Dohody s dětmi

Dřív jsem na děti musela křičet, aby poslechly. Teď se spolu domluvíme v klidu

50 51

Syn je samostatnější, víc se mnou mluví

46 47

Nevýchova je pro praxi. Nebifluju teorii, umím to s dětmi žít

Já osobně jsem si upřímně po prvním oťukání před kurzem Nevýchovy říkala, že asi Ameriku neobjevím, absolvovala jsem R+R (kdo nezná, je to Respektovat a být respektován), snaha o respektující přístup k dítěti, pořád jsem nevěděla, proč mi to nefunguje a proč mi to nesedí.

Strašně špatně jsem byla z toho, co bylo odpřednášené, schopná převádět věci do praxe. Byly tam mraky modelových situací, které trochu hraničily s manipulací, používaly se stejné věty: víš, to se mi nelíbí, ale končilo to: bylo by potřeba udělat to tak a tak… prostor pro dítě nula.

Díky Katce jsem si doplnila poslední dílek do mozaiky. Ten prostor, který dostane dítě, a ten samý prostor, který chci mít i já a neobětovat se pro všechny. Takže jsem Ameriku nakonec objevila a za to děkuji i za své děti. R+R je jako naučit se Nevýchovu nazpaměť, nabiflovat, když to tak necítím – Nevýchova je o tom, naučit se to cítit a žít

Ivana

51 52

Taky jsem prošla R+R a musím říct, že teprve po Nevýchově mi to zapadá a dává větší smysl. Přenechat dítěti zodpovědnost a aktivní podílení se na řešení problému je to klíčové. Katka dělá skvělou práci, dokáže předat moudrost tak, aby to v praxi bylo proveditelné. Klobouk dolů, Katko.

51 52

Zvládáme v pohodě cestování autem, odchody z domu i přebalování

Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude s námi jezdit autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik a odstrkování nohama. Nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme odjížděli tramvají.

Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5 hodiny mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřma. To samé s přebalováním. Prostě vyřešeno.

Dokážeme vyřešit, i v jaké obuvi se půjde ven, nebo i to, že v obchodě nemůžeme koupit vše, co se líbí. Každý den máme nějaké úspěchy a mám za ně obrovskou radost. A na otázku, co děláme jinak, bych odpověděla: všechno :)

Jindřiška Koutná

54 55

Nemusím už nikam lítat a shánět další kurzy

Jsem na sebe hrdá a hlavně jsem šťastná. Konečně mám pocit, že se mi doma opravdu daří, že nemusím všechno pevně svírat v rukách a trnout, co se děje, když pustím drahoušky z dohledu.

Od svého setkání s Nevýchovou máme doma vřelejší a láskyplnější atmosféru – to je asi to nejkrásnější, co mi kurz přinesl. Taky jsem klidnější a věřím si, že to zvládnu. Že to společně zvládneme!

Nemusím už nikam lítat a shánět další a další informace a kurzy – všechno mám doma: sebe, svoje děti, ochotu a know-how. Moc děkuji za tento kurz. Dal mi opravdu hodně.

Petra Mašková

52 53

Stříhání vlásků. Klouček se bál. Zvládli jsme to v klidu

Dnes večer se mi stala taková příhoda, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka (4 roky), kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař :), co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle: jeho maminka: Adame, sedni si na ten zadek, dělej a hned. Nic se nedělo, jen Áda říkal ne, nechci. Maminka: než napočítám do tří, ať už sedíš na té židli. Jedna… dva… tři. Opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek: Ty, Ádo, ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč, a když se neostříháš, tak se mnou nemůžeš jet.

Sundala jsem si zástěru a odložila věci, sedla si k němu na zem a začala si s ním povídat. To nevydržela maminka a řekla, že na to nemá nervy, a odešla, což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho, co se děje, a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj, že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje, ne však mojí vinou, občas ho stříhají rodiče, a to takovým strojkem, který je tupý, a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom, jaké to je, když ho stříhám já, jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody: nemusí se potom moc česat, a když chodí do bazénu, vlásky mu hned uschnou. A jestli mi může říct, co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by ji chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo, a nakonec pohoda. Povídali jsme, co ten Ježíšek přinesl, atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší, když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně, proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat, co ji vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže se moc těším, až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevím, zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná, kdo se ho zeptal, co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Jindřiška

63 64

Vzpomeňte si, kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí

Milá Katko a maminky, dnes jsem měla puštěná první dvě videa a musím se přiznat, že konec prvního videa mi vehnal slzy do očí. Jak Katka říká, vzpomeňte si, kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí. Dostalo mě to. Taková pravda. Nevýchova je to nejlepší, co jsem mohla pro sebe a pro syna udělat.

Povedla se nám první dohoda a opravdu jsem jen koukala, jak je syn skvělý. Jsou mu 3 roky a 3 měsíce. Užili jsme si báječně procházku jako snad nikdy. Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě. Je to první, ale pro mě hodně důležitý krůček. Katko, moc Ti děkuji.

Jitka Škorpilová, syn 3 roky

51 52

Po těchto slovech si sedla celá sesterna i čekarná na „prdel“…

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše dcerka (6) a syn (2) chodí do Waldorfské MŠ, tak jsem vždy chtěla, aby děti měly za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocenné, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. Nevěděla jsem, co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím, jak na to, díky!!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ni musí být nepříjemné, a že její pocity naprosto chápu a že i mně to nebývá příjemné. Kdyby plakala, tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka, a ona šla k sestrám, podala jim ruku, poděkovala, rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla, nekecám, celá sesterna i čekarná na „prdel“. Já ji jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit, co chce, a šly jsme na nákup. Tam jsem ji nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bonbonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry. Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami, kolik je 7 × 1,5 Kč?“„10,5,“ jsem řekla – „Tak to na to mám.“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit. „Bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani.“

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. P.S.: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid, který jsem stále hledala, uvidíme, co bude dál.

Jitka

51 52

Dřív divoch, teď se s ní dá na všem domluvit

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba. Doma bylo jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet…

A vlastně stačilo málo – říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Konečně jsem se naučila, že nemusí být vše podle mého, že z ní nevyroste lotr, když bude taky po jejím. Často člověk zakazoval nebo přikazoval jen proto, že měl pocit, že se to tak má dělat, a vlastně za tím nebyl ani obstojný důvod.

Zásadní je můj klid. Už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

Jana

50 51

Já jsem tak ráda, mami, že to u tebe skončí. Chápeš?

Při puse na dobrou noc se mě naše osmiletá dcera Johanka začala ptát, co že znamená ta výchova-nevýchova. O co jako jde? A to jako fakt dělám taky úkoly?

Ve stručnosti jsem popsala, o co jde. Jak si moc přeji, abychom na sebe doma nekřičeli. Jak si přeji, abychom si dokázali říct, co nás těší, co potřebujeme, domluvili se a bylo nám všem spolu dobře. Jak se to sama musím taky učit. Začaly padat zvídavé otázky…

„A jak to bylo, když jsi byla malá? A to jako jsi musela vždycky udělat, co děda řekl? A on se neuměl domlouvat? Ne? No teda…Ani jeho maminka s tatínkem to neuměli? Ne? Tak oni ho to nenaučili?!“ A tak jsme to probraly z mnoha stran a nakonec mi Johanka povídá: „Já jsem tak ráda, mami, že to u tebe skončí. Víš, jako že už to nepůjde dál přese mě. Chápeš?“ Chápala jsem. Se slzami v očích.

Kristína Otevřelová

74 75

Kdo je držitel problému?

Zapůsobilo na mě video Čí je problém… U kamarádky na srazu dětí a rodičů procházím kolem situace: O., 3 roky a B., 5 let, tahají se o jakýsi pytlík. B. žaluje: „Tetooo, on mi nechce dát křupkyyy!“ O.: „Moje kšupky!“ Já si říkám – dejte pokoj, a se slovy: „A co já s tím, tak se nějak domluvte!“ je míjím. Za pár minut přichází kamarádka, maminka O.: „Šla jsem pro něco do skříně a objevila jsem v ní O. a B., jak tam natajňačku žerou pytlík křupek.“ Děti šikovné, a to o dohodách ještě ani neslyšely. Hezký pátek!

Eva Novotná

51 52

Nevýchovu vnímám jako obrovský dar, který mě přiměl „otevřít oči a vyrůst“. Jak už psala jedna maminka na FB – je krásné pozorovat tu tichou sílu Nevýchovy. Můj taťka je stará škola a navíc docela pesimista, podle kterého je vše dobré za námi a věci se jen zhoršují.

Díky tomu, že o Nevýchově hodně mluvím (protože jsem z ní nadšená), když byl děda dnes odpoledne s Kristýnkou (3 roky) v bazénu a ona jako obvykle nechtěla ven a začínala se zlobit, řekl: „Tak jak se domluvíme? Ještě mi jednou přeskočíš nohy a půjdeme ven – souhlasíš?“ Mně jenom spadla brada a měla jsem slzy na krajíčku – tohle bych od dědy, který většinou všechna svoje vnoučata jen kritizuje, opravdu nečekala.

Eva

51 52

Záchvaty vzteku už nezažíváme

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme. Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Zuzka K.

52 53

Při nástupu do školky jsem u dětí i maminek užila mnohokrát nápady z Nevýchovy

Pracuji nově jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek, užila mnohokrát nápady z Nevýchovy. Ať už jsem nabídla dětem, že jsem tam taky dnes poprvé, že můžeme všechno poznávat spolu.

Taky jsem plačícím a smutným maminkám říkala, že chápu, že je to pro ně těžké, a ať si dají více času na rozloučení, pokud ho potřebují. Ať si vytvoří nějaký rituál rozloučení, ať si společně řeknou, kdy a kdo si dítě zase vyzvedne, či jsem jim nabídla, ať se na novou třídu podívají společně, ať si potom doma o tom můžou povídat.

Taky jsme řešili trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že ano. A tak jsem se maminky ptala, co by jí pomohlo, a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené… Nabídla jsem, jestli by mamince třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pro maminku bylo lepší. Ona říkala, že to by se jí líbilo, že to zkusí.

Mnohokrát jsem se dnes smutných či plakajících dětí ptala, co by potřebovaly. (A odpovědi byly: jen se v klidu rozkoukat a ještě si nehrát, ještě si chvilku poležet v postýlce, či prostě se nechci smát, nebo chci jen vědět, jestli opravdu maminka přijde.) Nebo situace se svačinkou: některé děti seděly u chlebíka s pomazánkou a tvářily se nešťastně. A tak jsem se každého takového ptala, co by mu pomohlo, aby se mohl najíst a neměl hlad. Někomu pomohlo setřít pomazánku, někomu odkrojit kůrku, někomu informace, že stačí ochutnat a nemusí dojídat, někomu, že k tomu nemusí pít kakao…

První den byl určitě pro všechny náročný, ale věřím (podle usměvavých dětí na konci dne a při vyřešených situacích), že to zvládneme a bude to čím dál lepší a snazší, že se navzájem naučíme ptát a říkat, co potřebujeme (protože to není snadné, někdy na to přijít, co by vlastně pomohlo). 

Jana S.

52 53

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :)

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to, že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním).

Ohromně pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel, a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono, a on vydržel hodinu, než jsme všechno zabalili, a to mu rostou zuby.

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin, že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: „Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.“ On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :)

Byl to skvělej pocit :)

Alena

52 53

Snažíme se s dětmi domlouvat, jaký bude harmonogram dne. Dřív učení trvalo celé odpoledne, a stejně se ještě našlo něco na dodělání do školy i po 8. hodině večer. Nyní syn přijde ze školy, po převlečení si může 1/2 hod. hrát na mobilu, pak jsou úkoly do půl hodiny hotové.

FUNGUJE TO. Ve škole syna (10 let) a hlavně nás, rodiče, chtěl vidět školní psycholog. Pak jsem viděla workshop Co nám zubař o čištění zoubků neřekl, kde Katka mluvila o přenesení zodpovědnosti…

A jak to dopadlo? Vzhledem ke zlepšení synova prospěchu i zapomínání věcí – DÍKY PŘENESENÍ ZODPOVĚDNOSTI NA SYNA z mámy a táty – třídní učitelka i výchovný poradce sezení u psychologa nakonec zrušili :) Mám moc velkou radost, že ač jsme teprve na začátku kurzu, již jsou u nás doma lepší vztahy, nemusím křičet, stále dokola opakovat to samé, občas si i děti vzpomenou, že je máma stále v práci, a pomohou jí s domacími pracemi.

Ivana Dostálová

54 55

Dnešní koupání. Holky, potřebovala bych tu něco dodělat, co kdybych vám napustila vanu, ale nechci, abyste tam byly moc dlouho.

Martinka: Tak až se přesypou přesýpací hodiny, tak půjdeme ven.
Já: OK. A šla jsem pryč. Po pár minutách
Martinka: Eliško, už se přesypaly hodiny, musíme ven. A vylezla. Eliško, pojd už ven! Už se přesypaly hodiny.
Eliška: Ne.
Martinka: Až se vypustí vana, tak půjdeš ven?
Eliška: JO. Za chvíli byly obě venku. :)

Marti Vejvančická

50 51

Domlouváme se s miminkem

Malý/velký úspěch :) Moc ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek s naším Jeníčkem :) Včera večer jsme to časově trochu přetáhlli a z procházky jsme se vrátili už v době, kdy je Jeník (7m) zvyklý chodit spát. Nevypadal ale nijak unavený, tak jsem jej nechala na podložce hrát si. Manžel navrhl, že uvaří rychlou večeři, a jestli si dám s ním. Já, že jo. Tak jo.

Jeníček si hraje na podložce v obýváku, my s manželem děláme v kuchyni večeři – za chvíli je hotová. Já se vrátím za Jeníkem do obýváku. On se na mě dívá a svou miminkovskou řečí mi povídá něco jako „Maminko, já už jsem unavený. Už bych chtěl jít spinkat víš?“ Nojo. Večeře uvařená. Já hladová. Než ho umyju a uspím, bude to studené… 

Tak jsem si klekla k Jeníčkovi a povídám: „Jeníčku, ty jsi unavený a chtěl bys už spinkat viď? Já vím. Víš, my jsme si teď zrovna udělali večeři. Potřebovala bych se ještě najíst, víš? Pomůžeš mi ještě? Myslíš, že by to šlo ještě chvilku vydržet? Já tě pak umyju a půjdeme spinkat, jo?“ 

Jeníček se na mě podívá – v očích mu čtu, že jo. A zase si hraje. My večeříme, Jeník válí sudy po půlce obýváku, střídá hračky, výská a povídá a u toho na mě občas mrkne, jako by kontroloval, jestli ještě jím :D. V klidu a pohodě jsem se najedla, napila. Pak vzala Jeníka, umyla ho, nakrmila a šli jsme spinkat :)

Já vím, někdo by mohl říct, že je to „malá věc“, ale já si myslím, že až tak malá není. Takhle nějak to u nás vypadá docela často a já si myslím, že když se společně učíme řešit malé věci, budeme pak umět řešit i ty velké.

Pavlína Nová

53 54

Když jsem v kurzu prožila, co cítí děti, otevřely se mi oči

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená. Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala, jaké to bude super. A velice rychle jsem narazila. Ony ty děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem. Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi.

Odcházení do školky: Každý den byl křik. Loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno. Když po jednom vypjatém ránu jsem jim v autě řekla (úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu, stát mezi nima jako soudce a neustále jim něco opakovat. Že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou. 

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkách všechny ranní aktivity: čištění zubů, snídaně, oblékání… Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku, že „splněno“. Mezitím si hlídají čas.

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned, co vstali, začali to prostě dělat. Cože?? To je tak snadné? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc: Jak je důležité brát dítě jako parťáka. Mluvit s dítětem a ne na dítě. Jak velký rozdíl v tom je, a děti právě tohle vnímají.

 

 

Andrea Kavanová, 38 let, dcera 7 a syn 5 let, Ostrava

52 53

Nástup do školky: Loni to nešlo, letos jsme to zvládli. Nevýchovo, dík

Tak jsme ten dnešní nástup do školky taky zvládli. Petřík nastupoval už loni, ale protože byl často nemocný, tak si tam moc nepobyl, a sotva si zvykl, byl zase doma a vše bylo nanovo… A několikrát se stalo, že mi ho učitelky rvaly z náručí. Bylo mi z toho nanic a věděla jsem, už to tak nechci.

Předevčírem jsem Petříkovi říkala, že budeme muset zajet koupit do školky nové bačkůrky. A když jsme se včera oblékali, že tedy jedem, tak najednou, že on nikam nejede. Že bude doma. Bylo mi to divné, protože nakupovat jezdí moc rád. A tak nebylo těžké zjistit, že vlastně jenom nechce ty bačkůrky, protože nechce do školky.

Do toho přišel manžel a zajímal se, co se děje. Petříkovi se nechtělo moc mluvit, tak jsem to řekla za něj. Potom si k Petříkovi sedl a povídali si. Začal mu vykládat, jak to měl on. V podstatě uznával jeho pocity, že to měli podobně…

Kromě toho, že pak naprosto bez problémů proběhl nákup bačkůrek, tenisek a dalších iks věcí, dneska jsme měli v pohodě i odchod do školky. A ve školce se potřeboval akorát delší dobu chovat.

Paní učitelkám jsme řekli, že potřebujeme ještě chvilku, když šly lákat Petříka do třídy, a ty to vzaly úplně v pohodě. Po pár minutách jsem Petříkovi řekla, že už bych potřebovala jít, protože táta musí do práce a Richard (mladší brácha) nemůže být doma sám.

A Petřík se zvedl, ještě jsme se pochovali, opusinkovali, ujistil se, že pro něho přijdeme, a pak prostě šel. Zvládli jsme to!

Předtím jsem si celé ráno vyháněla z hlavy ty strašné vzpomínky z loňska a říkala si, že tentokrát to tak nebude. A nebylo! Byla jsem v pohodě a Petřík taky. Je to borec :)) Nevýchovo, dík!

Kateřina

51 52

Změny u nás díky Nevýchově. Dřív řev a vzdor. A teď? Ani tomu nemůžu uvěřit

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp. 

Barbora Kodetová

52 53

Spadl ze mě balvan odpovědnosti. Nemusím dceru donutit, aby cvičila. V klidu se teď domluvíme

Neexistuje způsob, jak „nevýchovně donutit někoho, aby dělal, co já chci“. Taky jsem to kdysi zkoušela, použila jsem stejná slova a zakoulela jsem očima úplně stejně jako Katka Králová – a to dítě vůbec nereagovalo tak, jak by podle videa mělo!! :)

Až jsem pak přišla na to, že jaké si to udělám, takové to budu mít. Když se vztekám, tlačím, vyhrožuju, tak děti se chovají úplně stejně. Když nechám všechny žít po svém a upřímně mluvím o tom, co potřebuju já, tak najednou je ta spolupráce mnohem lepší.

Dám příklad, dcera má postižení nohy a je potřeba nejlépe denně s tou nohou cvičit. Dcera nechce. Já vysvětlovala, vyhrožovala, že bude mit zničenou nohu i tělo, že bude na vozejku… slibovala jsem odměny za cvičení… a žádná odezva z její strany. Až jsem jí teď nedávno řekla:

„Víš, já nevím, jak to s tou nohou řešit, a mám proto na sebe vztek a jsem pak protivná i na tebe. Já chci, abysme tu nohu dali dohromady, dokud jsi malá a všechno se líp hojí a taky než půjdeš do školy. Ta sádra na šest týdnů byla dost opruz a já už jsem utahaná z toho, jak tě pořád musím nosit.“ Prostě jsem upřímně popsala, jak to mám JÁ. 

A ona mi řekla, že si tu nohu cvičí několikrát denně sama, ale nechce, abysme na ni hrabali já nebo táta. A úplně v klidu se od té doby domlouváme, co a jak s tou nohou. Ze mě spadl balvan odpovědnosti, že já musím zajistit správnou rehabilitaci, z ní spadl balvan odpovědnosti za matčinu špatnou náladu („Ty mě štveš, že nechceš cvičit, já jsem z tebe nešťastná, co mám s tebou dělat“ atd.) – a oběma se mám líp dýchá :)

Alena Nepožitková

51 52

Rozdíl před Nevýchovou a po ní. Děti to cítí. Dřív jsem tě nezajímal, mamko, řekl mi syn

Až budete mít někdy pocit, že si děti nepamatují, jaké to bylo u vás doma před Nevýchovou, zkuste se jich zeptat. Tomášek (6) mi včera večer řekl:

„Mamko, když jsem byl menší, tak jsi nechtěla znát můj názor.“
A já se bránila: „Ale chtěla, Tomí, jen jsem nevěděla, jak na to, víš? Jak se tě na něj zeptat.“
Ale Tom si stál za svým: „Nechtěla, mamko. Chtělas to podle sebe. A já jsem ti svůj názor nechtěl říct. Protože jsem tě nezajímal. Ale teď tě to zajímá, proto ti to rád říkám. Rád se s tebou teď bavím, protože mě fakt chceš znát. Jsem hrozně rád, že jsem se objevil právě ve tvém bříšku. Měl jsem fakt štěstí! Jsi ta nejlepší máma, že jo?“
„Fakt se snažím být, Tomí!“ utírala jsem slzy.
„Jsi ta nejlepší ze všech nejhodnějších nevýchovných maminek.“

Před Nevýchovou jsem se nepovažovala za žádnou strašnou mámu. A myslela jsem si bláhově, že Tomášek moji lásku „nějak vnímá, nějak cítí, že ví, že ho miluju“. A on si myslel co? Že mě nezajímal! Hustý a bolestivý, že ten malej brouček v tom musel žít nějakou dobu… Díky, moje kamarádko Nevýchovo! Za to, že já už umím ukázat, jak moc ho mám ráda, a za to, že on to fakt cítí!

Bára

52 53

Uklízení hraček: Užíváme si to

Dnes jsme si parádně užili večerní uklízení hraček. Dříve jsem obvykle uklízela sama nebo s pomocí manipulace: „Dobře, pustím ti pohádku, ale pomůžeš mi uklidit.“ Ale dnes jsem začala jinak: „Maty (3), mně se nelíbí, že uklízím hračky vždycky sama. Napadá tě, jak bychom to mohli vyřešit?“

Nic, žádný nápad… Pak jsem si vzpomněla na Katku, že si vše máme užít. Navrhla jsem: „Co kdybys uklidil všechny hračky, které mají na sobě červenou barvu, a já ty ostatní?“ Odpověď byla: „Tak jo.“ 

A pak už jsme se předháněli. Chechtali. A užívali si to! A nejlepší na tom je, že i mě to bavilo takhle o hodně víc! :)

Petra

53 54

Odchod z herny. Povedlo se nám to bez scény

Mám dnes podobný úspěch při odchodu z herny. Zavírali a už to vypadalo na scénu, nechtěl jít pryč a bránil se, nesl jsem ho a on se začal zoufale sápat na bagr. 

Projelo mi hlavou, že prostě nechce domů, a že když už ho mám v náručí, bude pro všechny nejlepší ho odnést, rychle obout a pryč. Protože když si začne zase hrát, bude to stejně nekonečné a budu zase odchod muset začínat nanovo. 

Ale odolal jsem a s mrazením v zádech ho v prázdné herně dal ještě k bagru, vysvětlil jsem mu ale, že už opravdu musíme jít, protože celá herna (i bagr) už jde hají. Hrál si s ním asi minutu a půl a pak si to sám namířil k odchodu. Kdybych ho k bagru už nepustil, byla by z toho scéna na půl hodiny (minimálně).

táta z kurzu

52 53

Nevýchova do ordinací patří

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět, co se bude dít. Je na něm (dle věku), jestli chce pak při výkonu (odběru krve, zavádění kanyly…) povídat, co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách apod. Že ustrašený, nejistý, nám nevěřící rodič = ustrašené, uplakané, nám nevěřící dítě.

Mám jednu příhodu, nevím, zda je úplně nevýchovná. K přijetí přišla téměř dospělá slečna. Spolupracovala, bylo jí vysvětleno, proč je potřeba zavést kapací infuzi, strach na sobě nedávala znát, rozhovorem jsme se ujistili, že všemu rozumí. Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař, já asistovala. Doporučovali jsme se uvolnit, vzájemně jsme vtipkovali. My s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné, spolupracující pacientka), ale ouha, žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout.

Různě jsme zjišťovali příčiny, zda je opravdu uvolněná, zda nechce pauzu. Až jsem se na situaci podívala jejím pohledem – ležím na vyšetřovacím lůžku, držím se, jsem statečná, však jsem téměř dospělá, v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.

A ted mi došlo, že ony fakt jen štěbetají o nesmyslech, spíš ruší, snad je ani nezajímá, že dcera je poněkolikráte píchána. Tak jsem se slečny zeptala, jestli by nechtěla, aby maminka s tetou počkaly na pokoji. S úlevou souhlasila, po jejich odchodu se rozplakala. Chtěla být před mamkou statečná, ta, která vše zvládne.

Ujistili jsme ji, že je to OK, podali kapesník, na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem, rodičům, nechat je vyplakat dělá strašně moc

Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr., proč odmítá EKG, že opravdu hodně přibrala a že se stydí. (Dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně.) Už po cestě mi vysvětlovala, že si to fakt nenechá udělat.

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení – necháme rozepnutou, přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem. Na tyto varianty MUDr. nepřistoupila, ale domluvily se, že až to bude možné, objednáme se a vyšetření doděláme. Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná, že to dokázala vysvětlit, sama si ujasnit, a ne jen vetovat.

Nevýchova do ordinací patří. Jednak, aby zdravotníci opravdu viděli pacienty, ne jen „další“, ale také aby viděli své hranice, naučili se je též respektovat a naučili se říkat partnersky, jak a proč co potřebují. Přetížený zdravotník = nicmoc přístup. Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví, máte můj obdiv a podporu…

Štěpánka Vaňková, zdravotní sestra, 41 let, máma 2 dětí (19 a 13 let)

52 53

Spinkání, odplenkování, funguje to. Nevýchova dělá rodiče klidnými a děti šťastnými

Jsem obyčejná máma, která někdy dělá chyby. Snažíme se vychovávat naši 16měsíční dcerku intuitivně, děláme vše tak, jak to přichází a jak to v dané situaci cítíme. Rádi sledujeme váš blog, protože tam vždy něco zajímavého najdeme. Nevíce mě zaujal váš příspěvek o usínání.

Naše Madlenka spí od třech měsíců s námi v posteli. Měla jsem chvilky, kdy jsem se nechala zviklat názory našich babiček a maminek, že ji rozmazlujeme, že to není správné. A sama jsem se naší „spací“ situací hodně trápila. Madlenka špatně usínala a mně pořád v hlavě běžely ty věty, že to není spravné. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se já sama srovnala s tou celou situací.

Jsem vděčná, že Madlenku máme v posteli. Že jsem nikdy nezažila, jaké je to vstávat několikrát za noc k postýlce, že pořád kojím, že je Madlenka spokojené a šťastné dítě. Všechno kolem usínání i spaní se vyjasnilo. Madlenka usíná krásně, v noci se budí jednou.

A před dvěma dny se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Madlenka se se mnou pomazlila v naší posteli, napila se, vzala si polštář a deku a zalezla si do dětské postýlky. Dva dny to trvalo, vždy chvilku hajala v postýlce a pak přišla usnout ke mně tak, jak byla zvyklá. Než usnula, říkala jsem jí, že je to v pořádku, že spinkat v postýlce nemusí, pokud na to není připravená.

Dnes se napila, pomazlila, odešla do postýlky a usnula. Dívám se na ni a říkám si, jak je dokonalé netrápit se nějakou výchovou. Neřešit, jestli nechám miminko vyplakávat, aby se naučilo spát samo. Mění se v tu chvíli naše role z přísného „policajta“ na „pozorovatele“, je krásné sledovat, jak se to mé miminko samo vzdaluje v tom dobrém slova smyslu.

A jestli se dnes v noci nebo zítra příjde zase přitulit k nám, vůbec to nevadí, protože čas tak rychle letí, že stojí za to promazlit každou volnou chvilku. Stojí za to nechat důležitá rozhodnutí na dětech. Díky za vaši Nevýchovu, dělá rodiče klidnými a děti šťastnými.

Dodatek: Připadám si jak Alenka v říši divů. Podobným způsobem jako se spaním jsme od pondělí bez plíny. Prostě se naše malá Madlenka rozhodla, že to zvládne.

Když objevila holčičí kalhotky, já jí řekla, že až bude chtít být bez plínky, bude je nosit. No a Madlenka (která téměř nemluví) si sundala plínu a je v kalhotkách. Bez nátlaku, bez zdlouhavého učení na nočník. „Nehody“ máme, ale minimálně, a mně to vůbec nevadí. Jediný problém máme, že jsme v pátek nakoupili pleny na tři měsíce dopředu. :)

Jsem učitelka ze školky, a tak opravdu, ale opravdu nevěřím vlastním očím. Vyprávět mi to někdo jiný, tak mu to nevěřím. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem naši Magdu od narození do ničeho netlačila. Plakala, když ji chtěl někdo chovat, tak jsem ji nedávala nikomu chovat. Asi až kolem roka začala komunikovat s cizími lidmi.

Poslouchala jsem její potřeby, nechala jsem to na ní. A už dnes se mi to několikanásob­ně vrací.

 

Ivana Moravcová, učitelka MŠ, dcerka Madlenka 17měsíců, Tuchlovice

53 54

Uspávání. Usnul bez dudlíka a bez traktoru :)

Mám 20měsíčního syna. Vždycky jsem si s ním večer šla lehnout do postele, protože nechtěl usínat sám. Když náhodou odcházím a on ještě nespí, tak začne plakat, až mu tečou slzy. Někdy jsou to hysterické záchvaty.

Teď během kurzu mu povídám v postýlce: „Filí, potřebovala bych, abys už spinkal, protože chci být teď s tátou. Já ale vím, že ty nerad usínáš sám, co by ti pomohlo, abych tady s tebou nemusela ležet?“ Filda na mě koukal, a nic.

Povídám mu: „Jestli ti to pomůže, tak si vem s sebou do postýlky třeba nějakou hračku, kterou máš rád.“ Filda vzal traktor a lehl si. Ještě než jsem odešla z pokoje, tak mu povídám: „Já budu vedle v pokoji, a kdyby se ti nedařilo usnout, tak pro mě přijď a vymyslíme to jinak. Šlo by to?“ 

Odešla jsem z pokoje a hned po krátké chvilce přišel Filípek do obýváku za náma. Nakoukl a ujistil se, že jsme opravdu tam. Táta jen řekl: „Filí, běž si bucnout.“ Filda se otočil a bez breku si šel lehnout to postýlky. Usnul bez dudlíka a bez traktoru. Přikryla jsem ho peřinou a zbytek večera jsme si povídali jen o tomhle zážitku.

Taťka z toho byl vyvalený a nechápal, co se to stalo!!! Obrovský krok pro nás všechny a já jsem se z toho cítila nejlíp, že nám to konečně jde. A každý den se těším na další úspěchy. Je to super! Díky, Nevychovo!

Alexandra Heinzová

51 52

Z půlhodinového uspávání je 5 minut

Z půlhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit, proč mi to vadí, a stát si za tím. Nepodvádím a 5 min. pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5 min. už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :).

Michala B.

53 54

Dcerka (15m) mnohem méně zlobí. Umíme se domluvit i při nakupování

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže! 

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Lucie, 32 let, máma 15měsíční holčičky, učitelka v MŠ, Jihlava

52 53

Myslela jsem, že větší parťáci už nemůžeme být. Spletla jsem se. Díky vám jsme :)

Mám dvě holčičky (4 a 8 let) a myslela jsem si, že větší „parťáci“ už být nemůžeme. Ale spletla jsem se. Díky vám:
 

  • si uvědomuji a eliminuji nenápadné lži dospělých
  • jsem k dětem víc upřímná a nepřibarvuji
  • vztah i s mým manželem je uvolněnější
  • od dětí získávám daleko víc upřímných, bezprostředních projevů lásky
  • dětem více vyjadřuji mé pochopení pro jejich problémy a pak až hledáme možná řešení
  • se mi úspěšně daří vynechávat „policajta“, kterého jsem měla v zásobě vždy jako poslední možnost. Vyměnila jsem ho za vysvětlení situace a mantinel a trpělivě u něj čekám :)
  • si dávám pozor na své vlastní nastavení, a to nejen ve vztahu k vlastním dětem, ale všude kolem sebe
  • si dopřávám daleko více času na věci
  • jsem se začala víc zajímat o své vlastní potřeby

Ela

52 53

Když přestanete s dětmi bojovat, vše se zlepší. Jako u nás

Chci moc poděkovat za to, co děláte. Protože všude slyšíte jen, jak je každá máma úžasná, co všechno stihne a jak má skvěle vychované děti, co by se mělo a nemělo… ale realita je jinde, úplně jinde. Všichni jsme na tom asi stejně, nikdo z nás není dokonalý, ani my, ani naše děti, každý má něco, s čím bojuje.

Zajímavé je, že když přestanete bojovat, vše se zlepší, jako u nás. Křičet na dítě, že nemá tohle a tamto a co udělalo, fakt nemá cenu. Domluvit se stačí, oni ty malý lidi opravdu chápou. A kolikrát sami překvapí. Ale musí se jim ukázat, že to jde i jinak :)

 

Lenka Bednářová, dcera Klárka 5 let, Tábor

51 52

Dcerka nechtěla chodit ven. Stačilo se jí zeptat

Dcerka, 4 roky, v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma.“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená.

Zkoušeli jsme lákadla typu: Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic! Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: 

„Proč nechceš jít ven? Co ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“ Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí.“ Já: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“ Dana: „Jo, pak to bude dobré.“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Petr Kolenatý

52 53

6měsíční dcerka pochopila. Mastičku k puse ani nepřiblížila

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit:  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

 

Lucie, dcera Terezka

53 54

Zvládli jsme nočník. Dcerka (18m) sama přišla s řešením

Nočník story. Naší Elišce je 18m, nijak na to netlačím. Ráno jdu prostě na záchod, ona na mě kouká, nočník tam tak stojí opodál, tak ho používá jako sedátko. Když jsem se jí zeptala, jestli chce kakat, většinou řekla jo. Sundala jsem plínu, ona vsedě na nočníku zatlačila a… vstala. Rozběhla se a kompletně po*rala celou koupelnu kromě nočníku :D

Teď v poslední době je na ní vidět, že už chápe, že bobek patří do nočníku. Tak jí říkám: „Eli, ty bys už do toho nočníku ráda nakakala, viď? Co by ti pomohlo?“ Vzala nočník, odnesla ho do sprcháče, ukázala na baterii a poručila si vodu do nočníku. (Důležitý okamžik – bez Nevýchovy bych si asi řekla, co si to na mě vymejšlí :D)

Napustila jsem jí do nočníku teplou vodu, ona zasedla a od té doby chodí pravidelně kakat do nočníku s vodou. Asi jí to nějak pomáhá nebo jí je to pohodlnější nebo nevim, ale každopádně přišla s bezva nápadem a navíc je to i docela praktický na likvidaci. Tím chci vlastně říct – nebojte se nechat maličké děti navrhovat řešení. Občas je to geniálně jednoduché :)

S ostatními rodiči v Nevýchovné FB skupině jsme pak přišli na to, že Eliška potřebuje vodu v nočníku nejspíš proto, že v záchodě je taky voda. To bylo pro mě obrovské AHA. 

 

Zuzka Strážnická

53 54

Ve školce už žádná stížnost na dcerku. A stačilo málo

Před týdnem jsem tu psala o starostech Barborky ve školce, že je hlučná, má moc energie, o tom, že prý nemá dostatek disciplíny, atd. To bylo – a stačilo málo. Týdenní prázdniny u babičky a dědy, aby si máma mohla odpočinout a srovnat v hlavě.

Dneska jsem na Barunku moc pyšná. Ve školce žádná stížnost od učitelek, vše zvládla na jedničku s hvězdičkou. Konečně zafungovala naše první dohoda o nehlučení po obědě. Barunka si sama odtáhla matraci dál od dětí, aby měla klid, a dokonce i usnula :) A s paní učitelkou jsme si dnes všechno v klidu vysvětlily a hledaly a našly společně řešení.

Tečou mi slzy, ale jsou to slzy štěstí, teď už vím, že to opravdu funguje. Nejenom na děti, ale i na nás dospěláky, a funguje nám to díky tobě, Nevýchovo :) Máme před sebou velký kus práce, ale vím, že jsme na správné cestě. 

Eva Bydžovská Pavlišová

53 54

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

51 52

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52

Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje. 

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Petra Jiřičková

51 52

Náš vzájemný vztah posílil tak moc, že chvilkové krizovky zvládneme raz dva

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy. A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

 

Anna Burdová

52 53

Odsávání z nosu. S Nevýchovným přístupem v klídku

Naše Karolínka měla první rýmu někdy před prvním rokem. Tehdy jsem ještě nebyla v Nevýchově a všechny pokusy na odsátí – „úplatky, přemlouvání, výhrůžky“ – byly marné. Vzhledem k tomu, že se vysavače bála i při luxování, tak jsem si s tím fakt nevěděla rady.

Po půl roce znovu rýma, ale tentokrát s Nevýchovným přístupem. Na výzvu – co by jí pomohlo – si vyskládala všechny plyšáky a „poučila je“, aby se dívali. Po akci jim hrdě nesla ukázat plnou odsávačku. Takže od té doby jsme to měly vždy s publikem a hlavně v klídku ;) Samotnou by mě něco takového asi nikdy nenapadlo… ještě, že se mám koho zeptat ;)

Pavlína Ehlová

52 53

Docela mě mrzí, že jsem tak dlouho s kurzem váhala. Ušetřily bychom si spousty nedorozumění

Jsem máma dvou holčiček. Mladší je 8 měsíců a starší skoro 3 roky. Nevýchovu jsem znala už od narození mé starší dcery. A jelikož jsem měla hodně načteno a mou „biblí“ byla/je knížka od Noemi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, četla jsem v ní znovu a znovu. Myslela jsem si, že výchovu zvládnu i bez velkých scén, ale bohužel se mi to tak úplně do reality dostat nepodařilo.

Pár věcí se nám podařilo dostat do denního života, třeba pohodové nakupování a pomáhání v kuchyni. Ale máme i místa, kde je třeba pracovat, například ukládání do postele, dělení se s jinými dětmi. Docela mě mrzí, že jsem tak dlouho s kurzem váhala. Myslím, že bychom si ušetřily spousty nedorozumění.

Žijeme ve Švýcarsku, manžel je liberální Švýcar. Děti vyrůstají dvoujazyčně. Ještě tak nějak pořebuji říct, že ani tady ve Švýcarsku to s výchovou dětí není lepší. Společnost je prošpikovaná policisty a učiteli, zřejmě je to evropská nemoc.

Touha po mámách, které to mají podobně, mě přemohla a do kurzu jsem šla. Jsem tu a učím se. Je to báječné. Díky mámy, díky Katko. Když se nám podaří přejít na funkční dohodu/řešení, nalijou se mi slzy do očí a říkám si: Jo, to je ono, jen tak dál. Cítím, jak to léčí nejen moje děti, ale taky mě samotnou. 

Nikdy by mě nenapadlo, že je tak hodně důležitý mluvit otevřeně o svých potřebách a jaký zázraky to může způsobit. Takže moc díky, je to ohromný obohacení.

Emilie Marti

51 52

Je to o úctě, soucítění, vcítění do druhých. Děkuji, Nevýchovo, že se našel někdo, kdo byl schopný to popsat

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky 8 měsíců) si hrajeme s koníkama nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm, co teď a jak to uděláme?). 

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopnosti to vyjádřit. A je jedno, jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími lidmi.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) A částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

bylo tam i hodně velkých AHA momentů, a to nejen v tom „špatném“. Naše jedno velké AHA – už víme, proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat apod.

Naučila jsem se říct, proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak, jak reaguji – a prostě některé situace se zlepšily.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :) Navíc mě to čeká i s druhou, nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji, Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :)

Lucie Heczková

51 52

Děti mi chtějí pomáhat. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo

Zdravím všechny, co se rozhodli jít trochu jinou cestou a začít více komunikovat s dětmi a snažit se jim porozumět. Moc děkuji Katce Králové, která nám, co ještě nejsme součástí Nevýchovy, nabízí různé ochutnávky. A čím více se účastním webinářů, tím více mě Nevýchova zajímá. Jsem již rozhodnutá se do celého kurzu přihlásit a už nyní doma sleduji změny k lepšímu.

Mám dva kluky ve věku 7 a 11 let. Měla jsem asi dost štěstí v dětství, že jsem se nebála doma cokoliv říct a vždy mně mamka naslouchala. Ale vím, že to nebylo úplně o partnerství, protože jsem si vždy myslela, že má za všechno zodpovědnost mamka. Snažila jsem se o to samé u svých dětí, ale často jsem byla taky ta oběť, která musí všechno táhnout a mít za vše zodpovědnost.

Díky vám, Katko a Nevýchovo, již vím, že v podstatě to nejdůležitější je pro mě partnerství s dětmi. Kluci už nyní říkají, jak je jim v tom dobře, a opravdu mně chtějí pomáhat a převzít svou zodpovědnost. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo, že to jde a já mám taky čas pro sebe. A nebojím se o něj říct a kluci mně ho poskytují, tak, jak se dohodneme. Už se těším, až budu součástí kurzu :)

Tereza Bartošová

52 53