Ráda bych se s vámi podělila o malý zázrak. Můj syn začal chodit do školky, už večer plakal, že tam nechce, každé ráno provázely ohromné záchvaty vzteku a ve školce plakal. Já pak šla ze školky a brečela taky. On se celé dopoledne trápil ve školce a já také. Bylo to hotové peklo. Pak to život zařídil jinak a my se přestěhovali. Zůstali jsme spolu zase sami, ale je nám tak mnohem líp.

Teď v pondělí nastupoval do nové školky. Před třemi týdny jsme začali s kurzem nevýchovy a zlepšilo se hodně věcí. Kubík nastoupil do školky v naprosté pohodě. Nepláče, nevzteká se. Dokonce se tam těší.

Našla si ho tam holčička Míša ujala se ho a školkou ho provází. Nehnou se od sebe, vodí se za ručičku, dělají vše společně a Kubík o ní pořád mluví. Moc jim přejí, aby se jim zrodilo přátelství na celý život. Dnes ráno mě Kubík budil a říká " Mami, vstávej musíme jít do školky" Pro nás je to úplný zázrak. Není nic úžasnějšího pro mámu než zdravé a šťastné dítě. Nevýchovo děkuji. Jen nevím co s ním budu dělat o víkendu, protože bude chtít jít do školky

Hodně si povídáme, ptá se mě když nerozumí mému chování nebo chování okolí. Jako proč se třeba někteří rodiče zlobí na děti a křičí. " Mamí, proč ta paní kříčí ?" nebo " Mamí, ty jsi smutná, proč? " A nejradši mám otázku při odchodu ze školky : " Mamí, už máš korunky? " ( že on chodí do školky a já do práce) .

Od začátku kurzu Nevýchovy se hodně zlepšila komunikace mezi námi i mezi okolím. Ale ta školka je zázrak. Chci vám všem říct, pokud se teď něco nedaří, vydržte, nedejte se a hlavně věřte dětem, protože pak budete opravdu koukat jak jsou rozumní a jak nám pomohou spoustu věcí vyřešit a přirozeně najdou řešení ve kterém nám oběma je dobře.

Dost Nevýchovných postupů už jsme praktikovali před kurzem (to mě potěšilo), ale rezervy mám pořád. Míra použití ne/výchovných postupů je přímo úměrná míře vyspání :-) Když jsem unavená, často sklouznu k v dětství okoukaným, hluboce zakořeněným a dost nefunkčním řešením.

Naštěstí mi to naše dvě děti (tříletá Hana a šestiletý Vítek) dají rychle najevo. Minule se při nějakém mém únavném monologu Vítek nadechl a intonací „costeboumámuž­dělat“ říká: „Mami, nemohla by sis zase pustit "tu pani“?" (No, mohla.) Na Nevýchovu se dívám pořád dokola a vždycky najdu něco, co zarezonuje právě teď.

Pracuji převážně se školkovými dětmi a jsem unešená z toho, jak snadno se chytají i děti, které se doma setkávají s jiným než Nevýchovným přístupem. Jak hravě a otevřeně reagují… malý zázrak. A za ten moc děkuju!

Mám skvelý pocit z mojich detičiek. Sárka (4 roky) mi dnes ráno pri odchode do školky hovorí: Mami, dneska sme to ale šikovne zvládly, že? Raňajky som nechala na ňu, nech spapá, koľko jej bude chutiť. Obliekla sa takmer celá sama a to, s čím potrebovala pomocť, mi pekne povedala, že by potrebovala odo mňa. No a do školky sme sa vystrojily úplne v pohodičke, bez tlaku a stresu.

A konečne po dlhom čase sme tam boli aj v celkom slušnom čase. No a mladšia dcérka (1 rok) sice ešte nerozpráva, ale jej radosť zo života hovorí za všetko. Ďakujem Nevýchove, že prišla k nám v pravý čas.

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená… Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala jaké to bude super a velice rychle jsem narazila…oni ti děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem ❤️ Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi a jak to vidí oni…

Odcházení do školky: Každý den byl křik…loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno.. Když po jednom vypjatem ránu jsem jim v autě řekla ( úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu stát mezi něma jako soudce a neustále jim něco opakovat…že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou…

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkach všechny ranní aktivity…čištění zubů, snídaně, oblékání…Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku že splněno. Mezitím si hlídají čas…

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned co vstali, začali to prostě dělat.. Cože?? To je tak snadné?? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc : Jak je důležité brát dítě jako parťáka! Mluvit s dítětem a ne na dítě…jak velký rozdíl v tom je a děti právě tohle vnímají. 

Tak jsme ten dnešní nástup do školky taky zvládli. Petřík nastupoval už loni, ale protože byl často nemocný, tak si tam moc nepobyl, a sotva si zvykl, byl zase doma a vše bylo nanovo… A několikrát se stalo, že mi ho učitelky rvaly z náručí. Bylo mi z toho nanic a věděla jsem, už to tak nechci.

Předevčírem jsem Petříkovi říkala, že budeme muset zajet koupit do školky nové bačkůrky. A když jsme se včera oblékali, že tedy jedem, tak najednou, že on nikam nejede. Že bude doma. Bylo mi to divné, protože nakupovat jezdí moc rád. A tak nebylo těžké zjistit, že vlastně jenom nechce ty bačkůrky, protože nechce do školky.

Do toho přišel manžel a zajímal se, co se děje. Petříkovi se nechtělo moc mluvit, tak jsem to řekla za něj. Potom si k Petříkovi sedl a povídali si. Začal mu vykládat, jak to měl on. V podstatě uznával jeho pocity, že to měli podobně…

Kromě toho, že pak naprosto bez problémů proběhl nákup bačkůrek, tenisek a dalších iks věcí, dneska jsme měli v pohodě i odchod do školky. A ve školce se potřeboval akorát delší dobu chovat.

Paní učitelkám jsme řekli, že potřebujeme ještě chvilku, když šly lákat Petříka do třídy, a ty to vzaly úplně v pohodě. Po pár minutách jsem Petříkovi řekla, že už bych potřebovala jít, protože táta musí do práce a Richard (mladší brácha) nemůže být doma sám.

A Petřík se zvedl, ještě jsme se pochovali, opusinkovali, ujistil se, že pro něho přijdeme, a pak prostě šel. Zvládli jsme to!

Předtím jsem si celé ráno vyháněla z hlavy ty strašné vzpomínky z loňska a říkala si, že tentokrát to tak nebude. A nebylo! Byla jsem v pohodě a Petřík taky. Je to borec :)) Nevýchovo, dík!

Ahoj statečníci a účastnice Nevýchovy. Trénujeme poklidné odchody do školky a hodně se to zlepšuje. Nejprve po shlédnutí výukových videí se mi podařilo zanalyzovat vlastní jednání i jednání mých rodičů, jak na to jdeme.

Já jako učitel, babička a děda jako policajti. No urvaní jsme z toho byli všichni, já za sebe teda 100%. Včera jsem zkoukla video s technikou Popiš a pozvi, nastoupila jsem do kurzu teprve před týdnem a již dnes byly patrné výsledky – daleko poklidnější vypravování do školky se spoluprácí dítěte. Stačil si i pohrát, namalovat, co chtěl a já u toho zparafrázovala písničku od Svěráka „Mravenec jde v trávě a Tomášek jde do školky“ a taky jsem si to užila.

Tomík si třeba dneska vybral, že s části oblékání chce pomoct, aby byl rychle hotov a mohl si jít kreslit, talíř si pak po sobě uklidil sám. Ještě s ním potřebuji probrat pití, abych za ním nemusela poletovat s hrnkem před odchodem do školky, a budeme dolaďovat. Díky Katko za velkou inspiraci a za to, co děláš. Mně se to moc líbí.

Keďže pozitívnych vecí nie je nikdy dosť, pridám aj ja jeden vyriešený projekt. Moja malá Tamarka (3 roky) je od malička veľmi citlivé dieťa a naviazané na mamu, tak som sa trochu obávala nástupu do školky. Ale rozprávali sme sa o tom a snažila som sa urobiť všetky kroky, aby to išlo, čo najlepšie. Aj pani učiteľky sú úplne v pohode.

Nakoniec sa ukázalo, že jediný problém je raňajšie rozlúčenie. Niektoré dni to išlo s úsmevom a niektoré dni nie. Tami nemá rada akékoľvek zmeny, takže keď bola ráno jedna pani učiteľka, tak to bolo v pohode, ale keďže sa striedajú každý týždeň (ráno je jedna, poobede druhá), tak druhý týždeň to bolo ťažšie.

Asi mesiac sme spolu hľadali, čo by bolo najlepšie a potom to prišlo. Ešte minulý pondelok išla do triedy trochu so slzičkami, dlho sme sa vo dverách mojkali a možno práve to bol ten problém.
V utorok ráno, keď som sa Tami znova opýtala, čo by jej pomohlo, aby išla s radosťou do triedy (lebo potom celý deň bola vždy v pohode a tešila sa do školky, aj doma stále rozprávala, čo robili …, len to ranné odlúčenie nešlo), tak mi povedala, že si dáme pred zavretými dverami dlhú pusinku, potom otvorím dvere, dám jej ešte krátku pusu, ona mi dá ťapku (tľapne mi do ruky), zakýva a ide.

A čuduj sa, odvtedy to tak funguje. A čo je najlepšie, včera ju išiel zaniesť do školky tatinko. Keďže chodí na týždňovky, ja som celý týzdeň s deťmi sama, tak mu Tami ráno vysvetlila, ako to má urobiť, aby išla v pohode do triedy. Bol z toho celý paf, ako nám to funguje. Síce nám to chvílku trvalo, ale nakoniec sme to riešenie našli. Díky.

… poděkování Nevýchově za super tipy na nástup do školky. Vše jsme probrali, vyjasnili si, v čem je problém – stačilo koupit větší lahev, aby si nemusel syn chodit dolévat pití na záchod.

Včera večer jsme namalovali obrázek, co se bude ve školce dít, a výsledkem bylo nadšené dítě, kterému se nechtělo vůbec domů, protože si potřebovalo ještě dovařit vajíčka v kuchyňce.

Před týdnem jsem tu psala o starostech Barborky ve školce, že je hlučná, má moc energie, o tom, že prý nemá dostatek disciplíny, atd. To bylo – a stačilo málo. Týdenní prázdniny u babičky a dědy, aby si máma mohla odpočinout a srovnat v hlavě.

Dneska jsem na Barunku moc pyšná. Ve školce žádná stížnost od učitelek, vše zvládla na jedničku s hvězdičkou. Konečně zafungovala naše první dohoda o nehlučení po obědě. Barunka si sama odtáhla matraci dál od dětí, aby měla klid, a dokonce i usnula :) A s paní učitelkou jsme si dnes všechno v klidu vysvětlily a hledaly a našly společně řešení.

Tečou mi slzy, ale jsou to slzy štěstí, teď už vím, že to opravdu funguje. Nejenom na děti, ale i na nás dospěláky, a funguje nám to díky tobě, Nevýchovo :) Máme před sebou velký kus práce, ale vím, že jsme na správné cestě. 

Milujem vase clanky, vzdy v nich najdem nieco aj pre nas. No clanky o nastupe do skolky a zvladani vsetkeho okolo toho su uplne top!

Ked mi pred rokom nastupovala starsia dcera (vtedy 3r) do skolky, absolvovala som vas webinar Ako nastupit do skolky bez slziciek. Tak som sa pekne pocas leta na vsetko pripravila- ano aj seba a aj dceru. A nastup bol bravurny!

Cely rok sme chodili do skolky s usmevom, pretoze sme vsetko vopred prebrali- co sa tam bude diat, ako bude den vyzerat, ze ju cakaju aj ulohy a ze ak bude robit nieco zle (inym detom), pani ucitelka moze byt na nu trosku prisna a upozorni ju na to. Takze vedela, ze aj posluchat treba. Ani jedna slza nielen pri nastupe, ale pocas celeho roka.

Ked vsak tohto roku nastupovala mladsia dcera (v oktobri bude mat 3r), nebolo mi vsetko jedno. Priprava neprebiehala tak plynule ako pri starsej. Tato bola ako zivel, neposedela ani minutku, ked som sa snazila rozpravat o skolke a uz po druhej vete jej nebolo.

Kedze je stale kojena, mala som pocit, ze viac na mna naviazana. Viac sa ma dozadovala aj pocas bezneho dna a ak som niekam odbehla, hned ma hladala. Takze vidina nastupu bez slziciek sa pomaly stracala. Uz som zacala uvazovat nad moznostou nenastupit do prace, ale ostat s malou.

No potom som si povedala, ze to aspon skusim, ved sa do tej skolky stale pytala. A cuduj sa svete, to „na mna naviazane“ dieta mi hned prvy den sotva dalo pusu pri luceni a uz bola v triede. Ziadne „mama“, ziadny plac, nic. A rovnake to bolo aj nasledujuce dni. Vyzera to tak, ze z tej pripravy sa na nu predsa len nieco nalepilo?

A moje dieta je v skolke spokojne a stastne. Po prvom dni mi totiz na otazku: Ako bolo v skolke? odpovedala: „Mami, bolo to klasne!“ (Bolo to krasne!) Mne sanka padla. A dakovala som za Nevychovu… ❤

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Minuly týden jsem psala zoufalá na téma školka, to byla středa. Ve čtvrtek jsem malou nedala do školky, obě jsme si odpočinuly, jely jsme na výlet. Večer jsem použila metodu z článku od Vás – nakreslili jsme plán dalšího odchodu do školky, řekla jsem, že do práce musím
a že tam chci a těším se, změnila jsem nastavení. Ráno doma plakala,
ale byl to úplně jiný pláč, klidný.

Rikam jí: „Tobě je smutno, viď? máš strach?“ Přikývla že ano. „A z čeho? že pro tebe nepřijdu z práce?“ A to mě objala a začala úplně plakat,
že jo. Tak jsem jé vysvětlila, že moje paní ředitelka o ní ví a že mě vždycky pustí domů tak, aby šla po obědě. Pak jsme udělaly vše podle nakresleného plánu, bylo vidět, že bojuje sama se sebou, ale žádný zádrhel, šla sama do třídy bez jediné slzičky.

A dnes ráno v pondělí zase 🙏 takže jsme to dokázaly!😍 moje noční můra je za mnou 😇

Věděla jsem od začátku, že jsem špatně nastavena, ale dokázala jsem to změnit až teď, když už jsem musela nastoupit, to, že se boji me práce jsem věděla,a le nevěděla jsem proč… takže konečně jsem na všechno přišla.

Ve školce mi paní ředitelka řekla, že už při první schůzce ví s kým budou potíže 😂 A já jsem tak hrdá na to, kolik jsme odvedly práce a jak jsme to dokázaly, skoda, že to nevidí 😔
Děkuji všem z Nevychovy 😘

Nejsem máma ani táta, jsem obojí v jedné osobě, jsem učitelka MŠ. Děti jsou můj život. Učím hodně dlouho a musím zkonstatovat, že nejtěžší na mé práci v posledních letech je právě komunikace s rodiči. Proto jsem vděčná za váš web, za webináře.

Na webinář o nástupu do školky jsem se přihlásila právě kvůli spolupráci s rodiči, kteří nezvládají svoje děti.

Tím, že pomáháte jim, pomáháte i mně.

Dnes jsem zažila ,,zážitkové audio" na vlastní kůži. Syn Hugo 3 roky bude nastupovat v září do školky. Snažím se ho na to připravit, tak si často povídáme, co tam budě dělat a jak to bude probíhat…

Dneska přišel Hugo s tím, že si zahrajeme hru, že on bude maminka a já budu Hugo. Tak jsem na to kývla.

Syn mě vzal za ruku a povídá „Pojď, odvedu tě do školky a nechám tě tam. Neboj, budou tam děti“. Odvedl mě ke gauči, pustil mě, řekl ,,papa" a dal se na odchod. Uplně se mi sevřelo hrdlo a najednou mi bylo úzko. Najednou jsem pochopila všechny jeho obavy, strachy…

Myslím, že tato příhoda ovlivní jeho nástup do školky (ale z mé strany). Otevřelo mi to oči, mám teď pro něho větší pochopení…

Zdravím všechny v Nevýchově, dnes jsme zvládly s mojí dcerou Eliškou (3,5 roku) nástup do školky po 2 měsících prázdnin bez jediné slzičky, a dokonce s úsměvem :) a přitom v minulém školním roce to bylo dost často s pláčem.

Tentokrát jsme se na tom dopředu domluvily, řekly jsme si, co se bude dít, a jestli bude potřebovat, tak tam zůstanu chvilku s ní. A Kačí DĚKUJI ono to opravdu funguje!!

Mám z nás obrovskou radost, přeji ať to takhle krásně funguje všem!!!
Děkuji Nevýchově

Chtěla bych Vám, Katko, poděkovat za Váš webinář o nástupu do školky. Jsem maminkou tříletého Matyáška a do školky jsme nastupovali v červnu. Nešlo nám to, já se snažila všemožně, ale došlo k tomu, že mi ho učitelka odtrhla a já utekla. Bylo to hrozné a oba jsme moc brečeli. Nechala jsem se úplně ukázkově přesvědčit autoritou. Matýsek docházel do školky asi měsíc a půl (s marodícími pauzami) a o prázdninách byl přes měsíc doma. Nástup se nám blížil a moje nervozita se stupňovala. Nakoukla jsem ale do Vašeho webináře a rozhodnutá, že to dáme, jsme to dali :-)

Zprvu tedy hlásil, že do školky nechce, probrali jsme to a pověděl mi, že tam nechce proto, že ho paní učitelka nutí do jídla a on že tam nechce jíst ani svačinku, ani oběd. Našli jsme řešení, a sice, že se domluvíme s paní učitelkou, aby Matýska do jídla nenutila. Probrali jsme i všechny ostatní varianty - co má dělat, když… - A koupili jsme hodinky, na které jsem mu lakem na nehty vyznačila, v kolik ho vyzvednu.

V pondělí ráno jsem se mu svěřila, že jsem trochu nervózní a proč, ale že věřím, že to spolu zvládneme. To mi potvrdil a doma v chodbě (kde už vždycky plakal) mi hlásil, že se do školky těší. Ve školce jsme se domluvili s paní učitelkou stran toho nucení do jídla, Matýsek mi dal pusu a už seděl paní učitelce na klíně a vykládali si o nových hodinkách a o prázdninách. Když jsem si ho vyzvedla, hlásil mi, že snědl svačinku i oběd (nevídáno).

Je čtvrtek, máme za sebou čtyři rána bez slziček. Úplně to ze mě spadlo. Povídáme si o školce, případné zádrhely řešíme a funguje nám to. Jsme spokojení. Katko, máte můj obrovský dík a hluboký obdiv! To, co v Nevýchově děláte, má ohromný smysl! Za Vaší prací stojí tolik úsměvů a šťastných chvil! Dělejte to, prosím, dál a pořád s takovou vervou, upřímností a nadšením. Vaše moudra teď šířím mezi kamarádky maminky a velebím Vás do nebes :)

Idem sa pochváliť ;) Ráno sme išli do škôlky o pol hodinu skôr, aby Lenička mala čas sa ešte chvíľu ku mne túliť. Keď sme zo šatne po dlhšej chvíli prišli do triedy, Lenička sa mi hodila okolo krku, že chce pohladiť. Hladila som a kľudne sme sedeli v objatí.

Pani učiteľke to nejak už nešlo do hlavy, zjavne mala pocit, že som bezradná. Prišla „dajte ja ju vezmem a vy vybehnite“ :)

„Jej, veľmi pekne ďakujem, my tu však nesedíme preto, že nevie, čo robiť. Sedíme tu práve preto, že presne vieme, čo potrebujeme. Potrebujeme byt ešte spolu.“

Po chvíli sme dostali ja a aj malý bráško pusu a odišli sme :) Skoda ze ostatne maminy to beru ako nevyhnutne zlo, som rada ze to mame inak ;)

Ahojte, píšem až posledný deň kurzu, ale tak ešte som to stihla. 😀 Chcem sa Vám len poďakovať, veľmi ste mi pomohli v x situáciach s deťmi, ale hlavne mne samej uvedomiť si veľa vecí a začať ich meniť.

Po roku viem, že je to len začiatok a čaká nás, teda hlavne mňa ešte veľa roboty. Ale viem, že všetko má svoj čas a ideme pomaly a postupne.

S mojou 3 ročnou dcérou, ktorá je veľmi citlivá a plače dennodenne to už ide jedna radosť. Pravdaže stále plače a hádže sa o zem, ale väčšinou to spolu zvladneme.

Za to obdbie zvládla škôlku a problémy s tým spojené, nového surodenca, ktorého väčšinou akceptuje a ľúbi a dokážu sa spolu zahrať a vyblázniť. Pravdaže keďže syn je malý buldozér a ide hlava, nehlava tak sú často v sebe skôr on bije sestru, ťahá ju za vlasy… Ale vďaka nevychove to davame, nechávam im priestor, keď to nie je životu nebezpečné a mne to neprekáža, alebo po mne nejaké dieťa nekriči mamii. 😀

A hlavne čo sa u nás zmenilo, že viac myslím na seba a na svoje potreby. A teda viem lepšie reagovať na ťažké situácie. Aj keď sú dni, kedy nám to vôbec nejde, lepšie povedané aj obdobia, ale potom prídu chvíle kedy má prekvapia deti, alebo prekvapím samu seba a viem, že sme na bdobrej ceste. Držte nám palce. A zo srdca ďakujeme. ❤️

Dobrý den, jen jsem vám chtěla poděkovat, za to že takhle pomáháte ;)..... Nejsem maminka, a ještě nějakou dobu nebudu, ale jelikož máma pracuje ve školce, tak jsem měla vždycky k dětem blízko…Miluju, když jí tam chodím pomáhat ❤…

Chtěla jsem se ujistit, že nemáte v plánu nikam zmizet a doufám že tu budete ještě dlouho… Myslím, že až budu máma, budu vás, Nevýchovu, potřebovat......

Když jsem byla menší vždycky jsem chtěla takhle nějak pomáhat aby si dospělí a děti rozuměli, ale pak jsem s pomocí mojí o šest let mladší kamarádky začala zjišťovat že zapomínám jak děti přemýšlí a přestávám rozumět… A pak jsem narazila na vaší stránku, a podařilo se mi si to tak nějak udržet, za což ohromě děkuju, moc to pro mě znamená :) .....

Doufám že s tím, kam teď směřuju (zrovna si vybírám střední, chci na pedagogické liceum a potom na vysokou, nespíš psychologii, ale to se ještě uvidí, ale určitě budu dělat brigády ve školkách a tak) budu jednou taky takovej ‚komunikační most‘ jako je Nevýchova. Nebo, že dokonce budu pracovat v něčem podobným. Ještě jednou moc díky, 

Katko, velice Vám děkuji za včerejší video, které jsem doporučila i mé mamince. Je to úžasná učitelka ve školce. Má více než 30ti letou praxi (včetně dětí s různým postižením). Děti ji milují, ale i tak, byla nadšená z videa.

Byla prý dnes s dětmi v Domě dětí na keramice. Děti ji poslouchají, ale na té keramice ji vždy zlobí. Dneska zkusila ihned vaši metodu (jak by si přáli, aby to probíhalo atd.). A prý doslova koukala jak blázen, že byli úplně v klidu a úplně báječné.

Takže Nevýchova není jen pro rodiče, ale je to prostě pro všechny, kteří chtějí mít krásný vztah s dětmi. Babičky, učitelky, výchovné poradkyně. Prostě je to pro každého. Děkuji za to, co děláte.

Nástup do školky se v našem případě konal až letos na podzim. Jako v celé Nevýchově, i v tomto případě je to hlavně o přístupu nás – dospělých.

Žijeme na malém městě a já sama jsem si prošla dvěma školkama. Z první jsem měla noční můry ještě nedávno a když zahlédnu některou z učitelek, svírá se mi žaludek. Teprve v druhé školce jsem pookřála a do školky se prostě těšila…

Jenže jak čas plynul, situace se změnila, a já letos na jaře zjistila, že školka, kterou já nedávala, je teď nejlepší (jen si musíte aspoň trochu padnout do oka s učitelkama – asi jako všude).

V obou školkách jsme i s dcerou využili dny otevřených dvěří, dcera si okoukla hračky a my s manželem se vyptávali učitelek a shodli jsme se, že bychom rádi, aby dcera chodila do té první, byť vzdálenější.

Zápis nám vyšel a já jsem od té doby občas nadhodila téma školky i před dcerou a úplně bez odezvy a když, tak negativní…o práz­dninách to bylo v širší rodině téma číslo 1 (otázky typu: „Tak co, už se těšíš do školky?“ dcera ignorovala… jak by se taky měla těšit, když neví, co ji čeká). A mé výzvy ke „hraní si na školku“ odmítala…

Večer před spaním si vymýšlíme pohádky na dobrou noc a tak jsem začala vymýšlet i s tématem školky…dle workshopu jsem nic nepřibarvovala, jen popisovala…

Pravidelně jsem sledovala webovky školky a mile mě překvapilo, že je skutečně možné dítě postupně zvykat na školku a není nutné ho tam hned prvního září nechat až do odpoledne…

Raději jsem si tuto informaci telefonicky ověřila a dobře jsem udělala, protože jsem zjistila, že zájem o tento režim je nutné nahlásit dopředu a že je to jen jedna varianta a tou druhou je nástup „natvrdo“, tj. od rána do odpoledne.

Chvíli jsem zaváhala, ale paní ředitelce jsem řekla, že jsem dceři slíbila, že se první den jdeme spolu jen podívat a že tuto dohodu měnit nechci a ani nemůžu a ohledně následujících dní se již budu domlouvat s paní učitelkou dle situace.

První den jsme si školku znova prohlédly, seznámily jsme se s učitelkami a dětmi a hlavně jsme mohly zavítat s ostatními dětmi i na školní hřiště. Dcera vše dávala s přehledem a tak jsem navrhla, že už druhý den zkusí být ve školce sama a vyzvednu si jí po obědě.

Prvních 14 dní jsem s ní šla i do třídy, žádný strkání mezi dveřmi se nekonalo (sama si dodnes pamatuji to bodavé šťouchání do zad od mamky, ať už vlezu do třídy) a dokoncce jsme takto i ustály scénu, kdy učitelka strhávala dítě z matky.

Nebudu to tady nikterak natahovat, dcera a já jsme zvládly nástup do školky na 1. Při mém odchodu byly slzičky jen jednou, a to skutečně jen malinko, v průběhu dopoledne asi 2krát.

A jak to tedy děláme??? Dle potřeby – nejčastěji ráno cestou, si o školce povídáme a opakujeme si školkový dopolední režim včetně jídleníčku a zdůraznění, že po obídku, až budou mít vyčištěné zoubky, si pro ni příjdu (spát tam zatím nechce a já to respektuji). Nic nepřibarvuji.

A teď to hlavní: je to celé o mně…večer si připravím vše, co je možné připravit, neboť jsme již za ten měsíc zjistily, že nejpříjemnější je pro nás klidný odchod do školky, kdy nespěcháme, dcera se může cestou zastavovat a dívat se do zahrádek na kytičky, mávat jedoucím autům, dívat se na popeláře vyvážející popelnice a dokonce i kontrolovat, jestli už někdo uklidil to hovínko po pejskovi…

Cesta, která mně samotné trvá 10 minut, nám trvá i s převlékáním minut 40, ale je to společně strávený čas, který si obě užíváme. Vstávám kolem půl šesté a vím, že dcera musí být nejpozději ve čtvrt na sedm vzhůru, aby se stihla probrat a mít tam rezervu pro případ, že si bude ještě chtít pohrát (na to jsme přišly během jednoho náročnějšího rána).

Díky Nevýchově jsme zvládly nejen dceřin nástup do školky, ale odeznívají i mé noční můry, ačkoli jednu z učitelek, na kterou skutečně nerada vzpomínám, vídám ve školce denně.

Před kurzem jsme si nevěděli rady, jak zvládat výchovu našeho syna Marka. Řekl bych, že dříve, ať jsme zkoušeli, co jsme chtěli, anebo jsme aplikovali rady známých, tak to nepomáhalo.

Už jsem přestával věřit, že se něco může změnit k lepšímu. A teď za pouhé 2,5 týdne v kurzu Nevýchovy se věci začaly zlepšovat. Například to, že chodím s malým do školky v klidu a včas, že je u nás doma větší pohoda, a taky zjišťuji, že se na všem dá domluvit. Je pravda, že něco jde líp a něco hůř, ale je to pokrok. :)

Chtěla bych se ale s vámi podělit o náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ní to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě. Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach.

A světe div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :) Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Ani nevim jak zacit, ale jsem dnes tak plna emoci ze se o to musim podelit… aneb co mi dala Nevychova?

Dost casto o tom premyslim a posledni dobou sleduji ty sve dva skritky a zjistuji ze posledni dny jsou tak neskutecne plne pohody a ja si to doopravdy uzivam coz je bozi!!!

Vlastne to zacalo tim ze Vasik chtel novou skolku… a osud tomu chtel a na predevcirem nam na hriste prihral do cesty pani majitelku jedne soukrome skolicky kde maji i hernicku.. tak jsme se tam byli juknout…stravili jsme tam 2.5 hodiny!!!

Coz nechapu. Me to v hernach fakt neba a moje deti taky ne… ale tentokrat Vasa ani nechtel pryc? a s pani se moc fajn povidalo a tak nejak vyplynulo ze by zrejme brali nejakou vypomoc k detem!

Muj sen… byt co nejvic s detmi a nevracet se to doho sileneho rychliku kdy jsem v logistice koucovala dopravce… tady by mohli byt oba kluci se mnou… sice do dubna, kdy mi konci materska je jeste plno casu a vse se muze zmenit ale … asi vim co chxi delat a ze to pujde skloubit ke spokojenosti vsech.

A dnes po krasnem dopoledni kdy odmenou mi byli dve stastne a rozesmate deti v bazenu jsem diky babi mela cas i na sve velke hobby ktere me nabiji… a kdyz si tu tak vecer balim ty sve hamdmade poklady a jsem cela spokojena…tak mi neda nezauvazovat nad tim co mi posledni rok dal…

Spoustu driny a slz kdy se mi neco nedarilo a ja to s klukama neustala…ale je jich tak nejak cim dal tim min…

A ano, Vasa se obcas vzteka ale opravdu mi moc pomohlo smirit se s tim ze to neznamena ze je fracek rozmazlena ale ze to tak proste je… ze jsou to chvile kdy musim jeste vic otevrit srdce a pak zjistim ze vlastne vse ma reseni (ano, rozloupnute kinder vajicko jde spravit…staci cokoladu pomackat a dat na chvili do lednice ☺️)

…ze to ze neni vzdy po mem a s mym dospelackym rozumem je naprosto v poradku, jiak by to nemelo smysl… ze at si ostatni mysli co chteji, nam je to fuk? a hlavne… ze MOJE potreby jsou dulezite!

Ze neni nic spatneho na tom kdyz deri pohlida babi a ja jdu misto vareni obeda varit mydlo? ze timhle smerem chci dal jit… respektovat sve deti..sebe a sveho milovaneho muze..

A tim padem vlastne i vsechny okolo… ze to ma smysl i kdyz se nekdy nedari… a na spoustu veci jsem si prisla z velke casti hlavne diky vam… diky moc.

Dobry den, chcela som sa Vam podakovat za webinar o nastupe do skolky. Vela noveho som sa tam naucila.

Predtym ma ani nenapadlo, ze dcerka napriklad nevie, kto jej v skolke pomoze s obliekanim, chodenim na wc, ci jej niekto precita rozpravku pred spanim, ci tam bude mat co jest a kedy.

Svokra prispela k obavam svojimi vychovnymi poznamkami typu…jedz, aj v skolke budes musiet vsetko zjest, alebo…v skolke budu tiez take deti co ti budu brat hracky (narazala na braceka ktory dcerke vzdy vsetko taha z ruky a ona je uz na to doslova alergicka.)

Nakoniec sme ale prve dni zvladli bez placu. Vsetko sme si predtym doma vysvetlili, pani ucitelky sme upozornili aby netahali dieta do triedy tak ze ju chytia za ruku (to neznasa hadam od narodenia).

A ked dcerke povedali aby si sla pozriet svoju triedu a respektovali ze nepojde za ruku, tak isla. A poobede som tam nasla vysmiate slniecko, ktore sa do skolky tesilo aj druhy den.

Este raz dakujem za webinar a za pohodovy nastup do skolky.

Ahojky všichni co řešíte pláč vašich dětiček ve školce.
Naše 3 letá Lilinka začala chodit do školky před vánoci. Chodila 14 dní v kuse, bez jakýhokoli pláče. Dalo by se říct rovnou se spinkáním. Potom onemocněla (rýma kašel, ucho…) a táhlo se to s náma celý 4 měsíce. Teď je konečně fit a tak zase začala chodit do školky. A k mému překvapení s pláčem bylo mi ji strašně líto, ale musela jsem do práce tak nebyla jiná možnost, než ji tam nechat.

První den mi dokonce paní učitelka volala, že asi tak hodinu plakala v kuse (I na zahradě). Doma jsme spolu o tom mluvily. Že rodiče chodí do práce a děti do školy a do školky.

„Takže zítra musím zase? "zeptala se mě. "A můžu tam po tobě plakat?“
Zeptala jsem se jí jestli ji to pomůže a ona řekla, že jo…
Já na to, že dobrá, jestli ji to pomůže tak může chvilku plakat, že to chápu – je jí po mě smutno. „I mě je po tobě smutno a těším se až spolu zase budeme. A chceš aby tě p. učitelka utěšovala nebo chceš být sama?
"Sama!“
„Dobrá tedy tak já to p. učitelce řeknu, aby to věděla.“

Ještě jsme se domluvily, že je pro Lilinku lepší abych můj odchod neprodlužovala a šla raději hned pryč.

S pláčem jsme šly ještě dva dny po té. Vždycky se mě zeptala, jestli může plakat a já ji řekla- jo můžeš, když ti to pomůže. A třetí den plná elánu a pohody mi šibalsky říká "mami já budu asi dneska zase plakat ,a slzicky už od toho dne nedorazily… .

Pro Lilinku bylo moc důležité vědět, že může plakat, že to není nic špatného, zlobivého… Prostě je to projev jejího smutku po mě-nic víc…

Mějte se všichni krásně, 

Nevychovo!!

Zdravime zpatky od klokanu z Australie a dekujeme. Prave jsem se vratila z podvecerni prochazky, hodinka se sluchatkama v prirode a bez deti pro vetsi klid a wow.

Pribeh o skolce me rozbrecel, ale (dikybohu za dlouhodobe sledovani Nevychovy a materskych instinktu 😎) ne kvuli nasim detem. Kvuli stovkam jinych, ktere to tak opravdu maji. Nase deti od prvniho dne ve skolkach – a ze uz jich zazily diky nasim kazdorocnim cestam pres planetu, vezmou caru, pusinku na celicko a vi, ze mamka s tatkou si pro ne vzdycky prijdou, nemusime si lhat.

Spoustu jinych prevypravenych situaci se u nas porad vyskytuje, ale soustavne na nich pracujeme a nemuzu bejt na nase deti vic pysna v jejich komunikaci, chapani, souciteni a sdileni. Sice jsou jeste male (5, 3 a 1/2) ale nikdy by me napriklad ani nenapadlo si myslet, ze s nima nezvladnu cestu letadlem 28 hodin sama a to jen diky tomu, ze spolu umime fungovat.

Jsou tam obcas slzy, obcas oboustrane i ode me 😌  ale doufam a zatim se mi potvrzuje, ze nas berou jako partaky a duvera funguje.

Ufff, to jste me zase hezky dostali ❤️

Píšu takové své vnitřní AHA, zároveň to třeba někomu pomůže a taky díky Nevýchovo.

Dcera má 3,5r. Školku jsme zkoušeli před rokem, kdy byla ráda s dětma, chtěla si hrát. Přihlásila jsem ji do lesní školky, ke své kamarádce, do prostředí, které znala (chodily jsme tam do klubíku) a s dětma, které běžně vídáme, jen na dva dny v týdnu.

Vzdali jsme to čtvrtý den, druhý týden. Brečela tak, že jsem cítila, že to není v pohodě, i když jak jsem odešla, byla veselá, upovídaná, s dětma, kamarádka mi vždycky hned napsala, že cajk a poslala fotku. Ale to loučení nebylo ok. Brečela už od snídaně. Máme ještě mladšího syna, tak jsme školku zrušili a byli jsme doma všichni.

Když se v zimě řešil zápis, tak dcera prohlásila, že do lesní školky nechce (další z „matka si naplánovala“), byly jsme se podívat i ve spádové školce a to nadšeně kývala, že super.

První den pohoda. Druhý den taky. Třetí prohlásila, že chce ve školce zůstat na spaní. Ve čtvrtek byla doma, měla jít na plavání, poprvé sama, nechtěla jsem, aby toho bylo moc.

V pátek slzy při loučení, ale slib, že hned po obědě přijdu a výzva učitelky, že půjdou nalít rybičkám, co mají ve třídě, vodu, zapůsobil a odešla jsem bez jejího breku. Říká, že ve školce se jí něco líbí a něco ne.

A já, ač jsem ještě doma se synem, cítím, že moc chci věnovat nějaký čas jemu samotnému a že přestávám být pohodová matka, volnější dopoledne jsou jak lázně, takže školka prostě být musí v rámci zachování psychického zdraví. Navíc chci začít pomalu návrat do procesu.

Dneska ráno byl velký brek už u snídaně. Pak se uklidnila. Sbalily jsme fotky (používal jsme už dřív s hlídačkou), vybrala si jeden můj náhrdelník (kalcit na kůži, takže splňuje školková pravidla), do toho jsem schovala pusinky a objetí.

Před školkou začala zase brečet, sedly jsme na chvíli na lavičku, tulila se a brečela, že jí bude smutno. A já nevěděla, co mám dělat. Věděla jsem ale, že ve školce netrpí, jen si musí zvyknout (hůř snáší změny a potřebuje pravidla a režim).

Ale bylo mi smutno a nebyla jsem si jistá, že ji v tomhle stavu zvládnu ve školce nechat. A pak mě napadlo (AHA), se zeptat, jestli potřebuje brečet „ano“ a zvládneme to i s brekem? „jo, zvládneme, jen budu brečet“.

Ve dveřích do třídy brečela zase, držela si náhrdelník, říkám „tak pusu, objetí a půjdu, jo?“ „jo“, dala mi pusu, objala a sama se otočila a šla do třídy. Chvíli ještě brečela, pak utřela slzy, napila se, vytáhla nějakou knížku a vesele ji ukazovala učitelce. (Do třídy je vidět)

Odpoledne hlásila, že to dneska bylo super. A já jsem strašně ráda, že jsme to zvládly. A že to, že brečí nutně neznamená hned zpátečku. Ale „jen“ prožívání emocí.

Takže díky. Byla jsem vlastně klidná, protože jsem tomu rozuměla. A překvapilo mě, že to nemusí být bez breku.

PS: U toho jsem měla ještě toho mladšího. Obdivuji jeho moudrost, kdy pozná, že mi má dát čas a prostor řešit sestru. Skoro jsem o něm nevěděla…

Moc děkuji za Vaše kurzy, k mojí dcerce (akorát dnes 2 roky) už nevýchovný přístup máme skoro rok a skvěle funguje. Nejvíc se mi to potvrdilo teď, když Vikča začala chodit do dětské skupinky. Byla jsem odhodlaná tam s ní chodit dokud prostě nebude v pohodě s tím, že odejdu.

Každou návštevu tam bylo alespoň jedno dítě, které plakalo a volalo maminku, svíralo se mi z toho srdce a Vikča mě pak samozřejmě za nic na světě pustit pryč nechtěla. Nicméně už u druhé návštěvy mi bylo řečeno, že bych jí měla šoupnout do dveří a nechat jí tam jak to dělají ostatní.

Moc se mi to nelíbilo, nechtěla jsem jí za žádnou cenu nechat v cizím prostředí plakat. Dneska jsme šli do skupinky potřetí s týdenní pauzou a tak jsem se docela obávala co bude když mě tam prostě bude Vikča chtít mít u sebe.

Nejdřív za mnou několikrát za roh přišla a kontrolovala jestli tam stále jsem, ale u svačinky už si sedla k dětem, řekla jsem jí že už tedy půjdu a čekala jsem za dveřmi jak to bude probíhat.

Žádný pláč neproběhl, tak jsem odešla na 3/4 hodinky pryč a když jsem se vrátila, tety mi s očima navrch hlavy říkaly, že nebyla ani slzička a že byla úplně v pohodě.

Nemůžu být pyšnější máma! Jsem šťastná, že jsem i přes svou nejistotu (jestli k tomu to brečení prostě nepatří) uhájila pohodu svojí dcery a že jsme to i díky Vám tak skvěle zvládly 🙂 

U nás to bolo tak, že dcérka, 3,5 r., nastupovala v septembri do škôlky, ktorú už pred tým pár mesiacov navštevovala. Zmena bola z prechádzajúcich 2 dní v týždni na 5 dní.

Z pôvodných 3 učiteliek zostala jedna. Malej som na konci prázdnin pripomínala, že ju tam bude čakať nová pani učiteľka ale aj tá, ktorú pozná.

Prezerali sme si fotky škôlky len aby sme si zopakovali ako tam je pekne a ako sa budu hrať. Malá sa bez problémov rozbehla hladať kamošky.

Nová pani učiteľka si k nej čupla a išla sa jej predstaviť. Malá cúvla a pritisla sa mi na nohu…

Pošepkala som novej pani učiteľke, či by jej mohla dať 5 minút a vôbec si ju nevšímať, že potrebuje trošku času. Okamžite pochopila a bolo po probléme.

Po 2 minútach sme si zakývali a odišla som. Keď som poobede prišla, pani učiteľka mi povedala ze po chvíľke kreslenia ju malá sama zavolala – poťukala po stoličke akože si má prísť k nej sadnúť.

Do konca týždňa sa ešte vypytovala či „aj zajtra ide“ :-) ale vysvetlila som jej ze bude do školky chodiť tie dni, kedy budem ja chodiť do práce. Takže to bude jej „práca“ :-) Že sa obidve ráno vychystáme, poobliekame a pôjdeme do „práce“ :-)

Zatiaľ nám to funguje. V podstate celá Nevýchova je postavená na tom, aby sa ľudia rozprávali, dohadovali, a snažili sa vcítiť do pozície toho druhého. Či už je to dieťa alebo dospelý.

Výber vhodných slov/fráz je treba prispôsobiť veku dieťaťa alebo schopnostiam dospelého, ale žiadne slová nebudú fungovať, ak pre nás ten druhý nebude partnerom, ale len prostriedkom pre dosiahnutie svojho aktuálneho cieľa.

Dcerka (2r 6m) sa do škôlky tešila celý týžden, ani raz tam neplakala – v škôlke to považujú za zvláštnosť.

Vytvorili sme si rituál – prídeme, prezuje sa, prečítame si jedálny lístok na daný den, ideme sa vypišať, umyť ruky a sedíme na chodbe, kým sa Kvetinka nerozhodne ísť do triedy – mimochodom, najdlhšie to trvalo 5 min.

Učiteľky sa zasmiali, ked som im povedala, že „čakáme na správu chvíľu“. Na obed ju beriem domov a ked sa poobede doma zobudí tak mi povie, že ideme do škôlky :D

Syn (5 rokov) mi nechcel po 2 dnoch ist do skolky, pretoze ho rusi hluk ostatných deti – najmä v detskej jedalni, on je ten typ, ktory potrebuje svoj klud aj pri papani.

Takze som o tom povedala pani ucitelke, popisala situaciu, uznala jej pocity, ze ma toho vela (22 deti nie je sranda) a spytala som sa co by navrhovala.

Kedze jedavaju v spolocnej jedalni (4 triedy), tak sme skusili dohodnut zatial take riesenie, ze by ho posadila medzi dievcata, kedze tie nie su tak hlucne ako chlapci (uplne separovat v jedalni ho nechce, a to nechcem ani ja).

Syn bol pri tom a tiez sa mu ten navrh pacil, takze uvidíme. Najviac mi pomohla ta cast ohladom uznania pocitov pani ucitelky, nejst riesit problem zamracena ale uznat, ze aj ona ma toho vela, ze to chapem.

Bolo vidiet, ze potom aj pani ucitelka mala zaujem pocuvat a riesit.

No a z pôvodného webinaru ako nastupit do skolky bez slziciek mi najviac pomohlo to, ze som si uznala, ze castokrat sa spravam k ucitelkam ako k autorite, ako by som ja bola ta ziacka, a to ze to nemusim robit (takze dakujem)

…a to ma nakoplo k rieseniu problemo v ucitelkami na urovni partnera.

Vďaka absolvovaniu kurzu Nevýchovy (začiatkom tohto roka) sa snažím so Samkom jednať vždy na rovinu a pýtať sa ho, čo by potreboval.

Boli sme sa teda spolu pozrieť, kam bude chodiť do škôlky, nakukli sme aj do triedy, že aké tam majú hračky. Chvíľku sa tam zahral, páčilo sa mu tam.

Boli sme sa tam pozrieť ešte pred letom, keď sme sa dozvedeli, že nám ho do tej škôlky zoberú. V lete sme si vždy, keď sme šli okolo pripomenuli, že to je jeho nová škôlka, kde po lete začne chodiť.

Takže kým tam nastúpil, tak už presne vedel, kam ten prvý deň pôjdeme. Pýtala som sa ho pár dní pred nástupom, že čo by chcel ešte o novej škôlke vedieť.

V krátkosti som mu len vysvetlila, že to bude trošku iné ako v jasličkách a v čom. A ubezpečila ho, že rovnako ako to bolo v jasličkách, vždy keď dopracujem, tak si po neho prídem ja, prípadne ocko.

A ako ten prvý deň prebiehal? Deň predtým sme si povedali, že potrebujem, aby sa doma naraňajkoval, lebo v škôlke bude mať až desiatu (dovtedy raňajkovával v jasličkách), na hodinách sme si ukázali, kedy najneskôr musíme ísť z domu (keď bude veľká ručička na šestke – to už veľmi dobre pozná :)

Spýtala som sa ho, či je niečo, čo by ešte potreboval. Nechcel nič :) Ráno zazvonil budík, Samka som jemne zobudila, že je čas sa začať chystať do škôlky.

Samko povedal, čo si prosí na raňajky, vybrali sme spolu oblečenie, naraňajkovali sa, obliekli a šli všetci do škôlky :) (Do jasličiek vodil Samka vždy manžel, dohodli sme sa, že prvý deň pôjdem s nimi)

Po príchode do škôlky sme preskúmali Samkovu novú skrinku, popozerali sa, čo je na nástenke, vyzliekli a obuli papučky. Dohodli sme sa, kedy Samka prídem vyzdvihnúť, že prvý deň ešte nebude spinkať, pridem si po neho, keď sa naobeduje.

Pani učiteľka sa mu predstavila, spýtala sa, ako sa volá, že či s ňou pôjde do triedy. Tak sme si dali veľkú pusu, rozlúčili sa a Samko odišiel skúmať svoju novú triedu :)

Druhý deň prebehol rovnako, ešte chcel, aby som šla ráno s nimi. Keď som ho na obed vyzdvihla, dohodol sa s pani učiteľkou, že zajtra tam bude už aj spinkať.

Na tretí deň som mu povedala, že by som už potrebovala ísť do práce a aby ho odviezol len ocko, že či je to pre neho v poriadku. Samko súhlasil. A tak zobral s ockom pyžamko a šiel.

V pohode, bez plaču a dokonca mi povedal, že sa tam aj teší :) Som veľmi rada, že je to u nás ráno úplne v pohode a bez plaču. Som hrdá na Samka, že je taký úžasný, ale som hrdá aj na seba, že som sa na Nevýchovu dala. :)

A aj keď je stale sa čo učiť a občas nereagujem vždy Nevýchovne, viem, že sme spolu na dobrej ceste a že to spolu dáme :)

Pracuji nově jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek, užila mnohokrát nápady z Nevýchovy. Ať už jsem nabídla dětem, že jsem tam taky dnes poprvé, že můžeme všechno poznávat spolu.

Taky jsem plačícím a smutným maminkám říkala, že chápu, že je to pro ně těžké, a ať si dají více času na rozloučení, pokud ho potřebují. Ať si vytvoří nějaký rituál rozloučení, ať si společně řeknou, kdy a kdo si dítě zase vyzvedne, či jsem jim nabídla, ať se na novou třídu podívají společně, ať si potom doma o tom můžou povídat.

Taky jsme řešili trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že ano. A tak jsem se maminky ptala, co by jí pomohlo, a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené… Nabídla jsem, jestli by mamince třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pro maminku bylo lepší. Ona říkala, že to by se jí líbilo, že to zkusí.

Mnohokrát jsem se dnes smutných či plakajících dětí ptala, co by potřebovaly. (A odpovědi byly: jen se v klidu rozkoukat a ještě si nehrát, ještě si chvilku poležet v postýlce, či prostě se nechci smát, nebo chci jen vědět, jestli opravdu maminka přijde.) Nebo situace se svačinkou: některé děti seděly u chlebíka s pomazánkou a tvářily se nešťastně. A tak jsem se každého takového ptala, co by mu pomohlo, aby se mohl najíst a neměl hlad. Někomu pomohlo setřít pomazánku, někomu odkrojit kůrku, někomu informace, že stačí ochutnat a nemusí dojídat, někomu, že k tomu nemusí pít kakao…

První den byl určitě pro všechny náročný, ale věřím (podle usměvavých dětí na konci dne a při vyřešených situacích), že to zvládneme a bude to čím dál lepší a snazší, že se navzájem naučíme ptát a říkat, co potřebujeme (protože to není snadné, někdy na to přijít, co by vlastně pomohlo). 

Včerejší perlička „z druhé strany“: Šla jsem pro synka (téměř 3r) do školky a potkala jeho paní učitelku. Ani jsem nestihla pořádně pozdravit a ona na mě vybafla:

„Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali? Za poslední měsíc se tak strašně změnil! Chodí sám čůrat, uklízí si po sobě hračky, začal se konečně zapojovat do kolektivních her, a dnes si poprvé řekl, že chce jít kakat. A když se mu něco nelíbí, tak mi vždycky řekne, co nejdřív musí udělat, a pak v klídku udělá to, co po něm chceme my. Žádné vztekací scény jako jiné děti. Neskutečná změna!“

A já se dmula pýchou a v rychlosti jí vysvětlila, o co jde. Ten pocit, že tu snahu vidí i jiní lidé než vy doma, je úžasný… :-)

Ahoj, jsem v prvním týdnu Nevýchovy, ale zajímala jsem se o ni už dřív. A tak jsem zkusila domluvu s jedním synem (Martinem). Každé ráno mě přemlouval, ať ho vezmu domů ze školky po obědě, že spaní je nuda.

Tak jsem mu navrhla, že dnes ho teda vezmu, ale že to nemůže tak být každý den a co on na to říká… dobře, tak dnes nebudu spát a pak zase budu. Já na to, dobrá, dnes – ve středu půjdeš po obědě a ve čtvrtek a v pátek po spaní. Tak jo.

Další den ráno se probudil a říká: Dnes jdu po spaní :-)
A starší syn na to – Cože, kdy jdeš?
No po spaní!
„A ty neřveš??? Jak to?“

A já na to, přece jsme se domluvili a s Martinem jsme na sebe mrkli ;-)

Tím, že dcera (1,5 roku) zatím nemluví, tak návrhy dohod jdou zatím z mé strany a čekám na souhlas. Vše se jí snažím vysvětlit a pokud by byl problém ze strany školkových tet, byla jsem připravená nás bránit, ale vůbec nebylo třeba.

Kdo je připraven, nebývá ohrožen, takže určitě jsem byla díky kurzu mnohem více v klidu.

Dcerka do obou školek chodí zatím ráda, někdy se jí ráno nechce loučit, ale nikdy na ní nespěchám a počkám na souhlas. Nepředávám ji brečící a nikdo mi ji z rukou nerve. Občas se jí odpoledne nechce domu, tak tam zůstáváme a ještě si hrajeme. Jen jednou jsme spěchali a odváželi ji s brekem. Takže bych řekla, že na obou stranách je spokojenost, vše probíhá v klidu a vyhovuje nám to tak. 

To Vám prostě musím napsat… Před pár dny jsem psala o situaci, kterou můj muž skvěle zvládnul ve školce (státní). A dnes jsem šla pro Toníčka (3) do školky a byla tam ta učitelka, se kterou to muž řešil, respektive před ní. A úplně mě překvapila:

Učitelka: Musím Vám říct, že Váš muž to tady s Toníčkem skvěle ráno zvládá (vodí ho každé ráno). Před divadlem tady plakal a on to s ním vyřešil s klidem, na všem se spolu domluvili… opravdu úžasný.

Já: Děkuju. Taky byl moc rád, že to vše tak hezky proběhlo.

Učitelka: Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo? Že u Vás řešíte vždy vše v klidu, tak hezky spolu mluvíte. I tu adaptaci ve školce jste tak hezky v klidu zvládli… že si to tak trošku děláte po svým, že jo?

Já: Víte, hlavně se snažíme, aby jsme se všichni měli fajn a bylo nám spolu dobře. Snažíme se spolu mluvit o všem a hlavně na rovinu. Toník se pak dobře orientuje a je mu fajn.

Učitelka: Jojo, to jsem si všimla. S Toníkem se dá vážně na všem v pohodě domluvit…

Tak to jsem Vám fakt musela napsat. A to si občas doma říkáme, že to nezvládáme a pořád policajtujeme, moralizujeme… je fajn, že už to asi tak děsný není :) Milý víkend všem!

Náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ni to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě.

Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach. A, světe, div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :). Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Kurz jsem prošla celý, čtu FB příspěvky, a i když si úplně nepamatuju ty postupy, byly tam momenty, které mi pomohly. Například v komunikaci s manželem :-) Já bych potřebovala tohle, jak by to šlo zařídit? Pátý týden kurzu žiju, už dřív, než jsem si ho pustila, došla jsem k tomu sama - a za mě, s tím podle mě padá veškerá výchova i nevýchova, aby rodič měl čas pro sebe.

A hodně mě podpořila myšlenka „Je to skutečně nutné?“ Zjistila jsem, že spoustu věcí po dcerce (3 roky) chci jen proto, že si myslím, že by se to mělo, a ne že jsem o tom skutečně přesvědčená, a je jasné, že ona pak nereaguje. Takže se spíš sama sebe ptám, co vlastně chci.

Taky jsem spokojená například s tím, že jsem se malé ptala, co by potřebovala ve školce, protože mě při mém odchodu nechtěla pustit. Říkala, že si nebude hrát a bude u tety… nerozuměla jsem tomu. Nakonec mi došlo, že ona chce předat tetě do náruče (v naší školce to jde), a je v pohodě! Můžu hned odejít :-)

Můj starší syn Tomík (4 roky) chodil do školky už minulý rok. Já byla doma s mladším synem (nyní rok a třičtvrtě). Tomík se adaptoval rychle (zůstával vždy jen do oběda) a ve školce se mu líbilo, ale potom velmi často marodil a školce se odcizoval víc a víc, až tam začátkem května přestal chodit úplně. Jako by mu tam něco trošku uteklo a už se tam necítil tak dobře jako ze začátku.

Kritickým momentem pro nás byla vánoční besídka – Tomík promarodil první dva týdny, kdy ostatní nacvičovali program, a učitelky na něj potom evidentně vyvíjely velký tlak, aby se písničky rychle doučil a zapojil se mezi ostatní. Mělo to opačný efekt – Tomík se zasekl a nacvičovat nechtěl.

Paní učitelka (jinak moc milá) si mi na to stěžovala několikrát, když jsem Tomíka vyzvedávala, ale já jsem Tomíka chápala a nijak jsem ho nepřesvědčovala, aby se víc zapojoval. Zkoušela jsem si s ním o tom povídat, ale nechtěl se o tom moc bavit a já to tehdy respektovala.

Co jsem ale podcenila, bylo, jak moc je to celé Tomíkovi proti srsti – a tak se stalo, že besídku z poloviny proplakal a do zpěvu (mimochodem velmi dlouhého programu) se nezapojil. Já držela na klíně mladšího syna, který se naopak chtěl zapojit velmi, a byli jsme na opačné straně místnosti, než stál v davu dětí Tomík, a tak jsem nenašla odvahu narušit program besídky a proti všem pravidlům odtamtud Tomíka odvést k sobě. Pak mě to velmi mrzelo a synovi jsem slíbila, že příště už ho takhle nikdy nenechám. S učitelkami jsem se potom bavila o tom, jestli se ve školce něco nestalo, ale nic jsem se nedozvěděla. Ani od Tomíka.

Abych to zkrátila, brzy se budeme stěhovat (jen o několik km dále), a tak jsme Tomíka přehlásili do jiné školky, která je poblíž našeho budoucího bydliště a také hned vedle školy, kam bude Tomík chodit. Školku si vybral sám (ze dvou variant), těšil se do ní a první dva dny proběhly nad očekávání dobře, moc se mu tam líbí, a to přesto, že tam nemají dinosaury, na které se po dni otevřených dveří nejvíce těšil (bylo to v jiné třídě).

Já si velmi přeju, aby to tentokrát dopadlo lépe a aby v případě, že se bude schylovat k nějakému podobnému problému, jakým byla ta besídka, tak abych to dokázala včas rozeznat a také efektivně řešit – nikoliv sklapnout podpatky před autoritou učitelek.

Myslím, že už první den se nám to trošku povedlo – přestože se ode mě očekávalo, že ho odevzdám paní učitelce ve dveřích, Tomík odmítnul dát ruku paní učitelce a držel se mě, tak jsem s ním šla rychle prohlédnout hernu, chvilinku jsem tam s ním setrvala, probrala s ním důležité věci, které potřeboval vědět (kde je záchod, mají dinosaury? :)), pak jsme se v klidu rozloučili a teprve pak jsem ho předala paní učitelce.

Takže pro mě byl workshop (jak ten původní o nástupu do školky bez slziček, tak ten o domlouvání se s učitelkou) pomocníkem v tom, abychom to tentokrát všichni zvládli lépe než napoprvé. Snad to vyjde.

Jsem učitelka ve školce. Už mám docela velké děti, a tak se snažím neustále obnovovat pohled na svou práci skrze mé malé svěřence a jejich rodiče. Tady na Nevýchově jsem pár podnětů našla a při sledování videa o nástupu do školky mě pár tipů na lepší adaptaci napadlo. Zkusím to hned ve čtvrtek ;-)

Jak uvedla Katka, nebojte se s paní učitelkou domluvit, co vaše dítě potřebuje, aby se ve školce cítilo dobře. Za sebe můžu říci, že to vždy vítám. Ale na druhou stranu by bylo fajn, kdyby maminky chtěly také od paní učitelky opravdu slyšet, co jejich děti skutečně potřebují.

Tak nám všem držím palce - dětem, rodičům, učitelkám, abychom dokázali společně být těmi parťáky, kterým bude fajn.

Dobrý den Katko, jsem táta dvou kluků, sleduju Nevýchovu a děkuju za ní. Píšu vám, protože se mi včera stalo něco, co mnou hluboce otřáslo, třeba se vám to bude hodit. Chodím pro staršího syna pravidelně do školky a včera jsme byli svědky scény, kterou prostě nedokážu pochopit. Seděli jsme s Péťou v šatně a povídali jsme si o tom, co ve školce zažil, takové běžné klukovské řeči o zadkožroutech a legu, asi si to dovedete představit. A vůbec jsme netušili, co nás v příštích minutách čeká.

Do šatny přišla babička, děda a malá holčička, pro kterou si přišli. Jmenuje se Bětuška. V tom okamžiku pro mě začal horor. Bětuška došla ke svému místu, aby se oblíkla a babička s dědou si k ní stoupli asi na 20 cm blízko. Nad hlavou měla skříňku, před sebou prarodiče a za zády věšáky. Stála tam skoro v pozoru, v ruce držela bundu a nemohla se ani hnout.

Prarodiče jí okamžitě začali dost nahlas kibicovat: Hele, neseď tu a dělej, Bětko, nebudeme tu na Tebe s dědečkem čekat věčnost. Maminka taky říkala, jak Ti všechno trvá. Ostatní děti už jsou takový šikovný, akorát Ty jsi pořád brzda. Tak honem, ať vidíme, jak Ti to jde.

Přál bych vám Katko vidět ten její dospělý pohled. Podívala se na ně a povídá jim: Prosím ustupte, nemám místo. Takhle jasně jim sdělovala, co od nich potřebuje, aby mohla udělat, co chtějí. Jenže z druhé strany se ozvalo: Tak se hned teď vrátíš do třídy, když se neumíš oblíct. Nebudeme tu na tebe čekat celý odpoledne!

Znovu se na ně podívala a znova jim říká: Couvněte, prosím, potřebuju prostor. Asi nemusím říkat, že na druhé straně to žádnou rozumnou reakci neudělalo. Stáli dál, jenom babička na ní začala řvát: Tak my pro tebe jedeme autem, abys nemusela ve sněhu a Ty takhle? Já to řeknu mamince. Když se neumíš oblíct, tak asi nebudeš chodit do toho baletu. Bětuška dál stojí v pozoru, čím dál tím hůř překonává pláč a dál je prosí, aby trochu couvli.

To už ale babička nevydrží a normálně na ní ječí: Ty si myslíš, že nám budeš rozkazovat a že se tady budeš takhle vztekat? To nemá cenu, dědečku, my jdeme pryč, až se oblíkneš, přijď za námi ven, jestli tam ještě budeme čekat. To Bětka už ale nedává, stojí mezi prarodiči, pořád v pozoru a pláče. Asi se bojí, aby jí tam fakt nenechali. Babička jí dá ještě 20 vteřin, pak chytne manžela za ruku a teatrálně odchází za dveře.

Hned se ale vrací a znova na Bětušku ječí: Seš hloupá husa, okamžitě se oblíkni, nebo nasedáme do auta a necháme Tě tady. A neřvi, nebo si mě nepřej. Malá pláče, nevidí na boty, co si obouvá a prarodiče znovu teatrálně odchází. Zvoní jim telefon, asi volá Bětušky maminka, protože babička do telefonu říká: No, ještě jsme tu, zase se vzteká. Naštěstí ale zůstali za dveřma, tak je klid.

A to je Katko, upřímně, první okamžik, kdy jsme se s Péťou odvážili reagovat. Do té doby jsme tam jen šokovaně seděli a sledovali je. Došli jsme za Bětuškou, Péťa jí dával bonbón a já se jí opatrně zeptal, jestli jí můžeme nějak pomoct. A víte co? Mrazí mě z toho ještě teď. Dospělým pohledem se mi podívala do očí a povídá: To je dobrý, já si to vyřeším, jděte pryč. Pětileté dítě, Katko, chápete to?

V očích prarodičů hloupá husa, co se vzteká. Odešli jsme a popravdě nevím, co se tam dělo. Ale protože jsme zapomněli špinavé tepláčky, museli jsme se z auta ještě vrátit. Prarodiče byli pořád za dveřma. Bětuška seděla na svém místě a plakala do bundy. Péťa mi pak po cestě říkal, jak je rád, že nemá zlé rodiče ani babičky a dědečky. A že příště uděláme zadkožrouta a on si vezme bábu, já dědka a tak nebudou mít čas na Bětušku křičet, když nebudou mít zadky.

Už je to dva dny a pořád na to musím myslet. Nikdy nezapomenu na ty její oči a na to, jak exaktně jim říkala, co potřebuje. Opravdu jsme tak tupí a nechápající? Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme? A oni se pak musí vztekat a plakat do rukávů? Bohužel asi ano.

Od včera si dávám zase o kus většího bacha, abych nebyl stejné hovado, jako ti dva tam. Pardon. Děkuju, že jste mě vyslechla. A držím palce v tom, co děláte, má to obrovský smysl. Pro Bětušky, Péti i jejich tatínky :)