Když se dítě sekne a respektující přístupy selhávají: Co s ním?

Taky vám děti občas (nebo pořád) kazí plány a komplikují situaci? Zaseknou se, když se to nejmíň hodí? Třeba to od nich nejsou jen záseky, ale důležitá zpráva. Pojďte ji uslyšet. Ať se vám zítra, až se zas někde seknou, nestane to samé co mně: Že s nimi ztratíte spojení.

Jen ještě maličkost, než začnete číst. Zapomeňte prosím na chvíli všechno, co si o vychovávání dětí myslíte, a čtěte mezi řádky. Nejde tu o pokažený výlet, kterým to celé začalo, ale o citlivou věc, na niž ve výchově tak často zapomínáme: Být spolu.

A tak vás zvu: Pojďme navázat s dětmi ztracené spojení. Bez něj se totiž výchova (i Nevýchova) jen těžko podaří.

Výlet za trest: Zaseklé děti a máma na prášky

Den volna s dětmi, který si chcete pořádně užít. Takže vyrážíme.

„Mami, já mám hlad,“ slyším hned po pár metrech.
Vybalujeme křupky a jablíčko.
„Mě boolej nohy,“ říká za chvíli ta starší, „sednem si tady?“
„Tady ještě ne, nejdřív kousek ujdem, co říkáš?“ nadšeně navrhuju. Tenhle parádní výlet si nenecháme zkazit.
„Hm,“ povídá.
Beru to jako souhlas.
„Já si chci taky sednout,“ pípne ta mladší.

„Hele, tak co kdybysme si zpívaly, můžeme jít pomalu a užívat si to, co myslíte?“
„Skákal pes přes oves,“ chytne se okamžitě mladší dcerka.
Ale místo další sloky řekne: „Mamii, pejska taky boolej nohy.“

Z čeho?? Vždyť jsme ještě nic neušly.

„Mami, to je fakt vopruz,“ pronese otráveně ta starší.
„Já nejdu,“ mladší se nečekaně sekne a sedne si do sněhu.

Co je?? No dobře, asi mají nějakou nepohodu. Nesprdnu je, přece nejsem policajt. (Pro nezasvěcené: policajt je typ rodiče. 3 typy rodičů najdete je tady.) Takže se ptám:

„A co byste potřebovaly, abysme mohly ťapat a užít si to?“
Známá Nevýchovná otázka. Plná respektu. Jenže když se použije tupě, bez respektu k situaci, nemusí vám fungovat.

„Nic. Já nechci ťapat.“
„Já taky ne.“

Uff.

Pomalu cítím, jak se mi žene krev do hlavy

Chci být trpělivá. Chci být laskavá. Chci s nimi hledat řešení… Ale normálně mě to štve. NECHCI poslouchat, že NECHCETE. Já si to chci krucinál s váma užít. Tak proč jste zaseklý a nejdete?

Dýchám a přemýšlím.

„Hele, a co bys potřebovala ty, mami, abysme nikam nemusely a normálně jsme si to užily?“

Podpásovka.
Stojím a nevím.
(Aha, takhle taky děti občas stojí a nevědí. Už se jim nedivím. Já teď fakt nevím, jsem plná emocí. Moc nechybí a kopala bych nožičkama kolem sebe, že chci a chci a chciii!)

Holky vidí, že se mnou není řeč. Vůbec mě teď nepřemlouvají, nenabízí, nenavrhujou (s respektem k situaci). Někdy jsou o tolik moudřejší než já. Jen tu teď se mnou jsou a sledujou.

Najednou bác! a výlet v háji

Ta starší se najednou zničehonic zatočí dokola a upadne do sněhu.

„Jauvajs! Moje noha! To bolí, mami,“ skuhrá, „nemůžu jít.“

Neeee! To je zlej sen, tenhle výlet. Chci si to s nima užít! Ale copak to jde?? Já se tady snažím, chystám, dělám pro ně první poslední, fakt se je snažím chápat, navrhuju… a jim je to jedno! S nima to fakt nejde. Možná všechny ostatní děti jsou v pohodě, ale ty moje jsou prostě jiný, netvrďte mi, že se s nima dá domluvit, žádná domluva na ně nefunguje! …

Znáte tyhle myšlenky?
Ne, máte pravdu, nejsou vůbec parťácké.
Jsou to jen myšlenky umanutého „dítěte“, které si vzalo do hlavy, že bude po jeho. Život bude dokonalej, plány budou vycházet, děti budou sluníčka a…

… a zatímco tu skřípu zubama, děti mě vrací do života

„Mami, to je boží! Zkus to taky!“ volají na mě za chvilku. A chechtají se.

Cože?
Zírám na ně a nechápu.
Začaly se klouzat po zadku po ledovce, na které před chvílí ta starší upadla – souběžně s cestou tu totiž z kopce vede zamrzlá strouha. Obě v ní teď dřepí a kloužou se. A mají radost, jako když zrovna zazvonil Ježíšek.

„Mamiii, sklouzni se. Je to parádní, fakt.“

Nemůžu. Ještě pořád je mi to líto.
(Najednou vidím, o kolik jsou moje děti schopnější přijmout situaci a přestat prudit. A že to někdy vážně nejde lusknutím prstu, vzdát se svého naštvání. Proč po nich pořád chceme schopnosti zenových mistrů, když sami máme problém se honem přešaltovat a hodit do pohody, nevíte?)

Jo, stojím tu naštvaná a je mi to líto.
Co vlastně?

Že se sekly a zkazily výlet? Že mě to stálo tolik úsilí a můj plán nevyšel? Že takhle to přece nejde!? Že nebudu skákat, jak pískáte? Já jsem tady rodič! Navíc respektující rodič! A mám plán. Jdeme na výlet. Musíme najít řešení, jak by to šlo!

A přes všechny ty tlaky v hlavě nevidím, že vy už jste ho našly, holky moje. Jenže je jiný, než jsem si nalajnovala (a to se těžko připouští).

Mamiii, nepruď!

Volají na mě.
No tak teda jo, vy malý potvory. Sedám na ledovku.

„Dobrý, co?“ smějou se a jsou celý od sněhu.

Dobrý?? Výlet naprd, plán v troskách, výchova v háji, kalhoty mokrý…

Ale jo, fakt dobrý. Takhle jsem naposledy jezdila po zadku u nás před barákem na haldě, co nám ji udělal táta, aby bylo kde sáňkovat. Fakt prča. Kolik je to let? Pětatřicet?

„Bacha, jeduuuu!“ volám na holky a zkouším to po břiše. Jako tenkrát, když mi bylo sedm nebo osm a vážně nešlo o nic jinýho, než si to užít. Přestala jsem řešit mokrý kalhoty, rozhořely se mi tváře a... „Bacha, jeduuu!“… ucítila jsem, že něco povolilo. Naštvané mámě klesnul adrenalin a do žil se jí vrátila zapomenutá dětská radost.

Co je tvůj cíl, mami?

„Už si to užíváš, mami?“ otočila se na mě starší dcera.
„Jo.“
„My taky. Všichni jsme spokojený, tak je to dobrý, ne? Chtěla sis to spolu užít přece. Byl to tvůj cíl?“

Popravdě? Nebyl. Nebyl to můj cíl. Teda ještě před chvílí jsem trvala na tom, že jo. Ale vy jste mě dobře prokoukly, děťátka. Dneska jsem chtěla být dokonalá máma dokonalých dětí. A měla jsem za cíl splnit plán.

Jenomže děti nejsou dokonalé. Jsou živé. Což nám rodičům bohužel nezapadá do plánu. Vzali jsme si do hlavy, že žádný nedokonalý život nám dokonalé plány nepokazí. Všimli jste si? Jak ve stovkách mikrosituací za den zahodíme dětskou pozvánku k životu?

Taky běžíte ráno do školky, a když chce vaše dítě utrhnout pampelišku, první, co vám naskočí – pozor! umažeš se? A hned potom – teď ne, nemáme čas!

Pravda. Nemáme. Jenomže pak nestačíme uslyšet: „Ta je pro tebe, mami.“ A usmát se na sebe pro hezčí ráno.

Kolik by to stálo času? Pět deset sekund? Jenomže plán velí – ničím se nezdržovat, rychle do auta. Proč nám ten zatracenej život připletl do cesty pampelišku??

Možná jen proto, abychom se na 5 sekund zastavili a potkali se očima.

Zabijeme to zase větou „netrhej to, ať nejsi jak čuně, než dojdem do školky!“, nebo si konečně všimneme? Že když zarytě jedeme svůj plán, vůbec nejsme spolu?

Možná bychom pak ani nemuseli tolikrát do dinoparku a do aquaparku a do ZOOparku, kdybychom byli na pár sekund spolu v těch nejobyčejnějších situacích. Vždyť co to člověka stojí úsilí a peněz!, aby dětem dopřál hezký výlet, a oni si toho kolikrát ani pořádně neváží… bla bla bla.

No jo, ale jak my si vážíme pampelišky pro mámu?

No nic, zpátky na výlet. A výlet bude!

Promiňte, že jsem se s tou pampeliškou tak zapomněla. Sbírám myšlenky a vracím se k výletu, kterým to celé začalo. A který mi moje holky totálně pokazily. Nejspíš proto, že ten prevít život už se na to nemohl dívat, co zase vymýšlím.

Víte, upřímně, ani mně se ten den nechtělo na výlet, když jsem si sáhla hluboko do sebe a uvědomila si svoje skutečný přání. Chtěla jsem se válet a bezstarostně si užít den. Moje holky to asi cítily. A chtěly to samý, klídek a užít si mámu. Jenže správná máma, když si udělá s dětmi celý den volna... znáte to… přece se tu nebudeme jen tak bezcílně poflakovat!

Moje přání se zrealizovalo dokonale, dlouho jsem se takhle neválela a nevyřádila.

Ale víte, klidně jsem tu situaci mohla celou zabít (jako s tou pampeliškou). Moc nechybělo.

Stačilo děti trochu přitlačit nebo nenápadně ukecat (s respektem, samozřejmě!), a došly jsme vzorně až do cíle. Kde bych si udělala čárku za dokonalou mámu.

O kolik radosti bych ale přišla.
O kolik života TEĎ a TADY.
O kolik spojenectví.

Které pak marně očekáváme od dětí, když chceme, aby s námi táhly za jeden provaz – a ony si jedou to svoje. No jo no. Jako my. Učí se od nás rychle, mláďátka naše učenlivý.

Malá odbočka o dětech: Neoblafneme je. Cítí nás

Jo, když se děti seknou, je to vždycky nepříjemný. Nehodí se nám to do krámu. Potřebujeme zrealizovat své plány, taky zařídit tisíc věcí, být někde načas, nemůžeme pořád řešit nějaký jejich nálady…

Všechno je to pravda. Jen krutě slepá. S tímhle nastavením si totiž nejde všimnout, že nálada dětí často jen dokonale odráží situaci.

Na rozdíl od nás ještě mají nultý smysl. Smysl pro život.

Moc dobře cítí, když jsme mimo mísu a život nám utíká mezi prsty. A reagují na to. Někdy tím, že se zaseknou. Jako by volaly: Zastav se, mámo, táto, jsi mimo, nevidíš, neslyšíš. Pomáhám ti to vidět. I když riskuju tvoje odmítnutí a naštvání.

Poslouchejte chvíli

Ale uznávám, je to zatraceně těžký – uslyšet v dětském záseku volání k životu. A nechtít ho honem zpacifikovat. Zvlášť, když někam musíme. Čert vem výlet, tam je to jedno, ale v práci nás nikdo neomluví, ve školce nám zavřou, autobus nepočká…

Ale pamatujete na pampelišku? Stačí pár sekund, aby se stalo kouzlo.

Můj muž mi říkal, že ráno koukal na dceru (5 let), jak místo oblíkání stříhá něco z papíru. Napadlo ho, že nedělá to, co má dělat, že přijde pozdě, nestihne snídani atd.... Ale nechal to být a nic neřekl. A než šel do práce, dcera přiběhla a přinesla mu vystříhanou vločku z papíru do práce pro štěstí. Tak mi říkal, že je vděčnej, že se zastavil a neřekl to, co byl naučenej.

- Anička Burdová

Jenomže když si těch pár sekund nikdy nedovolíme, nezjistíme to. Budeme sice v cíli včas, ale cestou zašlápneme život, který se nám plete pod nohy. Možná pak nikdy nedostaneme vločku pro štěstí. A možná dokonce mineme svůj skutečný cíl.

Ono se nám to už děje, maminky a tátové. Rozmělňujeme svůj skutečný cíl, svoje skutečné přání ve stovkách mikrosituací za den. Všichni jsme si přece na začátku přáli mít se se svým dítětem fajn. Chtěli jsme si ho užívat. Mít spolu krásný vztah. Bylo to naše velký přání, nebo ne?

A teď je pořád popoháníme, přemlouváme, okřikujeme… aby nám to nekazily. Copak to jde, mít se s ním fajn, když nedělá, co po něm chceme? Copak to jde, užívat si ho, když má ty svoje nálady a záseky? Copak to jde, mít spolu krásný vztah, když na něj musíme křičet?

Copak to s ním jde??

Máte pravdu. Nejde. Jenomže podívejte se na to – pořád zoufale hledáme mouchy na straně dítěte. Ono to s ním nejde. On je takovej a makovej. Ono je to s ním těžký. Ono to na něj nefunguje. Uááááá! A kde jsi v tom ty, mámo, táto? Ty nic, ty muzikant?

Já a ty, rozuměj rodič a dítě, jsme přece jeden systém, ne dvě oddělené jednotky. A ve společném systému se nikdy nic neděje odděleně.

Když se dítě sekne, může to bezpochyby znamenat spoustu věcí na jeho straně. Může být unavené, přetažené, může ho naštvat něco, co neovlivníme, může být beraní nátura po dědečkovi…

Ale VŽDYCKY se seklo v našem SPOLEČNÉM systému.

Co se nám to ve společném systému děje, že se takhle seká a nás to štve? – je ta otázka, která nám pomůže najít řešení. Ptát se donekonečna: proboha, co s ním?? nijak nepomáhá. (Protože pak pořád jen řešíme to nezbedné dítě, a nevidíme na sebe.)

Neexistuje jednoduchá odpověď. Ale existuje jednoduchá cesta, jak ji najít

Co se nám to ve společném systému děje, že se takhle seká a nás to štve?

Odpověď hledejme u dětí. Mají nultý smysl, pamatujete? Jsou ještě napojené na život i na nás a na celý náš společný systém. Ale neodpovídají na otázky jako:

No tak, co je zas?
Můžeš mi vysvětlit, proč tohle děláš?
Proč to děláš prosim tě!?
Co by ti pomohlo, abys neprudil a udělal to, co chci já?

Tyhle otázky jsou totiž příliš jednostranné. Je z nich cítit: ten problém jsi ty, tak mi TĚ laskavě pomoz vyřešit. A to dětem nedává ve společném systému žádný smysl. (Proto na ně nefungují ani respektující otázky – když mají tenhle podtext.)

Ale jakou otázkou z nich tu odpověď vydolujeme??

Beeee...

Všimli jste si, jak jsme zaseklý na otázkách? Která je ta správná? Jak mu to mám říct, aby…

… abych sklapnul a poslechnul? To myslíš vážně, mami? Říkalas parťáci. Co to na mě zas zkoušíš? A ještě tomu říkáš domluvit se? Hele, jsem malej, ale nejsem hloupej. Co je tvůj cíl?

Vždycky nás prokouknou, děťátka.

Tak víte, co? Zahoďme na chvíli otázky a zkusme:

Sebrat odvahu a zastavit svůj plán, když se seknou

Pár sekund si k nim sednout na bobek. Nabídnout blízkost dřív, než cokoli řekneme. Spojit se spolu. Potkat se očima. Chvíli v nich číst.

A pak možná uslyšet tajnou zprávu o tom...

… že děti tlačím na výlet, když se mi tam samotné vůbec nechce (v mém případě).
… že jsem se nezastavila, ani nepamatuju.
… nebo že už ani nevím, jak voní stromy, protože to není v denním plánu.
… že pořád běžím někam do cíle a zapomínám žít TEĎ.

Prober se, mámo, táto, vážně to takhle chceš? Tohle je tvůj život, ten krysí závod? Hm, blbý, tak počkej, já něco vymyslím… Co když se seknu? Zastavíš?

Nezkoušejte na děti Nevýchovu

Vždycky když si vzpomenu na ten náš nedokonalý výlet, který skončil řáděním na ledovce, mám na jazyku ještě jednu věc. Původně jsem ji chtěla napsat jen rodičům do kurzu, ale říkám si, když už jsem ji tu nakousla, třeba se hodí i vám.

Víte, kde chybí život, tam vás ani ta dokonalá Nevýchova nevytrhne. Není totiž dokonalá. Je živá. Jenže my rodiče jsme někde uvnitř tak trochu umřeli. Nechceme život, chceme umělou dokonalost (elektrický krb s umělým ohněm, umělý nehty bez jediný chybičky… umělý děti by tam nebyly?). Dokonalost líp vypadá. A je bezpečnější. Od života člověk neví, co má čekat…

Jo, je pro nás těžké pustit si život do života. Zvlášť ve výchově.

Protože život znamená, že naše plány občas selžou. Že na místě, kde jsme chtěli anglický trávník, nám vykvete pampeliška. Že tam, kde to nejmíň potřebujeme, se nám dítě sekne. Že nenajdeme způsob, jak ho zlomit. A nezbyde nám, než přestat remcat, dřepnout si k němu do písku nebo do sněhu a konečně mu nabídnout blízkost.

Bez ní to nejde.

Nezkoušejte na dítě Nevýchovu, jestli nejste ochotní jít k němu blíž a podívat se i na sebe jeho očima. Vezmete si z ní pak jenom kousek po povrchu. Budete reprodukovat parťácké věty. Budete říkat, že to je sice všechno hezký, ale v praxi to nejde. A bude vás štvát, že vám to nefunguje.

Ono to nefunguje NA MĚ, mami, tati. Jen SE MNOU. Musíš se se mnou spojit, jestli chceš skutečnou změnu. Jsme jeden systém, víš?

Jak vypadá blízkost, když se povede

„A víš, co mám na tobě nejradši, mami?“ řekla mi po našem (ne)povedeném výletě starší dcera. „Že jsi takovej exot. Promiň, víš, jak to myslim. Nevyměnila bych tě ani za ajfon.“

Můžete dostat od dnešních dětí větší poctu? :)

Mám radost (děkuju vám, holky moje). A naději.

V Nevýchově je nás totiž takových „exotů“ víc. Rodiče z kurzu, promiňte prosím :), víte, jak to myslím <3. Vaše příběhy jsou pro mě pořád velká inspirace. Díky, že ji s námi posíláte dál. Díky za vaše odhodlání vracet život do života.

Díky, že jste se odvážili k dětem blíž

Partner je ze změn nadšen. Nejen ze změn u dětí, ale hlavně i u mě. Byla jsem už unavená z věčného mluvení a zodpovědnosti, jednala jsem pod afektem a potřebovala mít všechny věci na 100 % a podle sebe. Teď dávám rodině víc prostoru a důvěry. Atmosféra u nás doma se zklidnila. Nevýchova pro mě znamená: možnost žít spolu, důvěřovat si a propojit naše světy v jeden celek.

- Kateřina Koutníková

Stále som hľadala niečo, čo mi dá ten nadhľad nad každodenným kolotočom, rutinou, čo mi pomôže užívať si tu a teraz. A Nevýchova mi skutočne pomohla. Vážim si viac svojich detí, som viac vďačná za svojho manžela a to mi dáva pokoj a práve ten nadhľad, tú schopnosť robiť jednu vec za druhou a nestresovať sa tým, čo ešte všetko treba urobiť a prečo nemám čas na kreatívne veci alebo na porozprávanie sa s deťmi. Teraz si už zrazu nachádzam čas na to ísť von, keď svieti slnko, a nie „až keď bude hotové“ to či ono. Ďakujem.

- Tatiana

S potěšením oznamuji, že i mně se podařilo ze svého „policajtského“ přístupu přecvaknout na ten „nevýchovný“. A to po šesti týdnech. Přišlo to jaksi samo, trvá to už pět dní a jsem moc ráda, že se tak stalo. Pokud je to sen, tak si přeji nikdy se neprobudit. Věřím, že už pro mě neexistuje cesty zpět, jak jsem to dělala dřív. Již v průběhu kurzu se dostavovaly malé úspěchy, ale teď cítím, že jsem to chtěla urvat silou. Teď to jde tak nějak samo. Klima v rodině se zlepšilo, děti jsou spokojené, dokonce i okolí je jakési vstřícnější.

A, světe, div se, dokonce se těším na „krizové situace“ a na to, jak je budu řešit. Z toho bych se před šesti týdny hroutila, byla bezradná, uchylovala se k násilí... Děkuji, že existuje tento kurz. Děkuji, že jste mi otevřeli oči a mysl.

- Jana Hejná

Tak ať se vám to taky podaří <3

P.S. Jestli vám tenhle článek dává smysl, náš kurz je tu i pro vás. Zkuste ho. Pomůže vám na každou těžkou situaci s dětmi najít odpověď. V sobě a u dětí.

Mrknout do kurzu

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Článek pro vás napsala Hanka Havrilcová

Neviditelný spolutvůrce kurzů Nevýchovy. Vystudovala učitelství, vzdělávání dospělých, a učila děti od školky po maturitu, dospělé i kolegy učitele. Dneska se učí od svých dvou dcer. Mámou se stala po třicítce. Pak ji překvapila nemoc. Měsíce uzdravování s 3letým prckem po boku změnily od základů její pohled na výchovu.
V Nevýchově sedí a píše, a co píše, to sedí :)