Reakce okolí

Díky Nevýchově se cítím spokojenější, vyrovnanější a otevřenější

Na Nevýchově mě fascinuje řada věcí: Že to opravdu funguje. Jak rychle to fungovat začalo. Jak dokáže Nevýchova ovlivňovat i okolí, které o tom nic neví a ani vědět nechce. Jak dobře je kurz vystavěn a jak celou dobu graduje.

Díky Nevýchově se cítím spokojenější, vyrovnanější a otevřenější, doma je větší pohoda a klid, míň se křičí, zato víc naslouchá – těm druhým. Za největší úspěch vzhledem k dětem ale považuji to, jak se díky změně přístupu z učitelsko-policajtského na partnerský změnil náš vzájemný vztah.

I předtím jsem měla s dětmi moc hezký vztah, díky Nevýchově se však ještě mnohonásobně prohloubil, hlavně ze strany dětí – jsme si teď opravdu blízcí, bezvadně si rozumíme a mám pocit, že jsme opravdu na „jedné lodi“. a děti ke mně přistupují s mnohem větší důvěrou.

Katka Marešová, máma 3 dětí

45 46

Po těchto slovech si sedla celá sesterna i čekarná na „prdel“…

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše dcerka (6) a syn (2) chodí do Waldorfské MŠ, tak jsem vždy chtěla, aby děti měly za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocenné, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. Nevěděla jsem, co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím, jak na to, díky!!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ni musí být nepříjemné, a že její pocity naprosto chápu a že i mně to nebývá příjemné. Kdyby plakala, tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka, a ona šla k sestrám, podala jim ruku, poděkovala, rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla, nekecám, celá sesterna i čekarná na „prdel“. Já ji jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit, co chce, a šly jsme na nákup. Tam jsem ji nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bonbonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry. Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami, kolik je 7 × 1,5 Kč?“„10,5,“ jsem řekla – „Tak to na to mám.“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit. „Bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani.“

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. P.S.: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid, který jsem stále hledala, uvidíme, co bude dál.

Jitka

51 52

Jsem v 1. týdnu a úspěchy se dostavují. Dcera (6 let) je jak vyměněná. Výprava do školky se mnohem zlepšila, méně vztekání, na pouti a v obchodě bez problémů. Dokonce jsem na ni v obchodě pyšná – chová se slušně, neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu. To u jiných dětí nepozoruji. Evidentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá, dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky. Dřív to dopadlo tak, že jsem ji pakovala z kuchyně. Teď jsme si to užily, byla vděčná a byla sranda. Jsem na sebe pyšná, že jsem nebyla nervózní. Každopádně se vyvarovávám fyzických trestů. Dříve jsem byla jejich zastánce, ale teď vidím, jak je to hrozné. Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

53 54

U doktora v klidu. V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít, a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (poté, co jsme se tři týdny nikam ráno nemusely vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav. Ale otevřeně jsem jí říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dceři vždy řekly, co se bude dít, a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE). A pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a, světe, div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné. Ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky, Nevýchovo.

Eliška

51 52

Syn se umí za sebe postavit a domluvit se s ostatními

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to vlastně ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla, ještě než by to zmerčila jiná maminka, a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt, až tam nikdo nebude, a bla bla bla. Už by mě ani neposlouchal…

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu, mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :)

Bára Hamblin

52 53

Odběr krve. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte

Byli jsme s dcerou (3roky 10m) u lékaře. Podotýkám, že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problémů, jelikož vše předem probereme, i možnosti, které by mohly nastat. A lékaři jsou z toho v šoku.

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas, tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu boli, ale že nejhorší je to leknutí. Dcera byla naprosto klidná, říkala, že chce žlutou jehlu. Ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím, kdy nakázala sestra manželovi, ať ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat, že nechce zalehnout. Sestra rozkázala, a když ji manžel držel dle její představy málo, tak mu přikázala, že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky. V tu chvíli se spustila naprostá hysterie.

Zmítala se, křičela: Au, au, to bolí, tatínku, pusť mě, já nechci, abys na mě ležel, pusť mě. Kopala, křičela, že to bolí, ještě než ji sestra píchla, a opakovala – pusť mě, já to vydržím, nechci, abys mě držel.

Sestra se samozřejmě netrefila. Já se cítila hrozně. Byla jsem naštvaná na sestry, že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci to vydržet samotnou. Pak sestry zavelely, že to budou muset zkusit na zaprstí, kde to boli i víc. Manžel ji pustil, ležela, klidně, plakala, že nechce, aby na ní někdo ležel. Řekla jsem manželovi, ať jde dál. I když mi bylo jasné, že já ji neudržím, jelikož jsem v 8. měsíci.

Ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba. Sestrám se to nelíbilo, ale přestala jsem je vnímat, soustředila jsem se na sebe a na ni. Najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu s tebou. Věřím ti. 

Sestra píchla, dcera opakovala – au au to bolí, ale ani se nehnula. Říkám – já vím. Jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to.

Cestou k autu mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla. Tak jsem jí řekla, že ji neznají a nevěřili asi, že to vydrží. A proč mi nevěřili? Říkám, že oni to holt tady mají jinak, je pro ně jednodušší přikázat. A vědí, že dospělý dítě udrží, chtějí mít klid. A že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit. Že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já, ani táta jsme nevěděli, že po nás budou toto chtít, a nechali jsme se zaskočit. A příště to zkusíme rovnou jinak.

Pak všem ukazovala záprstí, kde to vydržela sama, a bylo vidět, jak je na sebe pyšná. A já byla na ni, na nás, taky. Děkuji, Nevýchovo.

Pavlína

51 52

Doma si hrajeme na doktora – dcera (2) vyšetřuje s pomocí nástrojů z lékařského kufříku na hraní plyšáky i nás. Vždycky si předem ukazujeme, co se bude dít, takže se doktorů vůbec nebojí.

Naše nedávná návštěva ORL včetně následné hospitalizace byla naprosto pohodová. Verča věděla, co přijde a proč, a já jsem tam byl celou dobu s ní. Celé vyšetření včetně kamery skrz nos vydržela. V nemocnici pak překvapila celý personál, když místo násilného držení jsme chtěli pár minut klidu a poté si nechala napíchnout kanylu. Byly tam slzičky, ale žádný pokus o útěk nebo vyvádění.

51 52

Kvůli výchově jsme spolu s tchýní několik měsíců nepromluvily

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku! Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

Marta

54 55

Často si myslím, že se od Nevýchovy vzdalujeme a že vlastně nevím, jak na to. A pak se stane, že syn (3,5) spadne při rozjíždění z kola a zlomí si při tom stehenní kost. Nepláče, mluví se mnou o tom, co ho kde bolí, potom mluví v klidu na sanitáře, ptá se, co s ním bude, vysvětlujeme, on to chápe, pláče, když má dostat injekci, ale drží. Je rád, že ví, co se s ním děje.

V ambulanci mu musejí dát dlahu, aby mu nožičku zafixovali před rentgenem, na slovo poslouchá paní doktorku a mě a spolupracuje, takže ho to nebolí. Rentgen bez stresu, všechno jsme to zvládli, i navrtání očička do holeně, aby mu mohli nožičku na 5 týdnů zavěsit. Byla jsem tam celou dobu a cítila, jak strašně mi věří, a proto to tak fungovalo. Takže díky za vedení tou správnou cestou, v takových chvílích si to člověk uvědomí nejlíp!

Petra Křenková

51 52

Tomášek (22m) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota, a protože loni 2× hospital. s průduškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr. se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr. koukaly, jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala, jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP. Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! :) Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a NV“.

Jana Ferkovičová (39 let), děti Ondra (9) a Tomášek (22m.). Nyní jsem na MD, jinak jsem účetní.

50 51

„Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná). Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat. Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali… Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení… Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

58 59

Nevýchova do ordinací patří

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět, co se bude dít. Je na něm (dle věku), jestli chce pak při výkonu (odběru krve, zavádění kanyly…) povídat, co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách apod. Že ustrašený, nejistý, nám nevěřící rodič = ustrašené, uplakané, nám nevěřící dítě.

Mám jednu příhodu, nevím, zda je úplně nevýchovná. K přijetí přišla téměř dospělá slečna. Spolupracovala, bylo jí vysvětleno, proč je potřeba zavést kapací infuzi, strach na sobě nedávala znát, rozhovorem jsme se ujistili, že všemu rozumí. Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař, já asistovala. Doporučovali jsme se uvolnit, vzájemně jsme vtipkovali. My s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné, spolupracující pacientka), ale ouha, žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout.

Různě jsme zjišťovali příčiny, zda je opravdu uvolněná, zda nechce pauzu. Až jsem se na situaci podívala jejím pohledem – ležím na vyšetřovacím lůžku, držím se, jsem statečná, však jsem téměř dospělá, v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.

A ted mi došlo, že ony fakt jen štěbetají o nesmyslech, spíš ruší, snad je ani nezajímá, že dcera je poněkolikráte píchána. Tak jsem se slečny zeptala, jestli by nechtěla, aby maminka s tetou počkaly na pokoji. S úlevou souhlasila, po jejich odchodu se rozplakala. Chtěla být před mamkou statečná, ta, která vše zvládne.

Ujistili jsme ji, že je to OK, podali kapesník, na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem, rodičům, nechat je vyplakat dělá strašně moc

Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr., proč odmítá EKG, že opravdu hodně přibrala a že se stydí. (Dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně.) Už po cestě mi vysvětlovala, že si to fakt nenechá udělat.

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení – necháme rozepnutou, přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem. Na tyto varianty MUDr. nepřistoupila, ale domluvily se, že až to bude možné, objednáme se a vyšetření doděláme. Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná, že to dokázala vysvětlit, sama si ujasnit, a ne jen vetovat.

Nevýchova do ordinací patří. Jednak, aby zdravotníci opravdu viděli pacienty, ne jen „další“, ale také aby viděli své hranice, naučili se je též respektovat a naučili se říkat partnersky, jak a proč co potřebují. Přetížený zdravotník = nicmoc přístup. Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví, máte můj obdiv a podporu…

Štěpánka Vaňková, zdravotní sestra, 41 let, máma 2 dětí (19 a 13 let)

52 53

Myslela jsem, že je to ten liberální styl bez hranic. Názor jsem změnila. Po týdnu v kurzu máme úspěchy

Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být. Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek. 

Já jsem typický rodič policajt. Jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak. Jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič. Také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem. Aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá. Nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné. 

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračoval. Nebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“. Na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a vtom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím. Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“.

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video. A podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy si děti dělají, co chtějí, a nic nerespektují, a tohle mně se vůbec nelíbí. Tak jsem to nechala být. Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se Vám, Katko): „Teda, jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy. Ta, co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala.“ (Ne­bojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte. A došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, jen nevěděla, jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát. Můj názor už nebyl, že „další, co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a to, že bych ráda zkusila kurz, podělila s kamarádkami. Ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd. Větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím, jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví, jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila. 

No a máme za sebou první týden. Již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :)), šťastná. A cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov. Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych Vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Alena, 29 let, syn 13 měsíců

53 54

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

52 53

Už v těhotenství má smysl naladit se na parťáctví

Jsem sice nastávající maminka, ale taky starší sestra dvou sourozenců, u kterých si dobře pamatuji „jejich začátky“. Když jsem v rodině oznámila onu novinu, spousta žen (babičky, tety, mamka a další ženy v rodině) mi hned začaly dávat rady, co všechno budu ve výbavičce nutně potřebovat a co a jak mám dělat a že to ony dělaly taky tak, a fungovalo jim to, a jak na dítě, aby dělalo to, co chci já.

A že mám v těhotenství hodně spát, že potom se už nikdy pořádně nevyspím. Těch rad jsem dostala opravdu spoustu a jednou z nich bylo nechat dítě vyřvat.

Až dnes jsem si po tomto vysílání webináře uvědomila, že spousta těch žen (rádkyň) nemají se svými dnes už dospělými dětmi vztah takový, jaký by chtěly. A kolikrát vnucují svoje maminkovské potřeby svým dospělým dětem, popř. jejich partnerům. Věty typu a ještě sníš tamto, a udělej mi tamto a běž ven, přeci nebudeš doma, a musíš to dělat tak apod.

Řekla jsem, že je čas na změnu, a už teď v těhu stavu si říkám, že nechci, aby moje děti jezdily ke mně jen z donucení. Ale abysme spolu měli vztah, který nám budou ostatní závidět.

 

Tereza Bartková

51 52

Babička teď jedná s dcerou jinak. A čertem už strašit nemusíme

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchyni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu. Jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic.

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde. Ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává ode mne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila.“ Pus­tila??? A ona za chvíli povídá: „Hele, čteš pořád ty články z té Nevýchovy, jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a teď mi to chodí do mailu. Já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý."

Čelist až na zemi. Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky.

A jako bonus: můj manžel, původně velmi výchovný – dnes super nevýchovný táta nápodobou. (Zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl.) Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2,5letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice. A ona na něj: „Hele, a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla. A později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala: „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto, než že ho odnese čert.“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl. A to je to paní učitelka!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře, jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“, a vysvětloval mi, že se to musí, a já se bála, že má třeba pravdu… A bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí. Díky, Nevýchovo!

Petra Koubová

51 52

Kamarádky psaly, že jim Nevýchova zachránila život

Mám doma 2měsíční miminko a Vy mi moc pomáháte, poslala jsem Vás i několika svým kamarádkám, taktéž maminkám, a i ony mi psaly, že jsem jim tím „zachránila život“.

Petra Vachušková

51 52

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

51 52

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

53 54