Přidávám zážitek pro mamky zatím nemluvících dětí: Matylda (1,5) v noci křičívá, nikdy nevím, co chce, tak jsem to zkoušela :

Pojď, vezmu tě k nám do postele" NE, donesu ti vodu" NE, přikrýt, odkrýt, chytnout za ruku, pohladit, ponosit, lehnout si k ní, NE, všechno ne.

Včera jsem se zeptala „co bys potřebovala?“, jen řekla „pos“ jako postel a nechala se přenést k nám do postele. Zírala jsem, jak to bylo snadné. A najednou mi nějak hlava nebere, proč si přidávám tolik práce a stále něco vymýšlím, když se mohu jen zeptat. Oni to nějak nakonec stejně řeknou, ne?

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje,… Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin). 

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Sice jsem ještě nedojela celý kurz, občas sama se sebou bojuju, ale například uspávání jsem přestala „řešit“ a nechala to na prckovi a funguje to :-) Žádný křik, sám si vleze do postele a v klidu usne. Děkuji :-)

1. Vcera vecer jsem se vratila do kuchyne po usnuti naseho 4,5mes Davidka uplne v soku! Nemohla jsem tomu uverit. Nemohl usnout, po nejake dobe jsem ho vzala na nasi postel a prestala tlacit na pilu, ze musi usnout.

Po chvili jsem mu zacala povidat co jsem mela na srdicku, vypadal dost cile, tak jsem mu rekla: Vis, Davidku, moc bych potrebovala vice rozumet tomu, co bys potreboval k tvemu usinani. Nekdy je to dost dlouhy proces a mam pocit, ze skoro spinkas a nakonec zjistim, ze potrebujes trosku napit, nebo prebalit, nebo naopak jen tak lezet v klidu. Maminka by potrebovala stravit jeste nejaky cas sama s tatinkem nez pujdeme taky spinkat. Nevadi mi tady s tebou lezet, ale byla bych moc rada, kdybych lepe poznala, co presne potrebujes, aby se ti usinalo lepe a rychleji."

V tom momentu, on nejakym zazrakem vylovil sam dudlik nekde za telem vzadu ze strany a drzel ho v ruce a jakoby mi ho podaval krizovym uchopem! Ja neverila ocim! Rikam, si, to je asi nejaka nahoda. Tak jsem ho vzala, polozila, ale on ho mel hned zas v ruce. Tak mu rikam, tak to je ten dudlik jenom? Dala jsem mu ho a on zavrel oci a okamzite usinal! (ne ze bych mu ho nezkousela pred tim dat!)

2. Zase ohledne spani. Odpoledne jsme se stridali s manzelem u usinani Davidka. Opravdu vypadal unaveny a na ten svuj mini spanek. Ovsem nedarilo se mu usnout. Pak prisel manzel rezignovane s Davidkem v naruci (po dlouhe dobe), ze to proste nejde a ja se zacala bavit s manzelem. Rikala jsem mu, mozna delame chybu! Mozna proste ho nutime spat v momente, kdy uz preskakuje ten svuj zabehly pozdne odpoledni spanek a uz ho nepotrebuje, proste chce byt vzhuru. V tom, kdy jsem to dorekla, se Davidkovi rozletel usmev na tvari a zacal se hlasite smat! Normalne se smal a koukal pri tom na me! Po druhe v zivote se nam zasmal! Tak jsme se smali vsichni spolu, protoze to mi pripadala i jako odpoved na to, co jsem prave rekla, i kdyz ne jemu, ale manzelovi a on to potvrdil :)

3. Oblikani/Pre­balovani. O moc se to zlepsilo. Plenecku si vybira sam, podle toho jak se mu libi barvicky na ni a pak mi ji necha mu ji v klidu nasadit. Vice se na nej divam a uzdzuju s nim ocni kontakt a to moc pomaha. Zadam ho o pomoc s prebalovanim, v podstate mi pomaha! Nekdy mi drzi celulozove ubrousky atd.. S oblecenim, taky si sam vybere, proste rucickou sevre jedno z toho a je to! Pak to jde o moc lip mu to oblect.

4. Mame obdobi, kdy se vseho dotyka, vsechno chce uchopit atd. Umyvani rucicek a obliceje a zadecku mame jako hru. Zpivame u toho pisnicku co vymyslel manzel. Kdyz umyvame rucicky, tak si je umyva sam pod proudem vody, protoze se chce vody dotknout. Je to az k nevire.

5. Pouzivame bezplenkovou komunikacni metodu. Obcas jsem mela ale pocit, ze ho tim obtezuji zvlaste v noci, kdy jsem vedela, ze musi, ale mel hlad a tim mi plakal u toho. Pak jsme se dohodli na tom, ze ho necham bez prebaleni, pokud uvidim, ze ma veliky hlad a jeste je ospinkany. A kdyz bude uplne probuzeny, tak se zeptam a jde se na to. Tim, ze jsem po prvnim tydnu vice komunikacni a vnimava na odpovedi, tak se nam neuveritelne zlepsila tahle metoda. Byly dny kdy jsme meli plenecku skoro uplne suchou cely den! Tohle uplne mym cilem sice nebylo. Ale jsme moc radi, ze krasne vycitime a nechame ho kakat mimo plenecku. Davidek je spokojeny jako blazen. Uz vim, kdy mi to da vedet a daleko lepe se to poznava.. Staci se totiz i zeptat: "Davidku, vidim ze potrebujes jit? Je to tak? A nozicky kopou a kopou :)

6. Navsteva pediatry. Pred tim, nez jsme se vypravili k doktorce, jsem mu naprosto detailne popsala kam se zitra chystame, v kolik hodin a jak to bude probihat a naprosto bez lzi, co mu bude asi doktorka delat, ze to bude trosku studit a pak ze muze zkouset neco, co ja nevim ted. Rekla jsem mu, ze s nim tam ale budeme oba dva a nemusi se tak bat. Poprosila jsem ho, ze bych potrebovala, aby se nanapal driv, idealne jeste pred tim nez se pujde, abychom tam nedosli hladovi. Byli jsme totiz objednani zhruba v hodinu kdy to vetsinou vychazelo na kojeni. A ono to opravdu fungovalo. Naprosto presne! Mimo to, nechal se naprosto vysetrit bez problemu, s usmevem. Usmival se na doktorku a bral jeji vlasy do rukou. Ta z nej byla v soku jak moc spolupracuje.

Dneska jsem to poprvé vyzkoušela. A zabralo to. Po večerech, kdy malá usínala horko těžko v deset a později, ve čtvrt na osm spinkala jak budulínek! Nevím, co je to za zázrak, ale děkuju :)

Malý / velký úspěch :) Moc ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek s naším Jeníčkem :). Včera večer jsme to časově trochu přetáhlli a z procházky jsme se vrátili už v době, kdy je Jeník (7m) zvyklý chodit spát. Nevypadal ale nijak unavený tak jsem jej nechala na podložce hrát si. Manžel navrhl, že uvaří rychlou večeři a jestli si dám s ním. Já že jo. Tak jo.

Jeníček si hraje na podložce v obýváku, my s manželem děláme v kuchyni večeři – za chvíli je hotová. Já se vrátím za Jeníkem do obýváku. On se na mně dívá a svou miminkovskou řečí mi povídá něco jako „Maminko já už jsem unavený. Už bych chtěl jít spinkat víš?“. Nojo… Večeře uvařená… Já hladová… Než ho umyju a uspím, bude to studené.

Tak jsem si klekla k Jeníčkovi a povídám: "Jeníčku ty jsi unavený a chtěl by jsi už spinkat viď? Já vím… Víš my jsme si teď zrovna udělali večeři. Potřebovala bych se ještě najíst víš? Pomůžeš mi ještě? Myslíš, že by to šlo ještě chvilku vydržet? Já tě pak umyju a půjdeme spinkat jo?

Jeníček se na mně podívá – v očích mu čtu, že jo. A zase si hraje. My večeříme, Jeník válí sudy po půlce obýváku, střídá hračky, výská a povídá a u toho na mně občas mrkne jakoby kontroloval jestli ještě jím :D. V klidu a pohodě jsem se najedla, napila. Pak vzala Jeníka, umyla ho, nakrmila a šli jsme spinkat :).

Já vím, někdo by mohl říct, že je to „malá věc“ ale já si myslím, že až tak malá není. Takhle nějak to u nás vypadá docela často a já si myslím, že když se společně učíme řešit malé věci, budeme pak umět řešit i ty velké.

Noční usínání a zpátky v dětský kůži (aneb jsem na sebe hrdá :D). Včera jsem chtěla Josefínu (4,5m) uložit trochu dřív, abych mohla pracovat. Ale jakmile jsem ji spící dala do postýlky, měąla samozřejmě oči dokořán. Tak jsem u ní seděla, držela jí ručičku, aby sebou neházela, a snažila se ji silou vůle uspat. Nic.

Koukala, pak začala už i kníkat a mně okamžitě jelo v hlavě: „Krucinal, spi! Vždyť už je pozdě a já potřebuju pracovat. Všechno jsem ti vysvětlila, tak hergot zaber!“ Už už jsem se začínala vytáčet, když vtom jsem si při pohledu na ty její ve tmě hledající očíčka vzpomněla na sebe.

Jak jsem jako malá ležívala v posteli, všude černo a zima a já nemohla zabrat. Tolik jsem chtěla být s našima v obýváku a usnout tam u nich u televize. V teple, v klidu, v bezpečí a bez všech možnejch bubáků, co mi určitě bydlej pod postelí.

A tak jsem Pepi vzala do náruče a odnesla si ji do houpátka k sobě do pracovny. Smála se na mě od ucha k uchu a po 20 minutách mojí nerušený práce zařezávala jak dřevorubec. :)

Milí v Nevýchově,

sleduji Nevýchovu už dlouho, začala jsem kvůli dvěma vyvdaným dětem a když byl vlastnímu synovi rok, vstoupila jsem do kurzu, teď v jeho 15 měsících pokračuji v kurzu novém. Chtěla bych se podělit o naše úspěchy i neúspěchy, protože perfektně ilustrují, jak rozdílné situace se dějí, když jsem v klidu, odpočatá, takzvaně u sebe a tak dokážu být i se synem a nikoliv proti němu, když někdy není po mém. 

O respektující přístup k nevlastním dětem jsem se snažila od začátku ještě před Nevýchovou, protože chci být všechno jen ne jako moje máma, typický policajt, a nesu si hodně bolístek, které se snažím si poléčit, a nechci, aby se děti, které se mnou sdílejí domácnost někdy cítili kvůli nám jako já kvůli své mámě. 

Jsem teď ve 3. měsíci a změny, které to s sebou přineslo nebo ještě přinese, jsou těžké pro nás oba. Jsem hodně kontaktní, ale už na těch jeho 11 kg přestávám mít sílu, a tak se ho snažím méně nosit, odbourat denní uspávání v nosítku a hlavně s ním za ruku ťapat od výtahu 20 schodů ke dveřím od bytu. Nebojujeme kdo s koho a jestli vyhraju já a nová situace se odehraje po mém. Jsme v tom spolu, pro oba je to těžké.

Příklad s uspáváním.
Když jsem šla poprvé uspávat přes den bez nosítka, zkusila jsem v posteli jako při uspávání večerním. Vysvětlila jsem situaci, ale asi málo, a hlavně do toho šla totálně nervní z výsledku. A tak se stalo, že během hodiny, kdy syn neusnul a chtěl si hrát, slézal z postele, tahal mě z ložnice, já ho dávala do postýlky a zkoušela odcházet, pomalu ztrácela nervy, že prostě neusne (spí klidně i 2,5 hodiny a já tak přijdu o potřebný odpočinek). Po skoro hodině a půl jsem nosítko stejně nakonec použila. 

Na druhý den jsem mu znovu vysvětlila, jak to bude probíhat, proč to tak musí být a že nemusí spinkat, jen bych chtěla být v klidu a odpočívat. Hodinu si v klidu hrál s dekou, ponožkama nebo polštářema a celou dobu vydržel v posteli. Pak začal polehávat a zkoušel spát, zpívala jsem mu, jak to děláváme večer, ale po 15 minutách už byl frustrovaný, že nemůže zabrat a tak mě začal tahat za ruku a že chce z ložnice.

Pustila jsem to a smířila jsem s tím, že to dnes nevyjde. Jen jsem ho ještě vzala do náruče, začala se s ním kolíbat a mazlit a ze srandy zpívala „Co by ti pomohlo, aby už jsi usnul, co by ti pomohlo, aby už jsi spal?“ A oba jsme se smáli a on byl najednou za dvě minuty v kómatu :)) Musela jsem smát. Snažila jsem se tomu nechat volný průběh a nedoufat, ale až v momentě, kdy jsem to úplně pustila a nechala to plavat, to vyšlo. Byla jsem na nás hrozně pyšná.

Příklad s odchodem.
Myslím, že na pomalu se blížící změnu syn reaguje, že ji cítí. Je teď na mě neuvěřitelně fixovaný a často ani táta mě nedokáže v některých situacích zastoupit. Spali teď u nás tchán s tchyní a na druhý den měli syna od rána cca do 14:30 hlídat, abych mohla jít pomoct manželovi do práce, jsme kolegové.

Už den před tím večer jsem jim syna nechala, když jsem jela jeho nevlastní sestry odvézt domů. Chtěla jsem, aby se s prarodiči na sebe trochu naladili. Dvakrát jsem mu před odjezdem říkala, kam jedu, proč a na jak dlouho, co to znamená pro něj a že koupat a ukládat budu já. Přišlo mi, že mě nevnímal, byl zabraný do hry s dědou, ale už jsem musela jít, aby holky byly doma včas. A to mě tchyně ještě pobízela, ať se zdejchnu, aby si toho nevšiml. Tohle dělat nechci a nebudu.

Byla jsem pryč 35 minut, z toho 25 minut prý hystericky probrečel, když jsi všiml, že tam nejsem, opravdu mě nevnímal. Nešlo ho utišit, dokud jsem nepřišla. To mi moc klidu před druhým dnem nedodalo.

Ráno vstal naštěstí dobře naladěný a měli jsme prostor, abych mu celkem třikrát zopakovala, jak bude jeho dopoledne vypadat, že se nemusí bát nechat se přebalit, ať najdou, jak jim to vyhovuje, kdy přijdu a hlavně, že „máma se vždycky vrátí.“ Věděla jsem, že něco z toho pobral.

Když jsem odcházela, jen zkrabatil bradičku a měl skelná očka, ale plakat nezačal a podle prarodičů neplakal za celou dobu a byl úplně v pohodě, hezky si hráli, i přebalování bylo OK, zpívali mu, jako to děláme spolu, jen si našli jiné přebalovací místo, které sám chtěl, gauč v obýváku. Akorát skoro nejedl a to dělá vždy, když nejsem s ním. Vím tedy, že 100% v pohodě nebyl, ale snad pochopil, že je na mě spolehnutí, zbytek dne jsme spolu strávili jen hrou a mazlením a měl báječnou náladu. Byla jsem na něj tak moc pyšná!

Tak to je pár střípků z naší společné cesty. Pořád si říkám, že když si mě vybral, ví snad proč, a že to snad bude hlavně proto, že i když nejsem a nikdy nebudu dokonalá máma, budu vždycky upřímná, ochotná se omluvit, pracovat na sobě a hledat lepší řešení.

Díky Vám, že tu jste.

Posledních 14 dní Ondrášek (15m) špatně usíná, vyhazuje mlíko, lomcuje s postýlkou, křičí, až se dáví. Zkoušeli jsme odcházet, zase se vracet, usínat s ním, povídat mu, co jsme za den dělali a že už bychom chtěli odpočívat a dát si nohy nahoru, ale přišlo mi, že to nefunguje, že spíš usne vysílením.

Dnes ho nesu do postýlky a jekot, jen se k ní přiblížím. Posadila jsem ho na naši postel a ptám se, tobě se nechce do postýlky?
On mi normálně odpověděl :D NENE.
A co by ti pomohlo hezky usnout?
Lehl si na naši postel, řekl hají a usmál se :).
Dala jsem mu mléko, koníka, přikryla, políbila a odešla jsem. Počítala jsem s tím, že přijde. Nepřišel, spinká a já se tu můžu zbláznit radostí ;).

Po 3 týdnech Nevýchovy mne nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí doma se zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak nevědomě ho začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnáním.

Uspávání. Dneska to zase trvalo dlouho. Než jsme si všechno pověděli. Než jsme se pomazlili. Než jsme se zasmáli a zablbli s peřinou. Než jsem syna uložila do jeho postele a vyladili jsme, jak chce být přikrytý. Dneska byl zase výjimečný den, kdy mám právo držet v náručí tvorečka, který má ke mně takovou důvěru, že mu má přítomnost usnadní usínání. Chápete to? Celý dva roky jsem se na to koukala špatně!

Usínání je nejkřehčí chvíle každého člověka a já se toho bála, co zas bude problém, kde to zas nepůjde, jak zas budu unavená nebo budu chtít dělat něco jinýho, třeba uklízet (taková kravina!). Už dlouho si usínání v podstatě užíváme, ale furt jsem měla v sobě to nastavení, že by měl usnout rychle a moc se s tím nepárat. Dneska mi to konečně docvaklo.

Ahoj všem, chci se s vámi podělit o pokroky našeho Pepíčka (13m). Už začal tento týden chodit a hned mě vyvedl z míry…(příjemně:-)

Dopoledne když už byl asi tak 2 hodiny vzhůru od rána, mě chytil za ručičku a vede mě k postýlce a říká „hají, hají“. Tak jsem ho položila do postýlky a on během pár minut usnul. Byla jsem jak „v jiříkově vidění“ (Nebyla to jednorázová akce, ale opakuje se to)
Že by ho naše „nevýchovné“ vedení pomalu učilo poslouchat své potřeby…

• Tati, lehneš si se mnou na chvilku?
• Jasně.
• Ale jestli nechceš, tak ne.
• Já chci.
• Ale kdybys nechtěl, tak ne.
• Tak ne.
• Jen na chviličku a pak už můžeš jít, jo?
• Dobře. 
• Můžem se tak dohodnout, tati?
• Můžem.
• A seš spokojenej?
• Jsem a ty?
• Já taky, oba jsme spokojení.
• Super.
• A dáš mi pod polštář tajně bonbonek jako paní učitelka ve školce?
• Dám, až se vzbudíš, tak tam bude.
• Ale jen když půjdu hned spát.
• Dobře.
• A když nepůjdu hned, tak mi ho tam dáš taky, protože mě miluješ…
• … štěstí…

Uspávání jsem měla tak napůl zvládnuté, jako že když se mu spát nechce, tak prostě uspat nejde, vždyť já taky neusnu na povel. Ale když se mu spát chce… Aby usnul, potřebuje moji ruku, které se dotýká rtíkama a jazýčkem.

Naučila jsem se (teď od vás ) opravdu se uvolnit (jenže někdy se tak uvolním, že usnu taky :-) ) zavřu oči a za chvilku spinká.

Je to tak jednoduché a kouzelné. Nejvíc je to kouzelné při uspávaní přes den, kouká se na mě a usmívá se, vypadá, že se mu ani spát nechce a za chvilku krásně spí. Děkuju. 

Nám už se s dcerkou (4 roky) také daří zvládat spoustu věcí daleko lépe a většinou jsem to já, kdo si musí přiznat pravdu.:) A jsem za to moc ráda. Jednou jsme šly spát a dcerka ne a ne usnout, pořád chtěla další a další pohádku, ukolébavku, pak ještě znovu za mnou do postele, už jsem začínala pěnit. Plakala.

Nádech, výdech. „Beruško, já vím, že se ti nechce spát, já bych si taky ráda ještě hrála, ale zítra obě vstáváme a čeká nás perný den. Když se dobře vyspíme, půjde nám to líp. A já se moc těším.“

Čekala jsem další vlnu ALE…ale slyšela jsem něco neskutečného. „Mami, jsi stejně fajn, tak dobrou.“ Na tohle nikdy nezapomenu, díky Nevýchovo.

Z půhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit proč mi to vadí a stát si za tím. Nepodvádím a 5min pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5min už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :)

Náš Jeník (8m) posledních pár dní usíná sám v postýlce. Vycítila jsem, že když ho teď uspávám já, spíš ho to ruší než by mu to pomohlo usnout. Takže dostane mlíčko nebo čajík, pusu, položím do postýlky, dám hračky, roztočím hrací kolotoč a jdu. Půl hodinky se válí, povídá si, občas zamrčí. On takhle mrčí vždycky, když usíná – je to mrčení ve stylu: „Hmmm, mmm – lidi já jsem unavenej. Jdu spát.“

Dneska ale ne. Dneska mrčel jinak a já v tom vnímala „Mami já bych tě teď tady potřeboval víš?“. Tak jsem si ho vzala k sobě na postel. Tulil se ke mně a nevěděl jak se přitulit co nejblíž. Za 10 minut usnul a teď spinká jako andílek ❤️.

Kdybych nebyla v Nevýchově asi bych poslouchala názory typu: „Musí si zvyknout!“ „Rozmazlíš ho!“ „Pak už se to neodnaučí!“ Místo toho poslouchám vlastní srdce a mám z toho radost :). Tak třeba budete mít taky :).

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Jsem sice nastávající maminka, ale taky starší sestra dvou sourozenců, u kterých si dobře pamatuji „jejich začátky“. Když jsem v rodině oznámila onu novinu, spousta žen (babičky, tety, mamka a další ženy v rodině) mi hned začaly dávat rady, co všechno budu ve výbavičce nutně potřebovat a co a jak mám dělat a že to ony dělaly taky tak, a fungovalo jim to, a jak na dítě, aby dělalo to, co chci já.

A že mám v těhotenství hodně spát, že potom se už nikdy pořádně nevyspím. Těch rad jsem dostala opravdu spoustu a jednou z nich bylo nechat dítě vyřvat.

Až dnes jsem si po tomto vysílání webináře uvědomila, že spousta těch žen (rádkyň) nemají se svými dnes už dospělými dětmi vztah takový, jaký by chtěly. A kolikrát vnucují svoje maminkovské potřeby svým dospělým dětem, popř. jejich partnerům. Věty typu a ještě sníš tamto, a udělej mi tamto a běž ven, přeci nebudeš doma, a musíš to dělat tak apod.

Řekla jsem, že je čas na změnu, a už teď v těhu stavu si říkám, že nechci, aby moje děti jezdily ke mně jen z donucení. Ale abysme spolu měli vztah, který nám budou ostatní závidět.

Moc děkuji za webinář. Mám doma 4 měsíčního kloučka, takže vše, co padlo jen znovu a znovu otevíralo aktuální situace. Krásně se mi ukázalo, že jsem konečně vykročila správnou cestou k té malé osůbce.

Když jsem se vrátila z porodnice, byla jsem vystresovaná. Tolik jsem se těšila na to malé štěstí a najednou tu bylo ONO. Malé nanicovaté COSI, co pořád řve, nenechá mě vyspat, nic s ním neudělám, … Napadaly mě strašné myšlenky typu- „Jsem hrozná matka.“, „Nikdo se o něj nebudu schopná postarat.“, „Ať už si TO konečně někdo odnese.“ , „S kýmkoliv se bude mít lépe.“…

Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná matka, co už nemohla dál a tak započala nová taktika vymyšlená manželem. Do půlnoci se o malého staral manžel od půlnoci já, aby se vyspal do práce. Vydržela jsem týden a i ten se zdál jako nekonečný. Bohužel manžel asi nemá potřebnou snahu a touhu zjistit, co je špatně. Takže když malý stále plakal a on už vyzkoušel vše od A do Z, tak ho prostě odložil do postýlky a nechal ho vyřvat. Ano, mělo to svou jistou výhodu. Malý byl tak vysílený, že poté co kolem 10 padl, tak spal až do 2, 3 ráno… ale za jakou cenu?

Po týdnu jsem už nemohla poslouchat, jak malý beznadějně pláče a volá mě. Uvědomila jsem si, jak strašně se musí cítit. Jakou beznaděj a smutek musí zažívat. A to jen proto, že jsem od něj de facto utekla. Řekla jsem si DOST a začala jej sama uspávat.

Vzala jsem jej do náruče a začala broukat kousek písničky pořád dokola. Nervozně jsem čekala, kdy konečně usne. Hlad v břiše hlodal. V hlavě myšlenka- super zase nebudu mít ani chvíli pro sebe, můžu se akorát tak rychle navečeřet, osprchovat a honem spát…

Večery byly stále peklo na zemi. Jen co se blížil večer, měla jsem křeče v břiše, malý mi dokonale zrcadlil mou náladu… Sice to byl pokrok, už jsem tu byla s ním, pro něj, ale stále to nebylo ono. Stále byla někde chyba. Až nedávno mi to došlo…

A uspávání dnes?

Malého nakojím, položím do postýlky, lehnu si vedle do postele a pokud chce (někdy se mi zdá, že mě odstrkuje a chce mít svůj prostor, svůj klid) tak jej držím za ručičku. Nezpívám, nebroukám, nemluvím, jen tam jsem. A to je přesně to, co potřebuje. Jenom vědět, že tam pro něj jsem, že není sám.

Zkrátka a dobře, děkuji za tento webinář i za mnohé jiné zajímavé a oči s duší otevírající články, které mi chodí na e-mail. Přiznám, že ještě nebyl jediný článek při kterém by slza neukápla.

Vaše články jsou hluboce zasahující do citů a snad i díky tomu, tak pomáhají. Protože to ,co si prožijeme, jen tak nezapomeneme. Děkuji mnohokrát za prožité. Že i díky Vám mám v postýlce parťáka a ne ONO.

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje.

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Včera jsem dávala spinkat dceru (19 měsíců). Běžně usíná tak 45 minut, vstává v postýlce, mění jeden dudlík za druhý, kroutí se, několikrát chce napít atd. Není to nijak dlouhá doba, ale chodí do postýlky až v půl deváté, to už pak počítám každou minutu :D.

Tak říkám: Laury, jsem už unavená a potřebuji si odpočinout. Co by ti pomohlo, aby se ti hezky usínalo? Ticho, žádná odpověď. Tak jsem navrhla: zazpívat písničku – kroucení hlavou ne ne. Můj zpěv je nic moc :D. Tak že bychom už byly potichu? Okamžitě začala kývat, že ano. Otočila se na bok a v klidu usínala. Trvalo to půlku času a já nebyla nervní, že strávím u postýlky celý večer :)

Před hodinou jsem šla ukládat starší dceru (20m) a ještě teď jsem naprosto ohromená, překvapená a pyšná na nás obě.

Anička seděla v postýlce a brečela. Říkám jí: vidím, že se ti moc do toho spinkání nechce, co? tak co by ti pomohlo? co bys potřebovala? odpověď – štávu. Hotovo :) Poprvé mi odpověděla, co by chtěla.

Popravdě, když jsem se jí ptala, co by jí pomohlo, čekala jsem mlčení, respektive pláč, jak tomu bylo už asi 200×…nechápu, jak jsem ji mohla tolik podceňovat, je skvělá a učí se to pomalu s námi :) díky vám!!

Teraz, po 4 mesiacoch, čo som sa stretla prvý krát s Nevýchovou, nám konečne funguje „uspávanie“. Problém bol v preťažení dieťatka. Dcérka síce odpovedala na otázku či chce spať NIE, ale myslela tým, že sa jej nedarí zaspať!!!

Prvé zlepšenia v uspávaní nastali už skôr, keď som ju začala počúvať. Ale cítila som, že stále to nie je také prirodzené ako by malo. Teraz som sa začala aj pozerať, nielen počúvať, a už je to tak ako má byť 😀

Chcem sa poďakovať za to čo robíte. A že to robíte dobre. Obrovské ďakujem 😘

Moc děkuju za super tipy a rady!! Opravdu to funguje.
Můj syn (4 měsíce) při uspávání většinou nepláče. Někdy mu to ale déle trvá. Určitě to bylo tím, že já jsem byla nervózní z toho, že nemůže zabrat. Pochodovala jsem s ním po ložnici sem a tam, houpala ho a pomalu se vytáčela nad tím, že prostě nezabere! Dneska jsem na to šla jinak.

Než jsme šli do ložnice, v hlavě jsem si nastavila, že i kdyby nemohl usnout, nebude mi to vadit. Že nic lepšího než být se svým synem na práci stejně nemám, tak co. Tahle myšlenka mi pomohla nevytočit se.

Syn při uspávání sebou divně házel a kopal nohama. Říkala jsem si, že ho asi bolí bříško. Po chvilce jsem si ho položila na postel a zeptala se ho, co by potřeboval k tomu, aby se uklidnil a dobře se mu spinkalo. Zeptala jsem se 2×, protože poprvé se na mě nedíval.

Chvíli na mě koukal a pak se zatahal za pyžamko. Uvědomila jsem si, že je nové a má ho poprvé. Podívala jsem se, jestli ho někde netlačí třeba. Rozepnula jsem mu jednu patentku u krku a dvě na každé noze. Vzala jsem ho nazpět do náruče a za 3 minuty spinkal. Moc Vám děkuju!! Je to skvělý pocit pochopit, co ho trápí, změnit to a vidět, jak se cítí líp ❤

Minulý týden jsem dokončila kurz. Celou dobu jsem byla v úžase nad tím, co jste vytvořili, nad každým videem, nad každou větou, co tam zazněla…, nad vašemi reakcemi na facebooku, nad články, nad webinářem… A občas se sama sebe ptám: „Je to vůbec možné? Spadli jste z nebe?“ (myšleno pozitivně, jsem věřící) Ale doopravdy! :)

Mám 9 měsíčního chlapečka a často mi nebylo v mém čase s ním dobře, hlavně ze začátku. Toužila jsem po něčem, co by mi pomohlo, co by nám pomohlo, aby moje nastavení nebylo jen, že to musím nějak vydržet…

Až jsem jednou viděla na FB článek o uspávání. Měli jsme s tím zrovna problém, tak jsem si to přečetla a byla jsem v šoku. Co? Co se to teď stalo? Vůbec jsem nečekala, že tam najdu něco tak krásného a nepovrchního, osobního, vztahového, respektujícího.

A tak jsem šla do rodičovského seriálu. A znovu…Úžas… Tohle je pravda a dává to smysl. Tohle je to, co chci, to po čem toužím. A tak jsem šla do kurzu, přestože jsem nějakou dobu žmoulala kreditku v ruce, jak jsem nechtěla dát tolik peněz…

A pak to začalo. Wow, wow, wow… Pouštěla jsem to znovu a znovu, nemohla se dočkat druhé půlky týdne. Brečela u audií… Říkala jsem si: "Jak může mít někdo tolik vhledu? Kde se bere ta obrovská moudrost? Ta citlivost, lidskost, a přitom prostá čistá jednoduchost bez jakýchkoli taktik a nadřazených postojů.

Nemám slov. Je to krásné. Je to nebeské. Obdivuji vás. Jste krásní lidé. Úžasní. Přinášíte světlo, lásku, přinášíte dobro. Jste inspirací pro mraky lidí a přinášíte nový svět pro děti a jejich rodiče. Je to velké a je to krásné.

Těsím se, že vás budu dál číst a vídat a že náš svět s malým Alexem bude tak prostě nádherný a pohodový, jak jen může být.

Ještě jednou děkuji.

Díky za průvodce, v posledních týdnech jsme trávili několik nocí různě mimo domov a to byl vždycky kámen úrazu pokud šlo o usínání, teď to zvládáme dobře až skvěle – hlavně díky tomu, že jsem přestala, jak píšete, tlačit na pilu. Stokrát otáčet do „správné“ spací polohy (došlo mi, jak by bylo asi mně), stokrát natahovat odkopanou peřinku, stokrát vracet do pusinky dudlík…

Nechávám syna (7 měsíců) ať se uvelebí jak chce, maximálně pomůžu se zapomenutou ručičkou, a i když sebou šije sebevíc, když mu nevnucuju svoji představu o jeho spánku a jsem vedle něj v klidu, můžu sledovat, jak má menší a menší očička, za chvíli sebou přestane mlít sám od sebe, zaposlouchá se do písničky nebo do vyprávění a za chvíli usne.

Úspechy sa na nás valia jeden za druhým… mám z toho veľkú radosť… neznamená to, že nedochádza k vyhroteným situáciám, znamená to, že ich zvládame do troch minút a len málokedy prepuknú v hystériu… vlastne si už ani nepamätám naozajstný polhodinový hysák 😊

A aby som nebola len v rovine teórie… Miško 20m mával veľký problém s denným spánkom – uspávala som dve hodiny a on spal hodinu… na porazenie…

Prestala som byť za jeho spánok zodpovedná, resp som mu tú zodpovednosť predala – potrebuje s tým však ešte často pomôcť, lebo zabúda, v zápale hry, že je unavený… takze namiesto zalahnutia do postele o 12:00, nechám ho hrať sa ďalej… a okolo 12:30 sa mu v hre prestáva dariť, sadnem si k nemu a skúsim “potrebujes pomôcť?”

On reaguje “neeeeee” a hodí sa o zem – zlatko, ty si už unavený? on na to “aaaaaňo” a hodí sa mi okolo krku… “Miško čo by si teraz potreboval?” Pýtam sa… “hají” odpovedá a hlavičku si položí na moje rameno… “dobre, dám ti čistú plienku, urobím mliečko a pôjdeme si oddýchnuť, šlo by to?” – úplne pokojný “aňo, momo, hají” momo je mliečko…

V klude ho prebalím, urobím mlieko a ideme spať, zaspáva do 10 minút a spí 2–3 hodiny…

Včera jsem dcerce večer v posteli vysvětlovala, že mě nebaví tam s ní dvě hodiny ležet, než usne. Že bych ráda byla chvilku s tátou sama a povídala si s ním, což prostě přes den nejde, když se věnuji hlavně jim. Ještě jí říkám, že většinou usnu dřív jak ona a pak nestihnu vůbec nic.

Ona chvilku mlčela, pak začala mlaskat, dělat různý zvuky a tak.
Normálně bych vyletěla, ať je potichu ať už konečně spí…ale, tak jsem se nadechla a říkám: Kristýnko…a než jsem se stihla zeptat, proč to dělá, tak mi říká: “Ale maminko, já tě jenom budim, aby sis stihla popovídat s tatínkem” 😀

Ahoj, u nás se stal včera ZÁZRAK.
S Eliškou (6 let) jsme měli domluveno, že se jí v 7 hodin večer zeptám, co chce ještě udělat, než půjde spinkat. Několik měsíců to fungovalo, ale poslední dobu už si začala vymýšlet stále další a další aktivity. Včera večer opět.

Tak jí říkám. Víš co Elí? Já to nechám na tobě, kdy půjdeš spinkat. Jen mysli na to, že je potřeba ráno vstávat do školky. Elí jen tak zamručela, že jo.

A co to? Neuplynulo ani 5 minut a Elí se zvedla od kreslení, a začala se převlékat do pyžamka. Oblečení pěkně srovnala na židli (jindy to vypadá tak, že jedna ponožka přistane na stole, jedna za postelí, tepláky pod stolem a tričko na chodbě), pak si vyčistila zoubky, kartáček umyla a uklidila (jindy zůstane neumytý kdekoli), a zalezla s plyšáčkem do postýlky (obvykle po mě chce, abych jí ho přinesla). Super paráda klídek, přečetla jsem jí pohádky a za chvilku spinkala.

A ráno – další ZÁZRAK, Elí se probudila v 6.45, koukla na své hodinky a zděsila se, že už se musí jít do školky. Říkám jí, Elí, ještě máš hodinku čas, podívej, malá ručička je na sedmičce, ne na osmičce. Elí vylezla z postýlky, oblékla se, nasnídala a zavolala na mne, že můžeme jít.

Já ještě neměla pověšené prádlo, co se v noci vypralo, tak si Elí mezitím ještě povídala s dětmi, co čekaly na zastávce na autobus do školy. A v 7.30 jsme byly ve školce. A dříve? Elí vylezla z postele obvykle v 7.30 a několikrát šla do školky nenasnídaná a neučesaná.

Tak se s vámi chci podělit, jakou mám radost z mého vztahu s dceruskou 15m. Sama si už několik měsíců říká, kdy chce jít spinkat, jak přes den, tak večer. Zamává pohádce, zavře počítač, vezme mě za ruku a jde do pokojíčku, kde do 10 minut sama usíná.

Poslední týden na ni nechávám i rozhodování o tom kdy chce prebalit, hlavně, když je pokakana. Zeptám se, jestli prebalime a většinou je odpověď, že ne, tak ji jen řeknu, že až bude chtít, ať mi řekne. Většinou do pár minut si jde sama lehnout na prebalovak (má ho na zemi) :D a je toho takhle spousta:)

Mám z toho vlastně hroznou radost, a to hlavně proto, že najednou nemám za všechno odpovědnost, jsou to její rozhodnutí a ona je jich úplně v pohodě schopna. A vím, že bez Nevýchovy bychom to takhle nikdy neměli. Takže díky díky díky,😘😘😘

Moc vám děkuji za rady jak uspávat. Dnes jsem zkusila poprvé a zabralo to vlastně okamžitě. Mám syna 5 týdnů, od návratu z porodnice ho každý den trápí bolesti bříška ať jím co jím. Někdy proplakal celý dny. Můžu vám říct, že ho vážně zbožňuju a furt na něj civím jak je úžasný zázrak, ale ten řev teda nenávidím a když k tomu přidá slzy a nemůžu mu pomoct, tak je to psychicky velmi náročný. Ale to jistě znáte.

Zkoušeli jsme asi všechno a teď posledních pár dní už je to podstatně lepší, myslím, že konečně zabírají probiotika. Nicméně velkou část dne když nespí, tak brečí a já mám pocit, že absolutně nic nestíhám, ani jíst a že to není šťastný miminko. Po každým kojení se děsím, jestli si odříhne a jestli ho zase bude bolet bříško.
Samotný kojení mám ráda, tu blízkost mezi námi a když vidím jak je uvolněný a spokojený. Přes den má taky problém s usínáním, spí v podstatě jen v kočárku doma neusne a nebo spí jen s mojí asistencí.. Houpání, neustálé vracení dudlíka…

A tak jsem zkusila vaše rady, pak ho šla přebalit a on v klidu ležel a připažil a čučel na mě. Tak mu říkám… Ty chceš takhle do úvazu? A on se na mě usmál. Tak jsem ho tak dala do velký látkový pleny, položila do postýlky, on na mě zase upřeně koukal, tak říkám chceš dudlík? On zakňoural, dostal dudlík a čáry máry Kubík spokojeně spinká, neuvěřitelný, až jsem z toho měla husí kůži.

Zkusím se s ním domluvit i přes den co potřebuje.

Mila Nevychova,
Len sa chcem podelit o radost ze ste sa mi priplietli do zivota. Nie je vsetko vzdy dokonale, urcite mame co zlepsovat, ale ked vidim tie drobne uspechy a to ze naozaj sa da byt partakom aj s 20mesacnym dietatom, som nesmierne stastna. Napriklad dnesne uspavanie, vysla som z izby s usmevom ktoreho som sa este dlho nevedela striast.

Maly bol uz unaveny, mali sme narocny den, ale videla som na nom ze mozno prave preto bude uspavanie dlhsie ako zvycajne. Bol takpovediac pretoceny, salel sa na posteli a ignoroval moje pokusy o uspavanie. A stale mi vo svojej reci vravel ze sa chce ist hrat.

Keby som nepoznala Nevychovu urcite by som trvala na svojom, je neskoro, bol dlhy den a treba spat. Ale s Nevychovou som proste len pocuvala co mi chce povedat a respektovala to. Volal ma hrat sa tiez, ale povedala som mu ze ja uz ostanem lezat, ze som unavena, ze ked bude chciet spinkat nech pride ku mne. Len sa zasmial, vytiahol si 3 auticka a 5min sa intenzivne hral, vrcal a prehanal auta po celej izbe.

Potom prisiel k posteli, zas sa len zasmial a povedal „spinkat“ (v svojej reci). Vyliezol ku mne, pritulil sa a do dalsich 5 min tvrdo spal. Mozno uplna malickost, ale pre mna krasny pocit ze si rozumieme.

Obrovske dakujem Nevychova, takychto malickosti je denne nespocetne pri ktorych si uvedomim ze keby som nemala Vas, asi by dopadli inak …😘

Na začátek musím říct, že spánek byl u nás problém snad od chvíle, kdy jsme přijeli z porodnice. Prošli jsme si různými fázemi od šátkování, houpání na míči až k docela násilému držení na zádech a přejížděním plínkou po obličeji (na to teda hrdá nejsem).

Pak přišla Nevýchova a já o celém procesu uspávání začala přemýšlet jinak. Za prvé jsem si uvědomila, že jsem chodila uspávat se strachem, jak to zase dopadne, a to prostě dítě vycítí, za druhé jsem moc nepočítala s měnícími se potřebami svého syna. Tak jsem to jednoho večera zkusila.

Zaprvé jsem se „odvážila“ dát mu lahvičku do postýlky, aby se napil sám, protože u mě v náručí se prohýbal. Ejhle, můj zajetý styl už nebyl aktuální. Moje dítko se začíná osamostatňovat. To byl první velký objev.

Přesto ale lahvička v postýlce nestačila. Po chvíli „klácení se“ v postýlce ze strany na stranu, jsem řekla: „Koukám, že ti nějak nejde usnout. Co bys potřeboval, aby to šlo líp?“

Chvíli jsem s napětím čekala, jestli odpoví. Začal si sahat na nožičky a tahat za ponožky. Říkám: „Tobě vadí ty ponožky? Je ti vedro?“ Sundala jsem je, on si je chvíli prohlížel a pak si lehnul. Chvíli se ještě převaloval, byla jsem u něj, ale uklidnil se a usnul asi dvakrát rychleji než obvykle. Místo hodiny jsme uspávali půl. Jakou já měla radost. Je to asi dva týdny a žiju z toho pořád. :-)

Přeji všem pohodové uspávání plné pochopení.

Krásné ráno, jdu se podělit o nás úspěch.

Psala jsem tu, že nedokážeme odbourat s dcerkou kojení, potom přišla sem tam nějaká vlaštovka, ale vše zase sklouzlo do normálu.

Před čtyřmi dny ve mě uzrálo konečně přesvědčení, že už to jinak nepůjde, sedla jsem si s dcerou a řekla jí, že přes den a noc nechci už kojit, že tulit se budeme kdykoli budeme mít chuť, na uspávání si kojení ponecháme, ale že víc kojit nemůžu, protože už na to nemám sílu s cítím, že jsem na ni nepříjemná a to nechci.

Zeptala jsem se jí, co by jí to ulehčilo, co by v noci chtěla jako náhradu a dcerka řekla, že sušenky a mlíčko s grankem.

Tři noci to přesně tak děláme a jsme obě spokojený.

Díky za rady ohledně odstavení, které jsem tu načerpala a přeji krásný den!

Jen doplním, že místo mléka s grankem už poslední noc stačila voda a za sušenky taky časem vymyslíme zdravější náhradu, ale ted jsem maximálně spokojená s tím jak to je…

.....

Přátelé, PATOU NOC dala dceruška komplet bez probuzení během noci. Tedy bez sušenek, mlicka s grankem a vody!!! Věřila jsem ji a ona mé očekávání předčila 💗💗💗 je skvělá…

Mám za sebou čtvrtý týden kurzu a chci se svěřit se včerejším uspáváním mojí 13ti měsíční dcery Sylvinky.

Před Nevýchovou bylo uspávání náročný, byla jsem dost nervózní, že rychle neusíná, že brečí, že už chci mít chvilku klidu, atd. Po prvním týdnu kurzu jsem se uklidnila, netlačím na uspávání a trpělivě čekám, až usne a jsem s tím vnitřně v pohodě.

Máme svůj rituál, který včera také proběhl a už byla v postýlce a asi po dvacáté se přetočila na záda, na druhou stranu postýlky až se postavila a koukala na mě, jak ležím na posteli. Vstala jsem, obejmula ji, hladila po zádech a říkala, že vidím, že jí nejde usnout a co by jí pomohlo… bez odpovědi, tak jsem jí držela a hladila a po chvíli jí položila, přitáhla si k sobě mojí ruku a tak jsem jí dál hladila.

Otočila se, tak jsem si lehla. A co dál? Znova se postavila, tak jsem se zase zvedla, naklonila se k ní, ona otevřela pusinku a vypadnul jí dudlík a otevřela pusu ještě víc, což dělá vždy, když mi chce dát pusinku, tak jsem se k ní přiblížila, dostala jsem pusinku, pak si sedla, vzala si dudlík, lehla si, otočila se ke mně zády no a během chvilky usnula.

Sedla jsem si na postel a začala plakat a děkovat za kurz, protože bez něj bych takové uspávání nezažila … mám plné oči slz i teď, když to píšu a říkám si, že to snad ani není možný … když jsme si odpoledne totiž hrály, tak jsem jí řekla, že bych chtěla pusinku a ona začala kroutit hlavou že neeee a tak jsem se tomu smála a ona taky a večer pusa jak vyšitá :-)

Děkuji Nevýchovo

Zdravím, asi mi budete muset dát vaši adresu, protože Vám chci poslat medaili!
Dneska jsem poprvé vyzkoušela vaše metody, s miminkem jsem mluvila a před spaním mu řekla, proč chci, aby spinkal, byla jsem víc v klidu.. no a po krmení před spaním mi prcek usnul už na rameni při odkrkávání :o

To se mi ještě nestalo. Jste zlatý ženský, hrozně jste mi pomohli.
Děkuju moc a těším se na další díl :)

Naše Beatka má 10 měsíců a už máme první vlaštovky.

S Beatkou jsem se dokázala domluvit na tom, že bude v pokojíčku spinkat sama. Jasně, někdo mi říkal, že to je o tom, jaké je dítě povahy. Ale já vím, že Beatka to těžce nesla a ve chvíli, kdy jsem jí začala každý večer opakovat, že se nemusí ničeho bát, že když bude něco potřebovat, může na mě zavolat a já ji uslyším v chuvičce, že jsem tady pro ni, Beatka spí celou noc a když se náhodou probudí, jen na mě volá a nepláče.

No a taky jsem jí začala dopředu říkat co se bude dít a vše se obejde bez větších scén.

Milá a život zachraňující Nevýchovo,

mam koupený Váš kurz, který jsem poctivě zkoukla od začátku do konce. V te době bylo první dceři Rozi 15 mesicu. V prubehu kurzu jsem si uvedomila, kolik veci jsem do te doby delala spatne. Nevychova nam fungovala temer perfektne.

Kdyz mela Rozi 19 mesicu, narodila se nam druha dcera Stela a Nevychova z moji strany zacala dost pokulhavat.. uvana, stres, dve mimina s totalne odlisnyma potrebama. Byla to velka facka pro nas vsechny. Nicmene jsme to „nejak zvladali“.

Kdyz mela Stela 10 mesicu, byla jsem na pokraji vycerpani a nervoceho zhrouceni, jelikoz ji zacaly rust zoubky a plakala ve dne v noci. A hlavne pri nocnim uspavani. Byl to nekonecny boj, pri kterem trpeli vsichni, protoze Rozi nemohla usnout kvuli segry plakani. Plakala na posteli, v naruci, v houpacce, proste vsude.

Pak mi prisel do mailu zazrak a zachrana, kterou jsem potrebovala jako sul. Jako by to ta Katka vedela😃 „Jak uspat dite a nestravit tim cely vecer“. Hned prvni vecer jsem si vse uklidila, najedla se, osprchovala se, takze kdyz jsme sly uspavat, rekla jsem Steli, ze mam uplne vsechno hotovo a ze muze jit spat klidne o pulnoci.

Chvili jsme si jeste hraly na posteli, tulily se, bylo nam fajn. Pak uz slo videt, ze je Stela unavena. Zeptala jsem se ji, jestli chce napit z cecinku. Kyvala hlavou ze ne. Pak jsem vedela, ze rada usina v autosedacce, ktera se houpe. Takze jsem ji ulozila do sedacky, tu jsem dala do hamaky a houpy houpy, behem deseti minut Stela spala. A jediny zvuk, ktery byl ten vecer slyset, bylo jeji roztomile vrneni pri usinani.

Proste jeste jednou velky DIK!!!

Ahoj Nevýchovní, chci se s vámi dnes podělit o takovou hořkosladkou novinku u nás doma.

Od začátku mám problém se zvládáním stresu a frustrace. Když to přijde, tak ani nevím jak, ale najednou prostě křičím, jsem protivná, no prostě žádná sláva se mnou. 🙈 A co si budem, té frustrace je při mámování a tátování poměrně dost.

Nejhorší je to při uspávání. Malá (2 a půl roku) chodí spát od malinka poměrně pozdě. Kolikrát mám až pocit, že usnu dřív než ona, párkrát se to i stalo. 😅 Takže jsem už často nevrlá, někdy i zvýším hlas a pak si to akorát vyčítám.

Nedávno před uspáváním mi malá (už mluví ve větách) řekla, že se bojí, že budu křičet. Asi už ze mě cítila, že jsem v nepohodě a bála se, že to přijde. Nebudu kecat, docela to píchlo u srdce. Sevřel se mi žaludek při tom uvědomění, že na ni vážně asi zvyšuju hlas docela často.

Řekla jsem jí, že na ní křičet nechci, že jí mám moc ráda a nechci aby se mě musela bát. Tak ať mi třeba zkusí stisknout ruku, když jí bude připadat, že začínám křičet. Vyzkoušely jsme si to, pak mi dala asi tisíc pusinek a opravdu, když jsem začínala cítit takový ten nepříjemný tlak, kdy už je to na hraně, ale ještě jsem si ani neuvědomovala, že to začíná být znát, mi najednou malá ručička stiskla ruku. Já se zarazila, prodýchala jsem to a za chvíli už malá klidně spinkala.

Od té doby, když máme i přes den nějaký konflikt a začínám být uštěpačná a malé je to nepříjemné se mi to malý stvoření prostě podívá do očí a řekne „mami, nekřič“. A řekne to tak krásně klidným a sebejistým hlasem, že jsem na ní hrdá, jak si dokáže v klidu vymezit hranice v tak nízkém věku. Jakoby říkala „mami, teď už je to moc a necítím se dobře“ 💙

Vždycky mě to tak zarazí, omluvím se a v klidu vyřešíme konflikt. Stejně tak když já řeknu, že mi něco vadí, tak se ona zastaví, řekne mi „plomiň“ a jedeme v klidu dál. Je to fakt skvělej parťák, ta moje holka.

A vám moc děkuju nevýchovo, za to, že jsem schopná to vidět. Dřív bych totiž tohle chování u dítěte brala jako drzost. Teď vidím, že mi ta moje holčička pomáhá vrátit se zpátky na cestu po které chci jít a to bolavý a osamělý dítě uvnitř mě roste s ní. ❤️🩹 Děkuju vám.

A všem ostatním rodičům na které je toho někdy moc a mají pocit, že už vyletí z kůže chci vzkázat: Vydržte. Nejste v tom sami a bude líp. Za tu dřinu to vážně stojí 💪💗

Ahoj Nevychova :)
Dneska pri uspavani synov som si uvedomila, ze sa nam pred vyse rokom podaril uspech :) vtedy nas menej ako rocny Samko mal problem so zaspavanim, mal totiz velku tuzbu sa este hrat. Aspon tak som to ja vtedy vnimala a tak som mu starostlivo vysvetlovala, ako uz potrebujem, aby sme isli spinkat a ze uz potrebujem tie hracky schovat, lebo sa bojim, ze ho budu rozptylovat. A on sa samozrejme hneval a plakal, ze sa chce este hrat.

A tak som sa jedneho dna zastavila a nechala to na nom. Povedala som mu, ze ja si tu lazkam vedla neho a ked bude pripraveny tak pojde spinkat. A stala sa skvela vec. Samko sa chvilu hral, potom si lazkal s hrackami a po chvili zaspal v objati hraciek, bez placu, bez hnevu, proste si to ukoncil kedy potreboval.

A ako je to dnes? Samko si vzdy pred spinkanim nanosi zo 2–3 hracky do postielky, este chvilu sa hra a po chvili ked uz vsetci lezime mi ich len poda, ze uz ich nechce :) Dakujem Nevychova, ze som tomu dala vtedy sancu :)

Zkusila jsem tipy Hanky i s poobědním uspáváním u starší dcerky. A jelikož se budu opakovat, opravdu to funguje!!! Řekla jsem jí že za dobu kdy bude spinkat musím stihnout svoji práci abych se jí potom mohla plně věnovat. A co by potřebovala aby spokojeně usnula.

Podala svojí mluvící Aničku a chtěla jí zmáčkou aby jí zazpívala písničku. Díky Vám se začínám pomalu cítit jako máma která svým holčičkám začíná rozumět a ony mně.

Ještě jednou moc děkuji že tu jste.. a nejen pro nás…

Ahoj Nevychova :)
idem sa s vami podelit o nas/moj dnesny uspech.

Dovolim si tvrdit, ze pochopenie pre pocity je v nasej rodine vcelku udomacnene. Dokonca nasi 2 synovia sa to napodobou krasne od nas ucia a tak obaja velkrat ked som nahnevana alebo smutna pridu a pohladia ma, obijmu, daju pusu. Alebo mi starsi syn povie “Maminka, ty si asi len hladna, chod sa napapat” alebo “Maminka, Samko je asi len unaveny” :) Ale i tak sa najdu chvile, kedy to nejde.

Jednou z takych bola pre mna situacia, ked synovia cez obedny spanok nedokazali zaspat. V hlave mi aj napadlo, ze za to nemozu, no ta frustracia z pocitu, ze si neoddychnem bola silnejsia a tak som vybuchla.

Minuly tyzden ma po takomto vybuchu syn objal, dal pusu a hladkal az kym som sa neupokojila a vtedy som si slubila, ze najblizsie to skusim inak.

Dnes sa situacia opakovala znova a tak zatial co chlapci skakali po posteli a veselo si pospevovali, ja som zavrela oci a nechala posobit pochopenie pre pocity tak dlho, az kym som sa uplne upokojila a bola stotoznena s tym, ze chlapci su pravdepodobne preunaveni a neda sa im spat.

Potom som uplne kludne skonstatovala, ze dnes nam teda asi spinkanie nevyjde a ze ci by s tym boli ok keby sme sli von. Chvilu sa este hrali, ja som si trochu oddychla a potom sme sli von.

A poviem Vam chlapci boli uplne ini ako ine dni ked nespia. Vdaka tomu, ze ja som ostala kludna, oni boli absolutni partaci, na vsetkom sme sa dohodli a dokonca mi sami od seba pomohli vylozit nakup. Poviem Vam, tato skusenost mi otvorila oci a verim, ze do buducna tiez ostanem kludna, ked mi tie male potvorky nebudu vediet zaspat.

Chtela bych se s Vami podelit o sve uspechy v Nevychove. A samozrejme bych ji take chtela slozit velikou poklonu. Ji, protoze za ni stoji vice uzasnych lidi.

Muj syn (2r) byl na zacatku kurzu pro me ,,divne" stvoreni. Byl to od narozeni urvany uzlicek, kterej umel jen jecet, jecet, jecet a brnkat mi na nervy. Byl stale u prsa. Uklidnoval se jim a diky nemu nerval. (Chapu, mel zacpanou pusu 🙂 ) Nekdy kolem jeho roku jsme objevili Nevychovu. Clanek o uspavani me dostal. Sice nam to vubec nefungovalo, ale smyslu kurzku jsem verila a koupili jsme ho.

Kurz je uzasny a i kdyz ho stale nemam dodelany, cerpam inspiraci z webinaru a z clanku. Snazim se nevychovu nekopirovat, ale zit si ji ve svem vlastnim zivote po svem. Nevychovne nejen vychovavat, ale hlavne zit. Byt s ni jako jeden clovek bez neustaleho premysleni nad tim, co a jak delam spravne ci spatne. Vse delat automaticky bez rozmyslu. Zzit se s ni.

Po tom cca roce sklizime s manzelem uspechy. Neodradili nas skepticke pohledy lidi kolem. Rozhodli jsme se postavit sami za sebe a za sve dite. Vime, co pro nej chceme a hodlame si za tim tvrde jit, at se to nekomu libi nebo ne. A ted ty slibovane vysledky.

Moje maminka nerekne nic jineho, nez ze nas Zdenecek je uzasne a pohodove dite a ze je to vysledek nasi nevychovy. Manzelovi rodice vysvetluji, povidaji si s nim, tchan sem tam zvysi hlas atd…ale to vubec nevadi, protoze maly si v tom vsem najde to svoje.

Neni absolutne potreba, aby byl kazdy na nej nevychovny. On je uz v tomto veku neskutecne sebevedomy a rozumny a nic si z toho nedela, ba naopak mam pocit, ze to ma na haku. Poslechne, mysli si svoje a jde nevychovne dal.

Uz prakticky nepremyslim nad tim, co vse s nim nejde, ale naopak vidim vse to uzasne, co jde. Nereknu si pred nejakym problemem jezisi to se Zdeneckem nepujde. Reknu si rekni mu to narovinu, pozvi ho k reseni a to dame! Jsme na to prece tri. Nerikam, ze maly stale nema rvaci dny, ze neni obcas ,,na ranu". Ale ruku na srdce, kdo z nas obcas neni???? I deti maji spatne dny. Ale ja uz mu ted rozumim.

Rozumim, ze rve, protoze ho boli rust poslednich stolicek. Vim, ze mu nejde si dojit na zachod, nebo ze je smutnej. Proste jsem na nej napojena vic jak kdy driv. Uplne prirozene, automaticky. Pryc jsou vsechny predsudky a obavy z reakci okoli. At si kazdy mysli co chce. My si to zijeme po svem!

No a nas nejvetsi uspech. Maly dnes poprve prospal celou noc!!! Ted uz je to tak 8 hodin v kuse. No a jak jsme to udelali??? Otehotnela jsem i pres neustale kojeni (nyni 4 mesic), kojeni mi zacalo byt neprijemne a mlicko prestavalo tect. Malemu jsme vse tepelive vysvetlovali, utesovali ho, mazlili se s nim.

Misto me si nasel uspavaciho guru u tatinka. Parkrat si na nem zahopsa a vytuhne. Ze zacatku chtel po polozeni dudat. Nekdy jsme mu to splnili, nekdy tata choval dal. Parkrat se v noci probudil a rval i dve hodiny, nez dostal prso. Asi mu nebylo dobre.

Kazdopadne to, co mame ted, je dokonaly. Malej je odstavenej prakticky z par dnu na par dnu. Kdyz chce prso, tak mu vse vysvetlim a tim ze mlicko neni, je rychle vse vyreseno. Zacal nam krasne jist, zacal mnohem lepe spat. (Odpoledne 3 hod v kuse bez prsa!!!) Pro me hotove sci-fi!!!!!

Verte mi, jakmile se clovek o vse prestane usilovne snazit a prestane se tim vsim trapit, prijde to samo. Vse se vyresi, ani nevite jak. Moje dite, ale i ty vase jsou jedinecne originaly a kazde z nich je v zakladu uzasne a dokonale svym vlastnim zpusobem!!!! A kdyz je nechame a nebudeme v nich vse to dobre potlacovat, tak nam to dokazi.

Ukazi nam, jak moc uzasni jsou a jak moc se vyplati v ne verit!!! Nerodi se jako mali satani, co nas maji znicit. Rodi se jako male bytustky bez moznosti mluveni a potrebuji nasi lasku a davku empatie, abychom jim porozumeli. A co vic si prat??? Zivot je krasny, tak vzhuru do dalsich nevychovnych dni! 🙂

Tak mám díky Nevýchově a vám tady zas teď krásný pocit na srdci ❤️  Večerní usínání je u nás téměř denně problém. Dnes tomu nebylo jinak 🙂

Já byla po celým dni dnes fakt unavená, děti uspával partner, malá (3) za mnou furt běhala a syn (6) si místo spaní prozpěvoval Jožin z bažin. Po těch všech „potřebuju ještě tohle a tuto“, což trvalo už nějak od osmi, půl devátý večer, když ani v půl desátý ještě ani jeden nespal, taťka byl už fakt nervní, trochu už křičel, naštvanej na ně a především na mě (to je vždycky, když mu něco nejde s dětma) tak se šel uklidnit na balkon na cigaretu (kde sedí doteď 😀) no a já teda šla do ložnice za dětma.

I když moje vidina už byla fakt, že se z křesla únavou nezvednu a pustím seriál. Načež se mi teda podařilo položit je konečně horizontálně a přikrejt peřinama. A malá vyhrkla „Mámo, ale vždyť jsme neměly rybí tuk!“ (dostávají denně lžičku).

V té vteřině, kdy mi prolítlo hlavou, že budu muset do kuchyně, najít rybí tuk, přichystat lžičky, každýmu kelímek na zapití, zase se budou muset zvednout minimálně do sedu, pak si nebudou chtít lehnout, budu muset odnést to vše zpátky do kuchyně, možná pak budou chtít ještě čůrat zas.. v té vteřině jsem se zastavila, sedla na postel a se zavřenýma očima řekla jen „Jo, přinesu rybí tuk, ale buďte teď chviličku zticha, já to potřebuju rozdejchat, ať se nemusím vytočit“. 

Děti okamžitě ztichly a za chviličku jsem cítila, jak mě z každý strany hladí po hlavě jejich maličký ručičky. Smály se na mě, objala jsem je, přinesla rybí tuk, vše proběhlo ok. Chviličku potom obě usnuly s úsměvem na rtech a já mám doteď ten krásnej pocit u srdce…

Kdybych to nezvládla a rozkřičela se na ně, usnuly by pravděpodobně ve stejnou dobu, už byly fakt unavený, ale s pláčem a já bych tu teď s bolavým srdcem nejspíš psala, jak jsem to zas dneska nezvládla.. DÍKY 🙂

Tak dnes jste mě normálně rozbrečeli.. Dojetím, jak krásně jste to popsali.. a je to zvláštní, protože zrovna 2 dny zpátky, jsem si přesně tohle řekla – proč ho mám tak rychle uspávat, aby byl co nejdřív „klid“, když si ten můj prcek tak moc užívá to převlíkaní do pyžamka u nás v posteli, blbnutí, pusinkování a právě to uvědomění si, že i když byl dneska docela morous a kde co se mu nelíbilo, máma ho miluje a zulíbá každičkej večer před spaním, směje se s nim a nakonec mu dá nabaštit a krásně usne..

Být mámou je obrovský dar (ne stres jak se to v dnešní době opravdu „nosí“) a jakožto lektorka yogy vím, že tu energii, lásku a náladu vnímají daleko víc než dospěláci.. my jsme totiž zaslepení tím vším „co musíme“, že to podstatné nevidíme i když nás to praští přímo do obličeje..

A ono opravdu stačí se zastavit, být vděčná a šťastná a užívat si (i když se to třeba v ten moment fakt užívat nedá) každičký okamžik.. ono to totiž neskutečně letí a to nejcennější co máme je právě čas! Proto je daleko důležitější – než třeba ta vytřená podlaha ;) - být TADY A TEĎ s tím malým raráškem..

Ono je to pak každý večer skoro hmatatelný, jak je šťastnej a spokojenej, cítí každý můj pocit, usmívá se a usíná… 🥰

Ne, není to pohádka, ale MOJE VOLBA, jak chci zakončit den s tím nejkrásnějším a nejcennějším co v životě mám.. a tuhle volbu má každý člověk na světě – ne jen mámy, takže až příště tatínek bude zase viset na mobilu, prostě mu prcka strčte na klín!

Jak prcek, tak táta, budou rádi za tu chvilku smíchu a blbinek SPOLU a mamka si může v klidu vyčistit zuby, učesat se a po dlouhý době třeba i namalovat a cítit se krásně a jako ženská..

Nezapomínat taky na sebe – nejsme otrokyně.. jsme krásné lidské bytosti s ohromným darem – dávat lásku… ❤️🙏🏼

Zatím největší úspěch, kterého jsem si i přála docílit, bylo odbourání uspávání 26 měsíční dcerky koukáním na youtube pohádky a písničky na mobilu. Řekla jsem jí, že už jí nechci pustit pohádky na mobilu, protože se bojím, aby si nezkazila oči. Samozřejmě zpočátku vždy následoval řev a sápání po telefonu, ale s vědomím toho, že je to emoce dcery, jsem jí dala pochopení pro pocity a po chvíli jsem se zeptala, co by jí pomohlo k usínání.

A víte jak uspáváme teď? Sama si řekne, jestli chce drbkat zádíčka nebo jestli chce zpívat. A žádné scény se už nekonají. Strašně ráda jí zpívám :-) .

Z pekla, které se jmenovalo uspávání, se staly krásné chvíle blízkosti :-) . A dokonce někdy uspím obě děti najednou (i jejího 8mi měsíčního brášku), a jde to krásně v klidu. Tak díky, Nevýchovo!

Dobrý den, chci se s vámi podělit o jednu úsměvnou situaci 🙂 Syn (necelých 7) mi jednou večer z postele říká: Maminko, promiň, ale dneska mi to usínání bude trvat dlouho. Asi budu chvíli blbnout, nezlob se! 😀 😀

Dřív bych se na něj nejspíš významně podívala a napomenula jej, ale tentokrát slyším tu krásnou nápodobu (ano, ten den jsem se mu omlouvala za něco, co jsem sama zpackala a ten můj brouček to takhle hezky převedl na svoji vlastní omluvu a ještě mě upozornil předem) a ano, začala jsem se smát a odpověděla jsem mu, že mi to nevadí, že to chápu a světe div se, chvíli dělal blbiny, smál se a za chvíli spinkal 🙂

Díky!!! 😍🥰😘

Zdravím Nevýchovo,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat za to, že jste. V druhé řadě se chci omluvit za tak dlouhý e-mail, ale já Vám to už prostě musela říct. Přečetla jsem si Vaše „Když odchody jsou horor: Jak to batole dostat z domu“ a píšu.

Od té kouzelné druhé čárky na těhotenském testu nás provázíte. A i když bylo ještě brzo na jakékoli protesty, vztekání a pláč, hltala jsem všechny Vaše články i videa. Jsem přesvědčená, že právě proto jsme nyní s naším Larsem (15 měsíců) tak v pohodě.

Od té doby, co přišel na svět, s ním mluvíme. O všem… od toho, proč ho chceme svléknout, převléknout, přebalit či uspat, až po to, proč ho potřebujeme přenést, na minutku opustit (Ano, říkáme mu od mala i to, že si potřebujeme odskočit na záchod. :D) či kam a proč odcházíme společně.

Možná bychom někomu mohly s přítelkyní připadat jako blázni, proč vysvětlovat miminku, kterému je sotva pár dní, proč ho chci přebalit? Ale vy to víte a my nyní sklízíme, co jsme zasely.

Ten kluk je malý neposeda, ale domluvíme se, a to jen díky tomu, že s ním mluvíme, skutečně mluvíme. Takový malý příklad z běžného dne: "Larečku, vidím, že jsi unavený. Je to tak? (kýve) A půjdeš si odpočinout, aby sis potom zase mohl hrát/abychom si potom mohli spolu hrát/abychom potom mohli jet za babičkou/…? (kýve)

Půjdeš spinkat do postýlky nebo do kočárku? I přestože víme, že během dne upřednostňuje kočárek, protože postýlku má spojenou s nočním spánkem, nebereme mu možnost výběru, protože se může stát, že si vybere jinak, popíšu v dalším příběhu. (ukáže, kde chce spinkat)

Budeš chtít deku? (někdy ano, někdy ne) Chceš podat medvěda? (ve 100 % ano) Nesmíme zapomenout na dudlík, viď? (kývání a smích)

Pa. Když mi zpátky zamává, tak vím, že mohu odejít a on si v klidu sám usne. Pokud by se tak nestalo, tak spolu řešíme, co potřebuje – mlíčko, napít, pohladit, pohoupat apod.

Včera jsme jeli stanovat a rybařit, tzn. vystoupení z běžného chodu, jak na to asi zareaguje tak malý kluk? Všechno věděl dopředu – proč balíme, co balíme, kam jedeme a co tam budeme dělat, sám si vybral hračky, které s sebou chce.

A? Hrozně si to užíval od první chvíle, co jsme dorazili na místo. A? I přes velké změny, které nastaly oproti běžnému dni, s námi fungoval.

Opět malý příklad, už byl čas jít spinkat, proběhla naše běžná debata, daly jsme ho do kočárku, dostal deku, medvěda, mlíčko a dudlík, vše na základě jeho výběru. Ale bohužel ne a ne usnout.

Když dopil mlíčko, sedl si v kočárku a nebyl spokojený. Tak jsme se ho zeptaly, proč si neusne, když říkal, že je unavený. A co udělal ten náš malý kluk? Ukázal na stan!

„Ty chceš jít spinkat do stanu?“ S radostí v očích kýval. „Tak půjdeme do stanu, to je jasný, jeli jsme stanovat!“ Takže si pobalil tu svou deku, medvěda a šlo se do stanu, dudlík na svém místě, zabalit do deky a úspěšně se spí.

On spinkat chtěl, jen mu to nevyhovovalo tak, jak nám to původně odkýval, ale to se přece nic neděje, tak si chtěl vypít mlíčko a třeba až potom si uvědomil, že to takhle nebude ono, z toho se přece nemusí dělat věda, že?

Jen se občas sama sebe ptám… Proč nepřijde lidem divné mluvit se psem, kočkou, potkanem nebo papouškem, ale stále spoustě lidem přijde divné mluvit s dětmi?

Nám to asi jde snadno, protože ho od mala bereme jako sobě rovného. Tudíž s ním mluvíme, protože spolu taky mluvíme, tudíž se na něj nekocáme a nešišláme, protože na sebe to taky neděláme, tudíž ho necháváme o sobě rozhodovat, protože my o sobě taky rozhodujeme, tudíž se ho snažíme respektovat, protože sebe se taky snažíme respektovat, tudíž se snažíme z něho vychovat dobrého člověka, protože se taky snažíme být dobrými lidmi.

A ano, něco děláme téměř stoprocentně, u něčeho se snažíme, protože ne vždycky je všechno jednoduchý, jak bychom chtěly. Ale to není ani ve vztazích těch vševědoucích dospěláků.

A tak děláme, co umíme a děláme to s naším nejlepším vědomím a svědomím. Přitom se nepřestáváme nadále vzdělávat – číst, sledovat a komunikovat.

A my Vám, Nevýchovo, děkujeme. Věřím, že jsme doma parťáci a taky to tak zůstane. A kdyby přeci jen přišel problém, tak víme, na koho se obrátit. A Vám, kteří Nevýchovu neznáte, bych přála, abyste se poznali. Protože děti mají být šťastné a vy taky. ;)

Posílám pozdravy

Musím vám říct náš další úspěch. U syna (2) nebyl problém s odpoledním usínáním, ale u večerního dělal všechno, jen aby nemusel zůstat sám a spát. Když jsem se ho zeptala, co potřebuje jinak, začal mi svým jazykem něco vysvětlovat a vtom mi to došlo. On jen nechtěl zavírat žaluzii. Večerní usínání vyřešeno… :)

Chci touto cestou poděkovat všem, kteří mi radili na můj dotaz, ohledně častého nočního buzení a kojení. Díky Vám, milé maminky, se mi podařilo, po patnácti měsících, že moje dcerka, sama večer i odpoledne usíná.

Tím myslím bez prsa, hladím, zpívám, je tuhá za pár minut. A nebudete tomu věřit, ale ze včerejška na dnešek, spala 11 hodin. Skoro mám pocit, že potřebovala dospat ty dlouhé měsíce. Dokázali jsme to.

Plakala za ty čtyři dny jen 2×, a to první den, kdy jsem zavedla uspávání bez kojení. Vše jsem jí vysvětlila, poprosila jí, aby mi s tím pomohla, že už jsem opravdu moc unavená. Ale klaplo to až ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že to tak chci a že je to pro obě to nejlepší. Ještě jednou díky. Změnilo nám to noci a potažmo i dny.

Uspávání poslední dobou trochu za trest, cítím tlaky v sobě i v synovi 16m. Včera jsem si uvědomila jak jsou ty starý plesnivý vzorce pitomý a jak je to bez nich krásný.

Dám vařit večeři, jdeme na terasu, běhá si, zalívá, lumpačí, cítím, jak mám pocit, že už chci něco dělat vevnitř, pak si říkám, že nikdo ve stáří neříká…ach jo, já měla víc uklízet.

Nechám ho, začne být chladno, sám jde dovnitř, najíme se, jde se mýt do sprchy, nechce ven, zas ten tlak… už je umytej, plácá vodou, umytý dítě má jít ven, ale on nechce, já se přece taky ráda sprchuju horkou… dám mu mističky, vodu stáhnu na čúrek, vyndávám pračku a povídáme si přes celý byt, je veselej.

Mne si očicka, je unavenej, vypínám vodu, je s tím ok, ale nechce ven. Zase ten tlak…nastydne se, je už utahanej…ne já se taky strašně nerada drbu ručníkem…a taky nenastydnu.

Nechám ho s věcma ve sprcháči a říkám zavolej až budeš chtít ven, otřu mezitím koupelnu. Za 5 min naháč venku volá mamaaa…nebrečí, chce se ještě pohrát s el.kartáčkem. V klidu nandáme pyžamo..

Chce si vzít ten kartáček do ložnice, zas mám tlak v hlavě, beru mu ho, řve… jdeme do ložnice, hysterák, zoufalý pláč… říkám si do pytle dyť je to jedno, pak ho opláchnu, bere si ho do postele bzučí, ukazuje mi, jak je to příjemný ty štětinky na ruce, kartáček se vypíná… malej řekne na, odevzdá ho, plácneme si a on usíná…

Co pořád řešíme za pitomosti, stavíme nezi sebe a děti nesmyslný překážky, protože máme strach, že když to budeme dělat jinak něco se stane.. přerostou nám přes hlavu…

Ale co když se to nestane, co když budene mít pohodový otevřený vztah a vedle sebe dítě či pak dospělého, který má i negativní emoce, ale umí je třeba popsat…pochopit…pros­tě co když to budeme dělat jinak a ono to bude skvělý :)

Krásný den všem :)

Nevychovu znam uz dyl, ale až teď, se svou skoro 5ti měsíční dcerou ji zkouším na vlastní kůži a musím říct, že po přečtení Vašeho pomocnicka s uspavanim, jsem byla poprvé trochu skepticka…

Nejak jsem si to nedokázala představit, jak by mi v necelých 5ti měsících mohla dcera „rici“ co potrebuje k tomu, aby usnula, neboť poslední 3 týdny jsem den co den uspavala i 3hodiny a mela jsem chuť tlouct hlavou o zeď 🙈

Ale ono to opravdu zafungovalo😳 a nevim, zda to ma opravdu souvislost, ale nikdy by mě nenapadlo, ze bych mela roztáhnout v loznici žaluzie🙏, aby dcera usla, logicky preci potrebuje tmu, jsem si říkala..

Ale po otázce, co potrebuje, se mi porad a porad otáčela k oknu se zatazenymi žaluziemi, tlačila se tam hlavičkou, dávala k nim ruce, porad je hypnotizovala, no přišlo mi to divné, ale sla jsem a žaluzie jsem roztahla.

V tom dcera přestala neustále něco brblat, začala hledat prso a natahovat ruce ke mě, tak jsem ji vzala do náruče, nakojila a ona spala 😳😳😳 a porad spí 😳❤

No boží, jsem zvědavá, zda to takhle bude i zítra 🙏🙈

A jestli ano, zachránili jste mi mou hlavu i zeď 😁

Moc děkuji, 

Já jsem vděčná, že jsem na Nevýchovu narazila 🙏 dělám chyby, ale je super, že si ji v tu chvíli uvědomím a už se netrízním vinou, ale v klidu si řeknu, příště budu reagovat jinak.

Nedávno mě zahřálo u srdce, když jsem zachovala klidnou hlavu. Uspávala jsem na dovolené svého 10,5m synka v náručí a on se stále vrtěl a hulákal atd, já byla opravdu unavená a už se ve mě vzdouval vztek.

Místo toho jsem se nadechla, zastavila se, koukla se mu do očí a zeptala se ho, copak se děje. Ukázal na rozsvícenou lampičku. Během toho vrtění ukazoval na lampičku a já se nejdřív domnívala, že si s ní chce hrát, ale jak se tak na mě díval, tak mi to došlo.

Tobě vadí rozsvíceno? Chceš to zhasnout? Po zhasnutí do pěti minut spinkal. ❤️

Dobrý den Nevýchovo,

chtěla bych vám poděkovat. Jsem teprve na začátku vašeho kurzu, viděla jsem díl o komunikaci, a už teď vidím se svou čerstvě roční holčičkou zlepšení, hlavně v oblasti uspávání.

Vždycky to byl celovečerní boj. Kojení, litání po posteli, řev atd. Vždycky jsem měla snahu to s ní nějak vykomunikovat nebo vypozorovat kdy je nejvíc unavená a dát spát. Jenže to moc nefungovalo.

A teď? Můžu to nechat plně na ní. Večer po koupání, když na ní vidím že už začíná mžourat se jen zeptám: „chceš jít hají?“ A většinou je odpovědí přikývnutí, jdeme do postýlky, tam si NAPROSTO V KLIDU lehne, zazpívám písničku a spí.

No a když nekývne a dál si hraje, nechám ji a po chvíli sama přijde, zeptám se zase a je to. Takovou jí neznám. Celý první rok to byl boj kdo s koho, a teď jakoby mi někdo vyměnil dítě.

A stačí jen to moje sluníčko nepeskovat a nechat to na ní. Už se těším na další díl.

Děkuji 😊

S malým (3m) nám to také funguje. Manžel nechápal, jak rychle se mi ho podařilo uspat. Stačilo mu jen říct, že rozumím, že ho bolí bříško a vím jaké to je a že jsem s ním. Malý zavřel oči a spal. Manžel pak řekl, že nechápal, proč jsem s ním, když pobrekával, šla do ložnice, že si myslel, že vzbudí malou. Tak jsem mu řekla, že už jsem to pochopila.

Malý nepotřeboval hodinu nosit na rukách, být u digestoře a pouštět mu uspávače. On chtěl svoji postýlku a lehnout si na bříško. Stačilo jen vypozorovat, že po hodině a čtvrt je unavený. Přes den, když jsem ho dala do postýlky, tak po pohlazení a pusince za chvilku usnul. Večer jsme si to zbytečně komplikovali. Malý začal plakat a my hned utíkali z ložnice, aby nevzbudil malou. A stačilo tak málo. Zjistit, že rád spinká na bříšku.

Musíme se vám s Anežkou (12 m) pochlubit, jak nám to začíná jít. V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou kdy Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo). Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní.

Před 14 dny ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat a celý den se jen ploužila. Před týdnem jsem řekla dost a že Any musí zase usínat sama.

Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje a většinou do 20 min spí.

A v pokoji se opravdu bála – zjistili jsme totiž, že má panickou hrůzu z much, tak na tom teď pracujeme.

Milá Nevýchovo, včera jsem dlouze přemýšlela nad svým přístupem k rodičovstí, nad Nevýchovou a svým vztahem se svou 9m dcerkou. A musím se přiznat, že vám to teď tady píšu přes slzy dojetí z toho všeho.

Dospěla jsem k poznatku, že prostě musím za těch nádherných společných 9 měsíců Nevýchově hrozně moc poděkovat! Jasně, pořád řešíme s dcerkou různé problémy, mnohé z nich jsou i zdravotního charakteru. Ale tolik věcí jsme díky Nevýchově zvládli!

Překonali jsme nechuť k převlékání, přebalování, čištění zoubků, usínání, kousání a škrábání při kojení, tahání a kousání kabelů pod proudem. Zvládli jsme můj brzký návrat do práce jeden den v týdnu, hodně drsné noční děsy a to bez léků, navíc já se celkově fakt dost zklidnila …

Je toho hodně. A já už teď na beton vím, že ačkoliv se mi to nejdřív zdálo trošku jako science-fiction, už ta nejmenší mimča nám rozumí a jak jsou starší, tak se to jen a jen zlepšuje.

A nyní se dostávám k té chvíli, která mě vůbec přivedla k tomuhle zamyšlení:
Dcerka v posteli, obvykle u prsa, já záda na odpis čemuž spaní s mimčem v náručí moc nepřidá. Už cca 10 dní dcerce vysvětluji, že ji moc miluji, ale spaní u prsa mě hrozně moc ničí, vše mě bolí, že to potřebuju jinak. Třeba, aby aspoň večer byla chvíli v postýlce (přiražená k velké posteli) a pak se za mnou může přijít přitulit a už u mě zůstat.

Protože prostě aspoň na usínání potřebuju svou pohodlnou polohu, v noci jsem pak tak rozespalá, že je mi to celkem jedno a jedu víceméně na autopilota :-) podotýkám, že z mé strany zůstalo u vysvětlování, dcerku jsem nijak nevyháněla, neodnášela, jen vysvětlovala a občas v noci nedala prso když neměla hlad, ale chtěla jen cucat a mně to bylo už fakt hodně nepříjemné.

První dny dcerka po prse občas zaplakala, ale pak asi pochopila a začalo jí stačit mi ležet v náručí nebo na rameni (jaká úleva pro můj krk!). Po kojení se prostě od prsa odvalila a přitulené jsme spaly dál. A pak se jednu noc stalo, že si po nočním kojení to naše devítiměsíční mímo samo vlezlo do své postýlky, já čučela, nechápala.

Na další kojení si ke mně přilezla a už se zůstala tulit. Tak jsem si říkala, byla ospalá, malátná, nevěděla co dělá, náhoda. Pak se to stalo znovu, ještě jednou a včera taky, když jsem za ní přišla spát. Takže to už moc na náhodu nevypadá :-) prostě je to tak, moje úžasná holčička si na část noci jde k sobě do postýlky, aby měla odpočatou mamku.

A víte co? Musím přiznat, že když ji u sebe nemám celou noc, tak už se moc těším, až se přijde pořádně pomazlit :-) Je mi jasné, že spoooooooousta je toho ještě před náma, ale teď už vím, že to spolu všechno zvládneme ❤️ a to z velké části díky Nevýchově.

Takže hrozně moc díky, opravdu to má smysl ❤️

Jsem teprv u druhého dílu seriálu a mám 2 měsíčního raubíře.. uspávání bylo přesně to, co jsme potřebovali „naučit“.. hned první den to vyšlo!! Nevěřila jsem.. stále jsem čekala kdy spustí.. nestalo se..! :) 

Bohužel ale máme „kolikáčka“, takže teď zas dvě noci po sobě nezabíra snad nic než baštit každou chvilku 🙈😣 Vaše metoda mi ale přijde naprosto skvělá a doufám, že s tim našim malým bručounkem pak bude taky „řeč“ :)
A ještě mi vlastně zabralo vysvětlovaní a povídaní o mazání olejíčkem po koupání – to taky prořval.. přitel byl vedle mě a smál se, ale pak jsme OBA koukali, že se nechal namazat a dokonce se smál 😃🙏🏼 Naprosto boží a dokonalý 😊

Veliký díky za utvrzení v tom, že nás vnímá – aspoň už nevypadám jak blázen když s nim mluvim jak s parťákem 😅
Mějte se krásně!!☀️😊
Nikki a Alex

Anu se večer očividně nechtěla chystat do postýlky a my s manželem už byli unavení a hotoví. On ji teda nějak nachystal a já se připravila, že jí přečtu. Anu že ne, že musí číst táta, který už toho měl fakt dost. A furt že já číst nemůžu a že mě nechce, tak jsme řekli, že táta už to prostě nedá a že jde teda spát bez čtení.

Jenže to večerní odmítnutí ve mě vzbudilo velice bolavé vzpomínky – když byla Anu maličká, vůbec u mě nechtěla být, vždycky se odtlačovala pryč a chtěla jen tátu. Trvalo to hodně dlouho a prostě to bolí, když si na to vzpomenu. Změnila to až Nevychová :o)

Úplně mě ta vlna emocí převálcovala a zůstala jsem sedět v křesle. Manžel Anu uložil jejich rituálem a pak jsem byla na řadě já, máme taky svůj rituál. Jenže já nemohla – emoce mnou cloumaly, ale díky Nevýchově jsem si připomněla, že s tím Anu nemá nic společného, že tyto emoce jsou moje a seděla jsem a přemýšlela, proč mě to tak trápí.

Přišla jsem na to, že asi proto, že jsem se vždycky bála odmítnutí. Řekla jsem Anu, že potřebuju chvilku a přijdu, až budu moci. Za pár minut jsem teda za Anu šla, ale v klidu, jen hodně smutná, emoce ještě pryč nebyla a já věděla, že to bude chvíli trvat a Anu už fakt potřebovala spát.

Jak jsem přišla do pokojíčku, hned se mi začala omlouvat, sama od sebe, že mě odstrkovala, ale já jí řekla, že to je v pořádku, že to je prostě moje emoce a ona s tím nemá nic společného. A ona – a to mě dostalo – mi řekla, že jestli potřebuju plakat, ať klidně placu – to je dítě, před kterým když jsem doteď plakala, hned utíkala pryč a říkala mi, ať toho nechám. Teď najednou se to překlopilo, klidně prý ať pláču :o)

Hladila jsem ji zádíčka a trochu u toho plakala. Pak jsem odešla a měla z toho skvělý pocit, že jsem tu svou emoci nehodila na ni.

Milá Nevýchovo,
přiznám se hned na začátku – ještě jsem neprošla vaším kurzem, ale sleduji vás na Facebooku, čtu vaše články na webu a vaše principy jsem si vzala za své už v těhotenství (začala jsem je používat na manžela, haha). Někdy mi to jde lépe, někdy hůř, ale snažím se.

Máme doma holku Amču (6 měsíců). Je úžasná a všechno nám spolu většinou klape. Jen to usínání je někdy dost vyčerpávající. Když po dvacáté opakuji pohádku o kůzlátkách, kterou miluje, zpravidla už mluvím mechanicky a přemýšlím o úplně jiných věcech. To, že jsem duchem mimo, na mně nejspíš vždycky pozná. Někdy se to takhle vleče celý večer.

Ale dneska jsem to zkusila nevýchovně a hlavně jsem se opravdu snažila “poslouchat”, co mi moje holčička říká. Po klasických rituálech dítko vypadalo, že má někde schovaný atomový pohon, přitom byla očividně přetažená a kňourala. Tak už celá zoufalá povídám:

“Amí, už mě to nebaví. Jsem fakt hotová, trochu naštvaná a mám před sebou hodně práce. Po večeři tam je na umytí nádobí, musím dát tu hromadu oblečení do sušičky a potřebuju si udělat něco s těma bolavýma nohama, co mě trápí. Co ti pomůže abys usnula? Jak to uděláme?”

A to moje úžasný dítě si vzalo moji ruku a přitisklo si ji na obličej a mně to došlo: Amča ráda usíná s hadrovou plenkou na obličeji a tu jsem v zápalu uklízení nacpala do pračky, takže ji neměla v postýlce. Po tom, co jsem ji přinesla novou plenku, byla do dvou minut tuhá.

Tak tu teď sedím (nádobí umyto, prádlo se suší), píšu vám a jsem hrozně dojatá a pyšná na tu moji malou holku, co dokáže komunikovat lépe než leckterý dospělák. A teď si jdu udělat něco s bolavýma nohama.
Mějte se krásně a díky, že v tom jedeme všichni spolu.

Ahoj Nevychovo a vsichni…

Prvni uspechy jsem oslavila, kdyz dceri bylo 13 mesicu a tyden kurzu byl za mnou.

Promluvila jsem k ni, ze je tezka a uz ji nemohu uspavat na ruce a prekvapive od te doby chovat nechtela, zacala usinat sama v postylce s drzenim za ruku (ikdyz se to jeste stokrat menilo, bylo to lepsi nez chovani).

Co se narodil syn (10M), nemame to doma tezke nejen my, dospeli, ale i nase dcera (v kvetnu 3r).

Nalady ma jak na houpacce a co drive zvladala (skolka, navstevy, jidlo) stalo se zas po posledni nemoci problemem. Nejsem vzdy zcela nevychovna, ale snazim se.

Uz se nam dari zas neco vic jist, i nepopularni navstevy u mych rodicu vypadaji na lepsi ceste, jen ta skolka jeste.

A jako bonus jsem si i neco vyrikaka s rodici v klidu a bez emoci. Rekla jsem, co jsem mela na srdci a to je to dulezite…

Co je ale pro me velikym motorem, muj malej zavislak na tatovi mi vecer pred spanim zacal rikat „Dobrou maminko mam te rada“ a vcera vecer se poprve pred usinanim pritulila ke me.

Krasny to pocit! Vsem rodicum bych chtela jen rict… VYTRVEJTE, MA TO SMYSL.

Chtěla bych vám moc poděkovat. Být upřímný a přímý ke svému dítěti je to nejlepší, co jde praktikovat.

Vždycky jsem tak nějak v hlavě měla, že chci s dcerkou fungovat upřímně, ale u spousty situací bych se to asi dřív neodvážila udělat. Buď ze strachu, že tím vše zkazím. Nebo že to mé malé dítě nepochopí nebo pro kritiku rodičů a okolí.

Situace, kterou bych ráda zmínila jako příklad, tedy jedna z mnoha. Moje dvouletá dcera přestala ve 20 měsících spát celou noc. Nebyli jsme na to zvyklý a ze začátku jsem měla potřebu okamžitě všechno vrátit zpátky.

Hlavně z toho nočního buzení a brečení neudělat nešvar. S přibývající únavou došlo i na naštvání z mé strany, což dcerce rozhodně nepomohlo.

Když jsem si ale v klidu řekla, proč je to pro mě tak strašně důležitý, aby mě nevolala a spala celou noc, nenašla jsem žádnou chytrou odpověď.

Snad, aby to nedělala do 18, hloupost, co? Nebo abych mohla rodičům a kamarádům pyšně říct, jak nám dítě usíná samo a spí celou noc? K čemu by mi to jako bylo dobrý?

Zjistila jsem, že mi vlastně nevadí za ní jít, když mě volá. Z nějakého důvodu mě potřebuje a já tu chci pro ni být. Když mi poví, že chce, abych u ní zůstala, tak u ní prostě zůstanu a spím v pokojíčku ráda s ní.

Řekne mi v klidu „spolu“ a já jí jen povím, že si potřebuji přinést peřinu a že přijdu. Čeká na mě v postýlce v naprostém klidu a pak zbytek noci spíme společně.

Včera v noci mě znovu volala. Vyřešily jsme, co se děje a chtěla pak chytit za ruku. Sedla jsem si k ní a držela jí. Žádné „spolu“ nepadlo a mě se ani zrovna moc nechtělo stěhovat se ze své postele.

Kdykoli jsem se pohnula, že bych odešla nebo když jsem ji chtěla jen přikrýt, koukla na mě a zopakovala „ruku“. Nechtěla mě pustit, bylo jí tak fajn.

Po nějaké chvíli jsem ji ale do ticha pověděla „Broučku, začíná mi být zima, chtěla bych se vrátit k sobě do postele pod peřinu“. Pustila ruku, řekla „jo“ a spala do až rána. Jednoduché, co?

Mám 20měsíčního syna. Vždycky jsem si s ním večer šla lehnout do postele, protože nechtěl usínat sám. Když náhodou odcházím a on ještě nespí, tak začne plakat, až mu tečou slzy. Někdy jsou to hysterické záchvaty.

Teď během kurzu mu povídám v postýlce: „Filí, potřebovala bych, abys už spinkal, protože chci být teď s tátou. Já ale vím, že ty nerad usínáš sám, co by ti pomohlo, abych tady s tebou nemusela ležet?“ Filda na mě koukal, a nic.

Povídám mu: „Jestli ti to pomůže, tak si vem s sebou do postýlky třeba nějakou hračku, kterou máš rád.“ Filda vzal traktor a lehl si. Ještě než jsem odešla z pokoje, tak mu povídám: „Já budu vedle v pokoji, a kdyby se ti nedařilo usnout, tak pro mě přijď a vymyslíme to jinak. Šlo by to?“ 

Odešla jsem z pokoje a hned po krátké chvilce přišel Filípek do obýváku za náma. Nakoukl a ujistil se, že jsme opravdu tam. Táta jen řekl: „Filí, běž si bucnout.“ Filda se otočil a bez breku si šel lehnout to postýlky. Usnul bez dudlíka a bez traktoru. Přikryla jsem ho peřinou a zbytek večera jsme si povídali jen o tomhle zážitku.

Taťka z toho byl vyvalený a nechápal, co se to stalo!!! Obrovský krok pro nás všechny a já jsem se z toho cítila nejlíp, že nám to konečně jde. A každý den se těším na další úspěchy. Je to super!!! Díky, Nevychovo!

Dobrý den Katko, moc Vas zdravím a moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou. 😉

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super. 😁

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak ta muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Synkovi bude teprve šest měsíců, ale včera se nám podařila úžasná věc. S manželem jsme si chtěli udělat pěkný večer a být chvilku o samotě. Zatím nemáme nastavený pevný čas spánku, usíná mezi sedmou a devátou hodinou u kojení. Tak jsem ho u přebalování zkusila požádat, jestli by byl tak hodný a mohl dřív usnout, že bychom si rádi s tatínkem udělali příjemný večer. Podíval se na mě, usmál se a dál si hrál. Jaké bylo moje překvapení, když po deseti minutách usnul.

Bohužel se nám ale probudil při přenášení do postýlky. Ale já to nevzdala a znovu jsem ho požádala. Za normálních okolností, když se mi takhle probudí, trvá cca hodinu než znovu usne, ale včera byl neskutečný a za dalších patnáct minut spinkal. Oba jsme byli překvapení a zároveň hrdí, že máme tak ohleduplného broučka. Ráno jsme mu poděkovali a užívali si společného rána :)

Dnes v noci se syn, 13 měsíců, již tradičně probudil mezi 2–3 hodinou ranní. Pláč, mokrá plína a tedy nutné přebalení, pak prso opět k uspání. Když už nepil a vzala jsem mu prso, začal lozit po posteli, po mně a manželovi, který brzo ráno vstává, kníkat a pobrekávat. Zkoušela jsem ho chvíli nechat, občas pak usne, ale dnes ne (a mně se ke všemu začínalo taky chtít na záchod:-/).

A tak jsem vstala, vzala ho a zkoušela ponosit, výsledkem byl pláč, ue nemá prso, tak jsem si s ním sedla do křesla a začala zase kojit. Při tom mu povídám přibližně následující: „Ladí, já tomu nerozumím, proč nechceš spát a hrabošíš po nás. Co bych mohla udělat, aby se ti dobře spalo? … Prsenko je takové měkké a teplé, je to tvoje bezpečí, co? … Víš, tatínek brzo vstává a mně se už zase chce docela dost čůrat, tak bych potřebovala, aby ses nechal uložit…“

Chvilku na to se zavrtěl, pustil prso a úplně se odklonil (ale ne s pláčem nebo naštváním, prostě usnul). Celé to trvalo jen pár minut, mohla jsem ho uložit a jít v klidu na wc.

~ Podobně jsem mu to říkala už X-krát předtím a bez kýženého výsledku. Tentokrát byl ale rozdíl v pocitu, se kterým jsem mu to říkala. Naštvání, že nás budí a omezuje a že bez pláče nemůžu odejít ani kvůli tak základní potřebě, nahradil soucit a porozumění, že prso je takhle v noci po probuzení či v polospánku ta jediná jistota, kterou vnímá…

Ahoj, jsem v prvním týdnu Nevýchovy, ale zajímala jsem se o ni už dřív. A tak jsem zkusila domluvu s jedním synem (Martinem). Každé ráno mě přemlouval, ať ho vezmu domů ze školky po obědě, že spaní je nuda.

Tak jsem mu navrhla, že dnes ho teda vezmu, ale že to nemůže tak být každý den a co on na to říká… dobře, tak dnes nebudu spát a pak zase budu. Já na to, dobrá, dnes – ve středu půjdeš po obědě a ve čtvrtek a v pátek po spaní. Tak jo.

Další den ráno se probudil a říká: Dnes jdu po spaní :-)
A starší syn na to – Cože, kdy jdeš?
No po spaní!
„A ty neřveš??? Jak to?“

A já na to, přece jsme se domluvili a s Martinem jsme na sebe mrkli ;-)

Nestandardní uspávací postup je vždycky nebezpečný. Obvykle jde nejdřív spát náš mladší syn Šimonek (1.5r). Dostane lahev s mlékem, pusu na čelo, rozsvítíme tlumené světýlko a už o něm nevíme. Asi za půl až za hodinu jde spát starší Štěpánek (4r) – s tím si chodíme lehnout, ale stačí asi 5 – 15 min a je v limbu.

Včera jsem šel vzhledem k únavě a dalším okolnostem spát dříve a s oběma kluky najednou. Věděl jsem, že kritické je, aby Šimonek při pití mlíčka usnul, protože když se to nepovede, nabere druhý dech, bude se vrtět a točit v posteli a se spaním bude konec. A tak se taky stalo.

Když pil Šimonek mlíčko, Štěpánek na mne šeptem mluvil, nicméně jeho šepot je poměrně hlasitý, takže Šimonovo následné vrtění jsem tak trochu vnitřně dával za vinu Štěpánkovi. Šimon najednou už nejevil známky ospalosti, přetážel se ze strany na stranu a začal mi lézt na hlavu a taky přeze mne na Štěpánka. To zase rušilo jeho a po chvíli mi povídá: „Táto, já nemůžu usnout!“

Já, protože už jsem měl před očima Apokalypsu, mu povídám: „Tady teďka asi nikdo neusneme. Ty jsi mluvil, když Šimonek pil mlíčko a teď nespí a bude tu po nás lézt a nikoho spát nenechá. Co mám teď asi dělat ?“. Tu otázku jsem ještě jednou zopakoval: „Co mám teď dělat ?“

Štěpánek byl chvíli zticha. Potom povídá: „Já přemýšlím, táto.“ Zase chvíli ticha. Potom povídá: „Já myslím, že bys teď měl něco zazpívat.“ Tak jsem zazpíval asi 4 písničky a kluci spali během 3 minut jako když je do vody hodí. Není nad radu od Fachmanna.

Tak dnes první úspěch. To byla paráda.
Podle inspirace principu Popiš a pozvi, jsem dnes u večeře říkala dceři (3roky), že bych potřebovala, abychom se začaly už chystat na spinkání, že už začínám být unavená a mám strach, že už nebudu mít sílu na pohádku a ptala jsem se jí, co navrhuje, jak bychom to mohly udělat.

A ona na to, že se najíme a jdem se umýt a vzít pyžámko a spát. A hlavně to tak i bylo! Dala do pusy pár lžic a začala se svlékat a za chvíli na mě křičí z vany: „Mamí.“ Cítila jsem se moc hezky a vypadalo to, že i dcera. Vše dělala s elánem. Krásné :-)

Dnes opět, skoro 3 letý syn mi řekl že se půjde koupat po pohádce a jako každý večer pak začal vymýšlet, že ještě chvíli, dělal spoustu jiných věcí, a že se koupat nechce a začal srdceryvný pláč. Pomalu mě zachvacovala panika, že už je to zase tady, ale včas jsem jí zastavila a říkám, co mám udělat pro to aby ses chtěl jít koupat? 

On se najednou zarazil a začal se strašně smát, no v tu chvíli jsem nevěděla, co dělat a on pak najednou říká, budeš po mě malovat? (barvička na tělo do vany). Říkám jo budu jen musím ještě obstarat sestřičku (5měsíců) a za chvíli přijdu. A on šel a čekal na mě ve vaně, pak jsme si to moc užili.

No a potom přišla druhá fáze, očekávala jsem smlouvání o odchodu do postele a on mi tak říká takovýma psíma očima budeš mi číst? Opět jsem musela rozdělit pozornost mezi obě děti ale podstatné bylo mladší nakojit a uložit, říkám mu, dnes jsem tu sama a potřebuju malou uložit a uspat, mohl by jsi na mě počkat?
Nejdřív se šprajcnul že ne že teď hned mám jít číst. Opět jsem řekla že jsem tu sama a že potřebuju malou uložit abych se mu pak mohla věnovat, co s tím uděláme?

Chvíli se zamyslel a říká seš tu sama, já počkám a připravím knížku. Hrozně se mi ulevilo, jak to šlo hladce a doufám že se nám takhle povede dál, myslím si že malej poznal že ho konečně poslouchám.

Díky díky a ještě jednou díky :-)

Moje dcerka mi usínala u prsu do 13 měsíců a ze dne na den jsme s tím dokázaly přestat. Prostě jsme si spolu lehly a přitulily se k sobě a bylo nám tak dobře. Postupně jsme to převedly, že se jen držela za ruku a pak jsme pomaloučku přešly na samostatné usínání, kdy se přečte pohádka a já jí uložím a dcerka usne.

Občas si zavolá, když něco potřebuje, někdy jen pomazlit. Občas to trvá dlouho a já už jsem vyčerpaná, tak se mi včera poprvé podařilo s ní dohodnout. A je to skvělé :)

Vím, jak je pro nás, rodiče nemluvňat (u nás 11 měsíců), těžké se domlouvat, proto něco pozitivního níže :) Jsme v Nevýchově teprve krátce (3 týdny) a dnes na dovolené u kamarádů se stejně starou holčičkou se nám asi něco povedlo. Obě holky byly v pěkně špatné náladě, nějak jsme se pořád nemohli dopídit proč. Pak jsem si řekla, takhle to dál nejde, vzala jsem si svoji dcerku stranou a postupovala jsem Nevýchovně.

Měla jsem na ni čas, byly jsme samy pro sebe a najednou mi spoustu věcí došlo – vždyť ona je celý den s druhou holčičkou, neustále komunikují, bojují o hračky a hlavně o přízeň maminky (druhou holčičku jsem několikrát chovala také a neprobíhalo to úplně hladce).

Řekla jsem jí: „Už ti asi rozumím, tebe tohle všechno vyčerpávalo, viď? Pojď, teď mě budeš mít celou pro sebe.“ Bylo vidět, jak se uvolnila, bylo jí dobře a náš čas si ohromně užila.

Když jsme se vrátily do společné místnosti, byla zrelaxovaná, vyrovnaná a měla sílu si zase hrát. Zato druhá holčička chytala příšerné amoky, nešlo jí pak ani jíst a musela se rychle připravit na spánek, protože „byla unavená“. Ve skutečnosti ale pak usínala déle než obvykle.

Náš Lucas je velmi citlivý na úplněk, nov atd. Většinou pár dní před se v noci budí, vrtí atd. Nedávno se probudil a nemohl spát. Seděl na posteli, na něco zase ukazoval. Já jsem ho chlácholila. Po hodině, kdy jsme chodili z obýváku do ložnice a zpět, mu říkám šeptem: „Luky, já už bych moc potřebovala spinkat, abych ráno nebyla unavená, zkusíš si taky lehnout a zavřít očička a snažit se usnout?“

Lucas si lehl, dívali jsme se vleže na sebe, dal mi asi tři hubičky a hladil mě tou malou ručičkou, dokud jsem neusla..(a já vážně usla dřív než on)..není to asi nic zázračného, ale já jsem byla tak dojatá, že mi tekly slzy po tváři..ta něha v jeho očích byla neskutečná ❤️

MŮJ DNEŠNÍ NEVÝCHOVNÝ POKUS: Ve 20:00, jako obvykle, jsem odcházela z dětského pokoje mých dvou synů (7 a 5,5 roku), udělala jsem pokus, rituál uspání byl u konce, zuby, pohádka, modlitbička, pusinka a já nechala rozsvíceno i velké světlo a jen jsem v tichosti odešla. (Vynechala jsem obvyklou přednášku o tom, že když nepůjdou včas spát, budou nevyspalí, nezhasínala jsem světlo). Sama jsem byla zvědavá, co se bude dít.

Po 5 minutách hádka… nevím, co se dělo, ale po minutě bylo ticho. Po 15 minutách jsem šmírovala klíčovou dírkou, starší spal, mladší – vyspinkaný z MŠ – si čte knihu při lampičce… takže velké světlo zhasli sami. Za 20 min. si jde mladší pro pití, ale hned se vrací do postele. Za 35 min. přišel s tím, jestli může mít jednu otázku, a to jestli může jít do ložnice, že má ve své posteli horko… „Jo, proč ne,“ odpovídám. Za 45 min. přijdu do ložnice, spí jak dudek.

Takže děti opravdu půjdou spát, když to potřebují samy, ne když to potřebujeme my – i bez našich návodů, výhrůžek, slibů a hroucení se a bez zkažených večerů. Já si to dnes užila a nemusela jsem vůbec NIC. (45 min. jsem opravdu většinou trávívala chozením do pokoje a lobbováním za JEJICH spánek.)

Začali jsme hned po zhlédnutí pár videí, a to uspáváním :) Dříve jsme uspávali jen v náručí a skákáním na baloně. Už jsme byli vyčerpaní, každé uspávání i během dne probíhalo stejně s pláčem, a následně jsme museli použít zmiňovaný balon.

Na náhody nevěřím, a právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodla s tím něco dělat, jsem narazila na FB na maminku, která doporučovala Nevýchovu. Nevěděla jsem vůbec, oč jde, a tak jsem googlila :) a začala opravdu „hltat“ vaše videa a příběhy rodičů, a bylo to tu – to, co my chceme. Akorát jsme nevěděli, jak na to.

Ještě ten večer uspání proběhlo postaru a já pak měla čas se plně věnovat Nevýchově. Druhý den jsem to zkusila v praxi, při dopoledním uspávání, a stalo se „kouzlo“. Malý (3,5 měsíce) usnul za 5 minut bez pláče, jupíí. A tak to už máme třetí den. Váš e-mail mě jen utvrdil, že jsem vše udělala správně. Sice ještě uspávám u prsa, ale věřím, že až bude větší, usne třeba i s tatínkem.

Jak se dají taky uspávat děti (nebo rodiče?).

Dnes bylo těžké odpoledne i večer. Navíc manžel musel pracovat, takže jsem neměla svou podvečerní čtvrthodinku. V jednu chvíli mi to přišlo už neúnosné, katastrofa na obzoru, a tak jdu za dětmi s tím, že už jsem vyčerpaná a potřebuju klid a že je tedy uložím.

Odvedu dceru 2a3/4r a syna 1a3/4r do jednoho pokoje, oni si vlezou do manželské postele, kde spí s mužem,já je jen přikryju a popřeju dobrou noc. Jdu to ze sebe smýt do sprchy a pak přichází syn 4a1/2r, že nemá plyšáka. Jdu se tedy podívat znovu do toho pokoje a vidím, že si obě děti došly do knihovny každý pro jednu knihu a tu si teď opět v posteli přikryté peřinou čtou.

Znovu jim popřeju dobrou noc a jdu do druhého pokoje, kde položím miminko do cestovní postýlky, to si tam chvíli šmidlí pacičkama a pak usne, a s nejstarším synem si lehnu do druhé manželské postele a dáme si každý do ucha jedno sluchátko walkmana a já pustím hudbu, při které si normálně každý podvečer medituju. Syn vytuhne po dvou písničkách, já naberu novou sílu.

Vždycky to nevypadá takhle. Občas si prostřední děti v tom pokoji hrajou hodinu, než si vlezou do postele a usnou. Občas si hraje jen jeden z nich a druhý spí. Jednou jsme tam dali tři nejstarší a po 2hod, co si hrály, aniž bychom do toho my nějak vstoupili, se každý odebral do nějaké postele.

Občas mají děti citlivější období a vyžadují naši fyzickou přítomnost, dokud neusnou: ležím se synem v náručí v dětské postýlce a u toho si medituju, jsem s dcerou v pracovně, kde spí, když jsme doma, a čtu si nebo píšu do deníku. 

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Jsem obyčejná máma, která někdy dělá chyby. Snažíme se vychovávat naší 16-ti měsíční dcerku intuitivně, děláme vše tak jak to přichází a jak to v dané situaci cítíme. Rádi sledujeme váš blog, protože tam vždy něco zajímavého najdeme. Nejvíce mě zaujal váš příspěvek o usínání.

Naše Madlenka spí od třech měsíců s námi v posteli. Měla jsem chvilky, kdy jsem se nechala zviklat názory našich babiček a maminek, že ji rozmazlujeme, že to není správné. A sama jsem se naší „spací“ situací hodně trápila, Madlenka špatně usínala a mně pořád v hlavě běžely ty věty, že to není spravné. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se já sama srovnala s tou celou situací.

Jsem vděčná, že Madlenku máme v posteli. Že jsem nikdy nezažila, jaké je to vstávat několikrát za noc k postýlce, že pořád kojím, že je Madlenka spokojené a šťastné dítě. Všechno kolem usínání i spaní se vyjasnilo. Madlenka usíná krásně, v noci se budí jednou.

A před dvěma dny se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Madlenka se se mnou pomazlila v naší posteli, napila se, vzala si polštář a deku a zalezla si do dětské postýlky. Dva dny to trvalo, vždy chvilku hajala v postýlce a pak přišla usnout ke mně tak, jak byla zvyklá. Než usnula, říkala jsem jí, že je to v pořádku, že spinkat v postýlce nemusí, pokud na to není připravená.

Dnes se napila, pomazlila, odešla do postýlky a usnula. Dívám se na ni a říkám si, jak je dokonalé netrápit se nějakou výchovou. Neřešit, jestli nechám miminko vyplakávat, aby se naučilo spát samo. Mění se v tu chvíli naše role z přísného „policajta“ na „pozorovatele“, je krásné sledovat, jak se to mé miminko samo vzdaluje v tom dobrém slova smyslu.

A jestli se dnes v noci nebo zítra příjde zase přitulit k nám, vůbec to nevadí, protože čas tak rychle letí, že stojí za to promazlit každou volnou chvilku. Stojí za to nechat důležitá rozhodnutí na dětech. Díky za vaši Nevýchovu, dělá rodiče klidnými a děti šťastnými.

Dodatek:
Připadám si jak Alenka v říši divů. Podobným způsobem jako se spaním jsme od pondělí bez plíny. Prostě se naše malá Madlenka rozhodla, že to zvládne. Když objevila holčičí kalhotky a já jí řekla, že až bude chtít být bez plínky bude je nosit.

No a Madlenka ( která téměř nemluví) si sundala plínu a je v kalhotkách. Bez nátlaku, bez zdlouhavého učení na nočník. „Nehody“ máme máme, ale minimálně, a mě to vůbec nevadí. Jediný problém máme, že jsme v pátek nakoupili pleny na tři měsíce dopředu. :)

Jsem učitelka ze školky a tak opravdu, ale opravdu nevěřím vlastním očím. Vyprávět mi to někdo jiný, tak mu to nevěřím. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem naší Magdu od narození do ničeho netlačila. Plakala, když ji chtěl někdo chovat, tak jsem ji nedávala nikomu chovat. Asi až kolem roka začala komunikovat s cizími lidmi.

Poslouchala jsem její potřeby, nechala jsem to na ní. A už dnes se mi to několikanásob­ně vrací.

Co se stane, když si dítě samo rozhoduje o tom, kdy půjde spát? Byli jsme na chatě, bylo po devátý večer, seděli jsme na zahradě, koukali na ohýnek a Pájin (2r), že chce jít spinkat. A že chce jít spát na lavičku. Takže jsme „rozestlali“ lavičku, Pájin se přisál, během pěti minut spal a já se mohla jít dál bavit k ohni.

A proč to sem vlastně píšu? Pamatuju si, že když jsem byla malá a měla jsem možnost nejít spát, tak jsem fakt spát nešla. Strašila jsem třeba do jedné do rána, jen proto, že jsem měla tu možnost, i když už mi z únavy bylo třeba zle.

Dřív bych Páju nahnala do postele v osm, byla bych tam s ním dvě hodiny a cítila bych se odstrčená a naštvaná. Že ostatní se můžou bavit a já že chci taky, ale nemůžu. Že Pájin vůbec nespolupracuje a nespí. Byla bych naštvaná na celej svět.

Takhle jsem skvěle odpočinutá a i tak trochu pyšná, jak je Pájin skvělej, moudrej a že chápe, že chci být mezi ostatníma lidma (jen tam prostě potřebuje být se mnou), a že si sám dokáže říct, že je už fakt unavený, i když se kolem dějou opravdu zajímavý věci.

Dominiček donedávna nechtěl spinkat v pokojíčku s Nikolkou. Večer vždy nastalo přemlouvání, dohadování, prosení. Vždy odpoledne Domča slíbil, že bude spinkat v pokojíčku, kde jsem s dětma při zalehnutí bývala. I třeba půl hodiny a víc jsme si povídali. No ale Domča vždycky nakonec vylezl, že bude spinkat s náma v ložnici.

Až s kurzem Nevýchovy se to změnilo. K večeru jsem se ptala Dominička, jestli večer opravdu bude spinkat v pokojíčku, protože se mi nelíbí, že vždycky slibuje, že tam bude spát, ale přijde večer a je to jinak. Ten zlomový večer jsem si šla s dětma lehnout, a když jsem odcházela, zeptala jsem se Dominička, jestli naše dohoda platí. Povídá, že ano. Šla jsem si teda lehnout do ložnice a asi za 5 minut za mnou Domča přišel.

Podíval se na mě takovým výrazem, jak asi budu reagovat, a já se ho zeptala, co se děje. Že jestli se chce se mnou ještě pomazlit. On že by si chtěl se mnou na chvilku lehnout a pak že půjde spinkat do pokojíčku. Jindy bych byla možná podrážděná, protivná, protože to už několikrát sliboval, ale stejně nakonec zůstal spát s náma v ložnici. Ale tentokrát jsem mu dovolila jít si za mnou lehnout. Minutu se se mnou pomazlil a šel do pokojíčku.

Nikdy nezapomenu na ta rozzářená očička, když jsem mu to dovolila. Sice se pak vrátil ještě jednou, dát mi pusu, ale pak už opravdu spinkal v pokojíčku. Sama vím, že kdybych na něj spustila, že proč zase přišel, když slíbil, že bude spát v pokojíčku, tak vím, že by v něm nespal. Teď když jde spát a má potřebu se za mnou přijít ještě se pomazlit, tak může, a já vím, že pak bude spát spokojeně celou noc…

Našli jsme prostě společnou cestu, jak to vyřešit, a to je na Nevýchově báječnééé.

Necelé dva týdny zkouším zavádět Nevýchovu do rodiny, kde máme 5 měsíční miminko. Chlapeček od začátku špatně usínal.

Vydržel být vzhůru od osmi večer do půlnoci, střídavě plakal, vztekal se, klidný byl jen u prsu, ale jakmile usnul a přenesla jsem ho do postýlky… Strašný jekot a kolotoč uspavani… Říkala jsem, že naše večery jsou každodenní párty, ale už mě to zmáhalo. Prosila jsem, plakala, zvyšovala hlas, vyhrožovala…

Ten pocit, když v devět položíte miminko do postele a povíte mu v klidu mantru o tom, jak se cítíte, co potřebujete a jak můžete pomoct, aby spalo…a ten malinký tvoreček se nevzteka, že musí být v postýlce, ale klidně pozoruje… Ten pocit je prostě k nezaplacení. Devět večer a je klid? Můžu dělat cokoliv? Co jsem dřív dělávala v tuto dobu?

Funguje to.

Chodím ještě do školy a když malinkýmu povím, že mě čeká zkouška, vydrží ležet vedle mě v klidu, pozorujici peřinu, ručičky. Nerozčiluje se, nevyžaduje pozornost. Nevěřila jsem, že to půjde. Ale jde. Mockrát vám děkuji. Opravdu moc.

Mám malého Jeníka (6 týdnů). Několik dní dozadu jsme uspávali klasickým, známým způsobem – děláme, co můžeme, a malý ne a ne usnout… Když jej položím do postýlky, do pěti minut křik! No prostě akce na dvě hodiny.

Včera jsem si přečetla „Nevýchovný manuál na uspávání“. Jak dlouho myslíte, že celé uspávání trvalo? Necelých pět minut :).

A jako bonus… Položila jsem malého do postýlky, zavřela dveře pokoje a někde uvnitř jsem věděla, že bude spát. Žádný stres, kdy se zase vzbudí. I manžel se divil, že tak krásně spí. Já věřím, že dneska to bude taky tak :).

Děkuji za super webinář, jsem začátečnice v Nevýchově, mám za sebou 1,5 týdnu kurzu a několik webinářů a jsem za každý z nich ráda. Jen chci napsat dnešní zkušenost.

Mám dva syny, jeden z nich má 3,5 měsíce. Odpoledne docela dost spal – asi tři hodinky, pak si ještě schrupnul před koupáním (koupeme v sedm). Při koupání mu povídám „Víš Vojtíšku, dneska je v osm webinář, na který bych se moc ráda koukala a potřebovala bych, abys dneska usnul tak chvíli před osmou, můžu tě o to poprosit, pomůžeš mi?“ Ve 3/4 na osm brouček spal jako andílek :-)

Moc děkuji za všechny rady a za to, že nemusím být ta věčně uštvaná máma :-)