Sebevědomí

Dřív jsem si říkala, že už fakt nevím, jak dál. Teď vím, že dokážeme vyřešit cokoliv

Monika

49 50

Syn se umí za sebe v klidu postavit a domluvit se s ostatními

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to vlastně ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla, ještě než by to zmerčila jiná maminka, a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt, až tam nikdo nebude, a bla bla bla. Už by mě ani neposlouchal…

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu, mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :)

Bára

47 48

Od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak syn automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje… nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „Já bych chtěl na chvíli tvoji lopatičku, můžu si ji půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si ji zkusmo vzal a koukal, co ona. Když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli ji přines zpět a říká jí: „Děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc!

Anna

37 38

Teď mě má tak nějak radši :-)

Teď se cítím jako dobrá máma. Jsem silná a za svou dceru a její jednání se stavím bez zaváhání. Máme stejnou povahu, takže se vztekáme jedna na druhou. Ale vždy se to rychle srovná.

Těch nepříjemností je stále méně a méně. Naopak přibývá chvil, kdy si rozumíme. Častěji si hrajeme, dovádíme a mazlíme se. Mám pocit, že teď mě má tak nějak radši. :-)

Katka Sladovníková, dcera 20 měsíců

35 36

Babička dostala od dcery malou, ale milou lekci

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak ji hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde, atd. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci. :)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla: „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych ji potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo…

P.S.: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !! :))

Olga

47 48

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

48 49

Vše je teď snadnější, přirozenější. Děkuju za novou cestu s dětmi

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťas­tnou. Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší.

Zároveň mně je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích, a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují sví­ravý pocit v hrudníku. Když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“. Když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře. 

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já, a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu. Ale smutná z toho nejsem. Naopak. Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, které jsou úžasné takové, jaké jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

40 41

Umím se zastavit, než začnu ječet. A kurz mi pomáhá nejen s dětmi

Kurzem se proklikávám se zpožděním, ale o co méně videí mám za sebou, o to více se snažím přemýšlet jinak. A musím říct, že jsem objevila i svůj vlastní problém, a to je odpovědnost.

Když vím, že jsem na něco 100% sama, tak se s tím poperu – a většinou statečně. Když vím, že je někdo „po ruce“, tak buď se stane, že si chce moji odpovědnost vzít na sebe (moje maminka nebo třeba můj muž – samozřejmě v dobré víře, jak jinak). Případně že si já sama přestávám věřit a potřebuju ujistit od ostatních, že to dělám správně. Takže z kurzu „pro děti“ si odnáším důležitý poznatek pro sebe.

Co se týká využití Nevýchovy u dětí, tak velký úspěch je pro mě už v tom, že když dojde na „rizikovou situaci“, vezmu si pár minut pauzu, abych počkala, až přejdou první emoce, a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Protože když zrovna dítě nevbíhá pod auto, tak snad všechno se dá vyřešit i třeba za minutu, než začít hned ječet. Ještě jednou děkuju!

Martina

38 39

Jsem si jako máma víc jistá. Vím, co chci, a netrnu hrůzou

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct – takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou. A vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to, jaký jsem z toho měla pocit já. Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu.

A když řeknu – tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám – tak už za tím nejsou pochyby, jestli by si to přece jenom vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost :)). A já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu, jestli by to nešlo zařídit jinak, a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví. A konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!!

Petra Kalichová

35 36

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

44 45

Mění se to u nás. Už moc nekřičím

Katky videa mi dodávají sílu, odvahu pokračovat. Když se na ně dívám, cítím, že dokážu být tou nejlepší mámou pro své děti, a hned se mám raději. Více přemýšlím, než zareaguji, už moc nekřičím, a když se cítím naštvaně nebo nějak jinak, dětem to řeknu. Takže si myslím, že se to u nás mění, ale pořád je na čem pracovat.

Veronika Paulíčková

34 35

Dřív jsem si myslela, že jsem hrozná matka. Našla jsem mateřské sebevědomí

Včera jsem slyšela, jak moje babička říká mojí mámě, že jsem hrozná matka a že jsem nikdy neměla mít děti. Důvody nejsou zas až tak podstatné, máme hodně složitý vztah, který obávám se už nerozmotáme. A hlavně hodně jiný pohled na výchovu a vůbec asi na všechno. Proč to sem ale píšu…

Kdybych tohle slyšela před necelými třemi roky, předtím než jsem potkala Nevýchovu, tak by to byl konec. Myslela jsem si to totiž v duchu taky. A kdybych to takhle slyšela nahlas a natvrdo od kohokoli včetně jí, tak bych si to šla asi hodit. Kdybych to slyšela tak před dvěma roky, měla bych potřebu tam vletět a okamžitě se s ní do krve pohádat a desítkami pádných argumentů obhájit a dokázat, že to není pravda.

A včera? Jen jsem si tak prostě pro sebe povzdechla, no jo no, jsi naštvaná, že nedělám věci podle tebe, že už nejsem ta hodná holčička, která přece poslechne, když se jí něco řekne, štve tě, že tomu nerozumíš, ale neumíš nebo nechceš s tím nic dělat, naslouchat, co říkám, nebo to aspoň prostě pustit…

A to je všechno, šla jsem si dál po svém. Žádnej děs. Žádné výčitky. Žádná potřeba se obhájit. Dokonce ani žádné zásadní naštvání. Já totiž už vím, že jsem dobrá máma pro svoje děti.

Ba co víc – já vím, že jsem ta nejlepší máma pro svoje děti! A to i přes to, že nepeču bezlepkový muffiny z domácího kefíru a klidně koupím Brumíka, i přes to, že pracuju od jejich 6 měsíců, i přes to, že je tu občas bordel, i přes to, že mám blbý dny, kdy jsem na zabití… Všechno to, co jsem si dřív vyčítala, je tak nějak k pousmání.

Už vím, že není žádný prototyp „dobré mámy“, do kterého je třeba se narvat. Stačí, aby bylo dobře nám. A nám poslední dobou docela dobře je. A když někdy není, tak si to řeknem a můžem s tím něco dělat.

Tohle je asi to nejvíc, co mi ukázala Nevýchova. Pořád jsem úplně ohromená, kde se to mateřské sebevědomí najednou ve mně vzalo a že mi to konečně došlo. Takže dneska děkuju, Nevýchovo, za sebe! <3 <3

Petra K.

36 37

Vyhýbala jsem se konfliktu s pánem, dcera tam zašla a vyřešila to

Co z těch Nevýchovných dětí vyroste?

Už nějakou dobu máme u nás ve vsi problémy se vzteklým jezevčíkem, uteče ze zahrady a jde okoloprocházejícím po nohách. Pořád jsem se vyhýbala konfliktu s majitelem, pro změnu se vzteklým důchodcem :) Prostě jsem srab a nemám ráda konflikty, čekala jsem, až to někdo vyřeší za mě…

moje úžasná dcera (12) tam dnes zašla, nic mi neřekla dopředu, řekla pánovi, že už jí to štve, že má zničený dvoje tepláky a že chce vědět, co se s tím bude dělat. Pán odpověděl že nic, že jeho pes prostě nemá rád lidi, a naše malá na to: „Nechte si to projít hlavou, já se tu stavim příští týden s kladivem, hřebíkama a prknem, a jestli budete chtít, ten plot vám opravím.“ :)

Blanka Soukupová

1 2

Byla jsem frustrovaná, že jsem špatná máma, a nevěděla jsem jak na to

Ahoj. Musím s vámi naprosto souhlasit. Díky Nevýchově především měním svůj pohled na situaci. Dříve jsem byla úplně bezradná, nejistá, měla jsem strach, že Haničku špatně vychovám, byla jsem frustrovaná, že jsem špatná máma, a nevěděla jsem jak na to – prostě jsem intuitivně cítila, že způsob, jakým ji „vychovávám“, není správný, ale vůbec jsem nevěděla, jak je to správně.

Teď vidím, kolik hloupých návyků, pohledů a přesvědčení mohu změnit: Já jako matka to vím přece nejlíp (přitom jsem si často vůbec nebyla jistá, jak to má být). Být dobrá matka znamená přimět dítě, aby to udělalo tak, jak chci já. (Přitom jsem ale nechtěla potlačovat její osobnost.) Povinnosti jsou otrava. Já můžu za to, že Hanička: ubližuje dětem, dloube se v nose, vymýšlí si v jídle, lže mi atd., je to konec světa, je to důsledek mé špatné výchovy a prostě jsem špatná matka a špatná a špatná a nic mi nepomůže a Haničku totálně zničim a bude z ní prostě buď asociál, nebo uťápnutá chudinka, protože já jsem nemožná.

Teď naopak vidím, že: Můžu dětem důvěřovat. Když vím, co potřebuji, tak to dostanu. (Ale začíná to tím, že si především já srovnám, co vlastně chci!!!) I ta nejotravnější otrava může být zábava. Nemusím všechno urvat (!!!!!) – tohle je obrovská úleva a postupně se učím nemít za vše zodpovědnost – a zároveň obrovský strach, že to všechno zase pos…

Najednou tady mám parťáka, který mi s tím pomůže. To je i trochu vyčůrané, že? :-) A navíc – najednou je jedno, jestli jsem já dobrá nebo špatná, červená nebo fialová – protože já jí jenom dávám prostor, aby byla sama sebou. A ona prostě JE skvělá a může taková i zůstat bez ohledu na svou „nemožnou“ matku. Já ji nijak neformuju, netvaruju – prostě nemůžu ji tím pádem zkazit! To je nádherná svoboda. A radost.

Najednou si to s ní fakt můžu užívat. :) :) :) Vím, že tohle je správná cesta. Není to lehké, ale stojí to za to, se to postupně, krok za krokem, naučit. Zdar a sílu všem!

Bára K.

6 7

Přestala jsem se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti

O schodech aneb plot postavený z důvěry: Když jsem měla první dítě, nažehlila jsem mu veškeré oblečení v 8. měsíci těhotenství. Naočkovala ho přesně podle návodu ve 3., 4., 5. i 11. měsíci. Příkrmy podávala poslušně od 6. měsíce. Za nejvyšší stupeň rebelství jsem považovala, že jsem zeleninu vařila v pitné vodě, nikoli kojenecké. Když se dítě rozlezlo, naklusala jsem do Obi a koupila na schody plot. Dřevěný.

Dnes je všechno jinak. Co se přihodilo? Např. jsem se někde v poločase mezi 2. a 3. dítětem zapsala do kurzu Nevýchovy :) A přestala se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti. Žehličku ani hexavakcínu Štěpán zatím nepoznal. Jí, co chce a co mu dopřejí sourozenci. A plot u schodů máme postavený z důvěry.

V 6m objevil Štěpán kouzlo pohybu. V 7m pak kouzlo schodů. Nahoru to šlo hladce od začátku. S radostí jsem ho na nich doprovázela a vyměnila pobyt na schodech s kojencem za stavění věží z kostiček (jaká úleva!). Dolů to byl oříšek. Po hlavě to ne a nešlo. Jednou jsem ho nechala spadnout, ale ne dopadnout, a zachytila těsně nad zemí. Od té doby se sám dolů nepouštěl. Potom byl na měsíc bez schodů, a když se k nim opět vrátil, vyběhl je sám raketovou rychlostí, než jsem si stačila uvědomit, že ho vlastně mám doprovázet.

Po další pauze se v 10m vrátil opět ke schodům. Byla jsem dole a slyším ze shora zakňourání, které si překládám jako: Mami, mám strach jít dolů, můžeš mi s tím pomoct? Nemám moc času, tak ho jenom snesu. Za malou chvíli je zpět nahoře a napodruhé už se pouští dolů sám. Pozadu a bez zaváhání. Přesně ve chvíli, kdy je na to připraven.

Někde v mezičase se naučil vylézt i slézt z postele. Došlo mi to až zpětně, že tohle dítě to doteď přeci nedělalo. Důvěra je jeden z největších dárků, které mi Nevýchova přinesla, díky za ni!

Katka, máma 4 dětí

6 7

Vzrostlo mi rodičovské i osobní sebevědomí

A díky za další skvělý kurz, přinesl mi mnohem hlubší porozumění. Nevím, zda ten posun je vidět i navenek, ale pro mne je ten rozdíl hlavně v nárůstu mého rodičovského i osobního sebevědomí.

Kateřina

6 7

Syn ve 3. třídě požádal učitelku, aby ho přesadila

Včera mi třídní učitelka mého syna (3. třída) líčila, jak ji požádal, aby ho posadila jinam, protože se v první lavici před jejím stolem necítí dost volně. Řekla, že to bylo krásné. Vyhověla mu – normálně se dohodli. Můj plachý nesmělý syn!

Petra

13 14

Naučila jsem se mluvit o svých potřebách

Mám pocit, že moje půlroční miminko je spokojenější, a nakonec i partnerský vztah je harmoničtější, protože Nevýchova nemění jen přístup k dítěti, ale i k dalším lidem kolem nás. 

Určitě se mi daří více s miminkem komunikovat, nevzdávat to jen proto, že mi asi nerozumí. Teď už vím, že rozumí. Miminko vždy nevypadá, že by mě poslouchalo, a tak se snažím volit krátké věty, krátká sdělení. Ale když se to podaří, je znát, že mi vlastně rozumí.

Také jsem se naučila mluvit o svých potřebách, formulovat je a říkat si, jak bych to potřebovala já. Další změnou je naslouchání potřebám druhých, aniž bych tyto potřeby zpochybňovala. A v neposlední řadě přistupuji k vypjatým situacích s větším klidem :). Cítím se teď sebejistější, plná energie a výzev do budoucna.

Gabriela Baboráková, absolventka kurzu Nevýchovy

10 11

Poslouchej svoje srdce

Nevýchova ti neříká, zda či kdy máš očkovat, zda či jak dlouho máš kojit či žehlit :) Podpoří tě v tom, abys začala znovu poslouchat svoje srdce a dělala věci, protože to tak cítíš, a ne proto, že se to tak dělá nebo nedělá.

Katka Marešová

6 7