Jak jsme se – zatím alespoň na den, zbavili dudlíka… Gábince budou v říjnu 2 a dudánka prostě miluje…(Potřebovala ho kdykoliv byla špatná nálada, v autě, venku, všude..)

Nechtěla jsem si vymýšlet žádné báchorky o tom, proč ho přes den nebude mít… Řekla jsem si, je to chytrá holka, tak jí to prostě vysvětlím – a pokusím se nevýchovně .. Všimla jsem si totiž, že už to začíná škodit jejím zoubkům..

A tak jsem jí vysvětlila, jak to je s cucáním dudlíku. Že ho mohou mít malá miminka, která zoubky nemají, klidně celý den a těm dudlík pomáhá.. Ale že když už jsou zoubky, tak dudlání celý den jim nedělá dobře a mohly by začít růst křivě (a bohužel opravdu jsem u Gabči pozorovala mini změny, proto jsem se do toho také pustila..).

Nejdřív na mě koukala překvapeně.. a tak říkám.. Aha, ty vlastně asi nevíš, co jsou to křivé zuby.. Tak jsme sedly k počítači a vygooglily křivé zuby.. Vykoukly na nás i rovnátka.. a tak jsme to vysvětlování vzaly jedním vrzem.. A Gabča pak, světe div se, řekla: „Dudánka nepočebuju.. kšivý zuby fuj..“

Pak jsme ještě několik dní musely koukat na internet a ukazovat křivý zuby.. ale teď už ho přes den vůbec nechce… Na noc ho má na usnutí.. ale to čekám, vyřešíme zase společně.

Po webináři jsem psala, jak jsme si s naším Čmeláčkem krásně porozuměli a jak mi „zacvaklo“ pár věcí a naše vzájemná důvěra nabrala na stabilitě…

Včera mi přišel (rok a pět měsíců starý) Čmelda poprvé říct, sám, že by si přál přebalit… Doposud to byl občas boj, občas to přetrpěl. Přišel za mnou do kuchyně, začal mi říkat jojojo a ukazovat na plínu…

Přebalení bylo rychlé, pohodové a dokonce mi Čmelda pomohl se svým oblékáním… Paráda… Od té doby chodí říkat pokaždé, když má po velké. Jsem nadšená.

Dnes sám vyhodil dudlík do koše, byl už děravý a nedobrý. Řekla jsem mu narovinu, že jiný dudlík už nebude, protože se tím ničí zoubky, jestli starý dudu fakt vyhodíme do koše… (Čmelda koš zná, vyhazuje všechny odpadky- slupku od banánu, jídlo, které mu spadne na zem, špinavé plíny, atd.)

Vyhodil ho… Počítala jsem s tím, že to večer bude náročné… Trochu náročnější to bylo, plakal, tulil se, ALE ANI JEDNOU ZA TEN ČAS NEŘEKL DUDU!!!  Před tím si o něj právě takto říkal pravidelně…

Děti jsou vážně hrozně chytré a všemu rozumí… Jsem z tohoto poznání úplně unešená… A taky si uvědomuji tu velikou důvěru, kterou ke mně můj syn má… Nic víc už prostě není… 

Opět díky za Nevýchovu, vás všechny ve fóru, že píšete a sdílíte a radíte!  Je to veliká inspirace… 

Sebíkovi je 16m dudlik má jen na spinkani. Jenže občas ho někam strčí a my prevracime celý byt abych ho našla jako včera.

Vůbec jsme dudlik neresili až na polední spinkani. Když je unavenej tak si dám vezme dudaka, látkovou plinku a to je znamení ze chce spinkat. Jenže včera chodil jen s plinkou a knoural. Prohrabali jsme celej byt a dudlik nikde.

Seb uknouranej a tak jsem ho položila do postele, hladila a mluvila k němu, ze chápu že je zvyklej na dudlik ale nikde ho nemůžeme najít a ze by třeba mohl zkusit spinkat bez něj než ho najdeme. Chvilku se prevaloval a usnul. Poprvé usnul bez dudliku a v klidu 😍

Dudlik se našel když jsem odpoledne vyndavala prádlo ze susicky 😂 asi si ho tam dal taky ususit.
Nevzdavejte to, i s mrňousem se dá domluvit

Ahoj všem ☺ máme 16ti měsíčního syna Kryštůfka. Je to nevýchovné miminko, protože NV používáme u 5ti leté dcerky už delší dobu a on se do toho vlastně narodil. Někdy (hlavně ve stresu a spěchu) to ale nedávám a skouznu zpět do „starých kolejí“.

Kryšťa má moc rád svůj dudlík. Zejména ráno se ho těžko vzdává. Každé ráno vodíme spolu jeho starší ségru do školky a já mu vždycky před odchodem dudlík vezmu a nechám doma. Nelíbí se mu to. Kryšťa si pak ještě  půl cesty do školky mumlá pro  sebe: „dydy (=dudlík) není“ 😕.

Včera ráno stojíme u dveří a já se mu opět chystám vzít dudlík a říkám si, tak mu řekni PROČ mu ho bereš mámo! Tak si kleknu k tomu „miminku“ a povídám: „Kryštůfku, jdeme teď ven a já potřebuju, aby jsme nechali dydy doma. Ty pak děsně slintáš a venku fouká. Potom se ti dělá na bradě vyrážka a to já nechci. Chci aby jsi měl zdravou bradu“ s pocitem blázna, kterej právě mluvil s miminem jako se svou pětiletou dcerou, mu vezmu dudlík, položím na parapet a odcházíme.

Dnes ráno, obvyklá situace, chystáme se k odchodu. U dveří si Kryšťa vyndá sám dudlík z pusy, koukne na mě a řekne: „mami dydy“. Dudlík mi dá do ruky a otočí se k odchodu 👀👀

Položím ho na parapet a odcházíme. Cestou do školky už žádné „dydy není“ neslyším 💙

Takže ano, funguje to. Všichni, ať už malý nebo velcí, potřebujeme vědět, proč máme to či ono udělat… Nevýchovný úspěch je vždycky malý zázrak, obzvlášť u takových prďolů jako je naše malé „miminko“ ☺

Maminko, chtěl bych to strašně zkusit… A co, Matoušku? Ptám se synka při usínání. Chtěl bych strašně zkusit usnout bez dudlíku, ale mám moc strach, že neusnu (Maty, 3,5 roku, dudlík jen na usnutí, pak jsem ho hned vytáhla, celou noc nepotřeboval, nejprve jsem to strašně řešila, po nájezdu Nevýchovy jsem to nechávala na něm a těšila se na tenhle okamžik, kdy k tomu dojde sám…).

Matoušku, nemusíš se vůbec bát, já tady budu s tebou tak dlouho, jak budeš potřebovat a co bys ještě k usnutí teď potřeboval? ptám se ho. Chtěl bych si o tebe opřít nohy a abys mi je hladila, a přitom si budu hrát s tvými vlásky. OK, souhlasím. Vše probíhalo, jak chtěl, dudlík si držel v ruce a usnul. Strašně se těším na ráno, až uvidím jeho rozzářené oči, že to zvládl :-)