Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude s námi jezdit autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik a odstrkování nohama. Nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme odjížděli tramvají.

Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5 hodiny mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřma. To samé s přebalováním. Prostě vyřešeno.

Dokážeme vyřešit, i v jaké obuvi se půjde ven, nebo i to, že v obchodě nemůžeme koupit vše, co se líbí. Každý den máme nějaké úspěchy a mám za ně obrovskou radost. A na otázku co děláme jinak, bych odpověděla..... všechno :0)

Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše co chce a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „učitel“, když už jsem toho měla dost, tak „policajt“. Každopádně chyběl „partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A oni se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ a nebo „policajt“ a pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to co chci já (jj takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozumněl mě a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních a hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Máme syna Vojtíška (2,5 roku). Zhruba od jeho dvou let jsme začali bojovat s jeho chováním vůči jiným dětem. Ze začátku je kousal, potom štípal, postupně „jen“ šťouchal. Schválně si vybral nejmenší dítě v herně a prostě ho jen šikanoval.

Nevěděla jsem, co s tím, nic nezabíralo. Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek, kousnutí, nic nezabíralo. Začala jsem kvůli tomu se i vyhýbat místům s dětmi, moc jsem se styděla za jeho chování a pohledy matek jsem nemohla dál snášet.

Zhruba od Nového roku s tím postupně přestával a jen děti strkal a bral jim hračky. Vím, že tím asi děti dokazují něco, co nedovedou říct, ale Vojta od dvou let mluví plynule a má velikou slovní zásobu. Leden až březen bylo období nemocí (zánět středouší, laryngitida) a my byli nuceni být doma. To je pro nás celkem těžké, jsme zvyklí mít každý den nějaký plán. Já navíc čekám druhého chlapečka každým dnem a zvládat péči o malého začalo být víc a víc vyčerpávající.

Vyústilo to v to, že jsme na sebe celé dny jen křičeli, on mi dělal jeden naschvál za druhým, šíleně zlobil, dělal scény, vztekal se, hystericky plakal, nedalo se s ním vůbec na ničem domluvit, nic ho nebavilo. Já jsem byla na pokraji totálního zhroucení. Dokonce až tak, že jsem se ráno po probuzení netěšila na den s ním a nebylo mi s ním vůbec dobře. Dokonce jsem vůči němu měla nenávistné pocity.

Začali jsme se s manželem bát, že nám přeroste přes hlavu, a nevěděli jsme, jak dál. Byl pro nás teroristou a trýznitelem. A navíc i náš vztah s manželem začal hodně skřípat, protože to napětí pak ústilo do četných hádek a podrážděných nálad.

Napůjčovala jsem si nějaké knihy o výchově, ale byla jsem z nich jen zmatená. V každé se píše něco jiného a navíc já jsem přes den neměla čas vše dopodrobna studovat. A večer už celá unavená lehám do postele. Potom mi kamarádka poslala odkaz na Nevýchovu. Zpočátku jsem se rozmýšlela kvůli financím, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme.

Nečekala jsem zázraky, ale hodně jsem souhlasila s hlavní myšlenkou kurzu. Já sama jsem byla podobně vedena, měla jsem skvělé dětství, neznám fyzické tresty a téměř vše mi s mamkou a s tátou klapalo a klape dodnes. Když jsem je ale žádala o radu, byli celkem bezradní. Prý jsem se nikdy takhle nechovala, ani já, ani můj bratr.

Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu. Nechci to zakřiknout, ale není den, kdyby mě Vojta něčím nepřekvapil, a to vážně mile. Téměř vymizely každodenní unavující činnosti s oblékáním, čištěním zubů atd. Někdy nám nefunguje domluva, protože pokaždé neví, s jakým má přijít řešením, je na to ještě asi malinký. Po mojí nabídce se ale většinou domluvíme. Začala jsem nechávat většinu věcí na něm, a on po nabytí zodpovědnosti ty úkoly dělá rád a navíc hlásí, že to udělal sám, a má z toho obrovskou radost.

Například hodně jsme bojovali s příchodem domů, nikdy se mu nechtělo a většinou se potom vzteky válel na zemi. Protože jsme už nevěděli, co dělat, tak jsme ho domů prostě přinesli. Teď je to tak, že si řekneme předem, jak to bude, např.: „Vojtí, potřebuju jít už teď domů vařit oběd“ – a on to pochopí. A když se mu hodně nechce, loudá se za mnou a já vidím, že by ještě něco chtěl, poslední dobou s tím přijde i sám. Řekne mi: „Maminko, já se ještě chvilinku pohoupu a půjdu domů.“ A ono to funguje.

Dříve to bylo na sto příkazů bez efektu. Nyní jen řekneme, např. že je večer a půjdeme se koupat. Necháme ho dodělat si svoji rozdělanou hru a za chvilku je vysvlečený, vyčuraný a připravený u vany. Takových případů a příběhů bych Vám mohla popsat stovky, ale jen v kostce.

Jsme neuvěřitelně šťastní, že kurzem procházíme. Velmi nám pomohl a obohatil nás. Náš vztah se synem se obratem změnil a my ho bezmezně milujeme, až si říkáme, že už to víc nejde. A on nám to úžasně vrací. Je nám všem moc dobře. Samozřejmě jsou dny, kdy to není úplně ideální, ale pořád nemůže být vše růžové.

Je až neuvěřitelné, že na tak jednoduchých principech to může všechno klapat. A pro mě je pak největší odměnou to, že mi můj malý syn řekne: „Mami, já tě mám moc rád.“ A manžel, který mi před dvěma dny poděkoval za to, že jsem kurz objednala a snažím se věci měnit, vidí ty výsledky a snaží se na tom pracovat se mnou.

Děkuji, že jste. Myslím, že by se o Vás už mělo dozvídat v porodnici.

Ahoj všem, končím první týden kurzu a jdu se podělit o první úspěchy.

Mám syna Tomíka, 16 měsíců. Naším problémem jsou časté návaly vzteku, bouchání do všeho, včetně mě, pokud není po jeho apod. Věděla jsem, že se musí něco změnit, cokoliv. Při zvýšení hlasu se Tomík hned rozbrečí a plácne sebou tlamou na zem a je úplně nešťastný. Jako mámě, mi to trhá srdce. Nehodlám se smířit s tím, že mi každý říká, to je období vzdoru a on hledá hranice, to samo přejde.

Sice jsem ze začátku vůbec nevěděla (a i teď pořád přemýšlím), jak budu s tak malým dítětem uzavírat dohody. Ale první vlaštovky opravdu jsou. Například při vaření. Tom se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd.
No a ve středu mu říkám: Tome, ja teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad, co bys chtěl ty, aby jsi se mi tu nemotal? A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky.

A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému. Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplne v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

Díky Nevýchově jsem pochopila, co je to mateřství a jak si jej mám užít. Navíc jsem zjistila, že to moje šílený dítě není tak šílený, jak jsem si myslela, stačí ho jen začít poslouchat.

Moje beruška má něco málo přes 2 roky a při každém oblíkání se mě ptá:
A maminko, kam jedeme? Všechno jí vysvětlím a zeptám se jí, co na to ona, a je to :-D
Ještě nedávno to vypadalo jako šílenej problém, někam jet, a najednou se to změnilo – ne, já jsem změnila přístup…už žádný hysterický scény a nic podobného… já prostě Nevýchovu miluju.

Musím se ale přiznat, 1 den minulý týden jsem byla mimo a opět zaječela, a hned jsem si to díky všemu uvědomila a dál hezky nevýchovujeme :-D
Moc vám za všechno děkuju.

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme… Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Jsem moc ráda, že na kurz koukáme s manželem. Jsou to prima společné chvíle a zároveň je prima, že měníme přístup oba, že se vzájemně podporujeme a dáváme si zpětnou vazbu na situace, které se nám daří i na ty, které se třeba ještě úplně nedaří (ale těch je čím dál méně). Zároveň mám pocit, že díky tomu došlo ke změnám tak rychle a Vašík ochotně přistoupil na nové pravidla komunikace. A myslím, že je teď spokojený :o))

Zažíváme mnoho krásných situací každý den. Když jsme kurz kupovali, trošku jsem se bála, zda to nebudou vyhozené peníze. Dnes vím, že to byla skvělá investice. Moc děkujeme.

Moje dnešní AHA…zjistila jsem proč jsem se tolik rozčilovala ve chvíli, kdy dítě bylo plné emocí, křičelo nebo vydatně nesouhlasilo, vztekalo se apod. Měla jsem pocit zodpovědnosti za jeho emoce… Snažila jsem se prostě tu situaci co nejrychleji zklidnit, protože mi vadil jejich vztek a křik…

Dnes jsem si to uvědomila…jsou to jejich emoce a oni se s nima musí vypořádat…

Dnes jsem syna vyzvedla ze školy v tak zoufalé náladě, vše bylo špatně…auto daleko, hlad, tisíc problémů---doma jsem se ptala, jestli se mu něco stalo a jestli má nějaký důvod, že se tak chová, že mi to vadí… Řekl , že neví… a začal plakat a vztekat se, že neví, co má dělat ..měl spoustu úkolů ze školy a nechtělo se mu nic, ani převlíkat ani mýt ruce natož psaát úkoly a stříhat písmena..

Řekla jsem mu, že jestli chce s úkoly pomoct, jsem v kuchyni at přijde, až se vyvzteká, nebo až bude vědět, jestli mu můžu nějak pomoc. Poslední moje věta byla: "Opravdu nevím, co mám dělat, když se tak chováš, a hrozně mi to vadí…a on odpověděl najednou s úsměvem, nedělej NIC.

Vzal si tašku a šel za mnou dělat úkoly, které jsme měli hotové bez jediného zádrhele a hroucení se a zbytek večera pohoda… Kouzlo!

Podakovanie;)

Moj syn (3roky) byval velmi vybusny. Sceny dennodenne. Protestoval pri kazdej moznej aj nemoznej situacii. Geny po tatinkovi, som si ospravedlnovala sama pred sebou. Ale odkedy sme zacali s Nevychovou, Naomi Aldort, 4dohody… cele mi to krasne docvaklo.

Uz citim v sebe tu istotu, ze to robim spravne, ze sa chovam spravne, ze mu rozumiem. Az by som povedala, ze sme napojeni;) uz take sceny nemava. Vobec. Nic nemusim nasilu, proti jeho voli. Je z neho skvely, spolupracujuci chlapec.

A kamaratka co nas dlho pozna, vyzvedala odo mna to tajomstvo. Ze mam vymenene dieta, ze ho nespoznava. Je krasne to pocut z okolia, ze vidia aj oni zmenu. Ale ja som ta najstastnejsia, pretoze to citim.

My se pomalu blížíme ke konci, začínám pátý týden. Se synem (3,5r) jsme měli tento týden krizi, za to dcera (1,5r) byla naprosto zlatá. Mám pocit, že tím, že prochází Nevýchovou dříve než syn, anebo i tím, že ještě tolik nemluví, se mi s ní daří domlouvat lépe. Přestala se vztekat při odchodu z herny, a to jsem jí jen vysvětlila, že se mi nelíbí, že se válí vzteky po zemi, a že bych potřebovala odcházet v klidu. A při odchodu se na mě dokonce usmívala. Recepční nechápala, kam zmizelo to vzteklé dítě.

Dále mi pomáhá uklízet hračky, pomáhá s oblékáním, úplně se přestala v noci budit a vyžadovat, abych jí dala ruku pod hlavu. Při usínání ji stačí pohladit. S dcerou zvládnu většinou celý den včetně vysazování na nočník bez jediného záchvatu vzteku, dříve se přes den válela vzteky po zemi. A stačilo pouze přestat jí přikazovat, co má dělat, a místo toho se ptát, jestli by to tak šlo udělat.

Hodně mi teď pomáhá – vyndat prádlo z pračky, při věšení mi ho podává nebo kolíčky, pračku a myčku zapíná jenom v době, kdy je to potřeba (syn to zapínal celodenně i přes naše intenzivní zákazy :-)) Je to prostě paráda a moc si to teď spolu užíváme.

Asi pred dvoma mesiacmi som sa začala dívať na Vaše videá na youtube. Trvalo mi skoro celé leto, kým som akceptovala vlastne asi základnú myšlienku Nevýchovy – a to, že moje dieťa nie je rozcapené, rozmaznané, ale práve naopak – že veľmi dobre chápe, čo potrebuje (a dožaduje sa toho).

Bol to pomalý proces, ale vzťah s mojim 2ročným synom sa zrazu začal meniť.

Pred dvoma mesiacmi mal Ervin akoby „obdobie vzdoru“. Hádzal sa o zem takmer úplne všade (ale hlavne prekvapivo doma!). Kričal zdanlivo bezdôvodne a bol neutíšiteľný. Nič nefungovalo. Bola som kompletne zúfalá.

Susedky naňho ukazovali aký je rozmaznaný. A ja som doma takmer každý večer plakala. Postupne som mu ale začala viac vysvetľovať čo a prečo sa deje, kedy sa ako cítim. A začala som vnímať viac aj JEHO.

Dnes som Vám musela napísať, pretože poprvé po dlhom čase som si naozaj užila víkend s ním. To bolo niečo, čo som si nedokázala predstaviť (vy­hodila som dávno materské oblečenie a prisahala si, že už ďalšie dieťa mať nikdy nebudem :)). 

Aj keď zatiaľ nemám kúpený Váš kurz, určite keď sa po prázdninách trochu stabilizuje naša finančná situácia, tak si ho kúpim :) Veľmi pekne Vám ďakujeme a prajem veľa úspechov a spokojných rodín.

Jsem z Vašeho přístupu k výchově opravdu nadšená. Jen po prvních dílech se můj přístup k mé dvouleté dcerce změnil a najednou to jde bez křiku a vztekání. Být autentický je tak krásné a uvolněné! Bohužel nás naši vychovatelé naučili hrát role. A je fajn si uvědomit, že to děláme, ale nemusíme v tom dále pokračovat :)

Od prvního dílu Nevýchovy jsem zpozorovala změny. Tadeášek (19 měsíců) se už nevzteká, pokud něco nedostane, skoro nepláče, a dokonce přijde a jen tak mě obejme. Mám pocit, že si mnohem více rozumíme. Doufám, že to takhle bude pokračovat i do budoucna. 

Dobrý večer, předem vám chci poděkovat, že jste.

Dnešní webinář…jsem z něj úplně vedle, ze všech prožitých zážitků i emocí. Lituji jen, že jsem to nevěděla dřív, jak se chovat k mému srdci, mému synovi. To já jsem ta matka, která vláčí syna z místa na místo, ruší ho při hře, aniž bych věděla či rozuměla, nebo chtěla vědět, rozumět. Teda byla jsem.

Po 4 záchvatech vzteku, které jsme s mužem ani s babičkou absolutně nezvládli, a kdy jsem se já 2× rozbrečela, jsem řekla, že takhle to nejde, tak to nechci, vždyť mu ubližujeme.

Přečetla jsem si, že jen máme naslouchat a komunikovat. Začli jsme s ním konečně (! v jeho skoro 2,5 letech) mluvit s jako svobodnou lidskou bytostí a světe div se, rozumíme si a žádný záchvat už nebyl. Jasně, že se ještě párkrát naštval, ale už ne na nás, na něco či někoho jiného, když mu bylo ukřivděno a vše jsme spolu vyřešili. Prostě si už rozumíme.

Dnešní webinář jsem oplakala, pochopila jsem, jak jsem mu ubližovala a jak se chudáček musel cítit. Nikdy mě to nenapadlo. Jen jsem pořád spěchala a táhla ho za sebou…bez jeho souhlasu. Dnes ne. Už víc ne. Už se spolu smějeme, objímáme se. 

Svět je zase v pořádku a jeho oči zase jiskří láskou ke mě.

Děkuji vám!

Páni, jen jsem vám chtěla napsat, že jsem Průvodce dětským vztekem přečetla jedním dechem a ano, ve spoustě věcí jsem se poznala a už nechci své dítě takhle odhánět. Trochu mi to pomohlo se zamyslet nad sebou a nad svým chováním k mé dcerce. Ano je to tak, dnešní doba nám stále jen radí jak máme své děti vychovávat, podle pravidel na internetu, podle toho jaké mají období a zacházet s nimi přes kopírák.

Každé dítě je osobnost a tak já se nyní budu k mé dceři chovat, jako k osobnosti. I kdyby mě to mělo stát sebevětší úsilí, pokusím se ji maximálně chápat. Bude to těžké, ale aspoň už to nebude boj.

Po strašně dlouhé době jsem něco shlédla…mám už starší kluky a Nevýchovu jedeme přes tři roky. A musím souhlasit do posledního slova co Katka říká ve videu!!

Na mého mladšího vzteklouna který se vzteká i kvůli výběru ponožek aniž bych se přiblížila 😁  tak se vždy naladíme na něj a snažím se nějak tím vztekem proplout s ním..což znamená jsem po jeho boku kdyby něco..
A on se pak nedostane do takové vývrtky 😄  protože sama vím jaké to je když nemůžu najít oblíbené tričko🙄 😁 taky mi je milejší když se nabídne a pomůže mi hledat😉  

Moc vám fandím a děkuji za každý příběh a každou myšlenku, kterou zveřejníte. Jste mojí inspirací. Snažím se pracovat na partnerském vztahu se svoji dcerou a myslím, že naše snaha se vyplácí, rozumím ji i beze slov a díky tomu prožíváme většinu naších dní bez jakýchkoliv scén a nedorozumění.

Moje dcera je úžasná a protože ví, že se jí snažím porozumět, vždy když se mi snaží něco sdělit, má i ona obrovskou trpělivost se mnou a pokud ji nepochopím napoprvé, trpělivě a bez velkých emocí se snaží svým způsobem předat kýženou informaci dokud mi to nedojde ;).

Moc a moc děkuji celému vašemu týmu, který má nedocenitelný vliv na mě a na mou rodinu. Protože nejen, že se snažíte zabránit současným rodičům (tedy i mně) v dalších přešlapech při výchově, ale hlavně si myslím, že mnoha rodičům pomáháte se vyrovnat s některými přešlapy jejich rodičů, kteří ačkoliv je vychovávali s láskou a jak nejlépe to uměli či cítili, často je oblepili od hlavy až k patě, srovnávali je s celým sídlištěm a dělali z nich poslušné holky a kluky, co si nikdy nedupnou, protože se to nesluší.

Váš článek o vztekání by si měli přečíst všichni (nejspíš všechny vaše články), ale tento byl až neuvěřitelně přesný, všichni dětem říkáme nevztekej se, ale sami před nimi takové scény ztropíme často nejednou denně. Díky vám už mám úplně jiný názor na vztekání, hádání se atd., dokonce jsem se s manželem přestala hádat „za zavřenými dveřmi“, ale vždy když se s manželem pohádáme před dětmi, tak se vždy před dětmi také omluvíme, odpustíme a smíříme se spolu.

Těším se na další články, které mi takovým způsobem otevřou oči, které mi pomáhají prožít si to, co jsem měla zakázáno a které mi snad pomohou odložit ten batoh, kterým mě ověnčili moji rodiče a nepředávat ho dál našim dětem.

Díky Nevýchovo. Dnes mi moje mamka řekla: “tys mi s Nevýchovou tak otevřela oči, že náš způsob výchovy nedával smysl”.

Když jsem ji o Nevýchově před třičtvrtě rokem řekla, přišlo ji to jako blbost a dnes ho aplikuje na mou dceru s ještě mě někdy připomene “ a zkusilas to Nevýchovně?”

Taťka zas býval ‘policajt’ a teď prý taky řekl: “nevěřil jsem tomu (Nevýchově) ale teď se mi fakt líbí jak jí Kačka vychovává”.
Že je prý super, že moje dcera není utlačovaná , má svou hlavu, ale je vlastně poslušná.❤️ a to jsou dceři dva a půl a mělo by probíhat období vzdoru😊

Stojí to za to🙏

Dobrý den,

dnes jsem shlédla váš vebinář o vzteku. Prvně bych chtěla říct, že mám ultra vzteklé dítě. A ještě bych vám chtěla říct, že už vím, že je to z většiny moje vina.

Jdou mi až slzy do očí z toho, že jako rodič jsem dokázala do teď být tak slepá k pocitům svého dítěte a ještě si myslela, že já jsem ta ublížená.

Po té části kdy má člověk mít zavřené oči a poslouchat, jsem je otevřela a viděla svého dvouletého syna, jak se na mě dívá. Hrozně jsem plakala, protože všechno co od začátku říkáte, jsem bohužel splňovala do detailů.

Děkuji, že jste mi otevřeli oči, děkuji, že můžu být dobrá máma. Cesta to bude dlouhá, protože sama jsem moc trpělivosti nepobrala ale budu s ním.

Ještě jednou vám z celého srdce děkuji. Protože to co jste řekli, je přece tak viditelné a jasné, až je to občas neviditelné.

Ahoj Nevýchovo,

poprvé jsem se s Vámi setkala prostřednictvím webinare zdarma týkajícího se vztekání dětí. Všechno mi z Vaší strany přišlo naprosto logické a správné a tak jsem si myslela, že nic víc nepotřebuji, že teď už bude mezi mnou a u mým synem (tehdy 3,5 roku) vše bez problémů.

Jenže po relativně klidném období, se opět vrátil vztek, křik a nespokojenost na obou stranách. Když jsem se ocitla ve fázi, že jsem se těšila na to, až mu bude cca 6 let, protože pak už snad toto vztekaci období bude za námi, vyděsila jsem se a řekla si STOP. Je čas na změnu! Přece tohle nádherné, čisté období plné lásky a tulení nechci minout, ale užít si jej naplno.

Teď jsou synovi 4 roky a máme společně za sebou celý kurz, o kterém nikdy nebudu pochybovat, jako o špatné investici.

Věci se daly do pohybu vcelku rychle, zpočátku méně, ale po části o pochopení pro pocity, velmi markantně. Nejspíš tam byla největší chyba mezi námi. Přesně v tom, že jsem nedokázala pochopit špatnou náladu svého syna a snažila se jí zastavit a brala ji jako vlastní selhání rodiče resp. matky. Zvlášť když všude okolo posloucháte : „ale tohle se mnou nedělá, když jsme spolu…“ Nebo: „tohle si dovolí jen k tobě, u mě je zlatý“

Teď… Scén ubylo značně, užíváme si jeden druhého a dokonce i manžel, přestože patří mezi typy rodičů policajtů, mění svou komunikaci pomalu ale jistě.

Samozřejmě nežijeme v růžové zahradě bez křiku a vzteku, ale to mi nevadí, vždyť přece nechci mít doma robota ale dítě s emocemi, které je umí dát najevo, prožije si je a jde dál. Tohle já se ještě musím učit, ale mám vedle sebe skvělého malého a dokonalého učitele, takže věřím, že to časem také dokážu.

Díky moc za naše krásné dny a ostatním přeji, vydržte, stojí to zato. Protože jediné čeho budete jako já litovat, je, že jste nezačali dřív 💕💕💕💕💕

Tak jo. Máme i dobré dny. Asi se na to budu muset víc zaměřit, než na to špatné.

Co se nám podařilo? Samík 3,6 roku, Erik 6 měsíců
Samík měl záchvat nechtěje obecného. Nechci to a nechci ono, a nechci aby tu byla máma a Erik, a táta. Chci aby měl Erik, máma a táta hrobeček (chápe poměrně dobře smrt, viděli jsme rozjetého holuba a nastal křížový výslech proč, co se mu stalo atp. uff., takže jsme vysvětlovali v rámci možností; proto jsem věděla, že když nás tu chce mít všechny „zamordovaný“, přestože ví,že by tu zůstal sám a i to ví, tak je to fakt zlý a neví, kudy kam).

Chvíli jsem ho poslouchala a pak mu říkám „ty se zlobíš na Erdu, že jsem teď s ním? Proto nechceš aby tu byl?“ „JO!“ řekl naštvaně. Nevysvětlovala jsem nic, jen jsem ho objala a pomazlila a říkám „To mě mrzí. Tak si chceš teď chvíli se mnou hrát?“ „Jo, chci“. řekl. „Tak jo.“ říkám já. A Samík na to " A Erda bude jako stavbyvedoucí a může si hrát s náma". Jako WOW! Ze vzteku, kdy brácu nemohl ani cítit najednou brácha kámoš ve hře a s náma.

Samík nám skákal hodně do řeči. No, zpětnou revizí – má to od nás. Ignorovali jsme, když občas něco říkal, ne vědomě, ale prostě nám tam skočila s partnerem myšlenka a začali jsme mluvit. Tak jsme se mu za to začali omlouvat a vyzvali ho k dokončení myšlenky, že počkáme. A světe div se, nebo spíš nediv se, když skočí do řeči Samík a upozorníme ho, řekne „Promiň, já počkám“ a mlčí! Taková změna oproti tomu překřikujícímu dítěti.

Když jsme s nevýchovou před rokem začínali, míval hrozné záchvaty vzteku, kdy do mě klidně mlátil. No, jo. Dávali jsme na „rady chytřejších“, že to chce jednu přes zadek, přes ruku… Vím už, že je to blbost.

V jednom takovém záchvatu jsem až koukala, jak jsem to dobře zvládla, protože jsem se konečně podívala za tu frustraci, kdy po mě plival, mlátil, řval tak, že by se za to nemusel stydět dospělej. Dřív bych si řekla, že je to smrad a šla ho srovnat. Teď jsem na něj koukala, na ten malej uzlíček nervů a přišlo mi to děsně líto. Nectěl se nechat ani pohladit, nic. Jen mě bít. Tak jsem ho jen chytla a držela tak, aby to nebylo pevné,ale zároveň mě nemohl mlátit, ani sebe.

Po zaposlouchání se do toho pláče a zpětnou kontrolou, co se dělo, jsem se ho, stále zuřícího, jen tiše zeptala „Ty jsi na mě naštvaný, že si s tebou nehraju?“ Rozplakal se. Několikrát mi totiž mile řekl, jestli si s ním budu hrát a já ho vždy odbyla, že nemám čas, že musím to a to. Plakala jsem taky. Omluvila jsem se mu a nabídla, že si teda pohrajem. Během vteřiny v pohodě, pohráli jsme si a pak mi dal spoustu prostoru pro dokončení věcí doma. Dítě není potřeba vychovávat, dítě je třeba cítit. Už to vím…

A tyto šílené záchvaty, určitě se snížili tak o 95 %. Někdy ale nejsme dostatečně pozorní k tomu, že se k nim schyluje. Nicméně jsem schopná tam teď s ním být, a i v té bouři ho mazlit, pokud chce rozklíčovat problém, kdy se pak přijde pomazlit, spadne to z něj a je to dobrý. Snad se nám to podaří vypilovat. Díky, nevýchově.

Když jsem byla na pokraji sil, přihlásili jsme se do Nevýchovy 🙂 Za tu změnu nastavení nepřestanu být vděčná.

S dcerou máme krásný vztah 🙂

Dobrý den. Sem tam se dívám na Váš webinář, ze začátku jsem tomu nechtěla nějak moc věřit, ale zrovna webinář o vztekání mi otevřel oči. Vžila jsem se do role své dcery a ejhle…

Když už dostane hysterák, jsem u ní a čekám kdy přijde a obejme mě. Uklidní se a je fajn:-) dříve jsem ji nechávala vyřvat za dveřmi nebo dostala na zadek aby měla proč brečet. Teď díky Vám už ne.

Dobrý den!
Nemohu nenapsat-ač jsem ještě nikdy nikomu takhle nepsala…,ale reakce (rozhovor), který proběhl včera u nás doma, pro mne byl neuvěřitelný. Koukala jsem na webinář o vztekání :) (bohužel už jsem ho nedokoukala z časových důvodů-tak snad to nějak spolu s dětma zvládneme i bez informací z konce :)).

Holky (3 a 4 roky) si hrály, když najednou zaregistrovaly, že se dívám na nějaké video. Ta starší se začala ptát, kdo je ta paní (odkud jí znám a kde bydlí a jakou mluví řečí :)) a co mi povídá. Řekly jsme si, co si představujeme každá pod vztekem a ve zkratce jsem jí pověděla příběh o vztekání v krámu ze začátku videa.

Pak jsem jim předvedla pár jejich scének a zeptala se, jak by je chtěly řešit (kdyby byly právě v tom obchodě a chtěly to kakao:)). Po chvilkovém zamyšlení ta starší povídá- dala bych jí na zadek. Na můj dotaz, jestli si myslí, že by se to tím vyřešilo a ona by přestala plakat, řekla, že ne a že bych jí měla odvést před krám." A tam bych tě měla nechat? – Ne.- Tak zkus vymyslet řešení, které by se ti líbilo a tu situaci vyřešilo pro tebe tak, aby ten vztek přešel"- ptám se znova, ale nedělám si moc naděje na slušnou odpověď.....

Ona se ještě jednou zamyslí, už ani ne tak dlouze a povídá: „Chtěla bych, abys mě chytla za ruku.“

To byla pro mě taková bomba, myslela jsem, že to budeme řešit až zase v nějaké scéně a že v takhle teoretické rovině to ještě nezvládne…Klobouk dolů před ní.

Tak už se skoro těším, až nějaký ten vztek přijde a vyzkoušíme to, jestli to bude fungovat.
Každopádně mnohokrát děkuji za video a další Vaše užitečné rady.

Musím říct, že opět tleskám! 👏 Už jsem rozdýchala a zpracovala ty první hodně těžké pocity z úterý. Tentokrát to bylo snad nejvíc náročné za celou tu dobu, kdy se o Nevýchovu snažíme… Z mého čerstvě dvouletého zlatého syna se během minulých týdnů stal vzteklý zombík, u kterého mi úplně brutálně tekly nervy. Jakmile něco nebylo po jeho, plácl sebou o zem, případně hodil danou věcí, nebo zkusil uhodit nás. Vzteklina obecná mu nesahala ani po paty.

Jak nám vždy krásně Nevýchova fungovala, najednou nastal zlom a nefungovalo nic. A já s nervy na kraji propasti Macochy po stopadesátém výbuchu vzteku mého drahouška vybuchla v 99 % taky…
Katko, děkuji, Váš webinář přišel v tu nejvhodnější dobu!!! Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla na základní princip – SPOJIT SE S NÍM.

Po dvou letech, kdy nám Nevýchova tak nádherně fungovala jsem začala šlapat vedle a jsem moc ráda, že jste mě vrátila na tu správnou cestu. Protože jak se říká, chybami se člověk učí, a tu moji, kdy jsem ho vzteky odnesla s hysterákem do vedlejší místnosti a tam ho samotného nechala za dveřmi si do konce života zapamatuji a rozhodně mě posune v Nevýchově dál. Ve středu jsem vstala tak s lehkou hlavou a klidnou duší, že se to ani nedá popsat. Ano, hysteráky byly opět, ale během sekund bylo po nich.

Udělala jsem tu nejzákladnější věc, na kterou jsem v poslední době tak zapomínala. Prostě jsem si k němu sedla a nastavila náruč. On si ke mně vlezl, přitulil se a bylo po vzdoru a vzteku. Společně jsme situaci popsali, vysvětlili si, pomuchlali se a s úsměvem šli dál. A ten hřejivý pocit na srdíčku, když z ničeho nic se Filípek otočil zpět a přišel mi dát pusinku bych přála zažít všem 💕 Katko, DĚKUJI!

Chci strašně moc poděkovat za Váš webinář „Vzdor“… Upřímně něco tak silného jsem dlouho nezažila.

K webináři jsem se dostala až v půl jedenácté večer, jelikož přes den jsem máma dvou dětí, a musím říct že jsem si ty nejsilnější momenty z webináře přehrávala v hlavě asi ještě hodinu po jeho skončení. Nejvíce mě dostal příběh, při kterém jsme měli zavřené oči…
Hra, šroubek, kočárek, klacek, křik, výhrůžky, vztek, pláč, nepochopení…

Tak silné emoce ve mě dlouho nic nevyvolalo jako tento příběh a dal mi tak moc, že jsem neváhala ani minutu a po shlédnutí webináře jsem hned koupila kurz ❤️

Chci být pro své děti tou nejlepší mámou a zasvětím do toho i manžela a prarodiče 🙏
Moc Vám ze srdce děkuji ❤️

Tak jsem se s vámi chtěla jen podělit o drobný dnešní úspěch, jak se snažíme aplikovat nevýchovné principy (dle kurzu s rozšířením pro miminka).

Máme rok a půl starého chlapečka. Poslední dobou chce mít všechno po svém a frustruje ho, když to tak není. Hned si lehne na zem a vzteká se, kope nožičkama a mlátí ručičkama. Občas se u toho bouchne a začne opravdový pláč. Zatím to moc neumíme zvládat. Nebo teda nevím, možná jo. Uklidní se během pár vteřin, asi to netrvalo nikdy déle než 10–15 vteřin. 🤔

No, co jsem ale chtěla psát je, že se nám docela dobře daří tomu předcházet. Večer si hrál a chtěli jsme ho přebalit a dát spinkat. Vysvětlila jsem mu, že hraní stop, že přebalíme plenku a půjdeme spinkat. Výrazně zakroutil hlavou NE NE, otočil se zády a hrál si. Tak jsem čekala a po chvíli mu to zopakovala, to mne ignoroval. Asi za minutu se na mne otočil a dělal ručičkama jakoby znak převalování plenky. (Ten znak byla asi náhoda. Chtěli jsme ho naučit pár znaků, ale vůbec je teď nedělám. Přijde mi, že je tak snadné se domluvit, že znakovou řec miminek nepotřebujeme.)

Každopádně odložil hračku, nechal se krásně v klidu odnést, přebalit a ještě se snažil dát si sám do nosu čisticí roztok. A pak chtěl čistit nos mně. Je to fakt zlatíčko 😃

Ps: Co mi ale ještě nejde je komunikace s manželovými rodiči (dneska mi bylo vyčteno, že bychom měli být mnohem přísnější). Kupodivu s človíčkem, který ještě neumí mluvit je komunikace mnohem jednodušší, než s některými, kteří to umí 😆

A ja dodnes slysim “nevztekej se, neslusi Ti to” a “proc vyvadis kvuli malickosti”. U nas se negativni emoce nikdy nenosily. U nas doma s detmi to ted mame jinak, diky, Nevychovo.

Při dnešním webináři jste mě zas jednou rozbuleli jako mimino (nic ve zlém) 😉.
Tentokrát to byl ale jiný pláč, než většinu kurzu… tentokrát jsem neplakala ze smutku, vzteku sama na sebe nebo těžkých vzpomínek, bylo to ŠTĚSTÍM.

Uvědomila jsem si, jak málo takových hysteráků doma máme. Kolik plačtivých scén ubylo od doby co jsme v kurzu. Vzteká se už vlastně jen občas, když je nápor emocí moc silný a potřebuje to dostat ven a mě se daří v tom být s ní.

Znovu jsem si uvědomila, jak úžasnou dceru tady, vedle mě v postýlce, mám. Jak umí soucítit, vyjít vstříc, když to fakt potřebuji já a zároveň dát najevo, když něco trápí jí a prostě to nejde.

Jak umí naplno milovat a tulit se, a zároveň řvát jako lev, když je emocí moc a pak to ze sebe sklepat a jít dál. Dál milovat, smát se a prostě být. Na roce a čtvrt umí to, co já se nenaučila za celý život. Prožít emoci a nechat to být.

Děkuji Vám Nevýchovo, dnes a denně mi ukazujete, jak skvělou dceru mám.

Chcela by som vám všetkým moc poďakovať. Mám totiž úplne úžasné deti (Ondrej 2r.4mes. a Viliam 4mes.). Máme za sebou aj zlé situácie, aj dobré a udivujúce situácie, ale vo všeobecnosti, sú tie decká úžasné.

Obdobie vzdoru sa naozaj nekoná, Ondrejko sa nehádže o zem, ak ho niečo trápi tak samozrejme plače, ale nerobí scény. Dá sa s ním dohodnúť, hoci niekedy treba dohodu pripomenúť. Vlastne najviac práce mám sama so sebou. 🤭

A Viliam prespí celú noc, nechápem, stačí mi dodržiavať stereotyp a on je spokojný. Vďaka nevýchove sa viem napojiť aj na to bábätko, a vidím že jednoducho aj ono mi dáva najavo čo potrebuje a čo sa mu páči.

Starší vôbec nežiarli, skôr za mnou príde že Vili plače a ťahá ma aby som ho zachránila. Nosí mu hračky, číta knihy, a vyháňa kocúra z jeho postieľky.

Stačí neísť proti deťom, ale s nimi. Už len keby sa aj náš byt napojil na nás a začal sa sám upratovať a umývať 😂

Prajem všetkým pekné dni. Začnite si užívať život a nečakajte (ako ja ešte prednedávnom) na to, kedy sa stane to či ono. 😉

Webinář o vzdoru byl perfektní! Já osobně jsem hodně emotivní člověk a samozřejmě i hodně emotivní matka a i já se vztekám když se vzteká moje dcera (4 a 1/2 roku) a ona je prostě celá po mě – palice, drzounek a nebojí se ozvat když se jí něco nelíbí.

A pak kolikrát stojíme a křičíme obě a výsledku se nedobereme, protože jsme obě na vlně těch vysokých emocí. Už delší dobu se s tím snažím hodně pracovat a vnímám, že zachování klidu je samozřejmě naprosto nezbytné a Váš webinář mi jen dopomohl si to vše pořádně uvědomit.

Co je zajímavé zjistila jsem, že jak nesnáším když můj otec říká dceři takové ty typické věty neřvi, hned přestaň na to není nikdo zvědavý apod. a já to v tu chvíli absolutně nesnáším a zastavuji ho protože VÍM že je to špatně, ale pak ve vyhrocené situaci udělám někdy to samé.

A pak jsou tu výčitky a vědomí, že já taková matka být nechci. Děkuji Nevýchovo za Váš webinář. Rozplakali jste mě dvakrát, protože není lehké si připustit, že většina nedorozumění a vzteklých scén, je vlastně naše chyba, moje chyba a připustit si, že dítě je v tu chvíli nepochopené a vlastně samo.

Včera mi to málem utrhlo srdce. A vím, že tím, že to VÍM, na tom budu maximálně pracovat aby jsme s dcerou byly plnohodnotné partnerky v komunikaci. A víte co často říkám na reakce ostatních, že je moje dcera hodně emotivní a svá?

Že budu tisíckrát raději podepisovat poznámky, že je tak trochu drzá, než aby stála v koutě a nechala ostatní aby na ní dříví štípali. Je to svéhlavička – ale MOJE svéhlavička a já jí takovou miluju.

Jen spolu nesmíme v těch těžších chvílích bojovat – ale o to už se postarám já abych fungovala lépe a nechala jí bez mého vzteku ty emoce prožít a překonat.

Děkuji! 🙂

Poslední týdny mi snad konečně začíná něco docvakávat, týká se to uznání pocitů. Dva roky jsem v kurzu a dva roky na tom pracuju.

Až teď mi začíná docházet, že jsem to vlastně stále brala jako určitou manipulaci, jak zastavit vztek. Ač nevědomky, pořád sem se snažila dceru (5,5 roků) ovládnout, zastavit její vztek.

Sice už to nebylo křikem, nebo bitím nebo odvedením pozornosti, vyhrožováním. Ale uznáním pocitů. Nový způsob manipulace.

Když jsem jí říkala věty jako: ty seš rozlobená, viď, seš teď naštvaná? …ve skutečnosti ve mě stále bylo: to je hrozný ten řev, ať už přestane, proč musí řvát kvůli každý blbosti a ještě u toho vypadá uplně nemožně, chová se teď jak dvouletý dítě.

A mezi lidma ještě navíc: to sem teda nemožná matka, že nezvládne uklidnit svoje dítě a ostuda za to že v 5 letech dokáže dítě ještě dělat takovýhle scény kvůli maličkostem.

No dva roky mi to trvalo, než mi došlo, že se snažim takhle uměle uznávat pocity, kdy slova říkají uplně něco jiného, než co si myslim a nedokázala sem v tu chvíli změnit to, co si myslim.

Prostě ve mě svítila červená kontrolka, je potřeba ten řev co nejdřív zastavit. A uznání pocitů je na to nejlepší prostředek. Cílem bylo zastavit to.

Až teď mi teprve začíná docházet, že cílem neni zastavit to, ale podpořit jí v tom okamžiku, být u ní ve chvíli, kdy prožívá silnou emoci a pomoci jí to překonat. Jenom být s ní a naslouchat. To už je ten cíl. Prostě si to prožít.

Cílem je být podporou v tu chvíli. Když si vzpomenu na sebe, když sem fakt rozčílená, taky by mě asi moc nepotěšilo, kdyby mi někdo suše řekl: seš naštvaná viď …a očekával, že se během 5 sekund uklidnim.

Potřebuju se vypovídat, potřebuju aby mě někdo jen vyslechnul, neradil, nekritizoval, nezlehčovat, neřikal, že to přehánim.

Potřebuju si i zapřehánět a nechat to odeznít a pak se mi strašně odlehčí a sem schopná říct: já vim, že sem přeháněla, ale prostě sem se tak cítila. :)

Děti jsou fakt jedni z nejlepších učitelů :)

Hned po dokoukani dnesniho seminare se mi naskytla prilezitost to aplikovat v praxi. Ma temer 3-leta Anulka je velice navazana na tatinka a tezce nese, kdyz odchazi do prace. Vzdy jsem ji chapala, ale taky me to docela stvalo, proc si na to proste nezvykne, ze jo?

Dnes jinak. Anulka zacala plakat, kdyz tata odchazel, vysvetlili jsme ji, ze do prace proste musi a ze ja taky musim pracovat a potrebuji, aby si jako vzdycky, hrala tak 2h sama v loftu, vedle me – tak, jak uz to delame velice dlouho a temer nikdy nebyl problem, jen v posledni dobe. Dnes jsem se na ni vnitrne nezlobila, ale opravdu ji chapala – a to je to obrovske, ja to dokazu!

Nesla jsem ji placici nahoru, rikala, ze ji rozumim, ze bych tatu taky nejradsi porad doma, a ze jsem s ni, at si to klidne prozije. Ac se se mnou normalne moc nechce tulit, dneska chtela. Tak jsem ji rekla, ze budu s ni, az to prejde a at mi rekne, co potrebuje. K certu s tou praci! Ztratila jsem sice asi 15 min (coz je pro me v praci hodne), ale stalo to za to.

Pomalu se v me naruci na houpacim kresle uklidnila a ja ji rekla, ze se potrebuji k te praci vratit, a jestli by teda nemohla jit do loftu (hned vedle me, za plutkem, velky hraci prostor). Ona ze ne. A pak jeste nekolikrat. A pak ze by ji pomohl cajik, co mam na stole. Dala jsem ji cajik, ale porad jeste ne. Ze si chce sahnout na muj mobil. Navrhla jsem, ze jestli by ji nepomohlo vzit si ten mobil do loftu s sebou a ona ze jo, a ze uz by to teda slo.

Dala jsem ji s mobilem do loftu a ona, ze to jeste neni dobry. Zeptala jsem se znovu, co by ji pomohlo. A ona, ze knizka. Vzala si knizku, co jsme vcera pujcili v knihovne, ja se zeptala, jestli muzu ten mobil zpatky, jestli je s nim hotova, ona mi ho podala, zalezla do knizky a je pohoda. A ja vim, ze jsem byla s ni a klidu si dopracovala.

O dve hodiny pozdeji… svete div se – temer u konce me prace si rekla jeste o jedno potuleni – ja si ji vzala a rekla ji, ze mam jeste chvilku, jestli by ted neslo kraticke tuleni a az dopracuju, muzeme se tulit treba cely zbytek dopoledne. Ona ze jo a sla zpatky do loftu.

A to je dite, ktere se se mnou proste normalne netuli!!!
Obrovske diky za celou Nevychovu – je to odpoved na me modlitby.
Jsem po praci, jdeme se tulit

Dobrý den,

chtěla bych moc poděkovat za webinar o vztekani 😊 Maličké je 11 měsíců upřímně jsem si se vztekanim moc nevěděla rady, rvala si vlasy, pištěla, házela sebou na zem, apod.

Hledala jsem nějaký způsob řešení, vyptávala jsem se dalších rodičů, co s tím dělali, ale nikdo neměl žádnou prospěšnou radu.

,,Proste mas moc zlobivy a živý dite, to si uziješ”, musíš bejt rázná, moc rozmazlujes, bude z ni mamanek atd a opravdu me to unavovalo poslouchat.

Od úterý s ni jednám jako se svým parťákem a ze dne na den to přestalo. Vysvetluju, ptám se, poprosim, podekuji, vždycky najdeme spolecne řešení, jsem v šoku, jak moc je mi napomocna a vidím jak je pro ni důležité, aby se cítila potřebná a vyslyšena.

Dnes jsem byla dojata 😊 jeste jednou obě děkujeme ❤️

Zdá se mi, že od doby, co nám vstoupila Nevýchova „do domácnosti,“ si nemohu žádné pořádné vztekání mého synka vybavit.

Ne že by všechno šlo bez potíží samo, to jistě ne, ale přijde mi, že se dokážeme dohodnout. Je to práce, ale není to boj.

Je zvláštní, že lidé často vynakládají hodně energie, aby dosáhli vítězství a přitom obvykle stačí mnohem méně k porozumění.

Před několika dny jsem si četla Vašeho průvodce „Co dělat, když se dítě vzteká“. Aniž bych to tušila, předevčírem měl můj malý Ondrášek (21 měsíců) svůj první pořádný vztekací záchvat. U babičky v kuchyni, když chtěl vařit z reálných surovin.

A díky Vám jsme to zvládli.. Nejprve jsem začala podléhat emocím, ale pak jsem si vzpomněla na průvodce, zhluboka se nadechla, sedla si k němu a jen řekla, že mu rozumím, že ho naštvalo, že nesmí brát babičky těstoviny.

Jeho vztek byl opravdu silný, nikdy jsem nic takového u něj nezažila. Vzteky mu létali slzy z očí..

Po několika minutách se trochu uklidnil a já mu řekla, že bychom se mohli spolu domluvit, jak to udělat aby byl spokojený on i já. „Ondro, pojďme se domluvit, chceš?“

A ono to celé zafungovalo.. Domluvili jsme se. Dala jsem mu na vaření křupky, které navíc může rovnou sníst místo tvrdých těstovin…

Ondra odcházel z kuchyně spokojený a já také.. Až mi vyhrkli slzy, že jsem to zvládla bez křiku, bez toho aniž bych ho plácla po zadku…

Moc Vám děkuji. Díky Vám jsem měla pocit, že jsem jako rodič opět neselhala, ale že se mi to podařilo vyřešit jinak a (snad) lépe.

P.S. Další vztekací scéna byla hned následující den, takže se asi Ondra rozhodl mě v tom sebeovládání a vzájemné domluvě pořádně potrénovat :D

Děkuji za Vaše rady,

Váš webinář se mi teď úplně hodil 😬 Včera jsem o tom celý večer přemýšlela. Poslední 2 dny jsme měli hrozné scény u ranního mléka (holčička 1,5 roku).

Vztekle házela lahvičkou, nechtěla si lehnout, řev jen jak viděla tu flašku. Dneska jsem vstala a říkám, tebe už nebaví ta lahvička se savičkou viď. Malá kouká…

Tak to zkusíme do té s brčkem? Naleju tam mléko, dám jí to do ruky. Cucne si, mrkne na mě a odpochoduje si ho vypít sama.

Prostě jí ten dudlík štval a proč by jako u mléka měla ležet. Jak jednoduché 🤣🤣🤣

Sleduji nevýchovu už od prvního těhotenství tj 3 roky. A dala mi opravdu tolik jiných pohledů na výchovu, na různé situace…

Jsem vděčná 🙏 Synovi budou 3 a období vzdoru jsme zažili, ale možná tak v pěti situacích. Syn je klidné dítě, ale taky umí pozlobit nebo se rozčílit.

Přece jen je to pořád dítě, které má své emoce a na to se nesmí zapomenou 🙏. Ale vztek umíme zvládat s klidnou hlavou.

Myslím, že nejdůležitější je komunikovat. Tak jako ve vztahu s partnerem i dítě potřebuje aby jste s ním mluvili. Není nutné je hned plácat na zadek nebo vyhrožovat.

Všechno se dá zvládnout, jen je každé dítko jiné a úkol nás rodičů je jim porozumět a zahrnout je láskou 🌸

Klidní rodiče = klidné dítě. A za sebe můžu opravdu říct, že u nás to funguje 🥰

Děkuji za vaší práci, děláte jí skvěle a moc si toho vážím ❤️

Hezké ráno Katko a Nevýchovo,

ráda bych vám všem poděkovala za to, co pro nás rodiče děláte. Za vaše skvělé nápady, rady a inspiraci jak na děti. Účast v kurzu pro nás zatím není úplně v plánu, ale stále vás sledujeme na fb a čteme vaše příspěvky. Vaši práci propagujeme mezi známé, aby co nejvíce lidí změnilo přístup ke svým dětem a byli šťastnější (jako my).

Pokud vás to zajímá, ráda bych vám napsala pár situací- konfliktů u nás v rodině, které se učíme řešit a většinou se nám daří! Díky vám!

Žijeme s přítelem, dcerou a synem v rakouském Tyrolsku, tedy daleko od našich rodin, jsme tady na všechno sami. Takže uznávám, že mám někdy dětí, řevu, odmlouvání a všeho opravdu plné zuby a vybublám. Johannka byla vždy strašně hodná a opravdu zlatá, do té doby než se jí narodil brácha! To jí byl rok a třičtvrtě. Tehdy jsem si to neuvědomovala, všechno to přicházelo postupně a na malého byla hrozně hodná, má ho opravdu moc ráda. Nebrala jsem to jako žárlivost, ale jako ono „období vzdoru“.

Začal být problém někam dojít po svých, sedět při jídle u stolu, nechat si dočistit zuby, v noci se budila s neutišitelným pláčem a vztekáním atd.. Něco šlo vyřešit, něco hůř a také něco fungovalo dobře s tátou něco jiného s mámou. Ovšem když něco opravdu nešlo a já jsem se zeptala sestry, švagrové, kamarádek nebo rodičů na radu, dostalo se mi odpovědi, že po dobrém to určitě nejde. Tady jsou některé „zaručené“ rady, kterých se nám dostalo:

„Musíš ji zakleknout, jednou rukou držet ruce a druhou volnou rychle vyčistit zuby, ideálně když řve aspoň má otevřenou pusu! U nás to jinak nešlo u všech tří dětí“
Jo, vyzkoušela jsem to a chtělo se mi brečet s ní, takže poprvé a naposled. Zjistili jsme, že je klidnější, když ví a vidí co se děje. Takže stojíme spolu u zrcadla, malá má svoji malou baterku, svítí si do pusy a dívá se do zrcadla a já jí vedu ruku, pak si chvilku čistí sama a všichni jsou spokojení.

- „Musí si vždycky obléct, to co ty říkáš, přece nechceš aby prochladla!“
Vím, že u sestry, od níž jsem radu dostala to vede pouze k tomu, že jsou všechny děti věčně nastydlé- potí se jak běhají a pak prochladnou když se zastaví. Navíc je to vždy s křikem, když řeknou, že je jim horko a nesmí se vysléct.
Takže když někam jdeme vezmu vždy raděj víc oblečení a to jí nabídnu pokud mám pocit že by jí mohlo být zima a samozřejmě kontroluju. Má 2 a čtvrt roku a když je jí zima nebo horko, řekne si. Joo spí jen v tričku a odmítá i deku a to tady máme hodně čerstvo, ale čemu to vadí? Není nemocná ani zmrzlá asi jí to tak vyhovuje:)

-„Neber si miminko do postele, zvykne si na to a už ho to nikdy neodnaučíš!“
Johannka spala od miminka ve své postýlce, v 10 měsících byla sama ve svém pokoji a všechno šlo dobře. Ale pak přišlo období, kdy se jí zdály zlé sny a měla strach být sama-má ho pořád jen už ne tak často- a tak s ní zkrátka spí tatínek. Tak to je, myslím, že je jedno, jestli je dítě samo v pokoji od miminka nebo až ve 3letech.

-„Ježiš zase ten její amok. Sama neví proč teď řve, nemá smysl se s ní o tom bavit!“
Ano to jsem si taky myslela, než jsem začala používat nevýchovné metody. Jeden příklad za všechny a že jich na tohle téma poslední dobou máme opravdu mraky. Jela jsem s oběma dětma autobusem z nákupu. Johannce jsem řekla, že příští stanici vystupujem, aby s tím počítala. Autobus zastavil a já říkám honem pojď ať stihnem vystoupit, sundala jsem ji ze sedadla postavila na zem a začal strašný řev. Bože zase a zrovna teď když spěcháme. No nic, čapla jsem ji zase na ruce a vynesla z autobusu.

Byla jsem naštvaná, měla jsem 2 tašky s nákupem, prcka v nosítku a k tomu ještě táhnout 12ti kilovou ječící slečínku, navíc když se přece vůbec NIC NESTALO. Když autobus odjel chtěla jsem jí vynadat, ale vzpomněla jsem si, jak vždycky říkáte, že dítě má vždycky důvod. Tak jsme si sedly na lavičku, počkala jsem až se trochu uklidnila a ptala jsem se jí úplně klidně co ji tak naštvalo a ona uplakaně říká „sama“. 

Tak jsem přemýšlela, co asi tak chtěla zase sama udělat.. A pak mi to došlo! Říkám jí " Tys chtěla sama slézt z té sedačky v autobusu?" a ona příkývla. Tak jsme se domluvily, že příště bude už vystupovat sama a ono to funguje. Teď, když jí říkám, že už budem vysedat, ať se připraví, tak mi připomene „sama mami“.

-„Pěkně s váma mává, jen zabrečí a hned jste u ní. Nechte ji prostě vyřvat!“
Tak to považuju za totální zradu dítěte. Ano, stane se, že je den blbec, mám nějaký shon a potřebuju třeba uspat Sebastiana a k tomu se začne Johanna nepochopitelně vztekat tak za ní na chvíli zavřu dveře, abych se uklidnila a jednu jí nešvihla a s chladnou hlavou se vrátím a jdeme „hledat a řešit“.

Asi bych našla spoustu dalších příhod a situací, kdy nám vaše rady pomohly a chytli jsme se za nos, že tady jdeme špatnou cestou.

Hlavně pro mě už rodičovství není jen houpačkou mezi šťastnými chvilkami a depkou z konfliktů. Teď vím, že nemusíme dělat našim dětem , to co jsme sami neměli rádi- „nutné zlo“- jak říkají naši rodiče- jde to i bez toho.

Pochopitelně jsme vzhledem k tomu, že jsme začali s nevýchovou nedávno a také vzhledem k věku dětí na úplném začátku a to horší je teprve před námi, ale myslím, že jsme nakročili pravou nohou a že to jako správná parta zvládnem! Snažíme se od vás stále učit a zvládat s klidnou hlavu vyhrocené situace.

DĚKUJEME za skvělou práci, kterou odvádíte.

Mám radost. Dřív, když čtyřletá dcera něco chtěla, používala křik nebo pláč. Teď je vše jinak. Sama od sebe si řekne, co a jak potřebuje. Hledá a navrhuje řešení…
Dnes propásla večeři. Přišla za mnou a povídá: „Mami, jak bychom to mohly udělat? Já jsem chtěla být na večeři hezky učesaná…“ Holky si hrály na kadeřnictví..

Děkuji za včerejší webinář. ❤️
Přiznám se, že jsem si ho poustela s myšlenkou…To jsem zvědavá, co mi poradite, já prece vím, že vsechno tkví v tom, umět s dítětem komunikovat..a dělám to. Stejne se vzteka.

Poucku, kterou jste cetla o období vzdoru, jsem mela z internetu nastudovanou. V duši pocit, že až vyzraje ta centrální nervová soustava, tak se to určitě zlepší. 😄 Po webináři jsem si uvědomila, že to sice vim, ale ne vzdy umím. 🙂

Hned odpoledne jsem prozřela… Přišel čas svačiny, syn (18 měsíců) jedl Lipanek, usmival se na obrázek medvidka na kelimku, taky ho krmil.

Dojedl, chtěla jsem kelimek vyhodit a scéna… tak vysvetluji (zbytecne, protože z intonace bylo jasné, že ten kelimek se prostě musí vyhodit a basta)…

Zdeněčku, ten kelimek je špinavý, bude to tu všechno opatlany, ty budeš opatlany, já taky. Takhle nebudeme moct jít ven!

Scéna trvá…a v tom mi to docvaklo. Ta představa z webináře o kutalejicim se sroubku ze schodů najednou zazářila v hlavě…

Ty nechceš vyhodit toho medvidka viď,… tak počkej zachranime ho…sundala jsem z kelimku ten papírový obal s medvídkem a špinavý kelímek v klidu putoval do koše. 🤩

Budu si dávat pozor i na způsob vysvětlování co se intonace týká. Uvedomila jsem si, že možná nerozumi tomu vysvětlování, ale z intonace jasne chápe, že maminka to tak chce a tak to prostě bude. To je pak vysvětlení k ničemu.

Z celého srdce děkuji. 🍀❤️

Dobrý den, moc děkuji za krásný webinář, který jsem si pustila během spaní dcerky. Myslím, že pro nás rodiče je těžké si přiznat, že to není v dítěti, ale že je to i v nás, respektive v obou a hlavně chtít s tím něco dělat.

Je jednoduché převzít nějaký naučený „recept“ a v něm pokračovat dále, ale jít jinou cestou je vždycky těžší. Jsem ráda, že dnešní doba je přívětivější k jiným směrům výchovy, ale stále si myslím, že se najde spoustu lidí, kteří rychle odsoudí a nesnaží se chápat.

Musím se přiznat, že jsem webinář probrečela, zřejmě jsem si uvědomila, že to dělám opravdu špatně, ne komplet špatně, ale vykročila jsem směrem k dceři špatnou nohou.

Zbytečně se unavuji svým policejním diktátorstvím, zakazuji, používám jedno ne za druhým a v komunikaci s dcerou do sebe akorát narážíme.

Potom je dusno i doma, protože se to přenáší na všechny. Myslím, že děti jsou pro nás velkými učiteli a ukazují nám zrcadlo a to je důležité, ještě jednou děkuji.

Moc dekuji za clanek. Pred mesicem se moje pohodova dcerka (11m) zcista jasna zacala vsi silou (fyzickou i zvukovou) branit prebalovani a v mensi mire i dalsim aktivitam.

Narazila jsem na tento clanek a zacala se jim ridit. Tyden jsme prebalovali ve stoje/drepu/pri lezeni a ridili se Vasemi radami a pak se vse vratilo k prebalovaci pohode natolik, ze muzeme v klidu prebalovat i na zadech s hranim a smichem, tolik si toho ted vazim!

Zda se mi, ze dcerka porozumela me snaze o respektovani jejich potreb a zmene z generala na partaka (ale stale v tom mam velke rezervy).

Chystam se na cely kurz a moc se tesim! Dekuji! 

Tomuhle příběhu říkám rodičovská maturita. Poslední dobou jsme odpoledne ze školky odcházeli za úděsného brekotu a vztekání mého „školkového“ synka (3) doprovázeni sou­citnými pohledy všech ostatních maminek. Když jsem se ptala co by potřeboval, tak odpovědí bylo, že chce odnést až k autu. Jenže já jsem měla na břiše v nosítku brášku (10 měs.) Zapeklitá situace. Dvě děti takovou dálku neutáhnu (ani kdyby se mi chtělo).

Dnes byl hysterický záchvat obzvláště silný. Říkala jsem, že chápu, že se zlobí na bráchu, ale že se musíme nějak dostat k autu, co že navrhuje atd. Nikam to moc nevedlo. Pak jsem ho kus trochu násilím táhla, ale v tom jsem se necítila dobře já ani on. Tak jsem si sedla byla tam s ním a čekala co bude. Chtěl se zase vrátit.

Zeptala jsem se, zda by chtěl pochovat. Dlouho jsme se chovali a pak jsem se zeptala zda se bojí, že ho mám méně ráda než malého bráchu. Takové srdceryvné JO jsem od něho ještě nikdy před tím neslyšela. Ujistila jsem ho, že ho mám ráda a že je pro mně moc důležitý a že je můj brouček atd.

Chvíli jsme se ještě mazlili a pusinkovali. Po chvíli řekl. Mami, já už chci jít domů. Dal mi ruku a šli jsme… V naprostém klidu a pohodě.

Musím se přiznat, že jsem byla celkem skeptická, ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám…

Popravdě… několikrát mi tekly slzy a poznala jsem se v mnoha situacích. Teď to musím vstřebat a dávat si na sebe větší pozor…

Je pravda, že jsem období vzdoru brala za „nutné zlo“. Teď můžu pracovat s tím, že není.

Díky

Jsem v 1.týdnu a úspěchy se dostavují.Dcera je jak vyměněná(6let).
Výprava do školky o moc lepší,méně vztekání,na pouti a v obchodě bez větších problémů.Dokonce jsem na ní v obchodě pyšná,chová se slušně,neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu.To u jiných dětí nepozoruji.Evi­dentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá,dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky.Dřív to dopadlo tak,že jsem ji pakovala z kuchyně,teď jsme si to užily,byla vděčná a byla sranda.Jsem na sebe pyšná,že jsem nebyla nervózní.
Každopádně se vyvarovávám fyzickým trestům.Dříve jsem byla jejich zastánce,teď vidím,jak je to hrozné.
Těším se na další videa.

Dobrý den,

na Vaše stránky jsem narazila náhodou, ale hned mě zaujali. Děti ještě nemám, ale jsem těhotná a o to víc mě zajímá tato problematika.

U prvního dítěte má člověk obavy, aby dělal vše správněho správně a tím potomka dobře vychoval. Hlavně chci předejít situacím, které jsem mnohokrát viděla, kdy se dítě bude válet na zemi v obchodě a bude nezvladatelné.

Už poprvé mě napadlo, že mezi rodiči a dítětem je něco špatně, že to není chyba jedné nebo druhé strany, ale jak na to, že?

Sama citím, že kdybych si z vašich videí nevzala něco k srdci, bude ze mě policajt/učitel z větší části. Děkuji!

Nejsem tady dlouho, asi týden, nicméně mi nestačí podělit se o dnešní zážitek „jen“ s manželem.

Ríša má rok a 4 měsíce. Když dojde k situaci, že není zcela po jeho, začíná se vztekat.

Dnes jsem ho nesla v náručí přes kuchyň do pokojíčku. U mikrovlnky se začal natahovat po čudlících. Mě v tu samou chvíli bodlo u lopatky a i přes to, že mám krční límec jsem cítila, že ho neudržím. Postavila jsem ho na podlahu se slovy: „Ríšo, vím, že ses chtěl podívat na mikrovlnku, ale už tě neudržím.“ Začal se po mě sápat a nadskakoval na místě. Vzápětí se položil na podlahu a začal o ni bouchat pěstmi.

Svezla jsem se podél linky na podlahu a posadila se vedle něj. Chvili jsem mlčela a pak jsem mu řekla, že vím, že se chtěl podívat na mikrovlnku, ale že teď jsem nemocná a neudržím ho tak dlouho jako tatínek a že mě zrovna moc bodlo v zádech a nechtěla jsem ho pustit na podlahu. V tu chvíli úplě přestal brečet, bouchat a kopat do podlahy.

Vstal a svými nejistými krůčky docupital ke mě, objal mě a dal mi pusu. Připadá mi, že ve tváři a v očích měl napsáno: „Promiň mami, nechci, ať tě něco bolí. Mám tě rád.“ Tak jsme tam tak chvíli v objetí sedeli a pak jsme si šli hrát do pokojíčku. 

Byl to neuvěřitelný pocit vidět v něm všechny ty emoce. :-)

Moc děkuji za palčivé téma, které u nás začíná být hodně aktuální. Syn 13m už běhá jako čertík a má dost sebevražedné projekty ve kterých ho nepodporuji a to je pak strašný problém.

Ale už teď vidím, že když si sednu na jeho úroveň, vysvětlím a třeba i poprosím, že ze schodů nemůžeme jet na tříkolce tak je vztek menší.

Dnešní zážitek z obchodu: Babička, maminka a zhruba dvouletá dcerka nakupují boty, babička drží řvoucí holčičku, sedící na chladícím boxu na maso, a maminka se jí na nohu snaží narvat botičku.
Holčička vříská na celý obchoďák a babička s maminkou: „Co to tady vyvádíš, prosím tě? Co vřískáš? To snad nemyslíš vážně.”
Nedaly holčičce nejmenší šanci jakkoli se vyjádřit. Bylo tu hezky vidět, jak se způsob výchovy přenáší generacemi. Chtělo se mi brečet za tu holčičku a zároveň jsem cítila krásný pocit, že takhle to doma nemáme!

Koupila jsem synovi (3r) sandálky na zahradu a doma jsem po něm chtěla, ať si je zkusí. Odmítl, že si je zkoušet nebude. Řekla jsem mu, že mu je tady nechám ležet, a až bude mít chuť si je zkusit, ať si je zkusí. Asi za minutu si je zkusil sám a ještě z toho měl radost! :)

Potřeboval jen trochu času a prostoru, to stejné by nejspíš potřebovala i holčička… stačilo tak málo!

Moc děkuji! Právě jsem podle Vašich rad zvládla s dcerou stříhání všech dvaceti nehtů bez vzteku (nohy bývají většinou boj, protože ji to lechtá).

Na konci jsem si vzpomněla jí poděkovat, že jsme to spolu tak zvládly, zeptala jsem se, jestli je ráda a řekla jí, že já jo. Dostalo mě, že mi taky poděkovala. To mě úplně dojalo! Díky :-)

Jsem v kurzu od konce ledna, ale teprve ve třetím týdnu. Nevýchovu jsem sledovala již delší dobu a snažila se i aplikovat. Včera se nám poprvé podařilo, že dcera 3 roky a 2 měsíce navrhla řešení.

Byli jsme na procházce a viděli, že kamarád má šlapací traktor. Chtěla taky, tak jsme šly pro něho. My máme větší po bratrancovi, na podzim ještě nedosáhla na šlapky. Teď už jí to šlo. Byla šťastná, šlapala, ale problém nastal, když jsme všichni dojeli na rozcestí, které bylo trošku do kopce.

Nemohla se rozjet. Začala plakat. Tak jsem se jí ptala, jestli jí můžu pomoct. „Ne, nemůžeš.“ Vztekala se, že to neumí. Když jsem chtěla promluvit, tak mi naštvaně řekla, ať na ni nemluvím.

Nakonec se jí podařilo nějak rozjet a chtěla dohnat svého kamaráda. A začalo to znova, plakala, že ho nedohoní. Tak jsem se jí zeptala, jestli ji můžu tlačit, abychom ho dohnaly. „Ne, nemůžeš.“ Tak jsem se jí zeptala: „Adrianko, co navrhuješ?“ Áďa: „Nic nenavrhuji.“

A já poprvé za celou dobu, co jsme v Nevýchově, říkám: „Adrianko, já taky nevím, jak bychom to mohly udělat.“ Najednou ticho, přestala plakat a slyším: „Mami, pomůžeš mi?“ Super pocit. Už jsme ho nedohonily, ale cestu domů jsme si užily už s úsměvem na tváři.

Právě jsem shlédla videa 3. týdne – našla jsem tam mnoho odpovědí na své otázky. Vlastně jsem zjistila, že jsem ve vypjatých situacích nehledala porozumění a nevyjadřovala své pocity.

Teď se těším na další den, který mi dá možnost nastavit náš vztah se synem tak, abychom byli opravdoví parťáci. Díky, Nevýchovo!

Chtěla jsem poděkovat za úžasná videa – všechna. Moc mi to pomáhá, ačkoliv mé děti jsou zlaté (4,5 roku,1,5 ro­ku). Občas možná jsou dny, kdy stále mám pocit, že selhávám. Dcera má období ne-nebudu-nepůjdu. A teď už díky Vám jsem ji pochopila. Domlouváme se. Většinou to klapne. Zkoušíme, učíme se a opravdu je nám fajn.

Nedávno mi říkala: „Maminko, já si teď ještě potřebuji malovat, a co potřebuješ ty, jak to uděláme?“ Bonusové video jsem probrečela. Když se člověk „vidí“… Syn se vzteká, chce zrovna to, co má ségra. No, tam to bude horší, i když se již krásně domluvíme, první slůvka atd. Cesta je to dlouhá, ale stojí za to!