Před necelým měsícem jsem sem dávala zoufalý příběh našeho boje s jídlem. Já byla úplně mrtvá, utahaná až na omdlení, dcerka (10 měsíců) nonstop protivná… na váze ubyla kvůli nemoci a nepřibírala, ale jíst nechtěla nic kromě mléka a mě kojení děsivě vyčerpávalo. Říkala jsem jí, jak to mám, že potřebuju, aby aspoň pila kašičky, abychom méně kojily, ale nepomáhalo. Zoufalá jsem poprosila o pomoc a rady Vás – a poslechla jsem.

Zavedené změny - srovnala jsem si v hlavě nastavení a rozhodla se nechat to víc na ní. Naběhly jsme do obchodu a řekla jsem jí, že od teď to uděláme jinak, podle ní a začnem tím, že si vybere novou jídelní židličku pro BLW – aby mohla koumat a baštit si sama.

Plno nových receptů, a to takových, že jíme obě to stejné (nebo podobné) a krmíme jedna druhou - fakt srandy kopec :). Povídáme si u jídla a komentujeme, co nám které chutná, nebo kouknem na film. Lžičky, které nenáviděla - vybrala si sama a dneska se učí s lžičkou jíst sama.

A výsledek? :D Nestíhám vařit! Rozjedla se na nádherných 6 porcí denně plus kojení neomezeně. Já jsem vitální, plná života a je nám moc fajn.

A co je nejlepší? Za sotva měsíc přibrala skoro kilo a půl!!! I doktorka, která hrozila pilulkama !! , zírala :). Takže speciální díky letí k maminkám z kurzu a samozřejmě týmu Nevýchovy za neskonalou podporu.

Ahoj, chci se podělit o první malý, i když už tím, že je první, tak vlastně velký úspěch s Nevýchovou. 5letá dcerka mě každé ráno přiváděla k šílenství loudáním se se snídaní. V neděli ráno bylo vše jinak, poprvé jsme se domluvily – potřebovala prostě housku jinak rozkrojenou, než jsem to dělávala.

A navíc se neskutečně osvědčilo, když jsem na ní nechala, aby si hlídala čas. Chtěla totiž koukat na Studio Kamarád a dohoda zněla, že ho zapneme až po snídani. Sledovala ručičku hodin a stihla vše naprosto v pohodě. Vítězoslavně pak zapínala televizi.

Od té doby mám pocit, že se dějí zázraky každý den.

Podělím se s Vámi o to, jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1rok) funguje Nevýchova:

Manžel byl sám s Pepínem a už byl čas večeře. Syn byl za celý den už unavený a když ho manžel chtěl nakrmit začal plakat. S klidem mu řekl, že potřebuje, aby se najedl, aby v noci neměl hlad a že ví, že je už unavený a že on už vlastně je taky docela unavený.

A světe div se – Pepíček celou misku kaše snědl, lehl do posltýlky a v momentě byl „tuhý“ Paráda!

Byli jsme s kamarady v restauraci. Objednali jsme si talir hranolku a chvili potom, co nam je donesli, se po nich syn (12m) natahl. Hlavou mi projelo: „Ou je, slane a mastne, to ne…“

Nez jsem stihla nejak zareagovat, tak se ke me otocil a zacal me krmit. Zustali jsme vsichni vyvaleni a ja byla vdecna, ze jsem ho nezacala peskovat. :)

Uzili jsme si spolecne veceri a kdyz jsme odchazeli, kamaradum zustalo na zemi kousatko. Ukazala jsem na nej a poprosila synka, jestli by nam ho podal. Na malou chvilku se zamyslel, zanoril se pod stul a vynoril se s kousatkem. Kazdy dalsi den zasnu nad tim, cemu vsemu uz rozumi.

Chtěla jsem se jen podělit o malý úspěch…když byl můj starší syn menší dost jsem řešila sladký…dort poprvé ochutnal na své první narozeniny a samozřejmě ho vůbec nechtel (A za ty prachy!! ? ).

k nevychove a respektujicimu přístupu k dětem jsem se dostala později a postupně se naučila přestat to řešit…respektive nechat to na detech…když něco sladkého dostanou klidně jim to nechám cele sníst (pokud nejsou akorát před jídlem) aspoň to nebudem řešit později jestli to můžou nebo ne..

doma sladký máme a když máme chuť dáme si.bavime se o tom co je pro ne zdravé a co ne a i do školy dělali seznam co za víkend jedli a jestli dávali to do dvou skupin…

Dnes mladší syn (necelých 6)přišel ze školy a jako obvykle má na něco chuť- dal si mrkev…pak čekali na večeři a on mě poprosil ze by si dal bonbonek…říkám si OK,uvidíme jak to bude…dala jsem mu pytlík želatinových bonbonku (byly moje-dárek od manžela ? ) a říkám výběr si co chces ty jsou moje a rada se s tebou rozdělil…dal si jeden nebo dva a říká mami dobry díky už nechci…opravdu jsem měla velkou radost…dřív bych to řešila asi jako ne,teď před večeři,ani náhodou…byla by z toho asi scéna a zkažený večer…takhle si dal co chtěl,pak snědl ještě celou večeři a i si přidal…opravdu mu věřím a on to ví…

Ahoj Nevýchovo! Rád by som sa podelil o krásny príklad Nevýchovy, ktorý sme nedávno zažili a som z neho stále namäko.

Jedli sme všetci pri stole a náš Riško (20 mesiacov) sa zrazu začal strašne hnevať a snažil sa dostať zo svojej stoličky. Tak sme jeho prianie rešpektovali s tým, že asi už má dosť, vybrali ho zo stoličky a položili na zem.

V ten moment odbehol do obývačky, šramotil tam s hračkami a s víťazoslavným výskotom vytiahol drevenú lišku. Prišiel s ňou k stolu, vyškrabal sa späť do stoličky, vzal tú lišku a strčil ju do kuskusu so slovami „ňam ňam!“, potom vzal fľaštičku, nakvapkal lištičke do úst vodičku, pozrel sa na nás a so širokým úsmevom na tvári sa vrátil k jedlu.

Myslím, že jedna z najdôležitejších zásad Nevýchovy je nepredpokladať úmysel a miesto toho nechať dieťa ten úmysel vyjadriť. Zasahovať len keď je úmysel zjavný či následky zjavne škodlivé.

Z komentářů je krásně videt, jak každý máme jine vnitřní hranice, co je pro nej uz přes čáru. My do kurzu nevychovy sli i proto ze jsme nedokazali vyřešit několikaměsíční rozhazovani jidla kolem sebe. Zkoušeli jsme po dobrym i po zlem a po zlem to bylo jeste horsi.

V momente kdy jsme se otocili dcerka 2 roky ho naschval hazela kolem sebe. Celkove placani pres ruce a to ze „ma prusvih“ u nas nezabira na nic. Ale myslenka nevychovy, dohody a vysvětlování nam zabralo.

Chvili to trvalo nez si to sedlo a nez jsme diky nevychovne komunikaci zjistili proc vlastne to jídlo hází (bylo to proto ze uz ji to v židličce nebavilo a taky nam to delala tak trochu naschval, kdyz chtela, abysme se ji zacli venovat).

Stacilo změnit zidlicku aby si v momente, kdy je najedena mohla sama odejít a prave vysvětlování, ze nechceme, aby jidlo hazela po zemi, protože se nam to nelibi, jedine zabralo. A kdyz uz to na zemi obcas skončí (obcas nahodou, obcas naschval-stale testuje nase hranice ) tak moc dobre vi ze se nam to nelibi a umi si to po sobe uklidit.

A my vime, ze kdyz je to naschval, tak ma nejaky duvod a většinou hned prijdeme na to proč.

Krome vyreseni hazeni jidla, mame od zahájení kurzu nevychovy vychechtanejsi, spokojenejsi a sebevědomější dítě se kterým se uz na spoustě věcí dohodnem, a naucili jsme se vnímat nase vnitřní hracice, ktere stale nastavujeme a i kdyz se to bez její nespokojenosti a pláče neobejde, ale diky nechychovnym technikam ty placici sceny temer nikdy nedojdou do tech histeraku, které jsme mívali celkem často.

Takže děkuji Nevychovo. Sice se v tom obcas jeste placame, ale spokojenější jsme na vsech stranach, my i nase dcerka.

Nějak jsem byla zacyklená v tom aby dcera nejdřív jedla “normální” jídlo a pak měla sladké. Byl to pro mě hrozně psychicky náročné , sladké jen po obědě a ještě po kvalitním jídle, hrozný opruz pro mě to pořád hlídat. Vy@rala jsem se na to a je mi krásné !!!!
Lidi to je úleva! Nechala jsem dceru (4,5) ať si “to“ dělá jak potřebuje.

Včera přišli přátelé donesli dvě kinder vejce . Ona si jedno snědla hned (neměla žádný oběd nic) a že druhý si nechá na zítra , pak přišla zase že si sní půlku z toho druhého. Snědla. Pak přišla že má hlad a snědla kus kuřete, okurky a kukuřicí ..... pak přišla zase a říká že tu půlku co má chce dát tatínkovi protože to s ním chce sdílet.

Večer přišli sousedi a donesli čokoládu , dcera říká mami víš já už to nechci už jsem měla dost sladkého , nechám si to na zítra.
A dneska chodí s tou čokoládou a nosí jí po domě a nabízí každému kousnout , což nikdo teďka zrovna nechce tak řekla že si to teda schová až na to bude mít sama chuť.

Řekla jsem jí že jsem pyšná jak je zodpovědná a že jí věřím . 
Ten pocit ve mě je úžasný prostě věřím že bude jíst vyváženě, je to v jejích rukou. Já můžu jít jen příkladem . Díky

Ahoj Nevýchovo,

chci se podělit o zážitek na téma sladkosti. V kurzu a blocích je spousta postřehů, nechci říkat návodů, jak děti pochopit a domluvit se s nimi. Mám ve svém životě 4 děti, které se snažím vypravit do života a je jedno jestli jsem je porodila nebo jsme se našli.

Bohužel ty starší neměly takové štěstí jako náš nejmladší Matyáš 4 roky, se kterým se snažíme nevýchovně žít, učit se a objevovat svět. Tak tedy sladkosti.

Maty rád jí a mlsá. Během dne chodil a prosil, jestli si může dát něco sladkého. Poslechla jsem si na toto téma váš článek a divila jsem se proč mě tak jednoduchá věc nenapadla.

Jde o to, že u něho nebudu stále stát jako dráb a říkat mu kolik bonbónků a kdy smí jíst a jaké to mlsání má další zdravotní následky. Našli jsme malý kufříček, do kterého si ráno vybere pár bonbónků, kousek čokolády, nebo sušenku.

Ví že to má na celý den a nic dalšího nebude. Sám si rozhodne kdy si co zobne. Dnes ráno jsme s manželem a Máťou snídali a chystali kufřík má tam opravdu pár sladkostí oproti dřívějšku.

Nabídl nám z toho mála jestli chceme, což dříve neexistovalo. Mimochodem jeho skrblictví mě k vám před půl rokem přivedlo. Manžel mu poděkoval se slovy, že má snídani a Maty ho pochválil ano tatínku máš pravdu před jídlem se nemlsá.

Takže hned několik pokroků. Díky nevýchovo.

PS: na ty mé velké funguješ taky.

Dcera špatně jí a MĚ to trápí, a babičku, která s námi bydlí, ještě víc. A proto (přestože dcera chodí ve škole na obědy) jí babička vždy uvaří oběd.

Ale JÁ bych chtěla, aby dcera jedla ve škole a nespoléhala se na to, že babička navaří. A tak jsem za dcerou přišla, vyložila jí, že mě to trápí a že mám strach, že až bude větší a bude ve škole bývat dlouho, že bude hladová.

Že chápu, že některá jídla jí nechutnají, ale že bych potřebovala vědět, že když to bude nutné, ve škole se aspoň trochu nají. A jestli by mně s tím mohla pomoct.

Navrhla jsem, že bychom se vždycky o víkendu podívaly spolu na jídelní lístek pro příští týden a ona by si vybrala jeden den, kdy jí jídlo nejvíce vyhovuje. A ten den bude vědět, že se ve škole musí najíst, protože na ni doma oběd nečeká.

Dcera s tímto souhlasila, že takto by to asi šlo, když to bude vědět dopředu a sama si vybere. Potom jsme šly obě za babičkou a řekly jí, na čem jsme se domluvily, a že jí vždycky řekneme dopředu, který den pro ni nemá vařit.

A hrozně mě potěšilo, když mně dcera řekla, že ze začátku jí babička stejně navařila a řekla jí, ať se nají (já jsem v té době v práci), že to mamince nepoví. A dcera řekla, že to nejde, že jsme se takto domluvily. A pak mně to ještě sama řekla :)

Dobry vecer,

musim se s vami podelit o krasny zazitek z dnesniho vecera. Vecereli jsme, ja Simonek (temer 3 roky) a Kata (rok a pul). Kata si napichovala rajce, patlala v tom druhou rukou, namocila si rukav, no bylo to na me dost.

Musim se priznat, ze kdyz se deti uci jist, je to pro me zkouska nervu, uklid pomerne dost resim, ale pracuju na sobe, aby deti se mnou mohli dychat a jist sami. Obcas zvladnu byt cely den v pohode, ale dneska uz me ta vecere silene vytacela.

Uz jsem zacinala zvysovat hlas na Katu, zhluboka dychat abych se uklidnila, zatinala jsem ruce v pest a v tu chvili mi Sima, co jedl a sedel vedle me, polozil tak krasne v klidu ruku na ramenu a s takovym pochopeni a povzbuzenim se na me podival a usmal se.

Bylo to krasny, a za chvilku jeste jednou, kdyz mi zase zacali ujizdet nervy. Vzdycky jsem cetla, ty krasne clanky tady a moc jsem neverila, ze neco takoveho dokazou i moje deti a s Nevychovou jsme to zvladli!

Moc dekuju za takove krasne okamziky 

Syn Jáša (2 roky) plival na zem jídlo. Já mu řekla, že se mi nelíbí, že plive to jídlo na zem a jestli by to mohl vyhodit do koše. On že ne! Tak já mu řekla, že mi tím ale přidělává práci, a že bych potřebovala, aby ta podlaha byla čistá a jestli ho něco napadá, jak to udělat, aby to vyhovovalo nám oběma.

A on že to zamete. No já čuměla jak „tele na nový vrata“. Do té doby jsem totiž vždycky všechno vyplivané jídlo ze země uklízela já a brala jsem to tak, že oukej nechceš to uklidit, tak já to udělám, protože to jídlo na zemi vadí.

No a nejenom, že si vzal lopatku a smetáček a že by to jen tak šolíchal, jako vždycky když si hrál se smetáčkem a lopatkou na zametání, ale naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše.

No má úcta NEVÝCHOVO :-) Mimochodem díky Michalovi z Nevýchovy už taky vím, že to bylo proto, že si mohl vybrat své řešení, které mu vyhovovalo a ne to, které jsem navrhla já.

Do kurzu jsem vstoupila asi před 9 měsíci, pár týdnů před tím, než se mi narodil můj syn Jindřich. Cítila jsem se trochu nejistá, jak se s novou rolí poperu. Jestli zvládnu být tou skvělou mámou, kterou jsem chtěla být, a vyhnout se chybám, které třeba moji rodiče nevědomky udělali při mé výchově.

Vzdělávání se díky své profesi věnuji již několik let, a tak jsem nebyla žádný „amatér“ v různých pedagogických přístupech, ale pravdou je, že i přesto byly situace, kdy jsem sama nevěděla, jak se k určitým situacím postavit.

Jindra (8,5m) je „nepapavé miminko“, a tak už víc než 2 měsíce řeším příkrmy. Je to pro mě pořádný tréning v sebeovládání a v testování nevýchovných principů. Občas už tu frustraci z marné práce nedávám a cítím obrovské pokušení protlačit si svoji a prostě mu držet ručičky a do pusinky jídlo „nacpat“ silou (jak by to udělala babička – moje máma).

Čím víc to tak cítím, tím míň to všechno funguje. Vždy, když si to uvědomím, snažím se uvolnit, být opravdu s ním, nechám Jindru si s jídlem pohrát, začnu si ním o tom povídat a prokládat to hrami a říkankami, aby nás to oba víc bavilo, a pak to jde mnohem lépe. Anebo prostě s papáním skončíme a zkusíme to jindy, aniž bych z toho byla vyčerpaná a naštvaná. On na to reaguje zatím v rámci možností skvěle :)

Díky Nevýchově jsem se naučila uvědomovat si své vlastní potřeby, pojmenovávat je a předcházet tak zbytečným konfliktům. Aby si okolí začalo všímat změn, na to je asi ještě moc brzy :) Nevýchova je pro mě jako zkušenější kamarádka, za kterou se chodím radit. Na rozdíl od „běžných“ kamarádek tahle je máma profík, a tak se nemusím bát, že mi poradí nesmysly :)

Já jsem málem padla do pasti bio-eko-domací. Jako jasně, proč ne, ale za domácí pohodu mi to nestojí. Takže sbohem, dokonalá mámo, :) a od tý doby si i muž víc pochutnává. Eliáš sladký k životu nepotřebuje, pro Anežku je to jako cítit boží přítomnost. Bez čokolády není její den úplný. A co, třeba bude cukrářka :), hodnoty má v pořádku, míry váhy taky, zuby zdravý.

Tím, že neděláme „kampaň“ fuj fuj sladkosti, hodná holčička papá zeleninku, tak Anež jí víceméně všechno, ideálně teda maso, a sladkost nezarmoutí. Tak to respekuju, stejně jako to necpu Eliášovi. Já si třeba dost sladím. A jasně, třeba je to hrozný jed, a až sem přestanu psát, tak jsem možná umřela na cukr… Ale hodnoty mám prý úžasné a štíhlá taky jsem.

Moji prarodiče si s tím nikdy moc hlavu nelámali, jedli tak nějak všechno, ale ne moc, a k tomu pohyb. Děláme to stejně. :) Ale bio-eko fandím, třeba jednou… Nebo raw, občas si dám, chutná, dává mi to smysl, ale byla jsem ve stresu, to odnesly děti… Nestojí mi to zatím za to :)

Dnes jsem zažila dvě krásné situace, u kterých jsem si říkala, že to fakt má smysl :-) Máme dva syny, 4 roky a 18m.

První situace:

Chystám se na velký nákup s batohem (půjdu sama, manžel bude hlídat obě děti). Starší syn při mých přípravách rychle pochopil, co se bude dít a ještě než jsem s ním začala nějak sama komunikovat, kam jdu a kdy přijdu, přišel ke mně (zrovna, když jsem sháněla pytlíky na pečivo a byla ponořená do svého hledání) a povídá: „Maminko, víš co by mi pomohlo, aby mi nebylo smutno, když půjdeš na nákup? Kdybychom se spolu pomazlili a dal jsem Ti pusinku. To by mi pomohlo.“ „Aha, tak dobře, to je prima nápad,"řekla jsem. "Tak než půjdu, já Ti řeknu a pomazlíme se,jo.“ 😘

Druhá situace:

Dnes jsem si potřebovala usnadnit z časových důvodů oběd, a tak jsem uvařila jen polévku a k druhému jídlu jsme měli kupovanou pizzu. Tu jsem nechtěla dát 18m synkovi, který dostal po společné polévce kupovaný dětský příkrm. Jenže jak viděl, že mi všichni ostatní máme pizzu, na kterou před tím koukal v troubě, začal dávat najevo, že on chce také tu pizzu. Řekla jsem mu, že mu jí dávat nechci, protože tahle je kupovaná, a že to není ta domácí, kterou jindy dělám, a proto má dnes jiné jídlo než my. Jenže on pořád mističku odstrkoval. Najednou k němu přišel starší syn a povídá: „Honzíku, pomohlo by Ti, kdyby jsem Tě dokrmil já Tvojí lžičkou?“ Jeník: „Jo!“ A bylo.

MÁ TO SMYSL! 😀

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.