Ahoj Nevýchovo. Už nějaký čas jedu podle tebe a od začátku to celkem klape. Jasně, jsou chvíle kdy selžu ale fakt se snažím. Dnes jsme byli na výletě. Výlet byl super, děti si to užily a já taky ale taky jsem byla úplně hotová protože to třetí mimco v bříšku mi dává nějak zabrat 😁

Děti samozřejmě vytuhly v autě a doma se jim už spát po obědě nechtělo což mě dost naštvalo páč jsem myslela že si schrupnu s nimi… 🤦🏻‍♀️ 😁
Ale…!!!

Dcera mi rozkázala ať si sednu na gauč, přikryla mě, podala mi knížku a Jablko které předtím umyla a začala uklízet. Umyla stůl odkud nejdřív sklidila nádobí a pak to nádobí umyla. Mladší si sám od sebe vzal hadřík a umýval židle. No měla jsem slzy v očích. Teď si hrají v pokojíčku a já můžu odpočívat. Není to spánek ale lepší něco než nic ❤️ 😁

Bez tebe by to vypadalo jinak 🙂  takže díky 🙂

Už měsíc jen valím oči, jak nám s dětmi může být hezky! To je zázrak :) Přesně takhle jsem si mateřství vždycky představovala. Ale po těch prvních sedmi letech jsem měla pocit, že to byla naivita a jde jen o to, přežít. Teď si konečně umím svoje děti užít. (Dřív jsem se prakticky jen těšila, kdy půjdou večer spát.)

Krásný den, Nevýchovňáci 🙂  Včera večer jsem dostala snad tu nejkrásnější odměnu, jakou jsem mohla dostat. ❤️  Chtěla jsem si dát sama vanu a pustit si nějakou hezkou hudbu a na chvíli odplout někam do klidu. No, jenže někdo tomu chtěl jinak 🙂  Emi chtěla se mnou. Nejdřív jsem jí vyhanela, ale pak jsem si vzpomněla na už nevím čí příspěvek tady, jak si to užili spolu.

A tak jsem si jí vzala do vany k sobě a vysvětlila jí že potřebuju ticho a jen ležet a poslouchat hudbu. Ona si ke mě lehla hladila mě a pak z ničeho nic na mě koukla a říká „už se těším až se to narodí“ a dala mi pusu na břicho. A pak se pritulila a ještě dodala „mam tě moc ráda“.

V tu chvíli jsem myslela že se snad rozpustím blahem. A sladká tečka na konec. Nebavilo jí už ležet tak si vzala hračky a potichoucku si hrála a me nechala se dál rozplývat se nad tím jak úžasnou dceru máme ❤️ ❤️

Za chvilku to bude rok, co jsme v kurzu, a po uplakané, utrápené, ukřičené a nechápavé mamce už není ani památka. Díky, Katko Králová, díky, Nevýchovo! <3

Pred Nevychovou som sa citila ako matka, ktora vobec nevie co robi. Kym som mala jedno dieta, v podstate sme nemali velke problemy. Ale s prichodom dalsieho syna po relativne kratkom case sa to zacalo kopit. Mala som pocit, ze nezvladam deti, nevedela som si dat rady v mnohych veciach.
Mala som v tom case 2,5 rocneho a 10 mesacneho syna. Kazdy uplne ine potreby, v inom case. Po porode druheho syna som sa paradoxne zacala viac venovat tomu starsiemu, aby nemal pocit odstrcenia, ale efekt to nemalo nic moc.

S Nevychovou som si vstupila do svedomia, zistila som, ze je to cele o mojom nastaveni. Ukludnila som sa, zacala som viac komunikovat, menej rozkazovat. Uvedomila som si ako som vyrastala ja, a aj ked mam skvelych rodicov, panovala u nas skor policajtska a ucitelska vychova, a ja ako dieta som bola z toho skor zakriknuta a bala som sa rodicom povedat ked som mala nejaky problem.
Toto zistenie ma vedie k tomu, spravat sa k mojim detom inak, aby sa mi nebali povedat cokolvek, aby nerobili co nechcu, aby sa nebali ukazat strach z niecoho. A zatial sa mi to celkom dari, aj ked este casto zachadzam do policajtovania, hlavne ked som v strese.

Zacala som sa divat na deti ako na uzasne bytosti, a nie ako na male deti co nicomu nerozumeju. Medzi uspechy urcite radim sposob komunikacie starsieho syna, teraz 3r.4m. Pouziva slova ako „Potreboval by som“, v hrackarstve sa mi uz nehadze o zem, ale miesto toho aby vyberal darcek pre seba k meninam, vybera co kupime mladsiemu synovi a potom mu to s nadsenim doma ukazuje :)
Ked som mu povedala, ze nech este popozerame nejake hracky (v nadeji ze zistim co by chcel pod stromcek) tak mi v klude povedal: „Maminka, nemusime pozerat, uz sme vybrali, mozme ist domov.“ Pred rokom sa mi tam hadzal o zem ako chcel vsetko, a teraz toto.

Dalsi uspech je, ze odkukava ako utesujem mladsieho syna ked place, alebo aj jeho, a sam k nemu pride, obijme ho a povie „Hugik neplac, som tu s tebou“. Dokonca zrovna dnes rano, mladsi plakal pre vsetko a ja uz som na to nemala nervy lebo sme zase nestihali do skolky, a starsi ho objal a utesil, az mladsi prestal plakat a ukludnil sa. Nastavil mi take zrkadlo, ze stacilo sa na chvilu zastavit a byt tam s nimi a hned bol klud.

Dalsia vec je dnes spominany poriadok. Trojrocny syn sa sam ponukne ze utrie prach ked poviem ze idem upratovat. Po mladsom uprace hracky, pomaha mi skladat pradlo, pomaha mi s varenim a sam si povie co urobi on a co ja. My uz ani nejak nepouzivame slovo dohoda, plynie to tak nejak samo.

Ked pozera rozpravky, a potrebujem aby sa uz isiel kupat, tak to len poviem, a sam mi povie ze kolko este bude pozerat a potom pojde. A fakt to vypne a ide. Takto to robi vo viacerych situaciach sam od seba, napriklad este zaparkujem auto a pojdem sa obliekat a podobne. Zo zaciatku som sa ho pytala co potrebuje aby sa uz isiel obliekat, teraz uz to hovori sam od seba.

To je asi ta hlavna zmena, zaujimam sa o to co potrebuju deti, nie len o to co potrebujem ja aby sa spravilo. Zivo mam pred ocami situaciu ako manzel rval syna do oblecenia aby ho zaviedol do skolky, a on sa chudak vzpieral a plakal. To bolo posledny krat co sa to tak udialo.
Zazrela som ako pokukuje po mladsom synovi ktory sa hral s autom. Vtedy este velmi dobre nerozpraval, tak som sa ho spytala, ci by s achcel chvilku zahrat a potom sa poobliekame. A on ano, ze minutku. Tak sa hral asi 20 sekund, sam za mnou prisiel ze uz sa ide obliekat.

To uz cumel aj moj manzel, ktory mi sice dava za pravdu co sa vychovy tyka, ale nevie alebo nechce sa zmenit, aj ked v niecom uz aj on pouziva nevychovne principy a ani o tom nevie :) Je toho este vela co by som chcela zmenit hlavne na sebe (a aj na manzelovi), ale na detoch nemam co menit. Tie dva problemy spominane na zaciatku vyplyvaju z manzelovho spravania, takze je to len jeho zrkadlo, a musi to chciet zmenit on.

Deti su teraz stastne (dufam). Pozorujem u nich take uvolnenie doma, vzdy ked prideme od babky, kde sa musi posluchat. Zrazu skacu po gauci, nahanaju sa, akoby vedeli ze doma sa mozu prejavit naplno, uvolnene. Kedysi by som sa na to divala ze preboha ja ich nezvladam, u babky posluchaju a doma mi skacu po hlave. Ale teraz to vnimam uplne inak. Neboja sa prejavit svoje pocity, temperament a som za to rada (a niekedy skacem po gauci s nimi :D)

Ja som vyrovnanejsia. Stava sa mi taka vec, ze ked obcas upadnem do poucania, akoby som vedla seba videla moje druhe JA ako na mna pozera a vravi, co to tu trepes, pocuvas sa??? Vtedy sa az zasmejem sama nad sebou, ze chrlim frazy ako moji rodicia kedysi a deti ma ani nevnimaju, zastavim sa a ak to co mi tak vadi nie je smrtelne dolezite (co nie je skoro nikdy) tak zostanem radsej ticho.

Nezaoberam sa kopou zbytocnosti, neriesim hluposti a mam tak viac casu na dolezite veci. A na radu z piateho tyzdna kurzu som si po troch rokoch dopriala cas pre seba, bez deti, mimo domu. Kazdy tyzden idem na kurz sitia, na dve hodinky, tesim sa na to cely tyzden, lebo len tam rozmyslam o tom co sijeme, a nie o tom co budem varit, co budem s detmi robit a podobne. Matka vo mne vypne a uziva si svoj cas :) Takze dakujem ze ste mi vstupili do zivota!

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

A má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Oni rodiče, kteří nejsou v kurzu, mají prostě svůj názor na Nevýchovu, už jsem se s ním taky setkala. A já to chápu, mají pocit, že o tom už slyšeli, že je to ta volná výchova … viděli pár maminek, které aplikují tu Nevýchovu a děti byly strašný! Jako jo, i moje děti jsou strašný, když bych se na to podívala optikou rodičů, kteří mají vychované děti, sedící na místě a nevyrušující, nikdy se na nic neptající. Já mám oproti těmto rodičům „divoké“ děti. Ale zaplať bůh za to!!! Zaplať Nevýchově za to! :D Nejlépe investované peníze v mém životě!

Já chci, aby se moje děti ozvaly, když se jim cokoliv děje! Nechci, aby plnily příkazy lidí bezhlavě, jako kdysi já, a to ještě v nedávné době v zaměstnání! Vůbec jsem se neuměla ozvat, neuměla jsem říct šéfovi: „Hele, je toho na mě fakt hodně, mrkni se mnou na ten seznam, co si o tom myslíš, jestli je to reálný, aby tohle jeden člověk zvládl. Jsem z toho vystresovaná a nevím, co je pro tebe prioritou. Pojďme to spolu nějak vymyslet, můžem? Chci ti být co nejvíc nápomocná, ale už padám na hubu!“

Moje odpověď byla: „Jojo, jasně, dej mi to na stůl a já se na to mrknu!“ A přitom jsem šla domů úplně vyšťavená a vystrašená, jak to všechno zvládnu, nemohla jsem spát a někdy chodila do práce i ráno dřív, abych to stihla a byla jsem jednak unavená a jednak sama na sebe naštvaná, protože jsem dělala přesčasy, které mi nikdo neplatil a já měla strach se ozvat, že si šéf bude myslet, že jsem flink a řekne si, že si radši najme jinou pracovnici, která to všechno zvládat bude!

Já nechci, aby moje děti takhle „makaly“ a měly z toho žaludeční vředy nebo rakovinu, nebo infarkt … chci, aby řekly: „Hele, to je fakt příliš, nemůžu už, je mi to líto! Udělám maximum, vymysleme spolu, co to bude zahrnovat a pak nějaký plán, jak na ten zbytek!“

A víš co, já už si neříkám „co z těch dětí jednou vyroste?“, protože já už to dávno vidím!!! Jsou to úžasný lidi, v životě jsem nepotkala nádhernější osoby, než jsou moje děti. Nedokážu uvěřit tomu, že jim je jenom 6 a 8, protože jejich chování a to, jak myslí, se nevyrovná žádnému dospělákovi, kterého já znám. A tím se nechci dotknout mých kamarádů :D Ale ty děcka jsou naprosto neuvěřitelný v tom, jak přemýšlí, jak reagují … a to už se nezmění! Oni budou jen fyzicky vyrůstat do výšky, ale to jádro v nich už zůstane! Jsou to hotoví lidé! Ti nejúžasnější lidé na světě.

Díky Nevýchově, bez ní by sice byli nejúžasnější lidé, ale já bych je neznala tak, jak je dneska znám. Věděla bych, že moje děti jsou skvělé na Angličtinu, že umí rychle běhat … ale nevěděla bych, co si myslí, co cítí a jak jim je. Vůbec bych neznala jejich nitro, jako moje máma neznala to moje. Dodnes si pamatuju, jak jsem se cítila, ale mámě jsem to nikdy neříkala.

Ale moje děti mluví o svých pocitech a já se jich nemusím vůbec ptát: „Prosim tě, proč jsi tak nabručený? Co se stalo?“ Oni mi to sami říkají. A já vím, že už zůstanou takovými lidmi, jakými jsou, to se už nezmění.

Nám Nevýchova zachránila vztahy, zachránila mě, nejen jako mámu, ale i jako člověka se spoustou zranění uvnitř sebe. Nebýt Nevýchovy, nikdy bych se sama k sobě nedostala a nikdy bych nevěděla, jak moc úžasní ti moji kluci jsou. Je to jako kdybych dostala novou šanci být mámou, ale v jiném světě.

Nikdy nepřestanu být vděčná za ten dar, který jsem dostala v kurzu. A víš co, mně přijde, že to, co jsem dostala, bylo za tu cenu kurzu fakt zadarmo! Já dostala celý život se svými dětmi, skvělé vztahy nejen s dětmi, ale já díky kurzu poznala úplně jinak i moji mámu! Za celý ty roky, co máme spolu vztah, jsme se nepoznaly tak, jak se známe za ten poslední rok, kdy jsme začaly novou etapu našeho společného vztahu. To se prostě ani nedá vyčíslit.

Ale já chápu, že to rodiče mimo kurz nikdy nemůžou pochopit, protože to nezažili, jsou jen pozorovatelé nějakých situací a z toho usuzují. Ale vůbec nevadí, já v kurzu jsem a vím, jak to máme a jsem za to neskonale vděčná, nikdy bych neměnila! Ale nikomu to nevnucuju, každý si najde svoji cestu s dětmi. :)

Než jsem vstoupila do Nevýchovy, cítila jsem vnitřní obrovský tlak na to, vystoupit ze starých vzorců, které máme díky našim rodičům velmi silně zažité pod kůží. I když jsme v tu dobu neřešili s dcerkou (tehdy 14 měsíců) výrazné problémy, cítila jsem, že vím, co v mateřství chci, ale nevěděla jsem, jak to mám udělat.

Nevýchova bylo to pravé.

Přinesla mi jeden obrovský dar, a sice uvědomění, že TAK MOC záleží na rozpoložení rodičů, že mě to při zjištění až vylekalo. Když jsem unavená, podrážděná, je to velmi náročné, a díky Nevýchově myslím na sebe, dojdu si zatančit, zameditovat, vyspat a je hned zase mnohem lépe.

I když máme nyní náročné období – nějaká nemoc, zoubky – cítím se nejšťastnější v mém životě. Zní to jako klišé, ale je to tak.

Každý večer ulehám a děkuji za mého muže – mou spřízněnou duši – a naši dceru, která nám pomáhá na cestě k sobě a v překonávání překážek, které nás krásně zpevňují.

Nevýchova je již přirozenou součástí života.

Jsem v nevýchově 5 týdnu a jen žasnu. Uvědomila jsem si tolik věcí co dělám špatně a přitom je to tak jednoduchý. Natálka (15m) sice mluví tou svou řečí a nikdo jí nerozumí ale, teď jsem nejspokojenější maminka na světě. A to jsem byla ještě před měsícem hromádka neštěstí, že si s Naty nevím rady že, si potřebuji odpočinou.

Pořád se vztekala a řvala pořád něco chtěla v noci mě nenechala vyspat vstávala tak 4× za noc a já jsem byla nevyspalá a říkala jsem si to tak dál nejde něco se musí změnit. Pak jsem si vzpomněla že, Manželovi jeden kamarád Marek říkal o nevýchově a že má super vztah ze svojí dcerou Sárou. A říkala jsem si že to chci taky tak, co dělá jinak že jim to tak funguje…… Tak jsem do toho šla.

Opravdu jsem ráda že, jsem do toho šla. Začala jsem s Naty komunikovat a ptát se co chce a nějak to začalo fungovat a přebalovaní, krmení bez problému a to jen že jsem jí dala prostor. Už se ani nevzteká a já jsem klidná a v noci se budí jen jednou a to až v 5h ráno na mlíko a dál spíme tak do 8h. Jsem moc ráda že jsem na to přišla.

Milí v Nevýchově,

sleduji Nevýchovu už dlouho, začala jsem kvůli dvěma vyvdaným dětem a když byl vlastnímu synovi rok, vstoupila jsem do kurzu, teď v jeho 15 měsících pokračuji v kurzu novém. Chtěla bych se podělit o naše úspěchy i neúspěchy, protože perfektně ilustrují, jak rozdílné situace se dějí, když jsem v klidu, odpočatá, takzvaně u sebe a tak dokážu být i se synem a nikoliv proti němu, když někdy není po mém. 

O respektující přístup k nevlastním dětem jsem se snažila od začátku ještě před Nevýchovou, protože chci být všechno jen ne jako moje máma, typický policajt, a nesu si hodně bolístek, které se snažím si poléčit, a nechci, aby se děti, které se mnou sdílejí domácnost někdy cítili kvůli nám jako já kvůli své mámě. 

Jsem teď ve 3. měsíci a změny, které to s sebou přineslo nebo ještě přinese, jsou těžké pro nás oba. Jsem hodně kontaktní, ale už na těch jeho 11 kg přestávám mít sílu, a tak se ho snažím méně nosit, odbourat denní uspávání v nosítku a hlavně s ním za ruku ťapat od výtahu 20 schodů ke dveřím od bytu. Nebojujeme kdo s koho a jestli vyhraju já a nová situace se odehraje po mém. Jsme v tom spolu, pro oba je to těžké.

Příklad s uspáváním.
Když jsem šla poprvé uspávat přes den bez nosítka, zkusila jsem v posteli jako při uspávání večerním. Vysvětlila jsem situaci, ale asi málo, a hlavně do toho šla totálně nervní z výsledku. A tak se stalo, že během hodiny, kdy syn neusnul a chtěl si hrát, slézal z postele, tahal mě z ložnice, já ho dávala do postýlky a zkoušela odcházet, pomalu ztrácela nervy, že prostě neusne (spí klidně i 2,5 hodiny a já tak přijdu o potřebný odpočinek). Po skoro hodině a půl jsem nosítko stejně nakonec použila. 

Na druhý den jsem mu znovu vysvětlila, jak to bude probíhat, proč to tak musí být a že nemusí spinkat, jen bych chtěla být v klidu a odpočívat. Hodinu si v klidu hrál s dekou, ponožkama nebo polštářema a celou dobu vydržel v posteli. Pak začal polehávat a zkoušel spát, zpívala jsem mu, jak to děláváme večer, ale po 15 minutách už byl frustrovaný, že nemůže zabrat a tak mě začal tahat za ruku a že chce z ložnice.

Pustila jsem to a smířila jsem s tím, že to dnes nevyjde. Jen jsem ho ještě vzala do náruče, začala se s ním kolíbat a mazlit a ze srandy zpívala „Co by ti pomohlo, aby už jsi usnul, co by ti pomohlo, aby už jsi spal?“ A oba jsme se smáli a on byl najednou za dvě minuty v kómatu :)) Musela jsem smát. Snažila jsem se tomu nechat volný průběh a nedoufat, ale až v momentě, kdy jsem to úplně pustila a nechala to plavat, to vyšlo. Byla jsem na nás hrozně pyšná.

Příklad s odchodem.
Myslím, že na pomalu se blížící změnu syn reaguje, že ji cítí. Je teď na mě neuvěřitelně fixovaný a často ani táta mě nedokáže v některých situacích zastoupit. Spali teď u nás tchán s tchyní a na druhý den měli syna od rána cca do 14:30 hlídat, abych mohla jít pomoct manželovi do práce, jsme kolegové.

Už den před tím večer jsem jim syna nechala, když jsem jela jeho nevlastní sestry odvézt domů. Chtěla jsem, aby se s prarodiči na sebe trochu naladili. Dvakrát jsem mu před odjezdem říkala, kam jedu, proč a na jak dlouho, co to znamená pro něj a že koupat a ukládat budu já. Přišlo mi, že mě nevnímal, byl zabraný do hry s dědou, ale už jsem musela jít, aby holky byly doma včas. A to mě tchyně ještě pobízela, ať se zdejchnu, aby si toho nevšiml. Tohle dělat nechci a nebudu.

Byla jsem pryč 35 minut, z toho 25 minut prý hystericky probrečel, když jsi všiml, že tam nejsem, opravdu mě nevnímal. Nešlo ho utišit, dokud jsem nepřišla. To mi moc klidu před druhým dnem nedodalo.

Ráno vstal naštěstí dobře naladěný a měli jsme prostor, abych mu celkem třikrát zopakovala, jak bude jeho dopoledne vypadat, že se nemusí bát nechat se přebalit, ať najdou, jak jim to vyhovuje, kdy přijdu a hlavně, že „máma se vždycky vrátí.“ Věděla jsem, že něco z toho pobral.

Když jsem odcházela, jen zkrabatil bradičku a měl skelná očka, ale plakat nezačal a podle prarodičů neplakal za celou dobu a byl úplně v pohodě, hezky si hráli, i přebalování bylo OK, zpívali mu, jako to děláme spolu, jen si našli jiné přebalovací místo, které sám chtěl, gauč v obýváku. Akorát skoro nejedl a to dělá vždy, když nejsem s ním. Vím tedy, že 100% v pohodě nebyl, ale snad pochopil, že je na mě spolehnutí, zbytek dne jsme spolu strávili jen hrou a mazlením a měl báječnou náladu. Byla jsem na něj tak moc pyšná!

Tak to je pár střípků z naší společné cesty. Pořád si říkám, že když si mě vybral, ví snad proč, a že to snad bude hlavně proto, že i když nejsem a nikdy nebudu dokonalá máma, budu vždycky upřímná, ochotná se omluvit, pracovat na sobě a hledat lepší řešení.

Díky Vám, že tu jste.

Před Nevýchovou byl u nás doma velký mazec, já to nezvládala a chtěla jsem více klidu. Jsem vznětlivá povaha, to bohužel ještě trvá, ale mnohem lépe se na tom s Nevýchovou pracuje.

S Nevýchovou máme lepší vstávání s dětmi, v kině se nehádají, kdo si kam sedne, nakupují za vlastní penízky a už pochopily, že je lepší nejen utrácet, ale i si šetřit. Načasovali jsme usínání s maminkou, každý 20 minut. Když se domluvíme, tak to funguje na vše, občas se ale stane, že se už dopředu dohodnout nechtějí, ale postupně to zvládáme.

Moje sebedůvěra ještě nění dokonalá, tak ani ta výchova ještě není dokonalá, ale vím, jak na to, a to je bezva. Karolínka, 9 let, výborný, tam je to super, Robik, 6 let, jak kdy, většinou jo, a Beky, 6 let, někdy vzdoruje, někdy se vzteká, někdy tvrdí, že to je jen její dohoda, ale je to mnohem lepší.

Po každem videu se cítím krásně a jdu do toho naplno, pak to občas nezvládnu a vrátím se něco zpět, ale vstanu a zase o něco to posuneme, někomu to jde asi rychle, někomu pomaleji. No občas sama sebe slyším jak moralizuju a jak to děti štve a říkám si buď ticho, vydrž to, ale někdy to vylétne z úst dříve, než si to uvědomím.

Tak minulý týden u mně proběhl zatím můj největší a nejzásadnější AHA moment týkající se mého vztahu s Karličkou. Od té doby, co se Karlička narodila, tak mezi námi dvěma panuje napětí. Prostě tam pořád je. Každou vteřinu už tři a čtvrt roku.

A já si minulý týden uvědomila, že jsem chtěla být dopředu tak dokonalá máma pro své dítě, že jsem od začátku zaplula do role Mámy. Jenže hrajte roli tři a čtvrt roku, to nedáte. To nejde. Takže jsem se postupně stala nervózní křičící a vyčerpanou troskou, a proto jsem vstoupila do Nevýchovy, protože jsem to takhle nechtěla.

A já si to minulý týden uvědomila, že hraju roli, že to nejsem já, že nejsem autentická.

A jakmile jsem si to uvědomila, tak ze mě něco spadlo, na Karličku nekřičím, napětí tam taky není (pořád ho hledám, ale nenacházím), Karlička spolupracuje, smějeme se, nemáme „scénky“. Najednou jsem ráda v její společnosti a jsme tak nějak s lehkostí. Vesmír se změnil:-)

Nevím, jestli nám to vydrží napořád, ale ten pocit od posledního týdne stojí za to. Nevýchovo a nevýchovná rodino, díky moc! Je to fakt fajn pocit.

Mám dva kluky 3 a třičtvrtě a 1r. Jsou to moje zlatíčka pro které bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila jak se to na mě poslední dobou všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani nechtěl chodit k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám a často si to trochu vybíjela na dětech a ty mi to potom vracejí formou hysterických scén za které mě potom ještě kritizovala rodina (hlavně babičky) a poukazovaly na to jak jsou děti rozmazlený a dělají si co chtějí – rada od nich ale žádná :)

A pak jsem našla kurz, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to.

Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to strašně znát. Jsou spokojení, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě. Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky Nevýchovo !!

Než jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, byla jsem nešťastná, bezradná a zoufalá. Mám čtyřletá dvojčata-kluky, většinu dne jsme řešili jejich sourozenecké spory, které často končily kousáním, taháním za vlasy, štípáním, žducháním (i ze schodů) nebo boucháním hlavou toho druhého o zeď či podlahu. Zejména tyto situace, které vznikaly, sotva jsem od kluků odvrátila oči, mě naprosto energeticky vyčerpávaly a nevěděla jsem si s nimi rady…

Od vstupu do kurzu jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří:-), občas ještě křičím, ale s frekvencí před kurzem se to nedá srovnat, a i kluci nyní na můj zvýšený hlas reagují (před kurzem už to pro ně byla asi součást normy). Sami občas příjdou s návrhem řešení nebo s tím, že je něco mrzí, zlobí apod., protože…

Jsem taky hrdá v situaci, kdy se mi podaří zastavit se v tom prvním návalu emocí, nechat ho přejít a reagovat s odstupem. Hrdá jsem rovněž na to, že jsem našla tu sílu a energii postavit se výchovným principům svých rodičů a začla to dělat jinak…

Děti teď říkají: „Co by mu (tomu druhému) asi tak pomohlo? Hmmm, mám nápad, co třeba tohle…?“ Najednou mě jako by začali vnímat, přemýšlet, říkat svůj názor. Zdá se mi, že kluci rozlišují mezi mým nevýchovným přístupem (aspoň se o to snažím) a výchovným přístupem okolí. Často u mě hledají podporu.

S kluky je mi teď báječně! Každou krizovou situaci vidím jako příležitost zase něco zkusit nebo vyladit, co se posledně nepovedlo.

Moc Vám děkuji za Nevýchovu. Mám doma dvě malé děti – kluk 3 roky, holka skoro 2. Spoustu věcí jsem dělala nevýchovně, takže mi to od Vás vše už od začátku sedlo.

Zapomínala jsem však na důležitou věc. Jak se chovat a komunikovat, aby to bylo příjemné také mně. Což byl „zakopaný pes“ mého dosavadního života.

Jednoduchá věc, zdá se, ale nemohla jsem stále přijít na to, co se mi nedaří, byť jsem pro to dělala sebevíc. A ono to fakt jde jako lusknutím prstů, bez všech doktorů, terapií a hromad prášků. Jde to změnou komunikace!

Děkuji moc, potřebovala jsem trochu popostrčit ;)

… mám doma dvě taková éra . A to první byla dcera. Když měla rok a půl myslela jsem si, že to prostě nezvládám a další dítě asi nikdy mít nebudeme protože na to nemám nervy. Ale začala jsem sledovat Nevýchovu a videa a začala měnit svůj přístup.

S chlapečkem už je to pro mě větší pohoda i když okolí jen zírá, co všechno malej dokáže a co mu dovolím a jsem v klidu, protože vím, co zvládne a co ne a dokážu se s ním mnohem líp domlouvat na tom, co potřebuju já a co on.

Asi pred dvoma mesiacmi som sa začala dívať na Vaše videá na youtube. Trvalo mi skoro celé leto, kým som akceptovala vlastne asi základnú myšlienku Nevýchovy – a to, že moje dieťa nie je rozcapené, rozmaznané, ale práve naopak – že veľmi dobre chápe, čo potrebuje (a dožaduje sa toho).

Bol to pomalý proces, ale vzťah s mojim 2ročným synom sa zrazu začal meniť.

Pred dvoma mesiacmi mal Ervin akoby „obdobie vzdoru“. Hádzal sa o zem takmer úplne všade (ale hlavne prekvapivo doma!). Kričal zdanlivo bezdôvodne a bol neutíšiteľný. Nič nefungovalo. Bola som kompletne zúfalá.

Susedky naňho ukazovali aký je rozmaznaný. A ja som doma takmer každý večer plakala. Postupne som mu ale začala viac vysvetľovať čo a prečo sa deje, kedy sa ako cítim. A začala som vnímať viac aj JEHO.

Dnes som Vám musela napísať, pretože poprvé po dlhom čase som si naozaj užila víkend s ním. To bolo niečo, čo som si nedokázala predstaviť (vy­hodila som dávno materské oblečenie a prisahala si, že už ďalšie dieťa mať nikdy nebudem :)). 

Aj keď zatiaľ nemám kúpený Váš kurz, určite keď sa po prázdninách trochu stabilizuje naša finančná situácia, tak si ho kúpim :) Veľmi pekne Vám ďakujeme a prajem veľa úspechov a spokojných rodín.

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Moc děkuji za webinář. Mám doma 4 měsíčního kloučka, takže vše, co padlo jen znovu a znovu otevíralo aktuální situace. Krásně se mi ukázalo, že jsem konečně vykročila správnou cestou k té malé osůbce.

Když jsem se vrátila z porodnice, byla jsem vystresovaná. Tolik jsem se těšila na to malé štěstí a najednou tu bylo ONO. Malé nanicovaté COSI, co pořád řve, nenechá mě vyspat, nic s ním neudělám, … Napadaly mě strašné myšlenky typu- „Jsem hrozná matka.“, „Nikdo se o něj nebudu schopná postarat.“, „Ať už si TO konečně někdo odnese.“ , „S kýmkoliv se bude mít lépe.“…

Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná matka, co už nemohla dál a tak započala nová taktika vymyšlená manželem. Do půlnoci se o malého staral manžel od půlnoci já, aby se vyspal do práce. Vydržela jsem týden a i ten se zdál jako nekonečný. Bohužel manžel asi nemá potřebnou snahu a touhu zjistit, co je špatně. Takže když malý stále plakal a on už vyzkoušel vše od A do Z, tak ho prostě odložil do postýlky a nechal ho vyřvat. Ano, mělo to svou jistou výhodu. Malý byl tak vysílený, že poté co kolem 10 padl, tak spal až do 2, 3 ráno… ale za jakou cenu?

Po týdnu jsem už nemohla poslouchat, jak malý beznadějně pláče a volá mě. Uvědomila jsem si, jak strašně se musí cítit. Jakou beznaděj a smutek musí zažívat. A to jen proto, že jsem od něj de facto utekla. Řekla jsem si DOST a začala jej sama uspávat.

Vzala jsem jej do náruče a začala broukat kousek písničky pořád dokola. Nervozně jsem čekala, kdy konečně usne. Hlad v břiše hlodal. V hlavě myšlenka- super zase nebudu mít ani chvíli pro sebe, můžu se akorát tak rychle navečeřet, osprchovat a honem spát…

Večery byly stále peklo na zemi. Jen co se blížil večer, měla jsem křeče v břiše, malý mi dokonale zrcadlil mou náladu… Sice to byl pokrok, už jsem tu byla s ním, pro něj, ale stále to nebylo ono. Stále byla někde chyba. Až nedávno mi to došlo…

A uspávání dnes?

Malého nakojím, položím do postýlky, lehnu si vedle do postele a pokud chce (někdy se mi zdá, že mě odstrkuje a chce mít svůj prostor, svůj klid) tak jej držím za ručičku. Nezpívám, nebroukám, nemluvím, jen tam jsem. A to je přesně to, co potřebuje. Jenom vědět, že tam pro něj jsem, že není sám.

Zkrátka a dobře, děkuji za tento webinář i za mnohé jiné zajímavé a oči s duší otevírající články, které mi chodí na e-mail. Přiznám, že ještě nebyl jediný článek při kterém by slza neukápla.

Vaše články jsou hluboce zasahující do citů a snad i díky tomu, tak pomáhají. Protože to ,co si prožijeme, jen tak nezapomeneme. Děkuji mnohokrát za prožité. Že i díky Vám mám v postýlce parťáka a ne ONO.

Sourozenecký AHA moment

Nedávno jsem řešila synovy (necelé 3r) útoky na dcerku (skoro 3m). Byla jsem z toho zoufalá, uvanená, vyčerpaná a docházelo to až k tomu, že jsem křičela..
A pak mi to došlo.. od jejího narození jsme byli na jehličkách kdykoliv se k ní přiblížil! Hned jsem u něj stáli, jen aby ji nic neprovedl, je přece tak malá a křehká.. a jemu vadila ta NEDŮVĚRA. Takže vlastně naplňoval naše obavy..

Došlo mi to teď v pondělí, takže jsem změnila přistup a když k ni přišel, jen jsem mu řekla VĚŘÍM TI. A takovou něhu, s jakou k ni přistupoval, jsem ještě nezažila, Úplně mě to dostalo! Celé dva dny jsem neřešila jediný útok na dceru.. prostě jsem si užili dva pohodové dny! Sice jsem pořád poblíž, ale pokaždé se na něj usměju, řeknu mu věřím ti a vše je v pohodě.

A včera večer, když už malá spala a já ještě uspávala Matyho, tak chtěl k ní. Říkám mu, že Aničku už spí.. a odpověděl mi: Nejdu vzbudit, jen podívat. A naklonil se k ni, pohladil po líčku a dal ji dvě pusy.. jednu na tvář a druhou do vlásků.. a pak se přitulil ke mě 

Díky Nevýchovo!

Zatial Vam mozem napisat obrovske DAKUJEM.Teraz citim a prezivam ZAZRAK. Bola som uz uplne v koncoch,aj ked dceru milujem a obdivujem ju za to,co vsetko v zivote dokazala,bola som na nu zla,lebo som chcela od nej stale viac. Neda sa ani opisat,co teraz prezivam a zazivam s nou,ale naozaj je to ako zazrak,lebo to vsetko ide bez mojich vybuchov a nutenia do niecoho.

Emka sa mi uz v poslednej dobe vyhybala a posielala ma oddychovat,ale teraz to ide vsetko lahko. A tolkokrat sa nepritulila a nepovedala lubim ta mami ako teraz nikdy. :)

Dakujem za zachranu a obrovsku pomoc.

So synom (1,5 roka) spím spolu v manželskej posteli a dcérka (3,5 roka) príde v noci za nami. Manžel spí zvlášť, lebo by sme sa nevyspali :(
v noci spíme, ja sa celkom teším na ďalší deň, nemám žiadne povinnosti, že budeme mať kľud a čas na seba.

Ráno sa syn zobudí, zistím, že je celý mokrý, precikaný (látkujem a zabudla som mu večer dať pampersku, tak spal celú noc iba v látkovej plienke 🙈). Beriem ho preč, nech nezobudí sestru, ako to robím vždy. O 5 minút ale vstáva aj dcérka a mne hneď prebehne hlavou: super, tak zase hneď od rána riešiť hádky, všetci nevyspatí (syna zobudila mokrá plienka, dcérku my), deti sú zasoplené a predstavy o peknom dni v háji.
Začína to tak aj vyzerať.

Prezliekam posteľ (často sa v nej jašia a nechcem, aby sa váľali v tom mokrom) a stále odo mňa niekto niečo chce. Hoci sa nebijú ani nehádajú, stále počúvam: „Mamiii!“ Už mi to dosť lezie na nervy, lebo ráno potrebujem mať chvíľu kľud, nech sa preberiem a začnem normálne fungovať. Neznášam hneď niečo riešiť a vysvetľovať, rozprávať. A začínam byť aj hladná. Zlá kombinácia. Už dosť vrčím na nich a som nepríjemná.

Po chvíli mi to dcérka aj povie, že som protivná. Uznám, že má pravdu, ospravedlním sa jej a vysvetlím jej všetky tie dôvody, prečo to tak je. Ona počúva a potom mi vraví: „Si moja milovaná mama.“ Ja jej poviem, že je moja milovaná dcérka a cítim, ako to zo mňa všetko spadne. Zrazu mi je ľahko. A u nej tiež premena. Z tej umrnčanej, rozcapenej baby zrazu rozumné dievča, s ktorým sa dá normálne rozprávať.

Vďaka tomu prenastaveniu ráno sme spolu prežili pekný deň. Nezostali sme v pasci nepríjemných pocitov, ktoré by sa v priebehu dňa len nabaľovali.

Takže mi znova zostáva Vám z celého srdca poďakovať. Ospravedlnenie som v takýchto veciach brala ako zlyhanie pred dieťaťom, stratu autority. A pritom, aké je to krásne: byť úprimný. Deťom som sa vždy snažila hovoriť pravdu, ale nie o svojich pocitoch. Teraz vidím, že deti oceňujú úprimnosť v každom smere.
Takže ďakujem.

P.s. Dnes som sa pozrela do zrkadla a niečo sa mi zdalo na mne iné, krajšie. Mala som iskru v oku. Presne ako počas 21-dňovej výzvy, keď som robila niečo pre seba.
Ďakujem 🥰

Jako rozepsala bych se tak na knížku, ale vy to slýcháte asi ze všech stran. Ale musím vám napsat, to nejde jinak! Tak jednoduše…DĚKUJU.

Nejvíc děkuju za sebe, protože jsem si fakt myslela, že se ze mě nikdy nestane nic tak systémem semletého. Nesnáším sociální sítě a až moc zdigitalizovanou společnost, a vždycky jsem si myslela, že já budu se svými dětmi totálně v pohodě, free, punk, láska až za hrob a nemístné výchovné řeči mě nezajímají a nemůžou ohrozit moji intuici. A pak jsem z porodnice přijela jako vyždímaná hromádka neštěstí, a začala jsem věřit víc druhým, než sobě. A to je průser. A ne že bych nevěřila odborníkům, ale dělala jsem věci, které mi někdo radil, i když se mi to tak nějak nezdálo… a teď už vím, že je to téma vnitřních hranic… a normálně na sobě sleduju, jak se vracím ke svému JÁ před porodem. Takže mega totálně brutálně děkuju za sebe.

Děkuju za čtyřletou Magdalenku, díky které tu jsem, protože je to půlka mě, můj svět. Svět který se mi začal rozpadat pod rukama, když se narodila druhá dcera.

Děkuju za Elenku, půlroční kotě, které teď spokojeně funí, protože díky vám jsem ji začala vnímat už jako miminko. A úplně jsme se na sebe napojily, a teď už vím, že je to dobře a je to přirozené.

Děkuju za manžela, který, i když má sdílený kurz, se všechno učí ode mě. A díky vnitřním hranicím vím, že je pro mě v pohodě, že ho ani jednou neotevře. Jsem jenom vděčná, že vidí, že to funguje.

A ještě jednou a znovu za sebe. Protože už jsem byla ve fázi sebepoškozování, z pocitu selhání. Že nejsem dobrá matka, že jsem neměla mít děti, že je všechno špatně.......... A dneska mi moje Magdalenka řekla „já taky promiň mami“, ale bylo to jiné. Dřív mi taky říkala promiň, když jsme se pohádaly, ale bylo to takové to promiň, aby byl klid. Ale dneska to bylo upřímné. A já už se těch scén tak nějak nebojím.

Už dlhšie mnou rezonuje situácia, ktorá sa mi stala nedávno a vždy, keď si ju predstavím, mám slzy v očiach ❤️

Od rána som mala veľmi zlý deň. Nič sa mi nedarilo, všetko, čo som chytila do rúk, mi spadlo a nepohodli sme sa ani s manželom.
Manžel odišiel na poobednú zmenu a ja som ostala s mojimi 2 deťmi sama.
V jeden moment som už nemohla svoje emócie ustáť, sadla som si k deťom na koberec, dala hlavu ku kolenám a rozplakala som sa.

Starší syn (2r a 3m) ku mne prišiel, chytil ma za rameno a spýtal sa ma: “Mama, bobo?”
Povedala som mu, že nemám bobo. Ale celý deň sa mi nedarí a už som z toho tak smutná, že sa z toho musím vyplakať.

Synček ma objal. 🥹
Potom sa niekde veľmi rýchlo rozbehol. Ja som práve spracovávala to, ako láskyplne sa ku mne zachoval.
Prišiel naspäť do izby. To, čo spravil potom, mi vzalo dych.
V ruke držal vreckovku, utrel mi ňou slzy a dal mi pusu.
Spýtal sa: “Lepšie?”
 🥹🥹🥹

Ďakujem. Ďakujem vám 🥹❤️ slzy mi idú ešte aj teraz, keď si na to spomeniem.

Na „Nevýchovu“ jsem narazila náhodou, byť jsem dnes již přesvědčená, že to náhoda nebyla a seslala mi ji nějaká vyšší moc ;-), a stalo se to v nejtěžším období mého života, kdy jsem zůstala se svým dvouletým synem sama bez partnera, obrátil se mi život vzhůru nohama a navzdory osudu a peklu, kterým jsme si prošli a traumatům, která syn zažil, máme dnes úžasný láskyplný vztah.

Z vystresovaného dítka a neurotické maminky se stali parťáci, kteří se radují ze života, milují se bez podmínek a přijali svět takový, jaký je. Dnes jsem díky tomu poznání schopná maximální sebereflexe a každým dnem, co spolu rosteme, posouváme se dál a dál a jsem na sebe a na syna (3 a 3/4 roku) nesmírně pyšná <3

Je to pro nás oba obrovsky obohacující zkušenost a denně děkuji té vyšší moci, že jsem takový dar dostala – dostala jsem šanci uzdravit svoji duši a vidět v synovi tu skvělou bytost, která mě nabíjí přímo vesmírnou energií. Všechno najednou dává smysl a mám zase chuť do života. Tahle návratnost investice má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu! :-) Díky!

Nevýchovná skupinko, děkuji vám za tento díl ještě o kousek víc.

Připomenout si s čím denně bojuji, co mě neustále atakuje, trápí, dělá mi naschvály, rozčiluje mě až na hranici únosnosti, a to se svými vlastními běsy a strachy a naučenými vzorci. Se svým vnitřním dítětem.

Víte, kdy mi to vše kolem výchovy šlo nejlépe? Když jsem tyhle své dětské vzpomínky a bolístky nechala za sebou a nebojovala s nimi, jen jsem je akceptovala, protože minulost nezměním. Ale současnost a budoucnost jsem činila a chtěla činit jinak.

Jenže člověk je tvor chybující a prožívající. A někdy se každému z nás stane něco, co z nás třeba jen na chvilku udělá ty děti znovu a člověk se vykolejí. Někdy to může být drobnost, jindy nemoc nebo náhlá úmrtí nejbližších. Mnohdy si ani nemusíme všimnout, že je něco jinak.

A k tomuto patří onen velký dík, že jste mi dnes ťukla do soupravy, aby se kola zase chytla správně kolejí. Pokud se zastavím, přestanu bojovat a začnu naslouchat svému vlastnímu vnitřnímu dítěti ve mně, dokážu naslouchat i těm svým milovaným, tak jak potřebují.

Tak mám díky Nevýchově a vám tady zas teď krásný pocit na srdci ❤️  Večerní usínání je u nás téměř denně problém. Dnes tomu nebylo jinak 🙂

Já byla po celým dni dnes fakt unavená, děti uspával partner, malá (3) za mnou furt běhala a syn (6) si místo spaní prozpěvoval Jožin z bažin. Po těch všech „potřebuju ještě tohle a tuto“, což trvalo už nějak od osmi, půl devátý večer, když ani v půl desátý ještě ani jeden nespal, taťka byl už fakt nervní, trochu už křičel, naštvanej na ně a především na mě (to je vždycky, když mu něco nejde s dětma) tak se šel uklidnit na balkon na cigaretu (kde sedí doteď 😀) no a já teda šla do ložnice za dětma.

I když moje vidina už byla fakt, že se z křesla únavou nezvednu a pustím seriál. Načež se mi teda podařilo položit je konečně horizontálně a přikrejt peřinama. A malá vyhrkla „Mámo, ale vždyť jsme neměly rybí tuk!“ (dostávají denně lžičku).

V té vteřině, kdy mi prolítlo hlavou, že budu muset do kuchyně, najít rybí tuk, přichystat lžičky, každýmu kelímek na zapití, zase se budou muset zvednout minimálně do sedu, pak si nebudou chtít lehnout, budu muset odnést to vše zpátky do kuchyně, možná pak budou chtít ještě čůrat zas.. v té vteřině jsem se zastavila, sedla na postel a se zavřenýma očima řekla jen „Jo, přinesu rybí tuk, ale buďte teď chviličku zticha, já to potřebuju rozdejchat, ať se nemusím vytočit“. 

Děti okamžitě ztichly a za chviličku jsem cítila, jak mě z každý strany hladí po hlavě jejich maličký ručičky. Smály se na mě, objala jsem je, přinesla rybí tuk, vše proběhlo ok. Chviličku potom obě usnuly s úsměvem na rtech a já mám doteď ten krásnej pocit u srdce…

Kdybych to nezvládla a rozkřičela se na ně, usnuly by pravděpodobně ve stejnou dobu, už byly fakt unavený, ale s pláčem a já bych tu teď s bolavým srdcem nejspíš psala, jak jsem to zas dneska nezvládla.. DÍKY 🙂

Nevýchovo, tak za tohle video klobouk dolů ❣️ i když od začátku praktikuji se synkem Montessori a respektující rodičovství, tahle myšlenka mi totálně unikala… je to ten samý vzorec, který si nesu z domu…

Babička, která se k nám přistěhovala, když bylo 7, aby mi “nahradila tatínka” a celý svůj život “obětovala” mně a maminka, která po rozvodu makala za dva a obětovala čas se mnou pracovním cestám…

A teď tady jsem, již rok po porodu, a co měsíc brečím, jak jsem u porodu vlastně umřela a už je vše jen o synovi a do vypětí sil mu zabezpečuji dokonalé prostředí pro seberozvoj a samostatnost… no, bylo by to na celou knížku 🙂 

Děkuji za tenhle kurz, je to další dílek do skládačky, jak konečně vychovat novou sebevědomou generaci, která bude mít svůj osud pevně ve svých rukou ❣️ s vy­rovnaným vztahem ke svým rodičům i vlastním dětem…

DĚKUJI

Za Nevýchovu jsem opravdu moc vděčná. Jsem teď v týdnu o rodičích. Všechny ty týdny do sebe hezky zapadají, ale tento týden mi skoro přijde nejdůležitější. Na něm by se mělo stavět.

Protože když je máma odpočatá, má dobité baterky, má uspokojené své potřeby (aspoň nějaké), tak všechno ostatní jde mnohem lehčeji. Opravdu když si každý den dopřeji pár desetiminutovek a vědomě odpočívám, nabírám síly, už nejsem ta ječící matka a zvládnu konflikt s nadhledem.

Už si večer nemusím vyčítat, že jsem na ně byla ošklivá, že mi zas ujely nervy. A to přece za to stojí. Od teď se každý den můžu/můžete těšit, jak si udělat radost. I vám všem přeji zažívat mnoho úspěchů s vašimi dětmi.

Před kurzem jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady, protože jsem všechno musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu. Pak jsem byla podrážděná a bez nálad. Nevýchova mi pomohla v tom, že teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma. 

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Teď se cítím v pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Prišla som na to, že mám skvelého manžela, ktorý bol ochotný ísť do toho so mnou a vždy ma nevýchovne podrží, keď mne dochádza fantázia a sily. Ďalej že mám úžasné detičky, ktoré prijali tento spôsob komunikácie úplne úžasne a ja sa len čudujem, čo dokáže moja 4 ročná dcérka vymyslieť.

Potom že sa dá nevýchovne dohovoriť s kýmkoľvek a kdekoľvek (a ak sa s niekým dohovoriť „nedá“ aspoň zo mňa spadne balvan, že som sa mohla vyjadriť a povedať čo mám na srdci),

a čo je super, že mi manžel navrhol, že 5× do týždňa mám večer vypadnúť na dve hodinky z domu a on postráži deti. No a tak som začala chodiť do Fitka a plavárne a nielen že sa cítim úžasne, že robím niečo pre seba, ale za tie 2 hodiny „vypnem“ a relaxujem a priznám sa, že takýto pocit som nezažila už asi 4 roky (odkedy sa nám narodila prvá dcérka)

No a úplne najviac milujem ten pocit, keď sa po tých 2 hod vrátim a deti sa mi každý jeden večer hodia okolo krku a tvária sa ako keby ma minimálne mesiac nevideli to ma vždy dostane. 

A ešte že viem aj ja povedať ako sa cítim a čo potrebujem (pretože seba som nikdy neriešila. Vždy som sa snažila uspokojiť potreby druhých… ha, a teraz som tu aj ja a je to super, keď vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti) a konečne mám pocit, že môj život sa začína uberať tým správnym smerom a je zmysluplnejší. No proste, som spokojná

Dobry vecer, dlho som zvažovala, ci sem vobec napísať, ale ak to niekomu pomoze, tak to stoji za to. Totiž, ked som začala s kurzom, tak som bola hooodne zdrvena, ze to išlo ťažšie ako som si myslela.

Dcérka má 18 mesiacov a vždy to vyzeralo, ze ma absolútne nevníma. Nevychova nefungovala a ja som bola vyčerpanejšia ako kedykoľvek predtym.

No a potom prisiel piaty tyzden kurzu a ten naozaj odporúčam zo srdca všetkým, ktorí sa snažíte, ale zostali ste s videami niekde v treťom týždni a nedarí sa vam.

Mne vsetky videa v piatom týždni doslova zmenili život! :D a pokladám ich za najdôležitejšie v celej nevychove a dakujem za ne!

Odvtedy som sa akoby ukludnila, prestala som tlačiť, nasilu sa snažit vsetko dohodnúť, navrhnúť, proste som si dovolila nebyť dokonalá (nie ze by som niekedy bola :D).

A ked som prestala tlačiť a nechala aj chuda dcérku voľne dýchať, vysvitlo, ze ma vníma aj ked vyzera, ze nie a ked jej dam čas, príde s riešením alebo dokončí, co robi a príde v ústrety môjmu návrhu.

A tiez mi pomáha, ked si uvedomim, ze cieľom nie je mat dieťa, ktoré sa nikdy nebude vztekat lebo to pre moje dieťa ani nechcem. A tak si kludnejsie sledujem moje pocity a hranice a ked sa preto dcérka hnevá, má na to právo a som tam s nou.

Ale nechcem teraz vzbudzovať pocit, ze uz je vsetko len super a ružové, len chcem odporučiť tým, ktorí si nahodou nepozreli piaty tyzden, nech tak urobia a uľaví sa im ;)

A dakujem celej nevýchove za nové úžasné pohľady na deti, nás a celkovo na život!

Můj Honzík, miminko po těžkém porodu a složitém startu do života, měl to štěstí, že se narodil dvěma milujícím se lidem, kteří se o něj starají, jak nejlíp umí.Ale někdy je to pro nás těžké, protože Honzík je velmi aktivní a zároveň neklidný a i když se já s táta moc snažíme, nedokáže přijímat naši fyzickou lásku a my nerozumíme, co ještě udělat líp, aby byl s námi spokojený.

A tak zkoušíme všechny osvědčené rady a jsme už vyčerpaní z toho, že nic nefunguje. Budí se 10× za noc a pořád pořád pořád brečí.Jak to, že to nejpřirozenější na světě, nejsilnější cit – láska se mění často v nenávist, která pochoduje po naší domácnosti a táta Honzíka někdy říká, že nám bylo předTÍM líp.

Často přemýšlím o tom,jak je možné,že mé dítě je tak jiné,než jsem já a snažím se ho, jak roste nadchnout pro věci,které miluju já.Jenže jeho nic nebaví,všechno bojkotuje a já už fakt nemůžu.

Když se mu narodila malá ségra,ještě se to zhoršilo.Hned jak to šlo,dali jsme Jendu do školky a každý večer si vyčítali,že se ho zbavujeme,ale jinak bychom to prostě nezvládli.O to rozervanější jsem byla,když cit k dceři byl tak jasný,čistý a láskyplný a já se pořád co nejvíc snažila najít ho v sobě i k Jeníkovi.

PAK JSEM NAŠLA…ne, PAK SI MĚ NAŠLA NEVÝCHOVA

Přeju ti krásné brzké 4. narozeniny, Jendo. Nejúžasnější kluku na celém světě. Moc jsi mě toho naučil. Miluju každou chvilku, co jsme spolu a těším se na tebe, když jsem bez tebe. Díky, že můžu vyrůstat po tvém boku a spát vedle tebe, i když chrápeš jak tank. Když mě hladíš po tváři, než jdu spát a říkáš vše svýma modrýma očima.

Vím, že je jedno, co bylo, hlavní je, že jsme se našli. To je pro mě vše na světě. Děkuju, že sis nás vybral! A děkuju Katce a ostatním, kteří se podílejí na Nevýchově. Díky všem, co dočetli až sem, já už přes slzy skoro na monitor nevidím. Věřte, pokud to nejde, že brzy bude líp, děti vám pomohou.

Milý týme Nevýchovy, chtěla bych Vám ze srdce poděkovat za Vaši práci, kterou jste odvedli při přípravách kurzu. Myslím, že tento kurz je velmi přínosný nejen pro výchovu malých dětí, ale uvedené principy se dají uplatnit i v zaměstnání nebo ve vztazích.

Internetový kurz si ke mě našel cestu přesně ve chvíli, kdy jsem něco podobného potřebovala. Doma jsem v tu dobu měla 1,5 roční holčičku a bylo mi smutno z toho, jak pořád musím něco zakazovat, říkat „ne“ a dirigovat ji… Otevřeli jste mi oči a pomohli ukázat cestu, jak vychovávat a nebýt z toho frustrovaná.

Zatím mi principy nejdou uplatňovat vždy a stoprocentně, přiznám se, že když jsem unavená nebo ve stresu, tak mi nervy někdy ujedou… Ale snažím se a cítím, že to opravdu jde, když se chce, a to je velká motivace.

Doufám, že se mi podaří se z role „učitele“, ve které jsem se v základních charakteristikách na začátku kurzu, ač nerada, našla, být dcerám (nedávno se nám narodila druhá holčička) partnerem a prima mámou. Bude to ještě dlouhá cesta, ale už teď mi na ní svítí světlo naděje, že to lze zvládnout.

Tak ještě jednou dík za Vaši práci, pomáhá mi. 

Je úžasné, že existuje Katka a vy, její super tým, kteří tuhle láskyplnou, ohleduplnou a smysluplnou filozofii šíříte.
Před 3 roky mě „Nevýchova“ zachránila od úplného vyhoření na mateřské s mým prvním synem. Takže jsem vám vděčná za to, že tu teď jsem a že si užívám své dvě děti.

Jasně, že jsou chvíle, kdy padám na ústa, jsem nevyspalá, unavená, naštvaná … ale vím, že to je normální a mám na to právo. A stejně tak moje děti i manžel. Prostě to tak je a je jen na nás, jak se s tím vypořádáme. A možná, díky bohu za tyhle těžké chvíle. Protože díky nim se mi dostává zpětné vazby, že naše rodina funguje, že se máme opravdu rádi a umíme se podržet a povzbudit.

Děkuju :-) Vaše práce má smysl a mění svět k lepšímu :-)

Chtěla bych se podělit o další úspěch v mém nastavení. Týká se hranic. Mám pocit, že jsem se synovi (20 m) snažila často vyhovět a to i když se mi to třeba nelíbilo.

Nechala jsem ho třeba vykramovat celou kuchyňskou linku, rozpatlat krém všude možně, nechala ho lézt kam chtěl, atd. Těch věcí však s věkem a jeho potřebou stále něco zkoumat přibývalo, je totiž opravdu zvídavý a dost živý. No a já jsem pak jen uklízela a byla jsem z toho unavená a otrávená, nebo jsem se bála, co zase provede. To vedlo k tomu, že jsem mu, aniž bych chtěla, zase začala na všechno říkat ne, z čehož byl otrávený a vzteklý on.

Teď sama se sebou hraji hru VADÍ, NEVADÍ.
Když si řeknu, že mi to opravdu vadí, tak mu to vysvětlím, že mi to vadí, nebo že je mi to nepříjemné, nebo že se o něj bojím. Když si řeknu, že nevím, tak ho to nechám zkusit, a podle toho, jak se u toho cítím, si řeknu, jestli mu to příště dovolím znovu nebo ne.
Nemůžu říct, že nejsou situace, kdy se nevzteká, ale já jsem u toho klidná a vím, že to opravdu nechci a on to po chvilce pochopí. No a u spousty věcí jsem zjistila, že mi nevadí a on i já jsme spokojeni. :-)

Zdravím všechny z Nevýchovy, všechny rodiče, prarodiče, děti a příznivce 💚
Přiznám se, že nemůžu zastavit to obrovské nutkání Vám poděkovat za to, co děláte!

Jsem máma dvou dětí, které jsem si pořídila během dvou let (někdo říká, že jsem sebevrah), jenže já adrenalinové sporty miluju 😄  Obě děti pro nás byly hodně nečekaným překvapením a já trnula hrůzou, jak to všechno zvládnu, protože jsem nikdy nebyla ten maminkovský typ.

Když se narodil Mates (21m), věděla jsem, že chci, aby to byl prostě fakt PARŤÁK v tom nevychovném smyslu slova a přitom jsem o Nevýchově tehdy ještě vůbec nevěděla. Když mu bylo půl roku, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná! Určitě to pochopíte, můj vysněný báječný chlapeček (a že byl a je) najednou už nebude na tu všechnu lásku sám. Začali obrovský výčitky, úzkosti, deprese, že už mu nikdy nebudu moci dát 100%.

Tehdy jsem úplnou náhodou narazila na Vás. Bála jsem se fakt všeho! Toho jak to zvládneme, jestli bude žarlit a jak moc se změní a ovlivní ho příchod sourozence… V dubnu na čarodějnice se nám jedna malá čarodějnice narodila, Agnes (5m). A chci se s Vámi podělit o to, jak to všechno díky Vám u nás doma vypadá!
Mám skvělý a šťastný děti a jsem skvělá a šťastná máma! Za všechno Vám děkujeme! 💚

Ráda bych Vám poděkovala za webinář o dětské agresi.

Víte, nám se stala taková věc. Syn Viky (3) chodil do školky. Vlastně když se narodila dcera, byl s námi doma ještě 2 měsíce a potom jsme jej začali dávat do jesliček 10× do měsíce. Je moc společenský a vyloženě vyžaduje dětský kolektiv. A tak si dcera Viola (1) zvykla, že pro sebe máme (my dvě) čas jen pro sebe.

Školka se před třemi týdny zavřela (po tom, co v ní byl Viktor dva týdny, protože předtím jsme měli všichni koviďáka). A mě to nedošlo. Já jsem jen viděla, jak Viola začala Viktora kousat. Jak Viktor začal divočet. Odsekávat, být protivný, až někdy zlý. Já jsem začla křičet. Přesně takové to kolečko.

Ačkoliv Vás sleduji už dlouho, uplatňuji „Vaše principy“, tak to na mne všechno nějak padlo. Například jsem díky covidu i přišla o brigádu, která byla mou psychohygienou (teď se hygyenizuji s psychologem :-)) ) A mě v tom všem prostě nedošlo, že i roční člověk může žárlit. A že tříletý chlapeček je tak nešťastný, z toho všeho, že prostě reaguje odtažitě a zle.

Díky webináři jsem si uvědomila, kde je chyba. Změnila jsem přístup. A změny přišly okamžitě. Jsem za to strašně ráda. Z chlapce, který se nechtěl mazlit je ten největší mazel na světě. Dcera už nekouše. A stačilo tak málo… děkuji. ❤️ ❤️ ❤️

Často dostávám otázku, jak to můžu všechno zvládat, a dnes se to opět ukázalo: nejsem na to totiž sama. Vedle mnoha velkých pomocníků mám 3 malé, své největší partnery :-) Když je potřeba, dokážou zastavit příval mého vzteku či nervozity větou: „Mami, buď v klidu“. Když mi nestačí 2 ruce, podají na pomoc tu svou.

Dnes po obědě mi hystericky řvou 2 menší děti pod stolem, jsou unavené a potřebují převléknout a uložit. Chvíli váhám a pak se rozhodnu začít s tím nejmenším. Jsem v koupelně a slyším syna (3,5r), jak říká dceři (2r): “Pojď Klárko, já ti něco přečtu. Sedni si na mě na pohovku a já ti budu číst knížku.”

V klidu uložím nejmenšího a pak se vracím do obýváku, kde jsou obě starší děti stále zabrány do četby. Tak si jen opodál sednu a pozoruju je a užívám si toho pocitu, jak život velmi dobře funguje i bez mého zasahování. Mateřství může být občas až trapně jednoduché. Tak si ho užívejme :-)

Před nevýchovou u nás panovala napjatá atmosféra. Já, manžel i děti jsme si tak nějak nerozuměli. Hádky byly celkem časté, tisíckrát jsme vždy něco museli opakovat a nebylo nám prostě spolu nejlíp. Ačkoliv jsme se s manželem snažili, děti nám to vždycky komplikovali.

Máme 2 hodně živé holčičky (4 a 2 roky) a už od začátku jsme věděli, že to s nimi nebude lehké. Vše potřebovali zkoumat, hranice skoro žádné neznaly a my se o ně báli. Takže jsme spoustu věcí zakazovali, při každém nebezpečném kousku trnuli strachem o ně a na čas pro nás jsme úplně zapomínali.

Manžela děti moc neposlouchali, já jsem na tom byla s nimi lépe- jelikož dokážu udělat zábavu ze spousty věcí. Ale i tak mi přišlo, že mě děti nerespektují. Pořád jsme se uklidňovali, že jednou z toho musí vyrůst. Spoustu křiku a hádek způsobovala vzájemné neporozumění a trvání na našem požadavku.

S Nevýchovou se sobě navzájem otvíráme. Jsme upřímní, říkáme si, co potřebujeme, a učíme se naslouchat tomu druhému. I když jsem myslela jak hodně spolu mluvíme, tak teď spolu už konečně začínáme pořádně komunikovat. Ne jen říkat co kdo musí a má udělat. Už je menší problém jít spinkat, oblékat se či uklízet. Takže není celý den jen na nás, ale i na našich dětech.

Učíme si dělat čas i jen sami na sebe a opravdu nás ty děti i nechají chvilku odpočinout. A čeho si na Nevýchově hodně cením je, že se učím odhodit strach a učím se jim důvěřovat. Nechávat věci na nich a hlavně i podle nich. Situace začínám vidět s chladnou hlavou a hledám řešení bez afektu.

Dětem se znatelně zlepšila komunikace. Méně si vyžadují pozornost, jsou víc samostatnější, sebevědomější, začínají říkat svůj názor. Mají menší problém spolupracovat. Když vědí že si spoustu věcí můžou zkusit tak už je pak nelákají. Daleko méně se vztekají a když už k tomu dojde tak je to záležitost na pár vteřin. Jsou na sebe hrdý a já zase na ně. Dohody je baví, ke křiku už se vrátit nechtějí. Pořád mi říkají jak mě milují. Cítím z nich, že jsou šťastní.

Partner je ze změn nadšen. Nejen ze změn u dětí, ale hlavně i u mě. Byla jsem už unavená z věčného mluvení a zodpovědnosti a jednala pod afektem a potřebovala mít všechny věci 100% a podle sebe. Teď dávám rodině víc prostoru a důvěry. Atmosféra u nás doma se zklidnila. Nevýchova pro mě znamená možnost žít spolu, důvěřovat si a propojit naše Světy v jeden celek.

Milá Nevýchovo, moc Vám děkuji za všechny Vaše články a zveřejňování příspěvků maminek. Vždy, když už toho mám dost a nevím co dál, si přečtu nějaký Váš článek, nebo příběh maminek a uvědomím si, že moje dcera Terezka (9 měsíců) je ta nejúžasnější osoba, kterou znám. A jsem zase schopná být tu pro ní, když to potřebuje a třeba ji i hodiny kolébat, když se ve 3 hodiny ráno ozvou rostoucí zoubky :). Každý den mě dokáže překvapit tím, co nového umí.

Nedávno jsem jí říkala básničku Mámo, táto v komoře je myš, pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá. Mámo, táto, už tam není nic. A ona (zatím povídá jen mama a tata) na to „je“. Tak na ní koukám, jestli jsem se z toho věčného přebalování, krmení a ťuťu ňuňu hraní nezbláznila a povídám ji „a co tam je?“ No a ona se na mě podívala, těma svýma krásnýma modrýma očima a povídá „čiči“.

Od té doby vím, že moje dcera toho umí mnohem víc, než si myslím. Že už to není jen malé miminko, které jenom papá a kaká, ale je to zvědavá holka, která objevuje svět. Poslouchá co jí povídám, i když si hraje a já si myslím, že mě vůbec nevnímá.

Každý den mě učí, abych jí víc důvěřovala a snažila se porozumět tomu, co se mi snaží říct. Když jsem s ní vím, že společně přečkáme všechno, co nás ještě čeká ( i ty neřády zoubky :))

Milý deníčku… :-)
Vím, že se tu mají psát úspěchy, ale ty někdy vycházejí z neúspěchů, proto jím začnu a dostanu se k tomu úspěchu. :-)

Někdy se mi fakt nedaří. Některé dny jsme v pohodě, nemáme problémy, nepotřebujeme nic řešit, ale většinou jsou situace, kdy je potřeba se nějak domluvit…

Obvykle to jde, ale v poslední době mi není moc dobře a stane se (nejčastěji pak k večeru, když jsem ještě navíc už fakt unavená), že zapolicajtuju, či zaučiteluju v „lepším“ případě… pak mě to samozřejmě moc mrzí…

ALE – a jsme u toho úspěchu, podle mě to úspěch je :-) – uvědomím si to a říkám si, že příště už to neudělám, nebo si alespoň v tu chvíli řeknu – „chjo, to mě mrzí, když já už fakt dneska nemůžu, ale tak mohla jsem to udělat jinak…tak a tak…a ne takhle…“

A vím, že to umím jinak, chci to jinak, jen někdy fyzický a psychický stav ze mě dělá policajta místo parťáka. Ale to se občas stane každému, ne? Hlavní je, že to vím. :-)

A taky že mi došlo, že nemusím pořád myslet na dohody a jak co dělat… o tom Nevýchova není. Nevýchova je o tom normálně žít, s dětmi si užívat, a jen když se objeví nějaký zádrhel, vzpomenout si na ní a řešit to její pomocí. Když není co řešit, proč se stresovat. :-)

Díky a mějte fajn neděli. :-)

Předělávám Davídkovi (skoro 8) pokojík. Nějak jsem si ukousla velký kus koláče, vymalovat, sestavit nový nábytek a hlavně vytřídit a uklidit…zkrátka práce na několik dní…

Do toho moje klasika – pojedu až na doraz bez jídla a pití a až začnu mít tak obrovský hlad, že se mi bude dělat špatně a práce nebude stále hotová, začnu být nepříjemná, zlá a nas.aná.

Zkrátka situace, kdy je zapotřebí sestavit psací stůl, můj Davídek mě ráno prosí, ať s tím na něj počkám, opravdu ho sestavuje celý sám, já jen podávám šroubky a čtu návod, on se mě ještě s takovou nevinností ptá – a nemusíme nikam chvátat, mamko, že ne?

A já si dávám záležet, abych byla opravdu v pohodě, abychom nikam nechvátali, (rozuměj: nesla jsem si z domova nastavení, že všechno musí být hned, hr hr na věc a když to nejde dostatečně rychle, ukaž dej to sem atd atd), aby jsme si užili společné chvíle při sestavování.

A opravdu…jsem nadšená, že nám to tak jde, stůl se rýsuje, bude krásnej, malej má radost, na mě už jde ten hlad, ale už to brzy bude a půjdu se najíst a všechno bude krásný…

Až do chvíle, kdy je zapotřebí přišroubovat panty od dvířek k tomu stolu. Místo k tomu určené je z dřevotřísky, šrouby se protáčejí, nedrží dvířka v potřebné výšce… (nechápu, nábytek z IKEA, vždy tak dokonale připravenej)

Cítím, jak přichází zoufalství, chce se mi brečet, skládáme to už přes dvě hodiny, potřebuju se najíst…

Musím udělat svoje vlastní dírky, aby dvířka držela tam, kde potřebuju… moc to nejde, nejde to vůbec…

A najednou to přišlo… červená kontrolka, kterou už pár minut ignoruju, která na mě bliká něco ve smyslu – zanech práci, jdi se najíst, udělá se ti líp, pak to půjde i líp udělat a najdeš v klidu řešení, nebudeš stresovat svoje dítě svými stupidními nas.anými reakcemi a sprostými slovy…, tahle červená kontrolka bouchla!!!

A s ní i všechny moje zábrany.

Mezi tím už slyším Davídka, jak mě utěšuje, že to bude dobrý, že to určitě zvládnu. Ale slyším ho už tak nějak z dálky, mám obrovskou chuť vzít stůl a mrsknout ho z balkonu, ale uvědomím si, že bych mohla zabít souseda, co obdělává pod okny zahrádku.

Dobrá, beru šroubovák a potřebuju ho někam šlehnout. V mém zatmění a nas.anosti jsem se ale špatně rozmáchla a ten šroubovák zasáhl ten fungl nový, právě postavený stůl…

Na chvíli jsem se probrala…a uviděla ten důlek. Důlek v novým stole. Kvůli mě. Kvůli tomu, že se tady chovám jako kráva, že se neumím ovládnout…

Začla jsem bulet a seděla jsem tam na zemi, bulela, připadala jsem si jako zoufalec, uvědomovala jsem si, co můj syn právě viděl za obraz – běsnící, ničící matku, co kope do věcí a hází šroubovákem a chtělo se mi zmizet…rozpadnout se, vsáknout se do země…

A v celém mém zoufalém zoufalství, kdy sedím na zemi, cítím, že jsem v náruči svého skoro osmiletého syna, který mě opravdově hladí a opravdově mi říká, že mu ten důlek vůbec nevadí, že to je v pořádku.

A já se omlouvám a brečím a on pořád hladí a hladí a říká, že je to v pořádku… V tu chvíli cítím tu lásku, tu jeho vyjímečnost a cítím tu lekci.

Ptám se sama sebe, jestli bych já se takhle zachovala k němu, pokud by něco nového v záchvatu vzteku rozbil…

Jestli bych byla takto velkorysá a shovívavá jako můj syn, který tu teď takto v celé svojí výmečnosti a dokonalosti při mě sedí…

Od teď myslím, že ano. Naučil mě to právě teď.

Děkuji. ❤️❤️

Měla jsem náročný den, moc jsem nejedla, a ani malého se mi nepodařilo uspat, tak jsem se na to vykašlala a šla si udělat pořádné jídlo. Malý 16m došel za mnou, furt se tam motal a kňoural a já už neměla sílu na to se ho ptát, co se děje, ale sjela jsem ho, že ať přestane kňourat a jde se prosím motat jinam, že mám hlad a dělám si jídlo, ať počká. Nestává se to často, opravdu si posledních pár měsíců skvěle rozumíme. 

Jeho reakce mě úplně odrovnala. Nejdřív přestal kňourat, a já už jsem si „gratulovala“, jak jsem ho zastrašila a začala si v hlavě formulovat omluvu. Tak jsem se otočila a sklonila se a v jeho velkých modrých očích nebyla žádná výčitka, ani nesouhlas, ani zastrašení, bylo tam něco úplně jiného – porozumění. A pak mě pohladil.

Můj malinký 16m chlapeček, kterého jsem před chvílí málem vyhodila z kuchyně se na mě vůbec nezlobil, ale pohladil mě. Objala jsem ho a on se přitiskl.. a pak šel a ukázal mi, že chce meruňku :-D a pak s meruňkou šťastně odběhl. Moje frustrace byla okamžitě pryč a já můžu jen žasnout, jak jsou ty děti dokonalé úžasné bytosti.
.. Díky Nevýchovo.

Stále som hľadala niečo, čo mi dá ten nadhľad nad každodenným kolotočom, rutinou, čo mi pomôže užívať si tu a teraz. A nevýchova mi skutočne pomohla.

Vážim si viac svojich detí, som viac vďačná za svojho manžela a to mi dáva pokoj a práve ten nadhľad, tú schopnosť, robiť jednu vec za druhou a nestresovať sa tým, čo ešte všetko treba urobiť a prečo nemám čas na kreatívne veci alebo na porozprávanie sa s deťmi.

Teraz si už zrazu nachádzam čas na to ísť von, keď svieti slnko a nie „až,keď bude hotové to či ono“. Ďakujem

Milá Katka, škoda, že ste neprednášala svoju „Nevýchovu“ pred 25 rokmi :o
Mám dve deti v rozpätí 1,5 roka, jedna babička bola 400 km, druhá 30 km vzdialená, manžel buď zatvorený vo svojej pracovni alebo cez víkend v zahraničí… A ja som som „hrdo“ všetko zvládala – denne prať a žehliť plienky, variť (manžel pracoval doma, tak to nešlo ošudiť), upratovať… padala som únavou a nestíhala…

Jediná moja záchana boli víkendy u našich, keď som mohla trebárs do obchodu na nákup alebo si ľahnúť do vytúženej vane… :) Dnes by som to robila inak – život naučí, ale už je neskoro.

Preto je skvelé, že ukazujete dnešným mamičkám ako žiť lepšie, ako zvládať náročné životné situácie – on line, keď to má ešte zmysel. Želám si, aby moja dcéra „okukala“ Vaše triky a kúzla a užívala si to inak nádherné obdobie v šťastí, bez stresov a nadmernnej únavy.

Dobrý den Katko, moc Vas zdravím a moc děkuji za kurz. Je mi moc líto, že už to končí, ale budu se určitě vracet. Na začátku kurzu jsem byla v krizi, která na mě přišla v 6. měsíci věku Elišky. Rostou jí zoubky a v noci hodně pláče, takže chovám, nespím v kuse, a do toho jsem měla pocit, že mi nic nedává smysl. Pořád se mi chtělo plakat. Prostě jsem si mateřství zrovna moc neužívala.

Teď po kurzu mám pocit, že nám to tak pěkně spolu jde. Některé dny jsou samozřejmě horší, jiné lepší, ale celkově se cítím mnohem líp. Strašně moc síly jste mi dodávala hlavně vy svým mluvenym slovem. Bude mi to tak moc chybět, že si Vás budu pouštět čas od času audio.

Myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že když člověk zůstane po 20 letech plného pracovního vytížení doma a moc s nikým nemá přes den možnost promluvit (myslím dospěláka, s Eli samozřejmě spolu mluvíme), tak ho to prostě semele. Vy jste mi zase dodala zpátky tu sílu a byla mi tou kamarádkou a oporou. 😉

Hned po narození jsem si řekla, že s dcerou chci mluvit jako se sobě rovným, a ne s „debílkem“. Takže když jsem narazila na nějaké odkazy Nevýchovy, tak jsem je přečetla. Např. Uspávání je super. 😁

No a pak před 5 týdny jsem si řekla po Vašem webináři, že do toho prostě půjdu naplno. Jste všichni tak fajn, moc všechny zdravím a moc chci poděkovat za podporu jak za sebe, Elišku, tak ta muže, který si myslím co nejdříve kurzem taky projde. Některé věci začal používat úplně přirozeně, až se u toho vždycky usmívám. Veliké díky všem v Nevýchově.

Mám dítě s poruchou pozornosti, špatnou sluchovou paměti s různými DiS. Právě Nevýchova nám obrátila život vzhůru nohama, v dobrém. Mě zachránila před emigraci na UK😁 A syna před hysterickou ječící zoufalou matkou.

Všechno nám trvalo déle ale měla jsem velkou u touhu ho pochopit a neustálým proč jsem se nedozvěděla nic. Teď mi říká všechno sám od sebe a myslím tím opravdu všechno.

Jednoho dne po práci jsem se zase rozkřičela na svou dceru Alenku, proč zase nemá udělané to a pak zase ono. Zalezla do pokojíčka a byla tichá. (Asi byla velice smutná,jelikož se na mě těšila a já jí opět nechápala)
Když jsem začala vařit, našla jsem na zemi obálku a v ní fotku. Na fotce byla Alenka a já jak se smějeme. Najednou jsem slyšela z pokojíčku tichý hlásek, jak mi říká: Maminko, máš na zemi poštu.

Koukla jsem se na fotku, rozesmála jsem se a povídám Alence. Copak s tím mám dělat? Alenka stála u dveří, pečlivě pozorovala jak se mi vytvořil úsměv na tváři a povídá. Maminko, já bych si přála, aby jsi se usmívala jako na té fotce. Něco se v mé hlavě pohnulo a řekla jsem si, že tu je asi něco špatně.

Začala jsem se více usmívat, přestala jsem křičet. Dodnes slyším od mé skvělé dcery, jak je štastná když nekřičím a povídám si s ní. Je to nádherný pocit být milována svojí spokojenou dcerou.

Milá Nevýchovo,

ty dva roky s Tebou mi hodně dali a taky hodně vzali. Vzali mi představy o všemi opěvované ideální matce a dítěti, vzali mi potřebu hledat univerzální návody na výchovu, vzali mi snahy zavděčit se jiným lidem, kteří měli potřebu vyjadřovat se k naší výchově a vztahu s naší malou láskou.

Hodiny strávené u Tvých kurzů mi vzali všechny ty marné pokusy o vlastní dokonalost, vzali mi bludné představy, že musím všechno zvládat a nikdy nezavrávorat.
A za to Ti, drahá Nevýchovo, ze srdce děkuji.

A co mi čas s Tebou dal?
Asi takhle – nebylo by vůbec na škodu, kdyby Nevýchova byla povinný předmět na každé škole, kde by se budoucí maminky a tatínkové učili kromě vaření, šití a obrábění dřevěných prkýnek (tedy, pokud se to dnešní děcka vůbec ještě učí 😅) i to, jak vychovávat šťastné dítě a zároveň zůstat šťastným rodičem.

Díky Tobě jsem si vzpomněla na mnoho těžkých okamžiků mého jinak velmi krásného dětství, když neuvážené slovo zranilo mé dětské já a nadělalo mi problémy do dalších let.

Naučila jsi mně pamatovat na to, že dítě není dospělý, na co se, podle mě, často zapomíná. To byl pro mě obrovský Aha moment. Že nemohu očekávat, že mě dítě pochopí na první dobrou, že bude rozumět, proč něco nejde nebo nesmí, že bude vidět svět strohý a krutý jako máme tendence my dospělý, a že mu dojde, co je riskantní a kde je nebezpečno.

Často jsem si s Tebou poplakala. Úlevou i zármutkem. Je totiž neuvěřitelné, jak se rodič může cítit osamělý, nepochopený, unavený a vystresovaný. Nikdo nás na ty intenzivní pocity a šílené stavy nepřipravil, nikdo nikdy veřejně nepřiznal, jaké negativní emoce umí v rodičích jejich vlastní děti vzbudit.

Svět prezentuje rodičovství jako něco krásné a pohodové, jako něco, kde není místo pro nervy a zlost, pro strach a pochybnosti. A když náhodou někdo veřejně přizná slabost, okamžitě se na něj sesype lavina komentářů od supermatek a superotců.

Ale to Ty ne. Ty jsi upřímná a nebojácně nám ukazuješ pravdu, otevíráš pandořinu skříňku našich nelichotivých emocí. A za to Ti děkuji. Protože jsem si myslela, že jsem špatná matka, že mám občas divné dítě, že jsme v tom s manželem sami. Že jiní rodiče to zvládají s přehledem.

A teď už vím, že to jde i s tím přehledem, když se snažíme s dítětem žít a ne ho jen vychovávat. Že s porozuměním a upřímností lze zkrotit záchvaty na obou stranách, že i když občas něco nezvládneme, není ostuda ani projev slabosti to dítěti přiznat. A že nám to pak děti umí vrátit, tu lásku a snahu o porozumění. A to je skvělé.

Vida, mohla bych o Tobě napsat román. Nebo aspoň esej 😁
Moc si vážím všech, kteří tvoří Tvůj tým, a děkuji za všechen ten čas, který jste obětovali pro nás, rodiče. Díky za každé jedno audio, za každý zážitek s Vámi.

Mám Vás ráda. Škoda, že už jsem na konci naší společné pouti.. Ale nebojte, budu se dál snažit.
Nikdy na Vás nezapomenu.

Mějte se krásně!

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4 měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno. Děti jsem při každém zaknourani brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad, apod.

V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vycerpana, bezradná…

Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jakoby čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala prebalovat. Koho by to nenastvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plinku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále😉. Díky moc za nakopnutí.

Mila Nevychovo, chci vam podekovat. To, co jste vytvorili, neni nic obycejneho, je to neskutecne prinosny celek, ktery mi pomohl v zivote hned nekolikrat, takze proste chci, at to vite.

A) pochopila jsem, proc jsem takova, jaka jsem.. Kdyz si clovek nelze do kapsy, je k sobe uprimny, zjisti, co si z detstvi a sve vychovy odnesl. Dobre, i spatne.

B) jsem diky tomu daleko vyrovnanejsi, sebevedomejsi, sebejistejsi a zlepsila se nam tak nejak i komunikace s pritelem. Jemu to sice stale nejde (hehehe, to je ale jeho problem:))), ale ja se nenecham vytocit tolik, neberu si veci tak osobne, takze reaguju jinak a proste se tolik nehadame.

C) to nejdulezitejsi.. Mam dcery Klarku (2,5roku) a Zuzanku (5 mesicu).

A jako matka jsem selhavala. Ja si s Klarkou nerozumela. Nevedela jsem si s ni rady, citila jsem, ze ma radeji tatu. Ja sveho otce nikdy nepoznala, zadneho tatu jsem nemela, byly jsme s mamkou vzdy samy, tak jsem si rikala, ze nevadi, ze jsem Klári proste nasla tak skveleho tatu, ze ho ma radeji. Ale uvnitr to strasne bolelo. Ale videla jsem, ze jemu to s ni jde lepe, ja se na ni nedokazala naladit. Nevim, moc jsem se snazila, kojila, varila, pekla zdrave, vsechno jsem se snazila delat dokonale, ale neslo mi to.

Pak jsem znovu otehotnela, druhe tehu strasne, hypoglykemie, nizky tlak, vedra venku, ja na vyvrat, na vse skoro cely den sama, do toho rekonstrukce bydleni. Klarka byla ve 2 letech celkem silena. Neposlouchala me, divoka, ja to nedavala. Denne nekolik scen, asi takova klasika, obcas byly i pekne chvile, ale vetsinou to pro me bylo peklo. Fyzicky i psychicky pekne blbe.

Zacala jsem se zajimat o Nevychovu, ale v mem okoli se mi vsichni jen smali. Mamka je ucitelka a ma patent na pravdu, dodnes je striktne proti. Pritel rekl, ze kdyz rekonstruujeme, potrebujeme penize na jine veci, coz byla pravda, tak jsem se na to vykaslala.

Narodila se Zuzanka. Klarka se k ni chovala moc pekne, zvladla to fakt super, jen jsem mela porad pocit, ze my dve spolu bojujeme, ze zacinam mit radeji Zuzanku, bylo mi z toho strasne. Protoze na druhou stranu me neskutecne podrzela vzdycky v tech krizovych chvilich. V obchode tlaci kosik, drzi dvere, abych projela s kocarem, na svuj vek neskutecna, ale jinak hruza.

Takze v prosinci jsem to uz nevydrzela a Nevychovu si proste koupila.

Nejdrive se nedelo nic. Ja se snazila, ale sceny pokracovaly, mne pak ruply nervy a bylo vse pri starem. Nicmene porad se snazim..

A i diky skupine mi doslo, ze nemusim byt dokonala mama.. Ze muzu obcas pustit TV.. Ze mam prijmout Klarku takovou, jaka je.. Ze si to mam udelat hezke.. A hlavne-ze musim byt s ni, ne proti! Dohody se uplne nedari, ale tak nejak staci, ze jsem zacala uznavat pocity, nepeskuju kvuli kravinam, omluvim se, kdyz bouchnu, kdyz breci, reknu ji, ze ji mam moc rada a jsem s ni, vice se ji ptam, snazim se jako s kamaradkou atd.

A je to tak tyden a ja mam materskou jako z reklamy. Sceny bud nejsou, nebo jsou mini. S Klarkou se smejeme, daleko vic se se mnou mazli, ja nejsem vystavena psychicky, fakt jsem si tenhle tyden uzila. Je to neskutecny pocit. A Klarka zacala rikat Tatinek ne, maminka (u oblikani, umyvani atd.).

A vim, ze jsme teprve na zacatku, ze prijdou treba jeste narocna obdobi, ale verim, ze uz se to nikdy nepo… tak, jak to bylo. Podarilo se Vam mi vysvetlit, jak s ni navazat spojeni. A je to uplna pecka.

Takze Vam moc dekuji, ze jste mi pomohli byt mamou..

Před kurzem jsem byla máma, která se snažila vše řešit po dobrém, vysvětlovat, opakovat. Tohle však se u mé dcery nesetkávalo s očekávanou odezvou, a tak jsem křičela. Vždy jsem věděla, jak se má co dělat, a žralo mě, když to tak nebylo. V Nevýchově jsem necelé tři měsíce, mám zhlédnuté 3 týdny. Jedu si svým tempem.

Stala se ze mne klidnější máma, víc se směju. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak vypadá skutečná dohoda. Ne jednostranná, jak jsem ji běžně praktikovala. Už vím, že je v dohodě důležité, aby se mohly obě strany vyjádřit a říci svůj názor. Dlouho jsem také od své dcery slýchala „nevím“. Dnes si i ona umí říct, co a jak chce a potřebuje, a společně se snažíme najít cestu.

Díky Nevýchově s dcerou (7 let) zažíváme klidná rána, bez věčného napomínání. Předala jsem jí odpovědnost. Ze začátku to moc nešlo, nehlídala si čas. Já byla zoufalá, pořád jsem za ní chodila a popoháněla jí. A tak jsme vymyslely, že jí čas hlídá telefon, a to pomohlo. Dnes ráno jsme si před odchodem na autobus 20 minut hrály karty! Stejným způsobem jsme naplánovaly večerní ukládání do postele.

Domácí úkoly před Nevýchovou byly peklo. Seděly jsme u nich třeba dvě hodiny. Obě vynervované, neobešlo se to bez křiku a pláče. Dnes nám úkoly zaberou maximálně půl hodiny. Udělaly jsme z nich zábavu. Hrajeme si, soutěžíme. A slýchám věty typu „Mami, dneska mě ty úkoly bavily. Teda ne moc to psaní, ale celkově to bylo fajn.“

Líbí se mi, když si předem domluvíme, jak co bude probíhat, já jí řeknu svoji představu, ona svou, společně je dáme dohromady a pak se podle plánu držíme obě. Třeba když je nemocná, je doma a já potřebuju dělat věci do práce. Určíme si, co kdy bude, a jde to. Takových příkladů bych mohla napsat mnohem víc. A jsem za to ráda. Dcera je celkově klidnější. Nebrečí. Dokáže si říct, co potřebuje. Nevýchova pro mne znamená klid v rodině.

Dobrý večer, Katko, já můžu pouze děkovat, konečně začínám po roce a půl dostávat smysluplné odpovědi na své otázky a nacházím někoho, kdo rozumí mým pocitům.

Prošla jsem si psychoterapeutickým výcvikem, ale teprve díky Vám začínám být na té správné cestě. Prožila jsem si se svými dětmi velkou rodičovskou krizi, trvala půl roku, hodila mě do deprese, úzkostí. Začala jsem věřit tomu, že jsem nemocná. Myslím si ale, že jsem jen normální máma, co hodně přemýšlí o tom, jak své děti vychovává, a není jí to jedno.

Uvědomuji si, jak mě ovlivnila výchova mých rodičů, neučinila mě šťastnou a nechtěla bych dělat stejné chyby. Chci být svým dětem blízko, porozumět jim. Vím, že oni jsou skvělí, ale chyběl mi prostor pro sebe, jak říkáte. Opravdu to funguje, jdu si zacvičit jógu a vracím se jako úplně jiný člověk.

Šíříte krásné poselství a já jsem vážně vděčná. Váš osobní příběh mě dojal k slzám, druhou šanci nedostane každý a Vy jste přínosem pro tisíce lidí, je to báječné, i já budu to poselství šířit dál, svým přátelům, ale hlavně po svých dětech.

Také pracuji s ohroženými dětmi a přála bych všem dětem, aby poznaly lásku, blízkost a porozumění. Věřím, že nám přinesete ještě mnoho úžasných podnětů.

Dobrý večer, jsem máma(snažím se být co nejvíce maminkou ;-)) dvou skvělých klučíků ve věku 3 a 1 rok. Do dnešního kurzu jsem se přihlásila vlastně tak trochu náhodou, ale jsem moc vděčná za to, že jsem to udělala! Je to v době, kdy procházím obdobím, které se v profesní rovině nazývá „syndrom vyhoření“. A navíc, když jsem potřebovala nejvíce pomoc, tak nikdo z rodiny nemohl a já jsem se málem zhroutila. Ještě nyní se mi chce brečet…

Jsem přesně ta, která dělá všechno pro druhé… Do teď jsem si myslela, že je to dobře, ale ono to tak vlastně není… Cítím už dlouho, že potřebuji čas pro sebe, abych mohla být pro ostatní přínosem a, jak říká můj taťka, být tou ženou, která hlídá a udržuje rodinnou pohodu. V době kamenné to byl oheň, o co se žena starala, dnes je tím ohněm právě ta rodinná pohoda. Ale vytvořte pohodu, když sama v pohodě nejste…!

Neumím si říct o tu chvilku pro sebe… Je mi trapně a sama sebe považuji za neschopnou, že to potřebuji. A navíc mám stále pocit, že přijdu o něco důležitého se svými dětmi apod.

Dnes, během sledování a účasti na kurzu jsem prošla mnoha pocitovými fázemi. Nejprve to bylo očekávání, co přijde a co mi to přinese, posléze zděšení, co všechno dělám špatně a co všechno tím provádím, nejen svým dětem, ale celé své rodině! Dokonce jsem to chtěla vypnout, ale, naštěstí, jsem to neudělala!

Moc děkuji za tento kurz, protože jsem se na chvilku opravdu zastavila, zamyslela se a pochopila ten smysl výchovy-nevýchovy, tedy fungujícího rodinného života! Že se nesmím stydět za své potřeby a své pocity! Ještě jednou MOC děkuji!

Máme synka s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), je velmi chytrý, ale dost těžko zvladatelný, na všechno má svůj názor a nerad se podřizuje ostatním. V kombinaci s mým nevyspáním kvůli nočnímu kojení dcery to bylo hodně vyčerpávající.

Četla jsem knížku Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, přístup se mi moc líbil, cítila jsem, že mi sedí, ale často jsem se v aplikaci cítila nejistá a okolí mě velmi odrazovalo, že děti příliš rozmazluji, a ať se pak nedivím, že malý neposlouchá.

Nevýchova mi pomohla prakticky ukázat, jak na to, abych respektovala zároveň potřeby svoje i dětí. Začali jsme se domlouvat, jak to kdo potřebuje, a vymýšlet společná řešení a spolupráce s malým se dost zlepšila. Daleko méně křičím a na zadek malý dostává o 90 % méně než předtím.

Děti jsou více v pohodě. Synek často něco navrhne a ptá se „Co ty na to?“. Mám dobrý pocit, že jsem našla způsob výchovy, který mě i dětem vyhovuje. Více si to spolu užíváme a méně často jen „přežíváme“. 

Manžel poslouchá se mnou a právě mi řekl, že kdybychom znali Nevýchovu před 4mi lety, výchovu starší dcery bychom si opravdu užili a nebyli zbytečně nervní a neřešili každou blbost a navíc špatně. Byli bychom veselejší a chápali bychom mnohem víc vztah příčina – důsledek ve výchově. Díky!

Jak se dají taky uspávat děti (nebo rodiče?).

Dnes bylo těžké odpoledne i večer. Navíc manžel musel pracovat, takže jsem neměla svou podvečerní čtvrthodinku. V jednu chvíli mi to přišlo už neúnosné, katastrofa na obzoru, a tak jdu za dětmi s tím, že už jsem vyčerpaná a potřebuju klid a že je tedy uložím.

Odvedu dceru 2a3/4r a syna 1a3/4r do jednoho pokoje, oni si vlezou do manželské postele, kde spí s mužem,já je jen přikryju a popřeju dobrou noc. Jdu to ze sebe smýt do sprchy a pak přichází syn 4a1/2r, že nemá plyšáka. Jdu se tedy podívat znovu do toho pokoje a vidím, že si obě děti došly do knihovny každý pro jednu knihu a tu si teď opět v posteli přikryté peřinou čtou.

Znovu jim popřeju dobrou noc a jdu do druhého pokoje, kde položím miminko do cestovní postýlky, to si tam chvíli šmidlí pacičkama a pak usne, a s nejstarším synem si lehnu do druhé manželské postele a dáme si každý do ucha jedno sluchátko walkmana a já pustím hudbu, při které si normálně každý podvečer medituju. Syn vytuhne po dvou písničkách, já naberu novou sílu.

Vždycky to nevypadá takhle. Občas si prostřední děti v tom pokoji hrajou hodinu, než si vlezou do postele a usnou. Občas si hraje jen jeden z nich a druhý spí. Jednou jsme tam dali tři nejstarší a po 2hod, co si hrály, aniž bychom do toho my nějak vstoupili, se každý odebral do nějaké postele.

Občas mají děti citlivější období a vyžadují naši fyzickou přítomnost, dokud neusnou: ležím se synem v náručí v dětské postýlce a u toho si medituju, jsem s dcerou v pracovně, kde spí, když jsme doma, a čtu si nebo píšu do deníku. 

Necelé dva týdny zkouším zavádět Nevýchovu do rodiny, kde máme 5 měsíční miminko. Chlapeček od začátku špatně usínal.

Vydržel být vzhůru od osmi večer do půlnoci, střídavě plakal, vztekal se, klidný byl jen u prsu, ale jakmile usnul a přenesla jsem ho do postýlky… Strašný jekot a kolotoč uspavani… Říkala jsem, že naše večery jsou každodenní párty, ale už mě to zmáhalo. Prosila jsem, plakala, zvyšovala hlas, vyhrožovala…

Ten pocit, když v devět položíte miminko do postele a povíte mu v klidu mantru o tom, jak se cítíte, co potřebujete a jak můžete pomoct, aby spalo…a ten malinký tvoreček se nevzteka, že musí být v postýlce, ale klidně pozoruje… Ten pocit je prostě k nezaplacení. Devět večer a je klid? Můžu dělat cokoliv? Co jsem dřív dělávala v tuto dobu?

Funguje to.

Chodím ještě do školy a když malinkýmu povím, že mě čeká zkouška, vydrží ležet vedle mě v klidu, pozorujici peřinu, ručičky. Nerozčiluje se, nevyžaduje pozornost. Nevěřila jsem, že to půjde. Ale jde. Mockrát vám děkuji. Opravdu moc.

Mám malého Jeníka (6 týdnů). Několik dní dozadu jsme uspávali klasickým, známým způsobem – děláme, co můžeme, a malý ne a ne usnout… Když jej položím do postýlky, do pěti minut křik! No prostě akce na dvě hodiny.

Včera jsem si přečetla „Nevýchovný manuál na uspávání“. Jak dlouho myslíte, že celé uspávání trvalo? Necelých pět minut :).

A jako bonus… Položila jsem malého do postýlky, zavřela dveře pokoje a někde uvnitř jsem věděla, že bude spát. Žádný stres, kdy se zase vzbudí. I manžel se divil, že tak krásně spí. Já věřím, že dneska to bude taky tak :).

Děkuji za super webinář, jsem začátečnice v Nevýchově, mám za sebou 1,5 týdnu kurzu a několik webinářů a jsem za každý z nich ráda. Jen chci napsat dnešní zkušenost.

Mám dva syny, jeden z nich má 3,5 měsíce. Odpoledne docela dost spal – asi tři hodinky, pak si ještě schrupnul před koupáním (koupeme v sedm). Při koupání mu povídám „Víš Vojtíšku, dneska je v osm webinář, na který bych se moc ráda koukala a potřebovala bych, abys dneska usnul tak chvíli před osmou, můžu tě o to poprosit, pomůžeš mi?“ Ve 3/4 na osm brouček spal jako andílek :-)

Moc děkuji za všechny rady a za to, že nemusím být ta věčně uštvaná máma :-)