Včera se v jedné situaci projevily hned dvě změny v mém chování, a ačkoliv to bohužel zatím není tak pořád, to uvědomění člověka vážně nakopne. Byla jsem pro dřevo do kamen, vedle ležel klacek, tak jsem ho zlomila a dala ke dřevu. Dcera (4) přišla ze školky a hrozný pláč, kdo jí zlomil ten klacek (chodila s ním jako s hůlkou).

1. změna: teprve teď se učím odbourávat to, v čem jsem byla vychovaná a co bylo automatické – zapírání, lhaní (opravdu jsem v tom byla vychovaná, jednak mě k tomu vedl strach něco říci a jednak jsem viděla, že se to tak prostě dělá, když mi mamka říkala tohle dědovi neříkej, řekni dědovi to a to, a já věděla, že to tak není. Ano, to byl zase strach mamky, která v něm vyrůstala). Takže jsem řekla, že já jsem ten klacek zlomila. Následoval ještě větší pláč. „Ale mami,… béé…“

2. změna: místo „Ale, prosim tě, vždyť to byl jen klacek, tak nebreč“ přišlo „promiň, ležel tu u dřeva a já nevěděla, že je tvůj, co kdybychom došly ven pro jiný?“ – „Ale co když tam žádný nebude“ – „venku je spoustu klacků, velké, malé, stačí si vybrat“. Za chvíli kolem běhalo nasmáté škvrně s novým klacíkem, který jsme na třikrát zalamovaly, aby byl přesně tak dlouhý, jak potřebovala :)

Jsou to možná drobnosti, ale pro mě velké úspěchy a pokroky, u kterých cítím, i když jde vlastně o nepříjemnou situaci, jak k sobě máme blízko. Děkuju vám!!!