Před vstupem do kurzu
O Nevýchově jsem se dozvěděla ještě v čase, kdy jsem čekala své
první miminko. Sledovala jsem obsah nabízený zdarma a měla jsem pocit, že
mi stačí k tomu, abych pochopila principy Nevýchovy, které mi byly velmi
sympatické a rezonovali hluboko s mým cítěním, a aplikovala je. Jedna
maminka z kurzu to hezky vystihla: pouze jsem očumovala a plížila se kolem
Nevýchovy. :o)
I když jsem měla štěstí, že moje maminka mně vychovávala s láskou
a parťácky, také mi dopřávala hodně velký kus svobody a porozumění, já
jsem se po narození dcerky dostávala i do situací, které jsem nezvládala
tak, jak bych chtěla. Říkala jsem si, jak je možné, že moje maminka tu
přirozenou Nevýchovu má tak přirozeně v sobě a já ne? Možná proto, že
maminka je spíš klidná a trpělivá a já temperamentní?
I když jsem si čas s dcerkou užívala a užívám, prakticky jsme
parťáci, ale byly situace, kdy jsem byla policajt anebo učitel jak vyšitý,
nebo obojí dohromady. Hlavně tehdy, když jsem byla unavená a jí to dlouho
trvalo, nebo když jsem potřebovala rychle něco udělat, někam odejít, nebo
když jsme byly v situaci, že ona objevovala svět, příp. v situacích, kde
by se jí mohlo ""něco"" stát.
A přistihla jsem se, že jsem naštvaná, že na ni křičím. A taky, že
ji tlačím do toho, aby věci dělala podle mých představ, nebo nedělala
věci, které se mi nelíbí, které mi přidělávají práci s úklidem,
praním a žehlením, když něco zničí atd. A co je horší, začala jsem se
tak chovat i k mému muži! Takže to někdy vypadalo, že já jsem vychovatel
obou. A necítila jsem se v tom dobře, byla jsem z toho nešťastná
i naštvaná. Říkala jsem si, že když se dostanu do varu, nechtěla bych se
sebou být, kdybych byla na jejich místě. :o) A tak jsem začala postupně
uvažovat o kurzu. Než jsem se ale odhodlala, uběhly téměř 2 roky!
Po vstupu do kurzu
Teď jsem ještě pořád na cestě, v kurzu jsem teprve ve 3.týdnu. Ale
změny už na sobě cítím. Velmi mi pomohlo, dívat se na situace z jiného
úhlu pohledu a nejvíce na mně zapůsobily zážitková audia – když se
vcítím do situace, že bych já byla to své dítě, jak bych se cítila. Ten
vhled do duše dítěte přes nevýchovné situace mně skutečně probudil!
I když nemohu říct, že bych nebyla předtím empatická. A protože vím,
že dítě se učí nápodobou, snažím se teď zvládat lépe své emoce a
nepředávat mu to, co sama na sobě nemám ráda, ty nefunkční vzorce a
programy, které bohužel v sobě mám.
Dcerka mi před kurzem udělala i skvělé zrcadlo: když jsem ji něco
vzala, nebo nechtěla dát, začala ječet se zatnutýma pěstičkami a já
v ní spatřila sebe! Zmocnil se mně strašný pocit, to já jsem jí to
naučila! A když s tím něco neudělám, bude pořád víc toho, co jí
učit nechci. Naštěstí to už nedělá, protože jsem to přestala
dělat já!
Celkově víc přemýšlím a prodýchám, než něco řeknu, co by mně
mohlo zase později mrzet. Když se mi rodiče umlouvají, že jejich děti
nechtějí půjčit hračky, uklidním je, že je to v pořádku, ať dělají
jak cítí, že přece i dospělým se stává, že svoje oblíbené věci
neradi půjčují, tak proč do toho nutit děti. Nejdříve se na mně
podívají podezřele, ale většinou si všimnu, že nad tím začnou
přemýšlet.
Děti na Nevýchovu reagují skvěle! Vzhledem k tomu, že je doma větší
pohoda, protože jsem já v pohodě, máme k sobě blíž a víc si společný
čas užíváme. Dcerka když něco chce, chytí mně za ruku (protože zatím
mluví jen slova) a dovede mně na místo: třeba když chce, abychom si spolu
četly z knížek, když chce, abych ji pustila dětské písničky na
počítači, nebo když chce papat příp.napít. Také mně začala objímat a
líbat, nebo si položí hlavičku na mně a přitulí se tak radostně a
spokojeně, až mně to dojímá.
Ještě se podělím o příběh
Jednou, když jsme byly na hřišti, jedna maminka, se kterou se tam
potkáváme, se dostala do stresu, protože se blížil termín porodu jejího
druhého miminka a ona začala cítit kontrakce. Byla tam sama se starší
dcerkou (27 měsíců) a bydleli od hřiště trochu dál. Tak jsem nabídla,
že je doprovodíme. Řekla jsem mojí dcerce, že potřebuji, aby si sedla do
kočárků (ve kterém sedět už velmi nechce a už vůbec ne, když jsme na
hřiště teprve přijely), že maminka Lucky potřebuje abychom ji doprovodily
domů, protože se její miminko začalo hlásit na svět. Tak si beze slova
sedla, ještě sama zacvakla madlo před sebou a zvědavě koukala co se
bude dít.
Tak jsem kráčely směrem k domu té maminky a po chvíli její holčička
chtěla, aby ji maminka vzala na ruce, cesta začala být víc do kopce. Tak
jsem nejdříve vysvětlila mojí dcerce, že tu holčičku ponesu já, protože
její maminka má v bříšku druhé miminko a nemůže ji zvedat, aby jí to
nebolelo a že moji dcerku v kočárku bude tlačit ta druhá maminka. A že
co ona na to, jestli souhlasí. Chvíli na mně koukala, podívala se i na tu
druhou maminku, lehce se usmála a spokojeně se opřela v kočárku, kde
seděla až dokud jsme nedorazily domů.
Vztah s mým mužem je také mnohem hezčí
Principy Nevýchovy a vciťování se do mých nejbližších, aplikuji na
oba – dcerku i manžela! :o) S pár blízkými kamarádkami, které mají
děti také sdílíme nevýchovné principy. Jedna i projevila zájem o kurz,
ale neumí česky, tak snad až bude Nevýchova i v angličtině.
Učím se lépe zvládat své emoce a respektovat jedinečnou osobnost mé
dcerky i manžela, mít víc pochopení pro jejich svět, cítění a vidění,
které je jiné než to moje. A reaguji v situacích tak, aby nám bylo všem
dobře a byly jsme spolu šťastní. Také dopřávám víc času sobě, nejen
péči o dcerku, manžela a domácnost. Zjistila jsem, že když jsem já
v pohodě, oni jsou také.
