Mne tiez nevadi, ked Petko (3,5 r) place, lebo chapem, ze si vtedy potrebuje poplakat a beriem to ako take cistenie dusicky. Nikdy ho neutisujem „uz neplac, ved sa ti nic nestalo“.

Casto ma pri placi ale odmieta, nechce sa pritulit, ani pofukat (ak place, ze si ublizil), a ked place, lebo sa jeduje, tak na mna obcas este aj zautoci, ale uz som sa naucila, ze nema zmysel brblat mu do toho a popisovat, on proste potrebuje, aby som vtedy pockala a nezavadzala.

Poviem mu, ze ked si potrebuje poplakat, nech si poplace, ja som tu a ked bude chciet, moze potom prist za mnou. Vzdy pride a chce ist na ruky, alebo sa pomojka. Do minuty je potom ako vymeneny, po tej velkej drame ani stopy.

Ráda bych se s vámi podělila o malý zázrak. Můj syn začal chodit do školky, už večer plakal, že tam nechce, každé ráno provázely ohromné záchvaty vzteku a ve školce plakal. Já pak šla ze školky a brečela taky. On se celé dopoledne trápil ve školce a já také. Bylo to hotové peklo. Pak to život zařídil jinak a my se přestěhovali. Zůstali jsme spolu zase sami, ale je nám tak mnohem líp.

Teď v pondělí nastupoval do nové školky. Před třemi týdny jsme začali s kurzem nevýchovy a zlepšilo se hodně věcí. Kubík nastoupil do školky v naprosté pohodě. Nepláče, nevzteká se. Dokonce se tam těší.

Našla si ho tam holčička Míša ujala se ho a školkou ho provází. Nehnou se od sebe, vodí se za ručičku, dělají vše společně a Kubík o ní pořád mluví. Moc jim přejí, aby se jim zrodilo přátelství na celý život. Dnes ráno mě Kubík budil a říká " Mami, vstávej musíme jít do školky" Pro nás je to úplný zázrak. Není nic úžasnějšího pro mámu než zdravé a šťastné dítě. Nevýchovo děkuji. Jen nevím co s ním budu dělat o víkendu, protože bude chtít jít do školky

Hodně si povídáme, ptá se mě když nerozumí mému chování nebo chování okolí. Jako proč se třeba někteří rodiče zlobí na děti a křičí. " Mamí, proč ta paní kříčí ?" nebo " Mamí, ty jsi smutná, proč? " A nejradši mám otázku při odchodu ze školky : " Mamí, už máš korunky? " ( že on chodí do školky a já do práce) .

Od začátku kurzu Nevýchovy se hodně zlepšila komunikace mezi námi i mezi okolím. Ale ta školka je zázrak. Chci vám všem říct, pokud se teď něco nedaří, vydržte, nedejte se a hlavně věřte dětem, protože pak budete opravdu koukat jak jsou rozumní a jak nám pomohou spoustu věcí vyřešit a přirozeně najdou řešení ve kterém nám oběma je dobře.

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Než jsem přišla do Nevýchovy, cítila jsem se na hranici toho, kam se řítil můj vztah k dětem, tedy hlavně ke staršímu synovi. Říkala jsem tomu stavu, že se neumím naladit na vlastní dítě, nerozumím mu a to jak jsme jiní, mě hrozně vyčerpává, protože zvládat jeho projevy negativních emocí je už nad moje síly. Syn byl stále nespokojený, od miminka do 3 let věku často plakal, kňoural, visel u nohy a nikdy nebyl spokojený. Nedokázala jsem to nijak zlomit.

Díky Nevýchově se z mého syna stal veselý kluk, vnímavý pomocník a skvělý brácha a můj úžasný kamarád.

Mnohé z toho, co jsem dělala už nedělám. Přestala jsem syna motivovat k činnostem, které jsem měla pocit, že by už měl zvládnout, že by se mu líbily, že by ocenil atd., které jen vedly k synovým obavám, strachu a nevoli, přestala jsem tlačit, pokud něco nechce. Místo toho jsem zavřela pusu, otevřela oči a nechala jej konečně žít spolu s ujištěním, že jsem vedle něj, kdyby mě potřeboval. Můj syn se po 3 letech dokáže zabavit sám a pro mě začal NOVÝ život.

Synovi (původně tichému smutnému klukovi) roste sebevědomí. Umí si říct o věci i ve chvíli, kdy na mé straně probíhá nával vzteku. Začal se smát, zpívat si na záchodě a radovat se mnohem víc, než dřív. Ohromně miluje svou mladší sestru. Když je pozoruju a oni o tom nevědí, dokážou si spolu vyčistit zuby, obléci se i obout, hrát si na kde co…a to je jim 1,5 a 3 1/4 roku.

Cítím se motivovaná pracovat na sobě, vztazích v rodině a životě vůbec. Jistá v mateřských kramflecích a odhodlaná je bránit. A nadšená z toho, že můžu své nádherné děti pozorovat v jejich světě a nebát se už, že beze mě to dopadne vždy jen hůř. Cítím, že žiju.

Večer jsem napustila holkám vanu. Moc často se nekoupou, ale pekly jsme bábovky a já to chtěla doklidit, tak jsem je šoupla do vany. A nějak jsem zapomněla na čas, tak vlítnu do koupelny a „jdeme z vany“ a už jsem tu mladší vytáhla. Eliška (2,5) začla řvát. Ještě moc nemluví. Ve větě tak 1–2 srozumitelná slova… Říkala jsem si, že by období vzdoru?

Hlavou mi letělo: Už máš varhánky, už máte studenou vodu, už jste tu dlouho, už je moc hodin. A řvoucímu dítěti něco vysvětlovat dalších 10 min. se mi nechtělo. … Na moment jsem se zaposlouchala do toho pláče. (Vybavil se mi rozhovor Katky v DVTV.) Tak jsem ji vrátila do vany a povídám: Ty mi chceš něco říct?

Okamžitě přestala řvát, popadla kropáček a řekla: Počkej, mami, vyleju. :) Zůstalo jí tam v kropáčku ještě trochu vody a ona si prostě nestačila „zalít tu kytičku“, jak jsem ji popadla. Pak po mně natáhla ruce, abych ji vyndala z vany. Takže houby období vzdoru. To prostě s Nevýchovou nepřijde. Jen se mi snažila tím řvaním něco říct. :) Díky, Katko.

Tak se to povedlo. Dnes ráno jsem vstal, umyl se. Probudil manželku, protože se chtěla v klidu vysprchovat. A během jejího sprchování slyším z pokojíčku šrumec. Jdu tam a tam dcerka (Mája 2,5r) sedí v postýlce a říká „Tati. Máma není?“

Sedl jsem si k ní a říkám: „Maminka se koupe. Nechtěla tě budit, ani Josífka.“ (6m). „Aha.“ „Uvidíš, že až přijde, že se bude usmívat. Protože ta sprcha jí dělá stejnou radost jako tobě. A taky na hlavě bude mít ručník. Stejně jako ty máš župánek s kachničkou.“ „A­ha.“

A lehli jsme si spolu do postýlky a v klidu čekali na maminku. A kde je ten zádrhel? Nikde. A v tom je ta změna. Před pár měsíci by křičela na celé kolo „Táta ne. Máma, máma…“ Ten den začal tak nádherně.

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Jinak díky za Nevýchovu, naše první holčička byla od narození uplakaná, Nevýchovu jsem objevila v jejích 3m a kurzem prošla když jí byl asi rok a máme se spolu skvěle, samozřejmě někdy se to nepovede, ale co se nám teď narodil syn, je úplně jiný a to se snažím věnovat hlavně dceři, takže mi přijde, že na něj nemám tolik času, ale už od porodnice dodržuji „buď s ním, mluv s ním“ a klape nám to od prvního dne, pláče velmi málo a přijde mi, že hlavně potom co nedodržím slovo, je to úžasné :)

Milujem vase clanky, vzdy v nich najdem nieco aj pre nas. No clanky o nastupe do skolky a zvladani vsetkeho okolo toho su uplne top!

Ked mi pred rokom nastupovala starsia dcera (vtedy 3r) do skolky, absolvovala som vas webinar Ako nastupit do skolky bez slziciek. Tak som sa pekne pocas leta na vsetko pripravila- ano aj seba a aj dceru. A nastup bol bravurny!

Cely rok sme chodili do skolky s usmevom, pretoze sme vsetko vopred prebrali- co sa tam bude diat, ako bude den vyzerat, ze ju cakaju aj ulohy a ze ak bude robit nieco zle (inym detom), pani ucitelka moze byt na nu trosku prisna a upozorni ju na to. Takze vedela, ze aj posluchat treba. Ani jedna slza nielen pri nastupe, ale pocas celeho roka.

Ked vsak tohto roku nastupovala mladsia dcera (v oktobri bude mat 3r), nebolo mi vsetko jedno. Priprava neprebiehala tak plynule ako pri starsej. Tato bola ako zivel, neposedela ani minutku, ked som sa snazila rozpravat o skolke a uz po druhej vete jej nebolo.

Kedze je stale kojena, mala som pocit, ze viac na mna naviazana. Viac sa ma dozadovala aj pocas bezneho dna a ak som niekam odbehla, hned ma hladala. Takze vidina nastupu bez slziciek sa pomaly stracala. Uz som zacala uvazovat nad moznostou nenastupit do prace, ale ostat s malou.

No potom som si povedala, ze to aspon skusim, ved sa do tej skolky stale pytala. A cuduj sa svete, to „na mna naviazane“ dieta mi hned prvy den sotva dalo pusu pri luceni a uz bola v triede. Ziadne „mama“, ziadny plac, nic. A rovnake to bolo aj nasledujuce dni. Vyzera to tak, ze z tej pripravy sa na nu predsa len nieco nalepilo?

A moje dieta je v skolke spokojne a stastne. Po prvom dni mi totiz na otazku: Ako bolo v skolke? odpovedala: „Mami, bolo to klasne!“ (Bolo to krasne!) Mne sanka padla. A dakovala som za Nevychovu… ❤

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Šli jsme s vnoučkem (3 roky) do parku, cestou v rámci předvolební kampaně dostal balónek. Ten nejkrásnější, modrej, jako že je kluk :-). V parku ho samozřejmě zlákaly prolejzačky a musel všechny vyzkoušet. Moc hezky se o balónek staral, vždycky si ho někam „posadil“ aby na něj balonek počkal, až si pohraje. Byly to nádherné chvilky krásného podzimního odpoledne …

Potom si balónek nějak položil na trávu pod borovici a samozřejmě na nějakou ostrou část jehličí. Stalo se, co se muselo stát – balónek praskl. Zděšení a neštěstí v očích toho malého broučka bylo nesmírné a samozřejmě následoval obrovský pláč, běžel ke mě a plakal (teda spíš řval) mi v náručí.

Tak jsem ho chvíli kocala a pak mu povídám: „Víš Matýsku, mě to taky moc mrzí, že ti balónek praskl a kdybych byla ještě malá holka, určitě bych brečela taky …“ a najednou bylo ticho, ty veliký modrý oči se na mě podívaly a vnouček se překvapeně ptal: „To jako fakt? Ty bys taky brečela ?“ „Jo, taky, ale teď vím, že ten prasklý balónek už nám to zpátky nevrátí. Teď musíme najít nějaký řešení …“. Zamyslel se, slza se mu skutálela po tváři dolů a pak pravil: " Tak jo, babi, jdeme hledat řešení, já už nebrečím …"

Dívala jsem se na něj a on na mě a najednou se začal zase smát na plný kolo a poskakoval a štěbetal si přitom: „hledáme řešení …“

Byl to úžasný pocit ! Fakt !

A děkuji seriálu Nevýchova za to, že mě našeptal, že parťáctví je ten správný vztah s dětmi.
 

Skutečně, nemusela jsem mu říkat, jakože to nic, nic se nestalo, že babička koupí novej balónek, nebo že to je maličkost… já totiž věděla, že pro něho je prasklý balónek, který měl tak rád, v tuto chvíli opravdová tragédie.
 

Dneska mi přes den spali oba synové (3 a půl a 2 měsíce) vedle mě v posteli. Vzbudil se starší tak jsem ho tulila. Probudil se mladší a začal brečet.

Starší si mě chytil jako klíště a nechtěl mě pustit. Když jsem se vykrucovala že musím nakojit menšího tak začal hrozně nešťastně brečet a držet mě a že mě potřebuje a nesmím. Už mi jelo v hlavě, že to tak nejde že musím za malým a zároveň ať zas starší furt není odstrkován kvůli malému a nevěděla sem hned coby.

Tak staršímu prostě povídám, že strašně nechci ať tam mladší brečí sám a jestli ho aspoň zatím můžu dát k němu a tulit je oba. S tím souhlasil a po přitulení v ten ráz přestal řešit mě, objal mladšího brášku a začal ho sám utěšovat a ať mu prý dám mlíčko.
Naráz se ze situace „on versus brácha“ stala situace my tři dohromady a jeden z nás pláče. Hrozně mě to dojalo.

Opravdu funguje „ne jak na ně, ale jak s nimi“ :-)

Naše Beatka má 10 měsíců a už máme první vlaštovky.

S Beatkou jsem se dokázala domluvit na tom, že bude v pokojíčku spinkat sama. Jasně, někdo mi říkal, že to je o tom, jaké je dítě povahy. Ale já vím, že Beatka to těžce nesla a ve chvíli, kdy jsem jí začala každý večer opakovat, že se nemusí ničeho bát, že když bude něco potřebovat, může na mě zavolat a já ji uslyším v chuvičce, že jsem tady pro ni, Beatka spí celou noc a když se náhodou probudí, jen na mě volá a nepláče.

No a taky jsem jí začala dopředu říkat co se bude dít a vše se obejde bez větších scén.

Zdravím všechny v Nevýchově, dnes jsme zvládly s mojí dcerou Eliškou (3,5 roku) nástup do školky po 2 měsících prázdnin bez jediné slzičky, a dokonce s úsměvem :) a přitom v minulém školním roce to bylo dost často s pláčem.

Tentokrát jsme se na tom dopředu domluvily, řekly jsme si, co se bude dít, a jestli bude potřebovat, tak tam zůstanu chvilku s ní. A Kačí DĚKUJI ono to opravdu funguje!!

Mám z nás obrovskou radost, přeji ať to takhle krásně funguje všem!!!
Děkuji Nevýchově

Chtěla bych Vám, Katko, poděkovat za Váš webinář o nástupu do školky. Jsem maminkou tříletého Matyáška a do školky jsme nastupovali v červnu. Nešlo nám to, já se snažila všemožně, ale došlo k tomu, že mi ho učitelka odtrhla a já utekla. Bylo to hrozné a oba jsme moc brečeli. Nechala jsem se úplně ukázkově přesvědčit autoritou. Matýsek docházel do školky asi měsíc a půl (s marodícími pauzami) a o prázdninách byl přes měsíc doma. Nástup se nám blížil a moje nervozita se stupňovala. Nakoukla jsem ale do Vašeho webináře a rozhodnutá, že to dáme, jsme to dali :-)

Zprvu tedy hlásil, že do školky nechce, probrali jsme to a pověděl mi, že tam nechce proto, že ho paní učitelka nutí do jídla a on že tam nechce jíst ani svačinku, ani oběd. Našli jsme řešení, a sice, že se domluvíme s paní učitelkou, aby Matýska do jídla nenutila. Probrali jsme i všechny ostatní varianty - co má dělat, když… - A koupili jsme hodinky, na které jsem mu lakem na nehty vyznačila, v kolik ho vyzvednu.

V pondělí ráno jsem se mu svěřila, že jsem trochu nervózní a proč, ale že věřím, že to spolu zvládneme. To mi potvrdil a doma v chodbě (kde už vždycky plakal) mi hlásil, že se do školky těší. Ve školce jsme se domluvili s paní učitelkou stran toho nucení do jídla, Matýsek mi dal pusu a už seděl paní učitelce na klíně a vykládali si o nových hodinkách a o prázdninách. Když jsem si ho vyzvedla, hlásil mi, že snědl svačinku i oběd (nevídáno).

Je čtvrtek, máme za sebou čtyři rána bez slziček. Úplně to ze mě spadlo. Povídáme si o školce, případné zádrhely řešíme a funguje nám to. Jsme spokojení. Katko, máte můj obrovský dík a hluboký obdiv! To, co v Nevýchově děláte, má ohromný smysl! Za Vaší prací stojí tolik úsměvů a šťastných chvil! Dělejte to, prosím, dál a pořád s takovou vervou, upřímností a nadšením. Vaše moudra teď šířím mezi kamarádky maminky a velebím Vás do nebes :)

Odsávání soplíků bývalo u nás doslova šílené a plné slz z obou stran. AHA: Rýma už se u nás nerovná stres (z mé strany) a pláč (Ríša 18m). Aneb vše jde:

Když jsem konečně potlačila svoje předsudky (pro mě velká dřina), že Ríša při odsávání soplíků prostě bude brečet, protože je to nepříjemné, že je moc malý, nejde se domluvit, nebude určitě spolupracovat, musím mu držet ruce, jinak odsávání nezvládneme, a bla bla v mojí hlavě. Už to zvládáme Nevýchovo a to díky tobě, děkujeme :)  

I ta myšlenka, že pláč přejde je úžasná!
To je asi jedna z věcí, ve které mi nevýchova nejvíc pomohla. Dřív jsem byla z každé naší hysterické scény (starší 4 r dcerka je opravdu hooodně emotivní a zároveň strašný introvert) úplně rozhozená, zkazilo mi to náladu, dokonce jsem si říkala, že ji takhle nemůžu mít už ráda (a bohužel jsem jí tím i argumentovala a říkala jí to, ve dvou letech!).

A nevýchova mi pomohla pochopit, že je to momentální nastavení, způsob, jak něco říct mě nebo okolí, není to nic definitivního, vyjádření negativního vztahu ke mě nebo okolí, za pět minut bude po všem a pokud to vyřešíme v pohodě, nikdo si na to už ani nevzpomene (naopak, když z toho udělám scénu ještě já, máme opravdu zkažený den a do budoucna narušený vztah).

Milá Nevýchovo!
Moc a moc děkuju.Myslím,že to koupení kurzu,byly nejlépe utracené peníze. (I když je pravda,že mi trvalo projít celým kurzem trochu déle,než jen 5 týdnů)…Vím,.že musím (především) na sobě hodně zamakat… Ale i to,co se mi daří,je úžasné. Není to jen vztah se synem,ale vůbec s rodinou. S mým mužem, se kterým jsem snad nikdy neměla tak nádherný vztah jako teď.

Poslední video (rozloučení) od Kačky mě úplně dostalo. Narovinu jsem se rozbrečela jako ta „malá holka“. A jsem ráda, stejně jako holčička z příběhu, že tak jak jsem byla vychovaná já, u mě taky skončí a nebude pokračovat. Musím se přiznat, že jak jsem se rozbrečela, v zápětí jsem se zarazila, chvíli jsem přemýšlela proč a pak se mi vybavila věta- " Velký holky nepláčou."

Tak jsem si v duchu odpověděla, že pláčou a rozbrečela jsem se, že jsem se sama nepoznávala. A víte co? Je mi dobře 😊

Mám doma skvělého kluka,který v roce a půl sám dává a zapíná pračku,vaří se mnou, vysává (je úžasnej,jak se hrozně snaží všude vysát!) a spoustu dalšího,protože mu to máma s tátou dovolí a on chce dělat všechno,co my. Všichni v okolí se diví,že přece tak malej kluk nemůže tohle chápat, že nám přece nemůže rozumět…Ale rozumí a rozuměl už i dřív 😉

Takže ještě jednou díky moc!

Vaše Klára 😉

Když je Kačenka (33m) treba den a noc beze mě, tak potom stačí nějaká prkotina, mnohdy ani není zřejmé co, a ona pláče.

Nejdřív mě to lekalo, štvalo, snažila jsem se jí uklidnit – vždyť přeci už jsme spolu, tak proč pláčeš. Ale bylo to jen horší a scénky se třeba opakovaly po půl hodinách.

Přestala jsem uspokojovat svojí představu a potřebu, jak se v klidu po setkání užijeme, tlačit to do té představy a najednou to jde.

Ona se vypláče, já jí přitom objímám a chovám, má času, kolik chce. Teď už se většinou do 5 minut zklidní a pak už se jen mazlí.

Někdy pak řekne, že se jí stýskalo (ale přitom jí bylo i fajn, což se vlastně nevylučuje), tak mě napadlo, že ona prostě takhle vyplakává svůj stesk a už tam pro ní jenom při tom pláči jsem.

I když babička/tatínek řeknou „prosim Tě, vždyť si na Tebe ani nevzpomněla, to ona jenom zkouší“, tak na to nehledím, protože co my víme, jestli si opravdu vzpomněla nebo ne, do hlavy jí nevidíme.

No a po vyplakání je pak z ní zase veselá holčička.

Až keď som našla NV (Nevýchovu), tak som prišla na to, že plač je ok. Naozaj som si dovtedy myslela, že mojou svätou povinnosťou je, aby bolo moje dieťa nonstop šťastné. Plač=moje zlyhanie.

Viete ako sa mi uľavilo? Zas o kus menej ťarchy na mojej túžbe po dokonalosti. Odvtedy hovorím, že aj keby mi NV nič iné nepriniesla do vzťahu s mojím dieťaťom (deťmi), tak toto stálo za každý jeden cent ❤️

K Nevýchově jsem se nějak dostala ještě dřív, než jsme se o miminko vůbec začali pokoušet. Asi podvědomá snaha dělat věci jinak než moji rodičové (kterých si ohromně vážím). 

Miminku jsou 2 měsíce a už teď mám pocit, že se s ním občas lze domluvit, a vím, že nikdy nepláče jen tak. Na druhou stranu, nebojím se přiznat (nahlas) když nevím co chce, když nerozumím a jen se snažím dělat to nejlepší. 

Možná právě proto máme doma takového pohodáře.

Ahojky všichni co řešíte pláč vašich dětiček ve školce.
Naše 3 letá Lilinka začala chodit do školky před vánoci. Chodila 14 dní v kuse, bez jakýhokoli pláče. Dalo by se říct rovnou se spinkáním. Potom onemocněla (rýma kašel, ucho…) a táhlo se to s náma celý 4 měsíce. Teď je konečně fit a tak zase začala chodit do školky. A k mému překvapení s pláčem bylo mi ji strašně líto, ale musela jsem do práce tak nebyla jiná možnost, než ji tam nechat.

První den mi dokonce paní učitelka volala, že asi tak hodinu plakala v kuse (I na zahradě). Doma jsme spolu o tom mluvily. Že rodiče chodí do práce a děti do školy a do školky.

„Takže zítra musím zase? "zeptala se mě. "A můžu tam po tobě plakat?“
Zeptala jsem se jí jestli ji to pomůže a ona řekla, že jo…
Já na to, že dobrá, jestli ji to pomůže tak může chvilku plakat, že to chápu – je jí po mě smutno. „I mě je po tobě smutno a těším se až spolu zase budeme. A chceš aby tě p. učitelka utěšovala nebo chceš být sama?
"Sama!“
„Dobrá tedy tak já to p. učitelce řeknu, aby to věděla.“

Ještě jsme se domluvily, že je pro Lilinku lepší abych můj odchod neprodlužovala a šla raději hned pryč.

S pláčem jsme šly ještě dva dny po té. Vždycky se mě zeptala, jestli může plakat a já ji řekla- jo můžeš, když ti to pomůže. A třetí den plná elánu a pohody mi šibalsky říká "mami já budu asi dneska zase plakat ,a slzicky už od toho dne nedorazily… .

Pro Lilinku bylo moc důležité vědět, že může plakat, že to není nic špatného, zlobivého… Prostě je to projev jejího smutku po mě-nic víc…

Mějte se všichni krásně, 

Milá Katko a Nevýchovná parto,

snad se k Vám touto cestou psaní dostane. Jsem také učitelka, tak vím, jak moc může udělat zpětná vazba. Proto jsem se rozhodla podělit se s Vámi o jedno mé veliké AHA (AHA, KONEČNĚ :-), z druhého týdne kurzu Nevýchovy.

Principy Nevýchovy se mi líbí, byť je v některých oblastech potřeba více času, než se mi to, jak Vy říkáte, „zacvakne“. Co mi dlouho nějak nasedělo, byly postupy pro malinké děti. Teprve teď, v druhém týdnu v rozšiřujících videích pro děti do tří let, jsem poprvé slyšela, že i když udělám všechny kroky tak, jak říkáte (třeba v situaci, kdy potřebuju, aby mrně přestalo něco dělat, aby si neublížilo), tak i přesto je možné, že bude plakat.

Dosud jsem videa vnímala tak, že když udělám všechny kroky tak, jak mám, dítě pochopí a nebude plakat. Můj roční syn totiž hezky reaguje a vnímá mé popisování situace a vysvětlování, ale když mu danou věc seberu, dost často se stejně rozbrečí. Bylo to pro mne dost frustrující. Až dnes jsem slyšela: „Ono možná bude stejně plakat, ale bude Vás vnímat a POSTUPNĚ se naučí, že to jde i jinak“.

Díky téhle větě mi konečně zapadl tenhle zapeklitý kousek Nevýchovné skládanky. Zjistila jsem, že pláč není jediné měřítko úspěchu. Je rozdíl, jestli jsem v tom pláči S NÍM nebo ne. A taky stará známa pravda, že všechno nejde hned:-)

Děkuji a přeji krásný den

Píšu takové své vnitřní AHA, zároveň to třeba někomu pomůže a taky díky Nevýchovo.

Dcera má 3,5r. Školku jsme zkoušeli před rokem, kdy byla ráda s dětma, chtěla si hrát. Přihlásila jsem ji do lesní školky, ke své kamarádce, do prostředí, které znala (chodily jsme tam do klubíku) a s dětma, které běžně vídáme, jen na dva dny v týdnu.

Vzdali jsme to čtvrtý den, druhý týden. Brečela tak, že jsem cítila, že to není v pohodě, i když jak jsem odešla, byla veselá, upovídaná, s dětma, kamarádka mi vždycky hned napsala, že cajk a poslala fotku. Ale to loučení nebylo ok. Brečela už od snídaně. Máme ještě mladšího syna, tak jsme školku zrušili a byli jsme doma všichni.

Když se v zimě řešil zápis, tak dcera prohlásila, že do lesní školky nechce (další z „matka si naplánovala“), byly jsme se podívat i ve spádové školce a to nadšeně kývala, že super.

První den pohoda. Druhý den taky. Třetí prohlásila, že chce ve školce zůstat na spaní. Ve čtvrtek byla doma, měla jít na plavání, poprvé sama, nechtěla jsem, aby toho bylo moc.

V pátek slzy při loučení, ale slib, že hned po obědě přijdu a výzva učitelky, že půjdou nalít rybičkám, co mají ve třídě, vodu, zapůsobil a odešla jsem bez jejího breku. Říká, že ve školce se jí něco líbí a něco ne.

A já, ač jsem ještě doma se synem, cítím, že moc chci věnovat nějaký čas jemu samotnému a že přestávám být pohodová matka, volnější dopoledne jsou jak lázně, takže školka prostě být musí v rámci zachování psychického zdraví. Navíc chci začít pomalu návrat do procesu.

Dneska ráno byl velký brek už u snídaně. Pak se uklidnila. Sbalily jsme fotky (používal jsme už dřív s hlídačkou), vybrala si jeden můj náhrdelník (kalcit na kůži, takže splňuje školková pravidla), do toho jsem schovala pusinky a objetí.

Před školkou začala zase brečet, sedly jsme na chvíli na lavičku, tulila se a brečela, že jí bude smutno. A já nevěděla, co mám dělat. Věděla jsem ale, že ve školce netrpí, jen si musí zvyknout (hůř snáší změny a potřebuje pravidla a režim).

Ale bylo mi smutno a nebyla jsem si jistá, že ji v tomhle stavu zvládnu ve školce nechat. A pak mě napadlo (AHA), se zeptat, jestli potřebuje brečet „ano“ a zvládneme to i s brekem? „jo, zvládneme, jen budu brečet“.

Ve dveřích do třídy brečela zase, držela si náhrdelník, říkám „tak pusu, objetí a půjdu, jo?“ „jo“, dala mi pusu, objala a sama se otočila a šla do třídy. Chvíli ještě brečela, pak utřela slzy, napila se, vytáhla nějakou knížku a vesele ji ukazovala učitelce. (Do třídy je vidět)

Odpoledne hlásila, že to dneska bylo super. A já jsem strašně ráda, že jsme to zvládly. A že to, že brečí nutně neznamená hned zpátečku. Ale „jen“ prožívání emocí.

Takže díky. Byla jsem vlastně klidná, protože jsem tomu rozuměla. A překvapilo mě, že to nemusí být bez breku.

PS: U toho jsem měla ještě toho mladšího. Obdivuji jeho moudrost, kdy pozná, že mi má dát čas a prostor řešit sestru. Skoro jsem o něm nevěděla…

Mám radost. Dřív, když čtyřletá dcera něco chtěla, používala křik nebo pláč. Teď je vše jinak. Sama od sebe si řekne, co a jak potřebuje. Hledá a navrhuje řešení…
Dnes propásla večeři. Přišla za mnou a povídá: „Mami, jak bychom to mohly udělat? Já jsem chtěla být na večeři hezky učesaná…“ Holky si hrály na kadeřnictví..

Musíme se vám s Anežkou (12 m) pochlubit, jak nám to začíná jít. V kurzu jsem od května, kdy jsem si ho koupila k narozeninám a musím uznat, že je to opravdu jeden z mých nejlepších dárků.

S Any jsem se snažila vždy o jiný způsob výchovy, ale bylo to spíš takové intuitivní ve smyslu, jak bych v té situaci chtěla, aby se někdo jiný choval ke mně. Byly ale situace (většinou kdy Any brečela a já nevěděla, co vlastně chce), které mne přiváděly k šílenství a pocitu absolutně neschopné matky.

Dnes už vím, že jsem neuměla jen použít ta správná slova a uznat Anežky pocity (což je mé velké břímě z dětství, kde se o pocitech nemluvilo). Asi před měsícem jsem řešila, že Any najednou nechtěla usínat v pokoji sama a šíleně brečela, jak kdyby ji tam něco děsilo. Začala jsem tam tedy zůstávat s ní.

Před 14 dny ale začala stoupat v postýlce a uspávání začalo být neúnosné, protože trvalo i přes hodinu a já se vždy dostala do stavu polospánku, ze kterého jsem se pak nemohla dostat a celý den se jen ploužila. Před týdnem jsem řekla dost a že Any musí zase usínat sama.

Dnes jsme to dovedly k dokonalosti a už nepláče ani když zajdu za dveře, což byla předtím poslední vada na kráse. Před usnutím si brouká, zpívá, dovádí v postýlce, jak potřebuje a většinou do 20 min spí.

A v pokoji se opravdu bála – zjistili jsme totiž, že má panickou hrůzu z much, tak na tom teď pracujeme.

Terapia placom – zdielam pozitivny zazitok :)

Vcera som Lucku (3r) vyzdvihovala zo skolky a dozvedela sa, ze sa jej vobec nepodarilo zaspat. Inokedy spava 1,5 az 2 hodiny. Rozmyslala som, ci ma teda zmysel ist s nou na kupalisko, ked bolo jasne, ze bude unavena a ktovie ako to zvladne. Sli sme. Ovesana taskami zatvaram auto ked pocujem „ja chcem este vybrat kocik“ (detsky). Predstavila som si, ako si to cestou tam alebo naspat s tlacenim kocika rozmysli a ja uz nebudem mat tretiu ruku, aby som jej ho odniesla.

Normalne by som na takuto nevinnu poziadavku zareagovala kladne, tentokrat som sa vsak (po sto rokoch) rozhodla povedat svojmu dietatu Nie. Nasledovalo to, co bezne takmer vobec nezazivame, lebo toto dieta takmer nikdy neplace. A tak spustila rev.

Hlava sklonena, cestou k pokladniam rev. Pri pokladniach stale rev. Zacalo mi byt luto ludi okolo, ktori ten rev pocuvali. Inak to so mnou neurobilo nic. Pytala som sa malej, ci sa chce pritulit, nechcela, len rev, lebo ona chcela ten kocik. Presli sme par metrov uz dnu a ja som sa zacala (nahlas) vazne zamyslat nad tym, ci bol dobry napad ist na to kupalisko. Navrhovala som malej, ze si mozeme ist domov pospat, ked je unavena… no ona len ten rev.

Presli sme k trezoru a ona chcela otvorit skrinku, stale placuc. Odvtedy mi bola v naruci a ja som teda zblizka pocuvala ten jej rev. Opisovala situaciu, chapala ako sa citi, pytala sa jej, ze ked pojdeme po ten kocik, ci uz bude stastna a vesela… zacala vraviet, ze chce cosi ine. Tento rev poculi desiatky ludi na kupalisku a ja som sa napokon Lucke prihovarala slovami, ze mne ten jej plac fakt nevadi, ale ti ludia okolo, co ho musia pocuvat, tym to asi nie je prijemne.

Cupela som pri nej. Bola som s nou a nechala som ju plakat. Ked doplakala svoju poslednu slzu, milo sa na mna usmiala, povedala, ze chce ist so mnou cikat a chce ma drzat za ruku, lebo my sme kamaratky :) Vybozkavala som ju so slovami, ci uz ma „doplakane“, ci sa teraz uz pojdeme kupat, a ona si veselo poskalovala, ze ano, a este si do toho zacala aj spievat. Cela ta scenka mohla trvat nieco cez 20 minut.

Lucka bola (zjavne) unavena, potrebovala plakat a ja som ju nechala, neprerusovala, nevyhrazala sa jej, nech okamzite prestane, nech uz konecne prestane, necitila som sa trapne, ze zrovna „moje dieta“ takto pred vsetkymi reve. Nehnevala som sa na nu. Bola som pokojna, pri nej, cakala som, kym si tu svoju terapiu dokoncila a vysledkom bolo stastne a vesele dieta, ktore si potom uzilo kupanie na kupalisku :)

Ještě sem musím postnou mě velké DÍKY, Nevychova mi otevřela oči i srdce a jsem neskutečně pyšná na svoji dceru.
Když od ni odcházím, tak je to bez pláče, řekne mi čau čau, zavře dveře a běží za babickou. Neskutečný 😍

Krásný zážitek z porodnice:
Mám malého Jeníka (6 týdnů). Maminky to asi znají – v porodnici vás učí budit po třech hodinách, přebalit, krmit… Stalo se ale, že mi malý usnul hodně pozdě. Tak pěkně spinkal, že jsem ho prostě nebudila. Vzbudil se o hodinu později (4 hodiny po jídle). Já teda že ho přebalím, nakrmím. Už měl hlad. V tom sestřičky ohlásily dětskou vizitu.

To znamenalo nachystat dítě a čekat. Já netušila, že ta vizita přijde až za půl hodiny. (Nutno říct, že ze zdravotních důvodů nekojím. Od začátku chystáme příkrmy, neměla jsem možnost jej nakrmit z prsu.) Tak jsme čekali. Malý nahatý, přikrytý peřinou, hladový. Hladila jsem ho a povídala.

Jak jej chápu, jak vím, že má hlad, a jak mě to celé štve, že teď nemůžu nic dělat. Jak musíme počkat na paní doktorku, že jej vyšetří a pak hned půjdeme chystat jídlo. Proč to píšu – Jeník skoro vůbec neplakal. Jen občas zaprotestoval. Když přišla paní doktorka, celé vyšetření byl úplně v klidu.

I paní doktorka se divila, jak je klidný. Pro mě to tehdy byla a pořád je velká věc a důkaz, že malé děti rozumí, co říkáme. A že je krásné a důležité s nimi být v té dané situaci. 

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4 měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno. Děti jsem při každém zaknourani brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad, apod.

V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vycerpana, bezradná…

Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jakoby čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala prebalovat. Koho by to nenastvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plinku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále😉. Díky moc za nakopnutí.

Ahoj, jsem Natálka a chci se s vámi podělit o příběh, jak jsem mamku naučila, jak pracovat s mým pláčem. Byl mi zrovna rok a 5 měsíců a jely jsme vlakem do ZOO.

Vlakem jezdím s mamkou často, ale tohle byla delší cesta, pak jsme ještě jely trolejbusem, poprvé. V ZOO bylo plno nových věcí a zpět jsme jely až odpoledne. Zdřímla jsem si chvilku v nosítku, ale nebylo to dost. Ve vlaku jelo moc lidí. Začalo se mi chtít plakat. Mamka mi pošeptala, že už jedeme domů, ale nechtěla jsem to slyšet. Zavrtěla jsem hlavou a pevně zavřela oči

Plakala jsem moc nahlas. Věděla jsem, že se lidé na mamku dívají. Chtěla jsem sedět a nevidět nic. Mamka byla nervózní, cítila jsem to. Pak si ale řekla, že lidé mohou jít vedle do vagónu, bylo tam místo, nechala mě sedět, plakat a položila vedle svou ruku. Bylo mi z plakání horko, plakala jsem asi 20 minut. Chytila jsem mamku za ruku a pak jsem si sedla k ní na klín.

Pořád jsem plakala, mamka řekla, že náš den bylo moc dlouhý. To byl. Lidé se pořád dívali. Podívala jsem se na mamku a trochu jsem se uklidnila. Chtěla jsem napít.

Maminka se usmála a mě bylo dobře. Všimla jsem si své knížky s obrázky a chtěla jsem vidět ježka. Jen na chvilku. Pak jsem šla k mamce a potřebovala jsem, aby mě pevně držela. Ukázala jsem ručičkou, jak doma tančíme na písničku a maminka mi začala potichu zpívat a chovat mě.

Takhle to pokračovalo asi půl hodiny. Venku už jsem to poznala, byly jsme v našem městě. Lidé se na mě smáli a jeden pán řekl, že už je dobře. Ukázala jsem jim obrázek ježečka a taky, jak dupe nožičkou. Maminka řekla, že jsem měly dlouhý výlet a už jsme se balily, že vystoupíme.

Potřebovala jsem plakat, ale být v klidu vedle maminky. Teď už to maminka ví.

Děkuji za úžasný webinář a za vše co děláte. 

Nejsem tady dlouho, asi týden, nicméně mi nestačí podělit se o dnešní zážitek „jen“ s manželem.

Ríša má rok a 4 měsíce. Když dojde k situaci, že není zcela po jeho, začíná se vztekat.

Dnes jsem ho nesla v náručí přes kuchyň do pokojíčku. U mikrovlnky se začal natahovat po čudlících. Mě v tu samou chvíli bodlo u lopatky a i přes to, že mám krční límec jsem cítila, že ho neudržím. Postavila jsem ho na podlahu se slovy: „Ríšo, vím, že ses chtěl podívat na mikrovlnku, ale už tě neudržím.“ Začal se po mě sápat a nadskakoval na místě. Vzápětí se položil na podlahu a začal o ni bouchat pěstmi.

Svezla jsem se podél linky na podlahu a posadila se vedle něj. Chvili jsem mlčela a pak jsem mu řekla, že vím, že se chtěl podívat na mikrovlnku, ale že teď jsem nemocná a neudržím ho tak dlouho jako tatínek a že mě zrovna moc bodlo v zádech a nechtěla jsem ho pustit na podlahu. V tu chvíli úplě přestal brečet, bouchat a kopat do podlahy.

Vstal a svými nejistými krůčky docupital ke mě, objal mě a dal mi pusu. Připadá mi, že ve tváři a v očích měl napsáno: „Promiň mami, nechci, ať tě něco bolí. Mám tě rád.“ Tak jsme tam tak chvíli v objetí sedeli a pak jsme si šli hrát do pokojíčku. 

Byl to neuvěřitelný pocit vidět v něm všechny ty emoce. :-)

Povzbuzení pro ty, kteří jsou v Nevýchově krátce nebo si zrovna zoufají:

Po půlroce v Nevýchově moje dcerka (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče, např. dneska se rozbrečela, když v čase, kdy mohla být puštěná pohádka (kterou sama chtěla), si nakonec hrála a já už pak s pohádkou nesouhlasila. V breku pak chtěla ještě mlíčko, což jsem ale v tu chvíli neměla sílu. A tak plakala a do toho mi říká „já pláču, protože jsem chtěla pohádku a mlíčko a jsem teď smutná a zklamaná“.

Odpovídám, že to chápu, a že jestli chce obejmout a vyplakat se u mě. Přišla, schoulila se, za 10 sekund si stoupla, prohlásila, že chce osušit slzičky a pokračovaly jsme dál ve večerních rituálech stím, že příště se zkusíme lépe domluvit, jak ten podvečer zorganizovat.

A co je na tom ještě skvělé? Že já zůstávám v takových chvílích klidná, a i když se pláč třeba protáhne, nepotřebuji pro sebe zajistit, aby neplakala, abych to rychle ukončila. Jsem s ní, případně nabídnu oporu, aby své emoce prožila, ale už nemám potřebu je prožívat za ní. A v tom jsem zase pyšná na sebe!

Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout, navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku. Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dceru, modrookou princeznu: „Ještě jednou a uvidíš!“ Pláč zesílil. Řekl jsem si v duchu: „Ať to spolu zvládnou.“ A v tom jsem se rozplakal.

Já nechtěl, to samo. Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli. Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: „Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu.“ Ona už si najde svou cestu. Vám pak napíšu, co se dělo dál. Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME

Také jsem hned nevychovu zkusila na jízdu v autě. Vysvětlila jsem synovi 3,5 měsíce, že když pláče a ja řídím auto jsem nervózní z toho, že mu nemůžu pomoct a tak se nemůžu ani soustředit na jízdu poprosila jsem ho zda mi s tím pomůže.

Po cestě dlouhé 40 minut jen párkrát zaplakal a šlo vidět jak se snaží až mi to vehnalo slzy do očí. Jen chci dodat, že naše jízda autem byla vždy proplakaná. Cestu na zpět zvládl ještě lépe dokazal už usnout.

To je naše zkušenost za tři dny a jsem o dost klidnější a více si věřím jako maminka svého úžasného chlapečka MILUJI HO☺.