Odchody a oblékání

Zvládáme v pohodě cestování autem, odchody z domu i přebalování

Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude s námi jezdit autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik a odstrkování nohama. Nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme odjížděli tramvají.

Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5 hodiny mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřma. To samé s přebalováním. Prostě vyřešeno.

Dokážeme vyřešit, i v jaké obuvi se půjde ven, nebo i to, že v obchodě nemůžeme koupit vše, co se líbí. Každý den máme nějaké úspěchy a mám za ně obrovskou radost. A na otázku co děláme jinak, bych odpověděla..... všechno :0)

Jindřiška Koutná

100 101

Zvládli jsme ranní stres. Školku jsme stihli

Dnes jsem zažila skvělou situaci při ranním chystání se do školky. Jiřík vstával docela brzo, nemusela jsem ho tedy budit. Nějak jsme se ale doma zamotali – on se díval na pohádky a ve chvíli, kdy jsem myslela, že TEĎ už se začneme oblékat, jsem měla jeden nečekaný a ne moc příjemný telefonát. Do toho Jiřík potřeboval kakat, což obnáší 15 minut na wc (běžně tuto potřebu ráno nemá).

A výsledek? Můj stres, nervozita a strach, že školku nestihneme. A najela jsem do obvyklých stereotypů typu: „Dělej, oblékej se, nestihneme to! Proč u toho děláš takové blbosti? Atd.

Jiřík, který byl do té doby úplně v pohodě, se začal tvářit moc smutně. Určitě nechápal, co se najednou děje. Vzpomněla jsem si na Nevýchovu a šla jsem na chvíli do kuchyně a zhluboka dýchala. Pak jsem se vrátila a říkám mu:

„Víš, Jiři, já jsem teď trošku ve stresu, že nestihneme tu školku, a mám strach, že se paní učitelka bude zlobit, protože jdeme pozdě. Potřebuju, abys byl oblečený a mohli jsme za chvilku vyrazit. Co myslíš, šlo by to? Nebo potřebuješ něco jinak?

A Jiřík mě odzbrojil odpovědí: „Já nic nepotřebuju a ty se USMĚJ, mami.“ Pomohla jsem mu se doobléknout a šli jsme a školku stihli. Až teď mi došel ten úžasný okamžik… Mám skvělého syna, on vlastně učí Nevýchovu mě.

Šárka Ondráková

39 40

Až když jsem uspávání malého (15m) úplně pustila a nechala plavat, za 2 minuty usnul :)

Milí v Nevýchově,

sleduji Nevýchovu už dlouho, začala jsem kvůli dvěma vyvdaným dětem a když byl vlastnímu synovi rok, vstoupila jsem do kurzu, teď v jeho 15 měsících pokračuji v kurzu novém. Chtěla bych se podělit o naše úspěchy i neúspěchy, protože perfektně ilustrují, jak rozdílné situace se dějí, když jsem v klidu, odpočatá, takzvaně u sebe a tak dokážu být i se synem a nikoliv proti němu, když někdy není po mém. 

O respektující přístup k nevlastním dětem jsem se snažila od začátku ještě před Nevýchovou, protože chci být všechno jen ne jako moje máma, typický policajt, a nesu si hodně bolístek, které se snažím si poléčit, a nechci, aby se děti, které se mnou sdílejí domácnost někdy cítili kvůli nám jako já kvůli své mámě. 

Jsem teď ve 3. měsíci a změny, které to s sebou přineslo nebo ještě přinese, jsou těžké pro nás oba. Jsem hodně kontaktní, ale už na těch jeho 11 kg přestávám mít sílu, a tak se ho snažím méně nosit, odbourat denní uspávání v nosítku a hlavně s ním za ruku ťapat od výtahu 20 schodů ke dveřím od bytu. Nebojujeme kdo s koho a jestli vyhraju já a nová situace se odehraje po mém. Jsme v tom spolu, pro oba je to těžké.

Příklad s uspáváním.
Když jsem šla poprvé uspávat přes den bez nosítka, zkusila jsem v posteli jako při uspávání večerním. Vysvětlila jsem situaci, ale asi málo, a hlavně do toho šla totálně nervní z výsledku. A tak se stalo, že během hodiny, kdy syn neusnul a chtěl si hrát, slézal z postele, tahal mě z ložnice, já ho dávala do postýlky a zkoušela odcházet, pomalu ztrácela nervy, že prostě neusne (spí klidně i 2,5 hodiny a já tak přijdu o potřebný odpočinek). Po skoro hodině a půl jsem nosítko stejně nakonec použila. 

Na druhý den jsem mu znovu vysvětlila, jak to bude probíhat, proč to tak musí být a že nemusí spinkat, jen bych chtěla být v klidu a odpočívat. Hodinu si v klidu hrál s dekou, ponožkama nebo polštářema a celou dobu vydržel v posteli. Pak začal polehávat a zkoušel spát, zpívala jsem mu, jak to děláváme večer, ale po 15 minutách už byl frustrovaný, že nemůže zabrat a tak mě začal tahat za ruku a že chce z ložnice.

Pustila jsem to a smířila jsem s tím, že to dnes nevyjde. Jen jsem ho ještě vzala do náruče, začala se s ním kolíbat a mazlit a ze srandy zpívala „Co by ti pomohlo, aby už jsi usnul, co by ti pomohlo, aby už jsi spal?“ A oba jsme se smáli a on byl najednou za dvě minuty v kómatu :)) Musela jsem smát. Snažila jsem se tomu nechat volný průběh a nedoufat, ale až v momentě, kdy jsem to úplně pustila a nechala to plavat, to vyšlo. Byla jsem na nás hrozně pyšná.

Příklad s odchodem.
Myslím, že na pomalu se blížící změnu syn reaguje, že ji cítí. Je teď na mě neuvěřitelně fixovaný a často ani táta mě nedokáže v některých situacích zastoupit. Spali teď u nás tchán s tchyní a na druhý den měli syna od rána cca do 14:30 hlídat, abych mohla jít pomoct manželovi do práce, jsme kolegové.

Už den před tím večer jsem jim syna nechala, když jsem jela jeho nevlastní sestry odvézt domů. Chtěla jsem, aby se s prarodiči na sebe trochu naladili. Dvakrát jsem mu před odjezdem říkala, kam jedu, proč a na jak dlouho, co to znamená pro něj a že koupat a ukládat budu já. Přišlo mi, že mě nevnímal, byl zabraný do hry s dědou, ale už jsem musela jít, aby holky byly doma včas. A to mě tchyně ještě pobízela, ať se zdejchnu, aby si toho nevšiml. Tohle dělat nechci a nebudu.

Byla jsem pryč 35 minut, z toho 25 minut prý hystericky probrečel, když jsi všiml, že tam nejsem, opravdu mě nevnímal. Nešlo ho utišit, dokud jsem nepřišla. To mi moc klidu před druhým dnem nedodalo.

Ráno vstal naštěstí dobře naladěný a měli jsme prostor, abych mu celkem třikrát zopakovala, jak bude jeho dopoledne vypadat, že se nemusí bát nechat se přebalit, ať najdou, jak jim to vyhovuje, kdy přijdu a hlavně, že „máma se vždycky vrátí.“ Věděla jsem, že něco z toho pobral.

Když jsem odcházela, jen zkrabatil bradičku a měl skelná očka, ale plakat nezačal a podle prarodičů neplakal za celou dobu a byl úplně v pohodě, hezky si hráli, i přebalování bylo OK, zpívali mu, jako to děláme spolu, jen si našli jiné přebalovací místo, které sám chtěl, gauč v obýváku. Akorát skoro nejedl a to dělá vždy, když nejsem s ním. Vím tedy, že 100% v pohodě nebyl, ale snad pochopil, že je na mě spolehnutí, zbytek dne jsme spolu strávili jen hrou a mazlením a měl báječnou náladu. Byla jsem na něj tak moc pyšná!

Tak to je pár střípků z naší společné cesty. Pořád si říkám, že když si mě vybral, ví snad proč, a že to snad bude hlavně proto, že i když nejsem a nikdy nebudu dokonalá máma, budu vždycky upřímná, ochotná se omluvit, pracovat na sobě a hledat lepší řešení.

Díky Vám, že tu jste.

Katka Paterová

5 6

Už žádný hysterický scény a nic podobného…

Díky Nevýchově jsem pochopila, co je to mateřství a jak si jej mám užít. Navíc jsem zjistila, že to moje šílený dítě není tak šílený, jak jsem si myslela, stačí ho jen začít poslouchat.

Moje beruška má něco málo přes 2 roky a při každém oblíkání se mě ptá:
A maminko, kam jedeme? Všechno jí vysvětlím a zeptám se jí, co na to ona, a je to :-D
Ještě nedávno to vypadalo jako šílenej problém, někam jet, a najednou se to změnilo – ne, já jsem změnila přístup…už žádný hysterický scény a nic podobného… já prostě Nevýchovu miluju.

Musím se ale přiznat, 1 den minulý týden jsem byla mimo a opět zaječela, a hned jsem si to díky všemu uvědomila a dál hezky nevýchovujeme :-D
Moc vám za všechno děkuju.

Lucie

80 81

Výprava do školky. Úspěch! V 7:40 jsme byli ve školce

Každý den vstáváme do školky o dvě hodiny dřív, abychom vše stihli, malý klidně skoro hodinu snídal, 20 minut si oblékal ponožky a nakonec jsem mu musela pokaždé pomoct. Pořád jsem mu říkala, co má a nemá dělat. Dnes jsem to nechala „na něm“.

Vstali jsme v 6:45 a řekla jsem mu, kde má jogurt, čeho potřebujeme docílit a nazdar. Občas jsem pověděla, co jdu dělat já, abych to taky stihla, a hle. V 7:20 jsme byli ready, a tak jsem prohlásila, že klidně ještě můžeme koukat na pohádky, což nechtěl, takže v 7:40h jsme byli ve školce… Do teď tomu nemohu uvěřit.

Veronika

38 39

Přemýšlela jsem, jestli ji mám obout násilím s brekotem anebo to zkusím jinak

Ráda bych se i já podělila o dnešní úspěch se 14m holčičkou. Ráno jsem pospíchala s oblékáním a obouváním botiček. Kristý občas dělá to, že si nechá obout jen jednu botičku a s druhou si chce hrát a zkouší si ji sama nazouvat. Jako dneska, když se mi to zrovna vůbec nehodilo.

Přemýšlela jsem, jestli ji mám obout násilím s brekotem anebo to zkusím jinak. A povídám jí: „Kristý, já dneska pospíchám a potřebovala bych tě obléknout a vyrazit. Nevím, jak ti mám teď pomoci a nechci tě rozplakat, co by ti pomohlo, abychom už mohly jít?“ Vzala si tu botičku, dopajdala se pro oblíbeného medvídka a přišla ke mně a podala mi botičku a mazlila se se svým medvídkem. V klidu jsem nazula i druhou botičku a mohly jsme jít.

Páni!!! Tak to bylo jednoduché :)

Pavla, 42 let, dcera 14m, Praha

8 9

Místo oblékání si dcera stříhala něco z papíru…

Můj muž mi říkal, že ráno koukal na dceru (5 let), jak místo oblíkání stříhá něco z papíru. Napadlo ho, že nedělá to, co má dělat, že přijde pozdě, nestihne snídani, atd… Ale nechal to být a nic neřekl.

A než šel do práce, dcera přiběhla a přinesla mu vystříhanou vločku z papíru do práce pro štěstí. Tak mi říkal, že je vděčnej, že se zastavil a neřekl to, co byl naučenej.

Anna Burdová

9 10

Dneska jsme měly s Terkou snad nejúžasnější den vůbec. A stačilo tak málo

Ahoj všem, dneska jsme měly s Terkou snad nejúžasnější den vůbec. V klidu jsme se nasnídaly a pak i naobědvaly. Terezka si během toho v klidu sama hrála. V klidu jsme dopoledne a i odpoledne odešly ven, žádný spěch, a přitom jsme měly stejně času a stejné činnosti jako jindy. V klidu bylo přebalování, oblékání, nakupování.

Žádný pláč při Strolleringu, že jsem opustila kočárek. No prostě pohoda! A stačilo tak málo. Terka chápala, co potřebuji, a já zase chápala, co potřebuje ona. A to jsem ještě nestihla přečíst eBook o domluvě s dětmi, co nemluví. Díky, Nevýchovo!

Lucka

37 38

Myslela jsem, že bude stačit být uvědomělá matka… ale po kurzu se mi úplně otevřely oči

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená… Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala jaké to bude super a velice rychle jsem narazila…oni ti děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem ❤️ Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi a jak to vidí oni…

Odcházení do školky: Každý den byl křik…loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno.. Když po jednom vypjatem ránu jsem jim v autě řekla ( úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu stát mezi něma jako soudce a neustále jim něco opakovat…že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou…

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkach všechny ranní aktivity…čištění zubů, snídaně, oblékání…Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku že splněno. Mezitím si hlídají čas…

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned co vstali, začali to prostě dělat.. Cože?? To je tak snadné?? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc : Jak je důležité brát dítě jako parťáka! Mluvit s dítětem a ne na dítě…jak velký rozdíl v tom je a děti právě tohle vnímají. 

Andrea Kavanová, 38 let, dcera 7 a syn 5 let, Ostrava

65 66

Změny u nás díky Nevýchově. Dřív řev a vzdor. A teď? Ani tomu nemůžu uvěřit

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp…

Barbora Kodetová

48 49

Do školky úplne v pohodičke, bez tlaku a stresu

Mám skvelý pocit z mojich detičiek. Sárka (4 roky) mi dnes ráno pri odchode do školky hovorí: Mami, dneska sme to ale šikovne zvládly, že? Raňajky som nechala na ňu, nech spapá, koľko jej bude chutiť. Obliekla sa takmer celá sama a to, s čím potrebovala pomocť, mi pekne povedala, že by potrebovala odo mňa. No a do školky sme sa vystrojily úplne v pohodičke, bez tlaku a stresu.

A konečne po dlhom čase sme tam boli aj v celkom slušnom čase. No a mladšia dcérka (1 rok) sice ešte nerozpráva, ale jej radosť zo života hovorí za všetko. Ďakujem Nevýchove, že prišla k nám v pravý čas.

Katarína Ondrušová

45 46

Nastoupila jsem do kurzu teprve před týdnem a již dnes byly patrné výsledky

Ahoj statečníci a účastnice Nevýchovy. Trénujeme poklidné odchody do školky a hodně se to zlepšuje. Nejprve po shlédnutí výukových videí se mi podařilo zanalyzovat vlastní jednání i jednání mých rodičů, jak na to jdeme.

Já jako učitel, babička a děda jako policajti. No urvaní jsme z toho byli všichni, já za sebe teda 100%. Včera jsem zkoukla video s technikou Popiš a pozvi, nastoupila jsem do kurzu teprve před týdnem a již dnes byly patrné výsledky – daleko poklidnější vypravování do školky se spoluprácí dítěte. Stačil si i pohrát, namalovat, co chtěl a já u toho zparafrázovala písničku od Svěráka „Mravenec jde v trávě a Tomášek jde do školky“ a taky jsem si to užila.

Tomík si třeba dneska vybral, že s části oblékání chce pomoct, aby byl rychle hotov a mohl si jít kreslit, talíř si pak po sobě uklidil sám. Ještě s ním potřebuji probrat pití, abych za ním nemusela poletovat s hrnkem před odchodem do školky, a budeme dolaďovat. Díky Katko za velkou inspiraci a za to, co děláš. Mně se to moc líbí.

Daniela Pachmanová

47 48

Úspěch v herně: bez scény si to sám namířil k odchodu

​Mám dnes podobný úspěch při odchodu z herny. Zavírali a už to vypadalo na scénu, nechtěl jít pryč a bránil se, nesl jsem ho a začal se zoufale sápat na bagr..

projelo mi hlavou, že prostě nechce domů, a že když už ho mám v náručí, bude pro všechny nejlepší ho odnést, rychle obout a pryč, protože když si začne zase hrát, bude to stejně nekonečné a budu zase odchod muset začínat nanovo..

ale odolal jsem a s mrazením v zádech ho v prázdné herně dal ještě k bagru, vysvětlil jsem mu ale, že už opravdu musíme jít, protože celá herna (i bagr) už jde hají.. hrál si s ním asi minutu a půl a pak si to sám namířil k odchodu

kdybych ho k bagru už nepustil, byla by z toho scéna na půl hodiny (minimálně).

táta z kurzu

39 40

V ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest…

Gabuško, tak asi 13 mesiacov. Vonku bola vtedy zima. A tak treba toho naobliekať veľa, chceme ísť von na mrázik a tak nám treba pančušky, okrem iného. ,,Gabuško, pôjdeme von, potrebujem ti obliecť pančušky.“ Nuž a moje druhorodené dieťa sa mi schová za dvere, pokojne si tam odkráča, keďže vie čerstvo chodiť.

Tak tam idem za ním, sú to dva metre odo mňa. Jemne ho vezmem za rúčku, v ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest. Tak si sadnem na päty, moje oči vo výške jeho očí, pozerám sa na neho a vravím mu:

,,Gabuško, potrebujem ti obliecť pančušky, lebo ideme von a vonku je zima. Ja ťa chcem posadiť mne na kolená a tak ťa obliecť, ale tebe sa to tak nepáči, však?“ Díva sa na mňa. Rozumie.

„Tak mi zlatko ukáž, ako by sme tie pančušky mohli obliecť spolu, tak aby nám obom pri tom bolo obom dobre. Môže to tak byť?“ Chvíľu stojí a díva sa na mňa, ja sedím na pätách a dívam sa na neho. A vtom sa pohne smerom ku mne, rúčkami ma objíme okolo krku a len tak stojí, prilepený na mňa. A ja chápem.

,,Dobre Gabuško, oblečieme sa takto, ako chceš ty.“ Obliekli sme pančušky za pár chvíľ, on ma objímal celý čas okolo krku, ja som ho obliekala a telo, myseľ, srdce i dušu mi presvietila dúha. Tú chvíľu sme si užili obaja. On mal rešpektujúcu a vľúdnu mamu len pre seba v objatí a ja, držiac a obliekajúc to malé telíčko, som cítila nesmiernu lásku a úctu k tomu malému dieťaťu.

Slávka Pariláková

6 7

Dcerka bola uplakana a vobec nam to nefungovalo. Zmena zacala ked sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy…

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Katarína

7 8

Já jsem spokojená, syn je spokojený, co víc si přát?

Mému synovi je 8 měsíců. První webinář jsem viděla, když mu byl pouhý měsíc. Už v tu chvíli jsem si uvědomila, že chci jít úplně jinou cestou, než je klasická vžitá výchova našich rodičů. Dlouho jsem byla pouze divák. Nevýchovňák teoretik 😀

Najednou syn začal lézt, začal se projevovat a s tím se začal projevovat i ten učitel a policajt zažitý hluboko ve mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že první kdo se musí změnit jsem já.

Když se syn nechtěl oblékat, vztekal se, tak jsem vždy ze sebe nervózně vyhrkla „Proč se vztekáš? Kdo ti co dělá? Musíme se obléct!“ A najednou to bylo jako bych dostala facku. „Ne!“ řekla jsem si. „jinak!“ a opravila se. „Honzíku, já vím, že tě to nebaví, ale já budu chvátat, aby jsme to měli rychle za sebou ano?“

Samozřejmě jako strom nevyplodí ovoce přes noc, tak i plody Nevýchovy chtějí čas. V různých situacích jsem se musela x krát opravovat a soustředit se co vlastně říkám. Řekla bych, že až ve chvíli, kdy to pro mě konečně začalo být přirozené, se objevilo první „ovoce“ a já jsem jen nevěřícně koukala.

Jenda nesnáší čištění uší. Vždy to byl strašný boj. A jednou jsem mu už zcela automaticky řekla: „Jeníčku, když se se mnou budeš prát, tak tě zase šťouchnu a bude tě to bolet a to já nechci víš? Když budeš hezky ležet, slibuji, že budu opatrná“. A vážně! Od té doby klidně leží, i když je před tím nerudný, v tu chvíli se uklidní a uši si nechá vyčistit bez jediného vzdoru.

Nevýchova někdy možná zní jako sci-fi, ale já se přesvědčila, že je to mnohem jednoduší, než jsem si myslela, jen člověk musí chtít, musí makat na sobě a hlavně té změně věřit.

Já jsem spokojená, Jeníček je spokojený, co víc si přát? Jedním slovem díky!

Lucie Strnadová, Jeníček 8m

0 1

Než jsme šli na hřiště, měla jsem obavy, jak se nám podaří v klidu odejít…

Dobrý večer, také se chci podělit o svoji dnešní zkušenost s Nevýchovou.

V kurzu jsem druhý týden a musím říct, že mi to sedí čím dál tím víc. Momentálně jsem se rozhodovala, zda budu pokračovat, nebo ne a samozřejmě, že jsem se nemohla rozhodnout jinak, takže pokračuji dál. Finančně je to náročné, ale je to investice na celý život.

Co se týče třetího týdne, na ten jsem hrozně moc zvědavá, protože bych potřebovala vědět, jak nastavit nějaké ty hranice.

Ale zpět k úžasné Nevýchově…

Byli jsme dneska s manželem a naším synkem(19m) na hřišti a samozřejmě, že než jsme tam šli, tak jsem měla obavy, jak se nám podaří v klidu odejít… Bylo tam více rodičů s dětmi a jedna maminka s tatínkem se rozhodli, že už půjdou pryč, holčičku taky cca 1–1,5 maminka vzala z klouzačky a rovnou s ní šup do kočárku. Malinka se propínala a moc se jí nechtělo, ale když poodjeli dál, tak už byla v klidu. Takhle to já ale nechci, proto jsem se přidala k Nevýchově.

Přišla řada na náš odchod. Světe div se, malému jsme řekli, že za chvilku půjdeme za … chtěl ještě na klouzačku, tak tam s manželem šli a pak sám přišel a mohli jsme jít domů.

To je tak krásné, když se nemusíte dohadovat s dítětem a jen tak si odejít v pohodě. Děkuji ti Nevýchovo.

Jana Vlášková, syn 19m

0 1

Zázrak se spinkáním i s odchodem do školky

Ahoj, u nás se stal včera ZÁZRAK.
S Eliškou (6 let) jsme měli domluveno, že se jí v 7 hodin večer zeptám, co chce ještě udělat, než půjde spinkat. Několik měsíců to fungovalo, ale poslední dobu už si začala vymýšlet stále další a další aktivity. Včera večer opět.

Tak jí říkám. Víš co Elí? Já to nechám na tobě, kdy půjdeš spinkat. Jen mysli na to, že je potřeba ráno vstávat do školky. Elí jen tak zamručela, že jo.

A co to? Neuplynulo ani 5 minut a Elí se zvedla od kreslení, a začala se převlékat do pyžamka. Oblečení pěkně srovnala na židli (jindy to vypadá tak, že jedna ponožka přistane na stole, jedna za postelí, tepláky pod stolem a tričko na chodbě), pak si vyčistila zoubky, kartáček umyla a uklidila (jindy zůstane neumytý kdekoli), a zalezla s plyšáčkem do postýlky (obvykle po mě chce, abych jí ho přinesla). Super paráda klídek, přečetla jsem jí pohádky a za chvilku spinkala.

A ráno – další ZÁZRAK, Elí se probudila v 6.45, koukla na své hodinky a zděsila se, že už se musí jít do školky. Říkám jí, Elí, ještě máš hodinku čas, podívej, malá ručička je na sedmičce, ne na osmičce. Elí vylezla z postýlky, oblékla se, nasnídala a zavolala na mne, že můžeme jít.

Já ještě neměla pověšené prádlo, co se v noci vypralo, tak si Elí mezitím ještě povídala s dětmi, co čekaly na zastávce na autobus do školy. A v 7.30 jsme byly ve školce. A dříve? Elí vylezla z postele obvykle v 7.30 a několikrát šla do školky nenasnídaná a neučesaná.

Bára Vojtová

0 1

Malý (2,5r) mi dal ruku a povedal „Ideme na to!“ :D

S našim synom Filipkom (Fifim, 2,5r) to nie je vždy jednoduché, ale keď sa podarí, stojí to za to. Sme v tomto období u starých rodičov, aby sme mali aspoň záhradu. Ako máme problém dostať ho na záhradu, máme problém dostať ho aj z nej.

Mali sme mať online hudobný krúžok a už som sa modlila a plánovala jeho transport dnu s dostatočným predstihom, aby sme to stihli. Tak som mu oznámila dopredu, nech sa ešte chvíľu pohrá a že pre neho prídem a budeme mať hudebku. Prišla som, povedala, že musíme ísť, popísala, čo tam budeme robiť. Malý mi dal ruku a povedal „Ideme na to! Zpivat!“ (Rozpráva československy) :D ešte sme mali časovú rezevu.

Asi v ten istý deň som ho zasa zo záhrady potrebovala vziať na obed. Zasa som mu to oznámila dopredu a nastavila som mu budík na 10 minút, aby sa ešte dohral. Budík zazvonil a bez slova išiel za mnou dnu.

Nasledovalo upratanie hračiek pred obedom, mal tam rozhádzané plyšáky. Vzala som ho, že mu pomôžem a hodila som pravého plyšáka. On chytil plyšového psa a išiel s ním k stolu. Už som ho chcela zavolať ale zastavila som sa a počkala, sledovala ho. Ukázal psa koníkom na stole, psovi ukázal nálepku dinosaurieho vajca nalepenú na jeho stoličke, otočil sa a začal vracať ostatné plyšáky do krabice! A psa nakoniec :D

Už viackrát som si všimla, že musím len chvíľu počkať a on začne spolupracovať.

Barbora Špačková, deti Filipko 2,5 roku a Alžbetka 4,5 mesiaca

0 1

Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-)

Tak bych se taky chtěla podělit. Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním). 

Ohromě pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono a on vydržel hodinu než jsme všechno zabalili a to mu rostou zuby. 

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: “Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.” On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :-)

Byl to skvělej pocit :-)

Alena

53 54

Uspechy s miminkom (10m)

Pomaly koncim kurz a uspechy s mojim 10 mesacnym Tomaskom su:

V pohode sa obliekame aj vyzliekame ked niekam ideme.
Ked sme boli chori, statocne papal lieky.
Pocka, ked mu vysvetlim, ze potrebujem dovarit, dojest…
Nevyvadza, ked ideme von z vane.
Uzivame si spolocne prechadzky, hranie, citanie kniziek.
Zacina reagovat na to, ked mi nieco spravi a boli ma to.
Ked dopapa, sam si vie zlozit uteracik z noh a podat mi ho.
Po vysvetleni, ze potrebuje pit aj vodicku, nielen maminkle mliecko, sa napije z poharika.

No a moj uspech – necham ho skumat svet, kym si fakt neohrozuje zivot. A po dlhsom pozorovani musim povedat, ze deti su velmi mudre a malokedy si chcu vedome ublizovat, napr. strcit si nieco do oka, krku.

Dakujem Nevychove za rady aj uistenie, ze som sa od narodenia mojho pokladika vybrala spravnou cestou. 

Lucia

6 7

Jak jsme vyřešili problém s oblékáním bundy

Můj první úspěch – první den po shlédnutí prvního videa :-). Mám 18ti měsíčního syna, který ještě nemluví, takže je pro mě jako pro „nováčka“ situace o něco horší.....ale:

Dnes byl problém s oblékáním bundy na spaní (spíme přes den venku v kočáře – čerstvý vzduch je čerstvý vzduch). Syn se začal zlobit a plakat, když došlo na oblékání bundy. Sedla jsem si k němu na zem, podívala se na něj a řekla mu „Jak bys to chtěl ty“.

Světe div se, přestal plakat, podíval se na mě a zavrtěl hlavou jako že NE. Řekla jsem mu, že jsem pochopila, že bundu na spaní nechce. Tak jsem hned navázala, že když ho přikryju dekou tak to bude v pořádku. Zavrtěl hlavou jako že JO a pak už to šlo jak po másle – bylo to skvělý a líbilo se nám to oběma :-) 

Jana

6 7

Jak jednoduché – můžeme jít ven a vše stíháme

Pospíchali jsme ven a Kubík (rok a třičtvrtě) se nechtěl oblékat. Prostě mi přišlo, že nic nezabírá, a do toho únava. Až mě napadlo říct: Kubí, potřebuju tě obléct, protože je venku zima, jinak nemůžeme ven za dětma si hrát. Položil hned autíčka, co měl v rukách na zem, a nastavil ruku, abych mu mohla obléct bundu. A pak si je zase vzal zpět do rukou a chtěl si sednout už sám do kočárku.

Jak jednoduché to najednou bylo. Taková radost a úleva, že Nevýchova funguje a my můžeme jít ven a vše stíháme.

Lenka Burdová

6 7

Když se z problému (oblékání) stane hra…

Opět skvělé zážitky a návraty do dětských pocitů díky Nevýchově. Uvědomila jsem si, kde nám to ještě hapruje a jak ještě posílit komunikaci. Nejen s dcerou.

Minulý týden jsme měli několik krásných zážitků. Třeba se nechtěla oblékat doma a nám v tom nebylo uplně dobře. Tak jsem jí popsala, že mám strach, že bude nemocná, když bude lítat doma nahatá. Odpověděla, že chce být nemocná, aby mohla jít k panu doktorovi. Tak jsem jí odpověděla, že k němu může jít i jako zdravá. Můžeme si hrát na doktora. Ale i tak by bylo fajn se obléknout, protože za doktorem nechodíme nahatý.

Během chvíle se oblíkla (předtím jsme se snažili domluvit třeba hodinu a půl – stylem, nešlo to domluvit se, nechali jsme ji být). A poté začala dvouhodinová hra celé rodiny na návštěvu u pana doktora, pak společná diskotéka a tančení. Skvělý zážitek. Když se z problému stane hra.

Martina Chomátová

6 7

Podle pohledů okolí nám odchod se synkem (24 m) už celkem trval. Pak ale koukali…

Dnes bych se ráda podělila o malý úspěch. Není to možná nic zásadního, ale přiznám se, že mi to udělalo radost. Byli jsme se synem (24 m) na cvičení pro děti. Cvičení už skončilo a my se chystali na odchod. Doma takové situace už celkem zvládame, ale přiznám se, že pod tlakem okolí, jsem občas celkem nejistá.

Cvičení probíhá ve velkém sále a on tam strašně rád běhá. Říkám mu, že už bych ale potřebovala jít a že vidím, že ho to stále baví a tak jestli potřebuje, může ještě chvíli běhat, ale že já už ho čekám u dveří. Určitě to neměla být nějaká strategie, že jako odejdu, ale jen to, aby se neztratila ta myšlenka na odchod.

No podle pohledů okolí, nám to už celkem trvalo, ale ještě jsme nebyli úplně poslední, jiní se ještě v sále oblékali. Jedna maminka už mi navrhovala ať se schovam za roh, že ona to používá a že to funguje. Jen jsem se usmála a řekla, že díky, ale zatím dobré. Říkala jsem si, jestli mi vadí, že tam běhá, nebo jestli mi vadí ty pohledy. No a protože jsme měli čas, tak jsem si řekla proč ne.

A světe div se.
Syn se ke mně s úsměvem rozběhl a venku jsme byli v podstatě zároveň jako všichni ostatní i s oblékáním na chodbě a úsměvem na rtech. Už nás tam celkem znají, synovi se z tama nikdy nechce, takže celkem koukali. A stačilo tak málo, chvilka času a důvěra, že to spolu zvládneme. 😊

Kristýna Timčaková

0 1

Odchod z oslavy. Muž mi pak říká: „Ty jo, to je takhle easy? :)

S Vojtou (2 a čtvrt) jsme byli na oslavě 60tin, bylo tam takové velké předsálí, kde Vojta nadšeně pobíhal a točil se dokolečka. Když jsme ho večer už chtěli odvézt k babi, museli jsme tím předsálím projít.

Táta ho nesl a on se začal šprajcovat a řvát, táta už začínal být naštvanej, tak jsem je doběhla a říkám: „Vojtí, ty se chceš ještě zatočit?“ „Jo.“ „OK, ale už bychom pak chtěli jít.“ „Jo.“ Třikrát se zatočil a utíkal k autu!!!!! A muž mi pak říká: „Ty jo, to je takhle easy?“ :)

Gábi Šínová

8 9

Když se dcerka má jít umýt, je to bez odmlouvání a bez vztekání

První úspěchy:
Dcerka (2,5roku) si sama vybírá co si ráno obleče na sebe, jestli šaty, kraťasy nebo tepláky a oblékání je v klidu, někdy chce být ještě v pyžamu, tak jí nechám a někdy se chce oblékat hned.

Večer, když už je hodně unavená a má se jít umýt, je to bez odmlouvání a bez vztekání. Třeba včera řekla, že se ještě nechce jít umýt, tak jsem se jí ptala, co by potřebovala, aby se šla umýt a ona že si chce nejdříve vyčistit zuby :-)

Někdy přijde a sama od sebe mi dá pusu. Často se jí ptám, jak by to chtěla udělat ona. Ještě někdy se stane, že na ní zakřičím, ale už to není tak často, jako před začátkem kurzu Nevýchovy a za chvíli mi to mrzí a přemýšlím, jak jsem to měla udělat jinak, aby jsme se dohodly.

Ivana

6 7

Jen jsem zmírnila tlak a děti „naskočily“ samy. Konečně to s nimi zvládám hezky

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.

Petra

7 8

Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme?

Dobrý den Katko, jsem táta dvou kluků, sleduju Nevýchovu a děkuju za ní. Píšu vám, protože se mi včera stalo něco, co mnou hluboce otřáslo, třeba se vám to bude hodit. Chodím pro staršího syna pravidelně do školky a včera jsme byli svědky scény, kterou prostě nedokážu pochopit. Seděli jsme s Péťou v šatně a povídali jsme si o tom, co ve školce zažil, takové běžné klukovské řeči o zadkožroutech a legu, asi si to dovedete představit. A vůbec jsme netušili, co nás v příštích minutách čeká.

Do šatny přišla babička, děda a malá holčička, pro kterou si přišli. Jmenuje se Bětuška. V tom okamžiku pro mě začal horor. Bětuška došla ke svému místu, aby se oblíkla a babička s dědou si k ní stoupli asi na 20 cm blízko. Nad hlavou měla skříňku, před sebou prarodiče a za zády věšáky. Stála tam skoro v pozoru, v ruce držela bundu a nemohla se ani hnout.

Prarodiče jí okamžitě začali dost nahlas kibicovat: Hele, neseď tu a dělej, Bětko, nebudeme tu na Tebe s dědečkem čekat věčnost. Maminka taky říkala, jak Ti všechno trvá. Ostatní děti už jsou takový šikovný, akorát Ty jsi pořád brzda. Tak honem, ať vidíme, jak Ti to jde.

Přál bych vám Katko vidět ten její dospělý pohled. Podívala se na ně a povídá jim: Prosím ustupte, nemám místo. Takhle jasně jim sdělovala, co od nich potřebuje, aby mohla udělat, co chtějí. Jenže z druhé strany se ozvalo: Tak se hned teď vrátíš do třídy, když se neumíš oblíct. Nebudeme tu na tebe čekat celý odpoledne!

Znovu se na ně podívala a znova jim říká: Couvněte, prosím, potřebuju prostor. Asi nemusím říkat, že na druhé straně to žádnou rozumnou reakci neudělalo. Stáli dál, jenom babička na ní začala řvát: Tak my pro tebe jedeme autem, abys nemusela ve sněhu a Ty takhle? Já to řeknu mamince. Když se neumíš oblíct, tak asi nebudeš chodit do toho baletu. Bětuška dál stojí v pozoru, čím dál tím hůř překonává pláč a dál je prosí, aby trochu couvli.

To už ale babička nevydrží a normálně na ní ječí: Ty si myslíš, že nám budeš rozkazovat a že se tady budeš takhle vztekat? To nemá cenu, dědečku, my jdeme pryč, až se oblíkneš, přijď za námi ven, jestli tam ještě budeme čekat. To Bětka už ale nedává, stojí mezi prarodiči, pořád v pozoru a pláče. Asi se bojí, aby jí tam fakt nenechali. Babička jí dá ještě 20 vteřin, pak chytne manžela za ruku a teatrálně odchází za dveře.

Hned se ale vrací a znova na Bětušku ječí: Seš hloupá husa, okamžitě se oblíkni, nebo nasedáme do auta a necháme Tě tady. A neřvi, nebo si mě nepřej. Malá pláče, nevidí na boty, co si obouvá a prarodiče znovu teatrálně odchází. Zvoní jim telefon, asi volá Bětušky maminka, protože babička do telefonu říká: No, ještě jsme tu, zase se vzteká. Naštěstí ale zůstali za dveřma, tak je klid.

A to je Katko, upřímně, první okamžik, kdy jsme se s Péťou odvážili reagovat. Do té doby jsme tam jen šokovaně seděli a sledovali je. Došli jsme za Bětuškou, Péťa jí dával bonbón a já se jí opatrně zeptal, jestli jí můžeme nějak pomoct. A víte co? Mrazí mě z toho ještě teď. Dospělým pohledem se mi podívala do očí a povídá: To je dobrý, já si to vyřeším, jděte pryč. Pětileté dítě, Katko, chápete to?

V očích prarodičů hloupá husa, co se vzteká. Odešli jsme a popravdě nevím, co se tam dělo. Ale protože jsme zapomněli špinavé tepláčky, museli jsme se z auta ještě vrátit. Prarodiče byli pořád za dveřma. Bětuška seděla na svém místě a plakala do bundy. Péťa mi pak po cestě říkal, jak je rád, že nemá zlé rodiče ani babičky a dědečky. A že příště uděláme zadkožrouta a on si vezme bábu, já dědka a tak nebudou mít čas na Bětušku křičet, když nebudou mít zadky.

Už je to dva dny a pořád na to musím myslet. Nikdy nezapomenu na ty její oči a na to, jak exaktně jim říkala, co potřebuje. Opravdu jsme tak tupí a nechápající? Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme? A oni se pak musí vztekat a plakat do rukávů? Bohužel asi ano.

Od včera si dávám zase o kus většího bacha, abych nebyl stejné hovado, jako ti dva tam. Pardon. Děkuju, že jste mě vyslechla. A držím palce v tom, co děláte, má to obrovský smysl. Pro Bětušky, Péti i jejich tatínky :) 

táta Radim

7 8