Pláč

Ked Petko (3,5 r) place, chapem, ze si potrebuje poplakat

Mne tiez nevadi, ked Petko (3,5 r) place, lebo chapem, ze si vtedy potrebuje poplakat a beriem to ako take cistenie dusicky. Nikdy ho neutisujem „uz neplac, ved sa ti nic nestalo“.

Casto ma pri placi ale odmieta, nechce sa pritulit, ani pofukat (ak place, ze si ublizil), a ked place, lebo sa jeduje, tak na mna obcas este aj zautoci, ale uz som sa naucila, ze nema zmysel brblat mu do toho a popisovat, on proste potrebuje, aby som vtedy pockala a nezavadzala.

Poviem mu, ze ked si potrebuje poplakat, nech si poplace, ja som tu a ked bude chciet, moze potom prist za mnou. Vzdy pride a chce ist na ruky, alebo sa pomojka. Do minuty je potom ako vymeneny, po tej velkej drame ani stopy.

Veronika

6 7

Syn se do školky těší. Už nepláče a nevzteká se

Ráda bych se s vámi podělila o malý zázrak. Můj syn začal chodit do školky, už večer plakal, že tam nechce, každé ráno provázely ohromné záchvaty vzteku a ve školce plakal. Já pak šla ze školky a brečela taky. On se celé dopoledne trápil ve školce a já také. Bylo to hotové peklo. Pak to život zařídil jinak a my se přestěhovali. Zůstali jsme spolu zase sami, ale je nám tak mnohem líp.

Teď v pondělí nastupoval do nové školky. Před třemi týdny jsme začali s kurzem nevýchovy a zlepšilo se hodně věcí. Kubík nastoupil do školky v naprosté pohodě. Nepláče, nevzteká se. Dokonce se tam těší.

Našla si ho tam holčička Míša ujala se ho a školkou ho provází. Nehnou se od sebe, vodí se za ručičku, dělají vše společně a Kubík o ní pořád mluví. Moc jim přejí, aby se jim zrodilo přátelství na celý život. Dnes ráno mě Kubík budil a říká " Mami, vstávej musíme jít do školky" Pro nás je to úplný zázrak. Není nic úžasnějšího pro mámu než zdravé a šťastné dítě. Nevýchovo děkuji. Jen nevím co s ním budu dělat o víkendu, protože bude chtít jít do školky

Hodně si povídáme, ptá se mě když nerozumí mému chování nebo chování okolí. Jako proč se třeba někteří rodiče zlobí na děti a křičí. " Mamí, proč ta paní kříčí ?" nebo " Mamí, ty jsi smutná, proč? " A nejradši mám otázku při odchodu ze školky : " Mamí, už máš korunky? " ( že on chodí do školky a já do práce) .

Od začátku kurzu Nevýchovy se hodně zlepšila komunikace mezi námi i mezi okolím. Ale ta školka je zázrak. Chci vám všem říct, pokud se teď něco nedaří, vydržte, nedejte se a hlavně věřte dětem, protože pak budete opravdu koukat jak jsou rozumní a jak nám pomohou spoustu věcí vyřešit a přirozeně najdou řešení ve kterém nám oběma je dobře.

Jitka Škorpilová

56 57

Odběr krve s dcerkou. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Pavlína

56 57

Syn byl stále nespokojený, často plakal… Teď je z něj veselý kluk a skvělý brácha

Než jsem přišla do Nevýchovy, cítila jsem se na hranici toho, kam se řítil můj vztah k dětem, tedy hlavně ke staršímu synovi. Říkala jsem tomu stavu, že se neumím naladit na vlastní dítě, nerozumím mu a to jak jsme jiní, mě hrozně vyčerpává, protože zvládat jeho projevy negativních emocí je už nad moje síly. Syn byl stále nespokojený, od miminka do 3 let věku často plakal, kňoural, visel u nohy a nikdy nebyl spokojený. Nedokázala jsem to nijak zlomit.

Díky Nevýchově se z mého syna stal veselý kluk, vnímavý pomocník a skvělý brácha a můj úžasný kamarád.

Mnohé z toho, co jsem dělala už nedělám. Přestala jsem syna motivovat k činnostem, které jsem měla pocit, že by už měl zvládnout, že by se mu líbily, že by ocenil atd., které jen vedly k synovým obavám, strachu a nevoli, přestala jsem tlačit, pokud něco nechce. Místo toho jsem zavřela pusu, otevřela oči a nechala jej konečně žít spolu s ujištěním, že jsem vedle něj, kdyby mě potřeboval. Můj syn se po 3 letech dokáže zabavit sám a pro mě začal NOVÝ život.

Synovi (původně tichému smutnému klukovi) roste sebevědomí. Umí si říct o věci i ve chvíli, kdy na mé straně probíhá nával vzteku. Začal se smát, zpívat si na záchodě a radovat se mnohem víc, než dřív. Ohromně miluje svou mladší sestru. Když je pozoruju a oni o tom nevědí, dokážou si spolu vyčistit zuby, obléci se i obout, hrát si na kde co…a to je jim 1,5 a 3 1/4 roku.

Cítím se motivovaná pracovat na sobě, vztazích v rodině a životě vůbec. Jistá v mateřských kramflecích a odhodlaná je bránit. A nadšená z toho, že můžu své nádherné děti pozorovat v jejich světě a nebát se už, že beze mě to dopadne vždy jen hůř. Cítím, že žiju.

Aneta R., děti 1,5 a 3 1/4 roku

26 27

V klidu jsme s dcerkou počkali na maminku. Dřív by křičela na celé kolo

Tak se to povedlo. Dnes ráno jsem vstal, umyl se. Probudil manželku, protože se chtěla v klidu vysprchovat. A během jejího sprchování slyším z pokojíčku šrumec. Jdu tam a tam dcerka (Mája 2,5r) sedí v postýlce a říká „Tati. Máma není?“

Sedl jsem si k ní a říkám: „Maminka se koupe. Nechtěla tě budit, ani Josífka.“ (6m). „Aha.“ „Uvidíš, že až přijde, že se bude usmívat. Protože ta sprcha jí dělá stejnou radost jako tobě. A taky na hlavě bude mít ručník. Stejně jako ty máš župánek s kachničkou.“ „A­ha.“

A lehli jsme si spolu do postýlky a v klidu čekali na maminku. A kde je ten zádrhel? Nikde. A v tom je ta změna. Před pár měsíci by křičela na celé kolo „Táta ne. Máma, máma…“ Ten den začal tak nádherně.

Filip Novotný

43 44

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

8 9

První byla od narození uplakaná. Díky Nevýchově se máme skvěle a s druhým nám to klape od 1. dne

Jinak díky za Nevýchovu, naše první holčička byla od narození uplakaná, Nevýchovu jsem objevila v jejích 3m a kurzem prošla když jí byl asi rok a máme se spolu skvěle, samozřejmě někdy se to nepovede, ale co se nám teď narodil syn, je úplně jiný a to se snažím věnovat hlavně dceři, takže mi přijde, že na něj nemám tolik času, ale už od porodnice dodržuji „buď s ním, mluv s ním“ a klape nám to od prvního dne, pláče velmi málo a přijde mi, že hlavně potom co nedodržím slovo, je to úžasné :)

Kateřina Válková

48 49

Dcerka bola uplakana a vobec nam to nefungovalo. Zmena zacala ked sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy…

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Katarína

6 7

Odsávání soplíků bylo u nás doslova šílené. Už to zvládáme

Odsávání soplíků bývalo u nás doslova šílené a plné slz z obou stran. AHA: Rýma už se u nás nerovná stres (z mé strany) a pláč (Ríša 18m). Aneb vše jde:

Když jsem konečně potlačila svoje předsudky (pro mě velká dřina), že Ríša při odsávání soplíků prostě bude brečet, protože je to nepříjemné, že je moc malý, nejde se domluvit, nebude určitě spolupracovat, musím mu držet ruce, jinak odsávání nezvládneme, a bla bla – v mojí hlavě – už to zvládáme, Nevýchovo, a to díky tobě, děkujeme :)  

Lucie Řeřuchová

44 45

Nevýchova mi pomohla pochopit pláč mojí dcerky

I ta myšlenka, že pláč přejde je úžasná!
To je asi jedna z věcí, ve které mi nevýchova nejvíc pomohla. Dřív jsem byla z každé naší hysterické scény (starší 4 r dcerka je opravdu hooodně emotivní a zároveň strašný introvert) úplně rozhozená, zkazilo mi to náladu, dokonce jsem si říkala, že ji takhle nemůžu mít už ráda (a bohužel jsem jí tím i argumentovala a říkala jí to, ve dvou letech!).

A nevýchova mi pomohla pochopit, že je to momentální nastavení, způsob, jak něco říct mě nebo okolí, není to nic definitivního, vyjádření negativního vztahu ke mě nebo okolí, za pět minut bude po všem a pokud to vyřešíme v pohodě, nikdo si na to už ani nevzpomene (naopak, když z toho udělám scénu ještě já, máme opravdu zkažený den a do budoucna narušený vztah).

Kamila Hladíková

49 50

Dřív dcera používala křik nebo pláč, teď sama hledá a navrhuje řešení…

Mám radost. Dřív, když čtyřletá dcera něco chtěla, používala křik nebo pláč. Teď je vše jinak. Sama od sebe si řekne, co a jak potřebuje. Hledá a navrhuje řešení…
Dnes propásla večeři. Přišla za mnou a povídá: „Mami, jak bychom to mohly udělat? Já jsem chtěla být na večeři hezky učesaná…“ Holky si hrály na kadeřnictví..

Martina

6 7

S dcerkou jsme zvládly pláč i usínání v postýlce

Musíme se vám s Anežkou (12 m) pochlubit, jak nám to začíná jít. V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou kdy Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo). Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní.

Před 14 dny ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat a celý den se jen ploužila. Před týdnem jsem řekla dost a že Any musí zase usínat sama.

Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje a většinou do 20 min spí.

A v pokoji se opravdu bála – zjistili jsme totiž, že má panickou hrůzu z much, tak na tom teď pracujeme.

Veronika

51 52

Bola som pokojna, s nou a cakala som, kym si dcerka tu svoju terapiu dokoncila…

Terapia placom – zdielam pozitivny zazitok :)

Vcera som Lucku (3r) vyzdvihovala zo skolky a dozvedela sa, ze sa jej vobec nepodarilo zaspat. Inokedy spava 1,5 az 2 hodiny. Rozmyslala som, ci ma teda zmysel ist s nou na kupalisko, ked bolo jasne, ze bude unavena a ktovie ako to zvladne. Sli sme. Ovesana taskami zatvaram auto ked pocujem „ja chcem este vybrat kocik“ (detsky). Predstavila som si, ako si to cestou tam alebo naspat s tlacenim kocika rozmysli a ja uz nebudem mat tretiu ruku, aby som jej ho odniesla.

Normalne by som na takuto nevinnu poziadavku zareagovala kladne, tentokrat som sa vsak (po sto rokoch) rozhodla povedat svojmu dietatu Nie. Nasledovalo to, co bezne takmer vobec nezazivame, lebo toto dieta takmer nikdy neplace. A tak spustila rev.

Hlava sklonena, cestou k pokladniam rev. Pri pokladniach stale rev. Zacalo mi byt luto ludi okolo, ktori ten rev pocuvali. Inak to so mnou neurobilo nic. Pytala som sa malej, ci sa chce pritulit, nechcela, len rev, lebo ona chcela ten kocik. Presli sme par metrov uz dnu a ja som sa zacala (nahlas) vazne zamyslat nad tym, ci bol dobry napad ist na to kupalisko. Navrhovala som malej, ze si mozeme ist domov pospat, ked je unavena… no ona len ten rev.

Presli sme k trezoru a ona chcela otvorit skrinku, stale placuc. Odvtedy mi bola v naruci a ja som teda zblizka pocuvala ten jej rev. Opisovala situaciu, chapala ako sa citi, pytala sa jej, ze ked pojdeme po ten kocik, ci uz bude stastna a vesela… zacala vraviet, ze chce cosi ine. Tento rev poculi desiatky ludi na kupalisku a ja som sa napokon Lucke prihovarala slovami, ze mne ten jej plac fakt nevadi, ale ti ludia okolo, co ho musia pocuvat, tym to asi nie je prijemne.

Cupela som pri nej. Bola som s nou a nechala som ju plakat. Ked doplakala svoju poslednu slzu, milo sa na mna usmiala, povedala, ze chce ist so mnou cikat a chce ma drzat za ruku, lebo my sme kamaratky :) Vybozkavala som ju so slovami, ci uz ma „doplakane“, ci sa teraz uz pojdeme kupat, a ona si veselo poskalovala, ze ano, a este si do toho zacala aj spievat. Cela ta scenka mohla trvat nieco cez 20 minut.

Lucka bola (zjavne) unavena, potrebovala plakat a ja som ju nechala, neprerusovala, nevyhrazala sa jej, nech okamzite prestane, nech uz konecne prestane, necitila som sa trapne, ze zrovna „moje dieta“ takto pred vsetkymi reve. Nehnevala som sa na nu. Bola som pokojna, pri nej, cakala som, kym si tu svoju terapiu dokoncila a vysledkom bolo stastne a vesele dieta, ktore si potom uzilo kupanie na kupalisku :)

Zuzana F.

6 7

Když od dcery odcházím, je to bez pláče

Ještě sem musím postnou mě velké DÍKY, Nevychova mi otevřela oči i srdce a jsem neskutečně pyšná na svoji dceru.
Když od ni odcházím, tak je to bez pláče, řekne mi čau čau, zavře dveře a běží za babickou. Neskutečný 😍

Míša Vrabcová

40 41

Dřív jsem nenechala děti (4m) za žádnou cenu plakat. Výsledkem byly ještě větší scény…

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4 měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno. Děti jsem při každém zaknourani brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad, apod.

V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vycerpana, bezradná…

Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jakoby čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala prebalovat. Koho by to nenastvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plinku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále😉. Díky moc za nakopnutí.

Petra Nováčková

44 45

V tu chvíli přestal brečet a kopat do podlahy…

Nejsem tady dlouho, asi týden, nicméně mi nestačí podělit se o dnešní zážitek „jen“ s manželem.

Ríša má rok a 4 měsíce. Když dojde k situaci, že není zcela po jeho, začíná se vztekat.

Dnes jsem ho nesla v náručí přes kuchyň do pokojíčku. U mikrovlnky se začal natahovat po čudlících. Mě v tu samou chvíli bodlo u lopatky a i přes to, že mám krční límec jsem cítila, že ho neudržím. Postavila jsem ho na podlahu se slovy: „Ríšo, vím, že ses chtěl podívat na mikrovlnku, ale už tě neudržím.“ Začal se po mě sápat a nadskakoval na místě. Vzápětí se položil na podlahu a začal o ni bouchat pěstmi.

Svezla jsem se podél linky na podlahu a posadila se vedle něj. Chvili jsem mlčela a pak jsem mu řekla, že vím, že se chtěl podívat na mikrovlnku, ale že teď jsem nemocná a neudržím ho tak dlouho jako tatínek a že mě zrovna moc bodlo v zádech a nechtěla jsem ho pustit na podlahu. V tu chvíli úplě přestal brečet, bouchat a kopat do podlahy.

Vstal a svými nejistými krůčky docupital ke mě, objal mě a dal mi pusu. Připadá mi, že ve tváři a v očích měl napsáno: „Promiň mami, nechci, ať tě něco bolí. Mám tě rád.“ Tak jsme tam tak chvíli v objetí sedeli a pak jsme si šli hrát do pokojíčku. 

Byl to neuvěřitelný pocit vidět v něm všechny ty emoce. :-)

Eliška a Richard Čermákovi

4 5

Dcerka (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče

Povzbuzení pro ty, kteří jsou v Nevýchově krátce nebo si zrovna zoufají:

Po půlroce v Nevýchově moje dcerka (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče, např. dneska se rozbrečela, když v čase, kdy mohla být puštěná pohádka (kterou sama chtěla), si nakonec hrála a já už pak s pohádkou nesouhlasila. V breku pak chtěla ještě mlíčko, což jsem ale v tu chvíli neměla sílu. A tak plakala a do toho mi říká „já pláču, protože jsem chtěla pohádku a mlíčko a jsem teď smutná a zklamaná“.

Odpovídám, že to chápu, a že jestli chce obejmout a vyplakat se u mě. Přišla, schoulila se, za 10 sekund si stoupla, prohlásila, že chce osušit slzičky a pokračovaly jsme dál ve večerních rituálech stím, že příště se zkusíme lépe domluvit, jak ten podvečer zorganizovat.

A co je na tom ještě skvělé? Že já zůstávám v takových chvílích klidná, a i když se pláč třeba protáhne, nepotřebuji pro sebe zajistit, aby neplakala, abych to rychle ukončila. Jsem s ní, případně nabídnu oporu, aby své emoce prožila, ale už nemám potřebu je prožívat za ní. A v tom jsem zase pyšná na sebe!

Eliška, dcera 3 roky

23 24

Chlapi nepláčou! Jak jsem pochopil, o čem je Nevýchova

Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout, navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku. Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dceru, modrookou princeznu: „Ještě jednou a uvidíš!“ Pláč zesílil. Řekl jsem si v duchu: „Ať to spolu zvládnou.“ A v tom jsem se rozplakal.

Já nechtěl, to samo. Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli. Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: „Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu.“ Ona už si najde svou cestu. Vám pak napíšu, co se dělo dál. Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!

Libor

40 41

Jízda v autě s miminkem – tentokrát ji neproplakal

Také jsem hned nevychovu zkusila na jízdu v autě. Vysvětlila jsem synovi 3,5 měsíce, že když pláče a ja řídím auto jsem nervózní z toho, že mu nemůžu pomoct a tak se nemůžu ani soustředit na jízdu poprosila jsem ho zda mi s tím pomůže.

Po cestě dlouhé 40 minut jen párkrát zaplakal a šlo vidět jak se snaží až mi to vehnalo slzy do očí. Jen chci dodat, že naše jízda autem byla vždy proplakaná. Cestu na zpět zvládl ještě lépe dokazal už usnout.

To je naše zkušenost za tři dny a jsem o dost klidnější a více si věřím jako maminka svého úžasného chlapečka MILUJI HO☺.

Markéta Bobovská, 22 let, syn Mikuláš 4 měsíce

7 8