Sobectví, dětská empatie

Starší syn mě překvapil. Žádná hysterie vůči mladší sestřičce

Maličkost, kterou já osobně považuji za skvělý úspěch: Tom (4r) dnes dostal dárek, malá (1r) se mu na něj hned vrhla a začala tahat igelit, co na něm na různých místech byl. Čekala jsem klasicky řev a hysterii od staršího, ať mu na to nesahá. Ale Tom překvapil.

Karolínce odtáhl v klidu ručičky se slovy „Ne ne, to ti nemůžu dovolit, bojím se, že bys to spolkla.“ Malá začala řvát, načež Tom ji začal hladit a říkal jí: „Já vím, že bys to chtěla, ale já tě mám moc rád a bojím se, víš?“ A začal jí zpívat písničku. Malá na něj koukala a u písničky už se smála s ním. Děkuji, Nevýchovo!

Kateřina

51 52

„Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná). Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat. Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali… Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení… Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Andrea Sika, 30 let, dcera 2 roky, Praha

58 59

Zjistila jsem, proč dcerka nemůže zabrat. Za chvilku zařezávala jak dřevorubec

Noční usínání a zpátky v dětský kůži (aneb jsem na sebe hrdá :D). Včera jsem chtěla Josefínu (4,5m) uložit trochu dřív, abych mohla pracovat. Ale jakmile jsem ji spící dala do postýlky, měla samozřejmě oči dokořán. Tak jsem u ní seděla, držela jí ručičku, aby sebou neházela, a snažila se ji silou vůle uspat. Nic.

Koukala, pak začala už i kníkat a mně okamžitě jelo v hlavě: „Krucinal, spi! Vždyť už je pozdě a já potřebuju pracovat. Všechno jsem ti vysvětlila, tak hergot zaber!“ Už už jsem se začínala vytáčet, když vtom jsem si při pohledu na ty její ve tmě hledající očíčka vzpomněla na sebe.

Jak jsem jako malá ležívala v posteli, všude černo a zima a já nemohla zabrat. Tolik jsem chtěla být s našima v obýváku a usnout tam u nich u televize. V teple, v klidu, v bezpečí a bez všech možnejch bubáků, co mi určitě bydlej pod postelí.

A tak jsem Pepi vzala do náruče a odnesla si ji do houpátka k sobě do pracovny. Smála se na mě od ucha k uchu a po 20 minutách mojí nerušený práce zařezávala jak dřevorubec. :)

Karolína

52 53

Už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní…

Doma jsem měla takového „sebevraha“ a už už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní… Po extrémně klidné a vnímavé první dceři přišel tenhle objevitel, který nechápal, že něco nesmí, nemůže, pořád byl někde na stole, na polici, na parapetu, pastelky v zástrčce. V průměru 4×, 5× (vůbec nepřeháním) do týdne jsem prala zakrvácené oblečení, většinou maličkost, ale na pohodě to nepřidá, a byl to pro mě každodenní stres mu utírat krev z rozbité pusy…

Bez milosti jsem tehdy ze zoufalství najela na Nevýchovu a zírala jsem na výsledky. Pochopila jsem, co chce, o mu jde, že svět vnímá úplně jinak než jeho klidná ségra, asi bude fyzik nebo automechanik, možná i nějaký adrenalinový sportovec. Časem jsem mu dokázala vysvětlit, proč něco nesmí, a on to kupodivu pochopil třeba napoprvé nebo napodruhé, to bylo zhruba v 1,5 roce. …

Děkuji Nevýchově, já jsem se do toho mého kluka tehdy totiž znova úplně zamilovala, když jsem začala chápat ten jeho pohled na svět :) A z hyperaktiva je najednou úžasný, chápavý, vnímavý dvouleťák :)

Kateřina

61 62

Já nechci jít do školky bez tebe

Mám krásný zážitek z dnešního rána :)

Klárce píchali ucho, tak nechodí do školky, a Zuzce se bez ní chodit nechce. Ráno jsem se s holkama domluvila, v kolik potřebuji odjíždět, připravila jsem holkám, co chtěly k snídani, a šla jsem do koupelny. A jen co jsem zavřela dveře, slyším rozhovor.

Zuzanka: „Já ale nechci jít bez tebe.“
Klárka: „Já teď do školky nemůžu, ale jestli chceš, tak tě doprovodim, abys neplakala.“
Zuzanka: „Ne, já to zvládnu.“
Klárka: „A chceš si tam vzít mého plyšáka?“
Zuzka: „Tak jo, děkuju.“
Klárka: „Tak dem snídat, ať to stihneme…“

To je prostě úžasný :) děkuju, Nevýchovo

Jana

51 52

Usínání. Šťastný táta

  • Tati, lehneš si se mnou na chvilku?
  • Jasně.
  • Ale jestli nechceš, tak ne.
  • Já chci.
  • Ale kdybys nechtěl, tak ne.
  • Tak ne.
  • Jen na chviličku a pak už můžeš jít, jo?
  • Dobře. 
  • Můžem se tak dohodnout, tati?
  • Můžem.
  • A seš spokojenej?
  • Jsem a ty?
  • Já taky, oba jsme spokojení.
  • Super.
  • A dáš mi pod polštář tajně bonbonek jako paní učitelka ve školce?
  • Dám, až se vzbudíš, tak tam bude.
  • Ale jen když půjdu hned spát.
  • Dobře.
  • A když nepůjdu hned, tak mi ho tam dáš taky, protože mě miluješ…
  • … štěstí…

Marek

52 53

Stresová situace. Se smíchem a bez stresu

Dnes byla Em (2r) sama v koupelně a byla tam podezřele hodná. Až najednou začala naříkat, že jí upadlo mýdlo. Tak jsem se zamyslela a šla se podívat, co se děje, že tak zoufale naříká. A ono jí upadlo do umyvadla, kam nedosáhla. Mýdlo, kterým předtím namydlila sebe, vanu, okno, bok umyvadla, no skoro všechno, kam dosáhla.

A já? Začala jsem se smát a pomohla jí tu koupelnu umýt! A ještě jí radila, jak houbičkou vysát vodu z okýnka a jak to máme hezky umyté. Díky, Nevýchovo!

A pak mi došlo, že jsem dopoledne myla vanu a umyvadlo a ona na mne koukala, ale já ji nenechala, aby mi s tím pomohla, a to tak ráda pomáhá.

Olga Nováková

51 52

Sourozenci se milují. Kdyby mi někdo řekl, že zažiju to, co dnes, nevěřila bych

Kdyby mi někdy někdo před pár lety řekl, že zažiju to, co dnes, asi bych nevěřila. Náš malý Johánek má dneska 5. Nějak jsme nestihli koupit dárek, tak jsme se domluvili, že si ho vybere sám. Johi nadšený, Jozík, že mu pomůže vybrat. V hračkárštví to trvalo věčnost, ale přitom hned od začátku bylo jasné, jak to skončí – lego nexo v ruce nosil celou dobu.

S mužem jsme nějak překousli, že si vlastně vybral to, co jsme předpokládali a s čím se pravděpodobně zabaví dnes a pak odloží k dalšímu legu do krabice. OK, jeho volba, jeho svoboda. Jozik nam řekl, že si vezme své penízky a taky si něco vybere, abychom mu nemuseli nic kupovat my, když nemá ty narozeninky. Takže lego figurku máme ve dvojím provedení. Proč ne, že.

Doma Johi chtěl balíček hned rozbalit, původně jsme mysleli, že až s dortem, ale na ten jaksi ještě nedošlo. Tak jsme všichni Jeníčkovi jen popřáli a že dort mu dáme, až ho máma upeče.

Jozi: „Johánku, chceš na ty narozeninky ještě obejmout? Já tě mám moc rád, tak když budeš chtít pomazlit, jen řekni.“ Johi (se slzama v očích): „Jo, ještě mě obejmi, Pepi.“ Oba s mužem dojetím brečíme jak želvy.

Jozi: „Johánku, to lego je až od sedmi, ty máš teprve za chvíli pět, tak to asi ještě sám nepostavíš, tak když budeš potřebovat, jen zavolej Pepčo, a já ti přijdu radit nebo pomáhat, jo. A nebudu ani stavět hned to svoje.“

U stavění vysvětluje Jozi Johánkovi: „Johi, neboj, ten dort bude, máma na to nezapomene. Když máš narozeniny, tak máma by nikdy nezapomněla. Kdybys měl třeba jen svátek, tak by ti řekla, že na svátek by ti dort nedala, ale na narozeniny ti ho udělá, já to vím. Nejlepší je stejně, že máš mě. My dva jsme totiž bratři. Bratři je úplně nejvíc, protože jsme z jedné mámy a jednoho táty, tak toho máme nejvíc společného, nejenom lego.“

Normálně bych asi podlehla depce, že nemám připravenou coolovou oslavu, ze které budou skoro profi fotky. Dneska vím, že takováhle pohoda je aspoň pro mě úplně jinou dimenzí

Michaela Karteczková

51 52

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

52 53

Dcerka nechtěla chodit ven. Stačilo se jí zeptat

Dcerka, 4 roky, v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma.“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená.

Zkoušeli jsme lákadla typu: Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic! Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: 

„Proč nechceš jít ven? Co ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“ Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí.“ Já: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“ Dana: „Jo, pak to bude dobré.“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Petr Kolenatý

52 53

Příchod sourozence bez žárlení. Tohle bych ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala

Na konci října se nám narodilo druhé dítě. Hodně jsme se obávali Šimonkovy reakce, protože je zatím první dítě v rodině i vnouče všech babiček, a tak na něj byla soustředěna veškerá pozornost. Byl i dost zvyklý, že si s ním hrajeme, a vyžadoval naši pozornost. Bála jsem se žárlení, a proto jsme se snažili ho na příchod brášky pečlivě připravit, samozřejmě i podle rad Nevýchovy. A vypadá to, že se vyplatilo.

Nestačím se divit, když Šimonka vyzvednu ze školky, jak se zajímá a je citlivý. Chystala jsem večeři v kuchyni a najednou slyším z vedlejšího pokoje: „Neplač, Vavří, už jdu (a začal se naklánět nad postýlku a malýho hladit). Maminka ti dá mlíčko, neboj.“ Přišel za mnou a povídá: „Pláče, mami, potřebuje asi mlíčko.“

Anebo se k němu nakloní a říká: „Mami, podívej, jak je spokojenej, ani nepláče, a čuchni si, jak krásně voní.“ :) Anebo když spí venku v kočárku, ptá se mě: „Mami, kde je Vavřinec, já bych ho chtěl pohladit.“ Tohle bych opravdu ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala.

Hana Lehejčková

51 52

Náš vzájemný vztah posílil tak moc, že chvilkové krizovky zvládneme raz dva

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy. A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

 

Anna Burdová

52 53

Syn (1 rok) se zapojuje

Manžel loupal mandarinku a syn (1 rok) asistoval. Prohodila jsem mezi řečí: „Mohli byste to hodit do koše.“ Manžel přitakal, že až to dojí, tak vše vyhodí, a já najednou vidím, jak si to synek mete ke koši.

Napadlo mě: „A jeje, to jsme zas řekli koš, teď se v něm bude chtít hrabat!“ :/ A pak koukám: má v pěstičce kus slupky! Hodil ho s mou asistencí do odpaďáku a ještě 2× se vrátil k tátovi pro zbytek slupek. 

Eva Čepelková

51 52

Když Ne! na dítě nefunguje, stačí mu to říct

Dneska se prostě musím pochlubit :) Táta si nandavá punčochy (na křečáky), Eli (12m) stojí u něj a tahá za ně. On říká: „Ne, Eli, ne!“. Eli samozřejmě tahá dál. Tak se obrátí na mě a říká: „Verčo, mohla by sis ji vzít? Já si potřebuju nandat punčochy.“

Tak jsem se zeptala, jestli to řekl jí. „Ne, dobře… Eliško, já si potřebuju nandat punčochy, mohla bys mi dát chvilinku, prosím?“ Eli na to „jó“. Pustila se ho, sedla si, chvilku koukala, pak se natáhla po druhé punčoše, která visela přes zábradlí, vzala ji, natáhla se k tátovi, říká „dá“ a čekala.

Veronika Zelenková

51 52

Moje roční dítě mě dokáže vzít za ruku a učit mě

Co mě nedávno naučila moje dcerka (15 měsíců, v Nevýchově jsme 9 měsíců). Je to teprve 2 měsíce, co chodí, a tak se často dostáváme do nových situací, které jsme předtím nezažili. A tak co situace, to nová řešení :) Nicméně tato situace mě tak nějak obohatila o něco víc :)

Byli jsme s partnerem a dcerkou v restauraci, kam občas chodíme, nicméně jsme tam byli poprvé od doby, co začala chodit. Posadila jsem ji do dětské židličky, kde si chvíli hrála. Ale pak začala být nespokojená, že by chtěla jít chodit na zem.

Cítila jsem, jak ve mně roste stres, říkala jsem si, že je to nevhodné, chodit po restauraci plné lidí, že se to nedělá. Tak jsem začala hledat v hlavě nějaké argumenty, proč teď tady chodit nemůže, abych jí to vysvětlila. Ale žádné rozumné argumenty mě nenapadaly, opravdu mě nenapadl ani jeden.

A když jsem jí to tedy nemohla vysvětlit, rozhodla jsem se, že to uděláme tedy po jejím, a po té restauraci jsme se šly procházet. Dcerka se zastavovala u stolů a koukala na lidi a světe, div se, vůbec nic zlého se nestalo. Nikdo se na nás nezlobil, naopak se lidé na dcerku otáčeli a smáli se na ni a ona se smála na ně. A se mnou se dávali do řeči a já jsem si u toho uvědomila pro mě obří věc.

Že moje osobní hranice nejsou asi všechny nastavené racionálně a že mě moje roční dcera dokáže vzít za ruku a překročit je spolu se mnou. Později jsem o tom přemýšlela, proč se mi to nejdřív tak příčilo, a vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě měla zakázáno v restauraci vstávat od stolu.

Je to taková asi banální věc, ale já z toho zjištění byla naprosto nadšená a od té doby, pokaždé, když chce dcera dělat něco, co se mi zdá společensky nevhodné a nevím proč, položím si navíc otázku, jestli to tedy není něco, co by stálo za to vyzkoušet :D

A od té doby se nám něco podobného přihodilo znovu, když dcera chtěla pohladit po ruce paní vedle nás v autobuse. Nejdřív jsem zase ucítila ten stres a chtěla jí vysvětlit, že je to nevhodné. Ale zase jsem nenašla žádný argument, a tak dcera paní pohladila a paní z toho byla hrozně dojatá

Jana V.

51 52

Tadeášek se už nevzteká

Od prvního dílu Nevýchovy jsem zpozorovala změny. Tadeášek (19 měsíců) se už nevzteká, pokud něco nedostane, skoro nepláče, a dokonce přijde a jen tak mě obejme. Mám pocit, že si mnohem více rozumíme. Doufám, že to takhle bude pokračovat i do budoucna. 

Barbora Růžičková

51 52

Děti mi chtějí pomáhat. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo

Zdravím všechny, co se rozhodli jít trochu jinou cestou a začít více komunikovat s dětmi a snažit se jim porozumět. Moc děkuji Katce Králové, která nám, co ještě nejsme součástí Nevýchovy, nabízí různé ochutnávky. A čím více se účastním webinářů, tím více mě Nevýchova zajímá. Jsem již rozhodnutá se do celého kurzu přihlásit a už nyní doma sleduji změny k lepšímu.

Mám dva kluky ve věku 7 a 11 let. Měla jsem asi dost štěstí v dětství, že jsem se nebála doma cokoliv říct a vždy mně mamka naslouchala. Ale vím, že to nebylo úplně o partnerství, protože jsem si vždy myslela, že má za všechno zodpovědnost mamka. Snažila jsem se o to samé u svých dětí, ale často jsem byla taky ta oběť, která musí všechno táhnout a mít za vše zodpovědnost.

Díky vám, Katko a Nevýchovo, již vím, že v podstatě to nejdůležitější je pro mě partnerství s dětmi. Kluci už nyní říkají, jak je jim v tom dobře, a opravdu mně chtějí pomáhat a převzít svou zodpovědnost. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo, že to jde a já mám taky čas pro sebe. A nebojím se o něj říct a kluci mně ho poskytují, tak, jak se dohodneme. Už se těším, až budu součástí kurzu :)

Tereza Bartošová

52 53