Doktor

Po těchto slovech si sedla celá sesterna i čekárna na „prdel“

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše dcerka (6) a syn (2) chodí do Waldorfské MŠ, tak jsem vždy chtěla, aby děti měly za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocenné, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. Nevěděla jsem, co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím, jak na to, díky!!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ni musí být nepříjemné, a že její pocity naprosto chápu a že i mně to nebývá příjemné. Kdyby plakala, tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka, a ona šla k sestrám, podala jim ruku, poděkovala, rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla, nekecám, celá sesterna i čekarná na „prdel“. Já ji jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit, co chce, a šly jsme na nákup. Tam jsem ji nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bonbonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry. Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami, kolik je 7 × 1,5 Kč?“„10,5,“ jsem řekla – „Tak to na to mám.“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit. „Bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani.“

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. P.S.: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid, který jsem stále hledala, uvidíme, co bude dál.

Jitka

57 58

V ordinaci byli všichni paf, jak to dcerka zvládla

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít, a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (poté, co jsme se tři týdny nikam ráno nemusely vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav. Ale otevřeně jsem jí říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dceři vždy řekly, co se bude dít, a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE). A pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a, světe, div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné. Ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky, Nevýchovo.

Eliška

41 42

Očkování u doktorky zvládl syn na jedničku

Dneska jsem byla tak pyšná na svého Františka (tři a půl), že jsem to nemohla půl odpoledne rozdýchat.

Byli jsme u doktorky na očkování a on to zvládl úplně na jedničku. Věděl, co ho čeká, a byl prostě neuvěřitelnej. Při injekci ani nehlesl, z ordinace ho musela doktorka skoro posílat pryč, jinak by tam ještě seděl a vyprávěl si s ní.

A proč to se mnou tak zamávalo? Vzpomínám si úplně živě na svůj strach z injekcí v dětství, na hysterické scény ještě na prvním stupni ZŠ, kdy mě museli vzít při hromadném očkování až jako poslední z celé třídy a stejně jsem šla k smrti vyděšená a ubrečená, uzlík nervů… no prostě syn je pro mě po dnešku nejstatečnější hrdina a borec :) a za to děkuji Nevýchově!

Jana Stránská

9 10

Odběr krve. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte

Byli jsme s dcerou (3roky 10m) u lékaře. Podotýkám, že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problémů, jelikož vše předem probereme, i možnosti, které by mohly nastat. A lékaři jsou z toho v šoku.

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas, tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu boli, ale že nejhorší je to leknutí. Dcera byla naprosto klidná, říkala, že chce žlutou jehlu. Ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím, kdy nakázala sestra manželovi, ať ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat, že nechce zalehnout. Sestra rozkázala, a když ji manžel držel dle její představy málo, tak mu přikázala, že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky. V tu chvíli se spustila naprostá hysterie.

Zmítala se, křičela: Au, au, to bolí, tatínku, pusť mě, já nechci, abys na mě ležel, pusť mě. Kopala, křičela, že to bolí, ještě než ji sestra píchla, a opakovala – pusť mě, já to vydržím, nechci, abys mě držel.

Sestra se samozřejmě netrefila. Já se cítila hrozně. Byla jsem naštvaná na sestry, že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci to vydržet samotnou. Pak sestry zavelely, že to budou muset zkusit na zaprstí, kde to boli i víc. Manžel ji pustil, ležela, klidně, plakala, že nechce, aby na ní někdo ležel. Řekla jsem manželovi, ať jde dál. I když mi bylo jasné, že já ji neudržím, jelikož jsem v 8. měsíci.

Ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba. Sestrám se to nelíbilo, ale přestala jsem je vnímat, soustředila jsem se na sebe a na ni. Najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu s tebou. Věřím ti. 

Sestra píchla, dcera opakovala – au au to bolí, ale ani se nehnula. Říkám – já vím. Jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to.

Cestou k autu mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla. Tak jsem jí řekla, že ji neznají a nevěřili asi, že to vydrží. A proč mi nevěřili? Říkám, že oni to holt tady mají jinak, je pro ně jednodušší přikázat. A vědí, že dospělý dítě udrží, chtějí mít klid. A že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit. Že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já, ani táta jsme nevěděli, že po nás budou toto chtít, a nechali jsme se zaskočit. A příště to zkusíme rovnou jinak.

Pak všem ukazovala záprstí, kde to vydržela sama, a bylo vidět, jak je na sebe pyšná. A já byla na ni, na nás, taky. Děkuji, Nevýchovo.

Pavlína

46 47

Naše návštěva ORL včetně hospitalizace byla naprosto pohodová

Doma si hrajeme na doktora – dcera (2) vyšetřuje s pomocí nástrojů z lékařského kufříku na hraní plyšáky i nás. Vždycky si předem ukazujeme, co se bude dít, takže se doktorů vůbec nebojí.

Naše nedávná návštěva ORL včetně následné hospitalizace byla naprosto pohodová. Verča věděla, co přijde a proč, a já jsem tam byl celou dobu s ní. Celé vyšetření včetně kamery skrz nos vydržela. V nemocnici pak překvapila celý personál, když místo násilného držení jsme chtěli pár minut klidu a poté si nechala napíchnout kanylu. Byly tam slzičky, ale žádný pokus o útěk nebo vyvádění.

Václav K.

40 41

3,5letý syn se u doktorky ptá, chápe a poslouchá

Často si myslím, že se od Nevýchovy vzdalujeme a že vlastně nevím, jak na to. A pak se stane, že syn (3,5) spadne při rozjíždění z kola a zlomí si při tom stehenní kost. Nepláče, mluví se mnou o tom, co ho kde bolí, potom mluví v klidu na sanitáře, ptá se, co s ním bude, vysvětlujeme, on to chápe, pláče, když má dostat injekci, ale drží. Je rád, že ví, co se s ním děje.

V ambulanci mu musejí dát dlahu, aby mu nožičku zafixovali před rentgenem, na slovo poslouchá paní doktorku a mě a spolupracuje, takže ho to nebolí. Rentgen bez stresu, všechno jsme to zvládli, i navrtání očička do holeně, aby mu mohli nožičku na 5 týdnů zavěsit. Byla jsem tam celou dobu a cítila, jak strašně mi věří, a proto to tak fungovalo. Takže díky za vedení tou správnou cestou, v takových chvílích si to člověk uvědomí nejlíp!

Petra Křenková

39 40

Kromě pár slov zatím vůbec nemluví. I tak rozumí

Tomášek (22m) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota, a protože loni 2× hospitalizace s prů­duškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr. se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr. koukaly, jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala, jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP.

Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! :) Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a Nevýchova“.

Jana Ferkovičová (39 let), děti Ondra (9) a Tomášek (22m.), účetní

40 41

Jsem zubní lékař. Pochopil jsem, že bych se měl také dětí zeptat, co jim vadí a co je zajímá

Jsem zubní lékař. S dětmi jsem začal lépe komunikovat od té doby, co jsme s Lenkou začali „nevýchovně“. Pochopil jsem, že bych se měl také dětí zeptat, co jim vadí, co je zajímá, a zkrátka s nimi víc mluvit. Dost často se mi stává, že dítě brečí a neříká nic. Dnes již nad ním nemávnu rukou, ale snažím se ho uklidnit a zeptat se ho, navázat s ním větší oční kontakt, ukázat mu ty „ošklivé“ nástroje, nechat je ošahat všechny ty věci, které beru do rukou (zrcátko, hladítko, kuličku…), pomáhám mu při vyplachování…

Dnes již spíš musím brzdit rodiče, u kterých mám pocit, že se za svoje děti „stydí“, když pláčou a nespolupracují. Naše děti mají samozřejmě také strach z ošetření u lékařů. Nejvíc toho asi zažila naše Klára (několikrát jí píchali ucho). Lenka (žena) si s ní doma hrála na doktora, jak jí ošetřují ucho, měnily si role. Dneska u doktora krásně drží a ještě vypráví, jak by to mělo probíhat :). Držím palce s dalšími projekty

Vít Payma, zubní lékař

48 49

Zákrok u zubaře bez problému

Děkuji za radu, která mi moc pomohla. Dlouho jsem nad tím uvažovala, je těžké vžít se do dětského světa. Nakonec jsem usoudila, že je zbytečné malou utěšovat a mluvit o tom, jak to bude v pohodě. Tomu přece nevěříme ani my dospělí, když se bojíme.

Co v tu chvíli potřebujeme? Přece jen to, aby vedle nás byl někdo, z koho je cítit jistota a klid, a my se přestaneme bát. Proč bychom se báli? Vždyt ten člověk vedle nás je úplně v klidu, to přece znamená, že jsme v bezpečí a nic nám nehrozí. Vzpomněla jsem si ještě na citát, který jsem kdysi četla: Být rodičem znamená být pro dítě majákem v rozbouřeném moři.

Tak jsem o tom přestala mluvit a přestala se bát a stala se majákem. Dnes odpoledne jsem došla pro Alenku do školky, přitiskla ji k sobě a zeptala jsem se, jestli bychom mohly zajít opravit ten zoubek (jen tak mimochodem).

Alenka na to: TAK JO. Tak jsme tam zašly a zoubek opravily. Chovala se suverénně, jako by s tím nikdy problém neměla. Ještě jednou Vám děkuji. 

Lidka

41 42

Nevýchova patří do ordinací

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět, co se bude dít. Je na něm (dle věku), jestli chce pak při výkonu (odběru krve, zavádění kanyly…) povídat, co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách apod. Že ustrašený, nejistý, nám nevěřící rodič = ustrašené, uplakané, nám nevěřící dítě.

Mám jednu příhodu, nevím, zda je úplně nevýchovná. K přijetí přišla téměř dospělá slečna. Spolupracovala, bylo jí vysvětleno, proč je potřeba zavést kapací infuzi, strach na sobě nedávala znát, rozhovorem jsme se ujistili, že všemu rozumí. Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař, já asistovala. Doporučovali jsme se uvolnit, vzájemně jsme vtipkovali. My s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné, spolupracující pacientka), ale ouha, žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout.

Různě jsme zjišťovali příčiny, zda je opravdu uvolněná, zda nechce pauzu. Až jsem se na situaci podívala jejím pohledem – ležím na vyšetřovacím lůžku, držím se, jsem statečná, však jsem téměř dospělá, v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.

A ted mi došlo, že ony fakt jen štěbetají o nesmyslech, spíš ruší, snad je ani nezajímá, že dcera je poněkolikráte píchána. Tak jsem se slečny zeptala, jestli by nechtěla, aby maminka s tetou počkaly na pokoji. S úlevou souhlasila, po jejich odchodu se rozplakala. Chtěla být před mamkou statečná, ta, která vše zvládne.

Ujistili jsme ji, že je to OK, podali kapesník, na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem, rodičům, nechat je vyplakat dělá strašně moc

Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr., proč odmítá EKG, že opravdu hodně přibrala a že se stydí. (Dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně.) Už po cestě mi vysvětlovala, že si to fakt nenechá udělat.

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení – necháme rozepnutou, přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem. Na tyto varianty MUDr. nepřistoupila, ale domluvily se, že až to bude možné, objednáme se a vyšetření doděláme. Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná, že to dokázala vysvětlit, sama si ujasnit, a ne jen vetovat.

Nevýchova do ordinací patří. Jednak, aby zdravotníci opravdu viděli pacienty, ne jen „další“, ale také aby viděli své hranice, naučili se je též respektovat a naučili se říkat partnersky, jak a proč co potřebují. Přetížený zdravotník = nicmoc přístup. Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví, máte můj obdiv a podporu.

Štěpánka Vaňková, zdravotní sestra, 41 let, máma 2 dětí (19 a 13 let)

52 53

Nevýchova v ordinaci. Spolupráce jedna radost

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň – Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají samy. Že ony samy rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak ji prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že ji odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto: Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jim čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje, a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;). K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha.) Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.

Pan doktor mluvil jasně, ale klidně a řekl mi, ať ji vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem ji nedržela, nemusela najednou bojovat.

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu. Prostě spolupráce jedna radost.

MUDr. Lenka Paymová, děti 6 a 4 roky, Chotíkov

53 54

Dcera u zubaře vůbec neplakala

Nevýchovo, děkuju a u toho se dmu pýchou. Moje dcera (2 roky a 1/4) dneska u zubaře vůbec neplakala, nechala si vyčistit zuby i prohlédnout. Podle nadšeného doktora byla nejhodnější pa­cientkou za poslední rok. Byl tak vyplesklej, že jí dal plyšovýho slona!

Markéta Kunešová, dcera 2 roky a 1/4

10 11

Připravili jsme se, jak radíte, a při očkování malá ani nezaplakala

Děkuju za sdílení vašich zážitků z návštěvy lékařů, protože mě vždycky inspirujou a nakopnou. A úplně neskutečně jsme díky nim s vylomeninou (15m) zvládly očkování (poslední hexa)!

Den předem jsem jí nastínila, co se bude dít. Že pojedem autobusem k doktorce, ta si ji prohlídne a dá jí injekci, trošku jsem jí píchla nehtem do stehna, že takhle to cca bude bolet. A že bude možná plakat, ale neva, budem se pak objímat, dokud to nepřestane bolet. 

Plus jsem teda Nině (a hlavně sobě) slíbila, že se pokusím si „vybojovat“, aby nemusela u toho ležet, ale seděla mi na klíně. V den D jsme si to ráno ještě znovu zopákly a vyrazily.

Je hustý, co s člověkem (nebo spíš s „hodnou holčičkou“) udělá jen to rozhodnutí už předem, že možná bude v něčem doktorce vzdorovat. O to větší bylo moje překvapení, když doktorka sama navrhla, jestli si dceru na tu injekci nechci dát do manducy! To mi vyjelo obočí až dozadu za krk :D. Řekla jsem ale, že ne, že bych ji chtěla mít na klíně. Tak to bylo úplně ok, akorát injekce nebyla do stehna, ale do ruky (i na to jsme ale byly připravený, že se místo může změnit).

Když přišla sestřička s injekcí, soustředila jsem se v tu chvíli hlavně na sebe, abych klidně dýchala a přenesla ten klid na Ninu, aby se cítila u mě v bezpečí. Asi se to povedlo, protože malá se v pohodě nechala píchnout a ani nezaplakala. Jen na vteřinu maličko nakrabatila obličej (stejně je to zvláštní, protože doma pláče fakt skoro kvůli všemu a často).

Doktorka se sestrou byly vykulený a ptaly se, jak je to možný, že to takhle hustě zvládla. Tak jsem jim popsala naši přípravu – to na mě koukaly jak na blázna, ale zároveň říkaly, že to je super a že se s tím ještě nesetkaly. Mám radost! :)
 

Martina, 29 let, dcera 15m

11 12