Hranice

Neuměla jsem se domluvit se svojí malou dcerkou. Teď si spolu rozumíme

45 46

Dřív divoch, teď se s ní dá na všem domluvit

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba. Doma bylo jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet…

A vlastně stačilo málo – říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Konečně jsem se naučila, že nemusí být vše podle mého, že z ní nevyroste lotr, když bude taky po jejím. Často člověk zakazoval nebo přikazoval jen proto, že měl pocit, že se to tak má dělat, a vlastně za tím nebyl ani obstojný důvod.

Zásadní je můj klid. Už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

Jana

50 51

Od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak syn automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje… nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „Já bych chtěl na chvíli tvoji lopatičku, můžu si ji půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si ji zkusmo vzal a koukal, co ona. Když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli ji přines zpět a říká jí: „Děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc!

Anna

53 54

Už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní…

Doma jsem měla takového „sebevraha“ a už už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní… Po extrémně klidné a vnímavé první dceři přišel tenhle objevitel, který nechápal, že něco nesmí, nemůže, pořád byl někde na stole, na polici, na parapetu, pastelky v zástrčce. V průměru 4×, 5× (vůbec nepřeháním) do týdne jsem prala zakrvácené oblečení, většinou maličkost, ale na pohodě to nepřidá, a byl to pro mě každodenní stres mu utírat krev z rozbité pusy…

Bez milosti jsem tehdy ze zoufalství najela na Nevýchovu a zírala jsem na výsledky. Pochopila jsem, co chce, o mu jde, že svět vnímá úplně jinak než jeho klidná ségra, asi bude fyzik nebo automechanik, možná i nějaký adrenalinový sportovec. Časem jsem mu dokázala vysvětlit, proč něco nesmí, a on to kupodivu pochopil třeba napoprvé nebo napodruhé, to bylo zhruba v 1,5 roce. …

Děkuji Nevýchově, já jsem se do toho mého kluka tehdy totiž znova úplně zamilovala, když jsem začala chápat ten jeho pohled na svět :) A z hyperaktiva je najednou úžasný, chápavý, vnímavý dvouleťák :)

Kateřina

61 62

Vše je teď snadnější, přirozenější. Děkuju za novou cestu s dětmi

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťas­tnou. Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší.

Zároveň mně je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích, a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují sví­ravý pocit v hrudníku. Když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“. Když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře. 

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já, a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu. Ale smutná z toho nejsem. Naopak. Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, které jsou úžasné takové, jaké jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

52 53

Spinkání. Dokážeme se domluvit

Večerní nápad Jiříka: chci spát na zemi. Moje první reakce: v žádném případě. Jiříkovo: ale já chci!!! Moje přemýšlení: proč mu to vlastně nechci dovolit? Z čeho mám strach?

Přišla jsem na to, že jediné, čeho se bojím, je, že mu bude zima. Můj návrh: trošku se bojím, že ti bude zima. Budu klidnější, když ti tam dám matraci z cestovní postýlky. Jiřík: děkuju, mami.

Dala jsem na zem matraci, Jiřík si tam nanosil polštáře a deku a do 5 minut spokojeně spal. A můj pocit? Jednoduše skvělý.

Šárka

50 51

Sám si uklízí hračky. A máme i další úspěchy

Malé uspěchy po 2. týdnu Nevýchovy. Aniž bych něco říkala, sám si uklízí hračky. Sám si začal nazouvat botičky. V ZOO jsem nechtěla, aby lezl do ploch za zabradlím, kde měli vysazené kytky. Tak jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, že tam leze, že ty kytičky pošlape. Co bychom s tim mohli udělat? A on se koukal jen u toho zábradlí.

V kuchyni mi rozházel hrášek. Moc se mi to nelíbilo. Řekla jsem, že jsem tu teď měla uklizeno, a co bychom s tím teda mohli udělat. A on začal hrášek dávat do mističky.

V obýváku moc rád vytahuje ze zásuvky lampu a zase se ji pokouší vracet, ale mám strach, je to elektrika. Tak jsem řekla, že vidim, že se mu to moc líbí, ale že já mám o něj strach, když to tam takhle strká i s ručičkama. Co bychom s tim mohli udělat? Zastrčil kabel do zásuvky a už to nedělal.

Petra S.

50 51

Jsem si jako máma víc jistá. Vím, co chci, a netrnu hrůzou

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct – takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou. A vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to, jaký jsem z toho měla pocit já. Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu.

A když řeknu – tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám – tak už za tím nejsou pochyby, jestli by si to přece jenom vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost :)). A já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu, jestli by to nešlo zařídit jinak, a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví. A konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!!

Petra Kalichová

51 52

Nevýchova do ordinací patří

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět, co se bude dít. Je na něm (dle věku), jestli chce pak při výkonu (odběru krve, zavádění kanyly…) povídat, co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách apod. Že ustrašený, nejistý, nám nevěřící rodič = ustrašené, uplakané, nám nevěřící dítě.

Mám jednu příhodu, nevím, zda je úplně nevýchovná. K přijetí přišla téměř dospělá slečna. Spolupracovala, bylo jí vysvětleno, proč je potřeba zavést kapací infuzi, strach na sobě nedávala znát, rozhovorem jsme se ujistili, že všemu rozumí. Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař, já asistovala. Doporučovali jsme se uvolnit, vzájemně jsme vtipkovali. My s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné, spolupracující pacientka), ale ouha, žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout.

Různě jsme zjišťovali příčiny, zda je opravdu uvolněná, zda nechce pauzu. Až jsem se na situaci podívala jejím pohledem – ležím na vyšetřovacím lůžku, držím se, jsem statečná, však jsem téměř dospělá, v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.

A ted mi došlo, že ony fakt jen štěbetají o nesmyslech, spíš ruší, snad je ani nezajímá, že dcera je poněkolikráte píchána. Tak jsem se slečny zeptala, jestli by nechtěla, aby maminka s tetou počkaly na pokoji. S úlevou souhlasila, po jejich odchodu se rozplakala. Chtěla být před mamkou statečná, ta, která vše zvládne.

Ujistili jsme ji, že je to OK, podali kapesník, na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem, rodičům, nechat je vyplakat dělá strašně moc

Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr., proč odmítá EKG, že opravdu hodně přibrala a že se stydí. (Dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně.) Už po cestě mi vysvětlovala, že si to fakt nenechá udělat.

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení – necháme rozepnutou, přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem. Na tyto varianty MUDr. nepřistoupila, ale domluvily se, že až to bude možné, objednáme se a vyšetření doděláme. Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná, že to dokázala vysvětlit, sama si ujasnit, a ne jen vetovat.

Nevýchova do ordinací patří. Jednak, aby zdravotníci opravdu viděli pacienty, ne jen „další“, ale také aby viděli své hranice, naučili se je též respektovat a naučili se říkat partnersky, jak a proč co potřebují. Přetížený zdravotník = nicmoc přístup. Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví, máte můj obdiv a podporu…

Štěpánka Vaňková, zdravotní sestra, 41 let, máma 2 dětí (19 a 13 let)

52 53

Nevýchova v ordinaci. Spolupráce jedna radost

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň – Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají samy. Že ony samy rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak ji prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že ji odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto: Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jim čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje, a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;). K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha.) Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.

Pan doktor mluvil jasně, ale klidně a řekl mi, ať ji vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem ji nedržela, nemusela najednou bojovat.

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu. Prostě spolupráce jedna radost.

MUDr. Lenka Paymová, Chotíkov

51 52

V klidu usnula

Nám už se s dcerkou (4 roky) také daří zvládat spoustu věcí daleko lépe a většinou jsem to já, kdo si musí přiznat pravdu :) A jsem za to moc ráda. Jednou jsme šly spát a dcerka ne a ne usnout, pořád chtěla další a další pohádku, ukolébavku, pak ještě znovu za mnou do postele, už jsem začínala pěnit. Plakala.

Nádech, výdech. „Beruško, já vím, že se ti nechce spát, já bych si taky ráda ještě hrála, ale zítra obě vstáváme a čeká nás perný den. Když se dobře vyspíme, půjde nám to líp. A já se moc těším.“

Čekala jsem další vlnu ALE… ale slyšela jsem něco neskutečného. „Mami, jsi stejně fajn, tak dobrou.“ Na tohle nikdy nezapomenu, díky, Nevýchovo.

Štěpánka Smolíková, dcera Beátka

52 53

Z půlhodinového uspávání je 5 minut

Z půlhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit, proč mi to vadí, a stát si za tím. Nepodvádím a 5 min. pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5 min. už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :).

Michala B.

53 54

Myslela jsem, že je to ten liberální styl bez hranic. Názor jsem změnila. Po týdnu v kurzu máme úspěchy

Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být. Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek. 

Já jsem typický rodič policajt. Jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak. Jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič. Také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem. Aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá. Nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné. 

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračoval. Nebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“. Na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a vtom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím. Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“.

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video. A podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy si děti dělají, co chtějí, a nic nerespektují, a tohle mně se vůbec nelíbí. Tak jsem to nechala být. Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se Vám, Katko): „Teda, jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy. Ta, co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala.“ (Ne­bojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte. A došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, jen nevěděla, jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát. Můj názor už nebyl, že „další, co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a to, že bych ráda zkusila kurz, podělila s kamarádkami. Ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd. Větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím, jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví, jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila. 

No a máme za sebou první týden. Již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :)), šťastná. A cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov. Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych Vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Alena, 29 let, syn 13 měsíců

53 54

Myslela jsem, že větší parťáci už nemůžeme být. Spletla jsem se. Díky vám jsme :)

Mám dvě holčičky (4 a 8 let) a myslela jsem si, že větší „parťáci“ už být nemůžeme. Ale spletla jsem se. Díky vám:
 

  • si uvědomuji a eliminuji nenápadné lži dospělých
  • jsem k dětem víc upřímná a nepřibarvuji
  • vztah i s mým manželem je uvolněnější
  • od dětí získávám daleko víc upřímných, bezprostředních projevů lásky
  • dětem více vyjadřuji mé pochopení pro jejich problémy a pak až hledáme možná řešení
  • se mi úspěšně daří vynechávat „policajta“, kterého jsem měla v zásobě vždy jako poslední možnost. Vyměnila jsem ho za vysvětlení situace a mantinel a trpělivě u něj čekám :)
  • si dávám pozor na své vlastní nastavení, a to nejen ve vztahu k vlastním dětem, ale všude kolem sebe
  • si dopřávám daleko více času na věci
  • jsem se začala víc zajímat o své vlastní potřeby

Ela

52 53

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

52 53

Už jsem nevěděla, jak dál. Nevýchova mě postavila na vlastní mateřské nohy

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Romana, syn Toníček

51 52

Je u nás klid a pohoda, jakou jsem si nikdy nedovedla představit

Neýychovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance: Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích, kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to, že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout, pláče u mě a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Jitka

50 51

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

53 54

I malé úspěchy mají smysl. Syn se přestal máchat v záchodě

Náš další úspěch. Lucas (16m) si našel úžasnou zábavu. Máchání se v záchodě. No samozřejmě se mi to vůbec nelíbilo. Říkala jsem mu, že se mi to nelíbí, a žádná reakce. Byla to prostě strašná prča.

A pak mě napadlo – řekni mu, proč ti to nejvíc vadí. A tak říkám: „Lucas, mně strašně vadí, že se hrabeš v záchodě. Chápu, že tě to zajímá, ale já mám na rukách ekzém, a když si je pořád umývám, tak mě to moc bolí. Proto bych potřebovala, abys s tím přestal.“ (Ruce jsem mu ukázala.)

A světe, div se, Lucas záchod zavřel a od té doby ho nechává být (3 týdny). Je ještě spousta věcí, co se nám nedaří, např. kojení atd., ale každý takový ma­lý úspěch mi potvrzuje, že to má smysl a že jdeme po správné cestě! 

Zuzana V.

51 52

Náš vzájemný vztah posílil tak moc, že chvilkové krizovky zvládneme raz dva

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy. A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

 

Anna Burdová

52 53

Moje roční dítě mě dokáže vzít za ruku a učit mě

Co mě nedávno naučila moje dcerka (15 měsíců, v Nevýchově jsme 9 měsíců). Je to teprve 2 měsíce, co chodí, a tak se často dostáváme do nových situací, které jsme předtím nezažili. A tak co situace, to nová řešení :) Nicméně tato situace mě tak nějak obohatila o něco víc :)

Byli jsme s partnerem a dcerkou v restauraci, kam občas chodíme, nicméně jsme tam byli poprvé od doby, co začala chodit. Posadila jsem ji do dětské židličky, kde si chvíli hrála. Ale pak začala být nespokojená, že by chtěla jít chodit na zem.

Cítila jsem, jak ve mně roste stres, říkala jsem si, že je to nevhodné, chodit po restauraci plné lidí, že se to nedělá. Tak jsem začala hledat v hlavě nějaké argumenty, proč teď tady chodit nemůže, abych jí to vysvětlila. Ale žádné rozumné argumenty mě nenapadaly, opravdu mě nenapadl ani jeden.

A když jsem jí to tedy nemohla vysvětlit, rozhodla jsem se, že to uděláme tedy po jejím, a po té restauraci jsme se šly procházet. Dcerka se zastavovala u stolů a koukala na lidi a světe, div se, vůbec nic zlého se nestalo. Nikdo se na nás nezlobil, naopak se lidé na dcerku otáčeli a smáli se na ni a ona se smála na ně. A se mnou se dávali do řeči a já jsem si u toho uvědomila pro mě obří věc.

Že moje osobní hranice nejsou asi všechny nastavené racionálně a že mě moje roční dcera dokáže vzít za ruku a překročit je spolu se mnou. Později jsem o tom přemýšlela, proč se mi to nejdřív tak příčilo, a vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě měla zakázáno v restauraci vstávat od stolu.

Je to taková asi banální věc, ale já z toho zjištění byla naprosto nadšená a od té doby, pokaždé, když chce dcera dělat něco, co se mi zdá společensky nevhodné a nevím proč, položím si navíc otázku, jestli to tedy není něco, co by stálo za to vyzkoušet :D

A od té doby se nám něco podobného přihodilo znovu, když dcera chtěla pohladit po ruce paní vedle nás v autobuse. Nejdřív jsem zase ucítila ten stres a chtěla jí vysvětlit, že je to nevhodné. Ale zase jsem nenašla žádný argument, a tak dcera paní pohladila a paní z toho byla hrozně dojatá

Jana V.

51 52