Se synem (dnes 10) se mi často stávalo, že jsem nevěděla, jak na to.
Vzpomínám, jak jsem mu jednou, když se nechtěl učit, bezradně řekla, že
je mi to jedno, jestli bude blbý. Už je to ale nějaká doba a já jsem teď
nadšená z Nevýchovy.
A ještě k článku o chválení. Syn byl delší dobu ve škole
nešťastný, měl velmi nízké sebevědomí, bylo mi ho líto a na sebe jsem
byla naštvaná, že mu nedokážu pomoct, vztah nic moc. Tehdy mu bylo asi
8 let, zase se mu něco nepovedlo a já mu chtěla zvednout náladu a řekla
jsem, že je můj šikulka. On odpověděl: „No a co, ty jsi máma a každá
máma má ráda svoje dítě.“ To mně nakoplo, věděla jsem, že to musí
jít jinak.
Předtím jsem marně hledala pomoc u psychologů, ale odcházela jsem
zklamaná s tím, že syn je introvert a že některé děti jsou těžší na
výchovu a že se musím smířit s tím, že se mi nebude svěřovat (jim taky
„překvapivě“ nikdy nic neřekl), … a když bude problém, že se mám na
ně obrátit.
Dneska se mnou komunikuje, říká, co bylo ve škole (někdy řekne:
„mami, mně to nepřijde zajímavé, ale vím, že tebe to zajímat bude, tak
ti to řeknu“), ráno odcházíme do školy pořád pozdě :-)), ale už
nekřičím.
Čím dál častěji vidím úsměv, dokže si sám pro sebe říct, že je
sám se sebou spokojený. Navíc, ten náš introvert (?), co stál vždy metr
od kolektivu, se zastal spolužáka, kterému jiný bral věci.
Hltám Nevýchovu a cílem je eliminovat bitky (děcka říkají pračka)
s mladší ségrou. Já jsem uvolněná a šťastnější.
Lenka F. ze Zlína