Dětské vztekání? Zafungoval nám na něj až bobřík mlčení

Zticha ale byla jenom máma

„Hodné holčičky se nevztekají.”
„Kluci nepláčou.”
„Přece už jsi velká, tak nevyváděj.”
„Snad to není tak hrozný, prosím tě.”
“Ale jdi ty, to nic neni.”

Známe to snad všichni. Děti se dělí na „hodné” a „zlobivé”. Všimli jste si? Hodné děti se nevztekají, nepřehánějí, nepláčou kvůli maličkostem, nekřičí.

Můj Fili se dostává do věku, kdy jím začínají cloumat emoce. Někdo by řekl, že mu začíná období vzdoru. Prostě se stává, že sebou s řevem mrskne na zem, když mu třeba nedovolím oblíznout odpadkový koš.

A protože v tu chvíli zní, jako bych ho napichovala na rožeň, kolemjdoucí si občas přisadí: „No, z tebe roste pěknej Napoleon.” A já v jejich tónu slyším: „To sis ho teda pěkně vychovala!”

Zato když klidně sedí v kočárku a usmívá se, všichni se můžou rozplynout, jak je to krásný, hodný kluk. A tak jsem nenápadně uvěřila tomu, že

dítě v emocích = moje selhání.

Že dítě by správně mělo být hodné a spokojené. Všechno ostatní je špatně.

„Pocem, broučku, utěším tě do bezvědomí!”

Takže jakmile se Fili naštval nebo zdánlivě bezdůvodně rozplakal, hned jsem naběhla, objímala ho a mluvila na něj. Cpala jsem mu jedno řešení za druhým. Rozptylovala, nabízela jiné možnosti, jak se zabavit, a říkala, proč to není tak hrozné, jak se mu to zdá.

(„Broučku, nebul, to bude dobrý. Zítra půjdem ven zas a vezmeme motorku. No tak, zas tak tragický to snad není... Koukni, doma je zas tatrovka!”)

Fili vřeštěl a vzdoroval, pohlcený svou emocí, svým vztekem. A já mluvila přes něj, zavalená vlastní potřebou ho rychle utišit. Aby už to hlavně bylo v pohodě.

Byli jsme v tom každý sám, oba nešťastní.

Bála jsem se, že selžu, když mu nebudu umět pomoct, a hlodala ve mně nejistota, jestli je normální a v pořádku, že ho taková maličkost tak strašně rozhodila.

Kouzlo porozumění: jsme na tom oba stejně

To se takhle Fili jednou rozhodl vytvořit velkolepé dílo z jogurtu, sklenice vody, kousku chleba, vlastního těla a několika pastelek. Nesmírně si to užíval.

Když chtěl zapojit i moje kalhoty, s omluvou jsem ho přerušila a odnesla ho do sprchy. Vypadalo to, že se roztrhne vzteky. V duchu jsem si říkala: „Proboha, vždyť to byla jenom patlanice. Za chvíli tě bude bavit něco jinýho.”

Když jsem pak vařila večeři, dělala jsem moc věcí najednou a zapomněla jsem osolit maso. Dostala jsem takový vztek! Malovala jsem si, jak muž přijde z práce domů a bude celý blažený ze svíčkové. A místo toho dostane neslané maso nebo možná radši chleba s máslem. No hrůza! Bylo mi do breku.

Taková maličkost. A mě to sejmulo úplně stejně, jako předtím Filiho, když se mu něco nepovedlo tak, jak chtěl.

A muž mi na to řekl: „To nevadí, prosím tě, vždyť tohle je taky dobrý. Je to jenom večeře, co blázníš.”

Proč si myslíme, že naše důvody ke vzteku nebo neštěstí jsou „lepší” než ty dětské?

Asi proto, že my velcí u toho míň křičíme. Ale je to jen tím, že máme slova. Dospělák je přece rozumný: nesedne si na zem uprostřed kuchyně a nerozpláče se, protože se mu nechce do práce. (I když by možná někdy chtěl. ;))

Ale když tak poslouchám, jak hrozné věci si my dospělí umíme říct, když je nám těžko, říkám si, že to není o moc lepší než dětský hysterák. Spíš naopak. „To je takovej problém mi jednou pomoct s dětma?” „No jo, prosím tě, ty ze sebe vždycky děláš takovou chudinku.”

No dobře, tak jeho emoce je stejná jako moje… ale co s tím?

Jestli to já a moje dítě prožíváme stejně, možná z toho máme i stejnou cestu ven?

Jednou mi bylo z něčeho pořádně smutno a šla jsem se vypovídat kamarádce. Byla zticha a poslouchala. Já jsem si postěžovala a dofňukala se k tomu, co musím udělat. A ulevilo se mi.

Jindy jsem se zkoušela svěřit kamarádovi, který na mě rovnou chrlil řešení, skoro mě ani nenechal domluvit. Chtěl to vyřešit, aby bylo po problému. Nepomohl mi ani za mák.

A tak mi to docvaklo.

Když jsem v emocích, nechci řešení. To pak najdu sama. V tu chvíli chci přijetí. Aby mě někdo pochopil a měl mě rád, i když jsem zrovna nesnesitelná.

To se pak cítím v bezpečí a přejde to během chvilky.

Konec mluvení, začátek komunikace

Zkusila jsem to.

Když se příště Fili kvůli něčemu hlasitě rozplakal, sedla jsem si k němu a neříkala nic. Netlačila jsem na něj, aby přestal plakat.

Pravda, bylo to doma. Nemusela jsem zrovna řešit kritické pohledy kolemjdoucích, kteří si podle toho řevu musí myslet, že svoje dítě čtvrtím. Zachovat klid venku, to chce trénink. :)

A jak jsem se přestala soustředit na to, aby už to bylo za námi, konečně jsem slyšela a viděla, co ho vlastně trápí.

Aha, nemusí nutně mávat tou porcelánovou miskou, jen chce vařit jako já. Nechce padat na motorce ze schodů, chce prostě někde jezdit. Pozdě večer nepláče bezdůvodně, jen z té únavy prostě sám neví, jak usnout.

Zeptala jsem se, co mu udělá dobře, a poslouchala. A dívala se, protože v roce a čtvrt ta slovní zásoba holt ještě není velká. :)

Ale i když nemluví, dokáže přesně ukázat, co potřebuje.

Jezdit na motorce se dá i doma, v obýváku máme teď perfektní překážkovou dráhu. Plastová miska s metličkou jsou na pidi vaření nejlepší. Když je únava převeliká, někdy pomůže přitulení, jindy napít, občas jde usnout jenom s tátou. Plína už se u nás mění zásadně jen ve stoje, někdy dokonce v běhu. :)

Vymyslí to sám, stačí, když na něj netlačím.

A tak se stane, že místo „zlobivého” dítěte máte najednou dítě unavené, smutné nebo zklamané - a to už se dá řešit. ;)

U větších dětí má ticho ještě další výhody ;)

Když se občas utrhneme od těch svých veledůležitých dospěláckých povinností a jen tak si sedneme k dětem na zem, můžeme zjistit spoustu zajímavých věcí.

Když posloucháme dost dlouho, bez hodnocení a posuzování, možná nám řeknou i o tom, co by si jinak schovaly. (Třeba že vzaly hračku ze školky, nebo že je na ně ta nová paní učitelka někdy pěkně zlá.)

Kromě toho, když přestaneme chrlit a začneme poslouchat, můžeme od nich slyšet vlastní věty, o kterých v tom každodenním shonu ani nevíme, že z nás občas vyletí. A teď najednou tím něžným hláskem znějí o to drsněji.

„Okamžitě toho nech!” na mladšího brášku, který si prozpěvuje trochu hlasitě.
„Tak slyšels?!”

Někdy nám z toho zrcadla může být pěkně na nic. Ale když to slyšíme, můžeme toho nechat. A to je lepší, než o tom nevědět, ne?

Bonus: když budete poslouchat, děti začnou taky

A to nejen proto, že nás napodobují. Když nonstop mluvíme, mají už někdy plné zuby našeho neustálého poučování, nařizování a vysvětlování. A tak sotva spustíme, rovnou vypnou.

A rodič se může umluvit do mdlob a je to k ničemu. To jsou pak všichni pěkně naštvaní: přehlcené děti i ochraptělí rodiče.

Schválně, dejte tomu šanci a dopřejte si tichý den. Hlasivky si odpočinou a vy se můžete dozvědět spoustu věcí, co jste dosud nevěděli.

A až to všechno zjistíte, můžete se s dětmi v klidu domluvit i na tom, co potřebujete změnit.

A až to všechno zjistíte, můžete se s dětmi v klidu domluvit i na tom, co potřebujete změnit. Aby vám doma zavládla pohoda, jakou umí vykouzlit jen spokojená máma, které netečou nervy osmkrát denně. Tak jestli potřebujete doma ulevit navíc i jinde než se vztekáním, pojďte se podívat k nám do kurzu.

Líbilo se vám tohle řešení dětského vzteku? Sdílejte, třeba pomůže i dalším rodičům:

O autorce

Aneta Boučková, Nevýchovná máma a absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka téměř dvouletého syna Filipa.

“Vystudovala jsem anglistiku a stala se překladatelkou. Ráda pomáhám lidem si porozumět, ať už je bariéra jazyková, nebo jiná. Špatně by se mi žilo bez tance a Tolkien a letní bouřky mi dělají radost k zbláznění.” Aneta

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Co pomáhá při vztekání doma, na hřišti či v obchodě vám?