Děvčata (Terča 5 a Barča 4) mi přišla říct, že by si chtěly hrát na počítači Lego duplo. Já říkám: „Teď je počítač volný a je váš, je na vás, jak se domluvíte mezi sebou, abyste byly obě spokojené.“ Jdu jako pozorovatel něco uklidit do pracovny a slyším, jak Barča říká:

„Já budu hrát první a ty druhá.“ Terče se to nelíbí a říká: „Já chci hrát taky první.“ Normálně bych se do toho vložila, ale v hlavě se ozve Katka z videa: „Dostaly zodpovědnost!!!“ Tak jak, aby z toho nebyla hádka? Vložila jsem se do toho, ne jako soudce, ale jako průvodce. Popisuji situaci: „Je jeden počítač, vy jste dvě a každá chce hrát první. Jak to vyřešit, abyste byly obě spokojené?“

Nějakou dobu je ticho (mé srdíčko plesá, protože holky alespoň přemýšlejí a hledají řešení ve svých hlavičkách). Po chvíli Terča říká: „Baru, mám nápad. Já si zatím půjdu postavit něco z lega a ty si zahraješ tu hru. Až bude počítač volný, půjdu na něj já. Souhlasíš?“ Barča: „Dobře.“

Podívají se na mě (čekají pochvalu? co teď?). Zmůžu se jen na otázku: „Dohodnuto?“ Obě kývnou hlavou. A je to! Super, zvládly jsme vyřešit první problém.

Zapůsobilo na mě video Čí je problém… U kamarádky na srazu dětí a rodičů procházím kolem situace: O., 3 roky a B., 5 let, tahají se o jakýsi pytlík. B. žaluje: „Tetooo, on mi nechce dát křupkyyy!“ O.: „Moje kšupky!“ Já si říkám – dejte pokoj, a se slovy: „A co já s tím, tak se nějak domluvte!“ je míjím. Za pár minut přichází kamarádka, maminka O.: „Šla jsem pro něco do skříně a objevila jsem v ní O. a B., jak tam natajňačku žerou pytlík křupek.“ Děti šikovné, a to o dohodách ještě ani neslyšely. Hezký pátek!

Zatím největším úspěchem je téma sourozeneckých sporů. Dříve jsme jakýkoliv drobný konflikt typu: „Mami, on mě kousl / štípl / sebral hračku / zasedl místo u stolu…“ dlouze řešili stylem „PROČ A JAK“ a „CO S TÍM“. Po učitelsku a po policajtsku.

Dnes se prostě jen „poškozeného“ zeptám, co by mu pomohlo, on si řekne a do minuty je klid. A „obviněného“ se zeptám, proč to udělal, že bych tomu chtěla porozumět. On to poví, já jsem pak překvapená a poučena, a krátce si vysvětlíme, jak to udělat příště líp. A je klid. (Štípl bráchu, protože mu prý skočil do řeči. Toho si pochopitelně nikdo nevšiml, pořád mluví všichni…). Díky, že se tady tak setkáváme. Přeji Vám všem krásné dny užité s dětmi.

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje… nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „Já bych chtěl na chvíli tvoji lopatičku, můžu si ji půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si ji zkusmo vzal a koukal, co ona. Když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli ji přines zpět a říká jí: „Děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc!

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Maličkost, kterou já osobně považuji za skvělý úspěch: Tom (4r) dnes dostal dárek, malá (1r) se mu na něj hned vrhla a začala tahat igelit, co na něm na různých místech byl. Čekala jsem klasicky řev a hysterii od staršího, ať mu na to nesahá. Ale Tom překvapil.

Karolínce odtáhl v klidu ručičky se slovy „Ne ne, to ti nemůžu dovolit, bojím se, že bys to spolkla.“ Malá začala řvát, načež Tom ji začal hladit a říkal jí: „Já vím, že bys to chtěla, ale já tě mám moc rád a bojím se, víš?“ A začal jí zpívat písničku. Malá na něj koukala a u písničky už se smála s ním. Děkuji, Nevýchovo!

Překlenuli jsme horší bratrské období a začíná havajka! Včera mě nadchl starší na hřišti: Byli tam nějací neznámí malí kluci (prý 15 m). Náš Hynek (19 m) měl s sebou motorku, hrál si na kamínkách. Najednou pojal myšlenku sednout na motorku, ale než se na ni našteloval, tak mu ji zasedl ten mladší neznámý.

Hyneček trága. Uznala jsem pocity a snažila jsem se ho povzbudit, že to půjde vyřešit – a nejlépe sám :) A mezitím na „vetřelce“ naběhla maminka, taky nějak rozumovali, jak to udělat, a mezitím za nima přišel Martin (3,5 r) a povídá:

„To je Hynečkova motorka, já chci, abys mu ji vrátil, uděláš to prosím?“ On se zastal bráchy! To já za celý život nedokázala, jsme na správné cestě :)

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: „Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.“
Já: „No, to asi jo.“
Máma: „A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?“
Já: „No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.“
Máma: „A jak se jako naučí půjčovat věci?“
Já: „No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.“
Máma: „A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?“
Já: „No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.“
Máma: „No protože se to dělá. Půjčuje se.“
Já: „No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil, a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.“
Máma: „Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit, a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.“
Já: „Mami, medaile Tobě“ :D

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Máme dva syny, Matýse (3r) a Danýse (1,5r). Matýs sedí v obýváku na zemi a sám si hraje. Povídá si u toho a přehrává si scénku – svůj imaginární rozhovor s Danýsem. Znovu si tak prožívá příhodu, která se jim půl hodiny předtím úplně nepovedla a byl křik:

M: Danýsi, já chci tohle auto.
D: Neeee!
M: Joo, Danýýýsi, já chci tohle auto!!
D: Neeee!
M: Prosím tě, Danýsi, můžu si půjčit tohle auto?
D: Tak já si s nim ještě chvíli pohraju a pak ti ho půjčím, jo?
M: Jo. …
D: Tak už. Tady ho máš.
M: Děkuju :) 

… aneb s dohodou jde všechno líp :) Dojemná chvíle – už je to tady! <3

Po 3 týdnech Nevýchovy mě nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak ho nevědomě začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnání.

Včera jsem doposlouchala video o sourozeneckých vztazích. Dlouho jsem tušila, že řešit jejich spory není v mojí kompetenci a ani v mých schopnostech, ale nevěděla jsem, jak na to.

Když jsem přisla do prostředku jejich hádky, buď jsem začala vyšetřovat a soudit, nebo jsem řekla nezájem, váš problém. Díky zážitkovému audiu jsem našla tu správnou polohu: vyslechnout, pochopit, nesoudit a pomoct najít řešení. Velké díky. 

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky 8 měsíců) si hrajeme s koníkama nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm, co teď a jak to uděláme?). 

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopnosti to vyjádřit. A je jedno, jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími lidmi.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) A částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

A bylo tam i hodně velkých AHA momentů, a to nejen v tom „špatném“. Naše jedno velké AHA – už víme, proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat apod.

Naučila jsem se říct, proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak, jak reaguji – a prostě některé situace se zlepšily.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :) Navíc mě to čeká i s druhou, nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji, Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :)