Názory dětí

Co si o Nevýchově myslí děti

13 14

Krásná zkušenost s dcerkou. Dojala mě

Diky Nevychovo ted mam s dcerkou (3r) krasnou zkusenost.
Chtela zapnout pohadku. Na stole byly polozeny cokolady (mentolovy, ktery neji). Pustim pohadku, dcerka me za chvili vola a kdyz prijdu, na gauci jsou rozbaleny ty cokoladky (jsou jen v takovejch pytlickach). Driv bych zacla nadavat, jako spousta jinych rodicu. Proc to rozbaluje, kdyz to neji a navic ma pohadku atd atd. Ted mi hlavou bleskne Nevychova.

Zarazim se,tesne nez neco vysteknu, zhluboka se nadechuju a ptam se dcerky jen „Tebe ta pohadka nebavi?“ Dcerka rika „Bavi, ale ja jsem ti chtela udelat radost!“ a s ohromnym usmevem (ktereho si vsimam az ted! prestoze ho mela na tvari zcela jiste celou dobu) mi podava vybalenou cokosku, at si ji muzu snist.

Dojalo me to malem k slzam a dekovala jsem si za to, ze jsem na ni nespustila neco osklivyho..Di­ky vam!

EDIT: jo a to jsem jeste nenapsala, ze ta druha vybalena cokolada byla pripravena pro tatu

Martina Kadlecova

1 2

Já jsem tak ráda, mami, že to u tebe skončí. Chápeš?

Při puse na dobrou noc se mě naše osmiletá dcera Johanka začala ptát, co že znamená ta výchova-nevýchova. O co jako jde? A to jako fakt dělám taky úkoly?

Ve stručnosti jsem popsala, o co jde. Jak si moc přeji, abychom na sebe doma nekřičeli. Jak si přeji, abychom si dokázali říct, co nás těší, co potřebujeme, domluvili se a bylo nám všem spolu dobře. Jak se to sama musím taky učit. Začaly padat zvídavé otázky…

„A jak to bylo, když jsi byla malá? A to jako jsi musela vždycky udělat, co děda řekl? A on se neuměl domlouvat? Ne? No teda…Ani jeho maminka s tatínkem to neuměli? Ne? Tak oni ho to nenaučili?!…“

A tak jsme to probraly z mnoha stran a nakonec mi Johanka povídá: „Já jsem tak ráda, mami, že to u tebe skončí. Víš, jako že už to nepůjde dál přeze mě. Chápeš?“ Chápala jsem. Se slzami v očích…

Kristína Otevřelová

241 242

Když sklouznu ke starým řešením, děti mi to dají rychle najevo

Dost Nevýchovných postupů už jsme praktikovali před kurzem (to mě potěšilo), ale rezervy mám pořád. Míra použití ne/výchovných postupů je přímo úměrná míře vyspání :-) Když jsem unavená, často sklouznu k v dětství okoukaným, hluboce zakořeněným a dost nefunkčním řešením.

Naštěstí mi to naše dvě děti (tříletá Hana a šestiletý Vítek) dají rychle najevo. Minule se při nějakém mém únavném monologu Vítek nadechl a intonací „costeboumámuž­dělat“ říká: „Mami, nemohla by sis zase pustit "tu pani“?" (No, mohla.) Na Nevýchovu se dívám pořád dokola a vždycky najdu něco, co zarezonuje právě teď.

Pracuji převážně se školkovými dětmi a jsem unešená z toho, jak snadno se chytají i děti, které se doma setkávají s jiným než Nevýchovným přístupem. Jak hravě a otevřeně reagují… malý zázrak. A za ten moc děkuju!

Jitka, Hana (3) a Vítek (6)

14 15

Holky mi pomohly přesvědčit tátu, že Nevýchova je cesta do společné budoucnosti

Konečně jsem se dostala k tomu, vám napsat. Ani nevím, kde začít… Je toho tolik…

Koupila jsem kurz NEVÝCHOVY manželovi k vánocům. (byl samozřejmě i pro mně😜)Ale poslední dobou jsem viděla jak si s našema holkama manžel neví rady. Pořád na ně jen řval, vyhrožoval a věty typu „protože jsem tvůj táta a ty mě budeš poslouchat“ nebo „okamžitě se zvedni a švihej uklízet“.. byly u nás na denním pořádku. Prostě " policajt" jak vyšitej. Byla jsem z toho nešťastná. Vím, že manžel takový není, ale bohužel jeho taktika (kterou poslední dobou aplikoval) fungovala a tak se toho chytl a nechtěl pustit.

Přemýšlela jsem,jak ho přesvědčit, že takhle budou holky fungovat jen určitou dobu, ale do budoucna to nepřinese nic dobrého!A pak se mi objevil váš vánoční návrh na dárek 👍👏😀!

Váhala jsem který vybrat, máme totiž 3 holčičky. 3,10 a 13 let. Nakonec, na rady Katky, jsem vybrala kurz NEVÝCHOVY 0–3.Je skvělý !!!

Našla jsem spousta AHA momentu, jeden z překvapivých, – jak porovnat lásku mezi všemi sourozenci, když jedna z nich přijde s tím koho mám radši😊👍
Zážitkové videa jsou jedinečná! Velmi mi pomáhají pochopit jak se dítě cítí v dané situaci…

Abych se vrátila k manželovi… mmm… Nejdřív ve Štědrý večer, když si dárek rozbalil se smál, byl rád…(už jsme spolu asi kolem jara – léta koukali na Nevýchovu(5 videí) a oběma se nám to libilo.) ale pak zase ty jeho policajtský návyky😟 a názory… několikrát jsem se snažila s ním o tom mluvit, ale marně. Někdy v půlce ledna mi řekl, že se na videa koukat nebude, ať si Nevýchovu jedu já sama a až uvidí, že to funguje, pak bude Nevýchovou řešit situace i on.😟Že na ně nic jinyho neplatí, než na ně řvát …

A já s mojí „učitelskou výchovou“ dom­louvat, domlouvat, domlouvat, opakovat do nekonečna jsem toho v komunikaci taky moc nesvedla… Takže jasně, že když nastoupil táta s policajtskou komunikaci, tak ze strachu poslouchaly…

Bylo to takový zklamání😟! Tolik jsem se těšila na naše společné koukání na Kačky videa a vzájemnou podporu v situacích kdy si buďto já nebo manžel nevíme rady… A najednou nic… Jsem na to sama a navíc ta obrovská propast která se najednou objevila mezi mnou a manželem, kterého celým svým srdcem miluji…

A PAK MĚ TO DOŠLO ! Vždyť já na to nejsem sama!!!! Mám úžasný 3 holčičky, který mě v tom můžou pomoct !!! A tak jsme začaly poslouchat videa spolu! Moc se jim to líbilo a hlavně, když jsou situace, které moc nezvládám, řeknou mamko tohle teda není Nevýchova… !

Bohužel se, ale stalo to, že manžel byl úplně sám…a nás dva to strašně oddálilo… Byla to ale jeho volba, on nechtěl a holky chtěly…

Určitě si dovedete představit to napětí mezi náma holkama a taťkou, manželem. Nevýchova mi v jeho přítomnosti vůbec nešla.a spíš mě i podrážel vetama tipu… „no tak mi ukaž jak by to nevychovou šlo???“ a já mu v tu chvíli nedokázala odpovědět… Jak?…

Byla jsem smutná, nešťastná a bezbradná… holčičky to na mě viděly. Večer jsem chodila spát s nima a povídaly jsme si poslouchaly Katku. bylo to moc fajn… Ale manžel byl sám… To mě strašně mrzelo…a absolutně jsem nechápala co se s ním děje a zároveň jsem neměla sil s ním o tom mluvit…

A dnes? O měsíc později?!
Včera jsme se vrátili z hor. Bylo to moc fajn! Manžel se snažil být v klidu. Když nastala situace, kdy věděl že by to úplně bez policajta nezvládl zavolal mě, že to s nima umím líp a ať to vyřeším. A z povzdálí sledoval co a jak… 😊Já vím není to úplně dobré řešení házet na mě tu jeho zodpovědnost vyřešit problém, ale pro mě je to začátek! Začátek toho, že má konečně namířeno tím správným směrem 👍😊!

A víte co mi řek poslední noc na horách?(každý večer lyžoval s holkama velkýma a já byla s Lilinkou na chatě)

"TA KLARKA(10let)JE TEĎ TAK FAJN,JE TAKOVÁ JINÁ! "

A to je přesně ono! Nevýchova to dokázala! Dokázala změnit tátovo pohled na to nemožný dítě, který podle něj neumí uklízet,je líný, ve škole ji to nejde, neposlouchá a já nevím co všechno! Najednou BYLA JINÁ, BYLA FAJN!!! A tím pádem byl i fajn taťka…

Mimochodem Klárka (10),je z Nevýchovy nadšená nejvíc. Kačka ji okouzlila "maminko, ta Katka je tak krásná paní … Jako Taková úplně celá! víš jak to myslím?!pustíme si ji i zítra? Má takové krasnej hlas, takové uklidňující! Ona to s těma dětma umí viď? Ona ví jak se cítíme! " 😊😇

Určitě je víc takových maminek, který „jsou na Nevýchovu samy“ a těm chci tímto příběhem říct, že nejsou! mají své parťáky, kteří jim pomůžou přesvědčit i ty jejich táty co mají jiný názor na výchovu,že NEVÝCHOVA je ta cesta do SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI!!!

Děkuji za „vyslechnutí“ měla jsem to na srdci už dlouho jen jsem neměla sil napsat. Byl to těžký začátek s Nevýchovou, ale cesta ke štěstí bývá trnitá😉… Teď už bude dobře 😊.Cítím to…

Mějte se mooc krásně! Všechny vás zdravíme a děkujeme za NEVÝCHOVU!

mamka Barča K. s holkama 😘

1 2

Spadl ze mě balvan odpovědnosti. Nemusím dceru nutit, aby cvičila. Cvičí sama

Neexistuje způsob, jak „nevýchovně donutit někoho, aby dělal, co já chci“. Taky jsem to kdysi zkoušela, použila jsem stejná slova a zakoulela jsem očima úplně stejně jako Katka Králová – a to dítě vůbec nereagovalo tak, jak by podle videa mělo!! :)

Až jsem pak přišla na to, že jaké si to udělám, takové to budu mít. Když se vztekám, tlačím, vyhrožuju, tak děti se chovají úplně stejně. Když nechám všechny žít po svém a upřímně mluvím o tom, co potřebuju já, tak najednou je ta spolupráce mnohem lepší.

Dám příklad, dcera má postižení nohy a je potřeba nejlépe denně s tou nohou cvičit. Dcera nechce. Já vysvětlovala, vyhrožovala, že bude mit zničenou nohu i tělo, že bude na vozejku… slibovala jsem odměny za cvičení… a žádná odezva z její strany. Až jsem jí teď nedávno řekla:

„Víš, já nevím, jak to s tou nohou řešit, a mám proto na sebe vztek a jsem pak protivná i na tebe. Já chci, abysme tu nohu dali dohromady, dokud jsi malá a všechno se líp hojí a taky než půjdeš do školy. Ta sádra na šest týdnů byla dost opruz a já už jsem utahaná z toho, jak tě pořád musím nosit.“ Prostě jsem upřímně popsala, jak to mám JÁ.

A ona mi řekla, že si tu nohu cvičí několikrát denně sama, ale nechce, abysme na ni hrabali já nebo táta. A úplně v klidu se od té doby domlouváme, co a jak s tou nohou. Ze mě spadl balvan odpovědnosti, že já musím zajistit správnou rehabilitaci, z ní spadl balvan odpovědnosti za matčinu špatnou náladu („Ty mě štveš, že nechceš cvičit, já jsem z tebe nešťastná, co mám s tebou dělat“ atd.) – a oběma se mám líp dýchá :)

Alena N.

40 41

Dřív jsem tě nezajímal, mamko, řekl mi syn

Až budete mít někdy pocit, že si děti nepamatují, jaké to bylo u vás doma před Nevýchovou, zkuste se jich zeptat. Tomášek (6) mi včera večer řekl:

„Mamko, když jsem byl menší, tak jsi nechtěla znát můj názor.“
A já se bránila: „Ale chtěla, Tomí, jen jsem nevěděla, jak na to, víš? Jak se tě na něj zeptat.“
Ale Tom si stál za svým: „Nechtěla, mamko. Chtělas to podle sebe. A já jsem ti svůj názor nechtěl říct. Protože jsem tě nezajímal. Ale teď tě to zajímá, proto ti to rád říkám. Rád se s tebou teď bavím, protože mě fakt chceš znát. Jsem hrozně rád, že jsem se objevil právě ve tvém bříšku. Měl jsem fakt štěstí! Jsi ta nejlepší máma, že jo?“
„Fakt se snažím být, Tomí!“ utírala jsem slzy.
„Jsi ta nejlepší ze všech nejhodnějších nevýchovných maminek.“

Před Nevýchovou jsem se nepovažovala za žádnou strašnou mámu. A myslela jsem si bláhově, že Tomášek moji lásku „nějak vnímá, nějak cítí, že ví, že ho miluju“. A on si myslel co? Že mě nezajímal! Hustý a bolestivý, že ten malej brouček v tom musel žít nějakou dobu… Díky, moje kamarádko Nevýchovo! Za to, že já už umím ukázat, jak moc ho mám ráda, a za to, že on to fakt cítí!

Bára

58 59

Maminka na nás nekřičí. Děti tu změnu cítí

V Nevýchově jsem třetí týden, teprve se s ní snažím sžít. Snad to brzy půjde tak samozřejmě jako u ostatních Nevýchovných rodičů. Snažím se teď hodně s dětmi domlouvat. Se synkem (3 roky) to docela jde. S dcerkou (1,5 roku) je to náročnější. 

Ale co mě v mé snaze žene dopředu, je to, že se na mě Matýsek podíval, pohladil mě po vlasech a řekl „Maminka je moc hodná, maminka na nás vůbec nekřičí.“ V tu chvilku se mi chtělo brečet…snad těch úspěchů bude co nejvíc!

Barbora Hynčicová

62 63

Začala jsem zjišťovat, že zapomínám, jak děti přemýšlí… A pak jsem narazila na Nevýchovu

Dobrý den, jen jsem vám chtěla poděkovat, za to že takhle pomáháte ;)..... Nejsem maminka, a ještě nějakou dobu nebudu, ale jelikož máma pracuje ve školce, tak jsem měla vždycky k dětem blízko…Miluju, když jí tam chodím pomáhat ❤…

Chtěla jsem se ujistit, že nemáte v plánu nikam zmizet a doufám že tu budete ještě dlouho… Myslím, že až budu máma, budu vás, Nevýchovu, potřebovat......

Když jsem byla menší vždycky jsem chtěla takhle nějak pomáhat aby si dospělí a děti rozuměli, ale pak jsem s pomocí mojí o šest let mladší kamarádky začala zjišťovat že zapomínám jak děti přemýšlí a přestávám rozumět… A pak jsem narazila na vaší stránku, a podařilo se mi si to tak nějak udržet, za což ohromě děkuju, moc to pro mě znamená :) .....

Doufám že s tím, kam teď směřuju (zrovna si vybírám střední, chci na pedagogické liceum a potom na vysokou, nespíš psychologii, ale to se ještě uvidí, ale určitě budu dělat brigády ve školkách a tak) budu jednou taky takovej ‚komunikační most‘ jako je Nevýchova. Nebo, že dokonce budu pracovat v něčem podobným. Ještě jednou moc díky, 

Berenika, 14 let

5 6

Šlo o princip, já si je prostě čistit nebudu! :D

Moje dite jeste zuby nema, ale vzpomnela jsem si na sve detstvi…

Byla jsem vychovavana autoritativnim zpusobem (to je opak toho partnerskeho) a vzpominam se na vecery, kdy jsem byla rodici odeslana do koupelny si vycistit zuby. Mela jsem propracovany seznam veci ktere musim udelat, aby si nasi mysleli, ze jsem si ty zuby vycistila: namocit kartacek, namocit umyvadlo, zacakat zrcadlo a podlahu, namocit rucnik..

Vycistit si ty zuby by mi ve finalo zabralo polovinu casu, ale slo o princip :D ja si je proste cistit nebudu! :D Takze ano, preste takhle to funguje s kontrolovanim a stani za zadkem. Tohle je vysledek :)

Lena

6 7

Syn (3) přesně ví, co je mu příjemné a co potřebuje

Chci se podělit s mini pidi úspěchy. Není to nic velkého, ale pro mě je podstatné, že TO JE

Moc ráda Kryštofovi (3roky) dávám pusy na tváře /při usínání při vítání, občas při mazlení/. Všimla jsem si ale, že Kryštof se vždycky začne ošívat a v hlavě jsem si už vytvořila „scénář“.. jsem nepříjemná máma, nechce se mazlit atd.

Dneska před spaním, když jsem mu dala zase pusu na tvář a on se ošil, tak jsem mu řekla – Kryštofe, tobě je nepříjemné, že ti dávám pusu? Kryštof mi řekl, že jo. Řekla jsem mu, že já mu pusinky dávám ráda, protože je mi to příjemné a vyjadřuju mu tím pocit, že ho mám ráda. Následně jsem se zeptala, co mu na tom není příjemného.

A on mi řekl, že je mu nepříjemné, když mu dávám pusu na tvář. že by mu vyhovovalo, kdybych mu dávala pusu na pusu „takhle“ pronesl a hned mi jednu s nadšením vlepil. Šla jsem do kolen… byl to fakt krásný pocit a zároveň jsem si uvědomila, že Kryštof přesně „VÍ“ co mu příjemné je, co není..

Druhý hodně silný zážitek jsem měla včera ráno. Kryštof, nechtěně v zápalu jedné básničky při povídání ráno v posteli, omylem skočil Anežce (miminko 3měsíce) na nohu, která ležela vedle mě. Anežka byla pod peřinou a koukala jí hlava a ruce Nejdřív jsem vyjekla hrůzou, protože to vypadalo, že jí dupnul na břicho a okřikla ho „Kryštofe to nesmíš“. Pak jsem Anežku, která začala plakat kontrolovala „jestli je celá“ a pochopila jsem že vše je OK a že to bylo víc o mém strachu než jak ta situace reálně vypadala.

Kryštof si lehl na konec postele a otočil se ke mě zády a stočil se do klubíčka. Řekla jsem mu, že se mu omlouvám za to, že jsem na něj vykřikla. Že jsem měla strach, že dupnul na Anežku a že se mu omlouvám – že vím, že to neudělal schválně- bez reakce. Kryštof mlčel. 

Zeptala jsem se ho, jestli je na mě naštavný. Kryštof mi řekl, že ne ale že je smutný. Zeptala jsem se z čeho je smutný a dozvěděla jsem se, že z toho, že jsem na něj křičela. Že chtěl jen skákat. Tak jsem se zeptala, co by mu pomohlo, aby nebyl smutný a on mi řekl „potřeboval bych, aby si mě objala a chvíli hladila“.

Měla jsem slzy v očích… S pokorou a v slzách jsem Kryštofa vzala do náruče a jen jsme seděli. Po chvilce mi řekl „mami, už je to dobrý, díky“ a odešel s úsměvem na rtech hrát si s mašinkama. Sice to nebyla dohoda, ale pro mě neuvěřitelně silnej zážitek…

Zuzana Hanaková

6 7

Dneska se mnou syn (10) komunikuje a říká mi, co bylo ve škole

Se synem (dnes 10) se mi často stávalo, že jsem nevěděla, jak na to. Vzpomínám, jak jsem mu jednou, když se nechtěl učit, bezradně řekla, že je mi to jedno, jestli bude blbý. Už je to ale nějaká doba a já jsem teď nadšená z Nevýchovy. 

A ještě k článku o chválení. Syn byl delší dobu ve škole nešťastný, měl velmi nízké sebevědomí, bylo mi ho líto a na sebe jsem byla naštvaná, že mu nedokážu pomoct, vztah nic moc. Tehdy mu bylo asi 8 let, zase se mu něco nepovedlo a já mu chtěla zvednout náladu a řekla jsem, že je můj šikulka. On odpověděl: „No a co, ty jsi máma a každá máma má ráda svoje dítě.“ To mně nakoplo, věděla jsem, že to musí jít jinak.

Předtím jsem marně hledala pomoc u psychologů, ale odcházela jsem zklamaná s tím, že syn je introvert a že některé děti jsou těžší na výchovu a že se musím smířit s tím, že se mi nebude svěřovat (jim taky „překvapivě“ nikdy nic neřekl), … a když bude problém, že se mám na ně obrátit.

Dneska se mnou komunikuje, říká, co bylo ve škole (někdy řekne: „mami, mně to nepřijde zajímavé, ale vím, že tebe to zajímat bude, tak ti to řeknu“), ráno odcházíme do školy pořád pozdě :-)), ale už nekřičím.

Čím dál častěji vidím úsměv, dokže si sám pro sebe říct, že je sám se sebou spokojený. Navíc, ten náš introvert (?), co stál vždy metr od kolektivu, se zastal spolužáka, kterému jiný bral věci.

Hltám Nevýchovu a cílem je eliminovat bitky (děcka říkají pračka) s mladší ségrou. Já jsem uvolněná a šťastnější.

Lenka F. ze Zlína

0 1

Každý přece, když se chce domluvit a být laskavý k ostatním, říká prosím

Andulka (3,5 roku) na plavání.

Paní učitelka: „Tak a teď, Aňo, vylez na okraj bazénu a jdeme skákat.“
Andulka: „Musíš říct prosím.“
Paní učitelka: „Já jsem tvoje učitelka, a tak nemusím říkat prosím!“
Andulka trochu zaraženě: „Ale každý přece, když se chce domluvit a být laskavý k ostatním, říká prosím.“
Učitelka mrk na mě a pak říká: „Aničko, prosím, vylezeš na okraj bazénu, ať můžeme jít skákat do vody?“
Andulka: „No jasně :) Ráda…“

Dita Svobodová, dcera Andulka 3,5 roku

18 19

Jsi pro mě výjimečná, protože děláš dohody

Dnes mi to nedá a musím sdílet náš zážitek se synem Oliverem (skoro 6). Večer při usínání:
Já: Oliverku, mám Tě moc ráda, jsi pro mě výjimečný a jsem šťastná, že jsi se narodil právě k nám. Oliver: Ty jsi pro mě taky výjimečná, protože děláš dohody.

Děkuji, Nevýchovo!

Lucie, syn Oliver 6 let

14 15

Syn školkovou besídku z poloviny proplakal. Příště už ho takhle nikdy nenechám

Můj starší syn Tomík (4 roky) chodil do školky už minulý rok. Já byla doma s mladším synem (nyní rok a třičtvrtě). Tomík se adaptoval rychle (zůstával vždy jen do oběda) a ve školce se mu líbilo, ale potom velmi často marodil a školce se odcizoval víc a víc, až tam začátkem května přestal chodit úplně. Jako by mu tam něco trošku uteklo a už se tam necítil tak dobře jako ze začátku.

Kritickým momentem pro nás byla vánoční besídka – Tomík promarodil první dva týdny, kdy ostatní nacvičovali program, a učitelky na něj potom evidentně vyvíjely velký tlak, aby se písničky rychle doučil a zapojil se mezi ostatní. Mělo to opačný efekt – Tomík se zasekl a nacvičovat nechtěl.

Paní učitelka (jinak moc milá) si mi na to stěžovala několikrát, když jsem Tomíka vyzvedávala, ale já jsem Tomíka chápala a nijak jsem ho nepřesvědčovala, aby se víc zapojoval. Zkoušela jsem si s ním o tom povídat, ale nechtěl se o tom moc bavit a já to tehdy respektovala.

Co jsem ale podcenila, bylo, jak moc je to celé Tomíkovi proti srsti – a tak se stalo, že besídku z poloviny proplakal a do zpěvu (mimochodem velmi dlouhého programu) se nezapojil. Já držela na klíně mladšího syna, který se naopak chtěl zapojit velmi, a byli jsme na opačné straně místnosti, než stál v davu dětí Tomík, a tak jsem nenašla odvahu narušit program besídky a proti všem pravidlům odtamtud Tomíka odvést k sobě. Pak mě to velmi mrzelo a synovi jsem slíbila, že příště už ho takhle nikdy nenechám. S učitelkami jsem se potom bavila o tom, jestli se ve školce něco nestalo, ale nic jsem se nedozvěděla. Ani od Tomíka.

Abych to zkrátila, brzy se budeme stěhovat (jen o několik km dále), a tak jsme Tomíka přehlásili do jiné školky, která je poblíž našeho budoucího bydliště a také hned vedle školy, kam bude Tomík chodit. Školku si vybral sám (ze dvou variant), těšil se do ní a první dva dny proběhly nad očekávání dobře, moc se mu tam líbí, a to přesto, že tam nemají dinosaury, na které se po dni otevřených dveří nejvíce těšil (bylo to v jiné třídě).

Já si velmi přeju, aby to tentokrát dopadlo lépe a aby v případě, že se bude schylovat k nějakému podobnému problému, jakým byla ta besídka, tak abych to dokázala včas rozeznat a také efektivně řešit – nikoliv sklapnout podpatky před autoritou učitelek.

Myslím, že už první den se nám to trošku povedlo – přestože se ode mě očekávalo, že ho odevzdám paní učitelce ve dveřích, Tomík odmítnul dát ruku paní učitelce a držel se mě, tak jsem s ním šla rychle prohlédnout hernu, chvilinku jsem tam s ním setrvala, probrala s ním důležité věci, které potřeboval vědět (kde je záchod, mají dinosaury? :)), pak jsme se v klidu rozloučili a teprve pak jsem ho předala paní učitelce.

Takže pro mě byl workshop (jak ten původní o nástupu do školky bez slziček, tak ten o domlouvání se s učitelkou) pomocníkem v tom, abychom to tentokrát všichni zvládli lépe než napoprvé. Snad to vyjde.

Michaela

18 19