Půjčování hraček

Zvládly jsme první problém. Ségry se domluvily o počítač

Děvčata (Terča 5 a Barča 4) mi přišla říct, že by si chtěly hrát na počítači Lego duplo. Já říkám: „Teď je počítač volný a je váš, je na vás, jak se domluvíte mezi sebou, abyste byly obě spokojené.“ Jdu jako pozorovatel něco uklidit do pracovny a slyším, jak Barča říká:

„Já budu hrát první a ty druhá.“ Terče se to nelíbí a říká: „Já chci hrát taky první.“ Normálně bych se do toho vložila, ale v hlavě se ozve Katka z videa: „Dostaly zodpovědnost!!!“ Tak jak, aby z toho nebyla hádka? Vložila jsem se do toho, ne jako soudce, ale jako průvodce. Popisuji situaci: „Je jeden počítač, vy jste dvě a každá chce hrát první. Jak to vyřešit, abyste byly obě spokojené?“

Nějakou dobu je ticho (mé srdíčko plesá, protože holky alespoň přemýšlejí a hledají řešení ve svých hlavičkách). Po chvíli Terča říká: „Baru, mám nápad. Já si zatím půjdu postavit něco z lega a ty si zahraješ tu hru. Až bude počítač volný, půjdu na něj já. Souhlasíš?“ Barča: „Dobře.“

Podívají se na mě (čekají pochvalu? co teď?). Zmůžu se jen na otázku: „Dohodnuto?“ Obě kývnou hlavou. A je to! Super, zvládly jsme vyřešit první problém.

Veronika Čablová, dcerky 4 a 5 let

44 45

Děti okoukaly dohody :)

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Dana Střítezská

40 41

Půjčování hraček. Na hřišti bez křiku

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Markéta

38 39

Škoda, že Nevýchova nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Hana Melková, 58 let, vnučky Elisabeth a Vanesa

38 39

Sourozenci se chtějí dohodnout

Máme dva syny, Matýse (3r) a Danýse (1,5r). Matýs sedí v obýváku na zemi a sám si hraje. Povídá si u toho a přehrává si scénku – svůj imaginární rozhovor s Danýsem. Znovu si tak prožívá příhodu, která se jim půl hodiny předtím úplně nepovedla a byl křik:

M: Danýsi, já chci tohle auto.
D: Neeee!
M: Joo, Danýýýsi, já chci tohle auto!!
D: Neeee!
M: Prosím tě, Danýsi, můžu si půjčit tohle auto?
D: Tak já si s nim ještě chvíli pohraju a pak ti ho půjčím, jo?
M: Jo. …
D: Tak už. Tady ho máš.
M: Děkuju :) 

… aneb s dohodou jde všechno líp :) Dojemná chvíle – už je to tady! <3

táta z kurzu

36 37

Rozhovor s babičkou: Jak se dítě naučí půjčovat věci?

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: „Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.“
Já: „No, to asi jo.“
Máma: „A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?“
Já: „No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.“
Máma: „A jak se jako naučí půjčovat věci?“
Já: „No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.“


Máma: „A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?“
Já: „No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.“
Máma: „No protože se to dělá. Půjčuje se.“
Já: „No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil, a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.“
Máma: „Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit, a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.“


Já: „Mami, medaile Tobě“ :D

Zuzana Járová

44 45

Jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit?

Milí nevýchovní, ještě nejsem 100% nevýchovná máma, občas se objeví nějaké to učitelování, ale jako fakt se snažím, protože klukům to tak vyhovuje, vlastně nám všem to tak vyhovuje a já Nevýchovu žeru :) Daří nám docela od začátku, samozřejmě ne úplně vždy a všechno, ale mám spousty hezkých nevýchovných zážitků, ovšem s tím dnešním se opravdu musím podělit :)

Kluci (3 a 1,5) si hráli v pokojíčku. Já seděla v obýváku a četla, viděla jsem na ně. Starší se na mě otočil a zavolal: „Mami, co je?“ „Zase mě bolí to koleno, víš, Matoušku, ale není to nic hrozného.“ Maty se znovu starostlivě otočí: „Potřebuješ to zalepit?“ Usmála jsem se a říkám: „Ne, nepotřebuji, kámo, díky..“, a než jsem stihla ještě něco dodat, zeptá se: „A co bys potřebovala?“ „Chtěla bych teď asi chvilku sedět a číst si.“ „Oukej, kámo,“ odpověděl :) A pokračovali ve hře s bráškou.

Ze čtení mě po chvilce vyrušilo jakési dohadování. Pozoruji kluky, Matoušek míchá v misce dřevěnou zeleninu a Štěpánek se domáhá misky, chce také míchat. Maty říká: „No jo, chceš taky míchat, že? Jenže já tu misku teď strašně potřebuji.“ Štěpánek se stále domáhá misky a natahuje na pláč. „Štěpi, já ti tu misku přece půjčím, ale teď to fakt potřebuji domíchat.“ Mohla jsem jít a dát mu v kuchyni jinou a byl by klid, ale mě vážně zajímalo, jak to dopadne :)

Maty stál s miskou v ruce, Štěpík už po ní natahoval ruce a Maty říká: „Ale vždyť se přece můžeme domluvit, ale jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit… víš co, já mám nápad. Až budeš tu misku tak strašně moc potřebovat jako já teď, tak zaklepej na stůl a já ti půjčím, opravdu. Ještě přece nemáš nakoupenou zeleninu, tak si zajdi do obchodu, jo?“

Čekala jsem okamžité zaklepání na stůl, ale ono nic… Štěpík si připravil zeleninu, přitom si ještě stihl pohrát s traktorem a pak až se ozvalo ŤUK ŤUK… Matoušek dal Štěpánkovi misku a jeli dál… DÍKY, NEVÝCHOVO, za tak krásné okamžiky…

Jana, kluci 3 a 1,5 roku

11 12

3letá dvojčata se tahala o hračku

Dohoda mezi dětma mě dnes překvapila :) 3letá dvojčata se tahala o jednu hračku a já jsem se odmítla do toho vměšovat s tím, že jim věřím, že to vyřeší sami. Dohoda začala „já to chci, je moje“ na obou stranách a skončila tím, že si dcera řekla synovi o omluvu, ten pouze řekl „promiň“ a hračku hned od ní dobrovolně dostal. Jak prosté.

Stačilo si říct o empatii a dostat ji. I taková může být dohoda :)

Petra

7 8

Na hřišti: Přišla školka a naše hračky se rozutíkaly do všech koutů

Na to, že se nám v Nevýchově celkem daří doma, jsem zvyklá… ale dnes se mi dostalo supr zážitku ve větším společenství:

Byli jsme s kamarádkou, jejím synkem Vojtou 2r a mou dcerkou Emilkou 10m sami na hřišti a Vojta tam měl spoustu báboviček, lopatiček, kyblíčků atd. Kde se vzala tu se vzala škola a plno dětí hurá na hřiště. My zrovna seděli mimo hřiště a jen koukáme, jak se všechno nářadí rozutíká do všech koutů. Ještě chvíli jsem poseděli, ale pak už jsem chtěli jít.

Vojtovi byly lopatičky šumák, tak jsem se vydala za dětmi. Vysvětlila jsem, že bych potřebovala naše věci, protože už potřebujeme jít. Moc jsem si nebyla jistá, jak to bude fungovat, a jaké bylo mé nadšení, když vše šlo úplně krásně.

Každé pachole, které jsem takto oslovila, nemělo žádný problém mi věci vrátit, a dokonce jeden klouček za mnou běžel, že našel ještě jednu bábovičku. Mám z toho obrovskou radost.

Alena Hlavová

8 9