Reakce okolí

Paní doktorka chválí: „Vy ji máte tak vycepovanou“, přitom děláme Nevýchovu

2 3

Po těchto slovech si sedla celá sesterna i čekarná na „prdel“

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše dcerka (6) a syn (2) chodí do Waldorfské MŠ, tak jsem vždy chtěla, aby děti měly za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocenné, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. Nevěděla jsem, co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím, jak na to, díky!!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ni musí být nepříjemné, a že její pocity naprosto chápu a že i mně to nebývá příjemné. Kdyby plakala, tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka, a ona šla k sestrám, podala jim ruku, poděkovala, rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla, nekecám, celá sesterna i čekarná na „prdel“. Já ji jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit, co chce, a šly jsme na nákup. Tam jsem ji nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bonbonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry. Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami, kolik je 7 × 1,5 Kč?“„10,5,“ jsem řekla – „Tak to na to mám.“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit. „Bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani.“

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. P.S.: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid, který jsem stále hledala, uvidíme, co bude dál.

Jitka

48 49

Kamarádky psaly, že jim Nevýchova zachránila život

Mám doma 2měsíční miminko a Vy mi moc pomáháte, poslala jsem Vás i několika svým kamarádkám, taktéž maminkám, a i ony mi psaly, že jsem jim tím „zachránila život“.

Petra Vachušková

34 35

Dcera je jak vyměněná – i bez fyzických trestů

Jsem v 1. týdnu a úspěchy se dostavují. Dcera (6 let) je jak vyměněná. Výprava do školky se mnohem zlepšila, méně vztekání, na pouti a v obchodě bez problémů. Dokonce jsem na ni v obchodě pyšná – chová se slušně, neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu. To u jiných dětí nepozoruji. Evidentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá, dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky. Dřív to dopadlo tak, že jsem ji pakovala z kuchyně. Teď jsme si to užily, byla vděčná a byla sranda. Jsem na sebe pyšná, že jsem nebyla nervózní. Každopádně se vyvarovávám fyzických trestů. Dříve jsem byla jejich zastánce, ale teď vidím, jak je to hrozné. Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

48 49

V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít, a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (poté, co jsme se tři týdny nikam ráno nemusely vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav. Ale otevřeně jsem jí říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dceři vždy řekly, co se bude dít, a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE). A pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a, světe, div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné. Ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky, Nevýchovo.

Eliška

37 38

Učitelka ze školky: „Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali?“

Včerejší perlička „z druhé strany“: Šla jsem pro synka (téměř 3r) do školky a potkala jeho paní učitelku. Ani jsem nestihla pořádně pozdravit a ona na mě vybafla:

„Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali? Za poslední měsíc se tak strašně změnil! Chodí sám čůrat, uklízí si po sobě hračky, začal se konečně zapojovat do kolektivních her, a dnes si poprvé řekl, že chce jít kakat. A když se mu něco nelíbí, tak mi vždycky řekne, co nejdřív musí udělat, a pak v klídku udělá to, co po něm chceme my. Žádné vztekací scény jako jiné děti. Neskutečná změna!“

A já se dmula pýchou a v rychlosti jí vysvětlila, o co jde. Ten pocit, že tu snahu vidí i jiní lidé než vy doma, je úžasný… :)

Verča Cupalová

9 10

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

36 37

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

43 44

Vy jste spolu s malým úžasný parťáci, na vás je radost se dívat!

My „nevýchovné mámy“ se navzájem poznáme! Nedávno jsme se potkali na hřišti s jednou mamkou a kloučkem, co s námi chodili do Sokola, a bylo víc času na povídání. Říkám: „Vy jste spolu s malým úžasný parťáci, na vás je radost se dívat! Nejste náááhodou v Nevýchově?“ A druhá mamka na to: „Jéé, no jasně! Já si říkala o vás to samé!“ :) Díky za vše!

Pavlína Jirků

6 7

Učitelka mi říká: „Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo?“

To Vám prostě musím napsat… Před pár dny jsem psala o situaci, kterou můj muž skvěle zvládnul ve školce (státní). A dnes jsem šla pro Toníčka (3) do školky a byla tam ta učitelka, se kterou to muž řešil, respektive před ní. A úplně mě překvapila:

Učitelka: Musím Vám říct, že Váš muž to tady s Toníčkem skvěle ráno zvládá (vodí ho každé ráno). Před divadlem tady plakal a on to s ním vyřešil s klidem, na všem se spolu domluvili… opravdu úžasný.

Já: Děkuju. Taky byl moc rád, že to vše tak hezky proběhlo.

Učitelka: Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo? Že u Vás řešíte vždy vše v klidu, tak hezky spolu mluvíte. I tu adaptaci ve školce jste tak hezky v klidu zvládli… že si to tak trošku děláte po svým, že jo?

Já: Víte, hlavně se snažíme, aby jsme se všichni měli fajn a bylo nám spolu dobře. Snažíme se spolu mluvit o všem a hlavně na rovinu. Toník se pak dobře orientuje a je mu fajn.

Učitelka: Jojo, to jsem si všimla. S Toníkem se dá vážně na všem v pohodě domluvit…

Tak to jsem Vám fakt musela napsat. A to si občas doma říkáme, že to nezvládáme a pořád policajtujeme, moralizujeme… je fajn, že už to asi tak děsný není :) Milý víkend všem!

Lucie Jírová, Toníček 3 roky

7 8

Připravili jsme se, jak radíte, a při očkování malá ani nezaplakala

Děkuju za sdílení vašich zážitků z návštěvy lékařů, protože mě vždycky inspirujou a nakopnou. A úplně neskutečně jsme díky nim s vylomeninou (15m) zvládly očkování (poslední hexa)!

Den předem jsem jí nastínila, co se bude dít. Že pojedem autobusem k doktorce, ta si ji prohlídne a dá jí injekci, trošku jsem jí píchla nehtem do stehna, že takhle to cca bude bolet. A že bude možná plakat, ale neva, budem se pak objímat, dokud to nepřestane bolet. 

Plus jsem teda Nině (a hlavně sobě) slíbila, že se pokusím si „vybojovat“, aby nemusela u toho ležet, ale seděla mi na klíně. V den D jsme si to ráno ještě znovu zopákly a vyrazily.

Je hustý, co s člověkem (nebo spíš s „hodnou holčičkou“) udělá jen to rozhodnutí už předem, že možná bude v něčem doktorce vzdorovat. O to větší bylo moje překvapení, když doktorka sama navrhla, jestli si dceru na tu injekci nechci dát do manducy! To mi vyjelo obočí až dozadu za krk :D. Řekla jsem ale, že ne, že bych ji chtěla mít na klíně. Tak to bylo úplně ok, akorát injekce nebyla do stehna, ale do ruky (i na to jsme ale byly připravený, že se místo může změnit).

Když přišla sestřička s injekcí, soustředila jsem se v tu chvíli hlavně na sebe, abych klidně dýchala a přenesla ten klid na Ninu, aby se cítila u mě v bezpečí. Asi se to povedlo, protože malá se v pohodě nechala píchnout a ani nezaplakala. Jen na vteřinu maličko nakrabatila obličej (stejně je to zvláštní, protože doma pláče fakt skoro kvůli všemu a často).

Doktorka se sestrou byly vykulený a ptaly se, jak je to možný, že to takhle hustě zvládla. Tak jsem jim popsala naši přípravu – to na mě koukaly jak na blázna, ale zároveň říkaly, že to je super a že se s tím ještě nesetkaly. Mám radost! :)
 

Martina, 29 let, dcera 15m

7 8