Šestinedělí: Nic nezvládám. Selhání, nebo normální realita?

A jako jo, no. Ono to novorozeně fakt hodně spí. Někdy třeba i 12 hodin denně. Málokdo ale tuší (nebo to už úspěšně vytěsnil), že většinu z toho prospí pouze a jedině na tobě.

U prsu, na ruce, v náručí, na klíně… Ale jakmile se hneš, nedej bože to neviňátko, který až do teď zařezávalo jako poctivej dřevorubec, odložíš do postýlky, začne se vrtět a kroutit, a než si stihneš uvědomit, že tu sprchu si holt zase nedáš, už mu svítí očička jako dvě baterky.

Ještě před měsícem bys tomu nevěřila.

Dokud jsi neměla dítě, tak jsi absolutně nechápala, co ty mámy jako celej den dělají?

Jak to, že nic nestíhají, mají ulepený vlasy a většinou chodí jenom v teplákách?

To ty taková samozřejmě nebudeš! Ty se o sebe budeš starat, abys byla krásná a fit i na mateřský. Budeš se dál česat, chodit mezi lidi, zdravě jíst, pravidelně se milovat se svým mužem... Normální život prostě! A samozřejmě budeš cvičit. Minimálně 3x týdně. Budeš si dál holit nohy (!!!), ladit náušnice, vařit teplý večeře a po šestinedělí už budeš aspoň pár hodin denně pracovat.

O 4 týdny později se těmhle svým fantasmagoriím fakt upřímně směješ.

Už totiž zase hodinu kojíš přišpendlená na gauči a intenzivně přemýšlíš, jak se zvednout, abys to dítě nevzbudila. Zatím je to tak 20 : 80. Neúspěch zaručen. A když už se ti to náhodou povede a ty to svoje stále spící dítko na chvíli odložíš do postýlky, tak z toho náhlýho pocitu svobody chytneš úplnou paniku.

Ježiši, ježiši, honem!

Počkat, co že jsem to chtěla?!

Vyčůrat! Jo, jasně! To už fakt nepočká. A pak hned ta sprcha!

Zavřeš se na záchod (Aaaaaah! Konečně chvilka soukromí!), když v tom ti zvoní telefon. Tchyně. Chtěla se jen zeptat, jak se máte. Chviličku přemýšlíš, jestli si to nevzít někde jinde... Ale co si budeme nalhávat, ty časy, kdy ti bylo blbý si s někým volat ze záchoda, jsou už nenávratně pryč.

Vyčůráno, dobrý! Tak teď ta sprcha! Začneš se svlíkat, a jak chceš hodit kalhoty do špíny, tak ti při pohledu na přetékající koš s prádlem dojde, že jsi asi včera nakonec nevyprala? Aha, tak proto ten smrad. To budou ty látkový plenky, co ses pro ně tak iniciativně rozhodla, že jako budeš šetřit životní prostředí.

Polonahá běžíš zlikvidovat tenhle nebezpečný odpad k pračce… Která je samozřejmě plná!

To je totiž další věc, na kterou jsi zapomněla.

Pověsit prádlo! Taháš ho ven do lavoru a děláš, jako že necítíš, že je tam už nejmíň tři dny. Přemýšlíš, jestli to máš celý znovu vyprat… Jenže teď není čas na detaily! Dáš to ven. Ono se to vyvětrá!

Spěcháš ke dveřím, když v tom si všimneš lednice. Tvůj šestinedělní mozek, o kterým máš pocit, že teď zvládá jenom reakce typu světlo-tma, výjimečně sepne a ty si prudce vzpomeneš, že máš vlastně hroznej hlad! Za celej den jsi totiž měla jenom banán (a čokoládu. HODNĚ čokolády).

Lavor pouštíš nekompromisně na zem a odhodlaně saháš pro šunku s máslem (jednou rukou, protože tchyně sice slibovala „Jen na minutku!“, ale máš ji pochopitelně stále na drátě).

Dneska si to uděláš hezký. Namažeš si chleba!

Čistej talíř se při pohledu na plnej dřez ani neobtěžuješ hledat, je ti totiž jasný, že stejně žádnej nenajdeš. Kuchyňská deska postačí. Nebo ubrousek. Nebo ruka. To je fuk!

Rychle, rychle! Máslo, dělej! Povol!

Nemám čas! To dítě se může každou chvílí…

Řev.

Tchyni to típáš a běžíš do ložnice.

Miminko se protahuje a kouká na tebe jako že „Dobrééé rááááno“, přestože po těch 10 minutách přece nemůže být vyspalý?!

No jo, může.
Hemží se ze strany na stranu a žužlá si ručičku.

Bereš ho do náručí a se suchým krajícem se vracíš na svoje vysezené místo na gauči. Opět kojíš, ještě stále bez kalhot a jen z dálky vyčítavě pozoruješ to máslo na lince. Pomalu si tam měkne... A pod ním pořád leží ty pokaděný pleny.

Nevíš, jestli řvát nebo brečet.

A tak se jen pološíleně směješ absurditě svýho současnýho života.

Užasle si prohlížíš instagramový fotky sousedky, který se shodou okolností narodil chlapeček jen o 3 dny dřív než tobě. „Tomášek nám spinká,“ píše se ilustrativně pod obrázkem andělského novorozence v kolíbce. „Dneska jsme pekli! ;)“ stojí pod další fotkou vítězné tváře matky nad třešňovým koláčem.

„Bože, jak je možný, že to ta ženská všechno tak úžasně zvládá? Mně tady hnije prádlo v přímým přenosu a Káča dělá drobenku?!“

Když vtom zvonek. Jednou rukou si našikmo natahuješ kalhoty a po třetím „Už jdu!“ konečně otevíráš dveře. V nich stojí, hádej kdo? Káča. Bez úsměvu. Bez koláče. V náručí řvoucí dítě rudo-modré barvy a po tváři se jí koulí slzy jako hrachy. Hrozně se omlouvá. Asi je to jenom blbost. Asi je úplně nemožná, ale…

Chtěla Tomáška vykoupat. Jenže vlastně neví jak.

Bojí se. Když ho dala do vody, začal hrozně plakat. Normálně to dělá manžel, ale ten je teďka na týden pryč. Máma, ta chodí všední dny do práce. Přijede pomoct a navařit zase až o víkendu. No jo, ten třešňovej koláč byl od ní.

Je jí to hrozně moc trapný, Káče. Vždyť jde jen o pitomý koupání. Jenomže malýmu je necelej měsíc, ona je s ním úplně sama už 3 dny a… Je toho prostě najednou nějak moc.

Zveš toho chudáka ženskou dovnitř.
„Kači, to bude dobrý! Já se toho koupání taky děsně bojím,“ říkáš konejšivě a dělíš se s ní o svoje studený kafe. Chytneš ji pevně za ruku, a jak se tam u vás s Tomáškem pomalu uklidňuje, je po tom šíleným dni o trochu líp vlastně i tobě.

Na jednu vzácnou pikosekundu ti totiž dochází, že i když jsi už 3 týdny zavřená jenom mezi těmahle čtyřma stěnama a často máš pocit, že ti fakt hrabe... I když se ti zdá, že se z tvýho poklidnýho života stala jedna nikdy nekončící scéna z akčního filmu…

Nejsi sama, kdo teď neustále dostává brutálně do nosu.

On totiž ten život na sociálních sítích často dost klame.

Ve skutečnosti to nedává ani ta super žena Káča od vedle. A Verča, Romča nebo ta věčně vyladěná Bára z Instagramu taky ne. Nejspíš žádná máma, co právě přivedla na svět opravdickýho, novýho člověka a teď se to celý snaží rozdýchat.

Šestinedělí totiž může být fakt naprostej mazec!

A co když ty chlupatý nohy ani pleny v rozkladu vlastně vůbec nejsou známkou tvojí neschopnosti?

Co když jsou naopak každodenní připomínkou toho, jak skvělou mámou ve skutečnosti jsi? (No jo, fakt už jsi „máma“. Ještě pořád si na to slovo horko těžko zvykáš, viď?)

Mámou, která za poslední týden naspala necelý 3 hodiny a za celej den se nestihla ani dojít vyčůrat. Mámou, která je ještě pořád bolavá, utahaná, hladová... a i přesto kdykoliv připravená všeho nechat, protože přece nenechá to svoje děťátko plakat.

Čert vem smrad z plínek a neumytý nádobí! Vždyť díky tobě ten malej človíček na tomhle novým světě přežil další dlouhej den. Vykoupanej, nakrmenej, přebalenej.

To není mimoňství. To není neschopnost.

To je láska tak ohromná, že příroda ani větší nezná.

Dáváš ji v každým tom nikdy nedojedeným krajíci chleba. Už chápeš? Víc už vážně zvládat nemusíš.

A tak s dítětem u prsu lovíš v kredenci poslední zbytky sušenek a neseš je ke gauči. Na něm pak s Káčou sedíte, kojíte, říkáte si, co všechno je na houby… Dekadentně si k tomu objednáváte pizzu (tu velkou samozřejmě. S houbama a plísňovým sýrem, ha!), koukáte na Netflix... A svět je najednou vlastně úplně správně.

 

P.S. Kdybys, až strávíš tu pizzu, měla zas chvíli pocit, že to fakt nedáváš, zkus Pomocníka na mateřské. Plíny za tebe teda nevypere (škoda :D), ale pomůže ti třeba s uspáváním.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: