Teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvaly, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobnosti a rovnocené, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. 

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz Nevýchovy. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám. Musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla.Týden jsme to odchládaly. Povídaly jsme si o to po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe. Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda.

Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školi, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na správné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi. 

PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitří klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Naše Karolínka měla první rýmu někdy před prvním rokem. Tehdy jsem ještě nebyla v Nevýchově a všechny pokusy - „úplatky, přemlouvání, výhrůžky“ – na odsátí byly marné. Vzhledem k tomu, že se vysavače bála i při luxování, tak jsem si s tím fakt nevěděla rady.

Po půl roce znovu rýma, ale tentokrát s Nevýchovným přístupem. Na výzvu - co by jí pomohlo - si vyskládala všechny plyšáky a „poučila je“, aby se dívali. Po akci jim hrdě nesla ukázat plnou odsávačku. Takže od té doby jsme to měly vždy s publikem a hlavně v klídku ;-) Samotnou by mě něco takového asi nikdy nenapadlo… ještě, že se mám koho zeptat ;-)

Potřebovala jsem dát synovi sirup proti kašli. Nejdříve jsem mu to řekla, ale neměl chuť spolupracovat. Tak jsem se ptala, co by mu pomohlo si ho dát a proč to potřebuju.

Odpověď žádná (neb ještě nemluví), tak jsem navrhla, co to zkusit s perníčkem. Perníček si vzal a po tom, co si do něj chvíli kousal, si nechal dát i sirup.

Příště jsme zkusili opět perník, pak piškot, no a večer manžel nemusel dávat nic, stačilo chvíli počkat. Dnes večer jsem nemohla najít stříkačku, tak jsme to zkusili na lžičce a taky to šlo.

S Nevýchovou to šlo úplně samo, malý bylo 9 měsíců, když dostala rýmu, vytáhla jsem odsávačku a ukázala jí to, rozšroubovala, zase sešroubovala, pak jsem zapla vysavač a vysvětlovala jsem, jak to nasává a proč, půjčila jsem jí to do ruky…

Ale když jsem jí chtěla odsát ten nosík konečně, tak se jí do toho nechtělo. Tak jsem to nechala být a za pár hodin jsem tu odsávačku vytáhla zas a odsávala jsem nos sobě, plyšákům, pak jsme odsávaly nožku, ručku, ouško, pusinku a pak i ten nosík, malá se tomu řehtala jak blázen. Ano, každý odsávání trvalo asi 15 minut, než jsme se propracovaly i k nosu, ale co, přece jsme nikam nespěchaly.

Jo a když měla rýmu teď v 17 měsících, tak už tohle samozřejmě nefungovalo, chtěla se odsávat sama, tak to dělala už sama.

První dohoda s návrhem od mrněte ❤️

Říkám synovi (1,5), že má rýmu a pot­řebovala bych mu stříknout před spa­ním do nosu, jinak se vůbec nevyspíme, ani on ani já. Tak že prej NE NE NE. Říkám, že chápu, že je to nepříjemný, ale že je to fakt nutný a že bych to ráda vymyslela nějak, aby to pro něj bylo co nejmíň otravný. 

Kouknul na mě a n­acucnul se na prso. „Chceš to stř­íknout takhle?“ Kej­va. Musela jsem si trochu vykloubit ruku, ale stříkla jsem a bez odporu, bez breku, v pohodě.

Mila Nevychovo, musim se s Vami podelit o nas krasny zazitek :)

Moje dcera (21m) dostala pred Velikonocemi silny oboustranny zanet spojivek. Skoncili jsme na pohotovosti, kde nam dali kapicky do oci s instrukci kapat 3× denne primo do oka. No jasne, jak jinak u oci, ze…

Jenze – nase holcicka uz nekolik mesicu nesnasi vodu v ocich, takze ji nesmim potapet na plavani, vlasky myjeme s rucnikem v jejich rucickach, aby pripadnou vodu tekouci do oci mohla utirat, atd… No a ted jsme meli vykapavat…

Prvni dva dny to byla hruza. Mala strasne plakala, utikala mi, pak pevne tiskla ocicka k sobe, takze nam to trvalo dlouho a tim se to pro ni jen zhorsovalo. Vysvetlovala jsem, ukazovala v zrcadle cervena ocicka, ptala jsem se, co by ji pomohlo, takze jsme zkouseli kapat s pejskem, drzet moje vlasy, dudlika v puse atd. Hodne jsem ji objimala a uznavala pocity. Muj muz nechapal, co ji to furt vysvetluju, ze ji mam na silu otevrit oko a bude 🙈😅

My to ale moc krasne zvladli nevychovne. Nakonec jsme s malou prisli na to, ze ji pomaha, kdyz muze kapicky vyndavat ze skrine, ze si chce u kapani drzet vicko a pak lahvicku zasroubovat a uklidit. A na „vodu“ v ocich jsme nasli figl, ona nechtela mit otevrene ocicko pri kapani, bala se, a tak jsme se domluvili, ze ja kapnu a az bude kapicka v koutku, reknu ji a ona ocicko otevre, takze kapicka krasne zatece do oka. A slo to – bez place, s nadsenim, dokonce si sama kapani pripominala, protoze vedela, kdy to behem dne delame.

Kapali jsme 7 dni a skoncilo to tak, ze jeste 2 dny po tom mala chodila a plakala, tentokrat ze chce kapat ocicka… Takze jsem na novo vysvetlovala a ukazovala ted uz bila ocicka, ze jsou zdrava a kapicky uz nepotrebuji 🤗😂

Nejvic me potesil muj muz, ktery mi rekl, ze nechape, jak jsme to spolu udelali a ze je prekvapeny, ze to jde bez breku.

Nevychovnych uspechu mame vic, ale tenhle je pro me nejsilnejsi a tak jsem se o nej s Vami chtela podelit a taky moc podekovat, ze to diky Vam muzeme „mit jinak“ 🙏🏼🌸🌈

Moc Vas vsechny pozdravujeme,

Milá Katko a celá Nevýchovo, chci Vám ze srdce poděkovat za to co jste mě naučili. Jsem teprve u třetího týdne. A nyní jsem ze synem (3,5 roku) v nemocnici. Mám velkou radost, jak společně zvládáme tyto dny. Díky Vám vím jak s ním komunikovat když se děje něco nepříjemného a bolavého. Jak být opravdu s ním, když teskní.

Zvládáme i to, když já musím odejít i třeba na 10 minut pro jídlo a on je zavřený v té děsné postýlce. Čehož jsem se nejvíce bála, od malička nesnáší omezení prostoru, pohybu. DĚKUJI, ŽE JSTE A ŽE JSEM TO S VÁMI MOHLA NAUČIT. Díky Vám je nám tu spolu dobře!

P. S. Trápili mě sourozenecke vztahy synů, po webináři se mi velmi ulevilo. Ale teď tady zjišťuji jak pevné pouto spolu kluci mají. Jediný po kom syn teskní je brácha. Dnes si 5krát volali 😍  A to se přitom doma neustále hádají a „mydlí“.

Rýma u nás – po stopadesáté… 😁

Áně se rozjela zase rýma a plný nos. 🤦🏼‍♀️🤷‍♀️ Mořskou už stříkat nemůžeme, páč musí mít pauzu. 
Nedávno jsem se bavila s kamarádkou a že s dětma jede konvičku. A páč uz jsem bezradná, tak jsem jí vytáhla že šuplíku. 

Když se šla Áňa koupat (4r):
Já: Aňulko, potřebovala bych ti vypláchnout nos konvičkou. Nebolí to, jen ti může být nepříjemný, že se ti naplní nos vodou. Ale druhou dirkou ti zase vyteče. Ukážu ti to, jo? 
Áňa: tak jo, mami. 
Já: jdu to teda připravit

Áňa se vykoupe vyleze z vany, ukážu jí, jak se to dělá a po chvilce “tanečků” jdeme na to.. Áňa to zvládla SKVĚLE!!!!! Spolupráce jak s dospělákem!! 😁😘❤️
A ještě to komentovala – jééééé, to je jako úplný potůček.. 😁😁  Jen mě bolelo bříško, jak jsem ležela na tý vaně. Příště tam dáme stupátko. 😁 A rovnou si ho tam donesla. 😉👍🏻

A pak přišla třešinka na dortu!!!! 
Áňa sama od sebe (asi po 10min): mami, ale vůbec to nebylo nepříjemný! Proto, že jsi mi řekla, jak to uděláme, tak to nebylo nepříjemný!

😲 Takhle jsem asi vypadala, páč 1.její reakce asi po 10min a za druhé – DÍKY, díky Vám to jde úplně na pohodu!!!!!! 😁😁😁 Díky vzájemné důvěře!!!! 😍 Jsem šťastná, že nám umožňujete podívat se věci dětskými očima! Spoustu věcí jsem díky Vám pochopila!!! 

A díky Vám jsme cca před měsícem úplně v pohodě zvládli s dvojčaty (4r) odběr krve!!! Prostě v pohodě!!! Bez řevu, praní se s dr nebo hysterie!!!

Díky, díky, díky, díky!!! Bez Vás by bylo vše jinak!!! ❤️❤️❤️❤️

Když bylo našemu miminku 6 měsíců, tak měl chudáček kašel a zánět dýchacích cest. Doktor nám předepsal inhalátor 3× denně s nástavcem na miminko. Doma jsme to vybalili, přečetli návod, ale jak přimět dítě inhalovat tam samozřejmě nebylo 😁

Byly tu nás na návštěvě dvě moje kamarádky, tak jsme na to byli 4. Dva lidé ho drželi (ruce a nohy), třetí držel inhalátor a čtvrtý poskakoval, dělal skopičiny, zpívali jsme a snažili se ho zabavit. Byl to boj a po minutě trápení jsme to vzdali.

Druhý den kamarádky odjely, manžel šel do práce a tak jsem na to pak byla sama. Naštěstí jsem ale zrovna náhodou ten den dopoledne poslouchala kurz Nevýchova o respektu a komunikaci s miminky. Nasadila jsem mu masku od inhalátoru a on kňoural, sundaval ji a strkal do pusy. Tak jsem ho vzala z lehátka, že ho nebudu nutit. Dala jsem mu najíst, chvíli jsme si hráli a zkusili jsme to znovu.

Nejdříve jsem mu dala masku od inhalátoru do ruky, aby si ji mohl prohlédnout a prozkoumat. Vysvětlila jsem mu proč a co budeme dělat (sice slovům nerozuměl, ale určitě rozuměl uklidňujícímu tónu hlasu a já u toho trénovala styl Nevýchovy 😁).

Po chvíli zkoumání jsem zapnula inhalátor a nasadila mu masku. Vydržel u toho krásně 10 minut, ani jednou se ji nepokusil sundat a ještě se u toho na mě usmíval. Od té doby pak už šlo každé inhalování (3× denně) úplně v klidu bez stresu, bez držení a ještě s úsměvem 😃👍 Takže díky za pomoc Nevýchovo 😊

Dobrý den, Katko, máme doma dvouměsíční holčičku Sáru, a tak když jsem dostala do e-mailu pozvánku na webinář o komunikaci s miminkama, ráda jsem se na něj podívala. Ráda bych se s Vámi podělila o jednu věc, kterou jsme se se Sárinkou naučili díky Nevýchově, a to zdánlivě banální kapání kapiček Vigantolu.

Bylo to pro nás obě stresující, věděla jsem, že jí ho musím kápnout každý den, a tak jsem jí vždy držela hlavičku a bradičku, celé to bylo dost křečovité, Sáře se to hrozně nelíbilo a ohromně brečela. Vždy jsem po tom byla psychicky vyčerpaná. I když se se Sárou snažím komunikovat a pojmenovávat věci, které s ní dělám a kam ji pokládám a co slyší za zvuky, tak Vaše video mi dalo další rozměr, jak i s tak malým miminkem můžu navázat partnerský vztah.

A tak jsem zkusila Nevýchovu aplikovat na kapání kapiček :-) Vždy Sáře ukážu lahvičku, aby ji viděla, a vysvětlím jí, že jí kápnu kapičku do pusinky a že potřebuju, aby mi, až jí řeknu, otevřela pusinku. No a vždy, když řeknu, Sára otevře pusinku, já kápnu a je hotovo. Navíc se na mě potom ještě usmívá a to je nejlepší dárek :-) Ještě k tomu mi přijde, jako by to byla už taková hra… Sára vidí kapičky a začne se usmívat.

Zkouším teď Nevýchovu používat i jinde a jsem překvapená, jak mi dvouměsíční Sára rozumí a jak spolupracuje. Moc díky!

Odsávání soplíků bývalo u nás doslova šílené a plné slz z obou stran. AHA: Rýma už se u nás nerovná stres (z mé strany) a pláč (Ríša 18m). Aneb vše jde:

Když jsem konečně potlačila svoje předsudky (pro mě velká dřina), že Ríša při odsávání soplíků prostě bude brečet, protože je to nepříjemné, že je moc malý, nejde se domluvit, nebude určitě spolupracovat, musím mu držet ruce, jinak odsávání nezvládneme, a bla bla v mojí hlavě. Už to zvládáme Nevýchovo a to díky tobě, děkujeme :)  

Katko, velké díky za Vás a Nevýchovu! Nevím, jak se to povedlo, ale s Natálkou (9m) jsme se domluvily a už se nebojíme odsávačky na rýmu. Když jsem s ní mluvila, hrála si s hrající knížkou a vypadala, jako by mě vůbec nevnímala. Vše jsem jí vysvětlila dle Vás a ona se na mě jen těma svýma královsky modrýma kukadlama podívala a počkala, až jí rýmu odsaju.

Další odsávání probíhalo stejně – jen uviděla odsávačku, podívala se na mě a já věděla, že můžu – je to neuvěřitelný pocit, rozumět a umět komunikovat. Díky za Vás!!!

Myslím, ze se muj přístup k dětem moc nezměnil, vždycky jsem se snažila chovat s respektem a osetrovat po domluvě s dítětem, mame signál, kdy dítě zvedne ruku a já přestanu pracovat, dbame na prevenci.

Možná mi nevychova pomohla při situacich, kdy je ošetření nutne (otekle dítě) i násilím. Snažím se dat dítěti cas, uznat pocity.

Žádný zlomovy okamžik jsem nezaznamenala, jen me občas sokuji rodiče, kteří trvají na ošetření i násilím. Ale to já nedělám, bud se dítě nechá ošetřit dobrovolne, nebo nabidnu odeslani na pracoviště, kde se užívá analgosedace nebo celková anestezie.

Jinak kdyz ja jdu sama se svými dětmi k lékaři, snazim se jim dopředu říct, co je čeká, nacvicit otevírání pusy, ukazu, co znamená „pichnuti“.

Kolem 2. roku dcery jsem byla nadšená, kdy zvládla bez place ORL vyšetření i očkování, ale kolem třetího roku se stejnou přípravou se to bez slzicek neobešlo.

Nicméně byla připravena a nebyla to z me strany žádná zrada. Urcite jsem pro nevychovne principy, asi predevsim v nemocnicích, ale i u ostatních lékařů. Deti většinou reaguji velice pekne.

Musím se podělit o své prozření o odsavani nudli. S mým synem (16m) jsme u odsavani vždycky hrozně trpěli. Někdy “výchovně”, někdy “nevýchovně” (tj. s respektem, ze opravdu nechce). Ale ja se s tím nemohla pokaždé vnitřně smířit, když jsem viděla, jak nemůže u kojení dýchat a lapa po dechu.

Odsavani bylo vždy jen před uspavanim na prsu :) nakonec jsem dospěla k tomu, ze jsem se opravdu vnitřně utvrdila v tom, ze je to pro nás pomoc a s touhle rozhodností jsem o tom synovi rikala. On samozřejmě nesouhlasil a tak jsem ho objala, dala pochopení pro pocity a šla na to.

Maly si to odkricel jako vždy, ale tentokrat to bylo jiné. Hned po vypnutí vysavace byl OK. A najednou mi došlo, ze MŮŽE – muže u odsavani brecet a křičet, muže to byt jeho cesta, jak to zvládnout, hned se ventilovat a byt zase v pohodě.

Vždycky jsem byla přesvědčena totiž o tom, ze když se teda nějak dohodneme, tak to půjde vlastně s úsměvem a na pohodu. To byl muj aha moment. Dneska je to třetí den, co mu vždycky potvrdim, ze muže i křičet a ze to je v pořádku a ono se to samo lepší. Není to tak vypjate jako dřív.

Dekuju nevychově, ze mi dennodenně nasazuje brouky do hlavy, abych premyslela o sobe a všem kolem syna jinak :)

Zdravím 🙂

Máme další, v našich očích obrovský úspěch! Šimi (10 m) dostal atb. Začínali jsme je podávat v pondělí večer stylem, že jsem k němu přišla, laskavě vysvětlila, co to je, proč to je, a dala malému aplikátor do pusinky.

Pokaždé se, chudák, začal nejdřív kroutit, rudnout a později vztekat a propínat do luku. S každým podáváním to gradovalo. (Dřív bych si řekla, že je to paličák.)

Ve středu večer jsem řekla nahlas: „Dost! Takhle to prostě nejde!“ Ptala jsem se ho, jak to teda udělat, aby to bylo v pohodě, a sledovala, co on na to.

Chvíli to trvalo, než se uklidnil, a pak rukama něco naznačoval a koukal na aplikátor. Dala jsem mu ho požužlat, nechala ho být a přemýšlela, co teď.

Pak mě napadlo, že mu tam trochu vytlačím vždycky, když bude mít správný konec v pusince, a tím že si to bude řídit sám – takhle jsem mu to i řekla a zeptala se, jestli souhlasí.

Vypadal v klidu, a tak jsem čekala na správný moment. A ty momenty přicházely, dokud bylo potřeba. Od té doby hezky sedí v klidu a papá léky!! Už se ani nekření, když to polyká.

Je úžasné sledovat na jeho očích, jak čeká, že mu do pusinky nateče ta tekutina, a snaží se ji polknout, i když mu to asi moc nechutná.

Najednou to pro nás není za trest, ale společný čas, kdy se směju, jak aplikátor drží v zubech a blbne s ním, protože vypadá fakt legračně. On se taky usmívá.

AHA! Podávání léků nemusí být rychlovka! Nepřestávám se divit, co všechno jde nevýchovně vyřešit.

Děkuji moc! 🙂

Pomaly koncim kurz a uspechy s mojim 10 mesacnym Tomaskom su:

V pohode sa obliekame aj vyzliekame ked niekam ideme.
Ked sme boli chori, statocne papal lieky.
Pocka, ked mu vysvetlim, ze potrebujem dovarit, dojest…
Nevyvadza, ked ideme von z vane.
Uzivame si spolocne prechadzky, hranie, citanie kniziek.
Zacina reagovat na to, ked mi nieco spravi a boli ma to.
Ked dopapa, sam si vie zlozit uteracik z noh a podat mi ho.
Po vysvetleni, ze potrebuje pit aj vodicku, nielen maminkle mliecko, sa napije z poharika.

No a moj uspech – necham ho skumat svet, kym si fakt neohrozuje zivot. A po dlhsom pozorovani musim povedat, ze deti su velmi mudre a malokedy si chcu vedome ublizovat, napr. strcit si nieco do oka, krku.

Dakujem Nevychove za rady aj uistenie, ze som sa od narodenia mojho pokladika vybrala spravnou cestou. 

Teraz som dopozerala webinár a bol to pre mňa silny zážitok. Pred asi 20minutami sa zobudil môj syn Maroško má 2,5roka a má chripku cely deň sním bojujem aby zjedol lieky a dal si odmerať teplotu.

No a teraz ked sa zobudil sa mi zdal horuci tak som mu chcela odmerat teplovu a on samozrejme nechcel. Cez den som ho proste nasilu chytila a dala mu teplomer pod pazuchu odmerala teplotu cele to prebehlo s plačom a ja som bola nervozna.

Ale teraz po pozreti webinaru som to skusila inak.
Opytala som sa ho ako sa citi či ho niečo bolí a či môžem odmerat teplotu a začala som hovorit otom že sa mi zda ked ho chytím za čielko že je velmi horúci a že vnutri v teličku su bacile ktore tam robia zle a preto ho boli hlavka a ak by mi dovolil odmerat teplotu budem vediet či dame liečik na horučku aby mohli proti bacilom bojovat bojocníci zo sirupčeku.

Trpla som čo povie a on zrazu že áno, ale chce ten teplomer dat pod pazušku sám. Poviem uprimne s takou odpovedou som neratala.

Ale po vysvetlení prečo to ideme robit a čo odneho chcem a ako by to chcel on sme bez plaču odmerali teplotu dali liek a teraz spokojne odfukuje. Až ma mrzí že som si ten webinar nepustila skôr.

Ďakujem vám veľmi pekne. Zvladli sme situaciu bez plaču kriku a to hlavne kvoli vam. Niekedy zabudam že sa to da aj inak. Ešte raz dakujem. 

Ja ani neviem, ako by som vám mohla poďakovať. Síce nemám zakúpený kurz, sledujem iba bezplatné webináre, ale i tie my neskutočne pomohli.

Syn Dominik má 3 roky. Doteraz našťastie nebýval veľmi chorý, takže na lekárov veľmi nebol zvyknutý. Nedávno ochorel a vybrali sme sa k lekárke.

Doma som mu všetko vysvetlila a pripravila som ho na to, čo ho čaká. On tak krásne spolupracoval 😍. Krásne otváral ústa, nechal si urobiť ster z hrdla a lekárke ukazoval prst, že mu môže zobrať krv.

Dnes nás poslala na röntgen pľúc. Doma som mu ukázala na youtube video ako taký röntgen prebieha, aj sme si to nacvičili. Prišli sme na vyšetrenie a on krásne spolupracoval.

Stála som pri ňom a videla som mu na očiach strach ale bolo z jeho pohľadu cítiť, že mi dôveruje. Bol to pre mňa tak úžasný pocit ❤️

Tak jsem začala pomalu hledat, jak a kdy se začínají vychovávat takhle malá miminka, a tak mi vesmír, či špionážní internet :-D poslal do cesty Nevýchovu. Opravdu mě to nadchlo, prohlédla jsem všechna videa, přečetla spoustu článků. Špionovala rodiče, načež jsem byla zděšená, kdy jsem byla svědkem, že matka před svými dětmi řekla, že jsou strašně zlobivý, tohle slyšet od maminky docela bolí. A řekla jsem si, že nechci aby jsem to taky tak měla.

Začala jsem Nevýchovu doma zkoušet. A přišla nám do života zkouška, já onemocněla a měla jsem teplotu, nic moc s dítětem. Štěpánkovi (8m) jsem řekla, že jsem moc nemocná a abych se uzdravila, potřebuju hodně spát, jestli by šlo, aby mě dneska nepotřeboval a nechal mě spinkat, ale může si hrát vedle mě a když bude něco potřebovat jsem tu pořád pro něj.

Sama jsem nechápala jak je to možné,ale Štěpa mě nechal celý den být, jen se vždycky chodil tulit, když jsem byla vzhůru, to bylo naprosto úžasné.

Ahoj, i když jsem s nevýchovou teprve v plenkách :-), už zaznamenávám občasné úspěchy. Překvapilo mě, když má starší dcera, Evička 5 let, která pořád mluví a často skáče do řeči, dokázala vydržet než jsem domluvila a to už asi ve dvou případech. Sem tam to ještě nevyjde, ale pořád lepší někdy než nikdy.

Také mi vyrazila dech včerejším dnem, kdy se snažila i ona o dohody se svou mladší sestrou, Kristýnkou 2 roky. Také mi Evička poradila, „maminko zkus Kristýnku nechat ať ti ty kapky pomůže nakapat“, a potom jsem jen koukala, jak si Kristýnka tu lžicku v klidu dáva do pusinky a ty hořké kapky s pokřiveným obličejem polyká. Potom se na mě otočila, usmála se a dala mi pusu.

U večerního přebalování mě Kristýnka také dostala, jelikož vždy běhám po bytě a s křikem nasazuji plenu, čekala jsem podobný průběh. Avšak při neklidu na přebalovacím pultu, jsem ji nahou pustila ať se „vyvětrá“ a potom jsem s krémem, plenou a pyžamem došla do pokojíčku, kde už ležela ve své posteli a ukazovala ať ji namažu a když jsem ji chtěla zvednou, abych pod ní mohla zasunout plenku, tak mi sama nadzvedla zadeček.

Jsem nadšená a doufám, že budeme pokračovat v podobném duchu i když vím, že ne vždy se to vydaří, takhle skvěle. Děkuji moc za nevýchovu a skvělou Katku, která mě svým projevem a hlasem vždy uklidní a naplní energií pro další spolupráci s mými dětmi. Před týdnem jsem bývala často v koncích a nevěděla jak dál. Je to sice jenom týden s nevýchovou, ale i na sobě cítím, že jsem klidnější a vyrovnanější. Ještě jednou děkuji a doufám, že úspěchů bude přibývat.

Ďakujem aj ja, v nevychove som sa našla vidím jeden pokrok za druhým, ste úžasní.

Som učiteľka povolaním a prečítala som dosť k nich o výchove, a prešla rôznymi kurzami a ale nič mi nedalo také poznanie ako nevychova.

To že dieťa je bádateľ a partner, a to že stačí zmeniť komunikáciu a postoj k nemu a je z toho nádherná cesta výchovou, že aj ten malinký tvor chce so mnou spoluprácovat a hľadať spoločnú cestu.

Maťko je teraz chorý a má sopliky a vďaka nevychove si sám chce dať sprej do nosa, v pokoji, síce trochu s plačom odsajeme odsávačkou s vysávačom sopliky a pritom sa predtým len keď som išla vysávať bál…

Nech aj naďalej pomáhate tvoriť spolu s nami rodičmi lepších ľudí a tým aj kúsok lepšieho sveta

Som v nemom uzase aky je moj syn (3,5 roka) empaticky:)

…bola som dost chora, tak dost, ze som ostala v posteli. Rano som mu to pri prebudzani zvestovala, ze mi je zle a ze potrebujem ostat dnes v posteli. Tak a jeho odpoved bola:" dobre mami, tak my Ta tu nechame cely den lezat a budeme Ti nosit cajik. Ale keby som potreboval byt s Tebou, tak si sem donesiem hracky a budem tu bagrovat. Dohoda?"

… Je proste uzasny!!!!

Mila Nevychovo, rada by som sa s Vami podelila o moj vcerajsi zazitok.
Na zaciatom ozrejmim trochu situaciu aby ste pochopili moj strach. Mam klaustrofobiu, male priestory, uzlabiny, jaskyne to je pre mna konecna. vysoky tep, tlak , studeny pot, zrychlene dychanie- stav pred kolapsom.
Moj syn bude mat 3 roky.

Vcera sa vraciame z dovolenky a nikdy nechodim vytahom, byvame aj tak na 1. poschodi, ale mali sme kufre, tasky… a moj Matusko miluje zazitky, adrenalin, a aj vytah.
Vzdy s nim chodi muz, teraz som uz bola unavena a naozaj sa mi nechcelo tahat kufre po schodoch tak som sa premohla, vsak je to par sekund, maly uplne nadseny ze idem s nim vytahom.
A co sa stalo? zasekli sme sa.

Predstavte si mna, citila som ako sa mi zrychluje tep, ako sa mi zle dycha… a do toho tam mam este dieta. Kabina vytahu je uplne nova este olepena kartonmi, co zuzovalo priestor a strasne zapachalo.
Matusko hned zbadal, ze nie som ok, muz buchal na kabinu, len tenkym hlasom hovorim, ze sme zaseknuty a ze ja to asi nedam… v tom zhaslo svetlo v kabine a nastala tma, Matus zacal posmrkavat, ze kde je tato, preco nejdeme, ze chce ist von.

V tomto som si spomenula na jeden pribeh tu v Nevychove, ako sa jeden chlapcek, vek si presne nepamatam, ale asi 2 rocny, zamkol sam doma v byte kym mama isla pre nieco k susedke, a ona sa musela ukludnit a s kludom mu hovorila, ako ma otocit zamkom, a on to zvladol.
Tak si hovorim, musim…

“Matusko, pocuvaj ma nieco ti musim povedat, zasekli sme sa vo vytahu, ja sa neskutocne bojim malych prietorov, pozri cela som spotena, viem, ze by som ta mala chranit, ale skutocne sa bojim.”
Matus: mamiiiii neboj sa, daj svetlo.
Daj svetlo.
Do prcic, jasne svetlo, hladam potme v ruksaku mobil, chvalabohu je tam, svietime.
Matus: a co teraz?
Ja: Tato zavolal hasicov, pridu a vyslobodia nas

Uz mi zacinalo byt lepsie, Matusko ma stale hladkal po ramene (neskutocne).
Co chvila sme poculi sireny, a uz buchot na dvere, ci sme ok, trvalo to cele asi 40 min, moj Matus mal z toho ohromny zazitok, ze prisli ozajstny hasici. A ked nas tahali von, pytaju sa ho, ci neplakal – on ze nie, to len mama

Tymto sa chcem Vam vsetkym podakovat, ze ked som s nim zacala rozpravat ako s partakom, zachranil on mna.
V kurze este niesom, ale hned po vyplate ho kupujem. 

Dnes se někdo ptal, jestli to má smysl – tak můj moment potvrzující, že má! Pardon – dlouhé!

Včera jsem řekla svojí holčičce, že je srab… Měla na ruce mikrobebíčko a kvílela a vyžadovala ten den už třetí ošetření a náplast – po desetihodinové cestě z dovolené už jsem to prostě nedala, no…

Je to věc, se kterou mám obecně problém – mně vtloukali do hlavy, že to (cokoli) přece tolik nebolí, že musím přece něco vydržet, že u doktora se nikdy v žádném případě neřve, taková ostuda, atd.

Ani při jednom porodu jsem prakticky nevydala žádný zvuk, tak moc to mám zažrané v sobě. Takže ty záděrky, které Teri prožívá jako amputaci bez narkózy mi na tohle strašně brnkají.

Dneska večer před spaním jsem se k tomu vrátila, omluvila jsem se a vysvětlila jsem, jak to mám a jak jsem to měla jako malá, jak mamka nesnášela, když někdo fňukal. A že se asi nejvíc bojím toho, když takhle těžce prožívá všechny bolístky, co bychom dělali a jak bychom zvládli, kdyby nedej bože měla nějaké veliké zranění, třeba.

Poslouchala mě a pak povídá:
“Mami já nevím, co bych dělala – to zjistím, až jestli se to stane. Ale já to chápu, každej se něčeho bojí, to je jasný. Já ti něco řeknu – víš ono všechno nemusí bejt vždycky podle mámy! Jen ty víš, jakej máš pocit a můžeš se rozhodnout, co uděláš. Jen podle sebe, jak to potřebuješ, jak to chceš. Když chceš zařvat, tak prostě zařvi. Máma se na tebe zlobit nebude nebo jí to vysvětlíš. A nebo jí to řeknu já!”

Tak jsem jen koukala a zadržovala slzy. A to jsou ty chvíle, kdy je mi naprosto jasný, že to cenu má. Že vedle mě roste svobodná, otevřená a moudrá bytost, která dá na svůj pocit a udělá co a jak to potřebuje. A díky tomu to dopřeje i ostatním.

Jo, někdy mě štve, že mě neposlechne, že se dohadujem, kde by moje mamka prostě nařídila a bylo, občas mě napadne, jestli ten policajt to nemá vlastně lehčí… Ale ve chvílích jako je tahle, jsem nesmírně vděčná, že to je jak to je. Že jsem našla tuhle cestu.

Že moje pětiletá dcerka má v sobě víc svobody a sebejistoty, se kterou půjde životem, než jí mám ve 34 letech… Že jsem to v ní nezabila ve snaze “vychovat z ní slušného člověka”.

Že dokáže dát ten respekt sobě a svým potřebám i bebíčkům – a vlastně tak dokáže dát mnohem víc respektu ostatním než já, protože nemá potřebu někomu říkat, že je srab, když řve, že ho něco bolí, místo toho uzná pocity, řekne, že je to v pořádku se takhle cítit a nabídne pomoc…

Vlastně bez té výchovné snahy je sama od sebe daleko “slušnější” člověk než já – nenálepkuje, neodsuzuje, nehodnotí, neuráží – a umí se ozvat, když to někdo zkouší na ní (i včera se velmi hlasitě ozvala, že nechce, abych s ní takhle mluvila)…

Jsem strašně vděčná, že se mi narodila, aby mě toho tolik naučila. A jsem vděčná Nevýchově, že mi ukázala, že to jde.

Dcerka se bála, nechtěla si nosánek nechat odsát. Řekla jsem jí, ze vidím, že nechce odsávat, ale že se to udělat musí a že jí pomůžu (a chytla jsem ji).

Musela jsem ale vysavač nastavit na nejnižší výkon, dát odsávačku jen na kraj nosu a nesměla jsem jí nos odsávat vleže. Když dcerka pochopila, že jí odsávačka pomáhá, začala sama chodit a ukazovat, že chce nosánek odsát, mohla jsem zvýšit o půlku výkon.

Mnohem později jsme zjistili, že se bojí věcí, které vydávají hlasité zvuky, vyvolávají v ní paniku. Koupili jsme protihluková sluchátka, s nimi si hlučnou věc prohlédne, a když zjistí, co to je, přestane se bát.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME