Náš přístup

Děti nás umí dostat do situací, že vidíme rudě, lapeme po dechu a nejradši bychom je roztrhli. To asi dobře znáte. A někdy jsou ty situace opravdu na kost. Všechno se v nás vaří, nevíme kudy kam a napadají nás věci jako: to není možný s ním, to mi snad dělá naschvál, proč pořád ječí, proč neposlouchá, proč zase řve…

V Nevýchově věříme, a opakovaně se nám to potvrzuje s rodiči v kurzu, že každé dítě má důvod k tomu, co dělá, co cítí a co prožívá.

Ten důvod může být někdy banální, „jasný jak facka“. Jindy skrytý, podvědomý. Nemusíme ho vždycky vidět. Ale vždycky tam je.

A když tohle víte, vůbec to neznamená, že musíte hned řešit sebemenší dětský projev. Jen před sebou místo zlobivce můžete uvidět človíčka, co vám nedělá věci naschvál. Ale z nějakého důvodu.

Možná, že mu zrovna nerozumíte, nebo vám brnká na nějakou citlivou strunku, a to je samozřejmě nepříjemné. Ale není to nic proti vám.

Nemáte doma hajzlíka, co vám chce udělat ze života peklo.

S tímhle uvědoměním se rodičům většinou o trochu líp dýchá, a můžou začít na věci koukat z jiné strany. Cítíte?

A o to nám v Nevýchově jde.

To, co rodiče obvykle nejvíc trápí, jsou dětské emoce. Vědět, že má dítě důvod, je jedna věc. Ale ustát, že je z něčeho smutné nebo se bojí, vzteká, nebo pláče, je věc druhá.

Vůbec proto není divu, že mnoho rodičů chce dětské emoce rychle utnout a zastavit. Konečně v dětství se sami naučili emoce potlačovat, a s dětmi v tom pokračují. Často proto, že nevědí jak jinak. A taky proto, že emoce špatně snáší. Jsou zvyklí je schovávat a najednou je tu někdo, kdo ječí na celou ulici a všichni to vidí.

Emoce ale patří k životu. A z naší zkušenosti je důležité je prožít.

Nejde zařídit, aby už dítě nikdy nebylo naštvané nebo nebrečelo. Ale jde ho tím dobře provést a naučit ho s emocemi zacházet.

Nechat ho prožít, co potřebuje. Třeba smutek, když se mu ztratí milovaná hračka, nebo vztek na bráchu, když mu rozkopne lego, a spoustu jiných blbých i dobrých pocitů. Taky je přece máme. A cítit radost je stejně důležité jako se umět někdy zdravě nas*rat :)

Proto náš úkol není dětské emoce rychle zastavit. Ale naopak dát dětem najevo: „Jsem s tebou, když pláčeš. Nenechám tě mlátit bráchu, nebo rozkopat regál, ale chápu, že máš vztek. A i s ním jsi v pořádku.“

Vedle toho, že dětem dáme nezbytný prostor pro emoce, s nimi ale taky potřebujeme normálně fungovat. Domluvit se o tom, co je pro nás důležité, nebo co po nich chceme.

Aby si vyčistily zuby, uklidily v pokoji, nekopaly do sedačky před námi…

Jenže způsob, jakým to rodiče obvykle dělají, často nefunguje. A v Nevýchově máme zkušenost, že je potřeba s dětmi začít lépe komunikovat, když chceme, aby lépe spolupracovaly.

Jen pozor, lépe komunikovat neznamená víc mluvit. Vlastně to vůbec neznamená mluvit.

Podstatné je především VNÍMAT toho člověka, nebo človíčka, na druhé straně.

Aby komunikace skutečně fungovala, musí probíhat v nastavení, kdy se chceme o tom druhém něco dozvídat. Kdy mu věnujeme pozornost a zájem. A chceme doopravdy poznat jeho důvody, místo abychom mu jen vnutili ty svoje a mluvili a mluvili, vysvětlovali a dirigovali… A v šumu slov nakonec ztratili toho člověka vedle nás.

To se ve výchově bohužel nezřídka děje.

Nemusíme chodit daleko, stačí kouknout pár let zpátky do vlastního dětství. Jak jsme se cítili v komunikaci se svými rodiči? A jak nás dokázali vidět? Skutečně nás, a ne jejich představu o nás. (Bez výčitky. Protože dělali, co mohli. Jako každý rodič.)

Proto nám v Nevýchově nejde o to, naučit se komunikovat podle nějaké šablony. Jde hlavně o to, učit se naslouchat. Probouzet v sobě citlivost a zbavovat se starých vzorců, kdy jsme zvyklí umlouvat dítě do bezvědomí a vůbec ho přitom nevidět.

Někdy je ta nejlepší komunikace prostě mlčet.

Mimo jiné taky proto, že:

My rodiče jsme na mluvení přeborníci. „Nedělej to, sedni si, umyj se, podej mi to, šup, dělej, nestyď se, nevymýšlej, takhle nemůžeš, to musíš takhle, no co to děláš prosím tě, neříkala jsem ti stokrát, že…?!“

Říkala, mami.

Jenomže dětem můžeme stokrát říkat, že není hezký se vztekat, když potom vztekle boucháme dveřmi, aby si někdo konečně všimnul, že jsme naštvaní.

A můžeme jim horem dolem vštěpovat, že se mají ozvat, když jim něco vadí – když se pak na chodbě usmíváme na sousedku, která nás každé ráno v pět budí hlasitým rádiem, štve nás do bezvědomí, a nic jí neřekneme.

Můžeme děti donekonečna ujišťovat, že nám můžou věřit, když pro ně nebudeme důvěryhodní.

Chápete?

Děti nás vidí a slyší. Každý den koukají, jak žijeme svoje životy. Často i tehdy, když si myslíme, že si hrají v pokojíčku a vůbec nevnímají :)

A z velké části se od nás učí nápodobou.

Což vás teď nemá vyděsit. Ale je dobré vědět, že všechno to opravdu důležité se učí z toho, co sami děláme, a ne z toho, co jim říkáme.

Sledují nás a nasávají všechny ty dobré věci, které je jednou podrží.

Že je pohladíme, když upadnou. Že se nezlobíme, když se jim něco nepovede. A že nedělní kakao od mámy, kdy se spolu můžeme tulit u pohádek, chutná nejlíp :)

A stejnou měrou okoukávají i to, co bychom možná nechtěli. To, jak často nekomunikujeme svoje potřeby a jak na sebe v jednom kuse nemyslíme. Jak jsme nebo nejsme odvážní. Jestli jdeme do nepříjemných věcí, nebo před nimi utíkáme. Jaké máme vztahy. Jaké hranice.

Proto nestačí dětem říkat, co se smí a nesmí.

Svým způsobem je to vlastně zbytečné. Jde se jen každý den snažit být člověkem, který dělá ty věci, které by si tolik přál vidět u svých dětí.

A to je samozřejmě někdy těžké. A práce na celý život :)

Naštěstí s ní jde začít postupně. A nesnažit se ještě letos vyhrát titul rodiče roku.

Protože nakonec:

Proto jestli jste někdy vystresovaní, co všechno byste měli jako rodiče zvládat, zkuste se na moment zastavit.

Možná se na vás ze všech směrů valí informace, sledujete krom Nevýchovy dalších 5 webů, a každý vám říká, co máte nebo nemáte dělat. Jak máte nebo nemáte s dětmi zacházet.

A do toho vy víte, že už jste párkrát někde ujeli, zakřičeli, neměli dost trpělivosti, když mu zrovna rostly zuby… A možná máte výčitky.

Jasně, spousta věcí by asi šla udělat jinak. Jenomže, mámo, táto:

Rodičovství je tak velký úkol, že v něm nejde neselhat.

A náš úkol není být dokonalí, ale citliví. Snažit se vidět a poslouchat. Dělat každodenní malé krůčky, takové, na které vám stačí dech. Dělat chyby a učit se z nich. To přece není málo.

A někdy jednoduše musíte udělat krok do neznáma, nějak se rozhodnout, a jen koukat, jak to dopadne. To je na rodičovství těžké a krásné zároveň.

Je to otevřená cesta. Vždycky vede někam dál. A nikdy na ní nejsme sami. Máme vedle sebe toho človíčka, co se narodil, aby z nás vytahal všechny emoce světa. I ty, které jsme před dětmi vůbec netušili, že je máme :) A přišel nás toho spoustu naučit.

Když jsou mu dva nebo tři, miluje nás „upeně nejvíč, mami“ a „až do vešmílu, tati“. Chce s námi být u všeho a dělat všechno jako my. Touží s námi vyklízet myčku, kupovat housku a platit kartou. Volat babičce a čistit záchod naší čiči. A u všeho mu svítí oči. I u těch hovínek :)

A my rodiče máme jedinečnou příležitost je nezhasnout. Otevřít srdce a pozvat ty dětské jiskřičky dovnitř. A nepromeškat to lidské setkání s blízkou bytostí, které říkáme naše dítě.

Protože o tohle ve skutečnosti jde, ne o rozlitá pitíčka a jak dětem říct, aby nezlobily.

Cítíte?

Možná si ale říkáte: To je spousta hezkých myšlenek, ale co když se mi pak dítě vzteká, chce bonbon, který mu nechci dát, a boří u toho byt? Co když se šprajcuje, ječí, odmlouvá? Kde je pak to lidské setkání? A jak se s ním můžu o čemkoliv domluvit, když tohle dělá?

Úplně chápeme, že vás to pálí. A že když dítě vyvádí kvůli bonbonu, nebo nějaké jiné „prkotině“, tak vás to štve. Nebo mrzí, protože jste to s ním asi chtěli po dobrém, a teď zase musíte řešit nějakou (z vašeho pohledu třeba úplně zbytečnou) scénu.

Přece se spolu šlo normálně domluvit, ne? Kdyby trochu spolupracoval.

Jenomže možná nešlo.

Je iluze si myslet, že děti chtějí vždycky dělat to, co bychom chtěli my rodiče. A že stačí najít správnou chytrou (respektující) větu, kterou je ukecáme.

Ano, někdy se můžeme domlouvat a vymýšlet společná řešení. (Často se to povede i tam, kde bychom to vůbec nečekali, když s dětmi změníme komunikaci.)

A někdy je zase potřeba, abychom jenom řekli „takhle to bude“. I když dítě zrovna nechce.

Rodič udává prostor, kde se může dítě svobodně pohybovat, může se zapojovat, podílet, spolurozhodovat, tvořit.

A tenhle prostor může být poměrně široký. Zpravidla mnohem širší než připouští klasická výchova. Děti jsou nekonečně vynalézavé a zvládnou neuvěřitelné věci, když je k nim pustíme :)

Konečně, k tomu vás v Nevýchově zveme.

Zároveň má ale tenhle prostor svoje mantinely. A je to vždycky rodič, kdo je konečným držitelem zodpovědnosti. Není cílem nechat dítě, aby rozhodovalo o všem. Nebo aby všechno mohlo. Když dělá něco, co se vymyká rozumným hranicím, je na rodiči, aby řekl dost.

A můžeme samozřejmě přemýšlet o tom, co jsou „rozumné hranice“. Ve spoustě věcí jistě může být ta hranice různá. A nezbytně to tak je, protože každý jsme trochu jiný, každý rodič, i každé dítě.

Táta už třeba dvouleťáka v pohodě nechá lézt na průlezky a fandí mu, zatímco babička umírá hrůzou a zatím mu to nedokáže dovolit.

Vždycky je taky dobré svoje hranice přezkoumávat. Zamýšlet se, než automaticky řeknu Ne.

Fakt už by moje dítě nemohlo připravit snídani samo? Když na něj dohlídnu při zacházení s nožem? A fakt ho nepustím se školkou na třídenní školandu? Třeba už to zvládne, a já jsem jenom zbytečně úzkostná.

To je jedna strana mince.

Pak je tady ale ještě druhá: Že někdy jasně víme, cítíme, jak je to potřeba, a pak není o čem přemýšlet. Jen to s citlivostí udělat.

Třeba když se dítě ošklivě zraní. Nechám ho s tím běhat bez ošetření, protože si na to nechce nechat sáhnout?

Nebo když už v sobě má pytlík bonbonů a brečí, že ještě, vážně mu chci z nějakého pseudo respektu dát další?

Víte, je úplně v pořádku říct dítěti: „Ne, další bonbon ti nedovolím.“ A nechat ho se vyplakat v láskyplném bezpečí vaší přítomnosti.

Rodičovství je vždycky balanc mezi laskavostí a pevností.

Alespoň taková je naše zkušenost. A respektující rodičovství, nebo Nevýchovné rodičovství, neznamená, že pokaždé vyjdete dítěti vstříc. Jistě, v mnoha věcech třeba ano, ale ne ve všem. Pracovat ve prospěch dítěte taky někdy znamená říct mu NE.

V klidu. Bez výhrůžek a manipulací. A jenom ustát, že se mu to nelíbí.

My v Nevýchově máme citlivost k dětem a desítku let zkušeností s rodičovskými tématy. Umíme se dívat na věci z nových, často nečekaných úhlů. Zprostředkovat vám prožitek dětského světa. Naučit vás, jak zacházet s dětským emocemi. Jak účinně s dětmi komunikovat. Jak si budovat hranice.

Ale nejsme experti na vaše dítě. Věříme, že jste to vy.

A víme, že každý rodič o sobě někdy pochybuje. Některý pořád :) Současně ale věříme, že odpovědi na svoje otázky máme každý v sobě. Takže patrně i vy. I když k nim teď třeba nemáte přístup, je možné se k nim dostat. A se svým dítětem si porozumět.

Možná ne hned ve všem, jestli už spolu třeba pár let válčíte, ale postupně otevřít prostor. A začít se přibližovat. Protože každé dítě, i to zlobivé, i to pubertální, i to naštvané na celý svět, touží po blízkém vztahu s rodiči.

V kterémkoli bodě ho můžete začít budovat.

Všechny ty dílčí situace, které s dětmi řešíme – odejít z hřiště, vypravit se do školky, zvládnout to s ním u zubaře – mají totiž dvojí rozměr.

První je ten krátkodobý, procesní. Potřebujeme dítě z toho hřiště nějak dostat, jasně. A druhý je dlouhodobý, vztahový.

Protože tím, jak jednotlivé situace řešíme, současně utváříme i náš vzájemný vztah.

A v kterékoli situaci ho můžeme buď podkopávat. Třeba tím, že plačícímu dítěti vyhrožujeme: „Neřvi a pojď, nebo tě tu nechám!“ Nebo ho můžeme naopak posilovat. Třeba svojí citlivou reakcí v duchu: „Chápu, že se ti nechce a že pláčeš, ale potřebuju už jít.“

V Nevýchově nám jde o to druhé. Budovat s dětmi vztah. Protože kvalitní, dobře navázaný vztah je nakonec to, o co se vždycky můžeme opřít. Teď i v budoucnu.

Když s námi děti zažívají, že máme snahu je vnímat a nepotřebujeme je zastrašovat, vydírat, zraňovat, jen abychom docílili svého, naučí se, že jsme pro ně bezpeční. Nemusí se nás bát a můžou nám věřit.

A my to pak oceníme nejen v situacích, kdy budou mít nějaký problém nebo trápení a přijdou se nám svěřit. Ale taky ve chvílích, kdy pro ně budeme chtít být autoritou.

Protože následovat někoho, s kým mám dobrý vztah a věřím mu, je jiné, než jenom poslouchat někoho, koho se bojím.

Taky ale jde o to, že:

Nezáleží jen na tom, jak zvládneme ty situace, které s dětmi zažíváme teď. Jako rodiče nejsme jen řešitelé krátkodobých trablů. Jsme jejich průvodci dlouhodobou cestou. A náš hlavní cíl není odejít z hřiště bez pláče.

Ale pomoct dítěti, aby mohlo zůstat samo sebou a vést kvalitní život.

Proto má smysl pokoušet se vystoupit z naučené rutiny, kdy vidíme jen metr před sebe, a snažit se koukat víc z nadhledu. Nevidět jenom nepovedené situace, ale vidět uprostřed nich svoje dítě. A sami sebe se ptát:

Co ho teď vlastně učím? O něm samotném? O světě? O životě?

(Když mu třeba s vykulenýma očima hrozím: „Neřvi, nebo tě tu nechám!“)

Že svět je fajn místo a na mámu s tátou je spoleh? Nebo něco úplně jiného?

A jasně, my rodiče jsme taky lidi. Máme svoje emoce, svoje důvody, a někdy se něco nepovede. Jen prostě stojí za to si všímat, a učit se vidět i na sebe.

Námitka: Svět se s nimi mazlit nebude

Na tomhle místě zpravidla přichází námitka :) Že svět přece není žádná procházka růžovým sadem a je dobré děti naučit, že každý se s nimi mazlit nebude.

A to je pravda. Každý ne. Ale máma a táta?

Jistě, my rodiče jsme tu od toho, abychom dítěti zprostředkovali pravidla a okolnosti tohoto světa, a naučili ho, že o svoje věci se musí postarat.

V Nevýchově ale věříme, že aby v životě obstálo, potřebuje se v rodině naplnit láskou a bezpečím.

Potřebuje s mámou a tátou zažít, že svět je dobré místo. A že i ono samo – naše dítě – je dost dobré. Aby se mělo v sobě o co opřít, až poletí z hnízda.

To nejvíc, co pro něj můžeme udělat, je provázet ho životem, pomyslně ho převést přes kaluže a přes potůčky, milovat ho, i když zaškobrtne, připustit, že sami občas škobrtáme, a dovést ho až k řece, kam už musí bez nás.

A jakmile vidíme, že dokáže samo plavat, pustit ho, ať plave.

To je asi největší (a často i nejtěžší) úkol rodičovství. Dovést svoje dítě do momentu, kdy už nás nepotřebuje. A kde už ho nemůžeme na každém kroku jistit.

Ale jistí ho všechny ty okamžiky, které s námi prožilo.

Tak je pojďte společně s ním začít psát. Nevýchova vám na tu cestu ráda posvítí.