Pláč

V klidu jsme s dcerkou počkali na maminku. Dřív by křičela na celé kolo

Tak se to povedlo. Dnes ráno jsem vstal, umyl se. Probudil manželku, protože se chtěla v klidu vysprchovat. A během jejího sprchování slyším z pokojíčku šrumec. Jdu tam a tam dcerka (Mája 2,5r) sedí v postýlce a říká „Tati. Máma není?“

Sedl jsem si k ní a říkám: „Maminka se koupe. Nechtěla tě budit, ani Josífka.“ (6m). „Aha.“ „Uvidíš, že až přijde, že se bude usmívat. Protože ta sprcha jí dělá stejnou radost jako tobě. A taky na hlavě bude mít ručník. Stejně jako ty máš župánek s kachničkou.“ „A­ha.“

A lehli jsme si spolu do postýlky a v klidu čekali na maminku. A kde je ten zádrhel? Nikde. A v tom je ta změna. Před pár měsíci by křičela na celé kolo „Táta ne. Máma, máma…“ Ten den začal tak nádherně.

Filip Novotný

43 44

Druhé miminko. S Nevýchovou je to úplně jiné. Klape nám to od prvního dne

Díky za Nevýchovu, naše první holčička byla od narození uplakaná, Nevýchovu jsem objevila v jejích 3m a kurzem prošla, když jí byl asi rok. A máme se spolu skvěle. Samozřejmě někdy se to nepovede, ale co se nám teď narodil syn, je úplně jiný. A to se snažím věnovat hlavně dceři, takže mi přijde, že na něj nemám tolik času.

Ale už od porodnice dodržuji „buď s ním, mluv s ním“ a klape nám to od prvního dne. Pláče velmi málo a přijde mi, že hlavně potom, co nedodržím slovo. Je to úžasné :)

Kateřina Válková

48 49

Syn byl stále nespokojený, často plakal… Teď je z něj veselý kluk a skvělý brácha

Než jsem přišla do Nevýchovy, cítila jsem se na hranici toho, kam se řítil můj vztah k dětem, tedy hlavně ke staršímu synovi. Říkala jsem tomu stavu, že se neumím naladit na vlastní dítě, nerozumím mu a to jak jsme jiní, mě hrozně vyčerpává, protože zvládat jeho projevy negativních emocí je už nad moje síly. Syn byl stále nespokojený, od miminka do 3 let věku často plakal, kňoural, visel u nohy a nikdy nebyl spokojený. Nedokázala jsem to nijak zlomit.

Díky Nevýchově se z mého syna stal veselý kluk, vnímavý pomocník a skvělý brácha a můj úžasný kamarád.

Mnohé z toho, co jsem dělala už nedělám. Přestala jsem syna motivovat k činnostem, které jsem měla pocit, že by už měl zvládnout, že by se mu líbily, že by ocenil atd., které jen vedly k synovým obavám, strachu a nevoli, přestala jsem tlačit, pokud něco nechce. Místo toho jsem zavřela pusu, otevřela oči a nechala jej konečně žít spolu s ujištěním, že jsem vedle něj, kdyby mě potřeboval. Můj syn se po 3 letech dokáže zabavit sám a pro mě začal NOVÝ život.

Synovi (původně tichému smutnému klukovi) roste sebevědomí. Umí si říct o věci i ve chvíli, kdy na mé straně probíhá nával vzteku. Začal se smát, zpívat si na záchodě a radovat se mnohem víc, než dřív. Ohromně miluje svou mladší sestru. Když je pozoruju a oni o tom nevědí, dokážou si spolu vyčistit zuby, obléci se i obout, hrát si na kde co…a to je jim 1,5 a 3 1/4 roku.

Cítím se motivovaná pracovat na sobě, vztazích v rodině a životě vůbec. Jistá v mateřských kramflecích a odhodlaná je bránit. A nadšená z toho, že můžu své nádherné děti pozorovat v jejich světě a nebát se už, že beze mě to dopadne vždy jen hůř. Cítím, že žiju.

Aneta R., děti 1,5 a 3 1/4 roku

26 27

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

8 9

Odsávání soplíků bylo u nás doslova šílené. Už to zvládáme

Odsávání soplíků bývalo u nás doslova šílené a plné slz z obou stran. AHA: Rýma už se u nás nerovná stres (z mé strany) a pláč (Ríša 18m). Aneb vše jde:

Když jsem konečně potlačila svoje předsudky (pro mě velká dřina), že Ríša při odsávání soplíků prostě bude brečet, protože je to nepříjemné, že je moc malý, nejde se domluvit, nebude určitě spolupracovat, musím mu držet ruce, jinak odsávání nezvládneme, a bla bla – v mojí hlavě – už to zvládáme, Nevýchovo, a to díky tobě, děkujeme :)  

Lucie Řeřuchová

44 45

Nevýchova mi pomohla pochopit dcerky pláč

I ta myšlenka, že pláč přejde, je úžasná! To je asi jedna z věcí, ve které mi Nevýchova nejvíc pomohla. Dřív jsem byla z každé naší hysterické scény úplně rozhozená, zkazilo mi to náladu (starší, 4r dcerka je opravdu hooodně emotivní a zároveň strašný introvert). Dokonce jsem si říkala, že ji takhle nemůžu mít už ráda (a bohužel jsem jí tím i argumentovala a říkala jí to, ve dvou letech!).

A Nevýchova mi pomohla pochopit, že je to momentální nastavení, způsob, jak něco říct mně nebo okolí. Není to nic definitivního, vyjádření negativního vztahu ke mně nebo okolí. Za pět minut bude po všem, a pokud to vyřešíme v pohodě, nikdo si na to už ani nevzpomene.

(Naopak, když z toho udělám scénu ještě já, máme opravdu zkažený den a do budoucna narušený vztah.)

Kamila Hladíková

49 50

Zvládli jsme usínání. Teď usne sama

V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám, a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any (12m) jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou když Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo).

Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní. Před 14 dny si ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat, a celý den jsem se jen ploužila.

Před týdnem jsem řekla dost, a že Any musí zase usínat sama. Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče, ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje, a většinou do 20 min. spí.

Veronika, dcera Anežka

51 52

Bola som pokojna, s nou a cakala som, kym si dcerka tu svoju terapiu dokoncila…

Terapia placom – zdielam pozitivny zazitok :)

Vcera som Lucku (3r) vyzdvihovala zo skolky a dozvedela sa, ze sa jej vobec nepodarilo zaspat. Inokedy spava 1,5 az 2 hodiny. Rozmyslala som, ci ma teda zmysel ist s nou na kupalisko, ked bolo jasne, ze bude unavena a ktovie ako to zvladne. Sli sme. Ovesana taskami zatvaram auto ked pocujem „ja chcem este vybrat kocik“ (detsky). Predstavila som si, ako si to cestou tam alebo naspat s tlacenim kocika rozmysli a ja uz nebudem mat tretiu ruku, aby som jej ho odniesla.

Normalne by som na takuto nevinnu poziadavku zareagovala kladne, tentokrat som sa vsak (po sto rokoch) rozhodla povedat svojmu dietatu Nie. Nasledovalo to, co bezne takmer vobec nezazivame, lebo toto dieta takmer nikdy neplace. A tak spustila rev.

Hlava sklonena, cestou k pokladniam rev. Pri pokladniach stale rev. Zacalo mi byt luto ludi okolo, ktori ten rev pocuvali. Inak to so mnou neurobilo nic. Pytala som sa malej, ci sa chce pritulit, nechcela, len rev, lebo ona chcela ten kocik. Presli sme par metrov uz dnu a ja som sa zacala (nahlas) vazne zamyslat nad tym, ci bol dobry napad ist na to kupalisko. Navrhovala som malej, ze si mozeme ist domov pospat, ked je unavena… no ona len ten rev.

Presli sme k trezoru a ona chcela otvorit skrinku, stale placuc. Odvtedy mi bola v naruci a ja som teda zblizka pocuvala ten jej rev. Opisovala situaciu, chapala ako sa citi, pytala sa jej, ze ked pojdeme po ten kocik, ci uz bude stastna a vesela… zacala vraviet, ze chce cosi ine. Tento rev poculi desiatky ludi na kupalisku a ja som sa napokon Lucke prihovarala slovami, ze mne ten jej plac fakt nevadi, ale ti ludia okolo, co ho musia pocuvat, tym to asi nie je prijemne.

Cupela som pri nej. Bola som s nou a nechala som ju plakat. Ked doplakala svoju poslednu slzu, milo sa na mna usmiala, povedala, ze chce ist so mnou cikat a chce ma drzat za ruku, lebo my sme kamaratky :) Vybozkavala som ju so slovami, ci uz ma „doplakane“, ci sa teraz uz pojdeme kupat, a ona si veselo poskalovala, ze ano, a este si do toho zacala aj spievat. Cela ta scenka mohla trvat nieco cez 20 minut.

Lucka bola (zjavne) unavena, potrebovala plakat a ja som ju nechala, neprerusovala, nevyhrazala sa jej, nech okamzite prestane, nech uz konecne prestane, necitila som sa trapne, ze zrovna „moje dieta“ takto pred vsetkymi reve. Nehnevala som sa na nu. Bola som pokojna, pri nej, cakala som, kym si tu svoju terapiu dokoncila a vysledkom bolo stastne a vesele dieta, ktore si potom uzilo kupanie na kupalisku :)

Zuzana F.

6 7

Když od dcerky odcházím, je to bez pláče

Nevýchova mi otevřela oči i srdce a jsem neskutečně pyšná na svoji dceru. Když od ní odcházím, tak je to bez pláče, řekne mi čau čau, zavře dveře a běží za babičkou. Neskutečný.

Míša Vrabcová

40 41

Byla jsem vyčerpaná. Teď nám to s holčičkami (4m) funguje

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno.

Děti jsem při každém zakňourání brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad apod. V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. 

Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vyčerpaná, bezradná. Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jako by čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala přebalovat. Koho by to nenaštvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plínku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále. Díky moc za nakopnutí.

Petra Nováčková

44 45

V tu chvíli přestal brečet a kopat do podlahy…

Nejsem tady dlouho, asi týden, nicméně mi nestačí podělit se o dnešní zážitek „jen“ s manželem.

Ríša má rok a 4 měsíce. Když dojde k situaci, že není zcela po jeho, začíná se vztekat.

Dnes jsem ho nesla v náručí přes kuchyň do pokojíčku. U mikrovlnky se začal natahovat po čudlících. Mě v tu samou chvíli bodlo u lopatky a i přes to, že mám krční límec jsem cítila, že ho neudržím. Postavila jsem ho na podlahu se slovy: „Ríšo, vím, že ses chtěl podívat na mikrovlnku, ale už tě neudržím.“ Začal se po mě sápat a nadskakoval na místě. Vzápětí se položil na podlahu a začal o ni bouchat pěstmi.

Svezla jsem se podél linky na podlahu a posadila se vedle něj. Chvili jsem mlčela a pak jsem mu řekla, že vím, že se chtěl podívat na mikrovlnku, ale že teď jsem nemocná a neudržím ho tak dlouho jako tatínek a že mě zrovna moc bodlo v zádech a nechtěla jsem ho pustit na podlahu. V tu chvíli úplě přestal brečet, bouchat a kopat do podlahy.

Vstal a svými nejistými krůčky docupital ke mě, objal mě a dal mi pusu. Připadá mi, že ve tváři a v očích měl napsáno: „Promiň mami, nechci, ať tě něco bolí. Mám tě rád.“ Tak jsme tam tak chvíli v objetí sedeli a pak jsme si šli hrát do pokojíčku. 

Byl to neuvěřitelný pocit vidět v něm všechny ty emoce. :-)

Eliška a Richard Čermákovi

4 5

Dcera (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče

Povzbuzení pro ty, kteří jsou v Nevýchově krátce nebo si zrovna zoufají: Po půlroce v Nevýchově moje dcera (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče, např. dneska se rozbrečela, když v čase, kdy mohla být puštěná pohádka (kterou sama chtěla), si nakonec hrála a já už pak s pohádkou nesouhlasila. V breku pak chtěla ještě mlíčko, což jsem ale v tu chvíli neměla sílu.

A tak plakala a do toho mi říká „já pláču, protože jsem chtěla pohádku a mlíčko a jsem teď smutná a zklamaná“. Odpovídám, že to chápu, a že jestli chce obejmout a vyplakat se u mě. Přišla, schoulila se, za 10 sekund si stoupla, prohlásila, že chce osušit slzičky, a pokračovaly jsme dál ve večerních rituálech s tím, že příště se zkusíme lépe domluvit, jak ten podvečer zorganizovat.

A co je na tom ještě skvělé? Že já zůstávám v takových chvílích klidná, a i když se pláč třeba protáhne, nepotřebuji pro sebe zajistit, aby neplakala, abych to rychle ukončila. Jsem s ní, případně nabídnu oporu, aby své emoce prožila, ale už nemám potřebu je prožívat za ni. A v tom jsem zase pyšná na sebe!

Eliška, dcera 3 roky

23 24

Chlapi nepláčou! Jak jsem pochopil, o čem je Nevýchova

Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout, navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku. Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dceru, modrookou princeznu: „Ještě jednou, a uvidíš!“ Pláč zesílil. Řekl jsem si v duchu: „Ať to spolu zvládnou.“ A v tom jsem se rozplakal.

Já nechtěl, to samo. Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli. Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: „Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu.“ Ona už si najde svou cestu.

Vám pak napíšu, co se dělo dál. Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!

Libor

40 41