Reakce okolí

Paní doktorka chválí: „Vy ji máte tak vycepovanou“, přitom děláme Nevýchovu

3 4

Kamarádky psaly, že jim Nevýchova zachránila život

Mám doma 2měsíční miminko a Vy mi moc pomáháte, poslala jsem Vás i několika svým kamarádkám, taktéž maminkám, a i ony mi psaly, že jsem jim tím „zachránila život“.

Petra Vachušková

35 36

Dcera je jak vyměněná – i bez fyzických trestů

Jsem v 1. týdnu a úspěchy se dostavují. Dcera (6 let) je jak vyměněná. Výprava do školky se mnohem zlepšila, méně vztekání, na pouti a v obchodě bez problémů. Dokonce jsem na ni v obchodě pyšná – chová se slušně, neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu. To u jiných dětí nepozoruji. Evidentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá, dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky. Dřív to dopadlo tak, že jsem ji pakovala z kuchyně. Teď jsme si to užily, byla vděčná a byla sranda. Jsem na sebe pyšná, že jsem nebyla nervózní. Každopádně se vyvarovávám fyzických trestů. Dříve jsem byla jejich zastánce, ale teď vidím, jak je to hrozné. Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

72 73

V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Eliška

51 52

Odběr krve s dcerkou. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Pavlína

56 57

Učitelka ze školky: „Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali?“

Včerejší perlička „z druhé strany“: Šla jsem pro synka (téměř 3r) do školky a potkala jeho paní učitelku. Ani jsem nestihla pořádně pozdravit a ona na mě vybafla:

„Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali? Za poslední měsíc se tak strašně změnil! Chodí sám čůrat, uklízí si po sobě hračky, začal se konečně zapojovat do kolektivních her, a dnes si poprvé řekl, že chce jít kakat. A když se mu něco nelíbí, tak mi vždycky řekne, co nejdřív musí udělat, a pak v klídku udělá to, co po něm chceme my. Žádné vztekací scény jako jiné děti. Neskutečná změna!“

A já se dmula pýchou a v rychlosti jí vysvětlila, o co jde. Ten pocit, že tu snahu vidí i jiní lidé než vy doma, je úžasný… :)

Verča Cupalová

21 22

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

38 39

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

45 46

Došla jsem k prozření, že nechci ani sebe ani dcerku nadále vystavovat takovému tlaku …

Milá Nevýchovo a všichni kdo za Tebou stojí,
již dlouho v sobě nosím přání podělit se s Vámi o tom jak jste mi vy všichni změnili pohled na svět.

Ačkoliv jsem se do kurzu nepřihlásila, sleduji vás a čtu každý článek, který vydáte a kupodivu to má obrovský vliv nejen na mou dceru (11m), ale především na mě.

Nedávno mě velmi zasáhl článek o nálepkách. Za život jsem jich rozdala, raději nemluvit, ale taky jsem jich spoustu dostala a ta poslední, kterou jsem dostala mi změnila život.

Dostala jsem ji od své vedoucí (po mnohaleté spolupráci) a byla to nálepka „NESPOLEHLIVÁ“, uznávám, že po narození naší holčičky se mi převrátil svět a moje pracovní nasazení dostalo co proto, ale ta nálepka a drsné hodnocení mé vedoucí, o které jsem si myslela že jsme přítelkyně, mě vykolejilo natolik, že se mi těch seků nakonec podařilo mnohem víc a nakonec to skoro vypadá, že opravdu spolehlivá nejsem.

Jenže když jezdíte do práce, se svíravým pocitem kolem žaludku a strachem jestli jste na něco nezapomněli, někde se to musí projevit. Přitom to není o spolehlivosti jen o tom, že mám dceru a tak nedokážu plnit úkoly ze dne na den. Potřebuji na to v současné době prostě víc času. Protože je dcerka mou prioritou a pracuji pouze když spinká, nebo ji někdo z blízkých vyveze na procházku.

A moje vedoucí nejen, že onálepkovala mě, ale také několikrát udělila nálepku dcerce jako „mamánek, herečka, mazel a další“.

Díky vašemu článku jsem došla k prozření, že nechci ani sebe ani dcerku nadále vystavovat takovému tlaku a nechat nás polepit od hlavy až k patě. Protože vím, že na mě spolehnutí je a vždycky bylo a že dcerka je velmi samostatná, jen když na ní hučí či čučí čtyři lidi se ráda přitulí.

Dala jsem výpověď a pokusím se nás teď zase odnálepkovat a snad do nové práce nastoupím s čistým štítem a se sebedůvěrou, kterou už jsem málem ztratila. A dcerka, tak ta snad bude nadále tak samostatná a kouzelná jak jí znám z domova a bude mít jistotu, že když bude potřebovat máminu náruč, tak tu mámina náruč bude pro ní.

Mnohokrát vám děkuji z celého srdce. 

Lucie D. (34), Praha

0 1

Vy jste spolu s malým úžasný parťáci, na vás je radost se dívat!

My „nevýchovné mámy“ se navzájem poznáme! Nedávno jsme se potkali na hřišti s jednou mamkou a kloučkem, co s námi chodili do Sokola, a bylo víc času na povídání. Říkám: „Vy jste spolu s malým úžasný parťáci, na vás je radost se dívat! Nejste náááhodou v Nevýchově?“ A druhá mamka na to: „Jéé, no jasně! Já si říkala o vás to samé!“ :) Díky za vše!

Pavlína Jirků

7 8

Po dcerčiných slovech si sedla celá sesterna i čekárna na „prdel“

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocené,ale ve vypatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali.Zajeté koleje od rodičů a okolí – ikdyž člověk v nitru věděl, že takto to nechci

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jit na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela, když jsme zastavily krvácení a naslepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, krupky napůl s brachou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Jitka

73 74

Učitelka mi říká: „Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo?“

To Vám prostě musím napsat… Před pár dny jsem psala o situaci, kterou můj muž skvěle zvládnul ve školce (státní). A dnes jsem šla pro Toníčka (3) do školky a byla tam ta učitelka, se kterou to muž řešil, respektive před ní. A úplně mě překvapila:

Učitelka: Musím Vám říct, že Váš muž to tady s Toníčkem skvěle ráno zvládá (vodí ho každé ráno). Před divadlem tady plakal a on to s ním vyřešil s klidem, na všem se spolu domluvili… opravdu úžasný.

Já: Děkuju. Taky byl moc rád, že to vše tak hezky proběhlo.

Učitelka: Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo? Že u Vás řešíte vždy vše v klidu, tak hezky spolu mluvíte. I tu adaptaci ve školce jste tak hezky v klidu zvládli… že si to tak trošku děláte po svým, že jo?

Já: Víte, hlavně se snažíme, aby jsme se všichni měli fajn a bylo nám spolu dobře. Snažíme se spolu mluvit o všem a hlavně na rovinu. Toník se pak dobře orientuje a je mu fajn.

Učitelka: Jojo, to jsem si všimla. S Toníkem se dá vážně na všem v pohodě domluvit…

Tak to jsem Vám fakt musela napsat. A to si občas doma říkáme, že to nezvládáme a pořád policajtujeme, moralizujeme… je fajn, že už to asi tak děsný není :) Milý víkend všem!

Lucie Jírová, Toníček 3 roky

12 13

S dcerkou (15m) jsme díky vám v pohodě zvládly očkování: ani nezaplakala

Děkuju za sdílení vašich zážitků z návštěvy lékařů, protože mě vždycky inspirujou a nakopnou, a úplně neskutečně jsme díky nim s vylomeninou (15m) zvládly očkování (poslední hexa)!

Den předem jsem jí nastínila co se bude dít, že pojedem autobusem k doktorce, ta si ji prohlídne a dá jí injekci, trošku jsem jí píchla nehtem do stehna, že takhle to cca bude bolet, a že bude možná plakat, ale neva, budem se pak objímat dokud to nepřestane bolet. 

Plus jsem teda Nině (a hlavně sobě slíbila), že se pokusím si „vybojovat“, aby nemusela u toho ležet, ale seděla mi na klíně. V den D jsme si to ráno ještě znovu zopákly a vyrazily. 

Je hustý co s člověkem (nebo spíš s „hodnou holčičkou“) udělá jen to rozhodnutí už předem, že možná bude v něčem dokorce vzdorovat. O to větší bylo moje překvapení, když doktorka sama navrhla, jestli si dceru na tu injekci nechci dát do manducy! To mi vyjelo obočí až dozadu za krk :D. Řekla jsem ale že ne, že bych ji chtěla mít na klíně. Tak to bylo úplně ok, akorát injekce nebyla do stehna, ale do ruky (i na to jsme ale byly připravený, že se místo může změnit).

Když přišla sestřička s injekcí, soustředila jsem se v tu chvíli hlavně na sebe, abych klidně dýchala, a přenesla ten klid na Ninu a cítila se u mě v bezpečí… Asi se to povedlo, protože malá se v pohodě nechala píchnout, a ani nezaplakala, jen na vteřinu maličko nakrabatila obličej (stejně je to zvláštní, protože doma pláče fakt skoro kvůli všemu a často…)

Doktorka se sestrou byly vykulený a ptaly se, jak je to možný, že to takhle hustě zvládla, tak jsem jim popsala naši přípravu – to na mě koukaly jak na blázna, ale zároveň říkaly, že to je super a že se s tím ještě nesetkaly. Mám radost! :) :) :)

Martina, 29 let, dcera 15m

18 19