Nevýchovu vnímám jako obrovský DAR, který mě přiměl „otevřít oči a vyrůst“ a jak už psala jedna maminka na FB – je krásné, pozorovat tu tichou sílu Nevýchovy.

Můj taťka je stará škola a navíc docela pesimista, podle kterého je vše dobré za námi, a věci se jen zhoršují.

Díky tomu, že o Nevýchově hodně mluvím (protože jsem z ní nadšená), když byl dnes odpoledne s Kristýnkou (3 roky) v bazéně a ona jako obvykle nechtěla ven a začínala se zlobit, děda řekl: Tak jak se domluvíme? Ještě mi jednou přeskočíš nohy a půjdeme ven – souhlasíš?

Mně jenom spadla brada a měla jsem slzy na krajíčku – tohle bych od dědy, který většinou všechna svoje vnoučata jen kritizuje, opravdu nečekala.

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak jí hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde atd.. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci.:o)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla. „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych jí potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo..

Ps: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !!:o))

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní.
Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku!
Tchyně byla odjakživa policajt. A prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

Jsem moc ráda, že se mi konečně podařil najít v sobě vnitřní klid.
Pořád jsem byla ve stresu, že něco musím, měla bych a nestihnu. A díky Nevýchově je mi fajn.

Lépe zvládám i vztah se svou matkou. Ne vždy vše zvládnu na 100% ale to přece nikdo. Nejsme dokonalý. Když mi to ujede tak se zastavim a svému malému synovi se omluvím.

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D
Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.
Já: No, to asi jo.
Máma: A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?
Já: No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.

Máma: A jak se jako naučí půjčovat věci?
Já: No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.
Máma: A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?
Já: No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.
Máma: No, protože se to dělá. Půjčuje se.

Já: No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.

Máma: Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.

Já: Mami, medaile Tobě :D 

Mám dvě děti a čtyři vnoučátka (16 let,14 le­t,12 let,10 l­et). Po zhlédnutí prvního videa jsem zajásala: „konečně“. Uvědomila jsem si sama sebe, jak jsem vychovávala, a bylo to veliké uvědomění, co jsou vlastně dětičky, a hlavně, jak cítí.

S vnoučátkama vycházím krásně a vidím změny a že tu Tvoji Nevýchovu by braly od všech rádi. Moc Ti za vše, co v této době děláš, děkuji. A přeji Ti hodně nových Nevýchovných rodičů.

Přijely jsme s mámou a Lili k domu a máma že vystoupí dřív než zaparkujem a půjde pustit psy. Lili chytla záchvat, že chtěla vystupovat s babičkou, takže jsem jí do domu nešla vřeštící. Čekala jsem vodopád moralizování, že se nic neděje a velký holčičky nebrečej a pak „podívej se, ale co já tady mám, to tě určitě bude zajímat!“

A máma říká: „Jeee, tak to mě mrzí Lilinko, to jsme se teda špatně domluvily, příště se musíme domluvit dopředu, aby nám to oběma vyhovovalo!“

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost 😊 

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchýni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic…

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde, ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává odemne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila…“ Pustila??? A ona za chvíli povídá: „Hele čteš pořád ty články z té Nevýchovy jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a ted mi to chodí do mailu, já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý…“

Čelist až na zemi… Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky… ?

A jako bonus – můj manžel, původně velmi výchovný, dnes super nevýchovný táta nápodobou (zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl). Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2.5 letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice a ona na něj: „Hele a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti…!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla a později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto než že ho odnese čert…“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl…a to je to paní učitelka…!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“ a vysvětloval mi, že se to musí a já se bála, že má třeba pravdu…, a bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí… Díky Nevýchovo!

Včera jsem slyšela, jak moje babička říká mojí mámě, že jsem hrozná matka a že jsem nikdy neměla mít děti. Důvody nejsou zas až tak podstatné, máme hodně složitý vztah, který obávám se už nerozmotáme, a hlavně hodně jiný pohled na výchovu a vůbec asi na všechno. Proč to sem ale píšu…

Kdybych tohle slyšela před necelými třemi roky, předtím než jsem potkala Nevýchovu, tak by to byl konec. Myslela jsem si to totiž v duchu taky, a kdybych to takhle slyšela nahlas a natvrdo od kohokoli včetně jí, tak bych si to šla asi hodit… Kdybych to slyšela tak před dvěma roky, měla bych potřebu tam vletět a okamžitě se s ní do krve pohádat a desítkami pádných argumentů obhájit a dokázat, že to není pravda.

A včera? Jen jsem si tak prostě pro sebe povzdechla, no jo no, jsi naštvaná, že nedělám věci podle tebe, že už nejsem ta hodná holčička, která přece poslechne, když se jí něco řekne, štve tě, že tomu nerozumíš, ale neumíš nebo nechceš s tím nic dělat, naslouchat, co říkám nebo to aspoň prostě pustit.

A to je všechno, šla jsem si dál po svém. Žádnej děs. Žádné výčitky. Žádná potřeba se obhájit. Dokonce ani žádné zásadní naštvání. Já totiž už vím, že jsem dobrá máma pro svoje děti.

Ba co víc – já vím, že jsem ta nejlepší máma pro svoje děti! A to i přes to, že nepeču bezlepkový muffiny z domácího kefíru a klidně koupím Brumíka, i přes to, že pracuju od jejich 6 měsíců, i přes to, že je tu občas bordel, i přes to, že mám blbý dny, kdy jsem na zabití… Všechno to, co jsem si dřív vyčítala, je tak nějak k pousmání.

Už vím, že není žádný prototyp „dobré mámy“, do kterého je třeba se narvat, stačí, aby bylo dobře nám. A nám poslední dobou docela dobře je. A když někdy není, tak si to řeknem a můžem s tím něco dělat.

Tohle je asi to nejvíc, co mi ukázala Nevýchova. Pořád jsem úplně ohromená, kde se to mateřské sebevědomí najednou ve mně vzalo a že mi to konečně došlo. Takže dneska děkuju Nevýchovo, za sebe! ❤️❤️

Velmi děkuji za Vaše články, webináře, postřehy a ostatní podobné v Nevýchově. Začala jsem vše sledovat, když se narodila vnučka, své děti jsem vychovavala v letech 1970 a to byla tak nějak doba zákazy.. příkazy..

No a díky Nevýchově jsem v mnohém pochopila myšlení dítěte a s vnučkou máme vztah doslova pohádkový, neexistuje neposlušnost, slzy, velmi dobře se nám spolem komunikuje. Tohle mi,„závidí“ i její rodiče.

Takže opravdu velmi DĚKUJI.

Jedu sama na návštěvu k prababičce, 2 málé děti s sebou.

Děti střídavě ječí, babi je chová a zírá na ten fofr, jak se o ně starám. A říká: „to je hrozný, jakej je z tebe otrok!“

Díky webináři Nevýchovy matky a dcery vím, proč to říká – má starost o mně. Jinak by mě to rozčilovalo. A tak říkám: „Babi, to mi nepomůže. Prosím řekni mi něco laskavého!“

Babi: „Jsi skvělá, obdivuju tě jak to zvládáš.“

A já: Dík, mnohem lepší!

Díky Nevýchovo. Dnes mi moje mamka řekla: “tys mi s Nevýchovou tak otevřela oči, že náš způsob výchovy nedával smysl”.

Když jsem ji o Nevýchově před třičtvrtě rokem řekla, přišlo ji to jako blbost a dnes ho aplikuje na mou dceru s ještě mě někdy připomene “ a zkusilas to Nevýchovně?”

Taťka zas býval ‘policajt’ a teď prý taky řekl: “nevěřil jsem tomu (Nevýchově) ale teď se mi fakt líbí jak jí Kačka vychovává”.
Že je prý super, že moje dcera není utlačovaná , má svou hlavu, ale je vlastně poslušná.❤️ a to jsou dceři dva a půl a mělo by probíhat období vzdoru😊

Stojí to za to🙏

Tento kurz jsem si koupila z „pozice“ babičky, říkala jsem si, že není nikdy pozdě začít:-). Ale klobouk dolů.....myslím si, že mi pomůže nejen v jednání s vnoučaty (3,5 roku a 5 let), ale i všeobecně v životě.....nas­tavení hranice a emoce…moje stálé téma.

Navíc žiji s rodiči (80 a 82 let) , kde mi přijde komunikace a pochopení také hodně důležité. Odnáším si z něj hodně nových pohledů, náměty na jiný pohled na situace. Myslím si, že si kurz budu pouštět dokola…pro pochopení a připomenutí.
Děkuji moc a přeji hodně rodičů Nevýchovy.

Pustila jsem se do toho s kamarádkama. Zpočátku neduverive. Jsem jim nesmirne vděčná, ze si to nenechaly pro sebe. Po prvním webinari jsem dojetím ubulena cítila, že to je směr, kterým chci jít.

Uplne nejlepší je, že mám super nevychovnou pritelovo maminku. A ta ani Nevychovu nezná. Je proste takhle založena a k vnoučatkum vzdy přistupuje tak rozumne a s citem. Strašně mě překvapilo, jak nadčasová na svůj věk je. A myslím, že to nás taky hodně zblizilo.

A moje mamka myslím leccos od nas taky už pochytila. Je skvělý, že mám takové moznosti a vidíme tak trošku do budoucnosti. 😆 Škoda, že někteří lide si myslí, že své děti nevychovavame a ono je to přesně naopak.

Málokdo nad svými reakcemi, činy a slovy přemýšlí tak, jako maminky, co si poslechly par webinaru. Vnímáme své děti jako samostatné bytustky, které mají svůj pohled na věc, vlastní názory, prava a pocity. Snažíme se je respektovat a vysvětlovat. Je to dlouhodobá spolupráce. 😍 

A díky za vás!

P.S. Děkuju Elišce a Šárce :) 

Ze všeho nejdřív chci moc poděkovat za to, co děláte. Má to obrovský smysl.
Musím se s Vámi podělit o zatím můj největší aha moment. Můj prvorozený syn Toníček ( 3,5 roku ) měl jet poprvé přes noc k mým rodičům. Dřív se mu nechtělo a my to nutně nepotřebovali protože bydlíme v domě s manželovými rodiči, kteří hlídají u nás doma když je třeba. Takže to bylo pro nás všechny velmi nové a čekala nás velká premiéra.

Nicméně sám přišel že by chtěl k babi a dědovi na prázdninky, takže vlastně proč ne. Ale víte co? Ja se hrozně bála… ne o to, že to nezvládne nebo že by to nezvládli rodiče… bála jsem se že to nezvládnu já.

Asi vám nemusím psát že to samozřejmě můj synek poznal… nejdřív jsem nasadila tu klasickou naučenou tvář. Říkám mu jak to bude super… že si to spolu užijí… dělala jsem na oko hrdinku jak jsem úplně v pohodě, jenže mi bylo ouzko, v hloubi duše jsem věděla že se mi bude hrozně stýskat a že se budu muset fakt držet abych při odjezdu neplakala.

Den před odjezdem večer jsme se večer tulili před usnutím a Toníček mi povídá. Maminko mě se po tobě bude u babičky stýskat. Cítila jsem teplo ve tvářích a jak se mi chce hrozně brečet a najednou se objevil ten vykřičník a říkám si. Sakra tak mu to řekni… je to přece tvůj syn, tvoje krev… Stejně to ví, že nejsi taková hrdinka jak to hraješ. Tak jsem pustila slzy ven a říkám mu. Víš Toníčku mě se taky bude stýskat a to je úplně v pořádku, když ti chybí někdo koho máš rád. A najednou jsme leželi a oba jsme brečeli ..

Říkám mu že když to přijde ať to babičce řekne že ho ráda potuli a když to nepůjde vydržet a bude chtít domů tak zavolaji a ja si pro něj přijedu ;) tak jo… krásně usnul a ráno už si sám balil batůžek k babi a dědovi. Moc se těšil.

Stejně jsem to řekla i mamce a i když jsem na ni viděla že takhle je ji to cizí, nebude hrát žádné hry na velkého kluka a udělají to ,,po našem''. A víte co? Sice večer volali, ale proto, že chtěl od maminky zazpívat mravenčí ukolebavku. A v neděli se mu nechtělo domů… byl nadšený a už si domlouval kdy zase přijede na prázdninky.

Jsem na nás pyšná jak jsme to zvládli. Moc moc moc děkuju. To co jste vytvořili je něco nadčasového a mělo by se to vyučovat třeba jako čtení psaní a počítání. Hned by bylo na světě lépe. Takže DÍKY ❤ 

Jak koukám na vnuka při dceřině „nevýchovném“ přístupu, už se nebojím, že bude rozmazlený. Držím palce aby se vám dařilo.

Ahoj, s mými dvojčátky – holky 1rok – se od začátku snažím jednat jinak, než to dělali mí rodiče se mnou. Prostě se mi nelíbilo, že bych měla dětem říkat co se může a co ne. Taky jsem už před porodem přemýšlela, jak to udělat, aby holky, až budou velké, nedělaly „špatné věci“ jen proto, že jim to řeknu, ale proto, že to tak samy nechtějí.

Líbila se mi kniha Respektovat a být respektován, ale moc se mi nedařilo její principy uvést do reálu. S tím mi pomáhá až Nevýchova. Nejvíc asi prožitková audia. Zatím se s holkama ještě moc domluvit nedá, ale díky Nevýchově se nad situacemi více zamýšlím.

I tatínek to oceňuje. Mateřství si užívám a vidím na dětech, jak jsou spokojené a vysmáté. Myslím si, že je to hodně o celkové atmosféře v domácnosti.

Úspěchy vidím každý den, kdy mi babičky říkají, jak jsou holky hodné, že s nimi není žádný problém a jak všechno skvěle zvládám :)

Díky Nevýchovo a těším se na další videa (zatím jsem u třetího týdne) a články.

Přijeli jsme k babičce a dědečkovi. Máme je rádi a jezdíme tam často. Tentokrát se nás tam ale sešlo nějak víc a k tomu i prateta, kterou malý moc často nevídá. Prateta na něj hned začala mluvit a on se jí bál. Nečekal ji tam a když vidí neznámou tvář, vždycky se stydí a hledá někoho „známého“ (mámu, tátu, babičku, dědečka) u koho by se mohl ukrýt.

My jsme nevěděli, že tam prateta bude, takže jsme ho nemohli připravit. I přesto, že se jí bál, teta na něj pořád mluvila a šla blíž a blíž. Syn brečel, tak jsem ho vzala na dvorek a šli jsme si hrát. Pořád sledoval, kde je ta teta, ale když byla v dostatečné vzdálenosti, tak byl v pohodě. Odešla jsem na záchod a syna chvíli hlídala babička. Byla s ním v pokoji a najednou přišla teta.

Teta na něj mluvila, jak vyrostl a bla bla bla, ale syn dostal úplně hysterický pláč. Babička držela hystericky brečící dítě, teta na něj mluvila. Prostě ho skříply v pokoji s tím, že si prostě musí zvyknout. Já jsem jen mlčky seděla a čekala jsem, co se bude dít.

Poslední dny jsem měla pocit, že si babička myslí, že syna rozmazlujeme, takže i když mi ho bylo nesmírně líto, tak jsem pozorovala, jak situaci vyřeší ona, která měla dokonalé děti, co v židličce jedly, v postýlce spaly, nikdy se nevztekaly a když se řeklo ne, tak hned poslechly.

Nebudu vás dlouho napínat.
Dopadlo to tak, že jsem syna vzala, všichni se do mě pustili, že si prostě musí zvyknout. Dala jsem ho na jeho oblíbenou motorku a odjeli jsme do dostatečné vzdálenosti, kde jsem mu vysvětlila, že teta je hodná, že přijela za ním a chtěla by si s ním hrát atd., že tam nemusíme jít hned, ale že ji pojedeme z motorky aspoň zamávat. Hned zamával a tak jsme chvíli kroužili kolem a nakonec sám vstal a šel za tetou sám.

Vše bylo v pohodě, s tetou si krásně pohráli a všichni čumeli… A jak říkám:„všechno zlé je k něčemu dobré“ od té doby se naše babička se synem vždy na všem domluví. O Nevýchově neví, ale sama říká, jak je skvělý, že se s ním dá domluvit, že to vůbec nezná… Nejspíš si myslí, že je náš syn něčím výjimečný, ale já na tom už od jeho narození pracuju. Vlastně už ani nevím, jak bych tuto situaci měla jinak řešit.

Musím říct, že i pro mě to byl takový aha moment, kdy jsem si říkala, ono to fakt funguje!

Milá Nevýchovo,
přidali jsme se k vám teprve nedávno. Koncem března jsme si zaplatili kurz a po vyslechnutí prvního týdnu o komunikaci jsme směle začali nevýchovně fungovat.

První pokusy byly bez odezvy a zdálo se, že všechno u nás doma pojede ve starých kolejích. Ale dnes se poprvé povedlo!

Byli u nás na návštěvě moji rodiče, a mamka má ve zvyku půjčovat našemu Kubíkovi krabičku s kartičkami z různých obchodů atd. Začal je prohlížet, a jedna ho zaujala a běžel s ní do vedlejší místnosti. Po očku jsem ho sledovala a on začal kartičku zastrkávat do škvír u botníku. První co jsem vyhrkla, bylo: " Kubo, neee. Pojď sem a vrať babičce tu kartu, než jí ztratíš!"

Kuba se lišácky smál, kroutil hlavou jakože ne a hledal kudy by mohl utéct a šťourat kartičku dál. V tu chvíli se do situace vložila moje mamka a zkusila na něj falešný pláč, a že je teď mooooc smutná že jí to Kubík nechce vrátit. V tom momentě mě osvítilo a vzpomněla jsem si na učitelování a donucení přes city a řekla jsem mamce, ať to nedělá. Pak jsem Kubíkovi v klidu řekla: „Kubí, vidím že máš kartu, a že si jí právě prohlížíš. Zajímá tě, viď? Tak až jí prozkoumáš, vrať jí babičce, patří jí, víš?“

Kuba na mě celou dobu koukal a když jsem domluvila, koukl na babičku a kartu jí opatrně položil do ruky. ❤️  Neuvěřitelný.

Je to první zdařená věc, ale už teď musím říct DÍKY, NEVÝCHOVO! 👍 ❤️

Dobrý den, jsem velkým pozorovatelem mé dcery a její nevýchovy. Včera jsem za nimi byla a to co jsem tu prožívala, mne naplnilo velkou radostí. A protože stížnostmi se prohýbají pulty a radost je nedostatkovým zbožím, moc ráda se o ni podělím i s vámi.

Neviděna, pozoruji z úkrytu dceru s dětmi. Všichni pestře oblečeni, jen září. Ale je tu i něco jiného, co je prozařuje. Uvolnění, lehkost, sounáležitost. Jaký dar být přítomna té proměně. Plížím se za nimi a pak je překvapím…baf!

Objímání, radost ze setkání. A už se jdeme společně naobědvat. Oběd dle starého scénáře: napomínání, upozorňování co se nesmí, co má, děti fňukají, že to nechtějí, nechutná jim to, hněv, podráždění, jídlo ve stresu pro všechny.

Teď si v klidu vyberou čočku a jdeme ke stolu. V klidu se usadíme a děti mají za chvíli snědeno a já jdu pro další talíř. Maminka se podivuje, že doma čočku nechtějí. Bez jediného napomenutí, křiku se najíme a jdeme koupit bačkůrky.

Dříve tisíce námitek, že se jim do obchodu nechce, vztekání, všichni zpocení. Teď si starší zkouší botičky, prochází se, vybírá, které se jí líbí a upozorňuje, že se vyzouvají. Mladší si našel stavebnici a hraje si.

Odcházíme z nákupu. Co tu chybí? Napomínání dětí. Co přibylo? Velká tolerance a snaha naslouchat přání druhého.

Jsme doma. Děti nahází své oblečení na hromadu. Začnu jaksi automaticky věci třídit. Přijde dcera a zastaví mne: „Mami, nedělej to. Je to pokojíček dětí a oni ví, že je to jejich pořádek. Ať si to potom uklidí tak, jak si to představují.“

Starší se snaží skočit do řeči tak, jak to dělala vždycky, aby na sebe upozornila. Dcera jí v klidu řekne. „Teď mluví babička.“ Vnučka ztichne a čeká, až domluvím.

První sníh a tak jdeme bobovat na kopec. Jeden pekáč, dva igelitové pytle s polštářem. Vnuk chce pekáč, sveze se a pak vnučka. Když se dohadují, začnou si počítat… „Já 2X a potom ty.“ Bez hádek, křiku vztekání, pláče.

Dcera už nestojí na kopci, aby měla vše pod kontrolou a nepoukazuje na možná nebezpečí, nesnaží se chránit a vést, ale sedá na pytel a závodí s dětmi, kdo dojede nejdál.

Zase je tu, ta malá holčička, plná radosti, smíchu, co bere život jako velkou hru a tak si hraje. A já na kopci, se slzami v očích. Má holčička je zase tou, co byla. Nic z toho se neztratilo. Jen bylo zadušeno vrstvou příkazů, zákazů, nařízení.

Námi jako rodiči i celou společností, kde se klade důraz na poslušnost, zařazení do mašinérie nesvobody, manipulace, určování směru, bez ohledu na potřeby a přání druhého.

Mé dítě se krůček po krůčku vyvazuje ze zažitých, zkostnatělých a nefunkčních vzorců, přežívajících celé generace. Přečetla jsem stohy knih, prošla desítkami seminářů, prošla si životem dítěte, ženy, manželky, matky, babičky.

Mým největším učitelem však byl a je samotný život. Pod nánosem převzatého, předávala jsem dál. Snažím se shodit ten balvan nefunkčního a ukazovat směr dětem. Jenže jim chybí můj vlastní prožitek. Má zkušenost, která se bohužel předat nedá. Ta se musí prožít.

Pak ke mně přišla nenápadná vlna s názvem „Nevýchova“. Okamžitě mne svou krásou uchvátila a já ji nabídla dceři. A protože nastal správný čas, usedla k ní. Její radostná jízda však není jen její. Přibrala své děti i zbytek celé rodiny.

Ta vlna v sobě totiž ukrývá velké tajemství, které ne každý hned prohlédne. Smete každého, kdo se k ní přiblíží. A než se naděje, sedí na té vlně bezbřehé svobody, radosti a lásky bez podmínek.

Sedíme na ní a kocháme se tou nalezenou krásou. Krásou, která tu vždy byla, ale my na ni už zapomněli. Krása života, radost a láska, která je ukryta v každém z nás.

Děkuji, že jsem byla přizvána a mohu s vámi plout. 

Milá Nevýchovo, dobrý den.
Ráda bych se s Vámi podělila o zkušenost z naší rodiny…

Když mluví moje mamka o době mého dětství, vždycky slyším, že jsem byla zmetek. Po dlouhém uspávání jsem se probudila hned, jak mamka odešla z pokoje. Hodně jsem brečela a dožadovala se kontaktu. Prostě zmetek.

Před pár lety jsem se zeptala, jestli to třeba nebylo tím, že jsem mamku nekonečně milovala a chtěla se mazlit z lásky, potřeby jistoty a bezpečí.
Ne, byla jsem zmetek a tečka.

V současné době mám dva syny, po narození prvního mamka moji kontaktní výchovu vnímala jako rozmazlování. Ale když viděla, jak kluci rostou, něco se v ní pohnulo a jednou mi řekla, že je jí líto, že o tomhle stylu výchovy nevěděla dřív, že by mě tak taky chtěla vychovávat, že jsou kluci skvělí a je to moje zásluha.

Že jsem skvělá máma. Tak velkej kompliment jsem od ní ještě nikdy neslyšela.

A včera večer mi volala, ať se hned podívám na mail, že mi poslala odkaz na Váš webinář. Prý Vaše videa sleduje už nějaký čas s velkým nadšením. Řeší vhodný přístup ke svým vnoučatům a moc jí na tom záleží.

Jsem na svoji mamku moc pyšná a moji kluci mají tu nejlepší babičku na světě. Nikdy nemám strach, že v době hlídání se dějí věci jako výhrůžky, tresty nebo rady, že dítě určitě spadne a ublíží si.

Babičce věřím na 100% a dělá všechno v souladu s Nevýchovou. Občas mi i volá, že jí napadlo něco ohledně zlepšení mého přístupu. Věc probereme a já jsem za každou její radu moc vděčná, protože je podána s láskou a respektem.

Chci Vám moc poděkovat, protože díky Vám se nám v rodině daří o hodně líp. Děláte skvělou práci, která má smysl.

Moc děkuji,

Na návštěvě u babičky: Sofinka (7) čte ze slabikáře. Moc ji to neba a babička používá všechny možné výchovné metody, aby ji donutila. Když nic nezabírá a ona už neví kudy kam, následuje věta, která mě vždycky buď nadzvedla ze židle, přivedla k zoufalství, nebo aspoň do pořádného stresu. „Tak řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“

Dřív bych za tím slyšela „To je strašný, to vaše dítě, číst nechce, odmlouvá, a můžeš za to ty a ta tvoje výchova..“ Teď jsem slyšela „Teda já už na ni zkusila všechno a nic nepomáhá, můžeš to zkusit ty?“

A tak jsem prostě řekla jen to, co říkám vždycky. „Sofi, tebe to čtení nebaví, viď? Je něco, co by ti pomohlo?“ „Jo. Babi máš sušenky?“ A babi s krabičkou sušenek v ruce nevěřila, jak Sofi přečetla se smíchem (jasně a s plnou pusou) celou stránku :-)

Děkuju Nevýchovo, moc děkuju za ten vnitřní klid, který teď mám. Taky ve vás věta „Tak řekni jí/mu něco“ dovedla spolehlivě vyvolat paniku? A já už vím, co říct. Vždycky. Jupíí jupíííííí..

Je pěkně vidět, že Nevýchova funguje na několika málo univerzálních zásadách, které je možné použít v jakémkoli partnerském vztahu. Nejen rodič-dítě nebo tchýně/babička-snacha/dcera, ale i mezi rodiči navzájem, doktorem-pacientem, učitelem-žákem atd.

Fungovat nebude v armádě nebo sektách, ale ty nejsou založené na partnerství ;-)

Dobrý večer, děkuji za krásný webinář. Za mě je to trefa do všech zmíněných zranění a neporozumění si s mojí maminkou.

Od té doby, co se mi narodil syn (skoro 3 roky) jsme si paradoxně přestaly úplně rozumět. Ale ta touha pochopit a porozumět té druhé vnáší světlo do situace…

Dívaly jsm se s maminou obě, tak věřím, že se nám podaří vykročit k sobě. Díky, díky :-)

Ležím smíchy, tak se jdu podělit 😆 Babička se snaží dostat Tezi ven, nedaří se.

Babi: Máma už odjíždí do práce, tak pojď, nebo Tě tady nechám!
Tezi: Nenecháš. 
Babi: ???

Tezi: Já jsem malá holčička. Je mi tři a půl. Nemůžeš mě tady nechat samotnou. 

Babička vyřízeně: No ale já chci jít na tu poštu! Tak co teda navrhuješ, že bych jako měla dělat?

Tezi: No, teď už se začínáme někam dostávat… 😆😆😆

Nedá mi to a shrnu náš včerejší den, plus porovnání, jak bych reagovala nebýt Nevýchovy:

1) Ráno Eliáš chce po probuzení koukat na pohádku:
Já: Jasně, Eli, ale trochu se bojím, že se ti pak nebude chtít to vypnout a jít do školky, nebo že přijdeme pozdě.
Eli: Tak aby ses nebála, já se rovnou nasnídám a obleču, a pak to teprve pustím. A až řekneš „Elíšku, jdeme“, tak to vypnu.
Já: No tak to by šlo, domluveno.
A bylo to tak (zdržení 2 minuty oproti normálu, takže v pohodě).

Jak by to bylo bez Nevýchovy?
„Jsi se zbláznil, ne? Vidíš mě, že bych si četla, nebo že by si táta hrál? Na pohádky se koukej o víkendu, teď jedeme do školky.“

2) Muž nandavá Eliášovi zateplené kalhoty na tepláky, Eli kňučí… Na moje myšlenky (Ježišmarja, proč tak kňučí, vždyť se mu nic neděje, tak to ať se oblíká sám) naštěstí nedošlo, protože muž hlásí:
„Jak tě tak poslouchám, tak vidím, že se ti něco nelíbí.“
Eli: Jo, je to shrnutý!
Já: Nosil bys radši punčocháče?
Eli: Jo!
Já: Tak já si to vezmu na starost, nějaký seženu, ok?
Eli: Díky, mami.

3) Máme na návštěvě babičku, co je tu až do rána. Babička ráno všechny organizuje a hrozně u toho povídá.
Bez Nevýchovy? „Babi, prosim tě, nech už toho, nikomu nepomáháš, proč musíš pořád mluvit?“
S Nevýchovou: „Babi, chceš nám nějak pomoct s vypravováním?“
Babi: Jo, ale nevím s čím, vy to všechno děláte jinak.
Já: Tak víš co, navrhuju, že my teď pojedeme podle našeho, jak jsme zvyklí, a ty se můžeš v klidu nasnídat. A až bude nějaké dítě hotové, pošleme ho za Tebou, že si může s Tebou číst, včera říkali, že by ráno chtěli.
Babi: Tak jo, tak já se budu aspoň koukat, jak to děláte. A později: „Já moc mluvím, viď? Tys tak nemluvila, ale vyrazili jste vlastně včas. A koukám, co už i Anežka zvládne. I sama utřela mlíko, co rozlila…“

A takových situací je tolik, že z toho mám fakt radost :)

Mily cely tim Nevychova.cz,

chcem Vam stokrat, nie, nekonecnekrat podakovat za to co robite, ako to robite a najmä, ze sa s nami delite o Vase mudra, skusenosti, zazitky.

Ste mi uzsany pomocnik v zivote nielen s dietatom ale aby som si sama so sebou vedela rady a tym padom aj vedela zmenit veci nevyhovujuce v partnerskom vztahu ako aj vo vztahu s mamou.

Ste pre mna anjeli na zemi, obdivujem Vas a som Vam velmi hlboko vdacna za vsetko co „pre nas mamicky“ robite. (skusala som najprv kurz pani P. Kupco, tiez vela sa da naucit ale zial u mna tazko aplikovatelne do reality, tak som to ani nedokoncila, chybala mi velmi ta Vasa jednoducha, citatelna, zrozumitelna nazornost, zaroven vcitenie sa atd. )

Takze som o to stastnejsia ze Vas mam:-) velakrat ste pre mna ako „svetielko na konci tunela“ taky spolah, ze Vy mi urcite poradite a zatial ani jedenkrat som neostala u Vas bez rady.

Prajem Vam zdravie, vela elanu a nech sa Vam to vsetko dobre tisickrat vrati v dobrom! :-))

Než jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, pracovala jsem jako učitelka v soukromé MŠ, tudíž jsem si myslela, že když zvládám plnou třídu cizích dětí, jedno vlastní bude naprostá pohoda… Ovšem Magdalénka mě celkem brzy rychle vyvedla z omylu…

Nezabíralo vůbec nic, dcera byla tvrdohlavá až hrůza a když nebylo po jejím, bylo zle a já se mohla stavět třeba na hlavu. Nešlo to po dobrém a po zlém už vůbec ne, to bylo pak ještě mnohem horší… Začínala jsem být trochu zoufalá a bezradná… plus pocit provinění, že jsem naprosto selhala i se všemi zkušenostmi…

Inu, mám za to, že naše děti nám dávají přesně ty lekce, které potřebujeme zažít, probudit se a něco zásadního ve svém životě změnit a stát se tak lepším člověkem.
Dcera mě svým extrémním chováním přiměla hledat řešení, našla jsem Nevýchovu a ta mi konečně otevřela oči a já pochopila…

Vše bylo najednou jasné a vše dávalo smysl.
I ostatním rodičům bych přála, aby pochopili, co jim jejich děti svým chováním říkají, aby chtěli něco změnit, a aby se nenechali odradit prvním nebo třeba dvacátým neúspěchem a zkoušeli to dál, protože pak to stojí za to!

Nám trvalo asi půl roku, než se začalo trochu dařit a věřte, že nikdy není pozdě začít. Například moje maminka začíná právě teď ( ve svých 63 letech) a dokonce si i prošla rychlokurzem. Prý aspoň u vnoučat se chce vyvarovat „chyb“. :-)

Závěrem bych chtěla ještě říct : „Dřív jsem se těšila, až dcera večer konečně usne a já budu mít chvíli klid… Nyní se nemůžu dočkat, až se ráno probudí a zažijeme spolu další úžasný den. :-) “

Dnes jsem třeba potřebovala umýt okna a Magdalénka mě nechtěla pustit, po chvilce mi sama říká: " Mami, tak ještě naposledy řekneme básničku a pak půjdeš umýt okna, ano? " Ano, řekli jsme básničku a já pak mohla v klidu pracovat. 

Řekla jsem to!!! Konečně :-)
Včera měla naše Eliška (2,5) svátek. Odpoledne se sjeli babičky a dědečkové na oslavu. Od jedněch dostala malý dort s figurkou Krtečka. Jakmile usedla ke stolu, že ochutná, jak dobrý Krteček bude, přiběhl k ní Honza (4) a začal se hlasitě dožadovat, že chce taky kus krtka. Eliška mu ale nechtěla dát s tím, že je to její dárek. A v tom to začalo.

Prarodiče začali Elišku přemlouvat, ať Honzovi kousek dá, že on jí přece taky vždycky dává ochutnat, když dostane dort, že mu to bude líto, ať je hodná a rozdělí se, bla bla bla … čekala jsem co bude.

Eliška začala brečet a bránila krtka co to šlo, Honza křičel a sápal se po dortu, a když jsem zaslechla "Eliško, ty jsi ale ošklivá holčička … ty jsi ale lakomec ..... to se nedělá … " tak už jsem to nevydržela, ulovila jsem si Honzu na klín, uznala pocity, že by taky chtěl dort, ale že ho dostala Eliška, atd. přestal se vztekat a šel si hrát. 

Elišku jsem uklidnila, že je to jenom její dárek a může si s ním dělat, co bude chtít a babičky a dědečky jsem poprosila, ať ji nechají na pokoji, že si nemyslím, že je správné ji nutit, aby se minutu po tom, co dostane dárek toho dárku hned zase vzdala ......

Asi nějakou dobu nebudeme mít hlídání (podle nesouhlasných pohledů prarodičů), ale já jsem ráda, že jsem se zastala svých dětí a že jsem si obhájila svůj pohled na věc. Pořád se vracím k tomu, že o sobě pochybuju, že mi připadá, že nejsem dost dobrá, že mi ještě tohle nejde a tady by to mohlo být lepší … ale potom tváří v tvář klasické výchově zjišťuju, že mě automaticky napadají nevýchovné myšlenky a principy a argumenty, jak by se to dalo vyřešit jinak … nevýchovně … tak snad to se mnou nakonec nebude tak marné :-)

Jo a víte jak to dopadlo s Krtkem? Eliška mu okousala ruce a nohy a zavolala Honzu, jestli ho chce dojíst a potom si šli spolu hrát :-) Paráda :-)

Se vším, co v Nevýchově učíte, plně souhlasím. Tak nějak vnitřně cítím, že je to takhle správně a na Vaše webináře a články na stránkách chodím jen proto, abych získala podporu, pochopení a ujištění, že to, co dělám, dělám správně (a občas taky proto, abych našla logický argument pro babičku, když nemůže pochopit, jak to jako hodlám dcerku vychovávat).

DĚKUJI VÁM ZA VAŠI PRÁCI. Za to, jak šíříte osvětu mezi rodiči. Jak se snažíte dostat i mezi učitele (k sepsání tohoto emailu mě nakopl i webinář o nástupu do školky, protože po zkušenostech s doktorkou si nejsem přístupem učitelek k dětem moc jistá a výběru školky se začínám děsit).

Za to, jak mě podporujete v tom, co se svou dcerkou dělám. A hlavně za všechny ty „nevýchov(a)né“ děti. Za ty nejvíc. Vytrvejte, prosím, ve své práci. Šiřte osvětu dál, mezi rodiče, prarodiče, učitele, doktory… Je to třeba, bude se nám pak všem žít lépe a krásněji.

DÍKY.

Dobrý den Katko, jsem táta dvou kluků, sleduju Nevýchovu a děkuju za ní. Píšu vám, protože se mi včera stalo něco, co mnou hluboce otřáslo, třeba se vám to bude hodit. Chodím pro staršího syna pravidelně do školky a včera jsme byli svědky scény, kterou prostě nedokážu pochopit. Seděli jsme s Péťou v šatně a povídali jsme si o tom, co ve školce zažil, takové běžné klukovské řeči o zadkožroutech a legu, asi si to dovedete představit. A vůbec jsme netušili, co nás v příštích minutách čeká.

Do šatny přišla babička, děda a malá holčička, pro kterou si přišli. Jmenuje se Bětuška. V tom okamžiku pro mě začal horor. Bětuška došla ke svému místu, aby se oblíkla a babička s dědou si k ní stoupli asi na 20 cm blízko. Nad hlavou měla skříňku, před sebou prarodiče a za zády věšáky. Stála tam skoro v pozoru, v ruce držela bundu a nemohla se ani hnout.

Prarodiče jí okamžitě začali dost nahlas kibicovat: Hele, neseď tu a dělej, Bětko, nebudeme tu na Tebe s dědečkem čekat věčnost. Maminka taky říkala, jak Ti všechno trvá. Ostatní děti už jsou takový šikovný, akorát Ty jsi pořád brzda. Tak honem, ať vidíme, jak Ti to jde.

Přál bych vám Katko vidět ten její dospělý pohled. Podívala se na ně a povídá jim: Prosím ustupte, nemám místo. Takhle jasně jim sdělovala, co od nich potřebuje, aby mohla udělat, co chtějí. Jenže z druhé strany se ozvalo: Tak se hned teď vrátíš do třídy, když se neumíš oblíct. Nebudeme tu na tebe čekat celý odpoledne!

Znovu se na ně podívala a znova jim říká: Couvněte, prosím, potřebuju prostor. Asi nemusím říkat, že na druhé straně to žádnou rozumnou reakci neudělalo. Stáli dál, jenom babička na ní začala řvát: Tak my pro tebe jedeme autem, abys nemusela ve sněhu a Ty takhle? Já to řeknu mamince. Když se neumíš oblíct, tak asi nebudeš chodit do toho baletu. Bětuška dál stojí v pozoru, čím dál tím hůř překonává pláč a dál je prosí, aby trochu couvli.

To už ale babička nevydrží a normálně na ní ječí: Ty si myslíš, že nám budeš rozkazovat a že se tady budeš takhle vztekat? To nemá cenu, dědečku, my jdeme pryč, až se oblíkneš, přijď za námi ven, jestli tam ještě budeme čekat. To Bětka už ale nedává, stojí mezi prarodiči, pořád v pozoru a pláče. Asi se bojí, aby jí tam fakt nenechali. Babička jí dá ještě 20 vteřin, pak chytne manžela za ruku a teatrálně odchází za dveře.

Hned se ale vrací a znova na Bětušku ječí: Seš hloupá husa, okamžitě se oblíkni, nebo nasedáme do auta a necháme Tě tady. A neřvi, nebo si mě nepřej. Malá pláče, nevidí na boty, co si obouvá a prarodiče znovu teatrálně odchází. Zvoní jim telefon, asi volá Bětušky maminka, protože babička do telefonu říká: No, ještě jsme tu, zase se vzteká. Naštěstí ale zůstali za dveřma, tak je klid.

A to je Katko, upřímně, první okamžik, kdy jsme se s Péťou odvážili reagovat. Do té doby jsme tam jen šokovaně seděli a sledovali je. Došli jsme za Bětuškou, Péťa jí dával bonbón a já se jí opatrně zeptal, jestli jí můžeme nějak pomoct. A víte co? Mrazí mě z toho ještě teď. Dospělým pohledem se mi podívala do očí a povídá: To je dobrý, já si to vyřeším, jděte pryč. Pětileté dítě, Katko, chápete to?

V očích prarodičů hloupá husa, co se vzteká. Odešli jsme a popravdě nevím, co se tam dělo. Ale protože jsme zapomněli špinavé tepláčky, museli jsme se z auta ještě vrátit. Prarodiče byli pořád za dveřma. Bětuška seděla na svém místě a plakala do bundy. Péťa mi pak po cestě říkal, jak je rád, že nemá zlé rodiče ani babičky a dědečky. A že příště uděláme zadkožrouta a on si vezme bábu, já dědka a tak nebudou mít čas na Bětušku křičet, když nebudou mít zadky.

Už je to dva dny a pořád na to musím myslet. Nikdy nezapomenu na ty její oči a na to, jak exaktně jim říkala, co potřebuje. Opravdu jsme tak tupí a nechápající? Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme? A oni se pak musí vztekat a plakat do rukávů? Bohužel asi ano.

Od včera si dávám zase o kus většího bacha, abych nebyl stejné hovado, jako ti dva tam. Pardon. Děkuju, že jste mě vyslechla. A držím palce v tom, co děláte, má to obrovský smysl. Pro Bětušky, Péti i jejich tatínky :)