Odběr krve s dcerkou. Jde to i bez dramat a zalehávání dítěte
Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy
lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit
už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a
i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…
Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla
jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu
bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal
střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at
ji celou zalehne.
Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra
rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu
přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…
V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au
,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala,
křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já
to vydržím,nechci abys mě držel…
Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem
naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to
vydržet samotnou..
Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí
i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní
někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo
jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem,
že jí věřím a že to nebude potřeba…
Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se
na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti,
že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo
na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…
Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se
nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za
chvíli byl odběr hotový, vydržela to…
Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem
nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to
vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je
pro ně jednoduší přikázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že
chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se
i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani
já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se
zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..
Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na
sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.