Když se dítě sekne
a respektující přístupy selhávají: Co s ním?

Jen ještě maličkost, než začnete číst. Zapomeňte prosím na chvíli všechno, co si o vychovávání dětí myslíte, a čtěte mezi řádky. Nejde tu o pokažený výlet, kterým to celé začalo, ale o citlivou věc, na niž ve výchově tak často zapomínáme: Být spolu.

Připraveni?
Tak jo, vyrážíme :)

Celé to začalo asi takhle:

Zaseklé děti a máma na prášky

To je tak, když máte s dětmi celý den volna a chcete si ho pořádně užít. Takže balím, chystám, vymýšlím… jde se na výlet. A bude parádní, to si pište!

Jenže sotva ujdeme pár metrů, ozve se:

„Mami, já mám hlad.“
Tak jo. Vybalujeme křupky a jablíčko.
„Mě boolej nohy,“ ozve se vzápětí druhý hlásek „sednem si tady?“

„Tady ještě ne, nejdřív kousek ujdem, co říkáš?“ nadšeně navrhuju. Ten parádní výlet si nenecháme zkazit.
„Hm,“ povídá.
Beru to jako souhlas.
„Já si chci taky sednout,“ pípne ta mladší.

„Hele, tak co kdybysme si zpívaly?“ neopouští mě optimismus.
„Skákal pes přes oves,“ chytne se okamžitě mladší dcerka.
Ale místo další sloky řekne: „Mamii, pejska taky boolej nohy.“

Z čeho?? Vždyť jsme ještě nic neušly.

„Mami, to je fakt vopruz,“ pronese otráveně ta starší.
„Já nejdu,“ mladší se nečekaně sekne a sedne si do sněhu.

Co je??
No dobře, asi mají nějakou nepohodu. Nesprdnu je, přece nejsem policajt. (Jen malá vysvětlivka: Policajt je jeden ze 3 typů rodičů, pokud je ještě neznáte. Víc o nich mluvíme tady v rodičovském seriálu.)

Ale zpátky na výlet.
Děti jsou zpruzelé. Nechtějí jít. Takže se ptám:

„A co byste potřebovaly, abysme mohly ťapat a užít si to?“
Známá Nevýchovná otázka. Zdánlivě plná respektu. Jenže něco vám řeknu. Když se použije tupě, bez respektu k situaci, nebude vám fungovat.

„Tak co byste potřebovaly?“

„Nic. Já nechci ťapat.“
„Já taky ne.“

Uff.

Pomalu cítím, jak se mi žene krev do hlavy

Chci být trpělivá. Chci být laskavá. Chci s nimi hledat řešení… Ale normálně mě to štve. NECHCI poslouchat, že NECHCETE. Já si to chci krucinál s váma užít. Tak proč jste zaseklý a nejdete?

Nahlas nic neřeknu.
Přemýšlím.
Dýchám..
A cuká mi oko.

„Hele, a co bys potřebovala ty, mami, abysme nikam nemusely a normálně jsme si to užily?“

Podpásovka.
Stojím a nevím.
(Aha, takhle taky děti občas stojí a nevědí. Už se jim nedivím. Já teď fakt nevím, nic nevymyslím, jsem plná emocí. Moc nechybí a kopala bych nožičkama kolem sebe, že chci a chci a chciii!)

Děti vidí, že se mnou není řeč. Vůbec mě teď nepřemlouvají, nevymýšlí, nenavrhujou (s respektem k situaci). Nechápu to. Někdy jsou o tolik moudřejší než já.

Najednou bác! a výlet v háji

Ta starší se najednou zničehonic zatočí dokola a upadne do sněhu.

„Jauvajs! Moje noha! To bolí, mami,“ skuhrá, „nemůžu jít.“

Neeee! To je zlej sen, tenhle výlet. Chci si to s nima užít! Ale copak to jde?? Já se tady snažím, chystám, dělám pro ně první poslední, fakt se je snažím chápat, navrhuju… a jim je to jedno! S nima to fakt nejde. Možná všechny ostatní děti jsou v pohodě, ale ty moje jsou prostě jiný, netvrďte mi, že se s nima dá domluvit, žádná domluva na ně nefunguje! …

Znáte tyhle myšlenky?
Ne, máte pravdu, nejsou vůbec respektující.
Jsou to jen myšlenky umanutého „dítěte“, které si vzalo do hlavy, že bude po jeho. Život bude dokonalej, plány budou vycházet, výlety se vydaří, děti budou sluníčka a…

… a zatímco tu skřípu zubama, děti mě vrací do života

„Mami, to je boží! Zkus to taky!“ volají na mě za chvilku. A chechtají se.

Cože?
Zírám na ně a nechápu.
Začaly se klouzat po zadku po ledovce, na které před chvílí ta starší upadla – souběžně s cestou tu totiž z kopce vede zamrzlá strouha. Obě v ní teď dřepí a kloužou se. A mají radost, jako když zrovna zazvonil Ježíšek.

„Mamiii, sklouzni se. Je to parádní, fakt.“

Nemůžu. Ještě pořád jsem naštvaná.
(Jo, vím, už jsem velká. Měla bych „se uklidnit“. Ale někdy to vážně nejde lusknutím prstu – vzdát se svého naštvání. Taky to znáte? A taky to občas chcete po dětech? Aby se laskavě okamžitě uklidnily?
Ach jo, proč po nich chceme schopnosti zenových mistrů, když sami máme problém se honem přešaltovat a hodit do pohody, nevíte?)

Jo, stojím tu naštvaná a je mi to líto.
Co vlastně?

Že se sekly a zkazily výlet? Že mě to stálo tolik úsilí a můj plán nevyšel? Že takhle to přece nejde!? Že nebudu skákat, jak pískáte? Já jsem tady rodič! Navíc respektující rodič! A mám plán. Jdeme na výlet. Musíme najít řešení, jak by to šlo!

A přes všechny ty tlaky v hlavě nevidím, že vy už jste ho našly, holky moje. Jenže je jiný, než jsem si nalajnovala (a to se těžko připouští).

Mamiii, nepruď!

Volají na mě.
No tak teda jo, vy malý potvory. Sedám na ledovku.

„Dobrý, co?“ smějou se a jsou celý od sněhu.

Dobrý?? Výlet naprd, plán v troskách, výchova v háji, kalhoty mokrý…

Ale jo, fakt dobrý. Takhle jsem naposledy jezdila po zadku u nás před barákem na haldě, co nám ji udělal táta, aby bylo kde sáňkovat. Fakt prča. Kolik je to let? Pětatřicet?

„Bacha, jeduuuu!“ volám na holky a zkouším to po břiše. Jako tenkrát, když mi bylo pět nebo šest a vážně nešlo o nic jinýho, než si to užít. Přestala jsem řešit mokrý kalhoty, rozhořely se mi tváře a... „Bacha, jeduuu!“… ucítila jsem, že něco povolilo. Naštvané mámě klesnul adrenalin a na chvíli se jí do žil vrátila zapomenutá dětská radost.

„Už si to užíváš, mami?“

otočila se na mě starší dcera.
„Jo.“
„My taky. Tak je to dobrý, ne? Chtěla sis to spolu užít přece. Byl to tvůj cíl?“

Tou otázkou mě zaskočila.

Popravdě?
Nebyl. Nebyl to můj cíl. Teda ještě před chvílí jsem trvala na tom, že jo. Ale vy jste mě dobře prokoukly, děťátka. Dneska jsem chtěla být dokonalá máma dokonalých dětí. A měla jsem za cíl splnit plán.

Jenomže děti nejsou dokonalé. Naštěstí :) Jsou živé. Což nám rodičům bohužel občas nezapadá do plánu. Vzali jsme si do hlavy, že žádný nedokonalý život nám dokonalé plány nepokazí. Všimli jste si? Jak ve stovkách mikrosituací za den zahodíme dětskou pozvánku k životu?

Chcete další příklad?
Tak třeba:

Taky běžíte ráno do školky, a když chce vaše dítě utrhnout pampelišku, první, co vám naskočí – pozor! umažeš se? A hned potom – teď ne, nemáme čas!

Pravda. Nemáme. Jenomže pak nestačíme uslyšet: „Ta je pro tebe, mami.“ A usmát se na sebe pro hezčí ráno.

Kolik by to stálo času? Pět deset sekund? Jenomže plán velí – ničím se nezdržovat, rychle do auta. Proč nám ten zatracenej život připletl do cesty pampelišku??

Možná jen proto, abychom se na 5 sekund zastavili a potkali se očima.

Zabijeme to zase větou „netrhej to, ať nejsi jak čuně, než dojdem do školky!“, nebo si konečně všimneme? Že když zarytě jedeme svůj rodičovský plán, nestíháme být spolu?

Možná bychom pak ani nemuseli tolikrát do dinoparku a do aquaparku a do ZOOparku, kdybychom byli o trochu víc spolu v těch nejobyčejnějších situacích. Vždyť co to člověka stojí úsilí a peněz!, aby dětem dopřál hezký výlet, a oni si toho kolikrát ani pořádně neváží… bla bla bla.

No jo, ale jak my si vážíme pampelišky pro mámu?

No nic, to jsem trochu odbočila. Zpátky na výlet

kterým to celé začalo. A který mi moje děti, viděno jednostranně, totálně pokazily. Nejspíš proto, že ten prevít život už se nemohl dívat, co zase vymýšlím.

Víte, upřímně, ani mně se ten den nechtělo na výlet, když jsem si sáhla do sebe a uvědomila si svoje skutečný přání. Chtěla jsem se válet a bezstarostně si s dětmi užít den. Děti to asi vycítily. A chtěly to samý, klídek a užít si mámu. Jenže správná máma, když si udělá s dětmi celý den volna... znáte to… přece se tu nebudeme jen tak bezcílně poflakovat!

Moje přání se zrealizovalo dokonale, dlouho jsem se takhle bezstarostně nevyválela :)

Ale víte, klidně jsem tu situaci mohla celou zabít (jako s tou pampeliškou). Moc nechybělo.

Stačilo děti trochu výchovně přitlačit nebo nenápadně Nevýchovně ukecat (s respektem, samozřejmě!), a došly jsme vzorně až do cíle. Kde bych si udělala čárku za dokonalou mámu.

O kolik radosti bych ale přišla.
O kolik života TEĎ a TADY.
O kolik spojenectví.

Které pak někdy marně očekáváme od dětí, když chceme, aby s námi táhly za jeden provaz – a ony si jedou to svoje. No jo no. Jako my. Učí se od nás rychle, háďátka naše učenlivý :)

Malá odbočka o dětech: Neoblafneme je. Cítí nás

Jasně, když se seknou, je to nepříjemný. Potřebujeme zrealizovat své plány, zařídit tisíc věcí, být někde načas, nemůžeme pořád řešit nějaký jejich nálady…

Víte, všechno je to pravda. Bohužel někdy krutě slepá. S tímhle nastavením si totiž nejde všimnout, že nálada dětí někdy jen dokonale odráží situaci.

Na rozdíl od nás totiž ještě mají nultý smysl. Smysl pro život.

Tuším, že moc dobře cítí, když jsme mimo mísu a život nám utíká mezi prsty. A reagují na to. Někdy tím, že se zaseknou. Jako by volaly: Zastav se, mámo, táto, jsi mimo, nevidíš, neslyšíš. Pomáhám ti to vidět. I když riskuju tvoje naštvání.

Poslouchejte chvíli

Ale uznávám, je to zatraceně těžký – uslyšet v dětském záseku volání k životu. A nechtít ho honem zpacifikovat. Zvlášť, když někam musíme. Čert vem výlet, tam je to jedno, ale v práci nás nikdo neomluví, ve školce nám zavřou, autobus nepočká…

Ale pamatujete na pampelišku? Možná někdy stačí pár sekund, abychom se spolu potkali.

Třeba jako se to stalo v příběhu, o který se podělila jedna z maminek v Nevýchovném kurzu:

Jenomže když si těch pár sekund nikdy nedovolíme, nezjistíme to. Budeme sice v cíli včas, ale cestou zašlápneme život, který se nám plete pod nohy. Přijdeme třeba o vločku pro štěstí. A nakonec možná i o svůj skutečný cíl.

Ono se nám to někdy už děje, maminky a tátové. Rozmělňujeme svůj skutečný cíl ve stovkách mikrosituací za den.

Všichni jsme si přece na začátku přáli mít se svými dětmi krásný vztah. Chtěli jsme si je užívat. Mít se spolu fajn. To byl přece náš cíl.

I když jasně, cíl jsme tomu tenkrát asi neříkali :) Ale přáli jsme si to z celého srdce. Nebo ne?

No a teď? Teď je pořád popoháníme, přemlouváme, štelujeme… aby nám to nekazily. Copak to jde, mít se s ním fajn, když nedělá, co po něm chceme? Copak to jde, užívat si ho, když má ty svoje nálady a záseky? Copak to jde, mít spolu krásný vztah, když na něj musíme křičet?

Copak to s ním jde??

Já vím, teď trochu přeháním.
A máte pravdu, někdy to fakt nejde. Nejde být pořád sluníčka. Život je život a nemůžeme ho osekat jen na krásné okamžiky. To bychom nakonec byli úplně stejně mimo mísu.

Jenomže koukněte na to. Jak pořád hledáme mouchy na straně dítěte. Ono to s ním nejde. On je takovej a makovej. Ono je to s ním těžký. Ono to na něj nefunguje. Ona je paličatá, vzteklá, zaseklá… Uááá! ... A kde jsi v tom ty, mámo, táto? Ty nic, ty muzikant?

Já a ty, rozuměj rodič a dítě, jsme přece jeden společný systém, i když dvě jedinečné bytosti. A ve společném systému se věci nedějí jen tak odděleně.

Jistě, když se dítě sekne, může to nepochybně znamenat spoustu věcí na jeho straně. Může být unavené, přetažené, může ho naštvat něco, co neovlivníme, může být beraní nátura po dědečkovi… Nebo to může být souhra toho všeho. A ne vždycky to dokážeme rozklíčovat.

Ale vždycky se můžeme zvídavě ptát:
„Co se nám to ve společném systému děje, že se to dítě seká a nás to štve?“

A ne že by odpověď musela být jednoduchá :)
Ale cítíte?
Najednou jsme tam taky. A ne jen to „nezbedné dítě“.

No a pak klidně můžeme začít hledat u sebe

I když se přiznám, že někdy se mi vůůbec nechce. Nechce se mi vidět vzteklou, přetaženou mámu. Nebo urvanou holku, co se celý den honí a pak je akorát na všechny protivná.

Ne, nebojte, není to tak vždycky. Ale jo – i tohle jsem někdy já.
(Ruku na srdce, vy nikdy?)

Takže holt… začít hledat u sebe. Naštěstí děti nám s tím pomůžou. Mají přece ještě nultý smysl, pamatujete? Smysl pro život. Umí důmyslně kazit plány :) A možná nás umí tím životem i znovu nakazit. Když se necháme.

Tak co kdybychom to zkusili? Až se zas příště seknou:

Sebrat odvahu a zastavit svůj plán

Třeba jen na chvilku. Pár sekund si k nim sednout na bobek. Nabídnout blízkost dřív, než cokoli řekneme. Spojit se spolu. Potkat se očima. Chvíli v nich číst.

A pak možná uslyšet tajnou zprávu o tom...

… že děti tlačím na výlet, když se mi tam samotné vůbec nechce (v mém případě).
… že jsem se nezastavila, ani nepamatuju.
… nebo že už ani nevím, jak voní stromy, protože to není v denním plánu.
… že pořád běžím někam do cíle a zapomínám žít TEĎ.

Prober se, mámo, táto, vážně to takhle chceš? Tohle je tvůj život, ten krysí závod? Hm, blbý, tak počkej, já něco vymyslím… Co když se seknu? Zastavíš?

Je pro nás těžké pustit si život do života. Co?

Protože život znamená, že naše plány občas selžou. Že na místě, kde jsme chtěli anglický trávník, nám vykvete pampeliška. Že tam, kde to nejmíň potřebujeme, se nám dítě sekne. Že nenajdeme způsob, jak ho zlomit. A nezbyde nám, než přestat remcat, dřepnout si k němu do písku nebo do sněhu a nabídnout blízkost.

Bez ní to nejde – došlo mi znova tam na ledovce, s promáčeným zadkem a tvářemi od sněhu.

A ne že by nebylo dobré mít cíle

a nechat děti, ať taky někdy zaberou a dojdou až na kopec. I tohle potřebují v životě poznat a nemůžeme z nich udělat neschopná cukrátka. To je jasný.

Ale tenhle náš výlet byl o něčem jiném. Cítíte?

Nemá totiž žádný smysl zkoušet na dítě respektující výchovu, nebo Nevýchovu, dokud nejsme ochotní jít k němu blíž. (A zblízka se kouknout i sami na sebe.)

Bez toho jdeme pořád jen po povrchu. A můžeme dokola říkat respektující věty. Pokládat respektující otázky. Opakovat si moudra z Nevýchovy. A pak se zlobit, že „na moje dítě to nefunguje“.

Máš pravdu, mami, tati. Ono to nefunguje NA MĚ. Jen SE MNOU, víš. Tak to pojď zkusit. Až ti zas pokazím plány třeba. Spojit se spolu. Potkat se očima. Chvíli v nich číst… Já vím, že tě to prudí. Promiň. Ale zkusíme to? Co myslíš? 

P.S. Jestli s tím chceš pomoct, koukni taky na Nevýchovný kurz.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: