Děkuji moc za tip a návod, je to jedinečné :) Jsem babičkou toho času na mateřské z důvodu nemoci dcery a mám v péči 17měsíční vnučku. Není to tak, že bych ji musela honit s plínkou při vyměňování, ale někdy by to mohlo jít snáz. Zkouším dnes druhý den Váš návod a je to rozdíl jako sto a jedna.

Sedí si u mě na klíně a vsedě se smíchem přebalujeme – a mám pocit, jako by mi říkala „No babi, to je jiná!“ Hurááá! Já to takhle taky zvládnu a vnučka je šťastná. Mohu jen litovat, že jsem tyto principy přístupu k dětem neznala, když byly moje děti malé. Moc zdravím a ještě jednou DĚKUJI :)

Dneska mi padla sánka…
Čítala som si tu príspevky od maminiek ktorým fungovalo keď povedali dieťaťu požiadavku štýlom: Dokonči si čo potrebuješ a potom by som potrebovala spraviť to a to… Hneď som to aj vyskúšala.

Lilka(14 mesiacov) sa hrajkala vo svojom kútiku. Prišla som za ňou, spýtala som sa jej čo robí a komentovala som že vidím že sa hrá. Podala mi knižku na čítanie, tak som čítala a zacítila som že sa pokakala. Tak som sa s ňou ešte chvíľku hrala, mysliac si to Katkine „ono se to nepo…“ 😃 ale potom už som Lilke povedala:„Lili, máš kandlík, dokonči si čo potrebuješ a potom sa prebalíme, dobre?“

Lilka mi okamžite výrazne odkývala hlavou akoby hovorila „Jasné!“ 😃 (Podotýkam že prebaľovanie nemá veľmi v obľube). Do pár sekúnd sa postavila, pozrela na hračky či je všetko k jej spokojnosti a pomaly odpochodovala ku skrini kde skladujeme plienky,podložku a obrúsky.
Tam stála a kukala na mňa akoby vravela „No mami kde si, môžme ísť na to“ 🙂 V rúčkach si držala loptičku ktorú si vzala na hranie(ona sa pri prebaľovaní musí s niečím hrať 🙂 ). 

Skúsila som ju položiť na posteľ a začala som prebaľovať. Pokojne sa hrala s loptičkou a spolupracovala 🙂 🙂 A ja v šoku z okamžitého úspechu, moc ďakujem za inšpiráciu🙂

Nejmladšímu byl rok a kousek, když jsme s Nevýchovou začali, a přebalování nebo oblékání nám už funguje úžasně. Přímo ty rady, co jsou v kurzu.

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje.

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Tak se s vámi chci podělit, jakou mám radost z mého vztahu s dceruskou 15m. Sama si už několik měsíců říká, kdy chce jít spinkat, jak přes den, tak večer. Zamává pohádce, zavře počítač, vezme mě za ruku a jde do pokojíčku, kde do 10 minut sama usíná.

Poslední týden na ni nechávám i rozhodování o tom kdy chce prebalit, hlavně, když je pokakana. Zeptám se, jestli prebalime a většinou je odpověď, že ne, tak ji jen řeknu, že až bude chtít, ať mi řekne. Většinou do pár minut si jde sama lehnout na prebalovak (má ho na zemi) :D a je toho takhle spousta:)

Mám z toho vlastně hroznou radost, a to hlavně proto, že najednou nemám za všechno odpovědnost, jsou to její rozhodnutí a ona je jich úplně v pohodě schopna. A vím, že bez Nevýchovy bychom to takhle nikdy neměli. Takže díky díky díky,😘😘😘

Je to skoro 3 roky co jsem kupovala kurz a synovi byly 2 roky. Popravdě ani nevím jestli v něm bylo něco pro mrňousky nebo jestli jsem to přeskočila 🙈

Každopádně mám teď druhého syna je mu mu 14m. Koupila jsem si nový kurz. Nevím kdo namlouvá mrňousky ale je to super a moc za to děkuju.

Je to asi 3tydny co jsem Sebikovi vždycky řekla že je potřeba dát suchou plinku, vždy ke mě přišel a natahoval ručičky tak jsem to brala jako ze ví co bude. Položila jsem ho na prebalovak a v tu chvíli se nedal udržet. Měla jsem co dělat aby mi nespadnul a tak jsem mu to povidala znova podávala krém a plinku atd… No byl to boj.

Je to cca týden co jsem doposlouchala druhý týden kurzu DŮVĚRA. Zaznělo tam ze je potřeba se občas zastavit a zkoumat, poslouchat a představovat si jak se naše dítko asi cítí. Udělala jsem to. Sebik nemluví teda jen máma táta nene a hmmm(A kývne u toho hlavou na souhlas) .

Takže když přišlo na prebalovani a on se začal točit ze strany na stranu tak jsem ho vzali do ruky abych ho uklidnila a řekla jsem mu že tohle prebalovani se mu asi nelíbí na to udělal jen své hmm a snažil se dostat na zem. Položila jsem ho a a říkám mu ze bych mu opravdu ráda dala suchou plinku a ze to můžeme zkusit na zemi v obýváku jak má deku a hračky. Hned tam běžel a lehnul si a čekal. Byla jsem v šoku ale říkala jsem si že to bude náhoda. No nemohla jsem se dočkat dalšího prebalovani 😂

Vzala jsem do ruky plinku krém a ubrousky šla jsem za Sebikem a říkám: Sebi, potřebuju ti dát suchou plinku, můžeme?

Jen pronese své hmmm a běží do obýváku na deku kde se nechá v klidu prebalit.

Ono to vážně funguje i na děti co nemluví 😍😍

Děkuju NEVÝCHOVO!

Po webináři jsem psala, jak jsme si s naším Čmeláčkem krásně porozuměli a jak mi „zacvaklo“ pár věcí a naše vzájemná důvěra nabrala na stabilitě…

Včera mi přišel (rok a pět měsíců starý) Čmelda poprvé říct, sám, že by si přál přebalit… Doposud to byl občas boj, občas to přetrpěl. Přišel za mnou do kuchyně, začal mi říkat jojojo a ukazovat na plínu…

Přebalení bylo rychlé, pohodové a dokonce mi Čmelda pomohl se svým oblékáním… Paráda… Od té doby chodí říkat pokaždé, když má po velké. Jsem nadšená.

Dnes sám vyhodil dudlík do koše, byl už děravý a nedobrý. Řekla jsem mu narovinu, že jiný dudlík už nebude, protože se tím ničí zoubky, jestli starý dudu fakt vyhodíme do koše… (Čmelda koš zná, vyhazuje všechny odpadky- slupku od banánu, jídlo, které mu spadne na zem, špinavé plíny, atd.)

Vyhodil ho… Počítala jsem s tím, že to večer bude náročné… Trochu náročnější to bylo, plakal, tulil se, ALE ANI JEDNOU ZA TEN ČAS NEŘEKL DUDU!!!  Před tím si o něj právě takto říkal pravidelně…

Děti jsou vážně hrozně chytré a všemu rozumí… Jsem z tohoto poznání úplně unešená… A taky si uvědomuji tu velikou důvěru, kterou ke mně můj syn má… Nic víc už prostě není… 

Opět díky za Nevýchovu, vás všechny ve fóru, že píšete a sdílíte a radíte!  Je to veliká inspirace… 

Tak jsem se s vámi chtěla jen podělit o drobný dnešní úspěch, jak se snažíme aplikovat nevýchovné principy (dle kurzu s rozšířením pro miminka).

Máme rok a půl starého chlapečka. Poslední dobou chce mít všechno po svém a frustruje ho, když to tak není. Hned si lehne na zem a vzteká se, kope nožičkama a mlátí ručičkama. Občas se u toho bouchne a začne opravdový pláč. Zatím to moc neumíme zvládat. Nebo teda nevím, možná jo. Uklidní se během pár vteřin, asi to netrvalo nikdy déle než 10–15 vteřin. 🤔

No, co jsem ale chtěla psát je, že se nám docela dobře daří tomu předcházet. Večer si hrál a chtěli jsme ho přebalit a dát spinkat. Vysvětlila jsem mu, že hraní stop, že přebalíme plenku a půjdeme spinkat. Výrazně zakroutil hlavou NE NE, otočil se zády a hrál si. Tak jsem čekala a po chvíli mu to zopakovala, to mne ignoroval. Asi za minutu se na mne otočil a dělal ručičkama jakoby znak převalování plenky. (Ten znak byla asi náhoda. Chtěli jsme ho naučit pár znaků, ale vůbec je teď nedělám. Přijde mi, že je tak snadné se domluvit, že znakovou řec miminek nepotřebujeme.)

Každopádně odložil hračku, nechal se krásně v klidu odnést, přebalit a ještě se snažil dát si sám do nosu čisticí roztok. A pak chtěl čistit nos mně. Je to fakt zlatíčko 😃

Ps: Co mi ale ještě nejde je komunikace s manželovými rodiči (dneska mi bylo vyčteno, že bychom měli být mnohem přísnější). Kupodivu s človíčkem, který ještě neumí mluvit je komunikace mnohem jednodušší, než s některými, kteří to umí 😆

Zbývají mi poslední dvě videa pátého týdnu, a tak jsem si řekla, že bych svůj dvouměsíční pobyt v Nevýchově mohla shrnout. Máme doma 22měsíčního Lukáška a Nevýchova z celé naší tříčlenné rodiny nejvíce pomohla mě.

Úspěchy máme, malé i velké. Začnu-li těmi „malými“, jsou to odchody ze hřiště, kdy dostatečně dopředu avizuju odchod a syn nakonec sám dojde ke kočáru a vleze si tam. V tom jsme ale neměli větší problémy ani dříve, vyjma jeho unavených dnů, teď to jde i tehdy.

Lukášek teď skvěle reaguje na „potřebuju, aby“ a sám si říká, co potřebuje. Třeba dnes jsem byla unavená, Lukášek si ještě před koupáním vyžádal, že si chce malovat u mě na stole, potom chtěl krámovat v krabičce se svorkami. Většinou ji rozsype na koberec a, i když se snaží vrátit vše do původního stavu, musím je uklízet.

Řekla jsem mu, že mu je půjčím, ale potřebuju, aby je, až s krámováním skončí, všechny zase vrátil do krabičky, že si půjdu uklidit kuchyň. Moc jsem tomu nevěřila, protože už byl zabraný vysypáváním krabička a nevypadalo to, že vnímá, ale potřebovala jsem chvíli klidu a svorky ho zabavily.

Po pár minutách mě volal, přišla jsem a vidím, že všechny svorky jsou v krabičce. Tak jsem se před ním v duchu pokorně sklonila.

Největším úspěchem pro mě samotnou (což následně vyzařuje do celé rodiny) je změna ve vnímání sebe sama jako rodiče. Stali jsme se s manželem rodiči v 25 a stěhovali se během mého nečekaného těhotenství přímo od rodičů do prvního vlastního bydlení.

Po narození jsem nevěděla, jestli všechno dělám správně, srovnávala se s ostatními a učila a řídila se spíše okoukáváním ostatních, než sebou, protože jsem nevěděla, jak to dělat správně a hrozně jsem toužila být perfektní.

Už od začátku jsem se na syna dívala jako na rovnocennou bytost, která je teď jen v malém těle a musí se naučit, jak se tady na Zemi chovat. Proto tu má nás, abychom ho v tom vedli a pomáhali. Ale to mi zároveň přišlo jako obrovská zodpovědnost a opět jsem nechtěla dělat chyby.

A tak když tahle či ona babička (Lukášek má 4 prababičky, 1 pradědu a všechny prarodiče) řekla to či ono, jak na mimino, jak na uspávání, jak s jídlem tak jsem toho chytala jako tonoucí stébla.

V Matějíčkovi jsem si přečetla, že okolo roku je potřeba dávat hranice a zavést slovo ne, a tak jsem důsledně zaváděla ono „nenene“, i když jsem cítila, že to není ideální a úplně mi to nevyhovuje.
(A velmi brzy se mi to vrátilo. „Nenenene! Chichichi. Máma říkala nenene. Lukášek utekl mámě! Nenenenene!“ A zrodila se hra na utíkání u každého přebalování a oblékání.)

Postupně, jak jsme se s Lukáškem poznávali jsem začala věřit i sama sobě, ale až v Nevýchově přišlo pro mě zásadní potvrzení toho, že si SMÍM a MÁM dělat to, co Já cítím, že je pro nás oba nejlepší. I když to nebude vždycky podle Matějíčka ani podle babiček.

Další podporou pro mě bylo nevýchovné fórum, kde vidím, že i zkušení „nevýchovňácí“ mají pořád prostor pro vytváření nových dohod.

Cítím se osvobozená od toho, že všechno musí jít na první dobrou. Do kurzu jsem šla hlavně pro to, že jsem si nevěděla rady v situacích kdy syn např. s oblibou nabíhal do zrcadlové skříně nebo pořád utíkal u přebalování a oblékání, klasika.

Něco se podařilo, něco je ještě v procesu. Ale teď už na situace, které vyvstanou umím reagovat. A jedním z největších úspěchů považuju to, že jsem uzavřela vnitřní mír s tím, co v Lukáškově chování není podle příručky.

Protože je to malé dítě, které denně vstřebává obrovskou nálož emocí a nových vjemů a je naprosto normální, že na ně reaguje tak, jak reaguje. Ať už je to jakkoli. A tak v klidu uznáváme emoce, mluvíme o nich ještě víc, než před tím a říkáme si, co potřebujeme, aby nám bylo dobře.

Abych tu vypsala všechno, co mám na srdci, nebo spíše, co mi z toho srdce na poslední dva měsíce spadlo, bych potřebovala tak jeden pracovní den. Tohle pro dnešek bude stačit. :)

Ahoj, i když jsem s nevýchovou teprve v plenkách :-), už zaznamenávám občasné úspěchy. Překvapilo mě, když má starší dcera, Evička 5 let, která pořád mluví a často skáče do řeči, dokázala vydržet než jsem domluvila a to už asi ve dvou případech. Sem tam to ještě nevyjde, ale pořád lepší někdy než nikdy.

Také mi vyrazila dech včerejším dnem, kdy se snažila i ona o dohody se svou mladší sestrou, Kristýnkou 2 roky. Také mi Evička poradila, „maminko zkus Kristýnku nechat ať ti ty kapky pomůže nakapat“, a potom jsem jen koukala, jak si Kristýnka tu lžicku v klidu dáva do pusinky a ty hořké kapky s pokřiveným obličejem polyká. Potom se na mě otočila, usmála se a dala mi pusu.

U večerního přebalování mě Kristýnka také dostala, jelikož vždy běhám po bytě a s křikem nasazuji plenu, čekala jsem podobný průběh. Avšak při neklidu na přebalovacím pultu, jsem ji nahou pustila ať se „vyvětrá“ a potom jsem s krémem, plenou a pyžamem došla do pokojíčku, kde už ležela ve své posteli a ukazovala ať ji namažu a když jsem ji chtěla zvednou, abych pod ní mohla zasunout plenku, tak mi sama nadzvedla zadeček.

Jsem nadšená a doufám, že budeme pokračovat v podobném duchu i když vím, že ne vždy se to vydaří, takhle skvěle. Děkuji moc za nevýchovu a skvělou Katku, která mě svým projevem a hlasem vždy uklidní a naplní energií pro další spolupráci s mými dětmi. Před týdnem jsem bývala často v koncích a nevěděla jak dál. Je to sice jenom týden s nevýchovou, ale i na sobě cítím, že jsem klidnější a vyrovnanější. Ještě jednou děkuji a doufám, že úspěchů bude přibývat.

Moc dekuji za clanek. Pred mesicem se moje pohodova dcerka (11m) zcista jasna zacala vsi silou (fyzickou i zvukovou) branit prebalovani a v mensi mire i dalsim aktivitam.

Narazila jsem na tento clanek a zacala se jim ridit. Tyden jsme prebalovali ve stoje/drepu/pri lezeni a ridili se Vasemi radami a pak se vse vratilo k prebalovaci pohode natolik, ze muzeme v klidu prebalovat i na zadech s hranim a smichem, tolik si toho ted vazim!

Zda se mi, ze dcerka porozumela me snaze o respektovani jejich potreb a zmene z generala na partaka (ale stale v tom mam velke rezervy).

Chystam se na cely kurz a moc se tesim! Dekuji! 

Musím říct, že mi nevýchova otevřela oči a konečně si se svým dvouletým synem začínám rozumět.

Co bych bývala dala za to znát principy nevýchovy už před porodem. Musím přiznat, že mě mateřství ze začátku hodně semlelo. Začalo to vlastně už dost nepovedeným porodem, po němž mi dlouho trvalo utvořit si k synovi ten správný vztah.

Syn to ze mě nejspíš cítil, takže byl hodně uplakaný a pořád jsme řešili nějaké problémy a nesoulad mezi námi. Do toho příšerné nevyspání. Opravdu nevyspání a nedostatek energie považuji za svůj největší problém.

Vyčerpání ve mně probouzelo nehezké myšlenky a rozhodně nepřispělo k tak potřebné trpělivosti a vnímání potřeb mého syna.

Jsem ráda, že jsem na nevýchovu narazila, protože jsem se díky ní dost zklidnila, přestala jsem řešit zbytečnosti a taky mě opustila snaha všechno dokonale zvládat.

Místo toho se snažím syna víc vnímat, opravdu se mu věnovat a konečně mu většinu času rozumím, i když ještě nemluví.

Dneska se třeba nechtěl nechat přebalit a stačilo mu do ruky půjčit moje náušnice, protože jsem si všimla, že si je zrovna v tu chvíli potřebuje prohlédnout. Rázem byl v klidu a já ho mohla doobléct.

Říkám si, že kdybych ho pořádně vnímala už od narození a myšlenkami nebyla pořád jen u věcí, které je potřeba včas udělat, tak by se nám spolu žilo mnohem lépe. Ale vždycky je čas na nápravu.

Proto děkuji nevýchově zejména za tato audia s vhledy do dětské duše a hrozně se těším, až si projdu celý kurz nevýchovy 🙂

Zdravím do Nevýchovy!

Chtěla bych Vám touto cestou poděkovat za to, že jste vůbec takovýto projekt rozjeli. Mě osobně moc pomohl. Sice mám ještě spoustu rezerv, kde je potřeba se zlepšovat. Ale myslím, že od mého úvodního pohledu na dítě jsem ušla obrovský kus cesty.

Přiklad:

Máme syna nyní 2,5 roku. Pořád mi běží v hlavě situace cca rok stará, kdy jsem už potřebovala syna nutně přebalit. Jenže on zas potřeboval nutně sledovat pračku. A tak jsme to vymysleli tak, že se celá akce udála v koupelně na zemi, aby mohl pračku sledovat a já v klidu přebalit. V ten moment jsem si uvědomila tu svou změnu. Netrvala jsem na odchodu do ložnice na postel, kde by to byl samozřejmě za dané situace boj.

Nebo nyní jsem pořád vymýšlela, jak zajistit odchod domů z procházky. Kde trávíme minimálně 2–3hodiny a obyvkle se navracíme kolem 21hod. Nedávno jsem četla nějaký Váš článek o těchto návratech či to bylo na FB, už nevím přesně. Každopádně teď to máme tak, že já ukážu na hodinkách, kdy chci být doma. A musím říct, že nám to funguje. Předtím to byl ještě poslední okap a tam k těm popelnicím a pak zas další meta, kterou jsme pořád přidávali.

Nyní řešíme odplínkování. A syna děsně obdivuji, jak to sám začal dělat. Až spíš já jsem nervózní, že nemá plínku. Ale vím, že neustálým upozorňováním a vyptáváním to bude jen horší. Doma se téměř vůbec neptám, dělá to sám(chodí na nočník na balkón) a venku se občas zeptám, zda nepotřebuje čůrat, páč neví, kam může. Je to prostě borec!

Tak moc díky za Vás, Vaši práci a úsilí…a samozřejmě za motivaci.

Jsem obyčejná máma, která někdy dělá chyby. Snažíme se vychovávat naší 16-ti měsíční dcerku intuitivně, děláme vše tak jak to přichází a jak to v dané situaci cítíme. Rádi sledujeme váš blog, protože tam vždy něco zajímavého najdeme. Nejvíce mě zaujal váš příspěvek o usínání.

Naše Madlenka spí od třech měsíců s námi v posteli. Měla jsem chvilky, kdy jsem se nechala zviklat názory našich babiček a maminek, že ji rozmazlujeme, že to není správné. A sama jsem se naší „spací“ situací hodně trápila, Madlenka špatně usínala a mně pořád v hlavě běžely ty věty, že to není spravné. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se já sama srovnala s tou celou situací.

Jsem vděčná, že Madlenku máme v posteli. Že jsem nikdy nezažila, jaké je to vstávat několikrát za noc k postýlce, že pořád kojím, že je Madlenka spokojené a šťastné dítě. Všechno kolem usínání i spaní se vyjasnilo. Madlenka usíná krásně, v noci se budí jednou.

A před dvěma dny se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Madlenka se se mnou pomazlila v naší posteli, napila se, vzala si polštář a deku a zalezla si do dětské postýlky. Dva dny to trvalo, vždy chvilku hajala v postýlce a pak přišla usnout ke mně tak, jak byla zvyklá. Než usnula, říkala jsem jí, že je to v pořádku, že spinkat v postýlce nemusí, pokud na to není připravená.

Dnes se napila, pomazlila, odešla do postýlky a usnula. Dívám se na ni a říkám si, jak je dokonalé netrápit se nějakou výchovou. Neřešit, jestli nechám miminko vyplakávat, aby se naučilo spát samo. Mění se v tu chvíli naše role z přísného „policajta“ na „pozorovatele“, je krásné sledovat, jak se to mé miminko samo vzdaluje v tom dobrém slova smyslu.

A jestli se dnes v noci nebo zítra příjde zase přitulit k nám, vůbec to nevadí, protože čas tak rychle letí, že stojí za to promazlit každou volnou chvilku. Stojí za to nechat důležitá rozhodnutí na dětech. Díky za vaši Nevýchovu, dělá rodiče klidnými a děti šťastnými.

Dodatek:
Připadám si jak Alenka v říši divů. Podobným způsobem jako se spaním jsme od pondělí bez plíny. Prostě se naše malá Madlenka rozhodla, že to zvládne. Když objevila holčičí kalhotky a já jí řekla, že až bude chtít být bez plínky bude je nosit.

No a Madlenka ( která téměř nemluví) si sundala plínu a je v kalhotkách. Bez nátlaku, bez zdlouhavého učení na nočník. „Nehody“ máme máme, ale minimálně, a mě to vůbec nevadí. Jediný problém máme, že jsme v pátek nakoupili pleny na tři měsíce dopředu. :)

Jsem učitelka ze školky a tak opravdu, ale opravdu nevěřím vlastním očím. Vyprávět mi to někdo jiný, tak mu to nevěřím. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem naší Magdu od narození do ničeho netlačila. Plakala, když ji chtěl někdo chovat, tak jsem ji nedávala nikomu chovat. Asi až kolem roka začala komunikovat s cizími lidmi.

Poslouchala jsem její potřeby, nechala jsem to na ní. A už dnes se mi to několikanásob­ně vrací.