Dnes podvecer sa manzel po telefone pohadal s niekym z prace a ostal sediet za pocitacom evidetne vytoceny.
Po chvili mi 2,5 rocna dcera oznami: Ocinko sa hneva…

Pride k nemu a pyta sa ho: Tati, mozem ti pomoct? Co ta tlapi?
Manzel: Niekto ma nahneval…
Dcera: Tomu lozumiem, to sa stava… A pohladka ho po lici..

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Dnes se nám podařila jedna krásná dohoda, či spíš našim holčičkám. Editka (5 let) koukala na pohádku a mezitím se vzbudila Esterka (21 měsíců) a chtěla samozřejmě taky, jenže se jí ta Editčina pohádka nelíbila a začala se dožadovat Krtka.

Nejdřív jsem to chtěla „řešit“, být ta spravedlivá, naštěstí jsem včas zadupala své ego a zkusila to „nevýchovně“. Říkám: „Holčičky, máme jen jeden počítač a vy chcete každá jinou pohádku, jak to uděláme, abyste byly obě spokojené?“ A Editka na to: „Tak tu moji pohádku teď zastavíme, pustíme Esterce jednoho Krtka a pak dokoukám tu moji pohádku.“ Esterka souhlasila.

A světe, div se, přesně tak to i proběhlo. Esterka si po Krtkovi odběhla hrát, Editka dokoukala pohádku a já byla šťastná, jak krásně si poradily. Navíc k řešení stačila jediná věta a bylo. Kdybych to řešila já, tak mám k oběma dlouhé proslovy a stejně by jedna z nich byla nakonec naštvaná. Úžasné.

Teď v týdnu, dcera 2,5r… měli jsme náročné dopoledne, litani po městě s ni i s malým braskou. Já byla strašně už unavená, potřebovala jsem chvíli klid. Braska usnul, tak jsem ji řekla, ze jsem opravdu hodně unavená, jestli by si nemohla jít na chvilku hrát, ze si potrebuju na chvilku odpočinout (a ne odpovídat na 100 otázek). Dcera odešla… za chvilku volala, abych šla do obýváku.

S kavou v ruce jsem teda šla.. na gauci připravené 2 polštářky, 2 deky, na jednom ležela ona a vola na mě, ze mi připravila polstarek, abych si mohla odpočinout. Vzala jsem si své kafe, lehla si na polstarek, ona mě zachumlala do deky a hladila mě se slovy: “odpocivej maminko”. Den za dnem mě učí víc a víc ❤️

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2.5 roku, nas­toupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo a Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy. 

Dnes jsem v nějakém afektu koupila předražené vstupenky do divadla a hned na to jsem zjistila, že jsou od podvodné firmy, a že mi lístky nepřijdou žádné. Měl to být vánoční dárek. Bylo mi strašně. Skoro jsem běžela za partnerem. Jeho reakce: „to snad není možný, jak jsi mohla naletět, víš jak dlouho musím být v práci abych si tolik peněz vydělal, už na nic nesahej prosím tě……“

Napustila jsem si vanu a tam v tom tichu a teplé vodě jsem se rozbrečela. Otevřeli se dveře koupelny a tam stál náš Jeníček (4), přes slzy vidím jak si mě prohlíží.
„Maminko ty pláčeš?“
„Jo Jeníčku, chtěla jsem někomu koupit dárek, ale nepovedlo se to“ vzlykám.
„Tobě je to líto, že?“ ptá se Jeníček.
Rozpláču se ještě víc: „Jo strašně moc mě to mrzí.“
Cítím jak mě hladí malou ručičkou po vlasech. „Co by ti pomohlo?“ ptá se tenkým hláskem.
„Já nevím“ říkám mu upřímně a utírám si oči.

Jeníček radostně zvedne ukazováček vzhůru:“Mám nápad! Co takle čokoládka z mého adventního kalendáře!?“
Usměju se na něj: “Ty myslíš, že by mi to mohlo pomoci?“
„Mě by to pomohlo.“ Říká se širokým úsměvem Jeníček.
„Dobře Jeníčku. Zkusím to.“ Říkám dojatě, a pohladím ho po tváři.
„Jsem rád, že je ti líp maminko“.
„Děkuji, že jsi tu se mnou byl.“

Priznám sa, že skoro pri všetkých témach plačem. Lebo vidím seba v tých chybách. Uvedomujem si, že to dieťa síce niekedy vyzerá ako „vykoumaný“, sebecký tvor, ktorý občas má chuť nahnevať rodiča, aby si dokázal moc (overil hranice) a rodič ho má chuť rozdrapiť …ale zväčša (vždy) je to úplne ináč.

Naše vlastné zranenia a tie nevedomé napodobňovania chýb vlastných rodičov je fakt na … Nájsť objektívny pohľad na vec a na seba je asi jedna z najťažších vecí. Ďakujem za pomoc pri hľadaní hraníc pre nás , dospelých, nielen tých pre deti.

Již přes týden jsme celá rodina nemocná. Už je toho na mě dost – nudle, čajíčky, utěšování a v noci minimum spánku. Znáte to. Včera odpoledne Majda (6měsíců) usnula v kočárku. Tak já rychle poklízela a smažila palačinky ke svačině. Vašík (3,5 roku) vylil na podlahu sladký čaj. No a já už to nevydržela a bouchla jsem – začala jsem být pěkně vzteklá a naštvaná. Syn na mě koukal a vypadalo to, že se dá brzy do pláče.

Řekla jsem mu ať se nebojí, že se jen potřebuju vyvztekat a šla jsem se vykřičet do koupelny. Pak jsem se vrátila a omluvila se mu, že vím, že za to nemůže, a že jsem unavená a je toho na mě moc. A víte co on udělal? Pohladil mě a řekl: „to se tak někdy stává maminko, jsem s tebou.“

Sečteno, podtrženo – děkuju Nevýchovo! 😊😘

V prvom rade Vám chcem poďakovať, že ste vytvorili tento kurz. Je naozaj skvelý a som rada, že nielen moja sestra si ho urobila, ktorá mi Vás aj odporučila, ale že zisťujem, že aj moje kamarátky si ho urobili alebo ním práve prechádzajú. Mať okruh ľudí okolo seba, ktorí vychovávajú svoje deti podobne, je skvelé.

Dnes som si pozrela aj Váš webinár o „lakomých“ deťoch a milo ma potešilo, že môj prístup k zdieľaniu hračiek je „nevýchovný“. Nenútim dcérku, aby sa delila o hračky a uznávam jej pocity. Zároveň ju uisťujem, že ak im aj hračky požičia, tak jej ich iné deti vrátia späť. A skôr mám tendenciu poučovať iné mamy, otcov o nenútení detí zdieľať hračky. :-)

Vrátim sa ešte ku kurzu. Zážitkové audiá, v ktorých som sa „stala na chvíľu opäť dieťaťom“, boli úžasné. Bolo ťažké nevyroniť pri nich slzy. Zároveň sa po nich snažím vcítiť sa do pocitov svojej dcérky (má takmer 2,5 rokov) najmä v ťažkých situáciách.

No, najviac dôležitý mi ale prišiel posledný týždeň – ja, rodič. Najmä posledné audio o nepotláčaní svojich pocitov.

Ja som sa totiž sama sebe už venovala aj pred Nevýchovou, no stále som nerozumela mojím občasným výbuchom zlosti a až pri tomto poslednom audiu som si uvedomila, že vždy som sa ich snažila potlačiť, resp. som sa za ne veľmi hanbila… tak keď prišiel ďalší nával zlosti, tak som sa na chvíľu zavrela do kúpeľne, kde som ho nechala prehrmieť a čuduj sa svete, pomohlo to.

A naozaj tie výbuchy zlosti už nemajú takú intenzitu, keď sa za ne nebičujem a nepotláčam ich.

Samozrejme, ešte sa mám čo učiť a nie vždy mi to ide „nevýchovne“, no už sa viem pri tom zastaviť a uvedomiť si, kde som spravila chyby a v ďalších situáciách tie chyby neopakovať.

Takže ešte raz obrovská vďaka! Toto bola najlepšia investícia v mojom živote. :-)

Nevýchova mne potkala asi před 4,5 lety, když jsem hledala nějaké řešení, jak se dorozumět se starším synem (tomu je teď 14).
Před cca 4 lety se mi narodila Emma a ta už „jede“ v principech Nevýchovy od doby, kdy ještě ani nebyla na světě. Udělala jsem samozřejmě a občas udělám nějaký faul (to když se ozve to, jak jsem byla vychovávaná já), ale v zásadě jsme se malou velké parťačky.

Včera večer jsem dostala migrému, která se nezastavila a ráno jsem nebyla schopná ani vstát a dovézt ji do školky (to se mi ještě nikdy nestalo). Jen jsem jí řekla, že mi je strašně špatně, že tu není nikdo, kdo by mi pomohl a byl s ní a že moc prosím, aby si v klidu hrála a občas se mi přihlásila, že je ok.

Takže si hrála do 11:30, občas za mnou přišla, dala mi pusu, pohladila, zašla si na záchod, vzala si ke svačině jablko, natočila si vodu do hrnku, hrála si snad se všema zvířátkama, která po bráchovi zdědila. Slyšela jsem, jak si povídá, prozpěvuje a je úplně v klidu.

Postupně se mi dělalo trochu líp, takže jsem k ní přišla, objala ji a moc poděkovala, že jsme to takhle bezvadně zvládly, že je prostě boží. Zářila radostí. Řekla bych, že to nejcennější, co jsme si vzájemně vybudovaly, je absolutní spoleh a důvěra – nejvíc v těch složitých situacích.

A jako bonus k nám ve čtvrtek na plavání dětí s rodiči přišla maminka a řekla mi, že už minule nás sledovala a chtěla mi jen říct, jak pozitivně působíme a jak je radost sledovat naši komunikaci a to, jak fugujeme. To mne dojalo, až jsem zaslzela. Třeba Vás to taky potěší… 

Právě procházím v kurzu druhý týden a mám za sebou shlédnutí tréninkového videa o pochopení pro pocity.. a vyhrkly mi u toho slzy. Nevýchovnou komunikaci zatím nic moc nezvládám (ale snažím se na tom pracovat), nicméně toto poslední video mě dostalo.

Někdy začátkem minulého týdne jsem uklízela v koupelně, syn (5) s dcerou (1,5) si hráli v obýváku a najednou Jeník přiběhl celý zkroušený, že mu ségra zničila vysílačku (je to náš malý hasič 😊).

Tak jsem si k němu sedla a řekla jsem mu, že vidím, jak ho to mrzí. Chvilku bylo ticho a potom odpověděl – jo mamko, sice už ta anténa byla nalomená, ale pořád ještě držela. Já vím, že to Julča neudělala schválně, ale zlobím se na ní.. zase chvilku ticho, nechal se pomačkat a pak řekl, že už dobrý a domluvili jsme se, že i když je ulomená anténa, může se to dál používat jako vysílačka a že už je dobře.

Hned druhý den jsme ráno po čištění zubů našli tu naší malou uličnici s mými brýlemi, bohužel mi za tu chvilku stihla zlomit pacičku, byly to fakt drahé brýle a moc ráda jsem je nosila, ale co, už se stalo. Julince jsem sice trochu vyhubovala, že přece ví, že nechci, aby mi brakovala kabelku nebo batůžek, ale je to zvídavé dítě a já si měla své věci zabezpečit líp, aby se k nim nedostala…

Ale to jsem se zbytečně zamotala, pointa je v tom, že syn mi vrátil tu situaci s vysílačkou. Sedla jsem si smutná na stoličku a dívala se na rozbité brýle v ruce, Jeník ke mně přišel, chvilku na mě koukal a povídá – tebe mrzí, že ti Julinka zničila brýle, jako mně včera tu anténu na vysílačce, viď? Chceš pomačkat?

Co vám budu povídat, zaslzela jsem si, ale ne kvůli brýlím, kvůli tomu, jak se zachovalo to moje starší zlatíčko. A zaslzela jsem si dnes znovu, když jsem se dívala na vaše video a připomnělo mi tuhle situaci.

Díky za to, že jste! Držte nám palce, ať máme společně s dětmi spoustu dalších takových malých pokroků a přeji vám spoustu spokojených rodičů, kteří s vámi do Nevýchovy jdou.

Ty děti jsou úžasný… dnes večer přišla Naty s tím, že místo večerní pohádky by chtěla koukat na nějaké video o Nevýchově - prý aby mi s tím trochu pomohla… no úplně mě to dojalo. Děkujem…

Už jen kvůli tomu, jak vidím, že jsou děti fakt spokojenější a více v pohodě, bych si přála, aby bylo na světě co nejvíce šťastných nevýchovných rodin.

Nevýchovná skupinko, děkuji vám za tento díl ještě o kousek víc.

Připomenout si s čím denně bojuji, co mě neustále atakuje, trápí, dělá mi naschvály, rozčiluje mě až na hranici únosnosti, a to se svými vlastními běsy a strachy a naučenými vzorci. Se svým vnitřním dítětem.

Víte, kdy mi to vše kolem výchovy šlo nejlépe? Když jsem tyhle své dětské vzpomínky a bolístky nechala za sebou a nebojovala s nimi, jen jsem je akceptovala, protože minulost nezměním. Ale současnost a budoucnost jsem činila a chtěla činit jinak.

Jenže člověk je tvor chybující a prožívající. A někdy se každému z nás stane něco, co z nás třeba jen na chvilku udělá ty děti znovu a člověk se vykolejí. Někdy to může být drobnost, jindy nemoc nebo náhlá úmrtí nejbližších. Mnohdy si ani nemusíme všimnout, že je něco jinak.

A k tomuto patří onen velký dík, že jste mi dnes ťukla do soupravy, aby se kola zase chytla správně kolejí. Pokud se zastavím, přestanu bojovat a začnu naslouchat svému vlastnímu vnitřnímu dítěti ve mně, dokážu naslouchat i těm svým milovaným, tak jak potřebují.

Včera jsem se synem (4 roky) zažila tuhle událost: přišli jsme domů a syn na mě začal křičet vypadni, blbko a chtěl mě plácat, že byt je jen jeho, ať jdu pryč. Mohla jsem reagovat výchovně, zakřičet na něj, dát mu na zadek a odejít pryč a nechat ho vyvztekat.
Já se ale rozhodla jinak, protože jsem cítila, v srdci a intuitivně, že syn volá po lásce, jakoby volal, mami, když mi nepotvrdíš, že mě máš ráda, umřu, potřebuju vědět, že mě máš ráda. Vypadal naštvaně, ale uvnitř se asi cítil hodně ublížený, smutný.

Tak jsem tam s ním byla, objímala ho a říkala: „mám tě ráda, ty chceš potvrdit, že tě mám ráda, co? ano, mám tě ráda, jsi můj syn a jsi pro mě důležitý, potřebuješ cítit lásku, viď? potřebuješ to potvrdit, že? ano, a já tě teď obejmu, protože tě mám ráda, a ty to možná někdy necítíš, promiň, že to někdy při těch starostech a trápeních nedokážu dát najevo tak, jak bych chtěla…“

A syn roztál, přestal se vztekat, plakat a házet kolem sebe ta ošklivá slova, koukali jsme si do očí, které se mu najednou úplně rozzářily, a nedokážu ani slovy popsat, jak nádherné to bylo, cítit tu blízkost, něhu a doslova proudění lásky, která z nás obou vytryskla a byla tam mezi námi…a tak jsme si o tom ještě povídali, oba dojatí…

A já si uvědomila, jak málo dávám synovi najevo, že ho mám skutečně ráda, že ho poslouchám, že jsem tu pro něj, ne jen slovy, ale skutečně tam pro něj být a zahrnovat ho svojí přízní…A to díky Nevýchově :-)

Diky za dnesni webinar! Skvely, jako vzdy. A ano, jde to. Dnes a denne me o tom ma dcerka (a to ma „jen“ 2,5 roku) presvedcuje.

Treba dnes jsme musely letet na veterinu s kralikem. Cely den se choval podivne, ale k veceru se to zhorsilo. Dcerka zrovna sledovala svoji oblibenou Sofii prvni, ale abychom stihly veterinu, co mame kousek, musely jsme vyrazit hned.

Kdyz jsem ji rekla, ze to musime vypnout, oblect se a jit pryc, tak se ji to moc nelibilo. Ale stacilo uznat, ze tomu rozumim, ze se ji to nelibi a vysvetlit, proc je to nutne. Oblecena byla hned bez protestu a vyrazily jsme.

Veterina nam pred nosem zavrela. Takze jsme se musely vydat pres pul mesta na pohotovost. Prselo, byla zima, fucel vitr a to moje dite si chudak ani nedojedlo jidlo, jak jsme spechaly.

Konecne jsme dorazily k doktorovi. Po celou dobu osetreni stala vedle stolu a sledovala. Nekdy se i ptala, proc co pani doktorka dela. Behem osetreni se v ordinaci vyskytl jeste akutnejsi pripad, takze to znamenalo dalsi zdrzeni a cekani.

Ale i to se obeslo bez scen. Ptala se, proc jeste nemuzeme jit. Vysvetlila jsem, ze prisel pejsek, kteremu je hodne spatne, tak nas pani doktorka poprosila, aby ho mohla osetrit drive. To ji stacilo, sla si prohlizet casopisy a koukat z okna.

Po ceste zpet jsme uz hodne spechaly domu, protoze byla zima, tak aby nam kralik neprochladnul. Zacala s tim, ze chce na chvili na hriste, ktere mame po ceste.

Moje „ne“ se ji moc nelibilo. A tak rikam: „Ja to chapu, ze bys chtela na hriste a ze se ti nelibi, ze tam nepujdeme. Ale vis, Ferdovi je spatne a musime s nim domu, aby nam nenastydnul a nebylo mu jeste vic spatne. Nekdy musime ozelet neco, co bysme chtely delat, i kdyz je nam to lito. Ted se musime zaridit podle Ferdy.“

To ji stacilo. Dosly jsme domu, pomohla mi nachystat klec a pelisek ze sena a sla dokokoukat tu svoji Sofii. Tak ji potom rikam: „Dekuji, ze jsme to spolu dnes tak krasne zvladly.“

A ona: „Ja taky dekuji, mam te rada, mami!“. 2 a pul lete dite! Jde to, vazne jo 🙂 A vam DIKY!!!

Tak jsem začala pomalu hledat, jak a kdy se začínají vychovávat takhle malá miminka, a tak mi vesmír, či špionážní internet :-D poslal do cesty Nevýchovu. Opravdu mě to nadchlo, prohlédla jsem všechna videa, přečetla spoustu článků. Špionovala rodiče, načež jsem byla zděšená, kdy jsem byla svědkem, že matka před svými dětmi řekla, že jsou strašně zlobivý, tohle slyšet od maminky docela bolí. A řekla jsem si, že nechci aby jsem to taky tak měla.

Začala jsem Nevýchovu doma zkoušet. A přišla nám do života zkouška, já onemocněla a měla jsem teplotu, nic moc s dítětem. Štěpánkovi (8m) jsem řekla, že jsem moc nemocná a abych se uzdravila, potřebuju hodně spát, jestli by šlo, aby mě dneska nepotřeboval a nechal mě spinkat, ale může si hrát vedle mě a když bude něco potřebovat jsem tu pořád pro něj.

Sama jsem nechápala jak je to možné,ale Štěpa mě nechal celý den být, jen se vždycky chodil tulit, když jsem byla vzhůru, to bylo naprosto úžasné.

Chci se s vami podelit o nedavny zazitek. Dopoledne jdeme se synem 3 roky do sklepa pro moje a jeho kolo, nateseni planujeme projizdku.

No, jenze kdyz jsem prisla, vytrhnuty zamek a (nastesti jen) manzelovo kolo ukradene. Moje a synovo kolo zustalo. Uplne jsem zacala brecet a sedla si a koukala do toho sklepa.

Strasne moc jsem se tesila na prvni vyjizdku vsech na kole. Letos jsme jeste nebyli, navic kolo manzel potreboval opravit a následovalo tomu nekolikere připomenutí, ze uz by byl cas. Syn totiž uz jezdi moc hezky a uz by to slo jezdit vsichni spolu.

Vsechno mi litalo hlavou jak je to konec, kolo bylo dost drahe, nepojisteno, neocipovano..nic…co ted. Nedokazala jsem pres plac mluvit. A do ted nechapu jake podpory se mi od toho maleho prdoly dostalo.

Objimal me, pevne, celou dobu. Zadne otazky. A ja pocitila jak je to uzasne mit tu TICHOU podporu, naruc. Bylo mi mnohem lepe. Necitila jsem se v tom sama. Snazila jsem se mu vysvetlit co se stalo a co me na tom mrzi a on me porad pevne drzel …

Volala jsem to manzelovi, no trvalo nejkou minutu nez to ze me vypadlo… Pozdeji po vyklizeni sklepa, policii jsem si sla jeste pro utechu a objeti k manzelovi. Ten to po chvilce utl s tim, ze si myslel, ze se neco stalo Risankovi. Ze vjel pod auto nebo tak (no, ani se mu nedivim)…

Uplne jej chapu, nezlobim se, ale jsem rada ceho se mi dostalo se synem.

A tak jsem rada, ze tuto naruc se snazim dopravat i synovi. Bez komentovani, hodnoceni situace, jen ciste prijeti a pochopeni.

Měla jsem náročný den, moc jsem nejedla, a ani malého se mi nepodařilo uspat, tak jsem se na to vykašlala a šla si udělat pořádné jídlo. Malý 16m došel za mnou, furt se tam motal a kňoural a já už neměla sílu na to se ho ptát, co se děje, ale sjela jsem ho, že ať přestane kňourat a jde se prosím motat jinam, že mám hlad a dělám si jídlo, ať počká. Nestává se to často, opravdu si posledních pár měsíců skvěle rozumíme. 

Jeho reakce mě úplně odrovnala. Nejdřív přestal kňourat, a já už jsem si „gratulovala“, jak jsem ho zastrašila a začala si v hlavě formulovat omluvu. Tak jsem se otočila a sklonila se a v jeho velkých modrých očích nebyla žádná výčitka, ani nesouhlas, ani zastrašení, bylo tam něco úplně jiného – porozumění. A pak mě pohladil.

Můj malinký 16m chlapeček, kterého jsem před chvílí málem vyhodila z kuchyně se na mě vůbec nezlobil, ale pohladil mě. Objala jsem ho a on se přitiskl.. a pak šel a ukázal mi, že chce meruňku :-D a pak s meruňkou šťastně odběhl. Moje frustrace byla okamžitě pryč a já můžu jen žasnout, jak jsou ty děti dokonalé úžasné bytosti.
.. Díky Nevýchovo.

Dobrý den,

asi dostáváte hromady podobných emailů, nicméně Vám chci moc poděkovat. Máme 1,5 letého syna a snažíme se od začátku zavádět nevychované principy.

A dnes večer jsme se dočkali významné odměny. Syn seděl u svého stolečku a místo, aby pil mlíčko normálně z hrnečku jako obvykle, tak jej vyléval na stoleček a pak se jej snažil pít, takže bylo úplně všude.

Byla jsem na něj už trochu protivná, protože se mi to fakt nechtělo uklízet. Po chvíli jsem řekla, že se mu omlouvám, že hrozí, že zase budu výbušnějši, protože už jsem moc unavená.

Na to syn s chápajícím výrazem v očích řekl :„unavená!"a odběhl do pokojíčku. Za chvíli přiběhl zpátky s kousátkem a řekl: "pomůže, unavená, pomůže!“

A měl pravdu, tohle krásné gesto mi úplně dobylo baterky! Opravdu jsem nečekala, že výsledky budou vidět už i u takto malinkých dětí, kteří ještě ani sami pomalu nemluví.

Takže mockrát Vám děkujeme za všechny rady, opravdu to stálo za to!

Musím se podělit o něco, co mi poslední dobou docháží a za co jsem neskonale vděčná… můj WOW moment!
Je to neuvěřitelný, jak ty děti vypadají od doby Nevýchovy jinak, taky to pozorujete? Myslím tím i fyzicky. Vypadají najednou tak dospěleji, mají jiný výraz, jsou ochotné mi říct mnohem víc než předtím.

Jsou prostě jiné a neumím pořádně popsat jak… je to, jako když mám 3D obrázek a najednou rozostřím oči a prohlédnu do hloubky – vidím něco úplně jinýho! A to je právě ono – děti se se mnou dělí o všechno, co zažívají!

Mám vždycky husí kůži, když si představím, že by mi jen tak prolítly životem, myly si ruce, psaly úkoly, odchodily klavír a angličtinu, ale já nikdy nevěděla, co si myslely, co cítily a prožívaly jako malé děti!

Děkuju všem okolnostem, které mě k Nevýchově dovedly, a hlavně včas, protože mi otevřela bránu k opravdovému poznání mých dětí. 

To je tak super, slyšet jejich názory a pocity a nápady a zjišťovat, jak jsou fakt chytré a úplně dokonalé! Tak super!

Som v nemom uzase aky je moj syn (3,5 roka) empaticky:)

…bola som dost chora, tak dost, ze som ostala v posteli. Rano som mu to pri prebudzani zvestovala, ze mi je zle a ze potrebujem ostat dnes v posteli. Tak a jeho odpoved bola:" dobre mami, tak my Ta tu nechame cely den lezat a budeme Ti nosit cajik. Ale keby som potreboval byt s Tebou, tak si sem donesiem hracky a budem tu bagrovat. Dohoda?"

… Je proste uzasny!!!!

Bala som sa ci zbytocne nevyhodim zasa peniaze ked som sa rozhodla kupit si kurz. Lebo predtym som kupila viacero knih, hladala som sposoby ako pristupovat k detom aby boli stastne a spokojne.

Mozem povedat ze kurzom som zmenila hlavne svoje vnimanie deti a pristup k nim. Tym ze som pochopila ako sa v danych situaciach mozu citit. Som za to vdacna lebo ja som dost netrpezliva a vybusna povaha.

Dakujem ze som mohla pre svoje deti urobit to najlepsie co som mohla – zmenit seba v lepsieho a chapavejsieho partnera.

Já se svojí 18-ti měsíční dcerou teď dělám to, že si vědomě připomínám, co pro ni mohu udělat, aby mi byla partnerem a hledám, jak by mi i jí bylo dobře. A moje chování je opravdu odlišné od těch starých vzorců.

Taky mi došlo, že nejde o to dělat za každou cenu dohody – s 4-letou dcerou to zatím moc nejde, ale že to je o celkovém pozitivním nastavení mě k dětem i sama sobě. A hlavně abychom u toho měly dobrý pocit a užily si to po svém.. A to jsem zatím u prvního videa projíždím si to vše hodně pomalu.

Hodně mi procvakávají negativní věci a dochází mi, jak mám v sobě zakořeněný negativní postoj k dětem, ale na druhou stranu to teď hodně přecvakává do pozitivního postoje k dětem. Takže jsem asi na dobré cestě:)

A hlavně – já v nevýchově hledám i to, jak sama se sebou zacházet a mít se ráda a naučit to i děti a k dětem přistupovat s láskou. Protože to teď hodně potřebuju a věřím, že to v tomto kurzu v nějaké formě je:) Myslím totiž, že rodič, který o sebe pečuje, naplňuje svoje potřeby a má se rád, na děti už nemůže jen řvát a komandovat je, ale jde mu i o to, jak se děti cítí a spolu s nimi najít řešení, aby se cítily dobře.

A to, když se dítě naučí, má do života velký vklad a získá větší možnost prožít šťastný život, protože se naučí, jak si život příjemný a šťastný udělat – protože samo někdy nic do klína nespadne:)

Řekla jsem to!!! Konečně :-)
Včera měla naše Eliška (2,5) svátek. Odpoledne se sjeli babičky a dědečkové na oslavu. Od jedněch dostala malý dort s figurkou Krtečka. Jakmile usedla ke stolu, že ochutná, jak dobrý Krteček bude, přiběhl k ní Honza (4) a začal se hlasitě dožadovat, že chce taky kus krtka. Eliška mu ale nechtěla dát s tím, že je to její dárek. A v tom to začalo.

Prarodiče začali Elišku přemlouvat, ať Honzovi kousek dá, že on jí přece taky vždycky dává ochutnat, když dostane dort, že mu to bude líto, ať je hodná a rozdělí se, bla bla bla … čekala jsem co bude.

Eliška začala brečet a bránila krtka co to šlo, Honza křičel a sápal se po dortu, a když jsem zaslechla "Eliško, ty jsi ale ošklivá holčička … ty jsi ale lakomec ..... to se nedělá … " tak už jsem to nevydržela, ulovila jsem si Honzu na klín, uznala pocity, že by taky chtěl dort, ale že ho dostala Eliška, atd. přestal se vztekat a šel si hrát. 

Elišku jsem uklidnila, že je to jenom její dárek a může si s ním dělat, co bude chtít a babičky a dědečky jsem poprosila, ať ji nechají na pokoji, že si nemyslím, že je správné ji nutit, aby se minutu po tom, co dostane dárek toho dárku hned zase vzdala ......

Asi nějakou dobu nebudeme mít hlídání (podle nesouhlasných pohledů prarodičů), ale já jsem ráda, že jsem se zastala svých dětí a že jsem si obhájila svůj pohled na věc. Pořád se vracím k tomu, že o sobě pochybuju, že mi připadá, že nejsem dost dobrá, že mi ještě tohle nejde a tady by to mohlo být lepší … ale potom tváří v tvář klasické výchově zjišťuju, že mě automaticky napadají nevýchovné myšlenky a principy a argumenty, jak by se to dalo vyřešit jinak … nevýchovně … tak snad to se mnou nakonec nebude tak marné :-)

Jo a víte jak to dopadlo s Krtkem? Eliška mu okousala ruce a nohy a zavolala Honzu, jestli ho chce dojíst a potom si šli spolu hrát :-) Paráda :-)

Nevychova milujem vás ❤️ 

Aj keď v poslednej dobe som sa dlho k vam nedostala mám nový kurz a nie a nie prejst cely. Mame skvele dni aj horšie dni. Ale dnes to bolo u mna na slzičku❤️

Mladšia 2 ročná mala ockovanie a staršia 4 ročná: mami ja musím ísť s vami potrebujem ju držať za ruku a citit s ňou že to bude troska bolieť ale zvládneme to spolu ❤️❤️ aj jej to takto vravela ešte doma a mal sa tesila

Aj tak bolo. Mala troska zaplackala objali sme sa všetky tri a staršia jej vraví Lubime ta veľmi bude to dobre. A bol hneď usmev❤️❤️
Milujeme vás

Mila Nevychovo, rada by som sa s Vami podelila o moj vcerajsi zazitok.
Na zaciatom ozrejmim trochu situaciu aby ste pochopili moj strach. Mam klaustrofobiu, male priestory, uzlabiny, jaskyne to je pre mna konecna. vysoky tep, tlak , studeny pot, zrychlene dychanie- stav pred kolapsom.
Moj syn bude mat 3 roky.

Vcera sa vraciame z dovolenky a nikdy nechodim vytahom, byvame aj tak na 1. poschodi, ale mali sme kufre, tasky… a moj Matusko miluje zazitky, adrenalin, a aj vytah.
Vzdy s nim chodi muz, teraz som uz bola unavena a naozaj sa mi nechcelo tahat kufre po schodoch tak som sa premohla, vsak je to par sekund, maly uplne nadseny ze idem s nim vytahom.
A co sa stalo? zasekli sme sa.

Predstavte si mna, citila som ako sa mi zrychluje tep, ako sa mi zle dycha… a do toho tam mam este dieta. Kabina vytahu je uplne nova este olepena kartonmi, co zuzovalo priestor a strasne zapachalo.
Matusko hned zbadal, ze nie som ok, muz buchal na kabinu, len tenkym hlasom hovorim, ze sme zaseknuty a ze ja to asi nedam… v tom zhaslo svetlo v kabine a nastala tma, Matus zacal posmrkavat, ze kde je tato, preco nejdeme, ze chce ist von.

V tomto som si spomenula na jeden pribeh tu v Nevychove, ako sa jeden chlapcek, vek si presne nepamatam, ale asi 2 rocny, zamkol sam doma v byte kym mama isla pre nieco k susedke, a ona sa musela ukludnit a s kludom mu hovorila, ako ma otocit zamkom, a on to zvladol.
Tak si hovorim, musim…

“Matusko, pocuvaj ma nieco ti musim povedat, zasekli sme sa vo vytahu, ja sa neskutocne bojim malych prietorov, pozri cela som spotena, viem, ze by som ta mala chranit, ale skutocne sa bojim.”
Matus: mamiiiii neboj sa, daj svetlo.
Daj svetlo.
Do prcic, jasne svetlo, hladam potme v ruksaku mobil, chvalabohu je tam, svietime.
Matus: a co teraz?
Ja: Tato zavolal hasicov, pridu a vyslobodia nas

Uz mi zacinalo byt lepsie, Matusko ma stale hladkal po ramene (neskutocne).
Co chvila sme poculi sireny, a uz buchot na dvere, ci sme ok, trvalo to cele asi 40 min, moj Matus mal z toho ohromny zazitok, ze prisli ozajstny hasici. A ked nas tahali von, pytaju sa ho, ci neplakal – on ze nie, to len mama

Tymto sa chcem Vam vsetkym podakovat, ze ked som s nim zacala rozpravat ako s partakom, zachranil on mna.
V kurze este niesom, ale hned po vyplate ho kupujem. 

Asi jsme se fakt posunuli: 

Já: Jsem vzteklá, utahaná a protivná ženská. Vrčím na všechno a na všechny, jsme už 3 týdny zavření doma kvůli nemoci a nějak mi jedno ráno bouchly saze.

Naše Nikolka (5 let): Maminko, Ty máš dneska špatnej den, viď? Já Ti trochu pomůžu jo? Uklidím to tady po Jeníčkovi… chceš si třeba skládat puzzlíky se mnou? Nebo plyšáčka? Co by Ti pomohlo?

Tak. A tohle dítě je neskutečnej pařez žijící v paralelním vesmíru. Mnohokrát nás přivedla až k slzám totální bezmoci nad tím, jak TOHLE proboha vychováme. Tak s Nevýchovou to jde. Děkuju. Všem, kdo za Nevýchovou stojí. Tenhle kurz nám zachránil rodinu :*

Všem z vás, kterým to nejde, vydržte, přestaňte tlačit a nechte to plynout. Někdy trvá dlouho, než zažitá schémata potlačíte, uvolníte se a začnete být s dětma skuteční parťáci. Věřte, že to za to stojí. Nám to trvalo dva roky :)

Dneska mě naše děťátka dostaly…jak ta nevýchova leze pod kůži. Malý 4M byl trošku uplakaný, už se mu chtělo spát, měli jsme za sebou náročný den. A dcera 3,5R k němu přišla a říká:" Já Ti rozumím, Jení, já Ti rozumím, neplač…:)