Právě mi tu se slzami v očích vylíčil můj devítiletý syn, že na něj dolehla tíže jako celý vesmír (zdůraznil, že ten je nekonečný), protože odkládal všechno a odkládal, a teď je z toho ve stresu. Všechno si to uvědomuje. Navíc hned hlásil, že se do toho pustí a že už to má rozmyšlený. Ale že se mu tááák nechce.

Ještě tu pronášel úvahu nad tím, jak je jako člověk žijící ve městě líný a jak na vesnici jsou na tom lidé jinak. Žasnu a mám hřejivý pocit, že přebírá právě zodpovědnost za svůj život. Možná to zítra nebude na 100 %, ale už to, co vyjádřil, je hotové bohatství. 

Dcera má do školy přečíst do pololetí určitý počet knih. Čtení ji moc nebaví, a tak jsme si spolu sedly a přemýšlely, jak to udělat, abychom to zvládly.

Dcera si vybrala dvě knížky a povídá, že si spočítá, kolik stran teda musí číst denně. Spočítala si to na 5 stránek (do té doby jsme četly 4 stránky a během dne jsem jí neustále připomínala, že by si měla přečíst). Domluvily jsme se také, že nechám na ní, kdy během dne si to přečte.

Skončilo to tak, že dcera mně čte večer před spaním (a já potom jí), myslí si na to sama, já během dne nemusím chodit a „prudit“ ji, jestli už má přečteno. Dokonce po týdnu si zvýšila sama počet stránek na 6 a vzhledem k tomu, že byly svátky (a to jsme tedy někdy večer nestíhaly číst), tak teď přišla sama s tím, že bude raději číst 8 stránek. (To kdybych jí přikázala já, tak by nikdy neudělala :))

Snažíme se s dětmi domlouvat, jaký bude harmonogram dne. Dřív učení trvalo celé odpoledne, a stejně se ještě našlo něco na dodělání do školy i po 8. hodině večer. Nyní syn přijde ze školy, po převlečení si může 1/2 hod. hrát na mobilu, pak jsou úkoly do půl hodiny hotové.

Funguje to. Ve škole syna (10 let) a hlavně nás, rodiče, chtěl vidět školní psycholog. Pak jsem viděla workshop „Co nám zubař o čištění zoubků neřekl“, kde Katka mluvila o přenesení zodpovědnosti…

A jak to dopadlo? Vzhledem ke zlepšení synova prospěchu i zapomínání věcí – díky přenesení zodpovědnosti na syna z mámy a táty – třídní učitelka i výchovný poradce sezení u psychologa nakonec zrušili :) Mám moc velkou radost, že ač jsme teprve na začátku kurzu, již jsou u nás doma lepší vztahy, nemusím křičet, stále dokola opakovat to samé, občas si i děti vzpomenou, že je máma stále v práci, a pomohou jí s domacími pracemi.

Před kurzem jsem byla máma, která se snažila vše řešit po dobrém, vysvětlovat, opakovat. Tohle však se u mé dcery nesetkávalo s očekávanou odezvou, a tak jsem křičela. Vždy jsem věděla, jak se má co dělat, a žralo mě, když to tak nebylo. V Nevýchově jsem necelé tři měsíce, mám zhlédnuté 3 týdny. Jedu si svým tempem.

Stala se ze mne klidnější máma, víc se směju. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak vypadá skutečná dohoda. Ne jednostranná, jak jsem ji běžně praktikovala. Už vím, že je v dohodě důležité, aby se mohly obě strany vyjádřit a říci svůj názor. Dlouho jsem také od své dcery slýchala „nevím“. Dnes si i ona umí říct, co a jak chce a potřebuje, a společně se snažíme najít cestu.

Díky Nevýchově s dcerou (7 let) zažíváme klidná rána, bez věčného napomínání. Předala jsem jí odpovědnost. Ze začátku to moc nešlo, nehlídala si čas. Já byla zoufalá, pořád jsem za ní chodila a popoháněla jí. A tak jsme vymyslely, že jí čas hlídá telefon, a to pomohlo. Dnes ráno jsme si před odchodem na autobus 20 minut hrály karty! Stejným způsobem jsme naplánovaly večerní ukládání do postele.

Domácí úkoly před Nevýchovou byly peklo. Seděly jsme u nich třeba dvě hodiny. Obě vynervované, neobešlo se to bez křiku a pláče. Dnes nám úkoly zaberou maximálně půl hodiny. Udělaly jsme z nich zábavu. Hrajeme si, soutěžíme. A slýchám věty typu „Mami, dneska mě ty úkoly bavily. Teda ne moc to psaní, ale celkově to bylo fajn.“

Líbí se mi, když si předem domluvíme, jak co bude probíhat, já jí řeknu svoji představu, ona svou, společně je dáme dohromady a pak se podle plánu držíme obě. Třeba když je nemocná, je doma a já potřebuju dělat věci do práce. Určíme si, co kdy bude, a jde to. Takových příkladů bych mohla napsat mnohem víc. A jsem za to ráda. Dcera je celkově klidnější. Nebrečí. Dokáže si říct, co potřebuje. Nevýchova pro mne znamená klid v rodině.

Včera mi třídní učitelka mého syna (3. třída) líčila, jak ji požádal, aby ho posadila jinam, protože se v první lavici před jejím stolem necítí dost volně. Řekla, že to bylo krásné. Vyhověla mu – normálně se dohodli. Můj plachý nesmělý syn!