Máme téměř 11měsíčního syna, s ním je ta domluva ještě trošku jiná, ALE! …ale zrovna včera jsem se nechala inspirovat Vašimi prvními videi v kurzu a ta změna byla velmi zajímavá!

Synovi jsem opravdu nahlas řekla, jak to teď potřebuju já a jak bych to chtěla a zeptala se ho, co by potřeboval a chtěl on… najednou se na mě podíval, zklidnil se a začal se smát :)

A já od té doby tak nějak lépe vnímám jeho potřeby a i signály, které mi dává. Je to super. Díky moc! Mějte se hezky, Markéta

Přidávám zážitek pro mamky zatím nemluvících dětí: Matylda (1,5) v noci křičívá, nikdy nevím, co chce, tak jsem to zkoušela :

Pojď, vezmu tě k nám do postele" NE, donesu ti vodu" NE, přikrýt, odkrýt, chytnout za ruku, pohladit, ponosit, lehnout si k ní, NE, všechno ne.

Včera jsem se zeptala „co bys potřebovala?“, jen řekla „pos“ jako postel a nechala se přenést k nám do postele. Zírala jsem, jak to bylo snadné. A najednou mi nějak hlava nebere, proč si přidávám tolik práce a stále něco vymýšlím, když se mohu jen zeptat. Oni to nějak nakonec stejně řeknou, ne?

Syn 8 měsíců: Zavedli jsme před každým posazením na kýblík/nočník dotaz, na co si chce sednout. Byla jsem mile překvapená, že osmiměsíční dítě tomu rozumí a umí se rozhodnout a hlavně ukázat, co chce. Díky tomu se už nevzteká, když se mu náhodou zrovna nechce trůnit, ale třeba si hrát.

Máme za sebou první týden a já jsem stále v úžasu a nevěřícně koukám, co za štěstí mě potkalo dostat se k tomuto kurzu a tím vlastně naplnit mé představy o tom, jak jsem to chtěla, ale nevěděla jak na to. Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být… Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek…

Já jsem typický rodič policajt (jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak…jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič, také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem, aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá…nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné)…

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračovalnebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“…na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a v tom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím… Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“. 

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video…a podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy děti si dělají co chtějí a nic nerespektují a tohle mně se vůbec nelíbí…tak jsem to nechala být… Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se vám Katko) „Teda jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy… ta co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala“ (nebojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte a došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, ale nevěděla jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát… můj názor už nebyl, že „další co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a z toho, že bych ráda zkusila kurz podělila s kamarádkami…ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd., větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila.

No a máme za sebou první týden…již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :-) ), šťastná a cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov…

Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Zdravím Vás všechny do Nevýchovy!

Jmenuji se Barča, za chvíli mi bude 33 let, mám dva syny (3letý Tomášek a 5letý Míša) a k Nevýchově jsem přišla už ani nevím jak před 5 leti, když se mi narodilo moje první dítě. Bylo to období, kdy jsem intenzivně nasávala informace „co s dítětem, jak na něj, jaký by měl mít režim, jestli spát/nespat s námi v posteli“ a desítky dalších témat, která jsou s příchodem prvního dítěte asi normální u každého…

Nevýchova mě vtáhla okamžitě, protože jsem se díky úžasné Katce a Vám všem ostatním, audiům, u kterých mi uvědoměním tekly slzy po tváři, dokázala vcítit do každé situace, o které byla řeč. Ať už z pohledu rodiče, nebo mých osobních z v dětsví prožitých křivd, nepochopení u rodičů nebo sourozeneckých hádek s mou sestrou…

Nadšeně jsem o Nevýchově vyprávěla manželovi, jehož postoj byl překvapivě docela skeptický (myslela jsem, že bude nadšený stejně jako já)… Proto jsem si nechala Nevýchopu zezačátku „pro sebe“ a když nastala situace, kdy naše dítě se mnou spolupracovalo (díky nevýchovnému přístupu, který manžel nerozšifroval) a on byl překvapený, v duchu jsem se zaradovala a nenásilně mu sdělila jen „Nevýchova“.

Než jsem měla své vlastní děti, myslela jsem si, že s malými dětmi se prostě domluvit nedá, protože na to prostě nemají „mozek“, že tomu nemůžou rozumět a jediná možnost, jak dosáhnout toho, aby pochopily, že něco mají udělat, když se jim nechce – je dát jim na zadek, vyhrožovat nebo zastrašovat (zrcadlo mých rodičů?). Jenže na své dítě aplikovat tyhle postupy mi přišlo kruté. A hlavně nesmyslné. Ponižující. A doslova nevýchovné. Nic by jim to nedalo. Nesouzněla jsem s plácnutím přes zadek, s policajtským přístupem, s uplácením…

První Nevýchovná vlaštovka přiletěla, když bylo Míšovi 7 měsíců. Celé dny jsem s ním mluvila jak se sobě rovným (asi aby mi z té sociální izolace a vůbec toho kolotoče s prvním dítětem už úplně nepřeskočilo) a když jsme byli u něj v pokojíčku, řekla jsem mu, ať mi donese tamty kostičky, co jsou na zemi pod oknem. On se na mě podíval, otočil se a začal se plazit přes celý pokoj směrem ke kostkám. V tu chvíli jsem ztuhla. Pozorovala jsem ho, jak se doplazil ke kostkám, jednu vzal do ruky, otočil se a s úsměvem se plazil zpátky ke mně. To jako FAKT???? On mi jako fakt rozumí? A v 7 měsících ví, co jsou kostky, kde je u okna a co znamená přines mi je? A pak to ještě udělá???

TO BYL TEN MOMENT. To byla ta chvíle, kdy se zbořil nesmysl o nechápajících a nerumějících dětech. Co že se s něma dá domluvit možná až v 5 letech… Cha! Já se dokážu domluvit se svým synem už v 7 měsících!

A od té doby to jelo – ukaž mi, co bys chtěl na večeři, chceš radši PETku s vodou místo značkové hračky od kamarádů?, chceš skákat v kaluži? – jasně, vezmem gumáky a co, však nemusíme na procházku, chcem být přece na vzduchu, tak si klidně dvě hodiny skákej…

Když už jsem potřebovala, aby spal celou noc, řekla jsem mu, že už potřebuju spát, on taky, že mlíko dostane až ráno, že ho mám moc ráda a jsem tady pořád s ním… Třikrát mě v noci zavolal, já jsem přišla, všechno tohle mu zopakovala a on třetí noc spal…

To samé i o dva roky později s mladším synem. Zvládli jsme příchod sourozence bez žárlivých scén, se vším mi pomáhal a pořád jsem ho ujišťovala, že mám dost lásky pro oba a když bylo nejhůř, místo nátlaků a vět typu "ale no tak, už jsi přece velký, takhle tě nebudu mít ráda " a podobných nesmyslů, jsem prostě dala miminko do postýlky a šla pořádně pomazlit toho staršího a během tří minut byl nabaženej a spokojenej. Tohle by bez Nevýchovy určitě nebylo.

A jdeme dál. Nástup do školky, spaní u babičky, půjčování hraček,… přes nočník, spaní bez plíny (tlak z okolí, že už to mělo být před půl rokem) – všechno jsem zvládla, protože jsem měla obrovskou vnitřní jistotu díky Nevýchově. Že tak, jak to dělám, je to pro mě a mé děti správně. ZA COŽ STRAŠNĚ MOC DĚKUJU.

Protože snad nikdy jindy jsem ještě nezažila takovou nejistotu, co mám dělat a jestli je to správně. Nevím to dodnes, ale díky Nevýchově vím, že se nemusím bát, protože i když se něco nepovede nevadí, protože jsem dělala to nejlepší co umím, a že dokonalost není v mateřském světě možná. A že to je v pohodě. Že nejsem špatná máma. Že máme další pokusy…

Protože tohle vám okolí neřekne. A přitom to každá máma potřebuje tak zoufale vědět.

Nastoupila jsem po 3,5 letech na mateřské zpátky do práce (je to krátký čas, ale i přes Nevýchovu mi prostě doma začalo s klukama hrabat, a místo, abych byla nešťastná, že mě nenaplňuje trávit celé dny doma s dvěma malýma dětma jsem se rozhodla vrátit se do práce :).

Jsem pediatr. Polovinu týdne jsem v ordinaci jako praktický lékař pro děti a dorost a druhou polovinu v nemocnici na Dětské klinice. To je teda mega prosor pro uplatnění Nevýchovy… Navíc máte u lékaře ztížené podmínky v tom smyslu, že dítě je nemocné, proto se rozhodnou vás navštívit, takže komunikace v této situaci je o level náročnější než normálně. Jsou vystrašené, v horečce, není jim dobře, bojí se, co se jim bude dělat, jestli to nebude bolet,… A bohužel většina lékařů dítě přehlíží. Mluví s matkou, co a jak je, matky se ptají, jak je dítěti (!), matky se ptají, co dítě bolí (!), matce říkají, co bude následovat…

Já to dělám jinak. S maminkou proberu anamnézu, co je ke mně přivádí, a když mám od ní informace, obrátím se k dítěti a maminky už si většinou nevšímám. Jsem tam s ním a pro něj. A taky mu to řeknu. Že se nemusí bát, ukážu mu fonendoskop, že nebolí, když mi nevěří, ukážu to na méďovi, pak na jeho ruce, pak na noze, když mi po něm šáhne a odstrčí, požádám, ať mi pomůže, že to bez něj nezvládnu, ať si ho dá sám na srdíčko. A to mám většinou první úspěch v kapse. Potom se nechá poslechnout i na hrudníčku.

Pak přichází asi nejhorší část vyšetření. Krk. Ve většině ordinací věta „teď se podíváme do krku“ znamená signál pro sestřičku, že se má ihned dostavit a spolu s maminkou dítě imobilizovat, nějak dítěti (samozřejmě násilně) otevřít pusu, aby se lékař mohl podívat.

Přitom stačí tak málo. Vezmu baterku, ukážu jak svítí, když se bojí, posvítím na ruku, řeknu „Dívej, je to jenom světýlko“. Řeknu mu, že se potřebuju podívat do pusinky. Většinou kroutí hlavou se zarputilým „M-mmmmm“ a hypnotizují dřevěnou špátli. Říkám, ty se bojíš, že ti to strčím do krku? „Jo“. Ok, tak já ti to tam nedám (přitom dřevený klacík odložím buď před něj na stůl nebo přímo jemu do ruky), ale musíš pořádně otevřít pusinku, abych tam viděla. Kýve souhlasně hlavou. Řekni É (já nechci Á, protože s É to jde vidět líp :), „Ééééé“. Výborně! A máš to za sebou.

Někdy, když to nejde vidět a špátle je opravdu nutná – zase mu to řeknu. "Hele, krásně jsi otevřel, to bylo super, ale já tam nevidím. Potřebuju si pomoct tím klacíkem. Dívej, nedám to do krku, ale jen na jazyk – přitom vezmu druhou špátli a ukážu mu to na sobě. V tu chvíli mi pomůže.

Když je tam angína, musím udělat výtěr z krku. Minulý týden jsem byla na jednom semináři, kde přednášející pan doktor řekl: „Abyste udělali správně výtěr z krku, je na to zapotřebí minimálně tří lidí – matka drží dítě, pevně ruce a nohy, sestra svítí nebo ještě pomáhá matce držet a vy uděláte výtěr. Jinak nemáte šanci.“ Ha. Ha. Ha.

Říkám: „Dívej se, máš tam v krku asi nějakýho bacila“, přitom beru do ruky zabalenou výtěrovou štětičku a dítě vytřeští oči, co to jako má znamenat. Otevřu obal a když štětičku vytahuju, ptám se ho: „Čistíte s mamkou doma uši?“ Dítě nejistě přikyvuje. „No super, já mám úplně stejnou štětičku, akorát je trochu delší, protože tím umím "vyčistit“ pusinku. Jediný co, je to trochu nepříjemný. Ale já to umím udělat rychle. Napočítám do tří – udělám jedna, dva, tři a bude to hotovo. Zvládnem to spolu?" 99% (!) dětí přikývne, že jo a 98% (!) to do těch tří i vydrží a necukne!

Když máme hotovo a dítě s nakřiveným obličejem, že se před vteřinou málem pozvracelo (kdo by taky ne, že jo?) na mě koukne, řeknu mu: „To bylo hnusný, že? Já to taky nemám ráda. Ale jseš borec, zvládli jsme to. Dík za spolupráci.“

A dítě je happy, že to dalo, matka hledí, co se to jako před chvilkou stalo, slyšívám „Ty jsi to tak zvládl? To jsem nečekala. Jak jste to udělala, paní doktorko?“ Tak se jen usměju si v duchu pomyslím, to já ne, to Nevýchova.

V ordinaci nastřelujeme naušnice miminkům. Od velkých dětí víme, že to nebolí, jen to hlasitě lupne u ucha. Většina miminek začne plakat hned, jak jim začnete držet hlavu, když si potřebujete namalovat bod, kam naušnici nastřelíte. A pláčou a pláčou, protože neví, co děje, proč je kolem nich tolik lidí, proč je někdo drží a co bude. Tak se na ty 4měsíční princezny kouknu, oslovím je jménem, řeknu, že se nemusí bát, že je teď budem držet, abysme si nakreslily tečku a potom tam dáme naušničku. Většina rodičů na mě hledí, jestli jsem se nezbláznila, proč jim to říkám, když mi nerozumí. Ale já vím svoje. Rozumí. Až moc dobře. A i když po nastřelení pláčou, vím, že jen proto, že se lekly toho nepříjemnýho zvuku. Díky, Nevýchovo.

V nemocnici míváme na oddělení děti, kterým je potřeba před výkonem zavést nasogastrickou sondu. Musí totiž vypít velké množství tekutiny za krátký čas. Kolikrát s tím mají potíže dospělí, natož ti malí bobci. Před tím jdu za dítkem na pokoj. Bavíme se, jestli vůbec ví, proč je v nemocnici. Dobrá polovina dětí vůbec netuší, protože je maminky nechtěly stresovat…

Tak mu řeknu, že zítra půjde na vyšetření, kdy se mu budou kamerou dívat do střev, jestli tam není něco špatně. Ale normálně jsou ve střevu hovínka, že jo? Dítě kýve hlavou, že jo. No, a my je potřebujem dostat pryč. A na to nám pomůže taková vodička, kterou musíš vypít. Jenže je jí strašně moc. A vypít bys to nestihl. Proto si pomůžem hadičkou, kterou ti dáme přes nos do žaludku. Není tam nic ostrýho a nebude to trvat dlouho. Ale je to nepříjemný. Zkus u toho jakoby polykat, počítej si v duchu do deseti, zavři oči, nemusíš na to koukat a bude to. Chceš, aby tě u toho mamka držela za ruku? Fajn, jakmile bude tam, jen ji přilepíme a už půjdeš zase do postýlky koukat na pohádku. A až tam dostanem tu vodičku, hadičku hned vytáhneme, takže s ní ani nebudeš spát dneska. Dobře? Dítě kýve.

Za deset minut slyším na sesterně, jak jedna sestra povídá druhé: „No ty jo, myslela jsem, že bude kravál, jsem si pozvala posilu, aby mi ji držely, ta holka vypadá jako hysterka a ona u toho ani nepípla. Ani se s náma neprala, zavřela oči a držela. Tak hodný dítě jsem snad nezažila. To nechápu.“ Ha. A já jo. Nevýchova.

Když je potřeba, aby dítě začalo pít nebo jíst, aby mohlo být propuštěno, neříkám mamince, jak je to nutné. Řeknu to dítku, že jestli chce jít brzy domů, má to ve svých rukou. Že to maminka za něj neudělá, ani nemůže i kdyby chtěla. Takže se o to musí postarat sám. Předám mu zodpovědnost za to, kdy se dostane domů. A že se dostanou hodně brzy po tomhle rozhovoru :)

Jednou jsme seděli s kamarádem – je to chirurg a dostali jsme se na téma dětí, přístupu, výchovy, spolupráce a komunikace doma i v práci. Fakt mě poslouchal asi 15 minut, kýval hlavou a vypadal, že to zpracovává. Asi za 5 dní mi od něj přišla smska: „Musím se s tebou podělit o jeden nevšední zážitek. Včera jsem měl ve službě 5letou holčičku, která si rozrazila bradu. Hysterická, zadřená, vystrašená, s babičkou, bez maminky. Tak jsem po tvém vzoru, jak jsi mi to hezky povykládala, s ní začal komunikovat, řekl jsem jí co a jak bude, no a ránu si sama ošetřila desinfekcí, dostala tam tři mašličky a šla domů. Ty vole jako fakt drsný.“

A včera další sms: „3letý zabejčený chlapec s popálenýma prstama, nechtěl to ukázat ani matce, ale já s metodou Xinopulu (víme, že to je Nevýchova :)) jsem úžasně uspěl a za 5 minut odcházeli i se zavázanýma prstama domů.“ Netřeba dalšího komentáře.

A to je jen zlomek… Denodenně díky Nevýchově…

Samozřejmě, že to není u 100% dětí, ale dobrých minimálně 90% jo. A to za to stojí. A hlavně vím, že jsem se snažila, a třeba to příště vyjde.

Jedna maminka se mě v ordinaci zeptala: „Paní doktorko, vy jste byla na nějakým semináři Jak komunikovat s dětma?“ Hehe, jo, doma s kurzem Nevýchovy :)

Ale hlavně děkuju, že jsem na Nevýchovu narazila a mám tu čest se řídit jejími principy. Děkuji Vám všem za vše, co děláte. Miluju Nevýchovu a nedokážu si svůj život bez ní představit. Jste úžasní a máte neskutečný dosah.

DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU.

Včerejší krásná situace. Dcera (10 měs) měla něco v puse. Máme doma spoustu drobných hraček, Lego, s kterými si hraje syn (6 let) a někdy se na zemi něco objeví. Říkala jsem si, jak zjistit co tam má a nervat jí to z pusy.

A tak jsem na ni začala klidně mluvit, že bych se ráda podívala co má v puse, jestli to není malý kousek, který by mohla spolknout, a že se toho bojím a že když to bude malé tak bych si to vzala.

A světe, div se, já zírala, ona ke mě přilezla a nechala si vyndat z pusy figurku z Člověče, nezlob se. A pak si šla zase v klidu hrát :)

Jsem v nevýchově 5 týdnu a jen žasnu. Uvědomila jsem si tolik věcí co dělám špatně a přitom je to tak jednoduchý. Natálka (15m) sice mluví tou svou řečí a nikdo jí nerozumí ale, teď jsem nejspokojenější maminka na světě. A to jsem byla ještě před měsícem hromádka neštěstí, že si s Naty nevím rady že, si potřebuji odpočinou.

Pořád se vztekala a řvala pořád něco chtěla v noci mě nenechala vyspat vstávala tak 4× za noc a já jsem byla nevyspalá a říkala jsem si to tak dál nejde něco se musí změnit. Pak jsem si vzpomněla že, Manželovi jeden kamarád Marek říkal o nevýchově a že má super vztah ze svojí dcerou Sárou. A říkala jsem si že to chci taky tak, co dělá jinak že jim to tak funguje…… Tak jsem do toho šla.

Opravdu jsem ráda že, jsem do toho šla. Začala jsem s Naty komunikovat a ptát se co chce a nějak to začalo fungovat a přebalovaní, krmení bez problému a to jen že jsem jí dala prostor. Už se ani nevzteká a já jsem klidná a v noci se budí jen jednou a to až v 5h ráno na mlíko a dál spíme tak do 8h. Jsem moc ráda že jsem na to přišla.

Abych řekla pravdu, tak jsem vždycky veškeré takovéhle odkazy na facebooku nebo kdekoli jinde ani neotvírala, protože alternativní výchově nevěřím a asi hlavně těm lidem, co ji „vymýšlejí“. Ale ani nevím proč a Vaše video o komunikaci s dětmi jsem otevřela a dokoukala. A od té doby sleduji vše :D

Váš způsob výchovy – Nevýchovy nepovažuji za alternativní, ale za logický a primární ve všech oblastech. Mé dceři je nyní 12 měsíců a i když to ještě není 100%, tak musím říct, že to opravdu funguje

Malý / velký úspěch :) Moc ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek s naším Jeníčkem :). Včera večer jsme to časově trochu přetáhlli a z procházky jsme se vrátili už v době, kdy je Jeník (7m) zvyklý chodit spát. Nevypadal ale nijak unavený tak jsem jej nechala na podložce hrát si. Manžel navrhl, že uvaří rychlou večeři a jestli si dám s ním. Já že jo. Tak jo.

Jeníček si hraje na podložce v obýváku, my s manželem děláme v kuchyni večeři – za chvíli je hotová. Já se vrátím za Jeníkem do obýváku. On se na mně dívá a svou miminkovskou řečí mi povídá něco jako „Maminko já už jsem unavený. Už bych chtěl jít spinkat víš?“. Nojo… Večeře uvařená… Já hladová… Než ho umyju a uspím, bude to studené.

Tak jsem si klekla k Jeníčkovi a povídám: "Jeníčku ty jsi unavený a chtěl by jsi už spinkat viď? Já vím… Víš my jsme si teď zrovna udělali večeři. Potřebovala bych se ještě najíst víš? Pomůžeš mi ještě? Myslíš, že by to šlo ještě chvilku vydržet? Já tě pak umyju a půjdeme spinkat jo?

Jeníček se na mně podívá – v očích mu čtu, že jo. A zase si hraje. My večeříme, Jeník válí sudy po půlce obýváku, střídá hračky, výská a povídá a u toho na mně občas mrkne jakoby kontroloval jestli ještě jím :D. V klidu a pohodě jsem se najedla, napila. Pak vzala Jeníka, umyla ho, nakrmila a šli jsme spinkat :).

Já vím, někdo by mohl říct, že je to „malá věc“ ale já si myslím, že až tak malá není. Takhle nějak to u nás vypadá docela často a já si myslím, že když se společně učíme řešit malé věci, budeme pak umět řešit i ty velké.

Posledních 14 dní Ondrášek (15m) špatně usíná, vyhazuje mlíko, lomcuje s postýlkou, křičí, až se dáví. Zkoušeli jsme odcházet, zase se vracet, usínat s ním, povídat mu, co jsme za den dělali a že už bychom chtěli odpočívat a dát si nohy nahoru, ale přišlo mi, že to nefunguje, že spíš usne vysílením.

Dnes ho nesu do postýlky a jekot, jen se k ní přiblížím. Posadila jsem ho na naši postel a ptám se, tobě se nechce do postýlky?
On mi normálně odpověděl :D NENE.
A co by ti pomohlo hezky usnout?
Lehl si na naši postel, řekl hají a usmál se :).
Dala jsem mu mléko, koníka, přikryla, políbila a odešla jsem. Počítala jsem s tím, že přijde. Nepřišel, spinká a já se tu můžu zbláznit radostí ;).

Dobrý večer:) Jsem tu s vámi poprvé a jsem naprosto ohromená:)

Moc děkuji za všechny rady a tipy… člověk si spoustu věcí hned neuvědomí a přitom od vás to zní tak jasně a logicky… a ono to vlastně asi logické a jednoduché je, viďte? Jen se zastavit a všechno si srovnat v hlavě…

Děkuji!

Z půhodinového uspávání u prsa se nám povedlo udělat 5 minut. Stačilo vysvětlit proč mi to vadí a stát si za tím. Nepodvádím a 5min pečlivě stopuju, oznámím malé (6m), že 5min už bylo, ona se otočí a v klidu spí. Jako bonus večer dokonce začla usínat jen s tátou :)

Náš Jeník (8m) posledních pár dní usíná sám v postýlce. Vycítila jsem, že když ho teď uspávám já, spíš ho to ruší než by mu to pomohlo usnout. Takže dostane mlíčko nebo čajík, pusu, položím do postýlky, dám hračky, roztočím hrací kolotoč a jdu. Půl hodinky se válí, povídá si, občas zamrčí. On takhle mrčí vždycky, když usíná – je to mrčení ve stylu: „Hmmm, mmm – lidi já jsem unavenej. Jdu spát.“

Dneska ale ne. Dneska mrčel jinak a já v tom vnímala „Mami já bych tě teď tady potřeboval víš?“. Tak jsem si ho vzala k sobě na postel. Tulil se ke mně a nevěděl jak se přitulit co nejblíž. Za 10 minut usnul a teď spinká jako andílek ❤️.

Kdybych nebyla v Nevýchově asi bych poslouchala názory typu: „Musí si zvyknout!“ „Rozmazlíš ho!“ „Pak už se to neodnaučí!“ Místo toho poslouchám vlastní srdce a mám z toho radost :). Tak třeba budete mít taky :).

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit.  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Byli jsme s kamarady v restauraci. Objednali jsme si talir hranolku a chvili potom, co nam je donesli, se po nich syn (12m) natahl. Hlavou mi projelo: „Ou je, slane a mastne, to ne…“

Nez jsem stihla nejak zareagovat, tak se ke me otocil a zacal me krmit. Zustali jsme vsichni vyvaleni a ja byla vdecna, ze jsem ho nezacala peskovat. :)

Uzili jsme si spolecne veceri a kdyz jsme odchazeli, kamaradum zustalo na zemi kousatko. Ukazala jsem na nej a poprosila synka, jestli by nam ho podal. Na malou chvilku se zamyslel, zanoril se pod stul a vynoril se s kousatkem. Kazdy dalsi den zasnu nad tim, cemu vsemu uz rozumi.

Moc děkuju za super tipy a rady!! Opravdu to funguje.
Můj syn (4 měsíce) při uspávání většinou nepláče. Někdy mu to ale déle trvá. Určitě to bylo tím, že já jsem byla nervózní z toho, že nemůže zabrat. Pochodovala jsem s ním po ložnici sem a tam, houpala ho a pomalu se vytáčela nad tím, že prostě nezabere! Dneska jsem na to šla jinak.

Než jsme šli do ložnice, v hlavě jsem si nastavila, že i kdyby nemohl usnout, nebude mi to vadit. Že nic lepšího než být se svým synem na práci stejně nemám, tak co. Tahle myšlenka mi pomohla nevytočit se.

Syn při uspávání sebou divně házel a kopal nohama. Říkala jsem si, že ho asi bolí bříško. Po chvilce jsem si ho položila na postel a zeptala se ho, co by potřeboval k tomu, aby se uklidnil a dobře se mu spinkalo. Zeptala jsem se 2×, protože poprvé se na mě nedíval.

Chvíli na mě koukal a pak se zatahal za pyžamko. Uvědomila jsem si, že je nové a má ho poprvé. Podívala jsem se, jestli ho někde netlačí třeba. Rozepnula jsem mu jednu patentku u krku a dvě na každé noze. Vzala jsem ho nazpět do náruče a za 3 minuty spinkal. Moc Vám děkuju!! Je to skvělý pocit pochopit, co ho trápí, změnit to a vidět, jak se cítí líp ❤

Milá Katko, moje 5 měsíční dcerka zrovna spí a já se rozhodla Ti napsat. Naše společné začátky nebyly jednoduché. S dcerou jsme prošly náročným porodem a následným odloučením. Po příchodu domů byla dcera hodně plačtivá a nervózní. Trvalo to asi dva měsíce.

A já sama jsem nebyla matka roku. Často, když dcera několik hodin v kuse plakala, měla jsem zlost a někdy na ni i křičela. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem na ní kolikrát viděla, že se mě v tu chvíli i bojí. Pak přišly výčitky a lítost nad mým chováním.

Teď vím, že tehdy prostě potřebovala čas a ujištění, že jsem tu pro ni, ale tehdy jsem to prostě nepoznala. Začala jsem se víc zajímat o výchovu, jak spolu s dcerkou lépe vycházet. Narazila jsme na Nevýchovu a vzala si spoustu rad k srdci. A taky si sáhla do svědomí.

A teď?

S dcerou máme skvělý vztah. Už si naštěstí ani nevzpomenu, kdy naposledy jsem na ni křičela. Z dcery je pohodové, veselé a trpělivé dítě, můžu s čistým svědomím říct, že se milujeme a užíváme si každý společný den.

Mám v plánu nadále sledovat tvůj projekt a dekuju ti za něj. Jsem ráda, že jsem si dokázala sáhnout do svědomí a včas si uvědomila, že musím dělat věci jinak.

Měj se moc hezky, 

Mému synovi je 8 měsíců. První webinář jsem viděla, když mu byl pouhý měsíc. Už v tu chvíli jsem si uvědomila, že chci jít úplně jinou cestou, než je klasická vžitá výchova našich rodičů. Dlouho jsem byla pouze divák. Nevýchovňák teoretik 😀

Najednou syn začal lézt, začal se projevovat a s tím se začal projevovat i ten učitel a policajt zažitý hluboko ve mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že první kdo se musí změnit jsem já.

Když se syn nechtěl oblékat, vztekal se, tak jsem vždy ze sebe nervózně vyhrkla „Proč se vztekáš? Kdo ti co dělá? Musíme se obléct!“ A najednou to bylo jako bych dostala facku. „Ne!“ řekla jsem si. „jinak!“ a opravila se. „Honzíku, já vím, že tě to nebaví, ale já budu chvátat, aby jsme to měli rychle za sebou ano?“

Samozřejmě jako strom nevyplodí ovoce přes noc, tak i plody Nevýchovy chtějí čas. V různých situacích jsem se musela x krát opravovat a soustředit se co vlastně říkám. Řekla bych, že až ve chvíli, kdy to pro mě konečně začalo být přirozené, se objevilo první „ovoce“ a já jsem jen nevěřícně koukala.

Jenda nesnáší čištění uší. Vždy to byl strašný boj. A jednou jsem mu už zcela automaticky řekla: „Jeníčku, když se se mnou budeš prát, tak tě zase šťouchnu a bude tě to bolet a to já nechci víš? Když budeš hezky ležet, slibuji, že budu opatrná“. A vážně! Od té doby klidně leží, i když je před tím nerudný, v tu chvíli se uklidní a uši si nechá vyčistit bez jediného vzdoru.

Nevýchova někdy možná zní jako sci-fi, ale já se přesvědčila, že je to mnohem jednoduší, než jsem si myslela, jen člověk musí chtít, musí makat na sobě a hlavně té změně věřit.

Já jsem spokojená, Jeníček je spokojený, co víc si přát? Jedním slovem díky!

Moc vám děkuji za rady jak uspávat. Dnes jsem zkusila poprvé a zabralo to vlastně okamžitě. Mám syna 5 týdnů, od návratu z porodnice ho každý den trápí bolesti bříška ať jím co jím. Někdy proplakal celý dny. Můžu vám říct, že ho vážně zbožňuju a furt na něj civím jak je úžasný zázrak, ale ten řev teda nenávidím a když k tomu přidá slzy a nemůžu mu pomoct, tak je to psychicky velmi náročný. Ale to jistě znáte.

Zkoušeli jsme asi všechno a teď posledních pár dní už je to podstatně lepší, myslím, že konečně zabírají probiotika. Nicméně velkou část dne když nespí, tak brečí a já mám pocit, že absolutně nic nestíhám, ani jíst a že to není šťastný miminko. Po každým kojení se děsím, jestli si odříhne a jestli ho zase bude bolet bříško.
Samotný kojení mám ráda, tu blízkost mezi námi a když vidím jak je uvolněný a spokojený. Přes den má taky problém s usínáním, spí v podstatě jen v kočárku doma neusne a nebo spí jen s mojí asistencí.. Houpání, neustálé vracení dudlíka…

A tak jsem zkusila vaše rady, pak ho šla přebalit a on v klidu ležel a připažil a čučel na mě. Tak mu říkám… Ty chceš takhle do úvazu? A on se na mě usmál. Tak jsem ho tak dala do velký látkový pleny, položila do postýlky, on na mě zase upřeně koukal, tak říkám chceš dudlík? On zakňoural, dostal dudlík a čáry máry Kubík spokojeně spinká, neuvěřitelný, až jsem z toho měla husí kůži.

Zkusím se s ním domluvit i přes den co potřebuje.

Strašně mi pomohl váš Nevýchovný pohled na věc a začátky s miminkem jsme zvládli, i když starší synek je dost citlivá povaha.

Teď je malý ukázkový „škodič“, co všude vleze, všechno boří a žužlá, ale přesto se mají hrozně rádi. Tak si ráda poslechnu, co ještě doladit, abychom se takhle hezky měli i dál. Díky ❤️

Na začátek musím říct, že spánek byl u nás problém snad od chvíle, kdy jsme přijeli z porodnice. Prošli jsme si různými fázemi od šátkování, houpání na míči až k docela násilému držení na zádech a přejížděním plínkou po obličeji (na to teda hrdá nejsem).

Pak přišla Nevýchova a já o celém procesu uspávání začala přemýšlet jinak. Za prvé jsem si uvědomila, že jsem chodila uspávat se strachem, jak to zase dopadne, a to prostě dítě vycítí, za druhé jsem moc nepočítala s měnícími se potřebami svého syna. Tak jsem to jednoho večera zkusila.

Zaprvé jsem se „odvážila“ dát mu lahvičku do postýlky, aby se napil sám, protože u mě v náručí se prohýbal. Ejhle, můj zajetý styl už nebyl aktuální. Moje dítko se začíná osamostatňovat. To byl první velký objev.

Přesto ale lahvička v postýlce nestačila. Po chvíli „klácení se“ v postýlce ze strany na stranu, jsem řekla: „Koukám, že ti nějak nejde usnout. Co bys potřeboval, aby to šlo líp?“

Chvíli jsem s napětím čekala, jestli odpoví. Začal si sahat na nožičky a tahat za ponožky. Říkám: „Tobě vadí ty ponožky? Je ti vedro?“ Sundala jsem je, on si je chvíli prohlížel a pak si lehnul. Chvíli se ještě převaloval, byla jsem u něj, ale uklidnil se a usnul asi dvakrát rychleji než obvykle. Místo hodiny jsme uspávali půl. Jakou já měla radost. Je to asi dva týdny a žiju z toho pořád. :-)

Přeji všem pohodové uspávání plné pochopení.

Právě jsem viděla Váš dnešní webinář a moc Vám za něj děkuji! Na konci Katka přesvědčuje rodiče, že se Nevýchova dá praktikovat i s malými, ještě nemluvícími dětmi. To mohu upřímně potvrdit.

Mám dnes čerstvý zážitek se svým 11-ti měsíčním synem a napadlo mě, že se s Vámi o něj podělím – třeba by někomu mohl pomoc rozhodnout se pro Nevýchovu už u malých miminek.

Je to 2 dny, co od nás odešel můj dlouholetý partner, se kterým mám 2 děti. Starší dcerka tráví většinu dne ve školce, kde se trochu rozptýlí, ale malý Jindříšek je už druhý den doma se smutnou mámou, která najednou neví, co si počít v po­loprázdném bytě. Samozřejmě se to podepsalo na jeho náladě, a tak dnes celé dopoledne prokňoural. Při obědě seděl v jídelní židličce, ale jíst odmítal a viděla jsem, že je mu podobně hrozně, jako mně.

Klekla jsem si u něj a povídám: „Ty vidíš, že se něco děje, viď, a není ti z toho dobře. Víš, máma se teď hodně trápí a všechno je teď takový těžký. Ale slibuju ti, že se dám zase rychle do pořádku a všechno bude jako dřív. Společně zvládneme všechno na světě, víš?“

Chvilku se na mě díval, pak ke mně natáhl ručičku a dvakrát mě pohladil po vlasech. V tom gestu bylo tolik porozumění! Opravdu neuvěřitelná věc, která mě nesmírně dojala a dodala mi obrovskou sílu.

Moc Vám díky za to, že mi vnášíte do smršti s výchovou dvou mrňousů Vaše webináře, díky kterým si vždy uvědomím, jaké poklady vlastně doma mám.

Mám za sebou čtvrtý týden kurzu a chci se svěřit se včerejším uspáváním mojí 13ti měsíční dcery Sylvinky.

Před Nevýchovou bylo uspávání náročný, byla jsem dost nervózní, že rychle neusíná, že brečí, že už chci mít chvilku klidu, atd. Po prvním týdnu kurzu jsem se uklidnila, netlačím na uspávání a trpělivě čekám, až usne a jsem s tím vnitřně v pohodě.

Máme svůj rituál, který včera také proběhl a už byla v postýlce a asi po dvacáté se přetočila na záda, na druhou stranu postýlky až se postavila a koukala na mě, jak ležím na posteli. Vstala jsem, obejmula ji, hladila po zádech a říkala, že vidím, že jí nejde usnout a co by jí pomohlo… bez odpovědi, tak jsem jí držela a hladila a po chvíli jí položila, přitáhla si k sobě mojí ruku a tak jsem jí dál hladila.

Otočila se, tak jsem si lehla. A co dál? Znova se postavila, tak jsem se zase zvedla, naklonila se k ní, ona otevřela pusinku a vypadnul jí dudlík a otevřela pusu ještě víc, což dělá vždy, když mi chce dát pusinku, tak jsem se k ní přiblížila, dostala jsem pusinku, pak si sedla, vzala si dudlík, lehla si, otočila se ke mně zády no a během chvilky usnula.

Sedla jsem si na postel a začala plakat a děkovat za kurz, protože bez něj bych takové uspávání nezažila … mám plné oči slz i teď, když to píšu a říkám si, že to snad ani není možný … když jsme si odpoledne totiž hrály, tak jsem jí řekla, že bych chtěla pusinku a ona začala kroutit hlavou že neeee a tak jsem se tomu smála a ona taky a večer pusa jak vyšitá :-)

Děkuji Nevýchovo

Naše Beatka má 10 měsíců a už máme první vlaštovky.

S Beatkou jsem se dokázala domluvit na tom, že bude v pokojíčku spinkat sama. Jasně, někdo mi říkal, že to je o tom, jaké je dítě povahy. Ale já vím, že Beatka to těžce nesla a ve chvíli, kdy jsem jí začala každý večer opakovat, že se nemusí ničeho bát, že když bude něco potřebovat, může na mě zavolat a já ji uslyším v chuvičce, že jsem tady pro ni, Beatka spí celou noc a když se náhodou probudí, jen na mě volá a nepláče.

No a taky jsem jí začala dopředu říkat co se bude dít a vše se obejde bez větších scén.

Milá Nevýchova.
Poznám vás už dlho. Kurz som začala pred Vianocami.

O detskej psychológii mám toho načítaného mraky :) Váš kurz je pre mňa veľkým obohatením tejto teórie :)
Dáva mi zmysel všetko, čo v kurze ponúkate. Dáva to zmysel vo všetkom, čo doma s mojími dvoma špuntami zažívam.
Som za vás nesmierne vďačná. Verím, že budú vďačné aj moje deti :)

Viete, v období, kedy som čakala svojho pravého syna, som si myslela, že byť láskavou ale prísnou autoritou je to správne. Och, ako som si vravela, keď som v obchode videla plakať dieťa, že tá matka si necháva skákať po hlave a ja by som to vyriešila tak, že od dieťaťa odídem a rýchlo si rozmyslí, či bude robiť scény.

Dodnes ďakujem Bohu za to, že keď mal syn 2 mesiace, dostala sa ku mne úžasná kniha (Olivia- čo vás o živote naučí iba dieťa) v ktorej sa hovorilo práve o vašom nevýchovnom prístupe.
POHĽAD NA DETI SA MI VTEDY DIAMETRÁLNE ZMENIL. Svoj život momentálne delím na obdobie “pred Oliviou” a “po Olivii”.

Nastúpila som na dlhú cestu premeny samej seba. Veľa som toho prečítala, veľa sa snažím pracovať najmä na sebe a svojich chybách .. liečim si zranenia, hľadám svoje vnútorné hranice.

Moja švagriná mi raz odporučila váš kurz.
Jej dieťa má už 6 rokov. Od narodenia sa k nemu pristupuje nevýchovne. A aj keď som si v obdobi “pred Oliviou” myslela, že jej dieťa je rozmaznaný malý terorista, dnes vidím, že je emocionálne zrelšia, ako som ja sama. Dokáže sa rozhodnúť, je cieľavedomá, nesmierne šikovná, dokáže povedať nie, s láskou pomáha (keď to tak cíti), je empatická, nesmierne rada obdarúvava druhých… je úžasná ☺️ viem, že je to vďaka tomu, čo od vás načerpala švagriná.

Ja veľmi dúfam, že aj moje deti budú vo svojom živote šťastnejšie vďaka tomu, čo ste ma naučili ❤️
Ďakujem, Nevýchova!

PS: keďže rada čítam práve príbehy s úspechmi rodičov, o jeden sa podelím aj ja. Mám mladšieho syna- 8m bábätko – samozrejme, neznáša strihanie nechtíkov. V jednom diele kurzu ste vraveli príbeh maminy, ktorá riešila presne tento problém, a tak som vyskúšala jej taktiku. Synčekovi som ukázala nožničky, povedala som mu, že mu potrebujem ostrihať nechtiky, pretože ma nimi už veľmi škriabe. Pozrel na mňa, prišiel ku mne. Povedala som mu, že ak to už naňho bude veľa, pôjde sa hrať a skúsime to opäť. Nechty sme ostrihali na 3 pokusy úplne bez plaču a so smiechom :) predtým by ma hnevalo, že sme ich neostrihali celé hneď … po príbehu v kurze ste ma osvietili: Pokiaľ nejde o život, netreba situáciu riešiť IHNEĎ. ❤️ ďakujem, ďakujem, ďakujem ❤️

Když bylo našemu miminku 6 měsíců, tak měl chudáček kašel a zánět dýchacích cest. Doktor nám předepsal inhalátor 3× denně s nástavcem na miminko. Doma jsme to vybalili, přečetli návod, ale jak přimět dítě inhalovat tam samozřejmě nebylo 😁

Byly tu nás na návštěvě dvě moje kamarádky, tak jsme na to byli 4. Dva lidé ho drželi (ruce a nohy), třetí držel inhalátor a čtvrtý poskakoval, dělal skopičiny, zpívali jsme a snažili se ho zabavit. Byl to boj a po minutě trápení jsme to vzdali.

Druhý den kamarádky odjely, manžel šel do práce a tak jsem na to pak byla sama. Naštěstí jsem ale zrovna náhodou ten den dopoledne poslouchala kurz Nevýchova o respektu a komunikaci s miminky. Nasadila jsem mu masku od inhalátoru a on kňoural, sundaval ji a strkal do pusy. Tak jsem ho vzala z lehátka, že ho nebudu nutit. Dala jsem mu najíst, chvíli jsme si hráli a zkusili jsme to znovu.

Nejdříve jsem mu dala masku od inhalátoru do ruky, aby si ji mohl prohlédnout a prozkoumat. Vysvětlila jsem mu proč a co budeme dělat (sice slovům nerozuměl, ale určitě rozuměl uklidňujícímu tónu hlasu a já u toho trénovala styl Nevýchovy 😁).

Po chvíli zkoumání jsem zapnula inhalátor a nasadila mu masku. Vydržel u toho krásně 10 minut, ani jednou se ji nepokusil sundat a ještě se u toho na mě usmíval. Od té doby pak už šlo každé inhalování (3× denně) úplně v klidu bez stresu, bez držení a ještě s úsměvem 😃👍 Takže díky za pomoc Nevýchovo 😊

Dobrý den, Katko, máme doma dvouměsíční holčičku Sáru, a tak když jsem dostala do e-mailu pozvánku na webinář o komunikaci s miminkama, ráda jsem se na něj podívala. Ráda bych se s Vámi podělila o jednu věc, kterou jsme se se Sárinkou naučili díky Nevýchově, a to zdánlivě banální kapání kapiček Vigantolu.

Bylo to pro nás obě stresující, věděla jsem, že jí ho musím kápnout každý den, a tak jsem jí vždy držela hlavičku a bradičku, celé to bylo dost křečovité, Sáře se to hrozně nelíbilo a ohromně brečela. Vždy jsem po tom byla psychicky vyčerpaná. I když se se Sárou snažím komunikovat a pojmenovávat věci, které s ní dělám a kam ji pokládám a co slyší za zvuky, tak Vaše video mi dalo další rozměr, jak i s tak malým miminkem můžu navázat partnerský vztah.

A tak jsem zkusila Nevýchovu aplikovat na kapání kapiček :-) Vždy Sáře ukážu lahvičku, aby ji viděla, a vysvětlím jí, že jí kápnu kapičku do pusinky a že potřebuju, aby mi, až jí řeknu, otevřela pusinku. No a vždy, když řeknu, Sára otevře pusinku, já kápnu a je hotovo. Navíc se na mě potom ještě usmívá a to je nejlepší dárek :-) Ještě k tomu mi přijde, jako by to byla už taková hra… Sára vidí kapičky a začne se usmívat.

Zkouším teď Nevýchovu používat i jinde a jsem překvapená, jak mi dvouměsíční Sára rozumí a jak spolupracuje. Moc díky!

Rozhodla jsem se, že napíšu svůj AHA moment.

Dnes večer Dominiček 7 měsíců kňourá, kňučí a běduje. V hlavě mi běží:Ježíši, ten je hrozně protivnej. Ani se nenavečeřím…

Přemýšlím nad tou situací a najednou se vidím, sama sebe jako malá, jak volám maminku a potřebuji ji. A máma odpovídá: No teď nemůžu, nemám čas.

A došlo mi že mě Dominiček potřebuje, že chce mámu. A sem šťastná že si o to umí říct. A že sem to poznala. A že není vůbec otravný, jen si říká co potřebuje.

Nechci, aby byl jedno z nevyslyšených dětí, kteří přestanou volat mámu, protože prostě to vzdají, když máma nejde a nejde a neslyší.

Moc bych Vám chtěla poděkovat za to co děláte. Už 8let jak píšete 😊  Ze začátku jsem z toho názvu byla rozpačitá, zvláště když ho používaly matky co jejich dítě bylo jaksi rozcapene… Ale s plánovaným rodicovstvim mě to nedalo a shlédla jsem pár videí od Vás a začala měnit názor… Přihlásila se k odběru mailů a hltave čekala další webinář nebo článek.

Měla jsem v těhotenství dostatek času a nemohla se dočkat jak začnu používat Vaše nápady. Pisu nápady ne rady… To je na tom to krásné, nejsou tam rady a neděláte z člověka hlupáka co dělá vše špatně, dokážete povzbudit a hledat řešení, které si může najít každý.

Narodil se mi syn… I když jsem několikrát tapala, našla jsem spoustu odpovědi na dané téma co jsem si s ním řešila. A ano je to snadné! Stačí naslouchat. Jemu a hlavně sobě…

Teď mu budou dva roky a nemůžu říct že bych byla někdy ztracená. Možná v 6ti neděli protože jsem si nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že celé je to jen o mě. Zvláště teď když už trochu mluví je neskutečné jak Nevýchova funguje. Asi právě proto, že se s ním snažím komunikovat už od miminka. Vše mu říkat, to co cítím a proč to co dělám a jak to dělám. Zvykl si na intonaci hlasu a spousta nových situaci je pro něj tak přehlednějších.

Ano máme za i sebou období vzdoru… Chvilku mi trvalo, abych pochopila, že na něj moc spěchám, že stačí zastavit a ptát se… Teď už fungujeme. Žádné scény, a když už, tak trvají jen pár vteřin, protože už vnímám co mi chce říct nebo on chápe že mi to trvá dyl než ho pochopím 😄  Občas si připadám jak s cizincem. Domluvit se rukama, nohama… 😄  Jde jen o to chtít a zastavit se…

Jen Vám chci říct, že mateřství není pro mě vůbec náročné, jak někdo říká. To bylo pro mě velké překvapení… Kdy to jako přijde 😄  Že to „počkej až“ jako pořád nepřišlo… Pořád je to krásný a super.

Díky Vy všichni co na tom makate a inspirujete další a další rodiče. Děláte nás Svět lepším místem pro život ❤️

Díky Vám už s ničím pomoct nepotřebuji. Tuto cestu chci využít k poděkování.

Váš přístup je tak jednoduchý, zcela logický a přirozený, avšak zcela zapomenutý a nahrazený rozkazy, příkazy a vším ostatním, ostatním nefunkčním.

Přesně v principu nevýchovy jsem si přála vychovávat svého, teď už ročního, syna. A vlastně jsem tak nějak vše teoreticky věděla.

Třeba, že nepláče jen tak, aby mě naštval, ale že mu něco je, něco se mu nelíbí, něco ho trápí, ale neuměla jsem to převést do praxe, neuměla jsem mu naslouchat.

Do devíti měsíců jsme spolu spíše bojovali. Syn byl hodně uplakané miminko a já nešťastná máma, která to se svým dítětem neumí.

Čím víc to nešlo, tím víc jsem tlačila na pilu, což situaci samozřejmě zhoršovalo. Pak jsem na doporučení kamarádky, která má stejně staré, avšak usměvavé dítě, objevila Vás a stal se zázrak!

Nešťastná máma a uplakané miminko byly pryč! Změna byla zaznamenaná i mým manželem: „Nezdá se Ti, že už tak neřve, položím ho, jdu se napít, namažu si rohlík a je klid! Normálně neřve, že chce zase vzít.“

Samozřejmě máme své nálady a dny, kdy syna nebo mě nic nebaví, jsme mrzutí, rozladění, ale už to pro nás není problém, prostě to nějak zvládneme. Všechno jde stranou a soustředíme se jen na sebe, mazlíme se a jsme si oporou.

Nevytřená podlaha prostě do zítra počká a pravidelná procházka? Tak dneska pravidlo prostě porušíme, nálada na kočárek není, syn se chce nosit a celou procházku ho neunesu, tak zůstaneme v bezpečí domova, kde ho chovám vsedě na gauči, promazlíme celý den a je nám nakonec skvěle.

Dříve bych byla celá vystresovaná, protože ostatní říkali, že režim je základ a já ho nesmím porušit, syna tak nacpala do kočárku a byla naštvaná, že zase řve, co mu zase je a proč v tom kočárku prostě nemůže jen ležet.

Z CELÉHO SRDCE VÁM DĚKUJI!

Katko, velké díky za Vás a Nevýchovu! Nevím, jak se to povedlo, ale s Natálkou (9m) jsme se domluvily a už se nebojíme odsávačky na rýmu. Když jsem s ní mluvila, hrála si s hrající knížkou a vypadala, jako by mě vůbec nevnímala. Vše jsem jí vysvětlila dle Vás a ona se na mě jen těma svýma královsky modrýma kukadlama podívala a počkala, až jí rýmu odsaju.

Další odsávání probíhalo stejně – jen uviděla odsávačku, podívala se na mě a já věděla, že můžu – je to neuvěřitelný pocit, rozumět a umět komunikovat. Díky za Vás!!!

Jdu se podělit o jednu naši úspěšnou dohodu ze včerejšího večera.

Honzík (18M) se koupal, jako vždy asistoval tatínek, já jim tenhle večerní čas ráda přenechávám. Jelikož se vana pár dní předtím neuskutečnila, měl vyloženě „vanový absťák“ a z vody nechtěl, cákal si nožičkama, pouštěl vodu, prostě si to užíval.

Tatínek už ho chtěl hnát z vody ven a Honzík se bránil. Já jsem vedle věšela prádlo. Tak jsem za nimi došla do koupelny a říkám Honzíkovi: „Honzíku, už je večer, potřebujeme, abys šel spinkat za chvíli. Já ještě věším vedle ponožky, ale až to dodělám, tak bude konec koupání a půjdeš ven a dáme pyžamko a půjdeme spinkat, šlo by to?“

On mi to odkýval, nebyla jsem si jistá, jestli rozuměl všemu, co jsem říkala, manžel se tvářil, že určitě nerozuměl, ale že teda jako budiž. Nechali jsme tedy syna ještě užívat si vodu, já jsem beze spěchu dověšela ponožky a rozestlala postele (aby měl víc času ) a pak jsem přišla do koupelny. Honzík si ve vaně stoupl a bez jakýchkoliv protestů se nechal vyndat a utřít

A to ještě chvilku předtím, když jsem měla už hotové to prádlo a ještě jsem „zdržovala“ s tím rozestýláním, tak manžel povídá: „Já už bych ho dal z vany, má pořádný varhánky, ale nechci ti narušovat tu vaši dohodu.“

Prostě spokojenost na všech stranách, oba dva snad konečně začínají nevýchově přicházet na chuť

Děkuju!

Včera jsem dostala od kamarádky odkaz na Vaši stránku, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Vpadla jsem do rodičovství přesně před 9 měsíci, mám chlapečka Vojtíška. Už od začátku v sobě řeším jak na to, jak být dobrý rodič.

Váš včerejší webinář pro mě moc znamenal, jsem ráda, že jsem si jej mohla poslechnout. Ne­mohla jsem usnout a i přes to, že syn si dneska teda pospal až do půl osmé, tím pádem i já jsem mohla pospat, já byla hore od 4. hod. a pročítala Vaše stránky, facebook, vše co šlo… Velké děkuji!

Jeden příběh ode mě..
Jeli jsme se synem k doktorce na preventivní prohlídku, máme to tak 15 minutek autem, a jak to u nás bývá, auto se rozjede a Vojtíšek zavírá oči. Když jsme samozřejmě dojeli a já ho musela přemístit z vajíčka do kočárku, probudila jsem ho a začal plakat.

Pevně jsem ho objímala a řekla mu… Já vím, já bych taky plakala a měla špatnou náladu, když by mě někdo vzbudil, moc se ti omlouvám. 
A v ten moment se ode mě odtáhl a usmál se na mě. V klidu jsem ho přemístila do kočárku a k paní doktorce jsme šli s úsměvem…

Musím na sobě hodně pracovat a těším se teď, že mám motivaci! Děkuji!

Daří se mi domlouvat s miminkem (3m) i se starším synem (24m). Neříkám, že nejsou chvíle, kdy to skřípe, ale je jich čím dál míň a míň. Jelikož ani jeden z nich nemluví, učím se hledat cesty, jak dělat věci jinak, aby nám bylo fajn, a je docela udivující, že existují :-)

Můj starší syn mě úplně fascinuje tím, čemu všemu rozumí (rozumí všemu) a já sebe fascinuju tím, že za 4 týdny dokážu ve 2 větách formulovat vše důležité, co já potřebuji sdělit.

Učení se komunikace a vnímání potřeb druhého není nic jednoduchého, ale každý úspěch mi dává další a další sílu jít dál. Doufám, že postupem času moje ego přestane mít potřebu „si něco dokazovat“ a budeme žít v naprosté harmonii :-)

Zdravím 🙂

Máme další, v našich očích obrovský úspěch! Šimi (10 m) dostal atb. Začínali jsme je podávat v pondělí večer stylem, že jsem k němu přišla, laskavě vysvětlila, co to je, proč to je, a dala malému aplikátor do pusinky.

Pokaždé se, chudák, začal nejdřív kroutit, rudnout a později vztekat a propínat do luku. S každým podáváním to gradovalo. (Dřív bych si řekla, že je to paličák.)

Ve středu večer jsem řekla nahlas: „Dost! Takhle to prostě nejde!“ Ptala jsem se ho, jak to teda udělat, aby to bylo v pohodě, a sledovala, co on na to.

Chvíli to trvalo, než se uklidnil, a pak rukama něco naznačoval a koukal na aplikátor. Dala jsem mu ho požužlat, nechala ho být a přemýšlela, co teď.

Pak mě napadlo, že mu tam trochu vytlačím vždycky, když bude mít správný konec v pusince, a tím že si to bude řídit sám – takhle jsem mu to i řekla a zeptala se, jestli souhlasí.

Vypadal v klidu, a tak jsem čekala na správný moment. A ty momenty přicházely, dokud bylo potřeba. Od té doby hezky sedí v klidu a papá léky!! Už se ani nekření, když to polyká.

Je úžasné sledovat na jeho očích, jak čeká, že mu do pusinky nateče ta tekutina, a snaží se ji polknout, i když mu to asi moc nechutná.

Najednou to pro nás není za trest, ale společný čas, kdy se směju, jak aplikátor drží v zubech a blbne s ním, protože vypadá fakt legračně. On se taky usmívá.

AHA! Podávání léků nemusí být rychlovka! Nepřestávám se divit, co všechno jde nevýchovně vyřešit.

Děkuji moc! 🙂

Pomaly koncim kurz a uspechy s mojim 10 mesacnym Tomaskom su:

V pohode sa obliekame aj vyzliekame ked niekam ideme.
Ked sme boli chori, statocne papal lieky.
Pocka, ked mu vysvetlim, ze potrebujem dovarit, dojest…
Nevyvadza, ked ideme von z vane.
Uzivame si spolocne prechadzky, hranie, citanie kniziek.
Zacina reagovat na to, ked mi nieco spravi a boli ma to.
Ked dopapa, sam si vie zlozit uteracik z noh a podat mi ho.
Po vysvetleni, ze potrebuje pit aj vodicku, nielen maminkle mliecko, sa napije z poharika.

No a moj uspech – necham ho skumat svet, kym si fakt neohrozuje zivot. A po dlhsom pozorovani musim povedat, ze deti su velmi mudre a malokedy si chcu vedome ublizovat, napr. strcit si nieco do oka, krku.

Dakujem Nevychove za rady aj uistenie, ze som sa od narodenia mojho pokladika vybrala spravnou cestou. 

K Nevýchově jsem se nějak dostala ještě dřív, než jsme se o miminko vůbec začali pokoušet. Asi podvědomá snaha dělat věci jinak než moji rodičové (kterých si ohromně vážím). 

Miminku jsou 2 měsíce a už teď mám pocit, že se s ním občas lze domluvit, a vím, že nikdy nepláče jen tak. Na druhou stranu, nebojím se přiznat (nahlas) když nevím co chce, když nerozumím a jen se snažím dělat to nejlepší. 

Možná právě proto máme doma takového pohodáře.

Dobrý den,

chtěla bych se s Vámi podělit o můj zážitek a tím Vám dát i zpětnou vazbu. Včera jsem koukala na video Nevýchovy, kde bylo řečeno, že s každým dítětem i s malým miminkem se dá domluvit.

Musím říct, ač jsem velice optimistický člověk, k tomuto jsem byla trochu skeptická. Nicméně dala jsem tomu šanci a nestačila jsem se divit.

Moje dcera, která má 4 měsíce, se vždy krátce potom (asi po dvaceti minutách) co jsem jí večer šla uspat do ložnice (spí s námi v posteli), se vždy probudí a vyžaduje mojí přítomnost. Mě to samozřejmě nevadí, ale bylo by fajn občas v klídku uklidit nebo si s mužem občas shlédnout seriál ve dvou.

Vždy když jsem k ní přišla tak zase po chvíli usnula. Odešla jsem vedle do obýváku a zase nanovo. Tak jsem při posledním uspávání zkusila jednu věc.

Eliška ležela v posteli a já jí kojila. Koukala při tom na mě. Řekla jsem jí: „Eli, kdyby ses náhodou probudila a já tu vedle tebe nebyla, tak se nemusíš bát. Budu jen tady vedle v obýváku. Klidně můžeš spinkat dál a já si k tobě přijdu lehnout později.“

První věc, která mě zarazila byl její pohled. Jako kdyby v jejích očích byl odlesk porozumění. Malá za chvíli usnula a já šla do obýváku.

Asi po hodině jsem slyšela, jak se malá probouzí." Neboj Eli, nikam jsem neodešla, jsem jen tady v obýváku. Klidně spinkej dál. Já jdu stejně za chvíli taky spát." Zavolala jsem na ni z vedlejší místnosti.

A co se nestalo? Opravdu usnula a spala. Jak kdyby potřebovala jen ujištění, že tam není sama. Valila jsem oči. Pak už klasicky spala až do rána.

Děti jsou chytré a já to pořád tak vidím, že není dobře s nimi jednat, jako kdyby nevěděli o co jde. Musím uznat, že mě zarazilo, že to funguje i u takhle malého miminka.

Děkuji vám za to, co děláte. Věřím, že s Nevýchovou z nás budou s Eliškou parťačky. Nic jiného si totiž nepřeji.
 

Byli jsme nedávno s Mikulášem na rehabilitaci. Tam nám paní fyzio poradila jak a co cvičit a také doporučila Mikšovi lepit tejpy na podporu svalových skupin. Musím předeslat, že se Mikuláš přetáčí od 3 měsíce, leze od šestého, sedí od sedmého a od desátého chodí nebo, abych byla přesná, popochazí v prostoru. Prostě čipera.

Při představě, že mi v klidu leží na podložce, abych mu tejpy nalepila, jsem se jen usmála, ale nedávala tomu moc šancí. Přišel tedy den D, kdy jsem měla tejpy znovu aplikovat. Bylo ráno, zrovna jsme vstali a šli do koupelny. Po chvíli povídám „Mikulášku, mamka by Ti potřebovala nalepit tohle na bříško, můžu?“

Ukázala jsem mu zelené pásky, dala mu je do ručičky, vysvětlila k čemu jsou a pozorovala, co on na to. Když nic nenamítal, tak jsem pokračovala „Já to ale jinak nezvládnu, než když si Tě položím na záda a chvilku vydržíš v klidu. Co ty na to? Pomůžeš mi s tím?“

Celou dobu jsme se dívali jeden druhému do očí. Zase se nechal položit bez protestů a i v klidu ležel. Ukázala jsem mu pásky znovu a přiložila je na bříško pro demonstraci a komentovala vše, co budu dělat.

No a když i tentokrát zůstal ležet a jen čekal, tak jsem mu je nalepila. Hned jak bylo hotovo, vyskočil a šel si po svém. Stačila jsem mu jen poděkovat za spolupráci. 🤗👍 Byla jsem na nás opravdu moc pyšná. 🙏

Nevychovu znam uz dyl, ale až teď, se svou skoro 5ti měsíční dcerou ji zkouším na vlastní kůži a musím říct, že po přečtení Vašeho pomocnicka s uspavanim, jsem byla poprvé trochu skepticka…

Nejak jsem si to nedokázala představit, jak by mi v necelých 5ti měsících mohla dcera „rici“ co potrebuje k tomu, aby usnula, neboť poslední 3 týdny jsem den co den uspavala i 3hodiny a mela jsem chuť tlouct hlavou o zeď 🙈

Ale ono to opravdu zafungovalo😳 a nevim, zda to ma opravdu souvislost, ale nikdy by mě nenapadlo, ze bych mela roztáhnout v loznici žaluzie🙏, aby dcera usla, logicky preci potrebuje tmu, jsem si říkala..

Ale po otázce, co potrebuje, se mi porad a porad otáčela k oknu se zatazenymi žaluziemi, tlačila se tam hlavičkou, dávala k nim ruce, porad je hypnotizovala, no přišlo mi to divné, ale sla jsem a žaluzie jsem roztahla.

V tom dcera přestala neustále něco brblat, začala hledat prso a natahovat ruce ke mě, tak jsem ji vzala do náruče, nakojila a ona spala 😳😳😳 a porad spí 😳❤

No boží, jsem zvědavá, zda to takhle bude i zítra 🙏🙈

A jestli ano, zachránili jste mi mou hlavu i zeď 😁

Moc děkuji, 

Já jsem vděčná, že jsem na Nevýchovu narazila 🙏 dělám chyby, ale je super, že si ji v tu chvíli uvědomím a už se netrízním vinou, ale v klidu si řeknu, příště budu reagovat jinak.

Nedávno mě zahřálo u srdce, když jsem zachovala klidnou hlavu. Uspávala jsem na dovolené svého 10,5m synka v náručí a on se stále vrtěl a hulákal atd, já byla opravdu unavená a už se ve mě vzdouval vztek.

Místo toho jsem se nadechla, zastavila se, koukla se mu do očí a zeptala se ho, copak se děje. Ukázal na rozsvícenou lampičku. Během toho vrtění ukazoval na lampičku a já se nejdřív domnívala, že si s ní chce hrát, ale jak se tak na mě díval, tak mi to došlo.

Tobě vadí rozsvíceno? Chceš to zhasnout? Po zhasnutí do pěti minut spinkal. ❤️

Jsem maminka půlroční Lilinky, která je samozřejmě ta nejúžasnější holčička na světě🥰 Vaše webináře jsem si začala pouštět ještě s Lilinkou v bříšku, a už tehdy mi to dávalo sakra smysl.

Když se nad tím člověk zamyslí – podstata je vlastně strašně „jednoduchá“ – naslouchat, chtít porozumět, vžít se do kůže těch prcků a nedělat to, co nám samotným by vadilo – samozřejmě dost zjednodušeno.

Chtěla jsem Vám jen napsat, že Váš webinář nám pomohl hned krátce po narození – že vše platí i pro ta nejmenší miminka…

Lilinka vždy při odkrkávání strašně plakala, a protože jinak byla zlatá, neplakala bez důvodu, tak mi bylo jasné, že má nějaké nepohodlí, a ne že „mimino prostě řve“..„ptala“ jsem se jí, jak to udělat, aby jí to bylo pohodlné a ona mi to vlastně sama ukázala…

Potřebovala vždy po jídle vždy ještě minutku poležet, asi aby se jí to v bříšku srovnalo, a pak odkrkávala úplně v pohodě a bez pláče – má chyba – dávala jsem ji hned na sebe, aby se třeba nezakuckala…

A stačilo tak málo – chtít jí porozumět a sledovat, co jí dělá dobře.

Děkujeme, NEVÝCHOVO.

Máme malou holčičku, sedm týdnů. Sleduji vás už delší dobu, cítím že tímto směrem je to správně. Někdy se tak bavíme s manželem a mě zaráží co říká, jestli bude dělat tohle a tamto že ji prostě naplácá atd.

Říkám to teda nenaplácáš. Hlavně to první necháš zkusit mě. (Zkusila bych nevýchovně). No a tak došlo na to, že se mě ptá, proč jí takhle všechno povídám, že mi nerozumí.

Říkám třeba teď tě půjdeme koupat, ano, půjdeme do vodičky, maminka tě potřebuje umýt abys byla čisťounká, a ty to taky potřebuješ, miminko naše atd. a já jsem mu vysvětlila že možná nerozumí, ale tvoříme si pouto do budoucna.

Malá mi bude věřit, až rozumět začne, bude vědět co a proč dělám s ní a že to já nebo ona potřebujeme udělat i když to nebude příjemné. (Čištění uší, stříhání nehtů atd).

A on se úplně zarazil a řekl AHA tak takhle to myslíš, tohle je ta tvoje nevýchova. To dává smysl. Tak to je snad první kurz na který koukáš který je fakt užitečný. A já jen, že konečně to pochopil.

Takže myslím a doufám že se postupem času také nevýchovy chytí, když ji uvidí odemně a snad by na to jeho naplácání ani nemuselo dojít  pořád se mu snažím vysvětlit že malá nepláče z bůhdarma, třeba je moc ostré světlo z lampy nebo ji bolí bříško, cokoliv. On ji pořád podezřívá že pláče jen tak no je to s jeho trpělivostí někdy těžké. 

Zrovna teď máme celkem finanční krizi, ale když toto uznal, tak za pár měsíců bych opravdu chtěla koupit si plný kurz.  Ještě se chystám ukázat mu nějaký webinář, aby viděl konkrétní příklady. Bohužel v úterý měla maličká špatný den a oba jsme byli K.O takže jsem mu to nestihla ukázat ani když to jelo do půlnoci.

Díky nevýchovo, že mi ukazuješ cestu, věřím že tato láskyplná respektující výchova skutečně může jednou změnit svět, protože děti vyrostou ve zdravě sebevědomé dospělé kteří nebudou uťáplí a ani se nebudou bát vyjádřit své sny, nápady a city.

Milá Nevýchovo, včera jsem dlouze přemýšlela nad svým přístupem k rodičovstí, nad Nevýchovou a svým vztahem se svou 9m dcerkou. A musím se přiznat, že vám to teď tady píšu přes slzy dojetí z toho všeho.

Dospěla jsem k poznatku, že prostě musím za těch nádherných společných 9 měsíců Nevýchově hrozně moc poděkovat! Jasně, pořád řešíme s dcerkou různé problémy, mnohé z nich jsou i zdravotního charakteru. Ale tolik věcí jsme díky Nevýchově zvládli!

Překonali jsme nechuť k převlékání, přebalování, čištění zoubků, usínání, kousání a škrábání při kojení, tahání a kousání kabelů pod proudem. Zvládli jsme můj brzký návrat do práce jeden den v týdnu, hodně drsné noční děsy a to bez léků, navíc já se celkově fakt dost zklidnila …

Je toho hodně. A já už teď na beton vím, že ačkoliv se mi to nejdřív zdálo trošku jako science-fiction, už ta nejmenší mimča nám rozumí a jak jsou starší, tak se to jen a jen zlepšuje.

A nyní se dostávám k té chvíli, která mě vůbec přivedla k tomuhle zamyšlení:
Dcerka v posteli, obvykle u prsa, já záda na odpis čemuž spaní s mimčem v náručí moc nepřidá. Už cca 10 dní dcerce vysvětluji, že ji moc miluji, ale spaní u prsa mě hrozně moc ničí, vše mě bolí, že to potřebuju jinak. Třeba, aby aspoň večer byla chvíli v postýlce (přiražená k velké posteli) a pak se za mnou může přijít přitulit a už u mě zůstat.

Protože prostě aspoň na usínání potřebuju svou pohodlnou polohu, v noci jsem pak tak rozespalá, že je mi to celkem jedno a jedu víceméně na autopilota :-) podotýkám, že z mé strany zůstalo u vysvětlování, dcerku jsem nijak nevyháněla, neodnášela, jen vysvětlovala a občas v noci nedala prso když neměla hlad, ale chtěla jen cucat a mně to bylo už fakt hodně nepříjemné.

První dny dcerka po prse občas zaplakala, ale pak asi pochopila a začalo jí stačit mi ležet v náručí nebo na rameni (jaká úleva pro můj krk!). Po kojení se prostě od prsa odvalila a přitulené jsme spaly dál. A pak se jednu noc stalo, že si po nočním kojení to naše devítiměsíční mímo samo vlezlo do své postýlky, já čučela, nechápala.

Na další kojení si ke mně přilezla a už se zůstala tulit. Tak jsem si říkala, byla ospalá, malátná, nevěděla co dělá, náhoda. Pak se to stalo znovu, ještě jednou a včera taky, když jsem za ní přišla spát. Takže to už moc na náhodu nevypadá :-) prostě je to tak, moje úžasná holčička si na část noci jde k sobě do postýlky, aby měla odpočatou mamku.

A víte co? Musím přiznat, že když ji u sebe nemám celou noc, tak už se moc těším, až se přijde pořádně pomazlit :-) Je mi jasné, že spoooooooousta je toho ještě před náma, ale teď už vím, že to spolu všechno zvládneme ❤️ a to z velké části díky Nevýchově.

Takže hrozně moc díky, opravdu to má smysl ❤️

Děkuji. Sice toto dilema už mám vyřešené ale i tak jsem si to ráda poslechla. A právě za to vám chci poděkovat, že to máte namluvené, a maminky si to mohou poslechnout třeba na procházce, dokud miminko chrupka v kočárku nebo vrni v šátku.

Též si myslím že je třeba naslouchat miminku, a pozorovat a zkoušet různé možností a hledat ty, které vyhovují právě vám!

Netrapit se a být flexibilní, protože miminka rostou a mění se, a to co fungovalo včera, nemusí fungovat dnes.

To zažíváme s 5 měsíčním synem, a na začátku jsem neuměla přijmout že to je co týden jinák 😊, ale pak jsem se naučila hledat cesty a možností, které vyhovují nám oboum.

Člověk nesmí trapit se tím že něco nevyšlo podle představ. Ve finále je stejně nejdůležitější spokojenost miminka a maminky.

Musím říct, že mi nevýchova otevřela oči a konečně si se svým dvouletým synem začínám rozumět.

Co bych bývala dala za to znát principy nevýchovy už před porodem. Musím přiznat, že mě mateřství ze začátku hodně semlelo. Začalo to vlastně už dost nepovedeným porodem, po němž mi dlouho trvalo utvořit si k synovi ten správný vztah.

Syn to ze mě nejspíš cítil, takže byl hodně uplakaný a pořád jsme řešili nějaké problémy a nesoulad mezi námi. Do toho příšerné nevyspání. Opravdu nevyspání a nedostatek energie považuji za svůj největší problém.

Vyčerpání ve mně probouzelo nehezké myšlenky a rozhodně nepřispělo k tak potřebné trpělivosti a vnímání potřeb mého syna.

Jsem ráda, že jsem na nevýchovu narazila, protože jsem se díky ní dost zklidnila, přestala jsem řešit zbytečnosti a taky mě opustila snaha všechno dokonale zvládat.

Místo toho se snažím syna víc vnímat, opravdu se mu věnovat a konečně mu většinu času rozumím, i když ještě nemluví.

Dneska se třeba nechtěl nechat přebalit a stačilo mu do ruky půjčit moje náušnice, protože jsem si všimla, že si je zrovna v tu chvíli potřebuje prohlédnout. Rázem byl v klidu a já ho mohla doobléct.

Říkám si, že kdybych ho pořádně vnímala už od narození a myšlenkami nebyla pořád jen u věcí, které je potřeba včas udělat, tak by se nám spolu žilo mnohem lépe. Ale vždycky je čas na nápravu.

Proto děkuji nevýchově zejména za tato audia s vhledy do dětské duše a hrozně se těším, až si projdu celý kurz nevýchovy 🙂

Milá Nevýchovo,
přiznám se hned na začátku – ještě jsem neprošla vaším kurzem, ale sleduji vás na Facebooku, čtu vaše články na webu a vaše principy jsem si vzala za své už v těhotenství (začala jsem je používat na manžela, haha). Někdy mi to jde lépe, někdy hůř, ale snažím se.

Máme doma holku Amču (6 měsíců). Je úžasná a všechno nám spolu většinou klape. Jen to usínání je někdy dost vyčerpávající. Když po dvacáté opakuji pohádku o kůzlátkách, kterou miluje, zpravidla už mluvím mechanicky a přemýšlím o úplně jiných věcech. To, že jsem duchem mimo, na mně nejspíš vždycky pozná. Někdy se to takhle vleče celý večer.

Ale dneska jsem to zkusila nevýchovně a hlavně jsem se opravdu snažila “poslouchat”, co mi moje holčička říká. Po klasických rituálech dítko vypadalo, že má někde schovaný atomový pohon, přitom byla očividně přetažená a kňourala. Tak už celá zoufalá povídám:

“Amí, už mě to nebaví. Jsem fakt hotová, trochu naštvaná a mám před sebou hodně práce. Po večeři tam je na umytí nádobí, musím dát tu hromadu oblečení do sušičky a potřebuju si udělat něco s těma bolavýma nohama, co mě trápí. Co ti pomůže abys usnula? Jak to uděláme?”

A to moje úžasný dítě si vzalo moji ruku a přitisklo si ji na obličej a mně to došlo: Amča ráda usíná s hadrovou plenkou na obličeji a tu jsem v zápalu uklízení nacpala do pračky, takže ji neměla v postýlce. Po tom, co jsem ji přinesla novou plenku, byla do dvou minut tuhá.

Tak tu teď sedím (nádobí umyto, prádlo se suší), píšu vám a jsem hrozně dojatá a pyšná na tu moji malou holku, co dokáže komunikovat lépe než leckterý dospělák. A teď si jdu udělat něco s bolavýma nohama.
Mějte se krásně a díky, že v tom jedeme všichni spolu.

Krásný zážitek z porodnice:
Mám malého Jeníka (6 týdnů). Maminky to asi znají – v porodnici vás učí budit po třech hodinách, přebalit, krmit… Stalo se ale, že mi malý usnul hodně pozdě. Tak pěkně spinkal, že jsem ho prostě nebudila. Vzbudil se o hodinu později (4 hodiny po jídle). Já teda že ho přebalím, nakrmím. Už měl hlad. V tom sestřičky ohlásily dětskou vizitu.

To znamenalo nachystat dítě a čekat. Já netušila, že ta vizita přijde až za půl hodiny. (Nutno říct, že ze zdravotních důvodů nekojím. Od začátku chystáme příkrmy, neměla jsem možnost jej nakrmit z prsu.) Tak jsme čekali. Malý nahatý, přikrytý peřinou, hladový. Hladila jsem ho a povídala.

Jak jej chápu, jak vím, že má hlad, a jak mě to celé štve, že teď nemůžu nic dělat. Jak musíme počkat na paní doktorku, že jej vyšetří a pak hned půjdeme chystat jídlo. Proč to píšu – Jeník skoro vůbec neplakal. Jen občas zaprotestoval. Když přišla paní doktorka, celé vyšetření byl úplně v klidu.

I paní doktorka se divila, jak je klidný. Pro mě to tehdy byla a pořád je velká věc a důkaz, že malé děti rozumí, co říkáme. A že je krásné a důležité s nimi být v té dané situaci. 

Dnes v noci se syn, 13 měsíců, již tradičně probudil mezi 2–3 hodinou ranní. Pláč, mokrá plína a tedy nutné přebalení, pak prso opět k uspání. Když už nepil a vzala jsem mu prso, začal lozit po posteli, po mně a manželovi, který brzo ráno vstává, kníkat a pobrekávat. Zkoušela jsem ho chvíli nechat, občas pak usne, ale dnes ne (a mně se ke všemu začínalo taky chtít na záchod:-/).

A tak jsem vstala, vzala ho a zkoušela ponosit, výsledkem byl pláč, ue nemá prso, tak jsem si s ním sedla do křesla a začala zase kojit. Při tom mu povídám přibližně následující: „Ladí, já tomu nerozumím, proč nechceš spát a hrabošíš po nás. Co bych mohla udělat, aby se ti dobře spalo? … Prsenko je takové měkké a teplé, je to tvoje bezpečí, co? … Víš, tatínek brzo vstává a mně se už zase chce docela dost čůrat, tak bych potřebovala, aby ses nechal uložit…“

Chvilku na to se zavrtěl, pustil prso a úplně se odklonil (ale ne s pláčem nebo naštváním, prostě usnul). Celé to trvalo jen pár minut, mohla jsem ho uložit a jít v klidu na wc.

~ Podobně jsem mu to říkala už X-krát předtím a bez kýženého výsledku. Tentokrát byl ale rozdíl v pocitu, se kterým jsem mu to říkala. Naštvání, že nás budí a omezuje a že bez pláče nemůžu odejít ani kvůli tak základní potřebě, nahradil soucit a porozumění, že prso je takhle v noci po probuzení či v polospánku ta jediná jistota, kterou vnímá…

Tak už i já jsem konečně zaznamenala velký posun. Jsem maminkou 4 měsíčních holčiček a byla jsem typickou matkou utěšovatelkou. Ve snaze nenechat své děti za žádnou cenu plakat, jsem dělala všechno. Děti jsem při každém zaknourani brala do náruče, honem zkoušela, jestli nemají mokrou plínu, hlad, apod.

V jednom kuse jsem je brala, chovala a utěšovala. Výsledkem byly ještě větší scény. Až to ve mně jednou bouchlo a já začala brečet taky. Vycerpana, bezradná…

Jakmile jsem se uklidnila, zjistila jsem, že holky ztichly. Jakoby čekaly na to, až ze mě spadne to napětí. V tu chvíli mi došlo, že nemůžu všechno takhle hrotit. Ony si hrály na zemi, najednou je zaujala hračka, na kterou nedosáhly, tak se začaly trochu vztekat. A já je hned brala prebalovat. Koho by to nenastvalo?

Teď je chvilku nechám a malinko jim podepřu nohy, aby se mohly doplazit tam, kam chtějí. A až vidím, že jsou unavené, vezmu je k sobě a vysvětlím jim, že je potřeba přehodit plinku a pak si půjdeme odpočinout u kojení. A ono to funguje. Takový rozdíl jsem fakt nečekala. Pevně doufám, že nám to takhle půjde i nadále😉. Díky moc za nakopnutí.

Pred mesiacom som pisala, ze sa mi podarilo byt ticho a nechat moje dievcata (necele 3 a 4,5), aby si spolu riesili spory same.

Chcem sa vam uz dlhsie pochvalit, ze sa mi podarilo nastavit rovnaky pristup aj k synovi (8 mesiacov). Dievcata sa s nim casto hraju a ja uz viem, ze on si to s nimi vyriesi sam. Ked sa mu nieco ozaj nepaci, zakrici, alebo sa proste rozplace. Dievcata na to reaguju, povedia mu prepac, alebo ho hladkaju a nukaju mu hracky. Dost casto to pomoze a nepotrebuju ma. Jasne, ze ked pocujem zufaly plac, ak ho pridem popestovat.

Pred nevychovou by som si pomyslela, ze rodic, ktory tvrdi, ze 8 mesacne dieta si poradi same voci starsim a ze sa tym uci nastavovat si svoje vlastne hranice, je sialeny. Tak sa snazim si to nebrat osobne, ked si to niekto pomysli o mne :) Dakujem, ze ste ma priviedli na tuto cestu. Tesim sa, na nej este zazijem.

Dobry den, uz pocas tehotenstva, ma napadlo, ze ci vychova nemoze byt ina. A napadlo ma, ci by som sa nemohla dietata opytat co potrebuje alebo co si praje, a v tom mi kamaratka poslala odporucanie na Nevychovu…

A tak skusame vsetko co je v Nevychove a obidvaja s manzelom sme velmi prekvapeni aka mudra je nasa dcerka Terezia (4 mesiace). Je to nase prve dietatko.

Raz som chcela zvesit pradlo zo susiaka, kedze sa pekne sama hrala. No akonahle som zacala zvesovat, tak zacala plakat. Tak som jej navrhla aby mi pomohla, zobrala som ju na ruky a povedala som jej, ze ona bude brat koliky a ja pradlo. 

Mozno si poviete, ze take male babo a koliky su nebezpecne. Najprv ich chcela davat do pusy, ale viem, ze take male deticky maju vyvinute viac receptory na jazycku a tak preto sa snazia strkat si veci do pusy. Tak som jej opatrne dovolila a potom som jej pustila kolik, nech ho drzi sama a aby ho pustila do vedierka, kde su ostatne koliky.

Sice trva to hodinu aj pol, kym dame pradlo dole :D ale uzivame si to obidve. Obcas jej nejaky padne na zem totizto, alebo netrafi do vedierka. Naposledy sme spolu vsetci traja (manzel, ja a Terezka) vesali pradlo. Mame z toho take male dobrodruzstvo. 

Kurz už mám zaplacen druhý měsíc, ale přiznám se, ze mám za sebou teprve první týden a už teď vidím zlepseni. Malý 4,5m už lépe reaguje, uspavani úplně v pohodě a zjišťuji, že se vsimam i okolí a hrozne se mi nelíbí zaryte metody..ať už u babiček, ale i nahodnych lidi, ale rikam si, ze to je jejich vec…

Jsem za kurz hrozne vdecna a vidim, ze i manzel to prebira ode me…verim, ze budu casem uplne klidna a komunikace a mrnousem bude lepší a lepší

Manžel říká, že když se synem (1rok) komunikujeme podle “návodu” Nevýchovy, je celkově vnímavější a tak nějak chytřejší :) A vládne u nás vůbec taková pohodovější atmosféra.

Teď čekáme druhý, tak věříme, že nám to vydrží.

Moc děkuju! Zkusila jsem s dcerkou, když ji bylo 6 měsíců a šly jsme na propíchnutí oušek: „Půjdeme k paní doktorce, dá ti náušničky na ouška. Asi to bude bolet, můžeš plakat, jak budeš potřebovat, budu tam s Tebou a budu Tě držet za ruku.“..

Brečela a když jsem si ji pak vzala do náručí, hned přestala. Pani doktorka řikala, že ji zaujalo, že se nevzpouzela a neprala se s ní jako jiné děti, že si tím pláčem spíš ‚jen‘ stěžovala.

Díky, Katko i všichni ostatní.

Vím, jak je pro nás, rodiče nemluvňat (u nás 11 měsíců), těžké se domlouvat, proto něco pozitivního níže :) Jsme v Nevýchově teprve krátce (3 týdny) a dnes na dovolené u kamarádů se stejně starou holčičkou se nám asi něco povedlo. Obě holky byly v pěkně špatné náladě, nějak jsme se pořád nemohli dopídit proč. Pak jsem si řekla, takhle to dál nejde, vzala jsem si svoji dcerku stranou a postupovala jsem Nevýchovně.

Měla jsem na ni čas, byly jsme samy pro sebe a najednou mi spoustu věcí došlo – vždyť ona je celý den s druhou holčičkou, neustále komunikují, bojují o hračky a hlavně o přízeň maminky (druhou holčičku jsem několikrát chovala také a neprobíhalo to úplně hladce).

Řekla jsem jí: „Už ti asi rozumím, tebe tohle všechno vyčerpávalo, viď? Pojď, teď mě budeš mít celou pro sebe.“ Bylo vidět, jak se uvolnila, bylo jí dobře a náš čas si ohromně užila.

Když jsme se vrátily do společné místnosti, byla zrelaxovaná, vyrovnaná a měla sílu si zase hrát. Zato druhá holčička chytala příšerné amoky, nešlo jí pak ani jíst a musela se rychle připravit na spánek, protože „byla unavená“. Ve skutečnosti ale pak usínala déle než obvykle.

Dneska jsem přebalovala Stellinku (8,5 měsíce) a poprosila jsem Karličku (3,5 roku), jestli by jí mohla půjčit nějakou figurku, jinak totiž Stellinku na zádech už neudržím. Karlička jí podala žirafu a já přebalovala.

Karlička si to ale rozmyslela a říká mi, že by chtěla žirafu zpátky. A já říkám, že bych ale potřebovala, aby měla Stellinka něco v ruce, protože jinak ji nepřebalím. A Karlička, že jo. A povídá Stellince: „Prosím tě, Stellinko, já si potřebuju vzít zpátky žirafu, ale dám ti pejska, šlo by to?“ A Stellinka na ni kouká, usmívá se, pustí žirafu a vezme si pejska. Jak jednoduché!

Miluji nevýchovu. Praktikujeme ji od dcerčiného narození. Už od miminka vždy vše předem vysvětlujeme. Například očkování nebo kontroly u lékaře, vždy malé přesně vysvětlím, co se bude dít a nikdy se nestalo, že by plakala. Lékařka je nadšená.

Když odcházím já, nebo malou posíláme na prázdniny, vždy ji na to připravuji. Rodina se diví, jak je to klidné dítě, ale my s tatínkem víme, že je to jen o přístupu. O tom, že vždy předem ví, co ji čeká. A když se nám náhodou stane, že začne plakat (vztek od ní neznám), klekneme si k ní a necháme si vše vysvětlit, nebo vysvětlíme my. A do pár vteřin je klid.

Pro přítele je to těžší, byl vychvany v tvrdém režimu, ale i jemu stačil vebinář pro pochopení. Jste úžasná, děkuji za Vaši práci a přeji Vám co nejvíce rodičů, kteří přejdou na „Vaši stranu nevýchovy“.

Priznam sa riesila som plac priamo pocas workshopu, zmenila som nastavenie z ukludnovaca na partaka, vyjadrila svoje rozpolozenie a poprisla o pomoc nasho 1mesiac stareho druhorodeneho Fedora.

Ten sa na mna zrazu sibalsky usmial, ja ostala v soku a zacala som ho pozorovat a vsetko mi krasne ukazal co potrebuje, este zoparkrat ma privolal a ukazal mi co potrebuje ale bez placu len mrnkoranim.
Naozaj Katka a Nevychova vedia co robia dakujem

Celou dobu jsem měla špatný pocit z toho, že nám ta Nevýchova nefunguje, ale ono to bylo trochu jinak. Když jsem měla na procházce čas na přemýšlení, tak jsem zjistila, že nám už pár věcí docela dobře se synem (11m) funguje.

Už nějaký týden ukázkově slézá postel pozadu. Asi týden jsem mu to vysvětlovala, sama předváděla, otáčela ho do té „správné“ polohy, vysvětlovala, proř to po něm chci (abych měla jistotu, že vždy sleze postel bezpečně a já se o něj nebudu bát. Nebudu u něj muset neustále být a dohlížet na něj)

Pak jsem mu to přestala tlačit do hlavy a jen mu nastavila ruku (aby nespadl) a upozornila ho: „Kubíku, víš jak potřebuju abys slézal postel?“ a nejspíš jsem neměla čas na to ho do té „správné“ polohy tlačit. On se najednou začal úplně sám otáčet a couvat a sám slezl s obrovskou radostí dolu.

Uvědomila jsem si, jak slepě jsem ho násilím otáčela na jednom místě prdelkou napřed. Neuvědomila jsem si, že on se nedokáže otočit na 1cm o 180° ale k tomu potřebuje skoro metr prostoru na posteli.

Nyní všechny ohromujeme tím, že stačí Kubíkovi nastavit ruku a upozornit ho a on se sám otočí a sleze naprosto bezpečně dolu. Někdy ani nemusím nastavovat ruku a jde to :)

Jsme důkazem toho, že investovat čas do dohody se vyplatí pro budoucí úsporu času :)

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Ahoj všichni, s Nevýchovou teprve začínáme. Koupila jsem si ji při odchodu na mateřskou, protože mnohé principy popsané na blogu mi skvěle zabíraly na kolegy v práci. Vlastně se dá říct, že až díky Nevýchově jsem získala odvahu se za sebe v práci postavit a komunikovat svoje potřeby.

Po workshopu z prvního týdne mi mj. došlo, že s 6M dcerkou zatím nemáme žádná velká bolavá témata (na což jsem strašně pyšná). Ale sepisování 10 radostí, které spolu máme mi dost otevřelo oči, protože 10 je tak strašně málo!

Uvědomila jsem si, jak úžasné chvíle denně prožíváme – líné usměvavé vstávání, hry, při kterých nás Kamilka vysloveně vybízí ke společné zábavě (a řehtá se pak na celé kolo), společná zábava u domácích prací, Kamilčino trpělivé čekání na dece, než si např. umyju vlasy, cvičení na rehabilitačním míči, spokojené miminko, které s přehledem zvládá, když si chceme zajít na kafe/na pizzu někam ven, fajnový večerní rituál s bezproblémovým usínáním…

Ale úplně nejvíc zbožňuju tu chvíli, kdy Kamilka spí, my s manželem v obýváku večeříme a přes chůvičku koukáme na obrazovku na tu naši krásnou, zdravou a spokojenou holčičku, jak klidně spí, usmívá se ze spaní a je zase o den větší a moudřejší.

Necelé dva týdny zkouším zavádět Nevýchovu do rodiny, kde máme 5 měsíční miminko. Chlapeček od začátku špatně usínal.

Vydržel být vzhůru od osmi večer do půlnoci, střídavě plakal, vztekal se, klidný byl jen u prsu, ale jakmile usnul a přenesla jsem ho do postýlky… Strašný jekot a kolotoč uspavani… Říkala jsem, že naše večery jsou každodenní párty, ale už mě to zmáhalo. Prosila jsem, plakala, zvyšovala hlas, vyhrožovala…

Ten pocit, když v devět položíte miminko do postele a povíte mu v klidu mantru o tom, jak se cítíte, co potřebujete a jak můžete pomoct, aby spalo…a ten malinký tvoreček se nevzteka, že musí být v postýlce, ale klidně pozoruje… Ten pocit je prostě k nezaplacení. Devět večer a je klid? Můžu dělat cokoliv? Co jsem dřív dělávala v tuto dobu?

Funguje to.

Chodím ještě do školy a když malinkýmu povím, že mě čeká zkouška, vydrží ležet vedle mě v klidu, pozorujici peřinu, ručičky. Nerozčiluje se, nevyžaduje pozornost. Nevěřila jsem, že to půjde. Ale jde. Mockrát vám děkuji. Opravdu moc.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME

Mám malého Jeníka (6 týdnů). Několik dní dozadu jsme uspávali klasickým, známým způsobem – děláme, co můžeme, a malý ne a ne usnout… Když jej položím do postýlky, do pěti minut křik! No prostě akce na dvě hodiny.

Včera jsem si přečetla „Nevýchovný manuál na uspávání“. Jak dlouho myslíte, že celé uspávání trvalo? Necelých pět minut :).

A jako bonus… Položila jsem malého do postýlky, zavřela dveře pokoje a někde uvnitř jsem věděla, že bude spát. Žádný stres, kdy se zase vzbudí. I manžel se divil, že tak krásně spí. Já věřím, že dneska to bude taky tak :).

Mám pocit, že moje půlroční miminko je spokojenější, a nakonec i partnerský vztah je harmoničtější, protože Nevýchova nemění jen přístup k dítěti, ale i k dalším lidem kolem nás.

Určitě se mi daří více s miminkem komunikovat, nevzdávat to jen proto, že mi asi nerozumí. Teď už vím, že rozumí. Miminko vždy nevypadá, že by mě poslouchalo, a tak se snažím volit krátké věty, krátká sdělení. Ale když se to podaří, je znát, že mi vlastně rozumí.

Také jsem se naučila mluvit o svých potřebách, formulovat je a říkat si, jak bych to potřebovala já. Další změnou je naslouchání potřebám druhých, aniž bych tyto potřeby zpochybňovala. A v neposlední řadě přistupuji k vypjatým situacích s větším klidem :). Cítím se teď sebejistější, plná energie a výzev do budoucna.

Děkuji za super webinář, jsem začátečnice v Nevýchově, mám za sebou 1,5 týdnu kurzu a několik webinářů a jsem za každý z nich ráda. Jen chci napsat dnešní zkušenost.

Mám dva syny, jeden z nich má 3,5 měsíce. Odpoledne docela dost spal – asi tři hodinky, pak si ještě schrupnul před koupáním (koupeme v sedm). Při koupání mu povídám „Víš Vojtíšku, dneska je v osm webinář, na který bych se moc ráda koukala a potřebovala bych, abys dneska usnul tak chvíli před osmou, můžu tě o to poprosit, pomůžeš mi?“ Ve 3/4 na osm brouček spal jako andílek :-)

Moc děkuji za všechny rady a za to, že nemusím být ta věčně uštvaná máma :-)

Chtěla bych vám poděkovat za práci, kterou děláte. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala začít vás sledovat, neboť jsem se bála slova „Nevýchova“, ale pak jsem měla radost, že sdílíte stejnou filozofii a stavíte na podobných principech jako já. Myšlenky rozvíjíte, posouváte a dotahujete. Klobouk dolů 😊 

Nedávno jsem si říkala, že místo prosazování zákona o tom jak trestat rodiče za to, že dají svému dítěti pohlavek nebo na zadek by bylo lepší rodičům ukázat, jak se svými dětmi komunikovat, aby to dělat nemuseli.

Také jsem hned nevychovu zkusila na jízdu v autě. Vysvětlila jsem synovi 3,5 měsíce, že když pláče a ja řídím auto jsem nervózní z toho, že mu nemůžu pomoct a tak se nemůžu ani soustředit na jízdu poprosila jsem ho zda mi s tím pomůže.

Po cestě dlouhé 40 minut jen párkrát zaplakal a šlo vidět jak se snaží až mi to vehnalo slzy do očí. Jen chci dodat, že naše jízda autem byla vždy proplakaná. Cestu na zpět zvládl ještě lépe dokazal už usnout.

To je naše zkušenost za tři dny a jsem o dost klidnější a více si věřím jako maminka svého úžasného chlapečka MILUJI HO☺.

Mám skoro 10m dceru, Nevýchovu zkouším od asi jejích 6m a myslím, že s těmi malými dětmi je to hlavně o tom – udělat tu změnu v sobě, jak Katka říká, to nastavení. Mně to určitě pomohlo v tom, lépe malou vnímat a snažit se dívat na svět jejima očima.

Protože pak je pro mě mnohem snazší zjistit, co ona potřebuje. A když umím uspokojit její potřeby, tak je ona spokojená a pak jsem zpětně já spokojená.

A samozřejmě už teď zkouším dělat dohody. A povedlo se mi s ní teď domluvit, že už nebude vytahovat kolík, který nám drží dveře otevřené (sa­my se ty potvory zavírají). Do předevčírem to byla její oblíbená zábava a já jsem nevěděla, jak na to.

No ale pak jsem si k ní sedla, vzala jsem jí kolík z ruky a řekla jí, ze ho pod těmi dveřmi potřebuju mít, aby se pořád nezavíraly. Vůbec se jí to nelíbilo a začala plakat. Tak jsem jí řekla, že chápu, že je naštvaná, ale že si může hrát s čímkoliv jiným. Ještě tak minutu dvě brečela a občas se po něm natáhla, ale to jsem jí jen řekla ne a seděla jsem tam s ní. Pak se prostě sebrala a odešla.

Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen dočasný, ale celý den si ho nevšimla. Až druhý den odpoledne. Ale to jsem jí jen řekla to samé co předchozí den, ona si jen tak trochu popotahla a šla dát. Od té doby nic.

Máme víc takových drobnůstek, který ale v celku dělají velkou věc. Takže podle mě Nevýchova funguje, ale i k Nevýchově si musíš najít cestu, která nemusí být snadná.