Dohody s dětmi

Zážitok na pieskovisku: Ostala som v nemom úžase a neviem či by som to ja lepšie vyriešila

Volám sa Janka mám 35 rokov a máme dvoch chlapcov-neuveriteľné krásne bytostí.Starší ma 12 a mladší 7. Moje začiatky ako rodič boli hrôzostrašne,keď sa mi narodil prvý syn Dominik-popôrodne depresie...... do jedného roka som k nemu nič necítila. Potom sa to začalo lámať,začala som si veci robiť podľa seba a celkom ma to začalo baviť.

Teraz máme dve deti a musím jednoznačne povedať,že naše deti sú naša najväčšia ozdoba. Fungujeme úžasne-všetci celá rodina navzájom.

Ale píšem vám preto,aby som Vám opísala jeden zážitok s mojimi deťmi a hlavne pocity,ktoré som pri tom mala ja,a veľmi, veľmi si prajem aby to isté zažilo čo najviac rodičov.

Takže. Stalo sa to v lete cez prázdniny, keď som s nimi bola v jednej rekreačnej oblasti pri našom meste. Deň predtým dosť pršalo,takže tam bolo veľmi málo ľudí. Ale čo môže byť pre deti lepšie ako fajný,mokrý piesok. Ja som si sadla na lavičku a zobrala si moju obľúbenú knihu.Chlapci zamierili rovno do piesku. Vtedy mali 11 a 6 rokov,ale hrať sa vedia aj tak (možno to už teraz začína byť aj taka zvláštnosť, keď všade sú mobily,tablety…)

Na pieskovisku nikto,ja som sedela ďalej, pretože som chcela byť trošku na slniečku.Chlapci začali hneď hrabať-asi to bude tunel pomyslela som si ,a začítala sa do knižky. Za nejakú chvíľu prišla ďalšia rodinka s chlapčekom asi 2–3 ročným. V rúčke mal bager a zamieril rovno ku chlapcom a samozrejme sa snažil svoj bager vopchat do ich budúceho tunela a možno tam mali aj nejaký most ,nevidela som až tam. Evidentne im tam prekážal,búral a strkal im tam rúčky… A vtedy sa začali diať veci.

Prestala som čítať a úplne ma pohltilo sledovanie tejto situácie. Videla som na menšom Deniskovi (6r) že mu to začína byť celé nepríjemné a zjavne si s tým nevedel rady,už som len čakala kedy zdvihne hlavu a začne ma hľadať. A práve vtedy(keď som začala rozmýšľať ako by sa to dalo vyriešiť) udiala sa neuveriteľná vec.

Môj starší Dominik prišiel ku chlapčekovi,kľakol si k nemu,niečo mu povedal a to, čo nasledovalo som ostala v nemom úžase.Moji chlapci ďalej pokračovali vo svojom stavaní a chlapček sa hral pri nich,vôbec im neprekážal,nič im tam nestrkal, hral sa so svojím bagrom, úplne pri nich

Všetci traja pri sebe. Viete si predstaviť ako ma na lavičke zožierala zvedavosť, čo sa tam stalo..... Ale našťastie pre mňa o chvíľu prišiel silný dážď a museli sme všetci odísť. Hneď som potom vyzvedala, čo sa tam stalo.

A Dominik mi to celé porozprával:
Vieš mami,začali sme stavať tunel ,pretože piesok bol na to perfektný. A zrazu tam prišiel taký malý chlapček a začal nám tam pchať svoj bager a všetko tam búrať.Bolo to strašné. My sme nevedeli čo máme robiť veď bol ešte malý a tak som musel rozmýšľať a toto ma napadlo. Tak som si k nemu kľakol ako to robíš ty a povedal som mu,že tu staviame veľký tunel pre nákladné autá a keď nás nechá,tak mi to rýchlo postavíme a môže si ho prvý vyskúšať so svojím bagrom.

Ostala som v nemom úžase a neviem či by som to ja lepšie vyriešila .A to som mu aj hneď povedala. Bola som v tej chvili neskutočne hrdá na môjho Dominika ale aj na seba,pretože som v tej chvíli pochopila ,že to všetko robíme správne a hlavne že to pochopili aj chlapci a začali to úplne prirodzene používať. Chcelo sa mi skákať od radosti

A hlavne ma tešila aj ďalšia vec a to,že mladší Denis dostal od svojho staršieho brata krásnu ukážku toho ako to pekne vyriešil. A Dominik mi potom ešte veľa krát dokázal aká je dôležitá správna komunikácia,keď sa zastane v škole aj slabších spolužiakov a aj pani učiteľke vie povedať ak s niečím nesúhlasí(6.roč­ník)a je to úplne v pohode. Jednoducho sú to šťastné deti a my sme šťastná rodina.

A chcem povedať všetkým rodičom,že im z úprimného srdca prajem zažiť ten neuveriteľný pocit,keď budú tak pyšní na svoje deti a na seba ako som to zažila ja. Pretože toto všetko ma zmysel a práve pre toto to robíme,vychovať šťastných ľudí.

Aj keď sa to celé začalo tak strašne ťažko, keď sa Dominik narodil a ja som prežila asi môj najťažší rok v živote.

Všetkým Vám držím palce a naozaj to má všetko zmysel.

Janka z Košíc

2 3

Mám obrovskou radost, že tohle nám funguje

Chci se podělit o dnešní zkušenost. Zdá se mi, že nám dohody moc nejdou s malým (2,5 roku). Ale už nějaký čas jsem mu vysvětlila proč chci, aby se mě držel za ruku když chodíme přes silnici. řeknu jen „Dohoda“ a on hned mi poslušně podá ruku a jdeme.

Dnes jel na odrážedle, šli jsme na hřiště a já vyrazila přes ulici a zapoměla. Šimonek se zastavil na chodníku a zavolal na mě: „Dohoda“ a čekal až pro něj přijdu a dám mu ruku.
Bylo to moc krásné a mám obrovskou radost, že aspoň tohle nám funguje :-)

Martina Kopová

1 2

Sourozenci a situace se zmrzlinou

Taťka nám přivezl domů točenou zmrzlinu do vaničky. Dokonce 2 vaničky. Jedna celá vanilková a druhá napůl vanilka s černým rybízem. Když je chuť, kluci si vyndají každý jednu vaničku a ujídají. Oba mají raději vanilkovou, takže ta míchaná už má vanilkovou vyjezenou, je tam jenom kousíček vanilkové. No a dnes si kluci vyndali vaničky a zjistili, že oba chtějí tu jenom vanilkovou.

Luky (5), že prostě tuhle bude mít, vzal si ji. Mladší Ondra (3) začal pobrekávat a lehl si na zem. Já jsem přesně na odchodu na poštu, takže rvačka o zmrzlinu mě mohla „zbytečně zdržet“… Takže hlavně klid, sednu si na židli a poslouchám, sleduju.
Říkám: Ta zmrzlina je naše všech.
Luky: Ale já ji teď potřebuju?
Já: Jo, to vidím, chceš ji jíst.
Ondra: Taky!
Já: Ty ji chceš taky jíst, jasný.
Luky: Já ji vyhodím do koše a do popelnice, aby ji Ondra nesnědl!
Já: Dobře, já ji pak vyndám, až trochu povolí..
Luky: Ne, to já nedovolím!
Já: Ty se bojíš, že by Ti ji Ondra celou snědl, že?
Luky: JO! …… Ondro, Ty mi ji chceš celou sníst?
Ondra: Ne.
Luky: Ondro, stačilo by Ti jenom malinko?
Ondra: Jo.
Luky: A kolik teda chceš?
O: Ukazuje na prstech 1, to znamená malinko.
Luky: Tak počkej, já Ti dám!

… Bere lžičku ze šuplíku, nandavá vanilkovou a krmí stále ležícího Ondru na zemi. Zeptá se ho, jestli chce ještě a postupně ho nakrmí pár poloprázdnýma lžičkama. pak se ho zeptá: A teď už si můžeš vzít tu míchanou?
Ondra: Jo.

Já po chvíli: No vidíte, jak jste to skvěle vymysleli  
Luky: Já můžu mít vždycky spoustu nápadů a úvah!
Já: Fajn, jedu na tu poštu, taťka je ve vaně, za půl hoďky jsem zpět, čau :-) 

Akce na 3 minuty. Já jenom, že díky za nový kurz, je to tam dost polopatě popsaný, že mi to prostě pomohlo. 

Dana Č.

2 3

Děti okoukaly dohody :)

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Dana Střítezská

54 55

O svobodě a úlevě, kterou s sebou pevné Nevýchovné hranice přinášejí

HRANICE HORY PŘENÁŠÍ – přidávám jeden svůj zlomový prožitek z asi 6 měsíců nazpět, kdy se u nás „lámal chleba“: Naší Šarlotě bylo tenkrát něco pod 3 roky, asi 6 měsícu nazpět. Máme spojený obývací prostor s kuchyní, ne nijak velký, takže prakticky celý den je to jedna velká herna po explozi hračko-mový bomby – všude se válí něco.

Večer je to potřeba uklidit, respektive dokážeme dnes už rozeznat, jestli je „rozpoložení“ dětí takový, aby se roztřídilo úplně do beden, anebo aspoň vše odhrnout na koberec v jednom rohu (ano, dokážu pochopit mentalitu dětí, že ony nechápou proč by mělo vše večer být perfektně rozdělené do krabic a beden, když ráno to zase hned vytáhnou. Stejně tak ale vyžaduju, abych já nemusel v noci, když děti už spí a my tam s maminkou ještě „fungujeme“, šlapat na ostrý duplo kostky a jiný nástrahy!)

Dnes už to funguje dobře, ale tehdy a ten večer obzvlášť to nějak vše drhlo. Prostě jsme se ne a ne domluvit a ona nám vyjít vstříc. Většinou „večerní rutina“ po večeři a případný knížce/tabletu probíhá po ose úklid-hraček-zoubky-pyžamo-mlíko-spát. Ale tenhle večer se Lotka sekla. A v „herně“ ten den zrovna vybuchla ultra-mega bomba. Hračky všude, nohou jsme odhrabávali se ženou koridory mezi chodbou a kuchyňskou linkou, jediné spojnici oáz napříč zemí nikoho, hračkovým šílenstvím na zemi. A Lotka nereagovala na nic! Na nic

Čas se chýlil k 8, kdy už jsme většinou v posteli. Na zemi stále vše – syn Albert, v tý době 9 měsíců, s tímhle vším neměl ještě vůbec nic společného. Vymezil jsem se, klidným ale pevným hlasem, několikrát. Až z toho byl neskutečnej řev, kvílení. Šel jsem k ní, chtěl jí obejmout. Začala mě plácat, proti čemuž jsem se taky ohradil, ale velmi klidně a nechal ji utéct do pracovního kouta na druhé straně bytu – je tady přítmí, pracovní stůl, kde se většinou chodí „zašít“.

Tady usedavě plakala a plakala a plakala. Přemýšlel jsem, co teď s tím. Tyhle situace vážně z dětství nemám zažitý. Šel jsem za ní, klekl jsem si asi dva metry od ní – prostě přesně tak daleko, aby mě už slyšela a viděla, ale abych jí nenarušoval její prostor. Nechal jsem jí v těch emocích, ale zároveň tam byl s ní. A v klidu jí řekl, že mě to celé hrozně mrzí, ale že tam celou noc prostě nebudu překračovat ty hračky, ale že jí s tím klidně pomůžu odhrnout to vše na koberec, vyčistit jí zoubky, pyžamo, atd., a že budu čekat vedle v místnosti, až bude připravená.

Ani jsem nestihl se zdvihnout. Není tu v tom pracovním koutě, pravda, moc denního světla, ale na její pohled nezapomenu. Ty oči a ten výraz ve tváři!!! Vylezla zpod stolu, a přiběhla si mně sednout na klín, objala mě kolem krku, ale než se tak stalo, v těch očích byla jakási „nevyřčená úmluva“, takový nějaký podrobení se těm pravidlům, té hranici, přes kterou nechceme s maminkou jít.

Já tu emoci, tu tvář asi slovy nepopíšu přesně, ale totálně mě dostala, totál!! Ukáplo mi tehdy a přeběhl mi mráz ještě teď, s odstupem půl roku. Bylo v tom pohledu všechno od volání po obejtí, usmíření, odpuštění si, ta svoboda a úleva, kterou pevný hranice s sebou přinášejí, vědomí toho, kdo jsme a kam jdeme, co chceme a co potřebujeme, nebo můžeme, jak velký je náš „herní prostor“ života. Ufff, vyškolila mě tehdy má malá dcerka, můj nejvíc nejlepší psychotrenér

A od té doby až na výjimky (někdy je prostě vše zle – nevyspání, nemoc, počasí, ženská vlna, stres, cokoliv – a nejsme roboti) to s tím úklidem funguje dobře. Hranice a naslouchání našim vnitřním hlasům a potřebám nám přináší tolik svobody. Přeju vám všem hezký den

PS. Jako dítě jsem vyrůstal v prostředí silně pasivním, ustrašeným, reaktivním, zpátečnickým, vůbec ne se zdravými hranicemi (ne, nemučili a netýrali nás, mě a ségru! a myslím, že dělali, co si mysleli, že je správné. mám je rád, i když si myslím své a dnes si s nima už moc nepokecám, škoda) a právě proto jsou pro mě dnes takovéhle banality jako pocítění síly hranic takový „game-changery“. Já na tenhle zážitek totiž asi ještě dlouho nezapomenu. Bylo to pro mě děsně silný souznění a pocítil jsem, že bez pevných hranic prostě už ani ránu. Tam je naše uzdravení se! ;-)

Jan Papaj

9 10

Stříhání vlásků. Klouček se bál. Zvládli jsme to v klidu

Dnes večer se mi stala taková příhoda a musim to sem napsat, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka /4.roky/, kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař:0) co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle jeho maminka: Adame sedni si na ten zadek dělej a hned… Nic se nedělo jen Áda říkal ne nechci… Maminka než napočítám do tří ať už sedíš na té židli… jedna… dva… tři opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek ty Ádo ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč a když se neostříháš tak se mnou nemůžeš jet.

Tak to už jsem zase nevydržela já sundala jsem si zástěru a odložila věci sedla si k němu na zem a začala jsi s ním povídat. To nevydržela maminka řekla, že na to nemá nervy a odešla což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho co se děje a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje ne však mojí vinnou, občas ho stříhají rodiče a to takovým strojkem, který je tupý a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom jaké to je když ho stříhám já jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody nemusí se potom moc česat a když chodí do bazénu vlásky mu hned uschnou a jestli mi může říct co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by jí chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo a nakonec pohoda povídali jsme co ten Ježíšek přinesl atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat co jí vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže moc se těším až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevim zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná kdo se ho zeptal co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Jindřiška

87 88

Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě sám vylezl a chtěl jít domů

Milá Katko a maminky, dnes jsem měla puštěná první dvě videa a musím se přiznat, že konec prvního videa mi vehnal slzy do očí. Tím jak se špatně „snažíme“ své děti dobře vychovat je vlastně omezujeme a ořezáváme jejich přirozenost a dětskou lehkost bytí. A jak Katka říká, vzpomeňte si kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí. Dostalo mě to. Taková pravda. Nevýchova je to nejlepší co jsem mohla pro sebe a pro syna udělat.

Povedla se nám i první dohoda a opravdu jsem jen koukala, jak je syn skvělý.

Jsou mu 3 roky a 3 měsíce. Užili jsme si báječně procházku jako snad nikdy, jeho radost v očích, když mohl jít v holinách potokem byla neskutečná a nakažlivá, vzpomněla jsem si na své dětství, když jsem se ráchala ve vodě.

Dohodli jsme se, že do potoka smí, ale nesmí se namočit. Vydržel to skoro hodinu a když mu pak vběhla první voda do bot, sám vylezl a chtěl jít domů. Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě. Je to první, ale pro mě hodně důležitý krůček. Katko moc Ti děkuji.

Jitka Škorpilová, syn 3 roky

44 45

Nejkrásnější odměna. Myslela jsem, že se v tu chvíli snad rozpustím blahem…

Krásný den, Nevýchovňáci 🙂  Včera večer jsem dostala snad tu nejkrásnější odměnu, jakou jsem mohla dostat. ❤️  Chtěla jsem si dát sama vanu a pustit si nějakou hezkou hudbu a na chvíli odplout někam do klidu. No, jenže někdo tomu chtěl jinak 🙂  Emi chtěla se mnou. Nejdřív jsem jí vyhanela, ale pak jsem si vzpomněla na už nevím čí příspěvek tady, jak si to užili spolu.

A tak jsem si jí vzala do vany k sobě a vysvětlila jí že potřebuju ticho a jen ležet a poslouchat hudbu. Ona si ke mě lehla hladila mě a pak z ničeho nic na mě koukla a říká „už se těším až se to narodí“ a dala mi pusu na břicho. A pak se pritulila a ještě dodala „mam tě moc ráda“.

V tu chvíli jsem myslela že se snad rozpustím blahem. A sladká tečka na konec. Nebavilo jí už ležet tak si vzala hračky a potichoucku si hrála a me nechala se dál rozplývat se nad tím jak úžasnou dceru máme ❤️ ❤️

Lucie P.

10 11

Odběr krve s dcerkou. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Pavlína

63 64

Šli jsme do kurzu a jsem nesmírně vděčná. Děti používají věty co ty na to? co navrhuješ?

Díky za to, že existujete! Velmi velmi mi to pomohlo zlepšit vztah s mých synem (7). Byla jsem kamarádská ale i velmi přísná a obracelo se to proti mě. Čím byl starší, tím to bylo horší a protože mi na dětech velmi záleží musela jsem to řešit. Něchtěla jsem s ním bojovat stále kdo z koho a bála se toho že mě nebude mít v budoucnu rád. Dospělo to tak, že absolutně nespolupracoval, kříčel, zacpával si uši apod.

Nejprve jsem kolem Vás chodila asi půl roku, četla články zdarma a říkala si, přece nejsem tak hrozná máma, že to zvládnu i bez vás. Někdy se dařílo lépe a pak se to zase vrátilo.

Nakonec jsem si řekla, stojí to za to to vyzkoušet kolikrát člověk v životě do něčeho investuje a pak třeba přijde o peníze a je to o ničem. Zdálo se mi to hodně protože jsem v té době byla na MD. Ale manžel mě podpořil a šli jsme do toho a jsem nesmírně vděčná. Pár měsíců mi trvalo než jsme na to najeli k oboustranné spokojenosti ale teď mi to přijde úžasné.

Jsme v Nevychově asi rok, vztah je daleko kvalitnější, máme se mooc rádi a potřebujeme se. A ikdyž není každý den s úsměvem vždy to má nějaké řešení a společně to ladíme.

A velmi úsměvné mi přijde, jak jsou děti jako kopírák, používají věty, co ty na to? co navrhuješ? mami a co bys chtěla ty? :)))
Dokonce se i do školy těší, beru to jako velikou VÝHRU. díky za všechno, doporučuji všude tam, kde cítím, že by to pomohlo. 

Jana

7 8

Dnešní koupání

Dnešní koupání. Holky, potřebovala bych tu něco dodělat, co kdybych vám napustila vanu, ale nechci, abyste tam byly moc dlouho.

Martinka: Tak až se přesypou přesýpací hodiny, tak půjdeme ven.
Já: OK. A šla jsem pryč. Po pár minutách
Martinka: Eliško, už se přesypaly hodiny, musíme ven. A vylezla. Eliško, pojd už ven! Už se přesypaly hodiny.
Eliška: Ne.
Martinka: Až se vypustí vana, tak půjdeš ven?
Eliška: JO. Za chvíli byly obě venku. :)

Marti Vejvančická

46 47

Uklízení hraček: Společně jsme si to užili

Dnes jsme si parádně užili večerní uklízení hraček. Dříve jsem obvykle uklízela sama nebo s pomocí manipulace: „Dobře pustím Ti pohádku, ale pomůžeš mi uklidit“. ALE DNES jsem začala jinak. Maty (3) mně se nelíbí, že uklízím hračky vždycky sama. Napadá Tě jak bychom to mohli vyřešit?

Nic, žádný nápad… :( Pak jsem si vzpomněla na Katku, že si vše MÁME UŽÍT. Navrhla jsem a co kdyby si uklidil všechny hračky, které mají na sobě červenou barvu a já ty ostatní? Odpověď byla TAK JO.

A pak už jsme se předháněli. Chechtali. A užívali si to! A nejlepší na tom je, že i mě to bavilo takhle o hodně víc! :)

Petra

39 40

Čo ma najviac prekvapilo bolo moja reakcia…

Dnes sme (vlastne som) spravila velky krok, tak sa chcem podelit o zazitok, ktory som mala len vdaka Nevychove 🙂 

Syna (20 mes) som v detskom parku vozila na auticku a prisla asi 4 rocna slecna, ktora sa chcela vozit presne na tom istom auticku. Otvorila mu dvierka a… pouzila tolko technik od jednoducheho „vystup, teraz sa idem vozit ja“ cez „este nikdy som sa v takom neviezla… dnes je to prvykrat, co by som ho chcela vyskusat… uz odchadzame a toto je moje posledne zelanie…“ az po „teta tak ho vyberte von nasilu ked ma nechce pustit“ a nakoniec vytahovanie maleho nasilu a par pohlavkov malemu.

Cele to vsak prebiehalo v uplnom pokoji, len sa proste nevedela dostat do toho auticka. Moj maly este velmi nerozprava, tak len v podstate pozeral a ja som sa drzala tych pat minut dookola stanoviska, ze ja maleho do nicoho nutit nebudem, on je samostatna jednotka a ze sa maju dohodnut oni dvaja ci a ako sa prestriedaju. Navrhla som jej ine auticko, casovy harmonogram ze sa vystriedaju po dalsom okruhu… no ona si s tym vobec nevedela poradit ani zacat dohodu…

Co ma najviac prekvapilo bolo moja reakcia. Pred par mesiacmi a pred Nevychovou by som do pol sekundy syna z auticka vytiahla a este sa tomu dievcatku ospravedlnovala. Ako hlboko mame zabudovane nase vlastne vychovne vzorce, ked ja, 32 rocna zena by som uprednostnila vyhoviet poziadavke 4 rocneho dievcatka pred akymkolvek zamyslenim ci to nie je len slepe zavdacovanie sa v podstate komukolvek 😕 ? Lebo tak sa to ma, tak sa to musi, musim predsa spravit, co chce niekto iny…

Je to zvlastne, ze Nevychova „vychovava“ prave nas dospelych, musi nieco najskor precvaknut v nas, aby sa nase deti mohli ucit s nami 🙂 Tak chcem napisat Nevychove este jedno velke DAKUJEM – bez vas by vela rodicov nebolo schopnych vobec pocitit to stastie, ked sa zbavujeme nasich vlastnych vzorcov a davame svojim detom uprimnych nas!

Andrea

7 8

Proč mu to vlastně nechci dovolit?

Večerní nápad Jiříka: chci spát na zemi. Moje první reakce: v žádném případě. Jiříkovo: Ale já chci!!! Moje přemýšlení: proč mu to vlastně nechci dovolit? Z čeho mám strach?

Přišla jsem na to, že jediné, čeho se bojím, že mu bude zima. Můj návrh: trošku se bojím, že ti bude zima, budu klidnější, když ti tam dám matraci z cestovní postýlky. Jiřík: Děkuju mami

Dala jsem na zem matraci, Jiřík si tam nanosil polštáře a deku a do 5ti minut spokojeně spal. A můj pocit? Jednoduše skvělý

Šárka

39 40

Kamarátky a rodina mi zavidí, ako ma dcéra poslúcha, ako si rozumieme

Odkedy som v Nevýchove, beriem našu dcéru ako parťáka, viac sa vciťujem do jej sveta, do jej pohľadu. Odkedy som v Nevýchove, pozerám sa na veľa veci inak a s kamarátkami často riešime výchovne otázky nevýchovne.

Ja som dokázala vyriešiť veľmi veľa problémov, náš nástup do škôlky bol úplne bez problémov, keď sa niekam ponáhľame, nie je so Zarkou žiadny stres, vo veľa veciach jej dôverujem (ako napr.: viem, že na konci chodníka na mňa počká a neskočí rovno do križovatky – aj keď kontrolujem premávku, nekričím na ňu ešte predtým, ako zastaví…sú to maličkosti), dokonca aj požičiavanie veci nám ide oveľa lepšie, a ona mi to všetko opláca, je úžasná.

Nevýchova mi pomohla aj v manželstve. Nečakám od manžela, že mi bude čítať myšlienky. Snažím sa viac hovoriť čo chcem, čo potrebujem. A funguje to :)
Pritom stačí tak málo. Stačí, aby človek povedal čo chce/potrebuje, ako to potrebuje a byt aspoň trošku tolerantný.

Úplne akceptujem Zarkin hnev, keď sa jej niekedy nechce, a vidím, že aj ona vie prijať to, keď sa niekedy nechce mne. napríklad šaliť sa :) poviem jej len, že Zari, teraz sa mi nechce, nemám chuť sa šaliť.

Som o to šťastnejšia a spokojnejšia, a je to asi aj vidieť, lebo vraj keď o Zarke rozprávam, som pri nej, tak cela žiarim. Materskú si užívam, a pre mňa to JE dovolenka.

Kamarátky a rodina mi zavidí, ako ma Zara poslúcha, ako si rozumieme. Ale ja si myslím, že je to aj preto, že aj ja poslúcham ju. Počúvam, čo chce ona, a ak sa dá, vyhoviem. Ak sa nedá, vysvetlime si to a hľadáme riešenie. Zarka ma 2,5 roka, takže riešenie hľadám stále ja a ona mi len povie, ano, dobue, mami.

Za toto všetko Vám Katka, a vášmu tímu Nevýchovy chcem veľmi pekne poďakovať. Oveľa viac si ju užívam a vychutnávam každý deň. Ďakujem, že ste mi otvorili nove obzory. Pritom je to všetko také prirodzené, také jednoduché, stačí naozaj malo. Ďakujem!

Petra Penkert

7 8

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

9 10

Dcerka (5) už se neloudá se snídaní jako dřív

Ahoj, chci se podělit o první malý, i když už tím, že je první, tak vlastně velký úspěch s Nevýchovou. 5letá dcerka mě každé ráno přiváděla k šílenství loudáním se se snídaní. V neděli ráno bylo vše jinak, poprvé jsme se domluvily – potřebovala prostě housku jinak rozkrojenou, než jsem to dělávala.

A navíc se neskutečně osvědčilo, když jsem na ní nechala, aby si hlídala čas. Chtěla totiž koukat na Studio Kamarád a dohoda zněla, že ho zapneme až po snídani. Sledovala ručičku hodin a stihla vše naprosto v pohodě. Vítězoslavně pak zapínala televizi.

Od té doby mám pocit, že se dějí zázraky každý den.

Jana

8 9

Proběhlo to přesně tak, jak se holčičky dohodly. Úžasné, k řešení stačila jediná věta

Dnes se nám podařila jedna krásná dohoda, či spíš našim holčičkám. Editka (5 let) koukala na pohádku a mezitím se vzbudila Esterka (21 měsíců) a chtěla samozřejmě taky, jenže se jí ta Editčina pohádka nelíbila a začala se dožadovat Krtka.

Nejdřív jsem to chtěla „řešit“, být ta spravedlivá, naštěstí jsem včas zadupala své ego a zkusila to „nevýchovně“. Říkám: „Holčičky, máme jen jeden počítač a vy chcete každá jinou pohádku, jak to uděláme, abyste byly obě spokojené?“ A Editka na to: „Tak tu moji pohádku teď zastavíme, pustíme Esterce jednoho Krtka a pak dokoukám tu moji pohádku.“ Esterka souhlasila.

A světe, div se, přesně tak to i proběhlo. Esterka si po Krtkovi odběhla hrát, Editka dokoukala pohádku a já byla šťastná, jak krásně si poradily. Navíc k řešení stačila jediná věta a bylo. Kdybych to řešila já, tak mám k oběma dlouhé proslovy a stejně by jedna z nich byla nakonec naštvaná. Úžasné.

Jana

8 9

Jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1) funguje Nevýchova

Podělím se s Vámi o to, jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1rok) funguje Nevýchova:

Manžel byl sám s Pepínem a už byl čas večeře. Syn byl za celý den už unavený a když ho manžel chtěl nakrmit začal plakat. S klidem mu řekl, že potřebuje, aby se najedl, aby v noci neměl hlad a že ví, že je už unavený a že on už vlastně je taky docela unavený.

A světe div se – Pepíček celou misku kaše snědl, lehl do posltýlky a v momentě byl „tuhý“ Paráda!

Lucie Kolínská

8 9

Skoro som odpadla, aka som bola pysna

Prave prchadzame tretim tyzdnom, ale uspechy boli hned v prvom tyzdni. Prvy bol nakup darceka pre kamaratkinu dceru do starsim synom (2r.8m). Dohodli sme sa , ze ideme kupit darcek a nebudeme kupovat nic ine.

V aute som sa uistila, ze sme sa pochopili, a teda sli sme. Maly si hned bral policajne auto a mama zaplat. Vravim, ze nezaplatim, dohodli sme sa ze ideme kupovat darcek a nic viac. Sam sa otocil a vybral sa auto vratit naspat do regala. Skoro som tam odpadla, aka som bola pysna :)

Barbora Strižencová

7 8

Dcerce se do uklízení nechtělo, různě odváděla pozornost… Pak ale navrhla řešení

Velký úspěch se nám podařil včera, kdy dcera rozházela nějaké papíry v koupelně a já jsem jí požádala, aby je uklidila.

Viděla jsem, že se jí do toho nechce, různě odváděla pozornost a když jsem se jí zeptala, jak tedy navrhuje, abychom to udělali, aby to bylo uklizené, protože to je opravdu potřeba uklidit (do té doby to byla vždycky jen řečnická otázka, dcera nikdy nic nenavrhla, vždycky říkala nevim a jen pak souhlasila s některým z mých návrhů), tak dcera sebrala ze země plínu a řiká: plínu vyhodím. Pak vzala nočník, co byl uprostřed koupelny a řiká: nočník uklidim.

A mně to došlo – ona mi navrhla řešení! Papíry uklízet nechtěla, ale byla ochotná uklidit všechno ostatní na podlaze v koupelně. Takže papíry jsem uklidila bez problémů já. Jsou jí dva roky :)

Zuzana

7 8

Náš úspěch s dcerou (2r), kdy se mi podařilo vyhnout se moralizování

Jsem hrdá na náš úspěch s dcerou, kdy se mi podařilo vyhnout se moralizování a místo toho jsem se snažila vcítit se do dcery.

Dcera (2roky) si chtěla odnést z klubu, kam chodíme na plavání plyšovou kočičku. Jednoduše jsem jí vysvětlila, že jí odnést nemůžeme, že nen naše a je tam pro všechny děti. A zeptala jsem se jí, co by potřebovala. Dcera říkala, že musí chovat kočičku, houpat kočičku, hladit kočičku a byla taková celá načatá, že začne natahovat. Ujistila jsem jí, že jí tu kočičku násilím nevezmu, ale že bych potřebovala, aby tam kočička zůstala.

V souvislosti s tím, jak řikala, že chce hladit, houpat, chovat, jsem zkusila navrhnout (dcera byla ve stavu, kdy navrhovat vůbec nechtěla, vypadalo to, že celá situace je pro ní velký nával emocí), jestli má pocit, že je potřeba, aby se o kočičku někdo staral, že bychom mohli poprosit tetu (recepční klubu), jestli by se zatím o kočičku nepostarala, než my zase přijdeme a dcera si s ní zase bude hrát. Dcera souhlasila a kočičku sama odnesla recepční, která jí dala na poličku a přikryla šátkem, že bude spinkat a slíbila, že se o ní bude starat.

Odešly jsme v pohodě a každý den si dcera aspoň jednou vzpomene a říká, že kočička je u tety a že si jí zase půjčí, až pujdem na plavání :)

Zuzana

7 8

Školka: nakoniec sme to riešenie našli. Aj tatinko bol celý paf, ako nám to funguje

Keďže pozitívnych vecí nie je nikdy dosť, pridám aj ja jeden vyriešený projekt. Moja malá Tamarka (3 roky) je od malička veľmi citlivé dieťa a naviazané na mamu, tak som sa trochu obávala nástupu do školky. Ale rozprávali sme sa o tom a snažila som sa urobiť všetky kroky, aby to išlo, čo najlepšie. Aj pani učiteľky sú úplne v pohode.

Nakoniec sa ukázalo, že jediný problém je raňajšie rozlúčenie. Niektoré dni to išlo s úsmevom a niektoré dni nie. Tami nemá rada akékoľvek zmeny, takže keď bola ráno jedna pani učiteľka, tak to bolo v pohode, ale keďže sa striedajú každý týždeň (ráno je jedna, poobede druhá), tak druhý týždeň to bolo ťažšie.

Asi mesiac sme spolu hľadali, čo by bolo najlepšie a potom to prišlo. Ešte minulý pondelok išla do triedy trochu so slzičkami, dlho sme sa vo dverách mojkali a možno práve to bol ten problém.
V utorok ráno, keď som sa Tami znova opýtala, čo by jej pomohlo, aby išla s radosťou do triedy (lebo potom celý deň bola vždy v pohode a tešila sa do školky, aj doma stále rozprávala, čo robili …, len to ranné odlúčenie nešlo), tak mi povedala, že si dáme pred zavretými dverami dlhú pusinku, potom otvorím dvere, dám jej ešte krátku pusu, ona mi dá ťapku (tľapne mi do ruky), zakýva a ide.

A čuduj sa, odvtedy to tak funguje. A čo je najlepšie, včera ju išiel zaniesť do školky tatinko. Keďže chodí na týždňovky, ja som celý týzdeň s deťmi sama, tak mu Tami ráno vysvetlila, ako to má urobiť, aby išla v pohode do triedy. Bol z toho celý paf, ako nám to funguje. Síce nám to chvílku trvalo, ale nakoniec sme to riešenie našli. Díky.

Anna Drozdíková

8 9

Legrace u společného čištění zubů. Neuvěřitelné!

Strašně stojím o každý kousek úspěchu a Vám musím ze srdce poděkovat za zatím dva malé střípky našich začátků.

Již dva dny zpět jsme uplatnili ranní úkolníček, lepší ráno si nepamatuji a dnes večer společné čištění zubů. Provedla jsem to tak, že mi mohou děti čistit zuby při tom, když je čistím já jim. Je to skutečně legrace. NEUVĚŘITELNÉ!!

Velké DÍK Vám, opravdu. 

Jana

7 8

Popiš a dělej v dětské praxi

Stojím takhle na zahradě a povídám si se sousedem, když v tom si uvědomím, že mi Bertík (18m) vzal z ruky klíče od bytu a utíká s nima pryč. Zavolám na dceru (3,5): „Šarlotko, Bertík má moje klíče. Můžeš mu je prosím vzít?“ No a ona běží k němu, sedá si na bobek a říká: „Bertíku, já ti teď vemu ty klíče, protože se bojím, že je ztratíš, jo? Můžu?“ a bere mu je a on je v pohodě a jde si hrát jinam.

Když mi je přinesla, tak říkám:„Ty jo, tys to krásně vyřešila. Děkuju.“ "No, mami, my jsme se domluvili, víš? :)

Jsem na nás fakt pyšná a tyhle krásný momenty mi jen potvrzují, že jsme na správné cestě.

Jana Papajová

7 8

V ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest…

Gabuško, tak asi 13 mesiacov. Vonku bola vtedy zima. A tak treba toho naobliekať veľa, chceme ísť von na mrázik a tak nám treba pančušky, okrem iného. ,,Gabuško, pôjdeme von, potrebujem ti obliecť pančušky.“ Nuž a moje druhorodené dieťa sa mi schová za dvere, pokojne si tam odkráča, keďže vie čerstvo chodiť.

Tak tam idem za ním, sú to dva metre odo mňa. Jemne ho vezmem za rúčku, v ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest. Tak si sadnem na päty, moje oči vo výške jeho očí, pozerám sa na neho a vravím mu:

,,Gabuško, potrebujem ti obliecť pančušky, lebo ideme von a vonku je zima. Ja ťa chcem posadiť mne na kolená a tak ťa obliecť, ale tebe sa to tak nepáči, však?“ Díva sa na mňa. Rozumie.

„Tak mi zlatko ukáž, ako by sme tie pančušky mohli obliecť spolu, tak aby nám obom pri tom bolo obom dobre. Môže to tak byť?“ Chvíľu stojí a díva sa na mňa, ja sedím na pätách a dívam sa na neho. A vtom sa pohne smerom ku mne, rúčkami ma objíme okolo krku a len tak stojí, prilepený na mňa. A ja chápem.

,,Dobre Gabuško, oblečieme sa takto, ako chceš ty.“ Obliekli sme pančušky za pár chvíľ, on ma objímal celý čas okolo krku, ja som ho obliekala a telo, myseľ, srdce i dušu mi presvietila dúha. Tú chvíľu sme si užili obaja. On mal rešpektujúcu a vľúdnu mamu len pre seba v objatí a ja, držiac a obliekajúc to malé telíčko, som cítila nesmiernu lásku a úctu k tomu malému dieťaťu.

Slávka Pariláková

7 8

Když přestanete s dětmi bojovat, vše se zlepší. Jako u nás

Chci moc poděkovat za to co děláte, protože všude slyšíte jen, jak je každá máma úžasná, co všechno stihne a jak má skvěle vychované děti, co by se mělo a nemělo… Ale realita je jinde, úplně jinde, všichni jsme na tom asi stejně, nikdo z nás není dokonalý, ani my ani naše děti, každý má něco s čím bojuje.

Zajímavé je, že když přestanete bojovat, vše se zlepší, jako u nás. Křičet na dítě, že nemá tohle a tamto a co udělalo, fakt nemá cenu, domluvit se stačí, oni ty malý lidi opravdu chápou a kolikrát sami překvapí, ale musí se jim ukázat, že to jde i jinak:)

Děkuji a hlavně děkuje moje Klárka, která má šťastnější mámu:)

Lenka Bednářová, dcera Klárka 5 let, Tábor

42 43

Dcerka (4 roky) nechtěla chodit ven. Stačilo se jí zeptat…

Dcerka 4 roky v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená…

Zkoušeli jsme lákadla typu:
Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic!

Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: „Proč nechceš jít ven, co Ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“

Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí“
Táta: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“
Dana: „Jo, pak to bude dobré“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Petr Kolenatý

75 76

Dcerka (6m) to pochopila. Mastičku k puse ani nepřiblížila

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit.  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

Lucie, dcera Terezka

44 45

Ve školce už žádná stížnost na dcerku. A stačilo málo

Před týdnem jsem tu psala o starostech Barborky ve školce, že je hlučná, má moc energie, o tom, že prý nemá dostatek disciplíny, atd. To bylo – a stačilo málo. Týdenní prázdniny u babičky a dědy, aby si máma mohla odpočinout a srovnat v hlavě.

Dneska jsem na Barunku moc pyšná. Ve školce žádná stížnost od učitelek, vše zvládla na jedničku s hvězdičkou. Konečně zafungovala naše první dohoda o nehlučení po obědě. Barunka si sama odtáhla matraci dál od dětí, aby měla klid, a dokonce i usnula :) A s paní učitelkou jsme si dnes všechno v klidu vysvětlily a hledaly a našly společně řešení.

Tečou mi slzy, ale jsou to slzy štěstí, teď už vím, že to opravdu funguje. Nejenom na děti, ale i na nás dospěláky, a funguje nám to díky tobě, Nevýchovo :) Máme před sebou velký kus práce, ale vím, že jsme na správné cestě. 

Eva Bydžovská Pavlišová

49 50

Náš vzájemný vztah posílil tak moc, že chvilkové krizovky zvládneme raz dva

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy… A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

Anna Burdová

42 43

Docela mě mrzí, že jsem tak dlouho s kurzem váhala. Ušetřily bychom si spousty nedorozumění

Jsem máma dvou holčiček. Mladší je 8 měsíců a starší skoro 3 roky. Nevýchovu jsem znala už od narození mé starší dcery. A jelikož jsem měla hodně načteno a mou ˇbiblíˇ byla/je knížka od Naomi Aldort, Vychováváme děti a rosteme s nimi, četla jsem v ní znovu a znovu. Myslela jsem si, že výchovu zvládnu i bez velkých scén, ale bohužel se mi to tak úplně do reality dostat nepodařilo.

Pár věcí se nám podařilo dostat do denního života, třeba pohodové nakupování a pomáhání v kuchyni. Ale máme i místa, kde je třeba pracovat, například ukládání do postele, dělení se s jinými dětmi. Docela mě mrzí, že jsem tak dlouho s kurzem váhala. Myslím, že bychom si ušetřily spousty nedorozumění.

Žijeme ve Švýcarsku, manžel je liberální švýcar. Děti vyrůstají dvoujazyčně. Ještě tak nějak pořebuji říct, že ani tady ve Švýcarsku to s výchovou dětí není lepší. Společnost je prošpikovaná policisty a učiteli, zřejmě je to evropská nemoc.

Touha po mámách, které to mají podobně, mě přemohla a do kurzu jsem šla. Jsem tu a učím se. Je to báječné. Díky mámy, díky Katko. Když se nám podaří přejít na funkční dohodu/řešení, nalijou se mi slzy do očí a říkám si: Jo, to je ono, jen tak dál. Cítím, jak to léčí nejen moje děti, ale taky mě samotnou.

Nikdy by mě nenapadlo, že je tak hodně důležitý mluvit otevřeně o svých potřebách a jaký zázraky to může způsobit. Takže moc díky, je to ohromný obohacení.

Emilie Marti

36 37

Našla jsem s dcerkou způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :-)

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky, 8 měsíců) si hrajeme s koníkama, nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm… co teď a jak to uděláme?

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopností to vyjádřit a je jedno jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) a částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

A bylo tam i hodně velkých AHA momentů a to nejen v tom „špatném“, naše jedno velké AHA – už víme proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat a pod.

Naučila jsem se říct proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak jak reaguji a prostě některé situace se zlepšili.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :-) navíc mě to čeká i s druhou nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :-)

Lucie Heczková

42 43

Bylo poznat, že dcerka (3) nad tou situací opravdu přemýšlí

Dneska jsem byla fascinovana nasi triletou dcerkou. Obcas kouka na pohadky u tatinka v pracovne na jeho pocitaci. Ja ji obcas dovolim snist si u koukani nejakou susenku nebo ovoce, neco, co nehrozi, ze se tim pocitac znici :) Piti tam ma ovsem od tatinka zakazane, dcerka casto neco nechtene rozlije. U me vetsinou funguje, ze se napije v kuchyni a necha to tam. S tatinkem moc ne a on je vzdycky nastvany, kdyz si ho tam chce vzit a obvykle to konci placem.

Dneska odesel do prace a sotva za nim klaply dvere, mala prisla, ze by chtela pustit pohadku. Rikam, ze ok a ona „Tak kdyz je tata pryc, to si tam muzu vzit piti“.

Rekla jsem ji, ze tata ma jen strach, ze se piti vylije a pocitac se mu rozbije, potrebuje ho na praci. A ze jestli by nebylo lepsi, nez delat neco za jeho zady, to zkusit vymyslet nejak jinak.

Dcerka nevedela, tak jsem navrhla, ze by si mohla polozit piti na skrinku v pracovne, ale dal od pocitace. Dcerka souhlasila a jeste se sama od sebe zeptala, jestli muze tatinkovi zavolat na mobil, jestli takhle by ji to dovolil. Byla jsem chvili fakt dojata :)

Bylo poznat, ze nad tou situaci opravdu premysli a ne jen neco odkyve, aby uz si mohla delat to svoje. Diky

Martina Kadlecová

1 2

Dcerka v 5:50: „Mami, vstáváme, pojď dolů“

Dobry den, musím se s Vámi podělit o zážitek z dnešního rána.

Dcerka (3,5 r) se vzbudila už v 5:50. “Mami, vstáváme, pojď dolů”.
Já: mně se ještě nechce, mohla by sis jít hrát do pokojíčku chvilku?
A dcerka na to:
Mami, já chci vajíčka a sama si je udělat nemůžu, tak jak to vymyslíme? 😀

Okamžitě jsem byla vzhůru a vzpomněla si na Vás 🙂  Díky

Monika s Natálkou

1 2

Syn mával veľký problém s denným spánkom – uspávala som dve hodiny! Teraz zaspáva do 10 minút…

Úspechy sa na nás valia jeden za druhým… mám z toho veľkú radosť… neznamená to, že nedochádza k vyhroteným situáciám, znamená to, že ich zvládame do troch minút a len málokedy prepuknú v hystériu… vlastne si už ani nepamätám naozajstný polhodinový hysák 😊

A aby som nebola len v rovine teórie… Miško 20m mával veľký problém s denným spánkom – uspávala som dve hodiny a on spal hodinu… na porazenie…

Prestala som byť za jeho spánok zodpovedná, resp som mu tú zodpovednosť predala – potrebuje s tým však ešte často pomôcť, lebo zabúda, v zápale hry, že je unavený… takze namiesto zalahnutia do postele o 12:00, nechám ho hrať sa ďalej… a okolo 12:30 sa mu v hre prestáva dariť, sadnem si k nemu a skúsim “potrebujes pomôcť?”

On reaguje “neeeeee” a hodí sa o zem – zlatko, ty si už unavený? on na to “aaaaaňo” a hodí sa mi okolo krku… “Miško čo by si teraz potreboval?” Pýtam sa… “hají” odpovedá a hlavičku si položí na moje rameno… “dobre, dám ti čistú plienku, urobím mliečko a pôjdeme si oddýchnuť, šlo by to?” – úplne pokojný “aňo, momo, hají” momo je mliečko…

V klude ho prebalím, urobím mlieko a ideme spať, zaspáva do 10 minút a spí 2–3 hodiny…

Ivana Bukvova, 38 let, syn 20m

2 3

Někdy trvá přijít na to, v čem je zakopaný pes. Ale za tu následnou pohodu to stojí

Změnit zažrané návyky je hrozně těžké, ale pomalu se nám daří. Tak třeba dneska: s dcerou (1 rok) trénujeme chození na nočník. Ještě si neumí říct (nebo možná já ještě nevím, jak se na tom s ní domluvit) ale pochopila o co jde a když ji na něj posadím, vyčůrá se. Vše v klidu. Pak ale, když ji z nočníku sundám a chci ho jít vylít, bývá dost scéna. Začne plakat a sápe se za mnou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jdu nočník jenom vylít a hned jsem zpátky, několikrát, bez úspěchu.

Dnes zase když se začala rozčilovat, když jsem chtěla odejít ho vylít, jsem se jí zeptala: Chceš jít se mnou? A nabídla jí prst. Přestala plakat, chytla se mě, a společně jsme došli na záchod ho vylít. Pohoda :D Děkuju!

Alice, máma Aničky

1 2

Nedokázaly jsme s dcerkou odbourat kojení…

Krásné ráno, jdu se podělit o nás úspěch.

Psala jsem tu, že nedokážeme odbourat s dcerkou kojení, potom přišla sem tam nějaká vlaštovka, ale vše zase sklouzlo do normálu.

Před čtyřmi dny ve mě uzrálo konečně přesvědčení, že už to jinak nepůjde, sedla jsem si s dcerou a řekla jí, že přes den a noc nechci už kojit, že tulit se budeme kdykoli budeme mít chuť, na uspávání si kojení ponecháme, ale že víc kojit nemůžu, protože už na to nemám sílu s cítím, že jsem na ni nepříjemná a to nechci.

Zeptala jsem se jí, co by jí to ulehčilo, co by v noci chtěla jako náhradu a dcerka řekla, že sušenky a mlíčko s grankem.

Tři noci to přesně tak děláme a jsme obě spokojený.

Díky za rady ohledně odstavení, které jsem tu načerpala a přeji krásný den!

Jen doplním, že místo mléka s grankem už poslední noc stačila voda a za sušenky taky časem vymyslíme zdravější náhradu, ale ted jsem maximálně spokojená s tím jak to je…

.....

Přátelé, PATOU NOC dala dceruška komplet bez probuzení během noci. Tedy bez sušenek, mlicka s grankem a vody!!! Věřila jsem ji a ona mé očekávání předčila 💗💗💗 je skvělá…

Marta

1 2

Dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí

Já děkuji za Nevýchovu 🙏🏻
dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí – já dlouho neřídila a s prckem 17m ještě vůbec. Zvládnul to na jedničku..

Vše jsem mu vysvětlila, řekla mu i že se bojím řídit. že bych potřebovala jeho pomoc, aby mě hlídal. Že se opravdu bojím a budu se muset soustředit.. Má novou sedačku, jel v ní jen jednou, tak jsem se i bála aby neplakal že do ní nechce jako když tam měl jít poprvé. Ale řekla jsem co potřebuji, odsouhlasil to placákem a fakt ani nepip.. Koukal z okna a hlídal 🤗

A o doktorce jsem mluvila od včera.. Postupně. ještě tam u ní jsem mu říkala, že se nejdřív koukne na ekzem, že potřebujeme aby ho to už nesvedilo protože to musí být pro něj nepříjemné, a pak že udělá pich.rekla jsem že to pichne a možná to zaboli.ale že tam budu a zvládneme to spolu..

Trochu plakal, ale nebyl to takový ten nepřipravený hysterak co jsme slyšeli z ordinace po nás. Dostal pusu, dali jsme si placák že jsme to zvládli, dostal banán a frčeli jsme dom…

Díky díky díky ❤️

Míša Králová

2 3

Tohle řešení mě nenapadlo :-D

Popiš a pozvi v praxi a jedno AHA.
Dneska ráno:

L: „Mámo, já chci palačiny…“

E: „No jo, ale já musím nejdřív umýt nádobí, abychom měli v čem udělat těsto, ale na to potřebuju mít volné ruce, a když tu mám brečícího K. [významný pohled a tón hlasu – syn ho totiž pár minut před tím rozbrečel, protože křičel], tak to nejde. Jak by to šlo udělat?“

L: „Nevím. … Tak já ti třeba umyju to nádobí, co?“

Ok, tak TOHLE řešení mě nenapadlo :-D
Usvědčilo mě to z toho, že už když jsem se ptala, tak jsem měla v hlavě „jediné správné“ řešení – on zabaví mimčo…

EDIT: synovi jsou tři a čtvrt… 

Eva Čepelková

1 2

Malý (2,5r) mi dal ruku a povedal „Ideme na to!“ :D

S našim synom Filipkom (Fifim, 2,5r) to nie je vždy jednoduché, ale keď sa podarí, stojí to za to. Sme v tomto období u starých rodičov, aby sme mali aspoň záhradu. Ako máme problém dostať ho na záhradu, máme problém dostať ho aj z nej.

Mali sme mať online hudobný krúžok a už som sa modlila a plánovala jeho transport dnu s dostatočným predstihom, aby sme to stihli. Tak som mu oznámila dopredu, nech sa ešte chvíľu pohrá a že pre neho prídem a budeme mať hudebku. Prišla som, povedala, že musíme ísť, popísala, čo tam budeme robiť. Malý mi dal ruku a povedal „Ideme na to! Zpivat!“ (Rozpráva československy) :D ešte sme mali časovú rezevu.

Asi v ten istý deň som ho zasa zo záhrady potrebovala vziať na obed. Zasa som mu to oznámila dopredu a nastavila som mu budík na 10 minút, aby sa ešte dohral. Budík zazvonil a bez slova išiel za mnou dnu.

Nasledovalo upratanie hračiek pred obedom, mal tam rozhádzané plyšáky. Vzala som ho, že mu pomôžem a hodila som pravého plyšáka. On chytil plyšového psa a išiel s ním k stolu. Už som ho chcela zavolať ale zastavila som sa a počkala, sledovala ho. Ukázal psa koníkom na stole, psovi ukázal nálepku dinosaurieho vajca nalepenú na jeho stoličke, otočil sa a začal vracať ostatné plyšáky do krabice! A psa nakoniec :D

Už viackrát som si všimla, že musím len chvíľu počkať a on začne spolupracovať.

Barbora Špačková, deti Filipko 2,5 roku a Alžbetka 4,5 mesiaca

1 2

Začíná jít i to, co jsem si myslela, že nikdy nepůjde

Nevýchova je super, otvírá mi oči, dějí se u nás malé zázraky, a krásně to hřeje u srdíčka, i to co jsem si myslela, že nikdy nepůjde, tak začíná jít.

Myslela jsem si, že můj malý paličák nepřistoupí na nic, ale konečně chápe proč to po něm chci, je z ničeho nic empatičtější, sám chodí s tím, jak se domluvíme, a připadá mi to jak zázrak, a stačí tak málo, komunikovat, ne jen mluvit.

Fakt super, Nevýchovu miluju❤️❤️❤️❤️

Emilie Lavrinčíková, syn Toník (9 let) a dcera Anička (8 měsíců)

1 2

Sbírání „ble“ (psích bobků): mám radost, že si dcerka dokáže sama poradit

Máme leonbergera, velmi kamarádský velký pes..dovedete si představit kolik toho vyprodukuje 😄  23m dcerka se od začátku ráda zapojuje ve všem. A tak chodí s taťkou po zahradě a hledá „ble“ a spolu to uklízejí. Dneska jsme přišli z procházky a problémová situace, jí se z kočárku domů nechtělo (obvykle to tak má, ptz psice jí tam strká hlavu a blbnou spolu) a 2m bráška v šátku už měl hlad..

Nechtěla jsem ji tam nechat samotnou a jít s miminkem domů, když jí se nechtělo, tak jí to říkám a ptám se jestli ho můžu nakrmit ve verandě kde na sebe uvidíme a pak můžeme být ještě venku, s tím souhlasila. Nakonec ji to přestalo bavit a vylezla ven sama a zmizela za rohem. Za chvilku přišla s naloženou lopatkou v ruce…potřebovala otevřít kanál od žumpy kam „ble“ patří 😀

Musela jsem se smát jak tam tak přišla s naléhavou důležitostí, že má práci a potřebuje pomoct. Hned jsme šly spolu posbírat zbytek, zvládla to sama a měla ze sebe radost. A já mám radost že si dokáže tak poradit, i když jde o psí 💩 😀

Eva Krajčová, máma Elišky a Matěje

1 2

Syn i manžel snad konečně začínají Nevýchově přicházet na chuť

Jdu se podělit o jednu naši úspěšnou dohodu ze včerejšího večera.

Honzík (18M) se koupal, jako vždy asistoval tatínek, já jim tenhle večerní čas ráda přenechávám. Jelikož se vana pár dní předtím neuskutečnila, měl vyloženě „vanový absťák“ a z vody nechtěl, cákal si nožičkama, pouštěl vodu, prostě si to užíval.

Tatínek už ho chtěl hnát z vody ven a Honzík se bránil. Já jsem vedle věšela prádlo. Tak jsem za nimi došla do koupelny a říkám Honzíkovi: „Honzíku, už je večer, potřebujeme, abys šel spinkat za chvíli. Já ještě věším vedle ponožky, ale až to dodělám, tak bude konec koupání a půjdeš ven a dáme pyžamko a půjdeme spinkat, šlo by to?“

On mi to odkýval, nebyla jsem si jistá, jestli rozuměl všemu, co jsem říkala, manžel se tvářil, že určitě nerozuměl, ale že teda jako budiž. Nechali jsme tedy syna ještě užívat si vodu, já jsem beze spěchu dověšela ponožky a rozestlala postele (aby měl víc času ) a pak jsem přišla do koupelny. Honzík si ve vaně stoupl a bez jakýchkoliv protestů se nechal vyndat a utřít

A to ještě chvilku předtím, když jsem měla už hotové to prádlo a ještě jsem „zdržovala“ s tím rozestýláním, tak manžel povídá: „Já už bych ho dal z vany, má pořádný varhánky, ale nechci ti narušovat tu vaši dohodu.“

Prostě spokojenost na všech stranách, oba dva snad konečně začínají nevýchově přicházet na chuť

Děkuju!

Jarka Vaňková

9 10

S manželem se teď doplňujeme, jsme jeden tým. S dětmi máme první úspěchy

Po prvním týdnu vidíme první úspěchy. Máme Filípka (3,5) a Zuzanku (1,5). Přijde mi, že už v okamžiku, kdy jsme se pro kurz rozhodli, nastaly pozitivní změny. Asi už to pozitivní naladění působilo. :-) A teď tedy ty úspěchy:

-Filípek mi začal říkat maminko, nikdy předtím mi tak neřekl. Myslím, že se mezi námi pomalu, ale jistě obnovuje důvěra. Když se mu narodila mladší sestřička velmi špatně to prožíval, ztratil maminku a fixoval se na tatínka. Teď máme prostor najít k sobě zase tu správnou cestu.

-V obchodě, kdy nutně potřeboval koupit nějakou hračku jsme se dokázali domluvit a v klidu, bez pláče a naštvání jsme odcházeli domů.

-Když s dětmi mluvím, snažím se je vnímat na 100% a dívat se jim do očí. Dívat se až do jejich dětské duše. Více si společně hrajeme, více si povídáme.

-Je super, jak se s manželem doplňujeme, když já už nevím, nemám žádný nápad, jak situaci vyřešit, přijde on s nějakým návrhem a opačně. Jsme jeden tým.

-Filípek si dnes šel po obědě dobrovolně lehnout do postele.

-Zuzanka méně pláče, ani nepotřebuje dudlíček.

Ještě se těším, co se naučím o sourozeneckých vztazích a hranicích. Tam máme ještě co dolaďovat :-) Ale už teď se na to těšíme, protože už teď víme, že to půjde a že to zvládneme. :-)

Jitka Marková

7 8

Jak jsme se s naším 1,5 starým synkem domluvili a ukázali všem, že to jde :-)

Přijeli jsme k babičce a dědečkovi. Máme je rádi a jezdíme tam často. Tentokrát se nás tam ale sešlo nějak víc a k tomu i prateta, kterou malý moc často nevídá. Prateta na něj hned začala mluvit a on se jí bál. Nečekal ji tam a když vidí neznámou tvář, vždycky se stydí a hledá někoho „známého“ (mámu, tátu, babičku, dědečka) u koho by se mohl ukrýt.

My jsme nevěděli, že tam prateta bude, takže jsme ho nemohli připravit. I přesto, že se jí bál, teta na něj pořád mluvila a šla blíž a blíž. Syn brečel, tak jsem ho vzala na dvorek a šli jsme si hrát. Pořád sledoval, kde je ta teta, ale když byla v dostatečné vzdálenosti, tak byl v pohodě. Odešla jsem na záchod a syna chvíli hlídala babička. Byla s ním v pokoji a najednou přišla teta.

Teta na něj mluvila, jak vyrostl a bla bla bla, ale syn dostal úplně hysterický pláč. Babička držela hystericky brečící dítě, teta na něj mluvila. Prostě ho skříply v pokoji s tím, že si prostě musí zvyknout. Já jsem jen mlčky seděla a čekala jsem, co se bude dít.

Poslední dny jsem měla pocit, že si babička myslí, že syna rozmazlujeme, takže i když mi ho bylo nesmírně líto, tak jsem pozorovala, jak situaci vyřeší ona, která měla dokonalé děti, co v židličce jedly, v postýlce spaly, nikdy se nevztekaly a když se řeklo ne, tak hned poslechly.

Nebudu vás dlouho napínat.
Dopadlo to tak, že jsem syna vzala, všichni se do mě pustili, že si prostě musí zvyknout. Dala jsem ho na jeho oblíbenou motorku a odjeli jsme do dostatečné vzdálenosti, kde jsem mu vysvětlila, že teta je hodná, že přijela za ním a chtěla by si s ním hrát atd., že tam nemusíme jít hned, ale že ji pojedeme z motorky aspoň zamávat. Hned zamával a tak jsme chvíli kroužili kolem a nakonec sám vstal a šel za tetou sám.

Vše bylo v pohodě, s tetou si krásně pohráli a všichni čumeli… A jak říkám:„všechno zlé je k něčemu dobré“ od té doby se naše babička se synem vždy na všem domluví. O Nevýchově neví, ale sama říká, jak je skvělý, že se s ním dá domluvit, že to vůbec nezná… Nejspíš si myslí, že je náš syn něčím výjimečný, ale já na tom už od jeho narození pracuju. Vlastně už ani nevím, jak bych tuto situaci měla jinak řešit.

Musím říct, že i pro mě to byl takový aha moment, kdy jsem si říkala, ono to fakt funguje!

Katka

6 7

Syn (2) rád plive pití: výchova vs. Nevýchova

Na toto téma tu toho bylo jistě napsáno mnoho. Ale dnes jsem si to zažila i já na vlastní kůži. Muž je klasická kombinace policajta a učitele, i když mnou už výrazně usměrněná. Nicméně nesmyslné zákazy typu “SE nedělá” jedou ve velkém. Před dvěma dny dny jsem doposlouchávala videa o důvěře pro prťátka v novém kurzu. Syn má 2r a 2m.

Poslední dobou rád plive pití, když se napije. Večer se napil a vyplivl to na gauč. Muž vyletěl jako čert z krabičky a následovala přednáška jak hrom. Chtěl napít znovu, muž mu pití podal s vítězoslavným výrazem, že je usměrněný a jistě si to už nedovolí. Je vám asi jasné, co následovalo. Celý obsah pusinky skončil na magnetické destičce. Muž brunátní, malý běží celkem vystrašený ke mě.

Říkám mu “ Tebe to baví plivat to pití viď. Ale doma to nemůžeme dělat všude, co kdybys to ale plival do nočníku, šlo by to?” Malý celý nadšený, udělal to asi 3× a dál nepotřeboval pokračovat. Kdyby to pokračovalo výchovně, tuším několik scénářů, kam by to došlo.

Následovala manželova přednáška o tom, jak nám to potom bude dělat v restauraci a já nevím, kde všude. Klasika, že. Ale pak, když viděl jak ten malý to už nepotřeboval dělat po celém bytě, tak přišel a omluvil se. A já mám takový hřejivý pocit ze dvou úspěchů najednou.
Nevýchovo díky..... ❤️

Lenka

1 2

Před kurzem Nevýchovy jsem byla často bez nálady a podrážděná

Před kurzem jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady, protože jsem všechno musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu. Pak jsem byla podrážděná a bez nálad. Nevýchova mi pomohla v tom, že teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma. 

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Teď se cítím v pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Martina Krystenová

10 11

Maminko, chtěl bych strašně zkusit usnout bez dudlíku

Maminko, chtěl bych to strašně zkusit… A co, Matoušku? Ptám se synka při usínání. Chtěl bych strašně zkusit usnout bez dudlíku, ale mám moc strach, že neusnu (Maty, 3,5 roku, dudlík jen na usnutí, pak jsem ho hned vytáhla, celou noc nepotřeboval, nejprve jsem to strašně řešila, po nájezdu Nevýchovy jsem to nechávala na něm a těšila se na tenhle okamžik, kdy k tomu dojde sám…).

Matoušku, nemusíš se vůbec bát, já tady budu s tebou tak dlouho, jak budeš potřebovat a co bys ještě k usnutí teď potřeboval? ptám se ho. Chtěl bych si o tebe opřít nohy a abys mi je hladila, a přitom si budu hrát s tvými vlásky. OK, souhlasím. Vše probíhalo, jak chtěl, dudlík si držel v ruce a usnul. Strašně se těším na ráno, až uvidím jeho rozzářené oči, že to zvládl :-)

Jana

31 32

Teraz vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti

Prišla som na to, že mám skvelého manžela, ktorý bol ochotný ísť do toho so mnou a vždy ma nevýchovne podrží, keď mne dochádza fantázia a sily. Ďalej že mám úžasné detičky, ktoré prijali tento spôsob komunikácie úplne úžasne a ja sa len čudujem, čo dokáže moja 4 ročná dcérka vymyslieť.

Potom že sa dá nevýchovne dohovoriť s kýmkoľvek a kdekoľvek (a ak sa s niekým dohovoriť „nedá“ aspoň zo mňa spadne balvan, že som sa mohla vyjadriť a povedať čo mám na srdci),

a čo je super, že mi manžel navrhol, že 5× do týždňa mám večer vypadnúť na dve hodinky z domu a on postráži deti. No a tak som začala chodiť do Fitka a plavárne a nielen že sa cítim úžasne, že robím niečo pre seba, ale za tie 2 hodiny „vypnem“ a relaxujem a priznám sa, že takýto pocit som nezažila už asi 4 roky (odkedy sa nám narodila prvá dcérka)

No a úplne najviac milujem ten pocit, keď sa po tých 2 hod vrátim a deti sa mi každý jeden večer hodia okolo krku a tvária sa ako keby ma minimálne mesiac nevideli to ma vždy dostane. 

A ešte že viem aj ja povedať ako sa cítim a čo potrebujem (pretože seba som nikdy neriešila. Vždy som sa snažila uspokojiť potreby druhých… ha, a teraz som tu aj ja a je to super, keď vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti) a konečne mám pocit, že môj život sa začína uberať tým správnym smerom a je zmysluplnejší. No proste, som spokojná

Katarína

7 8

Žádné hádky kolem snídaně, česání, televize…

Mám za sebou jedno a půl videa (víc jsem nestihla) na 1. týden. Sama pro sebe si procházím naše tzv.„dohody“ a připravuji se na to, jak děti seznámím s Nevýchovou a novou komunikací. A máme za sebou nádherné pohodové ráno, se spoustou slov jako: miláčku, děkuju maminko, ano hned si tu čelenku přinesu, udělám to s radostí.

Žádné hádky kolem snídaně, česání, televize, výměny trička a dokonce ani žádné protesty kolem toho, že dnes se ze školky opravdu nejde po obědě. ❤️

Petra

7 8

Světe div se, od té doby chodí syn do školky rád

Chtěla bych se ale s vámi podělit o náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ní to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě. Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach.

A světe div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :) Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Alice Jaegerová

10 11

Naše úspěchy s dcerkou 2,5 roku:

  • odchod do školky bez scény
  • s chutí snídá (když nechce nebo jen málo, nenutím ji)
  • večerní ukládání buď jde snadno, nebo si sama řekne, že není unavená a chce si hrát, pak si buď hraje po dohodnutou dobu (označujeme na hodinách „lepíkem“, kdy jde do hajan), nebo mi asistuje, když dělám domácí práce (snaží se chápat, že to potřebuju udělat, abych taky mohla jít spát)
  • ochotněji uklízí hračky
  • méně ji kontroluji, nechávám jí se více zapojovat, dávám jí mnohem větší prostor dělat si věci po svém
  • sama přichází s tím, že se chce domluvit, navrhuje časové úseky pro jednotlivé činnosti a pořadí činností
  • s radostí trénuje samostatné oblékání, když něco nejde, už jen málokdy začne hned ječet – řekne si normálně o pomoc (nejen při oblékání) 
  • řekne si, že potřebuje pozornost – chce si společně hrát, řekne si, že potřebuje pomazlit
  • snažím se tolik na ni netlačit, nepopohánět, nechtít všechno „tady a teď“, když se mi to ale nedaří, vidím, co tím způsobím a že je to horší, že to není řešení – snažím se zastavit a i v danou chvíli uklidnit obě dvě a zkusit to znova a lépe
  • když se rozjede její pláč či vztekání z důvodu tlaku třetí osoby (nejčastěji), někdy ale i ode mě, tak když já zůstanu klidná a s pochopením se pokusím ji uklidnit a žádám, aby v klidu řekla, co jí vadí a kde je problém, většinou se to nakonec podaří vyřešit, takže nedojde k „nekonečné“ scéně, která dříve dokázala všechny vyčerpat na půl dne
  • dopředu říká, že si bude chtít pohrát, například ráno, můžeme s tím počítat a vstát dříve
  • velmi hrdá jsem na to, že když je opravdu něco hodně důležitého, tak dcera spolupracuje – třeba jsme museli ráno stihnout letadlo, tak na základě vysvětlení a dohody z předchozího večera jsme to skvěle zvládly i přes to, že jsem ráno byla poněkud nervózní a občas na ni tlačila (vždy jsem se ale snažila to popsat, že vím, že teď trochu tlačím a že to nemá ráda, ale že jsem nervózní a nevím, jak teď jinak). Byla skvělá, prostě nejlepší! I pohrát si stihla ;-)
  • postupně přehodnocuju, co je opravdu důležité po ní chtít a co jí chci předat, jaký příklad jí chci dávat


Cítím se v tom mnohem lépe, nejsem tak nervózní z toho, „co zas bude za problém“, až někam budeme muset jít nebo bude něco potřeba. Pro někoho jsem za exota, že „jí moc dovoluju“, už ale lidem moc nevysvětluji, jen se v duchu usmívám, že jsem ráda, že se mi daří nebýt tolik policajt a neřídit každý její krok.

A když nám něco nejde, už to neberu jako další „hrůzu“, ale jako připomenutí, že máme před sebou cestu plnou výzev.

Eliška

6 7

Čo by ti pomohlo…, alebo vychádzame z vane

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Slávka Pariláková

7 8

Jak jsem to dnes dokázala – výsledek semináře o vzdoru

Hned po dokoukani dnesniho seminare se mi naskytla prilezitost to aplikovat v praxi. Ma temer 3-leta Anulka je velice navazana na tatinka a tezce nese, kdyz odchazi do prace. Vzdy jsem ji chapala, ale taky me to docela stvalo, proc si na to proste nezvykne, ze jo?

Dnes jinak. Anulka zacala plakat, kdyz tata odchazel, vysvetlili jsme ji, ze do prace proste musi a ze ja taky musim pracovat a potrebuji, aby si jako vzdycky, hrala tak 2h sama v loftu, vedle me – tak, jak uz to delame velice dlouho a temer nikdy nebyl problem, jen v posledni dobe. Dnes jsem se na ni vnitrne nezlobila, ale opravdu ji chapala – a to je to obrovske, ja to dokazu!

Nesla jsem ji placici nahoru, rikala, ze ji rozumim, ze bych tatu taky nejradsi porad doma, a ze jsem s ni, at si to klidne prozije. Ac se se mnou normalne moc nechce tulit, dneska chtela. Tak jsem ji rekla, ze budu s ni, az to prejde a at mi rekne, co potrebuje. K certu s tou praci! Ztratila jsem sice asi 15 min (coz je pro me v praci hodne), ale stalo to za to.

Pomalu se v me naruci na houpacim kresle uklidnila a ja ji rekla, ze se potrebuji k te praci vratit, a jestli by teda nemohla jit do loftu (hned vedle me, za plutkem, velky hraci prostor). Ona ze ne. A pak jeste nekolikrat. A pak ze by ji pomohl cajik, co mam na stole. Dala jsem ji cajik, ale porad jeste ne. Ze si chce sahnout na muj mobil. Navrhla jsem, ze jestli by ji nepomohlo vzit si ten mobil do loftu s sebou a ona ze jo, a ze uz by to teda slo.

Dala jsem ji s mobilem do loftu a ona, ze to jeste neni dobry. Zeptala jsem se znovu, co by ji pomohlo. A ona, ze knizka. Vzala si knizku, co jsme vcera pujcili v knihovne, ja se zeptala, jestli muzu ten mobil zpatky, jestli je s nim hotova, ona mi ho podala, zalezla do knizky a je pohoda. A ja vim, ze jsem byla s ni a klidu si dopracovala.

O dve hodiny pozdeji… svete div se – temer u konce me prace si rekla jeste o jedno potuleni – ja si ji vzala a rekla ji, ze mam jeste chvilku, jestli by ted neslo kraticke tuleni a az dopracuju, muzeme se tulit treba cely zbytek dopoledne. Ona ze jo a sla zpatky do loftu.

A to je dite, ktere se se mnou proste normalne netuli!!!
Obrovske diky za celou Nevychovu – je to odpoved na me modlitby.
Jsem po praci, jdeme se tulit

Marketa Dixon

7 8

Dřív dcera používala křik nebo pláč, teď sama hledá a navrhuje řešení…

Mám radost. Dřív, když čtyřletá dcera něco chtěla, používala křik nebo pláč. Teď je vše jinak. Sama od sebe si řekne, co a jak potřebuje. Hledá a navrhuje řešení…
Dnes propásla večeři. Přišla za mnou a povídá: „Mami, jak bychom to mohly udělat? Já jsem chtěla být na večeři hezky učesaná…“ Holky si hrály na kadeřnictví..

Martina

7 8

Najednou příšerně vyšiloval a bránil se mytí vlasů… Ač měl vodu vždycky rád?

Úspěch – můj syn (téměř 4 roky) si před několika dny usmyslel, že nechce mýt vlasy. Ač měl vodu vždycky rád, najednou začal příšerně vyšilovat, bránit se a dostal téměř záchvat, když jsem mu řekla, že umyjeme hlavu.

Nechápala jsem co se děje, takže jsem ho chvilku přesvědčovala, jak to přece nic není (klasický učitel)… a potlačila vteřinový nápad ho prostě chytit a tu hlavu mu umýt (typický policajt)… samozřejmě to nikam nevedlo.

Uklidnil se až poté, co jsem řekla, že tedy mýt dnes vlasy nebudeme. V klidu jsem se pak ptala, jestli by mi mohl vysvětlit, proč je nechce mýt, jestli mu někdo něco provedl nebo co se to děje. Odpověděl mi, že se bojí, že mu voda nateče do očí.

Namítala jsem, že nám při mytí přece nikdy nenatekla, že to umíme, že zakloníme hlavu… trval si na svém. Řekla jsem mu, že vlasy se mýt jednou za čas musí a že bych potřebovala, aby spolupracoval a co by mu pomohlo, aby to bylo pro něj v pohodě. Odpověď mi vzala dech.

Vymyslel, že si vezme potápěčské brýle, aby mu voda nenetekla to očí. Za tři dva dny jsem na téma mytí hlavy zavedla řeč znovu. Byl úplně v pohodě a šel si pro brýle. Celou dobu se u toho smál a pro nás pro oba to byla velká legrace.

Martina Vokurková Chocová, máma 9letého syna a 2letých dvojčat

6 7

Změnila jsem své chování a hned první den se dostavil úspěch

Právě jsem se dodívala na videa 3. týdne. Zatím se mi daří udělat si čas každý týden. Na začátku se nám ale s 5 letou dcerou moc nedařilo a moc jsem nechápala proč. Odmítala dělat dohody. Pokud jsem za ní přišla, že můžeme společně vymyslet, jak to udělat, abysme byli spokojení všichni, začala křičet, odmítat, říkat rezolutně „ne, nechci, ne ne ne“.

Až skupina na FB mi dost pomohla otevřít oči. Sdělila jsem tam můj problém a díky diskuzi, která se rozběhla jsem si uvědomila, že jsem už tak otrávená a nešťastná z toho, jak se k nám dcera chová, že i já se tak k ní začínám chovat. Kdykoliv po mě něco chtěla, neměla jsem energii na to plnit její neustálé požadavky. Někdy jsem se ani nesnažila zakrýt moje otrávení.

Také jsem zjistila, že dcera se po delší dobu učila, že ona rozhoduje, co chce, co ne a my s tím nic nenaděláme. Proto jí dohody nevyhovují, znamená to pro ni, že něco bude muset dělat začít. Takže se snažím přijít na motivace pro ni. Změnila jsem tedy své chování a hned první den se dostavil malý úspěch, uzavřely jsme první dohodu. Sama za mnou přišla.

Jdeme zatím po malých krůčcích, protože pokud tady dva roky byla na něco naučená, tak se to zkrátka nezmění ze dne na den. Jsem ráda, že aspoň ty malé krůčky děláme. 

Marie Krchňavá

7 8

Už děti nevidím jako zlobivé. Hodně se mnou teď o všem mluví

Právě jsem skončila kurz Nevýchovy a začínám být dost spokojená.
Mám děti už větší – skoro 11 a 15 let. Díky kurzu jsem pochopila jak se moje děti cítí v různých situacích a změnila jsem na ně náhled.

Už je nevidím jako zlobivé, nebo tak že mi něco dělají naschvál. Ale vidím je jako velké osobnosti se kterými se dá mluvit o všem. Sami poznali že je u nás teď něco jinak a vidím to na nich, že se cítí lépe. Hodně se mnou teď o všem mluví a svěřují se.

Jitka

10 11

A pak prej, že to s tak malýma dětma nejde…

Dobrý den, musím se podělit o takovou maličkost co se mi dnes stala. Mám skoro 10 měsíční dvojčata, kluka a holku. Měla jsem od začátku už když jsem byla těhotná jasno, že se chci vyvarovat klasických zazitych vzorců a dělat to jinak.
Holčička už mi leze a všude si stoupá. Máme dlažbu v kuchyni a tam máme položeny choditko, který je samozřejmě na kolečkách a ujizdi. Včera k němu malá dolezla a začala si stoupat, choditko samozřejmě ujelo a malá se bouchla do hlavy o dlažbu.

Dnes nastala ta stejná situace. Holčička se doritila k choditku a chtěla si stoupat, tak jsem ji zavolala, aby se na mě podívala a říkám Neli, nepamatuješ si jak si včera spadla? Mohla by sis třeba ublížit kdyby si spadla znova a já se bojím. Nelinka slezla a začla lézt úplně jinam a už k choditku neleze 😁 😍
A pak prej, že to s tak malyma dětma nejde 😊  Já moc děkuji, že jsem nevychovu našla a že jste!❤

Petra Kučerová

0 1

Dostávala jsem poučování, že s mou dcerou moc komunikuji. Ale já jsem se nedala

Dobrý den Katko, moc děkuji za krásné ukázkové povídání. Musím říci,že jsem na sebe moc pyšná.

Mám 10 letou dceru Alenku. Plno věcí zvládá úžasně. V okolí jsem dostávala poučování, že s mou dcerou moc komunikuji, Dost lidí mi tvrdilo, že to není správná věc. Co řeknu má platit.

Ale já jsem se nedala a nyní sklízím ovoce u Alenky.

Za vysvědčení jsem šla s Alenkou do kavárny. Byla jsem ohromená, jak si krásně povídáme a tu spokojenost v jejich očích je k nezaplacení. V dosti věcech, těch partnerských jsem se tam viděla a můžu to všem doporučit. Základ je doopravdy spokojený a hlavně fungující rodiče a vše je obratem jinak.

Petra Koleňová

0 1

První povedená dohoda se synem (17 m)

První „dohoda“ se mi se synem (17 měsíců) povedla minulý týden. Byla jsem hodně unavená a potřebovala jsem si jít ještě po snídani na chvilku lehnout (špatně jsem spala v noci a byla jsem taková nedotažená). Když jsem mu řekla, že půjdu ještě na chvilku udělat hají, tak se mu to nelíbilo a začal plakat.

Sedla jsem si k němu na zem a zeptala se ho, jestli by chtěl se mnou do postýlky, aby tu nebyl sám. Odpověděl „jóóó“, lehli jsme si spolu, chvilku se tulil, ale brzo ho to přestalo bavit, a tak slezl z postele a šel si hrát vedle do pokoje. Nechal mě odpočívat něco přes hodinu, sice jsem už neusnula, ale pomohlo mi to. Honzík si celou dobu vydržel hrát samostatně, jen občas mě přišel zkontrolovat nebo mi něco ukázat.

Měla jsem z toho velkou radost!

Jarka Vaňková

6 7

Podíval se na mě, usmál se a po deseti minutách usnul

Synkovi bude teprve šest měsíců, ale včera se nám podařila úžasná věc. S manželem jsme si chtěli udělat pěkný večer a být chvilku o samotě. Zatím nemáme nastavený pevný čas spánku, usíná mezi sedmou a devátou hodinou u kojení. Tak jsem ho u přebalování zkusila požádat, jestli by byl tak hodný a mohl dřív usnout, že bychom si rádi s tatínkem udělali příjemný večer. Podíval se na mě, usmál se a dál si hrál. Jaké bylo moje překvapení, když po deseti minutách usnul.

Bohužel se nám ale probudil při přenášení do postýlky. Ale já to nevzdala a znovu jsem ho požádala. Za normálních okolností, když se mi takhle probudí, trvá cca hodinu než znovu usne, ale včera byl neskutečný a za dalších patnáct minut spinkal. Oba jsme byli překvapení a zároveň hrdí, že máme tak ohleduplného broučka. Ráno jsme mu poděkovali a užívali si společného rána :)

Míša

7 8

Je kouzelné vidět, že i když dcerka (1) nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět

Všeobecně:
Moje komunikace s roční dcerou se podstatně zlepšila. Díky paní Katce Králové jsem získala důvěru v to, že i tak malému miminku můžu věci říct tak, jak jsou. Malá opravdu rozumí všemu, nebo téměř všemu, co jí říkám, vysvětluji, prosím a je kouzelné vidět, že i když nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět.

Konkrétně:
Tak jsem ji například naučila, že když jí vyměním plínku, tak si ji sama odnese a vyhodí do odpadkového koše. Má z toho takovou radost, že pak neexistuje další činnost, než nejprve starou plínku vyhodí, pak až můžeme dát novou. :-)

Nebo další příklad: potřebovala jsem se ráno dospat, děti vstávaly po 5., lezly mi pořád do postele a zpátky, až jsem jim řekla, že se potřebuji ještě dospat, protože jsem šla pozdě spát, a hle – zázrak – slezly z postele a šly si hrát do obýváku. Bez brekotu, remcání nebo čehokoliv dalšího.

U syna (2r10m) mě zase velmi pomohla myšlenka, že můžu bořit nebo posouvat hranice myšlení.
Například: Chtěl po mě peníze na šunku a že si ji půjde koupit do řeznictví. Já měla v hotovosti jen 5 korun, takže první myšlenka byla, že za to přece nic nekoupíme, a taky jsem mu to hned řekla. On však trval na tom, že chce jít nakupovat. Tak jsem si vzpomněla na Nevýchovu a řekla si, proč ne?

Dala jsem mu ty korunky a malý si u pultu sám ukázal a řekl, že chce šunku, paní prodavačka mu navážila kolečko šunky, zabalila to, zkasírovala 5 Kč a malý šel hrdě domů a celou cestu si zabalenou šunku držel v rukou. Prostě nic není nemožné :-)

Od té doby chce nakupovat vždy osobně a došli jsme tak daleko, že v obchodě sám najde košík na kolečkách u pokladen, vytáhne ho, pak spolu vybíráme zboží a on ho dává do košíku, který tlačí (už jsem překonala i stres, zda zvládne nerozbít vajíčka – zvládne :-)), u pokladny věci vyskládá na pult, pak zaplatí a nakonec nákupní košík odveze zpět, kde ho vzal. :-)
A takových úspěchů mám s oběma dětmi mnoho. Jen si je nestíhám zapisovat, tak aspoň posílám těch pár výše.

Shrnutí:
Kurz Nevýchovy doporučuji všem rodičům, kteří nechtějí opakovat chyby svých rodičů a kteří chtějí podporovat ve svých dětech zdravé sebevědomí a zdravý rozum. Osobně mi kurz velmi pomohl jak po obsahové stránce, tak po té praktické – on-line prostředí, kdy můžu poslouchat, kdy se mi to hodí, a ještě se k tomu vracet, je perfektní.

Kateřina K.

0 1

Teď vím, že na to nejsem sama a vím, že to se svýma holkama zmáknu

Je tady někdo, kdo přemýšlí o novém kurzu?

U původního kurzu jsem přemýšlela, protože přece jen to stojí nějaké koruny, ale u původního kurzu jsem si řekla, že bych je utratila za jiné věci a že to je investice na celý život a nelitovala jsem.

Nyní mám ale druhé miminko a říkala jsem si, že bych si měla kurz projít znovu a ejhle, Nevýchova přišla s novým kurzem, jak kdyby mi četli myšlenky, no a já přemýšlela asi jen minutu a kurz objednala hned první den.

Nyní mám projité všechny tři týdny, ano, už jsme v půlce šestinedělí, a já se z něj raduji každý den.
Jestli Vám doma něco nejde, tak do toho jděte, je to přehlednější, jasnější a rozšíření pro mrnousky je úplně úžasné.
Už se těším, až bude pondělí a já budi moci začít čtvrtý týden.

Jen teda, první týden jsem se moooc snažila a bylo to snad ještě horší a tak jsem si sedla a řekla jsem své skoro čtyřleté dceři… Zlatíčko nějak nám to teď nejde co? Co kdybychom to zkusily jinak? Co kdybysme se pokusily na věcech domlouvat?já řeknu jak to chci, ty řekneš jak to chceš a vymyslíme to spolu tak, aby se to líbilo nám oběma. Co ty na to? Její odpověď byla- tak jo mami.

No a řeknu Vám, mě se tak ulevilo. Najednou cítím, že jsem na to domlouvání já a můj parťák skoro čtyřletá dcera.
No a když pláče ta mladší čtyřměsíční, tak mi ta starší říká, neboj maminko, miminka někdy pláčou, tak se s ni zkus nějak domluvit.

A vůbec pecka je, když něco řešíme a ta starší řekne a je tohle dohoda?
Miluju je a miluju Nevýchovu, jste skvělý a patří Vám obrovský dík za vše co děláte.

Změnili jste můj život, vím, že když mi potečou nervy, tak se ve mě probudí zase ten učitel a policajt, to bude asi ještě nějaký pátek trvat, ale teď vím, že na to nejsem sama a vím, že to se svýma holkama zmáknu. Jsme na to tři a s taťkou čtyři.

Lucie Vránová

0 1

Teď mi příjde, že už není a nebude nic, co spolu s holkama nezvládneme

Miluji své holky, jsme skvělý tým ❤️

Ještě nedávno jsem u Vás byla pro radu a myslela jsem, že to sama nezvládnu a teď mi příjde, že už není a nebude nic, co spolu s holkama nezvládneme.

Mám holky dost po sobě (1 rok a druhá necelých 2,5 roku) a jsem na ně tak moc pyšná a chtěla bych se i s Vámi podělit o naše úspěchy. Nalít sílu a naději těm, kterým se moc nedaří, případně si myslí, že to nikdy nepůjde. VĚŘTE PŮJDE A MÁ SMYSL TO ZKOUŠET!!!

Problém s oblékáním v zimě, už není problém.
Mladší dcera oblékání úplně nesnáší a starší se chtěla obléct vzdycky první a čekat u dveří. Ven se těší jako nikdo 🙂  Když jsme to ale dělali v pořadí starší, mladší…vždycky to skončilo brekem madší, pak i starší, že už je to dlouho, já jsem byla spocená, vyšťavená a kolikrát se mi ani nikam nechtělo jít. A tak jsem si sama pro sebe rekla a dost.

Při posledním oblékání jsem se starší (Lucinky) zeptala, jestli by byl problém, kdybych nejprve oblékla mladší (Anetku). Začala mi plakat a že NE. Uznala jsem pocity, byla tu s ní a vysvětlila jsem, proč bych to tak potřebovala. Že si myslím, že Anetka pláče, protože ji nevidí a že by jí to možná mohlo pomoct a třeba bychom se dostali ven dříve než normálně.

A kdyby to nepomohlo a nebo by se ji něco nelíbilo, tak mi může říct a zkusíme to vymyslet jinak. Šlo by to?… „ANO“, odpověď rychlá, pláč nikde, všechno s úsměvem. Obě holky v mžiku oblečené, když měla Anetka temdenci začít plakat, Lucinka na ni dělala blbinky, já jsem nebyla spocená ani podrážděná. Prostě paráda.

Problém při hraní (mladší bourá domečky z lega starší) a následný křik a pláč už není problém.
A bylo to tak jednoduché, zeptat se, uznat pocity, vymyslet řešení…a co že hned to první nefungovalo, tak jsme vymysleli jiné. Tohle je asi problém u všech sourozenců. Mladší má bourací období a starší se to nelíbí. Vždycky to dopadlo pláčem mladší. Starší ji odstrčila, případně plácla.

Jen jsme si prostě sedli a já jsem vysvětlila starší, jak to asi vidí Anetka. Že chce být s ní, hrát si s ní a že teď ráda bourá, že ona to tak měla taky. Mladší jsem vysvětlila, jak to vnímá Lucinka, že má radost s nových postavených domečků a že je jí to líto, když ji je zboří a dohromady jsme uvažovaly jak to udělat, aby si mohly hrát spolu.

Starší stavěla a nebavila se…jsem si říkala, asi ta dohoda tentokrat zase nedopadne A? zachvilku se otočila a podala Anetce postavene schody a říká…„Any na, tvoje schody a tady Luci schody“, postavila pred sebe svoje ❤️  Anetka vysmátá, začala rozebírat a Lucinka si hrála se svými.

Starší bere mladší za parťáka.
Možná to bude i tím, že jsem změnila komunikaci i já a když mi někdy něco ujede, tak se prostě omluvím a vysvětlím proč jsem to tak v tu chvíli udělala. A vypadá to, že to všechno starší přebrala po mě.

Když už se něco stane, něco se starší nelíbí a mladší nějak ublíží, hned tak nějak ví, že je to špatně…a kolikrát slyším „Any promin…Luci nechtěla, Any neplaka ššš“ a hladí ji po hlavičce. Když nakouknu a zeptám se. Řekne mi, že udělala Any bác, ale že nechtěla a snaží se mi vysvětlit proč to tak vzniklo a nebo se ptám já. A zkusíme přijít na něco, jak by se to dalo příšte vyřešit jinak.

A to je jen hrstka našich společných úspěchu. 
Největší radost a slzy do očí mi vžene jen to, že večer před spinkáním se starší ke mě přitulí a řekne „Luci mami rada“ ❤️ ❤️ ❤️ 

Neztrácejte naději, tyhle okamžiky za to přece stojí 😉 

Petra Osadníková

1 2

Musíme se synem hodně rehabilitovat a cvičit. Díky téhle nevýchovné otázce je to v pohodě

Ahoj Katka, chcem ti moc moc poďakovať za včerajší webinár. Škola nás čaká až od septembra, tak som si to pozerala len tak preventívne, nie s akútnou potrebou. Ale otázka „Ako to môžeme urobiť, aby ťa to bavilo ma zasiahla do najhlbšieho stredu?“

Je tak univerzálne použiteľná (na upratovanie hračiek, obliekanie,…), až je to neskutočné, čo dokáže jedna otázka. A už dnes mi krásne pomohla…

S mladším synom (3 a pol roka) musíme veľa rehabilitovať a cvičiť. Rok sme si odkrútili Vojtovku plnú plaču a trápenia. Aj keď teraz už cvičíme iné veci a snažím sa ich robiť funny, často je to o nervozite, musení, presviedčaní a kriku. Viem, že sa mu do toho nechce a ja sa mu stále snažím vysvetliť, prečo to musí ale nejak to nepomáha.
A keď dnes zase začal vyjednávať, že zajtra, že sa mu nechce, znovu začal vo mne stúpať hnev a nervozita. A spomenula som si na včerajšiu čarovnú otázku…

Rovno som sa ho opýtala „Nebaví ťa to, že?“ on, že nie.
Ja: „Ako to môžeme urobiť, aby ťa to bavilo?“ Najprv povedal, že nevie.
Tak som mu dala pár možností a nakoniec sme sa dohodli, že chce aby som mu na začiatku pustila jednu pesničku na počítači a potom si chce pred aj po cvičení (ak bude treba aj medzi jednotlivými cvikmi) zaskákať na fit lopte..krajšie a pohodovejšie cvičenie sme dávno nemali, dokonca si sám pýtal ďalšie cviky. Prišlo mi to ako zázrak.

Danka Fajerová, mama dvoch chlapcov (6 a 3 roky), okres Prievidza

6 7

Jak jsme vyřešili problém s oblékáním bundy

Můj první úspěch – první den po shlédnutí prvního videa :-). Mám 18ti měsíčního syna, který ještě nemluví, takže je pro mě jako pro „nováčka“ situace o něco horší.....ale:

Dnes byl problém s oblékáním bundy na spaní (spíme přes den venku v kočáře – čerstvý vzduch je čerstvý vzduch). Syn se začal zlobit a plakat, když došlo na oblékání bundy. Sedla jsem si k němu na zem, podívala se na něj a řekla mu „Jak bys to chtěl ty“.

Světe div se, přestal plakat, podíval se na mě a zavrtěl hlavou jako že NE. Řekla jsem mu, že jsem pochopila, že bundu na spaní nechce. Tak jsem hned navázala, že když ho přikryju dekou tak to bude v pořádku. Zavrtěl hlavou jako že JO a pak už to šlo jak po másle – bylo to skvělý a líbilo se nám to oběma :-) 

Jana

6 7

Jsme teď obě – já i dcerka (5) – mnohem klidnější. Užíváme si to, bez vztekání a bez řevu

Mám pětiletou dcerku Elišku. Sice jsem se již snažila praktikovat výchovu podle principů Respektovat a být respektován, ale můj problém je, že jsem dost výbušná povaha a ke křiku nemám daleko. Zkusila jsem tedy ještě tento kurs, a myslím, že se nám daří, a že jsem mnohem klidnější.

Zde jsou naše úspěchy za posledních pár dnů:

– V sobotu večer si chtěla opět pustit Alenku v zemi za zrcadlem (viděla ji snad 10× předešlé dny) a chtěla, abych se s ní dívala. Říkám jí, že už mne to nebaví. A ona se zeptala: „A jaká pohádky by ti udělala radost?“ Odpovídám, že třeba Šíleně smutná princezna a byly jsme obě spokojené.

– V neděli jsem potřebovala něco udělat na zahradě, ale Elinka si pořád hrála doma a nechtěla nikam jít. Říkám jí, že potřebuji na zahradě sebrat spadána jablíčka a ostříhat jahodám odnože. Ona, že si chce se mnou hrát doma. Tak se ptám, jak bychom to mohly udělat, ona že neví, tak navrhuji, že si s ní budu doma 5 minut ještě hrát a pak půjdeme na zahrádku, ona navrhuje 6 minut a po šesti minutách odcházíme na zahradu, kde si dál sama spokojeně hraje se svými panenkami.

– Večer jsme spolu v postýlce mluvili o tom, jak bychom teď spolu chtěli být spokojené, nekřičet na sebe a pokusit se na všem dohodnout.

– Ráno se Elinka chtěla koupat, ale potřebovaly jsme odjet. Povídám jí: „Elí, víš, babička potřebuje být v devět hodin u paní zubařky a nevím, jestli bychom to stíhaly. Tak co myslíš? Jak to uděláme?“ A Elí na to: „tak se vykoupu večer?“ V pohodě.

– Protože je zavřená školka, tak pokud musím do práce (hodně toho udělám z domova), bereme si Elinku sebou. Po několika hodinách jsem měla vše hotovo, ale musela jsem zajet ještě do jiného města něco zařídit. Elinka si zrovna hrála na šneka a nehodlala se mnou jet. Táta měl ještě důležitou práci. Tak zkusím Elince navrhnout: „Elí, pojedeš teď se mnou, nebo později s tatínkem?“ Elí se rozhodla jet se mnou. Rychle se obula, sundala šnečí ulitu a jelo se.

– Dokonce začala sama od sebe opravdu smrkat. Je to něco, co odmítala, stejně jako odmítá kakat (dávám jí v noci stále na nočník, když vidím, že se jí už moc chce, takže kaká v polospánku – i když první úspěchy samostatného kakání přes den, už jsou – tak snad i tohle brzy zvládneme). Když měla rýmu, ještě jsme občas musely použít odsávačku a teď ukazuje babičce i tátovi, jak krásně umí smrkat. Pořádně se nadechne a fúúúúúúú.

– Sama si vylezla z vany, utřela se a oblékla

– Po večerníčku ještě chtěla jít na procházku a potom se ještě koupat. Před tím byla už dost unavená, tak jí říkám, že už je dneska dost pozdě a že se může jít koupat a nebo jít na procházku. V klidu si vybrala koupání.

– Jsme teď obě mnohem klidnější, užíváme si to, bez vztekání a bez řevu (i když se Elí samozřejmě občas zasekne a zuří, tak já už to beru klidně, obejmu ji, když to chce, případně odejdu a počkám)

– Já se už také nerozčiluji, protože už se nebojím toho, co přijde, jak to zvládneme, protože vím, že se většinou dokážeme domluvit. Tak snad nám to vydrží.

Bára Vojtová

6 7

Jak jsme se se synem domluvili na spaní ve školce

Ahoj, jsem v prvním týdnu Nevýchovy, ale zajímala jsem se o ni už dřív. A tak jsem zkusila domluvu s jedním synem (Martinem). Každé ráno mě přemlouval, ať ho vezmu domů ze školky po obědě, že spaní je nuda.

Tak jsem mu navrhla, že dnes ho teda vezmu, ale že to nemůže tak být každý den a co on na to říká… dobře, tak dnes nebudu spát a pak zase budu. Já na to, dobrá, dnes – ve středu půjdeš po obědě a ve čtvrtek a v pátek po spaní. Tak jo.

Další den ráno se probudil a říká: Dnes jdu po spaní :-)
A starší syn na to – Cože, kdy jdeš?
No po spaní!
„A ty neřveš??? Jak to?“

A já na to, přece jsme se domluvili a s Martinem jsme na sebe mrkli ;-)

Mirka

6 7

17m dieťa: dohodli sme sa a v pohode sa obliekame

Gabuško, 17 mesiacov. Stál za dverami a skrýval sa tam a s výskotom robil ,,kukuk“, keď som za tie dvere nakukla. Bavilo nás to oboch, tak sme si to užívali. Chceli sme ísť s manželom a s Gabuškom nakupovať, tak vravím: ,,Gabuško, potrebujeme ísť s tatinkom do obchodu, kým majú otvorené, tak sa prestaneme hrať a pôjdeme sa obliecť, môže byť?“

Z Gabuškovej strany protest celým telíčkom, znamenajúci ,,ešte nieeeeee“? Nuž mu vravím: „Vidím, že sa hneváš Gabuško.“ Nechávam mu čas, pochopiť, čo sa ho pýtam… Mlčí a díva sa na mňa, tak pokračujem: ,,lebo ty sa chceš ešte hrať, však?“ VEĽKÉ PRIKÝVNUTIE tou malou hlavičkou.

„Dobre Gabuško, a čo keby sme sa tak dohodli, že sa ešte trikrát pohráme kukuk a potom pôjdeme? Pozri, tu mám tri prsty na ruke, takto trčia z dlane, vidíš? A budem ich po každom kukuk zatvárať a keď nezostane žiaden prstík otvorený, tak sa pôjdeme obliekať, aby sme mohli ísť s tatinkom do obchodu, môže byť?“ Horlivé prikývnutie a jasot v očiach a hráme sa kukuk ako predtým a ja po každom kukuk zatváram jeden prst…

Kdesi v hlbinách mysle mi prebehne myšlienka, či to pochopí…nie pochybnosť o ňom, že by nerozumel, nie môj strach, že čo potom, keď to nepochopí…iba myšlienka, že sa to môže stať, veď je to 17 mesačné dieťa a ja to vopred prijímam s kľudom, že veď potom vymyslíme niečo iné, aby sme sa napokon dohodli…

A čo sa stalo ďalej? Nuž, dali sme aj posledné kukuk a moja dlaň zostala zatvorená, všetky prsty schované v dlani, a tak vravím: ,,Gabuško, už bolo trikrát kukuk, nemáme už žiaden prštek voľný, ideme sa obliecť, ano?“

…Prikývne tou malou blonďavou hlavičkou, až mu briadka sadne na hruď a ide ku mne. A fakt sa v pohode obliekame :) …môj malý veľký učiteľ…toľko sa pri ňom učím o ľudskej múdrosti…ďakujem.

Slávka Pariláková

7 8

Syn naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše

Syn Jáša (2 roky) plival na zem jídlo. Já mu řekla, že se mi nelíbí, že plive to jídlo na zem a jestli by to mohl vyhodit do koše. On že ne! Tak já mu řekla, že mi tím ale přidělává práci, a že bych potřebovala, aby ta podlaha byla čistá a jestli ho něco napadá, jak to udělat, aby to vyhovovalo nám oběma.

A on že to zamete. No já čuměla jak „tele na nový vrata“. Do té doby jsem totiž vždycky všechno vyplivané jídlo ze země uklízela já a brala jsem to tak, že oukej nechceš to uklidit, tak já to udělám, protože to jídlo na zemi vadí.

No a nejenom, že si vzal lopatku a smetáček a že by to jen tak šolíchal, jako vždycky když si hrál se smetáčkem a lopatkou na zametání, ale naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše.

No má úcta NEVÝCHOVO :-) Mimochodem díky Michalovi z Nevýchovy už taky vím, že to bylo proto, že si mohl vybrat své řešení, které mu vyhovovalo a ne to, které jsem navrhla já.

Monika

7 8

Syn (3) přesně ví, co je mu příjemné a co potřebuje

Chci se podělit s mini pidi úspěchy. Není to nic velkého, ale pro mě je podstatné, že TO JE

Moc ráda Kryštofovi (3roky) dávám pusy na tváře /při usínání při vítání, občas při mazlení/. Všimla jsem si ale, že Kryštof se vždycky začne ošívat a v hlavě jsem si už vytvořila „scénář“.. jsem nepříjemná máma, nechce se mazlit atd.

Dneska před spaním, když jsem mu dala zase pusu na tvář a on se ošil, tak jsem mu řekla – Kryštofe, tobě je nepříjemné, že ti dávám pusu? Kryštof mi řekl, že jo. Řekla jsem mu, že já mu pusinky dávám ráda, protože je mi to příjemné a vyjadřuju mu tím pocit, že ho mám ráda. Následně jsem se zeptala, co mu na tom není příjemného.

A on mi řekl, že je mu nepříjemné, když mu dávám pusu na tvář. že by mu vyhovovalo, kdybych mu dávala pusu na pusu „takhle“ pronesl a hned mi jednu s nadšením vlepil. Šla jsem do kolen… byl to fakt krásný pocit a zároveň jsem si uvědomila, že Kryštof přesně „VÍ“ co mu příjemné je, co není..

Druhý hodně silný zážitek jsem měla včera ráno. Kryštof, nechtěně v zápalu jedné básničky při povídání ráno v posteli, omylem skočil Anežce (miminko 3měsíce) na nohu, která ležela vedle mě. Anežka byla pod peřinou a koukala jí hlava a ruce Nejdřív jsem vyjekla hrůzou, protože to vypadalo, že jí dupnul na břicho a okřikla ho „Kryštofe to nesmíš“. Pak jsem Anežku, která začala plakat kontrolovala „jestli je celá“ a pochopila jsem že vše je OK a že to bylo víc o mém strachu než jak ta situace reálně vypadala.

Kryštof si lehl na konec postele a otočil se ke mě zády a stočil se do klubíčka. Řekla jsem mu, že se mu omlouvám za to, že jsem na něj vykřikla. Že jsem měla strach, že dupnul na Anežku a že se mu omlouvám – že vím, že to neudělal schválně- bez reakce. Kryštof mlčel. 

Zeptala jsem se ho, jestli je na mě naštavný. Kryštof mi řekl, že ne ale že je smutný. Zeptala jsem se z čeho je smutný a dozvěděla jsem se, že z toho, že jsem na něj křičela. Že chtěl jen skákat. Tak jsem se zeptala, co by mu pomohlo, aby nebyl smutný a on mi řekl „potřeboval bych, aby si mě objala a chvíli hladila“.

Měla jsem slzy v očích… S pokorou a v slzách jsem Kryštofa vzala do náruče a jen jsme seděli. Po chvilce mi řekl „mami, už je to dobrý, díky“ a odešel s úsměvem na rtech hrát si s mašinkama. Sice to nebyla dohoda, ale pro mě neuvěřitelně silnej zážitek…

Zuzana Hanaková

6 7

Dcera mi vytřela zrak. Povídá: až to doděláš, tak se na tom domluvíme, jo?

Minulý týden mi přišlo, že Ester vůbec nechápe, co po ní chci, když se s ní chci dohodnout a ptám se jí, jak by to potřebovala ona, co by jí pomohlo nebo jak by to chtěla apod. Dokonce na mě jednou zakřičela, že se se mnou na ničem domlouvat nechce a ať už to pořád neříkám.:)

Chachá, toto úterý mi vytřela zrak – chtěla si z jídelního stolu udělat bunkr. Přišla mi to říct a rovnou povídá „tak až to doděláš, tak se na tom domluvíme, jo?“.

No já byla naprosto v šoku, neskutenčně šťastná a pyšná, že to dokázala! Od té doby je slovo dohoda u nás časté. Ne že by ty dohody sama vytvářela, ale jsem ráda, že už pochopila jejich význam, a chce se sama dohodnout.

Když za mnou přijde a něco chce honem, honem a já zrovna fakt nemůžu, tak jí řeknu jen „vydrž chvilku, dohodneme se“ a ona spokojeně odejde, protože ví, že to bude fajn, ať už to dopadne jakkoliv. Dřív by odešla otrávená, že jsem jí to nedovolila hned. Jupí.

Katko, mockrát děkuju a moje děti taky! ;)

Tereza

6 7

Když jsem se vrátila, dcerčiny korálky byly všechny posbírané a uklizené…

Dnes mě Ester překvapila hned dvakrát.
Má velkou dózu plnou nejrůznějších korálků – je to její asi nejoblíbenější hračka, vytahuje je několikrát denně. Ale problém byl, že je často nechtěla uklízet. V neděli se po hraní válely rozházené korálky uprostřed obýváku několik hodin a nás s manželem už to začalo dost rozčilovat. Tak jsme to dceři vysvětlili a zeptali se jí, jak bychom to mohli vyřešit, abychom se kvůli tomu stále nedohadovali.

Ještě aktivně dohody moc netvoří, tak když řekla, že neví, navrhla jsem jí dvě řešen. Buď si s nimi bude hrát jen u sebe v pokoji a tam je uklidí až před spaním, nebo pokud si je přinese k nám, tak je uklidí jakmile si bude chtít hrát s něčím jiným. Vybrala si druhou možnost. Tak jsem ještě dodala, že bych potřebovala, aby to byla vážně jen její zodpovědnost a myslela si na to sama, abych jí to nemusela připomínat. Řekla že by to tak šlo, podaly jsme si na to ruce a teoreticky bylo vyřešeno.

Dnes dopoledne si zase přinesla korálky do obýváku, vysypala a hrála si. Odešla jsem do koupelny zapnout pračku a když jsem se vrátila, korálky byly všechny posbírané a uklizené. Takže snad máme vyřešenou i praxi.:)

Pak jsme se taky dohodly, že po každém jídle bude odnášet svůj talíř do kuchyně. Nechtělo se jí, ale nakonec jsme našly způsob, který ji baví – nesmím se dívat, ona ho tam zatím donese, a já jsem pak překvapaná, kamže se ten talíř poděl.:) Dnes poprvé ho odnesla sama automaticky jak po snídani, tak po obědě a to tak, že jsem ani nemusela nic předstírat – fakt jsem si toho nevšimla a byla jsem překvapená.
Obě jsme z toho měly radost.

Tereza

7 8

Nejdřív se syn šprajcnul, ale potom říká: „Já počkám a připravím knížku…“

Dnes opět, skoro 3 letý syn mi řekl že se půjde koupat po pohádce a jako každý večer pak začal vymýšlet, že ještě chvíli, dělal spoustu jiných věcí, a že se koupat nechce a začal srdceryvný pláč. Pomalu mě zachvacovala panika, že už je to zase tady, ale včas jsem jí zastavila a říkám, co mám udělat pro to aby ses chtěl jít koupat? 

On se najednou zarazil a začal se strašně smát, no v tu chvíli jsem nevěděla, co dělat a on pak najednou říká, budeš po mě malovat? (barvička na tělo do vany). Říkám jo budu jen musím ještě obstarat sestřičku (5měsíců) a za chvíli přijdu. A on šel a čekal na mě ve vaně, pak jsme si to moc užili.

No a potom přišla druhá fáze, očekávala jsem smlouvání o odchodu do postele a on mi tak říká takovýma psíma očima budeš mi číst? Opět jsem musela rozdělit pozornost mezi obě děti ale podstatné bylo mladší nakojit a uložit, říkám mu, dnes jsem tu sama a potřebuju malou uložit a uspat, mohl by jsi na mě počkat?
Nejdřív se šprajcnul že ne že teď hned mám jít číst. Opět jsem řekla že jsem tu sama a že potřebuju malou uložit abych se mu pak mohla věnovat, co s tím uděláme?

Chvíli se zamyslel a říká seš tu sama, já počkám a připravím knížku. Hrozně se mi ulevilo, jak to šlo hladce a doufám že se nám takhle povede dál, myslím si že malej poznal že ho konečně poslouchám.

Díky díky a ještě jednou díky :-)

Eva

7 8

Tak jsme se tedy dohodli

Dnes ráno jsem o jedné záležitosti rozhodla, jak to uděláme, a mladší syn povídá: Ale mami, v tom kurzu ti říkali, že se máme dohodnout. Tak jsme se tedy dohodli. Teď to vyhovuje nám všem. Jsem ráda, že mi to připomněl.

Radka

8 9

Nevýchova pro mne znamená klid v rodině

Před kurzem jsem byla máma, která se snažila vše řešit po dobrém, vysvětlovat, opakovat. Tohle však se u mé dcery nesetkávalo s očekávanou odezvou, a tak jsem křičela. Vždy jsem věděla, jak se má co dělat, a žralo mě, když to tak nebylo. V Nevýchově jsem necelé tři měsíce, mám zhlédnuté 3 týdny. Jedu si svým tempem.

Stala se ze mne klidnější máma, víc se směju. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak vypadá skutečná dohoda. Ne jednostranná, jak jsem ji běžně praktikovala. Už vím, že je v dohodě důležité, aby se mohly obě strany vyjádřit a říci svůj názor. Dlouho jsem také od své dcery slýchala „nevím“. Dnes si i ona umí říct, co a jak chce a potřebuje, a společně se snažíme najít cestu.

Díky Nevýchově s dcerou (7 let) zažíváme klidná rána, bez věčného napomínání. Předala jsem jí odpovědnost. Ze začátku to moc nešlo, nehlídala si čas. Já byla zoufalá, pořád jsem za ní chodila a popoháněla jí. A tak jsme vymyslely, že jí čas hlídá telefon, a to pomohlo. Dnes ráno jsme si před odchodem na autobus 20 minut hrály karty! Stejným způsobem jsme naplánovaly večerní ukládání do postele.

Domácí úkoly před Nevýchovou byly peklo. Seděly jsme u nich třeba dvě hodiny. Obě vynervované, neobešlo se to bez křiku a pláče. Dnes nám úkoly zaberou maximálně půl hodiny. Udělaly jsme z nich zábavu. Hrajeme si, soutěžíme. A slýchám věty typu „Mami, dneska mě ty úkoly bavily. Teda ne moc to psaní, ale celkově to bylo fajn.“

Líbí se mi, když si předem domluvíme, jak co bude probíhat, já jí řeknu svoji představu, ona svou, společně je dáme dohromady a pak se podle plánu držíme obě. Třeba když je nemocná, je doma a já potřebuju dělat věci do práce. Určíme si, co kdy bude, a jde to. Takových příkladů bych mohla napsat mnohem víc. A jsem za to ráda. Dcera je celkově klidnější. Nebrečí. Dokáže si říct, co potřebuje. Nevýchova pro mne znamená klid v rodině.

6 7

Pediatr mi doporučil Nevýchovu

…byla jsem s malou u paní doktorky a tak jsme se bavily o tom, že s malou je těžká domluva a ona mi říká, že na internetu je taková dobrá stránka, jmenuje se Nevýchova a doporučuje mi načerpat z ní informace :) 
Je fajn, že i pediatr propaguje tuto stránku ;) :)

Vendulka Pěkníková

1 2

S dcerou jsem zvládla stříhání nehtů bez vzteku

Moc děkuji! Právě jsem podle Vašich rad zvládla s dcerou stříhání všech dvaceti nehtů bez vzteku (nohy bývají většinou boj, protože ji to lechtá).

Na konci jsem si vzpomněla jí poděkovat, že jsme to spolu tak zvládly, zeptala jsem se, jestli je ráda a řekla jí, že já jo. Dostalo mě, že mi taky poděkovala. To mě úplně dojalo! Díky :-)

Anna

8 9

Jde to i s mladšími: náš první úspěch doma

Mám za sebou první týden..už jsem měla nutkání tolikrát napsat, že moje dcera je malá (2 a čtvrt roku) a nefunguje to…ale příběhy tady mě držely v naději, že to jde i smladšími:-)

Atak jsem zaznamenala i první úspěch doma..na stole štrúdl a dcera se rozhodla ho dokrájet..už jsem se v duchu smiřovala s myšlenkou, že bude rozpatlaný a rovnou půjde do koše, když jsem ze zoufalství zkusila, že ho nechci mít nakrájený, a že vidím, že ona by chtěla moc krájet..a co tedy s tím…

Dcera podala nůž tátovi, aby to tedy nakrájel on…TAKŽE TO FUNGUJE!!…jen to chce čas, trpělivost (i sama se sebou:-)) a nevzdávat to

Sandra

6 7

Syn (19m) je super parťák, kterej mi pomáhá

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. No a to je vlastně vše :-)

Lída Medová, syn Kryšťa 19m

11 12

Syn na jidelnim stole: uz lezu dolu ano?

Syn zacal lezt po jidelnim stole a jezdit si tam s autickem.

Misto to se nedela, slez hned dolu (coz me napadlo jako prvni) jsem mu rekla, ze mam strach ze spadne a uhodi se a ze se mi nelibi, ze leze takhle po stole, ze bych byla radeji kdyby si hral na zemi nebo alespon sedel na zidli. 

Zeptal se proc, zopakovala jsem to a on mi rekl, tak ja to auto tady zaparkuju a uz lezu dolu ano? A dodrzel to :)

Mam z toho velkou radost.

Helena

6 7

Podle pohledů okolí nám odchod se synkem (24 m) už celkem trval. Pak ale koukali…

Dnes bych se ráda podělila o malý úspěch. Není to možná nic zásadního, ale přiznám se, že mi to udělalo radost. Byli jsme se synem (24 m) na cvičení pro děti. Cvičení už skončilo a my se chystali na odchod. Doma takové situace už celkem zvládame, ale přiznám se, že pod tlakem okolí, jsem občas celkem nejistá.

Cvičení probíhá ve velkém sále a on tam strašně rád běhá. Říkám mu, že už bych ale potřebovala jít a že vidím, že ho to stále baví a tak jestli potřebuje, může ještě chvíli běhat, ale že já už ho čekám u dveří. Určitě to neměla být nějaká strategie, že jako odejdu, ale jen to, aby se neztratila ta myšlenka na odchod.

No podle pohledů okolí, nám to už celkem trvalo, ale ještě jsme nebyli úplně poslední, jiní se ještě v sále oblékali. Jedna maminka už mi navrhovala ať se schovam za roh, že ona to používá a že to funguje. Jen jsem se usmála a řekla, že díky, ale zatím dobré. Říkala jsem si, jestli mi vadí, že tam běhá, nebo jestli mi vadí ty pohledy. No a protože jsme měli čas, tak jsem si řekla proč ne.

A světe div se.
Syn se ke mně s úsměvem rozběhl a venku jsme byli v podstatě zároveň jako všichni ostatní i s oblékáním na chodbě a úsměvem na rtech. Už nás tam celkem znají, synovi se z tama nikdy nechce, takže celkem koukali. A stačilo tak málo, chvilka času a důvěra, že to spolu zvládneme. 😊

Kristýna Timčaková

0 1

„Od té doby, co děláme dohody, na nás maminka vůbec nekřičí…"

Co se nám podařilo v uplynulém týdnu:

1) Byla jsem objednaná na nehty a říkám dětem:
Potřebuju teď odjet na nehty, budu pryč asi hodinu a půl, to je dost dlouho, takže byste mohli jít ke strejdovi nebo vás odvezu k tatínkovi do práce, ale nevím, jestli na vás bude mít čas a ani jestli vás pustí na počítač. Jak byste to chtěly?
Tomáš: „Já bych chtěl, aby přišel Máťa (bratranec) k nám a strejda na nás dohlídnul.“
Markéta: „Já chci jet s tebou!“
 
Tomášovi to klaplo a Markétě povídám: „Nojo, ale nedávno mi paní Silva říkala, že tam moc nechce malé děti, protože jí tam všechno berou a rozhazují. A já se bojím, že se tam budeš nudit a budeš to dělat taky, a pro mě i pro Silvu to bude moc nepříjemné.“
Markéta: „Ne, nebudu se nudit, mě zajímá, jak se to dělá, budu se dívat, opravdu. A nic tam brát nebudu. Bude tam mít ta paní pro mě židli?“ o.k.
 
A k mému překvapení, moje dcera, která nevydrží sedět v klidu ani 3 minuty, byla úplné zlatíčko. Povídala si se Silvou o vánocích, nehtech a nových náušnicích, nic nebrala, a vůbec se nenudila. A kluci si to doma bez dozoru užili taky.
 
2) Vykládala jsem si karty, přišla Markéta, že chce taky.
Tak se ptám, zda si vytáhne kartu jen tak nebo jestli má nějakou otázku. A ona: „Od té doby, co děláme ty dohody, tak na nás maminka vůbec nekřičí, tak já se chci zeptat, jestli to tak už bude pořád.“
Co dodat? Skoro jsem se rozbrečela.
 
3) Včera jsme byli celý den na výletě a pak ještě v sauně. Přijeli jsme domů večer, dost unavení. V televizi dávali Den nezávislosti a děti se chtěly dívat. Tak jim říkám, že se mi to tentokrát opravdu nelíbí, protože skoro usnuly v autě a ten film končí dost pozdě, takže asi usnou u televize, já je budu budit, ony budou protivné a nakonec budeme naštvaní všichni. A jestli by to nešlo udělat nějak jinak, aby byly spokojené.

A Tomášův nápad: „Budeme se dívat do první reklamy, abychom měli představu o čem to je, a pak se budeš dívat ty, NEUSNEŠ u toho !!! a zítra nám to budeš před spaním vyprávět.“ Tak jo, děti v naprosté pohodě odešly spát, já se pojistila kafem a dnes jim to budu vyprávět.

maminka Petra

6 7

Myslela jsem, že nám ta Nevýchova nefunguje. Pak jsem si uvědomila, jak jsem na syna (11m) tlačila

Celou dobu jsem měla špatný pocit z toho, že nám ta Nevýchova nefunguje, ale ono to bylo trochu jinak. Když jsem měla na procházce čas na přemýšlení, tak jsem zjistila, že nám už pár věcí docela dobře se synem (11m) funguje.

Už nějaký týden ukázkově slézá postel pozadu. Asi týden jsem mu to vysvětlovala, sama předváděla, otáčela ho do té „správné“ polohy, vysvětlovala, proř to po něm chci (abych měla jistotu, že vždy sleze postel bezpečně a já se o něj nebudu bát. Nebudu u něj muset neustále být a dohlížet na něj)

Pak jsem mu to přestala tlačit do hlavy a jen mu nastavila ruku (aby nespadl) a upozornila ho: „Kubíku, víš jak potřebuju abys slézal postel?“ a nejspíš jsem neměla čas na to ho do té „správné“ polohy tlačit. On se najednou začal úplně sám otáčet a couvat a sám slezl s obrovskou radostí dolu.

Uvědomila jsem si, jak slepě jsem ho násilím otáčela na jednom místě prdelkou napřed. Neuvědomila jsem si, že on se nedokáže otočit na 1cm o 180° ale k tomu potřebuje skoro metr prostoru na posteli.

Nyní všechny ohromujeme tím, že stačí Kubíkovi nastavit ruku a upozornit ho a on se sám otočí a sleze naprosto bezpečně dolu. Někdy ani nemusím nastavovat ruku a jde to :)

Jsme důkazem toho, že investovat čas do dohody se vyplatí pro budoucí úsporu času :)

Jitka Papežová

7 8

Odchod z oslavy. Muž mi pak říká: „Ty jo, to je takhle easy? :)

S Vojtou (2 a čtvrt) jsme byli na oslavě 60tin, bylo tam takové velké předsálí, kde Vojta nadšeně pobíhal a točil se dokolečka. Když jsme ho večer už chtěli odvézt k babi, museli jsme tím předsálím projít.

Táta ho nesl a on se začal šprajcovat a řvát, táta už začínal být naštvanej, tak jsem je doběhla a říkám: „Vojtí, ty se chceš ještě zatočit?“ „Jo.“ „OK, ale už bychom pak chtěli jít.“ „Jo.“ Třikrát se zatočil a utíkal k autu!!!!! A muž mi pak říká: „Ty jo, to je takhle easy?“ :)

Gábi Šínová

8 9

Obedné uspavanie (2 deticky): Najskôr plač, ale ked dcérka pochopila, bola celý čas ticho

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Lucia Havrlentová

9 10

Před Nevýchovou syn nechtěl spát v pokojíčku. Pak jsme udělali dohodu

Dominiček donedávna nechtěl spinkat v pokojíčku s Nikolkou. Večer vždy nastalo přemlouvání, dohadování, prosení. Vždy odpoledne Domča slíbil, že bude spinkat v pokojíčku, kde jsem s dětma při zalehnutí bývala. I třeba půl hodiny a víc jsme si povídali. No ale Domča vždycky nakonec vylezl, že bude spinkat s náma v ložnici.

Až s kurzem Nevýchovy se to změnilo. K večeru jsem se ptala Dominička, jestli večer opravdu bude spinkat v pokojíčku, protože se mi nelíbí, že vždycky slibuje, že tam bude spát, ale přijde večer a je to jinak. Ten zlomový večer jsem si šla s dětma lehnout, a když jsem odcházela, zeptala jsem se Dominička, jestli naše dohoda platí. Povídá, že ano. Šla jsem si teda lehnout do ložnice a asi za 5 minut za mnou Domča přišel.

Podíval se na mě takovým výrazem, jak asi budu reagovat, a já se ho zeptala, co se děje. Že jestli se chce se mnou ještě pomazlit. On že by si chtěl se mnou na chvilku lehnout a pak že půjde spinkat do pokojíčku. Jindy bych byla možná podrážděná, protivná, protože to už několikrát sliboval, ale stejně nakonec zůstal spát s náma v ložnici. Ale tentokrát jsem mu dovolila jít si za mnou lehnout. Minutu se se mnou pomazlil a šel do pokojíčku.

Nikdy nezapomenu na ta rozzářená očička, když jsem mu to dovolila. Sice se pak vrátil ještě jednou, dát mi pusu, ale pak už opravdu spinkal v pokojíčku. Sama vím, že kdybych na něj spustila, že proč zase přišel, když slíbil, že bude spát v pokojíčku, tak vím, že by v něm nespal. Teď když jde spát a má potřebu se za mnou přijít ještě se pomazlit, tak může, a já vím, že pak bude spát spokojeně celou noc…

Našli jsme prostě společnou cestu, jak to vyřešit, a to je na Nevýchově báječnééé.

Martina

30 31

Když se dcerka má jít umýt, je to bez odmlouvání a bez vztekání

První úspěchy:
Dcerka (2,5roku) si sama vybírá co si ráno obleče na sebe, jestli šaty, kraťasy nebo tepláky a oblékání je v klidu, někdy chce být ještě v pyžamu, tak jí nechám a někdy se chce oblékat hned.

Večer, když už je hodně unavená a má se jít umýt, je to bez odmlouvání a bez vztekání. Třeba včera řekla, že se ještě nechce jít umýt, tak jsem se jí ptala, co by potřebovala, aby se šla umýt a ona že si chce nejdříve vyčistit zuby :-)

Někdy přijde a sama od sebe mi dá pusu. Často se jí ptám, jak by to chtěla udělat ona. Ještě někdy se stane, že na ní zakřičím, ale už to není tak často, jako před začátkem kurzu Nevýchovy a za chvíli mi to mrzí a přemýšlím, jak jsem to měla udělat jinak, aby jsme se dohodly.

Ivana

6 7

Snažím se s dcerami domluvit a ony k mému úžasu kývou a dopadne to ke spokojenosti všech

Ahoj,píši poprvé od zhlédnutí prvního dílu rodičovského seriálu,viděla jsem už 4. Musím říct, že i u mne nastala určitá změna. Když si vzpomenu na své až agresivní výstupy a křik na svoji dnes již 4letou holčičiku, je mi z toho už teď o trochu lépe, když tu změnu sama trochu vidím.

Měla jsem mnohokrát podobné pocity jako Martina z videa č.4.,že nejsem dobrá máma, večery jsem proplakala a ptala se sama sebe jak to mám udělat abychom byly obě v pohodě a proč malá neudělá co chci.

Po této zkušenosti s vámi se cítím mnohem jistější „v kramflecích“, když už vím, že to jde prostě i jinak, než jak jsme byli vychováváni my. Snažím se svým dnes oběma holčičkám vše v klidu vysvětlit, zeptat se jak to potřebují, nebo jim říct jak to teď vidím já a ony obě k mému úžasu kývou a opravdu to dopadne ke spokojenosti nás všech.

Věřím, že to vycítí brzy i manžel, kterého jsem ke shlédnutí Nevýchvy nemohla přimět, ale nevadí, nenutím ho. Myslím, že když vidí jak nám to s holkama jde zase o něco lépe, přijde si na to sám. Každopádně mockrát děkuji za návod a rady, jsou k nezaplacení. Je to sice běh na dlouhou trať, někdy to jde, ale jsou stále chvíle, kdy mám pocit, že to nedávám, ale nevzdávám to!!!

Pavlína

14 15

Dvě krásné situace se syny. Fakt to má smysl

Dnes jsem zažila dvě krásné situace, u kterých jsem si říkala, že to fakt má smysl :-) Máme dva syny, 4 roky a 18m.

První situace:

Chystám se na velký nákup s batohem (půjdu sama, manžel bude hlídat obě děti). Starší syn při mých přípravách rychle pochopil, co se bude dít a ještě než jsem s ním začala nějak sama komunikovat, kam jdu a kdy přijdu, přišel ke mně (zrovna, když jsem sháněla pytlíky na pečivo a byla ponořená do svého hledání) a povídá: „Maminko, víš co by mi pomohlo, aby mi nebylo smutno, když půjdeš na nákup? Kdybychom se spolu pomazlili a dal jsem Ti pusinku. To by mi pomohlo.“ „Aha, tak dobře, to je prima nápad,"řekla jsem. "Tak než půjdu, já Ti řeknu a pomazlíme se,jo.“ 😘

Druhá situace:

Dnes jsem si potřebovala usnadnit z časových důvodů oběd, a tak jsem uvařila jen polévku a k druhému jídlu jsme měli kupovanou pizzu. Tu jsem nechtěla dát 18m synkovi, který dostal po společné polévce kupovaný dětský příkrm. Jenže jak viděl, že mi všichni ostatní máme pizzu, na kterou před tím koukal v troubě, začal dávat najevo, že on chce také tu pizzu. Řekla jsem mu, že mu jí dávat nechci, protože tahle je kupovaná, a že to není ta domácí, kterou jindy dělám, a proto má dnes jiné jídlo než my. Jenže on pořád mističku odstrkoval. Najednou k němu přišel starší syn a povídá: „Honzíku, pomohlo by Ti, kdyby jsem Tě dokrmil já Tvojí lžičkou?“ Jeník: „Jo!“ A bylo.

MÁ TO SMYSL! 😀

Hanka B.

4 5

Jen jsem zmírnila tlak a děti „naskočily“ samy. Konečně to s nimi zvládám hezky

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.

Petra

14 15

Nevýchova mi pomohla miminko lépe vnímat a snadněji zjistit, co potřebuje. Obě jsme spokojené

Mám skoro 10m dceru, Nevýchovu zkouším od asi jejích 6m a myslím, že s těmi malými dětmi je to hlavně o tom – udělat tu změnu v sobě, jak Katka říká, to nastavení. Mně to určitě pomohlo v tom, lépe malou vnímat a snažit se dívat na svět jejima očima.

Protože pak je pro mě mnohem snazší zjistit, co ona potřebuje. A když umím uspokojit její potřeby, tak je ona spokojená a pak jsem zpětně já spokojená.

A samozřejmě už teď zkouším dělat dohody. A povedlo se mi s ní teď domluvit, že už nebude vytahovat kolík, který nám drží dveře otevřené (sa­my se ty potvory zavírají). Do předevčírem to byla její oblíbená zábava a já jsem nevěděla, jak na to.

No ale pak jsem si k ní sedla, vzala jsem jí kolík z ruky a řekla jí, ze ho pod těmi dveřmi potřebuju mít, aby se pořád nezavíraly. Vůbec se jí to nelíbilo a začala plakat. Tak jsem jí řekla, že chápu, že je naštvaná, ale že si může hrát s čímkoliv jiným. Ještě tak minutu dvě brečela a občas se po něm natáhla, ale to jsem jí jen řekla ne a seděla jsem tam s ní. Pak se prostě sebrala a odešla.

Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen dočasný, ale celý den si ho nevšimla. Až druhý den odpoledne. Ale to jsem jí jen řekla to samé co předchozí den, ona si jen tak trochu popotahla a šla dát. Od té doby nic.

Máme víc takových drobnůstek, který ale v celku dělají velkou věc. Takže podle mě Nevýchova funguje, ale i k Nevýchově si musíš najít cestu, která nemusí být snadná.

Petra Bartošová

29 30