Hřiště

Půjčování hraček. Na hřišti bez křiku

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Markéta

35 36

Syn se umí za sebe v klidu postavit a domluvit se s ostatními

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to vlastně ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla, ještě než by to zmerčila jiná maminka, a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt, až tam nikdo nebude, a bla bla bla. Už by mě ani neposlouchal…

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu, mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :)

Bára

42 43

Změny u nás díky Nevýchově. Dřív řev a vzdor. A teď? Ani tomu nemůžu uvěřit

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp. 

Barbora Kodetová

39 40

Na hřišti: Přišla školka a naše hračky se rozutíkaly do všech koutů

Na to, že se nám v Nevýchově celkem daří doma, jsem zvyklá… ale dnes se mi dostalo supr zážitku ve větším společenství:

Byli jsme s kamarádkou, jejím synkem Vojtou 2r a mou dcerkou Emilkou 10m sami na hřišti a Vojta tam měl spoustu báboviček, lopatiček, kyblíčků atd. Kde se vzala tu se vzala škola a plno dětí hurá na hřiště. My zrovna seděli mimo hřiště a jen koukáme, jak se všechno nářadí rozutíká do všech koutů. Ještě chvíli jsem poseděli, ale pak už jsem chtěli jít.

Vojtovi byly lopatičky šumák, tak jsem se vydala za dětmi. Vysvětlila jsem, že bych potřebovala naše věci, protože už potřebujeme jít. Moc jsem si nebyla jistá, jak to bude fungovat, a jaké bylo mé nadšení, když vše šlo úplně krásně.

Každé pachole, které jsem takto oslovila, nemělo žádný problém mi věci vrátit, a dokonce jeden klouček za mnou běžel, že našel ještě jednu bábovičku. Mám z toho obrovskou radost.

Alena Hlavová

6 7

Na hřišti. Dcerka se umí s dětmi domluvit. Nemusím se do toho motat

U nás na hřišti je takový mini domek s „kuchyňkou“, kde si Nina (15m) ráda hraje. A tentokrát ho okupovali dva kluci, cca 4 roky, a nechtěli ji pustit dovnitř, že jako vstup zakázán, smůla! :D

Seděla jsem opodál a nic neříkala, jen pozorovala ty vzorce, co mi jezdily hlavou („Teď tam jsou chlapečkové, tak pojd, půjdem si hrát někam jinam!“). Když jsem to pak probírala s kamarádkou, ta zase říkala, že na rozdíl od mých „prchavých“ vzorců jí naskakují „bojovné“ („Hele, kluci, tak to vůbec, tady je to pro všechny a ten domeček není jen váš!").

Čekala jsem, jak si to vyřeší ti mrňousové. Nina vzala kamínek a podala ho klukovi, to jsem okomentovala „dáváš chlapečkovi kamínek", ale kluk mě opravil a zpražil: „To je peníz! My ale máme peněz dost!!!" Pak mu Nina stejně podala další a vyčkávala. Já už si definitivně zamkla pusu na zámek.

Nina nakonec kluky „ukecala" beze slov. Vzali ji dovnitř mezi sebe a ještě nějakou chvíli si tam hráli a pekli spolu pizzu nebo co! To byla obrovsky cenná lekce pro mě. Nemotat se jim do toho a věřit jim.

Martina, 29 let, dcera 15m

0 1