Reakce okolí

Paní doktorka chválí: „Vy ji máte tak vycepovanou“, přitom děláme Nevýchovu

3 4

Doma je větší pohoda a klid, míň se křičí, zato víc naslouchá – těm druhým

Na Nevýchově mě fascinuje řada věcí: Že to opravdu funguje. Jak rychle to fungovat začalo. Jak dokáže Nevýchova ovlivňovat i okolí, které o tom nic neví a ani vědět nechce. Jak dobře je kurz vystavěn a jak celou dobu graduje.

Díky Nevýchově se cítím spokojenější, vyrovnanější a otevřenější, doma je větší pohoda a klid, míň se křičí, zato víc naslouchá – těm druhým. Za největší úspěch vzhledem k dětem ale považuji to, jak se díky změně přístupu z učitelsko-policajtského na partnerský změnil náš vzájemný vztah.

I předtím jsem měla s dětmi moc hezký vztah, díky Nevýchově se však ještě mnohonásobně prohloubil, hlavně ze strany dětí – jsme si teď opravdu blízcí, bezvadně si rozumíme a mám pocit, že jsme opravdu na „jedné lodi“. a děti ke mně přistupují s mnohem větší důvěrou.

Katka Marešová, máma 3 dětí

33 34

Říkala jsem si, že to bude ten liberální styl bez hranic… Ale pak jsem změnila názor a máme úspěchy

Máme za sebou první týden a já jsem stále v úžasu a nevěřícně koukám, co za štěstí mě potkalo dostat se k tomuto kurzu a tím vlastně naplnit mé představy o tom, jak jsem to chtěla, ale nevěděla jak na to. Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být… Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek…

Já jsem typický rodič policajt (jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak…jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič, také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem, aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá…nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné)…

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračovalnebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“…na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a v tom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím… Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“. 

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video…a podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy děti si dělají co chtějí a nic nerespektují a tohle mně se vůbec nelíbí…tak jsem to nechala být… Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se vám Katko) „Teda jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy… ta co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala“ (nebojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte a došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, ale nevěděla jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát… můj názor už nebyl, že „další co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a z toho, že bych ráda zkusila kurz podělila s kamarádkami…ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd., větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila.

No a máme za sebou první týden…již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :-) ), šťastná a cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov…

Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Alena, 29 let, syn 13 měsíců

78 79

Kamarádky psaly, že jim Nevýchova zachránila život

Mám doma 2měsíční miminko a Vy mi moc pomáháte, poslala jsem Vás i několika svým kamarádkám, taktéž maminkám, a i ony mi psaly, že jsem jim tím „zachránila život“.

Petra Vachušková

35 36

V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Eliška

52 53

Odběr krve s dcerkou. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Pavlína

57 58

Učitelka ze školky: „Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali?“

Včerejší perlička „z druhé strany“: Šla jsem pro synka (téměř 3r) do školky a potkala jeho paní učitelku. Ani jsem nestihla pořádně pozdravit a ona na mě vybafla:

„Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali? Za poslední měsíc se tak strašně změnil! Chodí sám čůrat, uklízí si po sobě hračky, začal se konečně zapojovat do kolektivních her, a dnes si poprvé řekl, že chce jít kakat. A když se mu něco nelíbí, tak mi vždycky řekne, co nejdřív musí udělat, a pak v klídku udělá to, co po něm chceme my. Žádné vztekací scény jako jiné děti. Neskutečná změna!“

A já se dmula pýchou a v rychlosti jí vysvětlila, o co jde. Ten pocit, že tu snahu vidí i jiní lidé než vy doma, je úžasný… :-)

Verča Cupalová

21 22

Prečítala som knihy o výchove, počúvala rady, no stále to nevychádzalo. Až vďaka Nevýchove sa to zlepšuje

Som maminou 2,5 r. Lilien a takmer 10 mesačnej Adelky. Ako väčšina mamičiek som prečítala knihy o výchove, časopisy, napočúvala sa nevyžiadaných „dobre mienených“ rád od kohokoľvek (vrátane predavačiek či ľudí, ktorých stretávame na prechádzkach), veď to poznáte.

No stále to nevychádzalo – ozaj nekonečné vysvetľovanie, kričanie, až po totálnu vyčerpanosť na všetkých frontoch. Jedna moja známa dala na FB odkaz na webinár z Nevýchovy, pozrela som si ho a chytil ma za srdce. Tak som sa bez váhania prihlásila do kurzu a manžel tiež nemal nič proti :)

Chcem vyjadriť veľkú vďaku, že existuje Nevýchova – môj vzťah k dcérke sa zlepšuje, hoci to ide pomaly. Navyše, prestala som kričať po nej. Pozerám sa na rôzne situácie už úplne inak a aj „rady odborníkov“ a „dobre mienené a skúsené rady“ mamičiek beriem s rezervou, už ma tak nestresujú. 

Lenka Lidayova, 32 let, dcery Lilien (2,5 roku) a Adélka (10 měsíců)

6 7

Na úřadě v klidu. Dcera (2) mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

38 39

Měla jsem nezvladatelné dítě. Dnes mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí a trpělivostí

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná).

Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat.

Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali…

Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení…

Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

50 51

Od vstupu do kurzu Nevýchovy jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří :-)

Než jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, byla jsem nešťastná, bezradná a zoufalá. Mám čtyřletá dvojčata-kluky, většinu dne jsme řešili jejich sourozenecké spory, které často končily kousáním, taháním za vlasy, štípáním, žducháním (i ze schodů) nebo boucháním hlavou toho druhého o zeď či podlahu. Zejména tyto situace, které vznikaly, sotva jsem od kluků odvrátila oči, mě naprosto energeticky vyčerpávaly a nevěděla jsem si s nimi rady…

Od vstupu do kurzu jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří:-), občas ještě křičím, ale s frekvencí před kurzem se to nedá srovnat, a i kluci nyní na můj zvýšený hlas reagují (před kurzem už to pro ně byla asi součást normy). Sami občas příjdou s návrhem řešení nebo s tím, že je něco mrzí, zlobí apod., protože…

Jsem taky hrdá v situaci, kdy se mi podaří zastavit se v tom prvním návalu emocí, nechat ho přejít a reagovat s odstupem. Hrdá jsem rovněž na to, že jsem našla tu sílu a energii postavit se výchovným principům svých rodičů a začla to dělat jinak…

Děti teď říkají: „Co by mu (tomu druhému) asi tak pomohlo? Hmmm, mám nápad, co třeba tohle…?“ Najednou mě jako by začali vnímat, přemýšlet, říkat svůj názor. Zdá se mi, že kluci rozlišují mezi mým nevýchovným přístupem (aspoň se o to snažím) a výchovným přístupem okolí. Často u mě hledají podporu.

S kluky je mi teď báječně! Každou krizovou situaci vidím jako příležitost zase něco zkusit nebo vyladit, co se posledně nepovedlo.

Jana Švardalová

7 8

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost 😊 

Zuzana V.

45 46

Naše domácnost se vznáší v mnohem větší pohodě a klidu

Chtěla jsem vám moc poděkovat, jak jste nám pomohli změnit chod naší domácnosti. :) Ještě jsme nezačali kurz, ale po shlédnutí pár webinářů a videa nazkoušku už se naše domácnost vznáší v mnohem větší pohodě a klidu.

Když se nám loni narodil syn, byli jsme s manželem strašně moc šťastni. POrod akorát neprobíhal úplně hladce (velice dlouho trvala druhá fáze a syn se narodil přidušený) a snad i proto byl syn potom takový hodně tulivý (nebo se mu prostě jen chtělo) a na to jsme asi nebyli připraveni…

Podle názorů našeho nejbližšího okolí (kamarádů, kteří děti měli i neměli, babiček a časopisů) jsme počítali s tím, že miminko spinká, pořád se vozí v kočárku, položíme ho do kolíbky a ono tam bude strašně spokojené, s krmením a jídlem nejsou problémy …

No a když náš Rupík odmítal být v kočárku, bolelo ho často bříško a absolutně nemohl být sám (ani na minutu), byl prostě divný, protože „my jsme nikdo tohle nedělelal“ „takhle to máme strašně těžký“, babičky „to neznaly“, kamarádi často říkali „ti nevím, naši byli hodný, tohle je blbý“, atd. tlakům jsme asi podlehli a nakonec jsme v každé takové situaci byli na syna naštvaní, že se nechová tak, jak my a naše okolí očekává.

Často to vygradovalo křikem (dneska (a trochu i tenkrát vždycky po výbuchu) bych si udělala nevímco, že jsem křičela na malý miminko), výsledkem čehož byl neurotický pes, překvapené a nešťastné miminko a vyřízená já, že jsem nic nezvládla a neudržela jsem se.

Manžel jezdil často na služební cesty a když se vrátil nešlo mu zase najít cestu k synovi, protože na něj nebyl zvyklý a já pak z celé situace ještě víc hotová, že nemáme doma takovou pohodu, jakou bych si přála a jakou jsem si vysnila. Pak mi přišel do cesty webinář, kde Katka upozorňovala na to, jak se děti cítí v určitých situacích. Večer jsem probrečela a od té doby se nám doma daří mnohem lépe.

Tak obrovskou změnu, kterou můj vztah s Rupíkem prodělal snad ani nejde popsat. Nejsem si jistá, jestli je ta změna vidět, ale já ji ohromně cítím. Je to jako, kdybych ho začala mít ráda. Ne že bych před tím neměla, jen jsem byla z toho starání se o něj a z toho, jak to máme doma hrozný, tak mimo, že jsem si to asi neuvědomovala.

Teď ho doopravdy zbožňuju a strašn si to s ním užívám. Poté jsme se s manželem koukli na online kurzy o typech rodičů a už to nám hodně dalo. :) Manžel si říkal, že nechce být jako policajt a hodně svůj přístup změnil. Občas nám sice ještě ujedou nervy, ale je to minimum oproti stavům před tím.

Po roce už čekáme druhé miminko. Teď se těšíme ještě mnohem víc, hlavně, že si to tentokrát užijeme a jediné, na co budeme brát ohledy, je to, jestli jsou naše děti a s tím i my, spokojeni. Moc děkujeme

Sandra Špannerová

6 7

Důležitý moment ze začátku, kdy máma stále přemýšlí: „reagovala jsem správně?“

Webináře z Nevýchovy jsem sledovala jako pedagog. Když bylo dceři 9měsíců,dostala jsem kurz pod stromeček.Prošla jsem všemi možnými fázemi Nevýchovy a stavy, zažila spoustu AHA momentů a nyní spolu prostě existujeme,nep­řemýšlíme o sobě,jsme.

V hlavě mám jeden asi důležitý moment z našeho začátku,kdy máma stále přemýšlí: „Jsem nevýchovná?re­agovala jsem správně?“

Byla jsem s malou na vycházce v historickém městečku kousek od nás.Couraly jsme po náměstí.Byl čas svačinky,ale dcera zkoumala dlažební kostky a nechtěla se hnout.Já jsem si sedla vedle ní,vybalila svačinu a krmila, zatímco ona si hrála.Seděly jsme uprostřed poklidné pěší zóny,nic zvláštního.

Vyrušily nás až reakce kolemjdoucích, turistů.Usmívali se,zastavovali se.Pak přišel manželský pár a zeptal se mě,zda nás může vyfotit.Zeptali se mě,jak to budu dělat v zimě?a já odpověděla,že si vezmeme kombinézu.A v tu chvíli se ve mě rozhostil příjemný, klidný pocit-prošla jsem branou Nevýchovy.

Michala Klementová, 37let, pedagog-výchovný poradce

0 1

Došla jsem k prozření, že nechci ani sebe ani dcerku nadále vystavovat takovému tlaku …

Milá Nevýchovo a všichni kdo za Tebou stojí,
již dlouho v sobě nosím přání podělit se s Vámi o tom jak jste mi vy všichni změnili pohled na svět.

Ačkoliv jsem se do kurzu nepřihlásila, sleduji vás a čtu každý článek, který vydáte a kupodivu to má obrovský vliv nejen na mou dceru (11m), ale především na mě.

Nedávno mě velmi zasáhl článek o nálepkách. Za život jsem jich rozdala, raději nemluvit, ale taky jsem jich spoustu dostala a ta poslední, kterou jsem dostala mi změnila život.

Dostala jsem ji od své vedoucí (po mnohaleté spolupráci) a byla to nálepka „NESPOLEHLIVÁ“, uznávám, že po narození naší holčičky se mi převrátil svět a moje pracovní nasazení dostalo co proto, ale ta nálepka a drsné hodnocení mé vedoucí, o které jsem si myslela že jsme přítelkyně, mě vykolejilo natolik, že se mi těch seků nakonec podařilo mnohem víc a nakonec to skoro vypadá, že opravdu spolehlivá nejsem.

Jenže když jezdíte do práce, se svíravým pocitem kolem žaludku a strachem jestli jste na něco nezapomněli, někde se to musí projevit. Přitom to není o spolehlivosti jen o tom, že mám dceru a tak nedokážu plnit úkoly ze dne na den. Potřebuji na to v současné době prostě víc času. Protože je dcerka mou prioritou a pracuji pouze když spinká, nebo ji někdo z blízkých vyveze na procházku.

A moje vedoucí nejen, že onálepkovala mě, ale také několikrát udělila nálepku dcerce jako „mamánek, herečka, mazel a další“.

Díky vašemu článku jsem došla k prozření, že nechci ani sebe ani dcerku nadále vystavovat takovému tlaku a nechat nás polepit od hlavy až k patě. Protože vím, že na mě spolehnutí je a vždycky bylo a že dcerka je velmi samostatná, jen když na ní hučí či čučí čtyři lidi se ráda přitulí.

Dala jsem výpověď a pokusím se nás teď zase odnálepkovat a snad do nové práce nastoupím s čistým štítem a se sebedůvěrou, kterou už jsem málem ztratila. A dcerka, tak ta snad bude nadále tak samostatná a kouzelná jak jí znám z domova a bude mít jistotu, že když bude potřebovat máminu náruč, tak tu mámina náruč bude pro ní.

Mnohokrát vám děkuji z celého srdce. 

Lucie D. (34), Praha

0 1

Vy jste spolu s malým úžasný parťáci, na vás je radost se dívat!

My „nevýchovné mámy“ se navzájem poznáme…! Nedávno jsme se potkali na hřišti s jednou mamkou a kloučkem, co s námi chodili do Sokola, a bylo víc času na povídání.

Říkám: „Vy jste spolu s malým úžasný parťáci, na vás je radost se dívat! Nejste náááhodou v Nevýchově?“ A druhá mamka na to: „Jéé, no jasně! Já si říkala o vás to samé!“ :)

Díky za vše!

Pavlína Jirků

7 8

Po dcerčiných slovech si sedla celá sesterna i čekárna na „prdel“

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocené,ale ve vypatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali.Zajeté koleje od rodičů a okolí – ikdyž člověk v nitru věděl, že takto to nechci

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jit na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela, když jsme zastavily krvácení a naslepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, krupky napůl s brachou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Jitka

74 75

Nevýchova lidem dává naději na lepší vztahy. Díky za to…

Jako psycholog pracující ve školství a mající doma malé děti (Dituš 3 a Vikouš 5) musím konstatovat, že lidem dáváte naději na lepší vztahy a usnadňujete jim psychoterapeutickou cestu, kterou si minimálně zakladatelka Nevýchovy musela projít. Díky za TO!

Vaše témata jsou trefná, obohacující a mnohdy vtipná. U „matky v šestinedělí” jsem se opakovaně málem počůrala a přečtu si ho zas, až přistane zase někdy v mejlu. Oceňuji také to, že vhodně a plynule reagujete a odpovídáte mi na moje otázky, které se spontánně objevují. Musím říct, že se mi s Vámi žije dobře a jsem vděčná, že mě tenkrát kamarádka na Vás přivedla.

Veronika Pirliomov

1 2

Domlouvání s miminkem – malé děti rozumí, co říkáme. I paní doktorka se divila, jak je klidný

Krásný zážitek z porodnice:
Mám malého Jeníka (6 týdnů). Maminky to asi znají – v porodnici vás učí budit po třech hodinách, přebalit, krmit… Stalo se ale, že mi malý usnul hodně pozdě. Tak pěkně spinkal, že jsem ho prostě nebudila. Vzbudil se o hodinu později (4 hodiny po jídle). Já teda že ho přebalím, nakrmím. Už měl hlad. V tom sestřičky ohlásily dětskou vizitu.

To znamenalo nachystat dítě a čekat. Já netušila, že ta vizita přijde až za půl hodiny. (Nutno říct, že ze zdravotních důvodů nekojím. Od začátku chystáme příkrmy, neměla jsem možnost jej nakrmit z prsu.) Tak jsme čekali. Malý nahatý, přikrytý peřinou, hladový. Hladila jsem ho a povídala.

Jak jej chápu, jak vím, že má hlad, a jak mě to celé štve, že teď nemůžu nic dělat. Jak musíme počkat na paní doktorku, že jej vyšetří a pak hned půjdeme chystat jídlo. Proč to píšu – Jeník skoro vůbec neplakal. Jen občas zaprotestoval. Když přišla paní doktorka, celé vyšetření byl úplně v klidu.

I paní doktorka se divila, jak je klidný. Pro mě to tehdy byla a pořád je velká věc a důkaz, že malé děti rozumí, co říkáme. A že je krásné a důležité s nimi být v té dané situaci. 

Pavlína Nová

6 7

Dcera je jak vyměněná – i bez fyzických trestů

Jsem v 1.týdnu a úspěchy se dostavují.Dcera je jak vyměněná(6let).
Výprava do školky o moc lepší,méně vztekání,na pouti a v obchodě bez větších problémů.Dokonce jsem na ní v obchodě pyšná,chová se slušně,neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu.To u jiných dětí nepozoruji.Evi­dentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá,dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky.Dřív to dopadlo tak,že jsem ji pakovala z kuchyně,teď jsme si to užily,byla vděčná a byla sranda.Jsem na sebe pyšná,že jsem nebyla nervózní.
Každopádně se vyvarovávám fyzickým trestům.Dříve jsem byla jejich zastánce,teď vidím,jak je to hrozné.
Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

72 73

Mám mateřskou jako z reklamy: scény buď nejsou, nebo jsou mini

Mila Nevychovo, chci vam podekovat. To, co jste vytvorili, neni nic obycejneho, je to neskutecne prinosny celek, ktery mi pomohl v zivote hned nekolikrat, takze proste chci, at to vite.

A) pochopila jsem, proc jsem takova, jaka jsem.. Kdyz si clovek nelze do kapsy, je k sobe uprimny, zjisti, co si z detstvi a sve vychovy odnesl. Dobre, i spatne.

B) jsem diky tomu daleko vyrovnanejsi, sebevedomejsi, sebejistejsi a zlepsila se nam tak nejak i komunikace s pritelem. Jemu to sice stale nejde (hehehe, to je ale jeho problem:))), ale ja se nenecham vytocit tolik, neberu si veci tak osobne, takze reaguju jinak a proste se tolik nehadame.

C) to nejdulezitejsi.. Mam dcery Klarku (2,5roku) a Zuzanku (5 mesicu).

A jako matka jsem selhavala. Ja si s Klarkou nerozumela. Nevedela jsem si s ni rady, citila jsem, ze ma radeji tatu. Ja sveho otce nikdy nepoznala, zadneho tatu jsem nemela, byly jsme s mamkou vzdy samy, tak jsem si rikala, ze nevadi, ze jsem Klári proste nasla tak skveleho tatu, ze ho ma radeji. Ale uvnitr to strasne bolelo. Ale videla jsem, ze jemu to s ni jde lepe, ja se na ni nedokazala naladit. Nevim, moc jsem se snazila, kojila, varila, pekla zdrave, vsechno jsem se snazila delat dokonale, ale neslo mi to.

Pak jsem znovu otehotnela, druhe tehu strasne, hypoglykemie, nizky tlak, vedra venku, ja na vyvrat, na vse skoro cely den sama, do toho rekonstrukce bydleni. Klarka byla ve 2 letech celkem silena. Neposlouchala me, divoka, ja to nedavala. Denne nekolik scen, asi takova klasika, obcas byly i pekne chvile, ale vetsinou to pro me bylo peklo. Fyzicky i psychicky pekne blbe.

Zacala jsem se zajimat o Nevychovu, ale v mem okoli se mi vsichni jen smali. Mamka je ucitelka a ma patent na pravdu, dodnes je striktne proti. Pritel rekl, ze kdyz rekonstruujeme, potrebujeme penize na jine veci, coz byla pravda, tak jsem se na to vykaslala.

Narodila se Zuzanka. Klarka se k ni chovala moc pekne, zvladla to fakt super, jen jsem mela porad pocit, ze my dve spolu bojujeme, ze zacinam mit radeji Zuzanku, bylo mi z toho strasne. Protoze na druhou stranu me neskutecne podrzela vzdycky v tech krizovych chvilich. V obchode tlaci kosik, drzi dvere, abych projela s kocarem, na svuj vek neskutecna, ale jinak hruza.

Takze v prosinci jsem to uz nevydrzela a Nevychovu si proste koupila.

Nejdrive se nedelo nic. Ja se snazila, ale sceny pokracovaly, mne pak ruply nervy a bylo vse pri starem. Nicmene porad se snazim..

A i diky skupine mi doslo, ze nemusim byt dokonala mama.. Ze muzu obcas pustit TV.. Ze mam prijmout Klarku takovou, jaka je.. Ze si to mam udelat hezke.. A hlavne-ze musim byt s ni, ne proti! Dohody se uplne nedari, ale tak nejak staci, ze jsem zacala uznavat pocity, nepeskuju kvuli kravinam, omluvim se, kdyz bouchnu, kdyz breci, reknu ji, ze ji mam moc rada a jsem s ni, vice se ji ptam, snazim se jako s kamaradkou atd.

A je to tak tyden a ja mam materskou jako z reklamy. Sceny bud nejsou, nebo jsou mini. S Klarkou se smejeme, daleko vic se se mnou mazli, ja nejsem vystavena psychicky, fakt jsem si tenhle tyden uzila. Je to neskutecny pocit. A Klarka zacala rikat Tatinek ne, maminka (u oblikani, umyvani atd.).

A vim, ze jsme teprve na zacatku, ze prijdou treba jeste narocna obdobi, ale verim, ze uz se to nikdy nepo… tak, jak to bylo. Podarilo se Vam mi vysvetlit, jak s ni navazat spojeni. A je to uplna pecka.

Takze Vam moc dekuji, ze jste mi pomohli byt mamou..

Michala

0 1

Nevýchova už je součástí naší rodiny

Před minutou jsem dokoukala poslední video kurzu a ještě se slzami na tvářích Ti chci Katko a celému týmu moc poděkovat. Samozřejmě máme u nás doma ještě hodně práce, ale jak říkáš musím začít u sebe. Vyprdnout se na dokonalost a být opravdová. Poslouchat moje pocity a dát do praxe tu mamu, kterou chci být pro moje děti. Tak jsi mi Katko prirostla k srdci, že mám úplně pocit, jako kdybychom se znali osobně :-) 

Nevýchova už je součástí naší rodiny, učím to i babičku, a sestřenka to dostala jako dáreček. Plno našich kafíček začíná a končí na téma Nevýchova. 

Moje dcera, kvůli které jsem tu, je teď v Čechách na prázdninách. Dneska jsem ji napsala dopis do obálky a díky Nevychove jsem byla schopna popsat moje pocity a jak to mám. Myslím, že bude překvapená. 
Ještě jednou děkuji.

Monika Šafránková

0 1

Učitelka mi říká: „Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo?“

To Vám prostě musím napsat… Před pár dny jsem psala o situaci, kterou můj muž skvěle zvládnul ve školce (státní). A dnes jsem šla pro Toníčka (3) do školky a byla tam ta učitelka, se kterou to muž řešil, respektive před ní. A úplně mě překvapila:

Učitelka: Musím Vám říct, že Váš muž to tady s Toníčkem skvěle ráno zvládá (vodí ho každé ráno). Před divadlem tady plakal a on to s ním vyřešil s klidem, na všem se spolu domluvili… opravdu úžasný.

Já: Děkuju. Taky byl moc rád, že to vše tak hezky proběhlo.

Učitelka: Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo? Že u Vás řešíte vždy vše v klidu, tak hezky spolu mluvíte. I tu adaptaci ve školce jste tak hezky v klidu zvládli… že si to tak trošku děláte po svým, že jo?

Já: Víte, hlavně se snažíme, aby jsme se všichni měli fajn a bylo nám spolu dobře. Snažíme se spolu mluvit o všem a hlavně na rovinu. Toník se pak dobře orientuje a je mu fajn.

Učitelka: Jojo, to jsem si všimla. S Toníkem se dá vážně na všem v pohodě domluvit…

Tak to jsem Vám fakt musela napsat. A to si občas doma říkáme, že to nezvládáme a pořád policajtujeme, moralizujeme… je fajn, že už to asi tak děsný není :) Milý víkend všem!

Lucie Jírová, Toníček 3 roky

12 13

S dcerkou (15m) jsme díky vám v pohodě zvládly očkování: ani nezaplakala

Děkuju za sdílení vašich zážitků z návštěvy lékařů, protože mě vždycky inspirujou a nakopnou, a úplně neskutečně jsme díky nim s vylomeninou (15m) zvládly očkování (poslední hexa)!

Den předem jsem jí nastínila co se bude dít, že pojedem autobusem k doktorce, ta si ji prohlídne a dá jí injekci, trošku jsem jí píchla nehtem do stehna, že takhle to cca bude bolet, a že bude možná plakat, ale neva, budem se pak objímat dokud to nepřestane bolet. 

Plus jsem teda Nině (a hlavně sobě slíbila), že se pokusím si „vybojovat“, aby nemusela u toho ležet, ale seděla mi na klíně. V den D jsme si to ráno ještě znovu zopákly a vyrazily. 

Je hustý co s člověkem (nebo spíš s „hodnou holčičkou“) udělá jen to rozhodnutí už předem, že možná bude v něčem dokorce vzdorovat. O to větší bylo moje překvapení, když doktorka sama navrhla, jestli si dceru na tu injekci nechci dát do manducy! To mi vyjelo obočí až dozadu za krk :D. Řekla jsem ale že ne, že bych ji chtěla mít na klíně. Tak to bylo úplně ok, akorát injekce nebyla do stehna, ale do ruky (i na to jsme ale byly připravený, že se místo může změnit).

Když přišla sestřička s injekcí, soustředila jsem se v tu chvíli hlavně na sebe, abych klidně dýchala, a přenesla ten klid na Ninu a cítila se u mě v bezpečí… Asi se to povedlo, protože malá se v pohodě nechala píchnout, a ani nezaplakala, jen na vteřinu maličko nakrabatila obličej (stejně je to zvláštní, protože doma pláče fakt skoro kvůli všemu a často…)

Doktorka se sestrou byly vykulený a ptaly se, jak je to možný, že to takhle hustě zvládla, tak jsem jim popsala naši přípravu – to na mě koukaly jak na blázna, ale zároveň říkaly, že to je super a že se s tím ještě nesetkaly. Mám radost! :) :) :)

Martina, 29 let, dcera 15m

18 19

Nevýchova nám pomohla zvládnout pobyt v nemocnici

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME

Zuzana Kadlec, dcera Lucka 11 měsíců, Bratislava

6 7