerka Madlenka 17měsíců, Tuchlovice

53 54

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

52 53

Mění se to u nás. Už moc nekřičím

Katky videa mi dodávají sílu, odvahu pokračovat. Když se na ně dívám, cítím, že dokážu být tou nejlepší mámou pro své děti, a hned se mám raději. Více přemýšlím, než zareaguji, už moc nekřičím, a když se cítím naštvaně nebo nějak jinak, dětem to řeknu. Takže si myslím, že se to u nás mění, ale pořád je na čem pracovat.

Veronika Paulíčková

52 53

Dřív jsem si taky myslela, že jsem hrozná matka. Našla jsem mateřské sebevědomí

Včera jsem slyšela, jak moje babička říká mojí mámě, že jsem hrozná matka a že jsem nikdy neměla mít děti. Důvody nejsou zas až tak podstatné, máme hodně složitý vztah, který obávám se už nerozmotáme. A hlavně hodně jiný pohled na výchovu a vůbec asi na všechno. Proč to sem ale píšu…

Kdybych tohle slyšela před necelými třemi roky, předtím než jsem potkala Nevýchovu, tak by to byl konec. Myslela jsem si to totiž v duchu taky. A kdybych to takhle slyšela nahlas a natvrdo od kohokoli včetně jí, tak bych si to šla asi hodit. Kdybych to slyšela tak před dvěma roky, měla bych potřebu tam vletět a okamžitě se s ní do krve pohádat a desítkami pádných argumentů obhájit a dokázat, že to není pravda.

A včera? Jen jsem si tak prostě pro sebe povzdechla, no jo no, jsi naštvaná, že nedělám věci podle tebe, že už nejsem ta hodná holčička, která přece poslechne, když se jí něco řekne, štve tě, že tomu nerozumíš, ale neumíš nebo nechceš s tím nic dělat, naslouchat, co říkám, nebo to aspoň prostě pustit…

A to je všechno, šla jsem si dál po svém. Žádnej děs. Žádné výčitky. Žádná potřeba se obhájit. Dokonce ani žádné zásadní naštvání. Já totiž už vím, že jsem dobrá máma pro svoje děti.

Ba co víc – já vím, že jsem ta nejlepší máma pro svoje děti! A to i přes to, že nepeču bezlepkový muffiny z domácího kefíru a klidně koupím Brumíka, i přes to, že pracuju od jejich 6 měsíců, i přes to, že je tu občas bordel, i přes to, že mám blbý dny, kdy jsem na zabití… Všechno to, co jsem si dřív vyčítala, je tak nějak k pousmání.

Už vím, že není žádný prototyp „dobré mámy“, do kterého je třeba se narvat. Stačí, aby bylo dobře nám. A nám poslední dobou docela dobře je. A když někdy není, tak si to řeknem a můžem s tím něco dělat.

Tohle je asi to nejvíc, co mi ukázala Nevýchova. Pořád jsem úplně ohromená, kde se to mateřské sebevědomí najednou ve mně vzalo a že mi to konečně došlo. Takže dneska děkuju, Nevýchovo, za sebe! <3 <3

Petra Koubová

53 54

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

53 54

Náš vzájemný vztah posílil tak moc, že chvilkové krizovky zvládneme raz dva

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy. A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

 

Anna Burdová

52 53

Strach ze zákroku u zubaře. Dcerku tam nešlo dostat. Díky za radu, dnes úplně v pohodě

Děkuji za radu, která mi moc pomohla. Dlouho jsem nad tím uvažovala, je těžké vžít se do dětského světa. Nakonec jsem usoudila, že je zbytečné malou utěšovat a mluvit o tom, jak to bude v pohodě. Tomu přece nevěříme ani my dospělí, když se bojíme.

Co v tu chvíli potřebujeme? Přece jen to, aby vedle nás byl někdo, z koho je cítit jistota a klid, a my se přestaneme bát. Proč bychom se báli? Vždyt ten člověk vedle nás je úplně v klidu, to přece znamená, že jsme v bezpečí a nic nám nehrozí. Vzpomněla jsem si ještě na citát, který jsem kdysi četla: Být rodičem znamená být pro dítě majákem v rozbouřeném moři.

Tak jsem o tom přestala mluvit a přestala se bát a stala se majákem. Dnes odpoledne jsem došla pro Alenku do školky, přitiskla ji k sobě a zeptala jsem se, jestli bychom mohly zajít opravit ten zoubek (jen tak mimochodem).

Alenka na to: TAK JO. Tak jsme tam zašly a zoubek opravily. Chovala se suverénně, jako by s tím nikdy problém neměla. Ještě jednou Vám děkuji. 

Lidka

52 53