Dohody s dětmi

Stříhání vlásků. Klouček se bál. Zvládli jsme to v klidu

Dnes večer se mi stala taková příhoda, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka (4 roky), kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař :), co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle: jeho maminka: Adame, sedni si na ten zadek, dělej a hned. Nic se nedělo, jen Áda říkal ne, nechci. Maminka: než napočítám do tří, ať už sedíš na té židli. Jedna… dva… tři. Opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek: Ty, Ádo, ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč, a když se neostříháš, tak se mnou nemůžeš jet.

Sundala jsem si zástěru a odložila věci, sedla si k němu na zem a začala si s ním povídat. To nevydržela maminka a řekla, že na to nemá nervy, a odešla, což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho, co se děje, a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj, že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje, ne však mojí vinou, občas ho stříhají rodiče, a to takovým strojkem, který je tupý, a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom, jaké to je, když ho stříhám já, jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody: nemusí se potom moc česat, a když chodí do bazénu, vlásky mu hned uschnou. A jestli mi může říct, co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by ji chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo, a nakonec pohoda. Povídali jsme, co ten Ježíšek přinesl, atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší, když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně, proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat, co ji vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže se moc těším, až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevím, zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná, kdo se ho zeptal, co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Jindřiška

84 85

Děti okoukaly dohody :)

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Dana Střítezská

52 53

Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě sám vylezl a chtěl jít domů

Milá Katko a maminky, dnes jsem měla puštěná první dvě videa a musím se přiznat, že konec prvního videa mi vehnal slzy do očí. Tím jak se špatně „snažíme“ své děti dobře vychovat je vlastně omezujeme a ořezáváme jejich přirozenost a dětskou lehkost bytí. A jak Katka říká, vzpomeňte si kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí. Dostalo mě to. Taková pravda. Nevýchova je to nejlepší co jsem mohla pro sebe a pro syna udělat.

Povedla se nám i první dohoda a opravdu jsem jen koukala, jak je syn skvělý.

Jsou mu 3 roky a 3 měsíce. Užili jsme si báječně procházku jako snad nikdy, jeho radost v očích, když mohl jít v holinách potokem byla neskutečná a nakažlivá, vzpomněla jsem si na své dětství, když jsem se ráchala ve vodě.

Dohodli jsme se, že do potoka smí, ale nesmí se namočit. Vydržel to skoro hodinu a když mu pak vběhla první voda do bot, sám vylezl a chtěl jít domů. Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě. Je to první, ale pro mě hodně důležitý krůček. Katko moc Ti děkuji.

Jitka Škorpilová, syn 3 roky

43 44

Alternativní výchově nevěřím. Nevýchova ale není alternativní, je logická

Abych řekla pravdu, tak jsem vždycky veškeré takovéhle odkazy na Facebooku nebo kdekoli jinde ani neotvírala, protože alternativní výchově nevěřím a asi hlavně těm lidem, co ji „vymýšlejí“. Ale ani nevím proč a Vaše video o komunikaci s dětmi jsem otevřela a dokoukala. A od té doby sleduji vše :D ​

Váš způsob výchovy-Nevýchovy nepovažuji za alternativní, ale za logický a primární ve všech oblastech. Mé dceři je nyní 12 měsíců, a i když to ještě není 100%, tak musím říct, že to opravdu funguje.

Tereza

14 15

Dnešní koupání

Dnešní koupání. Holky, potřebovala bych tu něco dodělat, co kdybych vám napustila vanu, ale nechci, abyste tam byly moc dlouho.

Martinka: Tak až se přesypou přesýpací hodiny, tak půjdeme ven.
Já: OK. A šla jsem pryč. Po pár minutách
Martinka: Eliško, už se přesypaly hodiny, musíme ven. A vylezla. Eliško, pojd už ven! Už se přesypaly hodiny.
Eliška: Ne.
Martinka: Až se vypustí vana, tak půjdeš ven?
Eliška: JO. Za chvíli byly obě venku. :)

Marti Vejvančická

45 46

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

8 9

Když přestanete s dětmi bojovat, vše se zlepší. Jako u nás

Chci moc poděkovat za to, co děláte. Protože všude slyšíte jen, jak je každá máma úžasná, co všechno stihne a jak má skvěle vychované děti, co by se mělo a nemělo… ale realita je jinde, úplně jinde. Všichni jsme na tom asi stejně, nikdo z nás není dokonalý, ani my, ani naše děti, každý má něco, s čím bojuje.

Zajímavé je, že když přestanete bojovat, vše se zlepší, jako u nás. Křičet na dítě, že nemá tohle a tamto a co udělalo, fakt nemá cenu. Domluvit se stačí, oni ty malý lidi opravdu chápou. A kolikrát sami překvapí. Ale musí se jim ukázat, že to jde i jinak :)

 

Lenka Bednářová, dcera Klárka 5 let, Tábor

41 42

Dcerka nechtěla chodit ven. Stačilo se jí zeptat

Dcerka, 4 roky, v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma.“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená.

Zkoušeli jsme lákadla typu: Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic! Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: 

„Proč nechceš jít ven? Co ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“ Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí.“ Já: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“ Dana: „Jo, pak to bude dobré.“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Petr Kolenatý

71 72

Náš vzájemný vztah posílil tak moc, že chvilkové krizovky zvládneme raz dva

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy. A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

Anna Burdová

41 42

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky 8 měsíců) si hrajeme s koníkama nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm, co teď a jak to uděláme?). 

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopnosti to vyjádřit. A je jedno, jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími lidmi.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) A částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

bylo tam i hodně velkých AHA momentů, a to nejen v tom „špatném“. Naše jedno velké AHA – už víme, proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat apod.

Naučila jsem se říct, proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak, jak reaguji – a prostě některé situace se zlepšily.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :) Navíc mě to čeká i s druhou, nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji, Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :)

Lucie Heczková

40 41

Podíval se na mě, usmál se a po deseti minutách usnul

Synkovi bude teprve šest měsíců, ale včera se nám podařila úžasná věc. S manželem jsme si chtěli udělat pěkný večer a být chvilku o samotě. Zatím nemáme nastavený pevný čas spánku, usíná mezi sedmou a devátou hodinou u kojení. Tak jsem ho u přebalování zkusila požádat, jestli by byl tak hodný a mohl dřív usnout, že bychom si rádi s tatínkem udělali příjemný večer. Podíval se na mě, usmál se a dál si hrál. Jaké bylo moje překvapení, když po deseti minutách usnul.

Bohužel se nám ale probudil při přenášení do postýlky. Ale já to nevzdala a znovu jsem ho požádala. Za normálních okolností, když se mi takhle probudí, trvá cca hodinu než znovu usne, ale včera byl neskutečný a za dalších patnáct minut spinkal. Oba jsme byli překvapení a zároveň hrdí, že máme tak ohleduplného broučka. Ráno jsme mu poděkovali a užívali si společného rána :)

Míša

6 7

Syn naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše

Syn Jáša (2 roky) plival na zem jídlo. Já mu řekla, že se mi nelíbí, že plive to jídlo na zem a jestli by to mohl vyhodit do koše. On že ne! Tak já mu řekla, že mi tím ale přidělává práci, a že bych potřebovala, aby ta podlaha byla čistá a jestli ho něco napadá, jak to udělat, aby to vyhovovalo nám oběma.

A on že to zamete. No já čuměla jak „tele na nový vrata“. Do té doby jsem totiž vždycky všechno vyplivané jídlo ze země uklízela já a brala jsem to tak, že oukej nechceš to uklidit, tak já to udělám, protože to jídlo na zemi vadí.

No a nejenom, že si vzal lopatku a smetáček a že by to jen tak šolíchal, jako vždycky když si hrál se smetáčkem a lopatkou na zametání, ale naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše.

No má úcta NEVÝCHOVO :-) Mimochodem díky Michalovi z Nevýchovy už taky vím, že to bylo proto, že si mohl vybrat své řešení, které mu vyhovovalo a ne to, které jsem navrhla já.

Monika

6 7

Tak jsme se tedy dohodli

Dnes ráno jsem o jedné záležitosti rozhodla, jak to uděláme, a mladší syn povídá: Ale mami, v tom kurzu ti říkali, že se máme dohodnout. Tak jsme se tedy dohodli. Teď to vyhovuje nám všem. Jsem ráda, že mi to připomněl.

Radka

8 9

S dcerou jsem zvládla stříhání nehtů bez vzteku

Moc děkuji! Právě jsem podle Vašich rad zvládla s dcerou stříhání všech dvaceti nehtů bez vzteku (nohy bývají většinou boj, protože ji to lechtá).

Na konci jsem si vzpomněla jí poděkovat, že jsme to spolu tak zvládly, zeptala jsem se, jestli je ráda a řekla jí, že já jo. Dostalo mě, že mi taky poděkovala. To mě úplně dojalo! Díky :-)

Anna

6 7

Syn 19m je super parťák, který mi pomáhá

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. 

Lída Medová, syn Kryšťa 19m

11 12

„Od té doby, co děláme dohody, na nás maminka vůbec nekřičí…"

Co se nám podařilo v uplynulém týdnu:

1) Byla jsem objednaná na nehty a říkám dětem:
Potřebuju teď odjet na nehty, budu pryč asi hodinu a půl, to je dost dlouho, takže byste mohli jít ke strejdovi nebo vás odvezu k tatínkovi do práce, ale nevím, jestli na vás bude mít čas a ani jestli vás pustí na počítač. Jak byste to chtěly?
Tomáš: „Já bych chtěl, aby přišel Máťa (bratranec) k nám a strejda na nás dohlídnul.“
Markéta: „Já chci jet s tebou!“
 
Tomášovi to klaplo a Markétě povídám: „Nojo, ale nedávno mi paní Silva říkala, že tam moc nechce malé děti, protože jí tam všechno berou a rozhazují. A já se bojím, že se tam budeš nudit a budeš to dělat taky, a pro mě i pro Silvu to bude moc nepříjemné.“
Markéta: „Ne, nebudu se nudit, mě zajímá, jak se to dělá, budu se dívat, opravdu. A nic tam brát nebudu. Bude tam mít ta paní pro mě židli?“ o.k.
 
A k mému překvapení, moje dcera, která nevydrží sedět v klidu ani 3 minuty, byla úplné zlatíčko. Povídala si se Silvou o vánocích, nehtech a nových náušnicích, nic nebrala, a vůbec se nenudila. A kluci si to doma bez dozoru užili taky.
 
2) Vykládala jsem si karty, přišla Markéta, že chce taky.
Tak se ptám, zda si vytáhne kartu jen tak nebo jestli má nějakou otázku. A ona: „Od té doby, co děláme ty dohody, tak na nás maminka vůbec nekřičí, tak já se chci zeptat, jestli to tak už bude pořád.“
Co dodat? Skoro jsem se rozbrečela.
 
3) Včera jsme byli celý den na výletě a pak ještě v sauně. Přijeli jsme domů večer, dost unavení. V televizi dávali Den nezávislosti a děti se chtěly dívat. Tak jim říkám, že se mi to tentokrát opravdu nelíbí, protože skoro usnuly v autě a ten film končí dost pozdě, takže asi usnou u televize, já je budu budit, ony budou protivné a nakonec budeme naštvaní všichni. A jestli by to nešlo udělat nějak jinak, aby byly spokojené.

A Tomášův nápad: „Budeme se dívat do první reklamy, abychom měli představu o čem to je, a pak se budeš dívat ty, NEUSNEŠ u toho !!! a zítra nám to budeš před spaním vyprávět.“ Tak jo, děti v naprosté pohodě odešly spát, já se pojistila kafem a dnes jim to budu vyprávět.

maminka Petra

6 7

Před Nevýchovou syn nechtěl spát v pokojíčku. Pak jsme udělali dohodu

Dominiček donedávna nechtěl spinkat v pokojíčku s Nikolkou. Večer vždy nastalo přemlouvání, dohadování, prosení. Vždy odpoledne Domča slíbil, že bude spinkat v pokojíčku, kde jsem s dětma při zalehnutí bývala. I třeba půl hodiny a víc jsme si povídali. No ale Domča vždycky nakonec vylezl, že bude spinkat s náma v ložnici.

Až s kurzem Nevýchovy se to změnilo. K večeru jsem se ptala Dominička, jestli večer opravdu bude spinkat v pokojíčku, protože se mi nelíbí, že vždycky slibuje, že tam bude spát, ale přijde večer a je to jinak. Ten zlomový večer jsem si šla s dětma lehnout, a když jsem odcházela, zeptala jsem se Dominička, jestli naše dohoda platí. Povídá, že ano. Šla jsem si teda lehnout do ložnice a asi za 5 minut za mnou Domča přišel.

Podíval se na mě takovým výrazem, jak asi budu reagovat, a já se ho zeptala, co se děje. Že jestli se chce se mnou ještě pomazlit. On že by si chtěl se mnou na chvilku lehnout a pak že půjde spinkat do pokojíčku. Jindy bych byla možná podrážděná, protivná, protože to už několikrát sliboval, ale stejně nakonec zůstal spát s náma v ložnici. Ale tentokrát jsem mu dovolila jít si za mnou lehnout. Minutu se se mnou pomazlil a šel do pokojíčku.

Nikdy nezapomenu na ta rozzářená očička, když jsem mu to dovolila. Sice se pak vrátil ještě jednou, dát mi pusu, ale pak už opravdu spinkal v pokojíčku. Sama vím, že kdybych na něj spustila, že proč zase přišel, když slíbil, že bude spát v pokojíčku, tak vím, že by v něm nespal. Teď když jde spát a má potřebu se za mnou přijít ještě se pomazlit, tak může, a já vím, že pak bude spát spokojeně celou noc…

Našli jsme prostě společnou cestu, jak to vyřešit, a to je na Nevýchově báječnééé.

Martina

27 28

Snažím se s dcerami domluvit a ony k mému úžasu kývou a dopadne to ke spokojenosti všech

Ahoj, píši poprvé od zhlédnutí prvního dílu rodičovského seriálu, viděla jsem už 4. Musím říct, že i u mne nastala určitá změna. Když si vzpomenu na své až agresivní výstupy a křik na svoji dnes již 4letou holčičku, je mi z toho už teď o trochu lépe, když tu změnu sama trochu vidím.

Měla jsem mnohokrát podobné pocity jako Martina z videa č. 4, že nejsem dobrá máma, večery jsem proplakala a ptala se sama sebe, jak to mám udělat, abychom byly obě v pohodě, a proč malá neudělá, co chci.

Po této zkušenosti s vámi se cítím mnohem jistější „v kramflecích“, když už vím, že to jde prostě i jinak, než jak jsme byli vychováváni my. Snažím se svým dnes oběma holčičkám vše v klidu vysvětlit, zeptat se, jak to potřebují, nebo jim říct, jak to teď vidím já, a ony obě k mému úžasu kývou a opravdu to dopadne ke spokojenosti nás všech.

Věřím, že to vycítí brzy i manžel, kterého jsem ke zhlédnutí Nevýchovy nemohla přimět, ale nevadí, nenutím ho. Myslím, že když vidí, jak nám to s holkama jde zase o něco lépe, přijde si na to sám. Každopádně mockrát děkuji za návod a rady, jsou k nezaplacení. Je to sice běh na dlouhou trať, někdy to jde, ale jsou stále chvíle, kdy mám pocit, že to nedávám, ale nevzdávám to!!!

Pavlína

14 15