Hřiště

Od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak syn automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje… nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „Já bych chtěl na chvíli tvoji lopatičku, můžu si ji půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si ji zkusmo vzal a koukal, co ona. Když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli ji přines zpět a říká jí: „Děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc!

Anna

53 54

Syn se umí za sebe postavit a domluvit se s ostatními

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to vlastně ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla, ještě než by to zmerčila jiná maminka, a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt, až tam nikdo nebude, a bla bla bla. Už by mě ani neposlouchal…

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu, mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :)

Bára Hamblin

52 53

Jak se naučí půjčovat věci?

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: „Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.“
Já: „No, to asi jo.“
Máma: „A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?“
Já: „No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.“
Máma: „A jak se jako naučí půjčovat věci?“
Já: „No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.“
Máma: „A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?“
Já: „No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.“
Máma: „No protože se to dělá. Půjčuje se.“
Já: „No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil, a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.“
Máma: „Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit, a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.“
Já: „Mami, medaile Tobě“ :D

Zuzana Járová

52 53

Změny u nás díky Nevýchově. Dřív řev a vzdor. A teď? Ani tomu nemůžu uvěřit

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp. 

Barbora Kodetová

52 53