Jak jsme se – zatím alespoň na den, zbavili dudlíka… Gábince budou v říjnu 2 a dudánka prostě miluje…(Potřebovala ho kdykoliv byla špatná nálada, v autě, venku, všude..)

Nechtěla jsem si vymýšlet žádné báchorky o tom, proč ho přes den nebude mít… Řekla jsem si, je to chytrá holka, tak jí to prostě vysvětlím – a pokusím se nevýchovně .. Všimla jsem si totiž, že už to začíná škodit jejím zoubkům..

A tak jsem jí vysvětlila, jak to je s cucáním dudlíku. Že ho mohou mít malá miminka, která zoubky nemají, klidně celý den a těm dudlík pomáhá.. Ale že když už jsou zoubky, tak dudlání celý den jim nedělá dobře a mohly by začít růst křivě (a bohužel opravdu jsem u Gabči pozorovala mini změny, proto jsem se do toho také pustila..).

Nejdřív na mě koukala překvapeně.. a tak říkám.. Aha, ty vlastně asi nevíš, co jsou to křivé zuby.. Tak jsme sedly k počítači a vygooglily křivé zuby.. Vykoukly na nás i rovnátka.. a tak jsme to vysvětlování vzaly jedním vrzem.. A Gabča pak, světe div se, řekla: „Dudánka nepočebuju.. kšivý zuby fuj..“

Pak jsme ještě několik dní musely koukat na internet a ukazovat křivý zuby.. ale teď už ho přes den vůbec nechce… Na noc ho má na usnutí.. ale to čekám, vyřešíme zase společně.

Po webináři jsem psala, jak jsme si s naším Čmeláčkem krásně porozuměli a jak mi „zacvaklo“ pár věcí a naše vzájemná důvěra nabrala na stabilitě…

Včera mi přišel (rok a pět měsíců starý) Čmelda poprvé říct, sám, že by si přál přebalit… Doposud to byl občas boj, občas to přetrpěl. Přišel za mnou do kuchyně, začal mi říkat jojojo a ukazovat na plínu…

Přebalení bylo rychlé, pohodové a dokonce mi Čmelda pomohl se svým oblékáním… Paráda… Od té doby chodí říkat pokaždé, když má po velké. Jsem nadšená.

Dnes sám vyhodil dudlík do koše, byl už děravý a nedobrý. Řekla jsem mu narovinu, že jiný dudlík už nebude, protože se tím ničí zoubky, jestli starý dudu fakt vyhodíme do koše… (Čmelda koš zná, vyhazuje všechny odpadky- slupku od banánu, jídlo, které mu spadne na zem, špinavé plíny, atd.)

Vyhodil ho… Počítala jsem s tím, že to večer bude náročné… Trochu náročnější to bylo, plakal, tulil se, ALE ANI JEDNOU ZA TEN ČAS NEŘEKL DUDU!!!  Před tím si o něj právě takto říkal pravidelně…

Děti jsou vážně hrozně chytré a všemu rozumí… Jsem z tohoto poznání úplně unešená… A taky si uvědomuji tu velikou důvěru, kterou ke mně můj syn má… Nic víc už prostě není… 

Opět díky za Nevýchovu, vás všechny ve fóru, že píšete a sdílíte a radíte!  Je to veliká inspirace… 

Sebíkovi je 16m dudlik má jen na spinkani. Jenže občas ho někam strčí a my prevracime celý byt abych ho našla jako včera.

Vůbec jsme dudlik neresili až na polední spinkani. Když je unavenej tak si dám vezme dudaka, látkovou plinku a to je znamení ze chce spinkat. Jenže včera chodil jen s plinkou a knoural. Prohrabali jsme celej byt a dudlik nikde.

Seb uknouranej a tak jsem ho položila do postele, hladila a mluvila k němu, ze chápu že je zvyklej na dudlik ale nikde ho nemůžeme najít a ze by třeba mohl zkusit spinkat bez něj než ho najdeme. Chvilku se prevaloval a usnul. Poprvé usnul bez dudliku a v klidu 😍

Dudlik se našel když jsem odpoledne vyndavala prádlo ze susicky 😂 asi si ho tam dal taky ususit.
Nevzdavejte to, i s mrňousem se dá domluvit

Ahoj všem ☺ máme 16ti měsíčního syna Kryštůfka. Je to nevýchovné miminko, protože NV používáme u 5ti leté dcerky už delší dobu a on se do toho vlastně narodil. Někdy (hlavně ve stresu a spěchu) to ale nedávám a skouznu zpět do „starých kolejí“.

Kryšťa má moc rád svůj dudlík. Zejména ráno se ho těžko vzdává. Každé ráno vodíme spolu jeho starší ségru do školky a já mu vždycky před odchodem dudlík vezmu a nechám doma. Nelíbí se mu to. Kryšťa si pak ještě  půl cesty do školky mumlá pro  sebe: „dydy (=dudlík) není“ 😕.

Včera ráno stojíme u dveří a já se mu opět chystám vzít dudlík a říkám si, tak mu řekni PROČ mu ho bereš mámo! Tak si kleknu k tomu „miminku“ a povídám: „Kryštůfku, jdeme teď ven a já potřebuju, aby jsme nechali dydy doma. Ty pak děsně slintáš a venku fouká. Potom se ti dělá na bradě vyrážka a to já nechci. Chci aby jsi měl zdravou bradu“ s pocitem blázna, kterej právě mluvil s miminem jako se svou pětiletou dcerou, mu vezmu dudlík, položím na parapet a odcházíme.

Dnes ráno, obvyklá situace, chystáme se k odchodu. U dveří si Kryšťa vyndá sám dudlík z pusy, koukne na mě a řekne: „mami dydy“. Dudlík mi dá do ruky a otočí se k odchodu 👀👀

Položím ho na parapet a odcházíme. Cestou do školky už žádné „dydy není“ neslyším 💙

Takže ano, funguje to. Všichni, ať už malý nebo velcí, potřebujeme vědět, proč máme to či ono udělat… Nevýchovný úspěch je vždycky malý zázrak, obzvlášť u takových prďolů jako je naše malé „miminko“ ☺

Milá Nevýchovo a rodiče,

Chci nasdílet zkušenost a možná dát naději těm co zrovna řeší dudlík.

Našla jsem si na Nevýchově pár rad a taky jak by asi vypadl chat děti, když se mi dospělí rozhodneme, že dudlík už není kamarád.

Šla jsem na to Nevýchovně.

Vykládala jsem prckovi, jak mám strach o jeho zuby a taky celou pusinku a že by měl dudlík odložit. Měla jsem pocit, že mluvím do zdi. Několik dní jsem mu to pořád opakovala dokola a když hledal dudu, ptala jsem se zda ho opravdu potřebuje.

Odpověď byla vždy stejná, ANO 🙂. Nechtěla jsem na něj tlačit, přece jen má dudlík téměř od narození a tak jsem to přestala řešit. Najednou cca po 14 dnech si dudlíku někdy ani nevšimne a používá ho čím dál méně.

Můj dojem, že mě nevnímá se ukázal naprosto mylným. Poslouchal mě a potřeboval jen čas.

Věřte mi, má smysl na to jít s respektem a láskou.

Nevýchovo, děkuji.

Nevychovu sleduji uz od narozeni me dcery a aplikujeme ji temer na vse. Je to uzasne a moc Vam dekuji za Vase webinare, podcasty, clanky a Vasi podporu. Chci se s Vami a pripadne i ostatnimi rodici podelit o nasi zkusenost s dudlikem.

Má dcera Natálka dudala dudlík při každém usínání, často i celou noc, při jízdě v autě, každé mazlení s maminkou nebo tatínkem a dokonce posledních 14 dní ho často vyžadovala i z nudy jen tak. Při pokusu o omezení dudlíku to vždy končilo pláčem.

Pak jsme šli v jejích 2 letech a 4 měsících k zubaři a tam přišel verdikt, že se máme dudlíku okamžitě zbavit. Věděla jsem, že Natálka ho ještě potřebuje a není připravená se ho vzdát. A tak jsem to zkusila nevýchovně. Říkala jsem, že paní doktorka nechce, aby měla dudlík, že bude mít křivé zoubky. Dcerka s tím nesouhlasila a stále ho chtěla.

Tak jsem to začala řešit s manželem a moji mamkou a často jsme vedli diskuze, jak dudlík odstranit, co pro ni bude nejlepší. Každý den někdo přišel s novým nápadem: hodit dudlík do řeky, dát ho jinému miminku, mikulášovi, položit ho na její oblíbenou sochu, dát ho nějakýmu koníčkovi, dát ho medvědovi v zoo, na kterého se ráda koukala. Každý nápad jsem probírala s mamkou i mužem a dokonce i s Natálkou.

Po týdnu za mnou Natálka přišla a řekla „dudu brum brum“, ještě jsem se ujistila, že vážně chce dát dudlík medvědovi. Tak jsme hned druhý den vyjeli do zoo. Jakmile Natálka uviděla medvěda, tak hned běžela ke kočárku našla v něm dudlík a s velkým nadšením ho odnesla medvědovi na plot. Při odchodu ze zoo se šla přesvědčit, že si medvěd dudlík vzal a vesele jsme šli domů.

Všichni jsme teď čekali týden pláče po dudlíku, ale ten se nedostavil. Když Natálka potřebovala dudlík, tak jen řekla „dudu brum brum“ zasmála se a to bylo vše. Dokonce po tom, co jsme se bez brekotu zbavili dudlíku i tchýně můj přístup k výchově přijala. Děkuji nevýchovo!

Maminko, chtěl bych to strašně zkusit… A co, Matoušku? Ptám se synka při usínání. Chtěl bych strašně zkusit usnout bez dudlíku, ale mám moc strach, že neusnu (Maty, 3,5 roku, dudlík jen na usnutí, pak jsem ho hned vytáhla, celou noc nepotřeboval, nejprve jsem to strašně řešila, po nájezdu Nevýchovy jsem to nechávala na něm a těšila se na tenhle okamžik, kdy k tomu dojde sám…).

Matoušku, nemusíš se vůbec bát, já tady budu s tebou tak dlouho, jak budeš potřebovat a co bys ještě k usnutí teď potřeboval? ptám se ho. Chtěl bych si o tebe opřít nohy a abys mi je hladila, a přitom si budu hrát s tvými vlásky. OK, souhlasím. Vše probíhalo, jak chtěl, dudlík si držel v ruce a usnul. Strašně se těším na ráno, až uvidím jeho rozzářené oči, že to zvládl :-)

Příběh se týká místnosti, kam musíme všichni, tak se předem omlouvám za expresivní popis.

Před pár dny jsme na hřišti potkali kamarádku Karlu a ta mě hned informovala, že byli minulý týden s malým zase v nemocnici, protože je zaseklý a nechce se mu na velkou. Návštěva nemocnice to moc nezlepšila, od té doby už 4 dny neudělal bobek. Asi se bojí že to bude zase bolet, tak nechce.

To mi připomnělo mě samou, když jsem byla dítě. Tak jsem se s Karlou podělila o moje vzpomínky, které jsem na tom hřišti oživila a došlo mi, jaký kix moji rodiče udělali. Nezazlívám jim to, dělali to nejlépe jak uměli. Ale díky Nevýchově vím, že bych tu chybu neopakovala.

Jako dítě jsem se za všechno strašně styděla, včetně úplných banalit a přirozených věcí. Styděla jsem se mluvit, telefonovat, zaplatit lízátko, plakat u Sněhurky, říct že chci raději knedlíky než rýži…

Styděla jsem se chodit na záchod, jak na malou tak na velkou. Taky jsme s tím byli v nemocnici, sice si tuto situaci nepamatuju, ale vím, že se mě to pak drželo ještě hooodně dlouho. A taky si pamatuju, že to věděli úplně všichni okolo, celá širší rodina a všechny kamarádky. O to víc jsem se styděla.

Mamka to řešila vždycky se všema na potkání, i přede mnou. „Ona je taková naše malá stydlivka, tintítko. Nikdy neřekne co potřebuje. A taky už 3 dny neudělala bobek.“ Když jsem to slyšela, zalil mě pocit jakoby mě vyslíkli do naha uprostřed náměstí.

Jakoby se na mě najednou všichni koukali a čekali na královské 💩, ale i kdyby mě hnal seberychlejší průjem, tak to nepustím, protože před takovým obecenstvem nemůžu, protože se děsně stydím.

Jediné, co jsem potřebovala, bylo soukromí. Ale opravdové a pravdivé soukromí. Je to tak intimní věc, že to nechci řešit s nikým, maximálně s mamkou. Chtěla jsem jí v tom věřit, mělo to být tajemství mezi mnou a jí.

Bohužel to nevěděla a nepochopila, a tak jsem se místo toho dočkala společného projednávání problému s rodinnou radou, kde jsme společně hledali řešení. Zaražená v gauči jsem se sklopenýma očima řekla, že potřebuju soukromí (možná ne takto doslovně, byly mi asi 4, ale nějak jsem toto řešení ze sebe vysoukala).

Řekli mi, že přece klidně můžu jít na záchod sama a zkusit to sama. Tak jsem šla. A šly se mnou i oči mamky, taťky a ségry. Zavřela jsem dveře od záchodu a ani jsem si nesedla, protože jsem věděla, že oni za těmi dveřmi čekají na výsledek.

Toto není žádné soukromí. Potřebovala jsem chvíli, kdy se můžu sama odebrat na záchod aniž by to někdo viděl a věděl, aniž by se pak někdo ptal jaké to bylo.

Došlo mi taky, že moji rodiče to dělají dodnes s mojí malou holčičkou. Ta je sice mnohem silnější osobnost, než jsem byla já, ale už jsem rodičům musela říct, ať se krotí, protože ty poznámky dítě formují.

Komentují naprosto nepřizrozeně úplně všechno. TO je ale smradlavé. TO je ale velké. Jenom tak malé? Dneska žádné? No a co, že dneska žádné, prostě měla rušný den a byla zaneprázděná uplně jinýma věcma, že prostě nebyl čas. Následující ráno TO zase bylo ohromně velké.

A když jsem toto Karle odvyprávěla, řekla mi, že ví, že se její malý chlapeček taky stydí. A došlo jí, že slyšel, když mi popisovala co mu dělali v nemocnici a že od té doby už 4 dny nic… Jsem zase další osoba, která o tom ví. A došlo jí, že mi to vlastě vůbec neměla říkat, protože to mělo být jejich tajemství.

Protože se jí s tím chtěl svěřit, ale ona to zase někomu řekla. Takto si Karla nevědomky podráží důvěru svého syna. Stejně tak to kdysi zformovalo můj vtzah s maminkou, kterou mám nadevše moc ráda, ale v zásadních věcech jsem jí nemohla věřit, ani jsem se jí nechtěla s ničím svěřovat.

Teď, když to celé po sobě čtu, se domnívám, že toto zadržování po celý den mohlo mít vliv na moje noční počurávání, které se mě drželo až do puberty. Protože počurávání jsme řešili stejným způsobem. Jak jsem zmínila, styděla jsem se chodit na záchod, jak na malou, tak i na velkou.

No, tak snad tento příběh některým rodičům otevře oči a některým dětem pomůže ke zdravému mikrobiomu. ;-)

Přeju všem krásný den,