Hranice

Syn je samostatnější, víc se mnou mluví. Já jsem našla vlastní hranice

Kateřina, syn Míša (4,5)

31 32

Proč mu to vlastně nechci dovolit?

Večerní nápad Jiříka: chci spát na zemi. Moje první reakce: v žádném případě. Jiříkovo: ale já chci!!! Moje přemýšlení: proč mu to vlastně nechci dovolit? Z čeho mám strach?

Přišla jsem na to, že jediné, čeho se bojím, je, že mu bude zima. Můj návrh: trošku se bojím, že ti bude zima. Budu klidnější, když ti tam dám matraci z cestovní postýlky. Jiřík: děkuju, mami.

Dala jsem na zem matraci, Jiřík si tam nanosil polštáře a deku a do 5 minut spokojeně spal. A můj pocit? Jednoduše skvělý.

Šárka

35 36

O Svobodě a úlevě, kterou s sebou pevné Nevýchovné hranice přinášejí

Jak hranice hory přenáší: Jeden můj zlomový prožitek z asi 6 měsíců nazpět, kdy se u nás „lámal chleba“: Naší Šarlotě bylo tenkrát něco pod 3 roky, asi 6 měsíců nazpět. Máme spojený obývací prostor s kuchyní, ne nijak velký, takže prakticky celý den je to jedna velká herna po explozi hračko-mový bomby – všude se válí něco.

Večer je to potřeba uklidit, respektive dokážeme dnes už rozeznat, jestli je „rozpoložení“ dětí takový, aby se roztřídilo úplně do beden, anebo aspoň vše odhrnout na koberec v jednom rohu. (Ano, dokážu pochopit mentalitu dětí, že ony nechápou, proč by mělo vše večer být perfektně rozdělené do krabic a beden, když ráno to zase hned vytáhnou. Stejně tak ale vyžaduju, abych já nemusel v noci, když děti už spí a my tam s maminkou ještě „fungujeme“, šlapat na ostrý duplo kostky a jiný nástrahy!)

Dnes už to funguje dobře, ale tehdy, a ten večer obzvlášť, to nějak vše drhlo. Prostě jsme se ne a ne domluvit a ona nám vyjít vstříc. Většinou „večerní rutina“ po večeři a případný knížce/tabletu probíhá po ose úklid-hraček-zoubky-pyžamo-mlíko-spát. Ale tenhle večer se Lotka sekla. A v „herně“ ten den zrovna vybuchla ultra-mega bomba. Hračky všude, nohou jsme odhrabávali se ženou koridory mezi chodbou a kuchyňskou linkou, jediné spojnici oáz napříč zemí nikoho, hračkovým šílenstvím na zemi. A Lotka nereagovala na nic! Na nic!

Čas se chýlil k 8, kdy už jsme většinou v posteli. Na zemi stále vše – syn Albert, v tý době 9 měsíců, s tímhle vším neměl ještě vůbec nic společného. Vymezil jsem se, klidným, ale pevným hlasem, několikrát. Až z toho byl neskutečnej řev, kvílení. Šel jsem k ní, chtěl ji obejmout. Začala mě plácat, proti čemuž jsem se taky ohradil, ale velmi klidně, a nechal ji utéct do pracovního kouta na druhé straně bytu – je tady přítmí, pracovní stůl, kde se většinou chodí „zašít“.

Tady usedavě plakala a plakala a plakala. Přemýšlel jsem, co teď s tím. Tyhle situace vážně z dětství nemám zažitý. Šel jsem za ní, klekl jsem si asi dva metry od ní – prostě přesně tak daleko, aby mě už slyšela a viděla, ale abych jí nenarušoval její prostor. Nechal jsem ji v těch emocích, ale zároveň tam byl s ní. A v klidu jí řekl, že mě to celé hrozně mrzí, ale že tam celou noc prostě nebudu překračovat ty hračky, ale že jí s tím klidně pomůžu, odhrnout to vše na koberec, vyčistit jí zoubky, pyžamo atd. a že budu čekat vedle v místnosti, až bude připravená.

Ani jsem nestihl se zdvihnout. Není tu v tom pracovním koutě, pravda, moc denního světla, ale na její pohled nezapomenu. Ty oči a ten výraz ve tváři!!! Vylezla zpod stolu a přiběhla si mně sednout na klín, objala mě kolem krku, ale než se tak stalo, v těch očích byla jakási „nevyřčená úmluva“, takový nějaký podrobení se těm pravidlům, té hranici, přes kterou nechceme s maminkou jít.

Já tu emoci, tu tvář, asi slovy nepopíšu přesně, ale totálně mě dostala, totál!!  Ukápla mi tehdy slza a přeběhl mi mráz ještě teď, s odstupem půl roku. Bylo v tom pohledu všechno od volání po objetí, usmíření, odpuštění si, ta svoboda a úleva, kterou pevný hranice s sebou přinášejí, vědomí toho, kdo jsme a kam jdeme, co chceme a co potřebujeme, nebo můžeme, jak velký je náš „herní prostor“ života. Ufff, vyškolila mě tehdy má malá dcerka, můj nejvíc nejlepší psychotrenér.

od té doby až na výjimky (někdy je prostě vše zle – nevyspání, nemoc, počasí, ženská vlna, stres, cokoliv – a nejsme roboti) to s tím úklidem funguje dobře. Hranice a naslouchání našim vnitřním hlasům a potřebám nám přináší tolik svobody. Přeju vám všem hezký den

P.S.: Jako dítě jsem vyrůstal v prostředí silně pasivním, ustrašeným, reaktivním, zpátečnickým, vůbec ne se zdravými hranicemi (ne, nemučili a netýrali nás, mě a ségru! a myslím, že dělali, co si mysleli, že je správné. Mám je rád, i když si myslím své a dnes si s nima už moc nepokecám, škoda), a právě proto jsou pro mě dnes takovéhle banality jako pocítění síly hranic takový „game-changery“. Já na tenhle zážitek totiž asi ještě dlouho nezapomenu. Bylo to pro mě děsně silný souznění a pocítil jsem, že bez pevných hranic prostě už ani ránu. Tam je naše uzdravení se! :)

Jan Papaj

6 7

Jsem si jako máma víc jistá. Vím, co chci, a netrnu hrůzou

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct – takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou. A vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to, jaký jsem z toho měla pocit já. Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu.

A když řeknu – tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám – tak už za tím nejsou pochyby, jestli by si to přece jenom vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost :)). A já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu, jestli by to nešlo zařídit jinak, a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví. A konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!!

Petra Kalichová

35 36

Je u nás klid a pohoda, jakou jsem si nikdy nedovedla představit

Neýychovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance: Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích, kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to, že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout, pláče u mě a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Jitka

34 35

I malé úspěchy mají smysl. Syn se přestal máchat v záchodě

Náš další úspěch. Lucas (16m) si našel úžasnou zábavu. Máchání se v záchodě. No samozřejmě se mi to vůbec nelíbilo. Říkala jsem mu, že se mi to nelíbí, a žádná reakce. Byla to prostě strašná prča.

A pak mě napadlo – řekni mu, proč ti to nejvíc vadí. A tak říkám: „Lucas, mně strašně vadí, že se hrabeš v záchodě. Chápu, že tě to zajímá, ale já mám na rukách ekzém, a když si je pořád umývám, tak mě to moc bolí. Proto bych potřebovala, abys s tím přestal.“ (Ruce jsem mu ukázala.)

A světe, div se, Lucas záchod zavřel a od té doby ho nechává být (3 týdny). Je ještě spousta věcí, co se nám nedaří, např. kojení atd., ale každý takový ma­lý úspěch mi potvrzuje, že to má smysl a že jdeme po správné cestě! 

Zuzana V.

36 37

Moje roční dítě mě dokáže vzít za ruku a učit mě

Co mě nedávno naučila moje dcerka (15 měsíců, v Nevýchově jsme 9 měsíců). Je to teprve 2 měsíce, co chodí, a tak se často dostáváme do nových situací, které jsme předtím nezažili. A tak co situace, to nová řešení :) Nicméně tato situace mě tak nějak obohatila o něco víc :)

Byli jsme s partnerem a dcerkou v restauraci, kam občas chodíme, nicméně jsme tam byli poprvé od doby, co začala chodit. Posadila jsem ji do dětské židličky, kde si chvíli hrála. Ale pak začala být nespokojená, že by chtěla jít chodit na zem.

Cítila jsem, jak ve mně roste stres, říkala jsem si, že je to nevhodné, chodit po restauraci plné lidí, že se to nedělá. Tak jsem začala hledat v hlavě nějaké argumenty, proč teď tady chodit nemůže, abych jí to vysvětlila. Ale žádné rozumné argumenty mě nenapadaly, opravdu mě nenapadl ani jeden.

A když jsem jí to tedy nemohla vysvětlit, rozhodla jsem se, že to uděláme tedy po jejím, a po té restauraci jsme se šly procházet. Dcerka se zastavovala u stolů a koukala na lidi a světe, div se, vůbec nic zlého se nestalo. Nikdo se na nás nezlobil, naopak se lidé na dcerku otáčeli a smáli se na ni a ona se smála na ně. A se mnou se dávali do řeči a já jsem si u toho uvědomila pro mě obří věc.

Že moje osobní hranice nejsou asi všechny nastavené racionálně a že mě moje roční dcera dokáže vzít za ruku a překročit je spolu se mnou. Později jsem o tom přemýšlela, proč se mi to nejdřív tak příčilo, a vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě měla zakázáno v restauraci vstávat od stolu.

Je to taková asi banální věc, ale já z toho zjištění byla naprosto nadšená a od té doby, pokaždé, když chce dcera dělat něco, co se mi zdá společensky nevhodné a nevím proč, položím si navíc otázku, jestli to tedy není něco, co by stálo za to vyzkoušet :D

A od té doby se nám něco podobného přihodilo znovu, když dcera chtěla pohladit po ruce paní vedle nás v autobuse. Nejdřív jsem zase ucítila ten stres a chtěla jí vysvětlit, že je to nevhodné. Ale zase jsem nenašla žádný argument, a tak dcera paní pohladila a paní z toho byla hrozně dojatá

Jana V.

41 42

Přestala jsem se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti

O schodech aneb plot postavený z důvěry: Když jsem měla první dítě, nažehlila jsem mu veškeré oblečení v 8. měsíci těhotenství. Naočkovala ho přesně podle návodu ve 3., 4., 5. i 11. měsíci. Příkrmy podávala poslušně od 6. měsíce. Za nejvyšší stupeň rebelství jsem považovala, že jsem zeleninu vařila v pitné vodě, nikoli kojenecké. Když se dítě rozlezlo, naklusala jsem do Obi a koupila na schody plot. Dřevěný.

Dnes je všechno jinak. Co se přihodilo? Např. jsem se někde v poločase mezi 2. a 3. dítětem zapsala do kurzu Nevýchovy :) A přestala se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti. Žehličku ani hexavakcínu Štěpán zatím nepoznal. Jí, co chce a co mu dopřejí sourozenci. A plot u schodů máme postavený z důvěry.

V 6m objevil Štěpán kouzlo pohybu. V 7m pak kouzlo schodů. Nahoru to šlo hladce od začátku. S radostí jsem ho na nich doprovázela a vyměnila pobyt na schodech s kojencem za stavění věží z kostiček (jaká úleva!). Dolů to byl oříšek. Po hlavě to ne a nešlo. Jednou jsem ho nechala spadnout, ale ne dopadnout, a zachytila těsně nad zemí. Od té doby se sám dolů nepouštěl. Potom byl na měsíc bez schodů, a když se k nim opět vrátil, vyběhl je sám raketovou rychlostí, než jsem si stačila uvědomit, že ho vlastně mám doprovázet.

Po další pauze se v 10m vrátil opět ke schodům. Byla jsem dole a slyším ze shora zakňourání, které si překládám jako: Mami, mám strach jít dolů, můžeš mi s tím pomoct? Nemám moc času, tak ho jenom snesu. Za malou chvíli je zpět nahoře a napodruhé už se pouští dolů sám. Pozadu a bez zaváhání. Přesně ve chvíli, kdy je na to připraven.

Někde v mezičase se naučil vylézt i slézt z postele. Došlo mi to až zpětně, že tohle dítě to doteď přeci nedělalo. Důvěra je jeden z největších dárků, které mi Nevýchova přinesla, díky za ni!

Katka, máma 4 dětí

6 7

Kurz Nevýchovy je snad ta nejlepší osobnostní i rodinná terapie

Chtěla jsem napsat jedno obří AHA, ale prostě ho nějak nedokážu slovně uchopit :) Přivedlo mě na to pár příspěvků tady a několik rozhovorů s mým mužem za poslední dobu.

Kde jsem nabyla přesvědčení, že dítě MUSÍ jít spát hned po večerníčku? Kde jsem přišla na to, že se MUSÍ jít každý den ven? Mám chuť slovo muset vyškrtnou z mýho slovníku… musí se jen umřít. Jsem zvědavá, kolik těch MUSŮ ještě objevím :) No prostě, nechť moje dítě dělá to, co dělám já. Chodím já spát každý den ve stejnou hodinu? Ne. Chce se mně každý den ven? Ne. 

Když jsem začala s Nevýchovou, přišlo mi, jakej je můj muž hroznej policajt. Já „jsem“ mnohem horší. Postupně se učím, kdo vlastně jsem a jakou hranici kde mám, a pouštím ty věci, které on jako otec už třetího dítěte dávno pustil. Nedovedu si představit, že bych vedle sebe měla prvootce, který by byl zpracovaný stejně jako já.

Můj muž byl ten, kdo navrhl, ať teda malej spí s náma v posteli. Já až do otěhotnění jsem si nedovedla představit, že bude to mimino jako spát s náma v pokoji. To se přece nesluší. Má mít svoji postýlku a svůj vlastní pokoj. To, že tolik policajtoval on, bylo proto, že mi chtěl pomoct.

Dnes to tu někdo psal, ale prosím, šlo by to někam vytesat? Není to prostě tak, že ti naši hrozní „výchovní“ mužové jsou sami o sobě vlastně víc Nevýchovní než my? A protože nám chtějí pomoct, tak tlačí na pilu a dělaj ty zlý?

Teď se mi vybavil film S tebou mě baví svět :) Co je lepší? Mít perfektně oblečený, učesaný, čistý, spořádaně v cukrárně sedící dítě se spoustou musů… nebo mít život jako na prázdninách? Kurz Nevýchovy je snad ta nejlepší osobnostní i rodinná terapie.

Alena

6 7