Vztekání, vzdor, období vzdoru

Zvládáme v pohodě cestování autem, odchody z domu i přebalování

Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude s námi jezdit autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik a odstrkování nohama. Nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme odjížděli tramvají.

Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5 hodiny mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřma. To samé s přebalováním. Prostě vyřešeno.

Dokážeme vyřešit, i v jaké obuvi se půjde ven, nebo i to, že v obchodě nemůžeme koupit vše, co se líbí. Každý den máme nějaké úspěchy a mám za ně obrovskou radost. A na otázku, co děláme jinak, bych odpověděla: všechno :)

Jindřiška Koutná

64 65

Dcera je jak vyměněná – i bez fyzických trestů

Jsem v 1. týdnu a úspěchy se dostavují. Dcera (6 let) je jak vyměněná. Výprava do školky se mnohem zlepšila, méně vztekání, na pouti a v obchodě bez problémů. Dokonce jsem na ni v obchodě pyšná – chová se slušně, neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu. To u jiných dětí nepozoruji. Evidentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá, dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky. Dřív to dopadlo tak, že jsem ji pakovala z kuchyně. Teď jsme si to užily, byla vděčná a byla sranda. Jsem na sebe pyšná, že jsem nebyla nervózní. Každopádně se vyvarovávám fyzických trestů. Dříve jsem byla jejich zastánce, ale teď vidím, jak je to hrozné. Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

52 53

Už žádné hysterické scény

Díky Nevýchově jsem pochopila, co je to mateřství a jak si jej mám užít. Navíc jsem zjistila, že to moje šílený dítě není tak šílený, jak jsem si myslela, stačí ho jen začít poslouchat.

Moje beruška má něco málo přes 2 roky a při každém oblíkání se mě ptá: A maminko, kam jedeme? Všechno jí vysvětlím a zeptám se jí, co na to ona, a je to :D Ještě nedávno to vypadalo jako šílenej problém, někam jet, a najednou se to změnilo – ne, já jsem změnila přístup. Už žádné hysteric­ké scény a nic podobného. Já prostě Nevýchovu miluju.

Musím se ale přiznat, jeden den minulý týden jsem byla mimo a opět zaječela, a hned jsem si to díky všemu uvědomila a dál hezky nevýchovujeme :D Moc vám za všechno děkuju.

Lucie

65 66

Chtěla jsem zjistit, proč se syn vzteká. Hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla

Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost, a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše, co chce, a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „rodič učitel“. A když už jsem toho měla dost, tak „rodič policajt“. Každopádně chyběl „rodič partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali, a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A ony se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala, v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ anebo „policajt“. A pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo, a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to, co chci já (jj, takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozuměl mně a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních. A hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší, a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Monika

62 63

Syn (16m) má časté návaly vzteku. Po týdnu v kurzu vidím první úspěchy

Ahoj všem, končím první týden kurzu a jdu se podělit o první úspěchy.

Mám syna Tomíka, 16 měsíců. Naším problémem jsou časté návaly vzteku, bouchání do všeho, včetně mě, pokud není po jeho, apod. Věděla jsem, že se musí něco změnit, cokoliv. Při zvýšení hlasu se Tomík hned rozbrečí a plácne sebou tlamou na zem a je úplně nešťastný. Jako mámě mi to trhá srdce. Nehodlám se smířit s tím, že mi každý říká, to je období vzdoru a on hledá hranice, to samo přejde.

Sice jsem ze začátku vůbec nevěděla (a i teď pořád přemýšlím), jak budu s tak malým dítětem uzavírat dohody. Ale první vlaštovky opravdu jsou. Například při vaření. Tom se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd. No a ve středu mu říkám: Tome, ja teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad, co bys chtěl ty, aby jsi se mi tu nemotal? A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky.

A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému. Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplne v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

Eva Šeráková, 27 let, syn Tomík 16m

9 10

Záchvaty vzteku už nezažíváme

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme. Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Jsem moc ráda, že na kurz koukáme s manželem. Jsou to prima společné chvíle a zároveň je prima, že měníme přístup oba, že se vzájemně podporujeme a dáváme si zpětnou vazbu na situace, které se nám daří i na ty, které se třeba ještě úplně nedaří (ale těch je čím dál méně).

Zuzka K.

44 45

Už nemám pocit zodpovědnosti za jeho emoce

Moje dnešní AHA. Zjistila jsem, proč jsem se tolik rozčilovala ve chvíli, kdy dítě bylo plné emocí, křičelo nebo vydatně nesouhlasilo, vztekalo se apod. Měla jsem pocit zodpovědnosti za jeho emoce. Snažila jsem se prostě tu situaci co nejrychleji zklidnit, protože mi vadil jejich vztek a křik. Dnes jsem si to uvědomila. Jsou to jejich emoce a oni se s nima musí vypořádat.

Dnes jsem syna vyzvedla ze školy v tak zoufalé náladě, vše bylo špatně, auto daleko, hlad, tisíc problémů… Doma jsem se ptala, jestli se mu něco stalo a jestli má nějaký důvod, že se tak chová, že mi to vadí. Řekl, že neví. A začal plakat a vztekat se, že neví, co má dělat. Měl spoustu úkolů ze školy a nechtělo se mu nic, ani převlíkat, ani mýt ruce, natož psát úkoly a stříhat písmena.

Řekla jsem mu, že jestli chce s úkoly pomoct, jsem v kuchyni, ať přijde, až se vyvzteká nebo až bude vědět, jestli mu můžu nějak pomoct. Poslední moje věta byla: „Opravdu nevím, co mám dělat, když se tak chováš, a hrozně mi to vadí.“ A on odpověděl najednou s úsměvem – nedělej NIC.

Vzal si tašku a šel za mnou dělat úkoly, které jsme měli hotové bez jediného zádrhele a hroucení se a zbytek večera pohoda. Kouzlo!

Ivana

46 47

Najednou to jde bez křiku a vztekání

Jsem z Vašeho přístupu k výchově opravdu nadšená. Jen po prvních dílech se můj přístup k mé dvouleté dcerce změnil a najednou to jde bez křiku a vztekání. Být autentický je tak krásné a uvolněné! Bohužel nás naši vychovatelé naučili hrát role. A je fajn si uvědomit, že to děláme, ale nemusíme v tom dále pokračovat :)

Veronika Knápková

38 39

Tadeášek se už nevzteká

Od prvního dílu Nevýchovy jsem zpozorovala změny. Tadeášek (19 měsíců) se už nevzteká, pokud něco nedostane, skoro nepláče, a dokonce přijde a jen tak mě obejme. Mám pocit, že si mnohem více rozumíme. Doufám, že to takhle bude pokračovat i do budoucna. 

Barbora Růžičková

41 42

Děti po kurzu už téměř nevzdorují. I sourozenci se mezi sebou umí domluvit

Před kurzem jsme měli problémy hlavně s naší tříletou dcerou, cítili jsme se špatně. Malá velmi vzdorovala. Přestože jsem četla všechny možné knihy o výchově, nedokázala jsem je správně aplikovat. Naše výchova byla často ve vypjatých chvílích jako učitel a policajt. 

Teď, po kurzu, děti už téměř nevzdorují. A pokud ano, tak proto, že jsem se s nimi nedomluvila, neuznala jejich potřeby, emoce. Nebo proto, že jsem nejednala správně, z důvodu únavy většinou… Domlouváme se.

Nejvíc jsem hrdá na své děti, když se umějí mezi sebou domluvit, krásně si spolu hrají, když jsou empatické vůči sobě i ostatním. Děti na to reagují velmi dobře. Umí se domlouvat s námi i mezi sebou. Já se cítím mnohem lépe než dřív, někdy úžasně, když dělám vše, jak je třeba :)

Kateřina, dvojčata 5m, dcera 3 roky, syn 7 let

7 8

Co vřískáš? To snad nemyslíš vážně

Dnešní zážitek z obchodu: Babička, maminka a zhruba dvouletá dcerka nakupují boty, babička drží řvoucí holčičku, sedící na chladícím boxu na maso, a maminka se jí na nohu snaží narvat botičku. Holčička vříská na celý obchoďák a babička s maminkou: „Co to tady vyvádíš, prosím tě? Co vřískáš? To snad nemyslíš vážně.” Nedaly holčičce nejmenší šanci jakkoli se vyjádřit. Bylo tu hezky vidět, jak se způsob výchovy přenáší generacemi. Chtělo se mi brečet za tu holčičku a zároveň jsem cítila krásný pocit, že takhle to doma nemáme!

Koupila jsem synovi (3r) sandálky na zahradu a doma jsem po něm chtěla, ať si je zkusí. Odmítl, že si je zkoušet nebude. Řekla jsem mu, že mu je tady nechám ležet, a až bude mít chuť si je zkusit, ať si je zkusí. Asi za minutu si je zkusil sám a ještě z toho měl radost! :) Potřeboval jen trochu času a prostoru, to stejné by nejspíš potřebovala i holčička… stačilo tak málo!

Hanka, syn 3 roky

7 8

Když jsem přestala navrhovat řešení, dcera přišla se svým

Jsem v kurzu od konce ledna, ale teprve ve třetím týdnu. Nevýchovu jsem sledovala již delší dobu a snažila se i aplikovat. Včera se nám poprvé podařilo, že dcera 3 roky a 2 měsíce navrhla řešení.

Byli jsme na procházce a viděli, že kamarád má šlapací traktor. Chtěla taky, tak jsme šly pro něho. My máme větší po bratrancovi, na podzim ještě nedosáhla na šlapky. Teď už jí to šlo. Byla šťastná, šlapala, ale problém nastal, když jsme všichni dojeli na rozcestí, které bylo trošku do kopce.

Nemohla se rozjet. Začala plakat. Tak jsem se jí ptala, jestli jí můžu pomoct. „Ne, nemůžeš.“ Vztekala se, že to neumí. Když jsem chtěla promluvit, tak mi naštvaně řekla, ať na ni nemluvím.

Nakonec se jí podařilo nějak rozjet a chtěla dohnat svého kamaráda. A začalo to znova, plakala, že ho nedohoní. Tak jsem se jí zeptala, jestli ji můžu tlačit, abychom ho dohnaly. „Ne, nemůžeš.“ Tak jsem se jí zeptala: „Adrianko, co navrhuješ?“ Áďa: „Nic nenavrhuji.“

A já poprvé za celou dobu, co jsme v Nevýchově, říkám: „Adrianko, já taky nevím, jak bychom to mohly udělat.“ Najednou ticho, přestala plakat a slyším: „Mami, pomůžeš mi?“ Super pocit. Už jsme ho nedohonily, ale cestu domů jsme si užily už s úsměvem na tváři.

Markéta Blažková, dcera 3 roky a 2 měsíce

12 13

Dcera má období ne-nebudu-nepůjdu

Chtěla jsem poděkovat za úžasná videa – všechna. Moc mi to pomáhá, ačkoliv mé děti jsou zlaté (4,5 roku,1,5 ro­ku). Občas možná jsou dny, kdy stále mám pocit, že selhávám. Dcera má období ne-nebudu-nepůjdu. A teď už díky Vám jsem ji pochopila. Domlouváme se. Většinou to klapne. Zkoušíme, učíme se a opravdu je nám fajn.

Nedávno mi říkala: „Maminko, já si teď ještě potřebuji malovat, a co potřebuješ ty, jak to uděláme?“ Bonusové video jsem probrečela. Když se člověk „vidí“… Syn se vzteká, chce zrovna to, co má ségra. No, tam to bude horší, i když se již krásně domluvíme, první slůvka atd. Cesta je to dlouhá, ale stojí za to!

Petra Fikrlová, děti 4,5 roku a 1,5 roku

9 10