Děvčata (Terča 5 a Barča 4) mi přišla říct, že by si chtěly hrát na počítači Lego duplo. Já říkám: „Teď je počítač volný a je váš, je na vás, jak se domluvíte mezi sebou, abyste byly obě spokojené.“ Jdu jako pozorovatel něco uklidit do pracovny a slyším, jak Barča říká:

„Já budu hrát první a ty druhá.“ Terče se to nelíbí a říká: „Já chci hrát taky první.“ Normálně bych se do toho vložila, ale v hlavě se ozve Katka z videa: „Dostaly zodpovědnost!!!“ Tak jak, aby z toho nebyla hádka? Vložila jsem se do toho, ne jako soudce, ale jako průvodce. Popisuji situaci: „Je jeden počítač, vy jste dvě a každá chce hrát první. Jak to vyřešit, abyste byly obě spokojené?“

Nějakou dobu je ticho (mé srdíčko plesá, protože holky alespoň přemýšlejí a hledají řešení ve svých hlavičkách). Po chvíli Terča říká: „Baru, mám nápad. Já si zatím půjdu postavit něco z lega a ty si zahraješ tu hru. Až bude počítač volný, půjdu na něj já. Souhlasíš?“ Barča: „Dobře.“

Podívají se na mě (čekají pochvalu? co teď?). Zmůžu se jen na otázku: „Dohodnuto?“ Obě kývnou hlavou. A je to! Super, zvládly jsme vyřešit první problém.

Máme syna Vojtíška (2,5 roku). Zhruba od jeho dvou let jsme začali bojovat s jeho chováním vůči jiným dětem. Ze začátku je kousal, potom štípal, postupně „jen“ šťouchal. Schválně si vybral nejmenší dítě v herně a prostě ho jen šikanoval.

Nevěděla jsem, co s tím, nic nezabíralo. Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek, kousnutí, nic nezabíralo. Začala jsem kvůli tomu se i vyhýbat místům s dětmi, moc jsem se styděla za jeho chování a pohledy matek jsem nemohla dál snášet.

Zhruba od Nového roku s tím postupně přestával a jen děti strkal a bral jim hračky. Vím, že tím asi děti dokazují něco, co nedovedou říct, ale Vojta od dvou let mluví plynule a má velikou slovní zásobu. Leden až březen bylo období nemocí (zánět středouší, laryngitida) a my byli nuceni být doma. To je pro nás celkem těžké, jsme zvyklí mít každý den nějaký plán. Já navíc čekám druhého chlapečka každým dnem a zvládat péči o malého začalo být víc a víc vyčerpávající.

Vyústilo to v to, že jsme na sebe celé dny jen křičeli, on mi dělal jeden naschvál za druhým, šíleně zlobil, dělal scény, vztekal se, hystericky plakal, nedalo se s ním vůbec na ničem domluvit, nic ho nebavilo. Já jsem byla na pokraji totálního zhroucení. Dokonce až tak, že jsem se ráno po probuzení netěšila na den s ním a nebylo mi s ním vůbec dobře. Dokonce jsem vůči němu měla nenávistné pocity.

Začali jsme se s manželem bát, že nám přeroste přes hlavu, a nevěděli jsme, jak dál. Byl pro nás teroristou a trýznitelem. A navíc i náš vztah s manželem začal hodně skřípat, protože to napětí pak ústilo do četných hádek a podrážděných nálad.

Napůjčovala jsem si nějaké knihy o výchově, ale byla jsem z nich jen zmatená. V každé se píše něco jiného a navíc já jsem přes den neměla čas vše dopodrobna studovat. A večer už celá unavená lehám do postele. Potom mi kamarádka poslala odkaz na Nevýchovu. Zpočátku jsem se rozmýšlela kvůli financím, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme.

Nečekala jsem zázraky, ale hodně jsem souhlasila s hlavní myšlenkou kurzu. Já sama jsem byla podobně vedena, měla jsem skvělé dětství, neznám fyzické tresty a téměř vše mi s mamkou a s tátou klapalo a klape dodnes. Když jsem je ale žádala o radu, byli celkem bezradní. Prý jsem se nikdy takhle nechovala, ani já, ani můj bratr.

Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu. Nechci to zakřiknout, ale není den, kdyby mě Vojta něčím nepřekvapil, a to vážně mile. Téměř vymizely každodenní unavující činnosti s oblékáním, čištěním zubů atd. Někdy nám nefunguje domluva, protože pokaždé neví, s jakým má přijít řešením, je na to ještě asi malinký. Po mojí nabídce se ale většinou domluvíme. Začala jsem nechávat většinu věcí na něm, a on po nabytí zodpovědnosti ty úkoly dělá rád a navíc hlásí, že to udělal sám, a má z toho obrovskou radost.

Například hodně jsme bojovali s příchodem domů, nikdy se mu nechtělo a většinou se potom vzteky válel na zemi. Protože jsme už nevěděli, co dělat, tak jsme ho domů prostě přinesli. Teď je to tak, že si řekneme předem, jak to bude, např.: „Vojtí, potřebuju jít už teď domů vařit oběd“ – a on to pochopí. A když se mu hodně nechce, loudá se za mnou a já vidím, že by ještě něco chtěl, poslední dobou s tím přijde i sám. Řekne mi: „Maminko, já se ještě chvilinku pohoupu a půjdu domů.“ A ono to funguje.

Dříve to bylo na sto příkazů bez efektu. Nyní jen řekneme, např. že je večer a půjdeme se koupat. Necháme ho dodělat si svoji rozdělanou hru a za chvilku je vysvlečený, vyčuraný a připravený u vany. Takových případů a příběhů bych Vám mohla popsat stovky, ale jen v kostce.

Jsme neuvěřitelně šťastní, že kurzem procházíme. Velmi nám pomohl a obohatil nás. Náš vztah se synem se obratem změnil a my ho bezmezně milujeme, až si říkáme, že už to víc nejde. A on nám to úžasně vrací. Je nám všem moc dobře. Samozřejmě jsou dny, kdy to není úplně ideální, ale pořád nemůže být vše růžové.

Je až neuvěřitelné, že na tak jednoduchých principech to může všechno klapat. A pro mě je pak největší odměnou to, že mi můj malý syn řekne: „Mami, já tě mám moc rád.“ A manžel, který mi před dvěma dny poděkoval za to, že jsem kurz objednala a snažím se věci měnit, vidí ty výsledky a snaží se na tom pracovat se mnou.

Děkuji, že jste. Myslím, že by se o Vás už mělo dozvídat v porodnici.

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje … nepřestává mě to udivovat.

Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty …

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „já bych chtěl na chvíli tvojí lopatičku, můžu si jí půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si jí zkusmo vzal a koukal co ona, když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli jí přines zpět a říká jí: „děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“.

Díky moc!

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“ 

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Vyřešili jsme náš velký „problém“ s autosedačkou, zjistila jsem, že vše, co dělá, má svůj důvod a hodně zapracovala sama na sobě, takže se i já cítím mnohem líp. Děkuji Nevýchově!!! Bez ní by nám nebylo spolu tak fajn

Půjdu s kůži na trh a přiznám se, že jsem byla asi největší odpůrce Nevýchovy. Z úvodních videí jsem měla dobrý pocit, ale nic tak převratného, co by člověk, co zhltal knížky o respektující výchově (RABR, Elaine Mazlish a Adele Faber, Montessori…) už někdy neslyšel. Tudíž jsem nabyla dojmu, že Nevýchova je něco à la tyto knížky, jen dražší…

A pak jsem se přistihla u jednoho článku (myslím, že autorka Hanka Havrilcová), u kterého bylo něco ve smyslu… „no ale jestli vám to funguje, proč to tu vlastně čtete?“. A to bylo ono.

Měla jsem znalosti, ale nedokázala jsem je žít, všechno to bylo nějaký škrobený a umělý a ve vyhrocené situaci policajt jak vyšitý. Děti mě štvaly drobnostmi, hlukem, přišlo mi, že když neposlechnou hned, tak nemám autoritu. Známí mi říkali, že je to dobrý, ale já to prostě necítila jako dobrý.

A tak jsem se rozhodla, že tu Nevýchovu teda zkusím… ​O pět měsíců později… dostávám ohromný množství pusinek, děti mi říkají, jak mě mají rády… Muž si chválí Nevýchovu, kopíruje ji ode mě a říká mi, že jsem skvělá máma a jak je za to vděčnej. Já jsem spokojená maminka, a když někdy slyším svoje „stará já“ na pískovištích a v čekárně u doktora a v autobuse z úst jiných maminek, vidím, jaký máme za sebou pokrok. Dokonce jsem šla do práce bez výčitek, že budu horší máma, a co se nestalo… dcera školku miluje, syn chodí už taky rád a já jsem spokojená maminka.

Když se objeví chvilky nepohody, zvládáme je po chvíli vykomunikovat a omluvit se. A syn (4 roky) s dcerou (2.5 let) si spolu začali skvěle hrát. On jí pomáhá se spoustou věcí, ona jemu taky. Říkají věci jako: „kolik času potřebuješ na hru, než mi tohle půjčíš?“ a „můžu si půjčit tuhle Tvoji věc?“, „já si to představuju jinak, tak co navrhuješ?“

Dokonce i u paní doktorky nás opakovaně chválí, že na našich dětech by mohli natáčet videa „jak se chovat u doktora“. Zlepšil se vztah s babičkou a mojí maminkou a maminkou mého muže.

Děti našich kamarádů a naši kamarádi se ptají, čím to je, že si děti v pohodě domluví čas, kdy si hračky vymění, nastaví čas na budíku a pak si ji bez problémů předají…bez jediného zásahu ode mě. ​A z odpůrce Nevýchovy se stal nadšený propagátor. ​Nevýchovo, DÍKY!!!

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D
Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.
Já: No, to asi jo.
Máma: A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?
Já: No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.

Máma: A jak se jako naučí půjčovat věci?
Já: No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.
Máma: A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?
Já: No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.
Máma: No, protože se to dělá. Půjčuje se.

Já: No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.

Máma: Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.

Já: Mami, medaile Tobě :D 

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Máme dva syny, Matýse (3r) a Danýse (1,5r). Matýs sedí v obýváku na zemi a sám si hraje. Povídá si u toho a přehrává si scénku – svůj imaginární rozhovor s Danýsem. Znovu si tak prožívá příhodu, která se jim půl hodiny předtím úplně nepovedla a byl křik:

M: Danýsi, já chci tohle auto.
D: Neeee!
M: Joo, Danýýýsi, já chci tohle auto!!
D: Neeee!
M: Prosím tě, Danýsi, můžu si půjčit tohle auto?
D: Tak já si s nim ještě chvíli pohraju a pak ti ho půjčím, jo?
M: Jo. …
D: Tak už. Tady ho máš.
M: Děkuju :) 

… aneb s dohodou jde všechno líp :) Dojemná chvíle – už je to tady! <3

V prvom rade Vám chcem poďakovať, že ste vytvorili tento kurz. Je naozaj skvelý a som rada, že nielen moja sestra si ho urobila, ktorá mi Vás aj odporučila, ale že zisťujem, že aj moje kamarátky si ho urobili alebo ním práve prechádzajú. Mať okruh ľudí okolo seba, ktorí vychovávajú svoje deti podobne, je skvelé.

Dnes som si pozrela aj Váš webinár o „lakomých“ deťoch a milo ma potešilo, že môj prístup k zdieľaniu hračiek je „nevýchovný“. Nenútim dcérku, aby sa delila o hračky a uznávam jej pocity. Zároveň ju uisťujem, že ak im aj hračky požičia, tak jej ich iné deti vrátia späť. A skôr mám tendenciu poučovať iné mamy, otcov o nenútení detí zdieľať hračky. :-)

Vrátim sa ešte ku kurzu. Zážitkové audiá, v ktorých som sa „stala na chvíľu opäť dieťaťom“, boli úžasné. Bolo ťažké nevyroniť pri nich slzy. Zároveň sa po nich snažím vcítiť sa do pocitov svojej dcérky (má takmer 2,5 rokov) najmä v ťažkých situáciách.

No, najviac dôležitý mi ale prišiel posledný týždeň – ja, rodič. Najmä posledné audio o nepotláčaní svojich pocitov.

Ja som sa totiž sama sebe už venovala aj pred Nevýchovou, no stále som nerozumela mojím občasným výbuchom zlosti a až pri tomto poslednom audiu som si uvedomila, že vždy som sa ich snažila potlačiť, resp. som sa za ne veľmi hanbila… tak keď prišiel ďalší nával zlosti, tak som sa na chvíľu zavrela do kúpeľne, kde som ho nechala prehrmieť a čuduj sa svete, pomohlo to.

A naozaj tie výbuchy zlosti už nemajú takú intenzitu, keď sa za ne nebičujem a nepotláčam ich.

Samozrejme, ešte sa mám čo učiť a nie vždy mi to ide „nevýchovne“, no už sa viem pri tom zastaviť a uvedomiť si, kde som spravila chyby a v ďalších situáciách tie chyby neopakovať.

Takže ešte raz obrovská vďaka! Toto bola najlepšia investícia v mojom živote. :-)

Milí nevýchovní, ještě nejsem 100% nevýchovná máma, občas se objeví nějaké to učitelování, ale jako fakt se snažím, protože klukům to tak vyhovuje, vlastně nám všem to tak vyhovuje a já Nevýchovu žeru :) Daří nám docela od začátku, samozřejmě ne úplně vždy a všechno, ale mám spousty hezkých nevýchovných zážitků, ovšem s tím dnešním se opravdu musím podělit :)

Kluci (3 a 1,5) si hráli v pokojíčku. Já seděla v obýváku a četla, viděla jsem na ně. Starší se na mě otočil a zavolal: „Mami, co je?“ „Zase mě bolí to koleno, víš, Matoušku, ale není to nic hrozného.“ Maty se znovu starostlivě otočí: „Potřebuješ to zalepit?“ Usmála jsem se a říkám: „Ne, nepotřebuji, kámo, díky..“, a než jsem stihla ještě něco dodat, zeptá se: „A co bys potřebovala?“ „Chtěla bych teď asi chvilku sedět a číst si.“ „Oukej, kámo,“ odpověděl :) A pokračovali ve hře s bráškou.

Ze čtení mě po chvilce vyrušilo jakési dohadování. Pozoruji kluky, Matoušek míchá v misce dřevěnou zeleninu a Štěpánek se domáhá misky, chce také míchat. Maty říká: „No jo, chceš taky míchat, že? Jenže já tu misku teď strašně potřebuji.“ Štěpánek se stále domáhá misky a natahuje na pláč. „Štěpi, já ti tu misku přece půjčím, ale teď to fakt potřebuji domíchat.“ Mohla jsem jít a dát mu v kuchyni jinou a byl by klid, ale mě vážně zajímalo, jak to dopadne :)

Maty stál s miskou v ruce, Štěpík už po ní natahoval ruce a Maty říká: „Ale vždyť se přece můžeme domluvit, ale jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit… víš co, já mám nápad. Až budeš tu misku tak strašně moc potřebovat jako já teď, tak zaklepej na stůl a já ti půjčím, opravdu. Ještě přece nemáš nakoupenou zeleninu, tak si zajdi do obchodu, jo?“

Čekala jsem okamžité zaklepání na stůl, ale ono nic… Štěpík si připravil zeleninu, přitom si ještě stihl pohrát s traktorem a pak až se ozvalo ŤUK ŤUK… Matoušek dal Štěpánkovi misku a jeli dál… DÍKY, NEVÝCHOVO, za tak krásné okamžiky…

… naštěstí už máme za sebou tuhle Nevýchovnou lekci 😊 A naopak ponoukáme rodiče na hřištích, že to nevadí, ať si jejich miláček tu hračku nechá 😅 

Minule jedna matka na hřišti vzala bagr a přes řev svého syna, který ho půjčit prostě nechtěl, ho dala našemu Filipovi. Ten si ho vzal, otočil se na patě, šel k plačicímu chlapečkovi, dal mu ho zpět a pohladil ho po hlavě, aby už neplakal.

Já slzela štěstím, druhá matka koukala jak puk, kluci se rozloučili a šli jsme 😍😊😂 Pak, že Nevýchova nefunguje 🥳

Chtěla bych se podělit o úspěchy prvního týdne:

1. Když se se Šimonem (2 roky) snažím domluvit, vidím, že mě vnímá a přemýšlí nad tím, co mu říkám
   
2. často mě sám snaží uklidní tím, že mě pohladí po tváři a řekne „mami“
   
3. je ohromně samostatný a lépe dokáže dát najevo co chce
   
4. se vším mi chce pomáhat a společně si užíváme vaření a uklízení
   
5. dokáže se dohodnout s dětmi (když chce nějakou hračku, většinou ji vymění za jinou a nevytrhává ji ostatním z ruky)
   
6. poznám, kdy potřebuje jen obejmout a pomazlit a je nám spolu moc dobře
   
7. omezil vybíjení emocí štípáním a kousáním
   
8. umí dát najevo, kdy mě potřebuje u sebe a kdy si chce hrát sám
   
9. už se tolik nevzteká a čím víc mu nechám prostoru, tím víc v pohodě jsou pro mě dřív „hororové“ situace
   
10. někdy je pro mě těžké překonat vlastní zažité „policajtování“ a „učitelování“, ale celkově vnímám mezi námi zklidnění a větší porozumění a učím se nechat věci plynout a užívat si společný čas.

Dohoda mezi dětma mě dnes překvapila :)
3-letá dvojčata se tahala o jednu hračku a já jsem se odmítla do toho vměšovat s tím, že jim věřím, že to vyřeší sami.

Dohoda začala „já to chci, je moje“ na obou stranách a skončila tím, že si dcera řekla synovi o omluvu, ten pouze řekl „promiň“ a hračku hned od ní dobrovolně dostal. Jak prosté. Stačilo si říct o empatii a dostat ji.

I taková může být dohoda ;)

Na to, že se nám v Nevýchově celkem daří doma, jsem zvyklá..ale dnes se mi dostalo supr zážitku ve větším společenství:

Byli jsme s kamarádkou, jejím synkem Vojtou 2r a mou dcerkou Emilkou 10m sami na hřišti a Vojta tam měl spoustu báboviček, lopatiček, kyblíčků atd. Kde se vzala tu se vzala škola a plno dětí hurá na hřiště. My zrovna seděli mimo hřiště a jen koukáme jak se všechno nářadí rozutíká do všech koutů. Ještě chvíli jsem poseděli, ale pak už jsme chtěli jít.

Vojtovi byly lopatičky šumák, tak jsem se vydala za dětmi. Vysvětlila jsem, že bych potřebovala naše věci protože už potřebujeme jít. Moc jsem si nebyla jistá jak to bude fungovat a jaké bylo mé nadšení, když vše šlo úplně krásně.

Každé pachole, které jsem takto oslovila, nemělo žádný problém mi věci vrátit a dokonce jeden klouček za mnou běžel, že našel ještě jednu bábovičku. Mám z toho obrovskou radost.