Děkuji nevystihuje to, jak skvěle nám je, Katko!
Dnes je to druhý den, co jsem synovi (5 let) parťákem. Žádný pláč, žádný křik, žádný stres… On je šťastný a já též. Je nám fajn. Vše dělá sám bez odmlouvání a chce mi se vším pomáhat.

Dokonce nemusím občas ani nic říkat a uklidí nebo mi sám pomůže s domácími pracemi. Máme tak více času na sebe a na společnou zábavu a já nejsem vyčerpaná a unavená. Díky moc.

Andulka (3 roky) mi sama od sebe ráda pomáhá s domácími pracemi. Zvládne naskladnit a zapnout myčku, dát do pračky prádlo, nalít gel, zvolit program a zapnout, sundá suché prádlo ze sušáku, zametá po sobě drobky, vytírá rozlité pití.

Když ji potřebuju upozornit, kolik máme na určitou činnost času, kdy bude třeba jít spát, na nákup apod., přilepím na hodiny barevnou lepicí pásku. Andulka sama hlídá, kdy dojde velká ručička na označené místo, a mnohem lépe pak v naplánované činnosti spolupracuje. Náš největší konflikt dne – večerní uspávání – se vyřešil sám. Poslední týden kurzu si hodlám opravdu užít :-)

Milá Katka, škoda, že ste neprednášala svoju „Nevýchovu“ pred 25 rokmi :o
Mám dve deti v rozpätí 1,5 roka, jedna babička bola 400 km, druhá 30 km vzdialená, manžel buď zatvorený vo svojej pracovni alebo cez víkend v zahraničí… A ja som som „hrdo“ všetko zvládala – denne prať a žehliť plienky, variť (manžel pracoval doma, tak to nešlo ošudiť), upratovať… padala som únavou a nestíhala…

Jediná moja záchana boli víkendy u našich, keď som mohla trebárs do obchodu na nákup alebo si ľahnúť do vytúženej vane… :) Dnes by som to robila inak – život naučí, ale už je neskoro.

Preto je skvelé, že ukazujete dnešným mamičkám ako žiť lepšie, ako zvládať náročné životné situácie – on line, keď to má ešte zmysel. Želám si, aby moja dcéra „okukala“ Vaše triky a kúzla a užívala si to inak nádherné obdobie v šťastí, bez stresov a nadmernnej únavy.

Dnes mě Ester překvapila hned dvakrát.
Má velkou dózu plnou nejrůznějších korálků – je to její asi nejoblíbenější hračka, vytahuje je několikrát denně. Ale problém byl, že je často nechtěla uklízet. V neděli se po hraní válely rozházené korálky uprostřed obýváku několik hodin a nás s manželem už to začalo dost rozčilovat. Tak jsme to dceři vysvětlili a zeptali se jí, jak bychom to mohli vyřešit, abychom se kvůli tomu stále nedohadovali.

Ještě aktivně dohody moc netvoří, tak když řekla, že neví, navrhla jsem jí dvě řešen. Buď si s nimi bude hrát jen u sebe v pokoji a tam je uklidí až před spaním, nebo pokud si je přinese k nám, tak je uklidí jakmile si bude chtít hrát s něčím jiným. Vybrala si druhou možnost. Tak jsem ještě dodala, že bych potřebovala, aby to byla vážně jen její zodpovědnost a myslela si na to sama, abych jí to nemusela připomínat. Řekla že by to tak šlo, podaly jsme si na to ruce a teoreticky bylo vyřešeno.

Dnes dopoledne si zase přinesla korálky do obýváku, vysypala a hrála si. Odešla jsem do koupelny zapnout pračku a když jsem se vrátila, korálky byly všechny posbírané a uklizené. Takže snad máme vyřešenou i praxi.:)

Pak jsme se taky dohodly, že po každém jídle bude odnášet svůj talíř do kuchyně. Nechtělo se jí, ale nakonec jsme našly způsob, který ji baví – nesmím se dívat, ona ho tam zatím donese, a já jsem pak překvapaná, kamže se ten talíř poděl.:) Dnes poprvé ho odnesla sama automaticky jak po snídani, tak po obědě a to tak, že jsem ani nemusela nic předstírat – fakt jsem si toho nevšimla a byla jsem překvapená.
Obě jsme z toho měly radost.

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.