Odmlouvání a neposlušnost

Stříhání vlásků. Klouček se bál. Zvládli jsme to v klidu

Dnes večer se mi stala taková příhoda, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka (4 roky), kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař :), co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle: jeho maminka: Adame, sedni si na ten zadek, dělej a hned. Nic se nedělo, jen Áda říkal ne, nechci. Maminka: než napočítám do tří, ať už sedíš na té židli. Jedna… dva… tři. Opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek: Ty, Ádo, ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč, a když se neostříháš, tak se mnou nemůžeš jet.

Sundala jsem si zástěru a odložila věci, sedla si k němu na zem a začala si s ním povídat. To nevydržela maminka a řekla, že na to nemá nervy, a odešla, což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho, co se děje, a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj, že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje, ne však mojí vinou, občas ho stříhají rodiče, a to takovým strojkem, který je tupý, a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom, jaké to je, když ho stříhám já, jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody: nemusí se potom moc česat, a když chodí do bazénu, vlásky mu hned uschnou. A jestli mi může říct, co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by ji chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo, a nakonec pohoda. Povídali jsme, co ten Ježíšek přinesl, atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší, když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně, proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat, co ji vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže se moc těším, až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevím, zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná, kdo se ho zeptal, co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Jindřiška

63 64

Zjistila jsem, proč se syn začal vztekat. Už vím, co s tím

Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost, a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše, co chce, a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „rodič učitel“. A když už jsem toho měla dost, tak „rodič policajt“. Každopádně chyběl „rodič partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali, a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A ony se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala, v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ anebo „policajt“. A pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo, a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to, co chci já (jj, takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozuměl mně a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních. A hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší, a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Monika

50 51

Dřív divoch, teď se s ní dá na všem domluvit

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba. Doma bylo jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet…

A vlastně stačilo málo – říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Konečně jsem se naučila, že nemusí být vše podle mého, že z ní nevyroste lotr, když bude taky po jejím. Často člověk zakazoval nebo přikazoval jen proto, že měl pocit, že se to tak má dělat, a vlastně za tím nebyl ani obstojný důvod.

Zásadní je můj klid. Už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

Jana

50 51

Jsem v 1. týdnu a úspěchy se dostavují. Dcera (6 let) je jak vyměněná. Výprava do školky se mnohem zlepšila, méně vztekání, na pouti a v obchodě bez problémů. Dokonce jsem na ni v obchodě pyšná – chová se slušně, neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu. To u jiných dětí nepozoruji. Evidentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá, dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky. Dřív to dopadlo tak, že jsem ji pakovala z kuchyně. Teď jsme si to užily, byla vděčná a byla sranda. Jsem na sebe pyšná, že jsem nebyla nervózní. Každopádně se vyvarovávám fyzických trestů. Dříve jsem byla jejich zastánce, ale teď vidím, jak je to hrozné. Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

53 54

Už žádné hysterické scény

Díky Nevýchově jsem pochopila, co je to mateřství a jak si jej mám užít. Navíc jsem zjistila, že to moje šílený dítě není tak šílený, jak jsem si myslela, stačí ho jen začít poslouchat.

Moje beruška má něco málo přes 2 roky a při každém oblíkání se mě ptá: A maminko, kam jedeme? Všechno jí vysvětlím a zeptám se jí, co na to ona, a je to :D Ještě nedávno to vypadalo jako šílenej problém, někam jet, a najednou se to změnilo – ne, já jsem změnila přístup. Už žádné hysteric­ké scény a nic podobného. Já prostě Nevýchovu miluju.

Musím se ale přiznat, jeden den minulý týden jsem byla mimo a opět zaječela, a hned jsem si to díky všemu uvědomila a dál hezky nevýchovujeme :D Moc vám za všechno děkuju.

Lucie

52 53

Syn mi teď se vším pomáhá. Bez odmlouvání

Děkuji nevystihuje to, jak skvěle nám je, Katko! Dnes je to druhý den, co jsem synovi (5 let) partnerem. Žádný pláč, žádný křik, žádný stres… On je šťastný a já též. Je nám fajn. Vše dělá sám bez odmlouvání a chce mi se vším pomáhat. 

Dokonce nemusím občas ani nic říkat a uklidí nebo mi sám pomůže s domácími pracemi. Máme tak více času na sebe a na společnou zábavu a já nejsem vyčerpaná a unavená. Díky moc.

Martina

86 87

Dcerka už se se mnou nepere. Zvládli jsme i uspávání

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19 měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje. Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin).

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Monika Vosáhlová

53 54

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :)

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to, že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním).

Ohromně pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel, a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono, a on vydržel hodinu, než jsme všechno zabalili, a to mu rostou zuby.

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin, že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: „Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.“ On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :)

Byl to skvělej pocit :)

Alena

52 53

„Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná). Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat. Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali… Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení… Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

58 59

Už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní…

Doma jsem měla takového „sebevraha“ a už už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní… Po extrémně klidné a vnímavé první dceři přišel tenhle objevitel, který nechápal, že něco nesmí, nemůže, pořád byl někde na stole, na polici, na parapetu, pastelky v zástrčce. V průměru 4×, 5× (vůbec nepřeháním) do týdne jsem prala zakrvácené oblečení, většinou maličkost, ale na pohodě to nepřidá, a byl to pro mě každodenní stres mu utírat krev z rozbité pusy…

Bez milosti jsem tehdy ze zoufalství najela na Nevýchovu a zírala jsem na výsledky. Pochopila jsem, co chce, o mu jde, že svět vnímá úplně jinak než jeho klidná ségra, asi bude fyzik nebo automechanik, možná i nějaký adrenalinový sportovec. Časem jsem mu dokázala vysvětlit, proč něco nesmí, a on to kupodivu pochopil třeba napoprvé nebo napodruhé, to bylo zhruba v 1,5 roce. …

Děkuji Nevýchově, já jsem se do toho mého kluka tehdy totiž znova úplně zamilovala, když jsem začala chápat ten jeho pohled na svět :) A z hyperaktiva je najednou úžasný, chápavý, vnímavý dvouleťák :)

Kateřina

61 62

Když jsem v kurzu prožila, co cítí děti, otevřely se mi oči

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená. Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala, jaké to bude super. A velice rychle jsem narazila. Ony ty děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem. Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi.

Odcházení do školky: Každý den byl křik. Loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno. Když po jednom vypjatém ránu jsem jim v autě řekla (úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu, stát mezi nima jako soudce a neustále jim něco opakovat. Že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou. 

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkách všechny ranní aktivity: čištění zubů, snídaně, oblékání… Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku, že „splněno“. Mezitím si hlídají čas.

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned, co vstali, začali to prostě dělat. Cože?? To je tak snadné? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc: Jak je důležité brát dítě jako parťáka. Mluvit s dítětem a ne na dítě. Jak velký rozdíl v tom je, a děti právě tohle vnímají.

 

 

Andrea Kavanová, 38 let, dcera 7 a syn 5 let, Ostrava

52 53

Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly

Po 3 týdnech Nevýchovy mě nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak ho nevědomě začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnání.

Katka Marešová, máma 3 dětí

50 51

Mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře

Mám dva kluky (3¾ a 1r). Jsou to moje zlatíčka, pro která bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila, jak se to na mě všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám, a často si to trochu vybíjela na dětech. A ty mi to potom vracely formou hysterických scén, za které mě pak ještě kritizovala rodina…

A pak jsem našla Nevýchovu, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to. Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to hodně znát. Jsou spokojené, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě.

Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky, Nevýchovo!

Šárka Dědinová

51 52

Změny u nás díky Nevýchově. Dřív řev a vzdor. A teď? Ani tomu nemůžu uvěřit

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp. 

Barbora Kodetová

52 53

Dětské emoce. Už je nemusím honem řešit

Moje dnešní AHA. Zjistila jsem, proč jsem se tolik rozčilovala ve chvíli, kdy dítě bylo plné emocí, křičelo nebo vydatně nesouhlasilo, vztekalo se apod. Měla jsem pocit zodpovědnosti za jeho emoce. Snažila jsem se prostě tu situaci co nejrychleji zklidnit, protože mi vadil jejich vztek a křik. Dnes jsem si to uvědomila. Jsou to jejich emoce a oni se s nima musí vypořádat.

Dnes jsem syna vyzvedla ze školy v tak zoufalé náladě, vše bylo špatně, auto daleko, hlad, tisíc problémů… Doma jsem se ptala, jestli se mu něco stalo a jestli má nějaký důvod, že se tak chová, že mi to vadí. Řekl, že neví. A začal plakat a vztekat se, že neví, co má dělat. Měl spoustu úkolů ze školy a nechtělo se mu nic, ani převlíkat, ani mýt ruce, natož psát úkoly a stříhat písmena.

Řekla jsem mu, že jestli chce s úkoly pomoct, jsem v kuchyni, ať přijde, až se vyvzteká nebo až bude vědět, jestli mu můžu nějak pomoct. Poslední moje věta byla: „Opravdu nevím, co mám dělat, když se tak chováš, a hrozně mi to vadí.“ A on odpověděl najednou s úsměvem – nedělej NIC.

Vzal si tašku a šel za mnou dělat úkoly, které jsme měli hotové bez jediného zádrhele a hroucení se a zbytek večera pohoda. Kouzlo!

Ivana

54 55

Sám si uklízí hračky. A máme i další úspěchy

Malé uspěchy po 2. týdnu Nevýchovy. Aniž bych něco říkala, sám si uklízí hračky. Sám si začal nazouvat botičky. V ZOO jsem nechtěla, aby lezl do ploch za zabradlím, kde měli vysazené kytky. Tak jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, že tam leze, že ty kytičky pošlape. Co bychom s tim mohli udělat? A on se koukal jen u toho zábradlí.

V kuchyni mi rozházel hrášek. Moc se mi to nelíbilo. Řekla jsem, že jsem tu teď měla uklizeno, a co bychom s tím teda mohli udělat. A on začal hrášek dávat do mističky.

V obýváku moc rád vytahuje ze zásuvky lampu a zase se ji pokouší vracet, ale mám strach, je to elektrika. Tak jsem řekla, že vidim, že se mu to moc líbí, ale že já mám o něj strach, když to tam takhle strká i s ručičkama. Co bychom s tim mohli udělat? Zastrčil kabel do zásuvky a už to nedělal.

Petra S.

50 51

Dcerka (15m) mnohem méně zlobí. Umíme se domluvit i při nakupování

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže! 

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Lucie, 32 let, máma 15měsíční holčičky, učitelka v MŠ, Jihlava

52 53

Myslela jsem, že je to ten liberální styl bez hranic. Názor jsem změnila. Po týdnu v kurzu máme úspěchy

Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být. Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek. 

Já jsem typický rodič policajt. Jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak. Jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič. Také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem. Aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá. Nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné. 

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračoval. Nebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“. Na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a vtom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím. Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“.

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video. A podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy si děti dělají, co chtějí, a nic nerespektují, a tohle mně se vůbec nelíbí. Tak jsem to nechala být. Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se Vám, Katko): „Teda, jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy. Ta, co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala.“ (Ne­bojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte. A došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, jen nevěděla, jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát. Můj názor už nebyl, že „další, co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a to, že bych ráda zkusila kurz, podělila s kamarádkami. Ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd. Větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím, jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví, jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila. 

No a máme za sebou první týden. Již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :)), šťastná. A cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov. Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych Vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Alena, 29 let, syn 13 měsíců

53 54

Babička teď jedná s dcerou jinak. A čertem už strašit nemusíme

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchyni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu. Jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic.

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde. Ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává ode mne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila.“ Pus­tila??? A ona za chvíli povídá: „Hele, čteš pořád ty články z té Nevýchovy, jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a teď mi to chodí do mailu. Já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý."

Čelist až na zemi. Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky.

A jako bonus: můj manžel, původně velmi výchovný – dnes super nevýchovný táta nápodobou. (Zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl.) Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2,5letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice. A ona na něj: „Hele, a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla. A později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala: „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto, než že ho odnese čert.“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl. A to je to paní učitelka!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře, jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“, a vysvětloval mi, že se to musí, a já se bála, že má třeba pravdu… A bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí. Díky, Nevýchovo!

Petra Koubová

51 52

Dcerka nechtěla chodit ven. Stačilo se jí zeptat

Dcerka, 4 roky, v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma.“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená.

Zkoušeli jsme lákadla typu: Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic! Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: 

„Proč nechceš jít ven? Co ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“ Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí.“ Já: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“ Dana: „Jo, pak to bude dobré.“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Petr Kolenatý

52 53

Na úřadě v klidu. 2letá dcera mě pochopila. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Lucie

51 52

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

53 54

I malé úspěchy mají smysl. Syn se přestal máchat v záchodě

Náš další úspěch. Lucas (16m) si našel úžasnou zábavu. Máchání se v záchodě. No samozřejmě se mi to vůbec nelíbilo. Říkala jsem mu, že se mi to nelíbí, a žádná reakce. Byla to prostě strašná prča.

A pak mě napadlo – řekni mu, proč ti to nejvíc vadí. A tak říkám: „Lucas, mně strašně vadí, že se hrabeš v záchodě. Chápu, že tě to zajímá, ale já mám na rukách ekzém, a když si je pořád umývám, tak mě to moc bolí. Proto bych potřebovala, abys s tím přestal.“ (Ruce jsem mu ukázala.)

A světe, div se, Lucas záchod zavřel a od té doby ho nechává být (3 týdny). Je ještě spousta věcí, co se nám nedaří, např. kojení atd., ale každý takový ma­lý úspěch mi potvrzuje, že to má smysl a že jdeme po správné cestě! 

Zuzana V.

51 52

Vykoupat a vyčistit zuby. Ještě nedávno horor, teď zábava

Právě jsem dočetla Váš článek na téma: „Dneska pohádka nebude. Co s dětmi dělá, když máma onemocní?“ Po jeho přečtení s očima plnýma slz jsem si vlastně uvědomila, že jeden velmi podobný příběh se odehrál i u nás doma, jen to bylo s koupáním.

Ještě na podzim to u nás byla scéna podobná té hororové. Já po celém dni šíleně unavená a melouc z posledního jsem šla vykoupat toho našeho malého nezbedu. I když u koupání jsme často byli já i manžel, naše dítko se zdálo být nezvládnutelné a koupání někdy bylo i na hodinu. To musel udělat tohle a tamto než se utřít nebo nedej bóže oblíknout. A čištění zubů? Přemlouvání, umlouvání… 

Možná ještě více kontraproduktivní bylo to, když byl s námi v koupelně i manžel, protože pokud nebyl, bylo to lepší, rychlejší, i když jen o chlup. Snažila jsem se té věci přijít na kloub, ale stále se nedařilo. Jednoho dne mě napadlo, že se vykoupeme prostě spolu, já ušetřím čas a zároveň bychom si mohli více užít společný čas, napadlo mě.

A hle! Ono to fungovalo!!!!! Malý Ondra projevil nevídanou samostatnost a schopnost a určitě i radost z toho, že se zvládne umýt, utřít a kompletně obléknout sám. Dokonce si i s nadšením vyčistil zuby.

Celé koupání proběhlo doslova za pár minut a já byla fakt šťastná a snad nabitá i novou energií. A na malém Ondrovi bylo vidět, že i on sám má z toho radost. Nezapomněl se pak pochlubit a vše vylíčit i taťkovi, když ho přišel uspávat. Nyní je to pro nás oba dva velká zábava a společné koupání si moc užíváme. A jak málo stačilo pro to udělat :) PS: Děti opravdu perfektně umí umýt záda :)))

Štěpánka Nováková Slavíková

51 52

10 úspěchů po prvním týdnu kurzu Nevýchovy

Dobrý den, jsme rodina s prvním cvrčkem (1,5 roku). Všechno je pro nás nové a stojí to hodně sil. Proto jsem hledala novou cestu. Máme za sebou první týden kurzu, i když nám to reálně trvá už 14 dní. 

1) Naše malá vrátila dobrovolně tatínkovi jeho telefon. A bez utíkání, jen si ho prohlédla a na požádání ho zase vrátila.

2) S důvěrou jsem ji nechala odnést pytel s plasty za dveře, byla na sebe tak pyšná a já na ni.

3) S manželem se víc bavíme, i o složitějších tématech a taky o naší cvrčkové. Je prostě boží.

4) Měly jsme krizovou situaci, hodně pláče a neporozumění. Já jsem se zastavila a malou objala. Přitulila se ke mně a za chvíli jsme to zkusily znovu. A šlo to. Díky, Nevýchovo.

5) Tatínek zkouší triky z Nevýchovy. Jsem na něj pyšná. Protože jsem já ten hlavní iniciátor a on se jen tak „ochomýtá kolem“ :).

6) Nešlo nám odpolední usínání, tak jsem jí navrhla – co si vzít do postele něco, co by jí pomohlo usnout. A ona si donesla bačkůrky. Usnula hned, jak ulehla.

7) Daří se nám zvládat věci, když ji v předstihu upozorníme, že se bude něco dít. Odcházela jsem na celé dopoledne, s trochou pláče při odchodu. Ale jakmile jsem se vrátila, tak přišla a vyprávěla mi svými slovy, jak se s tátou měli :). 

8) Myslím, že si víc všímám toho, co dělá.

9) Snažím se méně opakovat. V lepším případě mlčet :).

10) Uvědomila jsem si, že ji můžu zapojit do hodně věcí, co dělám. Dávám jí víc důvěry, i když je to ještě takový vratký cvrček. Však to znáte.

Šárka

51 52

Moje roční dítě mě dokáže vzít za ruku a učit mě

Co mě nedávno naučila moje dcerka (15 měsíců, v Nevýchově jsme 9 měsíců). Je to teprve 2 měsíce, co chodí, a tak se často dostáváme do nových situací, které jsme předtím nezažili. A tak co situace, to nová řešení :) Nicméně tato situace mě tak nějak obohatila o něco víc :)

Byli jsme s partnerem a dcerkou v restauraci, kam občas chodíme, nicméně jsme tam byli poprvé od doby, co začala chodit. Posadila jsem ji do dětské židličky, kde si chvíli hrála. Ale pak začala být nespokojená, že by chtěla jít chodit na zem.

Cítila jsem, jak ve mně roste stres, říkala jsem si, že je to nevhodné, chodit po restauraci plné lidí, že se to nedělá. Tak jsem začala hledat v hlavě nějaké argumenty, proč teď tady chodit nemůže, abych jí to vysvětlila. Ale žádné rozumné argumenty mě nenapadaly, opravdu mě nenapadl ani jeden.

A když jsem jí to tedy nemohla vysvětlit, rozhodla jsem se, že to uděláme tedy po jejím, a po té restauraci jsme se šly procházet. Dcerka se zastavovala u stolů a koukala na lidi a světe, div se, vůbec nic zlého se nestalo. Nikdo se na nás nezlobil, naopak se lidé na dcerku otáčeli a smáli se na ni a ona se smála na ně. A se mnou se dávali do řeči a já jsem si u toho uvědomila pro mě obří věc.

Že moje osobní hranice nejsou asi všechny nastavené racionálně a že mě moje roční dcera dokáže vzít za ruku a překročit je spolu se mnou. Později jsem o tom přemýšlela, proč se mi to nejdřív tak příčilo, a vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě měla zakázáno v restauraci vstávat od stolu.

Je to taková asi banální věc, ale já z toho zjištění byla naprosto nadšená a od té doby, pokaždé, když chce dcera dělat něco, co se mi zdá společensky nevhodné a nevím proč, položím si navíc otázku, jestli to tedy není něco, co by stálo za to vyzkoušet :D

A od té doby se nám něco podobného přihodilo znovu, když dcera chtěla pohladit po ruce paní vedle nás v autobuse. Nejdřív jsem zase ucítila ten stres a chtěla jí vysvětlit, že je to nevhodné. Ale zase jsem nenašla žádný argument, a tak dcera paní pohladila a paní z toho byla hrozně dojatá

Jana V.

51 52