Když se ti vytoužené mateřství změní v každodenní zápas, ve kterém prohráváš

Můžu ti pofoukat křídla, mami?

Tak honem, do kočáru,“ zavelí Bára a vrazí malou Páju do golfek. Většinou už je s sebou netahá, ale dneska je čeká kus cesty a musí sebou hodit, tak to s kočárem bude jednodušší. Ta cesta vlakem byla příšerná, ani si pořádně nesedly. Uff, ještě připoutat.

„Počkej, seď chvíli v klidu, zapneme pásky, ták, a je to. Abys nevypadla, víš.“
A jedem. Za půl hoďky potřebuju být u Ivany. To jsem zvědavá, jak to stihnem. Snad nám hned něco pojede.

„Seď v klidu, Pájinko, nevykláněj se, prosim tě.“
Už bude půl. Musíme mazat. K tramvaji je to ještě pár metrů.
„Co zase blbneš, to chceš vypadnout?!“

Malá Pája natahuje ruce, jako by se chtěla zvednout a vystoupit za jízdy z kočárku.

„Mami, dívej.“

„Nebudu se dívat, spěcháme, seď v klidu. Slyšíš?“

„Mami, tam,“ roztahuje dál ruce Pája.
„Já se z tebe zbláznim, chodit pořádně nechceš a v kočáru děláš voloviny, sedni si na zadek a seď!“

„Mamííí,“ natahuje se Pája, „letí, podívej, tam.“

Bára se nakonec přece jen podívá směrem, kterým Pája ukazuje. Na nebi krouží obrovské hejno vlaštovek. Sjede pohledem zpátky do kočáru. Pája se naklání ze strany na stranu a roztahuje ruce do křídel, jako by se chtěla k vlaštovkám přidat.

„Zamávat ptáčkům, mami.“
Bára se zastaví.

„Tys chtěla zamávat ptáčkům?“
O sto metrů dál právě ujíždí devítka.

Bára se potí až na zadku. Už vážně nemůže. Ale teď už je to jedno. A tak tu stojí a kouká na vlaštovky.

Jsou vážně krásný.

Panebože, já zase někam letím jako šílená. A řvu na ni. Chtěla jen zamávat ptákům, ne se mi vrhnout pod kolečka. Proč jsem si toho nevšimla? Jsem tak blbá... no jo, mávat ptákům prostě není čas… ach jo... už je to stejně fuk, tramvaj je v háji.

„Tak pojď, já tě odepnu. Táák, můžeš vystoupit. A mávej, tramvaj už je v čudu, počkáme na další. Těch je, viď.“

Pája radostně vyskočí z kočáru, běhá dokola a mává vlaštovkám, co jí ruce stačí. Natahuje se k nebi a vesele křičí: „Letíííí!“

Potom se zastaví a otočí se na mámu:
„Leť taky, mami.“
„Nemůžu.“
Báře vytrysknou slzy.

„Ploč, mamí?“
Ach jo, tohle období „proč“...
„Já nemám křídla, víš.“
Nejde to zastavit. Najednou brečí jak malá.
Sedá si na bobek a loví kapesník.

„Máš,“ prohlásí skálopevně malá Pája.

„Máš, mami, tady,“ jde k Báře a sahá jí na prsa.
A pak si tam položí hlavu. Jako tenkrát, když byla úplně malé mimi a nejlíp usínala mámě na prsou. Strašně to uteklo.

„Tady,“ zopakuje Pája a položí ručičku mámě na srdce.
„Bolí, mami? Foukám.“

Bolí, Pájinko. Ztratila jsem křídla někde mezi úklidem, chystáním prádla, přemýšlením, na který mimi kroužek tě zapsat, a hledáním nejlepší ceny těch bosých botiček na netu. Už mi to nejde, víš.

Pája zvedne hlavu, jako by ten unavený hlas uvnitř Báry slyšela. Podívá se na ni svýma obrovskýma očima. Je v nich tolik odhodlání, až nejde uvěřit, že křídla jsou fuč. Někde tu budou, určitě.

„Napít, mami,“ špitne Pája.

Bára vyloví lahvičku. A pak jdou spolu za ruku k zastávce.

A potom večer, když malá konečně usne

Už dávno spíš, miláčku, ale nějak mi dneska nejde od tebe odejít, šeptá Bára maličký Páje do spaní.

Nemůžu zapomenout na vlaštovky. A na ty tvoje křídla, víš. Než ses narodila, taky se mi kolikrát chtělo lítat.

A když jsem pak měla bříško a čekala tebe, modlila jsem se, abys byla v pořádku, a vybírala s taťkou jméno – víš, že Pavla znamená „moje maličká“? – Myslela jsem… myslela jsem, že budem lítat spolu, až se narodíš. Takovou radostnou jízdu jsem si malovala, až budu mít tu svoji vymodlenou holčičku.

A teď jsi tady a já tu lítám akorát s hadrem a hubuju tě, když rozleješ pití, viď.

Báře se znovu zalily oči slzami. Jako tenkrát, když ležela na vyšetřovacím lehátku, doktorka jí jezdila po břiše ultrazvukem a pak řekla:

„Tady už je vidět srdíčko, maminko.“

Když jsem to tvoje srdíčko uviděla poprvé tlouct, to moje mi málem vyskočilo z krku. Jak jsem se třásla, aby to vyšlo. Byla jsem v osmém týdnu. Nebo devátém?

Ještě jsem nevěděla, že budeš mít studánkový oči po mý babičce. Neuměla jsem si tě představit. Ale když jsem na tebe myslela, jako by se celej svět rozsvítil. Tyjo, já budu máma. A pak mě sevřelo v břiše: Hlavně, aby byla zdravá! A vlastně to možná bude kluk?

Ale přišla jsi ty, moje holčička. Vidět tě poprvé bylo… to nejde ani říct, prostě nádherný, nečekaný, byla jsem celá rozklepaná a hrozně jsem bulela. Tak pojď ke mně, ty můj uzlíčku milovanej, nemohli jsme se tě dočkat. Ani nevím, jak tě pořádně chytit. Jsi taková maličká. Moje.

Moje štěstí největší, víš?

„Táák, maminko, přiložte si ji. A ret musí mít ohrnutý, aby mohla dobře sát.“
„Nám to moc nejde, sestři, maličká mi pláče.“
„No jo, bodejť by neplakala, musíte ji pořádně nakrmit, je hladová.“

Pájinko moje, ale já moc nevím jak.

Brečely jsme tam obě. A celou noc bojovaly s kojením. A já se propadala do zoufalství, že jsem tak neschopná a nedokážu tě nakrmit, a zkoušela tě kojit snad každých pět minut, než jsi nad ránem konečně tvrdě usnula.

A pak, to už jsem v polosedě spala, s prsama venku a tebou v náručí, přišla sestra a sprdla mě, že si mám miminko položit, když tu klimbám. Abych tě neupustila.

A já se strašně lekla. Že jsem ti málem ublížila.

Nikdy ti nechci ublížit, holčičko moje. Budem se spolu mít dobře na světě, jo? I to kojení snad nějak dáme.

Budu se hrozně snažit, uvidíš

„Zase celou noc nespala, mně už fakt hrábne,“ vyprávěla jsem kamarádce do telefonu. Když vtom ses znova vzbudila a plakala a já… je to šílený, já vim, ale měla jsem toho už plný zuby. Za celej den jsem si nestihla ani v klidu dojít na záchod.

Křídla? Kdo z vás je viděl naposledy?
Chtělas dítě? Tak funguj, nefňukej. Ty bezstarostný časy ti skončily.

Ale přece jsem si tě chtěla užívat, až se mi narodíš...

A pak jsi začala lézt a uhlídat tě…

... bylo nemožný. Po kom jsi takovej divoch? Tam někde to asi začalo, ta každodenní pruda. Nešlo ti vysvětlit, že máš ty květináče nechat na pokoji. Začalas být jak pytel blech, a pěkně paličatá.

„Nech toho, jsem ti řekla, nebo dostaneš na zadek!“ vylítlo ze mě najednou. „Já ti to nebudu stokrát opakovat!“ Zarazila ses. Ale příště už to na tebe nefungovalo. Od narození jsi měla svoji hlavu. A já se tě snažila nějak ukočírovat.

Křídla?
Promiň, nebyl na ně čas.

Ani nevím, kam zmizela ta máma, kterou jsem chtěla být

Bára si vzdychne a Pája se zavrtí. Hlavně ať ji nevzbudim, pomyslí si a unaveně zívne. Půl jedenáctý, no tak dobrou, lásko, chystá se zvednout. Ale Pája otevře oči.

„Hajni, maminko.“
„Nemůžu, spinkej. Mám v kuchyni ještě nádobí.“
Pája začne tichounce plakat. „Mami, hají.“
„Teď NE, broučku…“
Pokolikáté dneska už?

Proč si vlastně k tobě na chvíli nelehnu?
A proč vždycky automaticky řeknu „Teď ne, Páji,“ když říkáš „Mami, pojď skákat se mnou?“
Proč takhle ty svoje křídla stokrát za den zabiju, nevíš?

Chtěla jsem to celý jinak

Ale jsem strašně utahaná.

Večer, když spinkáš, přijde mi jednoduchý si to představit. Jak spolu děláme blbiny a chechtáme se u Krtečka a neřešíme, že něco nestihnem. Jenomže pak se vzbudíš a zase to začne. Ten divnej kolotoč.

Neumím se už zastavit. Neumím zamávat ptákům jen tak a položit si ti bezstarostně hlavu na prsa jako ty mně. Nemůžeš mě to znova naučit?

Možná to ta maličká slyšela

Tentokrát pofňukávala jen chvilku a hned zase usnula. Bára tam zůstala sedět, držela ji za ručičku a tajně fňukala taky.

Jako kdyby šlo vybrečet těch 27 měsíců, kdy už jsou na světě spolu, a začít znovu. S rukou na břiše, do kterýho tě kope skoro dopečený mimi, a ty se šíleně těšíš a bojíš zároveň. Jaký to bude?

Že ji v kočáře sprdneš na tři doby, místo abys ztratila minutu a podívala se s ní na vlaštovky… to by tě tenkrát nenapadlo, viď?

Tak už nebul, Báro

Nemáš proč.
Taky dobrá hláška, co? Zvlášť ve chvíli, kdy je ti těžko.
Kolikrát ji už malá Pája od tebe slyšela?

Ale víš, co? Nedám pokoj. Vážně nemusíš bulet. Tohle je můj příběh, ne tvůj. Vydávám se tu za Báru, abych se nemusela přiznat :)

Jak jsme to měly na začátku těžký a jak jsem vlítla do tý podělaný rutiny a nezvládala to příliš živý dítě.

Jak jsem lítala po všech čertech, abych ji nějak zabavila, a strávila mraky hodin hledáním na bazárku a vylejváním srdce holkám na chatu. Abych od tý upatlaný prudy na chvíli utekla někam mezi lidi.

A jak jsem ztratila svý křídla a vůbec si toho nevšimla.

Nebo že by si naše příběhy byly tak podobný?

V tom případě máš šanci

Protože moje křídla nakonec nebyly fuč, byly jen polámaný. A Pája nebyla od narození rebel ani hyperaktivní (tu diagnózu jsme nakonec nedostali). Jenom se nemohla dívat na to, co se to s mámou děje.

Znala mě totiž už z břicha, víš, a věděla, že ta ženská, co na ni vrčí: „Já se z tebe zbláznim, chodit pořádně nechceš a v kočáru děláš voloviny, sedni si na zadek a seď!“, že to nejsem já.

A taky si dobře pamatovala, co jsme si tenkrát v porodnici řekly:
Budem se spolu mít dobře na světě, holčičko moje, jo?

A tak mi vytrvale dávala kapky, až mě donutila začít s tou výchovou s podezřelym názvem Nevýchova. A zase ty svoje křídla pomalu slepit dohromady. Ještě to šlo :)

Zkus to taky, jestli ses v mym příběhu uviděla.

Ráno se malá Pája vzbudila před šestou

a přicupitala bosky do ložnice. Bára po těžký noci ještě chrněla.

„Mamííí,“ řekla a zatahala za peřinu.
„Mamííí, mamííí,“ zkusila to ještě párkrát.

Určitě zas vstala zadkem napřed, když vstává takhle brzo, vždyť je ještě tma, ach jo. Báře se ani trochu nechtělo rozlepit oči. A tak chvíli dělala, že nic.

Pak bylo podezřele dlouho ticho. Nemám se jít za ní přece jen podívat?

Nakonec Bára uslyšela pleskání bosých nožiček o podlahu. Ty bačkůrky se snad v životě nenaučí. Přitom už si je natáhnout umí. A má je připravený u postýlky.

„Mami, hotovo,“ ozvalo se najednou.

A když se Bára konečně přemluvila, že teda otevře oči a začne fungovat…
nechápala.

Pája byla oblečená (až na ty bačkory).
U postele ležela červená deka, na který si Pájinka hrávala pod hrazdičkou, když jí bylo teprve pár měsíců – kde ji vyštrachala? – a na dece pitíčko, pomeranč a brumík.

„Mami, plo tebe.“

Děkuju, lásko moje

A já tě zas málem rovnou sprdla, co tu chodíš bosa, že se nastydneš.
Tak víš co...

Začnem spolu jinak

Pošlete Báry příběh dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Stihnete dneska s dětmi zamávat ptákům?