Před 14 dny jsem narazila na problém, proč mi dcera nechce chodit do školky. V prosinci nastoupila a nebylo to dobré ani pro jednu z nás.

Nevěděla jsem co mám dělat. Rady typu zvykne si, nechat vyřvat, rychle zdrhnout, to nebylo pro mě ani pro Lucinku (3). Nešťastné jsme byly obě dvě.

Marně jsem hledala i jiné odpovědi na otázky proč to doma není na pohodu a nic nemá dlouhodobý efekt. Každý den se opakují situace, které se řeší, ale druhý den už to tak není, zapomíná se. Byla jsem ten kdo pořád připomínal, opakoval, stokrát říkal…

Kdo je v kurzu nevýchovy to zná. Prostě nebylo to ono, příjemných situací bylo málo a člověk si už nedokázal poradit. Narazila jsem na videa k shlédnutí o Nevýchově. Okamžitě jsem všechny zhlídla a hned jsem poznala, kde je náš zádrehel.

Nic jsem si nevyčítala (normálně trpím na sebemrskačský syndrom), prostě do teď to nějak bylo a od teď to může být jinak. Nastal okamžitý převrat v mojí hlavě, návrat mojí osobnosti jak to bylo před dětma (Lucka 3, Kája 8, já 33, manžel 33), můj život do té doby než začaly příkazy, rozkazy, povinnosti, nepříjemné situace.

Okamžitě jsem zkusila hned ten den, aplikovat novou rodinou filozofii a uvést jí do běžného života. Lucinka na otázky typu: co potřebuješ aby jsme se mohli obléct a odejít, reagovala naprosto přirozeně, s něčím chtěla pomoct něco sama a šlo se.

U Káji to bylo strašné. Naprostá revoluce v jejím těle, které do teď bylo zvyklé fungovat na povely. Její reakce na moje slova: už Ti nechci dávat příkazy, rozkazy, tresty, nic z toho nefunguje, pojď nějak vymyslet, aby to všechno šlo lépe…

Karolínky reakce: ale mami, já ty příkazy potřebuju....... pro mě naprosto zdrcující vyjádření. V normálním případě bych se zhroutila. Vždyť když Vám dítě řekne že nedokáže fungovat jinak než na povely a příkazy, bez nichž by nedokázalo ani odejít do školy, to přece člověka pořádně vyvede z míry…

Brečela, byla smutná, strašně přemýšlela… nechali jsme to odležet. Byl to první krok a ten je ten nejdůležitější. Uběhly tři dny a mě už dostupné informace z nevýchovy nestačily, okamžitě jsem si objednala kurz a pokračovala v bádání, jak na tu naší společnou vlnu dojet. Spolu a né vedle sebe…

Nic jsem nebrala jako prohru, žádnou situaci která nevyšla na domluvě a druhý den se musela předělat. Věděla jsem že se prostě domluvíme a je jedno kdy.

Začala jsem dětem hrozně věřit, opravdu došlo k předání zodpovědnosti, typu: nechám je před jevištěm stát at si tancujou a dělají co chtějí, vždyť ony se mě neztratí, ví že se ke mě mají vrátit a nikam neutéct (neřekla jsem jim žádné ponaučení), občas jsem na ně okem mrkla ale jinak jsem si užívala svoje chvilky na vánočním koncertě, úplně uvolněně…

Po týdnu kurzu jsem se začala hlídat abych neříkala smrtící vztahové věty typu: když to nesníš budu se moc zlobit, ty si tak protivná, dejte mi už na chvíli pokoj. Teď když to píšu uplně mi to svírá žaludek.

Moje věty se proměnily na: ty už nemůžeš jíst? to nevadí, sněz tolik aby se bříško smálo, Tebe něco trápí já vím tak vymyslíme co by pomohlo, potřebuju ted chvilku klid abych nebyla nervozní a mohla si pak s váma hrát.......

Shrnu to, Vánoce jsme si moc užili, dělali jsme to na čem jsme se domluvili, Kája mi pomohla se salátem a mě to najednou v kuchyni bavilo a neotravovalo. Silvestr jsem s holkama měli taky skvělý, hráli jsme samé hry atd. Nedělní oběd v restauraci, kde jídlo trvalo přes hodinu než bylo hotové, jsme si taky moc užili, to bylo jako zázrak.

Opravdu se mi vrátila duše z doby kdy jsem byla snad dítě a dělala sem vše co to moje holky a dokázala jsem s nima ty situace zvládnout. Vidím jak opravdu přemýšlí, zodpovědnost krůček po krůčku přichází. Nápady na to jak být doma spokojení taky.

Máme už spoustu dohod. Jen aby moje psaní neznělo jako zázrak (který pro mě ale zázrak je), všechny dohody nevyjdou na první dobrou, někdy ani na pátou dobrou. Někdy pořád nevím jak to udělat, spoustu krát přijde ode mě laskavý příkaz nebo možnost výběru, místo dohody.

Děti nejsou roboti a když prostě jíst nechtějí tak nechtějí ale je rozdíl jestli je nechám vyřvat s tím že to stejně nesní a nebo odneseme talíř s tím že příště se to třeba povede. Máme před sebou velký projekt na který se ale dokážu těšit.

Držím všem palce, opravdu to stojí za to a veřte že i pidi malý zážitek který vám otevře v oku jiskru stojí za to. Začnete od dětí slyšet věty typu, nerada si čistím zuby, elektrický kartáček by pomohl. Nechcete ho ale koupit jen tak, tak vymýšlíte projekt na to aby si dítě třeba na něj vydělalo nebo splnilo nějaké domácí práce atd......

Tenhle projekt ted doma máme, věřím že se povede, nebude to ale na první dobrou, bojujeme se zapomínáním, které ale plyne z dlouhodobé nezodpovědnosti.

Přeji všem aby viděli velké úspěchy v každém posunu ve své komunikaci s partnery! Vrátí se nám to. Mějte krásný den :)

Na Nevýchově mě fascinuje řada věcí: Že to opravdu funguje. Jak rychle to fungovat začalo. Jak dokáže Nevýchova ovlivňovat i okolí, které o tom nic neví a ani vědět nechce. Jak dobře je kurz vystavěn a jak celou dobu graduje.

Díky Nevýchově se cítím spokojenější, vyrovnanější a otevřenější, doma je větší pohoda a klid, míň se křičí, zato víc naslouchá – těm druhým. Za největší úspěch vzhledem k dětem ale považuji to, jak se díky změně přístupu z učitelsko-policajtského na partnerský změnil náš vzájemný vztah.

I předtím jsem měla s dětmi moc hezký vztah, díky Nevýchově se však ještě mnohonásobně prohloubil, hlavně ze strany dětí – jsme si teď opravdu blízcí, bezvadně si rozumíme a mám pocit, že jsme opravdu na „jedné lodi“. a děti ke mně přistupují s mnohem větší důvěrou.

Máme s dětmi 11 a 13 velmi otevřený vztah a již 2 týdny pracujeme s Nevýchovou a musím říct, že zázraky se dějí, ale největší chyba byla ve mně a to mě překvapilo, opravdu jsem si myslela, že přiznat chybu bude působit jako selhání rodiče a výchovy, protože rodič vždy ví co dítě má a nemá dělat .

Přestala jsem použivat otřepané věty, chci znát názor děti, uzavíráme dohody a najednou se u nás nekřičí, syn zapomínal spláchnout i WC, najednou vše dělá, nic mu nepřipomínám, světě div se, zapomněl si do školy láhev na pití a žízní neumřel (napil se od spolužáka ).

Ale přiznávám, že je to hlavně o mně a mém přístupu a sebeovládání, protože já sama jsem měla tvrdou policajtskou výchovu. Partner je naštěstí klidný a na výchově se shodneme, podporujeme děti v jejich aktivitách a máme opravdu harmonii a děti hezký vztah, nevedeme a nikdy jsme nevedli u dětí sourozenecké bitvy. Naučili jsme děti vzájemných dohod a když např. vyklízí myčku, zaberou si každý část a příště si to vymění.

Váš kurz sledujeme spolu s partnerem a vlastně si ověřujeme a rekapitulujeme a posouváme se dál, protože děti milujeme a chceme, aby si samy pro sebe zvolili tu nejlepší cestu životem!

Diky Nevychovo ted mam s dcerkou (3r) krasnou zkusenost.
Chtela zapnout pohadku. Na stole byly polozeny cokolady (mentolovy, ktery neji). Pustim pohadku, dcerka me za chvili vola a kdyz prijdu, na gauci jsou rozbaleny ty cokoladky (jsou jen v takovejch pytlickach). Driv bych zacla nadavat, jako spousta jinych rodicu. Proc to rozbaluje, kdyz to neji a navic ma pohadku atd atd. Ted mi hlavou bleskne Nevychova.

Zarazim se,tesne nez neco vysteknu, zhluboka se nadechuju a ptam se dcerky jen „Tebe ta pohadka nebavi?“ Dcerka rika „Bavi, ale ja jsem ti chtela udelat radost!“ a s ohromnym usmevem (ktereho si vsimam az ted! prestoze ho mela na tvari zcela jiste celou dobu) mi podava vybalenou cokosku, at si ji muzu snist.

Dojalo me to malem k slzam a dekovala jsem si za to, ze jsem na ni nespustila neco osklivyho..Di­ky vam!

EDIT: jo a to jsem jeste nenapsala, ze ta druha vybalena cokolada byla pripravena pro tatu

Ahoj Nevýchovo. Už nějaký čas jedu podle tebe a od začátku to celkem klape. Jasně, jsou chvíle kdy selžu ale fakt se snažím. Dnes jsme byli na výletě. Výlet byl super, děti si to užily a já taky ale taky jsem byla úplně hotová protože to třetí mimco v bříšku mi dává nějak zabrat 😁

Děti samozřejmě vytuhly v autě a doma se jim už spát po obědě nechtělo což mě dost naštvalo páč jsem myslela že si schrupnu s nimi… 🤦🏻‍♀️ 😁
Ale…!!!

Dcera mi rozkázala ať si sednu na gauč, přikryla mě, podala mi knížku a Jablko které předtím umyla a začala uklízet. Umyla stůl odkud nejdřív sklidila nádobí a pak to nádobí umyla. Mladší si sám od sebe vzal hadřík a umýval židle. No měla jsem slzy v očích. Teď si hrají v pokojíčku a já můžu odpočívat. Není to spánek ale lepší něco než nic ❤️ 😁

Bez tebe by to vypadalo jinak 🙂  takže díky 🙂

O půl 11 jsem se dvěma dětmi odcházela z domu s cílem – dětský lékař (Ondra už je skoro týden nachlazený, kašle, nelepší se to – ale uznávám, že hlavním důvodem jsem byla já – už 2× měl febrilní křeče, tak to nechci podceňovat). Vrátili jsme se po 3,5 hodinách domů a víte co? Byly to naprosto odpočinkové hodiny, o jakých se mi předem ani nesnilo.

Zvládli jsme cestování městskou dopravou (to je většinou bez problémů), hodinové čekání v čekárně, větší nákup (včetně několika položek, které Ondra chtěl, ale nekoupili jsme), vyzvednout mého muže v práci a dát si neplánovaně SPOLEČNÝ oběd (= pizza v bufetu:)) – většinou to patří do „problémovějších“ oblastí, jídlo na veřejnosti a bylo to bez chyby. Děti jako vyměněné:)).

Ondra dostal peníz, aby si v trafice sám vybral a koupil malou dětskou knížku a odpolední spánek nebyl klasicky od 13 hod, ale až po návratu domů, cca od půl 3. Takže shrnuto: VŠECHNO dnes bylo ÚPLNĚ jinak a ÚPLNĚ PARÁDNĚ

Pro někoho, kdo nemá/nehlídá děti, možná nepochopitelné, ale pro mě ZÁZRAK VŠEDNÍHO DNE

Jsem na sebe hrdá a hlavně jsem šťastná, konečně mám pocit, že se mi doma opravdu daří, že to nemusím pevně svírat v rukách a trnout, co se děje, když pustím drahoušky z dohledu.

Od svého setkání s Nevýchovou máme doma vřelejší a láskyplnější atmosféru – to je asi to nejkrásnější, co mi tvůj kurz přinesl.
A taky: já jsem vyklidněná a věřím si, že to zvládnu. Že to společně zvládneme!

Nemusím už nikam lítat a shánět další a další informace a kurzy – všechno mám doma: sebe, svoje děti a ochotu+know how se dohodnout. Moc děkuji za tento kurz, dal mi opravdu hodně.

Děkuju Nevýchově za skvělej kurz.
Tahle „věc“ a všechno kolem ní, mi pomáhá vytvářet lepší, klidnější, krásnější rodinnou atmosféru. Pomáhá mi odpouštět si emoční úlety, pracovat na sobě, problémy přetvářet na projekty, čas s dětma si mnohem víc užívat…

Začala jsem si konečně uvědomovat a říkat si o své potřeby. Zlepšil se náš vztah s manželem máme úspěchy i neúspěchy, ale správnou cestu…

Nenacházím vhodné slova, která by vystihla mé pocity. Díky Vám se změnil náš život o 150% k lepšímu. Měli jsme jen ty základní lekce, ale to co díky nim stalo u nás doma je hotový zázrak. Takovou pohodu, která panuje teď doma, bych od srdce přála všem, kteří mají děti. Ty děti si to zaslouží!!!!

Naše Lucinka teď září jako sluníčko a i my všichni jako by jsme vystoupili z nějaké šedé ulity. Naučili jsme se komunikovat, respektovat jeden druhého, pomáhat si a stát při sobě. Strašně moc děkujeme, že jsme dostali tuto šanci. Nikdy nepřestaneme být vděčni. 

Pred Nevychovou som sa citila ako matka, ktora vobec nevie co robi. Kym som mala jedno dieta, v podstate sme nemali velke problemy. Ale s prichodom dalsieho syna po relativne kratkom case sa to zacalo kopit. Mala som pocit, ze nezvladam deti, nevedela som si dat rady v mnohych veciach.
Mala som v tom case 2,5 rocneho a 10 mesacneho syna. Kazdy uplne ine potreby, v inom case. Po porode druheho syna som sa paradoxne zacala viac venovat tomu starsiemu, aby nemal pocit odstrcenia, ale efekt to nemalo nic moc.

S Nevychovou som si vstupila do svedomia, zistila som, ze je to cele o mojom nastaveni. Ukludnila som sa, zacala som viac komunikovat, menej rozkazovat. Uvedomila som si ako som vyrastala ja, a aj ked mam skvelych rodicov, panovala u nas skor policajtska a ucitelska vychova, a ja ako dieta som bola z toho skor zakriknuta a bala som sa rodicom povedat ked som mala nejaky problem.
Toto zistenie ma vedie k tomu, spravat sa k mojim detom inak, aby sa mi nebali povedat cokolvek, aby nerobili co nechcu, aby sa nebali ukazat strach z niecoho. A zatial sa mi to celkom dari, aj ked este casto zachadzam do policajtovania, hlavne ked som v strese.

Zacala som sa divat na deti ako na uzasne bytosti, a nie ako na male deti co nicomu nerozumeju. Medzi uspechy urcite radim sposob komunikacie starsieho syna, teraz 3r.4m. Pouziva slova ako „Potreboval by som“, v hrackarstve sa mi uz nehadze o zem, ale miesto toho aby vyberal darcek pre seba k meninam, vybera co kupime mladsiemu synovi a potom mu to s nadsenim doma ukazuje :)
Ked som mu povedala, ze nech este popozerame nejake hracky (v nadeji ze zistim co by chcel pod stromcek) tak mi v klude povedal: „Maminka, nemusime pozerat, uz sme vybrali, mozme ist domov.“ Pred rokom sa mi tam hadzal o zem ako chcel vsetko, a teraz toto.

Dalsi uspech je, ze odkukava ako utesujem mladsieho syna ked place, alebo aj jeho, a sam k nemu pride, obijme ho a povie „Hugik neplac, som tu s tebou“. Dokonca zrovna dnes rano, mladsi plakal pre vsetko a ja uz som na to nemala nervy lebo sme zase nestihali do skolky, a starsi ho objal a utesil, az mladsi prestal plakat a ukludnil sa. Nastavil mi take zrkadlo, ze stacilo sa na chvilu zastavit a byt tam s nimi a hned bol klud.

Dalsia vec je dnes spominany poriadok. Trojrocny syn sa sam ponukne ze utrie prach ked poviem ze idem upratovat. Po mladsom uprace hracky, pomaha mi skladat pradlo, pomaha mi s varenim a sam si povie co urobi on a co ja. My uz ani nejak nepouzivame slovo dohoda, plynie to tak nejak samo.

Ked pozera rozpravky, a potrebujem aby sa uz isiel kupat, tak to len poviem, a sam mi povie ze kolko este bude pozerat a potom pojde. A fakt to vypne a ide. Takto to robi vo viacerych situaciach sam od seba, napriklad este zaparkujem auto a pojdem sa obliekat a podobne. Zo zaciatku som sa ho pytala co potrebuje aby sa uz isiel obliekat, teraz uz to hovori sam od seba.

To je asi ta hlavna zmena, zaujimam sa o to co potrebuju deti, nie len o to co potrebujem ja aby sa spravilo. Zivo mam pred ocami situaciu ako manzel rval syna do oblecenia aby ho zaviedol do skolky, a on sa chudak vzpieral a plakal. To bolo posledny krat co sa to tak udialo.
Zazrela som ako pokukuje po mladsom synovi ktory sa hral s autom. Vtedy este velmi dobre nerozpraval, tak som sa ho spytala, ci by s achcel chvilku zahrat a potom sa poobliekame. A on ano, ze minutku. Tak sa hral asi 20 sekund, sam za mnou prisiel ze uz sa ide obliekat.

To uz cumel aj moj manzel, ktory mi sice dava za pravdu co sa vychovy tyka, ale nevie alebo nechce sa zmenit, aj ked v niecom uz aj on pouziva nevychovne principy a ani o tom nevie :) Je toho este vela co by som chcela zmenit hlavne na sebe (a aj na manzelovi), ale na detoch nemam co menit. Tie dva problemy spominane na zaciatku vyplyvaju z manzelovho spravania, takze je to len jeho zrkadlo, a musi to chciet zmenit on.

Deti su teraz stastne (dufam). Pozorujem u nich take uvolnenie doma, vzdy ked prideme od babky, kde sa musi posluchat. Zrazu skacu po gauci, nahanaju sa, akoby vedeli ze doma sa mozu prejavit naplno, uvolnene. Kedysi by som sa na to divala ze preboha ja ich nezvladam, u babky posluchaju a doma mi skacu po hlave. Ale teraz to vnimam uplne inak. Neboja sa prejavit svoje pocity, temperament a som za to rada (a niekedy skacem po gauci s nimi :D)

Ja som vyrovnanejsia. Stava sa mi taka vec, ze ked obcas upadnem do poucania, akoby som vedla seba videla moje druhe JA ako na mna pozera a vravi, co to tu trepes, pocuvas sa??? Vtedy sa az zasmejem sama nad sebou, ze chrlim frazy ako moji rodicia kedysi a deti ma ani nevnimaju, zastavim sa a ak to co mi tak vadi nie je smrtelne dolezite (co nie je skoro nikdy) tak zostanem radsej ticho.

Nezaoberam sa kopou zbytocnosti, neriesim hluposti a mam tak viac casu na dolezite veci. A na radu z piateho tyzdna kurzu som si po troch rokoch dopriala cas pre seba, bez deti, mimo domu. Kazdy tyzden idem na kurz sitia, na dve hodinky, tesim sa na to cely tyzden, lebo len tam rozmyslam o tom co sijeme, a nie o tom co budem varit, co budem s detmi robit a podobne. Matka vo mne vypne a uziva si svoj cas :) Takze dakujem ze ste mi vstupili do zivota!

Dobrý den,

chtěla bych moc poděkovat za možnost účastnit se vašeho kurzu. Po měsíci jsem zvládla první týden :-). Bohužel se vším kolem v momentální situaci (děti jsme nechali doma a neposlali do školy) nestíhám poslouchat „lekce“ častěji. Ale nevadí.

Naopak asi vše lépe uzrává v mé hlavě. Webináře Nevýchovy sledujeme snad od počátku Nevýchovy, takže už od cca 2 let naší nejstarší. Sama jsem učitelkou na prvním stupni a tak jsem s dětmi v trvalém kontaktu, ať s těmi svými nebo cizími.

Tak by se dalo říct, že praxe a zkušeností mám(e) spousty, ale já pořád vnímám, jak se je potřeba stále dál a dál informovat, vzdělávat a zkoušet to jinak, protože každé dítě je jiné. Nicméně za nejzákladnější považuji vzájemný respekt.

Musím říct, že úkol udělat nahrávku svého „řešení problému“ s potomkem a posléze její poslechnutí a analyzování mne opravdu děsilo. Upřímně, když už něco doma řešíme, vydržíme s manželem vyjednávat v klidu nějakou tu dobu, ale ne dlouhodobě. Máme tři děti – 9 (děvče), 6 (chlapec) a 2 (děvče) roky. Je to krásné, ač někdy náročné. Takže moje představa byla: Mám se nahrát, jak řvu na děti?

Proč vám píši je však touha vám sdělit, jak důležité a obohacující pro mne bylo se nahrát a slyšet sebe samu. Není až tak podstatné, co konkrétně tentokrát syn provedl a co jsme řešili. Jde o to, že má tendenci nám neříkat pravdu o tom, co se stalo, doufá, že si ničeho nevšimneme, budeme si myslet, že to udělal někdo jiný – on to ale na jiné neshazuje.

Předně mě překvapil můj hlas. Byl výrazně klidnější a hlasitostí vyrovnaný, než jsem si myslela. Obzvlášť, když jsem věděla, že se to nahrává, v mysli mi jelo „no to je hrůza, to si snad ani nebudu pouštět“.

Po poslechu jsem zjistila, že opravdu používám popisný jazyk. Zvu syna k řešení problému. On byl ale úplně zaseknutý a jediné, co řekl, bylo: „Já se bojím říct, že jsem to udělal.“

Dost mě to ranilo, protože děti netloukneme, nehubujeme…a tak jsem nerozuměla, proč se bojí. To vysvětlit nedovedl. Až při poslechu nahrávky jsem zaznamenala pozorněji jeho větu: „Mě mrzí, že jsem to udělal.“

A jak je v ní obsáhlé strašně moc. Že ho mrzí, že mi přidělal starost, že „to“ budeme muset vyřešit, ať už jde o rozbitý hrnek nebo poškrábaný plech od koláče. A proto by vždycky nejraději vrátil čas. Ale to nejde.

Až když byl mikrofon vypnutý (po 30 minutách!!!), přišel za mnou, že se chce pomazlit a jak mi seděl na klíně, tak ze sebe všechno vysypal, jak se všechno událo…

Až potom jsem měla čas večer si poslechnout nahrávku a druhý den jsem si ho vzala stranou a znovu jsme si povídali. Věděla jsem, že musím dodržet slib, který jsem mu dala, že nebude muset celou věc ještě jednou řešit s taťkou – až teď jsem pochopila proč – ne ze strachu, ale že ho to přece mrzí není třeba říkat několikrát – ještě babičce a kolemjdoucí sousedce…

Chtěla bych tedy říct: Díky za tak zdánlivě jednoduchý, ale přitom nesmírně těžký úkol, nahlédnout sebe samu. Bylo to víc než obohacující.

A protože jsem se během psaní tohoto emailu (rozepsaného asi tři dny:-D) dostala i k poslechu posledních kapitol 1. týdne…napadl mě komentář k malým dětem:

Doba koronavirová má mnohá úskalí, ale pro naši rodinu také výhodu. Manžel je na homeoffice a tak s námi tráví mnohem více času. Naše nejmladší už umí pár slovíček, ale hlavně má své zkratky, výrazy. Umí si říct, co potřebuje a co nechce.

Manžel jí často nerozuměl. Často mi po jejím projevu a mém „překladu“ řekl: To máš teda bujnou fantazii. Dny plynou a jak je s námi mnohem víc času…rozumí jí už vše a má mnohem více trpělivosti počkat si, co mu chce sdělit. A ona to vnímá a má mnohem větší touhu mu něco sdělovat.

A zrovna včera mě rozesmálo v ordinaci paní doktorky, když malá něco s důležitostí sdělovala sestřičce a oni: aaaa, myslíš tohle…a ona že ne, úplně nešťastná…a na to nastoupila naše nejstarší dcera a řekla jim, co má malá na srdíčku. Všichni se smáli, jak si rozumí – ti, co si skutečně naslouchají.

Mějte se krásně, díky za kurzy, těším se na další týden kurzu.

Mávám za celou rodinku,

Před Nevýchovou byl u nás doma velký mazec, já to nezvládala a chtěla jsem více klidu. Jsem vznětlivá povaha, to bohužel ještě trvá, ale mnohem lépe se na tom s Nevýchovou pracuje.

S Nevýchovou máme lepší vstávání s dětmi, v kině se nehádají, kdo si kam sedne, nakupují za vlastní penízky a už pochopily, že je lepší nejen utrácet, ale i si šetřit. Načasovali jsme usínání s maminkou, každý 20 minut. Když se domluvíme, tak to funguje na vše, občas se ale stane, že se už dopředu dohodnout nechtějí, ale postupně to zvládáme.

Moje sebedůvěra ještě nění dokonalá, tak ani ta výchova ještě není dokonalá, ale vím, jak na to, a to je bezva. Karolínka, 9 let, výborný, tam je to super, Robik, 6 let, jak kdy, většinou jo, a Beky, 6 let, někdy vzdoruje, někdy se vzteká, někdy tvrdí, že to je jen její dohoda, ale je to mnohem lepší.

Po každem videu se cítím krásně a jdu do toho naplno, pak to občas nezvládnu a vrátím se něco zpět, ale vstanu a zase o něco to posuneme, někomu to jde asi rychle, někomu pomaleji. No občas sama sebe slyším jak moralizuju a jak to děti štve a říkám si buď ticho, vydrž to, ale někdy to vylétne z úst dříve, než si to uvědomím.

Kateřino, děkuji Vám. Zachránila jste dětem dětství (před Nevýchovou jsem jen křičela a byla na dně), mé manželství ( i můj úžasný muž to občas schytal) a pohodu doma. Samozřejmě někdy to uletí. Ale od dob Nevýchovy vnímám děti jinak, celou domácí atmosféru, a užívám si to. 

Snažíme se s dětmi domlouvat, jaký bude harmonogram dne. Dřív učení trvalo celé odpoledne, a stejně se ještě našlo něco na dodělání do školy i po 8. hodině večer. Nyní syn přijde ze školy, po převlečení si může 1/2 hod. hrát na mobilu, pak jsou úkoly do půl hodiny hotové. FUNGUJE TO.

Ve škole syna (10 let) a hlavně nás, rodiče, chtěl vidět školní psycholog. Pak jsem viděla workshop „Co nám zubař o čištění zoubků neřekl“, kde Katka mluvila o přenesení zodpovědnosti…

A jak to dopadlo? Vzhledem ke zlepšení synova prospěchu i zapomínání věcí – DÍKY PŘENESENÍ ZODPOVĚDNOSTI NA SYNA z mámy a táty – třídní učitelka i výchovný poradce sezení u psychologa nakonec zrušili :)

Mám moc velkou radost, že ač jsme teprve na začátku kurzu, již jsou u nás doma lepší vztahy, nemusím křičet, stále dokola opakovat to samé, občas si i děti vzpomenou, že je máma stále v práci, a pomohou jí s domacími pracemi.

Po 3 týdnech Nevýchovy mne nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí doma se zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak nevědomě ho začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnáním.

Tak minulý týden u mně proběhl zatím můj největší a nejzásadnější AHA moment týkající se mého vztahu s Karličkou. Od té doby, co se Karlička narodila, tak mezi námi dvěma panuje napětí. Prostě tam pořád je. Každou vteřinu už tři a čtvrt roku.

A já si minulý týden uvědomila, že jsem chtěla být dopředu tak dokonalá máma pro své dítě, že jsem od začátku zaplula do role Mámy. Jenže hrajte roli tři a čtvrt roku, to nedáte. To nejde. Takže jsem se postupně stala nervózní křičící a vyčerpanou troskou, a proto jsem vstoupila do Nevýchovy, protože jsem to takhle nechtěla.

A já si to minulý týden uvědomila, že hraju roli, že to nejsem já, že nejsem autentická.

A jakmile jsem si to uvědomila, tak ze mě něco spadlo, na Karličku nekřičím, napětí tam taky není (pořád ho hledám, ale nenacházím), Karlička spolupracuje, smějeme se, nemáme „scénky“. Najednou jsem ráda v její společnosti a jsme tak nějak s lehkostí. Vesmír se změnil:-)

Nevím, jestli nám to vydrží napořád, ale ten pocit od posledního týdne stojí za to. Nevýchovo a nevýchovná rodino, díky moc! Je to fakt fajn pocit.

Mám dva kluky 3 a třičtvrtě a 1r. Jsou to moje zlatíčka pro které bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila jak se to na mě poslední dobou všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani nechtěl chodit k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám a často si to trochu vybíjela na dětech a ty mi to potom vracejí formou hysterických scén za které mě potom ještě kritizovala rodina (hlavně babičky) a poukazovaly na to jak jsou děti rozmazlený a dělají si co chtějí – rada od nich ale žádná :)

A pak jsem našla kurz, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to.

Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to strašně znát. Jsou spokojení, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě. Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky Nevýchovo !!

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp…

Od soboty u nas zavládla „božská“ harmónia. Sedíme s mužom pri pohári vina a s dojatím sa rozprávame o tom aké skvele mame deti. Fedor nam pred očami zo dňa na den dozrieva.

Robí veci tak ako cíti a náramne ho to teší keď nas prekvapuje ked vie povedať co potrebuje a na druhej strane zas vypočuje ked to niekto potrebuje inak. Lujza sa zas učí ako nerozbijat bratovi lego a fakt sa jej darí.

Co viac si mozem priať. Milujem svoj život a ďakujem za všetko čo som sa od augusta naučila. Posledných päť týždňov bolo zlomovych. Kati, udelujem týmu a rodičovskej skupine Výchovy Nevýchovou Nobelovu cenu.

Každý to mame vo svojich rukách… Lepšie povedané vo svojom srdci. Ked budeme počúvať svoje srdce tak to nejde inak ako Nevychovne. Či s deťmi či s partnerom či s rodičmi či so sebou…

Dnes byla Em (2r) sama v koupelně a byla tam podezřele hodná. Až najednou začala naříkat, že jí upadlo mýdlo. Tak jsem se zamyslela a šla se podívat, co se děje, že tak zoufale naříká a ono jí upadlo do umyvadla, kam nedosáhla. Mýdlo, kterým předtím namydlila sebe, vanu, okno, bok umyvadla, no skoro všechno, kam dosáhla. A já? …

Začala jsem se smát a pomohla jí tu koupelnu umýt! A ještě jí radila, jak houbičkou vysát vodu z okýnka a jak to máme hezky umyté. Díky Nevýchovo!

A pak mi došlo, že jsem dopoledne myla vanu a umyvadlo a ona na mne koukala, ale já ji nenechala, aby mi s tím pomohla a to tak ráda pomáhá.

Mám dvě holčičky (4 a 8 let) a myslela jsem si, že větší „parťáci“ už být nemůžeme. Ale spletla jsem se. Díky vám:

– si uvědomuji a eliminuji nenápadné lži dospělých

– jsem k dětem víc upřímná a nepřibarvuji

– vztah i s mým manželem je uvolněnější

– od dětí získávám daleko víc upřímných bezprostředních projevů lásky

– dětem více vyjadřuji mé pochopení pro jejich problémy a pak až hledáme možná řešení

– se mi úspěšně daří vynechávat „policajta“ kterého jsem měla v zásobě vždy jako poslední možnost a vyměnila jsem ho za vysvětlení situace a mantinel a trpělivě u něj čekám:-)

– si dávám pozor na své vlastní nastavení a to nejen ve vztahu k vlastním dětem ale všude kolem sebe

– si dopřávám daleko více času na věci

– jsem se začala víc zajímat o své vlastní potřeby

Kdyby mi někdy někdo před pár lety řekl, že zažiju to, co dnes, asi bych nevěřila. Náš malý Johánek má dneska 5. Nějak jsme nestihli koupit dárek, tak jsme se domluvili, že si ho vybere sám. Johi nadšený, Jozík, že mu pomůže vybrat. V hračkárštví to trvalo věčnost, ale přitom hned od začátku bylo jasné, jak to skončí – lego nexo v ruce nosil celou dobu.

S mužem jsme nějak překousli, že si vlastně vybral to, co jsme předpokládali a s čím se pravděpodobně zabaví dnes a pak odloží k dalšímu legu do krabice … OK, jeho volba, jeho svoboda. Jozik nam řekl, že si vezme své penízky a taky si něco vybere, abychom mu nemuseli nic kupovat my, když nemá ty narozeninky. Takže lego figurku máme ve dvojím provedení. Proč ne, že…

Doma Johi chtěl balíček hned rozbalit, původně jsme mysleli, že až s dortem, ale na ten jaksi ještě nedošlo. Tak jsme všichni Jeníčkovi jen popřáli a že dort mu dáme, až ho máma upeče.

Jozi: Johánku, chceš na ty narozeninky ještě obejmout? Já tě mám moc rád, tak když budeš chtít pomazlit, jen řekni. Johi: Se slzama v očích: Jo, ještě mě obejmi, Pepi ( oba s mužem dojetím brečíme jak želvy)

Jozi: Johánku, to lego je až od sedmi, ty máš teprve za chvíli pět, tak to asi ještě sám nepostavíš, tak když budeš potřebovat, jen zavolej Pepčo, a já ti přijdu radit nebo pomáhat jo, a nebudu ani stavět hned to svoje…

U stavění vysvětluje Jozi Johánkovi: Johi, neboj, ten dort bude, máma na to nezapomene, když máš narozeniny, tak máma by nikdy nezapomněla, kdybys měl třeba jen svátek, tak by ti řekla, že na svátek by ti dort nedala, ale na narozeniny ti ho udělá, já to vím. Nejlepší je stejně, že máš mě. My dva jsme totiž bratři, bratři je úplně nejvíc, protože jsme z jedné mámy a jednoho táty, tak toho máme nejvíc společného, nejenom lego.

Normálně bych asi podlehla depce, že nemám připravenou coolovou oslavu, ze které budou skoro profi fotky. Dneska vím, že takováhle pohoda je aspoň pro mě úplně jinou dimenzí. 

Chtěla jsem vám moc poděkovat, jak jste nám pomohli změnit chod naší domácnosti. :) Ještě jsme nezačali kurz, ale po shlédnutí pár webinářů a videa nazkoušku už se naše domácnost vznáší v mnohem větší pohodě a klidu.

Když se nám loni narodil syn, byli jsme s manželem strašně moc šťastni. POrod akorát neprobíhal úplně hladce (velice dlouho trvala druhá fáze a syn se narodil přidušený) a snad i proto byl syn potom takový hodně tulivý (nebo se mu prostě jen chtělo) a na to jsme asi nebyli připraveni…

Podle názorů našeho nejbližšího okolí (kamarádů, kteří děti měli i neměli, babiček a časopisů) jsme počítali s tím, že miminko spinká, pořád se vozí v kočárku, položíme ho do kolíbky a ono tam bude strašně spokojené, s krmením a jídlem nejsou problémy …

No a když náš Rupík odmítal být v kočárku, bolelo ho často bříško a absolutně nemohl být sám (ani na minutu), byl prostě divný, protože „my jsme nikdo tohle nedělelal“ „takhle to máme strašně těžký“, babičky „to neznaly“, kamarádi často říkali „ti nevím, naši byli hodný, tohle je blbý“, atd. tlakům jsme asi podlehli a nakonec jsme v každé takové situaci byli na syna naštvaní, že se nechová tak, jak my a naše okolí očekává.

Často to vygradovalo křikem (dneska (a trochu i tenkrát vždycky po výbuchu) bych si udělala nevímco, že jsem křičela na malý miminko), výsledkem čehož byl neurotický pes, překvapené a nešťastné miminko a vyřízená já, že jsem nic nezvládla a neudržela jsem se.

Manžel jezdil často na služební cesty a když se vrátil nešlo mu zase najít cestu k synovi, protože na něj nebyl zvyklý a já pak z celé situace ještě víc hotová, že nemáme doma takovou pohodu, jakou bych si přála a jakou jsem si vysnila. Pak mi přišel do cesty webinář, kde Katka upozorňovala na to, jak se děti cítí v určitých situacích. Večer jsem probrečela a od té doby se nám doma daří mnohem lépe.

Tak obrovskou změnu, kterou můj vztah s Rupíkem prodělal snad ani nejde popsat. Nejsem si jistá, jestli je ta změna vidět, ale já ji ohromně cítím. Je to jako, kdybych ho začala mít ráda. Ne že bych před tím neměla, jen jsem byla z toho starání se o něj a z toho, jak to máme doma hrozný, tak mimo, že jsem si to asi neuvědomovala.

Teď ho doopravdy zbožňuju a strašn si to s ním užívám. Poté jsme se s manželem koukli na online kurzy o typech rodičů a už to nám hodně dalo. :) Manžel si říkal, že nechce být jako policajt a hodně svůj přístup změnil. Občas nám sice ještě ujedou nervy, ale je to minimum oproti stavům před tím.

Po roce už čekáme druhé miminko. Teď se těšíme ještě mnohem víc, hlavně, že si to tentokrát užijeme a jediné, na co budeme brát ohledy, je to, jestli jsou naše děti a s tím i my, spokojeni. Moc děkujeme

Nevýchovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance… Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích,kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout,pláče u mne a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Dnes vecer sme boli s dcerou a manzelom na spolocnej veceri. Pri prilezitosti jej 14. narodenin. A bol to super. Rozhovory o dredoch, tetovani, cestovani, sportovani, alkohole,pirsingu… Plno smiechu, uprimneho zaujmu o seba navzajom a plany o tom co budeme robit v najblizsich dnoch.

Vdaka Nevychova za novy sposob zivota bez strachu co z nej bude, bez kriku,poucova­nia,zakazov a trestania. Vdaka za slobodu zit v laske, ktora spaja a dava rozkvitnut aj zlomenej dusicke. Vdaka za to,ze u nas zavladla atmosfera prijatia a zranenia z minulosti sa mozu vyliecit.

Dnes mi moj 12.-rocny syn doniesol ukazat podrobny podorys svojho buduceho domu. Bolo tam vsetko co dom, v ktorom zije rodina s detmi potrebuje. Ked sme sa o tom bavili vravel, ze takto by sa mu byvat s rodinou pacilo.

Velmi ma to potesilo, pretoze este pred rokom (tesne pred mojim vstupom do NV) nam doma opakovane vravel, ze ked vyrastie bude byvat sam. Odstahuje sa daleko od nas, kupi si maly byt,aby sa tam zmestil iba on sam. Bude si robit co bude chciet, o nikoho sa nebude starat a nikto ho nebude nasierat…

A dnes,(iba(!) po roku) sa vo vlastnej rodine citi tak OK,ze si vo volnej chvili premysla nad vlastnym buducim domom a rodinou.:) Citim sa skutocne stastna… Vdaka Nevychova. Zase som sa raz utvrdila v tom, ze pracovat treba na sebe a dieta sa prida.

Dohoda po roce a půl :) Chtěla bych tímto poděkovat nevýchově a podpořit rodiče, kteří si nejsou jisti, jestli takovou velkou změnu zvládnou.

Jsem na děti sama už od malička a synovi je 6, dceři 9. Od začátku jsem narážela na určité nepochopení a i na sebe samu, prostě jsem si dost nevěřila. Dokoukala jsem všechny videa po roce a něco, mě prostě některé věci trvají déle. Ale pomohlo a stále pomáhá, nevzdávám se :)

S dcerou se domluvím vždycky, ale syn, pokud se mnou dohodu udělal v zápětí ji porušil, prostě nám to nešlo a myslím, že to bylo oboustrané. Po určité době syn Radovan začal hrozně stydět a díky nevýchově jsem se s ním bavila o všem (dříve bych to tak neudělala, protože jsem byla ze všeho hrozně unavená) a snažili jsme se přijít spolu na to co se vlastně děje.

Velké zjištění bylo, že třídní paní učitelka soutěží s dětmi v matematice takovým způsobem, že všechny děti stojí u tabule, vždycky vyvolá dva a dá jim příklad. První s řešením si sedá a ten druhý zůstává, takhle to jde až u tabule zůstane poslední dítě. Můj syn, který tam zůstal takhle třikrát, říkal: Děti na mě civí a určitě čekají že se rozbrečím a pro mě je to hrozné, že neumím matematiku.

Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že to i když to vypočítal pomaleji něž ostatní není špatně a že každému jde něco líp, třeba čeština nebo tělocvik a v tom se mnou souhlasil a pak jsem mu slíbila, že s paní učitelkou promluvím. Byla jsem z toho nervozní, protože třídní paní učitelka na mě celou dobu působí, že je spíše na to dodržování pravidel a nařízení. V první polovině první třídy mi napsala že Radovan porušuje školní řád, když si neustále zapomíná jeden sešit.

Takže při třídních schůzkách jsem došla za paní učitelkou. S určitou nervozitou, ale v klidu jsem jí všechno vypověděla, i s tím, že chápu, že tu soutěž dělá, aby děti motivovala k rychlejšímu počítání. Ale že si dokážu představit, že každé dítě, které tam zůstane jako poslední, má podobné pocity jako můj syn. Rovnou jsem jí i navrhla, jestli by to třeba nešlo udělat jinak, například na první tři místa a né na poslední, jestli to nebude víc motivující. Paní učitelka slíbila, že to změní.

Pocítila jsem velkou úlevu a tu samou úlevu pocítil i Radovánek, když jsem mu to doma říkala a taky kvitoval můj návrh na první tři místa. ´ˇRíká: Mami, to je ale dobrej nápad na první tři, to by mě nenapadlo. V ten den si udělal nedodělané věci ze školy (které v hodině nestíhá), tak rychle jak nikdy předtím a ještě se mnou chtěl dělat extra matematiku, sám to navrhnul. Takovou spokojenost jsem ještě neviděla a byla jsem pyšná i sama na sebe, že jsem se k tomu odhodlala. A nakonec mi ještě říká: Mami, tak já ty dohody s tebou budu dělat.

Ještě jednou děkuji a moc vám fandíme i s mým mužem.

Jsme rádi, že jste a že jste nám otevřeli oči a stále skrze webináře a články, které také sledujeme nás pozitivně ovlivňujete, dodáváte sílu a spousty uvědomění. Cítíme se tak na naší rodičovské cestě spokojenější a naše rodina jen kvete;-)

Webináře z Nevýchovy jsem sledovala jako pedagog. Když bylo dceři 9měsíců,dostala jsem kurz pod stromeček.Prošla jsem všemi možnými fázemi Nevýchovy a stavy, zažila spoustu AHA momentů a nyní spolu prostě existujeme,nep­řemýšlíme o sobě,jsme.

V hlavě mám jeden asi důležitý moment z našeho začátku,kdy máma stále přemýšlí: „Jsem nevýchovná?re­agovala jsem správně?“

Byla jsem s malou na vycházce v historickém městečku kousek od nás.Couraly jsme po náměstí.Byl čas svačinky,ale dcera zkoumala dlažební kostky a nechtěla se hnout.Já jsem si sedla vedle ní,vybalila svačinu a krmila, zatímco ona si hrála.Seděly jsme uprostřed poklidné pěší zóny,nic zvláštního.

Vyrušily nás až reakce kolemjdoucích, turistů.Usmívali se,zastavovali se.Pak přišel manželský pár a zeptal se mě,zda nás může vyfotit.Zeptali se mě,jak to budu dělat v zimě?a já odpověděla,že si vezmeme kombinézu.A v tu chvíli se ve mě rozhostil příjemný, klidný pocit-prošla jsem branou Nevýchovy.

Dnes ráno.. (beru atb a ráno mi je z nich blbě, tak trávím trochu delší čas na záchodě.. Teda luštím u toho ještě sudoku)..

Snídaně je nachystaná, čaj se luhuje..
Matýsek (3,5) stojí za dveřma: „mami, já chci taky čokoládkový čajíček (černý s mlíkem)“
já: „už se dělá“
Matýsek:„aha“ cupitání do kuchyně..
slyším posouvání židle po linu, cinkání hrnečků a vzrušené povykování Kiky (1,5). Chvíli přemýšlím, jestli to sudoku nenechám na jindy.. Čekám..

Matýsek: „Ty chceš taky čaj? Tak já ti taky podám hrneček“ další cinkání.. „Chceš kočičku? Já mám prasátko“ 
Kika: „hm la žvatli žvatli, chro chro“ (ještě nemluví 😉 )
Matýsek: „Nene, prasátko je moje. Ty máš kočičku, ta je skoro stejná jako prasátko“ to se začínám usmívat, protože ten obrázek je ale úplně jiný 😀
Kika: „chro chro“
Matýsek: „To je můj hrníček“ (čekám komplikace a bitku).. Ale je ticho.. „pojď, dáme tam čaj“

Zase ticho a šustění (vybalují sáček čaje)
cupitání ke dveřím záchodu.. 
Matýsek: „mami, Kristýnka chtěla prasátkový hrníček, ale ten je můj. Dal jsem jí kočičku.“
já: „ona si ho asi chtěla jen prohlédnout“
Matýsek: „aha, to jsem nevěděl“ cupitání do kuchyně.

„Kristýnko, ty ses chtěla jenom podívat?“
Kika: „žvatli, žvatli“
Matýsek: „tak na, zkoumej, zkoumej“ 
Já se málem po.. smíchy 😀

A pak že se ti dva nedomluví 😀 Díky nevýchovo 😉

Dneska jsem byla fascinovana nasi triletou dcerkou. Obcas kouka na pohadky u tatinka v pracovne na jeho pocitaci. Ja ji obcas dovolim snist si u koukani nejakou susenku nebo ovoce, neco, co nehrozi, ze se tim pocitac znici :) Piti tam ma ovsem od tatinka zakazane, dcerka casto neco nechtene rozlije. U me vetsinou funguje, ze se napije v kuchyni a necha to tam. S tatinkem moc ne a on je vzdycky nastvany, kdyz si ho tam chce vzit a obvykle to konci placem.

Dneska odesel do prace a sotva za nim klaply dvere, mala prisla, ze by chtela pustit pohadku. Rikam, ze ok a ona „Tak kdyz je tata pryc, to si tam muzu vzit piti“.

Rekla jsem ji, ze tata ma jen strach, ze se piti vylije a pocitac se mu rozbije, potrebuje ho na praci. A ze jestli by nebylo lepsi, nez delat neco za jeho zady, to zkusit vymyslet nejak jinak.

Dcerka nevedela, tak jsem navrhla, ze by si mohla polozit piti na skrinku v pracovne, ale dal od pocitace. Dcerka souhlasila a jeste se sama od sebe zeptala, jestli muze tatinkovi zavolat na mobil, jestli takhle by ji to dovolil. Byla jsem chvili fakt dojata :)

Bylo poznat, ze nad tou situaci opravdu premysli a ne jen neco odkyve, aby uz si mohla delat to svoje. Diky

Dobrý den, v Nevýchově jsme přes rok. Po roce jsem si kurzem prošla znovu a ten pocit při druhém shlédnutí je neuvěřitelný, tolik se nám toho podařilo změnit… Kolik jsem toho musela v hlavě přecvaknout a jak těžce se z těch kolejí vyjíždí. Za ten rok a půl se změnila atmosféra u nás doma a z kluků se stali parťáci.

Můj muž, aniž by viděl jakékoli video, to ode mě okoukal a ihned zavedl do praxe a musím říct, že mu to jde mnohem přirozeněji než mě, já stále ještě občas vykolejím. Je to cesta… je to cesta na celý život a každý moment se počítá. Tolik jsem toho nasekala blbě, když byli malí, ale snažím se žít v přítomnosti a užít si každý moment, kdy se nám to podaří.

Včera odjeli na týdenní plavecký výcvik (1. a 2. třída). Proběhly emoce, strach z nového, ale díky Nevýchově jsme proces zpracování emocí, balení a odjezdu zvládli win:win 1:1. Mám radost.

Držím palce všem novým!!! Má to cenu ❤️

Úvaha…

Ako sa tak dnes sklanam nad pekacom moravskych kolacov, uvedomila som si, ze uz som vyliecena… vzdy ma pri detoch rozculovalo, ze akukolvek sebemensiu cinnost robim na 100krat…asi to poznate, v recepte je napisane: doba pripravy 30minut, ale u vas to z „nejakeho“ dovodu trva hodiny 3 ? treba niekomu vymenit plienku, naliat pohar mlieka, pofukat boliestku.....vzdy ma to neskutocne rozculovalo, ze dany ukon mi nie je dovolene urobit na jedenkrat ! az do dnes…

Ako sa tak sklanam nad pekacom moravskych kolacov, uvedomila som si, ze tento pocit je navzdy prec…Nevychova ma vyliecila aj z tejto „choroby“…

A pri tej prilezitosti mi napadlo jedno prirovnanie…Ne­vychovu vnimam ako chobotnicu…ano…kras­nu priatelsku usmievavu chobotnicku…ktora svoje nezne chapadlo najprv nesmelo strcila do vztahu medzi mojimi detmi a mnou…a neskor ked sa osmelila pekne potichucku rozbalila dalsie svoje chapadielka a nezastavila sa pred nicim…prenikla do partnerskeho vztahu, rodiny,kamaratov, prace..... az sa stala neoddelitelnou sucastou celeho mojho sveta a bytia…

Dakujem ti chobotnicka, ze si si ma nasla, ze si tu so mnou a ja slubujem, ze ta budem poctivo prikrmovat a hyckat, aby si tu so mnou / nami zostala uz navzdy…

Absolvovala jsem první kurz před dvěma lety a od té doby se stal tak samozřejmou součástí mého bytí, že už jsem přestala vnímat, že se vlastně chovám podle vašich rad. Vztah s dětmi si dodnes užívám. Dokonce se nám „nakazil“ i tatínek. Stal se jedním z nás, i když chvilku to vypadalo, že je to na něj moc velké sousto.

Díky vám jsem také objevila v sobě touhu a radost pracovat i s jinými dětmi. A mohu potvrdit, že pravdivost, naslouchání a vnímání druhých i sebe podle vašich principů přijímají děti různého věku, temperamentu i sociálního zařazení se stejným nadšením. Stala jsem se „tetou“, chůvou a tahle práce je opravdu prima.

Zdravím. Píšu o svůj první velký úspěch. Malých je víc, jen tenhle mi zůstal v paměti.

Večer jsem byla ve vaně, dělala hygienu a najednou zaklepal starší syn (12), zda si může umýt obličej. Nechala jsem ho to dělat . A pak mi došlo, že to není normální. Okamžitě jsem vylezla z vany s dotazem,zda se něco děje.

Začal strašně plakat, že ho bolí ruka, že ho bratr (9) kousl do ruky, když se v pokoji mlátili. Objala jsem ho, přitiskla k sobě a čekala, až se vypláče a trochu uklidní, aby mi mohl říct,co se stalo. Řekl mi,že mladší syn mu rozházel a zničil Lego, který posledních 14 dní stavěl. Řekla jsem mu, že ho chápu, že ho to stálo hodně úsilí to postavit a mrzí ho to. Že vím, že je na bráchu naštvaný.

Když se uklidnil,tak jsme šli do pokoje. Zeptala jsem se mladšího syna,co se stalo. Sdělila mi, že mi to řekne, ale né v pokoji, protože se na bráchu zlobí. V koupelně, jsem se zeptala co se stalo a řekla mu, co vím od staršího syna. Sdělil mi s pláčem, že on si začal, protože mu spadla jeho sekera Lega ze skříně na zem, kde měl brácha postavený svoje město. Starší syn na něj začal křičet, že si snad dělá srandu mu to takhle bourat.

Rozplakal se ještě víc, víc jsem ho k sobě přitiskla a počkala, až se trochu uklidní. Zeptala jsem se, zda schválně schodil sekeru na zem. Řekl mi, že mu spadla omylem, když urovnával věci na skříni. Řekla jsem, že vím, že to neudělal schválně. Že chápu, že je na bráchu naštvaný, kór když mu tu sekeru zničil, proto jej kousl do ruky. Protože vím, že ho stálo úsilí tu sekeru postavit.

Chvilku ještě vzlykal. Pak jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku.S úsměvem mi odpověděl, že ano.

Přišla jsem do pokoje,kde byl starší syn. Tvářil se uložený a naštvaný a řekl, že mu je jasný, že za to může on. Řekla jsem mu, že vím,že to začal mladší syn a chápu, že se na něj zlobil. Vím, že to neudělal schválně, že se pouze bránil. Úplně stejně jako mladší syn schválně neshodil sekeru ze skříně, bohužel mu spadla. Oba mne objali. Poprosila jsem je, že bude fajn, když budou spolu víc povídat. Tedy všichni, když si budeme víc povídat.

Odcházela jsem poprvé z pokoje, kde byli dva bráchové, co se pochopili a udělalo mi to strašnou radost a cítila jsem hrdost na nás všechny.

Moc děkuji, Nevychově, za tuhle zkušenost a možnost vyřešit spor bez křiku, vzteku, křivdy 🤗🤗 s pochopením a láskou a hlavně v klidu ♥️

Máme dvě úžasné děti (dcera 3 3/4 a syn čerstve 1 rok). S Nevýchovou jsme začali před třičtvrtě rokem a to starým kurzem. Po shlédnutí prvního týdne jsem si myslela, ze být parťák asi nezvládnu. Neslo mi dohromady to, ze slovo dítěte má stejnou váhu jako slovo dospělého. Kurz začal poslouchat i manžel. Oba jsme byli vychováni totálně výchovně. Bylo to pro nás opravdu nové.

Nejprve se nám moc nedařilo. Snažili jsme se urvat dohodu za každou cenu a pořád jsme nevychovu používali spíše jako nástroj na dítě (dcera měla necelé tři, nově ve školce, do toho tříměsíční miminko, které trpělo na koliku až do 6 měsíců a taky plakalo hlady, což jsme netušili). Řešili jsme různé běžné problémy jako odchod do školky, výprava ven, odchod domu z šatny, umývání rukou a podobně.

Postupně mi vše začalo dávat smysl, občas se dařilo, občas ne. Postupně se ze mě stal rodič nadšenec. Pro dítě udělám téměř vše. Sebeobětování a podobně.

V únoru přišla nabídka nového kurzu. Jelikož se nám doposud zdál předchozí kurz jako nejlepší investice, šli jsme do toho.

Starý kurz jsem projela pouze jednou a nějak se nemohla dokopat k tomu jej zopakovat. U nového kurzu mě lákala i aplikace. Jelikož syn spava přes den pouze v kocare, poslouchala jsem cely kurz při prochazkach venku. Vše mi začalo postupně zapadat.

S dcerkou komunikace úžasná. Vždy vím, co se v ni děje. Se vším se nám svěřuje. Například včera se ji poprvé po dvouměsíční karantene a dvou týdnech školky ráno do školky nechtělo. Vždy se těšila, ale včera moc ne. Když se ji ptáme proč. Hned odpověděla, ze se ji nelíbí, ze paní učitelky ve školce na děti křičí. Dali jsme ji pochopení a vysvětlení, ze ve školce je moc děti a paní učitelky je asi jinak usměrnit neumí. Dcerka to vzala v pohodě a šla.

Odchody máme fajn. Z domu i z venku. Musím zaklepat, ze je vše fajn. Atmosféra doma úžasná. Občas není den, ale to je běžné. Jo a dcerka dříve říkala ze chce pouze tátu, ze mě nemá rada (asi i žárlila na brášku) a včera mi řekla ze mě ma moc rada🥰.

No proste úžasné. Prošli jsem ja i manžel kusem cesty, vím ze mám ještě rezervy a je potřeba na sobě pořad pracovat. Ale jsme mnohem klidnější a chápeme se i s manželem navzájem. A ja začala dávat i sobě více času. Začala jsem běhat a po chvilkach si zlepšovat angličtinu.

Posílám velké díky za vše, co děláte. Občas je mi líto, jak se okolí celkově k dětem chová a jak na ne nahlíží. Nebýt vás, asi bych na tom byla podobně. Chtela bych nevychovu všude. Dcerka se obcas diví, co maminky ostatním dětem na hřišti říkají a jak i křičí. Dekuji, ze snad již patřím mezi opravdove parťáky, možná ne vždy ale čím dal častěji.

V novém kurzu byly úžasné příběhy z praxe a vše bez omáčky. Opravdu povedené. I příklady ze světa dospělých skvělé. Fakt mi to pomohlo všemu lépe porozumět. I mým vnitřním pocitům. Teď jen setrvat, užívat si to a někdy si kurz zase pustit a připomenout.

Milá Nevýchovo,
právě jsem si poslechla poslední bonus s rozšířením pro starší děti. Teď zrovna je mi smutno, že kurz už mám za sebou. Vaše videa a audia jsem poslouchala vždycky ráno, ještě než mé děti vstanou. Velmi mi to pomáhalo naladit se do klidnějšího tempa a snažit se své děti více chápat a taky pozorovat.

Úspěchy máme zatím spíše maličké, ale jsou, a to je pro nás všechny velmi důležité. Celý kurz si chci projít ještě jednou, protože mi dal úplně jiný pohled na rodičovství a já jsem za to neskutečně ráda. 🙏

Vždycky, když během dne sklouznu zpátky do režimu učitel/policajt a pak si to uvědomím a snažím se přeladit zpět na režim respektující výchovy, tak mé děti zareagují většinou slovy " Už si zase ta jiná, hodnější maminka, maminko? "

A mě to vždycky rozesměje a vidím, že děti si opravdu všímají a že to všechno začíná pomalu fungovat a dávat smysl. Tak snad to půjde líp a líp. 🙏🙂

Moc Vám za tento skvělý kurz děkuji. Je krásně zpracovaný. Aplikace Nevýchovy je také skvělá. Vůbec nelituji peněz, které jsem za kurz dala. Teď se chystám pomalu objevovat kouzlo rodičovského fóra. Věřím, že teď už se na všechno ohledně rodičovství, začnu dívat jiným pohledem a snad už nesklouznu zpátky do učitelování a policajtování. 🙂
Mějte hezký den ❤

Zatial Vam mozem napisat obrovske DAKUJEM.Teraz citim a prezivam ZAZRAK. Bola som uz uplne v koncoch,aj ked dceru milujem a obdivujem ju za to,co vsetko v zivote dokazala,bola som na nu zla,lebo som chcela od nej stale viac. Neda sa ani opisat,co teraz prezivam a zazivam s nou,ale naozaj je to ako zazrak,lebo to vsetko ide bez mojich vybuchov a nutenia do niecoho.

Emka sa mi uz v poslednej dobe vyhybala a posielala ma oddychovat,ale teraz to ide vsetko lahko. A tolkokrat sa nepritulila a nepovedala lubim ta mami ako teraz nikdy. :)

Dakujem za zachranu a obrovsku pomoc.

So synom (1,5 roka) spím spolu v manželskej posteli a dcérka (3,5 roka) príde v noci za nami. Manžel spí zvlášť, lebo by sme sa nevyspali :(
v noci spíme, ja sa celkom teším na ďalší deň, nemám žiadne povinnosti, že budeme mať kľud a čas na seba.

Ráno sa syn zobudí, zistím, že je celý mokrý, precikaný (látkujem a zabudla som mu večer dať pampersku, tak spal celú noc iba v látkovej plienke 🙈). Beriem ho preč, nech nezobudí sestru, ako to robím vždy. O 5 minút ale vstáva aj dcérka a mne hneď prebehne hlavou: super, tak zase hneď od rána riešiť hádky, všetci nevyspatí (syna zobudila mokrá plienka, dcérku my), deti sú zasoplené a predstavy o peknom dni v háji.
Začína to tak aj vyzerať.

Prezliekam posteľ (často sa v nej jašia a nechcem, aby sa váľali v tom mokrom) a stále odo mňa niekto niečo chce. Hoci sa nebijú ani nehádajú, stále počúvam: „Mamiii!“ Už mi to dosť lezie na nervy, lebo ráno potrebujem mať chvíľu kľud, nech sa preberiem a začnem normálne fungovať. Neznášam hneď niečo riešiť a vysvetľovať, rozprávať. A začínam byť aj hladná. Zlá kombinácia. Už dosť vrčím na nich a som nepríjemná.

Po chvíli mi to dcérka aj povie, že som protivná. Uznám, že má pravdu, ospravedlním sa jej a vysvetlím jej všetky tie dôvody, prečo to tak je. Ona počúva a potom mi vraví: „Si moja milovaná mama.“ Ja jej poviem, že je moja milovaná dcérka a cítim, ako to zo mňa všetko spadne. Zrazu mi je ľahko. A u nej tiež premena. Z tej umrnčanej, rozcapenej baby zrazu rozumné dievča, s ktorým sa dá normálne rozprávať.

Vďaka tomu prenastaveniu ráno sme spolu prežili pekný deň. Nezostali sme v pasci nepríjemných pocitov, ktoré by sa v priebehu dňa len nabaľovali.

Takže mi znova zostáva Vám z celého srdca poďakovať. Ospravedlnenie som v takýchto veciach brala ako zlyhanie pred dieťaťom, stratu autority. A pritom, aké je to krásne: byť úprimný. Deťom som sa vždy snažila hovoriť pravdu, ale nie o svojich pocitoch. Teraz vidím, že deti oceňujú úprimnosť v každom smere.
Takže ďakujem.

P.s. Dnes som sa pozrela do zrkadla a niečo sa mi zdalo na mne iné, krajšie. Mala som iskru v oku. Presne ako počas 21-dňovej výzvy, keď som robila niečo pre seba.
Ďakujem 🥰

Chci vám ze srdce poděkovat. Váš kurz mi pomohl si vše urovnat a být si jistá tím co děláme. Být nad věcí když nás okolí odsuzuje nebo jen divně kouká. My jsme šťastní!

Od rána do večera jsme zamilovaní jeden do druhého, šťastní a u nás doma vládne harmonie. Všechno zvládáme s přehledem a otevřeností jeden k druhému. Chce se mi plakat štěstím! Chci to vykřičet do světa. Jde to. Vychovat děti bez nervů, vztekání, bolesti i šrámů na duši. Jde to bez zbytečného trápení a nedorozumění.

Moje dcery teď o svých emocích vědí a říkají věty jako: jen si zakřičím protože mě to tak moc štve a pak budu zase dobrá jo? Nebo : Mami to je v pořádku že jsi se rozčílila, chápu to a jsem s tebou. Nebo : I kdyz se na sebe občas rozlobíme tak se pořád milujeme. Je to normální a v pořádku. Občas poučí i nás velký 😁 je to boží.

A teď za námi chodí cizí lidé a ptají se jakto že ty děti nezlobí? Prarodiče i přátelé se diví jakto že to jde bez křiku a já nejsem ani strhaná..jakto že jsme šťastní se třemi dětmi.

Prý jsme jako z reklamy 😁 asi ano, jsme živoucí reklama na Nevýchovu ❤️ nic není dokonalé, ale já vím že my spolu všechno zvládneme. A já vám nebudu moci nikdy dostatecne poděkovat. Je to taaaak osvobozující. Moc vás zdravíme a všechny vás objímáme ❤️

Začínala som ako dosť ustráchaná tehuľka bez skúseností a s milión zásadami, ako chcem so svojim dieťaťom fungovať, čo musíme a nesmieme,… V snahe byť čo najlepším rodičom som už v prvé mesiace neustále googlila návody „ako na…”, ktoré som sa naspamäť učila, ale nikdy mi to na nás nejako nesedelo.

Až som našla Nevýchovu v „osudovom“ audiu s názvom Ako mať dieťa za odmenu. Predstavila som si, aké by to asi bolo, mať dieťa naozaj za odmenu. A zisťujem, že veľmi nevýchovné :-)

S Laurinkou (1,5 roka) sme nevýchovné od prvých mesiacov jej života a každý deň sa máme čo učiť (hlavne ja!). Niekedy o dôvere, inokedy o rešpekte, hraniciach, hovorení všetkého tak, ako to je. Už dávno sme zavrhli moralizovanie „nie nie to nesmieš” alebo klamstvá „autíčko už spinká”. A je to veľká úľava.

Každý ten moment, kedy priznám farbu, nájdem dôvod, prečo niečo robí, alebo spravíme fakt super dohodu. Viem, že nás spoločne čaká ešte veľa výziev, ale tiež viem, že krok po krôčiku skladáme skvelé základy na to, aby sme ich spolu zvládli.

Ďakujem Nevýchova. Za pokoru, sebavedomie a odvahu nájsť svoj štýl rodičovstva aj v často netradičných riešeniach. A aj za to dieťa za odmenu :-D

Před vstupem do kurzu

O Nevýchově jsem se dozvěděla ještě v čase, kdy jsem čekala své první miminko. Sledovala jsem obsah nabízený zdarma a měla jsem pocit, že mi stačí k tomu, abych pochopila principy Nevýchovy, které mi byly velmi sympatické a rezonovali hluboko s mým cítěním, a aplikovala je. Jedna maminka z kurzu to hezky vystihla: pouze jsem očumovala a plížila se kolem Nevýchovy. :o)

I když jsem měla štěstí, že moje maminka mně vychovávala s láskou a parťácky, také mi dopřávala hodně velký kus svobody a porozumění, já jsem se po narození dcerky dostávala i do situací, které jsem nezvládala tak, jak bych chtěla. Říkala jsem si, jak je možné, že moje maminka tu přirozenou Nevýchovu má tak přirozeně v sobě a já ne? Možná proto, že maminka je spíš klidná a trpělivá a já temperamentní?

I když jsem si čas s dcerkou užívala a užívám, prakticky jsme parťáci, ale byly situace, kdy jsem byla policajt anebo učitel jak vyšitý, nebo obojí dohromady. Hlavně tehdy, když jsem byla unavená a jí to dlouho trvalo, nebo když jsem potřebovala rychle něco udělat, někam odejít, nebo když jsme byly v situaci, že ona objevovala svět, příp. v situacích, kde by se jí mohlo ""něco"" stát.

A přistihla jsem se, že jsem naštvaná, že na ni křičím. A taky, že ji tlačím do toho, aby věci dělala podle mých představ, nebo nedělala věci, které se mi nelíbí, které mi přidělávají práci s úklidem, praním a žehlením, když něco zničí atd. A co je horší, začala jsem se tak chovat i k mému muži! Takže to někdy vypadalo, že já jsem vychovatel obou. A necítila jsem se v tom dobře, byla jsem z toho nešťastná i naštvaná. Říkala jsem si, že když se dostanu do varu, nechtěla bych se sebou být, kdybych byla na jejich místě. :o) A tak jsem začala postupně uvažovat o kurzu. Než jsem se ale odhodlala, uběhly téměř 2 roky!

Po vstupu do kurzu

Teď jsem ještě pořád na cestě, v kurzu jsem teprve ve 3.týdnu. Ale změny už na sobě cítím. Velmi mi pomohlo, dívat se na situace z jiného úhlu pohledu a nejvíce na mně zapůsobily zážitková audia – když se vcítím do situace, že bych já byla to své dítě, jak bych se cítila. Ten vhled do duše dítěte přes nevýchovné situace mně skutečně probudil! I když nemohu říct, že bych nebyla předtím empatická. A protože vím, že dítě se učí nápodobou, snažím se teď zvládat lépe své emoce a nepředávat mu to, co sama na sobě nemám ráda, ty nefunkční vzorce a programy, které bohužel v sobě mám.

Dcerka mi před kurzem udělala i skvělé zrcadlo: když jsem ji něco vzala, nebo nechtěla dát, začala ječet se zatnutýma pěstičkami a já v ní spatřila sebe! Zmocnil se mně strašný pocit, to já jsem jí to naučila! A když s tím něco neudělám, bude pořád víc toho, co jí učit nechci. Naštěstí to už nedělá, protože jsem to přestala dělat já!

Celkově víc přemýšlím a prodýchám, než něco řeknu, co by mně mohlo zase později mrzet. Když se mi rodiče umlouvají, že jejich děti nechtějí půjčit hračky, uklidním je, že je to v pořádku, ať dělají jak cítí, že přece i dospělým se stává, že svoje oblíbené věci neradi půjčují, tak proč do toho nutit děti. Nejdříve se na mně podívají podezřele, ale většinou si všimnu, že nad tím začnou přemýšlet.

Děti na Nevýchovu reagují skvěle! Vzhledem k tomu, že je doma větší pohoda, protože jsem já v pohodě, máme k sobě blíž a víc si společný čas užíváme. Dcerka když něco chce, chytí mně za ruku (protože zatím mluví jen slova) a dovede mně na místo: třeba když chce, abychom si spolu četly z knížek, když chce, abych ji pustila dětské písničky na počítači, nebo když chce papat příp.napít. Také mně začala objímat a líbat, nebo si položí hlavičku na mně a přitulí se tak radostně a spokojeně, až mně to dojímá.

Ještě se podělím o příběh

Jednou, když jsme byly na hřišti, jedna maminka, se kterou se tam potkáváme, se dostala do stresu, protože se blížil termín porodu jejího druhého miminka a ona začala cítit kontrakce. Byla tam sama se starší dcerkou (27 měsíců) a bydleli od hřiště trochu dál. Tak jsem nabídla, že je doprovodíme. Řekla jsem mojí dcerce, že potřebuji, aby si sedla do kočárků (ve kterém sedět už velmi nechce a už vůbec ne, když jsme na hřiště teprve přijely), že maminka Lucky potřebuje abychom ji doprovodily domů, protože se její miminko začalo hlásit na svět. Tak si beze slova sedla, ještě sama zacvakla madlo před sebou a zvědavě koukala co se bude dít.

Tak jsem kráčely směrem k domu té maminky a po chvíli její holčička chtěla, aby ji maminka vzala na ruce, cesta začala být víc do kopce. Tak jsem nejdříve vysvětlila mojí dcerce, že tu holčičku ponesu já, protože její maminka má v bříšku druhé miminko a nemůže ji zvedat, aby jí to nebolelo a že moji dcerku v kočárku bude tlačit ta druhá maminka. A že co ona na to, jestli souhlasí. Chvíli na mně koukala, podívala se i na tu druhou maminku, lehce se usmála a spokojeně se opřela v kočárku, kde seděla až dokud jsme nedorazily domů.

Vztah s mým mužem je také mnohem hezčí

Principy Nevýchovy a vciťování se do mých nejbližších, aplikuji na oba – dcerku i manžela! :o) S pár blízkými kamarádkami, které mají děti také sdílíme nevýchovné principy. Jedna i projevila zájem o kurz, ale neumí česky, tak snad až bude Nevýchova i v angličtině.

Učím se lépe zvládat své emoce a respektovat jedinečnou osobnost mé dcerky i manžela, mít víc pochopení pro jejich svět, cítění a vidění, které je jiné než to moje. A reaguji v situacích tak, aby nám bylo všem dobře a byly jsme spolu šťastní. Také dopřávám víc času sobě, nejen péči o dcerku, manžela a domácnost. Zjistila jsem, že když jsem já v pohodě, oni jsou také.

Opět skvělý webinář 🙏 👍

Klobouk dolů, vždy mi zvednete náladu a musím uznat, že Vaše „rady“ jsem již v mnoha případech použila a hele… vážně to funguje…

Pochopit své dítě je skvělý začátek na všechny ostatní případné trable…

Děkuji MOC Nevýchově 😗 😗

Kedze som zacala 23:50 tak mi vypla posledna bonusova rada, ale nevadi vyhrabem stare poznamky. Viete co ma na tychto webinaroch vzdy dostane?

Ze pri “predpriprave“ a citani poznamok si vacsinou hovorim “toto sa nasho 2r synceka netyka, toto nerobi, chvalabohu taketo situacie nepozname…“ a potom vacsinou zistim, ze cely webinar bol len o mne.

A je mi to luto, ze tato nasa vychova v starych vzorcoch ma na nas taky obrovsky dosah cely zivot a vsetko nam stazuje.

Na druhej stane ma velmi tesi a dufam, ze prave to, ze ziadne problemy sme doteraz nemali je tak aj trosku moja zasluha, ked od syncekovycj 3 mesiacov vedome robim veci inak. Nejako intuitivne podla Nevychovy.

Dakujem za cenne chvilky, ked sa vzdy mozem ponorit do seba a pracovat na mojom lepsom ja.

Z komentářů je krásně videt, jak každý máme jine vnitřní hranice, co je pro nej uz přes čáru. My do kurzu nevychovy sli i proto ze jsme nedokazali vyřešit několikaměsíční rozhazovani jidla kolem sebe. Zkoušeli jsme po dobrym i po zlem a po zlem to bylo jeste horsi.

V momente kdy jsme se otocili dcerka 2 roky ho naschval hazela kolem sebe. Celkove placani pres ruce a to ze „ma prusvih“ u nas nezabira na nic. Ale myslenka nevychovy, dohody a vysvětlování nam zabralo.

Chvili to trvalo nez si to sedlo a nez jsme diky nevychovne komunikaci zjistili proc vlastne to jídlo hází (bylo to proto ze uz ji to v židličce nebavilo a taky nam to delala tak trochu naschval, kdyz chtela, abysme se ji zacli venovat).

Stacilo změnit zidlicku aby si v momente, kdy je najedena mohla sama odejít a prave vysvětlování, ze nechceme, aby jidlo hazela po zemi, protože se nam to nelibi, jedine zabralo. A kdyz uz to na zemi obcas skončí (obcas nahodou, obcas naschval-stale testuje nase hranice ) tak moc dobre vi ze se nam to nelibi a umi si to po sobe uklidit.

A my vime, ze kdyz je to naschval, tak ma nejaky duvod a většinou hned prijdeme na to proč.

Krome vyreseni hazeni jidla, mame od zahájení kurzu nevychovy vychechtanejsi, spokojenejsi a sebevědomější dítě se kterým se uz na spoustě věcí dohodnem, a naucili jsme se vnímat nase vnitřní hracice, ktere stale nastavujeme a i kdyz se to bez její nespokojenosti a pláče neobejde, ale diky nechychovnym technikam ty placici sceny temer nikdy nedojdou do tech histeraku, které jsme mívali celkem často.

Takže děkuji Nevychovo. Sice se v tom obcas jeste placame, ale spokojenější jsme na vsech stranach, my i nase dcerka.

Díky Vám už s ničím pomoct nepotřebuji. Tuto cestu chci využít k poděkování.

Váš přístup je tak jednoduchý, zcela logický a přirozený, avšak zcela zapomenutý a nahrazený rozkazy, příkazy a vším ostatním, ostatním nefunkčním.

Přesně v principu nevýchovy jsem si přála vychovávat svého, teď už ročního, syna. A vlastně jsem tak nějak vše teoreticky věděla.

Třeba, že nepláče jen tak, aby mě naštval, ale že mu něco je, něco se mu nelíbí, něco ho trápí, ale neuměla jsem to převést do praxe, neuměla jsem mu naslouchat.

Do devíti měsíců jsme spolu spíše bojovali. Syn byl hodně uplakané miminko a já nešťastná máma, která to se svým dítětem neumí.

Čím víc to nešlo, tím víc jsem tlačila na pilu, což situaci samozřejmě zhoršovalo. Pak jsem na doporučení kamarádky, která má stejně staré, avšak usměvavé dítě, objevila Vás a stal se zázrak!

Nešťastná máma a uplakané miminko byly pryč! Změna byla zaznamenaná i mým manželem: „Nezdá se Ti, že už tak neřve, položím ho, jdu se napít, namažu si rohlík a je klid! Normálně neřve, že chce zase vzít.“

Samozřejmě máme své nálady a dny, kdy syna nebo mě nic nebaví, jsme mrzutí, rozladění, ale už to pro nás není problém, prostě to nějak zvládneme. Všechno jde stranou a soustředíme se jen na sebe, mazlíme se a jsme si oporou.

Nevytřená podlaha prostě do zítra počká a pravidelná procházka? Tak dneska pravidlo prostě porušíme, nálada na kočárek není, syn se chce nosit a celou procházku ho neunesu, tak zůstaneme v bezpečí domova, kde ho chovám vsedě na gauči, promazlíme celý den a je nám nakonec skvěle.

Dříve bych byla celá vystresovaná, protože ostatní říkali, že režim je základ a já ho nesmím porušit, syna tak nacpala do kočárku a byla naštvaná, že zase řve, co mu zase je a proč v tom kočárku prostě nemůže jen ležet.

Z CELÉHO SRDCE VÁM DĚKUJI!

Ahojte, píšem až posledný deň kurzu, ale tak ešte som to stihla. 😀 Chcem sa Vám len poďakovať, veľmi ste mi pomohli v x situáciach s deťmi, ale hlavne mne samej uvedomiť si veľa vecí a začať ich meniť.

Po roku viem, že je to len začiatok a čaká nás, teda hlavne mňa ešte veľa roboty. Ale viem, že všetko má svoj čas a ideme pomaly a postupne.

S mojou 3 ročnou dcérou, ktorá je veľmi citlivá a plače dennodenne to už ide jedna radosť. Pravdaže stále plače a hádže sa o zem, ale väčšinou to spolu zvladneme.

Za to obdbie zvládla škôlku a problémy s tým spojené, nového surodenca, ktorého väčšinou akceptuje a ľúbi a dokážu sa spolu zahrať a vyblázniť. Pravdaže keďže syn je malý buldozér a ide hlava, nehlava tak sú často v sebe skôr on bije sestru, ťahá ju za vlasy… Ale vďaka nevychove to davame, nechávam im priestor, keď to nie je životu nebezpečné a mne to neprekáža, alebo po mne nejaké dieťa nekriči mamii. 😀

A hlavne čo sa u nás zmenilo, že viac myslím na seba a na svoje potreby. A teda viem lepšie reagovať na ťažké situácie. Aj keď sú dni, kedy nám to vôbec nejde, lepšie povedané aj obdobia, ale potom prídu chvíle kedy má prekvapia deti, alebo prekvapím samu seba a viem, že sme na bdobrej ceste. Držte nám palce. A zo srdca ďakujeme. ❤️

Ahoj Nevychova :)
idem sa s vami podelit o nas/moj dnesny uspech.

Dovolim si tvrdit, ze pochopenie pre pocity je v nasej rodine vcelku udomacnene. Dokonca nasi 2 synovia sa to napodobou krasne od nas ucia a tak obaja velkrat ked som nahnevana alebo smutna pridu a pohladia ma, obijmu, daju pusu. Alebo mi starsi syn povie “Maminka, ty si asi len hladna, chod sa napapat” alebo “Maminka, Samko je asi len unaveny” :) Ale i tak sa najdu chvile, kedy to nejde.

Jednou z takych bola pre mna situacia, ked synovia cez obedny spanok nedokazali zaspat. V hlave mi aj napadlo, ze za to nemozu, no ta frustracia z pocitu, ze si neoddychnem bola silnejsia a tak som vybuchla.

Minuly tyzden ma po takomto vybuchu syn objal, dal pusu a hladkal az kym som sa neupokojila a vtedy som si slubila, ze najblizsie to skusim inak.

Dnes sa situacia opakovala znova a tak zatial co chlapci skakali po posteli a veselo si pospevovali, ja som zavrela oci a nechala posobit pochopenie pre pocity tak dlho, az kym som sa uplne upokojila a bola stotoznena s tym, ze chlapci su pravdepodobne preunaveni a neda sa im spat.

Potom som uplne kludne skonstatovala, ze dnes nam teda asi spinkanie nevyjde a ze ci by s tym boli ok keby sme sli von. Chvilu sa este hrali, ja som si trochu oddychla a potom sme sli von.

A poviem Vam chlapci boli uplne ini ako ine dni ked nespia. Vdaka tomu, ze ja som ostala kludna, oni boli absolutni partaci, na vsetkom sme sa dohodli a dokonca mi sami od seba pomohli vylozit nakup. Poviem Vam, tato skusenost mi otvorila oci a verim, ze do buducna tiez ostanem kludna, ked mi tie male potvorky nebudu vediet zaspat.

Starsi dcerce bude v kvetnu teprve 2,5 roku, ale uz dlouho krasne mluvi a poslednich nekolik mesicu se vetsinou krasne dohodneme, kdyz se zeptam “jak to udelame?”

Minule jsme meli stresovou situaci a potrebovala jsem ji rychle vykoupat, nechtela a jeste nez jsem se nadechla tak bezela pro hracky do vany, ze si je vezme s sebou a to ji pomuze :) (takze vlastne nekdy prijde s napadem jeste driv nez me napadne se zeptat :)

Nebo treba mame situaci jako pred chvili, ze jdeme nahoru cistit zuby, u toho si dcerka kresli a kdyz slysim, ze se mladsi segra zacina dole zlobit tak rikam, ze bych uz potrebovala dolu, aby tam segra nebyla sama a dcerka, ze chce ale jeste kreslit. Tak rikam no jo, ale ja uz fakt potrebuju jit dolu tak jak to udelame? A dcerka ze nakresli posledni obrazek a pujdeme. Pak rekne “uz jsem nakreslila posledni obrazek,” vezme me za ruku a jdeme. Takhle to ted mame hrozne casto. Casto uz ani nemusim nic vymyslet. :) Rozplyvam se :) Diky Nevychovo 🙂

Včera se v jedné situaci projevily hned dvě změny v mém chování, a ačkoliv to bohužel zatím není tak pořád, to uvědomění člověka vážně nakopne. Byla jsem pro dřevo do kamen, vedle ležel klacek, tak jsem ho zlomila a dala ke dřevu. Dcera (4) přišla ze školky a hrozný pláč, kdo jí zlomil ten klacek (chodila s ním jako s hůlkou).

1. změna: teprve teď se učím odbourávat to, v čem jsem byla vychovaná a co bylo automatické – zapírání, lhaní (opravdu jsem v tom byla vychovaná, jednak mě k tomu vedl strach něco říci a jednak jsem viděla, že se to tak prostě dělá, když mi mamka říkala tohle dědovi neříkej, řekni dědovi to a to, a já věděla, že to tak není. Ano, to byl zase strach mamky, která v něm vyrůstala). Takže jsem řekla, že já jsem ten klacek zlomila. Následoval ještě větší pláč. „Ale mami,… béé…“

2. změna: místo „Ale, prosim tě, vždyť to byl jen klacek, tak nebreč“ přišlo „promiň, ležel tu u dřeva a já nevěděla, že je tvůj, co kdybychom došly ven pro jiný?“ – „Ale co když tam žádný nebude“ – „venku je spoustu klacků, velké, malé, stačí si vybrat“. Za chvíli kolem běhalo nasmáté škvrně s novým klacíkem, který jsme na třikrát zalamovaly, aby byl přesně tak dlouhý, jak potřebovala :)

Jsou to možná drobnosti, ale pro mě velké úspěchy a pokroky, u kterých cítím, i když jde vlastně o nepříjemnou situaci, jak k sobě máme blízko. Děkuju vám!!!

Asi jste tento workshop chystali pro maminky novorozenců, ale věřte nebo ne, já jsem si to celé přenášela na svého 12 letého syna, se kterým mám denně nejvíce konfliktů již od jeho narození…

Asi tím, že je prvorozený, sice to není pláč a křik, ale vlastně se často naše komunikace podobá rozhovorům bezradné matky a dítěte, co se všemožně snaží říct, co potřebuje, ale není tu nikdo kdo by mu naslouchal…

Přesně tak, jak to popisujete. Děkuji za to, že jste mi otevřeli oči… Snad ještě můžeme něco změnit, snad pro nás není pozdě ❤️

Ahoj Nevýchovo 🙂 

Děkuji, děkuji, děkuji!!! Nevýchovu praktikuji asi 2 roky. Troufnu si tedy říct, že jsem dnes rodič Partner. Nebylo to tak ale vždy.

S dětmi máme za sebou rozvod a 3 roky střídavé péče. Soužití s novou přítelkyní tatínka a jejími dětmi, alkohol, výchovné problémy atd… Spousta toho všeho nebyla hezká.

Dnes jsem šťastná, když za mnou moje 16ti letá dcera s důvěrou příjde a mluví se mnou otevřeně o svých zážitcích, kamarádkách, kamarádech, novém příteli, ale i svých slabostech, přáních a snech.

Je to sladká odměna za „nevýchovný“ přístup k mým dětem, ve kterém je mi velmi dobře. Děkuji!!!

Já teď bilancuji něco přes rok v Nevýchově a musím říct, že se toho strašně moc změnilo. Hlavně já, v dobrém slova smyslu 🙂

Bylo by toho hodně, co bych mohla popisovat, ale nejvíc mám dobrý pocit z toho, že ve většině situací s dětmi dokážu být „nad věcí“, že jsem postupně dospěla k tomu, že mě jen tak něco nerozhodí.

Prostě jsem přijala ty emoce dětí, nechám jim je prožít a pak můžeme dál, jsem s nimi, když potřebují. Stojím za dětmi a naší společnou komunikací, ať už před příbuznými nebo autoritami ve školce 🙂

Je to obrovská úleva. A navíc se dá tato zkušenost zúročit i později, až mi skončí mateřská… Budu přeci jen jinde, než před ní. Děti nás učí a je krásné to prožívat s nimi, bez nich by bylo hrozné prázdno…

A i když i u nás se najdou občasné přeháňky- nervozita, stres, křik, beru to jako život a nebráním se i těmto projevům, protože to prostě k lidským vztahům patří…

Nabíjí mě filozofie, kterou Nevýchova šíří a lidé, kteří jsou na stejné vlně, protože číst denně příběhy z reálného života mě posouvá dál a přináší uvědomění, že v tom nejsem sama 🙂

Díky ❤️

Nápad s audii je skvělý. Manžel má dlouhé cesty do práce, které by rád užitečně využil, tak začal poslouchat vaše audia. Jsem za to moc ráda. Nevýchovu sleduji skoro dva roky, hodně nám doma pomáhá a těší mě, že se ke mně neplánovaně a bez nátlaku přidal i manžel.

Máme skvělý společný pohled na nevýchovu našeho téměř tříletého Vašíka. A je to úleva. Ta výchova s Nevýchovou i náš společný rodičovský pohled na věc.

I my doma koukali a chyb delame v dobre vire hromadu, bohuzel 😒 o tom, ze delam neco spatne jsem dlouho premyslela, dekuji za po popostrceni.

Zacali jsme hned dnes rano. Dcera zase protahovala oblikani do skolky a uz to vypadalo, ze zase sklouznene, ale rikam muzi – ty ses vcera se mnou nedival?

On koukne do pokoje a rika-potrebuju, aby ses uz oblekla do skolky, potrebuju byt vcas v praci. Dcerka na nej koukla a rika proste a obycejne TAK DOBRE.:-):-).

Sice ji to jeste trvalo, ale rano bylo v pohode a klidu 🙂 🙂. Tak snad se budeme zlepsovat 🙂.

Hurá! Nevýchova se přenáší! 🦠🦠😃 Mo­tivační příspěvek 😉

Nikdy bych si to nepomyslela, ale u nás se začaly nevýchovné postupy přenášet i na mého muže. O to větší úspěch, že je povoláním učitel, takže všechny moje dřívější snahy něco (cokoliv) nového ho naučit, skončily zpravidla tragicky, protože žije v módu „já vím všechno nejlépe“.

Takže s těmito zkušenostmi jsem se ani nesnažila mu Nevýchovu nijak prezentovat, z mého pohledu to byl předem prohraný boj. A dnes, když ukládal dceru do postýlky a zápasili spolu s pyžamem, slyším přes dceřiny (14 měsíců) protesty jeho bručení „Já vím, že se ti to nelíbí, ale já ti to pyžámko potřebuju dát, aby sis mohla jít hajnout.“

Neuvěřitelné! 😮❤️ Ješ­tě nedávno to bylo „Co řveš? Nic se ti neděje, tak co se vztekáš?!“

Úžasné! Děkuju Nevýchovo!

Za Nevýchovu jsem opravdu moc vděčná. Jsem teď v týdnu o rodičích. Všechny ty týdny do sebe hezky zapadají, ale tento týden mi skoro přijde nejdůležitější. Na něm by se mělo stavět.

Protože když je máma odpočatá, má dobité baterky, má uspokojené své potřeby (aspoň nějaké), tak všechno ostatní jde mnohem lehčeji. Opravdu když si každý den dopřeji pár desetiminutovek a vědomě odpočívám, nabírám síly, už nejsem ta ječící matka a zvládnu konflikt s nadhledem.

Už si večer nemusím vyčítat, že jsem na ně byla ošklivá, že mi zas ujely nervy. A to přece za to stojí. Od teď se každý den můžu/můžete těšit, jak si udělat radost. I vám všem přeji zažívat mnoho úspěchů s vašimi dětmi.

Můžu vám říct, že to jsou jedny z nejlépe investovanych peněz. My do toho tedy šli oba a nikdy jsem nelitovala. Neustále se k některým kapitolám vracím a kurz mi pomáhá ve chvílích, kdy jsem třeba už úplně vyřízená.

Takže i po 2 letech se stále vracím a poslouchám ho, abych nezapomněla a mohla doma mít tu nádhernou pohodu, když to funguje.

Protože čím víc já jsem Nevýchovná, tím víc dcera 2r8m spolupracuje a komunikuje, a tím jsem víc v pohodě. A to nám tu leze už 8m bráška. Takže za mě mohu jen doporučit.

Dnes jsem dokončila kurz. Je až neuvěřitelné, že jsou to pouze 3 měsíce, co jsem s Nevýchovou začala a přitom se u nás tolik změnilo. Mám skoro dvouletého synka Kubu a za dva týdny se narodí Lucinka.

Jako většina maminek jsem vždycky chtěla pro své děti to nejlepší a pro sebe co nejkratší a nejjednodušší návod jak to zařídit. Byla jsem pořád nervózní, jestli něco nedělám špatně, byla jsem utahana, nespokojená a nevěděla jsem jak zvládnu další miminko s naším svehlavym objevitelem Kubikem.

Pak jsem narazila na Nevychovu. Úplně mě to pohltilo. Tento nový a hlavně úplně jiný náhled na výchovu, komunikaci, přístup nejen k dětem, ale i ke všem lidem a vlastně nejdůležitější přístup sama k sobě mi úplně převrátil myšlení. Není to rychlý návod, ale funkční styl života, který se u nás zabydlel tak rychle, jako by k nám patřil odjakživa.

Jsem za to moc vděčná. Nejvíc co mi kurz Nevychovy dal je právě změna mého vnímání, pochopení pro své pocity a následně pochopení pocitu ostatních. Má touha po dokonalosti, srovnávání děti, špatná komunikace, lpění na hloupostech, překračování svých hranic, únava, vyčerpaní… To vše je pryč.

A nyní už se těším, že si kurz pustím znovu a půjdu ještě více do hloubky a mezery, které ještě máme, se také podaří zvládnout. Děkuji Nevýchovo, díky tobě se pomalu stávám mamkou a manželkou, kterou jsem vždy chtěla být a díky vám mám nyní syna, který naslouchá, vnímá a dokonce se i mazlí.

Nic z toho ještě před 3 měsíci nebylo a podotýkám, že Nevychova měla velký vliv, i kdyz Kubík ještě nemluví, pouze ano a ne. I to ale na domluvy stačí a zvládli jsme toho spolu spoustu, takze rodičům, kteří mají doma nemluvňátka, ať se nebojí, určitě to půjde, dřív nebo později se výsledky dostaví.

Už teď se těším, že Lucinka bude nevychovne a šťastné dítě už od narození. 😊 Přeji vám mnoho úspěchů a mnoho spokojených nevychovnych rodičů v kurzu.

S láskou 

S kurzem mi to jde pomalu, pořád se učím, ale jde to. Zrovna včera jsem poslouchala znovu část o sourozencích a taky o přizpůsobení hranic situaci. Dnes byl starší doma ze školy, mladší si chtěl získat jeho pozornost a tak ho škádlil.

Začal advent, takže mám jako vždy práce nad hlavu, nemocné děti, doma nepořádek, po roce si najednou víc všímám každé nečistoty…taková ta „hezká“ česká předvánoční klasika 😀

Protože jsem, ale byla ještě plná myšlenek z kurzu, tak jsem se zastavila…a řekla si, že budu dětem víc věřit a že vlastně chci mít domácnost spíš v pohodě, než dokonale naleštěnou.

Jenže jedna věc je teorie a druhá praxe. Děti do úklidu normálně zapojuji, ale některé věci jsou čistě moje doména. Protože, děti by to neudělaly tak dobře (vážně?🤔).

A tady jsem se zase zastavila a přemýšlím, proč vlastně na tom tak lpím. Protože by si sousedi všimli, že nemám okna dokonale naleštěná? Protože se bojím, že by spadly? Protože máme zásadu, že na okno se neleze? …

A tak děti vyfasovaly houbičky a hadýrky. Přála bych vám vidět tu radost. A jak krásně spolupracovali a starší ukazoval mladšímu, jak na to. A světě div se, žádný úraz se nestal.

Okna jsou naleštěná lépe, než bych to zvládla já sama…a ten hřejivý pocit na srdci, ten je k nezaplacení ❤ Tak nám všem přeji klidný advent a hodně takových hřejivých chvilek u vás doma🌠

Dobrý den, jsem velkým pozorovatelem mé dcery a její nevýchovy. Včera jsem za nimi byla a to co jsem tu prožívala, mne naplnilo velkou radostí. A protože stížnostmi se prohýbají pulty a radost je nedostatkovým zbožím, moc ráda se o ni podělím i s vámi.

Neviděna, pozoruji z úkrytu dceru s dětmi. Všichni pestře oblečeni, jen září. Ale je tu i něco jiného, co je prozařuje. Uvolnění, lehkost, sounáležitost. Jaký dar být přítomna té proměně. Plížím se za nimi a pak je překvapím…baf!

Objímání, radost ze setkání. A už se jdeme společně naobědvat. Oběd dle starého scénáře: napomínání, upozorňování co se nesmí, co má, děti fňukají, že to nechtějí, nechutná jim to, hněv, podráždění, jídlo ve stresu pro všechny.

Teď si v klidu vyberou čočku a jdeme ke stolu. V klidu se usadíme a děti mají za chvíli snědeno a já jdu pro další talíř. Maminka se podivuje, že doma čočku nechtějí. Bez jediného napomenutí, křiku se najíme a jdeme koupit bačkůrky.

Dříve tisíce námitek, že se jim do obchodu nechce, vztekání, všichni zpocení. Teď si starší zkouší botičky, prochází se, vybírá, které se jí líbí a upozorňuje, že se vyzouvají. Mladší si našel stavebnici a hraje si.

Odcházíme z nákupu. Co tu chybí? Napomínání dětí. Co přibylo? Velká tolerance a snaha naslouchat přání druhého.

Jsme doma. Děti nahází své oblečení na hromadu. Začnu jaksi automaticky věci třídit. Přijde dcera a zastaví mne: „Mami, nedělej to. Je to pokojíček dětí a oni ví, že je to jejich pořádek. Ať si to potom uklidí tak, jak si to představují.“

Starší se snaží skočit do řeči tak, jak to dělala vždycky, aby na sebe upozornila. Dcera jí v klidu řekne. „Teď mluví babička.“ Vnučka ztichne a čeká, až domluvím.

První sníh a tak jdeme bobovat na kopec. Jeden pekáč, dva igelitové pytle s polštářem. Vnuk chce pekáč, sveze se a pak vnučka. Když se dohadují, začnou si počítat… „Já 2X a potom ty.“ Bez hádek, křiku vztekání, pláče.

Dcera už nestojí na kopci, aby měla vše pod kontrolou a nepoukazuje na možná nebezpečí, nesnaží se chránit a vést, ale sedá na pytel a závodí s dětmi, kdo dojede nejdál.

Zase je tu, ta malá holčička, plná radosti, smíchu, co bere život jako velkou hru a tak si hraje. A já na kopci, se slzami v očích. Má holčička je zase tou, co byla. Nic z toho se neztratilo. Jen bylo zadušeno vrstvou příkazů, zákazů, nařízení.

Námi jako rodiči i celou společností, kde se klade důraz na poslušnost, zařazení do mašinérie nesvobody, manipulace, určování směru, bez ohledu na potřeby a přání druhého.

Mé dítě se krůček po krůčku vyvazuje ze zažitých, zkostnatělých a nefunkčních vzorců, přežívajících celé generace. Přečetla jsem stohy knih, prošla desítkami seminářů, prošla si životem dítěte, ženy, manželky, matky, babičky.

Mým největším učitelem však byl a je samotný život. Pod nánosem převzatého, předávala jsem dál. Snažím se shodit ten balvan nefunkčního a ukazovat směr dětem. Jenže jim chybí můj vlastní prožitek. Má zkušenost, která se bohužel předat nedá. Ta se musí prožít.

Pak ke mně přišla nenápadná vlna s názvem „Nevýchova“. Okamžitě mne svou krásou uchvátila a já ji nabídla dceři. A protože nastal správný čas, usedla k ní. Její radostná jízda však není jen její. Přibrala své děti i zbytek celé rodiny.

Ta vlna v sobě totiž ukrývá velké tajemství, které ne každý hned prohlédne. Smete každého, kdo se k ní přiblíží. A než se naděje, sedí na té vlně bezbřehé svobody, radosti a lásky bez podmínek.

Sedíme na ní a kocháme se tou nalezenou krásou. Krásou, která tu vždy byla, ale my na ni už zapomněli. Krása života, radost a láska, která je ukryta v každém z nás.

Děkuji, že jsem byla přizvána a mohu s vámi plout. 

Mami, máš radost?
Ani ne, jsem dost unavená.
Pojď mít radost. Mám tě rád. Moc.

Tisíckrát jsem slyšela různá neboj, nebreč, nekřič, nezlob… pojď mít radost mi někdo řekl poprvé 🙂

Stal se zázrak, od minulého pondělí, kdy byla poslední scéna, naše holčička vůbec nebrečela, a to od narození nebyl den, co by alespoň malinko nezabrečela anebo nevznikla nějaká scéna, je to neuvěřitelný.

S manželem za ní chodíme a stále se na sebe díváme – je to vůbec možný, úplně se změnila. Začala se neuvěřitelně tulit, mazlit, a dokonce dnes za mnou přišla a říká „maminko, mazlit, mazlit“. To jsem byla úplně v tranzu.

Úplně jinak se na nás dívá, a když manžel přijde z práce, už mu skáče kolem krku. Nechápu, jak málo stačilo změnit, a máme jiné dítě, teda živá a svá bude vždy, ale už místo vzteku používá slova jako „nechci v kočárku“.

Předtím začala ječet a vylézat. Teď ji v klidu pustím a ona si ťape, už neběhá do silnice, když jdeme do auta, hlásí, že se připoutá sama, já ji podpořím, jak jste mi poradili, a ona po chvilce sama řekne „pomoc, maminko“. Nádhera.

Oblíkání ještě trochu trvá dlouho, ale nakonec je to bez toho řevu. Takže vám všem moc moc moc děkujeme a těšíme se na další videa.

Mám za sebou jedno a půl videa (víc jsem nestihla) na 1. týden. Sama pro sebe si procházím naše tzv.„dohody“ a připravuji se na to, jak děti seznámím s Nevýchovou a novou komunikací. A máme za sebou nádherné pohodové ráno, se spoustou slov jako: miláčku, děkuju maminko, ano hned si tu čelenku přinesu, udělám to s radostí.

Žádné hádky kolem snídaně, česání, televize, výměny trička a dokonce ani žádné protesty kolem toho, že dnes se ze školky opravdu nejde po obědě. ❤️

Ondra (8) si zapne PC a chystá se na online hry s kamarádem. Přiběhne Tomáš (20m.) a ručičkou buší do klávesnice kamkoli dosáhne. Ondra se mu snaží v tom zabránit a Tomáš začíná ječet na celé kolo a dál buší do klávesnice…

Dříve: Ondra by na něj křičel, Tomík by ječel ještě víc a pak by to Ondra zakončil slovy: mamíííí, vem si ho, on mě tady otravuje!

Ale posledně byla změna (pozorovala jsem je potichu z kuchyně):
T: ječí a buší do klávesnice, nevidí, neslyší
O: Tomi, Tomi – snaží se získat jeho pozornost, ale marně.

Čupne si k němu na zem, lehce ho chytá za rameno a říká: Tomi, jen bych ti chtěl něco říct. Po chvíli se zadaří a pomalu získává jeho pozornost.

O: Tome, asi tě hrozně baví mačkat mi klávesnici, že jo? Je to paráda, viď?
T: kýve jakože baví…
O: Ale Tomiku, já mám teď domluvenýho kamaráda, se kterým bych si chtěl něco na počítači zahrát. Mám tady ještě jinou klávesnici, tu ti můžu půjčit a na té si můžeš klidně mačkat co chceš, šlo by to?

T: kouká a Ondra bere do ruky starou klávesnici a dává ji na postel, aby na ni Tomik dobře dosáhnul. Tomášek hned začíná bušit do náhradní klávesnice.

O: A Tomi, kdyby tě to už nebavilo, klidně si půjč i můj volant (na hry), já ho teď nepotřebuju.
T: chvilku řeší klávesnici a po pár vteřinách odbíhá dělat úplně něco jiného a PC a klávesnice ho už nezajímají.

Musím se bez mučení přiznat, že mě kluci mile překvapili, jak to spolu krásně zvládli, byl to jeden z mála úspěchů při řešení jejich sporu beze mne.

Ale hlavně, sama moc pocity uznávat neumím, dělám to moc málo. O to víc mě překvapilo, že to Ondra ode mne pochytil a luxusně to převedl do praxe s bráchou.

A poučení pro mne zní, že se na uznávání pocitů musím víc zaměřit, když to tak parádně funguje 🙂

Ani nevim jak zacit, ale jsem dnes tak plna emoci ze se o to musim podelit… aneb co mi dala Nevychova?

Dost casto o tom premyslim a posledni dobou sleduji ty sve dva skritky a zjistuji ze posledni dny jsou tak neskutecne plne pohody a ja si to doopravdy uzivam coz je bozi!!!

Vlastne to zacalo tim ze Vasik chtel novou skolku… a osud tomu chtel a na predevcirem nam na hriste prihral do cesty pani majitelku jedne soukrome skolicky kde maji i hernicku.. tak jsme se tam byli juknout…stravili jsme tam 2.5 hodiny!!!

Coz nechapu. Me to v hernach fakt neba a moje deti taky ne… ale tentokrat Vasa ani nechtel pryc? a s pani se moc fajn povidalo a tak nejak vyplynulo ze by zrejme brali nejakou vypomoc k detem!

Muj sen… byt co nejvic s detmi a nevracet se to doho sileneho rychliku kdy jsem v logistice koucovala dopravce… tady by mohli byt oba kluci se mnou… sice do dubna, kdy mi konci materska je jeste plno casu a vse se muze zmenit ale … asi vim co chxi delat a ze to pujde skloubit ke spokojenosti vsech.

A dnes po krasnem dopoledni kdy odmenou mi byli dve stastne a rozesmate deti v bazenu jsem diky babi mela cas i na sve velke hobby ktere me nabiji… a kdyz si tu tak vecer balim ty sve hamdmade poklady a jsem cela spokojena…tak mi neda nezauvazovat nad tim co mi posledni rok dal…

Spoustu driny a slz kdy se mi neco nedarilo a ja to s klukama neustala…ale je jich tak nejak cim dal tim min…

A ano, Vasa se obcas vzteka ale opravdu mi moc pomohlo smirit se s tim ze to neznamena ze je fracek rozmazlena ale ze to tak proste je… ze jsou to chvile kdy musim jeste vic otevrit srdce a pak zjistim ze vlastne vse ma reseni (ano, rozloupnute kinder vajicko jde spravit…staci cokoladu pomackat a dat na chvili do lednice ☺️)

…ze to ze neni vzdy po mem a s mym dospelackym rozumem je naprosto v poradku, jiak by to nemelo smysl… ze at si ostatni mysli co chteji, nam je to fuk? a hlavne… ze MOJE potreby jsou dulezite!

Ze neni nic spatneho na tom kdyz deri pohlida babi a ja jdu misto vareni obeda varit mydlo? ze timhle smerem chci dal jit… respektovat sve deti..sebe a sveho milovaneho muze..

A tim padem vlastne i vsechny okolo… ze to ma smysl i kdyz se nekdy nedari… a na spoustu veci jsem si prisla z velke casti hlavne diky vam… diky moc.

Jeden z tech nevericich jsem byla i ja a dokud jsem nezazila to na vlastni kuzi, asi bych dal neverila 🙏 u nas kurz se porizoval v podstate v nejmene vhodnou dobu (co se tyce financi) ale dusevne jsem byla tak moc na dne, ze jsem proste cityla, ze musim neco zmenit.

Trvalo to 5 mesicu a ted, zrovna dnes, moje starsi dcerka poprve se mne zeptala jestli mi muze pomoct!!!!
Pri veceri nejak se vrtela na zidli, spadla a spolu s ni i cely hrnek mlicka, drive bych vyvadela, jak pavian, dnes uz po x-ty jsem ji jen obejmula, zeptala se jestli se hodne lekla a zda ji neco boli, kdyz se uklidnila videla, ze nejsem uplne v pohode, tak jsem ji rekla, ze chapu, ze to mlicko vylila nechtene, jen mne stve, ze mam pridelanou praci (dnes mam faaakt hodne nabity den…)

Moje 4leta holcicka, ktera se mne driv bala, bala se mi rict slovo i parkrat mi rekla, ze mne nema rada, dnes mne pohladila po zadech (jsem klecela a vytirala to mlicko) a zeptala se „maminko, muzu ti pomoct?“, kdyz jsem ji rekla, ze to je dobry, ze to utru a pak tu uterku vyhodim, sama se nabidla, ze mi pripravi novou!
Presne vedela, kde je a kam mi ma novou pripravit…

Za posledni asi mesic a pul jsem slysela tolik krat „mam te rada maminko“! Zrovna od Valentinky, jako nikdy pred tim!!! Vztah s mladsi Anickou 2r3m se strasne zlepsil!

Obcas na ni Valentinka zkousi neco ze skolky, ale i mala uz umi rict „NE Valennino, mne se to nelibi!!!“ A ta ji da pokoj! Sama pak nabidne jinau zabavu… mladsi casto chodi ke mne, ze potrebuje ponunat, to je uzasne!!!

Myslim, ze teprve ted chapu, co je opravdove nefalsovane stesti z deti!!! Ja bych je nunala furt, a kdyz mi moje mama rika, ze az moc je mazlim, tak ji vzdy odpovim, ze lasky neni nikdy moc!

A jake je ted bajecne uspavani, starsi uz si sama rekne „dnes jsem nespala odpoledne, tak ted usnu driv!“ Otoci se a behem 5minut spi!!! To je pro moje stare ja upne sci-fi – drive nam uspavani trvalo 2,5 hodiny s krikem a parkrat i s placnutim na zadek 🙈

Nedavno se mi stalo, ze jsem trosku zvysila hlas na mladsi dcerku, coz ta to skoro vubec nezna, koukala na mne jak na blazna, vubec nechapala, co se to deje, a ja jsem byla stastna, ze nevidim v jejich ocich strach!

Drive jsem si myslela: „az vyrostou bude to v pohode!“
NE! Ted vim, ze dnes je ten okamzik, kdy jsou male, muzu je zvednout, blbnout s nima, delat letadlo z nohou… ted je ten spravny cas uzivat si malych deti, az vyrostou, to bude doba si je uzivat jinak… DEKUJI TI NEVYCHOVO ZA TAK SKVELY PROJEKT!!!

Diky vam se nebojim s nima kamkoli jit, cokoli delat…, vim, ze vzdy a na vsem se domluvime! Jo nejsem dokonala, take obcas zarvu na ne, pak ale behem chvili jasne reknu, proc jsem kricela a co mne opravdu stve…

Moc se mi libi, kdyz ve videich, vypravite o detech a rikate jim „muj 8mi lety kamarad…“ je to uzasne! Drive by mne to nikdy nenapadlo, ze i ty deti mohou byt rovnocennymy kamarady! VRATILI JSTE NAM DUVERU! Dekuji vam!

Děkuji za rychlé poslání i za vstřícnost – kromě všeho dalšího je na Nevýchově skvělé, že mám vždy odezvu a cítím podporu 🙂

Dává mi to celé smysl, víc než to, doslova mě to vtáhlo. Ale to Vy slyšíte od maminek a tatínků pořád, viďte? 🙂 Už teď (a to jsem toho shlédla a změnila zatím málo!) vidím změny v komunikaci nejen se svou tří a půl letou dcerkou, ale i s manželem a maminkou.

Dcera jako by na něco takového opravdu čekala, ohromně spolupracuje. Bude to ještě makačka, mám spoustu zaběhlých scénářů v hlavě, které naskakují automaticky, ale jestli něco stojí za to, je to tohle.

Děkuji celému týmu, děláte to prostě skvěle.

Dobry vecer,

musim se s vami podelit o krasny zazitek z dnesniho vecera. Vecereli jsme, ja Simonek (temer 3 roky) a Kata (rok a pul). Kata si napichovala rajce, patlala v tom druhou rukou, namocila si rukav, no bylo to na me dost.

Musim se priznat, ze kdyz se deti uci jist, je to pro me zkouska nervu, uklid pomerne dost resim, ale pracuju na sobe, aby deti se mnou mohli dychat a jist sami. Obcas zvladnu byt cely den v pohode, ale dneska uz me ta vecere silene vytacela.

Uz jsem zacinala zvysovat hlas na Katu, zhluboka dychat abych se uklidnila, zatinala jsem ruce v pest a v tu chvili mi Sima, co jedl a sedel vedle me, polozil tak krasne v klidu ruku na ramenu a s takovym pochopeni a povzbuzenim se na me podival a usmal se.

Bylo to krasny, a za chvilku jeste jednou, kdyz mi zase zacali ujizdet nervy. Vzdycky jsem cetla, ty krasne clanky tady a moc jsem neverila, ze neco takoveho dokazou i moje deti a s Nevychovou jsme to zvladli!

Moc dekuju za takove krasne okamziky 

Zdá se mi, že od doby, co nám vstoupila Nevýchova „do domácnosti,“ si nemohu žádné pořádné vztekání mého synka vybavit.

Ne že by všechno šlo bez potíží samo, to jistě ne, ale přijde mi, že se dokážeme dohodnout. Je to práce, ale není to boj.

Je zvláštní, že lidé často vynakládají hodně energie, aby dosáhli vítězství a přitom obvykle stačí mnohem méně k porozumění.

Zdravím, dnes pro mne naprostá pecka, hlavně ta moc bezmocných, to jsem zůstala sedět s otevřenou pusou.

Člověk žije jako blázen, furt někam pospíchá, musí něco stihnout, někam odcházet… A v těch situacích je nasnadě, jak moc potřebujeme „donutit dítě aby“…

Vždycky mi připadalo, že ačkoliv nám to s dcerou jindy docela jde, tak jakmile se dostanu já pod tlak, ona začíná dělat věci schválně opačně.

A dneska mi došlo, že já v tu chvíli kašlu na to, jak to má ona, prostě musí být po mém aby se všechno stihlo ???
Díky Nevýchovo, tohle jsem vážně potřebovala ❤️

Chtěla bych vám poděkovat za včerejší webinář. Vlastně ne jen za ten včerejší, ale i za všechny ty minulé. Jste pro mě velikou podporou.

Při každém webináři mě ujistíte v tom, že nevýchova je opravdu cesta, kterou chci jít a ta jediná má pro mě smysl. Často to není lehké, protože názorů na to, jak děti vychovávat a jak se k nim v určitých situacích chovat je mnoho.

Nejvíce mě ale překvapuje a zároveň bolí, když se ke mně dostávají od těch nejbližších názory typu: ,,Občas by ty tvoje děti měli dostat na zadek, aby si to zapamatovali a příště to už nedělali!"

Pamatuji si, jak jsem jako malá holka, měla jelito přes celé stehno od koženného pásku. Bála jsem se tenkrát převlékat na tělesnou výchovu.

Raději jsem učitelce řekla, že jsem si zapomněla doma úbor na cvičení. Styděla jsem se, ale hlavně jsem se bála, aby se to neprovalilo a maminka za to neměla nějaké nepříjemnosti.

Vím, že toho měla moje maminka nad hlavu. Pět dětí a k tomu manžela, který ji moc nepomáhal, spíš jí škodil. Peněz jsme také moc neměli.

Mamince jsem ale všechno dávno odpustila. Vím totiž, že pro nás vždycky dělala to nejlepší co dovedla. Jen jí občas prostě ujely nervy.

Mrzí mě na tom jenom to, že si za svojí výchovou stojí do dnes. Neváhá mi stále radit, ke všemu mít co říct a samozřejmě nezapomenout vždy dodat:
,, To my jsme takhle zlobiví teda nebyli a k mamince bychom si tohle nikdy nedovolili! Ani vás jsem takhle nevedla! Když jsem něco řekla, museli jste mě hned poslechnout! '' …

Ano maminko, museli! Museli, protože jinak byl na půdě ten zlej Pán, v šuplíku vařečky a nebo u koupelny visel PÁSEK!

Díky vám! Otevřeli jste mi oči a ukázali mi směr! Jde se mi teď o mnoho lehčeji tou mateřskou cestou a často si i poskočím!

P.S. Včerejší webinář jsem celý nestihla za dopoledne, tak jsem jej dokoukávala později za přítomnosti všech dětí. Eliška (5let) se chvilku také dívala, potom se sebrala a začala tady všude možně šmejdit a organizovat. A co z toho bylo? … mrkněte:

P.S. Také mi to připomnělo, jak jsem nedávno zoufala a říkám: ,, Děti, já už opravdu nevím co s vámi! '' A Eliška se na mě lítostivě podívala a pravila: ,, Maminko, tak si zase pusť na počítači tu paní! ''

Milá Katko,
mám čtyři děti. Občas koukám na Vaše videa a jsem z nich nadšená. Žiju v takovém kolotoči (každodenní dojíždění, práce, školka, škola, kroužky, odpoledne cvičení z poraden, úkoly, hraní na nástroje…), že nemám moc času s dětmi komunikovat (ale snažím se). 
Vtipné je, že všechna Vaše videa jsou super, ale já si z toho za chvíli už nic nepamatuju. Prostě už nemám kapacitu zapamatovat si v tom kolotoči něco dalšího.:) V té chvíli video pochopím a ač hned zapomenu všechny body na levé i pravé straně tabule…, 
stejně mi po jeho sledování zůstane příjemný pocit lehkosti, lásky a empatie, se kterou mám znovu sílu těšit se na své děti. Zvlášť obohacující jsou ty chvíle, kdy mě ukážete, co prožívá dítě a já do toho nahlédnu. 

Moc Vám děkuji za Vaši heroickou snahu, nadšení a citlivost pro dětské prožívání, kterou my rodiče v denních kolotočích (neradi ale přece) ztrácíme.

Uspávání poslední dobou trochu za trest, cítím tlaky v sobě i v synovi 16m. Včera jsem si uvědomila jak jsou ty starý plesnivý vzorce pitomý a jak je to bez nich krásný.

Dám vařit večeři, jdeme na terasu, běhá si, zalívá, lumpačí, cítím, jak mám pocit, že už chci něco dělat vevnitř, pak si říkám, že nikdo ve stáří neříká…ach jo, já měla víc uklízet.

Nechám ho, začne být chladno, sám jde dovnitř, najíme se, jde se mýt do sprchy, nechce ven, zas ten tlak… už je umytej, plácá vodou, umytý dítě má jít ven, ale on nechce, já se přece taky ráda sprchuju horkou… dám mu mističky, vodu stáhnu na čúrek, vyndávám pračku a povídáme si přes celý byt, je veselej.

Mne si očicka, je unavenej, vypínám vodu, je s tím ok, ale nechce ven. Zase ten tlak…nastydne se, je už utahanej…ne já se taky strašně nerada drbu ručníkem…a taky nenastydnu.

Nechám ho s věcma ve sprcháči a říkám zavolej až budeš chtít ven, otřu mezitím koupelnu. Za 5 min naháč venku volá mamaaa…nebrečí, chce se ještě pohrát s el.kartáčkem. V klidu nandáme pyžamo..

Chce si vzít ten kartáček do ložnice, zas mám tlak v hlavě, beru mu ho, řve… jdeme do ložnice, hysterák, zoufalý pláč… říkám si do pytle dyť je to jedno, pak ho opláchnu, bere si ho do postele bzučí, ukazuje mi, jak je to příjemný ty štětinky na ruce, kartáček se vypíná… malej řekne na, odevzdá ho, plácneme si a on usíná…

Co pořád řešíme za pitomosti, stavíme nezi sebe a děti nesmyslný překážky, protože máme strach, že když to budeme dělat jinak něco se stane.. přerostou nám přes hlavu…

Ale co když se to nestane, co když budene mít pohodový otevřený vztah a vedle sebe dítě či pak dospělého, který má i negativní emoce, ale umí je třeba popsat…pochopit…pros­tě co když to budeme dělat jinak a ono to bude skvělý :)

Krásný den všem :)

Včera k nám přišla odpoledne návštěva s malým synkem. Dcerce jsme to s manželem řekli několik hodin předem a Stella se rozlobila, že doma nechce žádné mimino, že nebude půjčovat hračky a oznámila nám, že se na nás moc zlobí.

Uznali jsme pocity, její nárok hračky nepujcit, navrhla jsem, ať vybere nějakou, kterou půjčit může, řekli jsme, že když se nebude chtít s chlapcem kamarádit, může si zalézt do svého pokoje…

Když přišli, půjčila mu většinu svých hraček, dokonce si mohl prohlédnout jednu z nejoblíbenějších a při usínání říkala, že je mimin dobrej. 

U nás se prostě ukazuje, že nejvíc ze všeho dceři pomáhá netlačit na pilu. A to naprosto ve všem.

Včera jsem dokončila kurz, změnilo se u nás opravdu hodně, a touto cestou chci ještě aspoň poděkovat.

Ten náš příběh je jen jedním úspěchem z mnoha. Tím největším je, že se úplně změnila atmosféra v naší rodině :-) 

Mám střední pedagogickou školu, jsem učitelka ve školce, a tohle mě ani na té střední, ani na nespočtu kurzů, dokonce ani na vysoké škole nikdo neučil, přitom Nevýchovou by si měli projít nejen rodiče…

Tak přínosná totiž je. A pod tohle se klidně podepíšu taky :-) Místo hledání „jak na ně“ jsem začala „být s nimi“ – a tohle bych přála, aby se povedlo každé mamince a tatínkovi.

Pochopila jsem, že nenesu zodpovědnost za emoce svých dětí, že si nemusím nechat rozervat srdce, když pláčou nebo se vztekají (a dřív mi to srdce rvalo na kusy a cíl byl jediný – hlavně zastavit pláč).

Naučila jsem se přistupovat jinak sama k sobě, ke svým emocím, k emocím druhých lidí. Kdybych měla dát někomu recept na šťastné rodičovství, tak řeknu jediné slovo – Nevýchova.

Takže za mě – jste prostě nejlepší a díky, díky, díky! :-)

Posílám vám vřelé díky!

Nejde mi všechno úplně nastopro. Mám potíž vylézt z těch vyjetých kolejí. Ale vidím, jak může být „klasická“ výchova destruktivní – sama jsem jí prošla – takže to chci u mně zastavit.

Mám taky toho nejlepšího manžela na světě, který to vidí stejně. 

Nevýchova mi pomohla méně křičet a být více vnímavá. Pomohla mi lépe pochopit moji dceru a dát jí více prostoru k životu.

Jsem přesvědčená, že děti se rodí dokonalé a my je můžeme jedině pokazit. Takže nevychovávat je ta nejlepší cesta.

Ještě jednou díky za skvěle propracovaný program, kde do sebe všechno krásně zapadá a dává to dohromady perfektní smysl.

Už jsem vám děkovala? Jo? Tak ještě jednou dík a mějte se nejlíp, jak to v ten moment jde.

Sleduji nevýchovu už od prvního těhotenství tj 3 roky. A dala mi opravdu tolik jiných pohledů na výchovu, na různé situace…

Jsem vděčná 🙏 Synovi budou 3 a období vzdoru jsme zažili, ale možná tak v pěti situacích. Syn je klidné dítě, ale taky umí pozlobit nebo se rozčílit.

Přece jen je to pořád dítě, které má své emoce a na to se nesmí zapomenou 🙏. Ale vztek umíme zvládat s klidnou hlavou.

Myslím, že nejdůležitější je komunikovat. Tak jako ve vztahu s partnerem i dítě potřebuje aby jste s ním mluvili. Není nutné je hned plácat na zadek nebo vyhrožovat.

Všechno se dá zvládnout, jen je každé dítko jiné a úkol nás rodičů je jim porozumět a zahrnout je láskou 🌸

Klidní rodiče = klidné dítě. A za sebe můžu opravdu říct, že u nás to funguje 🥰

Děkuji za vaší práci, děláte jí skvěle a moc si toho vážím ❤️

Mila Nevýchovo

Ve vašem kurzu jsem trochu „věčný začátečník“ a přiznám se, že teď jsem měla delší pauzu. A bylo to moc poznat. Byla jsem věčně naštvaná, frustrovaná, podrážděná a s dětmi se nám nedařilo nic tak, jak jsem chtěla nebo potřebovala.

Hádky a vztek na denním pořádku. Začala jsem být zoufalá – tonoucí se stébla chytá. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně s Nevychovou přestala a je potřeba na ni znovu najet. Mám v sobě zakořenene nespravne vychovne principy a je sakra těžké je změnit.

Byla v tom samozřejmě i moje pohodlnost. A ačkoliv mi Nevychova často nejde, tak rozhodně mohu říct, že mě minimálně uklidňuje a díky ní si uvědomuji spoustu věcí. Takže vám za ni děkuji.

Dnes jsme měli takový malý úspěch…syn 6let nešel do školy, protože začal dost kašlat. Měli zrovna dnes dělat Zdrave svacinky – vyrobky z ovoce a zeleniny. Moc se na to těšil a měl doma nachystaný plný koš…

Najednou byl podrážděný, nepoznávala jsem ho. A pak jsem se ho zeptala (dle videa Pochopení pro pocity) – Tebe mrzí, že jsi nemohl do školy dělat ty svačinky…? Prikývl. Tak jsme si všichni udělali hezké dopoledne a vytvářeli z ovoce ježky 🙂

Tentokrát to bylo jiné – opravdu jsem se ho snažila pochopit a neříkala jen nějaké prázdné fráze. Někdy stačí opravdu málo, jen vědět jak na to…Už se těším na Fórum a až si večer pustím pokračování 🙃

S pozdravem 

Moc děkuji za tento kurz. Není to ještě ideální a mám stále co trénovat. Občas mám chvíle kdy vybouchnu a potom si vyčítám své chování, ale musím uznat že je to již postupně méně často, starší syn má adhd a nevychova je s ním trochu složitější, ale vidim že když jsem vpohode já tak se se synem domluvíme lépe a bez křiku, více komunikujeme.

Po sporu jak se uklidnime jdu za synem a omluvim se mu za mé chování, že mě to mrzí že jsem na něj křičela a že příště se pokusim to udělat jinak, že ho mám moc ráda. Tak stejně i s dcerou.

Již se mi stalo když mi nebylo dobře, že syn se mě zeptal co bych potřebovala aby mi bylo líp, když jsem mu odpověděla že potřebují chvíli klid tak říká mladší sestře pojď Vanesko půjdeme si hrát aby si maminka mohla odpočinout.

Když děti vidí že jsem smutná nebo unavená dojdou za mnou a obejmou mě. Syn už nemá tak často záchvaty vzteku a s mladší sestrou si již lépe vyhrají.

Sourozenecké spory byly pro mě asi to nejhorší vždy jsem do toho vstupovala a dělala soudce samozřejmě vyšel z toho nejhůř starší a teď když mají spor snažím se jim do toho nevstupovat když nejde o život, ať si to vyřeší sami spolu a přijde mi že je to lepší, když to trvá déle tak pak už někdy zasáhnu, ale už nejsou tak časté spory a netrvají tak dlouho, nemusím se tolik bát že mladší dcerce ublíží.

Ještě jednou děkuji 

Milí z Nevýchovy,

ráda bych se s vámi podělila o jednu situaci, kterou jsme s Esterkou (8m) prožili. Zatím jsme s manželem ve 3.týdnu kurzu, ale jsme u vás asi 3 měsíce.

Za tu dobu jste mě naučili hodně. Věřit dceři, že když volá ňamňam tak má asi fakt hlad, že když jí chci uspat, ale ona se u toho kroutí jak žížala a nevypadá že bych chtěla spát, tak spát nechce a další jiné úžasné věci o mé úžasné holčičce a taky jste mě naučili hodně o mě a hlavně ve 3.týdnu o hranicích.

Minulý týden jsme s Esterou seděly na zemi a já jsem kompletovala ponožky (takové to vzít dvě ponožky, položit je na sebe a pak jednu omotat kolem druhé). Malá si hrála u mě na zemi a za chvíli jí začaly zajímat ponožky.

Připlazila se k hromádce ponožek a jednu si ulovila a snažila se jí roztrhnout (máme trhací období :D) no nicméně po chvíli vzala do druhé ručičky druhou ponožku a jak měla v každé ruce jednu, tak ručičky s ponožkama dala k sobě a jako kdy se z nich snažila vyždímat vodu, nevím jak to lépe popsat.

Chvíli jsem jí pozorovala, co že to dělá a pak se mi začaly kutálet slzy dojetí, když mi to došlo. Moje 8měsíční maličká mi pomáhala skládat ponožky ❤️ ona je prostě skvělá!

Děkuju, protože bez vás bych byla policajt a tyhle úžasné okamžiky by mi utekly .

Dobrý den,

chtěla bych Vám poděkovat. Nejdříve jsem slyšela asi 4 audia na spotify a poté jsem se rozhodla pro kurz. Mám za sebou první lekci, hlavně tedy POPIŠ A POZVI a musím říct, že je to neuvěřitelné.

Občas si připadám jako idiot, jak to zní nebo jak mluvím, ale má to smysl a myslím, že jde o zvyk ☺️ myslím si, že jsem chtěla svoje děti vychovávat přesně v tomhle duchu, jen byl problém v tom, jak to říkám…

Zkouším to tři dny a nestačím se divit. Mám dvě děti, Davídka, kterému je 5 let a Elišku, které je 16 měsíců. Davídek byl vždycky živel, nevnímal, neposlouchal… Však to znáte, co chci říct.

Ale teď, opravdu se snaží, svěřuje se mi, dneska jsme si spolu povídali půl hodiny před spaním a dozvěděla jsem se tolik věcí 😢😢🤩🤩

Eliška odmítá chodit na nočník a dneska, vždy když jsem to na ní zkouška jsem řekla: „Eliško, koukám, že máš plnou plinku a já bych byla ráda, aby ses zkusila vyčůrat na nočník, myslíš, že by to šlo?“ Stála, pak se na mě usmála a šla si pro nočník a vyčůrala se 🤩🤩

U Davídka mám třeba příklad tento: „Davídku, opravdu se mi nelíbí, jak dupeš, víš, že pod námi bydlí soused, kterému to vadí a já jsem potom nervózní a bojím se, že na nás zase přijde zvonit a bude nadávat, myslíš, že bysme se mohli snažit nedupat? Já se budu snažit nedupat s tebou“

Jeho odpověď „ano, maminko, zkusíme to spolu“ byla pro mě odzbrojující… Jsou to malé krůčky, ale pro mě obrovské pokroky, jsem úplně nadšená… Vždycky jsem to řekla jednou, dvakrát v klidu a pak už jsem řvala, ať sakra přestane dupat nebo bouchnu jako papiňák 🤦‍♀️😂😂

Také nemám teď vůbec potřebu křičet, jsem vnitřně najednou hrozně uvolněná. Doufám, že Vám moje dlouhé psaní nebude nudit, kdybych měla napsat všechno, co se za ty tři dny stalo, tak vydám knížku 🤣😂

Hlavně jsem Vám chtěla říct, že Vám moc děkuji. Opravdu to má smysl a opravdu je důležité, jak to říkám 🤩🤩 Takže Vám opravdu z celého srdce děkuji 🥰🥰🥰

Dnes začínám svůj 1. den 21 denní výzvy. :) Začal nátlakem přítele, že místo zítra (v pátek) jako vždy, bychom mohli jet na víkend k jeho rodičům už dnes, hned po odpoledním plavání, kam s malým synkem chodím.

V mé hlavě se ozvalo okamžité NE, to zas budu muset všechno hrozně rychle zařídit, navařit, sbalit, abych to stihla ještě s plaváním. To se mi prostě nechce, takhle chrtit, navíc proč být o den víc u tchýně s tchánem? :D

Nicméně, nátlak pokračoval, a mě napadla i díky včerejšímu zážitkovému audiu naštěstí spásná myšlenka, že to teda všechno připravím, ale po plavání pojedou beze mě a já se za nimi vydám sama až zítra, jak bylo původně v plánu.

Lehce povytažené obočí jsem postřehla, ale jinak žádný problém. Plán, že si odpočinu, kouknu na nějaký film a sním u toho hromadu jídla, krásně vyšel.

Dokonce jsem se i po plavání, kde přítel syna vyzvedl, po dlouhé době prošla venku úplně sama (bez dítěte, bez kočárku, bez tříkolky a kolobežky na zádech !!!), narazila v parku na louku plnou kvítí a natrhala si pro SEBE kytici.

Tak takhle by to šlo!! :D 

Trvalo mi temer dva roky kurz dokoncit. Neni to rekord? 😂 Nasemu Jankovi byly tenkrat asi 3 mesice, kdyz jsem zacala. Prvni 3 „tydny“ jsem zhltla celkem rychle a na nejaky cas mi to stacilo.

Po nejaky dobe jsem se musela dokopat i k dalsim „tydnum“. Dokopat ne proto, ze by mi prisly zbytecne, ale jsem tak trochu lenoch a na poslouchani jsem potrebovala stoprocentni koncentraci a moznost si delat poznamky.

Kazdopadne i dalsi tydny byly samozrejme velmi uzitecne a vzdycky jsem se do nich pustila zrovna, kdyz jsem to nejvic potrebovala (aniz bych to vedela). Sourozenci – kdyz jsme zacali chodit na hriste, pisek, do hernicek…

Ja rodic – kdyz prisla prvni vetsi rodicovska „depka“. Chci tim rict, ze by mozna bylo lepsi zvladnout to za kratsi cas a navazne, ale i kdyz to nekomu trva dyl, tak to nevadi. Dulezity je vytrvat. Moznost neklast na sebe ten tlak, ze to musim zvladnout hned a vsechno najednou mi moc vyhovovala.

Nez jsme si s manzelem nevychovu koupili, tak jsme o tom hodne uvazovali. I pres to, ze uvodni dily – pozvanky do kurzu se nam moc libily, pripadalo nam to dost drahe.

Myslim, ze nas presvedcilo to, ze jsme vedeli, ze chceme vychovu pojmout trochu jinak, ale i presto jsme v uvodnich dilech zaslechli spoustu znamych frazi, u kterych by nas do te doby nenapadlo, ze muzou mit dopad, jaky maji a urcite bychom je vůči nasim detem pouzivali take.

Po prvnich par lekcich uz jsem vedela, ze bych byla ochotna za kurz dat mnohem vic penez. Byla to opravdu ta nejlepsi investice do rodicovstvi, jakou jsme mohli udelat.

Mne osobne prinesla predevsim klid. I kdyz nejsem ani zdaleka stoprocentní, tak ale vim, jaky je muj cil. Vim, jak chci jako rodic pusobit a to, ze to pokazde nevyjde, me tolik netrapi. Vim, co bylo špatně, jak to napravit a jak to priste udelat lip. A tahle jistota je k nezaplaceni.

Pokazde kdyz se me nejaka kamaradka zepta, jestli bych ji nevychovu doporucila, tak ji doporucuju vsema deseti. Jsem povolanim socialni pracovnice a pracovala jsem s ohrozenymi detmi. S temi zkusenostmi, vzdelanim a plus ted s vasim kurzem, bych dala za nevychovny pristup ruku do ohne.

Krome jistoty, kterou mi nevychova prinesla musim jeste zminit prinos v mem osobnostnim rozvoji. 4 roky dochazim do terapie a nevychova mi pomohla rozkryt mnoho traumat z meho detstvi a to me posunulo o velky kus dal.

Jedine, co bych jeste potrebovala je, zvladnout prenest principy nevychovy do komunikace v mem partnerskem zivote. Oba s manzelem ty principy chapeme, pripadaji nam spravne a vuci Jankovi je dokazeme pouzivat. Ale mezi sebou navzajem se nam to moc nedari.

Respekt a pochopeni jsou veci, ktere nam nejdou, kdyz se dostaneme do emoci nebo jsme z něčeho frustovani. Misto toho se ponizujeme a jsme vuci sobe arogantni. Verim, ze se nam to jednou podari, uz za sebou par uspechu máme.

Mockrat vam děkuju za vasi praci. Musim rict, ze nevychovneho rodice na pisku vzdycky poznam a je radost sledovat, ze jich je cim dal tim vic.

Dobrý den, jsem účastnice vašeho kurzu a chci vám moc poděkovat už teď za to, co pro rodiče děláte. Dnes poprvé se mi něco podařilo (včera jsem dokončila kapitolu o důvěře) a musím říct, že spousta věcí se daří poměrně snadno, když je doma celková pohoda.

Dnes jsem vařila a děti si hrály, že něco nakupují a až později jsem si všimla, že nosí spoustu věcí do ložnice. Když jsem tam přišla, byla tam tahle hromada nepořádku nicméně jsem se zeptala 4letého syna, co to je a on mi říká: “No to je dortík s posypkou" a nosil další malá autíčka jako posypku na dortík.

Tak jsem se usmála a šli jsme ho spolu “sníst”. Mám radost, že jsem se dozvěděla, co za skvělou věc vytvořily, místo naštvaného: “Co je to tu za nepořádek? Hned to ukliďte.”

Ahoj všem!

Ráda bych tady napsala, co jsem dneska zažila s mými dětmi. Jsem v kurzu 2. týden. Tak nějak intuitivně se vlastně pokouším praktikovat nevýchovu, ale teprve teď se mi to začíná formovat do fungujících souvislostí.

Zatím jsme u pokusů popisovat situace a zkoušíme dohody. Zmapovala jsem v sobě mámu nadšence, která po porodu zahořela pro rodičovství na 200%.

Postupem času se nadšenec s ubývající energií změnil v učitele a skončil po třetím porodu u policajta. Policajt přinášel efektivitu v chaosu tří dcer, covidových opatření, školy, školky, karantén…

Ale nepřinášel uspokojení. Často mě napadalo, přece to musí jít i jinak… Bojuju s časem a se svými nároky. Na sebe, na plánování dne, a odškrtávání splněných úkolů.

Večer mívám umluvenou pusu a uvařený mozek. A dneska, jdeme vyprovodit babi, po týdnu rýmy a negativních testech jdeme konečně na chvíli ven.

Holky si vybraly pro radost z toho odpoledne lízátka. Cestou v parku prostřední dcerce (5 let) lízátko upadne a rozbije se na kousky. Dívá se na rozbité kousky na chodníku a začíná plakat.

Jdu k ní, vezmu ji kolem ramen a říkám: to je mi líto. A víc nic a jen spolu koukáme na rozbité lízátko.

Starší dcera (7 let) na nás kouká. Asi po půl minutě přijde a řekne: Na, chceš to moje?

Prostřední tiše kývne. Se slzami v očích si ho vezme. V takových situacích obvykle neochotně říká nahlas : děkuji, nebo prosím. Jenže ona úplně mlčky bouřlivě objala starší ségru.

A úplně beze slov bylo vyjádřeno vše. Já jsem neřekla nic… Jen jsem se dívala a bylo mi dobře na duši.. A to celé se odehrálo prakticky beze slov. Byl to silný zážitek.

Jdu do toho dál!!!

Prišla som na to, prečo máme doma dve (tri) divoké veverice, ktoré neobsedia ani 5 min. ;)

Boli sme plávať, len tak my 4 (ja, muž, synovia 4,5 a 1,5). Mladší objavil čaro plávania a zničil nás oboch s manželom 😂 Udržať ho bola fakt fuška.

Prišli sme domov, sadla som si na gauč a potrebovala som 5 min. nič nerobiť. Starší na mňa pozerá: Maminka čo robíš? Ja že nič, len sedím (naozaj som len sedela, bez mobilu!!!). A on na to: Aha? Môžem to aj ja skúsiť?

Ako keby to bola nejaka nadprirodzená aktivita alebo čo…😂 u nás teda nevýdaná…a vtedy mi to došlo!!! Veď on ma asi ešte nevidel len tak sedieť a nič nerobiť 🙈😱

Normálne by som už behala po byte, chystala večeru, do toho vybalovala plavky, vešala veci zo školky, chystala nové na ďalší deň atď atď atď. Ale dnes sa mi proste nechcelo a super, že sa mi nechcelo, aspoň viem, že musím len tak nič nerobiť častejšie a naučiť to aj ich dvoch 😍 Držím si palce 😊

Ahojte všetci nevychovni rodičia, chcem po veľmi dlhej dobe napísať moje pocity z nevychovnej komunikácie a aj to ako nam to doma vďaka nevychove funguje.

Máme dve deti, Eli 1 mesiac a Aďka 14 mesiacov, kurzom sme si s manželom prešli ešte pred narodením prveho syna a odvtedy sa snažíme čo najviac komunikovať s Adkom s úctou, pravdivo, láskavo, pokojne, jednoducho nevychovne, tak ako by sme si my sami želali aby s nami komunikovali ini, tak ako my dvaja s manželom komunikujeme navzájom.

Je to úžasné, pretože nič nerobím cez svoje hranice, dovolím Adkovi veľa ale veľa aj nedovolím, ale vždy mu vysvetlím čo sa deje a čo sa bude diať a aj napriek tomu že je tak malý, podľa mňa mám rozumie a chápe ako veľký chlapček, a aj on nám naznačuje čo chce a čo nie a my na to reagujeme.

Aj keď ešte nevie komunikovať slovami a mala Eli už vôbec nevie, je to malé novorodeniatko, vychádzame spolu všetci skvelo a včera si to všimla moja kamarátka, po dlhej dobe, neviem či to nebolo prvý krát vôbec, čo si niekto všimol našu komunikáciu.

Veľmi ma to potešilo, keď mi povedala že obdivuje ako malému hovorím všetko tak ako to je a neklamem ho ani nijako sa ho nesnažím prekabátiť keď mu niečo nechcem dovoliť.

Že len jednoducho poviem, prepáč toto ti teraz nechcem dovoliť, s klientmi hlasom a Adko to chápe lebo veľa veci čo on chce mu zasa dovoliť môžem a chcem.

Nevýchova neskutočne zmenila náš pohľad na výchovu a pochopili sme že to nie je o tom dovoliť všetko ale v pokoji sa dohodnúť navzájom a aj to ako rešpektovať keď sa nám niečo nepáči.

Ešte dodám že v rodine nevychova nie je novinkou keďže už sestra si kurzom prešla a snaží sa nevychovne viesť svoje deti, ktoré sú staršie ako naše preto v rodine sa nečuduju ako spolu všetci komunikujeme.

Ďakujeme nevychova, toto píšem asi po roku, po celý rok som nepotrebovala sem prísť a som tomu rada, vyzerá to tak že to u nás doma funguje ;)

Moc vám děkuji za informace, které jsem za ty dlouhé roky od vás dostala. Mám tři děti – 16 let, 20 let a 24 let.

Poznala jsem vás v r. 2016 a dětem tehdy bylo 10 let, 14 let a 20 let a řešila jsem věci, které důvěrně znáte.

Teď s nimi vycházím skvěle a kromě první dcery (to jsem vás ještě neznala), ostatní neměli „pubertu“.

Moc vám děkuji za to, že jste. :-)

Předpokládám, že denně dostáváte tisíce zpráv, proto se prosím nezlobte, že i já teď spamuju vaši „schránku“. Chtěla bych Vám moc poděkovat za to, co děláte a jak otevíráte nám, rodičům a velkým dětem, co už zapomněli, jak děti myslí a rozumí, znovu oči.

Jsme s manželem v kurzu noví a za mě u každého audia, které pouštím, přichází spoustu aha momentů. Mnohdy jsou zjištění tak jasná, až mě překvapuje, že jsme na ně nepřišli sami.

O to víc pak Vaše slova dojímají, jak jednoduchá komunikace s dětmi může být. Ještě jednou děkuji a doufám, že i s těmi našimi malými človíčky se s každou nabytou znalostí a zkušeností podaří náš vztah jen více a více zlepšovat.

Ahoj, zdravím všechny nevýchovňáky. Mám za sebou s dcerou (3r) spoustu pláče, jejího i mého, hodně vzteku, opět na obou stranách, i momentů, kdy jsem si říkala, že já budu jediná, která to z kurzu nedá a pak přicházely první vlástovky.

A já začala věřit, že to dáme. Dnes jsem uklízela nádobí v kuchyni a najednou koukám, že na dlažbě je červená prstová barva, která se mi nedopatřením dostala na ponožky, podlaha klasicky čerstvě vytřená.

Mé staré já by zaclo zuřit, ale já jen sundala ponožky a pokračovala v uklidu, dcerka někam odběhla, za chvilku stála přede mnou s čistými ponožkami, podává mi je a říká:„To je pro Tebe, maminko, abys nenastydla jako já.“

Stávají se z nás parťačky, ještě nás čeká dlouhá cesta, ale díky Nevýchově věřím, že jimi budeme. Chci vzkázat všem, kdo si zoufají, nevěří, bojují…nevzdávejte to, stojí to za to.

Jako malá jsem hrála závodně basket, když jsme vyhrály, naši fanoušci (převážně rodiče) nám skandovali „HOLKY DĚKUJEM!“. Na tyto ovace jsem si vzpomněla, když mi došel mail "kurz nevýchovy, máte hotovo!"Asi ani nedokážu vyjádřit vděčnost, kterou k Vám cítím! Změnily jste mě a mé rodině život!

Syn (2roky) je moje láska, z nerváka a svéhlavce máme empatického vstřícného broučka. A jasně, pořád chce aby bylo po jeho a zlobí se když není.

Ale když pochopí, že jsem tu s ním, a pochopí, že toto je opravdu má hranice, po 5 minutách se uklidní a jdeme dál. Oproti předchozím 30minutovým „hysterákům“, válení se na zemí, kopání, mlácení, kousání, … Nesrovnatelné.

Co jsem si vůbec od kurzu neslibovala, změnil se můj vztah s mužem, už nemlčím a pak nebrečím do polštáře. V klidu (většinou :)) komunikuji své potřeby a hranice a mnohem častěji se domluvíme.

A opět jasně, někdy se nedomluvíme, někdy jsem naštvaná a nespokojená s výsledkem. Ale oproti pocitu „tyjo já ho přece miluju, tak proč se mi zdá, že jsme na pokraji rozvodu?“… Nesrovnatelné.

A samozřejmě, změnila jsem se já. Ale tak tím to přece začalo. A ano, ještě někdy křičím a nadávám a házím věcmi. Ale málo. A jak osvobozující je pak přijít za synem (nebo za manželem;)) a říct „promiň, ujely mi nervy“ místo toho abychom na sebe byli naštvaní po zbytek dne.

Ne každý den je bez mráčku, ale příběh na rozloučenou. Čištění zubů bylo pro mě i syna vopruz, syn nechtěl, po 5sekundách řekl „aua“ (pozn. všechny zuby už má prořezané) a zdrhl.

Já se ho snažila motivovat, zpívat, přemlouvat, s nulovým výsledkem. Asi před třemi dny, po podobném průběhu jsem ho „odchytla“ v obyváku. Začal se vzpouzet, kroutit, čekal že mu budu čistit zuby násilím.

Chytla jsem ho za ruce, že mu chci jen něco říct, a vysvětlila mu, proč potřebuju, aby si zuby čistil. Pak jsem se ho zeptala, jestli si půjde zuby vyčistit a on že ne.

Tak jsem mu řekla, že dobře, jak myslí, že jsou to jeho zuby a odešla jsem. Opravdu jsem to v tu chvíli „vzdala“. Za tři minuty za mnou sám přišel a říká: „Mamo titi“ (= čisti zuby).

Trošku překvapená jsem ho vzala zpět do koupelny, chvilku si čistil zuby sám a pak jsem to převzala, ještě nikdy takto krásně při čištění zubů nedržel. Tři dny už čistíme zuby v klidu, třeba to chvilku vydrží ;)

Děkuji Nevýchovo!

Máme dvě děti (chlapeček 4,5 a holčička 3 roky). Poprvé jsem se s Nevýchovou setkala, když bylo malému 1,5 roku a narodila se dcera.

Viděla jsem nějaký webinář, část pětidílného seriálu, ale musím přiznat, že v tu dobu jsem ještě na tenhle typ výchovy nebyla naladěná. Byla mi děsně, ale děsně nesympatická, nesouhlasila jsem s tím, byla jsem přesvědčená, že Nevýchova je pěkná blbost a dál jela v zajetých kolejích Policajt + Učitel..

No, uběhlo pár let, během kterých jsem se několikrát zhroutila, že tu výchovu dětí nezvládám, že mě mají na háku, neposlouchají, ignorují, že prostě nevím, jak je mám vychovat, že jsem si to celé představovala trochu jinak..

Po těch zhruba 2,5 letech mě cesty opět zavedly k Nevýchově, opět jsem viděla pár webinářů, tentokrát již celý seriál a světe, div se..

Najednou mi to vše začalo dávat smysl, vše do sebe zapadalo, začala jsem si říkat „ty jo, to asi nebude úplně mimo..“ 😀 Zkrátka jsem potřebovala čas a asi plno nových zkušeností, abych si vnitřně došla k tomu, že ta Nevýchova se mi opravdu líbí, ztotožňuji se s ní a chci do toho jít! 💪

V červenci tohoto roku jsem si tedy kurz koupila a celý si ho poslechla již 3× a určitě ne naposledy. Zjišťuji, že při každém poslechu, se mi vše dostává víc pod kůži, pokaždé objevím něco nového, více a více mi vše do sebe zapadá.

Rozhodně nemohu říct, že by se mi dařilo, řídit se Nevýchovou na 100%, to ani náhodou. Je to pro mě úplně nový přístup, úplně nové myšlení, cítění.. Stále jsem hodně policajt + učitel..

Ale snažím se radovat se z malých střípků, které se občas objeví.. Vidím jako pozitivní, že více přemýšlím o tom, co asi děti cítí v určitých situacích, co já cítím.. Pokud zareaguji „výchovně“, hned si to uvědomím a věřím, že příště se mi to povede lépe..

Mám hodně problém s tím, že nedokáži kontrolovat své emoce, často vybuchnu, vyjedu na děti.. Hlavně ranní odchody do školky jsou občas peklo.

Málokdy se mi podaří, vyřešit situace od počátku v klidu.. Takže pořád do kolečka chodím za dětmi, omlouvám se, vysvětluji, že se snažím učit, abych to příště zvládla lépe a věřím, že se tak jednou stane..

Poslední dobou mne dostává dcera.. Když vybuchnu, občas za mnou přijde, položí ruku na rameno, podívá se takovým rozumným pohledem a řekne „Mamiii, klid, to bude dobrý..“

Co na to říct? Vždy mi to vžene slzy do očí.. A syn se pro změnu začíná sám snažit o dohody. Jsou to zatím opravdu malé střípky, ne vždy se zadaří, ale vidím, že to celé má smysl.. 🥰

Poslední poznatek.. Úžasným nakopnutím je pro mne bonusová kapitola Time management.. Poslechla jsem si již několikrát, je to pro mě neskutečné prozření.. Prostě úžasné 👌

Nevýchovo, moc děkuji za to, co děláte, děláte to neskutečně dobře, má to smysl a jsem neskutečně šťastná, že jsem k Vám nakonec našla cestu, i když to nebylo hned 😊 DÍKY!

Milá Nevýchovo,

rok s Vámi utekl jako voda a ráda bych Vám moc poděkovala za otevření mnoha dveří, do kterých jsem s dětmi už vstoupila. Někde jsme už uvnitř a vše šlape jak má a někde stojíme mezi dveřmi, ale myslím, že vše chce čas a trpělivost.

Stále se učíme všichni, ale musím říct, že za ten rok jsem spoustu věcí pochopila a naučila se nahlížet na různé situace dětskýma očima, což mě dříve vůbec nenapadlo. Tím bych chtěla moc vyzdvihnout audia zážitků pohledem dítěte. :)

Bohužel jsem hodně vzteklá již od útlého věku a než jsem se přihlásila do Nevýchovy, tak jsem každou chvilku vypěnila jak papiňák a pak si celou noc nadávala, jaká to jsem hrozná matka.

Neříkám, že se mi to už nestává, někdy samozřejmě ano, ale jedna z velmi důležitých věcí, které jsem se zde naučila je to, vynechat z toho dítě.

Dnes jsme se už s dětmi balili na prázdniny, manžel se zdržel v práci, já dala věci do kufru z jedné strany, děti z druhé vyndávaly, hádky dětí, které hračky se vezmou, rozlité pití svačina na zemi atd, prostě den jako korálek. :)

Když už jsem to s nervy nezvládla, tak jsem zaječela, že už toho mám dost a že jestli neskončím v blázinci, tak to bude zázrak a proč mi to děti dělají naschvál! (No děs, vážně)

Děti zkoprněly, ale čtyřletá dcerka řekla dvou a půl letému bráškovi ,,neboj, to maminka nekřičí na nás, je unavená a nervozní, abychom to vše stihli, pojď postavím Ti autodráhu". :) Jako švihnutím kouzelného proutku jsem se uklidnila (a dojala zároveň), objala ty moje dva rarachy a vše jsme pak v klidu zvládli.

Toto je jeden z mnoha případů. Dále Vás určo budu sledovat a počítám s kurzem pro puberťáky. :)

Přeji jen to nejlepší a ať se daří.

Díky,

Přiznám se, že nemůžu zastavit to obrovské nutkání Vám všem poděkovat za to, co děláte!

Jsem máma dvou dětí, které jsem si pořídila během dvou let (někdo říká, že jsem sebevrah), jenže já adrenalinové sporty miluju 😄. Obě děti pro nás byly hodně nečekaným překvapením a já trnula hrůzou, jak to všechno zvládnu, protože jsem nikdy nebyla ten maminkovský typ.

Když se narodil Mates (21m), věděla jsem, že chci, aby to byl prostě fakt PARŤÁK v tom nevychovném smyslu slova a přitom jsem o nevýchově tehdy ještě vůbec nevěděla. Když mu bylo půl roku, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná!

Určitě to pochopíte, můj vysněný báječný chlapeček (a že byl a je) najednou už nebude na tu všechnu lásku sám. Začali obrovský výčitky, úzkosti, deprese, že už mu nikdy nebudu moci dát 100%. Tehdy jsem úplnou náhodou narazila na Vás.

Bála jsem se fakt všeho! Toho jak to zvládneme, jestli bude žarlit a jak moc se změní a ovlivní ho příchod sourozence…

V dubnu na čarodějnice se nám jedna malá čarodějnice narodila, Agnes (5m). A chci se s Vámi podělit o to, jak to všechno díky Vám u nás doma vypadá!
Mám skvělý a šťastný děti a jsem skvělá a šťastná máma! Za všechno Vám děkujeme! 💚

Víte, ten velký dík náleží především Vám, protože všem neskutečně pomáháte. Ono to má daleko hlubší podtext, než se na první pohled zdá a pokud Vás to ještě nenudí číst, ráda se o ten příběh podělím.

Když jsem čekala tehdy Matýska, všechno probíhalo celkem v klidu, těhotenství, porod, kojení… měla jsem zdravé a usměvavé dítě, které by si přála každá máma, navíc syna, po kterém jsem vždycky toužila, neb jsem máma klučičí, jak s oblibou říká můj kamarád.

Sice dřív, než jsem chtěla, ale co už. Jenže Anežka přišla vážně moc brzy a já jsem s tím hodně bojovala. O to víc, že to bude pro všechny vysněná holčička, kterou chtěla celá rodina – mimo mě.

Těch odrazujících komentářů o tom, že to nemůžu zvládnout a jak hrozně těžké to bude, starat se o dvě takhle malé děti jsem poslouchala každý den milion. Já si navíc nechtě vsugerovala, že určitě bude strašná můra po mě (nechtějte ani znát ty historky mojí mámy o tom, jak příšerný děcko jsem byla :D).

No a po Matýskovi, který byl bezproblémový, najednou všechno špatně. Nepříjemné a nechtěné těhotenství s batoletem na krku, nepodporující okolí, hnusný porod a psychika na šrot. Rozjela se mi poporodní deprese jako kráva.

Anežka furt řvala, ale furt, nespala, kojení nešlo a já ji nenáviděla. Za to, že mi vzala Matýska, že navštěvuju psychiatra, psychologa, jsem na antidepresivech, že mi rozkládá rodinu…vidíte, jak blbá jsem byla?!

Vůbec mi nedocházelo, že si za to můžu sama. Ona za to vůbec nemohla! Jenže já ji opravdu tehdy nemohla ani pochovat, nechtěla jsem, aby se narodila a ona přitom netoužila po ničem jiném, než abych ji přijala a měla ráda!

Největší paradox je, že mě z toho vyléčil až právě její malej bráška! Když už jsem byla schopná po dvou měsících trochu fungovat, začala jsem pozorovat, jak úplně automaticky přebírá moji úlohu v té láskyplné péči.

Pořád ji hladil, mazlil, pusinkoval, houpal, chtěl ji chovat, dával ji hračky, dudlíčky, broukal ji…bylo to pro mě něco neskutečného! On ji hrozně miloval a potřeboval a ona zase jeho! Tehdy se strašně uklidnila a já se konečně dala dohromady, tak nějak jsem prozřela, i když to zní pateticky.

Uvědomila jsem si, jak moc jsou děti empatické a čisté, kolik lásky a porozumění v sobě mají. Je to obrovský zázrak. A stačí se prostě jen dívat a naslouchat jim…jenže to bych nevěděla nebýt Vás!

Dneska už na ten horor vzpomínám s trochu trpkým smíchem, přece jen, bylo to těžký… Ale kdybych fungovala jako klasická máma a nevěděla to, co vím díky Nevýchově, možná dodneška beru léky a mám prostě ty „uřvaný, zlobivý a bůhví jak příšerný“ děcka…

Za mě DÍKY! 👨‍👩‍👧‍👦

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocené,ale ve vypatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali.Zajeté koleje od rodičů a okolí – ikdyž člověk v nitru věděl, že takto to nechci

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jit na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela, když jsme zastavily krvácení a naslepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, krupky napůl s brachou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Příběh se týká místnosti, kam musíme všichni, tak se předem omlouvám za expresivní popis.

Před pár dny jsme na hřišti potkali kamarádku Karlu a ta mě hned informovala, že byli minulý týden s malým zase v nemocnici, protože je zaseklý a nechce se mu na velkou. Návštěva nemocnice to moc nezlepšila, od té doby už 4 dny neudělal bobek. Asi se bojí že to bude zase bolet, tak nechce.

To mi připomnělo mě samou, když jsem byla dítě. Tak jsem se s Karlou podělila o moje vzpomínky, které jsem na tom hřišti oživila a došlo mi, jaký kix moji rodiče udělali. Nezazlívám jim to, dělali to nejlépe jak uměli. Ale díky Nevýchově vím, že bych tu chybu neopakovala.

Jako dítě jsem se za všechno strašně styděla, včetně úplných banalit a přirozených věcí. Styděla jsem se mluvit, telefonovat, zaplatit lízátko, plakat u Sněhurky, říct že chci raději knedlíky než rýži…

Styděla jsem se chodit na záchod, jak na malou tak na velkou. Taky jsme s tím byli v nemocnici, sice si tuto situaci nepamatuju, ale vím, že se mě to pak drželo ještě hooodně dlouho. A taky si pamatuju, že to věděli úplně všichni okolo, celá širší rodina a všechny kamarádky. O to víc jsem se styděla.

Mamka to řešila vždycky se všema na potkání, i přede mnou. „Ona je taková naše malá stydlivka, tintítko. Nikdy neřekne co potřebuje. A taky už 3 dny neudělala bobek.“ Když jsem to slyšela, zalil mě pocit jakoby mě vyslíkli do naha uprostřed náměstí.

Jakoby se na mě najednou všichni koukali a čekali na královské 💩, ale i kdyby mě hnal seberychlejší průjem, tak to nepustím, protože před takovým obecenstvem nemůžu, protože se děsně stydím.

Jediné, co jsem potřebovala, bylo soukromí. Ale opravdové a pravdivé soukromí. Je to tak intimní věc, že to nechci řešit s nikým, maximálně s mamkou. Chtěla jsem jí v tom věřit, mělo to být tajemství mezi mnou a jí.

Bohužel to nevěděla a nepochopila, a tak jsem se místo toho dočkala společného projednávání problému s rodinnou radou, kde jsme společně hledali řešení. Zaražená v gauči jsem se sklopenýma očima řekla, že potřebuju soukromí (možná ne takto doslovně, byly mi asi 4, ale nějak jsem toto řešení ze sebe vysoukala).

Řekli mi, že přece klidně můžu jít na záchod sama a zkusit to sama. Tak jsem šla. A šly se mnou i oči mamky, taťky a ségry. Zavřela jsem dveře od záchodu a ani jsem si nesedla, protože jsem věděla, že oni za těmi dveřmi čekají na výsledek.

Toto není žádné soukromí. Potřebovala jsem chvíli, kdy se můžu sama odebrat na záchod aniž by to někdo viděl a věděl, aniž by se pak někdo ptal jaké to bylo.

Došlo mi taky, že moji rodiče to dělají dodnes s mojí malou holčičkou. Ta je sice mnohem silnější osobnost, než jsem byla já, ale už jsem rodičům musela říct, ať se krotí, protože ty poznámky dítě formují.

Komentují naprosto nepřizrozeně úplně všechno. TO je ale smradlavé. TO je ale velké. Jenom tak malé? Dneska žádné? No a co, že dneska žádné, prostě měla rušný den a byla zaneprázděná uplně jinýma věcma, že prostě nebyl čas. Následující ráno TO zase bylo ohromně velké.

A když jsem toto Karle odvyprávěla, řekla mi, že ví, že se její malý chlapeček taky stydí. A došlo jí, že slyšel, když mi popisovala co mu dělali v nemocnici a že od té doby už 4 dny nic… Jsem zase další osoba, která o tom ví. A došlo jí, že mi to vlastě vůbec neměla říkat, protože to mělo být jejich tajemství.

Protože se jí s tím chtěl svěřit, ale ona to zase někomu řekla. Takto si Karla nevědomky podráží důvěru svého syna. Stejně tak to kdysi zformovalo můj vtzah s maminkou, kterou mám nadevše moc ráda, ale v zásadních věcech jsem jí nemohla věřit, ani jsem se jí nechtěla s ničím svěřovat.

Teď, když to celé po sobě čtu, se domnívám, že toto zadržování po celý den mohlo mít vliv na moje noční počurávání, které se mě drželo až do puberty. Protože počurávání jsme řešili stejným způsobem. Jak jsem zmínila, styděla jsem se chodit na záchod, jak na malou, tak i na velkou.

No, tak snad tento příběh některým rodičům otevře oči a některým dětem pomůže ke zdravému mikrobiomu. ;-)

Přeju všem krásný den, 

Ahoj Nevýchovo

Musím se přiznat, že když jsem o vás poprvé slyšela, to už byla moje starší dcerka na světě. Hned jsem si říkala „co to je blbost nevýchovou vychovávat? A ještě tolik peněz“.

Když se blížily dcerky 2. narozeniny (cca před měsícem) tak jsem narazila na váš webinář Vztekání?

Asi tak se to jmenovalo, prostě dcerka začala vzdorovat přerůstat mi přes hlavu. Mám ještě mladšího syna 5m a tak jsem si v tom zoufalství co s ní řekla, že se přihlásím.

Webinář mi otevřel oči, dokonce mi i rozplakal, tím že jsem si uvědomila „jaká jsem“. Vlastně to ani nejsem já, protože já na děti nikdy křičet nechtěla.

Můj manžel si ale vybudoval u dcery respekt – táta policajt a i když jsem mu říkala že se ho boji – díky vašemu 5ti dílnému seriálu jsem pochopila že to tak opravdu funguje.

Dcera totiž mě dělala zle dovolovala si a to jen proto, že táta zrovna nebyk doma a když byl byla jak neviňátko. Takhle se mi dcerka změnila když jsem byla týden v porodnici a ona týden s tátou doma.

Popravdě jsem ji nepoznávala a ta holčička která si uklízela a pomáhala mi byla pryč. Časem mi zas pomáhala ale už nebyla ta, kterou jsem si „vypiplala“.

A tak co přišlo miminko co mělo koliky bříška stále plakalo já nervy když dcera do toho zlobila. Začala jsem být máma policajt i máma učitel hlavně díky manželovi, který mi pořád říkal „vidíš? Nemá z tebe respekt“.

Tak jsem si ho začala budovat a k ničemu to nebylo, jen řev skoro celý den od obou dětí. Dokonce jsem si všimla že syn začal plakat když já křičela.

A když jsem viděla ten webinář řekla jsem si „a dost“. Hned jsem se snažila změnit svoje jednání. K tomu ten seriál – přiznám se že jsem ho sledovala před nedávnem asi tři dny, protože jsem neměla čas.

Ale otevřelo mi to oči a hlavně mi to přenastavilo. Jsou stále situace kdy kvetu z dcerky, kdy z ničeho nic ji přepne v hlavě a je agresivní nebo něco provede.

Musím ale říct, že se to díky nevýchově u nás hodně změnilo k lepšímu! To mi takhle dcerka před pár dny nový sudocrem napatlala po polštářích prostěradle peřinách prostě celé posteli.

Bylo večer před spaním ale já na ni neměla čas a tak se zabavila. No když jsem to viděla, nebyla jsem schopna slova. Pomohla mi postel převléct – vždy spolu převlékáme.

A druhý den vzala zase ten kelímek do ruky a já na ni chtěla už začít křičet že krém ne, v tom jsem se uklidnila a čekala co bude – dcerka do krému dala prst, rozepla si plenku, abych ji přebalila a namazala se.

Teď? Pokaždé když přebalujeme ji nebo syna ona maže a má velkou radost že mi může pomáhat. Maže sebe i brášku a dokáže i utéct z víru hraček jen aby namazala.

Když jsem někdy rychlejší přijde a ukazuje na krém, zjistí že už jsem brášku namazala tak vidím že je smutná. Omluvím se a příště už mažeme spolu. To je nádhera!

A nebo dnes : vařila jsem, syn mi do toho řval v lehátku únavou, ale nejradši usíná v kočárku kam jsme jít nemohli protože já vařila jako o život. Dcerka byla v postýlce v kuchyni kde si občas hraje.

Dostala okurku a za chvíli na mě volá „mamí“. Otočím se na ní a říkám „Miláčku prosím tě teď tady vařím, Tomík mi pláče, musím zahustit tu omáčku. Necháš mi to prosím udělat? Pak hned za tebou přijdu“, odpověď „ano“ a čekala.

Jestli mohu být upřímná, napíšu i to, jak by stejná situace vypadala před tím než jsem viděla nevýchovu „miláčku teď ne! Malej tu brečí, myslíš že kdybych měla čas že ho nechám brečet? Musím tady rychle uvařit a ty po mě furt neco chceš!“ – ona by se rozbrečela… A není divu!

Nejsem ve vašem kurzu. Nežiji v ČR a nemám ani jednu českou korunu, mám eura, ale i těch mám málo. Je tady chudoba a nějak nemám možnost si šetřit, dát stranou ani na tu splátku. Tak mi to mrzí.

Každý den mi to leží v hlavě že bych se chtěla naučit zvládat ty těžké situace co ještě máme, ale třeba se za čas nevýchovnou mámou oficiálně stanu.

Teď vím, že se nevýchovně snažím a z toho co jste mi zdarma dopřáli čerpám a jsem lepší máma! Vždyť to je vidět na tom příkladu z dneška.

Dcerka mě začala víc volat, dokonce se začíná i víc rozpovídávat a víc mě potřebuje. Potřebuje toho parťáka co ji vyslechne. A to jsem já. Jsem na sebe hrdá a vděčná tobě Nevýchovo, že lidem otevřete oči!

Díky moc,

V kurze som asi trištvrte roka. Mám 2 deti, syn 2,5roka a dcéra 5 mesiacov.

Zapojila som sa v období druhého tehotenstva, keď som riešila synove čoraz častejšie hysáky, moje občasné výbuchy a obavy z toho ako sa syn vysporiada s príchodom miminka.

So synom sme mali pekný vzťah, ale často som mala pocit, že s ním musím bojovať a keď mal hysak, vôbec som si nevedela rady a nijako mu nevedela pomôcť.

Nevychovu mi odporučila jedna maminka z detského plávania. Po zhliadnutí rodičovského seriálu som išla do toho.
Je to pre mňa to pravé orechové, dáva mi to všetko zmysel.

Aj keď sa ešte nemôžem nazvať 100% nevýchovnou mamkou, začínajú sa prejavovať zmeny v našom spolužití s deťmi. Takže, čo všetko mi to dalo?

1. Pochopila som svoj model rodiča policajta a som schopná ho už vidieť.

2. Viem, že moje dieťa má vždy dôvod pre svoje konanie, preto sa ho snažím najprv odhaliť.

3. V komunikácii s deťmi som čo najviac úprimná, hovorím veci priamo, nevymýšľam si. Neklamem.

4. Viem, že veľa mojich výbuchov pramení z vyčerpania alebo snahy stihnúť viac vecí naraz alebo z dlhodobého stereotypu. Preto sa snažím robiť vždy len jednu vec, povedať dieťaťu, keď som unavená a potrebujem čas na oddych a raz za čas vymyslieť výlet, návštevu, či iné osvieženie.

5. Vidím, že syn odpozeráva moje správanie, ktoré kopíruje, je mojím dokonalým zrkadlom, preto ho nehreším za nevhodné správanie, ktoré má odo mňa. Snažím sa mu to vysvetliť a za svoje nevhodné reakcie sa mu ospravedlniť.

6. Pochopenie pre pocity mi veľmi pomohlo zvládnuť jeho hysáky, ktoré vlastne už ani nemávame.

7. Snažím sa vytvárať pružné hranice. Konkrétny príklad:
Nedávno sme boli na prechádzke, syn zamieril smerom k domu jednej našej spriatelenej maminky. Tiež má dve deti v podobnom veku. Videla som, že majú asi návštevu.
Ale práve prišiel jej manžel domov, zavolali nás dnu. Mne sa zdalo, že je to nevhodné, preto som synovi vysvetlil, že prídeme nabudúce. Ale syn sa chcel ísť k nim veľmi zahrať. Tak sme nakoniec išli. Návšteva mala tiež malé dieťa,tak sa spolu pekne zahrali. Bol to veľmi pekne strávený čas.

8. K sestričke sa syn správa veľmi pekne, samozrejme na jeho úrovni 2– ročného chlapca. Myslím si, že vďaka dobrej príprave zvládol môj pobyt v pôrodnici aj príchod bábätka domov.

Následne som si veľmi dávala pozor, aby neostal na druhej koľaji, zapájala som ho do starostlivosti o bábo, na všetko sa mohol pozrieť, takže veľmi rýchlo pochopil, ako to chodí, snažila som sa mu dat prioritu, ak sa to len trochu dalo, a to sa naozaj stále vypláca.

Niekedy to škrípe, dohody sa robia ťažšie, sme unavení a mrzutí, ale už len v tom je rozdiel, že mám vhľad do situácie, cítim, kde je asi problém, a tak to môžem napraviť.

Konkrétne príklady.
1. Môj syn 2,5 ročný si sám vie povedať, že je šikovný, že niečo zvládne a chce postupne robiť veci samostatne

2. Moj syn dokáže byt empatický. Dnes napríklad sme si išli na obed oddýchnuť do postele, on už na obed väčšinou nespáva, takže po chvíli odišiel, ale ja som bola skutočne unavená, čo som mu aj povedala, tak som ostala v posteli.
Po chvíli mi doniesol svojho macka, ktorý hrá melódie so slovami, maminka, macko ti bude spievať.

3. Máme medzi sebou dôveru, syn sa so všetkým prizná. A ja ho zase nekontrolujem na každom kroku, dávam mu priestor, aby veci robil sám a zavolal ma, keď ma potrebuje.

4. S dcérou sme zatiaľ na seba tiež super naladené. Je to ešte miminko, ale na 99% viem uhádnuť, čo potrebuje.

Každý deň zažívame lepšie aj horšie zvládnuté situácie, ale čoraz častejšie si môžem povedať, že máme skvelé deti, ktoré s nami spolupracujú a sme naozaj parťáci.

Ďakujeme z celého srdca za váš prínos pre ďalšie generácie.

Ten pocit, když slyším vlastní dítě, jak říká tátovi cosi, co by mohli dělat, a zakončí: šlo by to, tati, takhle?

Ten pocit, když si hrajete na kočku a myš a honíte se po zahradě podle toho, kdo je zrovna kočka a kdo myš, a je vám jedno, co se děje kolem. A když kočka (já) dohoní myš, tak od myši dostane maso a mlíčko, aby myš nemusela sežrat. Ten pocit, když je myš (já) unavená a dítě se o ni stará a říká: sem si lehni, já tě přikryju, tady máš zvířátka, ale ty nepřikrejvej, ty mají teplou srst. Já ti půjčím Eminky polštářek. Chceš zazpívat písničku? Já se o tebe postarám, holčičko moje malá…

Ten pocit, když si dítě hraje se žirafou a panenkou a pak vypráví, že panenka je hodná (jako opak slova zlá, ne zlobivá. Máme teď období zlých pánů aneb ať žijí pohádky o jeskyňkách, vlcích, loupežnících, pánovi, který krade dětem pejska, a podobně). Tak ta panenka si od žirafy něco půjčila, ale protože to rozbila, tak se žirafě omluvila a zaplatila opravu.

Ten pocit, když se koupete v bazénu a dítě čeká na dece, až se vyplavete (nojo, ona je otužilá, a já než se osmělím, tak ona už leze z vody), a když přijdete, tak ležíte na jedné malé dece spolu, druhou jste přikryté, hlavy od sebe tak na 10 cm a povídáte si o tom, jak je zima a jak mraky schovaly sluníčko a vás napadne zazpívat: sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, ohřej nám tělíčko, ať je nám teplíčko, děkujem sluníčko.

Ten pocit, když dítě leží v posteli, má zavřené oči a volá: maminko, maminko, maminko… dej mi pusu, maminko. Vy potichu přijdete, dáte jí pusu a Šípková Růženka se probudí a vy vidíte tu radost v jejích očích. A pak se znovu píchne a vy vyprávíte, jak utíká jeden rok, druhý rok, třetí rok a šípkové keře rostou a třetí rok a… desátý rok a princové se marně snaží dostat do zámku a… ona to fakt vydržela až do sta! A já taky a bylo to… dokonalé.

Ten pocit, když se cítíte tak báječně jako já většinu dnešního dne a při přenášení spící Emči do její postýlky jí poděkujete za super den a ona se na Vás podívá (normálně spí jak dřevo). A to vše i přes rychlou návštěvu doktorky (nic vážného), krátkou cestu autem do neznáma a zpět (já ustrašená nezkušená řidička sama v autě), složitost v řešení převodu elektřiny a plynu až po práci na zahradě, úklid, vaření, pečení a loučení s mužem, který dnes odjel do Prahy. Teda… to byl dnes ale báááječnej den.

Přeju všem podobně skvělé dny a parťáky a dobrou noc.

P.S.: Tak a teď si to jdu zkopírovat do svých pozitivních poznámek, abych se někdy, až mi bude mizerně, na to mohla podívat a vzpomněla si na ten dnešní super den.

Před Nevýchovou jsem se cítila ztraceně. Nebyla jsem si jistá, kterou cestou chci jít a kam chci vlastně vést svého syna. Neměla jsme moc podporu okolí a neuměla jsem si o ni říct. Situace byla velmi nová a já se neměla koho ptát, na koho se naladit, a rady, které přicházely, byly na houby. Synek nespal a já zjistila, že i já mám hranici, kde pro únavu nejsem schopná fungovat.

Díky Nevýchově jsem přišla jsem na to, že se musím naladit na sebe, na syna, na partnera. Pozorovat, poslouchat, mluvit. Pomohla mi si uvědomit, že mám právo na vlastní hranice. Učím se vyjádřit své potřeby a naslouchat potřebám druhých. Učím se hledat řešení, která vyhovují všem.

Pochopila jsem, že nemám patent na rozum a že nemusí být po mém. Pochopila jsem ale i, že nikdo jiný ten patent nemá a že pohodu vytváříme společně, že mi to neleží všechno na bedrech.

Naučila jsem se říct si o pomoc a spolupráci. Učím se navrhovat řešení a neprosazovat je za každou cenu. Učím se být hodná sama na sebe a zastavit a dobít baterky dřív, než dojde šťáva. Zvažuju, proč chci říct ne, a mnohdy to přehodnotím. A učím se respektovat, když někdo řekne ne a porozumět jeho důvodům a nebrat to osobně.

Umím (občas) jen tak být se synem a nikam nespěchat, nic nechtít dělat a jen být s ním v tom, co chce on dělat. I vypjaté situace kolikrát ve finále zvládneme v klidu (schválně píšu zvládneme, dřív bych napsala zvládnu já sama, ale změna je, že jsme tým, a to je veliký posun, protože jsem byla dřív spíš solitér).

Syn na tu změnu reaguje skvěle. Je nám spolu dobře. A když je špatně, tak to je jen přeháňka. Já mám půdu pod nohama a střelku rodičovského kompasu nastavenou tam, kde nám bude spolu fajn.

Před nevýchovou u nás panovala napjatá atmosféra. Já, manžel i děti jsme si tak nějak nerozuměli. Hádky byly celkem časté, tisíckrát jsme vždy něco museli opakovat a nebylo nám prostě spolu nejlíp. Ačkoliv jsme se s manželem snažili, děti nám to vždycky komplikovali.

Máme 2 hodně živé holčičky (4 a 2 roky) a už od začátku jsme věděli, že to s nimi nebude lehké. Vše potřebovali zkoumat, hranice skoro žádné neznaly a my se o ně báli. Takže jsme spoustu věcí zakazovali, při každém nebezpečném kousku trnuli strachem o ně a na čas pro nás jsme úplně zapomínali.

Manžela děti moc neposlouchali, já jsem na tom byla s nimi lépe- jelikož dokážu udělat zábavu ze spousty věcí. Ale i tak mi přišlo, že mě děti nerespektují. Pořád jsme se uklidňovali, že jednou z toho musí vyrůst. Spoustu křiku a hádek způsobovala vzájemné neporozumění a trvání na našem požadavku.

S Nevýchovou se sobě navzájem otvíráme. Jsme upřímní, říkáme si, co potřebujeme, a učíme se naslouchat tomu druhému. I když jsem myslela jak hodně spolu mluvíme, tak teď spolu už konečně začínáme pořádně komunikovat. Ne jen říkat co kdo musí a má udělat. Už je menší problém jít spinkat, oblékat se či uklízet. Takže není celý den jen na nás, ale i na našich dětech.

Učíme si dělat čas i jen sami na sebe a opravdu nás ty děti i nechají chvilku odpočinout. A čeho si na Nevýchově hodně cením je, že se učím odhodit strach a učím se jim důvěřovat. Nechávat věci na nich a hlavně i podle nich. Situace začínám vidět s chladnou hlavou a hledám řešení bez afektu.

Dětem se znatelně zlepšila komunikace. Méně si vyžadují pozornost, jsou víc samostatnější, sebevědomější, začínají říkat svůj názor. Mají menší problém spolupracovat. Když vědí že si spoustu věcí můžou zkusit tak už je pak nelákají. Daleko méně se vztekají a když už k tomu dojde tak je to záležitost na pár vteřin. Jsou na sebe hrdý a já zase na ně. Dohody je baví, ke křiku už se vrátit nechtějí. Pořád mi říkají jak mě milují. Cítím z nich, že jsou šťastní.

Partner je ze změn nadšen. Nejen ze změn u dětí, ale hlavně i u mě. Byla jsem už unavená z věčného mluvení a zodpovědnosti a jednala pod afektem a potřebovala mít všechny věci 100% a podle sebe. Teď dávám rodině víc prostoru a důvěry. Atmosféra u nás doma se zklidnila. Nevýchova pro mě znamená možnost žít spolu, důvěřovat si a propojit naše Světy v jeden celek.

Ahojte Nevýchova 🙂 Chcem sa len poďakovať za nevýchovu… zrazu idú niektoré veci oveľa jednoduchšie, bez stresu, plaču či hádzania sa o zem. 🙂 a pritom stačilo tak málo. Pozorovať, načúvať dcere a snažiť sa robiť veci tak, aby to vyhovovalo aj jej aj mne.

Na kurz som narazila náhodou a popravde odkedy sme sa (zatial aspon z časti, nie sme ešte úplne nevýchovní) vybrali týmto smerom, mam pocit, že nám to dosť pomohlo.

Vždy rešpektujem Sofiine slová, čo si myslí, viac sa rozprávame, vysvetlujem, počúvam, nechávam niektoré rozhodnutia vyslovene len na dceru, pýtam sa čo potrebuje, opisujem situácie, ktoré musia prísť, snažím sa vždy dodržať čo poviem.

Vdaka nevýchove mám pocit, že máme so Sofi k sebe bližišie a nie je to u nás len o tom, že ja niečo poviem, a ona to musí spraviť.

Děkuji moc, dívám se již na několikátý webinar ale dnes poprvé jsem ho stihla celý, vždy buď usnu nebo běžím kojit. Mám čtyři děti, 13, 11, 7 a 1 rok. Ty potíže jsou u každého dítěte s něčím jiným, ale u všech vím, že jsem si to zavinila sama. Tím spíš se mi to hůř snáší, protože mě mrzí, že jsem jim to takhle zpackala vlastním přístupem, poroučenim, nařizovanim a nebo kladením podmínek.

Ten nejmladší vyrůstá Nevýchovně a já jsem strašně šťastná za to jak krásně se spolu cítíme a moc si přeju vynahradit si vzájemně ty nesvary a hádky, které jsme prožívali s těmi staršími dětmi a pomoci jim, aby také byli tak šťastní a spokojení, třeba i u uklízení ;-) moc děkuju, za nový pohled na dětství mé i mých dětí!

Davam si kurz znovu, je to velmi mile stretnutie ;) Mam pocit, ze by som sa s niecim chcela s vami podelit.

Moje zaciatky s dcerkou (5 a pol roka) boli velmi bolave. Prve dva roky nasho spolocneho zivota boli mojim osobnym obdobim temna, ked som si dokladne preskumala moje dno.

Potom som sa postupne odrazila smerom hore a zacala riesit moj vztah k sebe. O dalsi rok a pol som nasla na internete Nevychovu a jednoducho vedela, ze je prave tym, co hladam. A z dnesneho pohladu je skvele vidiet, ako sa mi to v kazdodennom zivote nasej rodiny potvrdzuje.

Ked pocujem deti z druhej miestnosti, ako sa jeden druhemu sami ospravedlnia. Ked si uvedomim, ze moja dcerka ma slovo respektovat druheho v aktivnej slovnej zasobe a pouziva ho v spravnych suvislostiach.

Ked syncek sestricku spontanne objime. Ked som svedkom, ako sa tie moje dve slniecka na niecom dohodnu. Ked nase spolocne odchody do skolky v trojici patria k najkrajsim chvilam pracovneho tyzdna.

Ked cez volny den spolu pecieme. Ked sa mi dcerka zveri aj s velmi bolestivymi zazitkami. Ked si dokazem spatne prehrat vlastne jednanie, co mi neurobilo prave radost a neumaram sa za to…

Dakujem este raz, tvorcom Nevychovy, a zelam vsetkym krasne chvile v kruhu rodiny.

Zdravím všetkých z Nevýchovy. S kurzom pomaly začíname – zatiaľ sa snažím prelúskať prvým týždňom, ale prišla nám do toho choroba – postupne sme sa vystriedali všetci – manžel, syn Riško (3), naše dvojičky Lucka a Laura (11 mesiacov) a samozrejme aj ja, takže tej energie nebolo nazvyš…

Pre mňa bol obrovský úspech a posun k lepšiemu, že som sa odhodlala byť so svojimi deťmi sama (kým som nespoznala Nevýchovu fungovali sme doma s pomocou starých rodičov – prosto každý deň som mala pomoc) – niekde vnútri som celý čas vedela, že sa to dá zvládnuť a že nám môže byť spolu super – ale keď z každej strany človek počúva: fuu dvojičky, to Vám nezávidím a ešte k tomu aj syna…ako to zvládaš – to musí byť strašné a podobne.

Keď som objavila webinár o období vzdoru a potom si prešla aj rodičovský seriál a začala doma robiť prvé pokusy o zmenu – bolo až neuveriteľné ako rýchlo na to začal syn reagovať. Asi za tri dni prišiel manžel sám od seba – bez toho aby som mu povedala, že sa snažím niečo zmeniť – že ako sa Riško mení, že začal s nami viac rozprávať, je viacej v pohode, viacej sa usmieva, nebojujeme s ním pri prezliekaní, pritom keď treba ísť večer spať, sprchovať sa a podobne…

A ja som našla konečne spôsob, akým dosiahnuť to aby sme si to proste s deťmi užívali doma… Po pár dňoch sa však niečo stalo (doteraz neviem čo to bolo presne…) a ja som začala pochybovať, byť bez nálady a samozrejme aj Riško sa vrátil hneď k svojmu „starému ja“.
Takže som sa veľmi rýchlo rozhodla ísť aj do hlavného kurzu – pretože teraz už viem ako nám môže byť spolu super a ako si vieme užiť spoločný čas.

Ahojte a ďakujem hneď na úvod.

Na webinároch fičím už asi 2roky a pred dvoma dňami som si pozrela tri časti seriálu. Neverila by som, že je to možné ale zmena môjho nastavenia nastala hneď.

Možno som konečne bola na ňu nastavená, možno som konečne dozrela. A možno to všetky výchovne knihy, ktoré čítam už 8mi rok nevedia tak dobre ako Nevýchova.

Včera som bola sama doma so starším synom. Filipko má 7rokov, to čo mi v roly matky nejde vidím najviac na ňom. Včera sa mi cez obed poďakoval za krásny deň. Čo ma veľmi potešilo, lebo som verila, že si aj on všimol moju zmenu nastavenia.

Cestou do škôlky pre mladšiu Emily (5r.) mi Filipko povedal, že má divný pocit, keď sme spolu len my dvaja. Dávala som mu rôzne otázky, aby som zistila viac. A dozvedela som sa, že divný pocit = pocit neistoty, či mamka zas nebude kričať. A že tento divný pocit má len pri mne.

Úprimne povedané, vôbec ma to neprekvapilo. Spustil vo mne búrku emócií, v ktorej prevládalo šťastie, že mi to dokázal sám od seba povedať.

Verím, že toto je prvý krok aj v jeho zmene nastavenia. Že to, že sa pre mňa stal parťákom, znamená, že som sa ja v jeho očiach stala nedokonalou mamou, ktorá robí chyby. Ktorú môže upozorniť na jej chyby.

Emily bola bravúrna hneď včera ráno. Pýtala som sa jej, či ideme do škôlky busom alebo peši. Lebo autobus ušiel a budeme dlho čakať. Nevedela sa rozhodnúť, tak sme čakali.

Po čase zhodnotila, že sa jej nechce čakať, že chce ísť peší. Hovorila som jej, že autobus príde čoskoro. Ale ona trvala na svojom, tak sme šli. Kúsok od zastávky nás obehol autobus.

Tak som sa jej spýtala, či to bol dobrý nápad ísť peší, keď nás obehol autobus. Emily povedala, že nebol a pokračovala: „Mami a bol dobrý nápad zobrať si dierkovaný sveter, keď je ti zima?“

Veľmi ma pobavila a užili sme si prechádzku do škôlky.

Ďakujem

Sledovala jsem Váš rodičovský seriál ne jako maminka, ale jako babička dvou malých vnoučků. Když se malý začal občas rozčilovat, začala jsem hledat na internetu informace a narazila na Váš rodičovský seriál.

Velmi mě zaujal a vždy jsem netrpělivě čekala, co bude dál. Poznala jsem, jak jsem fungovala jako rodič a uvědomila si, že se tak nechci chovat ke svým vnukům.

Odkaz na vaše stránky jsem přeposlala i dceři a věřím, že jsem ji motivovala a že si najde čas, aby se se seriálem taky seznámila.

Nabídla jsem jí, protože je na mateřské dovolené, že kdyby chtěla, na kurz jí přispějeme. Moc bych si přála, abychom si pak mohly společně sdělovat své zkušenosti a zážitky.

Škoda, že nic takového nebylo před 30 lety, kdy moje děti byly malé. Určitě budu sledovat vaše články i nadále.

Držím Vám palce, děláte opravdu záslužnou práci.

Webinář jsme shlédli spolu s mužem. U situace v restauraci jsem se rozbrečela. Pochopila jsem, že je důležité dívat se na svět tak trochu dětskýma očima.

Do včerejšího dne jsme oba měli pocit, že hlavním úkolem našeho sviště je dostat nás do blázince. Jenže ono je to najednou všechno jinak. Do blázince se vlastně dostáváme my.

A tak dnes ráno, když malého muž chystal do školky a malý se měl oblékat, tak přišlo od malého jeho ne. Čekala jsem, jaka bude reakce muže. Obyčejně by to bylo: ,,Maxi dělej, nemám čas na takové blbosti.'' Doprovázené křikem.

Ale ejhle. Najednou z muže vypadlo klidné slovo proč. A tak přišlo z mé strany takové uspokojení. Dnešní ráno bez křiku bylo úžasné. Super

Jmenuji se Magda, jsem máma 3 rošťáků (5 let, 3 roky, 1 rok) a teprve asi 4 týdny kurzu nevychovy…. Zpočátku jsem začala s velkým nadšením, po shlédnutí prvních 2 týdnů jsem se zasekla s tím, že nevím jak na to, jak začít, jak přestat řešit vše s křikem….

Myslela sem si, že nemůžu poslouchat další týdny kurzu, když mi nejdou do pusy první nevýchovné formulky. Připadala jsem si z počátku opravdu trošku jako dement při pomyšlení, že budu takto komunikovat s dětmi…

Jenže nejstarší syn byl v té době opravdu k nesnesení, jak zlobil… Řekla jsem si, že musím pokračovat dál, že tohle musí jít nějak zvládnout…

Místo videí jsem začala poslouchat audia a to v době, kdy jsem uspávala nejmladšího syna, to ti starší už věděli, že si musí vystačit chvíli sami… když už jsem měla část rozposlouchanou, vždycky jsem si už našla čas doposlouchat zbytek.. najednou to do mě vplouvalo samo….

Zjistila jsem, že v prvních týdnech jsem sice nezačala s dětmi hned nevýchovně komunikovat, ale v hlavě jsem si uvědomovala, co říkám, co tím dávám dětem doopravdy najevo a jak jsem to asi měla říct jinak a lip… Prostě už jsem vnímala, že dělám něco špatně a jak by to mohlo jít lépe…

Největším prozřením a zlomem v kurzu pro mě bylo shlédnutí 3. a 4. týdne.. Uvědomila jsem si spoustu věcí, mimo jiné to, jaká jsem byla doposud špatná máma a “špatný” nevyrovnaný člověk…

Zjistila jsem, že jediné, proč nám to s dětmi nefunguje, proč zlobí a neposlouchají, je ve mě, v mém přístupu k nim, v mém nitru… srovnala jsem si v hlavě svoje vnitřní hranice a najednou mnou prostoupil jakýsi vnitřní klid…

Teprve potom ze mě začaly padat ty nevýchovné formulky a protože jsem byla uvnitř naprosto klidná, dokázala jsem přinášet klid i do komunikace s dětmi…

Jsem teprve na začátku a nevýchovná komunikace se mi daří spíše s tříletým a ročním synem… ale není divu, vždyť ten nejstarší je už 5 let vychováván starými a přece zaručenými metodami, jak to fungovalo našim maminkám, babičkám, prababičkám…

Je přede mnou ještě dlouhá cesta, dostat se do podvědomí nejstaršího syna jako parťák a ne policajt bude asi oříšek, ale důležité je, že jsem rozhodnutá to zvládnout a navíc vnitřně vyrovnaná.

Ke kurzu jsem se od zaplacení odhodlávala dlouho, takže mi za měsíc konci jeho platnost, neváhám ale s prodloužením kurzu, abych si sem mohla chodit i nadále pro ten vnitřní klid, který je v neVýchově potřeba 🙃

Děkuji, že jste…. Vaše práce je posláním… ❤️

PS: všechny ty části komunikace jsou tak logické, proč jsme proboha všichni vyrůstali v tom nelogickém??? Nechápu….

Ahoj Nevýchovo :)

Tak a je to tady. Po dvou letech (bez jednoho dne) jsem doposlouchala poslední audio z kurzu. Jak vždycky říkáte, že někdo prolétne kurz za 5 týdnů, jinému to trvá měsíce… no tak teď můžete říkat, že někdo na tom stráví i roky. :D

Ty jednotlivé lekce totiž byly taková síla a otevřely mi tolik dětských bolestí, že jsem si vždy musela dát spoustu času, abych se vzpamatovala a našla odvahu poslouchat další.

Kolikrát jsem ani nechtěla, protože mi bylo jasný, že to bude zase hrozně bolet. Prostě uff…

Ale každé další video a audio mě vždy hlavně utvrdilo v tom, že takhle to chci dělat, takhle to se svými dětmi chci mít. Že chci zastavit ten kolotoč raněných duší, co si generačně předáváme.

A myslím, že nám to doma jde dobře. Někdy víc, někdy to ještě drhne, ale pracujeme na tom všichni. Nevýchovně se tu bavíme i s naší kočkou, takže myslím, že se nám to dostalo pod kůži :D

Díky za Vaši práci, jste skvělí!

Stále som hľadala niečo, čo mi dá ten nadhľad nad každodenným kolotočom, rutinou, čo mi pomôže užívať si tu a teraz. A nevýchova mi skutočne pomohla.

Vážim si viac svojich detí, som viac vďačná za svojho manžela a to mi dáva pokoj a práve ten nadhľad, tú schopnosť, robiť jednu vec za druhou a nestresovať sa tým, čo ešte všetko treba urobiť a prečo nemám čas na kreatívne veci alebo na porozprávanie sa s deťmi.

Teraz si už zrazu nachádzam čas na to ísť von, keď svieti slnko a nie „až,keď bude hotové to či ono“. Ďakujem

Já se svojí 18-ti měsíční dcerou teď dělám to, že si vědomě připomínám, co pro ni mohu udělat, aby mi byla partnerem a hledám, jak by mi i jí bylo dobře. A moje chování je opravdu odlišné od těch starých vzorců.

Taky mi došlo, že nejde o to dělat za každou cenu dohody – s 4-letou dcerou to zatím moc nejde, ale že to je o celkovém pozitivním nastavení mě k dětem i sama sobě. A hlavně abychom u toho měly dobrý pocit a užily si to po svém.. A to jsem zatím u prvního videa projíždím si to vše hodně pomalu.

Hodně mi procvakávají negativní věci a dochází mi, jak mám v sobě zakořeněný negativní postoj k dětem, ale na druhou stranu to teď hodně přecvakává do pozitivního postoje k dětem. Takže jsem asi na dobré cestě:)

A hlavně – já v nevýchově hledám i to, jak sama se sebou zacházet a mít se ráda a naučit to i děti a k dětem přistupovat s láskou. Protože to teď hodně potřebuju a věřím, že to v tomto kurzu v nějaké formě je:) Myslím totiž, že rodič, který o sebe pečuje, naplňuje svoje potřeby a má se rád, na děti už nemůže jen řvát a komandovat je, ale jde mu i o to, jak se děti cítí a spolu s nimi najít řešení, aby se cítily dobře.

A to, když se dítě naučí, má do života velký vklad a získá větší možnost prožít šťastný život, protože se naučí, jak si život příjemný a šťastný udělat – protože samo někdy nic do klína nespadne:)

Než jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, cítila jsem se unavena z křiku a patlání se ve starostech místo radostech, nevěděla jsem, jak najít pohodu pro nás všechny. Zbytečně jsem se zaobírala vším, ač jsem věděla, že to není dobře. Ale nevěděla jsem, jak jinak fungovat. Velká únava z nespaní, také přispěla ke stresu.

Do domácnosti patří i moje mami, a její způsoby výchovy se občas naráží na moje jiné představy. Už před pár lety jsem se s pár věcmi odlišila. četla jsem Vychováváme děti a rosteme s dětmi od Naomi Aldort, slyšela Čtyři dohody od J. Duška… Bylo to hezké, ale nevěděla jsem, jak to pojmout a spíš jsem se v tom plavala.

S Nevýchovou jsme já i manžel začali chápat chyby, nejasnosti, zbytečnosti. Těšíme se na další dny. Je to dlouhodobý proces. S manželem jsme jednotnější. Nechápal moje pocity a snahy o komunikaci. Měl jinou vizi. Ted jsme tým. Hlavně vizualiazace byla velkým přínosem, až šokem.

Teď je u nás určitě méně křiku z mé strany a i dětí, víc sobě věřím, manželovi a dětem. Je mi jasnější dětský svět, hlavně syna Daniela (4 r. a 2 m.) jsem neskutečně prudila :) Je úžasný a pusu nezavře. S dcerou Helenkou (1 r. 2 m.) jsem od narození jela na vyšší úrovni, jinak bych jí nemohla pomoct s několika měsíčním trápením kolem kojení a kakání. Ted tu jsem pro oba, aby měly větší prostor ke zkoumání a důvěry, že existuje dohoda. Syn mi většinou odpovídá: „Já nevím“. Ale jsme už v tom spolu.

Např. Jeli jsme, Dan a já, nakoupit. Chtěl vzít s sebou foták. Řekla jsem, že bych ho raději nechala doma, je drahý, jsou v něm vzpomínky a nechci, aby se ztratil nebo rozbil. Prý se ale o něj postará. Jindy bych šílela a vše vyřešila. Ted jsme vyjeli. Nakoupili. Vše naskládal u kasy na pás a já dávala do tašky. Pak mu děkuji, že byl se mnou, že jsem ráda, že jsme sami spolu. Objímali jsme se uprostřed obchodáku.

V tom řekl: Foták. A já v duchu ječela, a nahlas jsem řekla: Kde je?. A on jen: Nechal jsem ho v autě. :) Projela mnou obrovská úleva. A přišel další smích a objetí. Po návratu domu jsem pospíchala nakrmit dcerku a dát jí spát. V tu chvíli mi došlo, že foták je pořád venku před domem v autě.

Říkám to synovi. Řekl, že to zařídí. Dohodli jsme se, že vezme klíče od auta a dojde pro foták, mezitím já budu koukat z okna (máme dvougenerační rodinný dům v klidné čtvrti). Vchodové dveře jsem mu šla odemknout, pak už vše zařídil sám. I auto správně zamkl. A s úsměvem donesl nahoru foták. Jsem na něj hrdá.

Dcerka má teď moji větší pozornost při přebalování a je to rozhodně klidnější akce :) Může víc šmejdit a já se o ni méně bojím. Se synem se víc objímám a vysvětluji, jídlo je příjemnější chvilka a i kolem hraní, oblékání, večerní koupání.

Já jsem teď klidnější. Věřím si, chápu chyby, svoje :) Snažím se na sobě pracovat, víc komunikovat a přitom neřešit banality. Těším se, jaká řešení se od dětí dozvím. 

Mily cely tim Nevychova.cz,

chcem Vam stokrat, nie, nekonecnekrat podakovat za to co robite, ako to robite a najmä, ze sa s nami delite o Vase mudra, skusenosti, zazitky.

Ste mi uzsany pomocnik v zivote nielen s dietatom ale aby som si sama so sebou vedela rady a tym padom aj vedela zmenit veci nevyhovujuce v partnerskom vztahu ako aj vo vztahu s mamou.

Ste pre mna anjeli na zemi, obdivujem Vas a som Vam velmi hlboko vdacna za vsetko co „pre nas mamicky“ robite. (skusala som najprv kurz pani P. Kupco, tiez vela sa da naucit ale zial u mna tazko aplikovatelne do reality, tak som to ani nedokoncila, chybala mi velmi ta Vasa jednoducha, citatelna, zrozumitelna nazornost, zaroven vcitenie sa atd. )

Takze som o to stastnejsia ze Vas mam:-) velakrat ste pre mna ako „svetielko na konci tunela“ taky spolah, ze Vy mi urcite poradite a zatial ani jedenkrat som neostala u Vas bez rady.

Prajem Vam zdravie, vela elanu a nech sa Vam to vsetko dobre tisickrat vrati v dobrom! :-))

Moc děkuji za tento seriál. Už dlouho vím, že to chci dělat jinak, ale pořád jsem tápala, hledala nějaký zdroj díky kterému to zmáknu a myslím, že jsem ho právě našla u Vás :-)

Chcem Vam podakovat za vcerajsi super webinar a vlastne vsetky webinare boli skvele, fakt je to az smiesne jednoduche ake je to lahke rozumiet detom a byt s nimi na jednej lodi.. pomohli ste mi pochopit, ze deti su tiez len ludia, maju pocity,emocie,chti­ce len su mensie ako my..

Prechadzam Vasim kurzom nevychova a som mamka 2 krasnych dievcatiek (Sarka 3r a Naty 11m)a su uplne skvele, ked sa spravame nevychovne tak vacsiu pohodu sme doma asi este nemali, nikto nekrici, netlakuje, nestresuje a vsetci sme spokojni..

jasne nebudem to teraz vyfarbvat do silnoruzova ze doma nemame ziaden krik alebo plac alebo zlost.. mame jasne ale ale ovela menej a aj s nim si dokazeme poradit je to ako nas spolocny projektom, proste vieme preco sa to deje a ten priebeh je ovela kratsi ako kde som na deti pouzivala tie “ klasicke” metody🤪 dneska sa tomu iba smejem a sledujem ostatych rodicov ako “bojuju “ touto formou..

takze sa snazim byt nevychovnou mamkou a strasne ma to baviii (myslim ze aj moje deti😍)a uz sa nemusim stresovat jezis jak to zase prezijeme ten den, no tam ani nejdem jak ju potom odtial dostanem a situacie tomu podobne.. mozem s kludim povedat ze zvladame 90% situacii dohodou a s kludom.

Jasne stale sa mame kde zlepsovat a cerpam inspiraciu hlavne u Vas🤓 Pridala sa ku mne aj moja sestra za co ma u mna obrovsky obdiv a sme v tom spolu “proti “ vsetkym takze niekedy na rodinnych akciach na seba iba zmurkneme ked vidime nieco co my dnes riesime s detmi uplne inak a usmejeme sa na seba👊😊

Takze Vam chcem v mojom mene a aj v jej podakovat za to co robite a zazelat Vam vela uspechov lebo my uz tie nase mame 😊😊
A tesim sa na dalsi webinaaar💪👏

Se vším, co v Nevýchově učíte, plně souhlasím. Tak nějak vnitřně cítím, že je to takhle správně a na Vaše webináře a články na stránkách chodím jen proto, abych získala podporu, pochopení a ujištění, že to, co dělám, dělám správně (a občas taky proto, abych našla logický argument pro babičku, když nemůže pochopit, jak to jako hodlám dcerku vychovávat).

DĚKUJI VÁM ZA VAŠI PRÁCI. Za to, jak šíříte osvětu mezi rodiči. Jak se snažíte dostat i mezi učitele (k sepsání tohoto emailu mě nakopl i webinář o nástupu do školky, protože po zkušenostech s doktorkou si nejsem přístupem učitelek k dětem moc jistá a výběru školky se začínám děsit).

Za to, jak mě podporujete v tom, co se svou dcerkou dělám. A hlavně za všechny ty „nevýchov(a)né“ děti. Za ty nejvíc. Vytrvejte, prosím, ve své práci. Šiřte osvětu dál, mezi rodiče, prarodiče, učitele, doktory… Je to třeba, bude se nám pak všem žít lépe a krásněji.

DÍKY.

Mila Nevychovo, chci vam podekovat. To, co jste vytvorili, neni nic obycejneho, je to neskutecne prinosny celek, ktery mi pomohl v zivote hned nekolikrat, takze proste chci, at to vite.

A) pochopila jsem, proc jsem takova, jaka jsem.. Kdyz si clovek nelze do kapsy, je k sobe uprimny, zjisti, co si z detstvi a sve vychovy odnesl. Dobre, i spatne.

B) jsem diky tomu daleko vyrovnanejsi, sebevedomejsi, sebejistejsi a zlepsila se nam tak nejak i komunikace s pritelem. Jemu to sice stale nejde (hehehe, to je ale jeho problem:))), ale ja se nenecham vytocit tolik, neberu si veci tak osobne, takze reaguju jinak a proste se tolik nehadame.

C) to nejdulezitejsi.. Mam dcery Klarku (2,5roku) a Zuzanku (5 mesicu).

A jako matka jsem selhavala. Ja si s Klarkou nerozumela. Nevedela jsem si s ni rady, citila jsem, ze ma radeji tatu. Ja sveho otce nikdy nepoznala, zadneho tatu jsem nemela, byly jsme s mamkou vzdy samy, tak jsem si rikala, ze nevadi, ze jsem Klári proste nasla tak skveleho tatu, ze ho ma radeji. Ale uvnitr to strasne bolelo. Ale videla jsem, ze jemu to s ni jde lepe, ja se na ni nedokazala naladit. Nevim, moc jsem se snazila, kojila, varila, pekla zdrave, vsechno jsem se snazila delat dokonale, ale neslo mi to.

Pak jsem znovu otehotnela, druhe tehu strasne, hypoglykemie, nizky tlak, vedra venku, ja na vyvrat, na vse skoro cely den sama, do toho rekonstrukce bydleni. Klarka byla ve 2 letech celkem silena. Neposlouchala me, divoka, ja to nedavala. Denne nekolik scen, asi takova klasika, obcas byly i pekne chvile, ale vetsinou to pro me bylo peklo. Fyzicky i psychicky pekne blbe.

Zacala jsem se zajimat o Nevychovu, ale v mem okoli se mi vsichni jen smali. Mamka je ucitelka a ma patent na pravdu, dodnes je striktne proti. Pritel rekl, ze kdyz rekonstruujeme, potrebujeme penize na jine veci, coz byla pravda, tak jsem se na to vykaslala.

Narodila se Zuzanka. Klarka se k ni chovala moc pekne, zvladla to fakt super, jen jsem mela porad pocit, ze my dve spolu bojujeme, ze zacinam mit radeji Zuzanku, bylo mi z toho strasne. Protoze na druhou stranu me neskutecne podrzela vzdycky v tech krizovych chvilich. V obchode tlaci kosik, drzi dvere, abych projela s kocarem, na svuj vek neskutecna, ale jinak hruza.

Takze v prosinci jsem to uz nevydrzela a Nevychovu si proste koupila.

Nejdrive se nedelo nic. Ja se snazila, ale sceny pokracovaly, mne pak ruply nervy a bylo vse pri starem. Nicmene porad se snazim..

A i diky skupine mi doslo, ze nemusim byt dokonala mama.. Ze muzu obcas pustit TV.. Ze mam prijmout Klarku takovou, jaka je.. Ze si to mam udelat hezke.. A hlavne-ze musim byt s ni, ne proti! Dohody se uplne nedari, ale tak nejak staci, ze jsem zacala uznavat pocity, nepeskuju kvuli kravinam, omluvim se, kdyz bouchnu, kdyz breci, reknu ji, ze ji mam moc rada a jsem s ni, vice se ji ptam, snazim se jako s kamaradkou atd.

A je to tak tyden a ja mam materskou jako z reklamy. Sceny bud nejsou, nebo jsou mini. S Klarkou se smejeme, daleko vic se se mnou mazli, ja nejsem vystavena psychicky, fakt jsem si tenhle tyden uzila. Je to neskutecny pocit. A Klarka zacala rikat Tatinek ne, maminka (u oblikani, umyvani atd.).

A vim, ze jsme teprve na zacatku, ze prijdou treba jeste narocna obdobi, ale verim, ze uz se to nikdy nepo… tak, jak to bylo. Podarilo se Vam mi vysvetlit, jak s ni navazat spojeni. A je to uplna pecka.

Takze Vam moc dekuji, ze jste mi pomohli byt mamou..

Dobrý den,

na Vaše stránky jsem narazila náhodou, ale hned mě zaujali. Děti ještě nemám, ale jsem těhotná a o to víc mě zajímá tato problematika.

U prvního dítěte má člověk obavy, aby dělal vše správněho správně a tím potomka dobře vychoval. Hlavně chci předejít situacím, které jsem mnohokrát viděla, kdy se dítě bude válet na zemi v obchodě a bude nezvladatelné.

Už poprvé mě napadlo, že mezi rodiči a dítětem je něco špatně, že to není chyba jedné nebo druhé strany, ale jak na to, že?

Sama citím, že kdybych si z vašich videí nevzala něco k srdci, bude ze mě policajt/učitel z větší části. Děkuji!

Webinář jsem slyšela včera už podruhé, prvně před časem Nevýchovou nepolíbená, včera už po kurzu Nevýchovy, pořád se učím, stále mám na čem u sebe pracovat, ale musím říct, že včerejší poslech byl úžasný.

Taková sebereflexe, co už se nám doma povedlo, jak fungujeme a jak mnohem líp se nám teď doma dýchá a žije ❤️  Já jsem tak ráda, že jsem Vás “potkala” 😍

Dobrý večer, jsem máma(snažím se být co nejvíce maminkou ;-)) dvou skvělých klučíků ve věku 3 a 1 rok. Do dnešního kurzu jsem se přihlásila vlastně tak trochu náhodou, ale jsem moc vděčná za to, že jsem to udělala! Je to v době, kdy procházím obdobím, které se v profesní rovině nazývá „syndrom vyhoření“. A navíc, když jsem potřebovala nejvíce pomoc, tak nikdo z rodiny nemohl a já jsem se málem zhroutila. Ještě nyní se mi chce brečet…

Jsem přesně ta, která dělá všechno pro druhé… Do teď jsem si myslela, že je to dobře, ale ono to tak vlastně není… Cítím už dlouho, že potřebuji čas pro sebe, abych mohla být pro ostatní přínosem a, jak říká můj taťka, být tou ženou, která hlídá a udržuje rodinnou pohodu. V době kamenné to byl oheň, o co se žena starala, dnes je tím ohněm právě ta rodinná pohoda. Ale vytvořte pohodu, když sama v pohodě nejste…!

Neumím si říct o tu chvilku pro sebe… Je mi trapně a sama sebe považuji za neschopnou, že to potřebuji. A navíc mám stále pocit, že přijdu o něco důležitého se svými dětmi apod.

Dnes, během sledování a účasti na kurzu jsem prošla mnoha pocitovými fázemi. Nejprve to bylo očekávání, co přijde a co mi to přinese, posléze zděšení, co všechno dělám špatně a co všechno tím provádím, nejen svým dětem, ale celé své rodině! Dokonce jsem to chtěla vypnout, ale, naštěstí, jsem to neudělala!

Moc děkuji za tento kurz, protože jsem se na chvilku opravdu zastavila, zamyslela se a pochopila ten smysl výchovy-nevýchovy, tedy fungujícího rodinného života! Že se nesmím stydět za své potřeby a své pocity! Ještě jednou MOC děkuji!

Manžel říká, že když se synem (1rok) komunikujeme podle “návodu” Nevýchovy, je celkově vnímavější a tak nějak chytřejší :) A vládne u nás vůbec taková pohodovější atmosféra.

Teď čekáme druhý, tak věříme, že nám to vydrží.

Partnerství jsem vnímala jako prioritní vždy, nicméně praxe zejména v časovém presu silně pokulhávala..­...často jsem upřednostňovala výsledek před samotnou cestou k němu… Teď se hlavně na chvíli zastavím, než začnu konat.....Pokud už nemůžu příval emocí zastavit, informuji o tom děti a požádám o strpení :-) Verbalizací si většinou uvědomím směšnost svého počínání a jsem schopná opět vidět parťáky a ne dva „zmeťárky“.

Děti na to reagují úžasně, jak jinak..:-) Překvapují oba ve variantách možných řešení, vypočítávání, co ještě musíme stihnout objet, nakoupit, zařídit, a jak tam vměstnají své zájmy (20 min tabletu, 30 min bazén, 30 min lego aj. :-)

Manžel začal používat větu „jak bys to potřeboval/a, já bych to chtěl tak a tak…“ :-) Nicméně stále přetrvává v pozici skeptika…Rád konejší děti slovy „co by tě utěšilo“… Nevýchova je pro mne principem partnerství, svobody a zároveň odpovědnosti za své počínání.

Ahojte, dnes mám potrebu sa s vami podeliť o náš dnešný nevýchovný pokrok dcérka (4 roky) vyliala nechtiac pohár s vodou a pohár sa rozbil. Za normálnych okolností by som vzala handru a metlu a upratala to po nej, ale dnes mi Sárka hovorí: Mami, teraz si to po sebe upracem?
A ja som sa len usmiala a prikývla a konečne som mala prvý krát pocit, že vzala niečo zodpovedne do vlastných rúk

Inak čo sa týka kurzu, som ešte len v 2 týždni a pomaličky si to nechávam nejako uležať a snažím sa myslieť už len nevýchovne, ale nie vždy sa mi to podarí. Hlavne ak je nejaká časová tieseň, okamžite ma to ťahá do starých zabehnutých zvykov
Ale za ten čas čo sa snažím fungovať nevýchovne tak je u nás omnoho menej kriku a nervozity

Už sa teším na ostatné videá a zážitkové audiá, ktoré mi naozaj otvárajú oči

Webinář jsem viděla a hned začala rady „aplikovat“… Včera den s dětmi naprosto v pohodičce :-) Držim palce sama sobě, abych pokračovala dál a měla pořád na paměti „jak na to“ ;-) DĚKUJI!

Díky Vám se můj vztah k dcerám otočil o více jak 100%. Z toho únavného každodenního boje, se stala krásná životní etapa plná porozumění. Moc děkuji 

Před kurzem Nevýchovy jsem se cítila jako hrozná matka, která nezvládá výchovu svých dětí. Dětem jsem stále musela všechno opakovat, dělala jsem pro ně první poslední a od nich žádná odezva, spíš naopak.

Teď jsem klidnější, spokojená mamka, co se snaží naslouchat svým dětem, a ony jsou pak mojí odměnou :) Doma je méně křiku, více klidu. Snažím se dělat vše v klidu, s rozvahou, snažíme se domlouvat a nacházet společná řešení. Je tu lepší atmosféra. Někdy mě až překvapí, že děti jdou samy od sebe udělat věc, do které jsem je dřív musela nutit. Nebojí se mi říct, když mají nějaký problém, třeba ve škole…

Cítím se fajn, vždy se těším na další nevýchovné dny a společné domluvy, i když ne každý den se nám to podaří. Mám teď na své děti víc času a víc si to s nimi užívám!