Vztekání, vzdor, období vzdoru

Zvládáme v pohodě cestování autem, odchody z domu i přebalování

Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude s námi jezdit autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik a odstrkování nohama. Nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme odjížděli tramvají.

Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5 hodiny mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřma. To samé s přebalováním. Prostě vyřešeno.

Dokážeme vyřešit, i v jaké obuvi se půjde ven, nebo i to, že v obchodě nemůžeme koupit vše, co se líbí. Každý den máme nějaké úspěchy a mám za ně obrovskou radost. A na otázku, co děláme jinak, bych odpověděla: všechno :)

Jindřiška Koutná

98 99

Dcera je jak vyměněná – i bez fyzických trestů

Jsem v 1. týdnu a úspěchy se dostavují. Dcera (6 let) je jak vyměněná. Výprava do školky se mnohem zlepšila, méně vztekání, na pouti a v obchodě bez problémů. Dokonce jsem na ni v obchodě pyšná – chová se slušně, neblbne a krásně zdraví při příchodu a odchodu. To u jiných dětí nepozoruji. Evidentně to udivuje i prodavače.

Jsem víc trpělivá, dnes jsme spolu barvily vejce a pekly beránky. Dřív to dopadlo tak, že jsem ji pakovala z kuchyně. Teď jsme si to užily, byla vděčná a byla sranda. Jsem na sebe pyšná, že jsem nebyla nervózní. Každopádně se vyvarovávám fyzických trestů. Dříve jsem byla jejich zastánce, ale teď vidím, jak je to hrozné. Těším se na další videa.

Eva Chmelíková

72 73

Už žádné hysterické scény

Díky Nevýchově jsem pochopila, co je to mateřství a jak si jej mám užít. Navíc jsem zjistila, že to moje šílený dítě není tak šílený, jak jsem si myslela, stačí ho jen začít poslouchat.

Moje beruška má něco málo přes 2 roky a při každém oblíkání se mě ptá: A maminko, kam jedeme? Všechno jí vysvětlím a zeptám se jí, co na to ona, a je to :D Ještě nedávno to vypadalo jako šílenej problém, někam jet, a najednou se to změnilo – ne, já jsem změnila přístup. Už žádné hysteric­ké scény a nic podobného. Já prostě Nevýchovu miluju.

Musím se ale přiznat, jeden den minulý týden jsem byla mimo a opět zaječela, a hned jsem si to díky všemu uvědomila a dál hezky nevýchovujeme :D Moc vám za všechno děkuju.

Lucie

80 81

Hned v prvních minutách kurzu jsem dostala to, pro co jsem si přišla – zjistila jsem, proč se syn vzteká

Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše co chce a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „učitel“, když už jsem toho měla dost, tak „policajt“. Každopádně chyběl „partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A oni se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ a nebo „policajt“ a pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to co chci já (jj takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozumněl mě a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních a hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Monika

79 80

Syn (16m) má časté návaly vzteku. Po týdnu v kurzu vidím první úspěchy

Ahoj všem, končím první týden kurzu a jdu se podělit o první úspěchy.

Mám syna Tomíka, 16 měsíců. Naším problémem jsou časté návaly vzteku, bouchání do všeho, včetně mě, pokud není po jeho apod. Věděla jsem, že se musí něco změnit, cokoliv. Při zvýšení hlasu se Tomík hned rozbrečí a plácne sebou tlamou na zem a je úplně nešťastný. Jako mámě, mi to trhá srdce. Nehodlám se smířit s tím, že mi každý říká, to je období vzdoru a on hledá hranice, to samo přejde.

Sice jsem ze začátku vůbec nevěděla (a i teď pořád přemýšlím), jak budu s tak malým dítětem uzavírat dohody. Ale první vlaštovky opravdu jsou. Například při vaření. Tom se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd.
No a ve středu mu říkám: Tome, ja teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad, co bys chtěl ty, aby jsi se mi tu nemotal? A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky.

A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému. Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplne v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

Eva Šeráková, 27 let, syn Tomík 16m

20 21

Záchvaty vzteku už nezažíváme

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme. Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Jsem moc ráda, že na kurz koukáme s manželem. Jsou to prima společné chvíle a zároveň je prima, že měníme přístup oba, že se vzájemně podporujeme a dáváme si zpětnou vazbu na situace, které se nám daří i na ty, které se třeba ještě úplně nedaří (ale těch je čím dál méně).

Zuzka K.

57 58

Už nemám pocit zodpovědnosti za jeho emoce

Moje dnešní AHA. Zjistila jsem, proč jsem se tolik rozčilovala ve chvíli, kdy dítě bylo plné emocí, křičelo nebo vydatně nesouhlasilo, vztekalo se apod. Měla jsem pocit zodpovědnosti za jeho emoce. Snažila jsem se prostě tu situaci co nejrychleji zklidnit, protože mi vadil jejich vztek a křik. Dnes jsem si to uvědomila. Jsou to jejich emoce a oni se s nima musí vypořádat.

Dnes jsem syna vyzvedla ze školy v tak zoufalé náladě, vše bylo špatně, auto daleko, hlad, tisíc problémů… Doma jsem se ptala, jestli se mu něco stalo a jestli má nějaký důvod, že se tak chová, že mi to vadí. Řekl, že neví. A začal plakat a vztekat se, že neví, co má dělat. Měl spoustu úkolů ze školy a nechtělo se mu nic, ani převlíkat, ani mýt ruce, natož psát úkoly a stříhat písmena.

Řekla jsem mu, že jestli chce s úkoly pomoct, jsem v kuchyni, ať přijde, až se vyvzteká nebo až bude vědět, jestli mu můžu nějak pomoct. Poslední moje věta byla: „Opravdu nevím, co mám dělat, když se tak chováš, a hrozně mi to vadí.“ A on odpověděl najednou s úsměvem – nedělej NIC.

Vzal si tašku a šel za mnou dělat úkoly, které jsme měli hotové bez jediného zádrhele a hroucení se a zbytek večera pohoda. Kouzlo!

Ivana

55 56

Najednou to jde bez křiku a vztekání

Jsem z Vašeho přístupu k výchově opravdu nadšená. Jen po prvních dílech se můj přístup k mé dvouleté dcerce změnil a najednou to jde bez křiku a vztekání. Být autentický je tak krásné a uvolněné! Bohužel nás naši vychovatelé naučili hrát role. A je fajn si uvědomit, že to děláme, ale nemusíme v tom dále pokračovat :)

Veronika Knápková

46 47

Tadeášek se už nevzteká

Od prvního dílu Nevýchovy jsem zpozorovala změny. Tadeášek (19 měsíců) se už nevzteká, pokud něco nedostane, skoro nepláče, a dokonce přijde a jen tak mě obejme. Mám pocit, že si mnohem více rozumíme. Doufám, že to takhle bude pokračovat i do budoucna. 

Barbora Růžičková

46 47

Dřív mi ze vzteklého syna brutálně tekly nervy. Teď jsme zase na správné cestě

Musím říct, že opět tleskám! 👏 Už jsem rozdýchala a zpracovala ty první hodně těžké pocity z úterý. Tentokrát to bylo snad nejvíc náročné za celou tu dobu, kdy se o Nevýchovu snažíme… Z mého čerstvě dvouletého zlatého syna se během minulých týdnů stal vzteklý zombík, u kterého mi úplně brutálně tekly nervy. Jakmile něco nebylo po jeho, plácl sebou o zem, případně hodil danou věcí, nebo zkusil uhodit nás. Vzteklina obecná mu nesahala ani po paty.

Jak nám vždy krásně Nevýchova fungovala, najednou nastal zlom a nefungovalo nic. A já s nervy na kraji propasti Macochy po stopadesátém výbuchu vzteku mého drahouška vybuchla v 99 % taky…
Katko, děkuji, Váš webinář přišel v tu nejvhodnější dobu!!! Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla na základní princip – SPOJIT SE S NÍM.

Po dvou letech, kdy nám Nevýchova tak nádherně fungovala jsem začala šlapat vedle a jsem moc ráda, že jste mě vrátila na tu správnou cestu. Protože jak se říká, chybami se člověk učí, a tu moji, kdy jsem ho vzteky odnesla s hysterákem do vedlejší místnosti a tam ho samotného nechala za dveřmi si do konce života zapamatuji a rozhodně mě posune v Nevýchově dál. Ve středu jsem vstala tak s lehkou hlavou a klidnou duší, že se to ani nedá popsat. Ano, hysteráky byly opět, ale během sekund bylo po nich.

Udělala jsem tu nejzákladnější věc, na kterou jsem v poslední době tak zapomínala. Prostě jsem si k němu sedla a nastavila náruč. On si ke mně vlezl, přitulil se a bylo po vzdoru a vzteku. Společně jsme situaci popsali, vysvětlili si, pomuchlali se a s úsměvem šli dál. A ten hřejivý pocit na srdíčku, když z ničeho nic se Filípek otočil zpět a přišel mi dát pusinku bych přála zažít všem 💕 Katko, DĚKUJI!

Šárka B.

0 1

Dřív dcera používala křik nebo pláč, teď sama hledá a navrhuje řešení…

Mám radost. Dřív, když čtyřletá dcera něco chtěla, používala křik nebo pláč. Teď je vše jinak. Sama od sebe si řekne, co a jak potřebuje. Hledá a navrhuje řešení…
Dnes propásla večeři. Přišla za mnou a povídá: „Mami, jak bychom to mohly udělat? Já jsem chtěla být na večeři hezky učesaná…“ Holky si hrály na kadeřnictví..

Martina

6 7

Pak řekl: „Mami, já už chci jít domů." Dal mi ruku a šli jsme

Tomuhle příběhu říkám rodičovská maturita. Poslední dobou jsme odpoledne ze školky odcházeli za úděsného brekotu a vztekání mého „školkového“ synka (3) doprovázeni sou­citnými pohledy všech ostatních maminek. Když jsem se ptala co by potřeboval, tak odpovědí bylo, že chce odnést až k autu. Jenže já jsem měla na břiše v nosítku brášku (10 měs.) Zapeklitá situace. Dvě děti takovou dálku neutáhnu (ani kdyby se mi chtělo).

Dnes byl hysterický záchvat obzvláště silný. Říkala jsem, že chápu, že se zlobí na bráchu, ale že se musíme nějak dostat k autu, co že navrhuje atd. Nikam to moc nevedlo. Pak jsem ho kus trochu násilím táhla, ale v tom jsem se necítila dobře já ani on. Tak jsem si sedla byla tam s ním a čekala co bude. Chtěl se zase vrátit.

Zeptala jsem se, zda by chtěl pochovat. Dlouho jsme se chovali a pak jsem se zeptala zda se bojí, že ho mám méně ráda než malého bráchu. Takové srdceryvné JO jsem od něho ještě nikdy před tím neslyšela. Ujistila jsem ho, že ho mám ráda a že je pro mně moc důležitý a že je můj brouček atd.

Chvíli jsme se ještě mazlili a pusinkovali. Po chvíli řekl. Mami, já už chci jít domů. Dal mi ruku a šli jsme… V naprostém klidu a pohodě.

Petra Procházková

9 10

V tu chvíli přestal brečet a kopat do podlahy…

Nejsem tady dlouho, asi týden, nicméně mi nestačí podělit se o dnešní zážitek „jen“ s manželem.

Ríša má rok a 4 měsíce. Když dojde k situaci, že není zcela po jeho, začíná se vztekat.

Dnes jsem ho nesla v náručí přes kuchyň do pokojíčku. U mikrovlnky se začal natahovat po čudlících. Mě v tu samou chvíli bodlo u lopatky a i přes to, že mám krční límec jsem cítila, že ho neudržím. Postavila jsem ho na podlahu se slovy: „Ríšo, vím, že ses chtěl podívat na mikrovlnku, ale už tě neudržím.“ Začal se po mě sápat a nadskakoval na místě. Vzápětí se položil na podlahu a začal o ni bouchat pěstmi.

Svezla jsem se podél linky na podlahu a posadila se vedle něj. Chvili jsem mlčela a pak jsem mu řekla, že vím, že se chtěl podívat na mikrovlnku, ale že teď jsem nemocná a neudržím ho tak dlouho jako tatínek a že mě zrovna moc bodlo v zádech a nechtěla jsem ho pustit na podlahu. V tu chvíli úplě přestal brečet, bouchat a kopat do podlahy.

Vstal a svými nejistými krůčky docupital ke mě, objal mě a dal mi pusu. Připadá mi, že ve tváři a v očích měl napsáno: „Promiň mami, nechci, ať tě něco bolí. Mám tě rád.“ Tak jsme tam tak chvíli v objetí sedeli a pak jsme si šli hrát do pokojíčku. 

Byl to neuvěřitelný pocit vidět v něm všechny ty emoce. :-)

Eliška a Richard Čermákovi

4 5

Vztek je menší, když si k n­ěmu sednu a vys­větlím

Moc děkuji za palčivé téma, které u nás začíná být hodně aktuální. Syn 13m už běhá jako čertík a má dost sebevražedné projekty ve kterých ho nepodporuji a to je pak strašný problém.

Ale už teď vidím, že když si sednu na jeho úroveň, vysvětlím a třeba i poprosím, že ze schodů nemůžeme jet na tříkolce tak je vztek menší.

Kateřina Svobodová, syn 13m

0 1

Co vřískáš? To snad nemyslíš vážně

Dnešní zážitek z obchodu: Babička, maminka a zhruba dvouletá dcerka nakupují boty, babička drží řvoucí holčičku, sedící na chladícím boxu na maso, a maminka se jí na nohu snaží narvat botičku. Holčička vříská na celý obchoďák a babička s maminkou: „Co to tady vyvádíš, prosím tě? Co vřískáš? To snad nemyslíš vážně.” Nedaly holčičce nejmenší šanci jakkoli se vyjádřit. Bylo tu hezky vidět, jak se způsob výchovy přenáší generacemi. Chtělo se mi brečet za tu holčičku a zároveň jsem cítila krásný pocit, že takhle to doma nemáme!

Koupila jsem synovi (3r) sandálky na zahradu a doma jsem po něm chtěla, ať si je zkusí. Odmítl, že si je zkoušet nebude. Řekla jsem mu, že mu je tady nechám ležet, a až bude mít chuť si je zkusit, ať si je zkusí. Asi za minutu si je zkusil sám a ještě z toho měl radost! :) Potřeboval jen trochu času a prostoru, to stejné by nejspíš potřebovala i holčička… stačilo tak málo!

Hanka, syn 3 roky

14 15

S dcerou jsem zvládla stříhání nehtů bez vzteku

Moc děkuji! Právě jsem podle Vašich rad zvládla s dcerou stříhání všech dvaceti nehtů bez vzteku (nohy bývají většinou boj, protože ji to lechtá).

Na konci jsem si vzpomněla jí poděkovat, že jsme to spolu tak zvládly, zeptala jsem se, jestli je ráda a řekla jí, že já jo. Dostalo mě, že mi taky poděkovala. To mě úplně dojalo! Díky :-)

Anna

6 7

Když jsem přestala navrhovat řešení, dcera přišla se svým

Jsem v kurzu od konce ledna, ale teprve ve třetím týdnu. Nevýchovu jsem sledovala již delší dobu a snažila se i aplikovat. Včera se nám poprvé podařilo, že dcera 3 roky a 2 měsíce navrhla řešení.

Byli jsme na procházce a viděli, že kamarád má šlapací traktor. Chtěla taky, tak jsme šly pro něho. My máme větší po bratrancovi, na podzim ještě nedosáhla na šlapky. Teď už jí to šlo. Byla šťastná, šlapala, ale problém nastal, když jsme všichni dojeli na rozcestí, které bylo trošku do kopce.

Nemohla se rozjet. Začala plakat. Tak jsem se jí ptala, jestli jí můžu pomoct. „Ne, nemůžeš.“ Vztekala se, že to neumí. Když jsem chtěla promluvit, tak mi naštvaně řekla, ať na ni nemluvím.

Nakonec se jí podařilo nějak rozjet a chtěla dohnat svého kamaráda. A začalo to znova, plakala, že ho nedohoní. Tak jsem se jí zeptala, jestli ji můžu tlačit, abychom ho dohnaly. „Ne, nemůžeš.“ Tak jsem se jí zeptala: „Adrianko, co navrhuješ?“ Áďa: „Nic nenavrhuji.“

A já poprvé za celou dobu, co jsme v Nevýchově, říkám: „Adrianko, já taky nevím, jak bychom to mohly udělat.“ Najednou ticho, přestala plakat a slyším: „Mami, pomůžeš mi?“ Super pocit. Už jsme ho nedohonily, ale cestu domů jsme si užily už s úsměvem na tváři.

Markéta Blažková, dcera 3 roky a 2 měsíce

16 17

Dcera má období ne-nebudu-nepůjdu

Chtěla jsem poděkovat za úžasná videa – všechna. Moc mi to pomáhá, ačkoliv mé děti jsou zlaté (4,5 roku,1,5 ro­ku). Občas možná jsou dny, kdy stále mám pocit, že selhávám. Dcera má období ne-nebudu-nepůjdu. A teď už díky Vám jsem ji pochopila. Domlouváme se. Většinou to klapne. Zkoušíme, učíme se a opravdu je nám fajn.

Nedávno mi říkala: „Maminko, já si teď ještě potřebuji malovat, a co potřebuješ ty, jak to uděláme?“ Bonusové video jsem probrečela. Když se člověk „vidí“… Syn se vzteká, chce zrovna to, co má ségra. No, tam to bude horší, i když se již krásně domluvíme, první slůvka atd. Cesta je to dlouhá, ale stojí za to!

Petra Fikrlová, děti 4,5 roku a 1,5 roku

22 23