Tak se to povedlo. Dnes ráno jsem vstal, umyl se. Probudil manželku, protože se chtěla v klidu vysprchovat. A během jejího sprchování slyším z pokojíčku šrumec. Jdu tam a tam dcerka (Mája 2,5r) sedí v postýlce a říká „Tati. Máma není?“

Sedl jsem si k ní a říkám: „Maminka se koupe. Nechtěla tě budit, ani Josífka.“ (6m). „Aha.“ „Uvidíš, že až přijde, že se bude usmívat. Protože ta sprcha jí dělá stejnou radost jako tobě. A taky na hlavě bude mít ručník. Stejně jako ty máš župánek s kachničkou.“ „A­ha.“

A lehli jsme si spolu do postýlky a v klidu čekali na maminku. A kde je ten zádrhel? Nikde. A v tom je ta změna. Před pár měsíci by křičela na celé kolo „Táta ne. Máma, máma…“ Ten den začal tak nádherně.

Díky za Nevýchovu, naše první holčička byla od narození uplakaná, Nevýchovu jsem objevila v jejích 3m a kurzem prošla, když jí byl asi rok. A máme se spolu skvěle. Samozřejmě někdy se to nepovede, ale co se nám teď narodil syn, je úplně jiný. A to se snažím věnovat hlavně dceři, takže mi přijde, že na něj nemám tolik času.

Ale už od porodnice dodržuji „buď s ním, mluv s ním“ a klape nám to od prvního dne. Pláče velmi málo a přijde mi, že hlavně potom, co nedodržím slovo. Je to úžasné :)

Než jsem přišla do Nevýchovy, cítila jsem se na hranici toho, kam se řítil můj vztah k dětem, tedy hlavně ke staršímu synovi. Říkala jsem tomu stavu, že se neumím naladit na vlastní dítě, nerozumím mu a to, jak jsme jiní, mě hrozně vyčerpává, protože zvládat jeho projevy negativních emocí je už nad moje síly. Syn byl stále nespokojený, od miminka do 3 let věku často plakal, kňoural, visel u nohy a nikdy nebyl spokojený. Nedokázala jsem to nijak zlomit.

Díky Nevýchově se z mého syna stal veselý kluk, vnímavý pomocník a skvělý brácha a můj úžasný kamarád. Mnohé z toho, co jsem dělala, už nedělám. Přestala jsem syna motivovat k činnostem, které jsem měla pocit, že by už měl zvládnout, že by se mu líbily, že by ocenil atd., které jen vedly k synovým obavám, strachu a nevoli, přestala jsem tlačit, pokud něco nechce. Místo toho jsem zavřela pusu, otevřela oči a nechala jej konečně žít spolu s ujištěním, že jsem vedle něj, kdyby mě potřeboval.

Můj syn se po 3 letech dokáže zabavit sám a pro mě začal NOVÝ život. Synovi (původně tichému smutnému klukovi) roste sebevědomí. Umí si říct o věci i ve chvíli, kdy na mé straně probíhá nával vzteku. Začal se smát, zpívat si na záchodě a radovat se mnohem víc než dřív.

Ohromně miluje svou mladší sestru. Když je pozoruju a oni o tom nevědí, dokážou si spolu vyčistit zuby, obléci se i obout, hrát si na kde co… a to je jim 1,5 a 3 1/4 roku. Cítím se motivovaná pracovat na sobě, vztazích v rodině a životě vůbec. Jistá v mateřských kramflecích a odhodlaná je bránit. A nadšená z toho, že můžu své nádherné děti pozorovat v jejich světě a nebát se už, že beze mě to dopadne vždy jen hůř. Cítím, že žiju.

Odsávání soplíků bývalo u nás doslova šílené a plné slz z obou stran. AHA: Rýma už se u nás nerovná stres (z mé strany) a pláč (Ríša 18m). Aneb vše jde:

Když jsem konečně potlačila svoje předsudky (pro mě velká dřina), že Ríša při odsávání soplíků prostě bude brečet, protože je to nepříjemné, že je moc malý, nejde se domluvit, nebude určitě spolupracovat, musím mu držet ruce, jinak odsávání nezvládneme, a bla bla – v mojí hlavě – už to zvládáme, Nevýchovo, a to díky tobě, děkujeme :)  

I ta myšlenka, že pláč přejde, je úžasná! To je asi jedna z věcí, ve které mi Nevýchova nejvíc pomohla. Dřív jsem byla z každé naší hysterické scény úplně rozhozená, zkazilo mi to náladu (starší, 4r dcerka je opravdu hooodně emotivní a zároveň strašný introvert). Dokonce jsem si říkala, že ji takhle nemůžu mít už ráda (a bohužel jsem jí tím i argumentovala a říkala jí to, ve dvou letech!).

A Nevýchova mi pomohla pochopit, že je to momentální nastavení, způsob, jak něco říct mně nebo okolí. Není to nic definitivního, vyjádření negativního vztahu ke mně nebo okolí. Za pět minut bude po všem, a pokud to vyřešíme v pohodě, nikdo si na to už ani nevzpomene.

(Naopak, když z toho udělám scénu ještě já, máme opravdu zkažený den a do budoucna narušený vztah.)

V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám, a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any (12m) jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou když Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo).

Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní. Před 14 dny si ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat, a celý den jsem se jen ploužila.

Před týdnem jsem řekla dost, a že Any musí zase usínat sama. Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče, ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje, a většinou do 20 min. spí.

Nevýchova mi otevřela oči i srdce a jsem neskutečně pyšná na svoji dceru. Když od ní odcházím, tak je to bez pláče, řekne mi čau čau, zavře dveře a běží za babičkou. Neskutečný.

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno.

Děti jsem při každém zakňourání brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad apod. V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. 

Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vyčerpaná, bezradná. Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jako by čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala přebalovat. Koho by to nenaštvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plínku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále. Díky moc za nakopnutí.

Povzbuzení pro ty, kteří jsou v Nevýchově krátce nebo si zrovna zoufají: Po půlroce v Nevýchově moje dcera (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče, např. dneska se rozbrečela, když v čase, kdy mohla být puštěná pohádka (kterou sama chtěla), si nakonec hrála a já už pak s pohádkou nesouhlasila. V breku pak chtěla ještě mlíčko, což jsem ale v tu chvíli neměla sílu.

A tak plakala a do toho mi říká „já pláču, protože jsem chtěla pohádku a mlíčko a jsem teď smutná a zklamaná“. Odpovídám, že to chápu, a že jestli chce obejmout a vyplakat se u mě. Přišla, schoulila se, za 10 sekund si stoupla, prohlásila, že chce osušit slzičky, a pokračovaly jsme dál ve večerních rituálech s tím, že příště se zkusíme lépe domluvit, jak ten podvečer zorganizovat.

A co je na tom ještě skvělé? Že já zůstávám v takových chvílích klidná, a i když se pláč třeba protáhne, nepotřebuji pro sebe zajistit, aby neplakala, abych to rychle ukončila. Jsem s ní, případně nabídnu oporu, aby své emoce prožila, ale už nemám potřebu je prožívat za ni. A v tom jsem zase pyšná na sebe!

Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout, navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku. Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dceru, modrookou princeznu: „Ještě jednou, a uvidíš!“ Pláč zesílil. Řekl jsem si v duchu: „Ať to spolu zvládnou.“ A v tom jsem se rozplakal. Já nechtěl, to samo. Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli. Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: „Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu.“ Ona už si najde svou cestu. Vám pak napíšu, co se dělo dál. Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!