Hranice

Syn je samostatnější, víc se mnou mluví. Já jsem našla vlastní hranice

Kateřina, syn Míša (4,5)

32 33

Hned v prvních minutách kurzu jsem dostala to, pro co jsem si přišla – zjistila jsem, proč se syn vzteká

Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše co chce a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „učitel“, když už jsem toho měla dost, tak „policajt“. Každopádně chyběl „partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A oni se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ a nebo „policajt“ a pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to co chci já (jj takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozumněl mě a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních a hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Monika

79 80

O Svobodě a úlevě, kterou s sebou pevné Nevýchovné hranice přinášejí

Jak hranice hory přenáší: Jeden můj zlomový prožitek z asi 6 měsíců nazpět, kdy se u nás „lámal chleba“: Naší Šarlotě bylo tenkrát něco pod 3 roky, asi 6 měsíců nazpět. Máme spojený obývací prostor s kuchyní, ne nijak velký, takže prakticky celý den je to jedna velká herna po explozi hračko-mový bomby – všude se válí něco.

Večer je to potřeba uklidit, respektive dokážeme dnes už rozeznat, jestli je „rozpoložení“ dětí takový, aby se roztřídilo úplně do beden, anebo aspoň vše odhrnout na koberec v jednom rohu. (Ano, dokážu pochopit mentalitu dětí, že ony nechápou, proč by mělo vše večer být perfektně rozdělené do krabic a beden, když ráno to zase hned vytáhnou. Stejně tak ale vyžaduju, abych já nemusel v noci, když děti už spí a my tam s maminkou ještě „fungujeme“, šlapat na ostrý duplo kostky a jiný nástrahy!)

Dnes už to funguje dobře, ale tehdy, a ten večer obzvlášť, to nějak vše drhlo. Prostě jsme se ne a ne domluvit a ona nám vyjít vstříc. Většinou „večerní rutina“ po večeři a případný knížce/tabletu probíhá po ose úklid-hraček-zoubky-pyžamo-mlíko-spát. Ale tenhle večer se Lotka sekla. A v „herně“ ten den zrovna vybuchla ultra-mega bomba. Hračky všude, nohou jsme odhrabávali se ženou koridory mezi chodbou a kuchyňskou linkou, jediné spojnici oáz napříč zemí nikoho, hračkovým šílenstvím na zemi. A Lotka nereagovala na nic! Na nic!

Čas se chýlil k 8, kdy už jsme většinou v posteli. Na zemi stále vše – syn Albert, v tý době 9 měsíců, s tímhle vším neměl ještě vůbec nic společného. Vymezil jsem se, klidným, ale pevným hlasem, několikrát. Až z toho byl neskutečnej řev, kvílení. Šel jsem k ní, chtěl ji obejmout. Začala mě plácat, proti čemuž jsem se taky ohradil, ale velmi klidně, a nechal ji utéct do pracovního kouta na druhé straně bytu – je tady přítmí, pracovní stůl, kde se většinou chodí „zašít“.

Tady usedavě plakala a plakala a plakala. Přemýšlel jsem, co teď s tím. Tyhle situace vážně z dětství nemám zažitý. Šel jsem za ní, klekl jsem si asi dva metry od ní – prostě přesně tak daleko, aby mě už slyšela a viděla, ale abych jí nenarušoval její prostor. Nechal jsem ji v těch emocích, ale zároveň tam byl s ní. A v klidu jí řekl, že mě to celé hrozně mrzí, ale že tam celou noc prostě nebudu překračovat ty hračky, ale že jí s tím klidně pomůžu, odhrnout to vše na koberec, vyčistit jí zoubky, pyžamo atd. a že budu čekat vedle v místnosti, až bude připravená.

Ani jsem nestihl se zdvihnout. Není tu v tom pracovním koutě, pravda, moc denního světla, ale na její pohled nezapomenu. Ty oči a ten výraz ve tváři!!! Vylezla zpod stolu a přiběhla si mně sednout na klín, objala mě kolem krku, ale než se tak stalo, v těch očích byla jakási „nevyřčená úmluva“, takový nějaký podrobení se těm pravidlům, té hranici, přes kterou nechceme s maminkou jít.

Já tu emoci, tu tvář, asi slovy nepopíšu přesně, ale totálně mě dostala, totál!!  Ukápla mi tehdy slza a přeběhl mi mráz ještě teď, s odstupem půl roku. Bylo v tom pohledu všechno od volání po objetí, usmíření, odpuštění si, ta svoboda a úleva, kterou pevný hranice s sebou přinášejí, vědomí toho, kdo jsme a kam jdeme, co chceme a co potřebujeme, nebo můžeme, jak velký je náš „herní prostor“ života. Ufff, vyškolila mě tehdy má malá dcerka, můj nejvíc nejlepší psychotrenér.

od té doby až na výjimky (někdy je prostě vše zle – nevyspání, nemoc, počasí, ženská vlna, stres, cokoliv – a nejsme roboti) to s tím úklidem funguje dobře. Hranice a naslouchání našim vnitřním hlasům a potřebám nám přináší tolik svobody. Přeju vám všem hezký den

P.S.: Jako dítě jsem vyrůstal v prostředí silně pasivním, ustrašeným, reaktivním, zpátečnickým, vůbec ne se zdravými hranicemi (ne, nemučili a netýrali nás, mě a ségru! a myslím, že dělali, co si mysleli, že je správné. Mám je rád, i když si myslím své a dnes si s nima už moc nepokecám, škoda), a právě proto jsou pro mě dnes takovéhle banality jako pocítění síly hranic takový „game-changery“. Já na tenhle zážitek totiž asi ještě dlouho nezapomenu. Bylo to pro mě děsně silný souznění a pocítil jsem, že bez pevných hranic prostě už ani ránu. Tam je naše uzdravení se! :)

Jan Papaj

8 9

S mojím 19m dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. A zaobišlo sa to bez plaču

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Kristína Svoradová, 28 let, dcerka Anetka (20 měsíců), Brodzany

8 9

Proč mu to vlastně nechci dovolit?

Večerní nápad Jiříka: chci spát na zemi. Moje první reakce: v žádném případě. Jiříkovo: Ale já chci!!! Moje přemýšlení: proč mu to vlastně nechci dovolit? Z čeho mám strach?

Přišla jsem na to, že jediné, čeho se bojím, že mu bude zima. Můj návrh: trošku se bojím, že ti bude zima, budu klidnější, když ti tam dám matraci z cestovní postýlky. Jiřík: Děkuju mami

Dala jsem na zem matraci, Jiřík si tam nanosil polštáře a deku a do 5ti minut spokojeně spal. A můj pocit? Jednoduše skvělý

Šárka

37 38

Cítím se jistěji a pevněji…

Zatím jsem na začátku celé své proměny, ale za úspěch považuji, že jsem víc začala mluvit sama za sebe: co chci, nechci, co potřebuji apod. Lépe se cítím, protože jsem přestala používat fráze typu, „tohle se nesmí“, „takhle se do nedělá“, kterým jsem sama stejně nikdy moc nerozuměla a nedávaly mi smysl:)

V některých situacích se cítím jistěji a pevněji – jsou to moje vnitřní hranice, přes které nechci jít a které dětem dám najevo. Jako pozitivní vnímám, že se učím dítě vnímat jako partnera, které má k dané situaci co říct a že můžeme dohodnout a to vidím jako velký přínos do příštích společných let.

Mirka

6 7

Konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu. Jsem si víc jistá a už netrnu hrůzou

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou a vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to jaký jsem z toho měla pocit já.

Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu. A když řeknu tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám, tak už za tím nejsou pochyby, jestli by přece jenom si to vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost:)) a já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen si trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu jestli by to nešlo zařídit jinak a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví a konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte jak se mi ulevilo!!

Petra Kalichová

35 36

Moje nevýchovné fronty

Nechápu to, ale dneska mi už třetí kamarádka píše, že přemýšlí o kurzu Nevýchovy, aniž by věděly, že já tu jsem :).. Úplně se mi z toho pokaždý rozbušilo srdce, protože jsem věděla, že tím, co odpovím, je v mý moci nahlodat je, ať už neváhaj ani vteřinu! :) A tak jsem se rozepsala o tom, jak je kurz boží, a přistála mi otázka, co se u mě od tý doby (=od podzimu) změnilo.

Sesumírovala jsem stručně to pro mě nejzásadnější, ale pak jsem o tom ještě přemýšlela dál asi půl večera a došla k tomu, že pozoruju fakt viditelný změny hlavně na čtyřech frontách:

Fronta TCHYNĚ:
před pár týdny jsme se vraceli z hor a při závěrečný fázi balení mi tchyně přišla pomoct. S organizací :). „Dej dítě do sedačky, vezmi tuhle tašku, já vezmu tohle…“ Nutno podotknout, že jsem trochu pomalejší a lidi často moje tempo nepobíraj, ale je prostě moje :), a jasně, ta hodná holka ve mně ji nejspíš chtěla poslechnout a konat dle instrukcí, ale jak víte, mám období vzdoru, a tak jsem se místo toho uslyšela říkat: „Já si to udělám podle sebe, Gábi.“ A bylo to. Wow! Takhle jednoduchý to je? Proč mi to někdo neřekl dřív? :D

Fronta MUŽ:
Položil mi onehdá nevinnou praktickou otázku. „Vyčistíš Nině očíčka?“ A já na to úplně nečekaně napruzele: „Nojo!“ (tónem „ABY SES NÁHODOU NEZBLÁZNIL!!“), až jsem zarazila sama sebe. Muž nechápavě koukal, co blbnu, a já se v tý situaci na chvilku zastavila, pozorovala to a najednou mi to doklaplo. Tak říkám: „Ty jo, promiň. Já v tý tvojí otázce slyšela výčitku, něco jako: jaktožes jí ty oči ještě nevyčistila!?!“ Muž mě ujistil, že tam nic takovýho nebylo, a v pohodě se jelo dál.

Fronta DÍTĚ:
vylomenině je 9 měsíců a ještě donedávna jsem si skoro na potkání stěžovala, jak to dítě furt pláče, jak je náročný a jakej je to mazec. No jako… Jasně! Pláče a je to mazec. Ale díky nevýchově si víc a víc uvědomuju, co mě tím všechno učí, co všechno mi zrcadlí. A možná si „náročný“ miminko schválně vybralo za rodiče někoho, kdo se toho má prostě jen hodně naučit. Třeba, mimo jiné, nebát se taky projevovat emoce. A spoustu dalších věcí.

Takže už si nestěžuju a užívám si, že se máme, a vím, že SPOLU zvládnem všechno! <3 A když na mě dolehne pocit, že ne, tak vím, že si potřebuju odpočinout a požádat o pomoc, a pak to zase půjde.

Fronta JÁ:
vlastně souvisí se vším výše. Hledám, v čem je mi dobře a v čem míň, seznamuju se svýma hranicema, zjišťuju, co potřebuju a učím se si o to říkat. Je to jízda. Děkuju, že to s vámi můžu sdílet. :)

Martina, 29 let, Praha, dcera 16m

6 7

Je u nás klid a pohoda, jakou jsem si nikdy nedovedla představit

Neýychovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance: Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích, kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to, že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout, pláče u mě a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Jitka

35 36

Rekla jsem mu, proc mi to nejvic vadi… A syn se prestal machat v zachode

Nas dalsi uspech.Lucas 16m si nasel uzasnou zabavu..machani se v zachode..no samozrejme se mi to vubec nelibilo.Rikala jsem mu,ze se mi to nelibi a zadna reakce..byla to proste strasna prca.  

A pak me napadlo,rekni mu,proc ti to nejvic vadi…a tak rikam: Lucas,Mne strasne vadi,ze se hrabes v zachode,chapu,ze te to zajima,ale Ja mam na rukach ekzem a kdyz si je porad umyvam,Tak me to moc boli.Proto bych potrebovala,aby jsi s tim prestal.(ruce jsem mu ukazala)

A svete div se,Lucas zachod zavrel a od te doby ho nechava byt (3tydny).

Je jeste spousta veci,co se nam nedari napr.kojeni atd.,ale kazdy takovy maly uspech mi potvrzuje,ze to ma smysl a ze jdeme po spravne ceste!

Zuzana V.

38 39

Skoro pri všetkých témach plačem. Lebo vidím seba v tých chybách…

Priznám sa, že skoro pri všetkých témach plačem. Lebo vidím seba v tých chybách. Uvedomujem si, že to dieťa síce niekedy vyzerá ako „vykoumaný“, sebecký tvor, ktorý občas má chuť nahnevať rodiča, aby si dokázal moc (overil hranice) a rodič ho má chuť rozdrapiť …ale zväčša (vždy) je to úplne ináč.

Naše vlastné zranenia a tie nevedomé napodobňovania chýb vlastných rodičov je fakt na … Nájsť objektívny pohľad na vec a na seba je asi jedna z najťažších vecí. Ďakujem za pomoc pri hľadaní hraníc pre nás , dospelých, nielen tých pre deti.

Alžbeta Čopková, Košice

1 2

Moje roční dítě mě dokáže vzít za ruku a učit mě

Co mě nedávno naučila moje dcerka (15 měsíců, v nevýchově jsme 9 měsíců). Je to teprve 2 měsíce, co chodí a tak se často dostáváme do nových situací, které jsme předtím nezažili a tak co situace, to nová řešení:) nicméně tato situace mě tak nějak obohatila o něco víc:)

Byli jsme s partnerem a dcerkou v restauraci, kam občas chodíme, nicméně jsme tam byli poprvé od doby, co začala chodit. Posadila jsem ji do dětské židličky, kde si chvíli hrála, ale pak začala být nespokojená, že by chtěla jít chodit na zem.

Cítila jsem, jak ve mě roste stres, říkala jsem si, že je to nevhodné chodit po restauraci plné lidí, že se to nedělá, tak jsem začala hledat v hlavě nějaké argumenty, proč teď tady chodit nemůže, abych jí to vysvětlila, ale žádné rozumné argumenty mě nenapadaly, opravdu mě nenapadl ani jeden a když jsem jí to tedy nemohla vysvětlit, rozhodla jsem se, že to uděláme tedy po jejím a po té restauraci jsme se šly procházet.

Dcerka se zastavovala u stolů a koukala na lidi a světe div se, vůbec nic zlého se nestalo, nikdo se na nás nezlobil, naopak se lidé na dcerku otáčeli a smáli se na ní a ona se smála na ně a se mnou se dávali do řeči a já jsem si u toho uvědomila pro mě obří věc, že moje osobní hranice nejsou asi všechny nastavené racionálně a že mě moje roční dcera dokáže vzít za ruku a překročit je spolu se mnou.

Později jsem o tom přemýšlela, proč se mi to nejdřív tak příčilo a vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě měla zakázáno v restauraci vstávat od stolu. Je to taková asi banální věc, ale já z toho zjištění byla naprosto nadšená a od té doby, pokaždé, když chce dcera dělat něco, co se mi zdá společensky nevhodné a nevím proč, položím si navíc otázku, jestli to tedy není něco, co by stálo za to vyzkoušet:D

(A od té doby se nám něco podobného přihodilo znovu, když dcera chtěla pohladit po ruce paní vedle nás v autobuse, nejdřív jsem zase ucítila ten stres a chtěla jí vysvětlit, že je to nevhodné, ale zase jsem nenašla žádný argument, a tak dcera paní pohladila a paní z toho byla hrozně dojatá)

Jana V.

42 43

Přestala jsem se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti

O schodech aneb plot postavený z důvěry: Když jsem měla první dítě, nažehlila jsem mu veškeré oblečení v 8. měsíci těhotenství. Naočkovala ho přesně podle návodu ve 3., 4., 5. i 11. měsíci. Příkrmy podávala poslušně od 6. měsíce. Za nejvyšší stupeň rebelství jsem považovala, že jsem zeleninu vařila v pitné vodě, nikoli kojenecké. Když se dítě rozlezlo, naklusala jsem do Obi a koupila na schody plot. Dřevěný.

Dnes je všechno jinak. Co se přihodilo? Např. jsem se někde v poločase mezi 2. a 3. dítětem zapsala do kurzu Nevýchovy :) A přestala se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti. Žehličku ani hexavakcínu Štěpán zatím nepoznal. Jí, co chce a co mu dopřejí sourozenci. A plot u schodů máme postavený z důvěry.

V 6m objevil Štěpán kouzlo pohybu. V 7m pak kouzlo schodů. Nahoru to šlo hladce od začátku. S radostí jsem ho na nich doprovázela a vyměnila pobyt na schodech s kojencem za stavění věží z kostiček (jaká úleva!). Dolů to byl oříšek. Po hlavě to ne a nešlo. Jednou jsem ho nechala spadnout, ale ne dopadnout, a zachytila těsně nad zemí. Od té doby se sám dolů nepouštěl. Potom byl na měsíc bez schodů, a když se k nim opět vrátil, vyběhl je sám raketovou rychlostí, než jsem si stačila uvědomit, že ho vlastně mám doprovázet.

Po další pauze se v 10m vrátil opět ke schodům. Byla jsem dole a slyším ze shora zakňourání, které si překládám jako: Mami, mám strach jít dolů, můžeš mi s tím pomoct? Nemám moc času, tak ho jenom snesu. Za malou chvíli je zpět nahoře a napodruhé už se pouští dolů sám. Pozadu a bez zaváhání. Přesně ve chvíli, kdy je na to připraven.

Někde v mezičase se naučil vylézt i slézt z postele. Došlo mi to až zpětně, že tohle dítě to doteď přeci nedělalo. Důvěra je jeden z největších dárků, které mi Nevýchova přinesla, díky za ni!

Katka, máma 4 dětí

6 7

Dřív jsem se snažila synovi často vyhovět, i když se mi to třeba nelíbilo. Teď jsme oba spokojení

Chtěla bych se podělit o další úspěch v mém nastavení. Týká se hranic. Mám pocit, že jsem se synovi (20 m) snažila často vyhovět a to i když se mi to třeba nelíbilo.

Nechala jsem ho třeba vykramovat celou kuchyňskou linku, rozpatlat krém všude možně, nechala ho lézt kam chtěl, atd. Těch věcí však s věkem a jeho potřebou stále něco zkoumat přibývalo, je totiž opravdu zvídavý a dost živý. No a já jsem pak jen uklízela a byla jsem z toho unavená a otrávená, nebo jsem se bála, co zase provede. To vedlo k tomu, že jsem mu, aniž bych chtěla, zase začala na všechno říkat ne, z čehož byl otrávený a vzteklý on.

Teď sama se sebou hraji hru VADÍ, NEVADÍ.
Když si řeknu, že mi to opravdu vadí, tak mu to vysvětlím, že mi to vadí, nebo že je mi to nepříjemné, nebo že se o něj bojím. Když si řeknu, že nevím, tak ho to nechám zkusit, a podle toho, jak se u toho cítím, si řeknu, jestli mu to příště dovolím znovu nebo ne.
Nemůžu říct, že nejsou situace, kdy se nevzteká, ale já jsem u toho klidná a vím, že to opravdu nechci a on to po chvilce pochopí. No a u spousty věcí jsem zjistila, že mi nevadí a on i já jsme spokojeni. :-)

Kristýna Timčaková

1 2

V Nevychove som nadobudla sebavedomie…

Dnes sme sa stretli s mojou kamarádkou, ktora ma 7tyzdnove babo, zaznela veta: „Ale detom sa musia nastavit nejake hranice“ a ja som si zrazu uvedomila, aku daleku cestu som za tych sest tyzdnov, co som s Vami presla…

Len som sa v duchu pousmiala a nechala jej pravo na vlastne rozhodnutia a nazory. Respektovat nazory druhych, ale okamzite ich nezvazovat, ci by nam nevyhovovali viacej…to a mnoho ineho mi dala Nevychova. Nadobudla som sebavedomie a viem, ze cesta, po ktorej kracame je spravna, lebo je nam na nej neskutocne dobre. Uz ziadne dilemy, ci to ma byt tak alebo onak. Dakujem;)

Katarina

6 7

Kurz Nevýchovy je snad ta nejlepší osobnostní i rodinná terapie

Chtěla jsem napsat jedno obří AHA, ale prostě ho nějak nedokážu slovně uchopit :) Přivedlo mě na to pár příspěvků tady a několik rozhovorů s mým mužem za poslední dobu.

Kde jsem nabyla přesvědčení, že dítě MUSÍ jít spát hned po večerníčku? Kde jsem přišla na to, že se MUSÍ jít každý den ven? Mám chuť slovo muset vyškrtnou z mýho slovníku… musí se jen umřít. Jsem zvědavá, kolik těch MUSŮ ještě objevím :) No prostě, nechť moje dítě dělá to, co dělám já. Chodím já spát každý den ve stejnou hodinu? Ne. Chce se mně každý den ven? Ne. 

Když jsem začala s Nevýchovou, přišlo mi, jakej je můj muž hroznej policajt. Já „jsem“ mnohem horší. Postupně se učím, kdo vlastně jsem a jakou hranici kde mám, a pouštím ty věci, které on jako otec už třetího dítěte dávno pustil. Nedovedu si představit, že bych vedle sebe měla prvootce, který by byl zpracovaný stejně jako já.

Můj muž byl ten, kdo navrhl, ať teda malej spí s náma v posteli. Já až do otěhotnění jsem si nedovedla představit, že bude to mimino jako spát s náma v pokoji. To se přece nesluší. Má mít svoji postýlku a svůj vlastní pokoj. To, že tolik policajtoval on, bylo proto, že mi chtěl pomoct.

Dnes to tu někdo psal, ale prosím, šlo by to někam vytesat? Není to prostě tak, že ti naši hrozní „výchovní“ mužové jsou sami o sobě vlastně víc Nevýchovní než my? A protože nám chtějí pomoct, tak tlačí na pilu a dělaj ty zlý?

Teď se mi vybavil film S tebou mě baví svět :) Co je lepší? Mít perfektně oblečený, učesaný, čistý, spořádaně v cukrárně sedící dítě se spoustou musů… nebo mít život jako na prázdninách? Kurz Nevýchovy je snad ta nejlepší osobnostní i rodinná terapie.

Alena

13 14