Právě mi tu se slzami v očích vylíčil můj devítiletý syn, že na něj dolehla tíže jako celý vesmír (zdůraznil, že ten je nekonečný), protože odkládal všechno a odkládal, a teď je z toho ve stresu. Všechno si to uvědomuje. Navíc hned hlásil, že se do toho pustí a že už to má rozmyšlený. Ale že se mu tááák nechce.

Ještě tu pronášel úvahu nad tím, jak je jako člověk žijící ve městě líný a jak na vesnici jsou na tom lidé jinak. Žasnu a mám hřejivý pocit, že přebírá právě zodpovědnost za svůj život. Možná to zítra nebude na 100 %, ale už to, co vyjádřil, je hotové bohatství. 

Díky za to, že existujete! Velmi velmi mi to pomohlo zlepšit vztah s mých synem (7). Byla jsem kamarádská ale i velmi přísná a obracelo se to proti mě. Čím byl starší, tím to bylo horší a protože mi na dětech velmi záleží musela jsem to řešit. Něchtěla jsem s ním bojovat stále kdo z koho a bála se toho že mě nebude mít v budoucnu rád. Dospělo to tak, že absolutně nespolupracoval, kříčel, zacpával si uši apod.

Nejprve jsem kolem Vás chodila asi půl roku, četla články zdarma a říkala si, přece nejsem tak hrozná máma, že to zvládnu i bez vás. Někdy se dařílo lépe a pak se to zase vrátilo.

Nakonec jsem si řekla, stojí to za to to vyzkoušet kolikrát člověk v životě do něčeho investuje a pak třeba přijde o peníze a je to o ničem. Zdálo se mi to hodně protože jsem v té době byla na MD. Ale manžel mě podpořil a šli jsme do toho a jsem nesmírně vděčná. Pár měsíců mi trvalo než jsme na to najeli k oboustranné spokojenosti ale teď mi to přijde úžasné.

Jsme v Nevychově asi rok, vztah je daleko kvalitnější, máme se mooc rádi a potřebujeme se. A ikdyž není každý den s úsměvem vždy to má nějaké řešení a společně to ladíme.

A velmi úsměvné mi přijde, jak jsou děti jako kopírák, používají věty, co ty na to? co navrhuješ? mami a co bys chtěla ty? :)))
Dokonce se i do školy těší, beru to jako velikou VÝHRU. díky za všechno, doporučuji všude tam, kde cítím, že by to pomohlo. 

Dcera má do školy přečíst do pololetí určitý počet knih. Čtení ji moc nebaví, a tak jsme si spolu sedly a přemýšlely, jak to udělat, abychom to zvládly.

Dcera si vybrala dvě knížky a povídá, že si spočítá, kolik stran teda musí číst denně. Spočítala si to na 5 stránek (do té doby jsme četly 4 stránky a během dne jsem jí neustále připomínala, že by si měla přečíst). Domluvily jsme se také, že nechám na ní, kdy během dne si to přečte.

Skončilo to tak, že dcera mně čte večer před spaním (a já potom jí), myslí si na to sama, já během dne nemusím chodit a „prudit“ ji, jestli už má přečteno.

Dokonce po týdnu si zvýšila sama počet stránek na 6 a vzhledem k tomu, že byly svátky (a to jsme tedy někdy večer nestíhaly číst), tak teď přišla sama s tím, že bude raději číst 8 stránek. (To kdybych jí přikázala já, tak by nikdy neudělala :))

Snažíme se s dětmi domlouvat, jaký bude harmonogram dne. Dřív učení trvalo celé odpoledne, a stejně se ještě našlo něco na dodělání do školy i po 8. hodině večer. Nyní syn přijde ze školy, po převlečení si může 1/2 hod. hrát na mobilu, pak jsou úkoly do půl hodiny hotové. FUNGUJE TO.

Ve škole syna (10 let) a hlavně nás, rodiče, chtěl vidět školní psycholog. Pak jsem viděla workshop „Co nám zubař o čištění zoubků neřekl“, kde Katka mluvila o přenesení zodpovědnosti…

A jak to dopadlo? Vzhledem ke zlepšení synova prospěchu i zapomínání věcí – DÍKY PŘENESENÍ ZODPOVĚDNOSTI NA SYNA z mámy a táty – třídní učitelka i výchovný poradce sezení u psychologa nakonec zrušili :)

Mám moc velkou radost, že ač jsme teprve na začátku kurzu, již jsou u nás doma lepší vztahy, nemusím křičet, stále dokola opakovat to samé, občas si i děti vzpomenou, že je máma stále v práci, a pomohou jí s domacími pracemi.

Týna: „Mám hotový úkol z matematiky.Můžeš mi ho zkontrolovat“.
Já: „Určitě,tak mi ho,prosím tě,přines“.

Já:„Vidím,že tam máš hodně chyb.Máš s tím problém?“
Týna:„No,mám“.
Já:„A napadá tě,co s tím?“
Týna:„Musím to procvičit“.
Já:„Můžu ti nějak pomoc?“
Týna:„Jo,budu tě potřebovat.“ :-)

U nás doma byl policajti všichni, včetně babiček a strejdů.. já sama zatím děti nemám, ale učila jsem a když policajt ani učitel nezabírali, tak jsem pak nějak jeden den rezignovala a zeptala se dětí, co bych měla udělat, aby se samy chtěly učit, aby to nebyl takový boj 🙂

První hodinu jsme sice zaplácli diskuzí, ale zbytek dne proběhl skvěle a děti samy chodily, že už to chápou a chtějí další cvičení ❤️  škoda že se po víkendu vrátily a bylo to od nuly 😕

Platilo to i na chlapečka s dis, který odmítal číst, i na holčičku s retardací, která to sice měla všechno špatně, ale už se nebála tu chybu udělat. Dokonce i největší zlobidlo makalo jak šroub, když mi předtím mohl říct, že se ve škole nudí a chtěl by víc běhat. Nechala jsem ho běhat asi 10 minut jakkoliv chtěl a pak byl tak nadšený, že dostal prostor být sám sebou, že makal zbytek hodiny jak šroubek 🙂

Kolegyně si sice myslely, že tyhle praktiky do státní základní školy nepatří, že bych měla jít učit na Montesorri školu atd, ale děti byly spokojené, naučené, tak proč to řešit. O to přeci jde ne? O děti, ne o to, jak se „učí správně na zš“ a nebo „takhle se to dělalo už stovky let, tak se to nauč a nezatahuj nám sem novoty“.

Kéž by tohle vidělo víc učitelů na zš, děti by měly menší mindráky 🙂

Chtěla bych poděkovat paní Katce za její neuvěřitelnou práci, kterou odvedla na programu, který jsem si zakoupila na 5 týdnů. Studovala jsem ho sice 7 měsíců, jelikož jsem vnitřně cítila, že se potřebuji k věcem vracet, dělat si poznámky.

Pomohla mi vyřešit komunikaci se starší dcerou, která měla vážné problémy v kolektivu nové školy a neřekla mi je před tím. Katko Vaše práce dává smysl. Navíc je vše neuvěřitelně přehledné, logicky uspořádané. Děkuji Vám.

Se synem (dnes 10) se mi často stávalo, že jsem nevěděla, jak na to. Vzpomínám, jak jsem mu jednou, když se nechtěl učit, bezradně řekla, že je mi to jedno, jestli bude blbý. Už je to ale nějaká doba a já jsem teď nadšená z Nevýchovy. 

A ještě k článku o chválení. Syn byl delší dobu ve škole nešťastný, měl velmi nízké sebevědomí, bylo mi ho líto a na sebe jsem byla naštvaná, že mu nedokážu pomoct, vztah nic moc. Tehdy mu bylo asi 8 let, zase se mu něco nepovedlo a já mu chtěla zvednout náladu a řekla jsem, že je můj šikulka. On odpověděl: „No a co, ty jsi máma a každá máma má ráda svoje dítě.“ To mně nakoplo, věděla jsem, že to musí jít jinak.

Předtím jsem marně hledala pomoc u psychologů, ale odcházela jsem zklamaná s tím, že syn je introvert a že některé děti jsou těžší na výchovu a že se musím smířit s tím, že se mi nebude svěřovat (jim taky „překvapivě“ nikdy nic neřekl), … a když bude problém, že se mám na ně obrátit.

Dneska se mnou komunikuje, říká, co bylo ve škole (někdy řekne: „mami, mně to nepřijde zajímavé, ale vím, že tebe to zajímat bude, tak ti to řeknu“), ráno odcházíme do školy pořád pozdě :-)), ale už nekřičím.

Čím dál častěji vidím úsměv, dokže si sám pro sebe říct, že je sám se sebou spokojený. Navíc, ten náš introvert (?), co stál vždy metr od kolektivu, se zastal spolužáka, kterému jiný bral věci.

Hltám Nevýchovu a cílem je eliminovat bitky (děcka říkají pračka) s mladší ségrou. Já jsem uvolněná a šťastnější.

Před kurzem jsem byla máma, která se snažila vše řešit po dobrém, vysvětlovat, opakovat. Tohle však se u mé dcery nesetkávalo s očekávanou odezvou, a tak jsem křičela. Vždy jsem věděla, jak se má co dělat, a žralo mě, když to tak nebylo. V Nevýchově jsem necelé tři měsíce, mám zhlédnuté 3 týdny. Jedu si svým tempem.

Stala se ze mne klidnější máma, víc se směju. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak vypadá skutečná dohoda. Ne jednostranná, jak jsem ji běžně praktikovala. Už vím, že je v dohodě důležité, aby se mohly obě strany vyjádřit a říci svůj názor. Dlouho jsem také od své dcery slýchala „nevím“. Dnes si i ona umí říct, co a jak chce a potřebuje, a společně se snažíme najít cestu.

Díky Nevýchově s dcerou (7 let) zažíváme klidná rána, bez věčného napomínání. Předala jsem jí odpovědnost. Ze začátku to moc nešlo, nehlídala si čas. Já byla zoufalá, pořád jsem za ní chodila a popoháněla jí. A tak jsme vymyslely, že jí čas hlídá telefon, a to pomohlo. Dnes ráno jsme si před odchodem na autobus 20 minut hrály karty! Stejným způsobem jsme naplánovaly večerní ukládání do postele.

Domácí úkoly před Nevýchovou byly peklo. Seděly jsme u nich třeba dvě hodiny. Obě vynervované, neobešlo se to bez křiku a pláče. Dnes nám úkoly zaberou maximálně půl hodiny. Udělaly jsme z nich zábavu. Hrajeme si, soutěžíme. A slýchám věty typu „Mami, dneska mě ty úkoly bavily. Teda ne moc to psaní, ale celkově to bylo fajn.“

Líbí se mi, když si předem domluvíme, jak co bude probíhat, já jí řeknu svoji představu, ona svou, společně je dáme dohromady a pak se podle plánu držíme obě. Třeba když je nemocná, je doma a já potřebuju dělat věci do práce. Určíme si, co kdy bude, a jde to. Takových příkladů bych mohla napsat mnohem víc. A jsem za to ráda. Dcera je celkově klidnější. Nebrečí. Dokáže si říct, co potřebuje. Nevýchova pro mne znamená klid v rodině.

Včera mi třídní učitelka mého syna (3. třída) líčila, jak ji požádal, aby ho posadila jinam, protože se v první lavici před jejím stolem necítí dost volně. Řekla, že to bylo krásné. Vyhověla mu – normálně se dohodli. Můj plachý nesmělý syn!

Dobrý večer, jsem moc ráda, že jsem dnešní kurz ještě stihla. Díky za pomoc při uvědomění si a pojmenování toho, co mě/nás trápí, a zároveň díky za tipy… určitě s našimi dvojčecími prvňačkami zavedeme.